Topolánkovi není co závidět

Po prohraných volbách se premiér Topolánek octnul pod dvojím tlakem.

Jeho konkurent Bém usiluje o Topolánkovu pozici v křesle strany, ale ne o jeho křeslo premiéra. Bodejť, jednak není o co stát a jednak by padla vláda. Trojkoaliční vláda má dovládnout do roku 2010. Předpokladem k tomu, aby Bém premiéra toleroval, je ovšem premiérova „hluboká sebereflexe“ (dříve se říkalo soudružská sebekritika) a důkladná rekonstrukce vlády.

Předseda opoziční ČSSD si nyní, po svém „blyštivém vítězství“, rovněž dovede představit, že by Topolánkovu vládu na příští rok a půl nějak snesl. Musela by však výrazně zkorigovat svou politiku a zejména zastavit „protilidové reformy“ (Paroubek má přitom vážné a zásadní výhrady i k zahraniční politice Topolánkovy vlády).

Béma a Paroubka spojuje představa vykastrované vlády, která se během roku a půl úplně zkompromituje. Pak Paroubek vyhraje volby do PS stejně drtivě, jako teď vyhrál volby do krajů a Senátu, a Bém si upevní svou pozici v tom, co zbude z ODS.

Životnost vlády formálně závisí od rozložení sil v Poslanecké sněmovně. Hlasování o nedůvěře ukázalo, že vláda disponuje 97 hlasy, kdežto opozice 96. Zbytek je nedefinovaný. (Výsledek je ještě zkreslen tím, že poslanci Raninec a Schwippel tentokrát hlasovali proti vyslovení nedůvěry). Z toho plyne, že opozice nemůže vládu svrhnout, ale vláda nemůže nic rozumného prosadit.

Jak chce premiér Topolánek v této situaci obhájit „vizi strany odpovědné, otevřené, liberálně konzervativní, euroatlantické a proevpropské, oslovující široké spektrum voličů ve středopravcovém prostoru“?

Pravděpodobný scénář je, že Topolánek se svou vizí vyhraje o prsa na stranickém kongresu, ale nebude moci prakticky nic dělat, tísněn z jedné strany svým stranickým předsedou, z druhé agresivním lídrem postkomunistické opozice, a navíc bez potřebné podpory v zákonodárném sboru. Tím prodlouží svou agonii a bude hrát do karet opozici.

Toto řešení je úplně nejhorší ze všech, protože povede ke kompromitaci v podstatě dobrých úmyslů. Jistě, co je pravděpodobné, se ještě nemusí stát. A jaké je dobré řešení, je věcí praktických politiků, ne komentátorů. Já bych byl jen jako občan České republiky rád, kdyby tu do budoucna byla nějaká strana, kterou bych, byť se skřípěním zubů, mohl volit. Paroubkova ČSSD ani Bémova ODS to není.

lidovky.cz 3. listopadu 2008