Cizí město

Do Prahy se teď dostanu jen málokdy, abych si vyřídil nejnutnější věci. Mrzí mne to, prožil jsem tu celý svůj život. Občas mi zbude trochu času a projdu se kouskem území, které se táhne od Pohořelce po Prašnou bránu a ve svém nejširší části sahá od Muzea po Čechův most.

Centrum se za osmnáct let od převratu neuvěřitelně změnilo: je krásné, čisté, vypulírované. Za totáče bylo špinavé a páchnoucí. Možná že taky proto o něj nikdo neměl valný zájem. Po převratu ho odpovědní politici od Havla přes Klause, Zemana a Paroubka po Topolánka, od Kořána přes Koukala po Béma učinili předmětem velkého obchodu. Stali jsme se pronajimateli obrovitého historického Disneylandu, kde blíže nedefinovaní provozovatelé odírají davy zahraničních turistů. Restaurace, kam našinec nevkročí (jednak tam oběd stojí pětkrát tolik než v českém sektoru Prahy, a jednak není jasné, zda by ho nevyhodili, pronajimatel přece nemá právo lézt nájemníkovi do kvartýru), obchody s divokými suvenýry, které snad mohou Novozélanďanům, Japoncům, Číňanům, Brazilcům a Kanaďanům připadat jako typicky český folklor, prodavači, z jejichž výrazu se dá soudit, že mají někde pod pultem schovaný kalašnikov. Ceny západní, úroveň obsluhy prudce východní. Možná, že turisté z civilizovaného světa berou Prahu jako ten stan v Haškově povídce. Na stanu je nápis: zde zažijete překvapení, jaké jste ještě nezažili. Když vstoupíte dovnitř, je tam tma jako v pytli, chytnou Vás dva pořízkové, třetí vás vší silou nakopne do zadnice a vy vyletíte druhou stranou ven a pak tu atrakci ze zlomyslnosti doporučujete všem svým známým.

Navštívil jsem po převratu několik západních velkoměst, Vídeň, Madrid, Amsterodam, Mnichov, a z těch východnějších třeba Budapešť, ale nikde jsem neviděl ani stopu něčeho, co by se podobalo pražskému turistickému průmyslu.

Můj základní pocit je: tady nejsem doma, přesněji řečeno, tady už nejsem doma. Zatím nepotřebuji pas a výjezdní doložku. Celkem bez problému tam smím chodit po chodníku, a když jsem zrovna při penězích a umím třeba trochu rusky, mohu zajít do některé kavárničky a objednat si presso za devadesát korun. To je asi tak všechno.

Tento obraz je samozřejmě přeexponovaný, a tudíž nespravedlivý. Jednak tak nevypadá celá vnitřní Praha bez výjimky a jednak vůbec nejde jen o Rusy. Navíc většina těch, s nimiž člověk v obchodech a v restauracích přijde do styku, nejsou přímo subjekty tohoto podivného podnikání.

Ze zkušenosti lze ostatně vyvodit pozitivní závěr: nezlobme se na ty, co teď mají v pachtu městské centrum, které kdysi bylo naše. Nahrnuli se jen tam, kde jim našinec z chtivosti, lenosti a vychcanosti vyklidil prostor. Zlobme se sami na sebe.

19. dubna 2008