Co týden dal

Pondělí 1. srpna: Strana práv občanů – zemanovci zahájila kampaň za přímou volbu prezidenta (jsou pro ní i ČSSD a ODS). nejsou ovšem troškaři, chtějí zároveň, aby přímo se volili i primátoři, krajští hejtmani a starostové. Podle pražského předsedy této strany Miroslava Šloufa (safra, to jméno jsem už někde slyšel) se za dvacet let poměrný volební systém „vybydlel“. Je hezké, že strana usiluje o to zpestřit náš politický život další dávkou chaosu. Prezident ovšem přímo být volen může, za podmínky, že jeho pravomoci budou sníženy na nulu. Pak přímá volba žádné nebezpečí neznamená, takže může být buď stanoveno, nebo tolerováno, že kandidát nemusí být homo sapiens sapiens. Je jakási nezanedbatelná naděje, že zemanovci nejspíš sami svým tažením velkou díru do světa neudělají, nepatří totiž mezi naše nejvlivnější politické subjekty.

Dřevorubci v lesích u Modravy mají komplikovanou práci: musí kácet stromy a zároveň se ukrývat před „aktivisty“, kteří po nich pasou, aby se mohli k těm stromům přivázat. Vypadá to jako bojová hra, zdá se, že po neděli dřevorubci vedou 1 : 0. Aktivisté si stěžují na útoky proti svým automobilům (myslel jsem, že jsou natolik zásadoví, že auta nepoužívají), policisté zase obvinili jednu aktivistku, že zkopala jejich kolegyni. Z toho hlediska skrývá v sobě konstatování mluvčího Národního parku „zatím nejsme ani v polovině plánovaných prací“ cosi hrozivého: čeho všeho se ještě dočkáme?

Podle otvíráku v MfD shání ČSSD do svého vedení tvrdého chlapa, Sobotka ani Hašek sociální demokraty po téhle stránce neuspokojují. Lze tak soudit mj. z krátkého rozhovoru s bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou tamtéž. Je to zvláštní, sháňka po tvrdých chlapících se ČSSD už dvakrát příliš nevyplatila. Paní Benešová doufá, že se při nynějším přílivu nových členů může najít nějaký nový český Tony Blair. Bohužel, členská základna strany zatím produkovala „tvrdé chlapy“, kteří se sice občas podobají některým známým evropským politikům minulosti, ale Tony Blair mezi ty, kterým se podobají, rozhodně nepatří. ČSSD se jich pak ve vlastním zájmu jen velmi těžko a s největším úsilím zbavuje: pěkné případu jsou Zeman a Paroubek, plnou šanci dosud nedostal dr. Rath. Proboha! Snad paní Benešová nemyslí i na něj (zatím ho nejmenovala).

MfD rovněž přinesla text sobotní přednášky prezidenta Klause na konferenci v Coolumu v Austrálii. Klaus upozornil, že politika dnes aspoň v Evropě dominuje nad ekonomikou(snad by se ohleduplněji mělo mluvit o nešetrných politických zásazích do ekonomiky), že problémem je nepřetržitě rostoucí životní standard považovaný za nárok nebo dokonce lidské právo a vůbec model „sociálně tržního hospodářství“, že pokusy bojovat proti krizi obrovskými finančními injekcemi s cílem zabránit jejímu prohloubení jsou zcela chybné. Nejsem odborník na ekonomické problémy ani Klausův přívrženec, ale přesto si troufnu tvrdit, že zrovna na tomhle je mnoho pravdy, stejně jako na celkové kritice konceptu „života na dluh“. A opakuji, co jsem napsal už mnohokrát: hospodaření, založenému na zásadě, že se peníze mají napřed utratit a pak teprv vydělat, se sice v některých případech (i v individuálním životě) nelze vyhnout, ale jako všeobecně platná zásada je to absurdní, úvěr sem, úvěr tam.

Úterý 2. srpna: KDU-ČSL a zelení chtějí v některých krajích kandidovat společně v příštích volbách do krajských samospráv (budou na podzim příštího roku). Problém je, že lidovci, jak píší v Právu, „zásadně odmítají akce ekologických aktivistů“, což zjevně znamená, že nejsou přece jen tak fundamentalističtí, aby to zeleným vyhovovalo. Zato dobře vědí, na koho mají svést to, že vypadli z nejvyššího patra politiky. Mohou za to bývalí předsedové Svoboda a Čunek. Kvůli nim prý nebyla strana pro řadu lidí volitelná. Myslím, že by lidovecká sebereflexe mohla být trochu hlubší a zabývat se taky fenoménem politické vyčůranosti, jehož byla strana po dlouhou dobu ztělesněním. To, že podle politologa Bureše teď představuje „mírnější a lepší alternativu“ k „asociální Kalouskově politice“, s tímto fenoménem velmi úzce souvisí, zvlášť když vezmeme v úvahu, že při brutálních atacích Věcí veřejných Nečas s Kalouskem v drtivé většině případů volili kompromis, kterým sami zpochybnili svá původní východiska. („Asociální Kalouskova politika“ je propagandistický slogan ČSSD).

Se tím úzce souvisí další politický tah KDU-ČSL: hodlá získat bývalého ředitele Státního fondu životního prostředí, Libora Michálka, jakéhosi světce všech protikorupčních aktivistů, který se obětoval natolik, že soukromě odposlouchával své kamarády, a ovšem i nadřízené, a výsledky jeho práce samozřejmě vyšly tiskem, hádejte kde? O svatého Michálka mají ovšem zájem i Věci veřejné, zde by zřejmě sakrální přídech jeho aktivit ustoupil do pozadí, ale jen malounko, protože pokud si VV honem a výrazně nepolepší v preferencích, bude jejich akceschopnost podvázána tím, že jsou uvázáni pod gilotinou, která spustí nejpozději v červnu 2014. Lidovci chtějí také přemlouvat Petra Pitharta k tomu, aby příští rok, kdy mu vyprší mandát, znovu kandidoval do Senátu. Myslím, že u Petra Pitharta nejde o to, zda bude kandidovat (upejpat se rozhodně bude, ale jak víme, nikdy mu to moc nešlo, nakonec se určitě obětuje), ale zda se mu vyplatí kandidovat za KDU-ČSL. Třeba v sobě objeví mohutný sociální kořen (jakési náznaky tu už jsou), přičemž nepředpokládám, aspoň zatím, že by se rovnou vrátil do té strany z níž původně vyšel.

V Právu srovnává Tomáš Martinec případ masového vraha Breivika s Olgou Hepnarovou, která kdysi za totáče z osobní frustrace vjela náklaďákem úmyslně na stanici tramvaje a zabila několik lidí (pak ji za to popravili). Hepnarová svůj čin taky pečlivě připravovala, náklaďák byla za totáče jediná vražedná zbraň, k níž se mohla dostat a jíž bylo možné usmrtit víc lidí zároveň. Ten příklad je dobře zvolený, ukazuje totiž, jaký je rozdíl mezi Hepnarovou a Breivikem: Hepnarová měla jen osobní motivy, Breivik byl dál, měl ideologii (to, co dnes píše Michal Musil v MfD, je jako obvykle nesmysl). Jeho ideologie bohužel nebude přitažlivá, protože jednak obsahuje některé momenty samy o sobě rozumné nebo aspoň takové, nad nimiž se kdekdo zamýšlí, ale zároveň je její součástí i názorně předvedená ochota vraždit až se hory zelenají, která je via facti neguje. Žádný holohlavý extremista se nebude hlásit ke křesťanství, ohánět se USA a Izraelem. Antisemitismus, antiamerikanismus a nacionalistický ateismus jsou pro burany všech typů daleko přitažlivější. Breivik vlastně sáhl k vraždění proto, že se mu nepodařilo najít pro svůj jurodivý projekt spřízněné duše, a tím vraždění do svého projektu zabudoval. Je na půl cesty od Hepnarové k holohlavým.

V Krkonoších shořela Petrova bouda. Je to už třetí v posledních šesti letech. Celkem už jich od roku 1945 vyhořelo přes deset, některé byly obnoveny, různým způsobem. Některé, jako např. Česká bouda na Sněžce, vzaly za své méně dramatickým způsobem. Mezi osudem, který potkává krkonošské boudy, a osudem šumavských lesů je jakási souvislost, kterou kupodivu nikdo nevzal v úvahu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V MfD také citují některé pozoruhodné výroky vědeckých badatelů v oboru ekologismu. Prof. Kindlmann z Přírodovědecké fakulty UK tvrdí, že ředitel Stráský chce uměle vytvořit národní park, a to takový, který se bude podobat Stromovce a bude mít „jen minimální ochranářskou hodnotu“. Řekl bych, že Stráský chce, aby se národní park aspoň trochu podobal obyčejnému lesu, kdežto jeho oponentům jde o to, stvořit něco, co by mělo hodnotu amazonské džungle, jenže výsledkem budou kopce stejně holé jako dalmatské kopce nebo vrcholky Krkonoš. Ředitel Ústavu pro životní prostředí Frouz zase konstatuje, že „v této (šumavské, bd) lokalitě vzniká vzniká les, který je svým složením podobný tomu, který byl pro Šumavu typický před tisíci lety.“ Teď zbývá ještě, abychom my v sobě objevili našeho předka z doby před tisíci lety (přestaneme se mýt, čistit si zuby, nebudeme už používat WC a toaletní papír, ozbrojíme se kuchyňskými noži a budeme se navzájem bodat do břicha) a v tu ránu se můžeme do „lesa před tisíci lety“ přestěhovat. Ostatně, první kroky v tomto velikém návratu již byly učiněny: jedna aktivistka (cizinka ze Slovenska) kopla policistku, která se ji pokoušela odvést z prostoru, kde ukájela svou aktivitu, do obličeje. Neúmyslně, samozřejmě. Jak jinak. Policie ji chce obvinit z útoku na veřejného činitele. To by se opřed tisíci lety stát nemohlo.

Středa 3. srpna: Jiří Paroubek hodlá založit novou stranu. Podle vlastních slov pracuje na „programové, organizační i personální přípravě alternativního politického subjektu“, a to „ke skutečně rázné a jasné obhajobě zájmů širokých vrstev národa“. To je úděsná frazeologie. Nová strana má principiální a razantní politikou donutit ČSSD, aby příliš nezpravicovatěla. Paroubek je nepochybně frustrován tím, že jeho bývalí podřízení se ho po loňském neslavném volebním vítězství tak velmi rádi zbavili. Pokud by s sebou odvedl pp. MUDr. Drymla a MUDr. Ratha, případně další jim podobné, o ČSSD by se výrazně zasloužil. Obávám se, že se mu to nepovede, musel by jim zaručit, že jim pomůže udržet postavení, které dosud mají, což je zejména v případě hejtmana MUDr. Ratha velmi nepravděpodobné a v případě znovuzvolení senátora MUDr. Drymla jak by smet. Realisticky vzato, maximum, kterého může dosáhnout, je, že ČSSD připraví o pár mandátů a možná o pár procent v příštích parlamentních volbách. To by nebylo docela příjemné, proto se předseda Sobotka chce s expředsedou ještě osobně sejít. Že to k ničemu nebude, je předem jasné. Paroubek se dostal do zemanovské pozice a pro ČR to je velmi dobře. Jinak že by se sebou měla ČSSD něco dělat, a to ve smyslu důkladné deparoubkizace, je zcela zjevné. Na tom, co říkala místopředsedkyně Benešová o bezvýraznosti nynějších lídrů opravdu něco je, oni se od Paroubka zase až tak moc neliší, jen nedovedou být tak razantní a arogantní. Bohužel, invence relevantních osob v horních patrech ČSSD je taková, že si výraznou osobnost dovedou představit jen jako člověka paroubkovského ražení.

Aktivisté se na Šumavě možná i díky pěknému počasí utěšeně množí, teď jich je už kolem stovky , takže musela posílit i policie. Předseda ČSSD je podpořil (stejně jako předseda TOP09 Schwarzenberg, který tak učinil dosti vyčůraně). První místopředseda Hašek naopak podpořil hejtmany Zimolu a Chovance, jež zjevně podporují opačnou stranu. Vznikla i petice Zachraňme Šumavu, kterou inicioval Svaz obcí Národního parku Šumava a která žádá zásahy proti kůrovci. Tu má ve čtvrtek projednávat Senát, momentálně se sociálně demokratickou většinou. Bude zajímavé, jak dalece a za kým se senátoři sjednotí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ústavní soud včera rozhodl, že je nepřípustné, aby soud umisťoval děti rodičů, kteří se nemohou dohodnout na tom, kdo z nich a jak je bude vychovávat, do psychiatrických léčeben. Ústavní soud nepochybně rozhodl správně, dosavadní praxe byla nelidská a hlavně, nic se jí nedalo spravit, zato hodně pokazit. K věci se poměrně výstižně vyjádřila v ČT ředitelka nadace Naše Dítě Zuzana Baudyšová, řekla, že v těchto případech by nejspíš měli být do psychiatrické léčebny umístěni rodiče.

Železniční odbory (členská organizace ASO) vyzvala ostatní odborové svazy k dvouhodinové stávce, měla by být někdy po prázdninách. Pokud se k nim další odbory nepřipojí, budou samy stávkovat několik dní, aby je vytrestaly. Jistě, můžou zablokovat železnice třeba na rok. ASO už výzvě svého členského svazu podlehla, připojí se, takže se bude stávkovat jen dvě hodiny. ČMKOS se ještě rozmýšlí.

Čtvrtek 4. srpna: jakýsi vnitřní konflikt zasáhl teď i TOP09. Ministra Bessera kritizují za to, že sloučil Státní operu s Národním divadlem, že souhlasí se zbouráním domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, že zrušil památkovou ochranu gotických sklepů ve Spálené ulici a že chce povolit demolici nákladového nádraží Žižkov. Faktická likvidace Státní opery mne netěší, ale pokud na ni ministerstvo v současné době nemá peníze, nezbývá mu nic jiného. Dům na Václaváku není i podle odborníků žádný architektonický skvost, problém je, že na jeho místě má vyrůst (aspoň soudě podle obrázků na internetu) něco obludně velikého a ohavného. Pokud jde o gotické sklepy, ministr jen požádal své podřízené, aby věc znovu prošetřili. Za kritikou ministra je tak trochu cítit přesvědčení, že se nic starého nesmí bourat a nic nového stavět. Po ministrovi jde i předseda Schwarzenberg. Strana se podle něho nesmí dostat do podezření, že rozhodnutí ministra ovlivňují velkopodnikatelé v nemovitostech. Velkopodnikatelé jsou podezřelí, to je součást konzervativního vyznání TOP09. Konzervativní zásada je zjevná: podnikání, to prosím ano, ale co je moc, to je moc. Předseda poslaneckého klubu strany Laudát se přímo obává, že atak „developerů“ může vést k tomu, že Praha ztratí svou atraktivitu (nakonec by nám mohli zbourat i Hradčany). Nefouká u našich nejpravicovějších konzervativců náhodou vítr od Hrádečku zeleného?

Lukáš Jelínek v Právu píše, že „partaje zamířily na Šumavu“, a kupodivu mluví o ODS, ačkoli politický atak teď zahájila ČSSD (bohužel nezní jedním hlasem, zdá se, že předsedovi Sobotkovi hrozí v té věci jakešovské osamocení) a TOP09 (tedy přesněji předseda Schwarzenberg, ministr Kalousek dělá zatím mrtvého brouka). Pan Jelínek ovšem nemluví sám za sebe, nýbrž za „my“, takže z něho jde strach. „Vždyť zejména politici by měli vědět, jestli chtějí koncipovat národní parky coby roztomilé, zelené, lidskou rukou opečovávané zahrádky, anebo coby skanzeny, ve kterých lze tiše studovat neregulované přírodní procesy. Chceme se v nich vzdělávat a s pokorou dívat, anebo nám jde o to, aby kolem nás bylo „hezky“? Hodláme předat svým dětem krajinu autentickou, nebo vytěženou a upravenou k našemu obrazu?“ No, já mohu oproti tomu „my“ postavit jen svoje „já“. Mně by stačilo, kdyby lesy byly zase to, co byly předtím, než tahle země spadla do klína bolševikům. Umělé džungle mi jsou na prd. Krajně podezřelé mi taky připadá volání pana Jelínka po tom, „aby občanské právo na protest nebylo zesměšňováno“. To, že někdo zesměšňuje řádění ekologistů, neznamená ještě, že zesměšňuje „občanské právo na protest“, nýbrž jednu velmi specifickou formu protestu. Pokud proti tomu pan Jelínek něco má, bude muset zařídit přepsání Listiny základních práv a svobod.

Právo přineslo také rozhovor s Janou Bobošíkovou. Paní Bobošíková je pozoruhodná politička, spojuje v jakési syntéze pražské podhradí s Třídou politických vězňů. Velmi přesvědčivě o sobě proto tvrdí, že není ani pravicová, ani levicová. Jedním z jejích hlavních idejí je „obrana národních zájmů, zejména proti sudetoněmeckému lansmanšaftu“. Obávám se, že tím dnes díru do světa neudělá, je to podobné jako když se dnes vládní koalice pokouší zakázat KSČM. Zakázat KSČM bylo aktuální před dvaceti lety, bojovat proti sudetským Němcům letělo, ovšem u určité specifické části české veřejnosti v době Miroslava Sládka (tím samozřejmě nechci srovnávat sudetské Němce s komunisty, byla by to drzost).

Ruský tisk se pozastavuje nad zmírněním tzv. náhubkového zákona v ČR. V listě Kommersant zní titulek „Českým novinářům dovolil odposlouchávat v zájmu obecného blaha“, ironie je v tomto případě zcela na místě.

Václav Bělohradský v dnešním Salonu Práva rozvíjí své oblíbené téma hněvu (jde o hněv nad řáděním „hyperburžoazie“ a nad „agresivním pojetím soukromovlastnických práv“).Problémem dnešní krize jsou „vlny tekutého hněvu“, které je třeba demokraticky přetvořit „v kritické vědomí a to pak v alternativní politický program“. Podotýkám, že tento problém je pěkně zobrazen v románu Dmitrije Furmanova Čapajev, kde se z původního hněvivce neuvědomělého (tj. česky řečeno bandity) postupně stává hněvivec uvědomělý, tj. revolucionář. Tento proces usměrňuje pověřený specialista, komisař. Skoro se zdá, že pan Bělohradský je vlastně taky komisař, ovšemže v tom nejlepším slova smyslu.

Podle komentáře Karla Steigerwalda v dnešní MfD je spor o kácení na Šumavě jen taková politická šaškárna, v níž „jde o to, pro kterou partaj ten brouk žere stromy“. Nemyslím si to, připadá mi to cynické. Jde o vážnou věc, o střetnutí dvou myšlenek, které nemohou být zároveň obě správné.

Náměstek ředitele Národního parku Šumava se zjevně ocitl v nouzi a tak v dnešních LN nasadil praslovanskou notu: „Šumava je název, který oblasti dali staří Slované a je odvozen od šumění zelených lesů“. A „Šumava by měla být hlavně pro lidi“. S tím samozřejmě souhlasím, myslím si to taky, jen mi to nedá a podotýkám, že zvláště poté, co jsme ty, co se neosvědčili (někteří sice byli staří, ale vesměs to nebyli žádní Slované), po roce 1945 vyhnali a nasadili vhodnější.

Václav Klaus uveřejnil v LN článek na téma euro a kriticky se v něm vypořádává mj. s Barrym Eichengreenem z Kalifornské univerzity. V souvislosti s jeho názory na euro (je dnes prý laciné tvrdit, že jeho přijetí bylo chybou) říká: „Tvrdit teď, že bylo chybou „postavit v Evropě společný měnový dům…“, a neříkat to při desítkách svých projevů a článku na toto téma o mnoho let dříve, je neobhajitelné a neodpustitelné.““ Tomuhle způsobu uvažování nerozumím. Proč není rád, že ten člověk přišel, třeba později, na totéž, na co přišel on dříve? A navíc, jak to, že neodpustitelné? Všechno se dá odpustit, jenže to si musí být člověk vědomý toho, že je a bude třeba odpouštět i jemu.

Pátek 5. srpna : uprostřed prázdnin se v naší vlasti rozpoutala zuřivá bitvy mezi homosexualisty a antihomosexualisty. První výstřel vypálil Klausův extravagantní vicekancléř Petr Hájek v Parlamentních listech. Podrobil tam dosti drsné kritice chystaný několikadenní festival homosexuálů, který se od 13. srpna bude konat v Praze a jemuž poskytl záštitu primátor Svoboda. Tématu se týká naše dnešní glosa. Hájek v té souvislosti kritizoval Svobodu a předsedu pražské ODS Šťastného a vyzval je k vystoupení z ODS. Primátor k tomu mj. poznamenal: „ODS je stranou svobodně myslících lidí. Nikde jsem si nevšiml, že by podmínkou pro vznik členství byla zkouška sexuální orientace.“ Někteří představitelé ODS Hájka víceméně podpořili: poslanec Benda řekl, že festival prý podporuje pro společnost zničující životní styl bez závazků a odpovědnosti – homosexualita je životní styl? Poslanec Korte (TOP09) mluví zase o „hloupé a zbytečné provokaci a zároveň bezohledné nátlakové akci“ – budou snad nutit lidi na chodnících, aby se z nich taky stali homosexuálové? A ptá se, co by tomu řekli homosexuálové, kdyby někdo vtrhl do jejich prostoru – třebas do oblíbeného baru či klubu – a dával ostentativně najevo heterosexuální chování. Milý pane poslanče, Praha je všech, a tedy i homosexuálů. Prý mají „nadstandardní práva“ – měl by specifikovat, jaká. Předseda Mladých křesťanských demokratů tvrdí, že zájmy tradiční většinové rodiny nikdo nehájí. Problém je v tom, že hájení potřebují menšiny, většina se uhájí sama, a pokud snad ne, je to její problém.

Nato se ovšem rozpoutala mela. Stínová ministryně ČSSD pro lidská práva a rovné příležitosti Tominová žádá prezidenta Klause, aby se od Hájkových výroků distancoval - je nepřijatelné, pokud to neučiní. Věci veřejné chtějí navíc ještě, aby se Hájek „adekvátně“ omluvil a aby prezident „uvedl slova svého podřízeného na pravou míru“. Neměl by mu náhodou taky nařezat? Podřízený je přece něco jako nevolník, nebo snad ne? Ale Hájek přece nemluvil Klausovým jménem, vyslovil svůj osobní názor. Na tyto výzvy prezident Klaus odpověděl tiskovým prohlášením. Pan Hájek prý neprotestuje proti akci, ale proti tomu, že akce dostává záštitu primátora. Pan Hájek se ovšem krajně opovržlivě vyslovil o akci samé, nemyslím si, že by ji toleroval. Taky není pravda, že by záštita znamenala „apoteózu“, jak říká Klaus, to je taky hysterické přehánění, pravda je jen, že je víc než tolerance. Prezident nechce slovíčkařit a opovažuje slovo „deviace“ za hodnotově neutrální. Nato poslanec Šťastný uvedl, že deviace neznamená odchylku, nýbrž úchylku, a to hodnotově neutrální ani náhodou není, což je samozřejmě pravda.

Jenže to ještě ani zdaleka není vše. K dovršení všeho třináct pražských ambasád západních států včetně USA, Británie a Německa vyjádřilo ve společném stanovisku podporu akci homosexuálů v Praze a jejich právu uspořádat pokojný a zákonný průvod, aby zvýšili povědomí o specifických tématech, která se jich týkají. Podle britského velvyslanectví prý prohlášení nesouvisí se stanoviskem prezidenta Klause a pana Hájka. Tomu lze sice uvěřit, ale člověk k tomu potřebuje mít takové kvantum dobré vůle, jakou si nedovedu představit (navíc velvyslanectví USA napsalo dopis (ze práv mi není jasné, komu), v němž se ohražuje proti Hájkovým slovům, a ve zvláštním prohlášení i proti „lidem, i na oficiálních místech“, kteří se ztotožňují s netolerantním pohledem na věc. Navíc společné stanovisko ambasád nabuzuje dojem, že právo homosexuálů uspořádat v Praze pokojný a zákonný průvod je u nás ohroženo. Ještě že to neřekli přímo, byla by to totiž drzost. Konání akce není ohroženo a primátorova záštita trvá. Tím hysterie vyvrcholila, obě strany konfliktu mohou být spokojeny a taky jsou: organizátoři se prý nechali slyšet, větší reklamu, než jsou Hájkovy a Klausovy výroky, si pro akci ani nemohli přát, pan Hájek si zase nemohl přát dokonalejší zviditelnění, a po společném vystoupení třinácti ambasád může být spokojen i prezident Klaus. Zahulit dostane Česká republika a její reputace.

S tématem jaksi volně souvisí i vyostřující se konflikt ohledně Ladislava Bátory, kterého chtěl nejprve ministr Školství Dobeš jmenovat svým náměstkem, čemuž premiér Nečas na své zvyklosti poměrně rázně zabránil. Bátora se pak stal ministrovým poradcem (s tím už premiér dost dobře nemohl nic dělat) a před nedávnem ředitelem personálního odboru ministerstva. Proti této nové funkci se obrátilo otevřeným dopisem 26 senátorů a už předtím aktivisté a zástupci organizací na ochranu lidských práv a menšin. Ministr Dobeš na dopis senátorů odpověděl tím, že pan Bátora je svědomitý člověk, katolík, národovec a konzervativec. To jistě může být svým způsobem pravda, přesto se přiznávám, že si zcela jednoznačně myslím, že pan Bátora nemá v tak vysoké státní funkci co pohledávat. A považoval bych za o něco šťastnější i to, kdyby si ho za svého poradce vybral pan prezident. Aspoň by bylo jasno.

V Senátu proběhla diskuse o petici na záchranu Šumavy, kterou iniciovali představitelé šumavských obcí. V debatě prohlásil senátor Kubera: „Zivotní prostředí, dámy a pánové, totiž nejsou ani ptáci, ani kamzíci, ani kůrovec, ale také lidé.“ To docela sedí.

Sobota 6. srpna: předseda ČSSD Sobotka si svým vystoupením na podporu ekologických aktivistů příliš nešplhl ani u vlastního členstva. Aktivisty podporuje jen levicová intelektuální lobby a pár jejích příznivců ve straně (senátor Dienstbier). Klacek na vládní koalici byl tedy, jak se zdá, tentokrát vybrán chybně.

LN přinesly rozhovor s předsedou TOP09 Schwarzenbergem. Týká se z větší části problému blokád na Šumavě a sporu o kácení nakažených stromů. Jeho obsah je natolik neuvěřitelný, že se k němu vrátím poznámkou.

Prezident Klaus podrobil v Hospodářských novinách kritice USA, přesněji řečeno nově přijatý americký zákon o zvýšení státního dluhu USA. Zákon podle něho znamená pouze to, že příští dva roky může vláda USA beze změny utrácet za věci rozumné i nerozumné, potřebné i nepotřebné, produktivní i zcela neproduktivní. Mám k tomu jedinou, formální, ale podstatnou výhradu: kombinace funkce prezidenta ČR a politického komentátora je krajně nešťastná. Na Hradě může panovat nespokojenost nad dopisem amerického velvyslanectví ohledně pražského festivalu homosexuálů, prezident Klaus ovšem dělá něco velmi podobného. Jeho úkolem je reprezentovat ČR a ne dávat lekce celému světu.

Pondělí 8. srpna: Spor kolem chystaného průvodu homosexuálů v Praze se utěšeně rozvíjí. Na manifestační podporu třinácti západních ambasád (třináct je nešťastné číslo) reagoval ministr zahraničí i prezident. Ministr zahraničí prohlásil, že Hájkovo vyjádření (Hájka explicite nejmenoval) bylo nešťastné, ale vyjadřovat podporu právům, jež v ČR nikdo nepopírá ani neupírá, je kontraproduktivní a přebytečné a zbytečně budí dojem zasahování do vnitřních záležitostí ČR. Klaus formálně Schwarzenberga podpořil, ale zdůraznil, že by on sám byl daleko ostřejší. A hned uvedl, že prohlášení velvyslanců je „bezprecedentní krok, jaký nikdo z nás nepamatuje“. Nedovede si představit, že by si český velvyslanec formou petice dovolil zasahovat do vnitropolitické diskuse v jakékoli demokratické zemi světa. Debata u nás prý nebyla a není vedena o povolení té akce, ale o její veřejné podpoře „významným členem pravicové konzervativní strany“, pražským primátorem. Klaus jako obvykle přehání, „bezprecedentní krok, který nikdo z nás nepamatuje“ je hysterické a silácké, nejde o petici, Hájkova kritika se netýká jen primátorovy záštity, ale akce samé. Je velmi dobře, že ministr zahraničí nebyl ostřejší. Prohlášení velvyslanectví bylo dobré jenom k tomu, že v lidech vzbudilo dojem ohrožení, nabudilo odpor k chystanému festivalu a významně pomohlo ke zviditelnění lidem, jako je Bátora. Podle britského ministerstva zahraničí (iniciátorem prohlášení bylo britské velvyslanectví) by neměla být podpora pochodu Prague Pride interpretována jako kritika českých úřadů, a podle britského velvyslanectví prohlášení s Hájkovými názory nijak nesouvisí. Je mi líto, ale to je švejkování, netušil jsem, že už proniklo i na půdu staré dobré Anglie.

Na Šumavě se podle svědectví „aktivistů“ nyní aktivují i místní obyvatelé. Dnes ráno zablokovali aktivistům výjezd z ubytovny na místo protestů dvěma traktory. Rovněž pokus aktivistů zřídit Modravě informační stánek nebyl úspešný a skončil poté, co dobrovolníkům, kteří jej obsluhovali, včera někdo vysypal na hlavu kýble s kůrovcem. Rovněž podpora cca 20 spřízněných duší z Německa nebyla příliš efektivní, vedoucí skupiny, skládající se údajně převážně z „velmi mladých lidí“ (věk nespecifikován, byla to jedna třída mateřské školky?) své svěřence raději odvedl zpět do Německa, prý aby je ušetřil traumatizujících zážitků. Vypadá to, že blokáda nebude asi příliš úspěšná. Model autentické intelektuální aktivity totiž je: na jedné straně odhodlaní bojovníci za Pravdu (musí být aspoň dva), na druhé straně „moc“ (v tomto případě reprezentovaná policií ČR) a zhovadilý establishment (ředitel Sráský), a konečně znevolněný lid, který zápas hrstky odvážlivců s brutalitou mocných sleduje z uctivé vzdálenosti s otevřenými hubami. Když se lid přestane chovat podle tohoto kýčovitého modelu a začne bojovníkům za pravdu sypat na hlavu kýble s kůrovcem, ztrácí iniciativa aktivistů na sugestivitě.

Roman Joch píše v dnešní MfD, že americké prezidentské volby v roce 2008 „byly jen periodickým střídáním moci od republikánů k demokratům“. Nevím, nepochybuji o tom, že pan Joch se v amerických problémech orientuje o hodně líp než já, mohu soudit jen podle toho, co jsem si přečetl v našich novinách a sporadicky i v evropském tisku, ale takovou vlnu hysterického chiliasmu, jaká vládla v USA tenkrát, si nepamatuji. V nadcházejících volbách zřejmě Obama znovu vyhrajer, akle určitě to už nebude pod heslem „Yes we can!“.

Úterý 9. srpna: Citlivou a dobře sehranou spoluprací aktivistů zprava (zapojil se i prezident Klaus) i zleva se podařilo dosáhnout toho, že v pražských ulicích bude možná příští dny mela. Tak např. pochody hrdosti budeme mít dva, jeden homosexuální, druhý (nepochybně skromnější) lidovecký. Je tu ovšem jakési nedorozumění: pořádat neobratně zamaskované průvody hrdosti heterosexuálů je v lepším případě směšné. Většina se tak přiznává ke své slabosti. Trochu (ovšem jen vzdáleně) je to podobné tomu, jako kdyby někdo chtěl v reakci na „MDŽ“ pořádat „Mezinárodní den mužů“. MDŽ mi šlo vždycky děsně na nervy, ale nedá se upřít, že mělo znamenat emancipaci a společenské uznání „slabého pohlaví“, a v tom je jakýsi zárodek legitimity. Mezinárodní den mužů by byla nestvůrná a směšná blbost. Jediná pozitivní zpráva je, že pořadatelé festivalu na poslední chvíli zrušili chystaný „večer naháčů“. To by mi bylo připadalo přece jen trochu moc (i když bezprostředně by se mne to nebylo dotklo, oslav se na rozdíl od pana Paroubka nezúčastním).

Předseda ČSSD Sobotka se sešel s Jiřím Paroubkem a zjevně na něho naléhal, aby ve straně setrval. Dohodli se jen na tom, že se ještě sejdou (možná, jak potom upřesnil Paroubek). Pan Sobotka ovšem těžko může vyhovět nárokům pana Paroubka, stejně jako pan Paroubek sotva mohl kdysi vyhovět nárokům pana Zemana. Řekl bych, že ani moc nechce, potřebuje mít ovšem krytá záda, protože ČSSD přijde asi o dva hlasy v PS (ten Paroubkův a ten poslance Šlégra). Musí být vidět, že předseda udělal všechno pro to, aby se tak nestalo.

Nemohu souhlasit s tím, co řekl Roman Joch v rozhovoru pro Právo. Tvrdí, že na pana Bátoru jsou teď vznášena mnohem přísnější kritéria, než na jakéhokoli úředníka. Pan Bátora je ovšem navíc úředník státní a navíc poměrně vysoký a v resortu nejen z tohoto hlediska citlivém (školství). Pan Joch dále uvádí příklad: „Nejsem žádným stoupencem vegetariánství, ale pokud náhodou nějaký vegetarián považuje ostatní, kteří někdy pojídáme maso, za devianty v tomto smyslu, má plné právo nás za devianty označit.“ Příklad je nepřesný, za devianty byli označeni nikoli příslušníci masožravé většiny, ale homosexuální menšiny. Premiér Nečas zaujal k problému kolem Prague Pride rozumné stanovisko, vyzval všechny strany, aby zanechaly přehnaně ostrých vyjádření, které zbytečně vyhrocují situaci. Jsme svobodná země, řekl dále premiér, a každý může hlásat své názory, pokud jsou v souladu se zákonem. Pokud jde o pana Bátoru, poznamenal, nemá žádný mandát k tomu, aby postupoval tak, jak postupoval, jako státní úředník se nesmí chovat jako politický aktivista. To poslední by ovšem daleko víc sedělo na vicekancléře Hájka. Pokud se premiér pokouší tím, že Hájka vynechal, nedráždit prezidenta, pokouší se marně.

Podle zprávy ČTK byla podobná kolektivní vyjádření západních ambasád, jako je to nynější pražské, vydána už v minulosti v případě obdobného letošního maďarského festivalu v Budapešti a dalšího v Lotyšsku. Mezi signatáři byla v obou případech taky ČR. To vůbec neznamená, že taková stanoviska jsou OK, nejsou. Znamená to jen jedno: je zarážející, že o nich neví nejen Klaus, ale ani ministr Schwarzenberg.

V MfD citují z dopisu iniciativy D.O.S.T. americkému velvyslanci. Praví se tam prý mimo jiné: „Mrzí nás, že se jménem státu, jenž nám stál po boku v boji proti komunismu, angažujete ve prospěch nátlakových organizací, jejichž ideologie vykazuje podobné rysy sociálního inženýrství jako marxismus-leninismus.“ Vida, nebyli jsme ve svém odhodlaném a úporném čtyřicetiletém boji proti komunismu zase až tak úplně osamoceni, přidaly se k nám dokonce i některé menší státy, např. USA.

Ministr Dobeš oznámil veřejnosti, jaké silniční stavby musí být odloženy vzhledem k tomu, že ministerstvu dopravy byl seškrtán rozpočet. Vzbudilo to dost negativní ohlas. Dále ministr Dobeš (tentokrát ministr školství) oznámil, že musí seškrtat platy „neučitelským“ zaměstnancům škol. Tentokrát protestují školské odbory a věci se chytla sociální demokracie. Těžko se zbavit dojmu, že jde o jakési kverulování Věcí veřejných, které se brání škrtům ve „svých“ resortech. Může to být jako obrana partajních zájmů účinné, ale zároveň znovu vyvstává otázka, jakou má takováhle koalice životnost a jaký má smysl. Nebylo by lépe, kdyby pan Bárta a ministři Dobešové tímto způsobem pracovali v rámci koalice s ČSSD?

Prezident Klaus napsal ukrajinskému prezidentu Janukovyčovi dopis, v němž od něho žádá osobní ujištění, že proces s expremiérkou Tymošenkovou není politickým procesem. Zjevně má jít o jakési pozvednuté prezidentské obočí, ale pozvednuté je velmi málo a velmi zvláštním způsobem. Jednak otázka je zjevně nadbytečná (proces je zcela zjevně politický, pan Janukovyč si vyrábí vlastního Chodorkovského), a jednak pan Janukovyč je úplně tím posledním, koho by se člověk měl ptát. Jinak není pochyb, že Klause rád ujistí.

Středa 10. srpna: nerad komentuji ekonomické záležitosti, ale nynější finanční krize není jen ekonomická záležitost. V souvislosti se snížením ratingu pro USA se představitelé ČLR nechali slyšet, že by se Američané měli soustředit na své ekonomické problémy, nevyhazovat peníze na obranu a rezignovat na mocenské postavení nejsilnější supervelmoci světa, když na to hospodářsky nemají. Ovšem to by se Číňanům velmi hodilo, a nebyli by sami. Vypadá to, že západní svět je ohrožen hned na dvou frontách a ta ohrožení jsou o dost jiná, než jaké známe z minulosti. Kde jsou doby přehledného vojenského konfliktu s jasnými frontovými liniemi, teroristická subverze je účinnější a obrana proti ní nesrovnatelně obtížnější, protože útočníci mohou hledat podporu ve velkých komunitách imigrantů. Přitom drtivá většina imigrantů s teroristy nanejvýš tajně sympatizuje, a často ani to ne. Teroristé ovšem nepotřebují masy, stačí jim pár lidí. Další a ještě obtížnější věc je ekonomická expanze, jakou předvádí Čína. Zdá se, že i proti ní Západ těžko hledá zbraně, protože soupeř přijal aspoň v tom nejzákladnějším pravidla hospodářské soutěže (mám dojem, že přijal jen to minimum, které se mu hodí, a které stačí, aby nebyl ze hry vyloučen, ale to je samozřejmě jen názor laika). Rozhodně obojí – teroristická subverze jedněch i ekonomická expanze druhých – je něco, čemu Západ všeobecně a USA zvlášť zatím, vzdoruje jen s krajními obtížemi. Existence neuchopitelného nepřítele v otevřeném světě je něco zcela nového.

Premiér Nečas drží v případu Bátora zatím velmi důsledné a správné stanovisko. Zdá se mi přitom nemožné, že by nevěděl, že hlavní konflikt je mezi ním a Klausem a že je to něco, co si ODS musí vyřešit i jako svůj vnitřní spor. Na Bátorův odchod údajně (podle ČTK) naléhá usilovně TOP09, Nečas po dnešním jednání prohlásil, že nad výroky personálního šéfa na ministerstvu školství „nelze mávnout rukou“. Hodlá o té věci jednat s ministrem školství. Rád bych věřil, že to panu Nečasovi vydrží – je ve složité situaci: po krku mu jdou oba koaliční partneři, u prezidenta nemůže počítat s podporou a svou pozici ve straně by potřeboval upevnit. Je na tom ještě hůř než Mirek Topolánek, protože ten si vybudoval společnou linii s Kalouskem – to teď Nečas nemůže a skoro bych řekl, že ani nesmí.

Pan Bátora zatím reagoval na první Nečasovo stanovisko, o němž jsem psal včera. Sdělil Právu, že každý občan má právo se vyjadřoval ve věcech, které kolem sebe vidí, i státní úředník, a vyslovil temnou věštbu, že za čas o toto právo budeme asi ochuzeni všichni. Jen těžko se zbavuji potřeby živě souhlasit – pro případ, že by se k moci dostal pan Bátora nebo další lidé z podhradí. Taky jeho následné přirovnání prohlášení třinácti velvyslanectví s událostmi z léta 1968 a řeči o „zvacím dopisu“ jsou úplně mimo: jednak já bych měl vážné obavy daleko spíš z lidí, jako je on, než ze západních demokracií, jednak těm nic podobného jako Brežněvovi nepřijde na mysl - a kromě toho na něco podobného ani nemají.

Alexandr Mitrofanov píše o rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil úsporná opatření týkající se letošních soudcovských platů. Soudci u nás totiž jednak nedisponují takovou přirozenou autoritou ve společnosti, jako např. soudci v USA, ani nejsou opravdu nezávislí. Na tom může být něco, nebo i hodně pravdy, jen nechápu, co se spraví tím, že se jim sníží platy.

Čtvrtek 11. srpna: Pražský arcibiskup Dominik Duka se obrátil na primátora Svobodu, aby ještě jednou zvážil svou záštitu nad Prague Pride. Jeho stanovisko (aspoň tak, jak ho prezentoval tisk (vycházím z toho, co zveřejnil internetový server „Křesťan dnes“) mi připadá úplně nevěcné. Nevím, proč by festival měl nutně vyjadřovat „pohrdání těmi, kteří obětují v rodinném životě mnohonásobně víc růstu společenských hodnot a tím obohacují celou společnost“. Heterosexuálové i homosexuálové jsou si před zákonem rovni, kladou se na ně stejné nároky a homosexuálové přinášejí společnosti stejně jako heterosexuálové. Vyvrhne pan arcibiskup stejně i heterosexuály, kteří nemohou mít děti (argument, že si v tom případě mohou děti adoptovat, mi připadá zrůdný, mohou, ale nemusí, a nemusí chtít)? Požadavky homosexuálů na možnost adoptovat děti sice nepodporuji, ale nechápu, proč tím „popírají de facto právo dítěte na své biologické rodiče“: adoptují se přece děti, na které se jejich biologičtí rodiče s odpuštěním vysrali, a právo dětí na rodiče, které je nechtějí, není k ničemu. Nemohu se zbavit dojmu, že ve vztahu k problému, který se festivalem homosexuálů otevřel, jsou české intelektuální elity zmítány naprosto neplodným fanatismem – což platí i pro bezvýhradné příznivce různých výstředních teorií o tom, že homosexualita je coby sexuální orientace rovnocenná heterosexualitě. Ne, ale homosexuálové jsou fakticky a před zákonem rovnocenní a rovnoprávní občané a je mi líto, ale pan arcibiskup aspoň tu rovnocennost upírá.

Zdá se, že Prague Pride vyvolává i konflikt uvnitř ODS, totiž mezi „klausovci“ a … kým vlastně? Zbytkem strany? Téma není příliš šťastné a předseda Nečas hned poté, co se dostal do čela ODS, svým nepochopitelným postojem ke Klausovi umožnil svému úhlavnímu oponentovi, aby si mohl vybrat bojiště. Nečasovy představy o usmíření s Hradem byly naivní a politicky chybné, Topolánek měl úplně pravdu, když pochopil, že chce-li být plnohodnotným lídrem strany, musí se prosadit proti expředsedovi. Platí to v případě každé politické strany, a v případě ODS a expředsedy Klause tuplem. Teď se bouří organizace z Vysočiny, odkud vzešla mj. první místopředsedkyně strany a předsedkyně PS Němcová, známá svou oddaností prezidentovi. Pan Nečas má očividně problém, a způsobil si ho sám.

Dřevorubci v některých oblastech Národního parku Šumava, ohrožených kůrovcem, přeruší do pondělí těžbu (netýká se to kontroverzní lokality Na Ztraceném, na níž se soustředili ekologičtí aktivisté). Kůrovec je prý napaden viry a hromadně hyne. Je to pouze „předběžné“ zjištění, má se potvrdit právě do pondělka. Je třeba doufat, že nejde o vir zelený, politický, který má být vedení NP Šumava důvodem k ústupu před „aktivisty“.

Prof. Halík odzpíval dnes v Právu jakési rekviem za zesnulou herečku Jiřinu Švorcovou: a klade si řečnickou otázku: „Byla to nenapravitelná zaslepenost a zatvrzelost, anebo v tom byl i kousek jakési podivuhodné věrnosti, která i u člověka z opačného tábora budí nakonec víc respektu než šikovnost přemnohých, kteří bleskurychle vyměnili rudé legitimace za modré…?“ Za prvé: jenom za modré? Nebylo náhodou daleko víc těch, kteří vyměnili komunistické legitimace za oranžové, sociálně demokratické? A za druhé: „podivuhodná věrnost“ byla v případě paní Švorcové znehodnocena dost výrazným intelektuálním a morálním mankem. Mne na rozdíl od prof. Havlíka moc nedojímá.

Podle průzkumu agentury Median, zveřejněného v MfD, se přes padesát procent lidí obává „placeného nadstandardu“ v lékařské péči, kdežto jen něco přes 8% ho vítá. Lidé zjevně předpokládají, že péče, které se jim dnes dostává (jednomu každému) se rozdělí na „standard“ a „nadstandard“, tedy jinými slovy, že za část toho, co dnes mají „zadarmo“ (tj. co je placeno z pojištění) si budou muset příště zaplatit. Problém je v tom, že pacienti se dělí na ty, co mají (nadstandardní) vztahy s nějakým nemocničním lékařem, a na ty, co ty vztahy nemají, přičemž je to tak, že jen málo pacientů nemá nadstandardní vztahy do všech oborů lékařské péče. Ty nadstandardní vztahy jsou někdy k něčemu dobré, někdy ne, někdy nevadí, že je člověk, který potřebuje lékařskou péči, nemá, někdy to vadí. Vytvářejí však cosi jako nedefinované prostředí. Když člověk může do zdravotní péče vrazit své peníze, vzniká prostředí s definovanými vztahy (zákazník – poskytovatel služeb). Věc je dále komplikována tím, že lékaři se (stejně jako lidé, co pracují ve všech jiných oborech) dělí na slušné a méně slušné a na schopné a méně schopné, přičemž ty množiny se nepřekrývají. Po schopných je poptávka, a pokud jsou zároveň slušní, určitě toho nezneužívají. Jistě, trh neřeší vše, ale trocha trhu by českému nemocničnímu lékařství velmi prospěla. Systém, který tu máme teď, může pořádně fungovat jen tehdy, když lékaři budou vesměs andělé bez křídel, což je nerealistický požadavek, který si na představitele jiných profesí ani netroufneme vznést. Ve všech oborech pracují lidé, kteří mají své přednosti i své chyby, a z toho je třeba vycházet. Zavedení „nadstandardů“ znamená jakýsi malý průnik realismu do svatouškovského pokrytectví, na němž je od bolševika zdravotní péče postavena.

Rovněž v MfD je věnována stránka pražskému festivalu homosexuálů. Najdeme tam rozhovor s Nizozemcem, žijícím v Praze, který je jedním z „hlavních tváří“ festivalu, a zároveň i s Petrem Hájkem. Nizozemec prohlašuje, že v Nizozemsku je nepřijatelné, aby státní úředník, který nebyl zvolen za nějakou stranu, byl politicky zaujatý (zjevně tak, jako např. Hájek). Poměr k homosexualitě a homosexuálům ale není politikum. Podobné festivaly v Amsterodamu prý navštěvuje spousta lidí, kteří nejsou homosexuálové, ale chtějí vyjádřit podporu jiné sexuální záležitosti. Já se dovolávám svého lidského práva, abych se takových akcí nemusel účastnit, a jinou sexuální orientaci nepodporuji, jen beru na vědomí a respektuji. To, že jde o pochod „hrdosti“ považuji za poněkud přepjaté (představme si např. pochod hrdosti plešatých), ale necítím potřebu tím pořadatele a účastníky bít po hlavě, menšina dlouho potlačovaná a i dnes konfrontovaná často s pohrdáním má sklony přehánět. Pan Hájek se ohání devadesáti procenty kladných ohlasů, které přicházejí na Hrad v souvislosti se stanoviskem pana Hájka k festivalu. Když vás podporuje devadesát procent, vůbec to neznamená, že máte pravdu. Prý kdyby takto svou sexualitu předváděly heterosexuální páry a primátor jim dal záštitu, protestoval by pan Hájek stejně. Pan Hájek má problémy s tím, vzít v úvahu, že menšina je vždycky v jiném a horším postavení, než většina, podle něho zjevně menšina může za to, že nemá podporu 90%, že není většina. V tomto případě ale zjevně nemůže. Mluví o tom, že jde o tlak na další snížení prahu citlivosti u veřejnosti na základní hodnotové vzorce, na nichž stojí tato civilizace, na vztah mezi mužem a ženou a jednotkou zvanou rodina. Zdá se, že pan Hájek pracuje s jurodivou představou, že homosexuálové usilují o to, získat pro homosexualitu heterosexuály podobně jako např. ODS usiluje získat co nejvíc voličů, kteří dřív volili sociální demokraty. Jenže to v tomhle případě není možné. Když si člověk oba výše citované názory postaví vedle sebe, vypadají podobně praštěně.

V Lidových novinách píše o extremismu místopředsedkyně Strany zelených Petra Kolínská. Zelená představa o boji s názory, které považujeme za extremistické, je poměrně prostá: tam, kde by to šlo, zavřít – např. Miloše Zemana za jeho názor, ovšem výstřední, že islám je anticivilizace. Kde není možno zavřít, je třeba aspoň vyhodit (Romana Jocha, který podle ní Zemana hájí – jak to, že mu to Nečas trpí?). Není jasné, co s Klausem, který se podivuje nad výši trestů udělených za žhářský útok ve Vítkově (ze zákona ho totiž zavřít ani vyhodit prakticky nelze). Ke svobodě patří taky hlásat scestné názory, protože věříme, ve svobodné diskusi a před příčetnými lidmi je možné jejich zcestnost prokázat. Pokud v příčetnost lidí a ve svou schopnost obhájit své názory apriori nevěříme, nezbývá nám než sahat ke klacku.

Pátek 12. srpna: Církve a náboženské společnosti souhlasí s vládním návrhem restitucí církevního majetku. Vyplynulo to ze včerejšího jednání představitelů církví a členů vládní komise pro církevní restituce. Část majetku bude restituována přímo, druhá část (59 miliard Kč) jako finanční kompenzace. Kompenzace se budou proplácet postupně třicet let, rozdílné představy jsou zatím jen o tom, zda by se toto období nemělo zkrátit. Smyslem úpravy je úplná odluka církví od státu. Odluka je nutná, protože tento stát není sekulární, nýbrž ateistický. Protože je velmi pravděpodobné, že se Věci veřejné budou chtít zalíbit ateistické většině společnosti, dá se očekávat, že ani tento návrh, skrovnější než to, co chtěla prosadit (a kvůli Tlustému a spol. neprosadila) Topolánkova vláda, taky neprojde. Komunistický model (církve jsou nepřátelé státu, a proto je nutné je mít pod kontrolou, jakou znamená financování státní a zároveň náležitě skrovné) je ovšem velmi lákavý a nepochybně by měl i dnes veřejnou podporu.

Prezident Klaus využil sporu kolem festivalu homosexuálů a troubí do útoku: poděkoval ODS z kraje Vysočina za hájení „konzervativních hodnot“, které prý vedení ODS opouští. Tak se podle prezidenta vytváří prostor pro krajní pravici. Klaus si ovšem taky vytváří politický prostor, do něhož by rád vklouznul poté, co mu skončí prezidentský mandát. Premiér a předseda ODS Nečas odmítá účastnit se debaty (považuje ji za dětinskou a hysterickou), zároveň ovšem významně couvnul a kritizoval primátora Svobodu, který prý měl jako konzervativec záštitu festivalu homosexuálů zvážit. Takovými zbytečnými „vstřícnými“ kroky jen pomáhá Klausovi, aby mohl v budoucnu ODS rozporcovat a její významnější část spolknout. Snad si pan Nečas nedělá iluze, že by ho jeho někdejší guru mohl při porcování vzít na milost!

Prof. Halík napsal do Práva článek k úmrtí herečky Jiřiny Švorcové, plný pochopení a křesťanské lásky (velmi přehnané, kombinované s politickou korektností). Moc si s tím nepomohl, dnes ho tam kritizuje prof. Ondřej Asztalos, jemuž toho pochopení a té lásky není dost. Nech si své řeči, hochu, nikdo se tě o ně neprosí! Vstřícnost a křesťanská láska nemá šanci, když je jejím objektem rohatý (tím nemyslím konkrétně paní Švorcovou, ale zcela obecně pokus chlácholit čerta; čert si nedá líbit, aby ho někdo drbal mezi rohy, kvůli tomu tu není).

MfD přinesla dnes pozoruhodné zprávy o aktivitách MUDr. Jaroslava Bartáka, prezidenta Polikliniky Modřany (to u nás máme prezidentů, že!). Pan prezident má spoustu vlivných známých na všech stranách, samozřejmě údajně, a taky záliby, s nimiž seznamuje českou veřejnost na stránkách „Almanachu 1000 nej… České republiky“. Na otázku „sporty (jaké děláte, třeba i jen rekreačně)“, pan prezident odpovídá: „plavání, sex“. A vypadá to, že je ho třeba v této věci brát opravdu vážně. V červnu totiž angažoval asistentku, a vzal ji s sebou na Filipíny, kde hodlal jednat o stavbě polikliniky a zjišťovat možnosti léčby jiného prezidenta, tentokrát už bývalého, Václava Hlavla (zde je třeba říci „údajně“ nejspíš s mimořádně velkým důrazem). Nedbalá asistentka s ním ovšem odcestovala, aniž by si předtím pozorně přečetla zmíněné heslo v almanachu Tisíc nej, což se jí (zase údajně) stalo osudným. Ukázalo se (údajně) že pan prezident, pokud jde o sportování, nemluvil jen tak do větru. Během několikadenního údajného „trpezlivého presvedčovaní“ (jak říkal kdysi jiný dr., totiž Husák) jí údajně způsobil několik pořádných modřin a podlitin. Asistentce se nakonec podařilo kontaktovat svého přítele v Praze, ten se obrátil na ministra Schwarzenberga (údajně prezidentova kamaráda, tedy kamaráda prezidenta Bartáka), pan ministr citlivě vytušil, že by z toho mohl být pěkný malér, instruoval českého velvyslance na Filipinách a tomu se podařilo asistentku z náruče roztouženého sportovce vyrvat a dopravit zpět do Prahy, což nebylo úplně jednoduché, někde se totiž ztratil její pas (asistentka uvádí, že jí ho prezident zkonfiskoval, nu což, na to by měl jako prezident jistě právo). MfD má prý zdokumentovány i další příklady prezidentova sportování, vesměs podobné povahy. Příběh, pokud by se potvrdil (což se nestalo, ctěme zatím presumpci neviny!), mi tak nějak pořád souzní s inciativou Děkujeme, odcházíme – byl by to hezký, ač trochu opožděný závěrečný akord. Pan prezident je generálním sekretářem Lions Clubu Praha. Pokud se historka prokáže býti pravdivou (rád bych o tom co nejúporněji pochyboval, ale nějak se mi to pořád nedaří), myslím, že klub, do něhož by pak pan prezident patřil, by měl mít ve štítu úplně jiné zvíře než lva.

Sobota 13. srpna: O brutálním útoku mačetou na hosty baru v Novém Boru se u nás hodně psalo, informace byla zprvu upravována v duchu politické korektnosti (etnická příslušnost úročníků je tabu), teď už i v Právu už píší o „útoku skupiny místních Romů“. Zdá se, že politická korektnost se v některých případech dá až do konce držet jen obtížně, nebo vůbec ne. v tomto případě hlavně proto, že útočníků se zastal předseda místního Romského občanského sdružení (jenž je zároveň i předsedou místní organizace KSČM). Problém byl v tom, že barmanka vyzvala k odchodu tři mladé Romy, kteří hráli na automatech a údajně se odmítli legitimovat, aby prokázali, že jsou plnoletí. Ti poměrně drsným způsobem odmítli, takže barmance museli vypomoci tři hosté. Vyhození se po chvíli vrátili s posilou a vyzbrojení mačetami a všechny tři zranili, z toho jednoho vážně. Předseda sdružení teď argumentuje tím, že za útok může barmanka, protože nezletilé vůbec neměla k automatům pouštět. V souvislosti s tím, co se pak odehrálo, je toto tvrzení poměrně velká drzost. Dále je (podle jiného romského místního představitele) na vině policie, která případ nedbale vyšetřovala. Místní obyvatelé připravují na pondělí poklidné protestní shromáždění, je velmi těžké se jim divit. Extremisté se případu naštěstí ještě nechytili.

Podle agentury SANEP by volby do PS nyní vyhrála ČSSD s 34,1%, druhá je ODS s 17,6%, třetí TOP09 s 15,9%. Čtvrtí komunisté mají 13,5%. Všechny čtyři strany si v podstatě drží svá procenta. Do PS by se ještě dostali lidovci s 5,4%, a to je vše, Věci veřejné zkomírají výrazně pod prahem pro vstup do PS. Výsledky se liší od nedávného průzkumu agentury Factum Invenio, podle něhož komunisté atakují druhé místo (jsou jen těsně za ODS). Problém je tedy stejný jako byl cca tři čtvrtě roku před volbami v roce 2006, o výrazné vítězství „levice“ by se teď zasloužila relativně silná KSČM: když se sečtou preference TOP09 a ODS (což je možné, protože o někdejší elektorát ODS se teď dělí tyto dvě strany), činí rozdíl mezi nimi dvěma a ČSSD v přepočtu na mandáty jedno poslanecké křeslo ve prospěch sociálních demokratů. Do pravicové koalice chybí jeden partner, který by nahradil po zásluze vypadlé Věci veřejné (lidovci by dali dohromady jen 12 mandátů, komunisté naproti tomu 31). V předcházejících dvou volbách se „chybějící“ partner sice našel, ale byl pokaždé zdrojem nestability vládní koalice (sice ne jediným, ale zato výrazným). Považuji přitom za slušné a nutné zdůraznit, že je veliký rozdíl mezi zelenými a Věcmi veřejnými, samozřejmě ve prospěch zelených. Zeleným šlo o program a ideu.

V Právu dnes citují z britského listu The Economist. V souvislosti s maďarským premiérem Orbánem a prezidentem Klausem píší o tom, že chudé postkomunistické země, které potřebují investice a náklonnost bohatších států, by měly vylepšovat svůj image a vyhýbat se půtkám a že „mnoho politiků v exkomunistické Evropě s jejími roztřesenými ekonomikami a bezpečností dělá pravý opak.“ Tento výrok trochu připomíná někdejší slova francouzského prezidenta Chiraka o zmeškané příležitosti mlčet. Jistě, tady nejde o ústavního činitele, ale jen o novináře. Potíž je v tom, že drzost je zhruba srovnatelná. Já být Britem, tak zrovna teď o roztřesené ekonomice a hlavně o bezpečnosti moc nemluvím. Nezmeškal zrovna tady někdo dobrou příležitost mlčet?

U příležitosti půlstoletého výročí zbudování berlínské zdi se vynořila v novinách spousta podivných úvah. V Právu např. píší, že „západní mocnosti rozdělení Berlína požehnaly“ . To je účelový nesmysl (jde o to nakydat hnůj na západní politiky, zejména na J. F. Kennedyho): Berlín byl rozdělen definitivně a na mnoho let v roce 1945, Západ nemohl dělat nic jiného než držet svobodu západního Berlína – což se podařilo. Chruščov ovšem jistě nepočítal s tím, že se mu podaří schramstnout západní Berlín. Šlo mu jen o to, zaplácnout poslední velkou díru v ostnatém drátě, který ovíjel jeho hnusné impérium (poslední zhruba půlrok před zbudováním zdi prchalo z „NDR“ měsíčně cca třicet tisíc lidí). Petr Luňák píše v LN (příloha Orientace) o tom, že východní blok se přesně před půlstoletím zcela vážně připravoval na světový konflikt. Jistě, ale jen v tom smyslu, jak se bránit, kdyby jim nějaká jejich provokace nevyšla. Jsem přesvědčený, že na aktivní rozpoutání třetí světové války nemyslil vážně ani Stalin, ruský imperialismus byl tradičně velmi vychcaný a zároveň zbabělý, a pokud se Rusko někdy odhodlalo samo někoho relativně silného napadnout, nekončilo to pro ně dobře. I ruští bolševici chtěli sice nepochybně dobýt celý svět, podle staré zásady Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět, ale jen za té podmínky, že by to bylo možné provést hubou, resp. pokud by to za ně udělal někdo jiný (jiná věc je, že ruská společnost, která má tradičně slabost pro různé autokratické samovládce a plechové huby, se dokáže, pokud je skutečně smrtelně ohrožena, bránit jako lev). Protože jsem dobu, kdy vznikala zeď, poměrně intenzivně prožíval, pamatuji se na základní rozdíl v politice před Chruščovem a po Chruščovovi (přesněji řečeno před kubánskou krizí a po ní). Chruščov se snažil Západ a hlavně USA poměrně drze a čelně provokovat, dělal to jako falešný hráč pokru a dostal na podzim 1962 pořádně přes čenich. Pak už to ani on, ani nikdo z jeho nástupců nezkoušel.

V Právu také srovnávají berlínskou zeď s různými dalšími, prý obdobnými stavbami, mimo jiné i s plotem, kterým Izrael oddělil své území od palestinského na západním břehu Jordánu. To je taky nesmysl, ten plot je zeď od opevnění a má chránit občany státu, který ho buduje. Berlínská zeď byla plotem od koncentráku a měla bránit tomu, aby Nikitovi a jeho nástupcům neuteklo do svobodného světa moc užitečných „duší“, jak se na Rusi od pradávna říká.

V MfD věnují i nadále pozornost případu MUDr. Jaroslava Bartáka. Zveřejňují dnes výpovědi dalších šesti týraných (samozřejmě údajně týraných) dívek. Je pozoruhodné, že všechny si MUDr. Barták vybral z těch, které se přihlásily na inzerát, a u všech se (zase údajně) ujistil, že neumějí žádný cizí jazyk. Z toho je vidět, jak důležitá je v dnešním světě jazyková vybavenost.

Pondělí 15. srpna: Předseda česko-romského občanského sdružení a zároveň místní buňky KSČM v Novém Boru Štefan Gorol původně tvrdil, že konflikt v místním baru zavinila servírka, protože dva nezletilé Romy nevyhnala hned zpočátku od hracích automatů. Teď své vyjádření změnil: servírka za to může, protože hned po prvním incidentu (poté, co hosté Romy vyhodili z baru) nezavolala policii – v tom případě tam mohli být policisté už v okamžiku, když se vyhození vrátili s posilou a mačetami. Jak se zdá, tomu člověku je celkem jedno, co řekne.

Zemřel Ctirad Mašín. Byl to statečný člověk. K činnosti skupiny bratří Mašínů mám kritické výhrady, řekl jsem je veřejně, nepřipadá mi vhodné je opakovat právě dnes. Nemyslím si ovšem, že by bylo možno je obviňovat z vražd a pokud se z nich např. Petr Uhl pokouší udělat obyčejné kriminálníky, je to sprosťáctví. Problém mám jen s tím, co řekl před časem premiér Nečas na pohřbu Milana Paumera: „Proti zotročení lze bojovat všemi prostředky, opak by zpochybnil všechny odboje." To očividně není pravda a týká se to podstaty problému.

Agentura CVVM provedla průzkum ohledně toho, jak lidé hodnotí činnost ústavních institucí a politických stran. Vyplývá z něho, že druhou nejvýše hodnocenou politickou stranou jsou komunisté. Ke zprávě se vrátíme.

Úterý 16. srpna: Petr Kupec pořídil pro MfD rozhovor s maďarským politikem ze Slovenska László Gubikem. Otázky využil mj. i k sebeprezentaci. Připisuje jakýsi mystický význam tomu, že nová maďarská ústava mění název Maďarské republiky na Maďarsko. I kdyby se v Maďarsku rozhodli pro monarchii, panu Kupcovi po tom nic není, pokud by se tak stalo demokratickou formou. Jenže Maďarsko se královstvím nestalo, protože hned v dalším článku ústavy se praví že státní formou je republika. A co to znamená, že Maďarsko odkazuje k historii Uherska? V maďarštině žádný ekvivalent pro „Uhersko“ není, stejně jako v češtině není ekvivalent pro německé böhmisch, böhmisch i tschechisch se překládá „český“. A v preambuli české ústavy je odkaz na státnost zemí Koruny české. Proč my smíme a Maďaři ne? jenže v Mladé frontě Dnes si stejně budou pořád mlít svou, s podobnou tvrdošíjností, s jakou soustavně píší „Lájos“ (takové jméno v maďarštině neexistuje, správně zní Lajos).

Jiří Paroubek rovněž v MfD kritizuje změnu ve vyplácení rodinných přídavků, kterou prosadilo Ministerstvo práce a sociálních věcí a která znamená faktické omezení dávek. Upozorňuje, že to postihne především Romy. A k tomu píše mj.: „Spravedlivě vyplácené sociální dávky – to přece není jen podpora flákačů. Společnost si jimi kromě jiného také může zajišťovat bezpečí. Díky nim můžeme jít večer z kina pěšky, máme možnost volně parkovat auta u chodníků a nemusíme platit drahé bezpečnostní služby na ostrahu našich domovů. Jsou tak i ochranou společnosti před těmi, kteří jsou na hranici vlastní existence a ze zoufalství mohou sáhnout ke krajnímu řešení – krádeži.“ Jsou snad sociální dávky jakési výkupné, které platíme „sociálně slabým“ za naši bezpečnost, protože jinak by hrozilo, že nás ze zoufalství okradou?

Společnost Incoma GfK uspořádala průzkum ohledně toho, nakolik čeští zákazníci preferují české a regionální potravinářské zboží. Ukázalo se, že 35 % preferuje české výrobky. K podobnému výsledku dospěla i agentura STEM/MARK, podle níž je těch, co upřednostní český výrobek, dokonce 40%. Kdosi se v Kauflandu na Vypichu vyjádřil v tom smyslu, že „našim zemědělcům věří a chce je podpořit“. Věřit má člověk v Boha, ne v zemědělce, zemědělce má posuzovat podle toho, co produkují, a má si kupovat to, co je lepší, protože pokud bude kupovat horší české místo lepšího zahraničního, nebudou „čeští zemědělci“ (to je ostatně označení jako z předlistopadového Rudého práva, ještě lepší jsou „čeští mlynáři“, snad by se mělo říci české mlynářské fabriky, mlynáři byli už dávno vybiti) pod tlakem, aby dělali menší šmejdy. Už od mládí jsem měl pochybnosti, zda je produkce českého znárodněného potravinářského průmyslu v pravém slova smyslu jedlá (výjimky potvrzovaly pravidlo). Když jsem od počátku osmdesátých let začal jezdit do Maďarska, změnil se tento pocit v jistotu: Maďarsko bylo tehdy taky ruská kolonie, ale rozdíl byl veliký, po převratu se podstatně zmírnil, ale nezmizel. Navíc, do jaké míry jsou např. jogurty Danone české zboží? Zkrátka, tento průnik šovinismu do kulinární oblasti mi připadá poněkud nešťastný.

LN přinesly velmi zajímavý rozhovor se Ctiradem Mašínem, byl pořízen cca měsíc před jeho smrtí. Mám k odbojové činnosti bratří Mašínů jakési výhrady, nepřipadá mi ale slušné s nimi vylézat teď, když zesnulý ještě ani nebyl pohřben. Omezím se jen na citaci a poznámku. Ctibor Mašín v rozhovoru odpovídá mj. i na otázku ohledně svého vztahu k Němcům: „Z dob války nezůstalo moc důvodů, proč mít Němce rád. Dnes se taky zapomíná, že tady vládl teror. Němci popravovali lidi, zavírali, perzekvovali. Protektorát zase taková selanka, jak se někdy prezentuje, nebyl. Německá zpupnost neznala mezí. Když poslouchám stesky sudetoněmeckých představitelů, mám pocit, jako by dějiny začínaly až v květnu 1945, přičemž se naprosto zapomíná na bezpráví, která utrpěli čeští obyvatelé, kteří byli vyhnaní ze Sudet po příchodu Němců. A to německému počínání nepředcházel žádný český teror, bylo to zcela nevyprovokované a Hitlerem a Henleinem hecované bezpráví. Což samozřejmě nevylučuje, že po válce se na Němcích mstili lidé, kterým oni nikdy neublížili. Ale obecná nálada po letech perzekucí měla svoje jasné a logické příčiny. A mě zaráží, že se u nás nad nimi pořád brečí.“ Je velmi pozoruhodné, že pan Mašín se od polistopadového českého režimu vášnivě distancoval, ale pod tohle hodnocení by se mu podepsali všichni poslanci PS včetně komunistů.

K Mašínům se v LN vyjadřuje mj. i Ondřej Štindl. Píše: „Dnes by jim asi hodně lidí ochotně vysvětlovalo, proč se neměli zachovat tak, jak se zachovali. Co ale podle nich v těch dodnes sporných okamžicích udělat měli?“ Je mi líto, ale to je demagogie. Kritické hodnocení dějin znamená odjakživa taky vysvětlovat, proč se ten nebo onen člověk neměl zachovat tak, jak se zachoval. Pokoušet se odpovídat na otázku, jak se tedy zachovat měl, je zhola nemožné a navíc zbytečné: už se stalo, a jaký smysl má dělat program pro někoho, kdo ho nemůže naplnit, protože by se musel vrátit zpátky v čase.

V červnu provedla agentury CVVM průzkum veřejného mínění ohledně našich ústavních institucí a parlamentních politických stran. Respondenti je známkovali jako ve škole od jedničky do pětky. Ukázalo se, že komunisté dostali mezi politickými stranami druhou nejlepší známku (výsledek trochu znehodnocuje to, že to byla trojka minus). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Středa 17. srpna: Ve vládě a v koalici se řešila otázka, zda a kdo se má za vládu zúčastnit pohřbu Ctirada Mašína (nakonec volba padla na ministra obrany Vondru). Věci veřejné využily příležitost k tomu, aby předvedly svou zdrženlivost. „Nemám v plánu účastnit se pohřbu. Nemám potřebu se přiživovat politicky ani na životě, ani na smrti jiných lidí“, prohlásila místopředsedkyně karolina Peake. Zcela obecně je třeba jen podotknout, že účast na pohřbu může být i projev úcty a slušnosti. Jinak je samozřejmě fajn, že je paní Peake jako osobnost a VV jako politická strana na rozdíl od svých koaličních partnerů tak čistá a zásadová. To mělo být veřejnosti sděleno, že?

Ministr Schwarzenberg nechová velké sympatie k panu Ladislavu Bátorovi. Není v téhle zemi sám. Vyjádřil se kriticky a poněkud neuctivě ohledně jeho působení na Ministerstvu školství. Pan Bátora ho vzápětí výrazně trumfl na Facebooku. Nato ministři za TOP09 opustili jednání vlády a žádají Bátorovo odvolání nebo demisi ministra Dobeše. Dobeš jim místo toho nabídl omluvu (svou, ne Bátorovu). S Dobešovou omluvou by se spokojil i premiér. Tomu vůbec nerozumím, pokud se má někdo omlouvat, je to pan Bátora. Toho to však, řekl bych, ani nenapadne. Mohli by tedy s ministrem Dobešem vytvořit jakýsi tandem: pan Bátora bude mluvit, a ministr se za něho bude omlouvat. Nevyhodí ho ovšem, vždyť za koho by se pak omlouval! TOP09 o omlouvání nestojí. Pan Schwarzenberg by v této věci mohl pronést svou oblíbenou tirádu o „našich furiantech“, ale mohl by jen teoreticky, fakticky ne, protože je v tomto případě ve furiantství namočen jako jeho spouštěč. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle deníku Inetrnational Herald Tribune je prý Klaus ve své kritice pražského festivalu homosexuálů „více izolovaný než jindy“. Zajímalo by mne, oč se opírají, Klausovo stanovisko (homosexuálové ano, „homosexualismus“ ne) možná nepodporovala většina veřejnosti, ale podporu mělo nezanedbatelnou.

Jiří Hanák líčí v dnešním Právu nanější zahnívající kapitalismus s patosem opravdu marxovským: „A přece už osudy našich životů a životů budoucích generací přejímají nekontrolované síly mezinárodních bankovních spekulantů. Chovají se jako pradávní nájezdníci: zachce-li se nám zařezat dluhovou břitvou nějaký stát, zařežeme. Nezachce-li se nám, počkáme… Jenže co slyšíme od naší vlády, která je stejně jako všechny vlády už jen místodržitelem moci oněch obřích nadnárodních bankovních spekulantů? Musíte pracovat více za méně peněz…“ Zdá se, že pan Hanák se na stará kolena vrací k ideologii, kterou vyznával v době svého mládí. To se starším lidem občas stává, je to projev jakési sentimentality, zaráží mne jen ta okatost. Řekl bych, že před pár lety by si to ještě netroufl, aspoň ne tak otevřeně. A vida, teď už to jde, nemusí si brát zbytečné servítky.

Francouzský prezident a německá kancléřka navrhují, aby důvěra v euro byla posílena vytvořením jakési společné hospodářské vlády pro eurozónu. To by byl pozoruhodný postup. Poté, co vznikla společná měna, zjišťují její podporovatelé, že k ní bude nutné vytvořit ještě také společný stát. Obyčejně se to dělává naopak.

Jiří Paroubek prý hodlá přetvořit Českou stranu národně sociální ve svou politickou základnu. Před podobným problémem, tj. jak se politicky uplatnit, stojí i prezident Klaus. Je na tom ovšem relativně lépe než pan Paroubek, jemu prostě skončí mandát, kdežto Paroubek zakončil před rokem sérii svých siláckých politických cviků pádem na nos ve volbách do PS. Šance obou pánů jsou srovnatelné, tedy neveliké. K tématu se ještě vrátím.

Čtvrtek 18. srpna: Petr Gazdík, předseda poslaneckého klubu TOP09, se vyjádřil v rozhovoru pro Právo k případu Bátora. Na otázku, zda nepovažuje jako urážlivý už Schwarzebergův výrok o pazdeří a jisté části těla, odpověděl: „Pan předseda Schwarzenberg je znám svým bujarým jazykem. On řekl vlastně totéž, co teď já, že člověk kvalit pana Bátory… nemá být na tom místě, kde je.“ Ano, a řekl to odkazem na sousloví „pazdero v prdeli“, které známe z Osudů dobrého vojáka Švejka (kontroverzní slovo předseda TOP09 decentně opsal). Protože by veřejnost mohla být na pochybách, kde začíná a končí „bujarý jazyk“, bylo by možná dobře věnovat samotnému pojmu bujarého jazyka pozornost a nějak tento lingvistický fenomén popsat. Například formou učebnice bujarého jazyka. Nemuselo by se začínat úplně od začátku, protože jakési základy bujarého jazyka máme všichni. K tématu se, když mi zbude čas, vrátím.

Prezident Klaus podepsal se zdráháním zákon o třetím odboji. Důvody váhání sdělil písemně předsedkyni PS Němcové: „Nevěřím pokusu zákonem popisovat dějiny a s odstupem 22 let od pádu komunismu tímto alibistickým způsobem „vyřešit“ naši minulost.“ Na tom jistě něco je, bohužel pokusy o to, „vyřešit“ dějiny pomocí zákonů u nás nejsou ojedinělé (viz nesmyslné zákony o tom, kdo všechno se zasloužil o stát; taky „popisovat dějiny“, když jde třeba o Benešovy dekrety, sice ne zákony, ale parlamentními deklaracemi, panu prezidentovi v minulosti, když byl ještě předsedou PS, mírně řečeno nevadilo). A na druhé straně je pravda, že lidé, kteří se v době normalizace snažili vzdorovat režimu a po listopadu 1989 neudělali velkou kariéru třeba jen proto, že jejich oborem nebyla politika, ale literatura, pobírají dnes žebrácké důchody, neboť dlouhá léta pracovali jako domovníci, topiči atd. Je docela v pořádku, že se s tím dnes něco bude dělat, jen je to pro mnoho lidí už pozdě, protože mrtvým se, jak známo, důchody nevyplácejí.

Pokračuje diskuse o výrocích personálního ředitele na Ministerstvu školství Ladislava Bátory, týkajících se předsedy TOP09 Schwarzenberga. Premiér Nečas mluvil v té souvislosti o buranství, odvolat kvůli Bátorovi ministra ovšem nehodlá. Jiní (např. předseda poslaneckého klubu VV Vít Bárta) se domnívají, že není možno někoho trestat za názory, které říká ve svém volném čase a v době své dovolené. Podle některých politiků by problém měl řešit zákon o službě státních úředníků, píšou v LN. Na všechno nemusí být zákon. Existují určitá pravidla slušnosti a přiměřenosti, které lidé dodržují, i když jim to zákon nepředpisuje.

Pátek 19. srpna: Případ Bátora se vleče jako turecký med. Premiér Nečas se původně Bátorových výroků ostře kritizoval a prohlásil, že sám by pana Bátoru vyhodil, ale záležitost je v kompetenci ministra a nechce do ní zasahovat. Teď, protože TOP09 setrvala na svých původních požadavcích, přitvrdil a žádá od ministra Dobeše, aby se od Bátorových slov jasně distancoval. Ministr mu vzápětí vyhověl a vydal prohlášení, v němž sděluje, že Bátorovi jeho chování vytkl a vydal mu závazné pokyny. Pokud je nedodrží, bude ministr „neprodleně konat i v personální oblasti“. TOP09 to ovšem nestačí. Podle průzkumu agentury SC&C si 47% lidí myslí, že výroky pana Bátory na adresu ministra Schwarzenberga jsou neuctivé a neslučují se s dobrými mravy (17% se domnívá, že pan Bátora řekl jen svůj názor, 37% respondentů o případu nic nevědělo). Skoro polovina dotazovaných očekávala, že se za výrok omluví sám pan Bátora (nedivím, se, to dá rozum). Odchod TOP09 z jednání vlády ovšem považuje 58% lidí za zbytečně vyhrocené gesto. Situace je poněkud nepřehledná: co vlastně vadí TOP09, Bátorovo kontroverzní politické angažmá v minulosti i dnes, nebo urážka Karla Schwarzenberga? Přesněji řečeno, co jí vadí víc? A není to náhodou tak, že TOP09 „problém Bátora“ v minulosti velkoryse přecházela a teď se pokouší své zmeškání dohnat tím, že využije problematického Bátorova výroku o Schwarzenbergovi? Zdá se, že postup TOP09 uvedl veřejnost ve zmatek.. Kdyby někdo byl žádal po panu Bátorovi omluvu a on ji byl odmítl, stala by se situace přehlednější. V každém případě je znovu vidět, že tato vládní koalice funguje jako bezděčný generátor neřešitelných situací, a že významnou roli v tom obvykle hrají věci veřejné. „Problému Bátora“ se týká naše dnešní glosa.

Exministr dopravy Vít Bárta označil před časem v televizi předsedu teplické ČSSD Petra Bendu za „slavného kmotra“. Benda Bártu zažaloval a Bárta zvolil mimořádně originální způsob obrany. Nemluvil prý tehdy jako soukromá osoba, ale jako ministr dopravy, takže odpovědnost za jeho slova nese ministerstvo. Pan Bárta se tedy při odchodu z ministerské funkce svlékl z ministerské kůže, ta zůstala na ministerstvu a měla by teď být právně zodpovědná. Ministerstvo rozhořčeně protestuje a moc se mu nedivím.

Podle Alexandra Mitrofanova (sloupek v dnešním Právu) se pro Rusko demokracie nehodí. To mi připadá hodně příkré. Je zjevné, že to Rusové mají s demokracií těžké, o hodně těžší než národy evropského Západu. U toho by snad ale bylo dobré přestat. Demokracie se hodí pro každého, jen si k ní každý musí najít svou cestu.

Dnes uplynulo dvacet let od nepodařeného moskevského puče, který měl zachránit rozpadající se SSSR. V novinách se spekuluje o tom, jakou roli sehrál v těch dnech Michail Gorbačov. Selhal, protože dostal strach? Věděl o puči nebo snad byl dokonce s pučisty domluven? Gorbačovova politika v té době byla jistě problematická. Měl to ovšem těžké, nemohl dost dobře usilovat o zánik státu, kterému stál v čele. To nic nemění na tom, že to byl jeden z nejpozoruhodnějších světových politiků té doby, a to v dobrém slova smyslu. Dělat z něho pouhého slabocha nebo dokonce pučistu nějak souzní s celoevropským (nebo šířeji s celozápadním) trendem systematického kálení na vlastní dějiny.

Paní Blažková píše v dnešní MfD o krvavém incidentu v Novém Boru. Prý je možné, že za něj může stát. To je pozoruhodné, vždycky jsem si myslil, že za trestný čin mohou ti, co ho spáchali. Paní Blažková je zjevně po marx-leninsku přesvědčena, že hlavním viníkem jsou sociální poměry.

Tamtéž píše jeden ze čtenářů o tom, že bratři Mašínové zabíjeli s ideou, že „pomohou Američanům vrátit národu českému Svobodu“. Pokud by tomu tak bylo, byla by to z jejich strany naprosto chybná kalkulace: Američané tehdy vůbec neměli na to, vracet někomu svobodu, jejich starostí v té době bylo hájit svobodu západního světa. Ostatně česká společnost na svém pádu do ruského impéria sice zčásti nechtěně, ale zato velmi horlivě spolupracovala, a platí, že kdo si nebyl schopen aspoň trochu pomoci sám, nikdo mu svobodu nevrátí, i kdyby chtěl.

Sobota 20. srpna: Karel Schwarzenberg se vyjádřil v tom smyslu, že Ladislav Bátora nemá na ministerstvu školství v pozici ředitele personálního odboru co dělat. To je i můj názor. Potíž je v tom, že ministr školství je ve vládě za Věci veřejné, že chtěl nepochybně vyhovět prezidentu Klausovi a že do personálního obsazení funkcí na ministerstvu (kromě náměstků, to jsou politické funkce) nemá např. premiér co mluvit. Hlavní problém tedy není v tom, že pan Bátora nemá na ministerstvu co dělat, ale že Věci veřejné nemají v této koalici co dělat. Patřily by do úplně jiné koalice, která, jak slabě doufám, nikdy nevznikne. Dokud budou ve vládě sedět zástupci Věcí veřejných, budou si do vedoucích funkcí na „svých“ ministerstvech nominovat, koho se jim zlíbí. Dobře vědí, že ostatní dvě strany (silnější) se nejsou schopny dohodnout ani na společném postupu proti třetímu koaličnímu partnerovi, naopak ho často používají jako spojence ve vzájemných půtkách. Tahle koalice je totální katastrofa, nechápu, jak to, že to její účastníci (kromě Věcí veřejných ovšem, to je Vetřelec v koalici) nevidí.

Klausův tajemník Jakl poskytl asi před rokem rozhovor pro knihu, jejíž spoluautor je prý manažer neonacistické hudební skupiny. Prohlásil v něm mj., že není rasista, ale hájí právo všech kapel včetně pankáčů i nácků zpívat. „Není žádný důvod, aby policie znovu šmírovala muzikanty a kontrolovala jejich texty, jestli jsou závadné a nebezpečné, to je téměř skandální“. To je jistě názor legitimní a něco na něm je, zasahovat do svobody slova se smí jen tam, kde je to nezbytně nutné, a s vědomím, že tím zasahující (např. stát) projevuje jakousi slabost a bezradnost. Navíc extremisté oslavující Hitlera mají u nás nulovou veřejnou podporu. A konečně, zásahy demokratického státu, které nemohou být tak razantní jako v případě státu autoritativního, dělají tomu, proti němuž se zasahuje, zbytečnou reklamu. Jen nechápu, proč je třeba tyhle názory zveřejňovat v publikacích, které jsou nějak s extremisty spjaty. Pan Jakl prý nevěděl, o koho jde, pořadatelé knížky to popírají. Nemohu si pomoci, ale tahle akce pana Jakla mi připomíná aktivity jeho kolegy Hájka (výroky o 11.září 2001, o tom, že Usáma bin Ládin byl mediální fikce atp.) Jsou to malé kamínky do mozaiky českého haiderismu, která se už delší dobu skládá na Hradě a v podhradí.

„Nepřekrucujete historii!“, volá v dnešním Právu Jan Bureš. Jeho text o bratřích Mašínech ovšem obsahuje zjevné nepravdy: skupina prý „při svém pokusu o útěk“ zabila šest policistů a civilistu – pokladníka. Ve skutečnosti v době, kdy většinu těch lidí zabili, ještě žádný útěk neplánovali. Taky není pravda, že jim v podstatě šlo pouze o jedno – z komunistického režimu utéct a učinit svůj soukromý život příjemnějším a svobodnějším. Chtěli opravdu proti komunismu bojovat se zbraní v ruce, a k útěku se rozhodli teprve tenkrát, když zjistili, že takový odboj se v širším měřítku nedá dělat, že je co nejdřív dopadnou a čeká je jistá smrt (nechápu, proč v závěru píše „dopustili se brutálních vražedných činů, které nemohou ospravedlnit jakékoli jejich osobní cíle“ – jaké tedy měli osobní cíle, Bureš tvrdí, že jim šlo jen o to, utéci na Západ a vést pohodlný život). Nejsem stoupencem aktivit bratří Mašínů a taky jsem to veřejně napsal, ale z nenávistného vytí, které se teď na téma Mašínové ozývá na stránkách Práva, je mi nanic.

V Právu vyšel dnes taky článek Václava Bělohradského „Mašíni aneb Jak se dělá fetiš“. Ten text není zase až tak nezajímavý, ještě se k němu vrátíme.

Ve Varnsdorfu proběhla jakási demonstrace, jejímž cílem bylo upozornit na romskou kriminalitu a sestěhování Romů do Šluknovského výběžku. Podle poslance Foldyny (ČSSD) v té oblasti stoupá kriminalita a je tam málo policistů. Prý se může stát, že lidé začnou brát spravedlnost do vlastních rukou nebo uvěří radikálním a nacionalistickým silám. V pátek přineslo Právo zprávu o tom, že v Lounech stíhá policie dva Romy za útok s rasistickým podtextem. Zdá se, že rasové konflikty, a to z obou stran, tedy i z té romské, jsou čím dál tím četnější. Pokud se nepodaří situaci uklidnit, vznikne velký politický problém. A uklidnit se ji nepodaří, pokud se bude tiše předpokládat, že za všechno mohou jen extremisté, a že hlavní možné a účinné opatření je masivní sociální pomoc romské menšině.

Prezident Modřanské polikliniky MUDr. Barták prohlásil, že si své asistentky najímal pro sexuální služby a že s nimi ohledně toho uzavřel „kromě klasické pracovní služby“ ještě druhou, zjevně neklasickou. Ostatně, prý každá osobní asistentka je „vzdáleně prostitutka“. „Ve vyšší třídě je z 50 – 60% běžné, že majitelé velkých podniků, ředitelé, předsedové představenstva, mají asistentky,které jsou zároveň jejich jejich milenky.“ Z toho zřejmě plyne, že pokud taková asistentka být milenkou nechce, je z hlediska vyššího principu mravního možné ji zmlátit. MUDr. Barták je zjevně jakýsi hodně krajní případ. Tichou hrůzu však vzbuzuje skutečnost, že policejní prezident považoval za nutné se do případu vložit (trestní oznámení na prezidenta, tedy toho z polikliniky, podaná prý někdy před rokem, ležela dlouho tak říkajíc u ledu). Obávám se, že nic by se nedělo ani v tom posledním případě, kdyby se do věci nevložil ministr Schwarzenberg (asi dostal strach, že by mohl vzniknout skandál, který zasáhne i vedení ministerstva) a největší český deník. Člověk by nevěřil, co je v téhle zemi všechno možné.

Pondělí 22. srpna: včera uplynulo (už) 43 let od ruské invaze do „ČSSR“ v srpnu 1968. Byla maskována jako „bratrská pomoc“ vojsk států Varšavské smlouvy. Nejde o kulaté výročí a je smůla, že na ně přichází řada v době letních prázdnin. Přesto je nápadné, že pietního aktu před pražským rozhlasem na Vinohradské se zúčastnila druhá garnitura ústavních činitelů: předsedkyně PS Němcová, místopředseda Senátu Petr Pithart, místopředsedkyně vlády Karolina Peake, prezidenta zastupoval kancléř Weigl. Moc by mne zajímalo, zda by si některý z našich čelných papalášů troufl neúčastnit se nějaké pietní akce ve výročí pražského povstání či konce druhé světové války. Má snad jít jen o „výročí druhé kategorie“? To není pravda, srpen 1968 byl logickým dovršení února 1948. Po srpnu 1968 už nešlo přehlédnout, že jsme ruská kolonie. Tou jsme se ovšem definitivně stali v únoru 1948.

V Rumburku došlo k divoké rvačce mezi skupinou Romů a „příslušníky majority“ (termín přejímám ze zpravodajství Práva), Romové byli ve velké přesile. Konflikt se odehrál v neděli ráno kolem páté hodiny po skončení diskotéky. Jeden „příslušník majority“ byl těžce zraněn. Zdá se, že atmosféra ve společnosti houstne. Jedinou možností státu je stíhat projevy násilí důsledně a na obou stranách. Jinak tu budeme mít za pár měsíců to, co se před nedávnem odehrávalo v Anglii.

Pan Lukáš Jelínek píše v Právu, že „společenská atmosféra v 60. letech zdaleka nebyla ponurá a nudná. Naopak, liberalizaci bylo cítit na každém kroku.“ Protože jsem tu dobu na rozdíl od pana Jelínka zažil, můžu snad říci, že jsem se z „liberalizace“ nemohl nelomeně radovat, jednak mi zakázali časopis, jednak o žádnou liberalizaci jsem nestál, ani o demokratizaci (tedy liberalizaci a demokratizaci bolševického režimu), byl bych býval chtěl demokracii a liberalismus. Místo toho probíhal pokus dát bolševismu lidskou tvář, a ten skončil příjezdem ruských tanků (výročí bylo včera). Je pravda, že přitom byla tu a tam dost velká sranda, ale kdyby se byla podařila ne liberalizace a demokratizace, ale rovnou demokracie, legraci bych oželel. Vůbec nemohu souhlasit s tím, že by se lidé chovali jako odpovědní občané se vším všudy „zhruba rok po vstupu vojsk“, a že by se odpovědná a solidární společnost projevila po srpnu 1968. Lidé se chovali odpovědně především v tom srpnovém týdnu roku 1968. Jsem rád, že jsem to zažil, bylo to snad ještě hezčí než listopadový převrat v roce 1989. Bohužel, tehdejší vedení státu, které se své role ujmulo nedemokraticky a které lidé v tom týdnu z nezbytí podporovali, jim za tuto podporu, nezlobte se na mne za ten výraz, v Moskvě nasralo na hlavy (čestná výjimka, dr. František Kriegel, jen stvrdila, že to, co jeho kolegové udělali, udělat nemuseli). Jak potom může někdo drze mluvit o tom, že veřejnost pak uzavřela nepsanou smlouvu s režimem. Veřejnost byla zrazena lidmi, které si nezvolila, a u „smlouvy“ asistovaly divize po zuby ozbrojených ruských vojáků.

MUDr. Barták, který je v podezření, že týral a sexuálně napadal své asistentky, je nyní označuje za prostitutky a vydává se za oběť spiknutí. Na celé story jsou pozoruhodné dvě věci: za prvé, pan doktor je jakási moderní česká obdoba hejtmana z Kopníku, pozoruhodné je, že story o jeho vlivných kontaktech zjevně působily na mnoho lidí, kteří mohli jeho aktivitám už dávno zabránit, jako účinný paralyzér. To není moc dobré svědectví o nynějším stavu české společnosti. A za druhé, pan doktor podle policejní psycholožky Čírtkové „přistupuje k variantě druhotného ubližování, kdy pachatelé útočí na své oběti, snaží se je zastrašit a psychicky odrovnat“. To je zcela zjevné a jeden by řekl, že je to taky dostatečný důvod k uvalení vazby.

V MfD zveřejnili další článek prezidenta Klause. Je to polemika s Jürgenem Habermasem o tom, jak by měla vypadat Evropa budoucnosti. Zřejmě by mělo jít o soustavu zcela rovnoprávných trpasličích národních států. Německo, které je jednak apriori podezřelé a jednak moc velké a silné, by se mělo stát jejich společným protektorátem. Nebo snad ne?

V Lidových novinách polemizuje Jiří Peňás s Ondřejem Neffem. Neff v sobotu v LN napsal,že má pochopení pro výrok Ctibora Mašína, že Havel je „kretén spojený s estébáky“. Já sice pro ten výrok pochopení nemám, jednak je to přehnané a jednak je to hulvátské, ale stejně malé pochopení mám pro to, co o Neffovi píše pan Peňás. Polemika je pojata velmi gruntovně: začíná otcem kritizovaného, ze srovnání Vladimír a Ondřej Neff na jedné, Jiří a Petr Hájek na druhé straně vychází Ondřej Neff lépe, ale něco společného tu přece jen je, dva „“nekonformní“ mladí autoři těch konformních časů“. V každém případě Ondřej Neff, stejně jako Petr Hájek, mohl před listopadem 1989 publikovat - laskavý čtenář si sám doplní: a tak by měl dneska držet hubu. Pracoval za normalizace jako redaktor Mladé fronty a pak časopisu Kmen. Dnes je pravicový antikomunista, a vůbec si neváží toho, že mu Havlova údajná měkkost umožnila po listopadovém převratu v klidu a bez sebezpytování pokračovat ve společenském angažmá. Na frak nedostává jen Neff, ale i zrádná česká společnost, která se prý po listopadu 1989 cítila zaskočena Havlovým údajně vstřícným postojem ke komunismu. Přitom by si prý byla v prosinci 1989 zvolila za prezidenta ani ne komunistu Dubčeka, ale Ladislava Adamce. Považuji tento způsob polemizování za nehorázný. Zdá se, že se radikalizuje nejen okolí nynějšího prezidenta, ale i toho předchozího. Pan Peňás měl polemizovat s Neffovým názorem, a ne s jeho curriculum vitae včetně předků (za předky člověk nemůže) - a ještě na způsob řeči Marka Antonia nad Césarovou mrtvolou ze Shakespearovy hry. Česká společnost je navíc kárána jen na základě toho, co o ní píše Ondřej Neff, přičemž by mne moc zajímalo, oč se opírá vznesené obvinění z podpory Adamce; nevěřím tomu, že by tenkrát, bezprostředně po převratu, existovaly nějaké věrohodné průzkumy veřejného mínění. Pan Peňás vlastně dnes kopíruje postoje lidí z Havlova okruhu bezprostředně po převratu: česká veřejnost za normalizace selhala, a teď by tedy měla pěkně v klidu a tichosti podporovat své nové lídry, kteří žijí v pravdě. Když poslechne, bude jí velkomyslně odpuštěno, pokud se ovšem někdo z těch zaprodanců odváží remcat, dostane zahulit, vytáhnou se na něj všechna jeho minulá selhání. Při takovém pohrdání veřejností neměla Havlova garnitura šanci politicky obstát.

Úterý 23. srpna: českou mediální scénu ovládly případy „třech B“: Bárta, Bátora, Barták. Všimli si toho i naši slovenští sousedé, v deníku Sme vyšel článek pod pěkným názvem „Český rating BBB-“. (Přečíst jsem si ho bohužel nemohl, přístup k němu je zpoplatněný a mně se nedostává euráčů). „Třemi B“ se zaobírá i moje dnešní glosa, když jsem ji psal, o článku ve Sme jsem ještě nevěděl, předběhli mne, připadám si zaskočený jako Jára Cimrman. Mezitím se situace u nás po česku uklidnila, předsednictvo TOP09 dalo prostřednictvím místopředseda Kalouska na vědomí, že „strana se cítí vázána koaliční smlouvou a rozhodně nemá v úmyslu koalici opustit.“ Škoda, byli bychom zbaveni zatím nejděsivější vlády v krátkých dějinách České republiky. Takhle „případ Bátora“ vyzněl do ztracena, což je úspěch Věcí veřejných a Hradu (tahle koalice je sice neformální, ale na rozdíl od té vládní funguje bezproblémově).

O další rozruch se stará prezidentův vicekancléř Hájek: ministr Schwarzenberg ho označil za prezidentova poskoka, Hájek tvrdí, že tím hrubě urazil hlavu státu (jeho ne?), a žádá „hlasitou omluvu“. Pokud se jí prezidentovi nedostane, bude se Hájek snažit, aby Schwarzenberga k omluvě donutil soud. To je pozoruhodné, v omluvách máme teď chaos. Za pana Bátoru se omlouvá ministr Dobeš, o Klausovu čest pečuje pan Hájek. Jde prý o urážku „instituce prezidenta republiky“. Můžu žalovat někoho za to, že urazil mého nadřízeného, a to nejen jako osobu, ale přímo jako instituci? Připadá mi to legrační.

Do severních Čech (Šluknovsko a přilehlé oblasti) bylo přesunuto cca 50 policejních „těžkooděnců“. Stalo se tak poté, co bezpečnostní rada státu uložila ministru vnitra Janu Kubicemu a policejnímu prezidentovi Petru Lessymu úkol, aby "zásadním způsobem" a za pomoci policejních posil řešili tamější bezpečnostní situaci. Posily byly umístěny V Novém Boru, Šluknově, Rumburku a Varnsdorfu. Je to dvanáct a půl policisty na jedno město. Po tom, co se tam odehrálo, je to, řekl bych, trochu málo, zvlášť když do Nového Boru míří i nevyžádaná, leč superochotná pomoc Dělnické strany sociální spravedlnosti.

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková poskytla serveru idnes.cz zajímavý rozhovor. Řeč byla hlavně o násilnostech v Novém Boru a v Rumburku. Na otázku, zda lze srovnávat žhářský útok ve Vítkově s násilím v severočeských městech, paní Šimůnková odpověděla: “V konečném důsledku rozdíl nevidím. Obojí jsou neomluvitelné brutální činy, které si zaslouží nejtvrdší tresty. Jediný rozdíl je, že vítkovští žháři útoky předem chladnokrevně naplánovali a provedli, cílem byla rodina s malým dítětem, což asi předvídali. V Novém Boru dlouhodobé plánování útoku chybělo, šlo o okamžitou neadekvátní reakci. Ale v konečném důsledku je to v zásadě stejné.“ To mi připadá dost přesné, stejně jako závěr rozhovoru:

Otázka: Expředseda sociální demokracie Jiří Paroubek před několika dny napsal: "Spravedlivě vyplácené sociální dávky - to přece není jen podpora flákačů. Společnost si jimi kromě jiného také může zajišťovat bezpečí. Díky nim můžeme jít večer z kina pěšky, máme možnost volně parkovat auta u chodníků." Souhlasíte s takovým výkladem?

Odpověď: Ta věta působí tak trochu, jako by sociální dávky byly určitým obnosem, který společnost a slušní lidé platí potenciálním zločincům a kriminálníkům za to, že nebudou páchat kriminální činy. To mi přijde trošku nadnesené, s tím souhlasit nemohu. Účel sociálních dávek je naprosto jiný, než že by měly odrazovat od trestné činnosti.

Otázka: Používáte slova "trošku nadnesené", ale vlastně tím říkáte, že sociální dávky nejsou výpalné.

Odpověď: Ano.

Středa 24. srpna: TOP09 splnila, co slíbila: na dnešní schůzi vlády zastoupili její ministry náměstci. Premiér Nečas obvinil nepřítomné ministry, že porušili jednací řád vlády – nikdo z nich se prý předem neomluvil. Ministr Drábek tvrdí, že se všichni omluvili, už když odcházeli z minulé schůze (nikde není napsáno, že by omluva musela být písemná). Nečasovo rozhořčení není moc přesvědčivé, jednak znovu označuje Bátoru za subalterního úředníka a jednak účinně postihnout neposlušné ministry by znamenalo zbořit koalici. Stejně ovšem TOP09 nemá žádný účinný nástroj, aby donutila VV (tedy ministra Dobeše) odvolat Bátoru. Premiér hrozí, že obstrukce TOP09 může vést k úvaze o konci vlády jako celku (to si ovšem nikdo z nynější koalice nechce dovolit) nebo k tomu, že bude možné odvolávat jednotlivé členy kabinetu (to by ale znamenalo změnu ústavy, nebo snad ne?) Taky není přesvědčivé, když premiér dává ministrům z TOP09 za vzor jejich předsedu, ministr Schwarzenberg to měl jednoduché, vzal si dovolenou. Vládní koalice by snad mohla fungovat tenkrát, když by aspoň jedna z koaličních stran byla skutečně ochotná riskovat rozpad koalice a pád vlády. Zatím to vypadá, že k tomu není nikdo ochoten ani trochu. Situace ve vládě se týká naše dnešní glosa.

Proto taky není moc přesvědčivé, když ministr Kalousek vzkazuje Bártovi, že v případě zachování daňového zvýhodnění pro stravenky půjde o porušení koaliční smlouvy a v zásadě konec koalice. Bárta by to nepochybně nedělal, kdyby nevěděl, že pokud některý z koaličních partnerů VV mluví o konci koalice, blafuje.

Ministr Drábek chce zavést vydávání důchodů v bankomatech prostřednictvím zvláštní jednoúčelové karty. Premiér Nečas protestuje, v tomto případě z dobrých důvodů, pro spoustu důchodců by to znamenalo jen a jen buzeraci (existuje např. spousta obcí, i docela velkých, kde žádné bankomaty nejsou). Učinil tak tiskovým prohlášením, ministr Drábek sdělil, že úprava je zatím v oblasti úvah, bude údajně záležet na dlouhé odborné diskusi. Je zarážející, že se premiér a jeho ministr nemohou předem dohodnout a dávají veřejnosti tak okatě najevo nedostatky v komunikaci uvnitř vlády.

Mladé frontě dnes poskytli rozhovor pánové Jaroslav Kmenta a Michal Viewegh. Patrně nejpozoruhodnější je jejich vyznání ohledně Věcí veřejných. Označují politiku této strany za vrchol politického cynismu a zároveň pan Viewegh přiznává, že ji loni v květnu sám volil. Pozoruhodné je zejména vyznání pana Kmenty: „Už nemám iluze. Uchovával jsem si ještě malou naději po posledních volbách, ale ta kauza s Bártou a ABL, když jsme odhalovali, co všechno je za nimi, to mě zdecimovalo. Tam už nevěříte vůbec ničemu.“ Zaráží mne ta naivita: přece nebylo tak těžké odhadnout ještě před volbami, že investovat naději do politického subjektu, který se tak bez zábran sám propaguje jako něco zcela nového a čistého, se nemůže vyplatit. Že jim naletí normální volič, je omluvitelné. Ale intelektuálové, kteří se navíc jako pan Kmenta zabývají politikou?

Čtvrtek 25. srpna: na včerejší schůzi vlády se podle ČTK projednávala otázka ustavení státního tajemníka pro Evropskou unii. Tato funkce zatím neexistuje, protože se na ní nedokázaly shodnout ODS s TOP09, resp. premiér Nečas s ministrem zahraničí Schwarzenbergem. Premiér tvrdí, že zřízení této funkce je dáno koaliční smlouvou (kde se říká, že koordinace evropské politiky bude v gesci předsedy vlády a bude se jí věnovat podřízený útvar, který bude úzce spolupracovat s ministerstvem zahraničí) a že potřebuje útvar, který se bude věnovat přípravě jednání s Bruselem. Je zjevné, že zřízení funkce státního tajemníka by mohlo dosti podstatně omezit (a patrně by taky omezilo) kompetence ministra zahraničí. Takže bychom místo dosavadních dvou zahraničních politik (té vládní a té hradní) měli hned tři, hradní, tu z Černínského paláce a tu ze Strakovky. Jinak je zjevné, že ministři za TOP09 se svou absencí vystavují nebezpečí, že Nečas se s nimi nebude vůbec bavit a zřízení funkce si nechá na vládě odsouhlasit. Nečas ovšem možná nechce rovnou postavit TOP09 před hotovou věc, ale jen přimět její ministry, aby skončili s „pasivní rezistencí“ a začali se zase účastnit schůzí vlády. V každém případě neúčast na jednáních vlády nebyl od TOP09 moc promyšlený tah.

Zároveň se do věci vložil prezident Klaus, prohlásil, že bojkot schůzí vlády nepovažuje od TOP09 za důstojný. Má si to vyřešit vláda, je to „primárně jejich vzájemná hra a není to pro prezidenta žádná specifická úloha.“ To je zvláštní, prosil ho někdo, aby se do té záležitosti pletl?

V Clevelandu byl s vojenskými poctami pohřben Ctirad Mašín. Pietního aktu se za vládu ČR účastnil ministr Vondra a velvyslanec v USA Gandalovič. Právo při té příležitosti pokračuje v „protimašínovské“ kampani a útočí na city čtenářů snímkem podřezaného příslušníka SNB. Mám sice k činnosti skupiny bratří Mašínů výhrady, ale zrovna tohle mi nevadí: lidé, kteří opracovali v represivních orgánech bolševického režimu, za to nesli odpovědnost a museli počítat s rizikem, že přijdou o život ve střetnutí s jeho odpůrci. Taky řeči o vrazích a vraždách jsou pouhá permanentní předvolební rétorika ze strany nynější opozice. Články, které Mašíny sice odsuzují, ale s nimiž je možné aspoň polemizovat (a v některých věcech i souhlasit), jako je ten Stanislava Křečka v dnešních LN, jsou poměrně vzácné.

V Salonu Práva zveřejnil Petr Drulák pozoruhodný článek pod titulkem „Za vlády prasat“. Je mi líto, ale za prasata označuje (byť nepřímo) i nynější českou vládní garnituru. K té je sice možné mít spoustu výhrad, ale tohle nejsou výhrady, ale dost nechutná urážka, ostatně příznačná pro politickou atmosféru v dnešní ČR, a nejen v ní. Pan Drulák sice kritizuje Václava Bělohradského za to, co napsal o korupci (pokud se dobře pamatuji, že boj proti korupci je politický kýč, na tom je hodně pravdy), ale zato s ním velmi souhlasí, pokud jde o „hněv“. Odvolává se na módní ideologii „rozhořčení“. Tyto úvahy jsou v podstatě marxistické, vycházejí z toho, že hybnou silou dějin je nenávist, a vytvářejí hysterickou atmosféru, v níž diskuse probíhá jako třídní boj, v našem případě s „politicko-ekonomickou oligarchií, která vyrůstá z prostředí jak bývalých disidentů, tak i svazáckých funkcionářů, veksláků či zahraničněobchodních kádrů“. Stejně jako v minulém století, době konfliktu ruského komunistického impéria se západními demokraciemi, stojí proti sobě na jedné straně pojetí „ideového boje“ jako poslední bitvy sil dobra se silami zla, v němž hnací silou je vztek a zášť, a na druhé straně představa svobodného rozhovoru, v němž pravda není předem dána, který je opřen o přesvědčení, že i nepřítel je bližní, jehož je třeba milovat (a snažit se ho nikoli zašlapat do země, ale přesvědčit). Vypadá to, jako bychom se dnes „po spirále“ vraceli zpátky do roku 1989.

Pátek 26. srpna: Čtyři krajští hejtmani, Michal Hašek, Jaroslav Palas, Jiří Běhounek, Lubomír Franc, a navíc ještě místopředseda Senátu Zdeněk Škromach podepsali petici Strany práv občanů – zemanovci za přímou volbu prezidenta, hejtmanů a starostů. Podepsali ji víceméně demonstrativně na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích, za přítomnosti Miloše Zemana. Hašek nevylučuje ani to, že by mohl podpořit kandidaturu Miloše Zemana na prezidentskou funkci (Zeman, jak se dal slyšet, bude kandidovat jen tenkrát, pokud bude prezident volen přímo). Je to nepochybně ťafka Sobotkovi (kterého Zeman nenávidí, protože figuroval na seznamu zrádců při prezidentské volbě v roce 2003). Jihočeský hejtman Zimola se zatím nepřidal. Představa Miloše Zemana coby prezidenta je úděsná, plejáda prezidentů ČR by jeho zvolením nabyla výrazně ráz pavilonu hrůzy.

V rozhovoru pro LN řekl Josef Mašín, že se Češi dosud nedokázali vyrovnat s komunistickou minulostí. Myslím si, že je to horší, že se Češi dosud nedokázali vyrovnat vůbec s tím, že nějakou minulost mají, minulost vždycky kromě toho, na co je třeba být pyšný, zahrnuje i věci, za něž je třeba se stydět. To druhé se tady moc nedaří, podle slov pana Mašína se udělal pokrok v tom, že se dnešní gymnazisté stydí za své rodiče (což mi, takto obecně řečeno, připadá lehce zrůdné, protože je to v rozporu s desaterem, a navíc, když má člověk dojem, že je třeba se stydět, měl by začínat od sebe a ne od rodičů). Tématu Mašínové se týká naše dnešní glosa.

Vláda a církve se definitivně dohodly na majetkovém vyrovnání. Tedy definitivně v té míře, jak může tato vláda uzavírat definitivní dohody. Hlava Věcí veřejných Vít Bárta dal najevo, že jeho strana bude v parlamentu hlasovat pro vyrovnání jen tehdy, pokud ministr financí přidá v rozpočtu na příští rok ministerstvům ovládaným VV (doprava a školství). Koaliční spolupráce bude tedy i do budoucna fungovat stejně jako dosud (jedna krize za druhou) a odluky církví od státu se nedočkáme. Stát bude církve i nadále držet pod krkem, je to pro něj výhoda, i když věcně vzato nevelká, vliv církví na převážně ateistickou veřejnost je nepatrný.

„Žijeme v systému, kde nejvyšším příkazem je bohatnout“, píše v Právu Jan Keller. To se mi nezdá, aspoň já se bez toho zatím vždycky obešel.

Jan Rejžek vznesl v LN závažná obvinění vůči senátoru Jaromíru Štětinovi, týkala se jeho údajné spolupráce s StB. Citoval z jeho spisu, kde jsou uvedena i jména lidí, kteří tehdy opisovali texty pro samizdat. Senátor dnes v dopise LN všechno popřel, byl registrován jako nepřátelská osoba. Jména tam dopsal – kdo jiný než StB. V dopise kromě toho ještě sdělil: „Bylo tenkrát dobrým zvykem estébákům lhát a myslím, že jsem někdy u výslechu mluvil plamenněji než Klement Gottwald.“ Pan Štětina se mýlí, dobrým zvykem bylo neříci nic.

Sobota 27. srpna: Česká republika informovala Izrael, že v září bude hlasovat proti přijetí palestinského státu do OSN. Dosud tak učinily kromě ČR jen USA, Německo, Holandsko a Itálie. To konec konců není tak špatná společnost. Na hlasování v plénu však ani nemusí dojít, USA by v tom případě údajně vetovaly zařazení bodu na program schůze Valného shromáždění.

Prezident Klaus poskytl velmi obsáhlý rozhovor deníku Právo. Týká se úplně všeho. Klaus kritizuje „Evropsko-americkou civilizaci“ a tvrdí, že by se měla vrátit ke svým základům. Co ty základy jsou, není úplně jasné, ale rozhodně to nebude křesťanství. Prezidentovi imponuje Čína, protože tam možná „míra ekonomické svobody“ začíná být větší než leckde nedaleko nás, a neměli bychom prý podceňovat fakt, že ekonomická svoboda s sebou chtě nechtě ponese svobody další“. V tom je konsekventní, slyšel jsem to o vztahu ekonomické a politické svobody od něho už někdy v roce 1968 nebo devět, jen se mi zdá, že zrovna Čína je příkladem toho, že vztah ekonomické svobody a svobod politických zdaleka není tak jednoznačný. Srovnání, schematicky řečeno,dnešního Bruselu a někdejší Moskvy mi připadá hodně za vlasy přitažené. Také představa, že správná politika si vždycky najde své lidi, je nadměrně optimistický (o špatné politice to ovšem platí bez výhrad). Svůj díl dostal i premiér Nečas za to, že hlavním dnešním problémem je radikalismus a terorismus, jako pravicový politik má za hlavní nebezpečí považovat předsedu ČSSD Sobotku a „jisté levicové myšlenky“. To mi připadá směšné a poněkud barbarské: Bohuslav Sobotka horší Usámy bin Ládina. Prezident taky nechápe „vymezování Petra Nečase proti panu Bátorovi“. To já bych celkem chápal, nechápu však „nevymezování se“ Petra Nečase proti Václavu Klausovi, připadá mi to politicky sebevražedné. Prezident „nechce vyloučit možnost, že by u nás mohla vzniknout politická strana, ke které bych mohl mít takové či onaké sympatie“, neuvažuje ale v tuto chvíli o tom, že by se na nějakém podobném projektu podílel. A konečně se „zlobí na silácké výroky většinové české společnosti vůči našim romským spoluobčanům“. Odmítá v té souvislosti „parcelizaci české společnosti“. Bodejť, voličský hlas jako voličský hlas, proč voličské hlasy parcelizovat. Myslím, že Alexandru Mitrofanovovi, který rozhovor pořizoval, se Klausovy názory mohly docela líbit – snad až na tu sociální demokracii.

Jakýmsi protějškem ke Klausovi je Mirek Topolánek, který poskytl rozhovor rovněž Právu. Některé věci dokáže zformulovat poměrně přesně. Cituji namátkou odpověď na otázku, kdo představuje extrémy současné české politiky: „Od Věcí veřejných počínaje až po nejrůznější obskurní strany a straničky, na kterých se buduje základ jakéhosi budoucího uspořádání, které už v české kotlině známe. Jde o to, vybudovat na bázi národních socialistů, na jedné straně pravicových, na druhé levicových, jiný systém stran, které jsou více zahleděné do sebe, které nevidí evropský rozměr. Je to zřetelné na pravici i levici. Jsou to procesy kolem Jiřího Paroubka, Miloše Zemana, na druhé straně celá skupina kolem Václava Klause. Jeho nová ideologie, pokud pominu oblíbený klausismus, je dnes rámována třemi B: Bárta, Bátora, Bobošíková. Což je určitá hrozba, kterou vidím. Pokud to nejsou jenom jakési testy prahu bolestivosti české veřejnosti a pokud by tak reálně měla vypadat česká politika, tak u toho ani nechci být.“ Téma spolupráce se Stranou zelených: „Strana zelených, a můžeme si o ní myslet, co chceme, nemusíme souhlasit téměř s ničím, co hlásala, byla proti Věcem veřejným naprosto standardní stranou, která se provinila jediným, měla jiný program než ODS. Nicméně práce s Bursíkem tehdy byla standardní, my jsme museli dělat kompromisy, bojovat o každou větu v zákonu. Nakonec jsme spolu, což se mu možná dnes nebude líbit, zahájili Jaderné fórum v Praze a Bratislavě, prolomili limity na Dole Bílina nebo třeba prodloužili těžbu v uranových dolech v Rožínce. Byla to otázka kompromisu. Ale dnes mám pocit, že je to permanentní válka…“ A odpověď na otázku o jeho „hlavním rivalovi“ Jiřím Paroubkovi: „Pokud do toho mohu skočit, od 15. 12. 2002 jsem měl na české politické scéně jediného rivala, a ten se nazýval Václav Klaus.“ Mirek Topolánek není žádný ambiciózní intelektuál, což bylo ve srovnání s Havlem i Klausem jeho velkou výhodou. Jediný problém (nikoli jeho, ale ODS) bylo, že se nepodařilo obklopit ho dostatečně efektivním antikonfliktním týmem, který by dokázal ovlivnit jeho excesy např. ve vztahu s novináři.

Pondělí 29. srpna: premiér Nečas navštívil výstavu Země živitelka a poskytl rozhovor Právu. Dostal mj. otázku: „Jak často, kde a podle čeho vaše rodina nakupuje potraviny, dáváte přednost potravinám domácího původu před dovezenými? Zejména druhá část otázky otvírá příležitost k vlastenecké profilaci (ba přímo si ji vyžaduje). A premiér nezklamal: „Jednoznačně dávám přednost českým potravinám. Tam, kde je možnost sáhnout po české potravině z českých surovin, tak je upřednostňujeme.“ Racionální stanovisko by bylo, že si člověk vybírá věci dobré a kvalitní a že zohledňuje cenu. Vlastenectví (nákup českých potravin) bývá u nás výsledkem kompromisu mezi oběma hledisky (hodnocení „není to sice nic moc, ale není to tak strašně drahé“). Předseda vlády (myslím teď na funkci) si ovšem racionální stanovisko nemůže dovolit, zvlášť pokud je na návštěvě výstavy Země živitelka. Musí kupovat to české, i kdyby to bylo zároveň hnusné a drahé. Anebo to musí aspoň předstírat.

Ministr Vondra prozradil, co ho vedlo k tomu, že udělil Ctiradu a Josefu Mašínovi státní vyznamenání. Ví, že je to krok kontroverzní, ale chtěl rozproudit diskusi. Vyznamenání se neudělují proto, aby byla rozprouděna diskuse, ale protože si to vyznamenaní zaslouží. A kontroverzní kroky jsou dvojího druhu: správné a nesprávné. Tím má být řečeno, že správnost je důležitější hledisko než kontroverznost.

Předseda ČSSD Sobotka se setkal před časem s Jiřím Paroubkem. Přemlouval jej, aby neopouštěl ČSSD. Byl to pro něho zjevně tak mohutný zážitek, že zatoužil, aby něčeho podobného nezůstal ušetřen ani jeho hlavní stranický rival Hašek. A tak ho veřejně vyzval, aby se taky zapojil. Trošku mi to připomíná jednu povídku Haška (tedy Jaroslava Haška) o jakési pouťové atrakci, kterou její provozovatel inzeroval slovy „zde zažijete něco, co jste dosud nezažili“. Zvědavec, který neodolal pokušení a vstoupil do pouťové boudy (byla tam tma jako v pytli), byl uchopen za flitr a mohutně nakopnut do zadnice, takže vyletěl druhou stranou ven. Všichni, kdo tu proceduru absolvovali, ji pak ze zlomyslnosti doporučovali všem známým. Hašek (Michal, statutární místopředseda ČSSD) si Sobotkovu výzvu vykoledoval tím, že na výstavě Země živitelka podepsal petici zemanovců za přímou volbu prezidenta, starostů a krajských hejtmanů a zároveň nevyloučil, že by se Zeman mohl stát kandidátem strany na funkci prezidenta. Zdůvodnil to slovy: „Nechci na Hradě nikomu nevadícího prezidenta bez chuti a bez zápachu“. O Miloši Zemanovi se nedá ani náhodou říci, že by nikomu nevadil, ba spoustě lidí by vadil asi tak, jako tchoř v kurníku. Problém je v tom, že by možná byl až příliš dokonalým ztělesněním ideálu pana Haška.

Prezident Klaus zjevně nepodepíše mezinárodní úmluvu o kontrole tabáku (jde o ochranu lidí opřed cigaretami). Prezidentův kancléř Jiří Weigl k tomu ministerstvu zdravotnictví napsal: „Úmluva nařizuje lidem to, o čem si myslí, že je to pro ně dobré, je v naprostém rozporu se svobodou člověka.“ Na tom něco je, nikdo nemá právo nutit lidi k tomu, aby byli zdraví (přesněji řečeno aby se vyhnuli něčemu, co může jejich zdraví poškodit). Lze v tom pokračovat pořád pryč. Až se vymýtí kouření, přijde na řadu alkohol. Atd. A nakonec ze všech udělají vzorové jedince, na nichž zdravotní pojišťovny ušetří. Všechny nás učiní šťastnými, třeba i proti naší vůli. A pokud by někdo snad nechtěl, moc energicky nechtěl, půjde do lochu.

V dnešních Lidových novinách bylo lze si přečíst dvě zdokumentované informace. Za prvé, Češi chodí k lékaři nejčastěji z celé EU. Jsme hypochondři. Ale to by nebylo ještě to nejhorší. Jen v prvních sedmi měsících tohoto roku bylo podáno na policii 200 302 podnětů, na jejichž základě se zahájily úkony trestního řízení. Je to 943 oznámení denně, tedy zhruba jedno za dvě minuty. Každé dvě minuty jedno prásknutí. Není divu, práskači se těší ve veřejnosti jisté úctě, některým se dokonce dostalo značné publicity. Na druhé straně mají orgány činné v trestním řízení mnoho práce, občas zbytečné (zdaleka ne každé prásknutí se povede) a ministerstvo spravedlnosti a další kompetentní osoby uvažují, jak práskání přece jen trochu zkomplikovat. Zdá se, že to však bude velmi složité, práskačská vášeň je jako hurikán Irene a všechny překážky, které se jí staví do cesty, nejspíš hravě smete.

Úterý 30. srpna: „Případ Bátora“ byl uzavřen. Řekl to premiér Nečas. Ministr Dobeš se rozhodl pana Bátoru z jednoho místa odvolat a na jiné ho posadit. O tom, zda byl vykopnut o něco nahoru nebo o něco malounko dolů, je možné vést diskuse. Šetrnému polovýkopu předcházelo horečné jednání, angažovali se v něm údajně premiér, předseda TOP09 Schwarzenberg i ministr Dobeš. Podle Dobeše bylo řešení nastaveno tak, aby nebylo poražených ani vítězů. O tom bych si dovolil pochybovat: viz naše dnešní glosa. Prvního září mají proběhnout dvě demonstrace (resp. happeningy, kdyby to náhodou na demonstraci nevydalo). Jedna pro Bátoru, druhá proti Bátorovi. První pořádá hnutí D.O.S.T. (pokud bude v pracovní době, ministr Dobeš na ni pana Bátoru neopustí), druhou Strana zelených. Na internetu se objevila petice „Pro Bátoru, za svobodu a právo“, kterou podepsalo (ve chvíli, kdy píšu tyto řádky) skoro šest set lidí – pokud by se 1. září všichni dostavili na probátorovskou akci, byl by to buď velký happening, nebo velmi malá demonstrace. V textu petice se mj. praví: „Nejde nám primárně o osobu Ladislava Bátory či jeho politické názory, nýbrž o svobodu myšlení, slova a přesvědčení, jež jsou platným zákonem zaručeny všem občanům České republiky!“ Myslím, že pokud by bylo omezeno právo pana Bátory a dalších titulovat svého oponenta „chudák stará“, nebyla by to pro svobodu slova v ČR zase až tak velká rána.

Poslanecká sněmovna vydala obrovitou většinou 177 poslanců poslance Bártu a Škárku k trestnímu stíhání. Proti byli tři poslanci VV. Oba poslanci s vydáním souhlasili. Ministr Dobeš při té příležitosti označil za strůjce všeho (čeho?) Kristýnu Kočí. Pan Bárta se zase divil, proč policie neusiluje i o vydání poslankyně Kočí (podle svých vlastních slov taky obdržela obálku). Zatím bývali vydáváni ponejvíce pachatelé dopravních nehod z řad poslanců. Problém údajných úplatků ve straně Věci veřejné se ovšem bude velmi obtížně rozplétat.

Podle průzkumu, který provedla agentura Factum Invenio (jde o volební model) by v PS získala převahu „levice“ (sociální demokrati a komunisté). V přepočtu na mandáty by měla celkem 109 poslanců. Komunisté už nedýchají na záda ODS, ale udržují si jako třetí za ČSSD a ODS cca 2% náskok před TOP09. Do Sněmovny by se nedostaly VV, nahradili by je lidovci. Zelení dosáhli 4%, mohli by tedy být ještě ve hře – pravděpodobnější však je, že mnoho hlasů by propadlo. Účast by byla 56%, tj. o dost menší než loni. Za tři roky, které má ještě koalice před sebou, se sice může leccos změnit, ale pokud bude spoléhat na příměr, jehož použil ministr Schwarzenberg (koaliční vláda je jako vůz Lada Niva, je na ní sice příšerný pohled, ale je funkční), změna bude nejspíš v její neprospěch.

V MfD mistruje pan Musil (fascinuje mne sebevědomí, které z jeho textů čiší) jakousi „paní analytičku“ z BBC za škarohlídství ve věci Libye (tvrdila, že Kaddáfí hned tak neprohraje). Byla (stejně jako další skeptici) označena za „rozumbradu“, což je v ústech pana Musila, pokud tomu dobře rozumím, zhruba obdoba méně uhlazeného výrazu „prašivý skunk“. Já bych na místě pana Musila taky „nedělal účet bez hostinského“, abych se snad sám nestal „rozumbradou“, případně prašivým skunkem. Kaddáfí nejspíš padne, aspoň teď to tak vypadá. Vůbec ale není jasné, co přijde po něm. Stejně jako např. není jasné, co bude v Egyptě a v Tunisu.

Středa 31. srpna: Vít Bárta žádal Sněmovnu o své vydání k trestnímu stíhání velmi pateticky: „Prosím o mé vydání, prosím, aby Sněmovna přemýšlela, aby se podobný politický proces nemohl opakovat.“ Vypadá to, že se cítí jako Milada Horáková nebo Rudolf Slánský. Sedí-li to přirovnání, jak dlouho bude trvat, než se ke všemu přizná? Jinak se zdá, že Sněmovna by mu byla vyhověla i bez té úpěnlivé prosby, shoda byla tak říkajíc napříč politickým spektrem.

Prezident hovořil na Hradě k českým velvyslancům. Formou bylo jeho vystoupení tzv. kartáč, černou ovcí se stala velvyslankyně při EU Vicenová, která, jak řekla v rozhovoru pro LN, považuje za svůj cíl „zachránit euro“, v příkrém protikladu k panu prezidentovi. Implicite dostal zahulit i přítomný ministr zahraničí za koncepci zahraniční politiky ČR, přestože ji už jednou předělával. Velvyslanci prý (podle informace z Práva) odměnili prezidenta za jeho nechválu české zahraniční politiky nepotleskem. Tématu se týká naše dnešní neglosa.

Pan poslanec Huml, vyloučený z ČSSD, požádal o spolupráci klub ČSSD. Bude se – zatím – účastnit práce klubu jako host. Je to ze strany ČSSD jistá ostražitost, které se nedivím. O přeběhlictví podle předsedy ČSSD v tomto případě nejde, protože přeběhlíci přebíhají zásadně z ČSSD do vládní koalice, kdežto pan Huml přebíhal tak říkajíc v protisměru. Taky od jeho hlasu nezávisí to, zda se ČSSD udrží u vládního vesla, u kterého není (pokud by tomu tak bylo, byl by s ČSSD dřív nebo později konec, to podotýkám já).

Vládní koalice se vyřádila v případu Bátora a teď bude asi chvilku zase fungovat, jako by se nechumelilo. Na pořadu jsou daňové zákony, penzijní pojištění, zdravotnická reforma. Opozice zuřivě protestuje, zatím si nezvykla na to, že je často přehlasována – za Topolánka to bylo jiné! Ale v normálních zemích se opozici stává to, že je přehlasována, daleko častěji, než že uspěje, a ty země se kvůli tomu nezhroutily. To, že vláda má v parlamentě většinu, je věc poměrně běžná, i když u nás s tím doposud, připusťmě to, nejsou velké zkušenosti.

Občas se někdo z koalice chová i rozumně. Ministr Drábek například upustil od výstředního nápadu (svého vlastního) na tzv. sociální karty, které by museli mít mj. i všichni důchodci, pokud jsem to dobře pochopil, i v tom případě, když jim důchody chodí na účet (což je mj. můj případ, přihřívám si vlastní polívčičku). Aby byl pořádek, chodily by všechny na sociální karty, a z nich by mohly být pak převedeny, pokud bychom hodně moc a hodně slušně prosili, i na ten účet. Sociální karty ovšem pro pro různé státní dávky zavedeny budou, ale budou dobrovolné. Zachována zůstane i možnost dostávat dávky složenkou.

Předsedkyně revizní komise ČLK Vedralová odmítla podezření, že by pobyt MUDr. Bartáka v nemocnici, kam ho odvezli po prvním výslechu, pomáhali krýt jeho tamní kolegové. „Neznám žádného kolegu, který by kryl takového hajzla. Vždyť hází špínu na celý náš stav.“ Tedy tak trochu má paní doktorka pravdu, ale jednak s těmi hajzly bych počkal, až bude MUDr. Barták pravomocně odsouzen, a jednak velmi podobný, ba ještě mohutnější efekt měla např. akce „Děkujeme odcházíme“ (lidově „Náš exodus, váš exitus“), k níž se paní doktorka podobně výrazně nevyjádřila.