Co týden dal

Pondělí 2. února: v rámci studené občanské války,, kterou vede Paroubkova ČSSD s vládní koalicí, se opozici podařilo vnést úplný zmatek do vybírání regulačních poplatků v nemocnicích a v lékárnách (každý kraj si to dělá po svém a zákon, i když bude nyní schválen, vlastně v podstatě nebude platit, nebo, což je ještě horší, bude platit jen napůl a navíc v každém koutě ČR fakticky jinak). Země, ve které je možné něco podobného, dává najevo, že demokracie není pro ni ten správný způsob správy veřejných věcí. Ostatně, až se Paroubek, v současné době podle CVVM třetí nejpopulárnější český politik, prokouše do Strakovky, dá se čekat, že přemění toto poznání v čin. Další Paroubkovou válečnou akcí je plánovaný nátlak na koalici prostřednictvím krajských představitelů ODS tam, kde jsou v koalici s ČSSD, na poslance strany (v krajích je ODS vydána ČSSD na milost a nemilost a svou flexibilitu ve věci regulačních poplatků její krajští představitelé už dali najevo při vzniku koalicí) – Paroubek ke zrušení poplatků ve Sněmovně potřebuje v PS 101 hlasů, zatím je nemá, a plošné zrušení poplatků by i pro něho asi bylo pohodlnější než nynější svinčík. A konečně poslední věc: předseda ČSSD slíbil kverulantům z ODS referendum o Lisabonské smlouvě pro případ, že pomohou vyjádřit vládě nedůvěru. Raninec se Schwippelem o tom už „uvažují“, vážou své rozhodnutí ovšem na stanovisko prezidenta (přesněji řečeno jim jde o to, jak by vypadala „úřednická vláda“, která by měla dovést zemi k předčasným volbám – asi by se v ní měly najít i dvě křesla pro ně). Paroubek se původně rozhodl pro tento krok, protože poslední průzkumy naznačují, že v referendu by mohla Lisabonská smlouva obstát, pak ale zaváhal, zřejmě jiný stranický průzkum dopadl opačně.

Jiří Dienstbier oznámil české veřejnosti, že prezident Obama upustí od plánů na vybudování protiraketové základny ve střední Evropě. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Alexandr Mitrofanov se v Právu v reakci na požadavky představitelů KSČM zasazuje o „barevnější“ výklad nejnovějších dějin (nelze prý představovat období let 1948 až 1989 jako jednu krvavou skvrnu – má pravdu, je to celá řada krvavých skvrn, přičemž některé jsou krvavější více, jiné méně, a uprostřed kráter roku 1968, kdy se režim dočasně víceméně zhroutil). V té souvislosti říká, že „poctivý učitel“ by se měl sám snažit o pochopení, proč vlna vítězství komunistických stran byla ve své době přirozeným jevem. Vysvětlení je prosté: k vítězství, a to definitivnímu, došlo všude tam, kam předtím v důsledku vojenských operací druhé světové války napochodovala ruská bagančata.

Jen letmo registruji, že francouzský tisk (tentokrát Le Monde) k velké radosti Práva opět kritizuje „slabé české předsednictví EU“, zjevně s tím, že EU potřebuje i nadále pevnou francouzskou ruku. Právo to cituje proto, že takové hlášky hrají do rukou také Paroubkovi. Francouzská politika je dosti skunkovská: když už nemohou být sami znovu velmocí, rádi by se jí stali coby vedoucí síla EU. Možná by vedoucí role Francie měla být dodatečně zakotvena v Lisabonské smlouvě.

Jiří Paroubek běsní v MfD proti neslušnosti a urážkám, kterými jeho stranu zahrnují komentátoři listu. Za urážku považuje i to, co napsal Martin Komárek, že totiž recepty na řešení finanční krize, které předkládají sociální demokraté, nejsou vždy vzdáleny ekonomickým metodám diktátorů. To není urážka, ale pravda, a že pana Paroubka uráží pravda, je jeho problém. Zároveň tím naznačuje, jak bude za jeho vlády vypadat v ČR tisková svoboda.

Úterý 3. února: Začala zasedat Poslanecká sněmovna, a po pár mrtvých dnech je hned zase veselo. Především onemocněním poslance Kvapila koalice ztratila většinu, kterou potřebuje, aby prosadila vojenské mise v zahraničí. Sociální demokraté už dali najevo, že Kvapila vypárují, ovšem „jen pokud jde o běžné body“. Tam kde může vládě zavařit – a to je právě případ misí - , o párování nemůže být ani řeč. Paroubek drží Topolánka pevně pod krkem, a ten má, zdá se, jen dvě možnosti: buď se se ctí odporoučet, nebo potupně přilézt ke křížku. (Teoreticky vzato transparentní situace by např. vznikla, kdyby vláda se schválením misí spojila otázku důvěry. Jenže to vůbec není české řešení). Jinak platí, že tato politická situace je naprosto neúnosná a nesnesitelná.

Je to ostatně vidět i na způsobu projednávání Lisabonské smlouvy. Zatímco problémy s misemi nedělají v Bruselu dobře Paroubkovi, s oddalováním smlouvy má tamtéž problém Topolánek. Sám by byl pro (a zjevně i většina poslanců ODS), ale když bude smlouva schválena i hlasy některých poslanců ODS, hrozí mu, že se blíže neurčený počet kverulantů přidá k Paroubkovi při hlasování o nedůvěře vládě. Proto by si přál vázat přijetí smlouvy na schválení prováděcí novely, která zaručí, že k převodu kompetencí do Bruselu musí vždy dát souhlas obě komory parlamentu. Topolánek nemá ve zdržovačkách oporu Strany zelených, která je stejně jako ČSSD pro rychlé schválení smlouvy, ale pro odklad jsou komunisté, kteří chtějí pobít smlouvu v referendu a zákon o referendu je napřed třeba přijmout. Schůze byla přerušena, Paroubek se nejspíš pokusí přes noc komunistům vysvětlit, že teď jde o důležitější věc, než je Lisabonská smlouva, totiž o zničení Topolánka, a předestřít jim požitky, které pro ně ze svržení vlády vyplynou. Nejsem si úplně jistý, zda by vzbouřenci z ODS a z okolí ODS - např. Raninec a Schwippel - hlasovali po schválení smlouvy pro nedůvěru vládě. Stálo by za to je otestovat. Je ovšem bohužel pravda, že francouzské vyvádění kolem českého předsednictví EU integraci EU v očích mnoha lidí problematizuje.

Učitel, který dal loni pár pohlavků žákovi (poté, co žák odmítl uklidit nepořádek pod lavicí a řekl mu „seber si to sám, šmejde“ – spolužáci pak fackování nahráli na mobil) spáchal sebevraždu. Učitelka, kterou kdosi – prý její žák – nahrál na mobil při souloži a pak to dal na internet, odchází ze školy, kde učila (co jiného jí zbývá). Mám dojem že tito naši krásní mladí lidé a jejich rodiče si Jiřího Paroubka bohatě zaslouží. Kdyby ho nebylo, museli by si ho, jak říkával Palacký o Rakousku, vymyslet. A taky by to jistě dovedli.

Dědička hlubocké větve Schwarzenbergů paní Petzoldová uspěla u Ústavního soudu ve sporu o rodinnou hrobku. Teď bude městský soud v Praze rozhodovat o jejím nároku na Schwarzenberský palác. Člen ústavního soudu Gürtler jí vysvětluje, že hrobka není precedent: „Nevyhověli jsme ústavní stížnosti proto, že by byla porušena vlastnická práva stěžovatelky, ale že bylo porušeno její právo na soukromý život.“ Vida, jak daleko jsme od let 1945-7 dospěli! Krást hroby už nepovažujeme za košer. Ústavnímu soudu je třeba poblahopřát.

Podle průzkumu CVVM výrazně vzrostla popularita premiéra Topolánka, kdežto popularita Jiřího Paroubka stagnuje. I přitom je ovšem Paroubek třetím nejpopulárnějším politikem ČR, (Topolánek je až na osmém místě). Je ovšem pravda, že na těchto žebříčcích popularity pramálo záleží.

Dr. Rath se včera svěřil Právu, že touží po tom, dostat Jiřího Paroubka na Libušin stolec (tj. do funkce prezidenta ČR). Paroubka to těší, i když to právě teď nepovažuje za aktuální. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Petr Uhl píše v Právu: „S radarem je to jinak. Jeho české stoupence, kteří se už ani netajili tím, že má ukázat Rusku, aby konečně vidělo, že dnes už „šijeme u Sama“, samy USA zrazují…“ Pan Uhl nemluví pravdu. Česká vláda souhlasila s návrhem USA na vybudování radaru, nato se ozvali Rusové, že si to ČR (nejspíš jako „blízké pohraničí“, tj. bývalá ruská kolonie) nesmí dovolit, a teprve potom si u nás pár lidí dovolilo napsat, že tempera mutantur a ať si Rusové hledí svého.

Francouzská média (nejprve liberální Le Monde, pak konzervativní Le Figaro) kritizují slabost českého předsednictví Unie. Evropa se prý octla „bez kapitána“. Kampaň je zjevně dirigována z Elysejského paláce. Sarkozyho zprostředkované výtky se podobají těm Paroubkovým, navíc je za nimi zjevná touha po tom, aby zkušení staří a mocní evropští lídři měli malé bezmocné trpajzlíky pod palcem a občas jim připomněli, jako to učinil Sarkozyho předchůdce ve funkci, že mohou tak akorát držet hubu. Dopadne to nakonec tak, že jen vystřídáme ruskou koloniální správu za protektorát jedné operetní polovelmoci?

Středa 4. února: Nejdůležitější události dne se odehrávaly v Poslanecké sněmovně. Když to shrneme: za prvé, opozici s podporou zelených se podařilo odsunout hlasování o radaru z programu nynější schůze. Je opravdu otázka, proč o tom hlasovat, když všechno vypadá na to, že Američané chtějí přiznat Rusům rozhodující slovo v bezpečnostních záležitostech Střední Evropy (je to natolik zjevné, že o tom dnes mluvil dokonce i moskevský zpravodaj české odbočky Al Džazíry Pazderka) . A zase: je otázka, proč by to nedělali, když velká většina českého obyvatelstva a podstatě i většinay (byť malá) Poslanecké sněmovny si o to v podstatě koleduje. Za druhé: premiér Topolánek nejspíš opět přilezl po břiše za Paroubkem (s detaily nás pan Paroubek nepochybně co nevidět seznámí) a ČSSD se poté rozhodla milostivě povolit několika svým poslancům, aby podpořili zahraniční mise armády ČR pro letošní rok. Návrh byl už předtím iniciativně přizpůsoben představám ČSSD, hlavně pokud jde o afghánskou misi, a Topolánek se už jednou Paroubkovi omluvil. Nakonec se ukázalo, že sociálně demokratické podpory asi nebylo zapotřebí, protože pro mise hlasovaly i zelené kverulantky Jakubková a Zubová (možná to ale udělaly poté, co seznaly, že na jejich hlasech už nezáleží). Není mi jen pochopitelné, proč předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř včera ráno tvrdil, že ODS disponuje 102 hlasy pro mise, když to evidentně nebyla pravda (muselo mu být jasné, že koalici chybí hlasy těžce nemocného posl. Kvapila a nepřítomného ministra Bursíka). Paroubek triumfoval velmi snadno, chtěl bych vidět, zda by se odhodlal mise zabít, kdyby se o nich hlasovalo bez těch pro vládu a koalici ponižujících tanečků. Jediným úspěchem koalice bylo, že se podařilo odložit hlasování o Lisabonské smlouvě na druhou polovinu února. ODS pomohli kromě pár lidovců i komunisté, kteří chtějí prosadit referendum. Vzhledem k tlaku na ČR v této věci z Bruselu i ke skandálnímu chování francouzských politických představitelů nevím, zda by opravdu nebylo užitečné dát Lisabonskou smlouvu prozatím k ledu a vzkázat do Bruselu, Štrasburku i do Paříže: tak takhle ne, holoubkové. A závěr z toho všeho: způsob přežívání Topolánkovy vlády je čím dál tím méně důstojný.

ČSSD neuspěla se svou žalobou na plukovníka Kubiceho kvůli „Kubiceho zprávě“ (žádali milion Kč odškodného a omluvu). Že způsob prezentace zprávy v citlivém období těsně před volbami byl mírně řečeno nestandardní, je zjevné, problém však byl v její medializaci a za to snad Kubice nenese zodpovědnost. Soud prý ovšem rozhodl v tom smyslu, že zpráva nenapadá ČSSD jako stranu, jen některé její funkcionáře. Paroubek se chce odvolávat až k soudu pro lidská práva do Štrasburku – a pokud tam neuspěje, nakonec nepochybně i k Božímu soudu, pokud jeho mateřská církev, Československá husitská, tuto instanci respektuje.

V Právu píší, že sice řada lidí regulační poplatky v nemocnicích dál platí, ale činí tak většinou z neznalosti nebo ze strachu. Vláda zjevně rozpoutala v této věci teror srovnatelný s heydrichiádou. V té souvislosti prohlašuji, že i já souhlasím s regulačními poplatky, a pokud budu muset navštívit nějaké středočeské krajské zdravotnické zařízení (což se mi občas stává), poplatek zaplatím tak říkajíc bez obav.

Nemocniční lékárny v krajích nevybírají poplatky, soukromé ano. V nemocničních jsou fronty, soukromé zejí prázdnotou. Alexandr Mitrofanov k tomu rovněž v Právu píše, že je to boj v rámci tržního hospodářství, protože zřizovateli krajských lékáren jsou kraje a jejich reprezentace rozhodly, což je svoboda volby vlastníka. Netušil jsem, že jsme tu měli svobodnou volbu vlastníka i za totáče, zřizovatelem většiny podnikatelských subjektů byl stát a jeho reprezentace (politbyro) rozhodla, takže těch několik zbývajících zcela bezbranných a přitom tvrdohlavých soukromých kverulantů třelo bídu s nouzí. Pan Mitrofanov nás taky seznamuje s lednovým výzkumem STEM, podle něhož je ČSSD daleko nejpřijatelnější stranou, protože její volbu nevylučuje 48% voličů a kategoricky by ji nevolilo 23%. Volbu ODS naproti tomu nevylučuje 29% a kategoricky vylučuje 41%. Myslím, že by se dala udělat revoluční inovace dosavadní formální, buržoazní demokracie: nepořádaly by se volby (jsou zbytečně nákladné a zbytečně velké pole při nich dostávají nezodpovědná individua), nýbrž jen průzkumy veřejného mínění. Jejich organizací by byl pověřen STEM a ten by ve spolupráci s nejpřijatelnější stranou vybral ty nejpřijatelnější respondenty.

Evropský parlament včera v rezoluci zkritizoval ČR za návrh na úpravu péče o nejmenší děti. Považují ho za diskriminační vůči ženám. K problému se ještě vrátíme.

Sociální demokracie přišla s revolučním návrhem, jak zmírnit dopad hospodářské krize: každý, kdo dá sešrotovat auto starší deseti let a pořídí si nové, by měl dostat od státu 25 tisíc Kč. Řešení krize rozhazováním peněz je velmi originální. Ještě zajímavější věc vymyslel středeočeský hejtman Rath, totiž jakousi tombolu, v níž rozdělí mezi nejpotřebnější „jeden ze svých platů“ (bude zároveň poslancem i hejtmanem) mezi chudé a potřebné. Zájemci o účast v soutěži se panu hejtmanovi mohou od prvního března hlásit písemně.

V reakci na případ učitele, který se oběsil poté, co ho jeho žáci vyprovokovali k tomu, aby jednomu z nich vlepil pár facek, nahráli ho přitom na mobil a záznam dali na internet, prohlásil ministr školství Liška, že ředitelé už dnes mohou, v případě že situaci ohodnotí jako kritickou, přístup mobilů do škol zakázat. Jednak ještě zbývá rozhodnout, kdo a jak prosadí, aby se takový zákaz dodržoval, a jednak, když už je řeč o krajních prostředcích, pak jeden takový, politicky nekorektní, ale zato osvědčený a účinný, je pětadvacet na holou. Bohužel, zdá se, že už je pasé, a tak musíme používat ty, co sice pasé nejsou, ale zato bohužel poměrně nefunkční.

Můj oblíbenec Tomáš Zahradníček v MfD ospravedlňuje Miloše Zemana, který prý u nás poté, co se dostal do čela ČSSD, „založil tradici suverénní parlamentní opozice, která odkrývá všechny slabiny vlády a po čase ji porazí ve volbách“. A že prý to zavinila předchozí politika ODS a ODA. To je oblíbená česká teorie příčiny (nepěkné chování ODS a ODA) a následku (Zemanova suverénní opozice). Místo „suverénní“ mám chuť spíš říci sprostá, hulvátská a bezohledná, ale to se mi pak už nedostávalo slov na označení té Paroubkovy. Český politický život od listopadu 1989 znamená postupný a setrvalý sešup do hnoje a mohou za něj všichni, jenže každý další víc než ti předchozí. Taky to, co říká pan Zahradníček o české politické tradici, platí jen přibližně, např. tvrzení, že „za Rakouska byla v opozici celá česká politika“, je nesmyslné.

Čtvrtek 5. února: Z dnešního novinového zpravodajství vyplynulo, že poslanecký klub ČSSD se rozhodl dát svým poslancům svobodu v hlasování o misích teprve poté, co premiér Topolánek splnil podmínku ČSSD a jednal přímo s vedením strany. Podle předsedy sociálně demokratického poslaneckého klubu prošlo rozhodnutí o zrušení závazného hlasování těsnou většinou. Jediné, co mne mrzí, je, že se už nikdy nedozvíme, zda by byl Paroubek ochoten mise zablokovat, i kdyby mu Topolánek nevyšel takhle vstříc. Skoro se mi zdá, že ne. Ministr Schwarzenberg ve vystoupení před hlasováním řekl: „Chápu opozici, že se snaží dělat problémy vládě, ale vážnost České republiky ve světě, spojenecké závazky a naše bezpečnost, to jsou témata, která by neměla podléhat sporům mezi vládou a opozicí.“ Neměla, ale podléhá. Komunisté udělali gesto a vypárovali těžce nemocného lidoveckého poslance Kvapila. Hodlají ho párovat v tzv. stojedničkových hlasováních (hlavně zákony vrácené Senátem) s výjimkou zdravotnických poplatků. To je výjimka málo zajímavá, protože v případě regulačních poplatků znamená Kvapilova nepřítomnost vlastně hlas proti původnímu návrhu ČSSD (kdežto v případě misí znamenala Kvapilova nepřítomnost, že vládě chyběl jeden hlas pro schválení jejího návrhu). Komunisté tak dostali Paroubka a ČSSD do nepříjemné situace těch méně slušných. Potřebují to, přetahují se s ČSSD o hlasy, a čím méně jich budou mít, tím méně budou do budoucna pro Paroubka zajímaví. Poté, co Paroubek v podstatě dovršil jejich integraci do českého politického systému, začali dělat vlastní politiku (v zásadních věcech se ovšem zatím s Paroubkem vždycky dohodnou).

Stínový (a bývalý) sociálně demokratický ministr financí Sobotka prohlásil, že vládní protikrizová opatření přicházejí pozdě. To se dá říci vždycky o všem a říkává se to obyčejně tenkrát, když chybí věcné argumenty.

Poslankyně Jacques kritizuje prezidenta Klause za to, že nepodepsal smlouvu o ustavení Mezinárodního trestního soudu. Výsledkem je prý ostuda v Radě Evropy. Nechápu, co je to za argument. Pokud má Klaus o ústavnosti smlouvy výhrady (a v téhle věci je chápu), houbeles záleží na tom, budou-li se nad ním v radě Evropy pohoršovat, ale jen a jedině na tom, má-li pravdu nebo ne, ostuda sem, ostuda tam. Ministr Svoboda se pokusil v Právu pochyby o té instituci rozptýlit: dokument prý předpokládá, že závažné trestné činy spáchané českým občanem budou nejprve řešit domácí soudy, a jen při neschopnosti místní justice přijde na řadu mezinárodní soud. Ale co bude považováno za neschopnost? A kdo to rozhodne? Nejčistší řešení je, když si každý soudí své darebáky sám.

Nerad komentuji hospodářské záležitosti. Takže si dovolím vyjádřit jen jednu pochybnost: ČSSD i někteří vládní politici (Vondra, Říman) se různou formou vyjadřují pro tzv. šrotovné: kdo odstaví své staré auto a bude si chtít koupit nové, dostane od státu příspěvek. Polská vláda se rozhodla pro rozpočtové škrty. Jakkoli se obě rozhodnutí nekříží, připadá mi normálnější hasit ekonomický malér šetřením než rozhazováním peněz, kterými se navíc jen zalátá jedna momentálně nejhrozivější díra v naději, že se nakonec nepohoda stejně přežene.

Prezident Obama chystá hrozivou mírovou ofenzivu, takže si v LN (v komentáři Zbyňka Petráčka) vysloužil srovnání s Gorbačovem. To srovnání bohužel vůbec není od věci, jenže Gorbačov byl tlačen jakousi železnou nutností (Rusko nedokázalo držet krok s USA) a mj. veden i upřímnou snahou humanizovat ruský společenský systém (to bych mu v žádném případě nebral). Jakou nutností a jakou snahou je hnán Obama? To, co prosáklo na veřejnost, jsou zatím jen novinářské spekulace, ale není pravděpodobné, že by na nich vůbec nic nebylo. Zítra se dozvíme trošku víc, začíná totiž mnichovská(!) konference. Podaří se Putinovi dosáhnout toho, co Stalin kdysi získal vojensky, za cenu milionů padlých, bez jediného výstřelu, diplomatickou cestou?

V Mladé frontě Dnes zmiňují mezi opatřeními, jak chránit učitele před fackováním, znásilňováním a zabíjením, mj. dočasné vyloučení delikventa ze školy (na jeden či dva týdny). V USA se to prý osvědčilo. Řekl bych, že u nás to bude spíš lákadlo než odstrašující prostředek.

Martin Weiss polemizuje v LN s rovnítkem mezi blobem a demokracií. Upozornil na řadu výhrad k soutěži o knihovnu. Já bohužel nemohu zapomenout na jednu podstatnou „obsahovou“, nikoliv formální věc, totiž na Klausův zásah do situace. Jako člověku, který se kdysi zabýval uměním (i když ne architekturou, nýbrž literaturou, ale to je z tohoto hlediska jedno) nemohu přijmout to, aby v umění zase jako kdysi v šedesátých letech minulého století rozhodovali papaláši. Klaus vůbec neprotestoval proti formě soutěže, ale proti Kaplického návrhu jako takovému, a zcela zjevně rozhodl o jeho osudu. A k tomu, co píše Martin Weiss ve svém velkém komentáři (totiž že „intelektuální establishment“ je nacvičen na jedinou hrozbu, Klause, a co není Klaus, je pro ně z definice přijatelné) považuji za nutné jen připomenout, že mezi Paroubkovou „bezhodnotovou politikou“ a Klausovým barevným viděním je daleko menší rozdíl, než by se na první pohled zdálo. Oba braši si rozumějí, mám podezření, že už jsou proti vládě a Topolánkovi domluveni. Je to symbióza v mnoha ohledech podobná té mezi Benešem a Gottwaldem.

Pátek 6. února: Podle agentury Median se náskok ČSSD před ODS dramaticky snížil (ČSSD prý má nyní, tj. v lednu, kdy se průzkum konal, 35,3% (a ztratila proti prosinci 5,2%), kdežto ODS má 31,3% (a přibrala 3,4%). Zelení se vrátili do volitelné části politického spektra (ale pořád balancují nad propastí). Vzhledem k relativní síle komunistů (mají setrvale 14,2%) by si „rudá koalice“ (skrytá nebo otevřená) i tak zajistila v PS velkou většinu, a většinu 4 hlasů by měla i koalice ČSSD s malými středovými stranami. „Systémově“ se tedy zatím nic nezměnilo. Odhad Medianu může být nadsazený, ale potvrzuje trend, který naznačilo už CVVM, že rozdíly mezi oběma velkými stranami se poněkud zmenšují. Může jít o náhodný výkyv. Pokud by se ovšem náskok ČSSD snižoval trvale, bude mít Paroubek ve své straně podobné problémy, jaké měl kdysi Miloš Zeman, a jeho ovečkám se pod tlakem nutnosti začne stýskat po ČSSD s lidskou tváří.

Poslanecká sněmovna potvrdila přes nesouhlas Senátu novelu trestního řádu, do níž byl při projednávání zamontován zákaz zveřejňovat policejní odposlechy. Postiženi by mohli být policisté, státní zástupci, advokáti, ale také média. Novela obsahuje i další věci, které mi připadají zjevně kontroverzní (zákaz informovat o pachatelích trestných činů až do chvíle, kdy budou obžalováni). Ale pokud jde o odposlechy, jedná se zjevně o podloudně získané nebo vlastně ukradené informace, zveřejnění může zkomplikovat práci policejním vyšetřovatelům a to, co napovídá do telefonu ten či onen gangster, bude zneužito ke kompromitaci lidí, kteří budou muset před veřejností dokazovat svou nevinu (což bývá vždycky obtížné). Petr Uhl mluví v Právu o „ochraně telefonujícího šibala“, to je jako obvykle demagogie, a navíc hrozně průhledná: „šibalovi“ (jak blbé slovo!) bývá naopak dána šance, aby prostřednictvím médií pomluvil spoustu lidí, nepochybně aspoň zčásti slušných.

Z jednání představitelů EU Ferrerové a Schwarzenberga s ukrajinským ministrem zahraničí Ohryzkem v Praze prý vyplynulo (podle zprávy Práva), že si Ukrajina musí napravit reputaci po plynovém sporu s Ruskem. Je to opravdu tak, že EU přistoupila na ruské stanovisko (zavinila to Ukrajina)? To by bylo dost potupné.

Časopis Reflex přinesl na obálce portrét hejtmana Ratha s hitlerovským knírkem (podnět k tomu dala Rathova chvála některých aspektů Hitlerovy hospodářské politiky, má to být jakási ilustrace k článku v čísle). Rath se rozlítil, žádá omluvu, zvažuje žalobu, odkazuje na členy své rodiny, kteří zahynuli v koncentračních táborech atd. Problému se týká naše dnešní glosa. je zajímavé, že česká novinářská obec, která se např. ve věci zveřejňování pokoutně a podloudně získaných policejních odposlechů (obyčejně je těžké se ubránit dojmu, že se používají – např. v MfD – jako nástroj dosti problematické politické manipulace) sjednotí během okamžiku jako jeden muž, v téhle věci necítí potřebu zastávat jednotné stanovisko. Veselin Vačkov se v Lidových novinách staví nad věc, vyzývá obě strany „už mlčte“ a tvrdí, že se u nás o nacismu mluví a myslí s šílenou lehkovážností a povrchností. Myslím, že to není přesné, problém jev tom, že nacismus je možné jen proklínat nebo o něm mlčet. Chybí věcnost. Dosud žijeme v zajetí pohádky, že v letech 1933-45 zažila zeměkoule nejstrašnější katastrofu, jaká ji mohla potkat, a na základě této katastrofy pak byly položeny základy pevnému a trvalému mírovému uspořádání, s nimiž se nesmí hýbat, aby nám to všechno nepadlo na hlavu – a v tomto období žijeme dodnes a budeme v něm žít navěky. Výsledkem je, že spoustě lidí, což dr. Rath sám na sobě přesvědčivě předvedl, chybí základní věcné informace. Ve skutečnosti byla druhá světová válka, vyvolaná nacistickým Německem, nejkrutější epizodou lidských dějin – zatím. Mír který z porážky nacismu vzešel, je dosti nepevný, a nenamlouvejme si, že nás nečekají další a nepochybně ještě krutější kataklysmata. To je jedna věc. A pak: pokud si novináři přistoupí – v rámci tohoto hysterického přístupu k nacismu -, že je možné o nějakém tématu naordinovat mlčení, své profesi neprospívají, nýbrž ji poškozují.

Pokud Američané upustí od budování protiraketového štítu ve střední Evropě, bude to podle Izvěstijí jeden z největších )úspěchů ruské diplomacie za poslední dobu. To nepochybně, a jeho spolutvůrcem bude Barack Obama. Česká vláda je nervózní a ráda by slyšela ve věci základny jasná slova. Američané váhají. K problému se ještě vrátíme.

Sobota 7. února: prezident Sarkozy prohlásil, že by se francouzský automobilový průmysl měl stáhnout z ČR (jde o kolínskou továrnu TPCA, kterou ovšem francouzská firma sdílí s Toyotou). Prý je v pořádku, když se francouzská auta montují v Indii, protože tam se taky prodají, ale ne, když se montují v Česku, aby se pak prodaly ve Francii (v Česku to vyjde levněji). Za Sarkozyho se postavila francouzská Izvěstija, deník Le Figaro, kde napsali, že nynější krize zavazuje k návratu státu do národních ekonomik všech vyspělých zemí. Pozoruhodná putinovština. Sarkozy je jakousi karikaturou de Gaulla a zároveň indikátorem rozloženosti Evropské unie. V českém tisku se jeho prohlášení zlehčuje: Tak např. Lukáš Macek píše v MfD: „Sarkozy utrousí poznámku ve francouzské televizi a v českých médiích je poprask. Václav Klaus nevyvěsí vlajku na Hradě a řeší to půlka evropských médií.“ Jenže to, co řekl Sarkozy, je pokus o silnějších zemí EU řešit si své problémy na účet slabších, postavený na nerespektování soukromého vlastnictví a svobody podnikání ze strany státu. Nevyvěšení fangle je schválnost a prkotina, která nikoho fakticky neohrožuje. To, co dělá Klaus, je dětinská hloupost, to, co dělá nebo se pokouší dělat francouzský prezident (doufejme, že mu to nevyjde), je svinstvo. Taky není na místě Sarkozyho prohlášení bagatelizovat tím, že bylo určeno hlavně pro Francouze, jak to dělá např. stínový ministr průmyslu a obchodu za ČSSD Urban (a nejen on). Bylo pro ty, co ho slyšeli, a slyšeli je všichni.

Pan Urban taky vystoupil s výzvou, aby se Češi rozpomněli na národní hrdost a preferovali při nákupech tuzemské zboží. Považuje za nemravné posílat „v tuto chvíli“ českou korunu přes hranice České republiky. Já považuju za nemravné a blbé preferovat při nákupech jiné než dobré zboží a vybírat si jiné než dobré jen proto, že je české.

Novinářka Slonková dostala pokutu zas to, že odmítla prozradit, kdo jí poskytl informace o loňské schůzce Klausova kancléře Weigla s Miroslavem Šloufem. Případ se dává do souvislosti s novelou trestního řádu, kde se mj. novinářům zakazuje zveřejňovat policejní odposlechy. Vůbec nechápu, jak to spolu souvisí. Ve věci Weigl – Šlouf šlo o videozáznam soukromého podniku, který mimoděk zachytil soukromou schůzku. Do takové věci se stát nemá co plést.

Zahraničně politická rubrika Mladé fronty Dnes občas vypadá, jako by na její podobě někde v pozadí spolupracovala agentura Itar-TASS s Al-Džazírou. Pozoruhodné jsou zejména reportáže o „izraelských válečných zločinech“ v pásmu Gazy. Pan Pavel Novotný reprodukuje např. nářek Palestinců nad tím, že „izraelští vojáci ustřelili hlavy i desítkám minaretů“. Přitom i v našich novinách se psalo o tom, že drtivá většina mešit byla používána nevinnými teroristy z Hamásu jako skladiště raket a sám Novotný píše o tom, že „mešity jsou zpravidla v rukou hnutí Hamás“ (to, že souží jako zbrojní arzenály, si už nechal pro sebe). Je to odporné čtení.

Petr Pithart vyzývá v Lidových novinách národ ke statečnosti. K tomuto gestu našeho významného politika se ještě vrátíme.

46 evropských poslanců vyzvalo Evropský parlament k debatě o zřízení celoevropského institutu o nacistickém a komunistickém režimu a o tom, že oba režimy páchaly zločiny proti lidskosti. Problém je v tom, že nacismus znamená doslova německý nacismus, kdežto komunismus an sich neznamená vlastně nic. Je třeba mluvit konkrétně, a nejlépe pro začátek o dvou případech: o německém nacismu a ruském komunismu. Každý je úplně jiný, jen jsou oba v základních ohledech stejně zrůdné. Komunismus jugoslávský, albánský atp. by mohly zatím počkat. Pro Západní Evropu a Zahradila to bude ovšem těžké, považují pořád Rusy za spojence z druhé světové války a to ostatní je už nezajímá.

V Lidových novinách píší o „multimediálním představení“, které má školáky varovat před drogami. Mladý člověk, který propadl drogám, je nakonec postaven před jakýsi poslední soud, který autorka recenze líčí takto: „Člověk, který se ve filmu právě předávkoval, sedí téměř nahý uprostřed pódia. Po levé a pravé straně sedí dvě postavy v černých kápích. Naproti jedna v bílé. Ocitl se před jakýmsi soudem. Jedna tmavá postava znázorňuje dobré Já, tedy žalobce, a druhá tmavá postava je špatné Já znázorňující obhájce všech skutků, které člověk za život udělal. Soudcem je postava v bílém, která představuje svědomí. „Jsi na hranici života a smrti. Uvědomuješ si, jak si se sem dostal?“ ptá se člověka jedno z jeho Já. S druhou postavou pak diskutuje o tom, jak se mladý člověk může dostat tak brzo na šikmou plochu a k užívání drog, které ho přivedou až k předávkování.“ Je to směšné. Žádné svědomí neexistuje. Buď člověk věří, že jednou stane před Božím soudem, nebo nevěří ničemu a tedy ani na svědomí, a konstruovat si takové pseudonáboženské scény je směšný a neúčinný kýč. V Právu píší o „zhrubnutí školáků“, kteří běžně učitelům a učitelkám tykají, mluví s nimi sprostě a titulují je „ty píčo“. Jejich rodičům je to jedno, protože buď jim to schvalují, nebo si zvykli na to, že je titulují stejně, a smířili se s tím. V Právu to Vysvětlují to po marxisticku hospodářskými problémy a z toho plynoucím sociálním napětím v rodinách a ve společnosti (až se zlepší hospodářská situace, budou lidé zase slušní). Jenže lidé nemají proč být slušní a ohleduplní, když je k tmou nikdo a nic nenutí a nezavazuje, být slušným je přece nepraktické. Za dvacet let se tady tak budou titulovat všichni. Až přiletí na návštěvu britská královna a náš prezident ji na letišti osloví „ty píčo“, bude možná trochu překvapená – pokud to tlumočník taktně nezamlčí (tlumočníka bude zapotřebí, protože za takových okolností se lidé ve škole nenaučí vůbec nic).

Režisérka Marie Poledňáková v rozhovoru pro Lidové noviny mluví mj. i o normalizační televizní produkci, a mj. říká: „A tam, kde do politiky tvůrci šlapali naplno, jako třeba v případě Majora Zemana, je to přece dneska příšerný dokument o tom, jak ideologie znásilňovala naše životy a jak divákům šroubovala mozkové závity.“ Takže jak ti, co ty prasárny točili, tak ti, co se na ně dívali, jsou oběti znásilnění a za všechno může jen a jen „ideologie“. Přitom televizor se dal vypnout a hlavně, ti, co to dělali, se klidně mohli živit jinak a poctivěji. Takže přesnější by možná bylo říci, když už máme zůstat u onoho zahrnujícího „my“, s kterým začala, to zdůrazňuji, paní režisérka: jak snadno jsme se, my čuňata, nechali znásilňovat…“

Pondělí 9. února: Výroky amerických politiků o protiraketovém štítu a zahraniční politice ve vztahu k Rusku si jinak vykládají USA-optimisté (nic se nemění, USA reagují jen na hospodářské problémy) a jinak politici, kteří byli už v minulosti k americkým plánům zdrženliví či odmítaví (není s čím spěchat). Pokusem, a to spíše pesimistickým, o jakési zhodnocení toho, s čím přišel do Mnichova americký viceprezident Biden, je naše dnešní glosa.

ČSSD na svém sjezdu, jehož první část se odehraje tento víkend, zruší zřejmě přímou volbu předsedy. Vzhledem k tomu, že kandidát je jenom jeden, je možná zbytečná i nepřímá volba, stačilo by něco jako korunovace. Včerejší zasedání ústředního výkonného výboru strany bylo uzavřeno pro média, prý to (aspoň podle Práva) souvisí s tím, že se na něm předseda Paroubek opět věnoval svému oblíbenému tématu, totiž kritice médií. Kritika médií z úst politika je něco, co patřilo k předlistopadovému folklóru. Je povzbudivé, že to Paroubek zatím musí dělat tajně.

Premiér Topolánek se včera ohradil proti Sarkozyho výrokům o stěhování francouzských automobilek z Česka do Francie. Prohlásil to za „neuvěřitelné“. Neuvěřitelné to taky je. Nato Le Monde, zjevně nyní jedna ze Sarkozyho vlajkových lodí na francouzském mediálním moři, oznámil, že francouzský prezident českému premiérovi laskavě vyhověl, „ustoupil jeho nátlaku“ a přestal usilovat o stěhování montoven do Francie. Děkujeme, excelence. (Není mi jasné, jak může prezident republiky rozhodovat o stěhování montážních linek nějaké továrny, a to i kdyby třeba ta továrna byla částečně nebo docela ve státním vlastnictví).

Vláda se shodla na úpravě volebního systému pro volby do PS. Účelem je zlikvidovat znevýhodnění malých stran a dát bonus vítězi voleb, aby nedocházelo k volebnímu patu. V příštích volbách do PS ovšem, jak to teď vypadá, k žádnému volebnímu patu ani náhodou nedojde.

Úterý 10. února: experti z Národní ekonomické rady a ministr Nečas hodlají dočasně rehabilitovat tzv. „švarccystém“ (možnost zaměstnávat lidi ne jako zaměstnance, ale jako formálně samostatné živnostníky; zaměstnavatel ušetří, pokud jde o platby na zdravotní a sociální pojištění, stát prodělá). Pokud jsem dobře informován, problém švarcsystému byl kdysi vyřešen tím, že vynálezce zavřeli na tři a půl roku, zatím co systém se v praxi osvědčil a běžně se používá. Jeho nynější obílení má charakter jakési kosmetické operace. Nebylo by na čase průkopníka-vynálezce rehabilitovat? Udělala by se tak tečka za jednou směšnou šaškárnou.

Vláda navrhuje změnu volebního systému tak, aby neznevýhodňoval malé strany a zároveň poskytoval bonus vítězi voleb. Vychází ze zkušenosti, učiněné ve volbách v roce 2006. Ta zkušenost se však už nebude opakovat. Sociální demokracie by naproti tomu ráda posílila většinové prvky tím, že zvýší počet volebních obvodů. Vychází z toho, jak by měly dopadnout volby, které ji ve více či méně bezprostřední budoucnosti čekají. Je to sice vyčůrané, ale praktické.

Soudce Jirsa kdysi vystoupil v jakémsi diskusním panelu s plukovníkem Kubicem a pak rozhodoval ve věci žaloby ČSSD oproti Kubicemu. Paroubek a ČSSD ho teď obviňuje z podjatosti a Paroubek žádá jeho utracení. Je to celé naprosto směšné, a bylo by to ještě směšnější, nebýt toho, že pan doktor ve zmíněné panelové diskusi Bůh ví proč na téma své případné podjatosti sám vtipkoval a tak na sebe sám přivolal potíže.

Pardubický hejtman Martínek vyzývá pacienty ve svém kraji ke zpytování svědomí: poplatky jsou zvěrstvo, my je za vás zaplatíme, ale pěkně prosím, vy sami se zase rozhodněte, jestli to, že je za vás zaplatíme, opravdu potřebujete. A když na základě sebereflexe dojdete k poznání, že ne, buďte tak laskavi a zaplaťte si je sami. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jeho excelence středočeský caudillo dr. Rath rozhodl, že milostivě odpustí 63 ředitelům, škol, kteří neuposlechli jeho rozkazu a nezorganizovali mezi žáky anketu, kterou vymyslil. Prozatím dostanou jen písemné varování s tím, že příště to bude horší. Zato 44 poslušných bude odměněno, dostanou dva tisíce navíc. Zde je výrazná změna k lepšímu oproti předlistopadovému režimu. Tenkrát se poslušnost neodměňovala, nýbrž předpokládala.

Středa 11. února: podle americké ministryně zahraničí Clintonové jsou nynější americké úvahy o raketové obraně „převážně“ technické, i když v tom mohou být ekonomické faktory. Kromě toho jsou USA připraveny znovu posoudit svůj plán, pokud by se podařilo odvrátit Írán od jeho úsilí získat jadernou zbraň. (přitom se jí zdá, že od této možnosti „jsme hodně vzdáleni“). Je mi líto, ale paní ministryně mlží. Nové americké vládní garnituře jde v první řadě o Rusko. Když ta předchozí navrhla Polsku a Česku zřízení protiraketové základny a vlády obou zemí souhlasily, vyjádřilo své zásadní výhrady vedení Ruské federace. Skutečný důvod těchto výhrad bylo, že si Rusko i budoucna vyhrazuje právo veta v záležitostech, týkajících se základních bezpečnostních zájmů svých bývalých evropských kolonií. Dal to najevo i ministr Lavrov při nynější návštěvě ministra Schwarzenberga v Moskvě. Podle Rusů patří jak ČR, tak Polsko do „východní Evropy“, tj. do ruské zájmové sféry. A Američané se nyní chystají Rusům toto právo uznat – bohužel za horlivého souhlasu drtivé části české veřejnosti, jejímž heslem je: liber rot (nikoli ve smyslu „komunistický“, ale ve smyslu „ruský“) als tot. Hauzírovat komunismem je nesmysl: kdybych už byl postaven před tak hnusnou volbu, raději bych si vybral komunismus např. někdejšího „jugoslávského“ střihu, než ruskou „demokracii“. Premiér Topolánek by chtěl i v této situaci nechat schválit smlouvy o radaru, koalice však na to tak jako tak nemá dost hlasů, a že by nějaký v dnešní situaci získala navíc, je víc než nepravděpodobné.

Koalici se podařilo poměrně těsně prosadit senátní návrh na úpravu regulačních poplatků ve zdravotnictví. Pro bylo 99 ze 196 přítomných. Komunisté opět vypárovali nemocného poslance KDU-ČSL Kvapila, jedna jejich poslankyně nehlasovala (není jasné, zda z jednacího sálu odešla či nikoli, ale to je jedno, i kdyby se počet přítomných zvýšil na 197, 99 pro by stačilo - poukázali. Stejně je ovšem taková vládní většina tristní: opozice opět utrpěla porážku, ale porážky tohoto druhu jí nijak moc neublíží.

ODS hodlá vytáhnout do eurovoleb v červnu s negativní kampaní proti ČSSD. Podle slov svého lídra Zahradila se přitom „nehodlají chovat urážlivě nebo populisticky“ a jejich cílem je získat aspoň sedm mandátů. Budou rádi, když dostanou dva.

Paroubek prý ve své zprávě pro víkendový sjezd ČSSD čelně útočí na komunisty. Vyčítá jim, že se dost nedistancovali od předlistopadové doby a útočí proti NATO i EU. Kdyby to nedělali, stali by se z nich sociální demokraté paroubkovského střihu. Podle MfD, která s tou zprávou přišla, si tak chce ČSSD naklonit střední vrstvy, které ČSSD nejsilněji podporují. To je zajímavé, znám lidi výlučně ze středních vrstev a ČSSD z nich nepodporuje ani náhodou nikdo. Paroubkovi nepochybně vadí, že ho KSČM dostatečně neposlouchá. Kdyby ho KSČM dostatečně poslouchala, přišla by o svůj elektorát. Nemůže. Navíc komunisté nějak vyčuchli, že úporně nenávistná Paroubkova politika začíná lidí odpuzovat (jinak si nelze vysvětlit jejich náhlou vstřícnost ve věci párování poslance Kvapila).

Frankfurter Allgemeine Zeitung kritizovala novelu českého trestního řádu, která mj. zakazuje novinářům zveřejňovat policejní odposlechy, pokud nebyly použity jako důkaz před soudem. Prý jde o zákon ojedinělý v evropském kontextu a o okleštění svobody slova. Pokud jde zrovna o tohle (nový paragraf 8c trestního řádu), považuji za ojedinělé v evropském kontextu spíš to, že u nás policisté a já nevím kdo ještě bez rozpaků kradou záznamy policejních odposlechů a pod rukou je poskytují novinářům, resp. novinám, které jich pak používají k rozehrávání vlastních politických her. To je prosím něco úplně jiného, než když „novináři prostřednictvím tajně pořízeného videa upozorní na korupci na ministerstvu zemědělství“, jak píše FAZ, nebo když paní Slonková odmítne sdělit zdroj, který jí poskytl soukromý videozáznam ze soukromého podniku. V tomto ohledu (paragraf 8c) je novela v pořádku.

Pravnučka Ferdinande d´Este, Sofie z Hohenbergu, se soudí s českým státem o mobiliář ze zámku Konopiště. Zámek byl kdysi sakum prásk ukraden Československou republikou „Habsburkům“. Stalo se tak zákonem, takže je všechno v pořádku, když se krade formou zákona, je to OK. Hraběnka se naivně brání, že děti Ferdinanda d´Este nebyli Habsburkové. Čs. Zákon je ovšem podle MfD dodatečně na Habsburky pasoval. Ta paní má smůlu, kdyby chtěla zpátky hrobku, asi by ji dostala, v tom už jsou naše soudy benevolentní.

Čtvrtek 12. února: Premiér Topolánek se prý při uzavřeném jednání poslaneckého klubu zmínil o možnosti předčasných voleb. Jeho vnitrostraničtí oponenti tvrdí, že to dělá proto, aby se po prohraných eurovolbách mohl uchýlit do Bruselu jako eurokomisař. Myslí si to prý např. poslanec Schwippel, který si předčasné volby nemůže přát, protože o volitelném místě na kandidátce si může nechat jen zdát (budou se ho jako všehoschopného bát i ti, kterým teď hraje do karet). V každém případě, pokud ODS prohraje volby, bude její povinností obstát jako zásadní opozice proti Paroubkovi, a to se jí s Tlustým, Schwippelem, Ranincem atp. a s Klausem na Hradě v zádech (dokud ho odtud Paroubek nevystrnadí) sotva povede. Jiří Paroubek už teď burcuje stranu k maximálnímu výkonu eurovolbách s tím, že úspěch ODS by znamenal „nedozírné následky“, jak se u nás říká. Jistě, byla by to vážná kaňka na konceptu, který mu až do posledních dnů skoro bezchybně vycházel.

Problém bude Paroubek mít s komunistickým vypárováním těžce nemocného poslance Kvapila. Zuřivé útoky na KSČM asi moc nezaberou, protože jednak vypárování výsledek hlasování o regulačních poplatcích vůbec neovlivnilo, a jednak komunistické zdůvodnění je bohužel tak šikovně zformulované, že je pro slušného člověka skoro neprůstřelné: „Myslíme si, že lidské chování patří k politice. Pokud zhrubne politika, vede to jenom k čím dál horším útokům, k čím dál horšímu prostředí, ve kterém se nedá jednat.“ Je sice škoda, že na to komunisté nepřišli už před šedesáti lety, ale na dnešek to bohužel sedne. Nakolik to komunistům pomůže, nevím. Že to Paroubkovi uškodí, je zjevné, protože proti slušnosti je pořád ještě většina české společnosti naštěstí tak trochu bezbranná.

Zvlášť směšné je v této souvislosti, když ČSSD dává zcela bez obalu najevo, že hodlá pořádně zmáčknout své krajské koaliční partnery z ODS: buď nás podpoříte s regulačními poplatky, nebo se rozlučte s krajskou koalicí. To je neuvěřitelně humpolácké a nešikovné: kdyby jim ODS šla na ruku, musela by se rozloučit se svými voliči.

Z Washingtonu se ministr Schwarzenberg odebral do Moskvy, kde jednal jako člen „trojky EU“ (ještě se Solanou a Ferrerovou) s ruským ministrem zahraničí Lavrovem. Přitom při tiskovce došlo mezi Schwarzenbergem a Lavrovem ke kontroverzi ohledně teritoriální příslušnosti ČR. Lavrov mluvil o projektu protiraketového štítu ve východní Evropě, Schwarzenberg se ohradil s tím, že Polsko a ČR leží ve střední Evropě. Nato, jak Právo vítězně konstatuje, Lavrov „s jistou ironií“ vmetl českému ministru do tváře, že v OSN, kde jsou státy pro potřeby kandidatury do orgánů světové organizace rozděleny do zeměpisných skupin, figurují ČR i Polsko ve východoevropské skupině. K tomu bych rád podotkl dvojí: za prvé, jak by ne, když OSN byla kdysi vytvořena jako společné dílo Franklina Roosevelta a J. V. Stalina a jejím účelem mělo být rozdělení světa mezi dvě demokratické velmoci, USA a SSSR, za účelem udržení trvalého míru. Trvalý mír se sice podařilo udržet (o jeho kvalitě vypovídá, že se mu říkalo „studená válka“), ale během něho se ukázalo, že v demokratičnosti jsou mezi oběma obry nepřehlédnutelné rozdíly, které zavěsily nad celý plán Roosevelt – Stalin velikánské otazníky. V roce 1989 se nám podařilo díky slabosti SSSR naši příslušnost, vymezenou kdysi Rooseveltem a Stalinem, trochu zproblematizovat, ale jak se zdá, po nástupu Baracka Obamy cítí Rusové šanci dát zase všechno do pořádku, protože Obama hodlá vědomě či nevědomě na Roosevelta navazovat. Američané se liší od Rusů tím, že když si někdo jasně a srozumitelně řekne o svobodu, jako svobodomyslný národ to respektují. Mám jen strach, že my jsme v současné době tak prohnilí a rozložení, že si o svobodu říkat nebudeme, protože to jednak neumíme a jednak nás to ani nenapadne. A za druhé: já jsem samozřejmě dalek toho, abych například tvrdil, že Právo je úspěšný projekt někdejší (ještě) KGB z roku 1990, kterému se podařilo pro větší věrohodnost chytit na lep pár tzv. užitečných idiotů a který pak převzali nástupníci zmíněné instituce: netvrdím to už jen proto, že to nemohu nijak dokázat. Nicméně jen těžko se občas bráním dojmu, že je tu činná (mimo jiné) i velmi obratná, lehce zamaskovaná a svým způsobem úspěšná ruská lobby (přičemž ten lobbyismus je nesen pochopitelně zcela ideálními motivy). V každém případě: pokud jde o naši příslušnost do východní Evropy, nejde jen o formality a slovíčka, ale o to, zda uznáme „vedoucí úlohu“ Ruska v našem teritoriu, nebo se pokusíme dovršit to, co začalo v roce 1989: zdá se, že je nejvyšší čas, jinak budeme mít další příležitost nejdřív zase až za padesát let.

Jakýsi královéhradecký papaláš ČSSD podle MfD vlastnil nějaký čas v Náchodě hotel, v němž byl prý provozován mj. veřejný dům, lidově bordel čili hanbinec. Na podporu jeho podnikání se mu za časů Paroubkovy vlády podařilo získat dvojí solidní ministerskou subvenci. Je pozoruhodné, proč se ČSSD a hanbince čas od času ocitají v takové nepřehlédnutelné blízkosti (viz případ expremiéra Grosse a podnikatelky Barkové, která samozřejmě také, jako pan Mrština, bordel neprovozovala, pouze ho kdosi nezodpovědný provozoval v jejím objektu).

V MfD se k otázce amerického radaru vyjádřil můj bývalý kolega z FS Jiří Schneider. Je mi líto, ale musím konstatovat, že považuji jeho názory za pobuřující. K tématu se podrobněji vrátím. S potěšením zároveň konstatuji, že podstatně rozumněji se v podstatě k téže věci vyjádřil rovněž v MfD (a také v The Wall Street Journal) Milan Vodička.

„V polské vládě neuroní nikdo ani slzu, pokud americká základna nakonec nezbude“, tvrdí prý dobře informované polské zdroje podle pana Palaty z LN, který se po změně americké vládní garnitury a několika kotrmelcích premiéra Topolánka a ministra zahraniční Schwarzenberga proměnil ze zuřivého rusofoba v usměvavého realistu. Zdá se, že polští liberálové nevědí, o co jde (to liberálové nejspíš nevědí nikdy). Zato pan Palata velmi rychle vyčuchl, kolik uhodilo. Tento způsob žurnalistiky je politováníhodný. Dalo by se to otitulkovat jako jiný článek na téže stránce LN : „Pomine-li důvod, proč neměnit názor?“

Pátek 13. února: Václav Klaus odpověděl na dopis představitelů českých médií. Ti ho vyzvali, aby nepodepsal novelu trestního řádu, v níž se mj. stanoví tresty pro novináře, kteří zveřejní policejní odposlechy. Klaus v odpovědi oznámil, že zákon podepíše, a vzápětí tak taky učinil. Myslím, že zákaz zveřejňování policejních odposlechů je na místě. Tématu se týká dnešní glosa.

Sociální demokraté jsou laskavě ochotni podpořit majetkové vyrovnání s církvemi (v Právu tomu tvrdošíjně říkají „církevní restituce“) za předpokladu, že se církve vzhledem k hospodářské krizi náležitě uskrovní. Myslím, že by si sociální demokraté neměli zbytečně brát servítky, dát průchod svému bytostnému ateismu, mužně si přiznat, že církve jsou úplně zbytečné, a naopak jim ten majetek, co ještě mají, zabavit. Činnost by pak vykonávat směly, samozřejmě, máme demokracii, a v demokracii si můžeme dovolit přepych tolerovat i zbytečné instituce, ale pokud na nás nechtějí žádné prachy (nebo ještě lépe: pokud si povolení na svou pošetilou činnost náležitě zaplatí. Když si pan Paroubek nechá na toto téma uspořádat průzkum veřejného mínění, 90% národa mu to jistě odsouhlasí. Tak konec zbytečné přetvářky a vzhůru do práce!

Předseda ČLK Kubek vyzývá krajské hejtmany, aby kraje přestaly platit za pacienty regulační poplatky. Schválený kompromis je prý přijatelný. Pan Kubek si zjevně dává záležet na tom, aby budil dojem, že usiluje o větší věrohodnost a neutralitu v politických sporech. Velmi by mne zajímalo, je-li na tom s panem Rathem domluven, nebo se panu Rathovi začíná vzhledem k novým starostem o středočeské léno jeho zdravotnické impérium rozpadat pod rukama. Ostatně, nebuďme netrpěliví – dřív nebo později se stejně tak říkajíc samospádem provalí, jak to doopravdy je.

Sobota 14. února: K hlavní události dne, první půli sjezdu ČSSD, se vrátíme v pondělí, až budou k dispozici všechny materiály a informace.

Průzkum STEM potvrdil mírný pokles preferencí ČSSD a mírný nárůst preferencí ODS. Strany se k sobě přiblížily asi o pět procent, rozdíl však zůstává 10%, což je, řečeno sportovní terminologií, rozdíl třídy. Vysvětluje se to českým předsednictvím EU (vláda údajně získává body), snad je představitelné i mírně optimističtější vysvětlení než tato v podstatě optická iluze – totiž to, že veřejnost je už unavena agresivním a nenávistným vedením politického zápasu, v němž teď bezesporu drží prim ČSSD (koalice a ODS jsou v defenzivě, což vyplývá z jejich postavení toho, kdo nese odpovědnost, nebo aspoň její největší část). Paroubkovo vedení a zejména duo Paroubek - Rath ale nic jiného dělat neumějí a teď už asi styl ani změnit nemohou.

Podle Jiřího Hanáka v dnešním Právu jde ve věci odposlechů „poslancům a prezidentovi … hlavně o to, aby novináři už nemohli uveřejňovat nic, co byY mohli vyšťourat z přítmí mocných, ať politiků, ať podnikatelů, kde se „dějí úradky“, tj. kde se dá kšeftovat s mocí a s nečistými penězi.“ Už jsem tu napsal, že zákaz zveřejňovat policejní odposlechy, pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem, horlivě schvaluji. Brání se tak tomu, aby momentálně vládnoucí politická garnitura mohla využívat policejních odposlechů k tomu, že bude ve „spřátelených“ médiích a s pomocí úslužného mediálního křoví kompromitovat své nejrůznější odpůrce a ještě se přitom drze zaštiťovat svobodou projevu. Jak vidno, myslím hlavně na budoucnost a na Paroubkovu pátou (nebo šestou?) republiku.

Tamtéž Petr Uhl polemizuje s Markem Bendou – není prý pravda, že by orgány činné v trestním řízení před stíháním novináře mohly přihlížet k tomu, zda sledoval veřejný zájem. Taky doufám, že to nejde, policejní odposlechy se s tou jednou výjimkou (viz výše) zveřejňovat nesmí a basta. „Veřejný zájem“ je ideologická floskule, která se dá kdykoli ohnout a zneužít.

Člen Ekonomické rady vlády Miroslav Zámečník se v Právu nenechal vytočit poněkud drzými poznámkami Jiřího Vavroně (stylu „že na takový zázrak - jaký je v rozpočtu na letošní rok, bd - nepřišli jinde!“), odpovídal klidně, slušně a s přehledem. Cituji: „Podpora spotřeby, i když zvedne životní úroveň u lidí, nezvýší domácí produkci. Zato se projeví na schodku obchodní bilance, protože zboží, o které se zvedne zájem, se musí dovézt.“

Josef Chuchma polemizuje v MfD s Michalem Semínem, který kdesi napsal: „Zatímco tištěná a veřejnoprávní média hrají podle předem připravených not, samizdat dneška, zvaný internet, umožňuje skutečným zájemcům o pochopení příčin vzniklého sporu věcného i psychologického odstupu od davu skandujícího „Ukřižuj, ukřižuj ho!““ nejde mi teď o obsah (možnost zveřejnit stanovisko katolických tradicionalistů ve sporu o zrušení exkomunikace čtyř biskupů), ostatně tady se s panem Chuchmou zjevně shodnu, že na Semínově výhradě něco je (když se může k věci v tisku a televizi vyjadřovat pan Štampach a pan Putna, proč by nemohl pan Semín, proč my, co nejsme katolíci, máme dostávat jako za totáče ideologicky předžvýkané informace). To, o co mi jde, je forma. Zcela zásadně souhlasím s panem Semínem v tom, že internet je samizdat dneška. Přesně kvůli této výhodě jsem před devíti lety začal provozovat Události. Člověk, který zastává často názory, s nimiž je v menšině, a není vázán na žádnou mocenskou kliku (teda např. ani na Havla, ani na Klause, ani na Topolánka, ani na Paroubka, o komunistech samozřejmě vůbec nemluvím) musí počítat s tím, že se v žádném institucionalizovaném médiu nadlouho neudrží. Pokud nechce mít úplně zacpanou hubu, stačí jen, když si zaplatí doménu (zaregistrovat se u nějakého provozovatele internetu není, pokud jsem dobře informován, v podstatě nutné, i když je to příjemné zjednodušení situace). Stejně za totáče stačilo si opatřit psací stroj, papíry, kopíráky a propisky. Když člověk dodržoval rozumnou míru (do 20 ks, které nechával kolovat) a nenechal si dělat reklamu v zahraničních médiích (což sice omezovalo počet zájemců o přečtení, ale naštěstí i těch z řad policie), dala se tahle drobná všední práce dělat bez velkého rizika. Člověk musí umět být spokojen s málem. A stejně dnes: když jako já nemáte vůbec žádné peníze na reklamu a všechno ostatní si platíte jen z vlastní kapsy (není to nijak moc drahé), dá to devět let perné práce, než se došplháte na cca patnáct set čtenářů denně. Není to žádný zázrak, ale já jsem spokojený, odpovídá to mým možnostem. Snad to stačí k tomu, abych, až předstoupím před soud Nejvyššího, mohl – u vědomí všech svých slabin a hříchů - aspoň nesměle špitnout: Pane, já se snažil. Tedy, abych se vrátil k věci, srovnání internetu se samizdatem je na místě – v tom smyslu, že samizdat je jeden z darů internetu, věc, kterou internet činí o něco snadnějším a pohodlnějším. A pokud jde o to zavírání, samizdat se nepozná podle toho, že vás za něj zavřou, nýbrž že děláte na koleně věci, které považujete za důležité a které byste za daných okolností jinak než na koleně dělat nemohl. Ostatně neklesejme na mysli, možná se i toho zavírání v budoucnu zase dočkáme – a třeba se dokonce ukáže, že to jde už teď.

Ekonomický expert ČSSD Jan Mládek poskytl pozoruhodný rozhovor pro MfD. Nejdřív se vyznal ze své nelásky k Václavu Klausovi, je to prý spíš osobní než ekonomická věc, v tom případě si ji docela dobře mohl nechat pro sebe, pokud by byl ovšem chtěl zůstat věcný). Vytýká vládě, že věnuje málo energie na udržení sociální soudržnosti v čase krize (na udržení sociální soudržnosti v době krize, aby soudržnost byla jako řemen, jsou nejlepší koncentrační tábory). Považuje za mýtus, že by kapitalismus měl autoregulační schopnosti, a proto potřebuje státní či veřejné regulátory, kteří na to dohlédnou (nejlepším regulátorem je silná, dobře zorganizovaná, loajální a zbytečnými ohledy nevázaná policie). Pan Mládek vyslovuje obavy, že složitá sociální situace by mohla vést k vytvoření populistické, polofašistické, pravicové strany, jež by mohla uspět ve volbách. Netřeba tvořit, stačí jen trochu modifikovat a obrodit ODS, první kroky se už dějí. A když jí ČSSD půjde pár kroků vstříc (mám takový pocit, že se už nějakou dobu preventivně snaží), budeme tu v budoucnu mít jednu populistickou, polofašistickou pravicovou, a jednu populistickou polofašistickou levicovou stranu. Obě budou navzájem v zásadní opozici, stvrzené opoziční smlouvou.

ODS vykročila do předvolební kampaně k eurovolbám tím, že zahájila negativní kampaň: pořídila si jakousi zesměšňující persifláž oficiálních stránek ČSSD, kde karikuje hlavní představitele strany, cituje jejich kompromitující výroky atp. Je pozoruhodné, že si strana vzala za příklad ty nejvíce odpuzující manýry svých protivníků, a to zrovna ve chvíli, kdy tyto manýry, jak ukazují poslední průzkumy veřejného mínění, už začínají veřejnost unavovat. Vydržet být slušným (nebo, buďme skromní, aspoň slušnějším) ve střetnutím se sprostým, arogantním hulvátem je velmi namáhavé, ale řekl bych, že produktivní. Jenže těžko čekat něco podobného od lidí jako je Zahradil. ODS se teď bude ohánět návštěvností těch stránek – návštěvnost je ovšem věc pomíjivá, líbit se to bude jen „tvrdému jádru“, které bude stranu volit i bez toho, a hlavně, bojovat proti prasáctví prasáctvím nemá smysl, protože se tím dosáhne jenom toho, že se prasáctví znásobí.

Další pozoruhodný rozhovor poskytl sociálně demokratický předák Radko Martínek Lidovým novinám. Komunisté jsou podle něho demokratická strana, protože my máme demokratický stát a oni získali hodně hlasů. Podle této logiky byla NSDAP demokratická strana, protože výmarská republika byla demokratický stát (s jistými zvláštnostmi, ČR je ostatně taky demokratický stát s jistými zvláštnostmi) a oni získali hodně hlasů. Dále pan Martínek redaktorce Kalenské tvrdí: „Já nevím, vy jste možná mladá (to je vůči dámě, která sedí proti mně, krajně nezdvořilé vyjádření, bd), takže jste tehdejší dobu neprožila, ale když jste se tehdy chtěla angažovat a dělat něco pro lidi, tak těch možností prostě moc nebylo.“ Já na rozdíl od paní Kalenské jsem člověk starý, a tak mi to nedá, abych nepoznamenal: zatím co těm, kteří chtěli dělat něco pro lidi, nezbývalo, než vstoupit do KSČ, měli to různí sobečtí misantropové podstatně snadnější - provozovali samizdaty, podepisovali kverulantská prohlášení, zakládali „tzv. nezávislé iniciativy“, tu a tam si nějaký odbručel pár let v base, kde možnosti udělat něco pro lidi byly taky poměrně omezené, atd. atd.

Pondělí 16. února: V sobotu proběhl v pražském Veletržním paláci první díl 35. sjezdu ČSSD (o tak vysokém čísle se komunistům, pokud se nemýlím, ani nezdálo). Účastníci se dohodli, že napříště, když se jim to bude hodit, zvolí předsedu plebiscitem všech členů strany, a když ne, zvolí ho jako dosud sjezd. Teď se jim to zrovna nehodí, mají jen jednoho kandidáta a všelidové hlasování by bylo drahé (taky není jisté, zda by se sociálně demokratický všeholid podařilo dát dohromady, zvlášť když všechny naše strany oplývají virtuálním členstvem, které vzhledem k jeho nehmotné povaze dát dohromady nelze. Hlavním a nejpozoruhodnějším bodem programu byl veleprojev předsedy strany, jemuž je, vzhledem k jeho tradiční formě, věnována naše dnešní glosa. Pozoruhodný byl mj. i závěr (na ten se v mé glose už nedostalo), kde pan Paroubek výslovně upozornil, že je taky jen člověk a občas se dokonce i může mýlit, jen v jednotlivostech, ovšem. To je velmi významné, jinak bychom to mohli snadno přehlédnout. Pozvaný zástupce Demokratické strany, generál Wesley Clark, poděkoval sociálním demokratům za horlivou podporu, které se od české veřejnosti dostalo americkému projektu protiraketového štítu. Je otázka, zda to byla od něho zlomyslnost, nebo se stal nechtěným objektem dezinformace. V ČSSD panuje názorová pluralita, takže srbský junák Foldyna generála už preventivně označil za válečného zločince, zatímco předsedovi strany se jeho projev mimořádně líbil. Nyní se rozjede zničující kampaň ČSSD k eoruvolbám. Jejím heslem je, jak se zdá: co nejmíň hlasů pro ODS! Zdá se, že veřejnost to už trochu otravuje (ČSSD velmi mírně klesají preference), volby ovšem sociální demokraté stejně s převahou vyhrají. Zvlášť když ODS chce své soupeře napodobit a najet na kampaň pod heslem: co nejméně hlasů pro ČSSD.

Na opačné straně politického spektra od ČSSD vzniká sociálním demokratům velká konkurence. V sobotu byla ustavena „Strana svobodných občanů“. Předpokládám, že se tak stalo ve Vladislavském sále Pražského hradu (zatím by bylo stačilo asi nějaké jeho zákoutí). Předsedou strany je prezidentův oddaný učedník Petr Mach, jedním z místopředsedů Miloslav Bednář (což je dostatečný důvod, proč se té organizace spíše stranit). V „republikovém výboru“ je i Klausův syn Jan. Dá se odhadnout, že strana sobě příliš nepomůže (klausovská ideologie už dost vyčpěla), ale ODS může uškodit - sice jen trochu, ale v případě, že by se preference koalice a opozice do budoucna vyrovnaly, rozhodne i málo, a smát se bude Paroubek. Jako test přitažlivosti rigorozního „klausismu“ to bude ovšem zajímavé a užitečné – zejména pro toho, kdo bude český politický život sledovat z poklidného odstupu (např. na Novém Zélandu).

Rehabilitace podnikatele Švarce se konat nebude: Národní ekonomická rada nedoporučila návrat k „švarcsystému“ a vláda její nedoporučení přijala. Nebude tedy třeba „přepisovat historii“ (činnost u nás mimořádně nenáviděná). Premiér Topolánek hodlá nyní navrhovaná a schválená opatření předložit ve Sněmovně jako „Batoh č. 2“ a spojit s ním „tak trochu“ i osud celé vlády. Co to znamená tak trochu? Jak se např. žádá „tak trochu“ o důvěru vládě? Spíš to znamená: nejprve o tom budu tak trochu vážně uvažovat, ale pak si to rozmyslím.

Alexandr Mitrofanov připomněl v Právu jednu iniciativu expremiéra Špidly, na kterou jsem nějak zapomněl (nebo ji nezaregistroval, protože vládě nepřátelská média ji tehdy zamlčela). Špidla prý vyzval bohatší část obyvatelstva a její politické a podnikatelské zástupce ke spolupráci, a „zdůvodnil to prostě: pokud nechcete, aby vás rozvášněný dav jednoho dne pověsil na branách vašich honosných vil“. Taková velkorysá nabídka je v civilizovaném státě na zavření, zvlášť když s ní přichází ministerský předseda. Je pozoruhodné, že mně Špidla dnes s odstupu připadá ve srovnání s Paroubkem jako ten slušnější. A není vyloučeno, že opravdu je. Pozdrav Pánbůh! Už se těším, až mne rozvášněný dav (v mém případě by stačil dvouhlavý, už se nedokážu moc bránit) pověsí na bráně mé luxusní vily a pan Mitrofanov o tom napíše do Práva sugestivní reportáž.

Jitrnice je předmět, který zjevně přitahuje Miloše Zemana jako hladového hafana. A tak se údajně zúčastnil zabijačky ve Slušovicích, podle jeho vlastních slov, aby se pozdravil s legendou skutečného českého podnikání Františkem Čubou. A srovnává toho člověka s bratry Baťovými. To je ale drzost. Pan Čuba mohl podnikat, protože si to vyběhal na partajních sekretariátech. To se mu to závodilo, když ostatní běželi v pytlích a on dostal motocykl. „Slušovický zázrak“ byla jedna z nejobludnějších potěmkiniád dohasínajícího „reálného socialismu“.

Úterý 17. února: vláda se dohodla na „balíčku“ protikrizových opatření, předložit ho chce poslanecké sněmovně jako celek. ČSSD zásadně nesouhlasí a výhrady má k údajně nejzásadnějšímu opatření – ke slevě na sociálním pojištění pro firmy, zaměstnávající lidi s nízkými příjmy. Poté, co kraje fakticky zablokovaly zákon o regulačních poplatcích ve svých zdravotnických zařízeních, přikročila vláda k odvětě: ministr vnitra a financí má prošetřit, jak kraje nakládají se svěřenými finančními prostředky, zda dodržují daňové a další zákony. Opozice si to vykládá jako nátlak. To, co opozice zorganizovala, je taky nátlak. Když se vede studená politická válka, není nátlak na obou stranách nic mimořádného. Miroslav Macek musí podle rozhodnutí soudu zaplatit dr. Rathovi sto tisíc korun za pohlavek, který mu uštědřil před televizními kamerami na stomatologické konferenci, a na vlastní náklady se mu veřejně omluvit. Prostý pohlavek dr. Rathovi mimo dosah kamer stojí tedy sto tisíc a vypadá to, že majetnější lidé u nás si tento požitek mohou čas od času dopřát. To jsou nejvýznamnější události dne (hlasování v PS o lisabonské smlouvě ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, ještě neproběhlo). Všech se týká naše dnešní glosa.

S vládním balíčkem zásadně nesouhlasí i postkomunistický odborový moloch. Jeho vazby na ČSSD mi připadají tak říkajíc nadstandardní a připomínají mi vazby „ROH“ na komunistickou stranu. Což je další příspěvek k úvaze „Patříme do východní Evropy“, kterou inspiroval ruský ministr zahraničí Lavrov (do svého článku, který by měl vyjít zítra v LN, jsem to nestačil zapracovat, ostatně rozsah komentáře je omezený, takových věcí bude nepochybně možno doplnit víc, člověk si na všechno hned nevzpomene), a odpověď je a bude (jak věřím) vždy jedna a rozhodná: ministr Lavrov má pravdu: ano, ano, stokrát ano. Patříme tam a můžeme si za to sami.

Premiér Topolánek si v případě Velkého pátku po pilátovsku umyl ruce. Je ostuda, že ČR tento svátek nemá, a přitom má celou řadu zbytečných svátků (které, to neuvedl). Velmi by si přál jeho zavedení, ale prosadit ho nemůže, protože by musel jiný zrušit. Podobně se k věci postavil i ministr Nečas a vláda k senátnímu návrhu nezaujala stanovisko. Velikonoční pondělí vláda zrušit nemůže, protože malovat v ten den vajíčka (a našim družkám zadnice pomlázkou) je ve svém významu něco srovnatelného s Benešovými dekrety, patří tok základním tradicím českého národa, stejně jako vítání hostů chlebem a solí, a po pracovní době se to nedá stihnout. Premiér Topolánek zraje na udělení bobříka vyčůranosti, který už dlouho leží ladem (nezbývá mi nějak čas).

„Povšimněme si, že tento sofistikovaný systém (protiraketový, bd) nás ani v nejmenším nechrání před zeměmi, jako je Rusko nebo Čína, které by nás mohly svými raketami a jadernými hlavicemi vymazat ze zemského povrchu“, píše v Právu Jan Keller. Nevymažou nás, proč by to dělaly, neodpovídá to jejich tradicím (např. tradiční zbabělosti ruského imperialismu, pokud jde o agresi, tu si troufne jen vůči někomu, koho považuje za dostatečně slabého, a my máme přes veškerou naši snahu pořád ještě nějaké spojence). Je pro ně výhodnější podporovat Írán a podobné režimy, které pak samozřejmě nezaútočí svými primitivními, ale účinnými jadernými raketami na Západ samy, ale narafičí to jako jaderný terorismus ze strany nedefinovaných a neuchopitelných hnutí z nedefinovaných území (nejlépe se k tomu bude hodit Afghánistán, až mírové síly typu pana Kellera donutí západní imperialisty, aby ho zase předali Talibánu). A Rusové pak využijí toho, že Západ bude zaneprázdněn problémem s hořícím Berlínem, Římem a Paříží, a seberou si to, co se jim hodí (tj. své bývalé evropské kolonie, hlavně ty pacifisticky nahlodané, jako je ČR), jako shnilé hrušky.

Středa 18. února: tahanice o Lisabonskou smlouvu postoupily do dalšího stádia. Podařilo se ji protlačit Poslaneckou sněmovnou. Přitom se ukázalo, že v tak zásadní věci za sebou premiér nemá většinu poslanců své strany, a že většina v podstatě stojí za Klausem. Premiér si příliš nepomohl tím, jak okatě dával najevo, že smlouva je nechtěným dítětem a že ji podporuje s nechutí a z holého nezbytí. Možná, že by byl udělal lépe, kdyby byl proti. Jediné, na čem se sněmovna opět shodla jako jeden muž, byla podpora Benešových dekretů. Neměla by být tato jednota formalizována a nemělo by být jejich ostentativní podporou zahajováno každé zasedáni sněmovny? Taky by se mohla věrnost Benešovým dekretům stát součástí poslaneckého, prezidentského a vládního slibu a mělo by se na ně přísahat, jako se v civilizovaných zemích přísahá na bibli. Tématem schválení Lisabonské smlouvy se zabývá naše dnešní glosa.

Podle agentury STEM vzrostla dosti podstatně popularita vlády ve veřejnosti. Podle CVVM se zmenšil odstup mezi ČSSD a ODS v preferencích, a to tak, že preference ODS sice vzrostly jen zanedbatelně, ale preference ČSSD nezanedbatelně klesly. Zdá se, že veřejnost je syta paroubkovsko-rathovské sprostoty. Posun se dá zhodnotit slovy: než tohle, to raději Topolánek (což pro premiéra a ODS není zase až tak velká chvála).

Jiří Hanák shrnuje podstatné přednosti Evropské unie takto: „Nikde na světě se … lidé netěší takovým sociálním jistotám a výhodám, jako skoro půlmiliarda obyvatel zemí EU. Čtyři, pět či šest týdnů dovolené. Všeobecné zdravotní pojištění. Nemožnost zaměstnavatele jen tak zbavit se zaměstnance.“ Jako sociální zaopatřovna je to tedy takřka dokonalé. Nebýt nepříjemné povinnosti taky ještě tu a tam trochu pracovat, vyrovnalo by se to výhodám, které svým občanům poskytoval kdysi císařský Řím. Věc je jasná, zbývá odbourat práci, a EU bude dokonalá.

Pověřenec polského premiéra pro mezinárodní otázky Bartoszewski se postavil rozhodně proti tomu, aby do nadační rady Centra proti vyháněním byla jmenována předsedkyně Svazu vyhnaných Steinbachová. Buď já (a já znamená my, tedy Polsko), nebo ona. Největší skupina vyhnaných v evropské historii dvacátého století nesmí tedy být v radě Centra zastoupena. Německá vláda couvla a jmenování odložila. Je zjevné, že zbudovat mezinárodní instituci, která by spravedlivě a nestranně posoudila problém deportací v Evropě ve 20. století, je v současnosti nemožné, doba pro to ještě neuzrála. Němcům nezbývá, než se za své vyhnané postavit a a zřídit si svou vlastní instituci – jen se jim do toho nějak nechce. Proč, mají na to právo.

Soud došel ve věci Mackova záhlavku dr. Rathovi k závěru, že kdyby se incident odehrál mezi dvěma neznámými lidmi a ne mezi „kontroverzními“ politiky, bylo by odškodné ještě vyšší. Tento závěr mi sice připadá úplně absurdní, ale s radostí konstatuji, že bohyně spravedlnosti, zastupovaná JUDr. Žákovou, rozhodla, že „kontroverzní“ osoby (občas mám dojem, že v parlamentě sedí samé takové), mají při fackování slevu. Prezident Soudcovské unie Lichovník zase novinám sdělil, že celkově je nyní sazebník vyšší: „Pokud člověk někoho urazí, tak za to pravděpodobně zaplatí výrazně více než v minulosti“. Nabízí se příležitost, jak to otestovat v praxi: dr. Rath prohlásil dnes pro Mladou frontu Dnes: „Pan Macek nemá žádnou čest“. Je jen otázka, bude-li mít „poškozený“ chuť a trpělivost si slova pana předsedy ověřit v praxi. Jinak paní poslankyně Páralová, se kterou politicky nijak nesympatizuji, se v MfD k věci vyjádřila takto: „Mě ve sněmovně dost často svrbí dlaň, když mluví poslanec David Rath. Já si myslím, že záhlavec, který dal kolega Macek panu Rathovi, byl přiměřený a v případě pana Ratha tuplem přiměřený. Co se týče Davida Ratha, řekla bych, že škoda každé rány, která padne vedle.“ Musím se přiznat, že závidím paní poslankyni její poslaneckou imunitu. Jana Bendová v MfD považuje Mackův „pohlavek zezadu“ za zbabělý. Nejsem si tím jistý. Pohlavek nebyl té brizance, aby pana doktora ochromil, bylo to v podstatě totéž jako když uražený vrhá sokovi rukavici v tvář: to se taky potvrdilo, následoval regulérní pěstní souboj, který zůstal bohužel skryt za řečnickým pultem, kamery ho nezaznamenaly a pan doktor se tedy dnes může chvástat, že ho vyhrál. Pokud ano, proč ještě obtěžuje soudy?

Paní Kateřina Koubová (dnešní MfD stránka A7) se domnívá, že souostroví Guadelupe obývá národnost, zvaná Kreolané. To je velmi originální, běžné encyklopedie uvádějí pouze slovo kreol, které znamená míšence bělocha a indiána, a to všude v latinské Americe.

V rozhovoru, který Jiří Paroubek poskytl Mladé frontě Dnes, zdůvodňuje návrhy ČSSD na ekonomické ozdravění typu třináctého důchodu tím, že jde o to, aby se nepropadla poptávka. Je vidět, že je díky své dlouholeté činnosti v RaJ poněkud jednostranně orientován. Když nebudou strávníci, nebudou restaurace. Když strávníci nemají peníze, musí je jim někdo dát. Když jim je dají restauratéři, nula od nuly pojde. Musí to tedy být stát, tj. nejen ti, co restaurace vlastní a co do restaurací chodí, ale i ti, kteří jedí doma. Díky tomu všichni zchudnou – až na restauratéry, ovšem.

Kromě finančních darů pro konzumenty plánuje ČSSD i snížit spotřební daň na benzin. Benzin je už pár měsíců mimořádně levný. Je třeba ho zlevnit ještě víc (respektive přidat něco do kapes vlastníků čerpacích stanic, slevy na spotřební dani se příliš do cen pohonných hmot nepromítají), protože to vládě zkomplikuje život a pracující na tom nebudou tratit.

Další věc je zdanění bohatců. „Lidé s nejvyššími příjmy dobře vědí, proč pracují“, říká předseda ČSSD čtenáři MfD, který se ptá. Proč chce zdanit lidi, kteří makají, až se z nich kouří. Dobře vědí, svině, proč pracují, protože na rozdíl od nás, co jsme na spravedlnost, jsou na prachy. Proto je třeba jim ty prachy vzít a dát je těm, co jsou na spravedlnost (tj. nám), aby(chom) si trochu užili. Problém je v tom, že bohaté je sice možné pořádně oholit, ale ti ostatní na tom příliš nevydělají, protože bohatých, ač to na první pohled snad tak vypadá, nejsou miliony, ale jen nanejvýš tisíce, a navíc při redistribuci bohatství vždycky něco zbude za nehty redistributorům: z hlediska těm, ke kterým redistribuce směřuje, to nevypadá jako mnoho (obrazně řečeno místo pěti korun dostane každý jen čtyři padesát), z hlediska přerozdělujících to bývá slušná suma. Tím se z přerozdělujících stávají boháči, které je možné následně oholit. Atd. Tomu se říká permanentní ekonomická revoluce.

Autor libreta muzikálu „Kladivo na čarodějnice“ podle známého románu Václava Kaplického tvrdí, že si při psaní mohl pustit hubu na špacír, protože „úchylný inkvizitor, kat či jiné zrůdy“ podle něho mohly jen těžko mluvit salonní češtinou. Má úplnou pravdu, inkvizitor Boblig (nikoli Bobling), jeho oběti, děkan Lauthner nemluvili salonní češtinou. Mluvili německy.

MfD dnes přinesla mimořádně pobuřující článek Milana Vodičky o hraběti Stauffenbergovi. K tématu se vrátíme.

Čtvrtek 19. února: poté, co se vládě podařilo s podporou ČSSD a odřenýma ušima protlačit Poslaneckou sněmovnou Lisabonskou smlouvu (v Senátu je ODS připravena ji zablokovat podmínkou, že napřed je třeba upravit jednací řád obou sněmoven tak, aby vláda musela o jakýkoli přenos kompetencí do Bruselu požádat parlament, a že navíc musí být v PS schváleny smlouvy o americkém radaru (na to ovšem koalice nemá dost hlasů a ČSSD ji nepomůže, protože jednak nechce a jednak nemůže, moc se do toho zamotala). Vázat Lisabonskou smlouvu na smlouvy o radaru je jen o něco méně neslušné než vázat vojenské mise na poplatky ve zdravotnictví (to říkám přesto, že smlouvy o radaru podporuji – tj. podporoval bych je, kdybych věděl, že Obamova vláda na výstavbě raketového štítu trvá. Pokud by ustoupila, považoval bych to sice za projev mnichovanství a nedůstojný ústupek Rusku, ale sotva bych mohl přehlédnout, že smlouvy tím samozřejmě padly). Hned nato slavila vnitřní opozice v ODS dvojí triumf: ruku v ruce s opozicí se jí podařilo shodit ze stolu vládní návrh zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (tím zkomplikovali situaci Bursíkovi a Straně zelených) a odložit schválení daňových zákonů. Přitom se v PS zformovala širší skupinka, sdružující Tlustého lidi a tři pražské poslance. Tématu se týká naše dnešní glosa. Opakuji, že tato situace je politicky nesnesitelná a pro ODS sebevražedná, protože výrazně přispívá k úpadku preferencí a vnitřnímu rozkladu strany. (Osud ODS mi leží na srdci jen potud, že z ní Topolánek udělal – možná nechtě, to nevím – stranu, kterou je možno se skřípěním zubů volit. Ostatní strany v PS považuji pro politicky myslícího člověka za nevolitelné).

KSČM pozvala do svého poslaneckého klubu ministra Nečase, aby představil poslancům protikrizová opatření. Ministr pozvání přijal, proč taky ne. KSČM se s jistou zlomyslností prezentuje jako ze dvou opozičních stran ta slušnější. V konkurenci s Paroubkovou a Rathovou ČSSD to není příliš těžké. U Paroubka tato komunistická taktika nepochybně vyvolává záchvaty tiché zuřivosti, ale nedokáže si s ní nic počít, protože slušný být jednak nechce a jednak to ani moc neumí.

Známý univerzální politický komentátor Jiří Paroubek zase v Právu vytýká ODS, že se vůči hospodářské krizi jen brání, brání a brání. To je divné, jak lze na něco, co má charakter samovolného procesu, jako např. živelní pohroma, útočit? To dovedou jen šamani.

Obhájce sexuálního vraha Nováka Fori prohlásil údajně před soudem o svém mandantovi: „V případě, kdyby existoval trest smrti, věřím tomu, že by dostal trest smrti, to je můj názor.“ A mezi jednáním sdělil novinářům, že je v kauze zbytečný, protože pro klienta očekává výjimečný trest. To vyvolalo jakési znepokojení advokátní komory. Není divu, výroky, jak je interpretují noviny (mohou být vytrženy z kontextu, ovšem) ve mně vyvolaly vzpomínku na znamenitou scénku před jakobínským tribunálem ve filmu Manželé z roku II. (souzený, kterého hrál Jean-Paul Belmondo, se po podobných slovech svého obhájce na něho ovšem vrhl a začal ho škrtit). Po podivném rozhodnutí soudkyně Žákové ve věci Mackovy facky je to další pozoruhodný doklad o surreálných momentech české soudní praxe.

Václav Klaus předstoupil dnes před Europarlament ve Štrasburku s projevem, při němž část europoslanců tleskala, část bučela. (Při Havlových projevech se nebučívalo, ale pozornost získá Klaus touto útočnou taktikou přinejmenším stejnou jako Havel). K tématu se vrátíme.

Vladimír Plesník informuje v Právu. Že president Roosevelt věděl předem o útoku na Pearl Harbour, při němž byla zničena značná část amerického válečného loďstva. Další krok nejspíš bude zjištění, že žádný japonský útok vlastně nebyl a všechno zorganizovala CIA (pokud tenkrát už existovala, nejsem specialista na dějiny amerických výzvědných služeb).

Pátek 20. února: Václav Klaus přednesl projev v Evropském parlamentu. Řekl tam přesně to, co se od něho očekávalo, a stalo se přesně to, co si přál. Vzbudil velkou pozornost, část přítomných freneticky tleskala, část bučela, někteří ostentativně odcházeli. Je s podivem, že se nikdo nenudil, když úplně všichni dělali jen to, co se dalo čekat. Předseda Evropského parlamentu Pöttering pak pochválil svou instituci za demokratičnost, kterou projevili tím, že nechali Klause mluvit (připomíná to anekdotu o soudruhu Dzeržinském, milicionáři, co hladí chlapečka, a socialistickém humanismu – mohli ho přece vyhodit! Evropský parlament je poněkud zvláštní útvar.) Klausova okázalá nonkonformita je směšná, v zásadě si vymýšlí fiktivní nebezpečí (silná EU) a ignoruje skutečné (silné Rusko, na něž EU zatím vůbec nemá, což taky předvedla svým ostudným chováním v krizi s dodávkami ruského plynu). Premiér Topolánek se napřed docela správně postavil za prezidentovo právo říkat, co si myslí (a upozornil, že prezident není v našem ústavním systému vládě odpovědný), posléze se s Klausovými názory, v mnoha ohledech lacině populistickými a nesprávnými, servilně ztotožnil. To prosím ve chvíli, když mu Klaus v družné spolupráci s vnitřní opozicí a Paroubkem bourá vládu, protože u něho a u ní cítí té servility ještě pořád málo. Co si od toho premiér proboha slibuje? Klausova projevu se týká naše dnešní glosa.

Podle Práva rozjeli „Klausovi lidé v ODS“ útok na Topolánkovu vládu. To je zjevné (viz naše včerejší glosa. V Právu dovozují, že by po pádu Topolánkova kabinetu mohla přijít na řadu „vláda odborníků“, jmenovaná Klausem, která by pak vládla i v případě, že nedostane důvěru, až do řádných voleb. Je třeba dodat, že tento scénář se může rozvinout jen v případě, když Paroubek dá návrh na vyslovení nedůvěry a vnitřní opozice v ODS ho podpoří (nebo naopak). Čili: předpokladem je domluva mezi Klausem a Paroubkem, jsem přesvědčen, že je k ní už nakročeno. Pak by ovšem musela existovat i domluva o složení „vlády odborníků“. Proč za této situace Topolánek, místo aby se vůči Klausovi profiloval, mu v souvislosti s jeho projevem v Bruselu leze do zadnice, je naprosto nepochopitelné.

ČSSD trápí vnitřní potíže: její (bývalý?) východočeský předák Mrština, na nějž se provalilo mimo jiné, že údajně provozoval v Náchodě nevěstinec (detaily jeho působení, ovšemže údajného, velmi důkladně a poutavě popisuje dnešní Mladá fronta Dnes), původně souhlasil s tím, že své členství ve straně až do vyšetření případu pozastaví, pak si to rozmyslel a v sociální demokracii setrvá. Paroubek běsní. Je zajímavé, že Paroubek naráží ve straně během svého silného předsednictví na podobné potíže, s jakými zápolil Stanislav Gross během svého předsednictví slabého.

Vládní debakl ze včerejška byl poněkud zmírněn tím, že poté, co se ministr Kalousek pokorně omluvil za to, že v souvislosti s blokováním návrhu o odpočtu DPH opozicí řekl něco o grázlech (jistě neměl to dělat, tento způsob vládnutí bez vládní většiny je ovšem na nervy vládnoucích velmi náročný), sociální demokraté velkoryse souhlasili se znovuprojednáním bodu, s nímž, jak ostatně už předem ohlásili, nemají problém. Mělo se tak stát dnes, prý se tak stalo, hlasovat by se mělo někdy později. Opozici se nepodařilo prosadit žádný z návrhů na vrácení protikrizového plánu vládě k přepracování. Nedá se říci, že by vláda zaznamenala úspěchy, ale aspoň nezaznamenala žádný neúspěch.

ČSSD se prý rozhodla centralizovat pořizování všech zdarma rozdávaných krajských listů (tj. listy rozdávané kraji) v jeden „hejtmanský týdeník“ (doposud to byly většinou měsíčníky) pořizovaný zjevně pod stranickou kontrolou a v mutacích pro jednotlivé kraje (tvrdí to dnešní LN). Je to výborný nápad, zbývá ještě tomuto grandióznímu tiskovému superútvaru zajistit nějaké čtenáře. Nejlépe by se toho dosáhlo tak, že ostatní noviny se zakážou.

Ekonom CEP Marek Loužek považuje českou finanční pomoc Lotyšsku za zbytečnou a příliš drahou, rozpočty se prý utrhly i v Irsku, Francii, Španělsku, Řecku i na Maltě. Budeme se, ptá se pan Loužek, jednou skládat na Řeky a Iry? Problém je, že ani Irsko, ani Řecko, ani Francie, Španělsko atp. se na rozdíl od Lotyšska nevznášejí na niti nad do široka roztaženou mordou ruského krokodýla. Ti lidé kolem Klause jsou v některých politických momentech docela mimo realitu.

Sobota 21. února: Václav Klaus kritizoval českou pomoc Lotyšsku. Článek pana Loužka včera v Lidových novinách nebyl tedy žádná náhoda. Prý ty peníze mohly být využity „na naše sklárny“, tvrdí prezident. Argument gottwaldovské úrovně. Kamarád Putin bude mít radost.

Moravskoslezský vicehejtman Konečný se nechal slyšet, že by se disidenti neměli účastnit besed na školách, protože by tam neměl znít hlas jen jedné strany. Problém s takovými názory je v tom, že je někdo vůbec má, a že se nestydí je nahlas říkat. Nestydí se proto, že mu stud v dostatečné míře nebyl dán a že veřejné mínění jej ke stydění nijak netlačí. Když je má a když se za ně nestydí, je zakazování poměrně neúčinné. Zákazy ze společnosti nestydů slušnou společnost neudělají. (Taky by mne zajímalo, kolik papalášů z ČSSD si myslí totéž, jen nepovažuje za taktické to nahlas říkat. Bohužel se to nedá nijak exaktně zjistit. Jistý si jsem jenom tím, že to rozhodně nejsou všichni.)

Podobné názory jako pan Konečný má komunistická poslankyně a učitelka z Náchoda Soňa Marková. Jde o to nezamlčovat jisté vady na kráse komunistického režimu, ale zdůrazňovat zároveň jeho nepřehlédnutelné a podstatné přednosti. Nesouhlasí s ní zásadně ředitelka jednoho pražského gymnázia a historik Pernes. Bylo by zajímavé zkoumat, na čem se takoví tři lidé mohou shodnout. Za vhodný experiment bych považoval položit jim otázku, co si myslí o „odsunu“ sudetských Němců: nevylezlo by z toho náhodou stanovisko, že jisté vady na kráse („excesy“) tu možná byly, ale je třeba především zdůrazňovat podstatné přednosti toho řešení?

Právo dnes uvádí přehled názorů ze světového tisku na Klausovo vystoupení v Bruselu. Je podepsán jako zpráva ČTK a šifry mcm. O článku ze slovenských Hospodárských novin se tam píše, že označují Klause za evropského „heretika“, odhodlaně čelícího „davu přitakávačů“. „Klausova síla je i v tom“, píší Hospodárské noviny, „že to není póza, je to postoj chráněný mnoha logickými argumenty a některé z nich se jen velmi těžce vyvracejí“. A zpráva v Právu pokračuje: „I když Klausovy argumenty v mnoha případech ztratí váhu, vždy v nich na misce vah zbude esence racionální pochybnosti, která protivníkovi nedovolí vychutnat si totální vítězství, soudí obdivně slovenský list. Samotnou podstatou údajných Klausových argumentů se však pro jistotu nezabývá.“ Takhle nestydatě tendenční informování o tom, co noviny píší, je o v Právu neobvyklé (doposud to řešívali spíš vhodným výběrem novin, z nichž citují, je to méně nápadné a méně humpolácké). Nejsem bohužel s to zjistit, zda jde o dílo četky nebo šifry mcm, podle toho, jak výkony šifry mcm sleduji od dob, kdy se ještě objevovala v MfD, bych si skoro typnul to druhé.

Charles Darwin je v našem tisku prezentován jako duševní velikán, který mimo veškerou pochybnost prokázal, že Bůh není. Teď se zároveň ukazuje (viz dnešní článeček v MfD), že jako všichni velikáni je bytostně problematický (velikáni totiž nemají být, není to demokratické), protože ke svým výzkumům byl dohnán tím, že to byl cvok, a kdyby nebyl, zřejmě by se, jak se v článku výslovně praví, nedostal do učebnic. Trpěl totiž zvláštní formou autismu. Lidé takto nemocní „umějí sice poutavě mluvit, nedovedou však pochopit signály, které k nim vysílá jejich partner. Nepoznají, zda se jejich partner nudí, zda má vztek nebo zda je poutavě poslouchá. V kolektivu tak nemohou být oblíbeni. Na druhou stranu je pro ně typické, že se nadchnou pro určitý problém a neopustí jej, dokud nenajdou řešení“. Naši politici, zvláště někteří, jsou už dál. Na rozdíl od umanutých vrtáků, kteří si malou za všech okolností své, překonávají tuto formu autismu pečlivým prováděním průzkumů veřejného mínění, a podle výsledků pak problém buď opustí, nebo neopustí. Nic geniálního od nich zjevně nelze očekávat, ale toho přece není k úspěchu zapotřebí.

Ombudsman Motejl se v rozhovoru pro LN pozastavuje mimo jiné nad tím, že chomutovský magistrát zabavuje „sociálně nepřizpůsobivým“ hned při vyplácení sociální dávky, a v souvislosti s tím navrhuje: „kdyby paní primátorka šla a při vyplácení dávek s těmi lidmi normálně hovořila… Kdyby jim řekla: „Tady máte osm tisíc korun, dlužíte na nájmu, tak se pojďte dohodnout, my vám strhneme osm set korun a slibte mi, že zbytek neutratíte v kartách…““ Přiznám se, že nevím, jaký je funkční recept na řešení problému chronických neplatičů, ale že to, co navrhuje dr. Motejl, vůbec nemůže fungovat, musí být zjevné každému.

Pondělí 23. února: Dnešní den byl mimořádně chudý na události. Ministr Langer vysvětloval veřejnosti, proč nepovažuje za užitečné, aby Nejvyšší správní soud zrušil KSČM. Vznikla by pak nová strana se starými lidmi. Řdekl bych, že zrušit KSČM v současné době už prakticky nejde, demokratický režim je povinný tolerovat i politická uskupení, která ho chtějí omezit nebo zlikvidovat, pokud se přitom pohybují v mezích předepsaných zákony. A na to si komunisté dávají velký pozor. Problém pro komunisty by snad mohl být jen v tom, že by strana při překabátění přišla o hmotný background, ale i to by si jistě dokázali nějak ošetřit. Zrušeni měli být bezprostředně po listopadu, taky by to vyřešili překabátěním, ale jednak by byla naděje, že bude o něco důkladnější, a jednak by se tehdy bylo dalo snáze zařídit, aby začínali stejně jako ostatní politické strany, tj. pěkně od nuly.

Poslanec ČSSD Dušek se údajně před časem ptal bývalého libereckého policejního ředitele Dvořáka (dokud byl Dvořák ještě ve funkci) na to, není-li jeho stranický kolega, vicehejtman Sepp, vyšetřován kvůli trestnému činu. Netušil, že sám Dvořák je zrovna kompetentními policejními orgány odposloucháván kvůli trestné činnosti. Dvořák mu odpověděl (čímž porušil zákon) a informace o tomto kontaktu se pak dostala na veřejnost. ČSSD protestuje kvůli úniku informací z vyšetřovacího spisu, právem.

Jediné, čeho se člověk může v této prázdnotě jakž takž chytit, je blížící se výročí únorového puče. Týká se ho s malým předstihem naše dnešní glosa.

Úterý 24. února: Hospodářské noviny přinesly zajímavé zprávy o tom, jak veřejnost podle průzkumů veřejného mínění reaguje na politiku ČSSD a co na to vedení ČSSD, na průzkumy tradičně citlivé. Zadala si průzkum u své dvorní agentury STEM, a z něho údajně vyplynulo, že voliči si nepřejí, aby ČSSD v době českého předsednictví EU agresivně útočila na vládu (troufnu si bez průzkumu odhadnout, že si agresivní útoky nepřejí vůbec, mají jich plný žaludek, přílišná sprostota přece jen většině veřejnosti zatím pořád ještě nevyhovuje – změnilo by se to ovšem, kdyby se dramatizovala sociální situace), a měla by víc spolupracovat na evropském předsednictví. ČSSD prý zpracovala výsledky průzkumu STEM do vlastní „analýzy“, kterou bude vedení strany projednávat začátkem března. Plyne z ní, že ČSSD nehodlá zatím iniciovat další hlasování o nedůvěře vládě (stejně by asi neuspěla, Topolánkovým oponentům v koalici a v ODS tato situace vyhovuje). Průzkum nabudil silnou vlnu vlastenectví především u Zdeňka Škromacha („Je to správná úvaha, že nejdůležitější je dobrý obraz republiky“) – Zdeněk Škromach je klasický model sociálně demokratického přítele, který v tichu a relativní loajalitě čeká na příležitost, aby mohl svému velkému bossovi vrazit kudlu do pupíku. (Taky je zajímavé, jak kdysi loajální Špidlovi souputníci v jeho neúspěšném úsilí o postkomunistickou sociální demokracii s lidskou tváří, Sobotka, Zaorálek ad., se ukázněně solidarizovali s paroubkovskou linií, jejímž mottem je tradiční „píchni ho, řízni ho, pusť mu krev“.) Průzkum STEM je jako obvykle ČSSD-freundlich, a zdůrazňuje, že ve volební kampani do EP se ČSSD musí držet vnitropolitických témat a ne českého předsednictví, že nesmí ustoupit ze svých klíčových témat –zdravotnictví státní a zadarmo a žádný radar v Brdech. Je pozoruhodné, že Právo o průzkumu STEM přineslo docela zavádějící zprávu, z níž plyne, že průzkum vlastně ČSSD potvrdil vše, co doposud dělala, a vyzval ji, aby v tom co nejdůsledněji pokračovala. Zřejmě se ze sebe v Právu snaží setřást ódium vládního listu, a možná, že dokonce přes ČR přechází zase nějaká oklusní fronta z Východu. Obecná otázka, která z toho všeho vyplývá, a ke které se, pokud zbude čas, vrátíme, je nemravnost a ošidnost politiky, vycházející vstříc průzkumům veřejného mínění – zvlášť když se do nich může promítat podvědomá snaha pořizovatele číst zadavateli myšlenky.

Malér má i ODS. Potřebuje zjevně uklidit do Štrasburku a Bruselu autoritativního moravskoslezského exhejtmana Tošenovského, který se po volební porážce (odéesáčtí hejtmani si ji aspoň dílem zavinili tím, že se v těžké chvíli snažili zbaběle a zároveň beznadějně distancovat od svého stranického vedení a zasloužili se tak o optimistickou zprávu veřejnosti, že ani v tak upadlé politice, jako je ta česká, se skunkovství pořád ještě nevyplácí) octl ve stavu hladových duchů a potřebuje být pacifikován. Proto jej zařadili na druhé, pravděpodobně ještě volitelné místo kandidátky ODS do EP; odsunul tak středočeského kandidáta, dosavadního europoslance a oddaného Klausova zbrojnoše Fajmona až na tutově nevolitelné osmé místo. Ve středočeském kraji se zvedá vlna nevole, kterou pan Fajmon sice neorganizuje, ale když se ho někdo zeptá na názor, horlivě ji podpoří. Topolánek riskuje, že se ke vzbouřené Praze přidá ještě Středočeský kraj. A otázku, zda je lepší, když je ve Štrasburku a Bruselu uklizen a zároveň saturován pan Tošenovský nebo pan Fajmon, si netroufám řešit, nevidím do útrob ODS. Odhaduji jen, že pan Tošenovský, který ještě před časem hodlal Topolánka řezat řemenem, má asi z mocenského hlediska přednost.

Množí se počet nově vznikajících či recyklovaných stran, které hodlají kandidovat do europarlamentu: po hradní Straně svobodných občanů a Libertas.cz Vladimíra Železného doplnila „klausovce“ ještě koalice „Suverenita“ Jany Bobošíkové, nedávné kandidátky na funkci prezidenta za KSČM. Příznačné pro ty strany je, že jejich lídři se navzájem naprosto nesnášejí, ale budou všichni prosazovat totéž, tj. „klausismus“, ovšem v nesmiřitelném vzájemném zápase. Jejich koexistence vykazuje tedy všechny podstatné rysy procesu integrace pravice, jak jsem tu o něm mnohokrát psal. Pak jsou tu strany proevpropské, „Evropská demokratická strana“ europoslankyně Hybáškové, Liberálové Milana Hamerského, a europoslanec Josef Zieleniec, který si svou stranu teprve hledá. Pozoruhodné je, že v drtivé většině jde o jednoduchou záležitost: europoslanci, zvolení za nejneuvěřitelnější politické subjekty v době, kdy volební účast byla tak nízká, že se do Europarlamentu mohl dostat i šimpanz, si sestrojují katapulty, které je mají znovu vymrštit do štrasbursko-bruselské sinekury. Vypadá to jako soutěž o sestrojení nejneuvěřitelnějšího létacího zařízení, která se před časem pravidelně konala v nevím už kterém českém městě. Ale to byla aspoň legrace. Tohle je jen smutná podívaná, která mi nejvíc ze všeho připomíná to, co shlédne člověk ve výlohách při návštěvě jedné amsterodamské čtvrti poblíž hlavního nádraží, kam jsem nedopatřením zabloudil někdy na počátku devadesátých let.

Policie České republiky vyklidila pole na fotbalových stadionech. Hned vzápětí se ukázalo, že pořadatelská služba fotbalových klubů není sama schopna situaci zvládnout. Paroubek žádá návrat policie na stadiony. Člověk nezaujatý by řekl, že by snad bylo rozumné uvažovat o tom, jak se mají pořadatelé s policií o zajišťování pořádku podělit, a že předávání kompetence klubům musí probíhat postupně. Něco podobného je panu Paroubkovi vzdálené, má důležitější starosti – jak co nejvíc zavařit vládě. Klasický případ, jak v podstatě rozvratné následky pro všednodenní život má třídní boj v politice.

Vrchní státní zástupce v Praze Rampula vydal oficiální vyjádření vrchního státního zástupce v Praze k případu státního zástupce Bašného, o němž jsme tu psali. Podivné je pouze to, že tak učinil v rubrice „Ring volný“ deníku Právo.

Krajně znepokojivý je i vývoj v česko-francouzské (vlastně francouzsko-české) spolupráci na předsednictví EU. Nejprve (po nehorázném vyjádření francouzského prezidenta k přemístění části kolínské automobilky do Francie a po zjevně politicky zmanipulované protičeské kampani francouzského tisku) se s prominutím podělal premiér Topolánek a poté, co se proti Sarkozyho projektu ohradil, prohlásil v Bruselu: „Přiznávám, že je nešťastné si tyto názory vyměňovat prostřednictvím médií“. Tím vzal vinu vlastně na sebe. Nyní se ministr Schwarzenberg dohodl s francouzským ministrem Kouchnerem na tom, že nejméně dvakrát týdně budou spolu koordinovat politické postoje obou zemí. Proč? Proč ne s Polskem, Slovenskem, Maďarskem? Proč ne s Velkou Británií? V čem je pro nás Francie výjimečná kromě toho, že ze sobeckých důvodů podporovala po roce 1918 to nejhorší v české politice, a pak tytéž české politiky, které hecovala k nejhoršímu, v roce 1938 ze zbabělosti a prohnilosti cynicky podrazila a ČSR prodala Hitlerovi? V Evropě není země, která by byla, zvlášť když projevuje směšné a nenáležité velmocenské ambice, méně vhodná k tomu, aby jí dnešní čeští politici věnovali důvěru. Navíc když za nynějším francouzským vyváděním nepochybně stojí i strmě klesající veřejná podpora francouzského prezidenta v samotné Francii.

Velmi toužím po tom shlédnout filmovou pohádku Peklo s princeznou. Velmi by mne zajímalo, zda je v ní ztvárněn tradiční post-bolševický český světonázor, vlastně náboženství, ztvárněné v řadě českých televizních pohádek vlastně už v normalita době: žádné nebe, Bůh atp. neexistuje. Existuje jedině peklo. Přijdeme tam všichni, takže se můžeme na tomto světě chovat jako totální čuňata. Ale nemáme se čeho bát: v pekle je sranda.

Středa 25. února: Ministr spravedlnosti Pospíšil požádal úředně krajského státního zástupce v Ústí nad Labem Křivance o navrácení vedoucího liberecké odbočky Adama Bašného do funkce. Protože to Křivanec odmítl, odvolal vzápětí z funkce jeho. Bašný předtím na jakémsi diskusním fóru zpochybňoval postup státních zástupců v případu Čunek. Ministrovým zásahem se celá kauza Čunek a angažmá vysokých představitelů Státního zastupitelství v té věci na úřední rovině otevírá, ať už si to ministr přál nebo nikoli. Svým způsobem (i když nepřímo) se znovu otevírá i kauza Čunek. Opakuji jen, že podle mého názoru byl případ Čunek zpolitizován od samého začátku, že šlo o politickou bitvu mezi koalicí a opozicí, že Čunkova vina ve věci úplatku nebyla prokázána a pochybuji o ni, že svědectví paní Urbanové je pro mne víc než problematické, že ovšem nevěřím tomu, že by pan Čunek byl čistý jako lilium a že by zametení případu pod koberec působilo důvěryhodně. Celá záležitost by se měla odpolitizovat, zformalizovat a zbavit patosu boje za pravdu a lásku. Že by k tomu pan Bašný svým vystoupením byl přispěl, nevěřím, a jsem zvědav, co s tím vším chce ministr Pospíšil dělat. Jeho postavení mu věru nezávidím.

Pověsti o tom, že si ČSSD nasazuje ve věci českého předsednictví v EU lidskou tvář, vzaly za své tak rychle, jako se objevily Jiří Paroubek jakoukoli změnu „politické strategie“ ČSSD popřel, místopředsedové Sobotka a Vícha se připojili. Hlasování o nedůvěře nevylučují, i když ho nepovažují zrovna teď za úkol číslo jedna. Pozice ČSSD vůči vládě podle Paroubka je: „Vláda vykonává předsednictví a my jí v tom nebráníme.“ Jakousi chybu připustil Sobotka jen ve věci vypárování poslance Kvapila („nebylo to úplně ideální řešení, ačkoli bylo zdůvodněno naší snahou prosadit plošné zrušení poplatků“). ČSSD zjevně vadí, že umožnili KSČM vyprofilovat se jako ta slušnější strana, považují to nejspíš za taktickou chybu. Paroubek se hned tak měnit nebude.

Francouzský prezident Sarkozy a italský premiér Berlusconi na své schůzce v Římě vyzvali NATO, aby vytvořilo „společný prostor s Ruskem“ v zájmu evropské bezpečnosti. Zjevně nejlepší by bylo, kdyby se oba kumpáni s Putinem podělili o Polsko, ČR, SR a Maďarsko v dohodě podlbné lístečnům, které si údajně v Jaltě posílali Churchiáll se Stalinem (každý si tam zachová 50% vlivu). Jak by to pak dopadlo, je jasné.

V Právu vyšel rozsáhlý rozhovor normalizační novinářské hvězdy Jana Kovaříka profesorem Václavem Pavlíčkem. Týká se, jak jinak, majetkových nároků zrádné šlechty. Téma se zjevně aktualizuje: Zazvonil snad onen příslovečný telefon, co má jenom sluchátko? Pavlíček argumentuje ve prospěch Lex Schwarzenberg, že jej iniciovali sociálnědemokratičtí poslanci v čele s „pravicovým“ Blažejem Vilímem a že jej v diskusi hájila Milada Horáková. Je mi líto, ale ani Vilím, ani Horáková pro mne nejsou žádná autorita. To, že je někdo „pravicový“ (sociální demokrat) nebo že se stal obětí justičního zločinu, ještě neznamená, že nemohl předtím provozovat nemravnou a zaslepenou politiku.

V listu Financial Times vyšel článek o hospodářské situaci východoevropských zemí, kde se ČR octla na jedné hromadě nejen s Polskem a Maďarskem, ale i s Ukrajinou a Ruskem. ČNB protestuje proti věcným chybám, zjevně právem (připouštím ovšem, že v té věci nejsem odborník). Nicméně se zdá, že „Nová Evropa“ se v té staré netěší přílišné vážnosti a že pověst ČR coby tvrze demokracie ( a dodejme „kapitalismu“) ve střední Evropě se ve Velké Británii zatím dostatečně neprosadila. Není to náhodou přepisování výsledků druhé světové války? Ekonom Pavel Kohout se v Mladé frontě Dnes pozastavuje nad „nálepkou východoevropské země“, které se jen tak snadno nezbavíme. I když informace šíření britským tiskem mohou být dosti nepřesné, v širším než ekonomickém smyslu východoevropskou zemí jsme a ještě dlouho budeme. A mám dojem, že značnou část lidí u nás to vůbec netrápí.

Z informací českých historiků o politice Klementa Gottwalda po roce 1948 vyplývá, že ten člověk byl k odporným zločinům, jež má na svědomí, donucen ukrutným Stalinovým tlakem, přičemž významnou roli hrálo to, že ho nutili chlastat. „Sovětskými poradci zinscenované politické procesy, kdy si dokonce ani Gottwald nemohl být jist životem, jej proměnily v alkoholickou trosku.“ Chudinka malá! Podle českých historiků prý taky třetí světová válka nevypukla jen proto, že Stalin v třiapadesátém zemřel. Houbeles. Ruský imperialismus byl i v době komunismu tak podělaný, že by si troufnul vést třetí světovou Válku tak nanejvýš proti Finsku. Při čtení takových úvah mne přepadají pochyby, zde přece jen není lepší, když se čeští historici věnují obhajobě vyhnání sudetských Němců.

Čtvrtek 26. února: Zdá se, že to Jiří Paroubek nebude mít s komunisty zase až tak lehké, jak předpokládal. Jeho kalkul: „spolupráce s malými středovými partajemi, a co bude zapotřebí, prohlasujeme s komunisty“ předpokládá, že komunistům nezbývá nic jiného než vycházet ČSSD vstříc a že zůstanou jen pasivním účastníkem politické hry, který přiskočí, až bude osloven. Vzít komunisty do party však znamená dát jim svobodu politicky se rozhodovat, a komunisté se rozhodli, že dají Paroubkovi pocítit svobodu, kterou jim nechtě poskytl tím, že je zapojil jako plnoprávného účastníka politické hry. Postavili si hlavu ve věci vojenských misí, spojili se s ODS kvůli odkladu hlasování o Lisabonské smlouvě, rozhodli se znemožnit Paroubka tím, že sami vypárují poslance Kvapila (mimořádná zlomyslnost, Paroubek jim nahrál na smeč a ČSSD toho už nahlas lituje). Představa, že komunistům nezbude než se stát se trpným objektem politické manipulace, je nerealistická. (Komunisty nepochybně znepokojuje zjištění jakéhosi objednaného průzkumu, podle něhož většina lidí nevnímá rozdíly mezi ČSSD a KSČM. Paroubkovi a ostatním hlaváčům ČSSD to nejspíš příliš nevadí, sami si ty rozdíly asi moc nepřipouštějí.)

Poté, co ministr Pospíšil odvolal krajského státního zástupce v Ústí Křivance, se rozhořel spor o to, měl-li k tomu vůbec ze zákona právo. Křivancův přímý nadřízený, pražský vrchní státní zástupce Rampula, se domnívá že nikoli. Názory právních expertů se různí. Rampula se ohrazuje proti tomu, aby ministerstvo zasahovalo do vnitřního chodu státního zastupitelství. Užaslý divák má už mnoho měsíců dojem, že do vnitřního chodu soudních a policejních orgánů zasahuje kde kdo a že se tu občas (případ Čunek) hrají podivné politické hry. Je otázka, kdo a jak může této krajně nežádoucí politické válce v justičních orgánech zabránit.

Ministr Kocáb navrhuje, aby školy dostávaly za romské žáky jakýsi příplatek: „V takovém případě je budou lákat na své školy a budou jim prostě poskytovat prostředí, ve kterém se budou cítit spokojeni, to znamená, že rodiče tam budou děti posílat.“ V duchu se omlouvám exministryni Stehlíkové. Takhle divoké nápady opravdu neměla. Zdá se, že jen doplatila na jakousi výstřednost, která je spojena s vymezením tohoto resortu. Ministr Kocáb dělá dojem, že se pro něj přímo narodil. Už nápad poslat na inspekci do Chomutova svou tiskovou mluvčí je něco, co tu ještě nebylo.

Alexandr Mitrofanov chválí Topolánka za to, jak změnil své chování ke Kremlu. Jednak ho chválí ze svého hlediska právem (premiér se teď chová se teď vůči Putinovi a spol. jako milius) a jednak být Toopolánkem, hluboce se nad touto oprávněnou chválou zamyslím.

Ruský ministr „pro mimořádné situace“ Šojgu dostal mimořádný nápad. Ruský parlament by podle něho měl přijmout zákon, který by prohlásil za trestný čin popírání vítězství SSSR ve „Velké vlastenecké válce“. Návrh v této podobě je poněkud nesrozumitelný, s názorem, že by Rusko druhou světovou válku (tak ji u nás, v zemi kde byzantská tradice dosud nezapustila tak hluboké kořeny, nazýváme) prohrálo, jsem se dosud nesetkal. Jde prý v podstatě o to, jak „některým zahraničním exponentům nedovolit beztrestně vstoupit na území Ruska“. Zdá se, že se jim tam cpe nějak moc exponentů. Já sice nejsem exponent, ale do té země by mne dostali jen svázaného (nanejvýš bych si možná někdy rád tak na dva dny prohlédl Petrohrad, svědka lepší a navždy minulé ruské minulosti, ale docela dobře se bez toho obejdu). Panu Šojgu (to je strašné jméno, jak se to skloňuje?) jde spíš o pomlouvání a očerňování ruského vítězství, které provozují v Pobaltí, tamější podivné národy se domnívají, že je Rusové na konci války drze okupovali. Já si, pokdud jde o nás Čechy, myslím totéž. S tím rozdílem, že jsme si o to sami řekli jako ta holka z westernu Hombre s Paulem Newmanem, které imponoval jakýsi bandita a tak dlouho se kolem něho kroutila, až jí předvedl, zač je toho loket. Mezi ruskými historiky zavládlo oprávněné zděšení, parlament by pro zákon naopak hlasoval rukama nohama. Generální prokurátor (ten zatím v Rusku nehlasuje, aspoň doufám), se nechal slyšet, že trestáno by mělo být i „zpochybňování role sovětského národa ve vítězství nad fašismem“ (je to prý minimálně porušení mravů a morálky, a prokuror nevylučuje, že za jistých podmínek může být „ošetřena“ i trestní odpovědnost za takové věci). Věcně vzato: nikdo Rusům (Rusům jako národu, ne jejich tehdejšímu indolentnímu politickému vedení) nemůže upřít obdivuhodnou houževnatost a statečnost při boji s nepřítelem, který je záludně napadl a chtěl je zničit. Nikdo nemůže popřít, že jejich podíl na vítězství byl když ne rozhodující, tak rovnocenný s tím USA a Velké Británie. Zároveň nechápu, proč bylo nutné, aby pak okupovali třetinu Evropy a ojebali půl Německa. Připadá mi to jako „porušení mravů a morálky“, řečeno slovy pana porkurora. Takže do Ruska nesmím.

Miloš Jakeš vstoupil opět do vysoké politiky, na jakési pražské komunistické konferenci držel řeč, v níž za viníky dočasného neúspěchu „socialismu“ (rozuměj rudého samoděržaví) označil nejen Gorbačova, ale i Chruščova, který se nezodpovědně pokoušel nasadit psí hlavu soudruhu Stalinovi. Předseda Filip se nechal slyšet, že Jakešovy názory na stalinismus odmítá, ale v partaji mají demokracii, takže takové akce zakázat nemůže. Řekl bych, že pan Filip ty názory sice zásadně odmítá (teď), ale zároveň je sdílí, jen říkat to za něj musí (zatím) Jakeš. Volba pedřečníka je sice nepříliš šťastná, ale možná by to teď nikdo jiný říkat nechtěl.

David Rath je typický představitel sociálně demokratických zbojníků. Rozhodl se, že jeden ze dvou mastných platů, které pobírá (hejtmanský a poslanecký) rozdělí mezi potřebné. Během času se podle dnešních novin jeho názory vyvíjely, takže teď to vypadá na to, že rozdělovat se bude jen desetina jednoho platu. Což se dá vysvětlit tak, že v procesu vyhodnocování těch potřebných, kteří si podporu bezpochyby zaslouží, se na prvním místě ocitl sám pan doktor, a dostal hned devět desetin. Gratulujeme.

Pátek 27. února: Ministr Kocáb se rozhodl přijmout nabídku primátorky Chomutova a nastěhovat se na týden do bytu v panelovém domě s „neplatiči“ (Slovo „neplatič“ tu má tentýž význam jako u našich dávných předků slovo medvěd – znamenalo, jak ostatně i jeho dnešní podoba napovídá, „ten, který jí med“, protože v rámci politické korektnosti si tenkrát to strašlivé zvíře netroufli přímo pojmenovat, aby na sebe neuvalili jeho hněv). Aby experiment mohl mít patřičné následky, musel by tam pan ministr, zvlášť když vezmeme v úvahu jeho otrlost bydlit aspoň měsíc a po tu dobu vykonávat nějaké normální civilní zaměstnání s pravidelnou pracovní dobou od osmi do půl čtvrté. Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby zůstal v Praze a snažil se najít nějaké normální řešení problému (za normální nelze považovat např. nápad, aby školy byly odměňovány za každé romské dítě, které se v nich bude učit). Pokud ho nenajde, najdou za něj jiní řešení nenormální a nebude problém pro ně získat otrávenou, nevyspalou a dezorientovanou veřejnost.

Před soudem nyní stanul sympatizant zelených Slunéčko, který během konfliktu mezi policistou Čermákem a (tehdy budoucí) poslankyní Jacques nakopl policistu do zadnice s takovou silou, že mu roztříštil kostrč a způsobil jeho invaliditu. Byl obviněn už podruhé. První obvinění bezprostředně po útoku bylo staženo a druhé bylo vzneseno až poté, co Čermáka zprostili obvinění za napadení budoucí poslankyně. Na nezúčastněného a do detailů neinformovaného diváka a čtenáře to vše působí zvláštním dojmem: za prvé, nechápu, co musela paní Jacques tomu policajtovi provést předtím, než s ní jednal tak, jak to zdokumentoval známý televizní záběr – nejspíš na něho vytáhla kudlu nebo ho aspoň několikrát silně udeřila pěstí do obličeje. A za druhé, až pana Slunéčka pustí, bude se moci živit buď jako obávaný vykopávač v nějakém baru, nebo bude moci předvádět své kopance v cirkuse v zápase s medvědem grizzlym (nebude pro něho žádný problém dobře umístěným „kopem“ postrach yellowstonského národního parku knockautovat). Pokud ovšem naopak kostrč pana Čermáka není mimořádně křehká (pana Čermáka údajně odmítají u policie ČR znovu zaměstnat, a pokud je pravda to druhé, nedivím se jim, člověk s tak choulostivým skeletem se pro tu práci očividně nehodí). O obvinění, odvinění a opětném obvinění pana Slunéčka z ohleduplnosti pomlčím, po státních zastupitelstvích se teď vozí kdekdo, dokonce i ministři.

Ukrajincům zbývá už jen asi osm dní do termínu, kdy mají zaplatit tři sta milionů dolarů za únorové dodávky zemního plynu. Podle ruského listu Kommersant (který tu, jak se zdá, slouží jako diskrétní signalizátor budoucích kroků vlády), pokud se tak nestane, Gazprom dodávky pro Naftohaz opětně na rusko-ukrajinských hranicích zablokuje. Lednová blokáda Evropy se osvědčila, Rusové si dají repete. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministr Kalousek odmítá převést budovy ostravské nemocnice do vlastnictví státu. Je to zjevně reakce na rozhodnutí města hradit část regulačních poplatků v nemocnici za pacienty. Rozhodnutí města (je v rukou koalice, jíž vévodí ČSSD) je zřejmě eskalace vzpoury, kterou organizovala ČSSD zatím na úrovni krajů. Reakce ministra Kalouska je pochopitelná. Obojí vytváří těžko snesitelnou situaci studené politické války. Teď za ni může ČSSD (nicméně za Špidly to bylo přesně naopak).

Transparency International tlačí politiky k regulaci lobbyingu. Předseda ČSSD Paroubek se jako snaživý kadet Biegler hlásí – prosím, prosím, my už to máme připravené. Jako drobný příspěvek do debaty o tomto problému připomínám náš fejeton z doby před čtyřmi lety, kdy to bylo aktuální. Obsahuje i několik konkrétních návrhů na regulaci lobbyingu a hlavně na nezbytné sankce.

Jak se zdá, Jiří Dienstbier kandidoval do Senátu s podporou hned dvou uskupení: Liberální reformní strany (LiRa), resp. její pokračovatelky Liberálové.cz, a ČSSD. Svědčí to o volební přitažlivosti pana Dienstbiera. Bylo to logické: pan Dienstbier je původně – tedy po listopadovém převratu – liberál, ale z šedesátých let, kdy byl ještě v KSČM, protože jinak by podle jeho vlastních slov nemohl dělat nic kloudného, má silně vyvinuté sociální cítění. Poté, co se dostal do Parlamentu, si tedy mohl vybrat, a vybral si sociální demokraty. Liberálové se cítí být oklamáni a žádají na nevděčníkovi peníze, které (údajně) do jeho kampaně investovali. Senátor tvrdí, že žádné nebyly. Navzájem na sebe podávají trestní oznámení. Nu což, byly – nebyly, hlavně že je pan Dienstbier senátorem. Za ČSSD, ovšem.

Karel Steigerwald cituje ve svém dnešním „haiku“ v Mladé frontě Dnes pozoruhodná slova někdejšího velvyslance USA v Praze Steinhardta. Napsal je v dubnu 1948, kdy byl ještě ve funkci, státnímu tajemníkovi Marshallovi: „Únorová krize byla výsledkem Československo-sovětské smlouvy. Češi jsou malým národem. Ohebná povaha je nutí, aby popuzovali sousedy a sázeli na obě strany. Za druhé světové války se jim podařilo uniknout zkáze, rozvinout průmysl a skončit na straně vítězů. To jim pomohlo dosáhnout neodůvodněného pocitu důležitosti. Dnes jsou jako národ skleslí. Komunisti byli agresivní, drzí a dostatečně organizovaní k tomu, aby využili situace. Nekomunisti dávali přednost stranické loajalitě a osobním ambicím před bojem proti komunistům. Tato situace způsobila zhroucení. Z hlediska amerického se jeví opovrženíhodným, že s výjimkou několika studentů ani jeden občan od prezidenta až po nejprostšího občana se nepostavil na obranu politických práv. Několik Čechů prohlásilo, že když vlastní lidé nebyli ochotni za svobodu bojovat, nezaslouží si ji!“ Pane Bože, ten nás měl přečtené.

Luboš Palata přirovnává ve svém zajímavém článku v LN nynější „odesílání“ zahraničních dělníků k vyhnání sudetských Němců. Skoro bych řekl, že je to jiné a ještě trochu horší vzhledem k tomu, že značná část těch lidí se sem dostala poněkud podobným způsobem jako kdysi černošští otroci na plantáže v jižních státech USA.

A nakonec přece jedna dobrá zpráva: možná přijede i Obama. Stráví u nás celou noc ze 4. na 5. dubna 2009. A protože u nás zatím nejsou u moci sociální demokraté, nebude to v hotelu Vyhlídka v Náchodě.

Sobota 28. února: ministr životního prostředí Bursík se profiluje podobným, způsobem jako jeho kolega (rovněž za Zelené) Kocáb. V rámci nového zákona o odpadech hodlá mj. zpoplatnit igelitové tašky v obchodech. S návrhem nesouhlasí ministerstvo financí ani Hospodářská komora. Výsledkem bude, že lidé zaplatí za tašky v úhrnu o něco více než dosud a výrobci tašek asi vydělají o něco více než dosud. Cena tašky přitom není taková, aby lidi nějak výrazně motivovala (ale možná, že pan Bursík chce tašky zdražit na desetinásobek). Protože ministr už s jedním ekologickým zákonem u svých koaličních kolegů z ODS narazil (šlo ovšem o cílenou záludnou akci vnitřní opozice v ODS proti vládě jako celku a proti Topolánkovi, ne proti Bursíkovi, a Bursík nemůže být takový hlupák, aby to nevěděl), nechal se slyšet, že požádá o spolupráci opoziční ČSSD. Paroubek mu se svou obvyklou neomaleností přes média vzkázal, ať kouká vystoupit z koalice, a pak se s ním budou sociální demokrat možná bavit. Co mohl proboha Bursík čekat jiného? Navíc pokud by opravdu vystoupil z koalice, bude to nejspíš jeho konec, Paroubek se bude bavit s vnitřní opozicí v SZ. Takže poučení zní: Nechoď, Bursíku, s Paroubkem na led.

Válka, která vzplála mezi ostravskou ČSSD a ministrem financí Kalouskem o ostravskou městskou nemocnici (viz včerejší Co týden dal), se promítá do nitra KDU-ČSL. Proti Kalouskovi se postavil předseda Čunek, který podpořil tři ostravské lidovecké zastupitele (solidarizovali se, pokud jde o vybírání poplatků v ostravské městské nemocnici, s ČSSD, ač jsou v městském zastupitelstvu v opozici, a zdůvodnili to mj. tím, že by to zastupitelstvo schválilo i bez nich, argument, který je těžké vyvrátit, protože člověk nenalézá slov). Je zjevné, že se Paroubkovi podařilo rozštěpit všechny tři koaliční strany, a že ty strany z toho budou dřív nebo později muset vyvodit důsledky. Zelení a ODS už na situaci reagovali sjezdem a kongresem a převolením vedení (reakce nic moc, ale aspoň nějaká), KDU-ČSL strká hlavu do písku.

Všechna média žijí počinem sportovní komentátorky ČT Kocumové, která ve zpravodajství z libereckého mistrovství světa v lyžování dost důsledně nepřechylovala jména zahraničních účastnic (tj. nedávala jim, jak se na správnou Češku sluší, koncovku –ová) a její šéf Černý ji nejdříve vyhodil, poté nevyhodil. Rozpředla se divoká debata o tom, co v češtině odpovídá duchu jazyka (debata může být nekonečná, někde to jde, někde ne). Nejde však o debatu, ale o to, že paní Kocumová si postavila hlavu a zjevně se nechce nechat sekýrovat kvůli pitomosti. Což je sympatické.