Paroubek a komunisté

Pokud jde o komunisty, má Jiří Paroubek tendenci se opakovat patrně v přesvědčení, že stokrát opakované se nakonec stane pravdou. Naposled tak učinil v nedělních otázkách Václava Moravce. Nezbývá, než znovu uvést protiargumenty.

Komunisté si u Paroubka rozlili ocet, když při prezidentské volbě nepodpořili jeho kandidáta, prof. Švejnara (ani jejich podpora by nakonec Švejnarovi nebyla stačila). Chtěli se zjevně od závislosti na Paroubkovi trochu emancipovat, ukázat drápky. Docela se jim to v tu chvíli povedlo. Paroubek jim to ovšem hned tak nezapomene.

Proto v televizi poměrně razantně prohlásil, že koalice na celostátní úrovni (nikoli ovšem tichá podpora) nepřipadá v úvahu, dokud nesplní podmínky ultimáta, zahrnující distanci od vlastní zločinné minulosti, přihlášení se k EU a k NATO a záruku soukromého vlastnictví.

Spolupráci na krajské úrovni naproti tomu nic nebrání, protože v Moskvě nesedí ani Stalin, ani Brežněv a žádná světová revoluce z krajů nehrozí.

Pokud jde o ty tři podmínky, vypadají přísně jen na první pohled. Komunistům nikdy nedělalo problém slibovat věci, které nehodlali splnit. Zaručovali svobodné vlastnictví už v letech 1945 až 1948 a ulovili na ten slib spoustu důvěřivých hejlů. Pokud jde o distanci od zločinné minulosti, je to jeden pól požadavku. Druhý pól může být distance od některých chyb a přehmatů (to dělali po Stalinově smrti jako na běžícím pásu a pro situaci u nás to dvakrát moc neznamenalo). Záleží na tom, zda se Paroubkovi bude hodit zvolit při dojednávání spolupráce soft nebo hard variantu, a v každém případě se otvírá cesta k plodnému kompromisu. A EU, respektive NATO? Obě instituce jsou, co si budeme povídat, v krizi. EU váhá, zda snad nemá být další samostatnou silou v „multipolárním“ světě, která bude „vyvažovat“ příliš silné Spojené státy. To by byla orientace pro Paroubka, Zaorálka a spol. velmi přitažlivá a komunisté by s ní taky neměli problém. Pokud jde o NATO, je to složitější, ale sociálně demokratický koncept „politiky mnoha azimutů“ by ho mohl výhledově proměnit v trosky. Pak by se problém mezi ČSSD a KSČM v tomto bodu vyřešil sám od sebe.

Jistě, to vše je hudba budoucnosti. Ale předseda Paroubek si zase nesvázal ruce natolik, jak to na první pohled vypadá.

Pokud jde o světovou revoluci, ta nehrozila nikdy. „Komunismus“ byl jen státním pseudonáboženstvím zmodernizovaného ruského impéria po roce 1917. Měl ospravedlnit jeho světovládné ambice. Od bolševického Ruska nám nikdy nehrozilo, že způsobí světovou revoluci. Hrozilo jen to, že nás schramstne, což se taky (za našeho mohutného přispění) stalo. V devadesátých letech Rusové komunismus odvrhli, světovládné ambice se už zase ozývají. V Moskvě sedí Putin (momentálně Medvědoputin) a naši komunisté si s ním nerozumějí o nic hůře než s Brežněvem.

Suma sumárum, Paroubkovu distanci od našich komunistů bych vůbec nepřeceňoval.

lidovky.cz 24. listopadu 2008