Ohniska neklidu ve střední Evropě

Národní rada Slovenské republiky přijala 30. června přesvědčivou většinou novelu zákona č. 270/1995 o státním jazyce SR. Jedná se o upřesnění a rozšíření původní verze, zejména pokud jde o užívání slovenského jazyka v úředním styku a o zavedení citelných sankcí pro právnické osoby a fyzické osoby-podnikatele, pokud zákon poruší. Do zákona se tak vrací paragrafy, které byly v minulosti vypuštěny. Státním jazykem je pochopitelně slovenština, tolerována je ovšem i čeština jako „jazyk splňující požadavky základní srozumitelnosti z hlediska státního jazyka“, což je věc pro našince na první poslech příjemná, při bližším ohledání podezřelá: problémem je totiž přirozeně maďarština a je otázka, zda se za tohle zvýhodnění nemáme spíš stydět.

Při hlasování byla vládní koalice jako jeden muž pro, opozice se rozdělila: SMK a jednotlivci z ostatních opozičních stran hlasovali proti, většina opozičních Slováků se zdržela.

Je třeba přiznat, že zákon reaguje na jakýsi problém. Tvůrci a prosazovatelé zákona projevili snahu vyjít populisticky vstříc stresované části slovenské veřejnosti, zachvácené obavou, že se maďarská menšina a území, které obývá, vymyká slovenskému státu z rukou.

Situace, kdy v jednom státě žijí dvě etnika hovořící velmi odlišným jazykem, přičemž jedno z nich má v bezprostředním sousedství národní stát, kde je tento jazyk bezkonkurenčně hlavním dorozumívacím prostředkem, je vždycky nepříjemná, zvlášť když si toto etnikum svůj „menšinový“ úděl svobodně nevybralo. Za normálních okolností by se jen málo Slováků učilo maďarsky a jen málo Maďarů slovensky, bylo by to dáno praktickými ohledy. Navíc jazyk je v našem regionu součástí národní identity a národ je chápán jako politický celek.

Za minulého režimu nebyl problém přinutit Maďary na Slovensku naučit se slovensky. Totalitní stát disponoval dostatečnými prostředky. Po převratu vznikl problém, který Češi neznají, protože se kdysi své – německé - menšiny ohavným a brutálním způsobem zbavili. Problém slovenského jazykového zákona v jeho dnešní podobě spočívá v tom, že aby mohl fungovat, bude zapotřebí nemalá míra „organizovaného násilí“. To má sklon se rozlézat po celé společnosti (zákon postihne i slovenské instituce, nesprávně používající státní jazyk, pravidla slovenského pravopisu se v jistém smyslu stávají právním dokumentem). Problémy, které by se měly řešit dobrou vůlí a vzájemnou vstřícností, je zapotřebí prosazovat postihem.

Aplikace zákona zasáhne úroveň občanských práv a svobod v zemi a dotkne se v důsledcích nejen slovenských Maďarů, ale i Slováků. Nebo se ze zákona stane formalita, což sníží vážnost zákonů všeobecně. Anebo konečně, vzhledem k neurčitosti formulací zákona, se otevře prostor pro libovůli při jeho používání. Nejspíš je třeba počítat se všemi třemi možnostmi, těžko říci, která z nich je horší.

Problém ale nemají jen Slováci a Maďaři. Při rozšiřování EU se v rámci Unie ocitly země, postižené neustálými etnickými konflikty politické povahy. Dvě světové války, které se tudy v minulém století přehnaly, znamenaly pokaždé radikální mocenské přerozdělení oblasti. Přitom byly do určité míry zohledněny emancipační snahy některých zdejších národů. Válečná řešení, postavená, byť i z nutnosti, na hrubé síle, s sebou nesou řadu nespravedlností. Některé z nich (je jich daleko méně, než si obvykle postižení představují) je možné revidovat v duchu „nápravy důsledků některých politických křivd“. Tak bylo likvidováno ruské koloniální panství ve střední Evropě včetně návratu části anektovaného německého území („NDR“) německému státu, naplněno právo na politické sebeurčení pro Slováky, Chorvaty, Slovince. V některých případech byla „náprava“ dosažena mimořádně zavrženíhodným způsobem (etnické čistky v ČSR po 2. světová válce, a v Jugoslávii při jejím divokém rozpadu). Jinde přežívají zárodky konfliktů, destabilizují region a přitahují možné agresory. Ví vůbec Evropská Unie, jakou tíhu na sebe vzala, když země této oblasti bez dalšího přijala? EU teď nezbývá, než se integrovat. Integrace znamená mimo jiné i to, že se bude snažit ne o zametání konfliktů jako je ten, který už dlouho zuří mezi Slovenskem a Maďarskem, pod koberec, ale o zprostředkování a smírné řešení. Měla by také vést své nynější i budoucí členy, kteří mají máslo na hlavě, pokud jde o masová etnická zvěrstva, aby se za ně aspoň bez hloupých výmluv styděly.

V opačném případě skončí evropská integrace krachem.

Lidové noviny 9. července 2009