Lisabonská smlouva prošla - ale jak

Sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu. Osobně si myslím, že je to dobře, protože EU je teď na jakémsi rozcestí: buď se dokáže dál integrovat, nebo se sesype do bezvýznamna (přitom není vyloučeno, že se do bezvýznamna sesype i během procesu další integrace). EU ovšem pro Českou republiku skýtá jakýsi příslib bezpečí: nebude k ničemu, pokud na něm česká politika nebude pracovat a hledat v rámci EU spojence. Holá suverenita s EU tak bezmocnou, jako je teď, je v naší geopolitické situaci, řečeno s českým premiérem, „shit“.

To ale není podstatné. Podstatná je věc na první pohled formální, totiž to, jak byla smlouva schválena. Vytvořil se tábor jednoznačných přívrženců (ČSSD, KDU-ČSL, SZ) a jednoznačných odpůrců (KSČM). Nejsilnější vládní strana se projevila jako společenství v rozkladu, neschopné v tak zásadní věci jednoznačného politického rozhodnutí. Optimistické prognózy představitelů strany o dvoutřetinové podpoře pro Lisabon se ani náhodou nenaplnily: pro bylo pouze 33 poslanců (členové vlády, předseda poslaneckého klubu, premiérova životní partnerka a křoví), 46 se buď (menší část) zdrželo, nebo (větší část) bylo proti.

Z toho plyne: vláda nemá v tak zásadní otázce podporu nejsilnější strany. Vliv Klausovy ideologie v ODS je silnější, než by se podle výsledku stranického kongresu zdálo. A Paroubek může jásat: opět se prokázala slabost jeho úhlavního nepřítele.

Je třeba říci, že k výsledku přispěl i sám premiér svým defétistickým postojem: smlouva stojí za houbeles, ale co nám zbývá. Pod tímto heslem je obtížné soustředit dav odhodlaných stoupenců.

Ti, kdo zvítězili, jsou na jedné straně Klaus a spol., na druhé straně Paroubek: oba stoupenci fanatické von hayekovské teze o politice jako o nesmiřitelném boji na život a na smrt mezi „kapitalismem“ a „socialismem“. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že ti první berou ten zápas jako divadlo pro veřejnost (přičemž pod stolem by se pak měla provádět daleko smířlivější politika), kdežto Paroubek není Zeman a chce upřímně svého hlavního oponenta zničit.

Takže: ODS se znovu předvedla jako naprosto nespolehlivá a nedůvěryhodná strana.

Na závěr ještě dvě poznámky: Klausovi je třeba přiznat, že jeho rozhodnutí podepsat smlouvu až poté, co proběhne irské referendum, je formálních důvodů, na nichž velmi záleží, korektní. ČR nemá co pomáhat stavět Irsko, sice o hodně bohatší a zdravější, ale stejně malou zemi, pod tlak. Nehledě k tomu, že opakování referenda v téže věci v tak malém časovém odstupu je mírně řečeno nestandardní a zároveň je to neblahý precedens.

A za druhé: standardní šaškování s Benešovými dekrety patří už ke koloritu schvalování všech významných zahraničních smluv, které upravují postavení ČR v Evropě. Je příznačné, že jednota v této věci je daleko větší než jednota ve věci Lisabonské smlouvy. Je to projev neobratně zakrývaného špatného svědomí.

lidovky.cz 18. února 2009