Co týden dal

Pondělí 2. července: Pokus o další atentáty ve Velké Británii skončil fiaskem. Zdá se, že ztroskotaly hlavně na neschopnosti atentátníků. Není to první případ. Najmout opravdu schopné lidi pro takovou akci je zřejmě ve Velké Británii krajně obtížné. To mluví výrazně ve prospěch Velké Británie. Jinak atentáty měly asi otestovat pevnost nového premiéra. To je cena za kapitulantské chování španělské veřejnosti a španělských socialistů po masakrech v Madridu. Tenkrát se to vyplatilo a islamisté to budou zkoušet dál a taky jinde než v Británii.

Paroubkovi se rozvádí. Jde údajně o rozvod v tom nejlepším slova smyslu. Prý se o tom spekulovalo už pár měsíců, do novin neproniklo v podstatě nic. Pan Paroubek to udělal šikovněji než pan Topolánek. Nemyslím si však, že by zrovna tohle bylo pro něho dobré vysvědčení. Viz naše dnešní glosa.

Václav Havel se po čase objevil v České televizi. Z jeho vystoupení mám dojem víceméně smíšený. Jeho pojetí prezidentské funkce (prezident by se měl starat o „filosofickou koncepci“ politiky, premiér o každodenní rutinu) považuju za příznačný a veskrze chybný. Na referendum o nové evropské smlouvě nemám tak silný názor (pokud se ODS a ČSSD shodnou, hrozí nebezpečí jen v tom případě, že v zákonu bude podmínka nějakého procenta voličské účasti – k referendu by přišlo nanejvýš deset procent lidí). Ve věci americké základny má ovšem pravdu, a k účasti Turecka v EU se vyjádřil brilantně (argumentoval „nepoliticky“, ale zase tak, že tomu musel rozumět i člověk, který se o politiku vůbec nezajímá). Klause nemá rád pořád stejně, má ale pravdu, že by měl mít silného protikandidáta. Domnívá se, že by to měl být někdo, s nímž bude souhlasit i ČSSD, jenže to nestačí. Přitom kandidát, s nímž bude souhlasit kromě ČSSD ještě i KSČM, bude určitě nepřijatelný. Musí to tedy být někdo, s nímž by mohla souhlasit i část ODS. To se teď zdá být nemožné. Je ale dobře o tom vědět.

Japonský ministr obrany prohlásil, že atomové bombardování Japonska ukončilo válku a bylo „z amerického hlediska“ nevyhnutelné. Rychlé ukončení války mimo jiné zabránilo Rusku vtrhnout na japonské ostrovy. Pan ministr to následně po zuřivých reakcí veřejnosti neustál a omluvil se. Útěchou mu může být, že má úplně, do slova a do písmene pravdu.

Na někdejšího ministra zahraničí Šedivého prasklo, že v padesátých letech na vojně sloužil u vojenské kontrarozvědky. Tlumočil ruským poradcům a prováděl překladatelské práce. Byl tam prý navelen. Případ je mi dosti záhadný. Byl jsem na vojně o deset let později než pan Šedivý. Tehdy byli zaměstnanci kontrarozvědky výlučně vojáci z povolání, ke kontrarozvědce se nerukovalo. Netěšila se dobré pověsti a přitom z ní nešla žádná velká hrůza. (Navíc jsem až dosud žil v domnění, že ti lidé patřili pod vnitro a vojenskou uniformu nosili jen jako kamufláž). Kromě toho mi připadá poněkud nápadné, jak Petr Zídek, který zjevně případ „otevřel“, celou věc zamlouvá („nezapomínejme také na to, že jeho veřejné vystupování po roce 1989 není spojeno s žádnými skandály a že významně přispěl k zapojení Česka do institucí demokratického světa“ – to je jedna věc a spolupráce s VKR v padesátých letech druhá). Spíš to na mne dělá dojem, že pan Šedivý tehdy dostal, jak se říká, „nabídku, kterou bylo těžké odmítnout“. Je zajímavé, jak se vyjadřuje ke svému podpisu pod Křenovu petici („Kdybych byl četl celý text, asi bych to neudělal, ale to neznamená, že to beru zpátky“). Pan Šedivý je člověk váhavý a nejspíš by byl rád se všemi zadobře. To se občas nevyplácí a v zásadě je to nemožné. Jinak se zdá, že se uvolnila řada zajímavých informací o bezpečnostních složkách komunistického režimu, kterou dříve kdosi držel úzkostlivě pod pokličkou, z důvodů, o nichž lze pouze spekulovat, ale to spekulování není zase až tak těžké. Pokud tomu tak je, je to dobře.

„Podle ruských komentátorů Putin možná Bushovi vysvětlí, že on osobně proti Západu a USA nic nemá, ale předvolební atmosféra si žádá image bojovníka proti vnějšímu nepříteli,“ píšou dnes v LN. V tom případě je zapotřebí, aby Američané takovou útěchu odmítli a vzali na vědomí, že pan Putin kecá. Image bojovníka proti vnějšímu nepříteli bude teď už potřebovat napořád, rozhodl se vědomě pro výraznou změnu politiky a vůbec to nedělá jen kvůli volbám. Musíme se naučit s tím žít. Tvrzení, že to povede k válce, je nesmysl. Rusové takovou politiku, jak minulost ukázala, nepotřebují k válce, ale k míru.

Úterý 3. července: Ukázalo se, že dva z teroristů, kteří připravovali poslední atentáty v Londýně a Glasgowě, byli arabští lékaři, pracující ve Velké Británii. Atentáty byly úplně zvorané: nálože v Londýně se nepodařilo odpálit, atentátníci nedokázali vjet s automobilem, určeným k odpálení, mezi turisty do letištní haly v Glasgow. Zraněni byli pouze oni sami a ještě je policie dostala živé. Je zjevné, že tak náročnou práci nelze svěřovat zas… intelektuálům.

Americká televize přišla se zprávou, že teroristické útoky hrozí i českým letadlům a letištím. Česká kompetentní místa to zuřivě popírají a odvolávají se i na západní zpravodajské služby, s nimiž spolupracují. Upřímně řečeno, nezdá se mi, že by teroristům ČR stála za nějakou spektakulárně akci. Řekl bych, že se jim hodí spíš jako zázemí pro různá setkání, relaxaci, možná i lehký a nenáročný trénink. Kdyby tu provedli nějakou spektakulární akci, o všechny tyhle možnosti by nejspíš přišli.

Jiří Paroubek poskytl rozhovor Mladé frontě Dnes. Prohlásil mimo jiné, že jeho manželství bylo velmi dobré, hezké, ale přešlo v posledních letech do určitého stereotypu. Myslím, že by udělal lépe, kdyby tu věc už příliš nerozmazával. Podstata věci je, že tvrdě kritizoval Topolánka za to, co pak provedl sám. To, jestli to jeden nebo druhý manželce řekl, nebo ne, na samotném faktu manželského rozvratu nic nemění. Opakuji, že nejde o to, soudit politika za takovou soukromou záležitost. Jen nesmí druhému vyčítat to, co udělá vzápětí sám.

Vyrojilo se několik průzkumů ohledně toho, jak naše veřejnost posuzuje stav demokracie v ČR. Ještě se k nim vrátíme.

V Mladé frontě Dnes kritizuje europoslanec a exministr zahraničí Zieleniec politiku nynějšího polského vedení ve vztahu k EU a zvlášť k Německu (výčitky ohledně nacistické minulosti). Jako příklad správného vztahu k minulosti uvádí Česko-německou deklaraci. Píše: „Česko-německá deklarace z roku 1997 v klíčovém odstavci říká: „Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti.“ A dále: „Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.““ Myslím, že pan Zieleniec se velmi mýlí. Právě snaha zamést minulost pod koberec (česko-německá deklarace je vzorový příklad) vede k tomu, že se vždy znovu a znovu hlásí o slovo. Úspěch deklarace byl jen velmi dočasný. Stvrdil situaci, v níž Němci nesmějí o minulosti (o tragických stránkách své minulosti) ani pípnout, kdežto „vítězové“ se k minulosti (tj. k německým vinám) vrací, jak se jim to hodí.

Soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 Sládek rozhodl, aby desetileté děvčátko, které se odmítá stýkat se svým otcem, bylo umístěno na psychiatrickou kliniku. Dítě se obrátilo dopisem na prezidenta Klause, a prezident Klaus pak oficiálně požádal soudce, aby se případem znovu zabýval a své původní rozhodnutí pokud možno změnil. Ústavní experti (např. prof. Pavlíček) se domnívají, že jde o neobvyklý zásah „na hraně“. Já bych řekl, že je daleko za hranou. Jakkoli je rozhodnutí soudce Sládka problematické a kritizovatelné a prezident má jistě právo se k němu vyjádřit, nemůže ho jako představitel exekutivy o nic žádat.

Středa 4. července: Všech osm podezřelých z atentátů v Británii jsou zdravotníci, hlásá titulek v Právu. Dodejme jen „mimořádně nepovedených atentátů“. Zdá se, že se Al-Kajdá nakazila českým příkladem. ČR taky dodává na místa, kde se bojuje, nejraději zdravotnický personál. ČR to ovšem dělá, aby uchlácholila svou napůl pacifistickou, napůl komunistickou veřejnost, a taky v naději, že na ni pak teroristé budou o trochu hodnější. Experti z Al-Kajdá si to zjevně vyhodnotili úplně chybně a vyložili si to jako rafinovanou fintu. Není vyloučeno, že je teď zachvátí touha, která se zmocňuje všech napálených: pomstít se.

Polovina dospělých Čechů jsou milionáři. Konstatují rovněž v Právu. V Itálii, dokud měla jako platidlo liry, bylo milionářů ještě víc, a v Maďarsku bezprostředně po druhé světové válce byli jeden čas všichni občané miliardáři – bohužel jen od chvíle, kdy dostali denní výplatu, do té doby, kdy si za své miliardy koupili, pokud měli kliku, kilo chleba. Pokud chcete počítat milionáře, je nejdřív třeba přepočíst koruny na eura.

Tomáš Pitr, právoplatně odsouzený za daňové podvody, nenastoupil dosud trest vězení a je údajně v tuto chvíli v umělém spánku. To je nová, zvláštní finta. Předpokládám, že v něm tato moderní, pánská forma Šípkové Růženky setrvá po celých šest nebo kolik let, na něž byl odsouzen. A až se probere, bude svobodný. Konečně jsme dospěli do stádia, kdy se i do oblasti vězeňství promítne to, co je už možné v oblasti zdravotnictví. Stejně jako nemocný nejtěžší období nemoci, kdy by jinak trpěl bolestmi, bude moci odsouzený dobu svého trestu prospat. Problém je, že zatím není jasné, kde pan Pitr spí. Správně by měl spát za mřížemi, aby bylo možné mu prospaný čas započítat do výkonu trestu.

Slavná americká herečka Shepherdová (hrála mj. ve velmi pěkném seriálu Měsíční svit) přijela do Karlových Varů a svěřila se médiím s přáním natočit blbý film. Paní Shepherdová je u nás na správné adrese: najde tu spoustu expertů, kteří jsou schopni jí poradit, jak se to dělá.

Jeho prezidentská výsost Václav Klaus se slitoval nad malou Terezkou a vyzval jejího trapiče, soudce Sládka, aby ji koukal pustit z motolské psychiatrie. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Advokát Barbory Škrdlové alias Aničky navrhuje, aby komunikovala s policií (výslechy) pomocí velemostu. Doporučoval bych navrhnout mu kompromis a vyjít slečně Škrlové vstříc, ovšem s podmínkou, že se přenos nebude provozovat z Kodaně, nýbrž z Pankráce nebo z Ruzyně.

Prezident Putin zjevně na návštěvě u Bushových ještě rozvedl chruščovovskou dimenzi svého návrhu ohledně protiraketového systému. Podle něho by měl vzniknout mezinárodní informační systém, řízený ovšem z Moskvy. Je se bát, že by nejdřív začala fungovat ta jeho část, která monitoruje rakety letící ze západu na východ. Na tu druhou by se pak už možná nedostalo. Ruský list Gazeta napsal: „Zdá se, že hezké osobní vztahy mezi dvěma „chromými kachnami“ (list naráží na to, že jak Putin, tak Bush v dohledné době odcházejí z funkce) se každopádně podaří udržet, ovšem „oteplení“ vztahů mezi Ruskem a USA patrně očekávat nelze.“ To je střízlivý odhad situace: studenou válku spolu nadále povedou kamarádi.

Exposlanec ČSSD a známý český nacionalista Koudelka se v Právu rozepsal o případu demolovaného památníku v Brně. Odsuzuje to a poukazuje, jak jsme jinak tolerantní: „Vždyť dnes nikoho nenapadne ničit habsburský znak na budově Masarykovy univerzity v Brně, kde dříve byla německá vysoká škola technická“. Staré mocnářství mělo své velké mouchy, ale srovnávat ho s rudým samoděržavím považuji za nehorázné. Navíc se na rozdíl od JUDr. Koudelky velmi dobře pamatuji na to, jak různé veteránské a komunistické spolky zuřivě protestovaly proti tomu, aby byla v Praze do novogotické věžičky na nábřeží u Slávie vrácena jezdecká socha Františka I., ačkoli vůbec nešlo o oslavu císaře (to by mohlo napadnout jen idiota), ale o obnovu historické památky.

Jiří Paroubek se začal intenzivně zabývat tzv. rozvodovou komparatistikou. Jde mu o to, vystihnout propastný rozdíl mezi neřestným chováním věrolomného Topolánka a jeho vzorovým, chlapáckým přístupem k věci. Člověk má dojem, že rozvod byl jakousi korunou jeho manželství a z hlediska všeobecné mravnosti něčím ještě daleko významnějším než jeho sňatek. K tématu se ještě vrátíme, pan Paroubek mne k tomu vlastně přímo vyzval.

Dr.Rath píše v Mladé frontě Dnes kriticky o privatizaci nemocnic. „Poskytování zdravotní péče je velmi komplikovanou záležitostí a laik z ní dokáže posoudit tak akorát, zda jsou na něj doktoři se sestřičkami milí.“ Milý pane doktore, až budete v mém věku, dospějete k názoru, že je to dost důležité, protože jinak pro nás lékaři a sestřičky už stejně mnoho dělat nemohou. Článek je na autorovy zvyklosti poměrně málo sprostý a uvádí se v něm mj.: „Princip totiž tkví v tom, že poskytování zdravotní péče a její pojištění se vždy bude chovat jako monopol.“ To je, řekl bych jako laik, protiargument, který by stoupenci privatizace měli vzít dost vážně.

US-DEU a ODA podle LN opět mluví o spojení. Sčítání nul je ovšem natolik otravná disciplína, že je snad skoro zbytečné jí věnovat mediální pozornost.

Japonský ministr obrany, který se rozumně vyjádřil k otázce užití atomové bomby Američany ve válce s Japonskem, se musel napřed kát, poté rezignovat. To vyvolává otázky, nakolik se vlastně Japonsko pořádně vyrovnalo s druhou světovou válkou. Nebýt použití jaderných pum, obsadili by část Japonska Rusové, válka by byla delší, padlo by víc japonských vojáků a taky civilistů. Japonsko by se proměnilo v hromadu ssutin jako Německo, přičemž následky pro něj by byly ještě strašnější – japonské aglomerace se Spoustou dřevěných domů byly na klasické bombardování ještě citlivější než ty německé. Obávám se, že v tom, aby brali jaderné bombardování věcně a ne hystericky, Japoncům po desetiletí systematicky bránili evropští (a američtí) tzv. míroví aktivisté.

Čtvrtek 5. července: dnešní den je jeden ze dvou podivných svátků, představujících pokus o zkřížení křesťanství s nacionalismem. První je pro české katolíky, druhý pro protestanty. První má zároveň symbolizovat všeslovanskou jednotu a využili ho i zdejší ruští přisluhovači po roce 1945 (státním svátkem se ovšem stal až v roce 1990). Katolíci ho pochopili jako jakousi rezervaci uprostřed slovansko(rozuměj rusko) – komunistického univerza, v níž nebudou vystaveni celoročnímu odstřelu. Dalším a posledním důvodem bylo, že uzákoněním svátku v době bezprostředně před rozdělením federace se česká strana pokoušela vyjít vstříc slovenské. Od té doby slavíme (nejen katolíci, ale posléze všichni) příchod dvou řeckých misionářů, kteří, aby rozšířili vliv Byzance do těchto končin, nebyli líní naučit se jazyku, kterým mluvilo slovanské obyvatelstvo v jejich končinách. Mise se konala ještě před oddělením ortodoxní a katolické církve. Je třeba zdůraznit, že západní církev byla v mnoha ohledech pokročilejší. Především se v ní neuplatňoval césaropapismus. Oddělení světské a církevní moci, uznání duchovní moci jako konkurenční světské moci a možnost odvolat se k církevní moci jako k poslední autoritě (v praxi to ovšem vždycky nefungovalo, ale naše demokracie taky často v praxi nefunguje) založily tradici, z níž se vyvinulo naše pojetí svobody a moderní liberální demokracie. Taky reformace byla myslitelná jen v kontextu západní církve. Řekl bych, že není dvakrát co oslavovat, zaplať pán Bůh za to, že se to tenkrát Cyrilovi a Metodějovi natrvalo nepovedlo. Jako na kvalifikované doplnění odkazuji na to, co o tom kdysi napsal Emanuel Rádl, a co jsme v Událostech přinesli před šesti roky. Ostatně, mediální ohlas oslav odpovídá potěmkinskému a kompromisnickému charakteru tohoto státního svátku. V hlavní večerní relaci veřejnoprávní televize se ocitl na 6. místě (zahajovala ji zpráva o tom, že zimní olympiáda 2014 bude v Soči, před zmínku o svátku se dostala i zprávička o nácviku rekonstrukce bitvy u Zborova(!!)). Nemá to všechno náhodou tak trochu charakter šaškárny?

Pátek 6. července: jak se dalo čekat, ani dnešní státní svátek nedopadl o moc lépe než ten včerejší. Nejlíp se s ním vyrovnali V Husově rodišti: ráno vzpomínku zahájili dechovkou a mažoretkami (připomínám, že jde o výročí reformátorova upálení), následovaly mj. koncerty zpěváků a kapel, turnaj ve volejbale a zítra všechno uzavře rockový minifest. Konala se ovšem taky ekumenická bohoslužba, ze zástupců státu, dá-li se to tak říci, byl přítomen jeden lidovecký senátor. Rovněž dnes ve večerním zpravodajství ČT se zpráva o tom, že je tu takové výročí, objevila až na nevím kolikátém místě, předcházela mj. i informace o tom, že proběhla tentokrát už naostro rekonstrukce bitvy u Zborova (naši zvítězili). Prima vzpomenula výročí uvedením filmu Otakara Vávry z padesátých let. Není to od věci, tam je ztělesněn Jan Hus tak, jak ho (i dnes) většina národa vnímá. Pěkně to zformuloval někdy v roce 1946 Zdeněk Nejedlý: „Vždy mne až překvapilo, jak málo je Hus teolog, jak málo hloubá o existenci, vlastnostech atd. božích. Za to hluboce ho dojímá a zajímá lid, a v tom zase strádání lidu… Náboženská forma jeho výkladů… jest zjevně jen slupka, jíž využívá pro boj proti mocné církvi proto, že ona své světské zájmy rovněž opírala o náboženské důvody… Dnes by byl Hus hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana by byla velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům.“ Když za „komunistům“ uděláme čárku a doplníme ještě „sociálním a občanským demokratům“, sedí to na dnešek stejně jako to sedělo na rok 1946. Přitom Hus si takovéhle šaškovské pojednání nezaslouží. Měl svůj názor a chtěl být v Kostnici přesvědčen nikoli autoritou a silou, ale argumenty. Pokud se tak nestane, byl připraven obětovat život, na což nakonec došlo. V tomhle smyslu byl už moderní člověk. Dnešní nacionálně sociální ideologie, která čím dál tím víc ovládá náš společenský život (viz každoroční bombastické oslavování válečných událostí) se nemá co odvolávat na Husa, jde fakticky ve stopách těch, co ho upálili. K výročí jsem před pěti lety napsal fejeton, připomínám ho tu, nemám na něm co měnit.

Sobota 7. července: Na závěr včerejší ekumenické vzpomínkové bohoslužby Československé církve husitské v Betlémské kapli (bohoslužby se z čelných politických představitelů zúčastnil jen předseda ČSSD Paroubek, který se k církvi hlásí; proč je to tedy vůbec státní svátek?) promluvil církevní prezident evangelické zemské církve v Anhaltu Hlege Klassohn. Připomněl prý deklaraci synody evangelické církve v Německu, která deklarovala: „Nás Němce tíží vina našeho národa. S úctou a vážností před Bohem hledáme odpuštění této viny. Prosíme naše české sestry a bratry za odpuštění a tak dalece, jak nám přináležím, rovněž odpouštíme.“ Zprávička, která (pochopitelně) vyšla v Právu, mne úplně popletla. Původně jsem si myslel, že se synoda omlouvá za upálení mistra Jana, a že by měla být kolektivně hospitalizována na některé dostatečně velké psychiatrické klinice (aby se tam všichni vešli). Teprve dodatečně mi došlo, že jde o německý stereotyp: jakmile někdo vystoupí na pódium před české nebo polské publikum (jinde to nedělají), má potřebu se omlouvat za poslední válku. Proboha, nechte toho, už toho bylo dost.

Ostatně to ani trochu nefunguje. Polský vicepremiér (a ministr kultury) z fanatické nacionálně klerikální strany „Liga polských rodin“ prohlásil dnes na jakési stranické sešlosti, že přijetí nové smlouvy EU bude pro Polsko znamenat, že spadne pod „Evropský právní systém ovládaný převážně Němci“. Jde prý (jak to známe u nás) o pokus přepsat výsledky druhé světové války. Něčím podobným by bylo, kdyby Polsko přijalo euro a kdyby se polská měna dostala pod kontrolu Evropské centrální banky. Pan Giertych za ta slova určitě na psychiatrické klinice hospitalizován nebude, jednak je to vysoký státní představitel a jinak mám obavy, aby ty ústavy nebyly v Polsku náhodou vyhrazeny spíše pro ty, kteří názory pana Giertycha ve větší či menší míře nesdílejí. Polská celonárodní protiněmecká kampaň vypadá jako karikatura té české, podstatně šikovnější a vyčůranější, která je teď v přechodném útlumu. Líbit se to u nás může lidem jako Zahradil nebo Bobošíková, ale ti budou mít asi zase problém s tím, že hlasatel těchto názorů je v zajetí náboženských pověr a navíc orientován na nevěstku babylonskou. Polsko by možná mělo vystoupit z EU, jinak spěje k tomu, že bude v dohledné době železnou logikou své politiky přinuceno vyhlásit Německu válku.

Antonín Rašek (takto generál tč. V záloze, jinak sociolog blízký ČSSD) vyzývá v Právu k občanské neposlušnosti kvůli nedobré práci naší justice, státního zastupitelství a zjevně taky policie. Neposlušnost se bude zjevně projevovat vůči nynější vládě (proti nikomu jinému to nejde). Přitom v předchozích osmi letech tu byli u moci sociální demokraté. Na totalitní režimy se to svést nedá, správně poukazuje pan Rašek. Na nynější vládu ale taky ne, alespoň ne všechno. Nejde náhodou o nějakou záminku k masovým akcím za svržení vlády? Jenže vyburcovat veřejnost jen tak článkem v novinách asi nebude stačit. Bylo by třeba ještě některé osvědčené agentury na pořádání demonstrací, jako je ČMKOS. Tak, jako se to dělalo po pětačtyřicátém.

V dnešní MfD najdeme mj. obsáhlý rozhovor s prof. Dr. Cyrilem Höschlem na téma rozvody zejména politiků. Z rozhovoru nevyplývá, že bychom snad povstali z opic, jak tvrdíval naivní Darwin, ale že dosud opicemi jsme. Tak radikální stanovisko nezaujímá ani paní Hauserová, nejzuřivější z českých feministek. Ale možná, že ji to bude inspirovat.

Tamtéž omlouvá Jan Jandourek Jaroslava Foglara za jeho spolupráci s StB. „Spolupracoval se Svazarmem a chodil na výslechy“. Na výslechy chodili všichni, které si StB předvolala, kdo nepřišel sám, pro toho si zašli. Chodit na výslechy, na tom opravdu nebylo nic špatného. Důležité bylo na výsleších pokud možno držet zobák a hlavně nepodepisovat spolupráci.

Pondělí 9. července: premiér Paroubek prohlásil v ČT, že dělá ve věci radarové základny „politiku naprosto konzistentní, upřímnou a otevřenou“. Radar zásadně odmítá, a projevil takovou odvahu, že to dokázal říci do očí i americkému prezidentovi. Zároveň je připraven s Američany jednat. O čem s nimi chce jednat, není jasné. Říci americkému prezidentovi do očí trpkou pravdu, to chce opravdu kus chlapa. Mnozí se o to pokusili, a hned přišli o hlavu. Jinak je pan Paroubek chlap nejen vůči americkému prezidentovi, ale i vůči své končící manželce, i jí řekl z očí do očí, že se jejich manželství jaksi opotřebovalo. Panu Paroubkovi a jeho přednostem ve srovnání se zrádným Topolánkem je věnována naše dnešní glosa.

Starostové v Pobrdí spojují své síly proti americké základně. Budou koordinovat své kroky „směrované politikům, vládě a deníkům, včetně zahraničních“ (mají spojení na devadesát, co to znamená spojení, asi adresy redakcí a telefonní čísla) a zvolili si už dokonce svého Kozinu, který za ně bude vystupovat. Myslím, že další vhodné kroky by byly tyto: Pobrdí vyhlásí samostatnost, vystoupí z NATO a EU a dovrší budování socialismu. Vznikne PFSR – Podbrdská federativní socialistická republika. Něco jako Abcházie, Jižní Osetie nebo Podněstří.

Zlý muž nynějšího ruského vedení, vicepremiér a bývalý ministr obrany Ivanov, opět ukázal zuby. V souvislosti s plány na protiraketovou základnu v Polsku a v Česku prohlásil: „Tlačí nás (totiž USA, bd) do toho, abychom se opět dostali do sporu s Evropou ve snaze vytvořit novou dělící linii“. Mluvit na Rusi o dělících liniích v Evropě je vzhledem k železné oponě a berlínské zdi řeč o provaze v domě oběšencově. Navíc je zjevné, proč se našim slovanským bratrům z východu „dělící linie“ v Evropě v současné době nehodí – nemohli by tak snadno vztahovat své všetečné pracky na to, co jim ještě před dvaceti lety patřilo a o co pak přišli.

Test italské vlády prý doložil, že („údajný“) vrah J. F. Kennedyho nemohl na prezidenta vypálit všechny tři kulky, které ho zasáhly. Je zajímavé a příznačné, že poté, co se nepodařilo běžným způsobem (mírovou smlouvou) uzavřít druhou světovou válku, nedaří se uzavřít vůbec nic z toho, co se stalo potom. Samozřejmě se hodí (zpráva vyšla v Právu) poukazovat na to, že pravými viníky atentátu na Kennedyho jsou američtí imperialisté. Je to přece logické: prezident Kennedy se stal obětí prohnilého systému, jehož byl součástí. Atentát na Kennedyho se bude zjevně řešit ještě přinejmenším tři sta let – pokud do té doby ovšem nevypukne další světová válka, která to všechno přemaže.

Poslanec Tlustý opět přišel se svou „nulovou variantou“ vládních reforem: pokud se nepodaří dosáhnout konsensu, daňová reforma odpadne. Jan Kasal, který chce něco úplně opačného než Tlustý, se s ním v téhle věci shodne. A jakpak by ne. Tím, že vláda neudělá vůbec nic, prokáže svou nefunkčnost a sama se odepíše.

O postupu proti vládním reformám budou jednat „odbory“ (není jasno, které). Prý poté, co nezabrala demonstrace, na niž dorazilo 30 000 lidí, píší v MfD (dorazilo 30 tisíc, zúčastnilo se pět tisíc; jakýsi malý zázrak v horším slova smyslu, trik hodný Davida Copperfielda), zvažují ostřejší formu protestu, např. stávku. Je bohužel daleko snadnější zorganizovat potěmkinskou demonstraci než potěmkinskou stávku.

Luboš Palata líčí v Lidových novinách, jak zbídačelí Němci berou ve Frankfurtu nad Odrou útokem státní hranice, aby se v sousedním Polsku aspoň trochu najedli. Za dnešní napětí s Polskem si mohou i Němci sami, protože nikdy neměli Poláky dost rádi. To, co dělají vůči Německu nynější polské politické špičky, jsou zřejmě reakce zhrzené milenky, jejíž lásky nebyla náležitě opětována. Pan Palata si našel v Německu dva profesionální flagelanty, kteří mu tyhle nesmysly potvrdili. O profesionální flagelanty nebyla v Německu v posledních sedmnácti letech nikdy nouze.

Úterý 10. července: podle Práva se v poslední době vyrojilo spousta falešných odbojářů. Jsou staří (někdy ne dost, věrohodný odbojář by měl mít dnes minimálně osmdesát let, a to je dosti tvrdé kritérium), mají uniformy a metály. Je to pozoruhodná forma „kopnikiády třetího věku“.

Právní zástupkyně matky děvčete, které soud před časem nechal vyšetřit na psychiatrické klinice, se pozastavuje nad tím, proč se dítěte nikdo nezeptal přímo na vztahy s otcem. Problém, který soud řeší, je podezření, že matka dítě proti otci štve. Pokud tomu tak je, pak dokud bude dítě pod vlivem matky, nikdo se od něj nic rozumného nedozví.

Potenciální prezidentský kandidát Jiří Dienstbier se svěřil Právu, že už má představu, jaký by byl prezident. Tohoto tématu se týká naše dnešní glosa.

Včera proběhlo jakési odborné diskusní fórum, na němž se dvanáct významných lékařů přelo o eutanazii. Podle jejích přívrženců by ji měly hradit pojišťovny. Našli se i kverulanti, kteří eutanazii odmítají. Např. prof. Klener se domnívá, že lékař je veden k zachraňování života, ne k jeho ukončování, prof. Hach vyjádřil ještě jednoznačněji: „Lékař tu není od toho, aby zabíjel na přání pacienta. Nemáme katedry zabíjení, nemáme v nemocnicích oddělení porážka, nemáme metodický list, jak vraždit.“ Mluví se o možnosti zneužívání, zastánci eutanazie tvrdí, že všechno se dá zneužít, i kuchyňský nůž. To není problém. Problém je, dá-li se např. zneužít guillotina. Tj. jaký smysl má mluvit o zneužívání tam, kde zneužívání může být všechno. Představme si, že až se k moci dostane ČSSD ve své dnešní podobě, bude eutanazie uzákoněna. Bude o ní rozhodovat podle přísných kritérií komise pod vedením dr. Ratha nebo dr. Kubka (to je jedno). Ze zákona bude mít právo eutanazii nejen povolit, ale v některých nezbytných případech přímo nařídit. A mnoha lidem se to bude nepochybně líbit.

Polsko je na pokraji vládní krize. Prezident Kaczyński odvolal z vlády jejího místopředsedu a předsedu extremistické Sebeobrany Leppera, s nímž už měli politici z PiS spoustu problémů. Nato Leper prohlásil, že Sebeobrana vystupuje z koalice. Vláda tak ztratila většinu v parlamentu. Zdá se, že Polsko spěje k předčasným volbám. Shodou okolností byl takřka zároveň byl zatčen prezidentův poradce, který se údajně zapletl do obchodu s drogami. A do třetice všeho dobrého nebo spíše zlého páter Rydzyk, ředitel polského „Radia Maryja“, jehož vysílání vykazuje jakési klerofašistické prvky, takže se od něho čas od času distancují Vatikán i vedení polské katolické církve, označil na jakési přednášce prezidentovu manželku (vyslovila se pro zmírnění zákazu interrupce) za čarodějnici, prezidenta za podvodníka, který podléhá židovské lobby a deník Gazeta Wyborcza za talmudistické noviny. Přitom právě této stanici, v Polsku nejsledovanější, vděčí prý PiS za svůj volební úspěch. Poměry v Polsku jsou za vlády nynější koalice natolik bizarní, že si to snad ta země ani nezaslouží.

V Mladé frontě Dnes vyhrožuje Bohumil Pečinka premiéru Topolánkovi, co se mu stane, když nebude dostatečně energicky podporovat prezidenta Klause: čeká ho „rychlý a bezpodmínečný pád“. Doufejme, že si to pan Topolánek zapíše za uši, pan Pečinka jistě ví, o čem mluví.

Předseda ČSSD dále přesvědčuje veřejnost, že rozvod může být ještě významnější a mravnější věc než svatba. Nyní rozhodl, že pokud bude jeho nová přítelkyně paní Kováčová nadále pracovat pro ČSSD, bude to zadarmo. Takže ČSSD na jeho rozvodu ještě vydělá. Opravdu na takové populistické gsto někdo naletí? Nechápu, proč má někdo pracovat zadarmo. Odborový moloch pana Štěcha by měl zasáhnout.

Prezident Klaus se chystá na státní návštěvu do Polska, jehož nynější politické vedení je mu blízké ve svém vzdoru proti hrozbě nové totality z Bruselu (a možná i z Berlína). V té souvislosti napsal do LN mj.: „Jsme povinni bránit vývoji, který by hrozil opakováním některých nešťastných aspektů naší historie“. To je slovo do pranice. Nepochybně nejnešťastnějším aspektem naší historie bylo, když jsme vlezli v podstatě dobrovolně a bez znatelnějšího odporu Ruskému impériu někam. A teď akutně hrozí, že si to zopakujeme.

A nakonec jedna zpráva s dobrým koncem: slovenského vesničana, který si vyrazil na procházku do lesa, napadl rozzlobený medvěd. Silně jej kousl do zadnice a poté uprchl. Zvíře chtělo zřejmě tímto izolovaným anarchickým gestem protestovat proti svému očividně nerovnoprávnému postavení v dnešním světě. Snad se najdou nějací aktivisté, kteří se jeho věci ujmou. Bylo by pěkné, kdyby při jejím prosazování zvolili jiné prostředky než zmíněný chlupáč.

Středa 11. července: Lepperova aféra v Polsku ohrožuje existenci vládní koalice. Problém je v tom, že Sebeobrana ani druhá malá strana, katoličtí fundamentalisté, nemají zájem na nových volbách, zničily by je. Takže není vyloučeno, že se to nějak spytlíkuje, formálně vzato v podobném stavu setrvávala relativně dlouhou dobu i Dzurindova koalice na Slovensku (věcně bych ji s tou nynější polskou srovnávat nechtěl, protože si myslím, že by to bylo vůči Dzurindovi nespravedlivé). Alexander Mitrofanov v právu i Petruška Šustrová¨v Lidových novinách dávají Kaczyńské za příklad nynější vládní koalici: tak by bylo třeba zatočit taky s Čunkem! V Lepperově aféře šlo ovšem asi o šedesátkrát více peněz než v té Čunkově. Malé české poměry.

Někdejší tiskový mluvčí (ex)ministra spravedlnosti Němce Dimun radí nyní sociálním demokratům, jak zlepšit image strany. Jeho návrhů se týká naše dnešní glosa.

BIS dospěla k závěru, že neonacisté dnes u nás nepředstavují žádné nebezpečí. Je jich málo, jde o izolované skupiny, chybí jim charismatický vůdce. Dodal bych, že jim taky chybí věrohodná ideologie. Nebezpečí hrozí od tandemu Paroubek – Filip, s tím si ovšem BIS nic nepočne, protože jde o předsedy silných legálních stran, tvořících páteř našeho politického systému. Klesli jsme dosti hluboko.

V této souvislosti je zábavné, že Jiří Koubek v Právu považuje za vrchol odvahy, když se sedm senátorů rozhodne podporovat Jiřího Dienstbiera v jeho prezidentské kandidatuře. Vrchol to je, odvahy ovšem ne. Co jim hrozí? Kdo jim za to ukousne hlavu? Je to trochu, jako když se Jiří Paroubek chvástá, že řekl Bushovi do očí nepříjemnou pravdu (dobu, kdy bylo říkat někomu do očí nepříjemnou pravdu nebezpečné, už pan Paroubek propásl, a ten někdo rozhodně nebyl americký prezident).

Ministr Schäuble navrhl razantní protiteroristická opatření. Koaliční SPD protestuje, předseda její parlamentní frakce Struck prohlásil k důvodům, které Schäubhle uvedl: „Tato argumentace je chybná, mj. proto, že nebere v úvahu strašné skutečnosti německé historie“. Znamená snad nacismus jakési věčné prokletí, které Němce odsuzuje k nikdy nekončícímu kapitulantství? Jak by se někdo vedle takového státu mohl cítit bezpečný! Nacismus byl jen jednou epizodou evropských a německých dějin – epizodou nesmírně krutou a krvavou, ovšem.

Vatikán označil v oficiálním dokumentu katolickou církev za „jedinou skutečnou církev Kristovu“. Vyvolalo to velké pohoršení. Nechápu proč: lidé, kteří v něco věří, si zároveň myslí, že to, v co věří, je nejsprávnější, jinak by neměli důvod tomu věřit. Tolerance nespočívá v přesvědčení, že i ti ostatní mají stejnou míru pravdy. Tolerance znamená tolerovat nesprávné věci v přesvědčení, že ve svobodné konkurenci se nejlépe prosadí naše pravda. Ani trochu nevěřím tomu, že katolická církev je jedinou skutečnou církví Kristovou, ale chápu, proč tomu věří katolíci.

V Německu se znovu stávkuje, stávkují strojvedoucí, jenom někteří, ale ochromena je pochopitelně celá železniční doprava. To je efekt, na němž u nás staví Duškovy odbory: stačí, když budou stávkovat dvě procenta železničářů, pokudbudou správně vybráni, přestane fungovat všechno. Stávky tohoto typu mají něco vzdáleně příbuzného s terorismem a měly by se zakázat. Pokud chtějí stávkovat, až se předem dohodnou. A pokud možno všichni.

Jiří Paroubek neustále zdůrazňuje, oč lépe zvládl rozchod se svou manželkou. Bylo by snad spravedlivé říci, že ve skutečnosti rozchod daleko lépe zvládla paní Paroubková než paní Topolánková: paní Paroulková neměla tu drzost převést svůj soukromý problém do politické roviny a zaplést do něho nestydatým způsobem českou veřejnost, která za její trable vůbec nemůže.

Soudce Skládek, který před časem rozhodl o (dočasném) odebrání desetileté Terezky, o níž se přetahují rodiče, matce, se konečně dostal ke slovu (v MfD). Řekl podstatnou věc: že mu šlo o umístění dítěte do neutrálního prostředí. To rozhodnutí bylo nepochybně správné. Jak se má soud ve sporu rozhádaných rodičů, kteří se nejspíš nepříčetně nenávidí a jeden nebo druhý nebo oba se nestydí do toho zatahovat své dítě, jinak dobrat pravdy.

Václav Klaus je na oficiální návštěvě v Polsku. S prezidentem Kaczyńskim si rozumí v odporu k pokračující integraci EU (což je z obou stran přehnané) a ve vstřícnosti k americkému projektu na protiraketovou základnu v ČR a v Polsku (což je správné, bohužel spíš z polské strany, Klaus své „ano“ v minulosti promyšleně tlumil). K nedávnému summitu v Berlíně prohlásil: „Velmi oceňuji, že v klíčové chvíli naše země podpořila Polsko. Kdybych tam seděl já, tak bych je podpořil ještě o kousek více.“ Jak je dobře, že tam Václav Klaus nesděl.

Mnichovské nakladatelství DVA vydalo 33 svazkovou edici „Česká knihovna“. Vyšla v ní i antologie spisů Karla Havlíčka. Chybí v ní údajně článek Slovan a Čech. To považuju za skandální. Je to jeden ze dvou nejzásadnějších Havlíčkových textů, který pozitivně ovlivnil celé další české uvažování o „slovanství“ a zejména Rusku. Navíc mám podezření, že jde o projev podělaného německého flagelantství: považují za svou morální povinnost akceptovat češství v té nejpokleslejší, nejšovinističtější podobě. Všechno, co se vymyká, vypouštějí, aby se náhodou v Praze někdo nezlobil.

Jiří Čunek prohlásil v on-line rozhovoru na internetovém serveru iDnes, že by klidně šel do vlády s Jiřím Paroubkem. Sociální demokraté to vzápětí rozhořčeně odmítli: s KDU-ČSL vždycky, s Čunkem nikdy. Pan Čunek na všechny strany okatě připomíná svou důležitost. Dělá to humpolácky a neobratně. Situace je taková, že mu to prochází. Je to ubohé, pan Čunek nemá ve špičkové politice co pohledávat. Tímhle chováním se sám odepsal.

Lidové noviny zveřejnily pozoruhodný rozhovor s ruskou spisovatelkou Taťjanou Tostou. Mluví o ruských poměrech bez předpojatosti, bez postkomunistického pseudovlastenectví i bez postdisidentského patosu (což je předpoklad, aby se člověk o Rusku vůbec něco zajímavého dozvěděl). Jedna věc mne trochu zarazila. Vytýká zavražděné novinářce Politkovské, že jí nezáleželo na pravdě, šlo jí prý o spravedlnost. Jaká může být pravda bez spravedlnosti? Cožpak to lze oddělit? Pravda bez spravedlnosti je fanatismus.

Čtvrtek 12. července: Podle agentury Median by dnes volby vyhrála s mírným náskokem ČSSD a spolu s KSČM by dala dohromady dvouhlasou většinu v PS. Agenturu Median třeba brát s jistou rezervou, její nedávnou předpověď, že KDU-ČSL klesla s preferencemi pod pět procent, ostatní agentury nepotvrdily a v tomto průzkumu ji už nezopakovala, ale úplně ji bagatelizovat nelze, její výsledky jsou přinejmenším pravdě podobné. V souvislosti s tím se naskýtá otázka, co vlastně dnes zbylo z polistopadové politiky a co to polistopadová politika vůbec byla. Vrátíme se k ní v příštím čísle Událostí.

Jacísi pobertové ukradli bronzové emblémy z náhrobků padlých ruských vojáků na Olšanech. Rusko z toho pochopitelně dělá vědu. Na podobné vyskakování si musíme zvyknout a byla by chyba ho brát příliš vážně (zároveň je samozřejmě krajně žádoucí vandaly dopadnout a zavřít je, až zčernají, a hřbitov lépe chránit).

Bývalý velitel vojenské tajné služby Krejčík přijal nabídku působit v bezpečnostní komisi ČSSD. Je to tristní svědectví o politizaci sfér, které by být zpolitizovány neměly. Když se ujme moci bývalá opozice, vyhodí všechny šéfy všech tajných služeb a dosadí nové. Ti vyhození emigrují do nově vzniklé opozice. Jak pak mohou tajné služby vůbec fungovat?

Nové volby v Polsku nejspíš nebudou. Lepper padl, ale jeho stranickým kolegům se nechce od vládních korýtek. Což se dalo čekat. Poláci mají už nějakou dobu jakýsi problém a jen tak snadno a rychle se ho nezbaví.

Pátek 13. července: padesát „osobností“ napsalo dopis našim nejvyšším ústavním činitelům, v němž požadují referendum o americké radarové základně. Je pozoruhodné, jak se u nás pozvolna uchycují manýry amerických a evropských bojovníků za mír z druhé poloviny minulého století. Jen naše bojovnice jsou proti těm tehdejším euroamerickým už poněkud odkvetlé. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Senátorka Janáčková se údajně na jakémsi jednání dopustila proticikánských výroků. Protestuje kdekdo, protože to je příležitost se politicky profilovat. Ne před voliči (když čte člověk různá internetová fóra a přijde tam řeč na Romy, je to většinou dost odporné), ale před instancemi, které mohou rozhodnout o tom, zda vůbec bude člověk před voliče připuštěn. Jeden ctižádostivec přes druhého se předhání v horlivosti, kdo se lépe na Janáčkové morálně vyprofiluje. A v prvých řadách nesmí ovšem chybět Petr Pithart. Nemohu si pomoci, ale je to jakýsi intelektuální lynč a projev dost ohavné zbabělosti. Nosí se to, tak si taky kopnu, udělá mi to dobře v další kariéře. Člověk může u nás prezentovat svou občanskou statečnost o hodně věrohodněji. A když už jsme u Petra Pitharta: ten kdysi na poslední chvíli podepsal Smíření 95, a pak se od něho u nás distancoval, kdežto v Bavorsku se prohlašoval za jeho iniciátora. Hezký příklad občanské věrohodnosti! A tenhle člověk by prý měl kandidovat na prezidenta. No fuj.

Jakýsi ukrajinský občan, kterému u nás propadlo vízum, se octl v záchytném zařízení pro cizince, jeho manželka mezitím prodala dům, který vlastnili, a požádala nového majitele, aby jí jej pomohl vyklidit. Při té příležitosti se ztratil obraz Vasilije Kandinského, který otec zadrženého „získal v roce 1945 jako součást válečné kořisti“. To je velmi pěkná formulace a mocně čtenáře povzbuzuje, aby si představil, jak kořistění probíhalo. „Jde prý o rodinnou památku“. Jen by se možná ještě mělo vyjasnit, čí rodinná památka to vlastně je.

V MfD se ještě věnují případu Terezky, o niž se přou rodiče a ona teď pobývá v dětské léčebně. K věci se vyjadřuje i psycholog Slavomil Hubálek. Jednak tvrdí, že od sedmi, osmi let by se mělo respektovat také přání dítěte. A co když ho náhodou předtím několik let např. matka soustavně indoktrinovala nenávistí k otci? V případě je podle Hubálka třeba nechat věci tak, jak jsou, moudřejší ustoupí. Nechápu, proč by měl moudřëjší ustupovat prasárně, prasárně se ustupovat nemá. Moudrost se neprojevuje tím, že ustupujeme prasárnám. Pan Hubálek na obranu svého stanoviska parafrázuje Starý zákon: Král Šalamoun měl rozsoudit dvě ženy, které se přely, která je matka dítěte. „Přineste mi meč a já dítě rozdělím, řekl Šalamoun. Jedna z žen se ozvala: To se ho radši vzdám!A Šalamoun v ní poznal matku.“ Podle Hubálka je někdy v zájmu dítěte, aby se rodič svých nároků moudře vzdal. Pseudocitát je nesmyslný: Šalamoun řešil otázku, komu přiřknout dítě, a na základě odpovědi, kterou Hubálek uvádí, taky dítě skutečné matce přiřkl, a ne že by jí poradil: milá paní, tak buďte ráda, že dítě je celé, a sypte domů.

V Lidových novinách píší o případu Hácha. Já jsem tu už před pár dny svůj názor na Háchův případ napsal a nemám na něm co měnit. Historik Dobeš v té věci řekl, že se Hácha řídil heslem „Když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo horší“, což prý byla jistě pravda, ale platnost tohoto hesla má přece jen určité hranice. Ve skutečnosti to vůbec není pravda. Když se člověk ujme nějaké funkce s tím, že by ji jinak mohl dělat někdo daleko horší, končí pravidelně tím, že dělá to, co by byl správně na jeho místě měl dělat ten daleko horší, a stane se stejně špatným jako ten horší, místo něhož se té funkce ujal. Tato sentence je čirý alibismus: co platno člověku, kdyby celý svět získal, a na duši ztrátu utrpěl! Naší povinností nikdy není brát na sebe role, určené darebákům, protože se pak sami staneme darebáky. Háchova role je tragická: neodhadl na počátku, čeho všeho je schopný nepřítel, a stal se jeho kořistí. A taky bohužel odstrašujícím příkladem pro další generace.

Německý ministr vnitra Schäuble si dovolil vyjádřit názor, že německá ústava by měla umožnit zabíjet takové teroristy, jako je např. jako Usáma bin Ládin. Potázal se se zlou nejen u opozice, ale i v Evropské unii. Evropský komisař pro vnitro a spravedlnost Frattini prohlásil: „To, že bojujeme proti terorismu, neznamená, že můžeme zabíjet lidi.“ Proti terorismu se tedy bojovat smí, ale nesmíme přitom teroristům moc ublížit. Evropská unie je, pokud jde o bezpečnost členů, dosti svérázná instituce, a jsou tu vlastně jen dvě možnosti: buď se legitimními prostředky postarat o to, aby v ní lidé jako pan Frattini nedostávali moc prostoru pro své pitomé nápady, nebo začít hledat, kde nechal tesař díru, protože ve společnosti potentátů, jako je on, se v Unii nikdo nemůže cítit bezpečně.

Sobota 14. července: Sociální demokraté (přesněji řečeno předseda Paroubek, ale to je v tuto chvíli totéž jako sociální demokraté) obviňují ODS, že zavinila pokles důvěry české veřejnosti v EU. Pokles, který zaznamenala agentura Eurobarometr, není nijak dramatický. Jinak si myslím, že spíš má pravdu předseda KDU-ČSL Čunek, který tvrdí, že ODS se chová schizofrenně a „euroskeptici“ jsou jen někteří (přesněji řečeno nejvěrnější spojenci Václava Klause). Ta schizofrenie ovšem může na veřejnost působit.

Václav Klaus se v rámci svých možností ohradil proti dopisu padesáti „osobností“ nejvyšším ústavním činitelům. Prohlásil, že při pacifistických náladách v Česku a v Evropě je výsledek referenda o základně víceméně předem znám a že neví, zda signatáři žádají referendum nebo zda žádají NE základně. Současně slíbil, že referendum nebude blokovat, je vlastně tak trochu pro. To se mu slibuje snadno, v Právu již po několikáté upozornili, že prezident nemá co vetovat ústavní zákony, takže k vetu ani nebude mít příležitost.

KSČM (přesněji řečeno poslanec Černý) prohlásila, že Paroubek a všichni předchozí sociálně demokratičtí expremiéři lžou, když tvrdí, že o vyjednávání s USA o základně nevěděli. Je to vzácný okamžik, kdy se komunistům vyplatí mluvit pravdu, protože si slibují přeliv preferencí od ČSSD. Což je nejspíš docela dobrý odhad.

Jiří Paroubek poskytl obsáhlý rozhovor Právu. Pokud jde o záležitost jeho rozvodu, je třeba konstatovat, že má opravdu dobrého mediálního poradce. Pokud jde o radar, je jeho stanovisko neoblomné, avšak: „Jiná věc je, že za pět let se může změnit situace, jestliže se objeví balistické rakety v Íránu nebo v Severní Koreji. Ale zatím je to hrozba virtuální a Evropa nikdy nereagovala na virtuální hrozbu a sami Američané ve svých dějinách málokdy reagovali na virtuální hrozbu. Z tohoto hlediska je ta akce Američanů poměrně neobvyklá.“ To je pravda, pokud bere pan Paroubek za obvyklou reakci to, že Američané čekají, až jim Japonci rozmlátí v Pearl Harbouru dvě třetiny válečného loďstva (do té doby byla hrozba pouze virtuální) a pak teprve jdou na věc. Američané se, jak se zdá, poučili, pan Paroubek ne. Ostatně virtuální hrozbu nacistického Německa v Evropě ignorovaly evropské velmoci tak dlouho, až se jí Hitler skoro celé zmocnil, takže se, jak pěkně říká pan Paroubek, „změnila situace“. Tím nemá být řečeno, že je třeba podnikat preventivní akce (tj. např. tak poměrně nevinnou preventivní akci, jako je připravovat se na obranu) za každou cenu, nýbrž že jsou „virtuální nebezpečí“, které není radno podceňovat. Pana Putina považuje předseda ČSSD za jednoho z nejosvícenějších vládců Ruska. To je velmi nadějné: myslím, že oba braši si budou docela dobře rozumět. Také se pan Paroubek těší, až svou obratnou politikou přivede Topolánka k pádu, načež se do čela ODS dostane někdo jiný (rozuměj Pavel Bém) a s ním bude podstatně lepší řeč. Tato hrozivá vyhlídka je ovšem docela reálná.

Exposlankyně Táňa Fischerová, jedna z čelných signatářek dopisu ohledně referenda o základně, napsala v Lidových novinách, že mezi odpůrce referenda patří mnoho lidí, kteří jsou jí „hodnotově blízcí“. „Jenomže nakonec jsem si uvědomila, že je to pro mne otázka svědomí, a pokud si nějaké závažné otázky kladu, pak nemohu uhýbat, i když bych možná měla život pohodlnější.“ Paní Fischerová je zároveň dítětem štěstěny. Jen málokomu se podaří, aby jeho zásadní a nonkonformní názor sdílelo přes 70% české veřejnosti. Paní Fischerová klade politikům nepříjemné otázky: „Četla jsem i názor, že tam bude muset být malý atomový reaktor. Ano, nebo ne?“ Samozřejmě že ano! Zároveň bude pod Brdy zavrtána atomová nálož o síle sto megatun, která bude odpálena v případě, že by se základny mohli zmocnit nepřátelé. Spouštěcí mechanismus bude ovládat americký vrátný a používat ho bude podle vlastního uvážení. Zároveň bude u základny za peníze českých daňových poplatníků vybudováno jezírko se stovkou plameňáků a jedním hrochem.

Pondělí 16. července: Prezident Putin podepsal dekret (v Rusku se jako u nás za Beneše vládne dekrety) „O pozastavení Ruskou federací platnosti smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě“ (půvabný překladový rusismus jsem opsal z Práva). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Dienstbier včera v televizních otázkách Václava Moravce zatroubil k frontálnímu útoku na svého zjevně budoucího soka v zápase o prezidentský úřad Václava Klause. V řadě věcí má pravdu (což v Klausově případě není zvlášť těžké), v lecčems naznačuje, že by byl ještě horší prezident než Klaus. Pokud by se na něm shodli Zelení, komunisté a sociální demokraté, nebyl by úplně bez šance. Problém je, že to, na čem se shodnou tyto strany (a navíc ještě lidovci a Klub otevřené demokracie v Senátu, bez nich by to nešlo) musí být lepkavé, beztvaré a poněkud páchnoucí. Věci se týká náš komentář. Pozoruhodné je, že Klausův mluvčí ve svém vyjádření prohlásil v zastoupení pana prezidenta Dienstbiera za „bývalého politika“. Fakticky zřejmě k prezidentovým právům definovaným v ústavě přibylo právo rozhodnout, že ten či onen politik je bývalý. Vztahuje se to i na členy Topolánkovy vlády?

Paní Markéta Smutná, matka dítěte, které bylo z rozhodnutí soudu dočasně svěřeno do ústavní péče (přičemž podle expertizy ministerstva spravedlnosti soudce jednal v souladu se zákonem) poskytla rozhovor Právu. Citujeme z něho: „Terezka prostě pocitově odmítala cizího zarostlého člověka. Jednou zažila, jak se na mě její otec vrhl a povalil mě na zem… Teď říká, že otci na ní vůbec nezáleží a že ji nikdy neposlouchá, že si vše dělá po svém (!!)… Vyčítá mu i to, že se s ní baví jako s miminem a že ji označuje za lhářku. Terezka říká, že je její otec zlý a že se s ním nudí, a nelíbí se jí poslouchat jeho hloupé otázky anebo vysvětlování typu „jsi plod naší lásky s maminkou“.“ Z literárního hlediska patří tento výtvor do těsného sousedství toho, co říkaly osoby z kuřimské kauzy. Ta paní mluví za své dítě a vkládá mu do úst své výhrady a svou nenávist ke svému někdejšímu partnerovi. Možná, že už mu ji implantovala. Je nedůvěryhodná až na půdu.

Alexandr Mitrofanov se v sobotu v rozhovoru s předsedou ČSSD Paroubkem pozastavoval nad tím, jaká nenávist vládne na internetu mezi zastánci „pravice“ a „levice“. Přitom sám v dnešním komentáři tamtéž píše, že ODS se ve vztahu k Washingtonu chová jako jakešovská KSČ ve vztahu k SSSR. Petr Uhl označuje (v metafoře, ovšem) ministra Schwarzenberga za zloděje. Takže čemu se diví, když jdou sami příkladem vstříc.

Případ bulharských ošetřovatelek v Libyi se může vyřešit, když bude Libyi proplaceno odškodné ve výši asi 8 miliard Kč. Mělo by se to stát odpisem libyjského dluhu např. vůči Česku, Slovensku, Bulharsku a Chorvatsku. To je vynikající forma obchodu. Chorvati se cukají, mají jakýsi pocit, že s tou věcí nemají nic společného. Těžko se jim divit, ale když to neudělají, tak v Libyi bez rozpaků utratí těch pět ženských, které vůbec nic neprovedly a sedí už osm let v libyjském vězení.

Stejně jako Milana Rastislava Štefánka dal podle některých slovenských historiků utratit Masaryk s Benešem, má známého ruského náboženského podvodníka Grigorie Rasputina podle ruského historika (Právo píše „amatérského“) na svědomí britská tajná služba. Chtěli totiž touto cestou sesadit Nikolaje II. a nahradit ho anglofilem. Cílem bylo zničení svaté Rusi. Ruská teorie má o hodně vyhraněnější podobu. Aktualizuje se ve chvíli, kdy se Rusko začíná vehementně emancipovat. Slovensko je naštěstí dvěstěkrát menší, podstatně civilizovanější a jak se zdá, má nebezpečné období své emancipace už za sebou.

Viliam Buchert cituje v MfD Henryho Kissingera, podle něhož mocenské vakuum mezi Německem a Ruskem vyplnil v roce 1999 vstup Česka, Polska a Maďarska do NATO. Jakkoli si Henryho Kissingera velmi vážím, v tomhle se fatálně mýlí. Žádné vakuum se nevyplnilo. Polsko bojuje najednou s Ruskem i Německem, čímž přispívá k další vakuizaci prostoru, Maďarsko to hraje na obě strany a Česko a Slovensko možná v příštích letech na druhou stranu přeskočí. Ve střední Evropě vládne stejná nezodpovědnost, neopatrnost a bezohlednost jako vždycky a podle toho bude taky vypadat její další osud. A mýlí se i pan Buchert: Putin kouše. Mnozí tomu ovšem uvěří, až když se nám zakousne do zadnice. A to už bude pozdě.

Pan Palata lituje v Lidových novinách, že se v létě 1992 nenašel nějaký statečný generál, který by vzpurné Slovensko vojensky obsadil. Pan Palata mívá velmi zábavné nápady, bez něj by bylo na české mediální scéně smutno.

Úterý 17. července: Česko není připraveno na kybernetický terorismus, konstatuje Právo a věcně má nepochybně pravdu. Zároveň píše: Takřka jistě se tak … stane (že terorismus tohoto druhu dorazí i k nám) v případě, že u nás bude umístěna část americké protiraketové základny.“ Zbývá jen pro upřesnění dodat: a terorismus k nám dorazí po drátech z Moskvy, tak, jako se to stalo před nedávnem v Estonsku. Terorismus tohoto druhu se dá přežít, pokud mu dokážeme zčásti zabránit a zčásti pak po jeho ataku obnovit pořádek. Jsou o hodně horší druhy terorismu.

Syn Jiřího Paroubka se rozešel se svou přítelkyní krátce poté, co se jí narodilo dítě. Manželé Paroubkovi se rozhodli, že budou Paroubkovu přítelkyni i její dítě podporovat a že se zároveň nebudou plést do vztahu mezi ní a jejím synem. To je všechno úplně korektní, správné a normální, nikdo se do toho nemá co plést a nikdo nemá manželům Paroubkovým co vyčítat (byla by to drzost). Divná je jen jedna věc: proč kvůli tomu svolali tiskovku? Je to jejich soukromá záležitost, bulvár o tom bude nějakou dobu psát, že by se zrovna tohle promítlo do preferencí ČSSD a jejího předsedy, je velmi nepravděpodobné. Pan Paroubek má na jednu stranu panickou hrůzu z médií, že o něm utrousí pár nevlídných slov, a současně neváhá týmž médiím označovat hulvátsky své oponenty za lháře. Kdyby ubral v tomhle, zbavil by se možná na druhé straně hysterického strachu z bulváru. Bulvár nemá politický vliv, jaký mu pan Paroubek přisuzuje.

Michal Mocek, který konečně našel útočiště tam, kam patří, totiž v Právu, píše, že teď se bude Západ snažit v diplomatických jednáních udržet v rámci smlouvy CFE, jinak smlouva CFE padne. Smlouva CFE samozřejmě padne, to je hotová věc, a padnou všechny smlouvy, které brání Rusku provozovat neobrežněvskou politiku. To samo o sobě není ještě žádná katastrofa. Otázka je, jak se k tomu postaví země jako ČR. To by katastrofa být mohla.

Jak se dalo čekat, vláda v Polsku nepadla (hrozilo, že velká část poslanců Sebeobrany vstoupí do PiS, zábavná představa, a tak se Leper rozhodl, že strana z koalice neodejde a naopak se sloučí s Ligou polských rodin v jednu stranu, zjevně aby si udrželi v nejhorším případě šanci na znovuzvolení). Spojením populistických extremistů a nacionálně katolických fundamentalistů vznikne opravdu zvláštní útvar. Nynější polská koalice hned tak nezemře, je odsouzena k dlouhému a bolestnému skomírání.

Poradce ruského ministra obrany generál Šamanov (jak půvabné jméno!) prohlásil, že ruské rozhodnutí ohledně smlouvy CFE je jasným signálem pro země NATO, aby „přerušily kroky k získání jednostranných vojenských výhod na úkor ruské bezpečnosti“. Z českého hlediska je to výzva vlka kůzlátkům, aby okamžitě oddělaly petlici od dveří do chlívka, protože začíná mít hlad. Ruské rakety mohou být blíž ČR, hrozí článek (podepsána šifra mcm, hádejte, kdo to je). Doba se změnila, ve třicátých letech by na českou veřejnost ještě tak nepůsobilo, kdyby v Rudém právu psali „Hitlerovy tanky mohou být ještě blíž“. Pravda, Putin není Hitler. Ale tím míň důvodů, proč si nechat vyhrožovat.

Ministr Nečas uvažuje o tom, komu otevřeme svůj pracovní trh a komu ne. Do jeho rozhodnutí se nějak promítá česká představa o nebezpečích, které nám hrozí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Zdá se, že reforma veřejných financí může vyústit v rozkol v ODS, což by ovlivnilo i prezidentskou volbu. Nevím, zda by v této situaci rozkol ODS neprospěl: znamenalo by to její rozchod s Václavem Klausem a jeho lidmi, ale bohužel taky pád vlády a nástup ČSSD a Jiřího Paroubka. K tématu se vrátíme.

Dan Hrubý viní v MfD z toho, že se centrum Prahy změnilo v jakýsi nestvůrný Disneyland (což je nesporné a velmi ohavné), turisty. Myslím, že neprávem. Může za to vychcanost našich kompetentních krajanů, kteří udíleli v pražském centru restaurační a obchodní léna takovým způsobem, že se tam člověk dnes nejlíp domluví rusky. Něco podobného neexistuje v Mnichově, ve Vídni ani v Budapešti. Je to naše folklorní rarita.

Tamtéž píše Pavel Páral o sporech zaměstnanců řetězce Plus s vedením. Na téma odbory říká: „Jedna malá protestní akce před prodejnou Plus v Mostě byla zjevně k ničemu a na větší akci odbory zřejmě nemají sílu.“ Kdyby se nestydaté vedení ČMKOS nestaralo tak intenzivně o svržení vlády, nýbrž o to, co odborům přísluší, mohlo se tam sejít těch pět tisíc lidí, co na Václaváku vydávali za třicet tisíc, a dám krk na to, že na vedení firmy Plus by těch pět tisíc stačilo. Jenže našemu novodobému ROH nejde o zaměstnance, ale o svržení „kapitalismu“. Stejně jako v roce 1945-8.

Politolog Michal Kubát píše v MfD docela zajímavě o Polsku. Na to, že jako polonista má k předmětu svého zájmu bezprostřední vztah, jen dost kritický. Nicméně: podle jeho názoru je nápad se zavedením školních uniforem a segregací na školách dle pohlaví jen reakcí na násilí ve školách. Je ovšem třeba dodat, že je to reakce nebetyčně pitomá. Také píše, že nejde o snahu vlády ovládat státní a bezpečnostní média (hlavně státní televizi a rozhlas), protože to není v polské politice nic nového a dělaly to všechny předchozí vlády. To nic nemění na tom, že dělat něco podobného je nestoudnost.

Cestovní kanceláře dostaly teď novou konkurenci, píše Petra Hořčičková v LN, totiž odborové organizace. Pravda, málokterá cestovní kancelář si může dovolit zorganizovat bezplatný zájezd třiceti tisíc venkovanů do Prahy! Až se propojí odborářské hnutí v rámci EU, budou se konat podobné zájezdy do Paříže, Londýna nebo Madridu, vždy, když bude třeba demonstrovat za svržení tamější vlády a proti americkému imperialismu.

Naom Chomksky v článku v LN, který mimochodem považuju v mnoha ohledech za nehorázný, ale nechci se jím nějak obsáhle zdržovat, píše mj. úplně správně o tom, že „sekularismus je nezbytnou součástí demokratické společnosti“. Sekulární demokracie podle něho není ani pronáboženská, ani protináboženská, a vůči systémům osobní víry je spíš neutrální. To je moc fajn, ale sekularita tohoto typu předpokládá přesvědčení o tom, že tomu, kdo má jiný názor než já, není nutno okamžitě podříznout krk, protože je to sice nepřítel, ale zároveň taky bližní, a bližním se takové věci dělat nesluší. Vztah mezi náboženstvím a „sekularismem“ je daleko složitější, než jak si to představují volnomyšlenkáři tohoto typu(sekulární společnost, v níž koexistují ti, kteří si myslí, že protivníkům není třeba podřezávat krky, s těmi, kteří si myslí opak, bude mít dosti značné problémy s vnitřním mírem). Bez nějakých základních sdílených idejí je sekulárnost sekulárností šimpanzů v africké buši.

Středa 18. července: vedra v uplynulých dnech měla zjevně destruktivní vliv na český politický život. Nedělo se skoro nic a v novinách člověk taky nenašel skoro nic, protože první stránky byly věnovány tomu, že je horko. Horko se mi zdá být spíše mediální (v létě horko bývá), mám skoro dojem, že kdyby o tom méně psali, bylo by o tři-čtyři stupně méně a politici by ožili. Takhle není skoro o čem psát. Teď už naštěstí zase všude píší, že se ochlazuje, takže teploty následně o pár stupňů klesnou.

Libyjská Nejvyšší soudní rada změnila cestou milosti pěti bulharským ošetřovatelkám a palestinskému lékaři trest smrti na doživotí. Stalo se tak poté, co rodiny dětí nakažených AIDS (nákazu ošetřovatelkám přišili jako vinu) obdržely 400 milionů dolarů (na jednu rodinu vyjde necelých milion). Za tím účelem byl před časem založen „Bengházský mezinárodní fond“. Bude mít ještě dost práce, zatím totiž není vyhráno, je třeba ještě ty nešťastnice dostat domů do Bulharska. To bude stát další miliony. Kaddáfí je teď otec národa (zjevně si potřeboval mezi lidem posílit autoritu a docela mu to vyšlo). Nad zprávami tohoto typu zakouší člověk zvláštní bezmocnost.

České noviny přinesly zprávu, že proti americké základně je v Polsku celých 55% lidí. Jen v Mladé frontě dnes se ale dočteme, že počet odpůrců proti poslednímu průzkumu klesl o 5%. Poláci zjevně nemají rádi, když jim někdo vyhrožuje, a zvlášť nelibě nesou, když jsou to Rusové. To je světlá stránka polské nedůtklivosti. Na českou veřejnost působí vyhrožování opačně, protože jsme, jak známo, holubičí národ. Nebo se tomu dá říkat i jinak?

Čtvrtek 19. července: Daňoví experti ODS došli k názoru, že radikální snížení daní, které navrhl Vlastimil Tlustý a jeho frakce, je neproveditelné, protože by se neúměrně zvýšil výpadek příjmů veřejných rozpočtů, a ten by pak bylo nutné snížit neúměrným zvýšením dolní sazby DPH, což je nepřijatelné pro koaliční partnery. Nechápu, proč věc, která musí být na první pohled či poslech jasná i těžkému oligofrenikovi, musí v ODS zjišťovat daňoví experti. Daňoví experti ODS teď připraví mírnější návrh, o němž se zase neví, zda bude přijatelný pro poslance Tlustého a jeho lidi. ODS je strana zvláštního ražení, lépe řečeno, zmatek, který v níž momentálně panuje, připomíná svět filmů Louise de Funèse.

Na trati Praha – české Budějovice se podařilo opět vpustit na jednu kolej dva vlaky. Dosavadní zkušenost praví, že kdykoli se zvolí tento postup, skončí srážkou (v tomto případě se jí podařilo na poslední chvíli odvrátit, vlaky se zastavily). Nejspíš v ČD pracuje experimentátor-optimista, který této zkušenosti nevěří. Je pravda, že pokud by se skutečně prokázalo, že na jedné koleji se mohou v protisměru minout dva vlaky, znamenalo by to skutečnou revoluci v železniční dopravě a pan Dušek a jeho lidé by mohli právem žádat pětkrát vyšší platy.

Chystá se radikální změna zahraničního kursu českého státu, píše v Právu Alexandr Mitrofanov, a nepochybně má pravdu. Mýlí se jen v její povaze. Domnívá se, že (současná) vláda chce být dobrovolným rukojmím nikoli Spojených států amerických, ale jedné americké administrativy. Zatímco to spíš vypadá tak, že příští česká vláda chce být už zase dobrovolným rukojmím nikoli specielně Putinova impéria, ale Ruského impéria obecně.

Čeští stoupenci radarové základny dostali další citelnou ránu: její výstavbu „v tak bezprostřední blízkosti Slovenska“ (vždycky jsem si myslel, že z Brd je na slovenské hranice poměrně daleko) odmítá slovenský premiér Fico. Říká to sice jako svůj osobní názor (nikoli názor slovenské vlády), jen nevím, zda to není trochu podobné, jako když o svém ryze soukromém názoru mluví Muammar Kaddáfí, s nímž si při své návštěvě Libye tak dobře rozuměl.

„Brity vystrašil cvičný let dvou ruských bombardérů“, píší v Právu. „Brity vyplašil let ruských bombardérů“, můžeme se dočíst v Lidových novinách. Šlo o to, že zmíněná ruská letadla se pohybovala k hranicím britského vzdušného prostoru, takže proti nim vystartovaly britské stíhačky. Podělaní Britové! To my Češi jsme jinačí hrdinové. Nás nerozhází ani to, když ruská letadla nejen směřují do našeho prostoru, ale dokonce do něho vletí, přistanou na našich letištích, vyskáčou z nich vojáci a zůstanou pak u nás dvacet let.

Zdá se, že pod šéfem ÚOOZ Kubicem se houpe křeslo. Vláda se prý obává jeho pověsti „neřízené střely“, píší v Mladé frontě Dnes. Problém si způsobil do určité míry pan Kubice sám: ne snad tím, že nechce jít na ruku žádnému mocenskému uskupení (to by mu sloužilo ke cti), ale tím, že dopustil, aby se problémy, na něž narážel při své práci, staly politickým klackem v předvolebním boji. I pokud chtěl jen využít politické situace těsně před volbami pro vyřešení svého pracovního problému, mohl si spočítat, že později se ho budou dbát i jeho tehdejší političtí protektoři. Nebudou mít žádnou záruku, že příště neudělá totéž jim.

Miloš Čermák představuje v Lidových novinách svého prezidentského kandidáta. Je jím ministr Schwarzenberg. Vynikající nápad. Teď už zbývá jen zajistit těch 141 poslanců a senátorů, kteří ho budou volit. Už je vidím, jak se do toho hrnou.

Prezident Klaus jmenoval soudkyněmi tři čekatelky, které si kdysi odvážily si na Jeho prezidentskou výsost stěžovat. Zřejmě mu publicita v té věci nebyla vhod, spočítal si asi, že mnoho bodů u veřejnosti mu jeho trucování nevynese. Bude třeba v publicitě pokračovat, protože jde v první řadě o ty dva, co svou stížnost nestáhli – o pana Langera a paní Krejčíkovou.

Veřejnost EU považuje změny klimatu za zásadní, píše v LN první náměstek ministra životního prostředí Dusík. Tak to je hotová věc: pokud si to odhlasovali, je to tak a už s tím nikdo nehne.

Pátek 20. července: V červnu ubylo ve srovnání s květnem 2% lidí, kterým by americký radar na území ČR nevadil, a přibyla 4% těch, kterým vadí. Mohu zodpovědně prohlásit, že je mi to fuk. Budu pro radar, i kdybych byl v téhle zemi sám.

To ale neznamená, že by mi bylo fuk, jak neuvěřitelně zmatlaná je prezentace přívrženců radaru. Poté, co byla s velkým mediálním kraválem prezentována iniciativa „Pro referendum“, ozvalo se taky pár veřejně známějších lidí, kteří jsou proti referendu a pro radar. Způsob, jakým to učinili, je pozoruhodný: obrátili se na Úřad vlády (tak se kdysi „pracující“ obraceli na ÚV KSČ) a čtenáři se o tom dozvěděli z čtenářského dopisu vládního koordinátora komunikace programu protiraketové obrany“ Tomáše Klvani (!!) v Lidových novinách. Aby si každý dovedl představit, jak to bylo naorganizováno (představí si to i tenkrát, když to vůbec naorganizováno nebylo). Pro Krista Pána, který mamlas to má na svědomí: proč se neobrátili na veřejnost a proč tomu nedali nějakou působivější formu? Podepsali to mj. Ladislav Smoljak, Libor Pešek, Tomáš Töpfer, Jan Hřebejk, Ladislav Špaček (minimálně on by měl vědět něco o publicitě). Je opravdu těžké si představit zvoranější a promarněnější šanci: pohřbili nejen tu svou, ale bohužel asi i všechny další v témže duchu.

Tomáš Klvaňa také v Právu obhajuje Alexandra Vondru za to, že hrozil znovuzavedením povinné vojenské prezenční služby v případě, že ČR odmítne základnu. Výrok je neobhajitelný nesmysl: když odmítneme americkou základnu, uděláme prostor ne pro prezenční službu, ale pro základny těch, co se nás předem nebudou ptát na dovolení.

Jiří Paroubek se vyjádřil k otázce kandidatury Jiřího Dienstbiera na prezidentský úřad. Zároveň místopředseda PS Zaorálek mluvil o způsobu prezidentské volby a prezidentských pravomocích. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Senátu zatím zuří boj o památné dny a státní svátky. Senátor Mejstřík usiluje o vymazání MDŽ ze seznamu významných dnů. Považuji sice MDŽ za ptákovinu, ale zároveň bych řekl, že by síly vynaložené bojem proti takové ptákovitě bylo možno využít nějak rozumněji. Návrh senátorů ODS na zrušení 1. máje jako státního svátku je podle mého názoru zhovadilost.

Zelení nepovedou jednání s komunisty o prezidentském kandidátovi, ale nevadilo by jim, kdyby komunisté pro jejich kandidáta hlasovali. Snad není takový problém navrhnout kandidáta, pro kterého by komunisté nehlasovali ani náhodou. Stanovisko Strany Zelených by tím ztratilo zvláštní punc, který z nich činí horkého kandidáta na příštího bobříka vyčůranosti.

„Polský tisk: Kaczyński u Bushe skoro na kolenou“, zní titulek v Právu. Ve skutečnosti z informace vyplývá, že tak psaly jedny (i když vlivné) polské noviny, totiž Gazeta Wyborcza. Příspěvek do rubriky Jak číst Právo.

Poslanec ODS Šejch se pozastavuje nad tím, že za řízení v opilosti mu jednak vzali řidičák a jednak nadělili trestné body. V MfD mu radí, aby raději nepil. Stejně se dá poradit tomu, kdo je za jeden trestný čin odsouzen k pěti letům natvrdo a zároveň k dvěma letům s podmínkou na pět let, aby se raději vystříhal trestné činnosti. To nic nemění na tom, že jde o dvojí trest za jednu věc.

Ještě ke jmenování čekatelky Svobodové, která si na Klause stěžovala, soudkyní. Člověk by byl skoro náchylný Klause chválit, že to nakonec překousl a jmenoval ji. Ve skutečnosti je to tak, že ji za trest nechal zlomyslně dva roky čekat.

Jiří Dienstbier vstoupil do KSČ v roce 1958. Lidovým novinám k tomu řekl: „Vždyť my jsme vstupovali do strany Literárních novin…“ jenže Literární noviny se staly reformně komunistickými až v roce 1963, v druhé polovině padesátých let je po krátkém období jakési bezradnosti (šéfredaktora tehdy dělal cynický oportunista a pozdější normalizační borec Jan Pilař) „znormalizovali“ a do čela dosadili stalinistu Josefa Rybáka.

Sobota 21. července: Paroubek se zatím marně uchází o přízeň předsedy KSČM Filipa ve věci spolupráce při prezidentské volbě. Filip se s ním chce sejít až poté, co bude rozhodnuto o reformě veřejných financí (komunisté zřejmě ČSSD nedůvěřují, že bude dost zásadně proti) a požaduje ne bilaterální schůzku ČSSD – KSČM, ale schůzku představitelů všech stran vyjma ODS (měla by tedy vzniknout jakási protiklausovská Národní fronta). Komunisté taky stanovili jasná kritéria. O případné podpoře budou uvažovat podle toho, jak se kandidát staví k reformě veřejných financí a k případnému umístění amerického radaru na českém území. Dienstbiera zatím zásadně neodmítli, podle místopředsedy poslaneckého klubu Černého ovšem někteří komunisté Dienstbierovi vyčítají „jeho příklon k politice Václava Havla vůči Německu a k sudetoněmeckým organizacím“. Je zjevné, že komunisté jsou připraveni své partnery pořádně vydírat a že jejich požadavky jsou, jak se dalo tušit, neslučitelné se zájmy ČR. Pokud by byl zvolen kandidát podle jejich gusta, byla by to ještě větší katastrofa než současný prezident, a to už je co říci.

Jeden ze signatářů výzvy pro referendum Jan Kačer se sešel s vládním koordinátorem Klvaňou. Nechce prý vyvolávat žádný „veřejný bunt“, ale získat co nejvíc informací. Klvaňa pak k petici řekl: „Jsem rád, že oni tou svozu peticí trochu rozpohybovali tu českou diskusi a povznesli ji na vyšší úroveň.“ Nevím, co tím chce dokázat, není to pravda, petice je pokus odpůrců základny získat proti ní další body ve veřejném mínění. Na tom nic nemění fakt, že lidé jako Kačer, Fischerová nebo Kubišová o tomhle instrumentálním charakteru akce zřejmě vůbec nic nevědí. To je jejich problém.

Ministr Schwarzenberg prohlásil včera ve Financial Times, že Rusko by se mohlo stát za pět až deset let hrozbou pro Evropu a touží obnovit své někdejší supervelmocenské postavení. Opor proti americké základně v ČR a v Polsku je součástí tohoto úsilí. Rusko prý chce v zásadě obnovit status, kdy o Evropě rozhodovalo ono a Amerika. Ministr má v mnoha věcech pravdu, některé jeho formulace nejsou podle mého názoru zcela přesné. V dnešní Mladé frontě vyšel článek Jana Rybáře, který je – možná jen shodou okolností – faktickou polemikou se Schwarzenbergem. Jde o zásadní záležitost, k tématu se vrátíme.

Jiří Dienstbier poskytl v rámci své neoficiální prezidentské kampaně rozhovor Právu. Říká v něm mj.: „…pokud jde o vztah k Evropské Unii mají někteří poslanci a senátoři ODS blíže k mým názorům než k eurofobním postojům svého čestného předsedy.“ To může být dost dobře pravda. Pořád tu jsou ale základní limity, které stanovil předseda KSČM Filip: reforma veřejných financí a americký radar. A v těchto základních věcech má Dienstbier bohužel podstatně blíž ke KSČM. V případě radaru to přímo z rozhovoru vyplývá. Dienstbier kromě toho tvrdí: „když nebudeme budovat silnou a jednotnou Evropu, tak se můžeme opět dočkat toho, že o našich životech a naší bezpečnosti se budou dohadovat jen Američané a Rusové.“ Stavět takhle Rusy a Američany (z doby studené války) na jednu úroveň je demagogie hodná člověka, který v lecčems zůstává srdcem komunista. Kromě toho Evropa v současné době nemá a ani mít nebude na to, aby tvořila sílu srovnatelnou s Ruskem nebo USA, a není důvod, proč by se měla separovat od USA, s nímž ji pojí tradice, zájmy a politické uspořádání. Pokud se Evropy zmocní emancipační mindrák, jsou ohroženy v první řadě oblasti někdejšího ruského záboru.

V Turecku proběhnou mimořádné volby. Pokud dopadnou tak, že turecká armáda, ochránce sekulárního tureckého státu, se bude cítit nucena zasáhnout, a Evropa jí v tom pod praporem ideologie lidských práv zabrání, vydá Turecko na pospas islamismu a pořídí si do budoucna druhý Írán, jen třikrát silnější a podstatně bližší. Pokud se Evropa bude starat bezhlavě a fanaticky o lidská práva všude jinde, přijde nakonec o lidská práva doma. (Tím nemá být řečeno, že má porušování lidských práv všude jinde ignorovat: jen že, pokud si při tom bude sama pod sebou podřezávat větev, neprospěje to nakonec lidským právům ani ve světě, ani v Evropě).

Vedro jako téma se už opotřebovalo a všechny noviny se pro změnu věnují Harrymu Potterovi. Spisovatelka Iva Procházková si nedovede představit, že by Harry zemřel. „Je to jako kdyby Alexandre Dumas zabil D´Artagnana.“ Nevím, co četla paní Procházková v dětství za knížky – „Tři mušketýři ještě po deseti letech“ totiž končí D´Artagnanovou smrtí.

Pověstný český anarchista Slačálek se zmocnil časopisu Nový Prostor, jehož prodejem si přivydělávají na živobytí bezdomovci. V Kavárně Mladé fronty Dnes ho kritizoval Adam Drda a Slačálek mu vytýká, že rozebral všeho všudy jedno číslo časopisu a cituje dva články z jiných čísel. Pokud by to byla pravda, Drdovi se příliš nedivím, normální člověk o mnoho víc textů tohoto typu nesnese. Já jsem například nečetl ani jedno číslo, a pokud mne k tomu někdo nedonutí např. mučením , nehodlám si žádné přečíst ani v budoucnosti.

Marek Loužek informuje v Mladé frontě Dnes o nové knize brněnského politologa Petra Fialy. Fiala v ní prý mj. tvrdí, že česká společnost je stejně postkomunistická, jako je Španělsko postfrankistické nebo Německo postnacistické. Jsme prý standardní, a nikoli postkomunistickou zemí. To je pozoruhodné: třetí nejsilnější česká politická strana je neobrežněvovská KSČM, druhá (nebo už první) nejsilnější strana, ČSSD, se už třese na to, jak s ní uzavře nepsanou opoziční smlouvu, balancujeme nad propastí autoritářského režimu s mnoha rysy toho, co jsme už zažili před rokem 1989, od roku 1996 jsme neměli vládu s výraznou většinou v PS, a pan Fiala mluví o standardní zemi a srovnává nás se SRN. Není tu náhodou Klausovo přání otcem myšlenky?

Pondělí 23. července: Česká republika má – aspoň podle údajů, které dnes uvádí MfD – jeden z nejsilnějších policejních sborů v Evropě, aspoň když to poměřujeme počtem obyvatel, na které připadá jeden policista. V Holandsku to je 443, ve Finsku 662, kdežto u nás jen 210. Obávám se, že tyto údaje jsou relativní a nesouměřitelné. Záleží totiž na povaze těch obyvatel. Holanďané jsou tací, že tam stačí jeden policajt na 443 lidí, u nás je i jeden na 210 ještě málo.

Komunisté se jasně vyslovili v tom smyslu, jak musí být vyprofilován prezidentský kandidát, aby mohli uvažovat o jeho podpoře. Jiří Dienstbier tak vyprofilován je. Je to ovšem dobrý důvod, proč by prezidentem být neměl. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Rusku vznikla řada publikací pro „profesory dějin a sociálních věd“ (není jasné, zda středoškolské nebo vysokoškolské nebo vůbec všechny), které poskytují instrukce, jak a co říkat o nejnovějších ruských dějinách a zejména o prezidentu Putinovi. Základní myšlenka je, že prezident Putin chrání SSSR proti imperialistickým plánům USA, které usilují o vytvoření globálního impéria a pokoušejí se Rusko izolovat od dalších postsovětských republik. Cíl publikací prý není bránit studentům, aby si utvořili vlastní názor, ale „interpretovat události způsobem, který podněcuje národní hrdost“. Zde se vychází z předpokladu, že pokud by to nebylo dostatečně zdůrazněno, mohly by události samy o sobě národní hrdost spíše deptat, a dějinám je tedy třeba nějak pomoci. Jeden z autorů instrukcí se nechal slyšet (zatím prý na svém soukromém blogu): Budete děti učit podle knih, které vám dáme, a tak, jak Rusko potřebuje. Aby učil dějiny rusofob nebo někdo amorální, je prostě nepřípustné. Tu špínu je potřeba vyčistit, a pokud to nepůjde jinak, tak i silou.“ Žvanit takovýmhle způsobem je školácká chyba, která naznačuje , že na to pořád ještě nemají dost sil. Až na to dost sil mít budou (a to se nesporně stane), budou to prostě bez zbytečných řečí dělat. Nicméně v Rusku se rodí základy stalinismu s lidskou tváří. Kéž by to zůstalo jen jejich problémem!

Spisovatelka Eva Hauserová píše v MfD o euthanasii mj.: „Je naprosto absurdní, aby člověk neměl právo na milosrdné uspíšení konce života, kterému se těší každý domácí pes nebo kočka.“ To je prosím nedorozumění. Kočičky a pejskové se netěší žádným právům: když veterinář uzná za vhodné, píchne jim prostě smrtící injekci a basta. Neptá se jich na dovolení, protože to ani nejde.

Marek Loužek píše v MfD sebejistě: „ropa se nikdy nevyčerpá, protože se stále budou nacházet nová ložiska a zdokonalovat metody těžby“. Nemohu si pomoci, ale bohužel mi to připomíná Haškovu teorii o tom, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, daleko větší.

Zbyněk Petráček píše v LN: „Když vyhrají ve Španělsku lidovci nebo v Německu CDU, nikdo nestraší možnou obnovou inkvizice. Když ale v Turecku vítězí strana spravedlnosti a rozvoje, rezonuje nejistota.“ Pan Petráček zjevně vychází z předpokladu, že křesťanství i islám jsou jedno a to samé, prostě opium lidu. Ve skutečnosti různá náboženství mají různou povahu a proto i stupeň nejistoty ohledně toho, do jaké míry budou ovlivňovat politiku, může být různý.

Úterý 24. července: nejprve dvě zprávy z hájemství Policie ČR. Policejní prezidium si nechalo za dva a půl milionu Kč udělat průzkum veřejného mínění ohledně důvěryhodnosti policie. Podle průzkumu policii důvěřuje přes 70% obyvatel. Výsledky nápadně připomínají výsledky průzkumů, které si dává dělat o svých preferencích ČSSD. Ředitel dopravní policie Bambas byl svými nadřízenými vyzván, aby rezignoval. Odmítl to a bude zjevně odvolán. Bude zajímavé sledovat, zda se stane poradcem ČSSD.

Politici zleva i zprava dávají za pravdu prezidentu Klausovi v jeho sporu s Městským soudem v Praze (resp. jeho kasační stížnosti na rozsudek soudu ve věci soudního čekatele Langra). Formálně může mít Klaus pravdu v tom, že (nesmyslná) ústavní úprava mu dává právo odmítnout jmenování soudce z jakýchkoli důvodů a taky třeba docela bezdůvodně, jen aby realizoval svůj majestát. Věcně a morálně vzato je jeho postup vůči soudním čekatelům nehorázný, ostudný a neomluvitelný. Věci se týká naše dnešní glosa.

Zpupní Teutoni ruší našim mírumilovným obyvatelům „pohraničí“ televizní signál. Je to už casus beli? Když do toho půjdeme, Polsko nám určitě pomůže.

Libye konečně (po zprostředkujícím zásahu EU a prezidenta Sarkozyho) propustila pět zdravotních sester, které byly bestiálně mučeny,pro nic za nic odsouzeny k smrti a osm let drženy ve vězení. Teď se vrátily domů a bulharský prezident jim udělil milost (za to, co neudělaly). Kdosi (neví se kdo) zaplatil Libyi horentní sumu za jejich propuštění. Dá se očekávat, že lov na Evropany (nebo Evropanky) se teď stane oblíbeným sportem v divokých afrických a asijských zemích. Je velmi výnosný a v podstatě bez rizika.

V Právu jsem si přečetl, že belgický politik Yves Leterme rozladil „francouzsky mluvící Vlámy“. Co jsou to francouzsky mluvící Vlámové? Francouzky mluvícím Belgičanům se říká Valoni.

Podle ČTK přispěje člověk snědením kilogramu masa k vypuštění většího množství skleníkových plynů, než kdyby jel tři hodiny autem a přitom nechal doma rozsvícena všechna světla. Nikdy v životě jsem nesnědl najednou kilogram masa a neutušil jsem, že to má za následek tak fatální zažívací potíže.

Středa 25. července: po intervenci eurokomisařky Ferrerové-Waldnerové a manželky francouzského prezidenta Sarkozyho byly bulharské zdravotnice propuštěny z libyjského vězení vrátily se domů. Záležitosti se týká naše dnešní glosa.

Ředitel dopravní policie Bambas si stěžuje, že mu nikdo nesdělil žádný pádný důvod pro jeho odvolání. Existuje vůbec někdo, kdo by kdy byl připustil, že mu byl sdělen pádný důvod pro jeho odvolání? Je velmi problematické tvrdit, že by pan Bambas měl bezprostřední podíl na růstu počtu smrtelných nehod na českých silnicích. Na druhé straně je pochopitelné, že po osmiletém vládnutí sociální demokracie je nynější vláda tlačena do více personálních změn víc, než kdyby byla ČSSD u vesla jen jedno volební období. Taky relativní slabost vlády podporuje její úsilí po personálních změnách (to je sice vysvětlení, ale samozřejmě ne ospravedlnění). Zdá se, že se postupně dopracujeme ke stavu, kdy kromě existující vládní státní správy bude vždy existovat ještě virtuální opoziční a při střídání stráží by si prostě vymění role. A celý civilizovaný svět z nás bude mít srandu.

Vláda hodlá rovněž (v souvislosti s příštím předsednictvím ČR v EU) vystřídat velvyslance u EU Kohouta dříve, než mu vyprší jeho čtyřletý mandát. Pan Kohout je člen ČSSD a ČSSD řve. Pan Kohout je ovšem předlistopadový člen KSČ (a tehdy odstartoval svou diplomatickou kariéru). Vůbec se vládě nedivím, že si ve vztahu ke karierním (jak trefné označení) diplomatům předlistopadové provenience chce zachovat jakousi rezervu.

Proti dopisu, který poslal prezident Klaus paní Markétě Smutné, dceři dítěte, jež bylo z rozhodnutí soudu napřed umístěno na psychiatrické klinice motolské nemocnice a poté v dětské léčebně v Říčanech, těžko něco namítat. A kdyby byl Klaus tímhle způsobem reagoval hned poprvé, poté, co paní Smutná podle mého přesvědčení zmanipulovala svou dceru k výrobě dojemného dopisu panu prezidentovi, tak by to vůbec nemělo chybu. Místo toho si potentáti z ODS napřed vyskakovali na soudce Sládka a posléze došli k závěru, že problém je na straně matky. Je mi líto, bylo to vidět od samého počátku.

Mladá fronta Dnes informuje o náboženském hnutí „matky Lasany“ alias Petry Schořové. Skličující na celé věci je, že drtivá většina obyvatel téhle země určitě necítí nejmenší rozdíl mezi křesťanstvím a touto šaškovskou ptákovinou. A pokud ano, tak v neprospěch křesťanství. Pokud to stihnu, k věci se ještě před dovolenou vrátím.

Čtvrtek 26. července: místopředseda vlády a ministr životního prostředí Bursík náhle zmizel. Stopy vedou kamsi do Pakistánu. Možná, že se teď už někde v pákistánských velehorách na utajeném místě pokouší získat pro zelené ideje samotného Usámu bin Ládina. Byla by to akce ještě záslužnější než nedávné získání Muammara Kaddáfího pro demokracii.

Nejvyšší soud dal za pravdu Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu tamtéž v případu evangelického faráře Jana Šimsy. V roce 1978 jej totiž odsoudily k nepodmíněnému odnětí svobody na 8 měsíců za útok na veřejného činitele. Pan Šimsa bránil svou manželku, které jakýsi estébák při domácí prohlídce kroutil ruce, a povalil dotyčného na postel. To je dobré. Na jednu stranu se tu – zejména v Právu, kde jinde - honosně a zjevně účelově tvrdí, že StB byla zločinecká instituce (a tvrdí se to ve snaze zabránit tomu, aby se ubližovalo fízlům), ale když se jí někdo z pochopitelných důvodů a zcela nevinným způsobem opřel, nechá se mu punc kriminálníka. Kdyby jim to byl tenkrát pan Šimsa podepsal, byl by dnes na tom lépe. Kdekdo by se ho zastával. Proti případu pana Šimsy je případ Vladimíra Hučína (způsob, jak s ním polistopadové soudy zacházely) poměrně nevinná záležitost.

Alexander Solženicyn protestuje v rozhovoru pro německý Der Spiegel proti ztotožňování „sovětského“ s „ruským“. Jde o zásadní záležitost, a proto se k ní vrátíme.

Slovenskou studentku Hedvig Malinovou loni zmlátili dva hromotluci, údajně proto, že mluvila na veřejnosti maďarsky. Slovenská policie nejprve dospěla k závěru, že si to Malinová všechno vymyslila (za což jí hrozila obžaloba a několikaletý trest), teď, zhruba po roce, tvrdí, že ji sice zmlátili, ale jinak, než to ona vylíčila. Věci se týká naše dnešní glosa.

Vladimír Dlouhý prý dostal nabídku, aby se stal českým velvyslancem u EU. Bylo by to logické: pan Dlouhý je něco velmi podobného jako pan Kohout nebo pan Telička, jenom v pravicovém hávu.

Pátek 27. července: agentura Eurobarometr zjišťovala, ve kterém velkém městě EU se nejlépe hledá práci. Zjišťovala to tak, že se ptala vzorku obyvatel velkoměst, zda věří, že v jejich městě lze snadno najít práci (Praha dopadla velmi dobře). To jsou snad dvě různé věci: co si lidé myslí a co je pravda. Kdyby si většina Pražanů myslela, že je zeměkoule placatá, zeměkoule se přece kvůli tomu nezplacatí.

Komunikace českého premiéra s veřejností má své kouzlo. V posledním Reflexu prý na otázku, jak se bude jmenovat jeho dítě, odpověděl: čtenářům je do toho hovno. Ve skutečnosti jim to může říci, taky nemusí, jen nechápu, proč je přitom musí urážet. Kdo ví, třeba se Reflex mýlí a je to vůbec nezajímá.

Protože se bývalý pracovník ÚOOZ dal do služeb podnikatele Pitra a protože (prý) zároveň udržuje styky s lidmi z útvaru, žádá předseda bezpečnostní komise ČSSD Tejc mj., aby bylo celé vedení ÚOOZ postaveno mimo službu. Neměli by být spíš rovnou utraceni?

ČSSD odmítla účast ve vládní komisi pro zdravotnictví, údajně proto, že ministra Julínka nepovažují za seriozního partnera. Octli se v izolaci (komunisté s nimi v tomto případě nedrží basu, nic je to nestojí). ČSSD tak demonstruje před veřejností svůj negativismus. Člověk by řekl, že takhle okatě předvedená nesnášenlivost straně body nezíská, ale kdo ví? Třeba se paroubkovsko-rathovský způsob politiky jako pokračování občanské války jinými prostředky veřejnosti zamlouvá a ČSSD kvůli tomu rostou preference.

Ústavní soud zrušil rozsudky krajského soudu v Praze a Vrchního soudu, jimiž byla ČT odsouzena k omluvě za reportáž kritizující soudkyni Píchovou. Soudkyně se měla podílet na politických procesech proti disidentům. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Mladá fronta Dnes se věnuje minulosti Jiřího Dienstbiera. Mladá fronta Dnes působí čím dál tím výrazněji jako prodloužená ruka Hradu. Kromě toho, že kompromituje Klausova potenciálního protikandidáta, dnes ještě obhajuje svého guru ve sporu se soudním čekatelem Langrem (k článku se ještě vrátíme, je velmi legrační, vzbuzuje dojem, jako by prezident programově nehodlal respektovat rozhodnutí soudu, protože by tím údajně zneuctil ústavu). Článek o Dienstbierovi obsahuje některé dosti nehorázné exministrovy výroky (spoluvězni v base za totáče na něho museli donášet, aby jim zkrátili tresty; věta má správně znít „donášeli na něj, aby jim zkrátili tresty“, jaképak museli. Dienstbier rovněž tvrdí, že velké amnestie z 60. let byly výsledkem tlaku lidí jako on, kteří vstoupili do KSČ, to je zejména u amnestie z roku 1960 směšný alibismus. Kdyby tam lidé jako on nevstoupili, nemohlo by se prý nic pohnout, bohužel se to pohnulo také k chaosu pražského jara a 21. srpnu 1968, protože tito lidé zároveň trpěli nesmyslnými iluzemi o „socialismu“. Na druhé straně tvrzení, že „zatímco na československých hranicích v té době chytala Státní bezpečnost běžence téměř denně, Dienstbier se v cizině choval jako protřelý světoběžník“, by chtělo doplnit a upravit. Jednak hranice nestřežila StB (ale to je maličkost), jednak zhruba od roku 1964 se dalo za železnou oponu jezdit bez velkých problémů i na turistické zájezdy, nejprve ve skupinách, později i individuálně. Bylo to, řekl bych, o něco jednodušší než za „normalizace“. Taky si vůbec nejsem jistý, zda v roce 1966 nebo 7, když už byl režim v poměrně dost velkém rozkladu, musel být zpravodaj rozhlasu v USA zároveň agent rozvědky. Chtělo by to nějak doložit a ne jen nepříliš slušně spekulovat. Proč se snaží nasadit Dienstbierovi psí hlavu za každou cenu, je to zbytečné a málo věrohodné.

Sobota 28. července: nejprve jedna dobrá zpráva: paní Topolánková řekla Právu, že „vlastní politické ambice nyní odsouvá do pozadí“. Nebude tedy dále své soukromé problémy transformovat do politických iniciativ, angažovat se v různých obskurních pastranách a dávat tak české společnosti zahulit za to, že ji opustil manžel. Sláva!

Výbor OSN pro lidská práva vytýká ČR skrytou segregaci Romů ve školách, chybějící nezávislý orgán pro vyšetřování stížností na policii a používání síťových a klecových lůžek. OSN je dosti směšná a bezmocná organizace; sdružuje nejrůznější násilnické státy a zároveň funguje jako arbitr demokracie. Vláda jednoho členského státu držela na základě falešného obvinění pět občanů jiného členského státu šest let ve vězení, brutálně je mučila, odsoudila je k smrti. Na jaký efektivní zásah se zmohly orgány OSN a Výbor pro lidská práva v této věci? Skutečná váha zprávy výboru by měla odpovídat těmto skutečnostem (pokud jde o nezávislý orgán pro šetření stížností na polici mají ovšem pravdu, dokonce i od něčeho tak pokleslého, jako je OSN, se lze v něčem poučit).

Noviny opět píší o případu z Postoloprt v červnu 1945. Nejoriginálnější je samozřejmě článek z Práva. Píše se tam, že šlo o „mladé Němce“ (to je dosti obecné vymezení; ve skutečnosti jim bylo mezi 14 a 15 lety). Ke slovu se dostává „důvěryhodný zdroj, který si nepřeje být jmenován“, přesněji řečeno „jeden z bývalých vyšetřovatelů celorepublikového úřadu vyšetřování“. Naše úřady prý svými rozhodnutími ustupují „dodnes trvající nenávisti starých nacistů“. To je zvláštní, když se někomu nelíbí, že nejdřív mučili a pak zabili pět dětí, musí to být starý nacista. Státní zastupitelství prý vyšetřovateli (dnes již naštěstí bývalému) uložilo, aby vyšetřování (jiných) vražd neodkládal s odkazem na Benešovy dekrety. Samozřejmě, je to věcně nesprávné, mohl by se odvolat nanejvýš na zákon 115/1946 Sb. O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (zákon je takové povahy, že jakási jeho polokritika se ocitla dokonce v „Česko-německé deklaraci“). Krajská státní zástupkyně, soudě podle zprávy Práva, má starost zejména o to, že by „sudetští Němci takové věci mohli využít ve svých kampaních proti republice“. Pátrání je zjevně v dobrých rukou a je předem jasné, že se vyšetří … (zde vypouštím jedno slovo, které s oblibou používá premiér Topolánek).

S touto zprávou se zdá velmi volně souviset hodnocení gladiátorských her a vůbec cirkusových zábav ve starém Římě z pera Michala Mocka: „Brutalita scén a masivní přítomnost smrti se postarala o špatnou pověst her, ať už právem nebo neprávem začaly být spojovány s nejhoršími zvrácenostmi.“ Zřejmě křenovská kritika „prézentismu“ (chybného nazírání minulých dějin současnýma očima) a požadavky politické korektnosti platí i pro náš vztah k prasáckým zábavám starých Římanů.

Alexandr Mitrofanov tepe v Právu ministra financí Kalouska dvěma případy, které zjevně považuje za největší skandály KDU-ČSL: kauzou Jiřího Čunka a „písní Vlasty Parkanové“ (tj. přesně řečeno tím, že Parkanová zpívala v písni Jana Vyčítala, propagující americký radar, spolu s autorem refrén). Dávat tyhle věci na jednu rovinu může jen člověk úplně zaslepený: vážný trestný čin (který ovšem ještě nebyl prokázán, ale budiž) s jakýmsi popěvkem. Zpívat u nás ještě není trestné (zatím). Kdysi bylo a brzy nejspíš zase bude. Kalousek v rozhovoru poznamenal na téma prezidentská volba: „Zatím jsem neuslyšel žádné jméno, které by u mě mohlo vyvolat pocit, že by se skutečně mohlo znamenat o změnu k lepšímu… Abyste byl nadstranickým prezidentem, musíte za sebou mít nějakou politickou zkušenost z výkonné moci, z parlamentního života i ze stranického života. Jestliže tyto zkušenosti ne máte a kandidujete jako nadstranický prezident, tak se vám může snadno stát, že se ocitnete nikoli nad stranami, ale pod stranami. Akorát že si toho vůbec nevšimnete. U Václava Klause to nehrozí, ten tu zkušenost má.“ To je velmi pěkně řečeno a až na tu poslední větu úplná pravda. (Klaus se sice pod stranami jistě neoctne, ale roli „opozičního“ či „skrytě opozičního“ prezidenta, což je taky zhoubné, zvládá ještě daleko bravurněji než Havel).

EU prý naléhá na ČR, aby otevřela průvodcovské služby i cizincům. Asociace průvodců ČR a PIS coby jejich školitel se brání sice úporně, ale nedostatečně. Argumentují jen tím, že cizáci nemohou mít k ČR ten správný citový vztah podložený zážitky (existuje spousta cizinců, kteří mají k naší zemi vyhraněný citový vztah podložený zážitky, zejména ti, kteří tu byli úspěšně a velkoryse okradeni). Je třeba zvolit vlasteneckou notu: hrozí, že pod pláštíkem průvodcovských služeb dojde k pokusu přepisovat dějiny a očerňovat náš národ. Věci by se měli ujmout různí bojovníci, vlasatí, plešatí i holohlaví. Čechy Čechům!

Pondělí 30. července: Jiří Paroubek připustil možnost velké koalice, ovšem až po volbách (má naději, že pak on bude tahat za delší konec provázku), a to jako „jeden z možných scénářů, pokud selžou ty ostatní“. Ty ostatní, to je především skrytá či přímá koalice s komunisty. Třeba k tomu komunisté nebudou mít dost síly. Problém pana Paroubka není v tom, že by byl s komunisty bytostně ideově spřízněn, ale že ideje mu mohou být ukradeny. Koalice s komunisty je pro něho jen jedna z technických možností, jak se propracovat k moci a udržet se u ní.

Úterý 31. července: V Afghánistánu byl poprvé postřelen český voják, hlásá titulek v Právu. Katastrofa! Zachraň se, kdo můžeš.

Zemřel Ingmar Bergman. To není politická zpráva, zaznamenávám ji jen proto, že jsem měl jeho filmy velmi rád, i když dostat se k nim nebylo za bolševika úplně jednoduché. Řadu z nich u nás nepromítali. Ty, které považuji za nejlepší (Lesní jahody, Sedmou pečeť a Úsměvy letní noci) naštěstí ano. Byl to jakýsi záblesk světla v temné době, kdy nám vtloukali do hlavy, že nejlepší film všech dob je Ejzenštejnův Křižník Potěmkin (nedokázal jsem ho nikdy brát jinak než jako otravnou filmovou grotesku, které chybí vtip).

Byla podána obžaloba na Ludmilu Brožovou-Polednovou, prokurátorku z procesu s Miladou Horákovou. Té osobě je osmdesát šest let a je zjevně už úplně senilní. Říká, že si není vědoma žádné viny, obžalovaná se přiznala. Co má říkat jiného, kdyby se kála, nepomohla by si a navíc by to bylo od ní pokrytectví. Když už se jednou zavedl zvyk stavět před soud stoleté senilní válečné zločince z druhé světové války, nezbývá než v tom pokračovat. Je to poněkud morbidní divadlo. Lidská spravedlnost by se měla smířit se svou konečností: na některé darebáky, přestože ještě fyzicky žijí, už nedosáhne. Když se o to pokusí, může se jí stát, že přestane být spravedlností. Ostatně, pozoruhodné je, že když jde o naše, české sviňárny z let 45-7, uchytil se slogan, že je třeba se dívat do budoucnosti. Pro sviňárny, kteří udělali jiní nám, to ovšem neplatí. Naše spravedlnost už není třídní, je jen národní.

Jako chvála zlatých českých ručiček vyznívá zpráva, že náměstkem generálního tajemníka NATO se stane Jiří Šedivý (ne ten generál, to bych bral, ale bývalý ministr obrany v první Topolánkově vládě). Pan Šedivý je „kariérní diplomat“ v tom nejvlastnějším (tj. nejhorším) slova smyslu. Mezi ním a Janem Kohoutem je jen ten rozdíl, že nebyl v KSČ (buď to už nestihl, nebo je vyčůranější). Z hlediska toho, co od něho lze očekávat, považuju v tomhle případě ten rozdíl za nepříliš podstatný.

Sběr dat USA vadí i europoslancům (jde o osobní údaje o lidech cestujících do USA), zní titulek v Právu. Protože jsem ve čtení Práva vycvičen, neušlo mi, že neuvádějí, kterým europoslancům. Rozhořčení je směšný výron „politické korektnosti“. Probíhá nevyhlášená válka, vedená mimořádně záludnými prostředky, a USA jsou frontovou zemí (na rozdíl např. od ČR, která si lebedí v hlubokém týlu, tyjíc ze své bezvýznamnosti).