ARCHIV

Zachránci národa

Historické analogie jsou ošidná věc. Na druhé straně nemusí být úplně od věci. V roce 1918 byla vznikem ČSR obnovena česká státnost. Následovalo celkem 14 let relativního míru. Pak šest let neodvratně zrající katastrofy. Per analogiam jsme dnes v roce 1935. Leccos tomu nasvědčuje.

Léta mírové idyly po rozpadu Ruského komunistického impéria jsou ta tam. Pro náš region se rýsují se dvě výrazná nebezpečí.

První je islámské emancipační hnutí, přinejmenším stejně kruté jako německé emancipační hnutí z třicátých let minulého století, nacismus. Míří v první řadě na USA a Izrael, v podstatě ale na bohatý a mocný Západ jako ne celek. Hrozí, že se propojí s obdobným latinskoamerickým emancipačním hnutím, které se opírá o marxismus. Bezprostředně nás neohrožuje, jsme pro ně příliš chudí a bezvýznamní. Hrozí však oslabit a rozvrátit Západ jako celek, což by pro nás jako pro součást Západu mělo osudové následky.

Druhé, bezprostřední nebezpečí pro náš region je ruský revanšismus (je pozoruhodné, jak pojmy, které si kdysi vymyslela ruská propagandistická mašinérie, pasují na Rusko samotné). Pokus o reformu veleříše skončil jejím směšným rozpadem. Odtud hluboká frustrace ruské politiky a úsilí využít rýsujícího se oslabení Západu k tomu, aby Rusové zvýšili, případně obnovili svůj vliv v někdejších evropských koloniích. Přitom Česko, v současné době politicky rozvrácené, se jim nabízí samo od sebe jako prodejná děvka.

Měli bychom se připravit na období hluboké mezinárodně politické krize a uvažovat o tom, jak hrozící pohromu odvrátit, a když to nepůjde, jak pohromu co nejdůstojněji přečkat. Zásadní věc je poučení z minulosti.

Hrdina českého protinacistického odboje Josef Mašín napsal bezprostředně po mnichovském diktátu své manželce tyto řádky: „Naši zbabělí vůdcové vydali nás na milost a nemilost. Tolik slabosti a podlosti v našich dějinách dosud nebylo… Raději ať padne polovina našeho národa, zbytek nezahyne a bude žít, neboť bude mít před sebou oběti, jež by ho morálně zavazovaly. Myslí-li však, že takto zachraňují národ, pak národ zahyne. Některý okamžik nemohu ani věřit, že by se nenašel u nás jeden z vůdců, který by vedl národ ke cti. Běda našemu národu, ale ať zhynou bídní a ničemní vůdcové, skrývající svou zbabělost za zástěrku záchrany národa. Třeba s nimi zúčtovat.“

Dopis je velmi citově exponovaný, promítá se do něho frustrace vojáka a vlastence, kterému bylo zabráněno splnit úkol, na nějž se dlouho a poctivě připravoval. Vojáka, kterého zklamali jeho velitelé. Jeho zdůvodnění, proč je třeba bojovat, má svou přímou vojenskou logiku, přesto je nemohu přijmout. Především nevydali nás na milost a nemilost naši zbabělí vůdcové, ale naši zbabělí spojenci. A za druhé, dělalo by mi potíže rozhodnout jedním slovem o smrti poloviny národa. Chápu to jako reakci na vypjatou situaci. Jedna věc mi však připadá zásadní a správná a považuji ji za hlavní: „Myslí-li však, že takto zachraňují národ, pak národ zahyne… Běda našemu národu, ale ať zhynou bídní a ničemní vůdcové, skrývající svou zbabělost za zástěrku záchrany národa. Třeba s nimi zúčtovat.“

Právě v této záležitosti máme ve svých dějinách veliké resty. Uvedl bych dva příklady.

První z nich je tragický: druhorepublikový a pak protektorátní prezident Emil Hácha. Vzal na sebe roli, kterou nebyl schopen zvládnout. Možná byla chyba, že ji neodmítl. Během času se ukázalo, že jediná morálně ospravedlnitelná cesta byla cesta generála Eliáše: vedla na smrt, buď na popravišti, nebo v koncentráku. Hácha po ní nedokázal jít. K oblíbeným českým argumentům patří: soudit může jen ten, kdo byl v podobné situaci a obstál v ní. To je alibismus, který vposledku vede k ospravedlnění všech prasáren. Znemožnil by výkon soudní moci všeobecně. Postup čs. orgánů vůči Háchovi po převratu byl nízký a nelidský. To nic nemění na tom, že kdyby byl fyzicky a psychicky v plné síle a kdyby bylo možné garantovat spravedlivé pojednání jeho případu, pak před soud patřil a dovoluji si odhadnout, že rozsudek by byl býval tvrdý.

Druhý případ je karikatura toho prvního. Stručně řečeno šašek. Jedná se shodou okolností o Mašínova profesního kolegu, generála Ludvíka Svobodu. V roce 1968 mu velkorysý osud dal příležitost napravit zradu z roku 1948. Ukázalo se však, že platí: kdo zradil jednou, zradí i po druhé. Provozoval kapitulantskou politiku, zastíranou žvásty o „nedozírných následcích“. Přitom mu nehrozila oprátka jako Háchovi, ale pouze generálská penze. Nakonec ho jako nepotřebného odkopli. Už podruhé. Nejen Hácha, ale i toto opovrženíhodné individuum, ztělesnění československé kapitulantské politiky po srpnu 1968, se dodnes těší ve veřejnosti jakési úctě.

Z toho plyne jednoznačné poučení: ti, kdo v tragických okamžicích národní existence přicházejí s myšlenkou záchrany národa, by měli být předem podezřelí. Pravda, mohou zachránit větší či menší počet lidí, ale je to tak, že ne sebe vzali svou roli, aby zachránili pár lidí, nebo že zachránili pár lidí, aby nějak před sebou i před druhými omluvili, že na sebe svou roli vzali a nedokázali se jí vzdát? Odpověď není příliš obtížná.

Českou společnost čekají nejspíš v dohledné době dramatické, možná tragické chvíle. Vzhledem k oblibě, jaké se u nás zachránci národa těší, vynoří se jich nejspíš nespočet. Je nezbytné, aby dostali pocítit: nepotřebujeme, abyste nás zachraňovali. Stejně zachraňujete jen sebe. Neschovávejte svou zbabělost za zástěrku záchrany národa.

1. července 2007