ARCHIV

6. července 2002

Letošní Husovy oslavy, soudě podle zpravodajství ČT, proběhly ve znamení kašírovaných soubojů středověkých ozbrojenců. Nevím sice, co to má s Husem společného, ale je to přece jen nevinnější záležitost než obligátní nacionalistické a volnomyšlenkářské výlevy. Tak jako tak si Jan Hus nezaslouží způsob, jakým se s ním po smrti u nás nakládá.

Nejsem historik ani teolog. Nedovedu posoudit, zda byl opravdu významným předchůdcem Luthera a Kalvína. Do jaké míry se zasloužil o to, co sám za sebe považuji na reformaci za zásadní: vědomí, že Boží milost si člověk sice nemůže zasloužit, ale pokud věří a doufá, může mu být odpuštěno.

Taky není třeba nechat se hned ovlivnit drtivou Rádlovou kritikou Husa ve Válce Čechů s Němci. Když Rádl někoho drtivě kritizoval, dával tím obyčejně najevo, že mu dotyčný za to stojí. Určité kritické výhrady k Husovi měl ostatně už Masaryk: v České otázce cituje Denisova slova: "Čechové od první chvíle pozbyvše svého vůdce, který spíše stkvěl se ctnostmi mučedníka nežli duchem zakladatele náboženství, nepoznali ani nepřijali nikdy logických důsledků své smělosti". Dodává k tomu: "Opravdu je záhadou - proč musil Hus podstoupit smrt, kdežto Wiklif nikoli? Vždyť učením svým Hus daleko nebyl tam, kde Wiklif, jeho duchovní rádce - byla skutečně smrt ta nutná a neodvratná? Proč Luther dovedl žít? Vím ovšem, jací jsou tu rozdílové v době a v poměrech místních - ale tu nevysvětlují všecko jen ty poměry a okolí, tu přece také rozhodovaly i duše a rozum". A mluví pak o českém sklonu k pasivitě a zálibě svých současníků ve falešném mučednictví: "Kdekdo ukazuje své malé rány a žádá obdiv."

Smysl dějin pro člověka je v tom, že mu nabízejí příklady k následování i příklady odstrašující. Je třeba se v tom rozebrat, prostředkem je kritika. A tak Rádlova i Masarykova kritická slova mají své opodstatnění. I když je vezmeme ve všem všudy vážně, zbývá v Husově případě osobní příklad člověka, který v něco věří a bere to vážně. Nemá potřebu krýt se světskými institucemi a světskými autoritami. Připouští, že se může mýlit, ale chce být o svém omylu přesvědčen rozumnými argumenty. Za své přesvědčení ručí svým životem a je připraven jej v krajním případě obětovat.

To, čím k nám dnes mluví, není jistě výzva k mučednictví, ale k důslednosti: Člověk si nemůže nepřát, aby tu poslední oběť nemusel přinést. Zároveň by měl prosit a doufat, aby, když nebude zbytí, k ní měl dost síly.

6. července 2002