Lehce narudlý evropský antisemitismus

Lidové noviny včera informovaly o tom, že v největších švédských novinách Aftonbladet vyšla reportáž, podle níž izraelští vojáci unášejí palestinské mladíky, zabíjejí je a vyoperovávají jim životně důležité orgány. Ty se pak používají k transplantacím, zatím co mrtvoly pak vrací rodinám zavražděných. Reportáž se odvolává na „palestinské zdroje“.

Odhlédněme od věcné blbosti informace (kdyby to dělali, proč by mrtvoly, corpus delicti, vraceli rodinám?) i od problematičnosti zdroje (je to, jako kdyby se někdo byl v analýze Protokolů sionských mudrců odvolával jako na zdroj na carskou Ochranku). V sekularizované podobě se nám vrací téma, známé i u nás z předminulého století: téma rituální vraždy. Je pozoruhodné, kdo ho šíří: noviny, které Wikipedie charakterizuje jako „bulvární list se sociálně demokratickým pozadím“. Něco podobného u nás zatím nemáme, snad se to po volbách změní. Je to svým způsobem pozoruhodné: česká sociální demokracie byla na přelomu 19. a 20. století jedinou stranou, která se za hilsneriády jednoznačně postavila proti rituální pověře. Dnes se v Evropě naopak rozmáhají narůžovělí „deštníkoví diplomaté“, kteří by rádi vyrovnávali mezi Izraelem a jeho islámskými nepřáteli stejně, jako kdysi jejich dědečkové vyrovnávali mezi ČSR a Hitlerem. Mohou se opřít o mohutnou intelektuální a mediální lobby. Jde jim o Spravedlnost: chtějí vyrovnávat mezi Izraelem (kterému mohou jeho schopnost bránit se zkomplikovat) a teroristy (kteří z nich mají srandu, protože vědí, že deštník jako bojový prostředek je neúčinný).

Nad otevřeným antisemitismem každý v Evropě právem ohrnuje nos. Šíří se tu ovšem překabátěný, narudlý antisemitisimus, který se schovává za paraván jakési pofidérní spravedlnosti, rovnosti šancí mezi kanárkem a kočkou. Evropští socialisté zjevně propadají omylu, cítí s islámskými radikály jakousi sociální solidaritu. Neopírá se snad o verš ze slavné písně: „teď duní právo v jícnu temně, a výbuch zazní naposled“?

Jistě, to, co napsal Aftonbladet je vyjádření svobodného tisku, a švédský ministerský předseda se k němu těžko může z piedestalu své funkce oficiálně vyjadřovat (stejně nemohl před časem dánský ministerský předseda odsoudit karikatury Mohameda). Taky nevím, zda má smysl bojkotovat zboží švédské firmy, která s Aftonbladet nemá nic společného. Rozhořčení izraelských politiků a izraelské veřejnosti ovšem plně chápu. Rázná odpověď je možná a nutná na stránkách svobodného tisku. Nevím, zda ve Švédsku už někdo reagoval.

Svoboda tisku znamená bohužel i svobodu psát hnusárny. Svoboda tisku ovšem ve svobodě psát hnusárny nespočívá. Má smysl jen tehdy, když pak někdo hnusárnu za hnusárnu označí. Což tímto činím.

lidovky.cz 25. srpna 2009