Prezident aktivista

Česká republika má smůlu, a to hned v dvojím slova smyslu: za prvé je její prezident, jak je u nás zvykem už od Masaryka, velmi ambiciózní člověk. Člověk by toužil po někom zdrženlivějším, ale tradice je tradice.

Zároveň není v ústavě zcela jasně vymezeno, jakou úlohu hraje prezident při vytváření a provozování zahraniční politiky. Jasné je jen, že ta role je nemalá.

A konečně: po roce 1992 se stalo pravidlem, že prezident je v opozici ke vládě. Zatímco vládní koalice je permanentně na sesypání, opozice máme hned dvě: tu sněmovní a tu hradní. Sněmovní pozice se vzhledem ke své relativní slabosti v PS snaží ve spolupráci s odbory přenést těžiště politického zápasu na ulici, prezident provádí minérskou práci ve skvostných sálech Pražského hradu.

Když se tohle všechno smíchá dohromady, vzniká dosti třasklavá směs.

Prezident má dva úhlavní nepřátele: exprezidenta Havla a jeho věrné (patří k nim naneštěstí i ministr zahraničí) a bruselské byrokraty. Zejména ti druzí jsou horší než někdejší kremelští aparátčíci. Proto se oblast zahraniční politiky stává terénem pro svedení okázalých verbálních bitev. Ta poslední se odehrála včera na prezidentově setkání s českými velvyslanci.

Klaus ostře zkritizoval koncepci české zahraniční politiky, kterou v červenci schválila vláda ČR. Je to podle něho „neutralistický text“, který obchází současnou krizi evropské integrace.

Prezidentovy výhrady jsou dílem za hranicí umanutosti, např. údajné „permanentní ataky na Benešovy dekrety“ – velmi bych je uvítal, ale nekonají se, EU vždy servilně vycházela českým nacionalistům vstříc. To není už jen projev populismu, Klaus tomu musí navíc ještě upřímně věřit.

Dílem má Klaus ovšem jako obvykle pravdu: vlna převratů v arabských státech je jev spíše hrozivý, protože není jasné, kdo či co svržené režimy nahradí. Hysterii kolem jaderné energie by se měla ČR opřít (taky proto, že její eliminace zvýší naši závislost na ruských zdrojích, to už ovšem Klaus neřekl). Projekt euro je očividně v krizi a ČR by měla mít možnost se k němu nepřipojit. Na druhé straně Klausovu averzi k Schengenu nechápu, červenomodrobílá varta a uniformovaný knecht s rákoskou na hranici není podle mne nezbytným ztělesněním státnosti.

Prezident se jako obvykle zaklíná národními zájmy. Národní zájmy lze buď hájit v rámci EU a v rámci EU si získávat spojence, nebo vyvažovat evropské vazby vazbami mimo EU (zatím je řeč jen o novém rozvržení váhy našeho diplomatického zastoupení ve světě). Prezidentovy sympatie pro Rusko a respekt k Číně jsou známy. Pamatuji se, že o podobné vyvažování (v jeho případě vůči USA) usiloval v době mého mládí Charles de Gaulle, vyvažovat se tehdy snažili i řečtí socialisté. Všichni přitom koketovali s orientem (SSSR). Bylo mi to z duše odporné: a to jsem ještě netušil, že něco podobného zažiju na stará kolena doma.

lidovky.cz 31. srpna 2011