Co týden dal

Sobota 1. srpna: Předseda ODS Topolánek obvinil osobně Jiřího Paroubka a některé jeho spolupracovníky z „objednávání a využívání … fízlovských metod“. Že se na poměrně mohutné akci, která v poslední době zaměstnává česká média a je zaměřena proti ODS jako celku a Topolánkovu vedení zvlášť, nějakým způsobem Paroubkova ČSSD podílí, je zjevné, hraje mu výrazně do not. Těžko ovšem uvěřit, že je to jenom akce ČSSD. Např. jim to toskánské rojení někdo musel prásknout. Ve věci se mimořádně horlivě angažují Lidové noviny, o něco méně Mladá fronta Dnes, Právo je spíš zdrženlivé (podle toho, co píší v LN, se funkcionáři ČSSD snaží šetřit generálního ředitele ČEZ Romana a lidi s ním spojené, jdou pochopitelně po Topolánkovi). Podle „expertů“ citovaných v LN, se „z fotek těžko vykrucuje“. Ve skutečnosti fotky neříkají nic jiného než to, že ti lidé se potkali. Není jasné, jak dlouho a o čem mluvili. Vypovídá to ještě o něco míň než slavné záběry videokamer z hotelu Savoy. To samozřejmě neznamená, že v neposlední řadě by se Topolánek neměl zlobit sám na sebe a na svou decentně řečeno neohroženost. Nikdo mu zatím nedokázal, že udělal něco nepřípustného (a je otázka, zda se mu vůbec něco takového dokázat dá), ale je tu podezření, které se mu do voleb těžko podaří rozptýlit (takové podezření je ostatně těžké rozptýlit, jak máte dokázat, že jste něco neudělal). Stačí už jen málo, a jeho situace se trochu začne podobat té Čunkově před dvěma lety. Dopad na českou politickou scénu by pak byl katastrofální.

Václav Bělohradský pokračuje v Právu ve svém brojení proti antikomunismu. K tématu se ještě vrátíme.

Miroslav Kalousek mluví v souvislosti s „Topolánkovou aférou“ o tom, že se u nás „nedělá politika, ale že se vyrábějí skandály“. „Zaráží mě ale, že někdo sleduje na zakázku kohokoli, a je jedno, že jde o politika… Voliče a některé politiky trápí, že dochází postupně… v centru a v regionech k některým procesům, které bych označil jako plíživou privatizaci veřejné moci“. Na tom hodně je. Když ale zároveň prohlašuje: „Aby se některé věci napravily, tak první podmínkou je, že se zcela otevřeně řekne pravda a nebudeme si navzájem lhát“, vrací se jen k banálnímu „normální je nelhat“.

Jiří Hanák tvrdí v Právu: „Většina z nás bude v říjnu vybírat mezi dvěma zaneřáděnými stranami. Jedna ale smrdí podstatně více“. V tom s ním souhlasím. Opačný názor máme jen na to, která je ta podstatně smradlavější. Aféra neaféra, pořád ještě není těžké vybrat si tu o hodně lepší, a Paroubkova ČSSD to ani náhodou není.

Jiří Pehe se v MfD (příloha Kavárna) zabývá Facebookem. Píše tam mj.: „Vezmeme-li například již zmíněnou vajíčkovou válku „facebookové generace“ s funkcionáři ČSSD, bylo by dříve, než učiníme dalekosáhlé závěry, dobré zjistit, do jaké míry stály za útoky na představitele ČSSD koherentní politické ideje a do jaké míry pouhé emoce, případně často sdílená představa mladých lidí, že něco je tak říkajíc „cool“.“ Řekl bych, že je to možná ještě jednodušší, těm lidem je Paroubek (ne ČSSD jako taková, ČSSD má jen smůlu, že je její předseda) tak nějak odporný. Musím se přiznat, že tento poct sdílím, čímž vysvětluji, že mi nepřipadá zase až tak nepochopitelný. Ostatně jistou nervozitu z fenoménu Paroubek vyjadřuje v tomto čísle MfD i např. Michal Viewegh, není to tedy něco vysloveně pubertálního. A Pehe kromě toho ještě píše: „Jak upozorňují někteří filosofové, u nás třeba Václav Bělohradský, naprosté zahlcení nestrukturovanými informacemi může být ve své povaze podobně „totalitní“ jako kontrola nad informacemi.“ Správně! Veřejnost, a zejména nezvedená mládež, nesmí dostávat informace „nestrukturované“, ale pěkně předžvýkané, jinak by jí to mohlo poplést hlavu. To je typicky netotalitní. Zbývá ještě úředně stanovit, kdo je ke strukturování informací úředně kompetentní. Musím říci, že výraz tak drzého pohrdání schopností lidí vyznat se v „nestrukturovaných informacích“ a nedůvěry ve svobodný úsudek člověka jsem po listopadu 1989 snad ještě nečetl.

Je mi líto, ale nezbývá mi než se zastat europoslance Ransdorfa. Srazil před časem coby řidič automobilu na přechodu nějakou paní způsobil jí, když vycházím ze zprávy v LN, „četné odřeniny“. Sám svou vinu přiznal a požádal o zbavení imunity, což se taky stalo. Pak ale přišly volby do EP a o zbavení imunity bude muset žádat znovu. Je zjevné, že za tuto shodu okolností prostě nemůže, a z věci vyplývá jen jedno, totiž že pan Ransdorf (vzhledem k tomu, že to byla v posledních svou letech už druhá nehoda, kterou zavinil) je za volantem svému okolí poměrně nebezpečný.

Pondělí 3. srpna: Poslankyně Zubová dostane od svého sponzora Soukupa něco přes devět milionů na volební kampaň. Původně se pan Soukup nechal slyšet, že uvažuje o vlastním vstupu do politiky, i kdyby ho to mělo stát sto padesát milionů. Nechtěl se však angažovat ani v exekutivě, ani v parlamentu. Bylo by to za těchto okolností zbytečné vyhazování peněz, v politice už je. Teď si ještě polepší a ušetřil sto čtyřicet milionů. Možná ale, že zbůhdarma vyhodil i těch devět, paní Zubová by se do Poslanecké sněmovny dostala i bez nich. Každopádně se můžeme těšit, že nás od sklonku léta budou otravovat na billboardy a bigboardy s v této chvíli již nejslavnější politickou přeběhlicí. Škoda, žer se ve volbách nemohou udílet negativně preferenční hlasy (nemohu si teď honem vzpomenout, co je opak od preference).

Česká královna lidskoprávní krásy ministr Kocáb se odmítl angažovat v záležitosti rumunských Romů, kteří se ubytovali víceméně načerno postupně poblíž několika obcí v okolí Prahy. Nedivím se mu: tady nebyl nikde poblíž někdo, koho by mohl označit za rasistu a zviditelnit na jeho pozadí své politické vnady. Šlo o malé vesnice, žádný Chomutov. Pan ministr Kocáb je dokladem neomezených možností, které poskytuje česká politická scéna: může se na ní na delší dobu poměrně výrazně uplatnit i totálně nevolitelný člověk.

Poslankyně KSČM Ivana Levá (jak krásné jméno!) prohlásila v rozhovoru pero Právo mj.: „První naši studenti, kteří se po roce 1989 vraceli z USA, mě v rozhovorech přesvědčili, že naše úroveň vzdělání je v porovnání se Spojenými státy vysoká.“ Ale paní Levá! To přece bylo u nás aspoň ve vašich kruzích jasné nejpozději od roku 1948, pořád jste to troubili do našeho bolševického malosvěta. A vy teď přiznáte, že jste se nechala přesvědčit až po roce 1989!

První stránky MfD a Lidových novin jsou opět naplněny předvolební kampaní ohledně Topolánkova pobytu v Toskánsku a podnikatele Janouška. V MfD konstatují, že si „vilu obehnanou vysokou zdí s železnými vraty nemůže objednat na týden kdokoliv“. Smí si špičkový český politik objednávat jen to, co si může objednat kdokoliv? A proč? Komu to vadí? Mně ne. Já si takovou vilu objednat nemůžu, vůbec po tom netoužím a Topolánkovi to přeju. Tématu se týká naše dnešní glosa. Neoficiálními tajnými službami byl v Monte Argentario načapán i ředitel ústeckých chemiček Spolchemie a Setuza Procházka. Provinil se tím, že „přejal firmu, která bývá často spojována s hledaným podnikatelem Tomášem Pitrem. Ten Setuzu ovládl společně s kontroverzním obchodníkem Františkem Mrázkem…“ Mravně čistým řešením by bylo poté nevolat žádného Procházku, ale celý podnik vyhodit do vzduchu, ulpělo na něm příliš morální špíny. Jen nevím, zda se zaměstnanci nebo bez nich: první řešení by bylo, pokud jde o očistu, spolehlivější, druhé humánnější.

Viliam Buchert kritizuje v dnešní Mladé frontě Dnes čecháčkovství a odvolává se přitom na Václava Černého. Vůbec mi sice není jasné, čeho konkrétně se jeho článek týká, ale vždycky, když čtu takové úvahy, například od Václava Černého nebo Václava Havla, mám nezadržitelnou chuť se k čecháčkovství otevřeně přihlásit. Ostatně, napsal jsem o tom před pár lety, když mi to ještě šlo, fejeton, který tu dávám k dispozici.

Jiří Paroubek hodlá, až se zmocní vlády nad touto nešťastnou zemí. V rámci boje proti klientelismu zavést černou listinu firem, které budou vyloučeny z veřejných zakázek. V tom mu věřím do slova a do písmene. Jen nevím, je-li to boj proti klientelismu nebo jeho podpora. Co myslíte?

Úterý 4. srpna: Katedra politologie Filosofické fakulty University Palackého v Olomouci přinesla výsledky průzkumu veřejného mínění, z něhož poprvé vyplývá, že by občanské strany mohly získat v podzimních volbách přesvědčivou většinu v Poslanecké sněmovně. Průzkum vzbuzuje na první pohled dojem, že jeho výsledek je silně přeexponovaný, i když základní trend (pokles preferencí ČSSD, vzestup preferencí ODS) je stejný jako v průzkumech velkých agentur. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér Fischer vytkl dopisem ministryni Kovářové personální změny, které v poslední době provedla, i „úvahy o zrušení dvou poboček vrchního státního zastupitelství v Olomouci“, jak píše dnes Právo. Podle Fischera nemá současná vláda jiný mandát než „dočasné zajištění efektivního chodu státu“. To je naprosto nepochybné, a taky je nepochybné, že ministryně Kolářová podniká kroky, které velmi vybočují z toho, co si vláda vůbec může dovolit, že ministerstvo spravedlnosti je jejím nejchoulostivějším článkem a že premiér s tím musí něco dělat. Je ovšem otázka, co může dělat víc, než psát „ostré dopisy“. Do voleb zbývá kratičký čas, a i kdyby odstupující parlament vyjádřil odstupující vládě nedůvěru, žádná nová už před volbami nevznikne, jen se neúměrně zvětší chaos. A kdyby chtěl paní ministryni vyhodit, narazí nejedlí u ODS.

Mladá fronta Dnes se věnuje případu vily, kterou si pronajal v Monte Argentario Topolánkův přítel Dalík. Vynořila se spousta spekulací, žádný důkaz. „Toskánská chřipka“ mezitím zachvátila i Hospodářské noviny a zčásti i Právo, které se doposud chovalo vzorně rezervovaně. Předvolební horečka začala v českých médiích velmi brzy. Není divu – půjde v nich o hodně: totiž o to, zda budeme mít demokracii bez přívlastků, nebo nový východní vynález, tzv. demokracii řízenou. Zdůrazňuji, že žádný „komunismus“ nám nehrozí. Řízená demokracie v českém provedení může být ještě horší.

Americký astronaut, který vynesl na orbitální stanici Nerudovy Písně kosmické, se svěřil s tím, že je četl na orbitu kolegům večer po práci a že přitom obyčejně usnuli. Velice mne těší, že nejsem sám, na koho Nerudova poezie působí takhle sugestivně.

Miroslav Kalousek prohlásil v dnešních LN k problémům Mirka Topolánka: „Takovýto skandál poškozuje sám o sobě systém v jeho základu. Protože veřejnost by měla vnímat politiku jako kolbiště, na kterém se odehrává zápas věcných argumentů. Přičemž si nemyslím, že soupeř, se kterým hru hraji, je můj soupeř a musím ho za každou cenu zničit.“ Bohužel se politická situace u nás vyvinula po listopadu 1989 tak, že pojetí, které Kalousek kritizuje, pojetí politiky jako pokračování třídního bojer jinými prostředky, se prosazovalo silněji a silněji. Nejprve za doprovodu pokryteckých frází o pravdě a lásce, pak čím dál tím víc otevřeně. A je otázka, dá-li se na tom zrovna teď ještě něco změnit.

Středa 5. srpna: ČSSD má jakési problémy identifikovat se s generálem Randákem: poté, co ho kdysi Topolánek vyhodil, prohlásil Paroubek, že jakmile s zmocní vlády, nainstaluje ho tam, odkud ho jeho předchůdce odinstaloval. Teď se k problému zpravodajských služeb vyjadřují jen Paroubkovi zbrojnoši (poslanec Tejc), a to v tom smyslu, že prvořadá věc nejsou personálie, nýbrž nestabilita. Je třeba provést reformu a kontrolu (perestrojku), a personální věci pak budou na premiérovi. Zvoral to (tedy zvoral ve smyslu přehnal) ten generál? Vymknul se „kontrole“? Nebo snad pracuje pro někoho jiného? Nevěřím, že by nějaký agent, a generál agentů, agent 001, je taky jenom agent, nepracoval pro někoho. Pracovat pro někoho je podstatou agentství.

K případu Toskánsko se vyjádřil i primátor Bém: nevidí nic špatného na tom, že se politici setkávají s byznysmeny během dovolené, pokud politici tu dovolenou tráví za své. To je v podstatě pravda, podotýkám jen, že zatím nikdo neprokázal, že se Topolánek nechal na dovolené od někoho vydržovat. Až to někdo prokáže, bude mít problém Topolánek. Zatím má problém jen a pouze Randák, a to veliký, respektive měl by mít, jenže noviny zajímal jen Topolánek a spol. Vytvořil se kýčovitý živý obraz boje za spravedlnost a proti pánům, tak typický pro české deformované pojetí svobody a demokracie. K problému se ještě vrátíme. Místopředsedkyně PS Němcová řekla v Radiožurnálu, že jí Topolánkova vysvětlení zatím stačí, a vytkla Dalíkovi, že nebyl dost opatrný a nesnažil se svého šéfa chránit. Nemám o panu Dalíkovi nejmenší iluze (kdysi prohlásil, že má ctižádost být panu Topolánkovi Martinem Bormanem, což vzbudilo v českém prostředí jakousi hysterii, aniž by si kdokoli všiml, že pan Dalík je Topolánkovi daleko spíš Grigorijem Rasputinem), ale základem skandálu Toskánsko a jeho falešného pojetí v médiích je to, že ten, kdo má co vysvětlovat, není Topolánek nebo Dalík, nýbrž Randák. Až to Randák vysvětlí (nebo až jeho role bude vysvětlena), je možné se bavit dál.

Taky vůbec není důležité, zda vilu vlastní J&T nebo někdo jiný. Důležité je, zda za ní Dalík přiměřeně zaplatil nebo zda byl nějak zvýhodněn. Teprve až se prokáže to druhé, bude zajímavé, kdo vilu vlastní.

K věci se vyjádřil i Miloš Zeman. Protitopolánkovské tažení nepodpořil, protože by pomohl svému úhlavnímu nepříteli Paroubkovi. Prohlásil, že je to nafouknutá bublina a důsledek okurkové sezóny. To je velké podcenění té věci. Je to cílená záležitost a pokus výrazně ovlivnit předvolební kampaň. Jen není úplně jasné, odkud fouká vítr. Nějak se mi nezdá, že by foukal od ČSSD, a Klaus mi připadá na to, aby spískal takovou obrovitou akci, příliš bezvýznamný.

Paní Těthalová, starostka Husince, má kliku: smí si dovolit říci, že jí a její obci nájezd rumunských Romů způsobil dost velké potíže a že se na ni všichni z vyšších pater státu vykašlali, aniž by ji salonní čeští mistři politické korektnosti mediálně lynčovali (lynč bývá naštěstí dost neúčinný, dává jen argumenty skutečným rasistům). Arbitr elegantiae lidských práv ministr Kocáb totiž usoudil, že rumunští Romové jsou bohatí. A bohatec, byť Rom, si nezaslouží žádné velké ohledy. Podstatné je, že tento stát vykazuje zvláštní druh zbabělosti: nedokáže návštěvníky ze zahraničí brát jako rovnoprávné (rovnost práv zahrnuje i rovnost povinností) a jde mu hlavně o to, aby nebyl ocejchován (ještě víc než dosud) jako xenofobní.

Policejní prezident Martinů vyhodil z funkce náměstka pro službu kriminální policie a vyšetřování Houbu. S vyhozeným se to houpalo už delší dobu, výkop nastal během jeho pracovní neschopnosti. Ministr Pecina ani náměstek Komorous samozřejmě za nic nemohou, je to plně v kompetenci policejního prezidenta. Přesto to vypadá, jako by dvojice Pecina – Kovářová nechtěně, ale harmonicky spolupracovala: Pecina dělá v policii pořádek jako řemen, Kovářová, která zjevně zametá smetí po aféře Čunek, zase v justici nepořádek. Až bude po volbách a dílo dokonané, bude v důsledku toho možné zase jako v minulosti zavřít kohokoli za cokoli. Proti minulosti budeme však mít jednu velkou výhodu: nebude to žádný komunismus.

Někdejší spolupracovník Českého deníku a dnešní spolupracovník Práva Ivan Vilček zveřejnil v Právu štvavý článek o maďarských reakcích na slovenský jazykový zákon. Článek je hnusný, ale nemám čas se s ním teď patlat. Až na jeden detail: zdobí jej fotografie pochodující Maďarské gardy, nikde však není zmíněno, že Maďarskou gardu v Maďarsku zakázali (česká „Národní garda“, přidružená k Národní straně, vesele existuje, o čemž se lze přesvědčit z jejích internetových stránek; pravda, je to, na rozdíl od Maďarské gardy, čistě potěmkinská akce – ale podstata je stejná). Takže zase jeden příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“.

Hluboko ve stínu Topolánkovy aféry se zmítá podivný pražský propletenec, jehož součástí je podnikatel Roman Janoušek, novopečený předseda strany Věci veřejné Radek John, ředitel bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta a lidé z pražského magistrátu. Bártova firma dostala do péče některé pražské památky, jež nestačí opečovat PIS. Hodlá zvýšit jejich atraktivitu mj. tím, že u nich rozmístí zaměstnance oblečené do historických kostýmů, kteří by měli přitáhnout zájemce z řad turistů. Historik umění Richard Biegel se k tomu vyjádřil dosti příkře a přesně: „Taková šaškárna. Je to jen další doklad toho, že se z Prahy stává Disneyland… Město se mění v kýčovitou kulisu, kde se z památek stává komerční atrakce. Vše se podřídí prvoplánovému honu na turisty.“ Je jen třeba doplnit, že pro lidi, kteří se jako já v tomto městě narodili a prožili tu prakticky celý život, vzniká uprostřed, v jeho nejkrásnějších partiích, podivná zakázaná zóna, kde jim všechno, od cen v obchodech a restauracích po ruštinu a asiatskou neurvalost obsluhujícího personálu, dává najevo, že tam nemají co pohledávat. (Napsal jsem o tom před časem do událostí fejeton, který tu připomínám). Pan Bárta, šéf firmy, má úzké vztahy s místoředsedkyní Věcí veřejných paní Klasnovou a údajně stranu nepřímo podporuje. Protože strana Věci veřejné bude – jako řada dalších nesmyslných pidistran - v příštích volbách do PS sloužit jako recyklační stroj, proměňující volební lístky na klozetpapír (s tím, že poškodí především občanské strany), těžko se ubránit dojmu, že se pražská ODS snaží i tímto způsobem zavařit svému“ „celostátnímu“ předsedovi.

V dnešních LN na stránce tři najdeme poznámku: „Kdo je Markus M. Hasler? Pozadí firmy, která Marku Dalíkovi pronajala vilu v Toskánsku, je nepřehledné. Majitel společnosti a muž, jehož podpis je pod smlouvou, je Markus M. Hasler. Jeho jméno figuruje v mnoha dalších firmách. Zajímavá je i skutečnost, že Hasler v Lichtenštejnsku působí jako představitel Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Jedná se o stejný řád, který mezi své rytíře počítá i bývalého ministra zahraničních věcí, knížete Karla Schwarzenberga.“ Je zjevné, že tam nějakým omylem zabloudila z Práva. Někde v tiskárně se to zkrátka popletlo.

Ladislav Smoljak se v LN vrací (mj.) i k článku Václava Bělohradského z Práva (vyšel 23. 5.), kde autor mluví o „pokusu přenést nadcházející předvolební klání ze sporu zájmů do sporu o hodnoty“ a označuje to za „morální kýč“. Musím se přiznat, že k experimentátorům tohoto typu nepatřím, beru věc pragmaticky a cynicky. Když vyhraje Paroubek, nehrozí mi žádný návrat ke komunismu. Budeme mít demokracii. Jen si budu zase muset zvykat na to, že nebudu mít v novinách co číst a kam psát, že mne budou buzerovat policajti a možná mne zavřou. A že téhle zemi budou vládnout podobné uřvané lampasácké typy a prodejní cyničtí vychcanci, jací tu byli pány přinejmenším v posledních čtyřiceti letech před převratem. Na to, abych emigroval, jsem už moc starý. Zdá se, že svou šanci jsem nenapravitelně propásl v šedesátých letech. Ale kdoví, zda by to bylo bývalo řešení. Třeba bych v důsledku dvou desetiletí prožitých v emigraci měl dnes v hlavě to, co v ní má Václav Bělohradský.

V Lidových novinách se taky vracejí k sporu státu s farmářkou Havránkovou. Nechci se vyjadřovat k textu v LN, jen k jednomu problému, který s ním souvisí, už dlouho mne to trápí. Liberální je (a spousta českých salonních liberálů to taky dělá) podporovat práva jedince, podnikatele, vlastníka, proti nenechavému a rozpínavému státu. Lidé jako paní Havránková jsou v opozici statečného mlynáře z Jiráskovy Lucerny, který hájí svou lípu před panskou zvůlí. Jistě, jenže to platí obecně, knižně, v ideálním případě, dejme tomu ve staré dobré Anglii. Různým šťouralům se totiž zdá, že u nás je v té svobodomyslnosti jakýsi pozůstatek nevolnické morálky, snaha z cizího, tj. panského, tj. státního, vytřískat co nejvíc se dá, protože z panského krev neteče. Liberální zásady jsou stvořeny jen pro opravdu svobodné lidi, a společnost na nich založená může fungovat jen tam, kde jsou lidé vlastenci, věří v Boha a bojí se ho (to všechno spolu souvisí). A tak si šťouralové nejspíš myslí, že společnost drzých otroků si demokracii, kterou si nezaslouží, sama dřív nebo později zničí.

Čtvrtek 6. srpna: Neměl jsem v posledních letech nikdy chuť navážet se do Karla Gotta, jedna je to snadný terč a jednak nedělal nic jiného a horšího než spousta jeho kolegů, jen na něj díky jeho velkému úspěchu bylo víc vidět. Případ s jeho údajným pokusem o emigraci a dopisem, který prý nenapsal, však po komentáři přímo řve. Celou aféru na počátku sedmdesátých let si pamatuju, vnímal jsem ji , jako drtivá většina lidí. „zvnějšku“ (tj. nikoli z profesního prostředí, v němž se zpěvák pohyboval). Konfliktu Karla Gotta s komunistickým vedením jsem rozuměl tak, že - za prvé - Husákův režim přecenil své síly: chtěl Gotta dostat do lajny podobným způsobem jako ostatní hvězdy tehdejší české pop music a nějak nezvážil jeho obrovskou popularitu v SRN. Gott naznačil, že pokud budou hodně blbnout, mohl by taky případně v SFRN zůstat. Režimu by to bylo jednak nepříjemné a jednak by ztratil možnost tuhle nadějnou ovečku čas od času pořádně ostříhat a nasbírat si “devizy“. Gott nepochybně věděl, že jeho pozice není docela slabá. Na druhé straně byl i Gott zranitelným, jeho hodnota spočívala v tom pro západního (německého) diváka zvláštním kouzlu, že se pohyboval zároveň na terénu ruského impéria a svobodného světa. Kdyby tahle ambivalence zmizela a ze zpěváka se stal obyčejný emigrant, asi by ztratil něco na přitažlivosti. Navíc domácí obliba mu zajišťovala jistotu (přízeň publika přece jen cizího je vrtkavá a nejistá); navíc je nepochybně pravda, co dnes zpěvák tvrdí, že StB, jak bylo jejím zvykem, ho nestydatě vydírala prostřednictvím nátlaku na jeho rodiče. Tak se zrodil kompromis, jehož výrazem je mj. i dopis, o němž se teď mluví. Gott neemigruje a zachová jakousi pasivní loajalitu k režimu, stejnou jako ostatní české pop stars s několika velmi málo čestnými výjimkami (tj. ozve se jen v krajních případech, jako bylo odsouzení Charty77), a režim mu umožní prezentovat se bez problémů na německém „trhu“. Dopis nemusel sám psát, servilní pasáže mu jistě nešly od srdce (braly se tehdy v té kuriózní a nepříliš důstojné společnosti jako nutné zlo), na druhé straně nevěřím, že by o nich nevěděl. Byla to součást hry, tiché dohody s Husákovým režimem. Nepochybně hlavním viníkem v té nedůstojné tragikomické frašce byl komunistický režim, ale že by pan Gott byl čistý jako lilium, si taky nemyslím. Mohl zůstat venku (že to pro něho bylo těžké, je mi jasné) anebo ještě spíš zůstat doma a živit se něčím jiným – svět by se kvůli tomu nezbořil a bolševikovi by pořádně zavařil. Takhle zároveň pomohl sobě i jemu. A nebyl by dnes v pokušení trousit chválu na tak odpornou svini, jakou byl dr. Gustáv Husák (viz dnešní rozhovor v Právu). Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl!

“Šéf“ společnosti Transparency International Ondráčka (pokud tomu rozumím, jedná se o jakousi obdobu Greenpeace v amazonském pralese politiky a státní administrativy, předvoj bojovníků za tzv. politickou korektnost všemi prostředky) hlásá v Právu (které se konečně v Toskánské aféře pořádně rozjelo): „Topolánek by účty z Toskánska zveřejnit rozhodně měl!“ Myslím si, že účty by především měli skládat ti, kdo Toskánskou aféru rozjeli a kdo jim v tom pomáhali. K tomu je nutné organizátory aféry najít a vytáhnout za ušiska z pohodlného a zbabělého přítmí na světlo boží. Pak se taky uvidí, co všechno má Topolánek a další vysvětlovat a zveřejnit. Právem oslovení politologové si myslí, že za chování „politiků“ nesou určitou vinu taky občané (že „to“ „politikům“ trpí, místo aby je kamenovali). Co je ale „to“, když nevíme, kdo tuhle obludnou difamační kampaň zorganizoval a jen tušíme, za jakým účelem. Teprve až tohle budeme vědět, bude jasně vidět, jakou roli v tu sehráli zmínění „politici“.

Ivan Vilček se v Právu pozastavuje nad tím, že „maďarští extremisté prodávají rohožky s tváří Fica a Sloty“ – tak zní titulek. Správně by titulek měl končit „s tváří Fica a extremisty Sloty“. Příspěvek do rubriky „jak číst Právo“.

Mladá fronta Dnes z alibismu předstírá, jakoby zároveň s difamací ODS všemi silami usilovala o to, odhalit, kdo „šmírování“ zorganizoval a zařídil. Prý se „ve štábech ODS i ČSSD myslí(!), že za tím, mohou být „malé strany“, TOP 09 a Věci veřejné. To je nehorázný nesmysl, za tak rozsáhlou akcí musí být někdo nesrovnatelně mocnější. Navíc Kalousek se Schwarzenbergem nejsou idioti a musí vědět, že pokud chtějí zasednout ve vládě, nesmějí krást hlasy ODS (tím v občanském táboře nic nepřibude), ale získávat je mezi nerozhodnutými voliči a těmi, co minule z nezbytí volili zelené.

Podle romisty a antropologa Zbyňka Andršta česká společnost v konfrontaci s rumunskými Romy opět selhala. „Je toho mnoho, co můžeme na Romech (všeobecně, ne na těch z Rumunska teď, bd) oprávněně kritizovat, v případě toho konkrétního případu z letošního léta bychom se však měli spíše zamyslit, jak je to s námi, s naší společností.“ Ve skutečnosti dovedu pochopit tu rozvětvenou romskou rodinu, která byla konfrontována s tragickou smrtí mladého příbuzného. Ostatně šlo o shodu nešťastných náhod, ne o cynicky organizovanou akci jako je „emigrace“ do Kanady. Dovedu pochopit (ještě o něco víc, je to ale dáno perspektivou, s níž se na případ dívám) rozhořčení lidí z vesnic, v jejichž okolí se ti Romové ubytovali – najednou viděli, že u nás neplatí rovnost před zákonem, a že si jiní smějí dovolit to, co by si oni dovolit nesměli, i kdyby snad chtěli, protože státní orgány mají panickou hrůzu před dalším obviněním z rasismu a nechaly představitele místní samosprávy, aby se v problému plácali. Jediné, co nedovedu pochopit, jsou hloupé řeči, které vede ten Andrš. Ostatně, pokud jde o návštěvníky z ciziny, jsou tu příklady podstatně křiklavější, jimž by naši bojovníci za lidská práva a politickou korektnost měli věnovat svou pozornost: podle LN u nás s přinejmenším jakousi tichou tolerancí českých úřadů pracuje spousta dělníků hlavně z Ukrajiny v otrockých podmínkách, a když se pokoušejí vymanit, hrozí jim od mafie, která je „zaměstnává“, přinejmenším mučení. Co tomu říká Michael Svatoušek Kocáb? Nepatří to tak náhodou do jeho resortu? O podobných věcech se ví dávno, od aféry s dělnicemi ze severní Koreje (napsal jsem o tom kdysi pro Události článek, který tu připomínám).

Pokud jde o kauzu Toskánsko, spekuluje se v MfD a LN o tom, že fotografie a videa pořídil bývalý agent rozvědky a Randákův podřízený Petr Bakeš, odsouzený před časem kvůli sledování prezidentova kancléře Weigla před prezidentskou volbou). Ten člověk, píší v LN, „začínal již u komunistické Státní bezpečnosti. Podle jeho svazku byl v roce 1988 „ustanoven referentem 4. správy“ StB“, která se zabývala sledováním. Důkaz o účasti toho Bakeše je, pravda, nepevný, opírá se jen o to, že na zvukovém záznamu doprovázejícím videa, která kolportoval generál Randák, kdosi prý poznal jeho hlas. A článek končí: „Problematická je dovolená hlavně kvůli tomu, že se Topolánek v letovisku Monte Argentario neformálně setkal s vlivnými lidmi z českého byznysu - například s lobbistou ČEZ Vladimírem Johanesem či šéfem zmíněného polostátního gigantu Martinem Romanem.“ To je účelový nesmysl, problematická je ta dovolená hlavně proto, že ji problematickou učinila za horlivé spolupráce českých novin neoficiální sledovačka, na níž se snad dokonce podíleli estébáci, kteří kdysi proháněli po Praze mne a moje kamarády. A jaký je cíl celé té veleakce – zatím lze jenom spekulovat, spekulovat se dá snadno, a mně se už dlouho chce hrozně moc spekulovat zejména o zahraničních zájemcích o politickou změnu v ČR (na mysli mám pochopitelně Andorru).

Pátek 7. srpna: Toskánská aféra je soustavně a zdárně přikrmována. Dalíkova smlouva s Raben Anstalt byla psána původně česky, zjistili jazykovědci. V Monte Argentario a jeho čytřicetikilometrovém okolí se v inkriminované době potulovala nejrůznější podezřelá individua jako např. bývalý ministr spravedlnosti Pospíšil nebo podnikatel Pitr, psanec na úprku před spravedlností. Generál Rrandák dostává z neznáma esemesky věštící ještě větší problémy pro Topolánka a Dalíka. Dalšího vývoje předvolební kampaně proti ODS se týká naše dnešní glosa.

Manželka předsedy Paroubka žádá omluvu od výtvarníka, který ji zneuctil (tedy obrazně, samozřejmě, ale obrazně do slova a do písmene) nezdvořilými fotomontážemi, použitými bez jejího souhlasu a „proti její vůli“, jak píšou v Právu (to je zvláštní, ona o těch fotomontážích předem věděla?). Pokud se jí omluvy nedostane, hodlá sáhnout k žalobě. Jednu už před časem prohrála. Fotomontáže jsou docela nevinné a netýkavým českým politikům i jejich rodinným příslušníkům by se nemělo ustupovat, protože to znamená dobrovolně omezovat prostor pro svobodu projevu.

Nového slovenského jazykového zákona si všimli i v britském listě Economist. V té souvislosti v MfD píšou s odvoláním na jakési nejmenované „kritiky“, že zákon je „nejednoznačný“, a proto jej mohou maďarští politici „využívat“ v předvolebním boji (od MfD je velmi ohleduplné, že nenapsala rovnou „zneužívat“). Ve skutečnosti se věci mají tak, že zákon je zhovadilý, a proto ho mohou kritizovat i v Británii. Zákonu jsme se už věnovali ve zvláštním článku.

Jiří Paroubek si v magazínu MF Dnes postěžoval, že prý by se v současné době v Česku i v celé Evropě těžko našel někdo, kdo je tak soustavně napadán. Je pravda, že čelný politik na sebe přitahuje pozornost, která mu často může být nemilá, a občas dokonce právem. Ti čeští to zpravidla řeší neurotickými reakcemi, arogancí a hulvátstvím. Člověk, který se v politické špičce nikdy nepohyboval, to snadno odsoudí, většinou si ale nedovede představit, jaké to je, být neustále pod drobnohledem a občas i nechutně otravován. Jiří Paroubek na sebe ovšem značnou část pozornosti přitahuje sám svým nemožným chováním, a navíc, když se stylizuje za největšího trpitele v Evropě (nebo snad na zeměkouli?), obludně přehání. Je to tak nepřiměřené a vyšinuté, že se jednoho zmocňuje hrůza, co bude provádět člověk, který vidí svět a sebe v něm tak deformovaně, až se mu dostanou do rukou mocenské instrumenty. Jiří Paroubek je nebezpečný člověk.

Sobota 8. srpna: průzkum agentury Median, o němž jsem se zmínil v páteční glose, se podle agentury konal od 2. července do 1. srpna, mohl tedy už (teoreticky) být částečně ovlivněn „toskánskou aférou“. Autor průzkumu to sice nepředpokládá, ale úplně vyloučeno to není. V každém, případě průzkum chtě nechtě vysílá signál, že situace se mění, neboli, jak to velmi pěkně vyložil sociolog Hampl z agentury STEM, „deprese ČSSD posledních měsíců byla jen dočasná a odrážela jen nelibost lidí kvůli pádu vlády během evropského předsednictví a vajíčkovou kampaň a teď se ČSSD vrací zpět na své pozice“. To je výklad pro STEM a pro ČSSD optimistický a říká čtenářům, jak mají výsledky průzkumu „číst“ a jak se do budoucna rozhodovat.

Jiří Paroubek se opět obětavě omluvil veřejnosti a obětem komunismu za média, která překroutila jeho výroky. Jiří Paroubek je beránek boží, který snímá naše hříchy. V celé Evropě podle jeho slov neexistuje politik, který by tak strašně trpěl podlými útoky svých nepřátel, a on, místo aby se jim mstil, bere jejich provinění na sebe a dokonce se za ně omlouvá! - nechápu, jak relativně přece jen civilizovaný národ může takového politika vůbec brát vážně.

Noviny dále rozpatlávají toskánskou aféru: MfD skrovněji (zjevně mají oprávněný dojem, že hlavní práci už odvedli), Právo středně a LN mocně. Hlavní problém je momentálně podpis zástupce firmy Raben Anstalt Haslera na smlouvě o pronájmu vily v Monte Argentario. Mladé frontě Dnes „se podařilo získat“ jiný Haslerův podpis roku 2005, a vyjádření soudního znalce, podle něhož „je patrné, že to zcela nekoresponduje, ale pan Hasler může používat více druhů podpisů“. Jiná expertka tvrdí, že „jsou tam některé podobnosti i shody“, ale „na druhou stranu takovýhle čmár by dokázal vyhotovit kdokoli“, a třetí že se z toho nedá jasně určit, zda dokument podepisoval stejný člověk. Člověk by řekl, že v takové situaci by bylo nejjednodušší se zeptat Haslera, zda to podepsal nebo ne. Možná, že se zatím na Haslerovi pracuje. LN kromě expertů (kteří se vyjadřují podobně jako ti, jichž se dotazovali v MfD) se obrátilo i na zástupce řádu svatého Lazara v ČR, který prohlásil: „Nejsem četník ani grafolog, mohu si podpisy pouze položit vedle sebe a porovnávat. Když to dělám, tak z toho mám smíšené pocity.“ Opravdu zajímavé (podotýkám, že Haslera z řádu vyhodili a nemají ho rádi, což vím rovněž z LN).

Josef Kopecký v MfD zase píše: „Problém je, že stále nevíme, zda není Topolánek někomu nyní zavázán.“ Nezbývá, než dokázat, že je někomu zavázán, a pak se o tom bude moci mluvit. Místo toho naléhají na Topolánka, aby se přiznal, a on se k tomu nezná, což se bere jako důkaz viny.

Právo přineslo rozhovor s předsedou KSČM Filipem. Filip opakuje svou paranoidně předvolební tezi o „dohodě ODS s ČSSD“ ohledně obsazení vlády (Fischerovy), k níž byla prý dodatečně přizvána SZ – ve skutečnosti původní koncept byl, že se na vládě budou podílet všechny parlamentní strany kromě KSČM, ale KDU-ČSL považovala za vhodnější zůstat před volbami mimo. Filipova paranoia je účelová, na rozdíl od Paroubkova stihomamu („nejpronásledovanější politik v Evropě“), Paroubek to myslí upřímně, a o to je nebezpečnější. Filip však kromě toho mluví i o tom, „že tady fungují jakési zpravodajské služby politických stran. To musím zcela odsoudit. Protože pokud má fungovat stát, tak zpravodajskou činnost má vykonávat stát a má být pod kontrolou ústavních orgánů. Jestliže začnou policejní metody používat mezi sebou v politické práci špičky politických stran, tak jsme těsně před Watergate“ (já bych řekl daleko za Watergate). V této věci má předseda KSČM bohužel pravdu. Jen ji (příznačně) považuje až za třetí v pořadí, podle mne je první a jediná.

Jan Rybář píše v MfD o Putinovi. Za Jelcina se podle něho země ocitla na pokraji krachu, ovládali ji nemilosrdní gangsteři a byznysmeni. To je do slova a do písmene pravda. Pak přišel Putin, píše Rybář, a dal lidem naději, že Rusko bude znovu velká země. To je taky pravda. A dnes prý čeká Putina tatáž mise jako před deseti lety, totiž „udělat z Ruska docela obyčejnou evropskou zemi“. A k tomu je nutné přece jen něco připodotknout. Putin se ujal vlády, když hrozilo, že se v Rusku v procesu jakési podivné pseudodemoktratizace úplně zhroutí centrální státní moc a zemi rozchvátí regionální oligarchové a emancipující se neruské národy. Putin tomu energicky zabránil (což udělat musel a těžko mu to vyčítat), ovšem za tu cenu, že Rusko (už zase) ani náhodou nebude docela obyčejnou evropskou zemí, nýbrž tím, čím bylo odjakživa předtím, neobyčejnou a neevropskou zemí. A to udělat nemusel a neměl. Obávám se, že tento trend je aspoň pro příští nevratný, a pokud by snad Putin ve víru hospodářské krize padl, může ho vystřídat jen někdo ještě horší. Rusové bohužel už zase svou šanci propásli. O naší se bude rozhodovat v podzimních volbách, a vidím to velmi černě.

Podle agentury Factum Invenio je nejdůvěryhodnějším českým předsedou politické strany Schwarzenberg, následuje Paroubek, a pak (se stejným výsledkem) Filip, Svoboda a Topolánek. Poslední je Liška. Průzkum byl dělán jen mezi stranami, které už v PS jsou nebo mají šanci se tam dostat. Paradoxní je, že byl pořízen na objednávku ČSSD, Schwarzenbergův náskok před Paroubkem je ovšem minimální, a všichni ti politici mají společnou jednu věc: daleko víc lidí jim nedůvěřuje. Nejméně nedůvěřují Liškovi, trošku více Schwarzenbergovi, ještě o malounko více Filipovi, o dost víc Paroubkovi, ještě víc Svobodovi a nejvíc Topolánkovi. Na těch průzkumech zase až tak nezáleží, nepromítají se přímo do stranických preferencí, ale trochu přece jen, a masivní mediální kampaň proti ODS, která právě probíhá, má v situaci, kdy přízeň a nepřízeň voličů k dvěma hlavním blokům je v rovnováze, slušnou naději na úspěch. (Samotný průzkum proběhl v době od 19. do 23. července a nemohl ještě zachytit „toskánskou aféru“).

Daniel Kaiser píše v Lidových novinách: „Svět, který randí na molu v Monte Argentariu, se nemůže zamlouvat nikomu kromě jeho vlastních obvvatel. Nebude se líbit ani takovým tradičním příznivcům ODS, jako jsou zaměstnavatelé a normální podnikatelé, tedy podnikatelé bez možnosti přiživit se na nějaké velké státní zakázce… Fotkami z mola se Mirek Topolánek zřejmě definitivně zařadil do kategorie postkomunistických parvenu, lidí, kteří se shodou okolností, často aniž by to sami čekali, ocitli na vrcholu, a rozhodli se žít ze vzájemných dohod uzavíraných na úkor zbytku světa.“ Tady je velmi hezky zformulován cíl celé volební kampaně proti ODS. To se má stát.

Pondělí 10. srpna: předseda Poslanecké sněmovny Vlček se loučí s poslaneckým obdobím a patrně i se svou funkcí ve Sněmovně originálním nápadem: poslanci (ti současní, ale i ti příští) mají být označeni „sněmovními odznáčky“, aby je každý mohl snáze identifikovat. K originálnímu nápadu se ještě vrátíme.

Most ve Studénce, jehož předchůdce se stal známým tím, že spadl na jedoucí rychlík, přičemž zahynulo několik lidí a spousta dalších byla zraněna, ponese jméno strojvedoucího toho rychlíku. Strojvedoucí se zachoval velmi duchapřítomně, podařilo se mu snížit rychlost soupravy a nejspíš zachránil život mnoha lidem. Jediný problém je, že strojvůdce přežil. V civilizovaných zemích se to dělá tak, že těm, co přežili, se dávají řády a medaile (strojvedoucí by si něco podobného víc než zasloužil, předpokládám, že už to taky obdržel), kdežto ulice a mosty se pojmenovávají po těch, co umřeli (jen těm se taky staví pomníky). U nás byla tato tradice hned po roce 1918 narušena (jako přežitek po staré monarchii, kde se mosty, nádraží a ulice pojmenovávaly po členech panovnického rodu). To, že se pak řády a medaile velmi často udílely i lidem dávno mrtvým, je tak trochu rubem tohoto podivného zvyku. O této zvyklosti jsem před časem napsal fejeton, který tu pro pořádek připomínám.

Miroslav Sládek (jak rádi jsme na něho zapomněli!) prohlásil v rozhovoru pro Reflex, že se ho všichni současní politici zoufale snaží napodobit. Pokud jde o nemožné chování, má do značné míry pravdu. Jinak se vyslovil pro válku. Určitě bude, je to výhodné pro snížení populace a války ostatně byly vždycky. Tato rozvaha hodná Josefa Švejka je zjevně v jistém slova smyslu i pragmatická: kdyby se populace ČR velmi dramatickým a přitom příhodným způsobem snížila, mohl by se pan Sládek stát zase volitelným. Pokud by ovšem přežil.

Podle agentury Median si nejvíce voličů přeje za premiéra Topolánka (19%), skoro o 2% méně Paroubka, výrazně méně pak Filipa, Schwarzwenberga (Filip ho předstihl asi o 1,5%!) a Lišku. Ze zprávy v novinách není jasné, kdy byl průzkum dělán, zda zahrnul už i toskánskou aféru. Nejspíš ne. Ředitel agentury Čech se domnívá, že podpora „osobností“ zhruba odpovídá preferencím stran, docela bych si typl, že ne. Mnozí lidé budou volit ODS, přestože má za předsedu Topolánka, a nepochybně ještě daleko víc lidí bude volit ČSSD, přestože má za předsedu Paroubka. Sám pro sebe si dovedu představit situaci, kdy bych dal svůj hlas ČSSD. Nedovedu si představit, že bych hlasoval pro jakoukoli stranu, která by měla v čele Paroubka.

Pavel Kopecký, politolog z Brna, píše v dnešní MfD: „Dějiny dokládají, že ostrakizace nepatří pokaždé mezi účinná řešení mezinárodního napětí. Klasickým příkladem bylo sovětské Rusko. Nechceme-li s ním to dnešní Rusko jednou opravdu srovnávat, měli bychom konečně přijmout fakt, že skutečná nebezpečí dneška stojí jinde. Moskva, nezahnaná znovu do nežádoucí spolupráce, nám s nimi může vydatně pomoci.“ Ten člověk se zbláznil. Není vůbec v možnostech a silách České republiky ostrakizovat Rusko. Jediné, o co jde, je ze všech sil se snažit, aby nás znovu nesežralo. Vůbec to nebude jednoduché, už je zase při chuti a velmi mnoho našinců se do ruského panděra bohužel vysloveně těší. Samozřejmě, ruský medvěd může českému králíkovi vydatně pomoci. Bohužel letitá zkušenost praví, že ruský medvěd v procesu pomoci králíkovi zpravidla králíka schlamstne. Už Karel Havlíček upozorňoval, že ruská politika „u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smejšlí.“

Po předsedovi KSČM Filipovi přišel i Klausův tajemník Jakl s tvrzením, že vzájemná rivalita mezi Topolánkem a Paroubkem je jen trik na voliče a že obě strany jsou už dohodnuty na společné vládě po podzimních volbách. Proč to dělá Filip, je jasné – chce nabudit dojem, že zatímco ostatní strany se oddávají špinavým zákulisním čachrům, je KSČM jedinou zásadovou opozicí. Proč to dělá Jakl, jasné není, prezidentská klika žádnou vlastní prostým okem viditelnou stranu nemá, může sice ODS podobnými řečmi (a hlavně případným podílem na rozdmychávání mediálních skandálů) více či méně oslabit, ale v tom případě vyhraje Paroubek. A myslí si snad Klaus, že ho po vyhraných volbách bude předseda ČSSD šanovat? Proč? Vždyť ho k ničemu nepotřebuje – přesněji řečeno potřebuje ho co nejvíc neutralizovat, případně se ho zbavit. Klaus a spol. si hrají s odjištěným handgranátem.

„Odbojářům, pamětníkům a politickým vězňům“ v Brně se podařilo svést vítězný zápas s velmi nebezpečným a vlivným soupeřem, totiž „některými sudetoněmeckými organizacemi“, a přes jejich zuřivý odpor prosadit, aby před Právnickou fakultou byla vztyčena socha Edvarda Beneše. Podle náměstka brněnského primátora Rychnovského vedení města tak jen naplňuje zákon z roku 2004 „Edvard Beneš se zasloužil o stát“ - k zákonu existuje zřejmě nějaké prováděcí nařízení, nejspíš ministerstva vnitra, že oslavenci je třeba všude stavět pomníky. Brno ovšem sáhlo k inovaci, která stojí za napodobení: nebudou vyhazovat peníze za vlastní pomník, ale použijí jen odlitek sochy, která už stojí před Černínským palácem v Praze. Tímto způsobem by podle zmíněného zákona bylo možné zbudovat pomníky Prezidentu Obnoviteli posléze ve všech českých obcích – mohly by se ovšem lišit podle velikosti, malé vesničky by mohly mít Beneše vzhledem ke svým omezeným zdrojům menšího než veliká města,. Jakéhosi Minibeneše. Také by bylo užitečné neodlévat velikána z bronzu (pokud by ho nehlídali ve dne v noci dva policajti, hned vzápětí by ho nejspíš nějaký neuvědomělý sociálně slabý občan ukradl a prodal do sběrny), nýbrž jen z umělé hmoty. To by taky výrazně ulehčilo případnou budoucí hromadnou demolici památníků.

A nakonec ještě opožděná zpráva z konce minulého týdne, kterou jsem zanedbal: V rozhovoru pro LN prohlásil generál Randák, že si od něho Mladá fronta Dnes fotografie a videa z Monte Argentaria v podstatě vyžádala. Zástupce šéfredaktora MfD Kubík tvrdí, že je pan Randák MfD naopak sám nabízel. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Úterý 11. srpna: Ministryně spravedlnosti Kovářová usiluje o zrušení dvou poboček Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, brněnské a ostravské. Je obtížné vysvětlit si její kroky jinak než jako jakýsi neobratný úklid za Čunkovou aférou. Premiér Fischer už údajně sdělil dopisem paní ministryni své znepokojení mj. i ohledně tohoto záměru. Paní ministryně zatím jedná: představitelé ministerstva se mají v Praze sejít se zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, aby jednali o řešení. Zvláštní shodou okolností se setkání koná právě v době, kdy vedoucí obou odboček budou na dovolené. Bylo by to velmi šikovné, kdyby to nebylo prasklo. Prasknout to ale muselo, a poté co to prasklo, to je spíš legrace (pro pozorovatele, nikoli pro zúčastněné a oba nedobrovolně nezúčastněné). ODS, jak se zdá, usiluje energicky o to, aby si znepřátelila velkou část justice. Opravdu jí nic jiného nezbývá? Pokud je to tak, pak pozdrav Pán Bůh. Když jeden sleduje obratný galop paní ministryně v justičním porcelánu, chce se mu, v asociaci na její dřívější okřídlené výroky, zvolat: make love, not policy! (doufám že je to jazykově správně, moje angličtina není nic moc)

Lidovci došli k závěru, že sponzoři politických stran pravidelně očekávají od obdarovaných protislužby. Aby se tomu vyhnuli, rozhodli se (zatím ve Zlíně, na zkoušku) vybírat od kandidátů do sněmovny příspěvek 200 tisíc korun. Není jasné, zda po složení sumy dostane každý zájemce až do vyčerpání pořadníku místo na kandidátce, nebo zda budou napřed vybráni vhodní kandidáti, a tito šťastlivci pak teprve oholeni o dvě stě tisíc, pokud je budou mít (konvenčnější řešení). Možná taky, že by těm chudším mohlo být umožněno sumu postupně splácet. Jedno je jisté: za KDU-ČSL bych vzhledem ke své finanční situaci kandidovat nemohl, ani kdybych chtěl – a to nemám dojem, že bych na tom byl finančně úplně špatně.

Prezidentovi lidé jsou zábavná parta, zejména tam, kde se pokoušejí napodobit originální myšlenky svého šéfa na problémy všehomíra (proč proboha trpí naši prezidenti bludem, že se musí vyjadřovat k otázkám všehomíra!). Tak např. prezidentův tajemník Jakl prý na svém blogu napsal: „Každá rána zasažená přírodě je vítězstvím civilizace“. Zjevně příspěvek k budoucímu spisu „Jak se stal Jakl vládcem přírody“. Populárně to vysvětluje takto: „Přece už naši prapraprapředkové, kdyby nebojovali s přírodou, tak na místě, kde sedíme dneska my spolu, by odkudsi z houští vylezl vlk a kousnul by nás do zadku.“ Naši předkové prý vlky zastřelili a houští vykáceli a dařilo se jim podstatně lépe. Naši předkové ovšem volili i mírnější cestu, část vlků ochočili. Jinak by pana Jakla, když přijde domů, jeho jezevčík (má-li jakého) místo uvítání kousl do zadnice.

Daniel Křetínský ze skupiny J&T se domnívá, že kompromitující fotografie z Topolánkovy italské dovolené si objednali podnikatelé ze skupiny Czech Coal, kteří s jeho firmou údajně soupeří. Považuju to za vyloučené, celá toskánská aféra je výlučně politická záležitost a byla vyprodukována na politickou objednávku před volbami se záměrem ovlivnit jejich výsledek.

Václav Klaus vystoupil s vnoučaty na Sněžku za přítomnosti (mimo jiné) reportérů z MfD. Reportérům se to moc líbilo, např. pan Ondřej Šťastný píše zjihle o tom, jak se prezident celý prosvětlil a polidštil: „Potkal jsem však druhého, úplně jiného Václava Klause. Byl to uvolněný a usměvavý osmašedesátiletý pán, který se rád pobaví o horách, cestování i novinách. A dokonce sem tam utrousí docela povedený vtip. Bez odstupu se baví s neznámými lidmi. A místo o globální oteplování a evropskou integraci se teď nejvíc stará o to, aby jeho malí vnuci měli co jíst i pít.“ Vypadá to, že po zdárném rozehrání toskánské kauzy se vztahy mezi MfD a panem prezidentem výrazně zlepší a budeme mít možnost soustavně poznávat pana prezidenta tak říkajíc i z té lepší stránky (což bylo úlohou všech státotvorných listů od roku 1918 dodnes, přičemž těch nestátotvorných buď bylo pořídku nebo nebyly vůbec).

V LN dnes spekulují o vzniku velké koalice mezi ČSSD a ODS. Je to jakési organické pokračování toskánské kauzy. Čelní představitelé ODS nejen kuli pikle s průmyslovými magnáty a pořídili si s jejich přispěním levnou dovolenou, ale zároveň jsou už dohodnuti s Paroubkem o dělbě moci. Takovou stranu přece nemůže rozumný člověk volit! Celá tahle úvaha o budoucí velké koalici je účelová a nesmyslná. K problému se ještě vrátíme.

Martin Weiss píše v LN: „Toskánská aféra mimo jiné krásně nasvítila i problém bohatství v politice. Lidé jako Mirek Topolánek se z titulu své funkce stýkají s řadou lidí, kteří mají aspoň desetkrát větší příjmy než oni. Nemají pocit, že by pracovali hůř ani míň než tito boháči, naopak jim připadá, že dotyční podnikatelé bohatnou i díky jim. Odměnou, se kterou se mají spokojit, je status: v mobilu mají Angelu a Nicolase a metropolemi projíždějí v policejních kolonách. Jenže v záři toskánského slunce tyto odměny jaksi blednou.“ No, jak komu nasvítila. Mně toskánská aféra nasvítila to, že se někdo před volbami mermomocí pokouší zkompromitovat Topolánka a ODS nepříliš průkaznými materiály a stranu rozvrátit (což znamená pomoci Paroubkovi k vítězství). A že by bylo moc užitečné zjistit, kdo to je.

Středa 12. srpna: KDU-ČSL uzavřela dohodu s Evropskou demokratickou stranou, že poskytne místo na kandidátkám některým z jejich představitelů a EDS za to podpoří lidovce ve volbách. Na jednu stranu je to praktické opatření, protože lidovci zajistí, aby těch 1-2% „nepostkomunistických voličů“, s nimiž může EDS počítat, nepropadlo. Na druhou stranu je to ovšem obcházení volebního zákona (nejde o výslovnou koalici a proto se nezvyšuje procento hlasů nutné pro účast na rozdělování mandátů). Kromě toho, pokud jde volitelná místa na kandidátkách, netrpí lidovci, mírně řečeno, nějakým výrazným nadbytkem. Proto, když chtěl předseda Svoboda vložit do středočeského lidoveckého hnízdečka kukaččí vejce exeuroposlankyně Hybáškové, nejohroženější holátko, paní Ptáčková (jak vhodné jméno!), která vyhrála primárky, se vzbouřila (a těžko se jí divit). Je velmi nepravděpodobné, že by zrovna ve Středočeském kraji získala KDU-ČSL víc než jeden mandát, i ten jeden jediný je sporný. Ve středočeské organizaci od té doby probíhá za účasti předsedy Svobody lítý boj: zajímalo by mne, co může paní Ptáčkové slíbit, aby se smířila s osudem. Ostatně, vytváření nekoalic-koalic má kromě světlé i svou stinnou stránku: v PS se zvýší počet poslanců, zvolených za jinou stranu, než ke které patří, nespjatých se stranou, za niž byli zvoleni, žádnými vazbami. Jsou to „osobnosti“ (jak by se řeklo v okruhu Václava Havla), v lepším případě neřízené střely, v horším vypočítaví vyděrači.

Stínová ministryně ČSSD Benešová, frustrovaná tím, jak ji kdysi Paroubek (který ji, jak zní dnešní oblíbená fráze, „nemusí“), kdysi ještě jako premiér coby nejvyší státní zástupkyni obětoval ministru Němcovi zbavil postu, usiluje o to, aby nejvyšší státní zástupce měl své jisté: měl by být jmenován ne pět let bez možnosti odvolání (předpokládám, že to není myšleno doslova, pokud by měl zůstat ve funkci i v případě, že by zemřel, bylo by to velmi zábavné). Nejvyšší státní zástupce by byl zvolen, a pak by si mohl pět let podle libosti zařádit. Tím bychom se přiblížili situaci, kterou – pro trochu, trošičku jinou profesi - popsal ve Křtu svatého Vladimíra Karel Havlíček – aktuální verze, poněkud arytmická, by zněla: Bože, kýž jsem nejvyšším státním zástupcem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení.

A další předvolební koalice – nekoalice: Věci veřejné, SNK-ED a Alternativa (co je to třetí, nevím, na internetu jsem to nenašel, nehledal jsem ovšem zvlášť pečlivě, nemám čas). Jde o podporu Věcí veřejných. Podporu, a to nějaké silnější strany, by potřebovali všichni tři účastníci. Takhle se může kumulací jen poněkud zvětšit počet hlasů, které spolykají a tak říkajíc anihilují (o moc ne, protože i zde platí zásada: sloučením třech malých pravicových subjektů vznikne ještě menší pravicový subjekt).

„Sbírku z Varšavské smlouvy doplní tanky nepřátel“ (rozuměj v muzeu, jež je součástí Vojenského historického ústavu), zní titulek v Právu. Krásná, upřímná formulace a zároveň slibný náznak leninského vývoje po spirále. Dočkáme se na podzim?

Pro Rostislava Matulíka v MfD souvisí nějak agentství (v StB) s dědičným hříchem. Je tomu třeba rozumět tak, že všichni jsme agenti, jen zpupnější část z nás si to nepřipouští? „K seznamové čistotě“ zejména mladší ročníky přišly jako slepí k houslím.“ To je prima argument. Podobně jsem já jako slepý k houslím přišel k tomu,že jsem se nestal agentem gestapa (jsem ročník 1940). Nebýt spolupracovníkem StB nebyla a není ani zásluha, ani přednost, ale být spolupracovníkem StB byla a je ostuda (větší či menší, dle okolností, ale vždycky ostuda). Matulík argumentuje dojemným příkladem svého přítele, který je uveden v Pencově seznamu jako kandidát spolupráce. Je notoricky známo, že kandidáty si StB zapisovala podle svého uvážení, dotyčný o tom nemusel vědět (řekl bych, že většinou ani nevěděl). Nevím, proč by to mělo být tajné. Potřeba utajení vzniká jen v situaci, kdy panuje přesvědčení, že všichni jsme nevinní a zároveň každý jsme tak trochu vinný. Jistě, pokud jde o dědičný hřích, jsme vinní všichni: ale nejsme všichni vinni spoluprací s StB.

Čtvrtek 13. srpna: Předsedovi KDU-ČSL Svobodovi se podařilo umístit paní Hybáškovou do čela kandidátky v Královéhradeckém kraji. Středočeská ptáčátka jsou zachráněna. Mandát (respektive vyhlídka na mandát) je u lidovců vzácná věc, a nabídnout ho hotujícím „osobnostem“ z jiných stran je něco, co zdaleka přesahuje pohostinnost bratří a sester.

Dělostřelecká příprava v Mladé frontě Dnes a v Lidových novinách utichla a toskánské kauzy se zmocnilo vedení (chtěl jsem vlastně napsat velení) ČSSD. Topolánek musí do 21. srpna uveřejnit všechny účty týkající se jeho italské dovolené, jinak mu sociální demokraté zjevně poskytnou bratrskou pomoc. Jak by mohla vypadat, naznačil poněkud mnohomluvný místopředseda Zaorálek a vypadá to, že o spojovací jednotky (neodmyslitelnou předehru bratrské pomoci) se stará ministr Pecina. Věci se týká naše dnešní glosa.

ODS si vymyslila pozoruhodnou fintu: její program tentokrát napíší sami voliči. Je to legrační populistická finta. Strany jsou od toho, aby voličům předkládaly programy, a voliči od toho, aby je pak podle toho, co jim předloží, volili. Voliči mají na starosti důležitější věci, než je psát programy (pokud by je bavilo psát programy, byli by se dali na politiku).

Dnes začal pražský Městský soud projednávat žalobu dr. Ratha na časopis Reflex kvůli karikatuře, na níž je vyobrazen s hitlerovským knírkem. Tentýž den přinesla Mladá fronta dnes fotografii amerického plakátu, na níž je se stejným knírkem vyobrazen prezident Obama. Bude se Obama taky soudit?

Pátek 14. srpna: na sledování Topolánka a dalších v Monte Argentario se prý podíleli i aktivní důstojníci tajné služby. Právu to údajně potvrdily „tři na sobě nezávislé zdroje z prostředí tajných služeb“. Pokud buď česká rozvědka jako celek, nebo její agenti pracují na soukromou objednávku (účelem má být očividně kompromitování jedné ze dvou nejsilnějších stran a ovlivnění parlamentních voleb), bylo by snad dobře dotyčnou službu celou rozpustit a udělat na zelené louce jinou, solidnější. Jenže kdo ji udělá? A bude ta nová lepší? Poměry v ČR jsou naprosto neuvěřitelné, a tyto okolnosti „toskánské aféry“ jsou podstatně důležitější než to, co mají pořízené snímky lidem sugerovat.

Místopředseda ODS Nečas na sebe upozornil hned dvakrát. Funkce jakéhosi stínového ministra práce a sociálních věcí v citlivém období před volbami je podobná funkci Mikuláše, který ovšem dárky přímo neroznáší, nýbrž jen slibuje. Ministr slibuje mateřský příspěvek ve výši sta procent platu na čtyři a půl měsíce pro matky, které se po této době vrátí do zaměstnání (a žádný mateřský příspěvek už pak pobírat nebudou). Snad by bylo smysluplnější vytvořit podmínky pro to, aby matky mohly s dítětem zůstat delší dobu a pracovat buď doma nebo na zkrácený úvazek. Nečas zároveň cítil nutnost se distancovat od Topolánka v toskánské aféře. V rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl: „Ti, kteří nejsou motivováni závistí, sami jsou slušně zajištění a mohli by si takovou dovolenou bez problémů dopřát, kritizují nízkou dávku empatie a sociální inteligence a určitou necitlivost. To zaznívá i od přesvědčených voličů ODS, kteří na tom materiálně rozhodně nejsou špatně. Lidem to připadá nešťastné, ale hlavně jim vadí, že jim to poté pan předseda nevysvětlil. Do průšvihu se může dostat každý z nás, ale důležité je na něj adekvátně reagovat“. Dovolenou, jakou si dopřál pan Topolánek, bych si v žádném případě dovolit nemohl a ODS jsem počínaje rokem 1998 nevolil. Taky nechci vydávat Topolánkův způsob dovolené za ideální. Přesto mi ta argumentace připadá pokrytecká: chápu, když čelný britský politik za války, během německého bombardování Londýna, odmítá extrabuřty a drží basu s ostatními Londýňany. Ale co má být empatie teď? Dnes krize neznamená, že by nezaměstnaní omdlévali hladem na ulici. Někteří lidé si jen nemohou dopřát všechno to, co loni a předloni. Mám pocit, že „sociální inteligence“ v téhle situaci je synonymum pro vyčůranost a líbivé, leč prázdné gesto. Ve svobodné společnosti jsou a budou vždycky lidé, kteří si budou moci dovolit mnohokrát víc než jiní. Všechny dosavadní pokusy vytvořit společnost, kde si každý bude moci dovolit jen to, co druzí, si vyžádaly obrovské kvantum teroru, a při jeho aplikaci vznikla zase společnost, kde si jedni mohli dovolit mnohokrát víc než druzí, jediný rozdíl byl v tom, že to už nebyla společnost svobodná. Bojí se pan Nečas, že ho Topolánek nedostatkem „sociální inteligence“ stáhne do propasti, nebo si už připravuje startovací pozici pro případ, že by ODS v podzimních volbách neuspěla?

Janu Krausovi v ČT zakázali reprízu pořadu „Uvolněte se, prosím“ s Kateřinou Jacques (poslankyně zelených tehdy nevěděla, co je biomasa) a se starostkou Chomutova Řápkovou, která měla problém s místními Romy. ČT se zřejmě bojí, aby nebyla obviněna, že nepřímo zasahuje do volební kampaně. Je škoda, že pan Kraus neprotestoval už tenkrát, když tatáž ČT po nevrlé Paroubkově reakci (Paroubek byl tehdy premiér) „stáhla z programu“ pořad Bez obalu“. Možná by teď nebylo došlo taky na něho (on je na tom ovšem podstatně líp, jemu ovšem nezakazují přímo pořad, nýbrž jen reprízy).

Jiří Paroubek prý podle serveru Aktuálně.cz při své návštěvě na Kutnohorsku prohlásil (v narážce na firmu Foxconn, která zaměstnává dělníky z Vietnamu a Mongolska): „Není vhodné zaměstnávat lidi z jiných kultur, už tu pak zůstanou. Naučí se jazyk, mají děti a je z toho etnický problém.“ (Podobně se měl vyjádřit i Zdeněk Škromach – nejprve by se měla nabídnout práce českým občanům, pak lidem z EU a nakonec až pracovníkům ze třetích zemí). Paroubkova mluvčí nejprve prohlásila, že Paroubek to nemyslil zle, poté, že to vůbec neřekl. Sám Paroubek „kategoricky odmítá lživé informace o svém údajném rasistickém výroku“, šlo mu prý jen o to, stanovit priority při podpoře imigrace. Ty jsou jiné než Škromachovy: stát by měl podporovat imigraci, ale jen tu „z nám blízkých civilizačních okruhů, tedy států východní a jihovýchodní Evropy“, vadí mu „živelná imigrace“ z jižní a jihovýchodní Asie. Usiluje zřejmě o posílení slovanské vzájemnosti. Organizovanou imigraci z „nám blízkých civilizačních okruhů“ jsem zažil naposled v roce 1968, o další nestojím. Vlastně by se mělo mluvit (v tom citovaném Paroubkově vyjádření) o imigraci z „Paroubkovi blízkých civilizačních okruhů“. Těm, kteří, jako autor těchto řádků, k „Paroubkovi blízkým civilizačním okruhům“ nepatří, pak zbude naopak emigrace.

Právní zástupce dr. Ratha uvedl na jednání Městského soudu v Praze ohledně karikatury jeho klienta, že jde „o bezprecedentní záležitost, která se nikde v Evropě za posledních 50 let nestala. To se ale velmi mýlí, připodobňování k Hitlerovi patří k neobyčejně oblíbeným způsobům karikování. Soudce prý chce zjistit motivaci, proč týdeník karikaturu uveřejnil. Tomu nerozumím, motivace se jednak ve věcech karikování (stejně jako psaní článků atd.) spolehlivě zjistit nedá, a jednak na ní nezáleží (motivace hrála roli v tiskových procesech za totáče, dokud ještě byly zapotřebí: bylo třeba dokázat, že dotyčný byl k tomu, co napsal, motivován potřebou diskreditovat socialismus.

Sobota 15. srpna: poslanci ODS navrhují zmírnění bodového systému, podle něhož se postihují dopravní přestupky. Dopravní expert Stanislav Huml k té věci Právu řekl, že pouhý postih řidičů nehodovost neřeší, a že by se měla podstatně zvýšit „přítomnost policistů přímo v provozu, aby se řidiči více báli nedodržovat pravidla“. To je dobrý nápad, řidiči se musejí pořádně bát. Jejich strach by ještě podstatně zvýšilo, kdyby policisté budili hrůzu už svým zjevem a uniformami (hodila by se např. jako emblém lebka se skříženými hnáty, která by mohla být obkroužena nápisem „pomáhat a chránit“, jenže tento symbol byl bohužel v minulosti nenapravitelně zdiskreditován.

Právo se rovněž věnuje záležitosti s údajným dopisem Karla Gotta Husákovi. Spolusignatář (rovněž údajný) Ladislav Štaidl popřel, že by byl něco podobného podepsal, a řekl k tomu: „Kdyby to ale tenkrát byla podmínka pro to, abychom se směli vrátit a dál mohli doma hrát a zpívat, určitě bychom takový dopis napsali a rozhodně bychom se za to dneska nestyděli.“ Citovanému výroku pana Štaidla věřím do slova a do písmene. Taky je velmi dobře možné, ba dokonce pravděpodobné, že ani jeden ze tří signatářů ten dopis nepsal ani nečetl. To ostatně není podstatné, podstatné je jen, zda ho podepsali, nebo ne.

Mirek Topolánek se v rozhovoru pro Právo vyjádřil mj. k případu distributora kompromitujících fotografií generála Randáka: „Že to (co Randák udělal, bd) lidi a novináře nechalo chladnými, to mne děsí.“ Pro editora Událostí z toho plyne na první pohled tristní zjištění, že ho předseda ODS nepovažuje za člověka. Pokud by se podobný názor prosadil na celostátní úrovni, mělo by to pro mne ovšem některé výhody: např. bych nemohl být postaven před soud a případně zavřen. Nevýhodou by bylo, že bych přišel o důchod a se svými neduhy bych se musel obracet na veterináře. Taky by mne případně mohli utratit – ale třeba to v budoucnu bude hrozit i těm, kteří si statut člověka zachovají.

K Topolánkovým kritikům v ODS se přidal i předseda Senátu Přemysl Sobotka. Předseda ODS by podle něho měl více uvažovat, kam pojede a s kým na dovolenou. Problém nebyl v tom, kam Topolánek jel, a s kým tam jel. Muselo by se dokázat, že tam jel za cizí peníze z kompromitujících zdrojů a že s těmi, s nimiž se tam sešel, dojednával nekalé věci. To se ovšem z fotografií dá poznat jen těžko. (Samozřejmě totéž by platilo, kdyby se do podobné situace dostal Paroubek; jen podotýkám, že se Topolánka v Monte Argentario nepodařilo vyfotit s Putinem).

Mladá fronta Dnes referuje o tom, že ČR posílá na EXPO do Šanghaje sochu Jana Nepomuckého z Karlova mostu. Generální komisař českého pavilonu Stehlík k tomu prohlásil. „Reliéf pod sochou dokazuje, že v době elektronické komunikace a vědecky podložených návodů na štěstí lidé stále vyhledávají něco, co jim může splnit jejich sny. Něco, co nejde koupit za peníze. A je proto dobré si to právě na ekonomicko-kulturní olympiádě národů připomenout.“ Nevím ovšem, zda symbol klerikálního Temna je v této souvislosti nejštastnější, zvlášť když se výstava koná v zemi, kde je státní ideologie náboženství (opiu lidu) podobně nepřátelská jako ta naše. Na druhé straně ovšem chápu, že jezdeckou sochu bratra Žižky z Vítkova (taky měl své zvláštnosti, např. věřil v Boha, ale svým činy toto omezení velmi často překonával) tam vzhledem k její velikosti poslat nejde, a mistra Jana by z toho pomníku na Staroměstském náměstí museli vyříznout). Kromě toho, pokud by tam opravdu chtěli poslat něco, co dokáže splnit sny lidí a co nejde koupit za peníze, bylo by nejlepší tam poslat lídry všech našich politických stran kandidujících do PS, nebo aspoň těch parlamentních (jejich prohlášení v předvolební době jsou velmi sugestivní a tedy věrohodná). Bohužel ani to nejde, narušilo by to volební kampaň.

ODS navrhuje zvýšit mateřský příspěvek na 100% platu pro případ, že se matka rozhodne ho pobírat jen 18 týdnů a pak nastoupit do práce. Tím (a zavedením povinné mateřské dovolené pro muže, což už prý mají v podstatě ve Švédsku) by se výrazně posílilo zrovnoprávnění žen s muži, pilíř politické korektnosti (nebo multikulturality, teď přesně nevím). Děti si navíc v jeslích, jak je to obvyklé, budou hned od začátku zvykat na to, jak důležité jsou pro život ostré lokty a tvrdé pěsti. Zrovnoprávnění ovšem není ještě úplně dokonalé, zbývá vyřešit poslední věc: totiž zařídit, aby děti rodily nejen ženy, ale také muži.

Petr Zídek se v LN vrací k tomu, jak se v novinách psalo o údajném Gottově dopisu Husákovi, a uzavírá: „Dozvěděli jsme se z celé věci něco nového o Karlu Gottovi? Že uzavřel s Husákovým režimem určitou dohodu, to snad bylo každému jasné i před publikací detailů z jeho spisu. Proč mu to vytýkat? Vždyť ten člověk je ve věcech politiky naprosto pomatený, což dokládá známý rozhovor pro Lidové noviny, v němž se před osmi lety Janě Machalické svěřil, že „běh světa řídí ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace“.“ Problém je, že Gottovo chování, které celkem přesně popisuje, nebylo vůbec „ve věcech politiky naprosto pomatené“, nýbrž nějak až moc pragmatické.

Pondělí 17. srpna: ministr financí navrhuje drastická úsporná opatření, protože hrozí, že schodek rozpočtu na příští rok přesáhne 230 miliard Kč. Doporučuje zvýšit o procento dolní i horní hranici DPH a zvýšit o korunu spotřební daň z benzinu a nafty. Obě hlavní politické strany mají ovšem v předvolebním boji odlišné představy, voličstvu přátelštější. Kdyby to nechali Janotovi provést, byla by odpovědnost na něm, a oni by se k němu mohli přihlásit, pokud by se to, co navrhuje, ukázalo být účinným, a dodatečně ho proklít, pokud by to nestačilo. Není to přece jejich vláda. Nebo snad je? Paroubkovi je, jak se zdá, jasná jen jedna věc: za všechno může Topolánek a jeho vláda. To se zejména před volbami dělává.

Ačkoli Právo a taky předseda ODS Topolánek přišli s informací, že na sledovačce v Monte Argentario se podíleli i dosud aktivní agenti české rozvědky, ministr Pecina se nechystá odvolat ředitele rozvědky Schwarze. V tom jistě není problém. Jenže pan Pecina navíc ještě prohlásil: „Řekl mi (totiž Schwarz, bd) že k něčemu takovému nedošlo a že je to naprosto absurdní.“ Snad by to při vší úctě k panu Schwarzovi mohl ještě tak trochu prověřit, pak by mu mohl důvěřovat ještě víc, je-li to vůbec možné. Nevím, zda ODS neudělala chybu, že přenechala ministerstvo vnitra Paroubkovi. Mohlo by se jí to stát osudným, podobně jako nekomunistickým stranám v roce 1945.

Viliam Buchert v MfD píše: „Přesto si nakonec většina voličů vybere mezi dvojčaty odchovanými virtuální politickou vlčicí – Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem. Výsledkem bude bohužel jen kompromisní upejpavá politika, která zemi v příštích hubených letech nijak nepomůže.“ A Jaroslav Plesl v LN se domnívá, že „je v podstatě jedno, komu volič svůj hlas v říjnu odevzdá“. Že Mirek Topolánek není žádný ideál politika, je na první pohled jasné. Přesto oba pánové velmi podceňují Jiřího Paroubka a to, co se od něj dá po volbách očekávat. Mezi těmi dvěma si lze poměrně snadno vybrat.

Jiří Paroubek zjistil z průzkumů, že nadpoloviční většina voličů ČSSD nerada slyší o spolupráci s KSČM, a zadul na antikomunistickou notu. Distance KSČM od minulosti je nedostatečná a spolupráce na vládní úrovni nemožná. Mluví ke svým kůzlátkům tenkým hláskem: teď, před volbami. Po volbách už je nebude potřebovat. Optimisté si mohou myslet, že jen na čtyři roky.

Prezident Václav Klaus prohlásil, když se ho ptali na současné politické aféry: „Podívejte se, já jsem v Domažlicích na slavnostech, minulý týden jsem byl v Mimoni a předtím na Sněžce, nikoli v Toskánsku. Nechci tyto věci komentovat.“ Myslím, že jako komentář je to poměrně jednoznačné. A přitom nic nekomentuje. Prezident zraje pro dalšího bobříka vyčůranosti. Jen nevím, zda mu ho stačím udělit ještě v srpnu, a pak nepochybně vstanou další bojovníci, máme těsně před volbami.

Úterý 18. srpna: ČR před několika měsíci vyhostila pro špionáž dva ruské diplomaty. Akce proběhla decentně a potichu. Rusové odpověděli způsobem, který je pro ně nejpozději od VŘSR standardním, tj. recipročně vypověděli dva české diplomaty. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Až nyní ruský ministr zahraničí Lavrov (vypadá jako klon nebožtíka Andreje Gromyka a jistě to nebude náhoda) spustil křik o tom, že český králík už zase provokuje ruského krokodýla. Je to ze strany ČR „další provokace“. Tak jsou zvyklé autokratické režimy jednat s těmi, které považují za jednoznačně slabší. Tak kdysi jednal s ČSR Hitler. ČSR ho taky soustavně „provokovala“, takže ji musel převálcovat. Tenkrát se to stalo za blahovolného přihlížení západních spojenců. Jak tomu bude dnes? V ČR v současné době působí asi 200 ruských diplomatů, české tajné služby prý odhadují, že zhruba dvě třetiny z nich jsou ve skutečnosti pracovníci ruské rozvědky. Až jich ČR vypoví pro špionáž polovinu, nezbude na české ambasádě v Moskvě ani noha.

Státní zástupkyně pro Prahu 1 zastavila trestní stíhání Marcely Urbanové, hlavní svědkyně z případu Jiřího Čunka. Paní Urbanová byla stíhána pro křivou výpověď. Vypověděla, že byla svědkem toho, jak zástupkyně vsetínské firmy přinesla panu Čunkovi velkou obálku, on ji před Urbanovou otevřel, vyndal z ní svazek bankovek a prohlásil: „právě jste viděla půl mega. Takhle se vydělávají peníze“. Státní zástupkyně došla k závěru, že paní Urbanová sice nemluvila pravdu, ale neučinila tak úmyslně, na čemž se podílel i fakt, že měla s panem Čunkem složitý vztah a že případ byl médii „nadstandardně sledovaný“. Proto „o konkrétních detailech a skutečnostech vypovídala již neúmyslně zkresleně“. Je velmi těžké pochopit, jak si mohla paní Urbanová historku s obálkou neúmyslně vymyslet. Paní Urbanová však není ani s tímto benevolentním rozhodnutím spokojena – obvinili ji prý ze lži: „Pro mě je neúmyslná lež vždycky lež“, s cejchem lháře se nesmíří. Paní Urbanová neví, co povídá: když někdo memluví pravdu, dělá to buď neúmyslně (např. spletl se), nebo úmyslně. Lhát znamená jen a jen nemluvit pravdu úmyslně.

Ministr Janota se svými reformními návrhy asi neuspěje ani u ČSSD, ani u ODS. Nelíbí se ani jeho bývalému šéfovi Kalouskovi, ten si je však (tj. zvýšení obou sazeb DPH o 1 % a zvýšení daně za benzin o 1 Kč) jako dočasná opatření dovede představit. Pan Janota má výhodu: nikdo ho nevolil, voliče nepotřebuje, a může hledat účinná (a bolestná) řešení. ODS i ČSSD musí hledat kompromis mezi racionalitou a populismem: výsledkem takového kompromisu bývá něco, co není racionální a zároveň se to nikomu nelíbí.

Premiéru Fischerovi není opravdu co závidět. Odvážil se ministryni Kovářové vytknout personální zemětřesení na ministerstvu spravedlnosti, načež sklidil obvinění, že není dostatečný gentleman. Paní ministryně zjevně cítí, že si může dovolit všechno. Už aby byly volby.

Ředitel rozvědky Schwarz popřel, že by se kdokoli z jeho úřadu podílel na sledování předsedy ODS Topolánka v Itálii. V Itálii prý bylo v té době na dovolené několik zaměstnanců ÚZSI, nikdo z nich nebyl blíže než 150 km od Monte Argentaria a zdaleka ne všichni mají v popisu práce sledování. Podle Práva si však prý někteří agenti rozvědky v době, kdy sledování proběhlo, na několik dnů vypnuli mobily (takže je není možné podle hovorů „zaměřit“). Pan Schwarz tvrdí, že kdyby se účast jeho lidí na sledování potvrdila, odstoupí. Nepotvrdí se samozřejmě nic.

Středa 19. srpna: Ministryně Kovářová se včera sešla s premiérem Fischerem, jak to vypadá, nejspíš proto, aby mu dala najevo, že do personálních změn na ministerstvu mu nic není. Pop schůzce sdělila, že neshody panují (podle ní) jen v otázce plánovaného zrušení brněnské a ostravské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Podle Fischerova mluvčího premiér „není připraven ministryni v tomto záměru podpořit“. Vyhodit ji však jednak asi nemůže, jednak to na těch pár týdnů do voleb nemá smysl. Kovářová se vzápětí sešla ještě s prezidentem Klausem. Údajně spolu diskutovali o situaci v justičním resortu, a teď má paní ministryně nepochybně krytá záda.

Ministryně Kovářová hodlá rovněž znovu otevřít případ Čunek. Chce podat stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu, a to zároveň ve prospěch i neprospěch obou účastníků řízení. Čunka a Hurty (tj. obviněného z údajného přijetí úplatku a obviněného z údajného poskytnutí úplatku). Ministryni jde o očištění jména justice. Co ve stížnostech je, nechce říci. Experti jsou z rozhodnutí paní ministryně zmateni, smysl se jim nedaří postihnout. Je to nějaká velmi rafinovaná finta, která uniká nejen laikům jako jsem já, nebo jen předvolební natřásání, kterým si nejspanilejší česká ministryně od listopadu 1989 připravuje startovací pozici k povolebnímu zápasu o ministerské křeslo?

Patnáct studentů s maskami Paroubka a Filipa se účastnilo pochodu Prahou (happeningu, tak se říká demonstraci obtížně viditelné prostým okem), jehož smyslem bylo upozornit na nebezpečí povolební koalice KSČM a ČSSD, případně velké koalice. Podle toho, co řekl jeden z organizátorů, „těmto scénářům se dá předejít tím, že se výrazným způsobem bude volit TOP09“. Problém je v tom, že pokud se sesype ODS, sama TOP09 jednomu z výše uvedených scénářům nezabrání ani náhodou (že by dostala víc než 12%, považuji za v podstatě vyloučené). A zatím to tak trochu vypadá, že se ODS nejspíš ještě během volebního boje sesype jaksi sama od sebe. Jedna část (ta Topolánkova) k tomu pracuje nechtě, ta druhá (Modří Kořeni a jejich mediální lobby) cíleně.

Václav Havel poskytl rozhovor magazínu Mladé fronty Dnes. Probral v něm velmi kriticky Paroubka (řekl bych, že nevynechal nic podstatného, vypadá to daleko rozumněji než věty, které trousil po svém osobním setkání s Paroubkem v době, kdy byl předseda ČSSD ještě premiérem). K ODS a k toskánské aféře se vyjádřil zdrženlivě a v podstatě rozumně, TOP09 mu „nesedí“. A podporuje Stranu zelených. Je výborné, že si k polibku smrti vybral zrovna politický subjekt, kterému to už nemůže ublížit.

Čtvrtek 20. srpna: „protiradaroví aktivisté“ se zuřivě brání (vypadá to, že preventivně), že by jejich odpor vůči výstavbě základny financovali Rusové. Mají zjevně dojem, že věc se aktualizuje vypovězením dvou ruských diplomatů. Nejhlasitěji se ozývá Jan Trokavec Neoral, zakladatel Ligy starostů proti radaru. „Už je to tady zase. Jde o takové blbosti, že skoro nestojí za komentář.“ Jistě, pan Neoral to nepochybně dělá „zcela zdarma, z vlastního přesvědčení a za vlastní peníze“.

Podle průzkumu CVVM už zase vede ČSSD (33%, zisk 3%), před ODS (31%, ztráta 5%). Do parlamentu by se dostala ještě KSČM, TOP09 (9,5%) a KDU-ČSL. Část ztrát ODS se dá vysvětlit vysokým ziskem TOP09, stejně ale se zdá, že toskánská aféra zabrala. ČSSD by teď mohla vládnout menšinově s komunistickou podporou, nebo v velké koalici, a ODS by spáchala harakiri, kdyby za těchto okolností šla do velké koalice se silnější Paroubkovou ČSSD, která bude mít navíc komunisty v zádech.

Topolánkovi zjevně nezbylo než znovu inaugurovat Jana Zahradila do Grémia ODS (nejužší vedení strany). Není sice ani místopředsedou strany ani předsedou (euro)poslaneckého klubu, ale bylo zohledněno, že se stal místopředsedou euroskeptického klubu EP. Má „jen“ hlas poradní (podobně jako předseda Senátu Sobotka), ale prý se tam stejně nikdy nehlasuje. Hlavně, že je zase tam (in).

Havel v rozhovoru pro magazín MfD podrobil drtivé (a oprávněné) kritice Jiřího Paroubka. Bohužel, za Paroubkova premiérování se s ním sešel a pak prohlásil: „Nemám to štěstí být prezidentem v době, kdy pan Paroubek je premiérem. Ale já myslím, že by to klapalo, kdybychom vládli spolu.“ (až na ten kondicionál to připomíná slavný výrok Jana Masaryka „V této vládě si rád zavládnu“ – připomínám, že šlo o poúnorovou Gottwaldovu vládu). Noviny to dnes zlomyslně citují. Paroubek se pochopitelně zlobí (ne kvůli tomu dřívějšímu Havlovu výroku, ale dnešnímu rozhovoru).

Slovenští představitelé (prezident, premiér, předseda parlamentu) protestují proti chystané soukromé návštěvě maďarského prezidenta Sólyoma v Komárnu. Má se tam zúčastnit slavnostního odhalení sochy svatého Štěpána, kterého před časem Ficův koaliční partner Slota nazval šaškem. Všem třem a taky předsedovi zahraničního výboru NR SR prý vadí zejména necitlivá volba termínu – k návštěvě má dojít zítra, 21. srpna, ve výročí okupace. Třeba podotknout, že v roce 1968 neokupovali Maďaři Slovensko, ale Rusové Československo. Maďaři tam měli (podobně jako ostatní ruské kolonie) jakési víceméně symbolické jednotky. Podotýkám, že Novotný v době maďarské revoluce nabízel Nikitovi Chruščovovi třikrát účast na „bratrské pomoci“ proti „maďarské kontrarevoluci“, Chruščov to třiktrát odmítl. Kdyby to byl tenkrát nařídil, účastnily se akce i čs. jednotky. Ostatně, kdyby to byl maďarský prezident udělal o nějaký den později, byly by výhrady stejné, každý den se najde nějaké nevhodné výročí.

Pondělí 24. srpna: Policie ČR změnila stanovisko k případu útoku na předsedu ODS Topolánka. Už připouští i možnost, že útok kdosi objednal. Těžko může dělat něco jiného, když jeden z účastníků „akce“ vystoupil v TV Nova a prohlásil, že byl najat k tomu, aby na plovárně v Hustopečích „udělal rozruch“, a dostal za to zaplaceno. Zároveň policie prohlásila, že o záležitosti nebude poskytovat až na další žádné informace. Jistě, tak se to dělá. Policajtů z Břeclavi, kteří se případem zabývají, je mi upřímně líto, celá věc je nepochybně nad jejich síly a možnosti, jde o politikum prvního řádu, a pokud v tom jejich nadřízení nechají zkoupat jenom je, bude to projev dosti ohavného alibismu. Tématu se týká naše dnešní glosa. ODS zachovává stoický klid, jak by ne, Paroubkova teze o presumpci viny tu působí pouhou setrvačností. ČSSD je v defenzívě a žádá zveřejnění celého rozhovoru, který Nova pořídila s jedním z údajných pachatelů. Také žádá Paroubkovými ústy o sepsání memoranda o slušném vedení předvolební kampaně ve standardu vyspělých demokracií. To zní podobně, jako kdyby fretka vyzvala ostatní zvířátka k zachování standardů kultivovaného vegetariánství, nebo tchoř k dodržování norem všeobecné voňavosti. Ministr vnitra Pecina navrhl, že poskytne „policejní ochranu“ všem stranickým mítinkům, Topolánek zuřivě protestuje a má k tomu důvod: policejní přítomnost dodá stranickým akcím nepříjemnou příchuť a navíc, kdo ví, policie přece může mítink rozpustit se zdůvodněním, že bezpečnost pořadatelů je ohrožena.

V otázkách Václava Moravce se střetla senátorka Janáčková s ministrem Kocábem. Ministr Kocáb ohlásil, že stát vydá stovky milionů na „sociální začleňování“ (koho, to se v rámci politické korektnosti nesmí říci). Janáčková trumfovala hloupými řečmi o tom, že „ti snědší okrádají ti méně snědé“ (jednak všichni vědí, že snědost není žádné kritérium, a jednak je těžké se divit, že podobné opisy působí na postižené urážlivě, spousta z nich přece nekrade). Janáčková ovšem taky řekla, že u nás není jasné, kdo je Rom, protože k té národnosti se hlásí asi deset tisíc lidí, a prohlásila, že nemůže dokázat, že většinu majetkových trestných činů v obci, kde je starostkou, spáchali Romové, protože je zakázáno dělat statistiku podle etnických kritérií. V obou věcech má pravdu: jak se má poznat, že nápady pana Kocába se osvědčily, když to nelze statisticky ověřit (jde v první řadě o sociální začleňování Romů, co si budeme povídat), a aby podobné projekty měly smysl, musí se na jejich uskutečňování aktivně podílet i ti, kterých se týkají; k tomu, aby se na nich mohli podílet, musejí umět se aspoň trochu organizovat. Politická korektnost ovšem velí předstírat, že vlastně neexistují. To je jako v blázinci, jeden z dílčích důkazů toho, jak si moderní evropská společnost vymýšlí blbá pravidla, která jí jednou zabrání existovat.

Zelení, ohroženi reálnou šancí sestupu do mimoparlamentního podsvětí, projevují vstřícnost a otevřenost: nejsou už proti stavbě jaderných elektráren. Bude však možné je stavět jen tenkrát, až budou vyčerpány všechny potenciálně obnovitelné zdroje energie (což se stane tenkrát, až budou zlikvidovány všechny rostliny a pevnina se změní v poušť). Stavba elektráren se musí obejít bez státních dotací (musí být zjevně projevem osobního rozmaru budovatelů), provozovatel musí garantovat úhradu veškerých škod při případné havárii (to snad platí pro všechny provozovatele všeho, nebo ne?) a úložiště jaderného odpadu by mělo vzniknout „na základě partnerské dohody s dotčenými obcemi“ (které budou různí samozvaní obhájci jejich práv rajcovat k tomu, aby dělaly co největší obstrukce, takže se posílí prvek všeobecného vyděračstvím, který nám už teď např. brání stavět dálnice). Mezi plodiny, jejichž pěstování je třeba podporovat, řadí zelení i konopí, s tím, že konopné drogy je třeba legalizovat. Nevěřím, že na něco podobného by pan Liška mohl nalákat ty tři procenta, co mu chybí pro vstup do PS, i když k tomu přidá „výstavbu startovacích a sociálních bytů“.

Topolánek se pře se Schwarzenbergem o to, kdo má větší zásluhu na vypovězení ruských diplomatů. Podle Topolánka on je chtěl vyhodit hned, Schwarzenberg coby ministr zahraničí tomu bránil. Schwarzenberg tvrdí, že chtěl jen zabránit, aby případný konflikt propukl ještě před summitem EU –Rusko. Jednalo se údajně o třítýdenní zdržení. V tom případě dělal jen to, co ministr zahraničí dělat musí, a svým způsobem měl recht: s Ruskem je mimořádně obtížné vyjít, ale to není důvod, abychom ho zbytečně a netakticky rajcovali.

Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat dobrou vůli Petra Uhla otupit hroty slovensko-maďarského konfliktu (bylo vy to nevhodné už proto, že dobrou vůli mívá pan Uhl poměrně zřídka), nemohu si odpustit dvě poznámky k jeho článku v Právu: za prvé, svátek svatého Štěpána se v Maďarsku neslaví 21. srpna, ale o den dříve. A za druhé, nejde o žádné přenesení ostatků sv. Štěpána do Budína, ale o slavnostní uložení jeho ostatků v městě Székesfehérvár, které bylo tenkrát centrem Maďarského království.

Rovněž v Právu soptí Lukáš Jelínek proti „okoukaným politickým celebritám“(trojice Havel, Schwarzenberg, Vondra), pánům ze zašlých časů, kteří s prastarými myšlenkovými schématy zneužívají své autority k vymývání mozků oddané části veřejnosti, včetně mediální. U někoho prý uspějí, u někoho ne, hlavně je škoda, že více chvil nevěnují poctivé četbě, psaní a úvahám, které by je mohly sblížit s evropskou realitou. Sugestivní návrh! Hleďte si svého a filosofujte. Mám zejména vůči Havlovi a Vondrovi spoustu výhrad, ale za daleko horší a nebezpečnější považuji potenciální kolaboranty s Ruskem typu Vácslava Hanky, kteří jsou znovu ochotni nás s doprovodem vlasteneckých a tentokrát i evropských frází prodat Putinovi. Zároveň vzývají mnichovanská strašidla (řeči o „odpovědném Dánovi“ Rasmussenovi, který nechtěl za spolupracovníka „zastydlého studenoválečníka“ Vondru – nebylo to náhodou tak, že ho jen považoval za málo inteligentního?) Že to dělají z hlouposti, je vůbec neomlouvá.

„Maďarský gang připravoval další vražedné útoky na Romy“, zní titulek v Právu (šifra –ivi-, zřejmě univerzální terminál Ivan Vilček, někdejší spolupracovník Kudláčkova českého Deníku, za titulek ovšem možná nemůže, titulky si v novinách dělají bez velkého ohledu na autory). Článek ovšem informuje o velkém úspěchu maďarské policie, které se podařilo dopadnout organizovanou skupinu, jež spáchala řadu ohavných rasisticky motivovaných vražd. Příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“.

Kancléřka Merkelová obhajovala na berlínském setkání „odsunutých“ (rozuměj vyhnaných) Němců záměr zřídit Dokumentační centrum vyháněných. Zároveň prohlásila: „Nikdy nezapomeneme, že vyhnání bylo důsledkem nacistické politiky“. Vaše excelence, Vážená paní kancléřko, je mi líto, ale kecáte. Vyhnání bylo důsledkem indolence, ukrutnosti a vychcanosti politických elit v ČR a Polsku, kterým se podařilo (jak to bylo snadné!) zblbnout a získat na svou stranu veřejné mínění ve svých zemích. Na chování německého obyvatelstva těch států za války mohly reagovat tisíci různými způsoby, vybraly si ten nejhnusnější, který se dal se Stalinovou pomocí prosadit. Se svou minulostí, Vaše excelence, si, jak věřím, nakonec dokážeme poradit sami. Nepotřebujeme vaše nemístné odpustky, které u nás fakticky podporují ty největší sviňáky. Styďte se.

Daniel Kaiser, který před časem proslul tvrdým a nesmlouvavým rozhovorem s Modrým Kořenem z pražského Hradu, se dnes v LN, aby se neřeklo, „opatrně“ zastává dokonce i zrádného Topolánka: „Občanští demokraté se tentokrát (ve věci napadení předsedy Topolánka) vyhnuli pokušení incident vyždímat pro politické účely. A za to si zaslouží opatrnou pochvalu.“ Pochvala musí být, aby to vypadalo objektivně. A musí být opatrná, aby se Modrý Kořen moc nezlobil.

Švédské noviny Aftonbladet (největší švédský list, podle německé Wikipedie „bulvární list se sociálně demokratickým zabarvením“) obvinily Izraelské vojáky, že unášejí mladé Palestince, vyoperovávají jim životně důležité orgány a mrtvá těla pak vracejí jejich rodinám. Je to zjevně moderní forma pověsti o „rituální vraždě“, stejně hnusná. Izraelský ministr zahraničí Lieberman uvažuje o zrušení plánované návštěvy švédského ministra zahraničí v Izraeli. Švédský ministr nenese přímou odpovědnost za to, jak píšou noviny v jeho zemi, ale Liebermanovo rozhořčení chápu a sdílím.

Úterý 25. srpna: pachatelé pátečního útoku na Mirka Topolánka se včera opravdu přihlásili policii (co jiného jim zbývalo, už to na ně prasklo). K tomu, kdo u nich útok objednal, se zatím na radu své právničky Slámové (a zjevně po dohodě s policií) nechtěli vyjadřovat. Jeden z nich v nahrávce rozhovoru pro Novu prý naznačil, „že to bylo objednáno ze strany nebo z organizačního týmu pana Topolánka“ (Nova tuto část rozhovoru neodvysílala a předala ji policii, zájem ČSSD o plné znění rozhovoru vyplynul z toho, že její lidé o ní byli informováni). Útočník prý v nahrávce tvrdí, že měli k dispozici podrobný Topolánkův program (dostali ho od zadavatele) a že zadavatele předtím viděli mezi členy volebního týmu ODS v tričku s nápisem „Léto s Topolánkem“. Tato informace ovšem nepochází z Novy nebo z policie, nýbrž od osoby poněkud zaangažované, totiž od šéfa marketingu ČSSD Dimuna. Svědecká výpověď tak začíná trochu připomínat výpovědi svědků z Hilsneriády, nedovedu si představit, že by se ten, kdo útok objednal, zjednaným osobám takhle předem představil, byť i nechtěně. Předseda ODS předpokládá, že bude snaha to všechno shodit na Dalíka – vychází nejspíš z toho, že by mu to bylo tak nejspíš podobné. Nejasná je pouze jedna věc: má ta akce diskreditovat ČSSD, nebo Topolánka? A stojí za ní ODS? Ta možnost by byla pozoruhodná, protože případ, kdy nějaká strana (lépe řečeno její část) tak usilovně pracuje na vlastní volební porážce, je v dějinách civilizovaného světa spíše ojedinělý. Byla by to sebevražedná politika. Pokud si Topolánkovi odpůrci myslí, že se nejprve zbaví předsedy i za cenu výrazně prohraných voleb, a pak v dalším období dají stranu zase pěkně dohromady pod svým vederním, velmi, velmi podceňují Paroubkovy politické schopnosti a velmi, velmi přeceňují jeho počestné úmysly.

Jiří Paroubek se chopil příležitosti a navrhuje (najednou!) ODS společné memorandum o korektním vedení volební kampaně. Chtěl by zjevně mít v ruce dokument, který by sám sice vůbec nedodržoval, ale mohl by ho otloukat svým soupeřům o hlavu.

Petr Uhl uvádí v komentáři pro Právo důvody, proč máme milovat Rusko. Podle něho je „Rusko v zásadě demokratická země“ (jak víme, Uhl je velmi tolerantní, za demokratickou zemi, aspoň v jistém, velmi nedokonalém slova smyslu, považuje dokonce i USA). Za normálních okolností by bylo příjemné osvěžení mít v řadách politických komentátorů tak výstřední individuum. Okolnosti však, jak je to ve střední Evropě obvyklé, normální nejsou. K problému se vrátíme. Souzní se zprávami, že Rusko uvádí u nás i v celé západní Evropě do pohotovosti agenty z doby studené války, kteří byli na čas odstaveni k ledu. Další důvod, proč Rusy milovat!

Izraelští politici i veřejnost reagují s rozhořčením na reportáž v listu Aftonbladet o údajném lovu izraelských vojáků na Palestince kvůli získávání orgánů k transplantaci. Vláda chce vyjádření švédského premiéra, který se chystá na návštěvu Izraele, veřejnost projevuje chuť bojkotovat švédské zboží. Tyhle reakce jsou nejspíš přehnané, obvinění, s nímž Aftonbladet přichází, je však skandální a pobouření, které v Izraeli vyvolalo, pochopitelné. V Evropě se ujímá nová forma antisemitismu, tentokrát umně zamaskovaného. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministr zahraničí Kohout uvažuje o tom, že by ČR mohla mít v EU komisaře pro justici nebo pro vnitro. To je program pro CR velmi ambiciózní a pro EU velmi riskantní, zvlášť když uvážíme, jak u nás výkon obou resortů vypadá právě teď. Neoficiálně se prý uvádí, že resort spravedlnosti by mohl vyhovovat Václavu Klausovi vzhledem k jeho snaze o vymezení pojmu suverenity. Kdesi to interpretovali tak, že by bylo možno Klause rovnou do Bruselu vyslat. Jako plán, jak se zbavit nynějšího prezidenta, to považuji za rafinované (pochybuji ale, že by na to Klaus šel), zároveň je těžké si představit výraznější případ, kdy by se kozel stal zahradníkem, a to přímo v evropském rozměru.

Středa 26. srpna: Mirek Topolánek dostal v Hustopečích šutrem do hlavy a má co vysvětlovat. Například proč má v obličeji ještě další oděrky. Pokud jde o pořadí podezřelosti, je podle šifry pdk v Lidových novinách variantou číslo jedna, že útok zorganizovala ODS sama na sebe, variantou číslo dvě, že v tom má prsty ČSSD, variantou číslo tři, že to bylo úplně jinak. Když dostanete na koupališti šutrem do hlavy, musíte tedy nejprve dokázat, že jste ho na sebe nehodil sám. Pokud se vám to povede, bude se šetřit, zda to neudělal váš úhlavní nepřítel. Třetí možnost je, že šutr přiletěl sám od sebe. To je presumpce viny v politice podle Paroubkova mustru. Zatím se zdá, že platí jen pro Topolánka.

Ministerstvo vnitra ustoupilo od pokusu zrušit Národní stranu. Strana je na to příliš malá. Příliš malé strany jsou nezrušitelné.

Ministr Kocáb připravuje „kompromisní“ verzi tzv. náhubkového zákona. Kromě úprav, které mohou mít jakýsi smysl (omezit výčet trestných činů, při nichž nelze zveřejňovat jména obětí starších než 18 let nebo snížit sankce) navrhuje, aby v zákoně byl odkaz na veřejný zájem, který umožní zveřejnit např. policejní odposlechy. Jak bude definován veřejný zájem? To je natolik mlhavý pojem, že se pod něj může schovat kdeco, a bude to záležet na libovůli soudce.

Podle zprávy v Mladé frontě Dnes prý „kdosi v Německu údajně vykoupil od ledna až do října příštího roku celou volnou kapacitu plynovodu, dopravujícího do ČR plyn z Norska, případně ruský plyn z Německa“. Tím by byl de fakto zablokován jeden ze dvou vstupů zemního plynu do ČR (kromě těch, co vedou z Ruska přes Ukrajinu). Kdopak to asi byl? Zdá se, že se v zimě máme zase na co těšit. Byla to loni jen zkouška a tentokrát to bude už naostro?

Do vesměs pochmurných zpráv z domova a ze zahraničí zazněla jedna veselejší: prezident Sarkozy hodlá protáhnout Paříž natolik, aby sahala až k mořskému pobřeží. Důvodem je fakt, jak praví jeden z expertů, podílejících se na konkretizaci návrhu, že „všechny velké metropole budoucnosti musejí mít svůj přístav“. Uskutečněné plánu by stálo desítky bilionů euro. A to má Francie ještě kliku. Kdyby něco podobného chtěli uskutečnit v Rusku nebo v Číně, přišlo by je to ještě podstatně dráž.

Čtvrtek 27. srpna: Na slovenské velvyslanectví v Budapešti vrhl kdosi dvě lahve s hořlavinou. Podle vyjádření mluvčího slovenského ministerstva zahraničí jsou škody minimální. Maďarští představitelé včetně prezidenta Sólyoma, kterého slovenské orgány minulý týden nepustily do Komárna, se omluvili. Dokonce ani slovenská strana nemá zájem případ rozmazávat, a to už je co říci – zřejmě Ficovi stačí, že nechal trčet na hranicích nejvyššího ústavního činitele sousední země, jeho národní hrdost je momentálně nasycena.

ODS získala podporu Unie svobody-DEU a Strany soukromníků (straně předsedá někdejší poslanec FS ČSFR z doby federace, název je pozoruhodný, zřejmě má jít o protiklad strany nebo stran osob veřejně činných). Unie svobody se kdysi po sarajevském atentátu od ODS odtrhla, nejprve se trochu nafoukla, pak se vytrvale smršťovala, její rozměry jsou v současné době mikroskopické. Podporou ODS se po dlouhé době zase dostala na stránky novin (konkrétně druhou v Právu). Sobě moc nepomůže, ODS už vůbec ne.

Jana Kovaříka, který zjevně tráví důchod v Německu, v Právu úspěšně nahradil Vladimír Plesník. Dnes v komentáři péruje premiéra Fischera za to, že při setkání s maďarským prezidentem dostatečně nepodpořil Slovensko v jeho heroickém zápase se sousedním Maďarskem. Byla to prý jeho „morální povinnost“. Prezident Sólyom, jak z komentáře vyplývá, svým pokusem překročit slovenské hranice u Komárna („narušitel“, říkalo se ve zlatých dobách Práva, kdysi Rudého) nějak zpochybnil Trianonskou smlouvu, kterou Slováků vybojoval Edvard Beneš. Když Fischer vyslechl Sólyomovu informaci o incidentu, odpověděl, že maďarsko-slovenské napětí nebude hodnotit, necítí se být kompetentní pro roli arbitra. Což je odpověď věcná a celkem důstojná, ne rozdíl od „jasného českého názoru“ pana Plesníka.

Od prvního září člověk nedostane v obchodě normální žárovku stovku. Úsporné zářivky se např. nesmějí používat tam, kde jsou vystaveny mrazu nebo v místnostech, kde se často rozsvěcí a zhasíná. Nevejdou se do řady svítidel se skleněným krytem. Nevím jak komu, mně to způsobí dost velké potíže. Nejsem žádný euroskeptik, ale opatření považuji za uspěchanou kravinu.

Obávám se, že budu muset zavést rubriku „Jak číst Lidové noviny“. Na druhé stránce se věnuje okolnostem útoku na Topolánka. Včera nepřímo naznačili, že „první variantou“ toho, co se vlastně stalo, je, že si ODS ten útok zorganizovala sama. Dnes na první stránce anoncují a na druhé přinášejí informace o Arturu Finkelsteinovi, „tvůrci negativních kampaní“, který radil mj. Nixonovi a Reaganovi a teď vypomáhá ODS. Z informací nijak nevyplývá, že by např. pomáhal fingovat atentáty na zmíněné americké prezidenty, a schází mi dovětek, že i ČSSD si najala specialisty na negativní kampaně a negativní kampaně už drahnou dobu provozuje. A dále: vpravo nahoře na druhé stránce je titulek: „Za útokem je nejspíš ODS, to zní logicky“. Při dalším ohledání zjistíme, že ten titulek uvádí rozhovor s předsedou Dělnické strany Vandasem a že shrnuje jeho názor, který v rozhovoru poněkud jinými slovy vyjadřuje. Názor, jak se z úvodu vyplývá, není ojedinělý (jde o „některé spekulace“), jak by ne, když je to „první varianta“. Nevím, proč LN v poslední době tak úporně fandí Topolánkovým odpůrcům (jen tak mimochodem podotýkám, že k těm hlavním patří prezident Klaus). Ale nemusely by to dělat tak okatě, vypadá to hloupě.

Noviny dnes informují o procesu s dvěma Romy, kteří brutálně zmlátili jakéhosi člověka, a romským policistou, který zdržoval vyšetřování. „Poškozený“ uvedl, že když ho mlátili, padla slova jako „bílá svině“. Soud k tomu nepřihlédl, nic jiného mu nezbývalo, útočníci to popřeli a svědci chyběli. Soudcovo zdůvodnění znělo: „Nic takového v předchozím životě nedemonstrovali a ojedinělá nadávka to nezmění“. I to bych bral, v afektu člověkl řekne leccos, ale hrozně by mne zajímalo, co by se stalo, kdyby v našem hájemství politické korektnosti a multikulturality došlo k obrácené situaci: dva bílí by seřezali Roma a on by tvrdil, že mu nadávali, dejme tomu, do „bakeliťáckých sviní“.

Sportovní reportér Škorpil (pracuje v české verzi televize Eurosport) prohlásil během komentování mistrovství světa v Berlíně při jedné příležitosti (nelíbilo se mu jednání pořadatelů): "Dej Němcovi funkci a naučí se střílet. Já je nemám moc rád, mně takhle zlikvidovali tátu." Dostane za to pokutu. Jeho výrok je naprosto skandální, ale když jde o Čechy a Němce, je to asi jako s těmi Romy v předchozím odstavci: o rasismus nejde, nic podobného v předchozím životě nedemonstroval (nebo snad jo, sportovního komentátora ten pán, pokud se pamatuju, dělá už drahnou řádku let, za totáče snad dokonce velel sportovnímu zpravodajství ČT) a ojedinělá nadávka to nezmění.

Pátek 28. srpna: Češi byli v tvrdých bojích s Tálibánem, zní titulek v Právu (ale mohl by být i v kterýchkoli jiných českých novinách). Bránili místní vojáky (to je pozoruhodné a mnohoslibné, místní vojáci potřebují někoho, kdo je bude bránit) i děti. Ačkoli z článku vyplývá, že boj byl neobyčejně lítý, nikdo z našich nebyl zraněn ani nepadl. Připomíná mi to Mládkovu písničku o křečkovi, kterého porazila železniční vlečka: dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku. Jak se něco podobného může jmenovat tvrdé boje? Zdá se, že se smějí vést jen takové tvrdé boje, v nichž má ztráty jen nepřitel (a u každého „poškozeného“ nepřítele by pak měl soud rozhodnout, zda byl poškozen oprávněně nebo zda má být poškoditel potrestán). Jakmile máme ztráty my, je třeba co nejrychleji vzít nohy na ramena. I v takovémhle prostředí a s takovým pojetím boje se dají vést války, bohužel jen takové, co jsou už předem prohrané. Vypadá to, že NATO, zejména ve svém nynějším složení, skončí v Afghánistánu stejně neslavně jako kdysi Rusové. Podle českého velvyslance v USA Koláře je teď pro prezidenta Obamu prioritou číslo jedna Afghánistán. Pokud se na něj soustředí, asi s ním prohraje i to ostatní, neprioritní (držení Íránu v šachu, Irák a možná i Izrael – to poslední by nejspíš byla předehra ke konfliktu, který by mohl dostat „globální“ charakter.

TOP09 navrhuje odpočty nákladů na služby spojené s hlídáním dětí a domácími pracemi z daní. To je důležité, cynická bolševická teze o plné zaměstnanosti platí sice samospádem s malými korekturami stále, ale neudělalo se nic pro to, aby se rodinám s dětmi ulehčila situace a děti nebyly od šesti měsíců věku vystaveny studenému odchovu ve státních teletnících. (Podobné je to s péčí o seniory, vím, jak strašné problémy jsme měli s tím, abychom mohli jakž takž zařídit péči o starou, zcela nesoběstačnou maminku). Životní úroveň dnes není taková, aby jeden z manželů mohl bez problémů zůstat delší dobu doma, a zároveň stát ani soukromníci nezajišťují potřebné služby, a pokud ano, jsou tak drahé, že na ně lidé nemají peníze. Návrhy exministra Nečase, které mířily taky tímto směrem, i když jinou cestou, si rovněž zaslouží uznání.

V Reflexu vyšel kritický článek o Paroubkovi. Jeho manželka se kvůli tomu musela odebrat ne gynekologii (velmi ji to rozrušilo). Paroubek teď prý hodlá kvůli tomu Reflex žalovat. Je zajímavé, jak úporně bojuje on (a taky dr. Rath) proti svobodě projevu. Neměl by být přijat zákon, že politici s těhotnými manželkami se nesmějí kritizovat? Obávám se, že by se nám pak politici začali množit rychleji než kočky.

Ministr Janota využil svého „nestranického“ postavení (nemá co ztratit) a navrhl dosti brutální způsob, jak snížit strašidelný deficit pro rozpočet v příštím roce. Jako laikovi se mi zdá, že to, co navrhuje, je jednoduché a bude to účinné. Možná, že to neodpovídá představám šamanů vzývajících neviditelnou ruku trhu (důvěřují jí jako „ekologisté“ přírodě, že si pomůže od kůrovce) ani sociálním populistům. Ani Paroubek, ani Topolánek na něj ideologicky nezaútočili, ba jeho iniciativu přivítali (proč taky, pan Janota nikam nekandiduje), zároveň dali najevo, že je pro ně jako celek předvolebně nepřijatelná. Ale kdo ví, po volbách se třeba ukáže. Paroubek by chtěl, aby ministr svůj návrh nepodával v balíku, ale rozdělil na dílčí návrhy. Přijali by pak ty, co by se jim hodily. Je to známá osvědčená metoda testování výhod jízdy vlevo tím, že se nejprve na zkoušku pustí padesát aut do protisměru. Takovýhle balet (a také kritika premiéra Fischera za to, že nebyl dost tvrdě nacionalistický při rozhovoru s maďarským prezidentem Sólyomem) může snadno v lidech vzbuzovat dojem, že vláda může pracovat rozumně, jen když není vystavena tlakům politiky. To samozřejmě není pravda, nejde o politiku jako takovou, ale o různé stupidní ideologie a bezbřehý populismus (v populismu se vždycky mísí cynismus se zbabělostí). Obojí kvete zejména v situacích, kdy se neustále vede jakýsi předvolební boj. A ten se vede v situacích blízkých politickému patu. V situacích blízkých politickému patu žijeme od roku 1998.

Proběhly dva průzkumy veřejného mínění. Jeden na internetu (agentura SANEP). Podle něho jsou síly ČSSD a ODS vyrovnané (ODS trochu ztratila, ČSSD malounko přibrala). Komunisté mají 12,8% TOP09 má 11,1%, KDU-ČSL 5,4%. Nikdo jiný by se do parlamentu nedostal, občanské strany by patrně získaly slabou většinu. Internet je ovšem pořád ještě malounko intelektuální prostředí, takže ČSSD a KSČM jsou na něm v nevýhodě, naopak strany jako TOP09 ve výhodě. Směrodatnější jsou výsledky průzkumu agentury Factum Invenio, která se (řekl bych naštěstí) těsně před volbami vrátila k preferencím politických stran (v minulosti měla nejpřesnější odhady). Podle ní vede ČSSD s 29,5% , ODS má malou ztrátu (27,9%), třetí jsou komunisté s 13,4%, následovaní TOP09 (11,4%). Do sněmovny by se dostali ještě lidovci s 6,6%. V přepočtu na mandáty by zvítězili s nejmenší možnou většinou komunisté a postkomunisté (101 vůči 99 hlasům). Percentuálně to vychází 45,3 pro občanské strany, 42,9 pro postkomunisty, ale podle volebního zákona, jak nám ho kdysi upekli Klaus se Zemanem, mají postkomunisté (dvě strany) v přepočtu na mandáty výhodu proti těm druhým (tři strany, z toho dvě menší než komunisté). Výsledek voleb závisí na tom, zda se TOP09 (a lidovcům díky spolupráci s EDS) podaří získat někoho z nerozhodnutých voličů nebo z příznivců sterilních trpaslíků a ničitelů voličských hlasů (patří k nim teď Strana Zelených a Věci veřejné se SNK-ED). Zatím se zdá, že si TOP09 urvala něco z ODS, oslabené nepřízní „pravicových“ médií zejména v souvislosti s toskánskou aférou, a něco z KDU-ČSL. To jsou ale všechno jen spojité nádoby, které výsledek voleb neovlivní. I z toho hlediska je nyní kombinovaná snaha Modrých kořenů a paroubkovců o rozvrat ODS před volbami výhodná jen pro Paroubka – s Modrými Kořeny, až se po volbách zmocní rozvrácené ODS, si snadno poradí.

Na poslední schůzi PS se bude probírat mj. zmírňující novela náhubkového zákona. Problém toho zákona je nafouknutá bublina. Česká média, zejména ta „pravicová“, si ho navíc zaslouží a je užitečný: svazuje jim (zákazem uveřejňování ilegálně získaných policejních odposlechů) aspoň malounko ruce při nestoudném manipulování veřejného mínění ve prospěch Modrých Kořenů (zvláště jednoho, toho nejsilnějšího).

Americké představy o protiraketovém štítu dostávají nové dimenze: pro Obamu je teď důležitá spolupráce s Ruskem, uvažuje se prý o radaru v Izraeli nebo v Turecku a o raketách odpalovaných z lodí. Tato koncepce pro nás není vůbec dobrá, ale zavinili jsme si ji sami: proč by měl Obama riskovat pokus zřídit základnu v zemi, kde je její stavba politicky neprosaditelná?

Poslanec Melčák hodlá podat ústavní stížnost na to, že byl zkrácením volebního období připraven o poslanecké požitky na dobu do „normálního“ ukončení svého mandátu. Připomíná mi to stížnosti těch, co příliš kouřili nebo se přežírali čokoládou a způsobili si smrtelný neduh, na firmy, vyrábějící dotyčné zboží, zdůvodněné tím, že je dostatečně neupozornily na nebezpečí, které je může potkat. Možná by bylo dobré umístit v zasedací síni PS veliký svítící nápis: „Pozor! Váš mandát může být taky zkrácen!“

Svědkyně v případu Čunek Urbanová podala stížnost proti důvodům rozhodnutí státního zastupitelství v Praze 1, které zastavilo její trestní stíhání. „Nemohu se ztotožnit s argumenty, že jsem neúmyslně lhala.“ Stížnost je nesmyslná. Obvinění nekonstatuje, že lhala, ale že nemluvila pravdu, ale neučinila tak úmyslně. Lež je, když někdo úmyslně nemluví pravdu. Je neuvěřitelné, jaké nehoráznosti si lidé dokážou vymyslet.

Chudinka, který byl zatčen v Kábulu, protože údajně hodil granát do amerického vojenského džípu a zranil tři americké vojáky, byl nyní propuštěn z Guantanáma. Právo nám poskytlo sugestivní pohled na jeho vlídnou tvář a výpověď: „Často a krutě tam vězně mučili – nenechávali nás vyspat a nedávali nám dost jídla“. O tom, co je to kruté mučení, máme na základě zkušeností s ruskou koloniální správou a jejími domácími přisluhovači trochu jiné představy. Taky by mne zajímalo, co by dotyčný ubožák a jemu podobní dělali s těmi americkými vojáky, kdyby se jim podařilo dostat je do rukou živé (možná by vojáky zachránilo to, že jsou vítaným obchodním produktem ve vztazích mezi bojovníky za svobodu na jedné, křižáky a sionisty na druhé straně).

Václav Klaus si u mne v posledních dnech dvakrát šplhl. Za prvé, podepsal petici proti volnému množení kůrovce na Šumavě. Někde v novinách jsem si přečetl, že o té věci mají rozhodovat odborníci a ekologisté. To je nesmysl. Odborníci mají přednést své názory (ani ekologistům to nelze zakázat, ale po akcích jako je zdržování obchvatu Plzně k nim mám nulovou důvěru) a rozhodne se veřejnost, to je základ demokracie. Ředitel Národního parku Šumava mluví o tom, že v lese působí kultury, které člověk nevytvořil, a v části Šumavy je třeba je zachovat. Za prvé, řekl bych, že pokud se proti kůrovci razantně nezasáhne, jeho zachování povede k tomu, že se Šumava připodobní dalmatským horám (ty ovšem připravili o porost nikoli kůrovci, ale Benátčané, když byli námořní velmocí a budovali a rozšiřovali své námořní loďstvo). A za druhé: argument pana ředitele je třeba rozšířit do globálna: před časem byl bezohlednou rukou pustošitelů přírody na zeměkouli zcela vyhuben virus pravých neštovic. Je třeba zasáhnout a v části světa ho zachovat. Vhodné prostředky k tomu má ve svých zbrojních arzenálech např. Putinovo Rusko. Druhé, co na Klausovi oceňuji, je jeho odpor proti unijnímu rozkazu bez milosti zavést místo dosavadních žárovek „šetrné“ zářivky. Už jsem psal, proč jsem proti, ne z nějakých ideologických důvodů, ale protože to mne a spoustu občanů ČR staví do nemožné a neřešitelné situace. Nařízení je – aspoň pro ČR, když už ne pro celou EU – uspěchané a bezohledné k občanům.

Žalobce olomouckého Vrchního státního zastupitelství nedostane bezpečnostní prověrku. Za totáče totiž zastupoval bolševický stát v procesu s šiřiteli náboženské literatury (známý disident František Lízna ad.). Páter Lízna vyfásl dvacet měsíců natvrdo. Jarnot své tehdejší jednání (v roce 1981) hájí se svým mládím a nezkušeností, bylo mu teprve třicet. A ještě v roce 1991 údajně bránil znovuotevření případu. Navzdory rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se mu fakticky stane prd. Řekl bych, že lidé jako onen ve třiceti letech politický panic nemají v justici co pohledávat.

Pavel Skácel, někdejší učitel na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova, si v rubrice Úhel pohledu“ v LN vzal na mušku svého někdejšího žáka Mirka Topolánka. K textu se (v širších souvislostech) ještě vrátíme.

Čtenář Marcel Telinec rovněž v LN právem poukazuje na to, jak nestoudná demagogie se skrývá ve Ficově obvinění prezidenta Sólyoma, že si vybral ke své návštěvě Komárna zrovna den maďarského útoku na Slovensko (přesněji řečeno ruského na ČSSR s potěmkinským doprovodem nepříliš silných jednotek dalších ruských evropských kolonií). Podotýká, že kdyby to byli Rusové nařídili, „československé“ jednotky by se byly podílely na rozdrcení maďarské revoluce v roce 1956. Jenom znovu doplňuji: v říjnu 1956 měli naši soudruzi spakováno, seděli na kufrech, aby mohli, trak jako se to stalo v Maďarsku, v případě eskalace povstání do ČSR co nejrychleji zdrhnout do Moskvy, jako to učinili jejich maďarští stalinističtí soudruzi. Zároveň ovšem oplývali bojovností, protože této eventualitě chtěli pokud možno zabránit. Antonín Novotný proto navrhoval Chruščovovi několikrát (dvakrát nebo třikrát, přesně si to nepamatuji) účast „ČSLA“ na bratrské pomoci Maďarsku. Nikita byl pragmatik, nepřeceňoval bojovného ducha „vnuků hustitů“ a s vědomím, že si s povstáním, které se nemohlo nadít nějaké skutečné pomoci, poradí sám, ho pokaždé odmítl.

Sobota 29. srpna: ČSSD slibuje zavést jako protikrizové opatření zkrácený čtyřdenní nebo třídenní pracovní týden s tím, že zaměstnanci pak mohou (to znamená nemusí?) využít volný čas na vzdělávání - tím budou mít nárok na 100% mzdy a zvýší si kvalifikaci. Opatření má být plně hrazeno z Evropského sociálního fondu. Což měl včera prohlásit místopředseda ČSSD Škromach. Připomíná mi to uhelné prázdniny, na něž jsme se v zimě jako děti velmi těšili. Krizové prázdniny pro pracující, kteří přece nic nezavinili. Vida, k čemu může být taková krize dobrá - aspoň když se na ni díváme předvolební optikou.

Podle průzkumu Faktum Invenio, o němž jsme psali včera, by ČSSD mohla teoreticky vytvořit koalici i s KDU-ČSL a TOP09. TOP09 bude podle některých komentátorů pod tlakem, protože pokud na projekt nepřistoupí, hrozí velká koalice ČSSD – ODS. Je ovšem třeba započíst i to, že hrozí taky skrytá koalice ČSSD – KSČM, a tahle vyhlídka by měla jak ODS, tak TOP09 bránit dělat podobné kašpárky, jaké musely v letech 2005 a 2006 dělat lidovci a US-DEU. Ostatně otevřenou chuť k velké koalici v ODS vyjádřil jen (v dnešním rozhovoru pro Právo) Pavel Bém (samozřejmě jen dočasnou, do předem dohodnutého termínu předčasných voleb). Pokud by ale výsledky byly takové, že by ODS mohla bez problémů vytvořit koalici s lidovci a TOP09, pokušení pro obě malé strany paktovat se s Paroubkem se sníží a sníží se i chuť Pavla Béma si ve straně příliš vyskakovat (jeho povolební akční rádius bude taky záviset na tom, jak si v Praze poradí s TOP09, která bude ve volbách poměrně silným soupeřem).

O místo v příští vládě se ucházejí i dva nynější nestraničtí ministři, shodou okolností spravedlnosti a vnitra. Pan Pecina svou užitečnost myslím už prokázal a měl by po volbách na co navazovat (je to ovšem tak trochu podobný nestraník, jakým byl po roce 1945 generál Svoboda), takže na Františka Bublana prý zbude spravedlnost - upřímně řečeno, k úkolům, které budou PČSSD (Paroubkovu ČSSD) po volbách čekat, se moc nehodí, je to v podstatě měkota. To vše samozřejmě v případě Paroubkova vítězství.

ODS navrhuje ústavní zákon, podle něhož by se platy ministrů a některých poslanců (totiž těch, kteří by hlasovali pro státní rozpočet) snižovaly v případě překročení deficitu až o čtvrtinu. (Kdyby byl deficit větší o pětinu, musela by vláda požádat o důvěru.) To známe, za totáče se tomu říkalo „hmotná zainteresovanost“ a mnoho se o tom žvanilo. Miroslav Kalousek coby politik, nynější soupeř a možná budoucí spojenec ODS, nazývá ten nápad ohleduplně „úsměvným plácnutím do vody“. My si můžeme dovolit ho nazvat otřesnou populistickou kravinou.

V Lidových novinách podrobil Daniel Kaiser rozhovoru tentokrát předsedu slovenské strany Most-Híd Bélu Bugára. Je to jako obvykle hnusné čtení. Padají inkvizitorské kádrovací otázky: Čtete slovenské knihy? Jak se díváte na Trianon? Ten člověk (jakýsi slovenský Maďar, bd) se nedívá na slovenskou televizi? Člověk se jen těžko brání dojmu, že by Kaiser měl vlastně mít pravomoc nepřátele Modrých Kořenů (viz rozhovor s exprezidentem Havlem, o němž jsme tu psali) nebo skryté nepřátele českého (a slovenského) národa během výslechu taky mučit.

Pondělí 31. srpna: Středoškolští studenti (a jejich učitelé) chystají další demonstrace proti státním maturitám, mají se odehrát někdy kolem 9. a 10. října (což jsou dny voleb do PS). Zákon prý nezakazuje demonstrace bezprostředně před volbami. Politici ani sponzoři se tentokrát nebudou smět demonstrace účastnit (tedy nebudou okatě přítomni), posledně to vypadalo blbě. Tématu státních maturit se stejně využije k nestydaté volební propagandě. O samotný problém už vůbec nejde.

Ministr Janota nepřesvědčil své kolegy ve vládě o nutnosti snížit výdaje jejich ministerstev. Ministři se pouze dohodli, že schodek rozpočtu nepřekročí 230 miliard Kč. Přitom i mezi odborníky existuje shoda, že taková díra v rozpočtu znamená katastrofu. ČSSD by byla ráda, kdyby Janota rozdělil svůj návrh na jednotlivé položky (odmítli by jen jeho podstatu, zvýšení DPH a spotřební daně na benzin). Je škoda, že ministr nakonec ustoupil od plánu předložit sněmovně dvě varianty rozpočtu (katastrofickou a tvrdě úspornou) a chce tu druhou dát k dispozici jen jako „soubor doporučení“. Měl vyčůrané politiky v předvolebním rauši vystavit zřetelněji zásadní zkoušce.

Ministryně spravedlnosti slibuje v Právu pomstu médiím. Hodlá po odchodu z funkce psát povídky, některé z nich budou možná věnovány právě jim. Paní ministryně zatím sice nedosáhla věhlasu J. K. Rowlingové, ale není vyloučeno, že až skončí svou politickou kariéru, plně se soustředí na kariéru literární a uspěje: pak dá svým novinářským trapičům pořádně zahulit.

Slovenskému premiéru Ficovi nějak záleží na tom, aby byla v Komárně (drtivá většina obyvatel jsou Maďaři, oficiózním 65% ani trochu nevěřím) vztyčena socha Cyrila a Metoděje. Zatím se ji podařilo umístit jen na průčelí budovy tamní Matice slovenské, městská samospráva instalaci pomníku na pozemku města nepřála. Je pozoruhodné, proč pan Fico, který jako (bývalý) komunista nepochybně ani trochu nevěří v Boha, tolik usiluje o pomník obou světců, kteří ostatně nebyli žádní Slováci (Slováci tenkrát neexistovali a Češi představovali mrňavý kmen někde v dnešních středních Čechách), nýbrž Řekové, a slovanský jazyk používali při šíření křesťanství proto, že podle jejich slov ti primitivové, mezi něž přišli, ještě nepokročili natolik, aby byli schopni přijmout zvěst, kterou oba hlásali, v civilizovaném (tj. řeckém) jazyce. Vyvádění nynější slovenské vlády, která se chce zjevně profilovat na „zásadním“ postoji k maďarské menšině, je směšné a odpudivé. Evropská unie to ovšem spolkne, má teď spoustu starostí se zaváděním úsporných žárovek.

V zemských volbách v SRN velmi posílila „Levice“ (postkomunisté a jejich cyničtí „západoněmečtí“ spojenci), oslabily dvě nejsilnější strany, CDU a SPD. „Levice“ je na nejlepší cestě, aby i na celoněmecké úrovni zaujala podobné postavení, jaké má KSČM u nás. Je pozoruhodné, jak se německé poměry připodobňují těm českým. Hrozí v SPD do budoucna nástup nějakého německého Paroubka? To by nepochybně znamenalo katastrofu celoevropských rozměrů, tak trochu srovnatelnou s nástupem Adolfa Hitlera na konci dvacátých let.

Ruský premiér Putin nakonec v předvečer své návštěvy Polska v dopise listu Gazeta Wyborcza odsoudil pakt Ribentrop-Molotov, s tím, že počátky druhé světové války nelze hledat jen v tomto paktu, nýbrž i v mnichovské dohodě a ve Versailleské smlouvě, „která byla nadiktována zemím poraženým v první světové válce“. Je mi líto, ale Putin má pravdu. Dnešní ruské vedení postihlo základní vadu rozšíření EU o východoevropské země včetně ČR (nehoňme si triko, jsme východoevropská země): Brusel mlčky aakceptoval, že věe, co se dohodlo a prosadilo po první a druhé světové válce, je posvátné. Toto řešení je v mnoha ohledech problematické, hlavní problém je, že na konci druhé světové války bylo Rusku mlčky potvrzeno právo podržet si prakticky vše, co vojensky obsadilo. Někteří se tomu mohli více či méně bránit, například Československo. Někteří (Finsko, Rakousko) se ve větší či menší míře ubránili. Je třeba zdůraznit, že Benešova československá politická reprezentace na tuto možnost vědomě, cynicky a zbaběle rezignovala.

A k dovršení všeho neštěstí: toskánská aféra svým iniciátorům dokonale vyšla. Podle agentury STEM preference ODS v srpnu výrazně poklesly a ani případný vstup TOP09 do Sněmovny by v tuto chvíli na rozhodném vítězství postkomunistů z ČSSD a Filipových komunistů nic nezměnil. Panu prezidentovi a jeho tiskové lobby lze tedy gratulovat. Člověk se může pouze utěšovat, že to, co tím získají, bude odpovídat povaze jejich angažovanosti.