Ať žije vítězný únor!

„Ať žije 25. únor, den vítězství pracujícího lidu nad reakcí!“ Heslo je poněkud opožděné (z módy je už skoro dvacet let), a taky poněkud (i když méně) předčasné, pětadvacátého je ve středu. Omlouvají mne dvě věci. Jednak ve středu glosu nepíšu, a jednak výročí už včera vzpomenula asi stovka protikomunisticky orientovaných demonstrantů na Staroměstském náměstí.

Píšu o výročí proto, že se přes víkend v politice zoufale nic nedělo. Úlohou médií za minulého režimu bylo pečovat o to, aby se pokud možno nic nedělo, a pokud by se snad něco bylo dělo, aby o tom pokud možno nikdo nevěděl. K tomu sloužila mimo jiné rozvětvená síť nejrůznějších výročí, Vítězným únorem počínaje a Rudým říjnem (na nějž přišla řada v listopadu) konče.

Považoval bych za nadějné, pokud by si „výročí“ připomnělo jen sto lidí. Znamenalo by to, že jsme už někde jinde. Výročí však teprve bude a připomenou se nejspíš i komunisté. Je jich skoro sto tisíc, když nepočítám ty, co jsou organizování v ČSSD.

Co se vlastně tehdy odehrálo: někdy v polovině února vláda, v níž měli většinu nekomunističtí ministři, uložila komunistickému ministru vnitra Noskovi, aby zrušil rozhodnutí pražského vedení SNB (tak se tenkrát říkalo policii) o odvolání několika posledních nekomunistů z funkcí obvodních velitelů SNB v Praze. Ministr onemocněl, nic se nedělo. Nato ministři za lidovce, národní socialisty a slovenské demokraty podali demisi. Nejen zrádce a ruský agent Svoboda, ale i miláček lidu Jan Masaryk a všichni sociální demokraté zůstali sedět na svých seslích. Dva sociální demokraté podali demisi 25. února, to už bylo pozdě. Protože většina vlády zůstala ve funkcích, Gottwald vládu jen rekonstruoval a prezidentu Benešovi nezbylo, než demisi přijmout a změnu požehnat. Přitom nějak sám pozapomněl odstoupit a dělal komunistům štafáž až do června. Podle Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se zasloužil o stát.

Řeči o ústavnosti převratu jsou pokrytecké. Komunisté disponovali poměrně silnou (i když ne většinovou) veřejnou podporou a byli dobře zorganizovaní. Komunistické odbory (jiné nebyly) uspořádaly generální stávku. „Akční výbory Národní fronty“ obsadily sekretariáty nekomunistických stran a zabránily jim v činnosti. Komunistické SA, „Lidové milice“, vytáhly do ulic. StB začala zatýkat.

Přesto byl „Vítězný únor“ jen třešničkou na dortu, úspěšným závěrečným akordem proměny ČSR v ruský protektorát, k níž česká nekomunistická emigrace ruku v ruce s Gottwaldem položila základy už za války v Moskvě.

25. únor není den, kdy bychom měli kňučet nad dalším příkořím, které se nevinnému českému národu přihodilo. Je to den národní hanby. Zavinili jsme si ji sami, podobně jako ten ožralý mrťafa, co před pár lety vlezl z blbosti v pražské ZOO do výběhu k bengálskému tygrovi (tygr ho ovšem zakousl, to tygři dělají). Kdybychom se aspoň byli bývali schopni bránit! Aspoň trošku!

lidovky.cz 23. února 2009