Ústavní soud v nesnázích

Dnes je opravdu těžké psát o něčem jiném než o probíhajícím (a do zítřka přerušeném) jednání Ústavního soudu. Předmětem je senátní podnět ohledně ústavnosti Lisabonské smlouvy. Jde o významnou věc: poslední instance našeho ústavního systému svým rozhodnutím zasáhne významně i do evropské politiky. Zase jsme jednou v centru, když ne světového, tak aspoň evropského dění!

Po vystoupení zástupce navrhovatelů, zpravodaje ÚS, představitele vlády a prezidenta republiky bylo jednání, jak se dalo očekávat, přerušeno. Klause rozladilo, že ústavní soudci po jeho vystoupení nevznesli otázky – přijel na jednání nabroušen, se zjevným záměrem získávat populistické body a v diskusi (kdyby vznikla, možná by se pokusil ji po vzoru CEP taky sám moderovat) nakonec před tváří veřejnosti donutit soudce až k pláči. Soudcokracie se svými nesnesitelnými formálními kličkami opět triumfovala. Pozorovatel se nicméně těžko zbavuje podezření, zda náhodou nemají někteří soudci ÚS z Klause trochu strach.

V Klausově stanovisku je, jak tomu bývá, jakési zrníčko racionality. Netýká se obsahu a ideologie, ale formální stránky věci. Je obtížné zaplašit obavy, že smysl celé ratifikační procedury po irském referendu je dostat Irsko (kde občané odmítli smlouvu navzdory vládě) pod politický tlak, aby mohlo nebo muselo vvbruslit z toho, že referendum o té samé věci se zpravidla dá opakovat až po určitém poměrně dlouhém období a že když je referendum o něčem jiném, musí být o něčem jiném opravdu a ne jen tak naoko. Formální věci bývají v demokratické společnosti obyčejně důležitější než ty „ideové“ (jako je globální oteplování nebo neviditelná ruka trhu).

Pokud jde o věcné záležitosti, je zjevné, že EU v dnešní podobě (tj. před Lisabonskou smlouvou) je podivný patvar, který má před sebou dvě možnosti: buď se prokáže, že je schopná další integrace (a k ní musí být silná politická vůle), nebo skončí ve slepé uličce a stane se z ní podobně bezmocné těleso, jako jen OSN. O tom, zda tu ta vůle je, nebo ne, se teď rozhoduje v ČR.

Situaci komplikuje skutečnost, že v rámci EU není jasné, jakou roli má Unie hrát v nynějším tzv. multipolárním světě: má být pro Spojené státy malinko podřízeným spojencem nebo rovnocennou konkurencí? To má význam zejména v periferních oblastech EU, jako je ta naše, na něž si dělají nárok bývalí „majitelé“. Paroubek, Klaus a Zaorálek se hned tak na něčem neshodnou, ale obávám se, že kdyby si měli vybrat mezi těmito dvěma možnostmi, rozhodnou se pro tu druhou. To nabuzuje otázku, zda by jim lépe než EU nevyhovovalo SNS. Tam je přece suverenita účastníků od Ruské federace po Bělorusko, a zejména nezávislost na USA zaručena.

Já, pokud jde o tuto volbu, vycházím jen ze své životní zkušenosti, která odpovídá pointě známé židovské anekdoty: zkusil jsem obojí, nedá se srovnat.

lidovky.cz 25. listopadu 2008