Snadno nabyl…

Následující řádky jsou jakýmsi nekrologem za Petrovu boudu v Krkonoších, která v pondělí vyhořela. Hasiči došli k závěru, že oheň někdo úmyslně založil, v novinách se o tom spekuluje.

Petrova Bouda je jen zatím poslední v řadě. Co si já pamatuji, začalo to Výrovkou (v létě 1948 jsem jako dítě viděl už jen její základy. Bylo to lehce morbidní). Labská bouda v šedesátých letech vyhořela taky, byla však nahrazena stavbou, kterou se dnes nedaří odstranit. O Českou boudu na Sněžce se postaral zub času. V případě Luční boudy se pokusy o likvidaci dosud nepovedly. Ale radovat bychom se neměli, třeba by to bylo předčasné.

Zdá se, že při vylikvidování těchto objektů byla zvolena dvojí cesta: prosté zničení (nejjednodušší, ale je to řešení pouze negativní), či rafinovanější zničení a následné zbudování něčeho betonového a nesmírně ohavného (případ již zmíněné Labské boudy; tuto cestu volil bolševik, naštěstí se mu nedostávalo prostředků).

Zdá se, že vývoj je tu trochu podobný tomu, který údajně probíhá na Šumavě, podporován ekologickými aktivisty a vědci v oboru ekologického aktivismu. Jeden z vědců ho pro dnešní MfD shrnul v pregnantní zkratce: „V této lokalitě vzniká les, který je svým složením podobný tomu, který byl pro Šumavu typický před tisíci lety.“ Možná by ten proces měl být popohnán: proč jen před tisíci, a ne rovnou před deseti tisíci lety? A něco podobného, aspoň pokud jde o zjevně nadbytečná lidská obydlí, hlavně ta, co slouží hromadnému ubytování, probíhá v Krkonoších: zjevně se má obnovit stav před tisíci lety. Samozřejmě pokud se neuplatní bolševická cesta a krajina nebude zamořena betonovými monstry (dnes spíše konstrukcemi z ocele a ze skla, což je skoro totéž).

Zvláštní shodou okolností si nikdo nevšiml, že cesta o plus minus tisíc let zpátky proti proudu času začala v roce 1945. Původní vlastníci, kteří o objekty do té doby pečovali, byli oholeni o majetek a vyhnáni. Noví majitelé (nebo jen „národní správci“?) za krátkou dobu svého působení nestihli to, k čemu tak snadno přišli, náležitě devastovat. Pak zase je pro změnu oholili jejich bratři, stejně jako oni Češi rodu slovanského. Byl jsem v Krkonoších s rodiči jako malé dítě v létě roku 1948. Takřka novopečená majitelka, právě obíraná, běhala po stále ještě úhledném hotýlku a hystericky brečela. Nechápal jsem, co se jí děje.

Snad by tedy stačilo, ať už jde o šumavské hvozdy nebo krkonošské boudy, nebýt moc ambiciózní a vrátit ty objekty a ty hvozdy aspoň do stavu, v jakém byly před sto nebo ještě o malounko méně lety. Nemáme se čeho bát: ti, které o ně naši předkové kdysi obrali, jsou dávno mrtvi, a EU jednání našich předků požehnala. Klaus a jeho chasa na Hradě a v podhradí nás straší nadarmo. Jde jen o to, abychom se začali o něco, co jsme v tomto případě právě nezdědili, a od předků, kteří zase nebyli až tak docela naši, pořádně, pečlivě a s pietou starat. Stav Šumavy i Krkonoš svědčí o tom, že to není úplně snadné. Obávám se totiž, že bez špetky jakési lítosti to asi nejde, a ta zatím bohužel úplně chybí.

lidovky.cz 2. srpna 2011