Co týden dal

Sobota 1. listopadu: premiér Topolánek na poslední chvíli navštívil francouzského prezidenta Sarkozyho. Schůzka měla rozptýlit obavy, že Česká republika bude v příštím období v EU během svého předsednictví pro „euroskepičnost“ svých představitelů odstavena na vedlejší kolej. Přitom eruskepticismus je problém Topolánkových oponentů v ODS, premiér zaujímal v minulosti podstatně umírněnější postoj, ale nebylo mu to nic platné, protože ČSSD používá výtku „euroskepticismu“ především jako klacek na Topolánka a v zahraničí o tom nic nervědí. Sarkozy si zjevně nechal situaci u nás vysvětlit a zachoval se vůči Topolánkovi vstřícně (Schůzky eurozóny nebudou „systematické“, představitel ČR jako předsednické země bude přizván, Sarkozy je ochoten vzít k jednání světových mocností ohledně finanční krize i ministra financí Kalouska). Jiný postoj zaujali europoslanci za CSU, kteří k velké radosti Paroubka a spol. tepou ODS a vládu za názory prezidenta Klause a vnitřní opozice v ODS. Těm se zjevně nedá vysvětlit nic, je těžké se zbavit dojmu, že je to odveta za Benešovvy dekrety (jistě, vysvětlovat tak neurovnané politické poměry, jako jsou ty naše současné, může být dosti obtížné).

Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně skončil s prací soudního znalce v posuzování extremismus. Mj. i proto, že se necítí bezpečně. Asi k tomu má své důvody. Z toho plyne, že situace v ČR je dost nesnesitelná: politicky bezvýznamná uskupení, čítající stovky lidí, si mohou dovolit terorizovat společnost (a společnost se zjevně terorizovat dá). Tím se pro tato aktivity těch uskupení otvírá širší prostor.

Paroubek i Topolánek potvrdili, že v rozhovorech o českém předsednictví v EU (a nejen o něm) budou pokračovat. Paroubek k tomu dodal, že v ODS „v tuto chvíli“ není optimální konstelace k nějakým jednáním. Zjevně čeká na Béma.

Jednání o krajských koalicích míří k různým řešením: v Ústí nad Labem není vyloučena koalice s ODS (ústecká ODS, a nejen ona, by byla ochotna ustoupit ve věci poplatků ve zdravotnictví, to je ovšem jakási dost nemravná distance od vlády). V Karlovarském kraji se ČSSD dohodla na koalici s komunisty, lákají i uskupení s kuriózním názvem „Doktoři za uzdravení společnosti“ (asi jakási rathovská iniciativa, nechtějí mít zásadně nic společného s ODS, pokud jde o účast v radě s KSČM, musejí zatím překonávat panický stud, typl bych si, že se jim to rychle povede). Na Vysočině, kde odmítly podpořit sociální demokraty ODS a KDU-ČSL, chopí se této úlohy KSČM. V Plzni se schyluje ke koalici nebo opoziční smlouvě za účasti KSČM a ČSSD (návrh „duhové“ koalice všech zvolených stran ODS a Koalice pro kraj odmítly). Na jižní Moravě prý sociální demokraté uvažují o koalici s lidovci nebo s ODS, na Liberecku o koalici s SOS a starosty pro Liberecký kraj, v Pardubicích o spolupráci s Koalicí pro Pardubický kraj (páteř těchto koalic pro kraj tvoří lidovci). V Hradci Králové to vypadá rovněž na Koalici pro kraj a přidá se SNK-ED. V jižních Čechách a na Zlínsku může vzniknout koalice s lidovci a ODS. Je zjevné, že kvetou všechny formy povolební spolupráce, a jak by ne ČSSD má všechny trumfy v rukou. Ve Středočeském kraji se KSČM zatím zdráhá přistoupit na podporu z opozice a dr. Rath chystá rozsáhlé čistky v krajském aparátu (má prý jít řádově o desítky lidí z 670 zaměstnanců, přičemž „drtivá většina se nemá čeho obávat, pokud nedělali nějaké nepravosti“ – totéž říkával jiný dr., totiž dr. Husák v letech 1969-70).

Václav Klaus letí na státní návštěvu do Srbska. To bude zase demonstrace slovanských sympatií!

Petr Uhl útočí v Právu na „kádrování minulostí“ jako na „českou pitominu“. „Pro mnohé lidi na Západě“, píše, „jsou lustrátoři a antikomunisté v lepším případě nešťastníci či cvoci, v horším lumpové, bažící po kariéře či politické moci na úkor jiných.“ Jednak na tom, co si myslí „mnozí lidé na Západě“, houbeles záleží, záleží na tom, co je správné. A jednak se musím přiznat, že tentýž problém, který mají s „lustrátory a antikomunisty“ „mnozí lidé na Západě“ mám já s panem Uhlem. Petr Uhl vyčítá Petru Pithartovi „ztrátu vlastní integrity“, protože ač bývalý komunista, hlasoval v Senátě pro návrh přezkoumat ústavnost činnosti KSČM. Myslím si, že v některých případech je „ztráta vlastní integrity“ pozitivní věc, bez níž do nejde – např. tenkrát, když se člověk chce přerodit např. ze zloděje v něco slušnějšího. (S Mejstříkovou senátní iniciativou nesouhlasím, ale z úplně jiných důvodů než pan Uhl, psal jsem o tom v této rubrice včera).

Podle pana Miotrofanova (taktéž v Právu) se pro české „objevitele pravicové ideologie“ vžilo už počátkem 90. let označení „tržní komsomolci“. Do věty je třeba doplnit „vžilo se v Právu“ (tehdy ještě Rudém).

A ještě k Právu: Jan Mládek reaguje v rozhovoru na tvrzení „Prezident Václav Klaus předsednictví (české v EU, bd) podceňuje, říká, že o nic nejde, že o všem rozhodují velké státy, jako je Německo nebo Francie“ slovy: „Podle mého názoru vláda má obavu z vlastního selhání. Není to bezvýznamná role, vysvětlila by jim to například rakouská politická elita, která uměla svoje předsednictví využít.“ Otázka se týkala Klause, odpověď je o vládě. Protože předpokládám, že pan Mládek není nedoslýchavý nebo blb, nezbývá mi konstatovat, že je to dost průhledná demagogie.

Ministr Schwarzenberg prohlásil (cituji z Práva), že se Rusko snaží „vytvořit ve východní Evropě jakousi neutrální zónu, v níž by klasické bezpečnostní záruky západních obranných uskupení platily jen na papíře“ . To je velmi hezky řečeno. Ruské ministerstvo zahraničí rozhořčeně protestovalo (očekávali v Právu, že s tím bude souhlasit?). Do ministrovy formulace by bylo třeba pro spravedlnost jen doplnit „za mohutné podpory převážné většiny českého obyvatelstva“.

Britská vláda prý „promýšlela“ od začátku války „odsun“ Němců. Věnuje se tomu zpráva ČTK, kterou přetisklo několik novin. I kdyby tomu tak bylo, nedělá to z vyhnání Němců nic přijatelnějšího (ostatně Británie a USA tu hnusnou akci v Postupimi dodatečně požehnaly). Kromě toho, to promýšlení vypadalo tak, že se jakási polovládní instituce obrátila na nějakého historika, který to uvedl jako jedno z možných řešení. Ve zprávě se také praví, že se to nedělo jen ve dvacátém století a že to dělali i jiní. To ale není žádné alibi.

V ODS se bude o funkci předsedy ucházet kdekdo. Kromě Béma ještě (možná) Tošenovský, dále Vojíř, Němcová, Zahradil (ten ale svou kandidaturu zase trochu znejistil). Bém si nejspíš během Topolánkova pobytu v Paříži zajistil podporu odvolených hejtmanů a poskytl (Mladé frontě Dnes a Lidovým novinám) v jeden den dva velmi podobné rozhovory, jimž se budu zabývat zvlášť.

Exministryni Kuchtové neprošel pokus nechat se zaangažovat na radnici v Praze 5. Zatrhla jí to údajně (podle LN) pražská organizace její strany. Řekl bych, že se tím ta osoba dosti shodila.

Pondělí 3. listopadu: Mirek Topolánek zahájil dosti okázale svou „volební kampaň“ za obhájení předsednické funkce v ODS. Jeho oponent Bém mu to vytýká, mluví o „chřestění zbrojním areálem, demonstraci síly a šíření strachu“. Ovšem, to není jeho styl, on pracuje okopáváním kotníků, zákulisními intrikami a úlisnými řečmi. Před pár dny např. se jakoby náhodou za jeho přítomnosti (jak by ne, je přece vlastně taky hejtman) sešla schůzka odvolených krajských hejtmanů ODS, zrovna v době, kdy byl Topolánek na státní návštěvě ve Francii. Ale vlastně by se tomu nedalo nic vytknout – kdyby to byl první místopředseda ODS svolal poctivě jako svůj předvolební mítink nebo poradu týmu svých spolupracovníků. Pak by ale možná úplně všichni hejtmani nepřišli. Ve skutečnosti na tvrdém zápase o předsednické křeslo s okázalou kampaní vůbec není nic špatného, a pokud to pan Bém bude dělat, nemůže mu nikdo vytknout ani popel. On představuje tradiční, „klausovskou“ orientaci ODS, což je legitimní. Legitimní není, když zároveň předstírá, že mu o nějakou kampaň vůbec nejde. Také straší, že „Topolánkův fanklub“ v případě neúspěchu stranu rozštěpí. Obecně vzato, jsou situace, kdy je rozštěpení nutné a legitimní (i když udržet jednotu velké strany je jistě dobré). Topolánova pozice vůbec není záviděníhodná. Prohrál dvoje volby a svou koncepci začal formulovat tak pozdě, až jej někteří podezírají (a to podezření jen pochopitelné, i když ho nesdílím), že se snaží jen dodatečně zideologizovat své jednání. Navíc je v choulostivé situaci: měl by někoho z vlády vyhodit a přitom se může s velkou pravděpodobností spolehnout na to, že vyhozený přejde okamžitě do opačného tábora (tak vypadá zásadovost po česku). O změnách ve vládě se jen spekuluje. Přitom některým úvahám moc nerozumím. Mluví se např. o tom, že ministr Gandalovič patří do Bémova tábora. Přitom to z jeho dosavadního jednání na veřejnosti vůbec nevyplynulo a včera se naprosto jednoznačně postavil za Topolánka. Topolánkově choulostivé pozici je věnována naše dnešní glosa.

Zároveň se poněkud zmírnily vztahy mezi koalicí a opozicí, tj. mezi Topolánkem a Paroubkerm. Údajně z Topolánkově iniciativy došlo ke schůzkám, během nichž se mluvilo o českém předsednictví EU, ale nejen o něm, o možnosti a rozsahu tolerance vlády ze strany opozice. Tohoto tématu se týká moje poznámka z dnešních Lidových novin. Paroubek považoval za nutné zdůraznit, že ke kontaktům došlo z Topolánkovy iniciativy. Zřejmě se domnívá, že iniciativa k takové schůzce je výraz slabosti. Proč? Nabídnutá ruka není v civilizovaném světě slabost, ale slušnost. Slabost je to jen v českém Hulvátově (viz zdůrazňování expremiéra Zemana, že se s ním všichni setkávají výlučně na svou vlastní žádost).

V Právu mají zvyk, že když někdo polemizuje s jejich redaktorem, uveřejní hned pod tím a ve stejné úpravě redaktorovu odpověď (tentokrát si tam tímto způsobem vyřizuje účty s odvážlivcem, který si dovolil s ním nesouhlasit, Petr Uhl). Považuji to za nechutné (chtěl jsem původně napsat za prasárnu, ale pak jsem si to rozmyslil). Možná, že by to mohli do budoucna ještě zdokonalit a otiskovat jen redaktorovu odpověď.

K zákazu zveřejňování policejních odposlechů se v MfD vyjádřil šéfredaktor Čásenský. Píše o tom, že jsou zveřejňovány „poměrně zřídka s téměř výlučně vždy v případech, kdy lze hovořit o veřejném zájmu – ať už to byla fotbalová korupce nebo kontakty mafiána Mrázka z politiky z ČSSD a ODS.“ Formulaci by chtělo vylepšit v tomto smyslu: „jsou zveřejňovány Mladou frontou Dnes poměrně zřídka“, „kdy lze hovořit o veřejném zájmu prezidenta Klause a jeho týmu“ a „s politiky ODS, a aby se neřeklo, trošku taky ČSSD“. (Jinak zákaz sám je projev jakési bezmocnosti, funkční policie by měla být schopná si záznamy uhlídat, aby se nedostaly do nepovolaných pracek různých novinářských lobbyistů.)

Ondřej Schneider píše o tom, co Amerika očekává od nového prezidenta, a co si může slibovat od každého z kandidátů. Uzavírá: „Možná je už Amerika zralá na historický okamžik, kdy jí bude vládnout příslušník jiné než bílé rasy, a možná, že za to trocha levicového ekonomického programu stojí.“ Je mi líto, ale to je latentní rasismus (protibělošský, i protibělošský rasismus je možný, i když stoupenci „politické korektnosti“ při tom slovním spojení dostávají nepochybně epileptické záchvaty). Pro každou zemi – a tedy i pro USA - je důležité, aby prezident měl rozumný a realistický program. To, jestli je bílý, černý, žlutý nebo puntíčkovaný, je zcela irelevantní a zavádějící.

Úterý 4. listopadu: Dnes volí v USA nového prezidenta. Nevyznám se v Americké politice natolik, abych se odvážil mít silný názor. Obama mi připadá dost nedůvěryhodný a jeho představa o tom, že Američané do šestnácti měsíců opustí Irák, sebevražedná. I kdyby byla invaze do Iráku chyba (což si nemyslím), tohle by ji jen umocnilo.

Jednání o krajských koalicích je místy dosti zábavné: na Ústecku probíhá nelítostná řež mezi přáteli Bendou a Foldynou, na Liberecku se nedaří utvořit levostředou koalici (žádná ze dvou středových stran není zjevně ochotná tvořit s ČSSD menšinovou „vládu“ s komunisty, a na rozdělení hlasů v radě se s ČSSD nedokáží dohodnout). Člověk by přitom řekl, že při takovém „blyštivém vítězství“ musí jít všechno ráz dva. Komunisté jsou zklamáni malou vstřícností ČSSD – zdá se, že mají šanci se dostat do rady nanejvýš ve dvou krajích. Paroubek by si je nejspíš chtěl ponechat stranou jako strašáka na ostatní: když nebudete dost hodní, zavolám na Vás rudého čerta…

Vláda schválila návrh novely devizového zákona, podle níž budou u nás cizinci moci nabývat nemovitosti. Končí totiž pětileté období, po které EU povolila Česku výjimku v této věci. Původní úprava byla přijata proto, aby nám nerozkradli republiku Skopčáci, případně Sudeťáci. Díky ní je nahradili Rusové. Proč ne, jsou to naši slovanští bratři a máme s nimi ty nejlepší zkušenosti.

Ministr Gandalovič odvolal ředitelku hřebčína Kladruby. Netrpělivě očekávám, kdy vystoupí Jiří Paroubek a prohlásí, že až ČSSD vyhraje volby, povolá ji okamžitě zpět.

Petr Uhl hodlá spasit Ameriku. Je to v podstatě křesťanský postoj; podle toho, jak o ní píše, mu totiž musela strašlivě ublížit. Jeho vize je následující: „V dnešní krizi hodnot jim stará Evropa může pomoci najít opět sebedůvěru, zbavit se méněcennosti…“ Stará prohnilá Evropa bude mít v dnešní krizi dost práce sama se sebou.

Rovněž v Právu vyšel pozoruhodný text předsedy ČSSD Jiřího Paroubka (kdyby Jiří Paroubek v budoucnu náhodou přišel o funkci šéfa ČSSD, mohl by se stát v Právu komentátorem, docela by do toho kolektivu zapadl). Podrobuje nejprve drtivé kritice nedostatečnost českých médií: „Zcela se tak vytrácí objektivní pohled na úspěch ČSSD, který by se neomezoval jen na posledních šest měsíců volební kampaně, ale zhodnotil by situaci i s ohledem na více než dva roky, které uplynuly od voleb v roce 2006.“ Následuje šestnáct odstavců srandovního nafukování. Podstatná je obhajoba toho, že ČSSD permanentně provádí průzkumy veřejného mínění, které umožňují jejím politikům „správě nastavit výběr i způsob komunikace témat, popřípadě jejich prioritu.“ Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat význam objektivních průzkumů veřejného mínění, musím upozornit za prvé, že průzkumy, a zvlášť ty, které si zadávají strany, veřejné mínění nejen zrcadlí, ale taky ovlivňují, čehož mohou různí vyčůránkové cynicky zneužívat (všimněte si prosím, že jsem nikoho nejmenoval). A za druhé, že politik má dělat správnou a spravedlivou politiku, která vždycky nemusí být –a často není – v souladu s tím, co chce v té chvíli, kdy ji dělá, většina lidí. A dělá t v naději, že většina lidí je nakonec schopna správnost a spravedlnost uznat. Proto bývají volby jednou za čtyři roky, a ne každý den ráno přes internet, jak o tom sní někteří ujetí technokraté.

Jedenáct „světových autorů“ se postavilo za Milana Kunderu ve věci údajného udávání. Ta akce je natolik nehorázná, že se k ní vrátíme, jakmile nám to čas dovolí.

Václav Klaus na své cestě do Srbska nezklamal. Dal najevo svou nespokojenost s tím, jak Evropa za přispění ČR řešila problém Kosovo, distancoval se od vlády a sklidil za to vděk svých hostitelů. Nebylo by možné udělat pro Klause nějakou malou zvláštní Českou republiku (třeba na území Pražského hradu, který by získal podobný statut jako Vatikán)? Chrám svatého Víta, vyrvaný z pracek hnusných křesťanů, by pak mohl sloužit kultovním obřadům, které by celebroval první místopředseda ODS Bém v tom duchu, v jakém se nesou jeho dva rozhovory pro LN a MfD z minulého týdne.

Společnost GHfK Praha uspořádala průzkum veřejného mínění ohledně toho, jak jsou lidé spokojeni s různými faktory kvality života a jakou jim přikládají váhu. Pozoruhodné je, že jsou velmi spokojeni s mírou svobody ve společnosti (zatím pořád ještě nejspíš právem), ale svoboda toho přitom pro ně dvakrát moc neznamená (na rozdíl např. od zdravotní péče). Zjevně by ji v nejhorším případě oželeli. To není do budoucna moc povzbudivé.

František Bublan se v MfD vyjadřuje k otázce odposlechů, a říká zhruba to, co jsem napsal včera (že to, aby neunikaly, by měla řešit především policie). Marek Benda namítá, že informace o odposleších unikají také od advokátů, na něž stát nemá žádné instrumenty. Na tom argumentu něco je. Zároveň je fakt, že (jak jsem přesvědčen) zrovna MfD se podařilo výrazně ovlivnit výsledek voleb zveřejněním policejních odposlechů, a že podobné ovlivňování klíčových momentů politického života je nemravné a nekalé. Je ovšem otázka, zda se absolutní nedostatek politické kultury a politické pletichaření některých médií dá nahradit represivními zákony. Stačilo by, kdyby se ti lidé styděli něcvo podobného dělat: jenže oni to neumějí a ve společnosti není takové rozpoložení, z něhož by vyplývalo, že za podobné ovlivňování politiky je třeba se stydět.

Středa 5. listopadu: levá část amerického politického spektra a česká veřejnoprávní televize šílí nadšením: americké volby vyhrál Barack Obama. Já z toho žádnou zvláštní radost nemám, za mého života se američtí prezidenti, kteří „přinášeli změnu“ projevili buď jako podvodníci (Jimmy Carter) nebo změnu opravdu přinesli, ale až poté, co dostali pořádně přes nos od svých zahraničních protivníků: pak se začali chovat jako normální američtí prezidenti (to byl případ Johna Kennedyho). Zahraniční protivníci (Rozuměj Rusové) mají naštěstí zvyk mladé a podle nich nezkušené prezidenty plné dobré vůle provokovat politikou z pozice síly: zpravidla to pak naštěstí končí tím, že dostanou strašně přes nos zase oni (což byl opět případ Kennedyho). Mám bohužel nepříjemný dojem že ke Kennedymu se Obama nemůže ani čuchnout. Už také proto, že když v Americe opravdu o něco jde, vyhrává lepší z kandidátů jen velmi, velmi těsně (viz zase případ Kennedy). I nyní tolik nenáviděný Bush vyhrál v první volbě velmi těsně, a jsem přesvědčen, že v budoucnu bude jeho politika hodnocena o hodně spravedlivěji než je tomu dnes (netroufl bych si to říkat, kdyby toho názoru nebyl také Henry Kissinger). Pro nás, co už zase žijeme v bipolárním světě, to znamená, že se pro příští měsíce, možná léta musíme připravit na nejhorší: od Klause, od Paroubka, od Putina a jeho cvičeného Medvěděva, a možná i od Obamy. Jediné štěstí je, že Američané, na rozdíl od našich evropských spojenců, byli doposud imunní vůči mnichovanství. Doufejme, že jim to vydrží.

„Průlom: Moravskoslezský kraj povedou soc. dem. S komunisty“, zní titulek v Právu. Člověk by sice na jeho začátek volil jiné slovo, začínající na „prů“, ale budiž: dalo se čekat, že Paroubek takovou koalici aspoň v jednom – dvou případech předvede, aby si náhodou malé strany a ODS nemyslily, ž je komunisty jen straší. Mezitím ovšem v Karlovarském kraji uzrála varianta, která se Paroubkovi nepochybně daleko víc hodí, totiž tzv. „duhová koalice“, tj. koalice oranžové, rudé a pak někoho, kdo má dost silný žaludek na to, aby v této společnosti dělal třetího do mariáše. V tomto případě jsou to „Doktoři za světlou budoucnost“, nebo jak se to kuriózní společenství jmenuje (občas to vypadá, jako by do politiky z tohoto oboru odcházeli hlavně blbové a darebáci; možná by to bylo dobře, protože léčením by se pak zabývali ti zbývající, tj. slušní a inteligentní). Duhová (růžovo-červeno-bílá) koalice funguje jako pračka na komunisty. Když jí projdou, stanou se všeobecně košer.

„V každé slušné zemi po takovém (volebním, bd) výsledku spáchá předseda strany harakiri“, míní pan poslanec Schwippel. Já bych spíš řekl, že ve slušné zemi nebývají poslanci jako pan Schwippel, Tlustý, nebo Raninec. Tato trojka se teď možná ještě rozmnoží o nového poslance Janečka (vystřídal poslance Kladívka, zvoleného senátorem), který jen co nastoupil, už dělá potíže ministru Nečasovi. Topolánek to bude mít velmi, velmi těžké. Asi proto neprovádí žádné změny ve vládě, počítá se s tím, že k nim přikročí až po kongresu ODS – zatím udržuje v nejistotě ministry (vyhození jako obvykle přejdou do Bémova tábora) i odvolené hejtmany (pro někoho z nich se může ve vládě najít místo).

Klaus úspěšně zbojkotoval projednání ústavní stížnosti na Lisabonskou smlouvu před Ústavním soudem: v době, kdy mělo proběhnout, bude na cestě v zahraničí. Proto se patrně smlouvu nepodaří v parlamentu přijmout ještě tento rok. To je fikané: jednak kritiku slízne Topolánek, a to během českého předsednictví v EU, a jednak česká republika nabude v Unii ještě horší pověsti, než jakou měla dosud (což ovšem Klausovi nevadí, protože EU mu může být ukradená).

Varšavský soud rozhodl, že polského prezidenta Kaczyńského lze veřejně nazývat „kačerem“, protože slovo „kačer“ není urážka (Poláci mají zákon trestající urážku hlavy státu). Říkají mu tak davy, jeden novinář to napsal, hrozily mu tři roky natvrdo, ale nakonec to dopadlo optimálně, podařilo se mu naopak prosadit soudní rozhodnutí o tom, že prezidenta lze nazývat kačerem veřejně. Hranice Svobody slova se v Polsku opět o něco rozšířily.

V Mladé frontě dnes si se mnou vyřizuje účty Tomáš zahradníček. Píše mj.: „Napsal jsem, že badatel si v archivu obyčejně všimne „známého jména“, a u toho můžeme myslím zůstat. Známé jméno nosí po pětačtyřiceti letech veřejného působení i Bohumil Doležal. Velice bych mu nepřál, aby se dočkal toho, že někdo najde v archivu jeho jméno v odiózních souvislostech a dokument hned zveřejní s pocitem, že odpálil nálož osvětlující Doležalův život, názory a dílo. Nevím a nehodlám zjišťovat, kolik se ve stovkách kilometrů dosud nepřečtených archiválií z posledního půlstoletí dochovalo dokladů s výskytem jeho jména, doprovozeného údaji pravdivými, zkreslenými a nepravdivými, přičemž případné posuny proti tomu, co se skutečně stalo, mohly být založeny na blbosti, omylu, zlé vůli nebo třeba na ochotě pomoci.“ Pan Zahradníček jednak vůbec nenapsal, že badatel si v archivu obyčejně všimne známého jména, nýbrž napsal to, co jsem ocitoval. A za druhé, pan Zahradníček nehodlá zjišťovat, co všechno se píše v archivech StB o mně. Jistě, pokud budu dál zlobit s Kunderou, posvítí si na mne jiní, MfD na to mají osvědčené specialisty. Proto mne ani nenapadne přestat. Jen se musím připravit na důkladnou lustraci ze strany hradního média. S napětím očekávám výsledek.

Čtvrtek 6. listopadu: V USA i v Evropě pokračuje obamovské šílení. Je zjevné, že ti lidé si do nově zvoleného amerického prezidenta projektují něco, co nemůže unést. Každý něco jiného, ale všechno se to nápadně podobá spasení. Je třeba říci, že Obama k tomu mocně přispěl tím, že hlásá Změnu s velkým Z. Kdo by nechtěl změnu, samozřejmě jen tenkrát, bude-li k lepšímu. Pohříchu velká většina změn je právě opačného charakteru. Aby mohl vyhovět všem, Obama nesliboval raději nic konkrétního. Srovnávat toho člověka s JFK je ukrutná křivda na Kennedym. Obama, je mi líto, v sobě má něco podvodnického (podobně jako kdysi Jimmy Carter) a své rozvášněné voličstvo nemůže nezklamat. Navíc si ho Kreml v dohledné době po svém způsobu otestuje. Vůbec si nepřeju, aby v tom testu selhal, nejsem sebevrah. Jen se pořádně bojím, že selže. Jinak být Američanem, ani by mne nenapadlo ho volit. Američan ovšem nejsem, a tak jen s hrůzou očekávám, co „Změna“ udělá s naším regionem. Nemáme na vybranou, buď Američané, nebo Rusové. Skoro bych řekl, že to budou zase Rusové, náš lid Američany nechce a Rusů se nebojí.

Celosvětovou radost ze zvolení Obamy u nás nejlépe tlumočí Mladá fronta Dnes. Citují tam např. nadšení nějaké Američanky jménem Sherryl, jejíž prarodiče z otcovy strany byli otroci. Moji prapraprarodiče ze všech stran byli zase nevolníci, což platí pro drtivou většinu Čechů. Máme si kvůli tomu dát nohu za krk?

Obamovo kouzlo funguje i u nás: nadšeni jsou vládní činitelé, protože očekávají, že snadněji prosadí radar, nadšen je Zaorálek, protože věří, že naopak radar zakáže. Ve skutečnosti to, zda radar u nás bude či ne, nezávisí na Obamovi, ale daleko spíš na Paroubkovi a Putinovi.

Ondřej Schneider se na blogu Ihned ohradil proti tomu, že jsem ho označil latentním protibělošským rasistou. Jde o tuto pasáž z předvčerejšího „Co týden dal“: "Ondřej Schneider píše o tom, co Amerika očekává od nového prezidenta, a co si může slibovat od každého z kandidátů. Uzavírá: „Možná je už Amerika zralá na historický okamžik, kdy jí bude vládnout příslušník jiné než bílé rasy, a možná, že za to trocha levicového ekonomického programu stojí.“ Je mi líto, ale to je latentní rasismus (protibělošský, i protibělošský rasismus je možný, i když stoupenci „politické korektnosti“ při tom slovním spojení dostávají nepochybně epileptické záchvaty). Pro každou zemi – a tedy i pro USA - je důležité, aby prezident měl rozumný a realistický program. To, jestli je bílý, černý, žlutý nebo puntíčkovaný, je zcela irelevantní a zavádějící." Namítá proti tomu: „Co se to tady děje? Co je rasistického na tom, když připustím, že fakt, že prezident USA bude černoch je významný sám o sobě? Samozřejmě, že nejdůležitější je, aby prezident měl slušný program a vědel co má dělat. Ale upřímně řečeno, jak to poznáme? Většina voličů spoléhá na integritu a inteligenci kandidátů a nestuduje detaily programu. Ale to, že Obama pochází z (částečně) černošské rodiny je pro řadu Američanů osvobozující pocit“. Doufám, že těch Američanů, co je to pro ně osvobozující pocit, není dvakrát moc: společnost, která není zatížená rasismem, se houbeles stará o to, je-li její politik běloch, černoch, Vietnamec, žid nebo Rom, protože to právem považuje za něco politicky úplně irelevantního. Se zemí, kde to hraje roli, není něco v pořádku.

Jiří Paroubek má jakési potíže s koalicemi. Všude v krajích se přátelé snaží o co nejduhovější spolupráci, ale nakonec jim z toho vždycky vyleze otevřený nebo neobratně skrytý holport s komunisty. (Paroubek se usilovně zasazuje o spolupráci s malými středovými stranami, ale naráží na neochotu KDU-ČSL nechat se z pozadí podporovat od KSČM nebo s ní dokonce sedět v koalici). Problému se týká naše dnešní glosa.

Ministr Langer navrhuje zákaz „Dělnické strany“. Stejný přístup by si zasloužila i Národní strana, protože pokud si nějaké politické uskupení zřizuje paravojenské útvary, dělá to proto, aby, ač samo v nepatrné menšině, mohlo lépe terorizovat společnost; a společnost má právo se bránit.

Pavel Verner má v Právu starost o to, co se stane po zákazu zveřejňování policejních odposlechů. „Co když ale většina takhle zveřejněných případů plynula ze zoufalství vyšetřovatelů, na které kdosi seshora vyvíjel tlak, aby vyšetřovanou věc zahráli do zázemí“? To je krásně řečeno, protože se to samozřejmě vztahuje i na zveřejnění Kubiceho zprávy, kvůli níž ČSSD tolik (a musím přiznat že právem) řve. Pan Verner dále píše: „Předseda ústavně-právního výboru Marek Benda je zkrátka hlava otevřená. Jelikož stát neumí zařídit, aby policisté, státní zástupci a advokáti neposkytovali tisku informace z vyšetřování, sejmou zákonodárci novináře, rázně po bolševicku.“ Velmi rád bych uvěřil, že pan Verner nelže, jenom se plete, ale vůbec mi to nejde. Benda totiž řekl, že stát neumí zařídit, aby informace z vyšetřování neposkytovali advokáti. Na komentářových stránkách Práva se v posledních dvou letech předvádí „obrněná pěst levice“, jakási sociálnědemokraticko-komunistická úderka, sladěná způsobem, který dosti připomíná psaní toho listu před listopadem 1989. Výjimky jsou čím dál tím vzácnější. Je to tristní čtení.

Ve Spojených státech proběhla v místní referenda, v řadě z nich byly „odzákoněny“ sňatky homosexuálů. S Obamou ovšem přijde Změna: a na mnoha místech se naopak nekompromisně zakáží sňatky heterosexuálů.

V Právu se staví na obranu Milana Kundery jakýsi Bernard-Henry Lévy. Píše: „I když ho vůbec neznám, myslím na sklíčenost, kterou musí pociťovat, když jako velikán literatury vidí ke konci svého života smečku nenávistných trpaslíků, kteří mu strhávají masku, aby mu mohli lépe plivnout do tváře… myslím na onen řízený balet literární války, kde víte dopředu, že nikdy nemáte druhou ránu, a že když se časopis, který má ještě ironií osudu tu drzost se jmenovat Respekt, rozhodne vyřídit si účty a zničit vás, nemáte jinou zbraň než ránu přijmout, nastavit záda a rozhodnout se žít po zbytek života s hanebným stínem, který ke všemu není váš.“ Mne spíš fascinuje drzost toho individua, s jakou si jednak osobuje mluvit nám do toho, jak se u nás mají a nemají jmenovat časopisy. A dále: ve skutečnosti druhou ránu nemá jen ten, kdo opravdu práskal. Pak to je docela v pořádku. A když se něco zveřejní, je to cesta k tomu, aby se ukázalo, zda na tom obvinění něco je nebo ne.

Jiří Paroubek prý navrhuje vládě klid zbraní po dobu českého předsednictva v EU, pokud bude přijata Lisabonská smlouva, a vláda se bude zabývat harmonogramem přijetí eura. Řekl bych, že věcně vzato jsou to přijatelné podmínky a Topolánek by na ně měl přistoupit. Je-li to ovšem v jeho silách.

Dr. Rath chystá ve středočeském kraji akci zlatý déšť. Bude se snášet v krajských nemocnicích, a to na lékaře a sestry. Bude zajímavé, kde na to vezme a kdo na to doplatí.

Pátek 7. listopadu: koalice ČSSD s malými stranami (která přitom nepotřebuje podporu komunistů) vznikla v Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Je to paroubkův sen, ale jde to ztuha. Na Hradecku přitom mají problém s novopečeným senátorem Drymlem, který je jakýsi méně vydařený klon dr. Ratha. Snažil se prosadit menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů (tedy tutéž cestu, kterou ve středních Čechách zvolil Rath, tomu ovšem nic jiného nezbývalo). A zároveň by se byl rád protlačil do funkce hejtmana. S jeho pacifikací musel hradeckým přátelům pomoci sám předseda ČSSD, pan senátor se musel stáhnout, učinil tak ovšem s brbláním: „Pan předseda mi vysvětlil, že je lépe se stranou jít, než se proti straně mýlit, ale i mít pravdu“, prohlásil. Krajský výkonný výbor Drymlovi zakázal vyjadřovat se na veřejnosti k jednání o koalici. V ČSSD jsou zábavné poměry. Konflikt s dr. Drymlem možná jen v malém naznačuje, jaké problémy bude mít v budoucnosti předseda ČSSD s dr. Rathem.

Jiří Paroubek se vyjádřil k českému předsednictví v EU a projevil ochotu s vládou a s koalicí v této konkrétní věci kooperovat. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Poslankyně zelených poslaly prezidentu Obamovi gratulaci ke zvolení. Vyzývají ho v ní, aby vzal v úvahu názor tří čtvrtin českého obyvatelstva (podle „nejoptimističtějších“ průzkumů, naposledy CVVM, jsou to dvě třetiny) a zakroutil krkem válečným štváčům ze Strakovky ve věci amerického radaru. Prezident Obama k názoru dvou tak významných osobností světového mírového hnutí jistě přihlédne, tuší totiž, že jinak s ním bude zle. (Nesnesitelné na současné politické situaci je, že dvě tak bezvýznamná individua se na čas dostávají na politické výsluní. Případný příchod Jiřího Paroubka k moci by byl dobrý aspoň k tomu, že by se vrátila tam, kam patří, totiž do politického suterénu).

Nezdá se, že by Topolánek nějak zvášť toužil po odvolání ministra Julínka (bylo by to pro něho další přiznání politické bezmoci), ale bude asi muset: donutí ho k tomu koaliční partneři. KDU-ČSL usiluje mj. o zpřísnění zákonů, které teď ministr předložil, ve věci potratů, zeleným jde mj. o zákonné vymezení péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Přitom bych se vsadil, že pokud jde o potraty, jsou volnomyšlenkářští zelení a zbožní lidovci totálně nekompatibilní. Dělat v česku reformu zdravotnictví není žádný med.

Podle průzkumu důvěryhodnosti ústavních činitelů, který pořídilo CVVM, vede ombudsman Motejl před Klausem (jedině tito dva mají důvěru nadpoloviční části veřejnosti). Dobrá zpráva je, že Motejl je před Klausem. Špatná, že na prvním místě je představitel instituce, která upřímně řečeno v našem politickém životě nehraje moc významnou roli (což je u nás bohužel předpoklad důvěryhodnosti) a že Klausova důvěryhodnost stoupá.

Petr Uhl píše v Právu, že u nás jen málokdo věří íránské hrozbě a radar je vnímán jako zařízení proti Rusku. To je nehorázná blbost, radar je jako zařízení proti Rusku vnímán jen v Rusku (a navíc i ze strany ruského vedení je to jen finta, jak získat vliv na to, co si ČR při zajišťování bezpečnosti dovolí a co ne). U nás se (doufám) uplatňuje jen názor, že do záležitostí naší obrany nám Rusové nemají co mluvit, a pokud jim to dovolíme, uděláme významný krok k tomu, abychom se dostali znovu jako chovasnci do jejich králíkárny.

Mladá fronta Dnes píše o údajných mafiánských kontaktech náměstka ministryně obrany (ODS). Je těžké to brát od MfD jinak než jako pokračování v hradním tažení proti vládě. Přitom samozřejmě na tom, co píšou, může něco být: jen je těžké to brát zrovna od nich vážně. A způsobili si to sami.

V Rusku řeší obvyklý problém, jak přizpůsobit demokratické instituce potřebám samoděržaví. Teď přišel prezident Medvěděv s návrhem, aby se funkční období prezidenta prodloužilo ze čtyř na pět nebo šest let. Spekuluje se, že změna ústavy by mohla vést k prezidentským volbám podle nových pravidel a že by na dalších dvanáct let mohl být zvolen Putin. Medvěděvovi lidé to popírají. Řekl bych, že současná situace je pro Moskvu výhodná: někdo určité vládne pevnou rukou, ale neví se úplně bezpečně, kdo to je. Přitom je jasné, že mezi Putinem a Medvěděvem neexistují „antagonistické rozpory“: což je učený výraz z oboru dialektické patafyziky pro lidové „jeden za osmnáct, druhý zas dvacet bez dvou“.

V MfD zveřejnili vykutálený text jakéhosi profesora Harvardovy univerzity k výsledku prezidentských voleb. Uvádím dva citáty, neodpustím si komentář. Za prvé: „Co by řekli Frederick Douglass aW. E. B. Du Bois, kdyby mohli vědět, že to naši lidé konečně dokázali? Co by řekly Sojourner Truthová a Harriet Tubmanová? Co by řekl sám doktor King? Řekli by, že všechny ty ztracené hodiny plné otupující lopoty, všechna ta dřina vedoucí k promarněným či zpola naplněným životům, všechno to ponižování, které naši předkové museli dennodenně snášet, všechna ta přezíravost, odmítavost a obviňování, všechno to znásilňování a vraždy, lynčování a atentáty, všechny ty protičernošské zákony a protestní pochody, ti vrčící psi a hadice s proudem vody schopným lámat kosti, všechno to bití a všechno to zabíjení, všechny ty nenaplněné společné sny černochů – řekli by, že zvolení Baracka Obamy nakonec alespoň částečně zmírnilo nesnesitelnou bolest ze všech těchto tragédií?“ Nesnesitelná bolest je zmíněna jen částečně, bude třeba dalších radikálních „řezů. A pak se ukáže, že i ty mírní nesnesitelnou bolest jen částečně, atd. atd. Skoro bych řekl, že tudy cesta nevede. A za druhé: „Jaký z toho mám pocit? Stejný, jaký podle mě musel mít můj otec a jeho přátelé v roce 1938, v den, kdy Joe Louis srazil k zemi Maxe Schmelinga. Jen desettisíckrát silnější.“ I při zvážení všech dobových okolností si nemohu odpustit poznámku, že tehdy šlo o sportovní utkání.

Prezidenta Buse hodnotí ve chvíli jeho odchodu z funkce kladně 28% Američanů. Vyplývá to z jakési přehledné tabulky v MfD. Prezidenta Trumana hodnotilo ve chvíli jeho odchodu kladně jen 22% občanů a (cituji) „nyní je považován za jednoho z největších prezidentů“. Řekl bych, že až opadne hysterie Změny a ukáže se, že Změna s velkým Z se nekoná, protože Změna s velkým Z, na níž by se jako ne Změně s velkým Z shodli všichni, co se Změny s velkým Z dožadují, se nikdy nekoná, vrátí se hodnocení prezidenta Bushe do spravedlivého normálu.

Sobota 8. listopadu: budoucí středočeský hejtman Rath plánuje zjevně rozsáhlé čistky v krajském aparátě (i když čistkami by to nenazýval, no bodejť, to tak ještě). Většina šéfů odborů musí počítat s odvoláním. Adekvátní reakce by byla, kdyby na ta slova podali výpověď všichni šéfové odborů na Krajském úřadě. Takové adekvátní reakce jsou však v Česku zpravidla neproveditelné a Rath s tím nepochybně („realisticky“) počítá. Jemu samozřejmě nevadí, že např. někteří ředitelé nemocnic „jsou přímo členové ODS nebo na ni navázaní“, v tom je tolerantní, ale bude nemilosrdně tepat všechny lumpárny. Poctiví pracující se nemají čeho bát, (stejně jako za Husáka, dodávám já). Rathovi se ovšem rýsuje jakýsi problém, předseda ČSSD se nechal slyšet, že z volení hejtmani, pokud jsou zároveň poslanci, se mají vzdát mandátu a věnovat se kraji. Kromě Ratha to nejspíš bude ještě Hašek v Jihomoravském kraji. Hašek souhlasí, Rath je k tomu méně než odhodlán a více než neochoten. Zřejmě ten štrébr už začíná Paroubkovi trochu vadit.

Menšinové vládnutí s komunisty bude kromě Středočeského ještě v Plzeňském kraji, rýsuje na Vysočině a v Olomouckém kraji. Zdá se, že to bude nejobvyklejší typ uspořádání, i když Paroubek by stál spíš o levostředé koalice. Protože komunisté dostanou důležité posty ve výborech, kontrolujících radu, půjde zjevně o širokou aplikaci opoziční smlouvy, vynálezu Miloše Zemana a Václava Klause. Klausovi a Zemanovi tenkrát ovšem nic nezbývalo, pokud nechtěli, aby bratrstvo Pravdy a Lásky bez boje sklidilo plody jejich volebních úspěchů.

Poslanec ODS Vojíř, který před několika dny prohlásil, že by kandidoval na předsedu strany, kdyby se o funkci neucházel Topolánek, dal teď najevo, že by vládě rád pomohl jako vicepremiér pro ekonomiku. Přesněji řečeno, kdyby byl osloven, neodmítl by, protože taková nabídka se neodmítá. Je velmi výhodné vymýšlet si pro sebe sama nabídky, které se neodmítají. A je překvapivé, co je ve vedení v tuto chvíli druhé nejsilnější strany v ČR bezelstného amatérismu.

ČSSD považuje za reálný termín přechodu na euro rok 2012. Je to jakési upřesnění Paroubkova požadavku na seriozní diskusi na toto téma. Nemám na to silný názor kromě toho, že bych si přece jen počkal, jak s přijetím eura dopadnou Slováci.

Martin Hekrdla se v Právu raduje nad dalším začleňováním komunistů do „systému“ a nějak mu to souzní se „začleněním Baracka Obamy do Bílého domu“. Připadá mi poněkud znepokojivé, když Hekrdla na základě Obamovy volební kampaně došel k závěru, že ten člověk je komunista.

Pavel Verner (rovněž v Právu) zase tvrdí, že „lidovci bez zábran hlasovali například pro setrvání Václava Klause na Hradě“. To je typická nepravda podobná pravdě: formálně by tvrzení nebylo v pořádku, kdyby pro Klause nehlasoval žádný lidovec, nebo pro Klause hlasoval jen jeden, protože pak by pan Verner musel napsat „lidovec bez zábran hlasoval… atp.“ Pokud byli dva a více, byli to opravdu lidovci v plurále. Formulace, kterou bych puntičkářsky považoval za korektní, by zněla: čtrnáct z dvaceti čtyř lidoveckých volitelů hlasovalo pro Klause“ (někteří možná se zábranami, jak to může pan Verner vědět). Zbylí (včetně předsedy Čunka) Klausovi svůj hlas nedali. Sociálně demokratická lobby v Právu se zjevně lehce pomátla z volebního vítězství a myslí si nejspíš, že po něm už na nějakém tom slovíčku nezáleží.

Prezident Klaus propůjčil Řád bílého lva první třídy Jiřímu Znenáhlíkovi za účast v zahraničním odboji v druhé světové válce a za účast v protikomunistickém odboji. Dodatečně se ukazuje, že účast vyznamenaného v druhé světové válce nelze ničím doložit. Pokud by si to byl vyznamenaný vymyslil, byla by to roztomilá blamáž.

Naopak odmítl v roce 1998 vyznamenat stejným řádem Václav Havel bývalého vídeňského starostu Zilka, protože údajně spolupracoval s StB (Exministr zahraničí Kavan, který jistě ví, o čem je řeč, prohlásil prý po nahlédnutí do Zilkova spisu, že ho lze interpretovat oběma způsoby, a to už je co říci). Včera na Zilkově pohřbu ve Vídni se Havel mrtvole poškozeného (policejní terminus technicus) omluvil „za všechny Čechy“. S tím, že Zilkovi „snad“ bylo ublíženo. Pokud ano, měl by se snad omlouvat sám za sebe, všichni Češi řády neudělují a nemohou tedy ani nikomu žádný odepřít. A když „snad ublížili“, tak také „snad omluvit“, ne? A v tom případě by možná bylo bývalo lepší mlčet, přesněji řečeno do Vídně vůbec nejezdit.

V Mladé frontě dnes píší o místopředsedkyni PS Němcové, že „svou stranickou funkci ztratila, když kritizovala šéfa strany Topolánka“. Nebylo by přesnější říci, „když zjistila, že svou funkci patrně neobhájí, kritizovala předsedu strany Topolánka?“ (S tím, co tehdy paní Němcová říkala, jsem souhlasil).

Rakouská veřejnoprávní televize ORF vysílala hraný film o imaginární havárii Dukovan, která způsobí ekologickou katastrofu v přilehlých oblastech Rakouska. V Česku se zvedla úplně zbytečná vlna ublížené kritiky. Vyjádřil se český velvyslanec ve Vídni i představitelé státních a polostátních institucí (ministr zahraničí Schwarzenberg zareagoval velmi zdrženlivě, za což si zaslouží ocenění). Rakouská vláda namítá, že nemá možnost ORF cenzurovat. Tato odpověď se dala čekat a je jistě formálně správná. Reagovat na podobné záležitosti jako ten televizní film je zbytečné a zpozdilé, protože jejich iniciátoři a tvůrci s ublíženými a vzteklými reakcemi počítají. Rakouský postoj k jaderným elektrárnám a zejména těm v Česku není úplně racionální. A pokud se rozhodnete léčit člověka, který je úplně normální, jen se občas domnívá, že je Napoleon Bonaparte, tím, že mu pěkně od podlahy vyložíte, že není žádný Bonaparte, ale obyčejný ňouma, vystavujete se nebezpečí, že vám ukousne nos.

Přítel našeho pana prezidenta a odpůrce Lisabonské smlouvy Declan Ganley není, jak vyplývá z rozhovoru, který poskytl MfD, v zásadě proti funkci evropského prezidenta, jen by měl být volen celoevropským plebiscitem. Byl bych řekl, že se něco podobného musí Klausovi zdát nesmírně levicové, a ono ne. Taky jeho názor, že efektivní bývají totalitní státy, kdežto demokracie je nepořádek, mi připadá poněkud jednostranný: přál bych mu strávit pouhý jeden týden jako občan Husákova Československa, a poznal by, jak je tomu v totalitním státě s efektivitou a pořádkem.

Lidovci se zapříčili ve věci zákonů, které hodlá vládě předložit ministr Julínek. K problému se vrátíme.

Pondělí 10. listopadu: z okolí polského prezidenta Kaczyńského se po jeho telefonickém rozhovoru s Barackem Obamou rozšířila dezinformace, že nastupující americký prezident hodlá pokračovat v budování protiraketového štítu ve střední Evropě. Jeden z Obamových poradců to vzápětí popřel. Prezident se údajně k ničemu nezavázal, podpoří rozmístění systému, pokud se prokáže spolehlivost technologie. Pokud se Obama hned po svém nástupu do funkce jednoznačně nevysloví pro vybudování základen v ČR a Polsku, nezbude než odložit schválení česko-amerických smluv ohledně radaru na neurčito. Situace, která by vznikla, bude americký problém, ne náš.

Rakouská televize ORF odvysílala jakýsi „hraný dokument“ o výbuchu v jaderné elektrárně Dukovany. Těžko se zbavuji dojmu, že tak autoři i dramaturgové učinili v naději na nepříčetné reakce z české strany. Zatímco ministr Schwarzenberg celou věc takticky zazdil, prezident Klaus se nechal nachytat a jako správný vlastenec osobně zatelefonoval rakouskému prezidentovi(!), aby mu vynadal. Nepochybně tak učinil z pozice vítěze druhé světové války. Nechť si představí, že by mu německý nebo polský prezident po telefonu nadávali za nějakou blbinu, kterou odvysílala ČT. Je to představitelné, ale jen v jednom případě: kdyby tak učinil jeho kamarád Medvěděv. Ten by toho byl nepochybně schopen. Nevábná spřízněnost dvou evropských velikánů!

Topolánek si nepřeje pokračovat po kongresu ODS v tandemu s prvním místopředsedou Bémem. Je to logické, problém je postaven buď-anebo, a postavil ho tak Bém. Zároveň premiér nabídl svému protivníkovi Paroubkovi za toleranci vlády během českého předsednictví v EU křeslo předsedy PS. Učinil tak v ČT1 a dostal od Paroubka po zásluze přes nos; takové nabídky se nedělají prostřednictvím médií a Paroubek neměl jinou možnost než ji briskně odmítnout (je taky otázka, zda Paroubek teď o něco takového vůbec stojí). Topolánek nutně potřebuje pomoc ČSSD ve své „evropské“ politice (proti Václavu Klausovi) a pro Paroubka je dosti obtížné mu takovou pomoc úplně odmítnout. To je asi podstata jejich nynějších polonámluv. Paroubek velmi ostře napadl Klause za jeho bagatelizování českého předsednictví EU (i když na Klausově zdrženlivosti nejspíš něco je).

V Olomouckém kraji se prý rýsuje koalice ČSSD – ODS – KDU-ČSL. Není vyloučené, že jeden takový experiment sociální demokraté udělají, aby dali komunistům pocítit, že i ODS zůstává ve hře, i když „až na posledním místě“. (Z internetu jsem se právě dozvěděl, že už se taky stalo).

Vladimír Špidla zjevně odmítl nabídku nynějšího vedení ČSSD, aby se stal lídrem sociálně demokratické kandidátky do EP. Vypadá to jako lehká distance od Paroubka a zároveň jako neochota setrvávat v luxusním bruselském vyhnanství. Bylo by to logické, teď z odstupu a při srovnání s nynější situací je vidět, že Špidlova koncepce ČSSD byla výrazně jiná než ta Paroubkova.

V KDU-ČSL se zvedá opět nespokojenost s předsedou Čunkem. Exmístopředseda (nikoli místopředseda, jak uvádí Právo) Kasal prohlásil, že ve straně panuje bezvládí, ozval se i otevřený Čunkův protikandidát Jan S. (Syreček) Březina. Místopředseda Línek uvažuje o uspíšení volebního sjezdu strany. KDU-ČSL se zjevně semkla kolem svého předsedy, když byl ohrožen úplatkářským skandálem (to je přirozená reakce malých a slabých, nebývá vždycky racionální a ani v tomto případě, řekl bych, nebyla). Když nebezpečí pominulo, půjdou mu bratři bez zábran po krku. Moc se jim nedivím. Mám jen jakési podezření, že si předtím vynutili na Topolánkovi něco, co se nemělo stát.

Pavel Verner píše o ministru Julínkovi: “Když pánbu rozdával aroganci, tenhle ministr si dal třikrát nášup“. Přitom Julínek je v jistém smyslu klon Topolánka. Je proti záludnému provokování, které pěstuje vedení ČSSD, její novinářská klaka a přidružené lékařské organizace, úplně bezbranný. Nechá se snadno vydráždit, a jeho trýznitelé pak triumfují: hle, hulvát. Připadá mi to sprosté.

Jiří Čunek má v Právu jakési privilegium. Je jediným autorem, za jehož polemickým příspěvkem (tentokrát reaguje na Pavla Vernera) nenásleduje ihned v tom samém čísle a na téže stránce odpověď napadeného. To je pozoruhodné, ostatně pan Čunek v minulosti mnohokrát působil dojmem, že např. zručným rozmazáváním vlastního problému pracuje pro ČSSD (a předseda Paroubek ho při diskusích v ČT na rozdíl od Topolánka vždycky velmi nápadně šetřil).

„Co může vylákat nelevicové občany k urnám spíš než hrůza, že rétorika pana Grospiče bude vládní rétorikou České republiky?“, ptá se v Mladé frontě Dnes Martin Komárek. Obávám se, že českým voličům levicovým i nelevicovým je rétorika pana Grospiče ukradená. To je základní změna od prvních let po listopadu 1989. Lidé už se komunistů nebojí a nedá se říci, že by je nenáviděli (obojí spolu souvisí). Jsou jim fuk. Komunistům bylo tedy víceméně odpuštěno a nemuseli proto ani hnout prstem. Záviděníhodný osud.

MfD pokračuje rovněž v tažení na ochranu cti Milana Kundery, tentokrát za spolupráce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka. Pan Žáček dostal zjevně na vysoké politické úrovni masivní kartáč (od papalášů z ODS, kteří Ústav podpořili, protože si od něho slibovali, že bude demaskovat jejich sociálně demokratické protivníky a ne celebrity, které národ a jeho volení i nevolení představitelé milují) a distancuje se od svých podřízených, kteří k zveřejnění případu přispěli, i od jejich postupu. Považuji to za neseriozní a nekolegiální, v této štvanici je měl podržet nebo aspoň mlčet. V souvislosti s případem Kundera mluví o účelovém vytahování záležitosti. Ale účelové nebylo věc zveřejnit, účelové by bylo ji ututlat. Bude se v ÚSTČR vyhazovat? Za totáče (přesněji řečeno v šedesátých letech minulého století) to takhle probíhalo. Nejdřív zásah politbyra, pak se vedení instituce podělalo, a nato „provinilci“ letěli. Ceterum autem censeo, že angažmá MfD ve věci Kundera je odporné.

Martin Weiss píše v LN o Topolánkovi, že „rozpoutal frontální spor s čestným předsedou Klausem“, což je prý tabu, kterého se v ODS z dobrých důvodů všichni báli. Nejsem žádný nekritický stoupenec premiéra, ten člověk je děsné nemehlo a většinu věcí dělal polovičatě, takže mu teď postupně jedna za druhou padá na hlavu. Svou roli zvládá jen s krajním vypětím. Ale to, co píše pan Weiss, je nespravedlivé. Konflikt Klaus – Topolánek vyprovokoval Klaus, pracoval na tom velmi cílevědomě nejpozději od voleb v roce 2006. Topolánek se nechal vydráždit k rozhořčeným a málo účinným reakcím – a jeho hlavní chyba byla, že tak učinil příliš pozdě (letos v září – říjnu). Kdyby mu byl jeho politický život milý, měl na tom pracovat velmi důsledně od svého zvolení: už tenkrát mu mělo být jasné, že otázka stojí „buď já, nebo on“ (je tomu tak vždy, když ve vedení strany nebo státu končí silná osobnost), lépe řečeno nevěřím, že mu to jasné nebylo. Ale nechal to trestuhodně plavat.

V LN také citují oblíbeného „poslance který nechce být jmenován“, tentokrát z řad ČSSD. Poslanec tvrdí, že se Rath od Paroubka „dost emancipoval“. Asi to je pravda. Bude z politologického hlediska velmi zajímavé sledovat zápas drzého doktora se zkušeným normalizačním papalášem. V minulosti ti první velmi dobře věděli, že podmínkou jejich spokojené kariéry je neriskovat taková střetnutí. Uvidíme, nakolik se situace od té doby změnila.

Způsob, jak česká média (ČT,ale dnes i Lidové noviny) referují o slovensko – maďarském konfliktu, který započal brutálním zákrokem slovenské policie proti maďarským „fanouškům“ v Dunajské Stredě (maďarsky Dunaszerdahely), je krajně neobjektivní. Pochopitelně, jde o střetnutí vítězů druhé světové války s poraženými (je nutné poznamenat, že Slováci byli jako Čechoslováci vítězi, kdežto jako Slováci poraženými – to není jen zlomyslný přepis toho, co se za války odehrálo, ale i faktický popis toho, jak to u nás vlastně až do potěmkinské federalizace „ČSSR“ a nástupu dr. Husáka vypadalo). V LN se objevila nesmyslná formulace, převzatá nejspíš z ČTK, o „nacistických uniformách“ maďarské Národní gardy (Národní gardu máme ostatně i u nás, obě jsou si podobné jako vejce vejci a obě by samozřejmě měly být rozehnány). Mluví se o maďarských extrémistech – v souvislosti s hnutím Jobbik to jistě není od věci. Jenže to je mimoparlamentní strana, kdežto na Slovensku sedí Slotova SNS, která je stejná, ne-li horší, v parlamentu a ve vládě.

Úterý 11.listopadu: Když jsem včera komentoval Topolánkovu nabídku Klausovi, uvažoval jsem o tom, zda se vlastně Paroubek nezlobí na Topolánka jen proto, že to příliš brzy tak říkajíc vykecal. Pak mi to připadlo jako poněkud paranoidní spekulace a nechal jsem si to pro sebe. Nedobře jsem učinil! Je tomu totiž nejspíš přesně tak. Paroubek se dnes nechal slyšet v tom smyslu, že sice na kšefty funkce za vstřícnost nepřistoupí, ale pokud by tu funkci dostal jen tak zadarmo, nic by proti tomu nenamítal. Personální věci jsou totiž podle něho až ty poslední (rozuměj až ty poslední, které se veřejnost dozví).

Zároveň předseda ČSSD prohlásil, že nikdy nevyzýval Ratha ani Haška k rezignaci na poslanecký mandát kvůli jejich budoucí hejtmanské funkci. Prý to nejen nikdy neudělal, ale ani nikdy udělat nehodlá. Paroubkovi se jistě nehodí, že by z parlamentních lavic měl zmizet jeho věrný nohsled Hašek, a dr. Rath by si zase něco podobného od Paroubka asi nenechal líbit. Je totiž podle vlastních slov k předsedovi loajální, ale nebojí se mu říkat do očí věci, s kterými třeba nesouhlasí. To tedy Paroubkovi nezávidím.

ČSSD navrhla postavení lídra ve volbách do EP prof. Švejnarovi a Pavlu Teličkovi, oba to odmítli. Představa čtyřletého úvazku v pozici politické modelky na evropské soutěži krásy oba pány zjevně neláká, mají praktičtější záměry.

ČSSD uzavřela koalici s ODS v Olomouckém, Zlínském a jihočeském kraji. Ve všech třech případech se za to regionální ODS bez problémů zřekla registračních poplatků ve zdravotnictví a převodu krajských nemocnic na akciové společnosti, tedy nikoli nepodstatných částí zdravotní reformy. Přitom hejtmani jsou údajně většinou Bémovi lidé. To je opravdu povedený návrat k modrým kořenům. Ale vlastně ano: fundamentalismus hubou, oportunismus v praxi.

Průzkum agentury Median potvrzuje rozestup mezi ČSSD (38,%, polepšila si o 3%), ODS (30,2, pohoršila si o 1,3), KSČM (13,8) a oběma malými stranami (5,8 v případě KDU, 5,1 v případě zelených). Rozdíly jsou ve všech případech o třídu.

Podle CVVM se tři čtvrtiny Čechů o české předsednictví v EU vůbec nezajímá. Bude to nejspíš pravda. Na Klausově tvrzení o jeho nedůležitosti nejspíš něco málo je. Myslím ale, že jen dost málo: je nepředstavitelné, že by z toho pro ČR mohla vyplynout nějaká sláva a velký užitek. Budou-li se však zúčastnění čeští politici (premiér, prezident, předseda ČSSD, expert Zahradil) intenzivně snažit, může z toho být obrovská a velmi legrační ostuda.

Václav Klaus se v Irsku sešel, jak říká, s „disidentem EU“ Declanem Ganleyem. Je to prý v pořádku, vždyť i on sám je v EU disidentem. Bože, jak příjemné a pohodlné je být v EU disidentem! Zdá se, že český prezident si pro své disidentství na rozdíl od různých vrtáků zvolil vhodné místo a čas.

V Mladé frontě Dnes vysvětluje Miroslav Macek, co jsou to modré kořeny: „ODS byla založena jako nezbytné a nutné protizávaží tehdy převládajících tendencí hledání nových „třetích cest“. … Do vínku si … dala předsevzetí být klasickou politickou stranou s klasickou strukturou a jejím hlavním programem byla obnova tržního hospodářství a demokracie západního typu. Cílovou voličskou skupinou se pak zákonitě stala obnovující se a nově vznikající střední třída.

Proto se také v preambuli stanov ODS píše, že ODS je stranou schopných, podnikavých a sebevědomých občanů, kteří dokážou převzít odpovědnost sami za sebe, za svoji rodinu, za svoji obec a za stát. Stranou, jejímž členům jsou cizí jakékoliv socializující a kolektivizující tendence, kteří dávají přednost rovnosti příležitostí před rovností v přerozdělování, kteří chrání svá práva a svobody atd. Také malý, ale výkonný stát, tedy méně byrokracie, zákazů, příkazů a nařízení, a tedy více osobní svobody rozhodování si dala ODS do vínku.“ Po 17 letech od roku 1992 to působí jako obehraná melodie z flašinetu, kdo se dnes na to ještě chytí? ODS v tomto pojetí připomíná prvorepublikové Kramářovy Národní demokraty. Ještě by si měli zřídit něco jako Národní gardu, to se dneska nosí.

Dohoda ministra Julínka s lidovci a zelenými, jak se dalo čekat, se nezdařila. Obě strany se Paroubkovi podařilo zastrašit, bojí se, že je Julínek připraví o poslední voliče a hledají, jak z té nebezpečné záležitosti vyklouznout. Je mi líto, je to projev jisté zbabělosti (podobně jako když odéesáčtí hejtmané slibují koaličním partnerům z ČSSD věrnost jejich programovým zásadám ohledně zdravotnictví). K čemu je taková strana a taková koalice? Budeme držet basu, ale jen když to pro nás bude výhodné…

Ředitel sekce hraných filmů ORF prohlásil, že čekal z české strany „poněkud klidnější reakce“ na film o výbuchu Dukovan. Je mi líto, ten člověk kecá. Čekal právě ty reakce, které díky indolenci českých „partnerů“ taky přišly.

Ministr Nečas poskytl pozoruhodný rozhovor Lidovým novinám. Zdá se, že ten člověk má v základních věcech jasno. Bohužel, takových lidí je v ODS velmi málo. Problém Petra Nečase je, že je v ODS schopný, užitečný a loajální muž číslo dvě. Muže číslo jedna ODS bohužel po Klausově odchodu postrádá.

Středa 12. listopadu: ministr kultury Jehlička prosazuje úpravy v návrhu Občanského zákoníku, který předkládá ministerstvo spravedlnosti. Jednou z úprav má být možnost uzavření „manželství na celý život“, které se bude dát rozvést jen za zvláštních okolností (prokázaná nevěra jednoho z manželů a zároveň to, že druhý na rozvodu trvá). Jinou úpravou je zavedení jakéhosi dočasného rozvodu na dobu určitou (pokud je šance na zachování plnohodnotného manželství). Nápady (zvlášť ten první) jsou to v kontextu dnešní doby dosti pitomé, a jediné, co z nich plyne, je podezření, zda to nejsou projevy smrtelných křečí v KDU-ČSL (je známá věc, že člověk v kómatu často mluví z cesty). „Nerozveditelná manželství“ se budou ve skutečnosti hroutit stejně jako rozveditelná a poškodí to jen vážnost zákona. Problém rozvodovosti není problém přísnosti nebo měkkosti zákonů, ale problém lidí, kteří do manželství vstupují a v manželstvích žijí.

Jiří Paroubek upřesnil v rozhovoru pro Právo své představy o možné toleranci vlády po dobu, co bude ČR předsedat Evropské unii. Vyplývá z nich mj., že nehodlá sice vykšeftovat své principy za místo předsedy Poslanecké sněmovny, ale když bude Topolánek pěkně způsobný a dostatečně vstřícný, vyhoví s přemáháním jeho výstřednímu přání a předsedou PS se opravdu vstane. Tématem námluv mezi vládou a ČSSD se zabývá naše dnešní glosa.

Zatímco vláda a ČSSD se pokoušejí o kompromis ve věci českého předsednictví EU, usiluje pan prezident cílevědomě o to, aby samo předsednictví i to, co mu předchází, provázel mohutný oblak ostudy. Při své návštěvě Irska se setkal na večeři s neslovutnějším irským euroskeptikem a jeho přáteli a vyslovil jim svou podporu, což vyvolalo mj. nevlídnou reakci irského ministra zahraničí. Jsem panu prezidentovi vděčný, že se snaží doložit mou tezi: Klausovo tvrzení, že české předsednictví není až tak důležité, má jakési racionální jádro - je nepravděpodobné, v že bychom si tím získali zásluhy, na něž bude celá Evropa s vděčností vzpomínat. Platí ovšem zároveň, že si můžeme šak uříznout ostudu, na kterou Evropa ani my hned tak nezapomeneme. Tím se dostávám ke srovnání Klause s jeho předchůdcem v úřadě. Havel jezdil po Evropě a zpíval svým zahraničním kolegům libé písně, které chtěli slyšet. Připomínal tím šikovného cikánského primáše a upoutal na sebe velikou pozornost. Klaus ze všech sil usiluje ho trumfnout, a tak jezdí po Evropě a světě a pokouší se (dosti úspěšně) co nejvíc státníků co nejmohutněji s prominutím nasrat. I on v tom byl doposud velmi úspěšný a získal si nemalou reputaci, jen se nemohu zbavit dojmu, že na účet České republiky a jejího občanstva.

Zdravotní reforma se blíží ke svému neslavnému konci. Vzdávají se jí lidovci, z důvodů s lidovci částečně nekompatibilních zelení, kvůli křeslům v budoucích krajských samosprávách regionální politici ODS as kdoví, zda nemá kapitulantské sklony už i sám Julínek. Protože vyrovnání s církvemi je u ledu a americký radar možná pošlou k ledu sami Anmeričané, je otázka, co bude vlastně ještě Topolánkova vláda prosazovat. Chce snad udělat tutéž dohodu o bezmocné koexistenci, kterou jí nebízí Bém, s Paroubkem?

Nerad se pletu do záležitostí našich sousedů, ale nechápu, proč polský prezident Kaczyński nepozval na oslavy obnovení polské samostatnosti po první světové válce Lecha Walęsu. Šlo o akci zvanou „ples prezidentů“. Polská vláda na to reagovala podrážděně, premiér a oba vicepremiéři se odmítli slavnosti zúčastnit. Je pozoruhodné, jek hysterické vztahy existují uvnitř politických elit postkomunistických zemí střední Evropy – od Maďarska přes ČR po Polsko.

Jiří Paroubek není nadšený z toho, že je ČSSD v tolika krajích odkázaná na komunisty (proto asi ty „vyvažující“ koalice s ODS). Ujišťuje veřejnost, že „nebude světová revoluce, nebude lidová fronta“. Pak Paroubek nemá jasno o historii. Naši komunisté nikdy nedělali žádnou světovou revoluci a „lidová“ Národní fronta byla jen tříletá směšná epizoda při přechodu k jejich nestydaté diktatuře. Zato byli od začátku pátou kolonou ruského imperialismu. Politikovi mnoha azimutů to myslím není až tak proti mysli, vždyť mnoho azimutů znamenalo v minulosti (1945) a znamená i dnes: ať se vydáš na východ, na západ, na sever nebo na jih, vždycky skončíš v Moskvě. Pan Paroubek zároveň tvrdí, že si lidé na komunisty zvyknou. V tom se ovšem mýlí: už si dávno zase zvykli. A je příliš velký skeptik: „S antikomunistickou částí veřejnosti nic neuděláme“. A jakpak by ne. Pár se jich zavře a ti ostatní si pak už dají velký pozor.

Podle Benjamina Kurase, který v MfD dnes lobuje pro klausovskou ODS, je důležitou zásadou konzervativní filosofie zásada: „změny, reformy a závazky se provádějí teprve tehdy, až je po podrobném zvážení všech možných násopedků mimo veškerou pochybnost jasné, že jejich provedením se život zlepší a jak.“ Přeloženo do normální řeči: je možné dělat jen takové změny (a šířeji vzato jen takovou politiku), které neznamenají vůbec žádné riziko. Z tohoto hlediska byla léta 1970 – 1989 triumfem konzervativní politiky.

Čtvrtek 13. listopadu: odvolení odéesáčtí hejtmani prý nyní touží po funkcích vládních zmocněnců pro jednotlivé regiony. Ovšem, nějak se živit musí. Nejdřív v předvolební kampani vládu vlastně podrazili (tím, že ji de facto prezentovali jako prašivou), pak se ti, na něž se dostalo byť i jen malé místo u krajského korýtka, zřekli bez problémů části vládního programu, a ti zbylí teď očekávají od vlády funkce. Člověk by řekl, že by jim v tuto chvíli slušela aspoň špetka hrdosti.

O bezprostředním ohlasu Klausovy návštěvy Irska v postižené zemi jsem už psal. Rád bych ještě doplnil, že Klausovo disidentství má ještě jeden významný limit. Předvádí ho v Irsku, zemi ještě menší než ČR, která nám žádný problém způsobit nemůže. Jestlipak by si troufnul takhle vyskočit na svého kamaráda Putina? V Rusku je disidentů víc než v Irsku, a těm někdejším se podobají víc než irští kverulující milionáři.

Dr. Rath a se rozhořčeně bouří proti rozdělování péče na standardní a nadstandardní. Ve skutečnosti každý má zřejmě nárok na špičkovou, to, co chce zavést Julínek je v podstatě chudinská péče. To je pokrytectví typické pro polistopadové zdravotnictví a zdravotnické bosse. Ve skutečnosti každý má právo na jakousi základní péči, a kdo chce „nadstandard“, musí si připlatit, jen není jasné kolik, občas ani komu, a není definováno, kde končí standard a začíná nadstandard, ty hranice jsou proměnlivé region od regionu, instituce od instituce. Čemuž říkám nedefinované vztahy. Aby mi bylo rozuměno: vůbec nic nemám proti tomu, aby pacienti lékařům (také) platili, naopak, myslím si, že jen to by mohlo vztahy mezi lékařem a pacientem normalizovat. Musí však být přesně stanoveno, za co se neplatí a za co se platí, a kolik. Považuji za samozřejmé, že služba poskytovaná špičkovým specialistou bude tak mastná, že na ni nebudu mít, za službu poskytovanou solidním zkušeným odborníkem budu muset taky platit, ale zdaleka ne tolik, a na to už mít třeba budu: někdy ano, někdy ne. Já to zaplatím, on mi poskytne potvrzenku a ty peníze jako svůj příjem zdaní.

Jiří Paroubek je částečně nepokojen ze vzniku několika (ne zrovna mála) koalic ČSSD a ODS v krajích. Vyvažuje to tím, že mluví o vlastně ponižující porážce konkurentů, kteří přilezli jako prasata ke korytu i za tu cenu, že se zříkají svého programu (na tom něco je). Další (příjemný) signál je, že předseda ČSSD nemá svou partaj pod kontrolou tak pevně, jak by to jeho normalizační nátuře odpovídalo. To je jakási jiskřička naděje v současné situaci. Jinak ten člověk se chová děsně: ukázali mu logo vytvořené pro české předsednictví EU (vybrala ho vláda). Jde o naprosto nevýznamnou věc, logo není ani hezké, ani ošklivé (na rozdíl od směšného a zamindrákovaného „Evropě to osladíme“). Ten člověk využil i této příležitosti, aby vládu potupil. Na bolševismu mi bylo od začátku podezřelé a odporné to, že jeho vyznavači nedokázali svým protivníkům uznat ani ň pozitivního. Jako dítě jsem byl proti bolševické ideologii bezbranný, ale tohle mi vadilo už ve dvanácti letech, taková míra zaslepené nenávisti mi připadala zrůdná. Pan Paroubek v tom spontánně a důsledně navazuje na tyhle tradice, a proto představuje pro budoucnost České republiky veliké nebezpečí. (Paroubek je proti koalicím s ODS i proto, že tím mohou být úplně vytlačeni z politiky lidovci a s nimi i možnost středolevých koalic; to ovšem platí jen pro případy, kdy lidovci v koalici jako třetí síla nejsou, a třeba přiznat, že tato obava je srozumitelná a svým způsobem legitimní).

V Právu zveřejnili svědectví někdejšího kriminalisty z období stalinismu Paška, které má vnést nové světlo do případu Kundera. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle studie britské společnosti Centre for Detail Research vede česká republika v rámci EU (zkoumalo se ale jen 22 zemí Unie) v hodnotě zboží rozkradeného nebo poztráceného v obchodech (není mi jasné, jak se poztrácené rozpozná od rozkradeného, jako laik bych řekl, že to, co se nemůže najít, se nemůže najít, protože to někdo ukradl, tak to u nás totiž chodilo a chodí). Je povzbuzující, že aspoň v něčem jsme v EU na špici.

V Chebu a následně celostátně se dělá velká reklama tomu, že příslušné orgány umožnily, aby šedesát sedm let po poslední válce tam byly pohřbeny i němečtí padlí. Jak ze zprávy vyplývá, ostatně jsme tady už o tom psali, bylo to umožněno proto, že německá strana to nejen řádně zaplatila (což je přirozené), ale navíc přispěla Chebským i na zkrášlení celého místního hřbitova, a že vojenský hřbitov, kde budou ostatky pohřbeny, nebude německý, ale mezinárodní (dá se toho reálně dosáhnout např. tím, že tam pohřbí i jednoho padlého Eskymáka). Nevím, já bych se něčím podobným dvakrát moc nechlubil.

Obamovi poradci prohlásili, že USA v rámci afghánské mise napříště upustí od „nerealistického úsilí vytvořit v Afghánistánu demokracii západního typu“. To je velmi realistický a správný záměr, doufám jen, že to nepřeženou na druhou stranu. Trefit tu správnou polohu není vůbec jednoduché.

Italský ministr zahraničí Frattini se věnuje poradenství ve službách nového amerického prezidenta a jeho týmu. Američané si prý „nemohou dovolit rozevřít deštník v Polsku a v ČR“, protože si nemohou dovolit, aby Rusko rozmístilo své rakety u Kaliningradu. To je prosím blbina. „Deštník“ má chránit evropské země a USA před teroristickými útoky z mocensky nedefinovaných islámských oblastí. Rusové s ním mají společné jen to, že si nárokují mluvit do toho, jak se smíme sami postarat o svou vlastní obranu, což se jim nesmí za žádnou cenu dovolit. Ruské rakety v Kaliningradu jsou naprosto nevinná záležitost, dokud bude mít Západ dost síly k masivní jaderné odvetě, nikdy si je netroufnou použít. Ruský medvěd si v útoku troufne jen na malá, slabá a opuštěná zvířátka. Na (západní) Evropu mířily v době Studené války tisíce ruských raket s jadernými hlavicemi. A přece to byla pro ni doba míru a bezpečnostní stability.

Šéfredaktoři osmi předních českých periodik protestují proti zákazu zveřejňování odposlechů, danému zákonem. Na tom protestu samozřejmě něco je, sotva lze ale odhlédnout od toho, že je to zoufalá reakce na to, že např. v Mladé frontě Dnes se odposlechů využívalo k manipulativním zásahům do předvolební propagandy.

Podle průzkumu STEM je 51% lékařů přesvědčeno o prospěšnosti Julínkovy reformy. STEM lze přitom jen stěží podezírat z nějaké ideologické nepřízně k ČSSD. Výsledek je nepřímým, ale výrazným důkazem toho, nakolik se rathovské lobby podařilo zmanipulovat reprezentativní lékařské instituce (LOK a zejména ČLK). Snad by si to čeští lékaři neměli nechat líbit. Tento stav jim nedělá moc velkou čest.

Před úřadem vlády proběhla provládní demonstrace. Svou početností (asi 200 lidí) se nijak výrazně nelišila od těch protivládních. Nicméně mi to připadá jako organická součást zrůdnosti našich poměrů. V normálních slušných zemích se provládní demonstrace nepořádají. Už proto ne, že vláda je v silné pozici a nepotřebuje to.

Český vláda by ráda během svého předsednictví EU více připoutala k Evropě Izrael. Záměr je to po všech stránkách plausibilní. Izrael k Evropě patří a Evropa nemá právo se ho vyčůraně zříkat, dokonce pod nehoráznou představou, že její povinností je usilovat především (nebo dokonce jen) o spravedlivé vyrovnání mezi Izraelci a Araby. První povinností Evropy a EU jako její reprezentativní instituce je pomoci Izraeli se zajištěním prosperity a stability. V tom rámci (a pokud to ten rámec dovolí) by pak měla usilovat i o spravedlivé vyrovnání mezi Izraelci a Palestinci.

Luboš Palata vytýká maďarské vládě, že si neporadí s maďarskými neonacisty. Já bych s označením neonacista šetřil, naši Národní stranu u nás nikdo za neonacistickou organizaci neoznačuje, taky jí není, jen navazuje na ty nejhnusnější tradice českého šovinismu. A jako občan země, která si s vlastní Národní gardou, jež se té maďarské nejen podobá jako vejce vejci, ale ještě se k ní hlásí, neví rády úplně stejně, bych si řeči o tom, s čím si kdo neumí poradit, raději odpustil.

Pátek 14. listopadu: Předseda ODS Topolánek se chystá podepsat s Paroubkem a ČSSD písemnou dohodu o jakési relativní toleranci ČSSD vůči vládě v období českého předsednictví EU. Tématu se týká naše dnešní glosa. Zdrojem problémů pro ODS nebude v současné době jen prezident Klaus, ale i první místopředseda Bém, který se zásadně postavil mj. proti tomu, aby byl současný předseda PS Vlček nahrazen Jiřím Paroubkem. Pro Béma mám v téhle věci jakési pochopení nepolitického charakteru, současné obsazení funkce předsedy PS považuji za relativně šetrnou k mému duševnímu zdraví. Připouštím, že to není zásadní argument. Paroubek se tváří, že „personální otázky“ se ho zajímají až v poslední řadě, že iniciativa v této věci vyšla od ODS a že současná úprava mu politicky vyhovuje, troufl bych si ovšem typnout, že se na tu funkci třese jako bernardýn na věnec buřtů. Bémovi a Klausovi samozřejmě jde o to, aby české předsednictví neprospělo ani nenávidění Unii, ani nenáviděnému Topolánkovi. Jinak situace na naší politické scéně je pozoruhodná, každý výraznější krok se nakonec zablokuje na nějakém rozhodujícím blokačním faktoru (takových blokačních faktorů je v našem politickém systému příliš mnoho na to, aby mohl do budoucna fungovat). Blíží se chvíle, kdy česká politika díky tomu upadne do stavu totální nečinnosti. Přesněji řečeno, kdy se jako jediný technicky funkční útvar předvede skrytá či otevřená koalice ČSSD a KSČM. Na krajské úrovni se tento katastrofický scénář už pomalu naplňuje.

Pěkným symptomem téhož je osud další části zdravotní reformy. Zdá se, že členové vlády jsou už schopni jen vršit námitky proti tomu, co Julínek předkládá.

Možná, že je to něco všeobecného, postihuje to i mohutnější politické útvary, než je ČR, například Evropskou unii. Klausova exhibice v Irsku by nebyla možná, kdyby EU nebyla tak podivný jev: není to ani společenství států, ani jednotný politický útvar, ale něco na přechodu od prvního k druhému. Může se s ním stát leccos, rozhodně ale nemůže zůstat v tom stavu, v jakém je teď. Bude se buď nějakým způsobem integrovat, nebo se rozpadne. První varianta není vůbec optimální vzhledem k politické různosti subjektů, jež ji tvoří (např. Berlusconiho vláda projevuje obrovskou chuť stát se v EU Putinovým trojským koněm, převzali tuto roli od Schrödera, zřejmě je to velmi svůdné pokušení; také Sarkozy se velmi činí, oběma vadí radarová základna na území ČR, tím ohrožují základní státní zájmy ČR), druhá přinejmenším stejně špatná, Rusové by takového mocenského vakua okamžitě využili. A v této situaci se náš prezident předvádí jako opilý pasažér v restauraci na palubě parníku, kterému hrozí, že se (i s ním) potopí. Dotyčný o tom nic neví, je tak říkajíc pod parou a upřímně ho těší, jakou budí ve vznešené společnosti pozornost.

Stanislav Penc se rozhodl opustit Stranu zelených. Jeho rozhodnutí je logické: strana přestala být funkční. Znám Pence ještě z doby před převratem, mám na spoustu věcí jiné názory, o tom, že jde o slušného a důsledného člověka, jsem ale nikdy nepochyboval. Teď ho ve straně chválí i ti, kteří jsou připraveni paktovat se s Paroubkem a v případě nutnosti i s komunisty. Pence ctí, že k tomu by se nikdy nesnížil.

CVVM zjišťovalo důvody, proč lidé vstupují do stran. Zjišťovalo je ovšem ne u těch, co do stran vstupují, ale u těch, co se na to dívají. Podle nich vedou ty, co vstupují do stran, vesměs nízké zájmy. Taková anketa ovšem vypovídá daleko více o těch, kteří se jí účastní, než o těch, o něž tematicky jde. Že lidé vstupují do stran z důvodů tak říkajíc pragmatických, je normální. Otázka je, nemají-li případně ještě nějaké jiné důvody. Zjištění: ti, co vstupují do stran, jsou pěkné kurvy, mi připadá poněkud jednoduché, placaté a kolektivní vinou zavánějící.

Jiří Paroubek rozšířil svou argumentaci ve vztahu ke koalicím ČSSD - ODS na krajské úrovni. Původní zněla, že je sociáoní demokraté uzavírají proto, aby ODS zkompromitovali, předvedli jako stranu chtivou a bezzásadovou, a tak zničili. Nyní zvolil realističtější tón: „Byl bych radši, kdyby těch koalic s ODS bylo méně, ale aspoň je vidět, že jsme stranou s nejširším koaličním potenciálem a že nikomu nic nenařizujeme.

„Kdo se nedostal do konfliktu s StB (rozuměj za minulého režimu, bd), nevěděl, o co jde“, říká v Mladé frontě Dnes historik Vilém Prečan. Devadesát procent lidí se v posledních dvaceti letech komunistického režimu nedostalo vůbec do žádného styku s StB (když pomineme Správu pasů a víz, což nebyl „standardní“ případ). Opravdu nevěděli, o co jde?

Šéfredaktoři několika významných periodik protestují proti omezování svobody slova tím, že se kriminalizuje zveřejňování odposlechů pořízených policií ČR. K tomu je třeba říci: zveřejňování odposlechů je dosti problematická věc, zvlášť když se to děje s politicky manipulativním úmyslem a jako faktická součást předvolební kampaně ( MfD, to, že se inspirovali případem Kubice, je neomlouvá). To je otázka novinářské morálky. Základní problém ovšem není v tom, že se odposlechy zveřejňují, ale že unikají. Že unikají zásluhou advokátů, není důvod, proč škrtit noviny. Primární problém je s advokáty, ne s novinami. Jinak pokud jde o mne, s panem Porybným bych nepodepsal ani výzvu, že si děti mají čistit zuby.

Sobota 15. listopadu: dohoda mezi ODS a ČSSD o toleranci vlády během evropského předsednictví ČR prý velmi pokročila. Konečnou, oficiální fázi prý povedou vicepremiér Vondra a místopředseda PS Zaorálek, dohoda nemá obsahovat personální otázky (není však vyloučeno, že je obsahuje nepřímo). Má naopak obsahovat závazek ČSSD, že během předsednictví nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě (stejně by asi v té době nedopadlo pro ČSSD příznivě) a že vláda umožní ČSSD „spoluúčast na českém předsednictví“ (to zní docela hrozivě). Předseda Senátu Sobotka vyjádřil velké pochybnosti nad účelností dohody vzhledem k tomu, že Paroubek zásadně žádné dohody s třídním nepřítelem nedodržuje. Pochyby jsou na místě, ale vládě a ODS stejně nezbývá nic jiného, než se na Paroubka spolehnout, je totiž úplně bezmocná. Je otázka (vím, že čistě teoretická), zda by v nynější situaci nebylo politicky účelnější honem jít od válu a předat tuhle zemi na čas pod kuratelu Paroubkovi. Bylo by to sice strašné, ale přece jen by byla pořád ještě reálná naděje, že dřív nebo později bude i on muset jít od válu. ODS dělá svou indolencí a rozložeností vše proto, aby chystaná politická změna byla na pořád a aby to byla změna režimu.

Komentáře k možnému vystřídání předsedy PS Vlčka vyjadřují jakousi zlomyslnou radost nad pádem neschopného vrtáka. Mně to střídání připadá lehce sprosté, asi jako když příbuzní zraněného při autonehodě, který ještě žije, už vyjednávají o prodeji jeho orgánů. Jeden z důvodů, proč Vlček lpí na funkci, je prý to, že musí splácet vysokou hypotéku, v tom případě mu to ovšem přece jen malounko patří, vratkosti svého postavení si přece musel být od samotného počátku vědom a takové zadlužení byla lehkomyslnost. Ale čemu se divit, podobně se v minulosti masově chovali Američané a vůbec lidé na Západě, a výsledkem je dnešní finanční krize.

Z pražských obvodů jedině Praha 1 nevyjádřila jednoznačně podporu Pavlu Bémovi. Hlasovalo se opakovaně, Bém a jeho stoupenci si stěžují, že situaci ovlivnil fakt, že členkou obvodní organizace je Lucie Talmanová. Nejlépe by bylo ji vyloučit (pokud nechtějí rovnou sáhnout např. k šikovně naaranžované dopravní nehodě). Vhodným důvodem je např. neplacení příspěvků (tak se kdysi na Praze 2 zbavili mne, ale až poté, co jsem se dostal do konfliktu s Klausem o Český Telegraf).

Jiří Paroubek odjel na dovolenou. 17. listopadu oslaví první výročí výměny manželky i státní svátek. Pro předsedu ČSSD je 17. listopad významný především tím, že se toho dne před devatenácti lety večer se svými kumpány (byli z RaJ?) příjemně zmastil (tak se aspoň před časem sám nechal slyšet).

Novopečená hejtmanka Plzeňského kraje a někdejší strašlivá minstryně zdravotnictví Milada Emmerová je v krátkých dějinách české regionální samosprávy první ženou na tom postu. Pociťuje to prý jako velký závazek, a to za všechny ženy, kterých je v politice stále velmi málo. Je třeba upozornit, že paní Emmerová byla naštěstí zvolena za ČSSD a nikoli za ženy jako celek, protože v tom druhém případě by to bylo třeba považovat za zvlášť nešťastný krok.

Na komentátorské stránce Práva pokračuje třeštění, vyvolané prvním triumfem „autentické levice“ v krátkých dějinách ČR (autentická levice je ta, která se nebojí spustit s komunisty, protože cítí, že je jim víc než podobná). Jiří Hanák s tím má sice malý problém, ale nebojí se, protože „tak bezpečně jako dnes nebyl český stát v Evropě zakotven ještě nikdy, ať si političtí slepejšové a zapadlí vlastenci myslí cokoliv“. Pan Hanák by měl být svěřen do péče psychiatra: čelní političtí představitelé dvou mocných evropských států, Berlusconi a Sarkozy, fakticky uznali právo Moskvy diktovat si, jak smí a nesmí ČR pečovat o svou bezpečnost (která je v první řádě bezpečností vůči pažravým choutkám znovuzrozených ruských imperialistů), je jen otázkou času, kdy se k nim (znovu) přidá i Německo. Že se NATO před časem vyjádřilo sice nejasně, ale přece jen jinak, je jim fuk, oni jsou NATO. Nový americký prezident má ruce svázané předvolebními sliby a je pod tlakem těchto lidí. Je to tedy úplně naopak: tak špatně jako teď jsme na tom byli naposled někdy na sklonku roku 1937. Na hospitalizaci je i pan Hekrdla, srovnává Obamovo volební vítězství s naším převratem v listopadu 1989. je to už druhý neklamný příznak vážné nemoci, první se projevil tím, když vykládal nynější finanční krizi jako definitivní zhroucení kapitalismu.

Petr Uhl tvrdí, že v případě komunistické diktatury nešlo o genocidu, protože se nejednalo o vyvražďování a perzekuci lidí určité rasy, národnosti a náboženství. Já považuji za podstatné, že stejně jako u pronásledování z rasového hlediska šlo u pronásledování „třídního“ o použití principu kolektivní viny, a to na základě kritérií nezávislých na vůli diskriminovaného (se svým buržoazním původem nemohl diskriminovaný nic dělat). Genocida negenocida, rasová a třídní perzekuce si je podobná jako vejce vejci. A že byly výjimky? Ovšem, ale i v Německu existovali čestní árijci a ruský systém byl jednak nepořádnější a jednak ve svém darebáctví pružnější. Nemyslím, že by mu to ve srovnání s tím Hitlerovým sloužilo ke cti, nýbrž že je to v zásadě prašť jako uhoď.

Jinak Právo přineslo pozoruhodný rozhovor s nastupujícím jihočeským hejtmanem Jiřím Zimolou. Tomu člověku výrazně chybí paroubkovská zavilá zloba vůči třídnímu nepříteli. Třeba v té partaji po krachu Špidlova pokusu o nekomunistickou ČSSD přece jen zbyli normální lidé (podle jeho vlastních slov není sám). V tom, co říká, je určitý závazek, že se nebude ve své funkci chovat jako prase. Bude zajímavé ho sledovat.

Sarkozyho a Berlusconiho stanovisko k protiraketovému štítu si zaslouží zvláštní komentář, protože se týká našich životních zájmů. Sarkozy exceluje i jinak: vyzval Moskvu, aby vyklidila dvě území v jižní Osetii. To je dobré, tím fakticky uznává, že ten zbytek Osetie jí patří, respektive mírněji řečeno, že tam může klidně zůstat. Proč?

Právo věští konflikt uvnitř prohnilého Západu o kompromitované zásady „kapitalismu“ (rozuměj svobodného hospodářství). Na jedné straně zkostnatělí anglosaští dogmatici, na druhé progresivní síly z kontinentální Evropy. Jazýčkem na vahách bude prý Brazílie, Rusko, Čína a Indie (zapomněli ještě na Venezuelu). Doufám, že je to další projev tzv. Hekrdlova syndromu, těžko léčitelné duševní choroby.

Mladá fronta Dnes si dala od agentury Median pořídit průzkum veřejného mínění ohledně toho, jak dnes lidé vnímají komunisty a zda by se chtěli vrátit do doby totality. I k téhle věci se vrátíme.

Karel Kaplan se v rozhovoru pro MfD zastává Beneše. V únoru 1948 prý „celých pět dní držel prostor pro demokratické strany, aby něco udělaly“. To je nehorázné: Především už bylo pozdě držet to, co před pěti lety pustil v Moskvě. A za druhé, v té chvíli už nebylo co držet, žádný prostor nebyl. Jediné co mohl ještě udělat, bylo zmírnit svou historickou vinu tím, že nedá komunistickému puči své faktické požehnání. Nemohl už zachránit dějiny, ale aspoň kousek své nesmrtelné duše. Opakuji, co jsem tu už napsal: Edvard Beneš byl (nejen kvůli tomuto, ale taky kvůli tomuto) opovrženíhodné individuum. Hanba mu.

Respekt zveřejnil dokument, podle něhož Milan Kundera (údajně, je třeba pro jistotu dodat) kdysi udal člověka, který pak strávil řadu let ve vězení. Do časopisu i do ústavu, odkud materiál „unikl“ se pak pustili oficiózní čeští kulturträgři, v neposlední řadě Karel Steigerwald (viz dnešní Kavárna). Je pozoruhodné, že své lynčerské tažení (zapojili se i „pokrokoví autoři ze Západu“) vydávají za obhajobu Kundery před útoky typu Arijského boje. tažení typu Arijského boje přitom rozjeli oni. Ostatně, čemu se divit, Kundera je jedním z nich, je tak říkajíc jeden z praotců nynější oficiózní české kultury (to je samozřejmě jedna věc, a udávání druhá). Brání sebe samy. Měli by za tím účelem založit nějaké odborové sdružení, něco na způsob LOK (ale to by možná příliš bilo do očí).

Václav Havel dal v rozhovoru pro LN průchod své dějinné skepsi: „někdy se mě zmocňuje pocit, zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí“. Docela ho chápu, mívám občas podobné pocity, jenže Jan Ruml mu namítl, a docela právem, že máme demokracii a že za to, jak lidé volí, si mohou politici sami. Místo abychom se my veřejně činní lidé sami ptali, co jsme všechno zvorali, mluvíme o „části obyvatelstva“, v jejichž očích se nám podařilo se zkompromitovat.

Úterý 18. listopadu: zatímco na Národní třídě se přilepili k 17. listopadu a zviditelňovali se odpůrci radaru od oranžova do ruda (viz naše glosa z dnešních LN), v Litvínově se s podstatně větším kraválem uplatnili jejich pravicoví konkurenti. Těm v Praze se ne a ne podařit vyvést do ulic ty miliony, co za nimi údajně stojí (vypadá to, jako by existovali jen virtuálně, v různých statistikách), pokud jde o ty prvé, hrozí nebezpečí, že díky indolenci státu, policie, různých sociálních institucí a intelektuálních krasoduchů se jim dřív nebo později podaří nezanedbatelné procento skutečných stoupenců získat. Jsou to ovšem stoupenci ze zoufalství, lidé, kteří mají dojem, že na jejich oprávněné zájmy všichni kašlou. Tématu se týká naše dnešní glosa z lidovek.cz.

Podle agentury STEM by dnes měl rudý blok v Poslanecké sněmovně ústavní většinu (125 poslanců) a ČSSD by se octla na prahu absolutní většiny (100 mandátů). Sociální demokraté by samozřejmě utvořili pohodlnou většinu i s lidovci a zelenými. Percentuální rozdíl mezi ČSSD a ODS je 37,7% k 21,1%. Ficoizace ČR je na postupu. Když se v podobné situaci před pár lety octla ČSSD, objevil se Paroubek. Není až tak obtížné představit si modrou variantu něčeho obdobně hrůzného.

Místopředseda KSČM Dolejš se lehce distancoval od protiradarových demonstrantů: „Osobně vnímám potyčky za nesmyslný úlet, v tento den bylo zbytečné veřejnost dráždit.“ Jak vidno, demonstranty bere za své a vytýká jim netaktičnost.

Premiér Topolánek promluvil před Hlávkovými kolejemi. Na tomto místě v minulých letech jeho předchůdci se sevřenými zadnicemi přinášeli nutnou úlitbu českým nacionalistům (aby jim Anděla Dvořáková a další dovolili vzpomenout i na 17. listopad 1989), premiér se k věci postavil čelně a mluvil o událostech před 19. lety, o svobodě a o Rusku. V papírových novinách (LN, MfD, o Právu samozřejmě ani nemluvě) jsem jeho projev nenašel. Proč?

Podivné je, že se žádného aktu oslav nezúčastnil Václav Klaus. Byl prý unavený. Chtěl se vyhnout setkání se svými politickými nepřáteli, hlavně s Topolánkem? To se přece dalo naaranžovat. Je v tom nějaký politický vzkaz? A jaký? Paroubka na Národní zastoupil místopředseda Sobotka – to je logické, pro pana Paroubka je ten den spoje především s veselou pařbou s přáteli, o níž se kdysi s pýchou veřejně zmínil. Takže si vzal dovolenou.

Podle agentury STEM Lisabonské smlouvě (podle vlastního názoru) rozumí 42% lidí, zbytek ne. Třetině lidí je smlouva lhostejná, třetina je pro, třetina proti. (Bylo by zajímavé zjistit, kolik v každé třetině je těch, kteří vědí, že smlouvě nerozumí). Z průzkumu tedy vyplývá, že Lisabonská smlouva není nic, co by veřejnost trápilo. Klaus se na odporu k ní tedy může klidně profilovat, nepomůže mu to, ale ani neublíží.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu, že „k režimu loajální (už je zase hanba být loajální k režimu? bd) občan útočící na aktivisty Ne základnám! S výkřiky, že mu nějaký anarchista nebude kazit státní svátek, a radikálové jdoucí v Litvínově mlátit Romy mají stejnou kojnou.“ Nu, někdo je loajální k režimu, jiný zase třeba k mohutnému dubisku na východě. A „aktivisté“ z hnutí Ne základnám a „radikálové“ z extrémní pravice mají taky něco společného: totiž zrovna třeba názor na americký radar. Pan Mitrofanov si stěžuje, že nežijeme ve společnosti, kde člověk může bez osočování projevit svůj názor. Pan Mitrofanov je moc velký citlivka. Mně osočování nevadí, jsem na ně zvyklý. O hodně horší je, když Vám zavřou hubu, mlátí Vás, zavírají a případně Vám hrozí reálné nebezpečí, že vás zabijou. Takže já na rozdíl od pana Mitrofanova mám pořád ještě velmi výrazně nad čím jásat.

Tamtéž píše Petr Uhl: „Topolánek představuje totiž s Vondrou a Bursíkem stejnou asociální pravici jako Sarkozy, ale na rozdíl od Béma, který byl nucen vzít Klausovu podporu i s jeho protiveropskými klimatickými bludy, ohrožuje nyní o něco méně zájmy českých občanů a Evropy.“ Je hezké, jak je tento autor doma ve způsobu psaní, které je v Právu (původně Rudém) zvykem odjakživa. Za prvé, mluví jménem evropského a českého proletariátu (dnes se mu říká – dočasně? – občané). A za druhé, Topolánek (Bursík, Vondra) jsou stejní buržoazní imperialističtí skunci jako Klaus a Bém, ale v současné době pro evrposký a český proletariát jménem Petr Uhl méně nebezpeční. Nejdřív je třeba zatočit s Klausem a Bémem, pak přijde samozřejmě řada i na tuhle verbež.

Irský ministr pro evropské záležitosti Dick Roche by neměl tolik věřit tomu, co mu nabulíkovali čeští apoštolové Pravdy a Lásky. Prohlásil o prezidentu Klausovi: „Za komunistické éry neměl žádné problémy, když byl drobným aparátčíkem v bankovní administrativě. Začal kázat tatcherovskou revoluci, až když byla ČR svobodná.“ To je několikanásobná sprostá lež. Klaus hlásal „tatcherovskou revoluci“ už v roce 1968, když kritizoval nesmyslné návrhy Oty Šika na svobodné podnikání bez soukromého vlastnictví a zkřížení kapitalismu se stalinismem. Za normalizace ho vyhodili z Ekonomického ústavu ČSAV a pracoval jako „drobný aparátčík“, což se dá říci o milionech lidí v ČR. I o mně, samozřejmě, přes můj podpis na Chartě a účast v nezávislých aktivitách. A kdyby to řekl pan ministr do očí mně (ovšemže to nehrozí, jsem naštěstí hluboko pod prahem jeho rozlišovacích schopností), pokusil bych se mu rozbít hubu. Nemám Klause rád kvůli tomu, co v posledních letech provádí, ale to není důvod, proč mu upírat nos mezi očima.

Francouzský prezident Sarkozy prohlásil dodatečně po svých nehorázných výrocích, které jsem v Událostech citoval, že „každá země má právo rozhodnout se, zda chce na svém území umístit protiraketový štít“. Prý je to zmírnění původních výroků. Ani mi to tak nepřipadá. Má právo se rozhodnout, ale když bude třeba a bude dost malá, my jí to zatrhneme. V zájmu světového míru, ovšem.

Středa 19. listopadu: Také v Ústeckém kraji se schyluje k velké koalici, která tam zároveň znamená eliminaci krajského lídra Foldyny. ODS si to, že aspoň částečně zůstane v některých krajích u lizu, vykupuje veřejnou rezignascí na to, co se snaží přes zuřivý odpor sociálních demokratů prosadit její vlastní vláda. ODS je dnes strana rozložená podobným způsobem jako byla Špidlova a Grossova ČSSD po dvou letech vládnutí. Čím kdo zachází, tím také schází. V ČSSD se vytvářejí jakási dvě křídla, Zemanovi přívrženci Palas a Foldyna odmítají (podobně jako Paroubek) Koalice s ODS, vedoucí představitelé ČSSD z Jižní Moravy (Hašek, Zimola) a Jižních Čech se staví k ODS vstřícněji.

Klausova absence na oslavách 17. listopadu je očividně politické gesto. A taky trochu překvapení, ve vztahu k tomuto datu se prezident v minulosti nijak výrazně neprofiloval. Nebylo to Téma jako Havel, globální oteplování a Lisabonská smlouva (originální názor, podle něhož český národ zničil v době normalizace komunismus svým soustavným flákáním, bylo zatím jen cosi jako poznámka na okraj). Bude zajímavé sledovat, jakou vypracuje Klaus ve vztahu k 17 listopadu ideologii.

ČSSD podle Lubomíra Zaorálka by ráda měla po dobu českého předsednictví EU u úřadu vlády nebo na ministerstvu zahraničí jakéhosi revizora, který bude získávat informace pro speciální sociálně demokratický tým (a nepochybně pak přenášet „impulsy“ z tohoto týmu do vlády). „Bude to takový zvláštní režim“, říká stínový ministr zahraničí. A zároveň generální zkouška na ten zvláštní režim, který bude u nás nastolen, až se Paroubek a jeho lidé chopí moci.

Čtvrtek 20. listopadu: Další etapa Julínkovy zdravotní reformy prošla vládou díky tomu, že se lidovečtí ministři (Parkanová, Jehlička a Kalousek) vzbouřili proti svému předsedovi – a zřejmě taky díky tomu, že se premiér zatvrdil a dal najevo, že neschválení reformy může vést k pádu vlády. Premiér je taky u zdi, ze zdravotní reformy se stala věc, s níž stojí a padá, protože to tak postavil Paroubek a pomáhají mu v tom Klaus, Bém, krajské organizace ODS tam, kde se chtějí protlačit do krajských „vlád“ a koaliční partneři, kteří si na poslední chvíli na premiérův účet opatřují „lidskou tvář“. Navíc není důvod, proč na zásadách zdravotní reformy netrvat, její rathovské démonizování je vyčůraná nestydatost.

V průzkumu STEM, věnovaném popularitě politiků, propadl Pavel Bém až na třetí místo. Je to pochopitelné, začal něco dělat. První je Bohuslav Sobotka, o němž není příliš slyšet, čímž se pro hodně lidí (i pro mne) pozitivně odlišuje od svého stranického předsedy, druhý ministr Schwarzenberg, který zaujímá pozici bohatého soukromníka, nepříliš zainteresovaného na stranických tahanicích. Jak může být čtvrtým nejpopulárnějším politikem Paroubek, nechápu.

Extremisté z Dělnické strany oznámili další demonstraci v Litvínově. Jak by ne, strefili se do obav a problémů místních lidí, a chtějí z toho co nejdřív těžit. Pokud tu stranu teď sud zakáže, prokáže jí velkou službu, bude to reklama k nezaplacení.

Premiér Topolánek napsal do MfD celkem zdařilý text na téma „Volba zní: zad Lisabon, či Moskva“. Píše mj.: „A je daleko lepší, kdybych měl reagovat na slova prezidenta Klause, políbit se s německou kancléřskou než se objímat s ruským medvědem.“ Problém je, že objetí ruského medvěda by vadilo tak třiceti procentům lidí. Dvacet procent po něm touží a zbytku je to úplně fuk.

Pátek 21. listopadu: stínový ministr ČSSD Zaorálek si stěžuje, že nemá v ODS s kým jednat o případné toleranci vlády během doby, kdy bude ČR předsedat EU. Zároveň dává najevo, že ti, s nimiž by měl jednat, provozují zahraniční politiku, která mu nejde pod nos, což je (také) důvod potíží. Podmínka, že zahraniční politika vlády půjde opozici pod nos, ovšem v dosavadním celkem racionálním vymezení opoziční tolerance chybí, byla by to totiž absurdní drzost. Tématu se týká naše dnešníglosa.

Romští aktivisté (např. Cyril Koky z vládní rady pro Romy) hrozí, že pokud se vláda nebude útoky na Romy vážně zabývat (což podle nich nedělá), „může situace eskalovat“. Jiný si stěžuje, že „90% obyvatel nechce za souseda Roma“. Otázka „chcete za souseda Roma“ je nesmyslná, drtivá většina obyvatel nemůže rozhodovat o tom, koho budou mít za souseda, a mají-li za souseda Roma, pak (pokud nejsou vyslovení psychopati) jim buď vadí nebo nevadí jedině na základě zkušenosti ze sousedství. Podle romského aktivisty Petra Uhla v dnešním Právu prý hrozí v ČR romské nepokoje. Hromadné akce, při nichž se demonstranti konfrontují s vycvičenou a vyzbrojenou policií, mi nepřipadají moc pravděpodobné. O hodně pravděpodobnější je to, čím hrozil jakýsi další romský aktivista ze severní Moravy, že se Romové budou hromadně ucházet o azyl v zahraničí (vede je k tomu podle jeho slov strach o zdraví a o život). V tomto případě může ČR způsobit komplikace už několik stovek lidí, což je ještě méně náročné než demonstrace, které organizuje ČMKOS (navíc ČMKOS je jako cestovní kancelář zatím schopna zajistit pouze výlety do Prahy, nikoli např. do Montrealu). Myslím, že daleko nebezpečnější než romské nepokoje je, že díky reálným problémům, které soužití s Romy (některými, ovšem) pro mnoho lidí znamená, a vzhledem k bezradnosti státu v této věci získají velkou podporu extremisté, prosazující násilná, a tedy jednoduchá řešení. Ti se, zvlášť když najdou ve veřejnosti podporu, nebudou masovým akcím ani náhodou vyhýbat. Karel Steigerwald, další romský aktivista, tentokrát z MfD, shrnuje výhrady české veřejnosti: „oni nepracují, kradou, smrdí, mají moc dětí, které taky nepracují, ničí byty a vysmívají se nám, když jdeme z práce. Když jdeme do práce, ještě spí, protože v noci řvou, až se nedá spát. To jsou vážné důvody k pogromu.“ Pan Steigwerwald by neměl tolik opovrhovat svými bližními, když už k nim nemá zrovna tak láskyplný vztah jako k Milanu Kunderovi. Ti lidé se velmi často nebojí jen že nebudou moci v noci nerušeně spinkat, bojí se taky o svůj majetek, o své zdraví a životy a o zdraví a životy svých dětí. Jistě, strach má velké oči, ale nedovedu si představit, že by si ho úplně všechen vycucali z prstu. Problémy jsou tu dva: je správné a legitimní, když stát chrání menšiny. To ale neznamená, že by měl chránit jen menšiny. A za druhé, nemohu se zbavit dojmu, že tzv. romští aktivisté (v tom případě, že jsou opravdu Romové) bývají bohužel generálové bez vojska (proto je jich taky tolik), což velmi ztěžuje smysluplnou komunikaci mezi nimi a státem. Podle BIS se konflikty jako ten v Litvínově budou opakovat. Jistě, extremisté vyčuchli, že se jim podařilo oslovit docela normální lidi, kterých je hodně (extremistů je žalostně málo) a budou toho chtít využít.

Plzeňská hejtmanka Emmerová přijala amerického „experta na protiraketovou obranu“, jak píše Právo, Theodore Postola. Podle jejích slov vycházejí expertovy závěry z matematických výpočtů, které nelze zpochybnit. Proto je přesvědčena, že by se o radaru mělo rozhodnout v referendu. Proč? Když expert vychází z matematických výpočtů, je to jasné, pokud proti tomu ovšem náhodou jiní experti nepostaví své matematické výpočty. V tom druhém případě je třeba dál počítat a ne dělat referenda. A vůbec, když je to věc matematiky, proč by se mělo dělat referendum o tom, zda dvě a dvě jsou čtyři?

Obhájce Barbory Škrlové z kuřimského případu je přesvědčen, že masmédia vytvořila v celé kauze veliký tlak. Bylo by tedy asi dobré zavést znovu cenzuru.

MfD přinesla pozoruhodný článek Miroslava Zámečníka o hospodaření českého komunistického režimu. Nejsem ekonom, abych ho dokázal do hloubky posoudit, ale něco na tom musí být: je otázka, zda český hospodářský zázrak (máme se dnes všichni jako prasata v žitě, přičemž kušnění patří u nás k věci) nebyl postaven na tom, že komunističtí papaláši nějak ještě měli zakódováno v paměti, že dluhy se pokud možno nemají dělat, a dlouhodobě se podle toho řídili. Šetřit a nedělat dluhy je civilizační vymoženost. Je škoda, že autor vynechal srovnání s „NDR“, kde byla situace určitě jiná než v Maďarsku a v Polsku.

Sobota 22. listopadu: středočeský exhejtman Bendl veřejně prohlásil, že šance Pavla Béma na předsednický post v ODS jsou víceméně nulové. Zdá se, že nemá chuť zúčastnit se bojové vřavy na slabší straně. V souvislosti s jeho veřejným ohodnocením Bémových šancí se objevily spekulace, že mu bylo slíbeno křeslo ministra dopravy v Topolánkově vládě. Ať už je tomu tak, nebo ne, zaslouží si pan exhejtman čestný titul „obávaný spojenec“. Což teď už nejspíš ví Pavel Bém a měl by to vědět i Mirek Topolánek.

Bémovi se mezitím podařilo získat podporu několika především pražských poslanců, kteří vytýkají vedení strany, že směřuje doleva, jde jí o vládnutí za každou cenu, brání se otevřené politické diskusi o Lisabonské smlouvě a uzavírá problematickou dohodu o toleranci s ČSSD. Jde o jakousi výzvu k členské základně, volající po otevřenou diskusi. Pokud je zaměřena na chystaný kongres, nemůže tato inciativa sama o sobě Topolánka příliš ohrozit. Když Topolánek na kongresu vyhraje, vznikne pro signatáře otázka, co dál. Důsledné by bylo, kdyby si troufli stranu rozdělit. A pokud by se pak (nebo snad ještě předtím) dohodli s Paroubkem podobně jako někteří regionální lídři strany, nemělo by to chybu.

Podle průzkumu CVVM má ČSSD veliký náskok před ODS (43% ku 27,5). Výsledek potvrzuje v zásadě to, s čím přišel STEM, jen nedává ČSSD naději na polovinu poslaneckých křesel. Situace, v níž si sociální demokraté moou vybírat spojence mezi KSČM, malými stranami a ODS, přičemž každým partnerem by měli solidní většinu, zůstává zachována.

Prezidentovy vnitropolitické aktivity (intriky a šťourání se v ODS) se promítá i do hodnocení prezidenta Klause. Podle STEMu ho pozitivně hodnotí 59% respondentů. Proti minulému měsíci ztratil 5%, proti situaci před rokem 11%. Mezi příznivci ODS přišel dokonce o 7%. Vypadá to, jako by i v ODS pomalu narůstaly obavy, že prezident, pokud nebude ve straně po jeho, se ji raději pokusí zbourat.

Poslankyně Zelených Zubová odstoupila z funkce předsedkyně republikové rady strany. Jak by ne, nemá už v radě většinu. Zároveň spolu se svou kolegyní Jakubkovou vystoupila z poslaneckého klubu Zelených (ve straně obě zůstávají). Tím si otevřely dveře k tomu, aby mohly v dalším hlasování o nedůvěře dát své hlasy Paroubkovi a následně se pokusit o změnu poměru sil ve Straně zelených. To nemusí být těžké, protože členská základna strany je poměrně malá a navíc se zdá, že má poněkud mlhavé obrysy a že strana vůbec není zakotvena na regionální úrovni. S něčím takovým se snadno manipuluje.

Mezi komentátory Práva panuje jakýsi neantagonistický rozpor ohledně hodnocení Mirka Topolánka. Zatímco Alexandr Mitrofanov ho vzhledem k jeho protiruské rétorice považuje za větší nebezpečí než Klause, jiní (Jiří Hanák, pokud se dobře pamatuji) ho mají za relativně menší zlo. Podobně píše v tomto čísle i Jiří Pehe. V duchu dlouholetých tradic listu to podává tak, že Topolánek „byl donucen“ pozvednout evropský prapor (ač se mu, sluhovi kapitalistů, vůbec nechtělo).

Nově zvolený jihomoravský hejtman Michal Hašek omlouvá najednou v Právu a v Lidových novinách svou spolupráci s ODS. Kromě toho, že v duchu svých způsobů a svého vychování označil nepřímo ministra Julínka za blbce, uvádí, že se mu vlastně podařilo srazit jihomoravskou ODS na kolena, vnutit jí ponižující podmínky (což je nejspíš pravda) a navíc ušít na ni boudu. Upsali se mu jako Honza v pohádce čertovi, že jihomoravští poslanci nebudou v Poslanecké sněmovně bránit ČSSD, aby prosadila zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Bylo by zajímavé zjistit, zda tím tahá za nos své vlivné spolustraníky, které zjevně poněkud nadzvedl, nebo své koaliční partnery z ODS. Je tu ovšem ještě třetí možnost, že se s jihomoravskou ODS opravdu na něčem podobném dohodl. Možná ovšem, že tahá najednou za nos jihomoravskou ODS i rozzlobené vlivné spolustranníky. Ozve se k tomu někdo z jeho nových koaličních partnerů? Jinak pan Hašek respektuje komunisty, jen mu „trošku“ vadí, že se ještě „úplně“ nevyrovnali se „všemi“ věcmi z minulosti. Takže, přeloženo do češtiny: zatímco s většinou se vyrovnali úplně, jsou tu nějaké maličkosti, s nimiž se sice taky vyrovnali, jenže bohužel ne úplně, a panu Haškovi to vadí, ale jenom trošku.

„Několik dětí“ „ze sociálně slabých a problémových rodin“ systematicky devastuje infekční oddělení nemocnice v Prostějově, píší v Právu. Každý si domyslí, že jde o Romy. Domyslil by si to i tenkrát, kdyby shodou okolností o Romy nešlo. Je to směšné a pokrytecké vyjadřování.

Právo přináší též článeček o vrahovi J. F. Kennedyho Oswaldovi, z něhož nepřímo vyplývá, že šlo o agenta KGB, který se vymkl kontrole svých nadřízených (vyplývá to z něho mezi řádky, podobně, jako z článku, který jsme zmínili v předchozím odstavci, skutečnost, že nemocnici v Prostějově pustoší romské děti). Že by tzv. Sověti (rozuměj ruští papaláši) byli nařídili zavraždění amerického prezidenta, považuji za vyloučené (na to byli moc velcí poserové). Ale pokud tomu bylo tak, jak jsem to z článku v Právu pochopil, museli mít Američané už podruhé během necelých dvou let co dělat, aby zabránili velké mocenské konfrontaci, vyvolané totální indolencí jejich soupeřů.

Pavel Kohout (ten spisovatel, nikoli ten ekonom) zveřejnil v MfD dosti pobuřující text o dědičné vině Němců. Pokud zbude čas, vrátím se k němu.

Z deseti sociálně demokratických krajských radních ve Středočeském kraji je sedm bývalých komunistů. Bylo by zajímavé zjistit, zda to odpovídá procentu bývalých komunistů v řadách ČSSD. Nepřipadá mi to nepravděpodobné, ČSSD tak působí jako jakési méně výrazné béčko KSČM. Z někdejších komunistů mezi radními to v odpovědích na jakousi anketu MfD jeden jediný nijak neokecává, zasloužil bvy si tedy aspo´bn krapet důvěry. Ostatní byli bu´d v KSČM jen roka půl – dva, neměli žádnou důležitou funkci, nebo tam působili jako rebelové. Jedna exsoudrutžka uvádí jako polehčující okolnost (nebo si snad stěžuje?), že z toho nic neměla. Zdaleka nejlepší odpopvě´d poskytl radní Karel Molnár: „Byl jsem v KSČ, jiná strana tu nebyla“. Jednak to není pravda (být v ČSS nebo v ČSL bylo o něco méně potupné, a hlavně se tak člověk vyhnul členství v KSČ), a jednak a hlavně, proč bylo tehdy nutné lézt do nějaké strany?

Ján Slota uvedl, že nejbližším evropským politikem je pro něho Václav Klaus. Není to sice žádná velká chvála, ale zato je to poměrně výstižné.

Pondělí 24. listopadu: Paroubek zavrhnul práci s komunisty, hlásá titulek v Právu (jde o Proubkovo vyjádření v otázkách Václava Moravce). Myslím, že to nebude tak horké. Je třeba především vzít v úvahu, že předseda ČSSD odmítl přímou účast KSČM ve vládní koalici, nikoli opoziční smlouvu či jinou formu tiché podpory. Filip zlobil při volbě prezidenta, tak teď bude za trest ještě nějaký čas postávat před hlavním vchodem do Strakovky. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Václav Klaus se ještě nerozhodl, zda se zúčastní kongresu ODS, není si totiž jist, zda je tam vítán. Tomu je třeba rozumět tak, že si žádá demonstrativní pozvání ode Bémova křídla. Tím dostane jakýsi mandát k tomu, aby se do jednání pletl. Je to lehce zemanovské (i když tak hluboko jako Zeman zatím neklesl - ač výstředník, má přece jen o něco zdravější kořínek).

ČSSD má lék na sociální problémy plynoucí z finanční krize: zvýší daně bohatým. Bohatí jsou ti, co vydělávají nad čtyřicet tisíc měsíčně. Zajímalo by mne, ve kterém patře aparátu ČSSD najdeme první chuďasy. Bohatci budou zatím zdaněni třiceti procenty nebo odpovídajícím způsobem oškubáni o slevy na dani. Posléze se může zdanění zvýšit až na 150% (to dodávám já). Odíráním lidí ocejchovaných jako bohatí (případně zbohatlíci) ještě žádná společnost nezbohatla. Připomíná to odírání Židů ve středověku. Kdyby ČSSD měla své kořeny v devatenáctém století a ne v normalizaci, věděla by, že se bohatne jedině prací.

Miloš Čermák vyčítá v LN Topolánkovi, že „jako své poslední vítězství“ vybojoval znovuzvolení Václavu Klausovi. Jenže kdyby byl vybojoval zvolení Švejnarovi, byl by tam, kde je dnes, hned po prezidentské volbě.

Brněnští vysokoškoláci diskutují v divadle Husa na provázku o naší společnosti v letech 1968-89. Zdá se, že příliš znalostí českých dějin o něco starších ve škole nepobrali. Jakási mladá dáma tam píše: „Z čeho nměla taky (česká společnost, bd) čerpat, když od Bílé hory neprožila ani padesát let svobody. Nejdřív Habsburkové, pak Němci a nakonec Sovětský svaz.“ To je jiráskovské vlastenectví zkřížené s antikomunismem. Ve skutečnosti od šedesátých let devatenáctého století žili Češi ve státě se solidně zajištěnými základními občanskými svobodami. Nebyl ideální, jistě, ale ideální nebyla ani první republika.

Úterý 25. listopadu: David Rath se ujal funkce hejtmana ve Středočeském kraji. Je to na malém, ale reprezentativním vzorku jakási prezentace toho, co bude dělat Jiří Paroubek, až se chopí moci v celém státě. Zatím to vypadá nadějně. Rath rozpustil představenstva a dozorčí rady krajských nemocnic. Pokud tomu dobře rozumím, místo nich vznikla jedna centrální (líp se to diriguje) a ta vyhodila všechny ředitele nemocnic. Vyhozeni byli i další lidé, jiní prozíravě odešli sami. Dá se předpokládat, že podobné vyhazování je precedens a bude se vyhazovat vždy, když se v nějakém kraji změní politická garnitura. Jinak je Rath frajer: jeho předchůdcům z let 1969-70 to šlo, jak se pamatuji podstatně pomaleji. Zajímalo by mne, jaké možnosti zavírat má krajský hejtman. Nemohl by si zřídit vlastní komando, které by to obhospodařovalo? Skoro se zdá, že pan Rath vytrvale pracuje na tom, aby si co nejdříve zasloužil čestný titul Papa Doc.

Na návrh ministra Langera požádá vláda Nejvyšší správní soud, aby rozpustil Dělnickou stranu. Strana hodlá využít všech rozsáhlých možností ke švejkování, které jí poskytují současné zákony, a její předseda si libuje, jak pěknou jí dělá „establishment“ reklamu. Vláda je v nezáviděníhodné situaci: zakázat toto kuriózní uskupení je chyba, nechat ho vyvádět je taky chyba.

Dvojčata DS z Národní strany demonstrovala před Ústavním soudem proti přijetí Lisabonské smlouvy. Před ústavním soudem se nesmí demonstrovat. Vyřešili to tak, že nejde o demonstraci, ale o něco jako tiché setkání. Podobná uskupení lze eliminovat jen tak, že se jim berou důvody k existenci, tj. že se něco dělá s problémy, na nichž parazitují. Snadno se to řekne. Zákaz je ale vždycky projevem slabosti.

Václav Klaus byl nespokojen, že po jeho vystoupení před Ústavním soudem nenásledovala rozprava (tj. soudci se ho na nic nezeptali). Ústavní soud to má s prezidentem těžké. Tématu se týká naše dnešní glosa. Není úplně jasné, zda smlouva platí i bez podpisu prezidenta, experti většinou tvrdí, že dokud ji prezident nepodepíše, není závazná. Jiří Paroubek hned prohlásil, že bez schválení Lisabonské smlouvy nemá dohoda o toleranci vlády smysl. Bodejť, jeho hlavním cílem je zničit Topolánka, a prezident mu hraje do ruky.

„Pražská výzva“ několika poslanců ODS je zjevně jádro, kolem něhož se má sdružit vnitrostranické opozice před chystaným kongresem. Situace v ODS připomíná zároveň situaci v ODS před sarajevským atentátem“ (tentokrát v obráceném gardu) a trochu i situaci v ČSSD v roce 1920. Zkušenost z této druhé paralely praví, že rozštěpení strany, když se dobře zvládne, může být dost blahodárná věc.

Rajská koalice ČSSD s ODS je na dosah ruky i v Ústí. Ostatně tam už byla, jenže vedli ji doposavad pánové z ODS. Zdá se, že ODS se v krajích natolik zahnízdila, že pro vítěze voleb je leckde technicky obtížné ji z jejích pozic vystrnadit.

Podle tvrzení předsedy vyšetřovací komise ruské prokuratury, která se zabývá konfliktem v Gruzii, se bojů na gruzínské straně zúčastnili i čeští žoldáci. To je zábavné, ti Rusové si opravdu nedovedou vymyslit nic nového. Příjemné je, že nám sem v příštích několika týdnech ještě nemohou poslat bratrskou pomoc. Nepříjemné, že nám pod záminkou sporu s Ukrajinou mohou zavřít kohoutky od plynu.

V SRN propustí elitního vrahouna z RAF Christiana Klara. Ten člověk ničeho nelituje, trvá na svém, soud jen dospěl k závěru, že už není nebezpečný, protože nehrozí, že by v teroristických akcích pokračoval. V base strávil 26 let. Zabil devět lidí, u dalších 11 případech to nedotáhl do konce. Mezi lidmi tohoto typu a vrahouny z SS není vůbec žádný rozdíl. Byl jsem svého času proti tomu, aby ve vězení drželi devadesátiletého a těžce nemocného Rudolfa Hesse (o tom, že to byl válečný zločinec, nepochybuji). Byl bych i pro propuštění pana Klara, ale až mu bude devadesát a bude úplně senilní.

Středa 26. listopadu: Ústavní soud dnes potvrdil, že Lisabonská smlouva v šesti bodech, na něž se dotázal Senát parlamentu ČR, není v rozporu s Ústavou České republiky. Rozhodnutí ÚS neznamená, že by v budoucnu nemohli prezident, skupina senátorů nebo poslanců přijít s dalším podnětem, který by se ovšem musel týkat jiných problémů, než byly ty, o nichž už rozhodl. Klaus sám se nechal slyšet, že pokud parlament Lisabonskou smlouvu odsouhlasí, podepíše ji jen v tom případě, že tak předtím učiní i Irsko. Toto prezidentovo stanovisko je bohužel z formálního hlediska opodstatněné, problém nelze řešit tak, že se Irsko izoluje a vystaví tlaku. A neznamená zdržení, protože bez irského „ano“ Lisabonská smlouva stejně nevstoupí v platnost. K samotným prezidentovým námitkám se ještě vrátím, nepřipadají mi na místě.

Sněmovna se včera nedokázala shodnout na programu své schůze, kterou pak její předseda musel ukončit. Měl se projednávat mj. státní rozpočet a smlouvy o radaru. Nepřijetí programu pomohli prosadit Tlustý, Raninec a Schwippel (zdrželi se hlasování). Parlament se pomalu, ale jistě dostává do situace, v jaké bylo Federální shromáždění někdy na přelomu roku 1991 a 1992. Tenkrát se to nakonec vyřešilo rozdělením státu, teď už nějak není co rozdělit. Tato situace je nesnesitelná, nedovedu si představit, jak může vláda přežít.

V Ústí bylo dosaženo dohody: kraj bude řídit koalice složená z ČSSD, ODS a jednoho přeběhlíka, hejtmankou se stane místopředsedkyně ČSSD Vaňhová. Zdá se, že ODS a ČSSD ve vedení kraje v uplynulých letech natolik prorostly, že jejich oddělení by byla operace srovnatelná s oddělením siamských dvojčat s mnoha společnými orgány. Zemanův stoupenec Foldyna ostrouhal mrkvičku (Zemanovi lidé jsou často něco ještě daleko strašnějšího než ti Paroubkovi). Pan Foldyna se teď vyznamenal tím, že se v telefonu svému stranickému příteli Kopeckému vydával za svého mocenského konkurenta Kloudu, vylákal z něho poněkud kompromitující výroky na svou adresu, a pak záznam hovoru „získalo“ (jakpak asi?) Právo, které ho s chutí přetisklo. Nejsem žádným sympatizantem pana Kopeckého, bojovníka za vlast a proti zrádným sudeťákům, ale nemohu nekonstatovat, že se stal obětí nehorázné sprosťárny. A nedokázal bych ho soudit, kdyby teď navázal na slavnou podsedickou tradici.

Zrůdnost naší politické situace je dobře vidět na tom, jak umožňuje takovým politickým nulám, jako je poslankyně Zelených Zubová, profilovat se na veřejnosti. Teď přišla s tím, že na ni předseda Bursík nasadil bývalého důstojníka StB Málka. Pravda na tom všem je přinejmenším to, že pan Málek skutečně pracuje na ministerstvu životního prostředí a je funkcionářem strany Zelených, opravdu byl důstojníkem StB, pracoval na úseku boje s „vnitřním nepřítelem“ a nijak se tím netají. Nemyslím si, že by se takoví lidé měli trhnout mezi dveřmi, ale nechápu, proč mají pracovat na ministerstvech a zastávat funkce v politických stranách, které se prohlašují za demokratické. Pak toho může kdekdo využít, případně zneužít.

Čtvrtek 27. listopadu: k výroku Ústavního soudu ohledně Lisabonské smlouvy se vyjádřil i první místopředseda ODS Pavel Bém: „Ústavní soud při veškeré úctě k této instituci se zachoval jako chytrá horákyně v české pohádce Boženy Němcové. Místo aby vyřkl soud, zda smlouva jako celek je či není v souladu s českou ústavou, hodnotil pouze dílčí aspekty napadnuté Senátem.“ Tomuto způsobu uvažování nerozumím. Představte si, že se soud zabývá případem, kdy někdo měl zabít trafikanta a ukrást mu tržbu. Dospěje k názoru že obžalovaný je nevinen. A najde se chytrák, který pak soudu vytkne, že konstatoval nevinu dotyčného jen v tomto jednom případě, z něhož byl obžalován, a ne tak vůbec.

„Já bych si velmi přál, aby před projednáváním v obou komorách parlamentu, ve výborech, začal seriozní dialog s českou veřejností“, prohlásil Václav Klaus po rozhodnutí ÚS o Lisabonské smlouvě. To je dobré, pan prezident dává před zastupitelskou demokracií přednost všelidové diskusi. Jinak je z toho trochu cítit přesvědčení „veřejnost jsem já“.

Na Hradě (pražském) údajně vzniká strana s názvem Liberta.cz. Má to být strana euroskeptická a prý se v ní angažují lidé jako Petr Hájek, Michal Petřík, Petr Mach. Zdá se, že se chystá něco jako Unie svobody naruby. Tento proces je třeba uvítat, politická scéna se trochu vyjasní.

Mladá fronta Dnes informuje o tom, že v Reflexu vyšel záznam setkání mezi prezidentem Sarkozym a premiérem Topolánkem. Obsah rozhovoru kompromituje jak francouzského prezidenta, tak jeho českého hosta. Záznam Reflex údajně obdržel „z vyšších diplomatických zdrojů“. V Reflexu je text opatřen úvodem a zčásti interpretujícím a hodnotícím komentářem, je zvláštní, že pod tím není nikdo podepsaný. K tomu se cítím nucen poznamenat: za prvé, má jít o „nahlédnutí do způsobu, jakým se uzavírají mocenské koalice v rámci EU“, ve skutečnosti jde nahlédnutí do toho, jak málo důvěryhodná je česká diplomacie a český stát. Zdá se mi, že na obsahu rozhovoru záleží míň, než by se na první pohled zdálo. Přinejmenším stejně podstatná věc je, že diplomacie se nedá dělat bez toho, že určité věci proběhnou neveřejně. U nás se pracuje tak, že se pokud možno vše co nejrychleji vykecá. Důvěryhodnost českého státu je pak nulová. Neřeším problém, zda se takové věci, když se k nim dostanou média, mají zveřejnit, nebo ne. Chápu, že ten, kdo by to zveřejnit odmítl, se dostává do nemožné pozice. Řeším jen a jen problém, že některé věci by měly zůstat utajeny, protože bez toho se nedá dělat věrohodná a efektivní politika. To ovšem není ještě zdaleka všechno. Únikem materiálu (na rozdíl od minulosti o něm MfD tentokrát jen informovala, inu, nic se nemá přehánět) se signalizuje, že současná česká diplomacie a česká vláda funguje nemožně. Jsem přesvědčen, že signál není jen tak bezděčný. Kdo za únikem stojí, nevím, spekulovat nechci, i když mi to nepřipadá obzvlášť obtížné. Účelu kompromitovat vládu a premiéra je obětována dobrá mezinárodní pověst České republiky a vztahy mezi ČR a Francií. Tento způsob politiky mi připadá poněkud ohavným.

Pátek 28. listopadu: Senát schválil smlouvy o radaru většinou 49 hlasů (což je, pokud jsem dobře počítal, vlastně ústavní většina, i když v tomto případě nebyla předepsána). Schválení v Senátu se ovšem předpokládalo, to, na čem bude záležet a co je víc než nejisté, je schválení v PS.

Právo zveřejnilo návrh pětibodové smlouvy mezi vládou a koalicí ohledně příměří během českého předsednictví EU. Člověk by řekl, že by správně měl být zveřejněn až konečný, dohodnutý text. Je příznak malé civilizovanosti, že něco podobného u nás prostě nejde: dohody se většinou rozkecají ještě dříve, než vzniknou, a nikdo se za to nestydí. Možnosti dohodnutí se tím ovšem zmenšují. Mezitím místopředseda ČSSD Škromach prohlásil, že ČSSD bude za toleranci požadovat kromě toho, co už bylo dohodnuto, navíc ještě shodu na předčasných volbách do PS, nejspíš zároveň s volbami do Evropského parlamentu (ty mají být v červnu). Je to asi zkušební balónek. Pokud bude neakceschopnost vlády stoupat dosavadním tempem, mohou to sociální demokraté začít myslet váženě.

Zvláštní výbor irského parlamentu, který se zabývá irským angažmá v EU, prý dospěl k závěru, že pro opakování referenda o Lisabonské smlouvě neexistují právní překážky. Nové referendum se prý může týkat stejného tématu jako to, co už proběhlo. To snad nebývá zvykem, bude to jakési referendum – reparát, a celá procedura se tak předem zbavuje jakékoli vážnosti: když se to nepovede hned napoprvé, prostě si to vzápětí zopakujeme, a když to zase nevyjde, tak znovu, a znovu, a znovu, dokud se to nepovede.

Od chystané strany, hnutí, iniciativy našich euroskeptiků se sice distancovali všichni její údajní zakladatelé, zdá se ale, že nikdo z nich nepochybuje o její užitečnosti. Taky Klaus ji považuje za velmi potřebnou a dává najevo, že on sám už je v ODS jen jednou nohou (necítí se být nomonálním členem, co to znamená, a proč?). Tématu se týká naše dnešní glosa. Zprávy o vznikající-nevznikající straně-nestraně, jak se dalo čekat, trochu zacvičily špičkami ODS (není vyloučeno, že Klaus ji potřebuje jen jako další klacek na Topolánka). Předseda Senátu Sobotka to označil za zradu na ODS, Langer mluví o podrazu a upozorňuje, že strana by se měla opírat o voliče a ne od Klause (což není úplně od věci). Miroslava Němcová zřejmě doufá, že to nebude tak zlé a chápe to jako výraz Klausovy nespokojenosti „s děním v ODS“. Nečas sice věcně konstatuje, že prezident je svobodný člověk a nikdo mu v tom nemůže zabránit, zároveň doufá, že nedojde k fatálnímu rozdělení pravice jako v roce 1998. ve skutečnosti rozdělení ODS by dnes bylo stejně pozitivní jako v roce 1992 rozdělení federace, pokud by ho ovšem Topolánek technicky zvládl. Klaus už je zjevně za zenitem své politické kariéry. Topolánkova reakce na Klausův rozhovor pro MfD (tam dal prezident najevo své zaječí úmysly), je dosti střízlivá. Na rozdíl od svých kolegů předseda nenaříká jako odstavené kotě. Respektuje Klausovo rozhodnutí, není pro něho nové ani překvapivé, a chápe ho zároveň jako odmítavou odpověď na pozvání na stranický kongres. Dál se k tomu už nehodlá vyjadřovat. Howgh.

Topolánkův protivník Bém přitvrdil: už nechce, aby po jeho vítězství zůstala ve funkci Topolánkova vláda, je pro vládu novou, menšinovou. Topolánkova vláda zřejmě na přežití nemá valnou šanci, ale kde chce Bém pro tu svou menšinovou vládu získat podporu, když ne u Paroubka? S tímhle člověkem Klaus asi velké terno neudělá.

Ve vládě probíhá boj o to, jak určit standard a nadstandard při ošetření. Předseda KDU-ČSL Čunek se při hlasování o příslušném zákonu (resp. novele zákona) zdržel, což nevěští nic dobrého pro hlasování ve sněmovně. Poslanec Šťasný z ODS (Julínkův protivník) k témuž prohlásil: „Dnes byla schválena šílenost, že v systému rovné zdravotní daně a rovného přístupu ke zdravotní péči hotovostní platbou bohatý člověk přeskočí chudého v čekání na vyšetření nebo zdravotní zákrok“. Pan poslanec má sice vyvinuté sociální cítění, ale jinak je srandista: to, co popisuje, u nás platí po celou dobu, kterou pamatuju. Jsem s tím smířen, jen bych chtěl, aby v tom neplatila pravidla džungle, ale jen nějaký aspoň minimální řád. Zaplať, a kyčel bude dřív, zní titulek v MfD. A je to snad dnes jinak?

„Já k té smlouvě mám taky kritický postoj, ale myslím si, že v konečné bilanci nákladů a zisků je pro nás lepší být uvnitř, než se k Evropě otočit zády“, řekl dnes vicepremiér Vondra Lidovým novinám. Ve sporu o Lisabonskou smlouvu Klaus tvrdě zastával názor, že omezuje českou suverenitu a je v rozporu s ústavou. Špičky ODS ji hájily přesně tímto způsobem (není ideální, ale…). To je úplně nesmyslné stanovisko. Před Ústavním soudem nešlo o to, je-li Lisabonská smlouva ideální (žádný lidský výtvor není ideální), ale zda je v souladu s ústavou. Na to existují jen dvě možné odpovědi: ano, ne.

Sobota 29. listopadu: V souvislosti se sympatiemi, které dal Klaus najevo (případné) nové euroskeptické straně, mluví někteří představitelé ODS o prezidentově „zradě“. Proč? Má jiné přesvědčení a chce být v duchu tohoto politického přesvědčení nějak politicky aktivní. Mají-li jiné názory, ať je s jeho názory konfrontují. Klaus nepřísahal ODS věrnost na život a na smrt, a dospělí politici by s tím měli počítat. Nezbývá jim, než zkusit dělat ODS bez Klause. Proč by to nemělo jít? Klaus samozřejmě hodlá vytvořit jakousi institucionální základnu (stranu, klub, hnutí, nevím co) pro své sympatizanty, a zároveň si nechat v ODS pátou kolonu, která se tam bude profilovat, komplikovat Topolánkovi život, a nepochybně se pokusí přivést stranu na správnou cestu. Je to šikovně vymyšleno. Šéfům ODS nezbude, než být taky šikovnými.

Je taky docela přirozené, že ČSSD hodlá využít situace k tomu, aby prosadila předčasné volby. Zatím se tak vyjádřili místopředsedové (Škromach, Sobotka), předpokládám, že Paroubek si s definitivním stanoviskem ještě pro jistotu počká na vyznění kongresu ODS. Pokud se potvrdí rozštěpení ODS, nic jiného než předčasné volby asi nezbude. Je to taky jediný způsob, jak se Topolánek a jeho strana může postavit na vlastní nohy – za tu cenu, že se octne v opozici, ale to jejich rivalové taky, navíc s problematickými šancemi na poslanecká křesla. Rozdělení ODS je potřebné stejně, jako bylo v roce 1992 potřebné rozdělení federace. Pokud by tu zůstaly znovusjednocená klausovská ODS a Paroubkova ČSSD, budeme mít napravo středně velkou stranu haiderovského typu, nalevo daleko větší KSČM s lidskou tváří. Pozdrav pánbůh.

Jeden z Klausových lidí v ODS, poslanec Šťastný, straší své spolustraníky: když schválíme Lisabon, Klaus ze strany odejde. Vzhledem k tomu, že Klaus už šest let neplatí příspěvky, řekl bych, že ve straně není (já jsem kdysi taky neplatil příspěvky, procházelo mi to tak dlouho, než jsem se pokusil z ODS vystoupit, protože jsem nesouhlasil s tím, jak naložili s redakcí Denního Telegrafu. V té chvíli se ukázalo, že nemohu, protože jsem byl už dávno vyloučen. Čeká teď totéž Václava Klause? Bylo by to zábavné. Pro spravedlnost budiž řečeno, že Klaus se neplacením příspěvků netají a možná to udělal úmyslně, aby dal najevo své pouze volné sepětí se stranou poté, co se stal prezidentem. Musí být četný předseda členem strany? Asi jak kde, v Rusku, jak víme, nemusí být členem strany ani „nečestný“, tj. opravdický předseda).

Profesor diplomatické akademie ministerstva zahraničí v Moskvě předpovídá (podle Práva), že USA se v důsledku dlouhodobého vlivu nynější krize rozpadne na šest částí. Jedna z nich bude Aljaška, a tu by při té příležitosti mohli Rusové schramstnout. Je příjemné vidět, že některé věci jsou pořád na svém místě. Někdy v roce 1963 předpovídali „experti“ Nikity Chruščova, že v osmdesátých letech století budou USA zaostalou zemědělskou zemí. Ve skutečnosti za pouhý rok byl Nikita bezvýznamným penzistou. Ke světodějnému významu (který pro Rusko tradičně souvisí s územními anexemi) lze dojít, pokud má být trvalý, jen tím, že se sami staneme silnými. K tomu vede mj. píle a pracovitost. Pokud nám chybí píle a pracovitost, pak to, že se někdo jiný rozpadne, nám pomůže nanejvýš jen na čas.

Václav Klaus neměl při výběru svého korunního prince pro účely obrody ODS šťastnou ruku. Bém původně Topolánkovu vládu v otázkách Václava Moravce okázale chválil a Topolánkovi nabízel setrvání ve funkci, i když se předsedou strany stane on (aby se Topolánek coby premiér dorazil), když s takovou velkorysostí neuspěl, zastává teď názor (viz např. článek v dnešní MfD), že Topolánek musí pryč a je třeba vytvořit vládu menšinovou s podporou ČSSD, která by dovládla do řádných voleb. Papaláši z ČSSD se mu okamžitě vysmáli, oni chtějí vládnout sami, co nejdřív, po předčasných volbách, a cítí, že na to mají. Bém svůj radikální obrat vysvětlil tím, že Topolánek změnil své stanovisko k Lisabonské smlouvě. To zcela evidentně není pravda, premiérovo stanovisko se od zmíněných Otázek Václava Moravce nezměnilo ani o milimetr. Bém si s věrohodností svých názorových přemetů nedělá ani trochu hlavu, možná že své potenciální voliče přece jen trochu podceňuje. Z článku v MfD ovšem plyne jedno: v každém dalším hlasováním o nedůvěře Topolánkově vládě nemůže už premiér počítat s kverulanty z vlastní strany (a jejich počet nepochybně ještě o pár poslanců vzroste).

Jinak si Václav Klaus rozhovoru pro MfD libuje, že ho v deníku Aha srovnávají s Husem a o jednání Ústavního soudu hovoří jako o brněnském koncilu. Dá se to vysvětlit tím, že deníky jako Aha se specializují spíš na takové věci, jako je prezidentovo údajné dovádění s letuškami. Politika není jejich silná stránka.

Pavel Kohout se v MfD vrací ke svému nehoráznému článku z minulé soboty. Píše, že „německá vina, která za války nepochybně dorostla k samé hranici viny kolektivní, se začíná plíživě srovnávat se spornými činy Spojenců“. Tedy k tomu, že vítězové mohou koneckonců poražené opékat na rožni a pojídat a že teprve Willy Brandt vrátil Němcům právo chodit po chodníku, ještě jakési polouznání kolektivní viny. V Německu podle Kohouta probíhá neblahý vývoj a mohou za to, samozřejmě, Sudeťáci (hlavně že je pořád ještě na koho to svést. Za deset – patnáct let už nikdo z „vysídlených“ nebude naživu).

Vznik nové euroskeptické strany podle vlastních slov „napjatě sleduje“ exkandidátka na prezidentskou funkci za KSČM europoslankyně Bobošíková. Jak by ne, na jaře jí vyprší mandát a musí se shánět po někom, kdo by ji znovu katapultoval do Štrasburku a Bruselu.

V Lidových novinách se pokouší zformulovat základní teze pravicového programu odéesácký veterán ze zlatých klausovských časů Petr Havlík. Píše, „o čem je“ přihlásit se k pravici: „Je to o úctě k právu a pořádku, o úctě k rodině a taky o úctě k národním zájmům země. Je to o osobní integritě. O schopnosti postarat se o sebe a své blízké. Je to i o solidaritě s těmi, kteří naši pomoc potřebují. To je víc než naučené ideologické fráze, které stejně druhý den po volbách končí v koši.“ Bohužel, naučené ideologické fráze jsou právě to, co předvedl pan Havlík. Mohl by to bez rozpaků podepsat i Miroslav Filip. Mohl by to podepsat každý kromě těch, co si myslí, že marné věci se podepisovat nemají.