Co týden dal

Čtvrtek 1. září: jakousi tečku za poslední bitvou uvnitř koalice učinil poslanec Věcí veřejných Babák. V noci z úterka na středu v jednom malostranském baru nejspíš oslavoval jednak osobní úspěch (satisfakci a obnovení pozastaveného členství ve straně), jednak faktické vítězství Věcí veřejných v případu Bátora. O tom, co se odehrálo, existují různé verze: zdá se, že se poslanec dostal při návratu z toalet do konfliktu buď se zaměstnancem, nebo s hostem baru. Konflikt byl nejprve verbální, poté fyzický. Jisté se zdá být pouze jedno, po jeho skončení měl poslanec o dva horní přední zuby méně (buď mu je vyrazil jeho sok, nebo si je vyrazil sám, když se pokusil o útěk a spadl na stůl, druhé vysvětlení je na první pohled méně důvěryhodné). Je to zdokumentováno pěknou fotočkou, pořízenou údajně z mobilu reportéra jedné pražské internetové televize. Poslanec na něm vypadá tak trochu jako E. T. mimozemšťan ze známého filmu a zuby mu evidentně chybí. Jeden z nich je prý v držení zmíněné televize, která vypsala soutěž o to, jak jej nejlépe využít. Je velkým štěstím, že pan poslanec je politik a je si vědom toho, že politika je pokračováním války jinými prostředky. Proto hned druhý den vydal se svým soupeřem společné prohlášení, v němž se praví: „Během včerejšího večera jsme řešili banální osobní spor (Právo uvádí, že se týkal toho, je-li soupeř pana Babáka „ču…“, nebo ne, laskavý čtenář si, jak doufám, vytečkované slovo doplní, bd), který vyvrcholil zbytečnou fyzickou potyčkou. Dnes jsme spor vyřešili osobním rozhovorem (podařilo se panu Babákovi v diplomatickém jednání jeho původní názor prosadit? Komuniké v tom ohledu nic nepraví, bd) a tím považujeme celou záležitost za uzavřenou.“ Je škoda, že společné prohlášení nebylo prezentováno na tiskové konferenci, ale výše zmíněná fotografie pana poslance po zbytečné potyčce činí pochopitelným, proč se tak nestalo. V zásadě jde o hezký příklad mírového, diplomatického řešení hospodských konfliktů. Doufám, že najde následovatele.

Výše zmíněná tečka za sporem v koalici není ovšem definitivní: premiér se rozhodl, že TOP09, která krátký čas bojkotovala schůze vlády, její nepříliš podařený vzdor osladí, a s podporou ministrů za Věci veřejné (a za ODS, ovšem) prosadil zřízení funkce státního tajemníka pro evropské záležitosti. Státní tajemník nahradí dosavadního ředitele sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR, což je zviditelněno mj. i tím, že státním tajemníkem se má stát právě dosavadní ředitel Vojtěch Belling. Tuto funkci se premiér pokoušel zřídit už loni v létě, narazil však na odpor TOP09 (která to považovala za pokus omezit kompetence ministra zahraničí) a ustoupil. Tentokrát TOP09 protestovala znovu, jenže jí to nebylo nic platné. K případu se vrátím.

A to ještě není všechno. Vláda bude podle premiéra Nečase prosazovat sjednání výjimky pro ČR z unijní Listiny základních práv, jak si to vyhradil při podpise Lisabonské smlouvy prezident Klaus. Výjimka má zabránit případným majetkovým nárokům sudetských Němců, a její prosazení dostalo na starost ministerstvo zahraničí. Ministru Schwarzenbergovi bude tenhle úkol velmi nepříjemný, zatím se snažil zdůrazňovat, že krajně nacionalistické postoje k vyhnaným Němcům nesdílí (a prezidentova argumentace ve věci Listiny českému nacionalismu nadbíhá). Teď bude vystaven dosti tvrdé zkoušce.

A ještě jednou Karel Schwarzenberg. Přední světoví politici a intelektuálové (mj. i Václav Havel) vydali prohlášení, v němž kritizují politiku nynější ukrajinské vlády a vyzývají EU, aby žádala respektování vlády práva na Ukrajině. K prohlášení připojil svůj podpis i český ministr zahraničí. Jakkoli je politika současného ukrajinského vedení, pokud jde o občanská práva a zákonnost, mírně řečeno podezřelá, pan Schwarzenberg by měl usilovat o to, aby prosadil svůj názor ve vládě a promítl jej do české zahraniční politiky. Podpisovat deklarace je z toho hlediska, jak se teď říká, kontraproduktivní.

Pátek 2. září: prázdniny skončily a česká politická scéna začíná projevovat známky života. Člověk by řekl, že když se nic neděje, je to přece jen o fous lepší. Tak například: Václav Klaus sice neoznačil Řeky za flákače, ale kdo bude chtít, si to domyslí. Domyslil si to naneštěstí řecký ministerský předseda. Jistě, podobná prezidentská aktivita je něco jiného než např. obvinit USA, že si klidně mohou zfalšovat důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku, v případě Řecka nehrozí, že bychom (tedy pan prezident as my všichni, protože je to naše hlava státu) dostali nějak citelně do kožichu. Moc velkým fajnšmekrům to může právě proto připadat poněkud zbabělé. Tohoto (a nejen tohoto) se týká naše dnešní glosa.

V Praze proběhly dvě demonstrace v sousedství budovy ministerstva školství: jedna proti Bátorovi, druhá pro Bátoru. První se zúčastnilo cca 300 lidí, druhé (podle referencí v tisku) něco mezi 15 a 50. Počet účastníků zjevně odpovídá tomu, jakou váhu celému sporu přičítá česká veřejnost. Nedá se říci, že by se celá Praha dělila na bátorovce a antibátorovce. Já bych pana Bátoru nepodceňoval, ale kdyby došlo na lámání chleba, nebude mít hradní (a tedy aspoň trochu ochočený) radikál proti radikálním radikálům šanci.

Ministr Kubice jmenoval policejní ombudsmankou manželku ministra kultury Blanku Besserovou. Opozice mluví o nepotismu a o tom, že jsou do funkce protlačováni příbuzní a blízcí politiků. Jenže paní Besserová byla v minulosti (hlavně) blízkou spolupracovnicí pana Kubice, což ho vedlo k tomu, že ji do funkce jmenoval. Je přirozené a legitimní, že si ministr vybírá za spolupracovníky lidi, k nimž má důvěru.

Poslankyně Kočí, jak se ukazuje, disponuje další tajnou nahrávkou neformálního lídra Věcí veřejných Bárty. V dubnu ji dala k dispozici policii. Paní Kočí tvrdí, že nahrávka podporuje její obvinění pana Bárty z uplácení. Kolik asi podobných nahrávek ještě existuje? Zbývá poslancům VV při takovém vzájemném nahrávání ještě čas na nějakou jinou práci? Možná by bylo užitečné z hlediska vyššího principu mravního poslancům PS zákonem zakázat, aby se navzájem nahrávali. Anebo, naopak, učinit vzájemné nahrávání povinným a všechny nahrávky zveřejňovat na internetových stránkách PSP ČR.

V Právu si vyřizuje pan Mocek účty s prezidentem ČR a obhajuje koncepci ministerstva zahraničí. Píše: „Koncepce však naše klíčové zájmy jasně rozebírá – a ještě jasněji říká, že tyto zájmy musí být vhodně začleněny do širšího rámce, kterým je společný evropský zájem. Je to poprvé, co si česká zahraniční politika existenci takového zájmu výslovně přiznává. A nejde o žádnou banalitu. Společným zájmem, jemuž se mají přizpůsobit naše národní zájmy, je „zachování vlivu Evropy a celé euroatlantické civilizace na utváření mezinárodního řádu a posílit jejich ekonomický rozvoj a konkurenceschopnost“.“ Problém je jen, má-li „společné zájmy“ obyvatelstvu nadekretovat ministerstvo zahraničí, nebo jsou li „společné zájmy“ to, co veřejnost, lidé, za své zájmy opravdu považují. I když mne to nijak zvlášť netěší, nějaké moc velké a uvědomělé evropanství u nás zatím cítit není. Bylo by třeba lidi napřed přesvědčit, a je otázka, zda koncepce ministerstva zahraničí je tím správným přesvědčovacím prostředkem.

V souvislosti s Klausovým hodnocením Řecka prohlásil ministr Schwarzenberg: „Výroky hlavy státu se prostě všude berou vážně“. (Mezi Klausem a Schwarzenbergem panuje velká rivalita, Klaus zjevně chápe ministra zahraničí jako vetřelce z tábora Pravdy a Lásky do hájemství Neviditelné ruky trhu a pokud možno na něm nenechá nit suchou). Pana ministra je ovšem třeba upozornit, že i výroky ministra zahraničí se prostě všude berou vážně, například to, když jaksi mimo pracovní dobu podepíše petici intelektuálů proti potlačování lidských práv na Ukrajině. Nic proti petici, byl bych např. schopen přistoupit na to, že proces s Tymošenkovou není politický, ale museli by mne nějakou dobu mučit. Ale ministr zahraničí má dělat zahraniční politiku a ne podpisovat petice. To znamená, má se snažit své přesvědčení o poměrech na Ukrajině vtělit do zahraniční politiky ČR. A tady musí dbát mj. i na faktické možnosti ČR. Na petice bude mít dost času, až odejde do důchodu. Není možné být zároveň (obrazně řečeno) aktivním chartistou a aktivním ministrem zahraničí.

Aktivity prezidenta Klause z posledních dnů jsou zarážející. Jel např. na zahájení školního roku do Ostravy, kde podpořil tamní pobočku gymnázia PORG, které vede jeho syn. Zdůvodnil to krystalicky a přímočaře, když mu kdysi syn vyčítal, že jeho škole nevěnuje při zahajování školního roku pozornost, upozornil ho prý, že rozhoduje zcela spravedlivě, kdo v tom roce o jeho návštěvu zažádá jako první, tomu vyhoví. Jeho syn si tedy pospíšil a se žádostí přišel hned prvního ledna (bylo to o půlnoci, nebo až ráno?). Ve čtvrtek večer, v pořadu ČT Před půlnocí, zase pan prezident pochválil ministra školství Dobeše a neformálního lídra VV Bártu, zdá se mu, že VV tak dokazuje, že se stabilizuje. To je zcela objektivní soud nezaujatého pozorovatele, že by to nějak souviselo s Dobešovou ochrannou rukou nad panem Bátorou, si může myslet jen zlomyslník. Pan prezident ovšem poskytuje zrovna zlomyslníkům poměrně široký prostor. Možná až moc široký. Pana prezidenta na rozdíl od VV zlobí TOP09 a její předseda. Ten zpracoval úplně nesprávnou koncepci české zahraniční politiky, a když ho prezident na setkání s velvyslanci volal k zodpovědnosti, nepokusil se obhájit a nenechal se ani donutit až k pláči (což by bylo nejadekvátnější odpověď na kritiku jeho prezidentské jasnosti). Prý jen trousí poznámky před novináři, což není aristokratické. Aristokratičnost aby člověk u nás hledal mikroskopem. Například pucovat ministra zahraničí před nastoupenými velvyslanci by zase někdo zlomyslný mohl považovat za projev pruského zupáctví.

Sobota 3. září: podle agentury STEM věří 55% lidí, že koalice přežije až do řádných voleb. Naopak 61% lidí nevěří, že dohodou o odchodu Ladislava Bátory z funkce personálního ředitele na ministerstvu školství (jak je známo, z jedné funkce odešel, a do druhé, minimálně rovnocenné, zase přišel) končí koaliční hádky. Drtivá většina lidí konflikt kolem Bátory sledovala podle STEM buď jen okrajově, nebo vůbec ne. Přitom většina nesouhlasí, že by na Bátoru byl pořádán hon a naopak většina si myslí, že na ministerstvu školství nemá co pohledávat. Je příjemné, když si člověk občas může myslet taky to, co většina jeho bližních. Zdá se, že politickou nosnost „případu Bátora“ TOP09 poněkud přecenila, což se pravidelně stává intelektuálům s ideovými i osobními vazbami na exprezidenta Havla. Vzhledem k tomu, že vláda se v prvním plánu hádá a rozkládá, ale přitom parlament schvaluje jeden reformní zákon za druhým za bezmocného tajtrlíkování nejsilnější opoziční strany, není vyloučeno, že si lidé na změněný kolorit české politiky nakonec zvyknou a přestane jim prvoplánově vadit. Zajímavé je, jak neplodnou se stává role opozičního hejkala, kterou standardně plní MUDr. Rath. Naposled přirovnal ve Sněmovně premiéra Nečase k masovému vrahovi – jenže kde jsou Paroubkovy časy! Je to dnes jen plácnutí do vody. Po tomto kraválu koalice v PS opozici hravě přehlasovala. Pro premiéra je v tuto chvíli daleko větším nebezpečím než opozice, ČSSD a MUDr. Rath prezident Klaus a jeho suita (připomíná chvílemi trochu Wolanda a jeho doprovod z Mistra a Markétky, naštěstí zatím nemá magické schopnosti těch románových postav). Jediné, co nevěští do budoucna nic dobrého, je, že Nečas o tom zatím vůbec neví.

Ministerstvo obrany a velení armády ČR je v choulostivé situaci. Musí řešit náročný úkol: jak zabránit tomu, aby v rámci úsporných opatření nepřestala armáda ČR existovat. Myšlenka selektivních odvodů lidí vybraných profesí, kterých se v armádě nedostává, byla zavržena. Nosnější se kompetentním činitelům zdá být idea dobrovolníků („aktivní zálohy“), která se vlastně částečně už uplatňuje. Problém je v tom, že u nás není v podstatě nikomu jasné, k čemu vlastně armádu potřebujeme. Těžko se lidem divit, když jediné praktické použití se zdá být šíření Pravdy a Lásky po světě formou humanitárních misí. Protože z něčeho podobného armáda nemůže dost dobře vyžít, najdou si třeba dobrovolníci placení i neplacení nějaké vlastní poslání – a pak bude nám, kteří nemáme k dispozici ani samopaly, ani transportéry Pandur, asi dost horko. U nás (tj. mezi občany ČR) existuje jakási nejasnost v tom, zda máme něco, za co by případně stálo i bojovat. Pokud něco podobného neexistuje, je armáda opravdu zbytečný luxus.

Turecko vypovědělo izraelského velvyslance z Ankary (co to znamená? Přerušení diplomatických styků?) a pozastavilo platnost vojenských smluv s Izraelem. Před nějakou dobou se nynější vládní garnituře podařilo zlikvidovat dosavadní velení armády, která byla od Mustafy Kemala zárukou sekulárního tureckého státu. Turecko zdůvodňuje změnu politiky vůči Izraeli loňským zásahem izraelských vojáků proti propalestinským „aktivistům“ (byli mezi nimi i pracovníci ČT, není však vyloučeno, že ti tam byli z blbosti) – připomínám, že „aktivisté“ se pokusili izraelské vojáky, kteří chtěli provést kontrolu na jednom plavidle, povraždit. Izrael se dostává do kleští, na severu turecká armáda, součást NATO, po zuby vyzbrojená západními zbraněmi, mohutná a bojeschopná, na jihu Egypt, kde se zbavili relativně umírněného autokratického prezidenta a důsledkem je, jak se zdá, mimo jiné i velká vstřícnost vůči nejrůznějším teroristickým bojůvkám, které egyptské území používají jako bezpečné zázemí. Zdá se, že odstranění autokratických režimů v severní Africe neznamená nutně lidskoprávní orgie v duchu Pravdy a Lásky, a že situace, kdy islamistické Turecko je členem NATO, kdežto demokratický Izrael nikoli, je čím dál tím víc neudržitelná, jenže na Západě (tj. u nás na Západě) o tom nikdo neví.

Když se řecký ministerský předseda ohradil vůči tomu, co na adresu jeho země řekl český prezident, reagoval Václav Klaus nejprve tím, že „potrefená husa se ozvala“. Teď se usilovně snaží přesvědčit veřejnost, že řekl ve skutečnosti něco jiného, než co opravdu řekl. Nějak mi to neladí s tvrzením o potrefené huse. Martin Weiss v Lidových novinách píše, že kritika členství Řecka v eurozóně není v EU ničím ojedinělým, sdílí ji prý bývalý eurokomisař Bolkestein. Jenže Klaus není žádný bývalý, nýbrž současný. Navíc se usilovně snažím přesvědčit sám sebe, že (např. v článku v dnešních LN) nezatlouká jako malý kluk, ale nějak se mi to pořád nedaří.

Premiér Nečas se v rozhovoru pro LN vYjádřil mj. i k rasově motivovaným útokům na severu Čech. Prohlásil, že jak ve vítkovském žhářském útoku, tak v Novém Boru a Rumburku šlo o rasismus, že ovšem „míra brutality při útoku na dítě zápalnou lahví je větší než útok na dospělého“. To není přesné, ve Vítkově nešlo o cílený útok na malé dítě. Kdyby byl premiér řekl, že „míra brutality tam, kde obětí útoku se stalo dítě, je větší než útok na dospělého“, bylo by to docela přesné a byla by to pravda. Takhle je to hysterické přehánění, kterého by bylo velmi dobré se při úvahách o rasových konfliktech zbavit. Premiér se nevyhnul ani případu Bátora, rozhovor zakončil tím, že pan Bátora by byl bezvýznamný a naprosto neviditelný úředník, kdyby neměl svého PR manažera pana Kalouska. To je demagogie, problém začal tím, že ministr Dobeš chtěl na podnět z Hradu jmenovat pana Bátoru náměstkem ministra, Nečas to zatrhl, a na Bátorovu obranu vystoupil mj. i prezident Klaus. Na zviditelnění pana Bátory tedy pracovali před Kalouskem už Dobeš, Nečas a Klaus.

Pondělí 5. září: prostřednictvím, svého mluvčího Radima Ochvata uvalil prezident Klaus klatbu na ministra zahraničí Schwarzenberga. Ministr totiž projevil nebývalou dávku zpupnosti a místo, aby věcně obhajoval svou práci před prezidentskou soudní stolicí, snižuje se k hrubým útokům na jeho prezidentskou výsost. To prý naši již tak chatrnou veřejnou diskusi a politickou kulturu devastuje a ničí. K tomu je třeba poznamenat, že veřejná diskuse v prezidentském pojetí spočívá v tom, že prezident delikventa veřejně obviní, a ten se pak musí „věcně obhájit“. Střetnutí prezidenta a ministra zahraničí je ovšem možné pojmout taky tak, že prezident ministra soustavně provokuje, a když se pak ministr ohradí, prezidentův štolba prohlásí něco o urážce prezidentského majestátu. Pokud jde o chatrnou politickou kulturu, je třeba podotknout, že prezidentovy zásluhy o ni jsou přinejmenším srovnatelné s těmi ministrovými, přičemž o eskalaci konfliktu se zasloužil především Klaus. Ministr pouze sekundoval, spekulace o tom, že prezident chystá půdu pro založení nacionalistické, euroskeptické strany mi sice připadá poněkud paranoidní (řekl to v neděli v ČT), ale Klausovo obvinění z hrubého osobního útoku taky.

Další střetnutí podobného typu je na obzoru: parlament bude schvalovat smlouvu o přístupu Chorvatska do EU, přičemž prezident si při podpisu Lisabonské smlouvy vyhradil, že zároveň by měla být schválena česká výjimka z Listiny základních práv EU. Proti výjimce je zásadně ČSSD, ani TOP09 nebude nejspíš příliš nadšena. Premiér Nečas (jakož i ODS, které předsedá) se ocitá mezi několika mlýnskými kameny, bude zajímavé sledovat, jak si s choulostivou situací poradí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vnitrokoaliční spory, do nichž se úspěšně plete prezident, ovšem českou veřejnost zajímají jen jako projev nepořádku (politici se nemají hádat, protože pak nemají čas na práci, to je ovšem trochu zjednodušený pohled na politiku). Věcná stránka problému veřejnost nezajímá, zato ji prvoplánově v severních Čechách a výhledově v celé ČR zajímají konflikty s „nepřizpůsobivými“ (dříve „Romy“, ještě dříve Cikány, politická korektnost nám proměňuje pod rukama jazyk; říkáme dnes „nepřizpůsobiví“ podobně, jako naši předkové nazývali zvíře, kterého se mimořádně báli, opisem „ten, který jí med“; věřili, že přímé pojmenování by na ně přivolalo neštěstí). Jde o problém, který se těm lidem promítá do každodenního života, a který, pokud na něj budou politici kašlat a intelektuálové mistrovat „většinové obyvatelstvo“ a ordinovat recepty prozrazující směs bezradnosti a ignorance, snadno využijí extremisté. Upřímně řečeno, nevím, co by měli politici dělat, jen mám dojem, že v podstatě nedělají nic a že z toho (a ne např. z přijetí či nepřijetí Listiny základních práv EU) může být v dohledné době docela pořádný malér. Daniel Kaiser píše v LN, že účel veřejných protestů na Šluknovsku, totiž přitáhnout pozornost zbytku republiky k tamním problémům, je splněn a veřejné protesty jako metoda se zjevně vyčerpaly. Teď už jen zbývá přesvědčit o tom lidi v severních Čechách. Obávám se, že to bude velmi obtížné.

V Právu píše odborník na trestní právo Jiří Herczeg v souvislosti s rasismem a svobodou projevu, že Evropský soud pro lidská práva „považuje za nezbytné sankcionovat všechny formy projevů, jež rozšiřují, podněcují, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci“. Nebylo by nejlepší učinit trestným činem nenávist samu o sobě? Pak by bylo možné zavřít spoustu lidí. Podle pana Herczega v Evropě přetrvává zvýšená citlivost daná historickou zkušeností na projevy rasismu a xenofobie. Jenomže odvrácenou stránkou věci je, že kriminalizovat názor znamená přiznat, že jsme vůči němu bezbranní, a že nedůvěřujeme veřejnosti, že je přístupná rozumným argumentům. Je to projev nedůvěry v sebe a nedůvěry v bližní. A kriminalizace v tomto případě znamená jistý projev kapitulantství.

Úterý 6. září: V Poslanecké sněmovně pokračuje standardní koaliční ofenzíva. Zádrhel byl pouze s loterijním zákonem, kde Věci veřejné požadovaly přísnější vymezení podmínek pro hazard než koaliční partneři. Vzpoura byla víceméně dekorativní, protože v této věci hlasovala pro koaliční návrh i opozice.

Na Islandu bude souzen někdejší premiér za chybnou politiku v době bankovní krize, která Island postihla velmi citelně. Má být podroben jakési formě impeachmentu, postaven před zvláštní ústavní soud, zřízený před více než sto lety (instituce bude využita poprvé v historii). Je velmi pěkné, že stopy bolševismu lze najít i v právním řádu zemí, které ho nikdy nezažily. Soudní postih za nesprávnou politiku mi připadá víceméně skandální.

„Potřebuje víc Turecko Izrael, nebo naopak?“, ptá se v titulku článku z LN Marek Čejka, v souvislosti s tím, jak nyní dramaticky roste napětí mezi Tureckem a Izraelem. Odpověď samozřejmě zní, že „naopak“. Ve skutečnosti Izrael potřebuje hlavně podporu v civilizovaném světě, do kterého snad ještě pořád patří Evropa. Postoj „obě strany chybovaly (v konfliktu okolo „flotily do Gazy“), Izrael ale potřebuje Turecko víc (a musí tedy taky couvnout víc, nebo snad ne?) mi připadá nemravný.

ČSSD kritizovala prezidenta Klause mj. proto, že svá vystoupení v oblasti zahraniční politiky nekonzultuje s vládou. Člověk by řekl, že by stínovému ministru zahraničí Zaorálkovi neupadla huba, kdyby se v této věci postavil spíš na stranu vlády. Místo toho z něho vyšla následující pozoruhodná formulace: „Vyzývám proto premiéra a ministra zahraničí české vlády, aby vystoupení prezidenta Václava Klause k věcem zahraniční politiky byla dopředu konzultována s českou vládou a aby nedocházelo k vystoupením prezidenta republiky, která poškozují zájmy ČR.“ To je klasický příklad paroubkismu, jímž je ČSSD prosycena i poté, co se zakladatel tohoto stylu popelí na politickém smetišti. Je hezké, že pan Zaorálek aspoň připouští, že „zásadní slovo má mít premiér a vláda“. Mám dojem, že kdyby to bylo jen trošku šlo, byl by popřel i tohle – byl by mohl například říci, že to ovšem platí jen v tom případě, když je vláda „levicová“.

Na facebookových stránkách Ladislava Bátory se objevil další pozoruhodný výrok na adresu ministra Schwarzenberga: „Na panu knížeti se již začíná projevovat stařecká senilita. Jeho zednářské, pravdoláskařské a oportunistické (!) tendence jsou pro naši zemi cestou do pekel. Kdyby se již radši odebral odpočívat na svůj zámek a vzal si sebou (cituji doslova, bd) jako lokaje pana Kalouska, udělal by občanům této země velikou laskavost.“ (Text se objevil v lidovkách.cz, a nejen tam). Bátora se od zveřejněného distancoval a podal trestní oznámení, jak aspoň doufám, na neznámého pachatele, prý se někdo naboural do jeho facebookovského profilu, věc má podle něho politický podtext (ministr Dobeš mu podobné výroky zakázal). Je pozoruhodné, jak se neznámý intervent dokázal přizpůsobit stylu pana Bátory, falsum je opravdu mistrovské.

Středa 7. září: Věci veřejné se hodlají koaličním partnerům pomstít za to, že údajně v rozporu s koaliční smlouvou odhlasovali novelu loterijního zákona, která nepočítá se zdaněním hazardu tak, jak to VV prosazoívaly. Podle slov předsedy poslaneckého klubu VV a neformálního lídra strany Bárty poslanci VV zvažovali, že by nepodpořili v prvním kole zdravotní reformu, pak to zavrhli, aby jim nebylo možno vytknout, že jsou „tou zpátečnickou a destruktivní silou“, prý si schovají „koaliční nevěru“ na jindy. Zatím se vnitrokoaliční konflikty na hlasování v parlamentu přímo neprojevily (na pořad PS se dostaly jen „neproblematické“ věci). Teď se nejspíš situace změní. Probíhá proces „topolánkizace“ nynější koalice a začnou Věci veřejné i v Poslanecké sněmovně hrát roli, kterou v té minulé hráli poslanci a poslankyně Tlustý, Schwippel, Raninec, Jakubková a Zubová? Vzhledem k tomu, že jsou i formálně a technicky organizovaná strana, budou to mít snadnější, a premiér Nečas bude naopak v horší situaci než jeho Topolánek.

Sněmovna schválila první část zdravotní reformy, zahrnující mj. i zavedení „nadstandardní“ péče. Při hlasování se tři poslanci ČSSD, mj. i předseda Sobotka, zdrželi hlasování. Sobotka to pak zdůvodnil tím, že absence znamenala fakticky totéž co hlasování proti (protože Sněmovna musela v této věci přehlasovat Senát, potřebovala většinu 101 hlasů). To je jistě pravda, ale ne celá, přesto znamená absence jiný odstín rozhodování než hlas proti. Vysvětlení pana Sobotky je neuspokojivé.

Nechci se meritorně vyjadřovat k důchodové reformě, kterou navrhuje vláda, není to má parketa a kromě toho se mne ta věc už bezprostředně netýká. Připadá mi jen trochu divné, že navrhovatelé kladou takový důraz na to, že se lidé budou moci rozhodnout pro různé investiční strategie. Připomíná mi to kupónovou privatizaci, jenže to byla jednorázová akce. Nezdá se mi, že by bylo účelné a správné, kdyby se lidé vrhli na podnikání v oblasti svých vlastních důchodů, bude jim to brát čas, který mohou využít mnohdy smysluplněji. Zdá se mi, že je to možná „ideologicky správné“, leč věcně hloupé.

Čtvrtek 8. září: poslanec Rath a první místopředseda ČSSD se setkali s Jiřím Paroubkem, chtěli ho přemluvit, aby neopouštěl ČSSD a nepoškozoval tak nekomunistickou levici. Podle Ratha se dohodli, že to nebyla jejich poslední schůzka, to nevypadá na nějaký velký úspěch. Jednota není ani mezi Rathem a Haškem, zatímco Hašek tvrdí, že setkání vzešlo z jeho osobního rozhodnutí, nereagoval jím na výzvu předsedy Sobotky, podle Ratha se akce konala „v duchu“ Sobotkovy výzvy. Zatímco Sobotka s Haškem se zjevně snaží udělat si alibi (snažili se, se snažili Paroubka přemluvit, aby straně neubližoval, s tím, že když se to nepovede, nebude to jejich vina), poslanec Rath je nezištný mírotvorce: „Na všechny se snažím působit tak, aby pokud možno zachovali maximální jednotu.“ Doufá, že to vyjde, jistě, je to v jeho zájmu, pokud by Paroubek v ČSSSD zůstal, museli by mu Sobotka i Hašek splnit, jako zlatá rybka v pohádce, přinejmenším tři přání a vznikla by situace velmi nepřehledná, která by mohla hrát do ruky středočeskému hejtmanovi, bez ohledu na to, že se ho jeho spolustraníci právem spíše bojí.

Událostem dne vévodí dvě příhody prvoplánově nikoli politické. Na Domažlicku došlo ke kolizi autobusu s osobním autem, řidič autobusu byl zraněn na hlavě a nakonec skončil v plzeňské nemocnici s krvácením do mozku. Zranění ovšem neutrpěl během nehody, nýbrž, jak se zdá, při následném vyjasňování jejich důsledků (poškrábaná karoserie obou dopravních prostředků). Na frankfurtském letišti se zase dostal poslanec a exprimátor Bém do ostrého konfliktu s posádkou letadla Lufthansy, jímž měl odletět do Prahy: následně byl, jak se říká, vyloučen z přepravy. Obě příhody zavdaly podnět k naší dnešní glose.

V Právu píše Jan Eichler o důsledcích 11 září 2001. USA podle něho odpověděly na teroristický útok „dvěma rozsáhlými intervencemi do islámského světa“ (Afghánistán, Irák). Šlo prý o „rozsáhlé sociální inženýrství“, jehož cílem bylo zásadně změnit islámský svět k americkému obrazu. Američané „ani v jednom případě nepočkali na rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by jim dala výslovné zmocnění použít všech nezbytných prostředků“. teprve po nástupu prezidenta Obamy se prý Spojené státy odvrátily od militaristické verze globálního sociálního inženýrství, hlavní důraz kladou na mírové změny mezinárodního uspořádání, na partnerskou spolupráci mezi spojenci a na dodržování zásad mezinárodního práva. Ve skutečnosti největším monumentem „rozsáhlého sociálního inženýrství“ je právě OSN, které kdysi vzniklo na základě dohody Roosevelta se Stalinem, stojí na možnosti „velmocí“ (za něž jsou považovány i Británie a Francie) vetovat rozhodnutí, která jim nevyhovují (a zaplať pán Bůh za to, jinak by západní demokracie byly už dávno s OSN ve vojenském konfliktu). V nejvypjatějších politických situacích OSN pravidelně selhává, a mezinárodní právo, které tato organizace zakládá, je od počátku iluzorní a neprosaditelné (kolik členů této organizace dodržuje Mezinárodní pakt o občanských a politických práv OSN!). To, co se dá USA vytknout, je přehnaný idealismus, kvůli němuž v Iráku a v Afghánistánu rezignovaly na realistickou politiku. Vybudovat v obou zemích demokracii západního typu je v dohledné historické době nemožné. Možné je neutralizovat ohniska nebezpečí pro západní společenství a pomoci, aby se v těch zemích prosadily režimy, které jistě nebudou vzorově demokratické, ale o dost lidštější než to, co tam bylo před nimi. Smyslem politiky není v první řadě proměnit svět v hájemství vzorové demokracie, ale učinit ho pro demokratické západní státy v rámci možností o něco méně nebezpečným.

V dnešním Právu rovněž píší, že v seznamu adres na e-mailu Ladislava Bátory, jak kdosi vyšpehoval, jsou mj. exposlankyně ODS Dundáčková, Nečasův poradce Roman Joch, Petr Cibulka a Václav Klaus mladší. Nedá mi nepoznamenat, že to, kdo se octne v adresáři pana Bátory, je problém pana Bátory a nikoho jiného.

Dominik Lukeš se v LN pozastavuje nad tím, že truchlíme jen nad „svými“ obětmi v Afghánistánu a Iráku (a ty si taky lidsky přibližujeme), kdežto o mrtvých Afgháncích a Iráčanech se dovídáme „jen v kabátech ušitých z nevkusně velkých čísel“. Naši mrtví jsou nám důležitější než jejich. A pan Lukeš pokračuje: „Možná je ale právě dnes čas si uvědomit, že to, kdo jsou naši, není výsledkem nějaké přirozené a ničím nezměnitelné okolnosti. O tom, kdo je náš, se neustále rozhodujeme. Někdy podvědomě, někdy s plným vědomím… Představme si na okamžik, že všichni lidé jsou naši… Když je tak obtížné se pozastavit nad jejich smrtí, kolik úsilí budeme muset vynaložit na smutek za ty, jejichž smrt způsobila naše rozhodnutí o odvetách a spravedlivých válkách. Přímo jsme jim pozabíjeli desetitisíce náhodných civilistů na svatbách, na cestách na nákup i v domovech. A možná jich je nakonec až o milion méně v tom chaosu bezpráví, který jsme my způsobili.“ To je velmi koňská dávka soucitu, měl by být ovšem dávkovatelný nejen v dnešní době a nejen v Iráku a v Afghánistánu. Nechť se pan Lukeš pokusí jej aplikovat na druhou světovou válku a Němce. Proč by to zrovna tenkrát mělo být nějaké jiné než teď, proč by měly platit jiné morální imperativy. Buď platí vždycky, nebo vůbec ne. Moc rád bych si znovu vyslechl vodopád standardních českých nestydatých výmluv. Ve skutečnosti je třeba věci posuzovat ze situace. A tak pro devastující plošné nálety na německá města nepochybně platí to o zabíjení desetitisíců náhodných civilistů (navíc to bylo nelidské a zároveň velmi neúčelné), jindy ovšem nelze odhlédnout od toho, že němečtí vojáci stáli na špatné straně a lidský soucit se dá uplatnit jen v rámci tohoto základního zjištění. A stejné je to i teď.

Do parku před Hlavním nádražím se vrátila socha amerického prezidenta Wilsona. Dnes byla slavnostně instalována na podstavec, za přítomnosti primátora, výtvarníků, kteří pořídili kopii původní sochy, zničené za války, a sponzorů z organizace American Friends of the Czech Republic. Doufám, že pro všechny případy byli v záloze i policejní těžkooděnci, protože přesně před dvěma lety, při zkoušce, jejímž smyslem bylo na místě určit, jak má být vysoký podstavec pro sochu, došlo v přítomnosti představitele amerických přátel k zásadnímu sporu, který lze charakterizovat jako pokračování diskuse jinými prostředky. Věnoval jsem tenkrát té významné události zvláštní úvahu, opatřenou fotodokumentací. Někdy není na škodu si sentimentálně zavzpomínat.

Pátek 9. září: vládní koalice zřejmě na nějaký čas ukojila svou potřebu divokých vnitrokoaličních konfrontací, a v Poslanecké sněmovně odhlasovala v podstatě všechno, co chtěla, včetně sociální reformy. Většinu zákonů čeká ještě vrácení Senátem, kde má sociální demokracie většinu, a některé možná i prezidentovo veto, ale základní sdělení je: vládní většina zatím bezproblémově funguje. Sociální demokraté reagují tím, že zvětšují transparenty, jimiž ve Sněmovně upozorňují na svůj zásadní odpor k vládní politice. Vypadá to legračně, vždyť to i tak každý vidí. Původně protestovali řadou malých plakátků, to je neukojilo, a tak nyní vytáhli jeden obrovitý. Co si vymyslí dál? Vystrčí při příštím zásadním hlasování v PS na nenáviděnou „pravici“ holé zadnice? ČSSD nevyniká, pokud jde o opoziční aktivity, moc velkou invencí. Teď chce v PS na mimořádné schůzi grilovat Nečase a Vondru za problémy s agenturou Promopro. Je velmi sporné, zda tentokrát najde u TOP09 a Věcí veřejných porozumění, jinak sice mimořádnou schůzi svolá, ale nebude mít většinu pro schválení programu. ČSSD taky znovu předložila ve Sněmovně zákon o majetkových přiznáních. „V žádném případě to není zákon, který by obtěžoval běžné občany a podnikatele“, prohlásil předseda ČSSD, Co je to „běžný podnikatel“? Sociální demokracie se opakuje, začíná být otravná. Pokračuje v Paroubkově opozičním volném stylu, ale v situaci, kdy je to tak říkajíc kontraproduktivní. K tématu vztahů mezi koalicí a opozicí se ještě vrátím.

Jinak celý národ žije tragickou nehodou v ruské Jaroslavli. Nechci tu věc bagatelizovat, ale na celonárodních orgiích, které se poté rozjely, je něco obludného. Zatím jediný, kdo si toho všiml, byl Jan Urban ve svém blogu na aktuálně.cz. Jeho článek doporučuji k přečtení. Urban očividně nynější vládní koalici mírně řečeno nefandí, ale podstata věci je myslím mimo spor koalice – opozice. A napsat to, co napsal, vyžaduje dnes jistou kuráž. Což oceňuji.

Policie bez velké námahy zvládla dnešní „protiromskou“ demonstraci ve Varnsdorfu a organizátora Lukáše Kohouta, známého hochštaplera, který se kdysi vydával za asistenta Jana Kavana, zadržela. Lidé na severu zjevně potřebují nějakého lídra, a na post lídrů zatím není až tak velká tlačenice. Až se přihlásí někdo bez zátěže minulosti, kterou s sebou vleče pan Kohout, někdo šikovnější a přitažlivější, bude malér. „Romské patálie“ se týká naše dnešní glosa.

Vládní koalice řeší otázku, zda má v rámci úspor do budoucna rezignovat na nadzvukové stíhačky, nebo propouštět vojáky. Dilema mi připadá vykonstruované: k čemu budou vojáci bez zbraní? Armáda ČR by měla být i v budoucnu aspoň v tom nejelementárnějším smyslu obranyschopná. Pokud nebude, dostaneme se do situace, kdy nám nikdo nepomůže, protože kdo si nedokáže aspoň na chviličku pomoci sám, nevzbuzuje důvěru u těch, kteří by mu mohli a měli pomoci, a nedokáže vyvinout aspoň ten nejzákladnější tlak na ty, kteří by mu sice pomoci mohli, ale z těch či oněch důvodů se jim právě moc nechce (situace, kterou z minulosti známe, že?). A kromě toho: prý bychom mohli požádat o ochranu našeho vzdušného prostoru jiné státy NATO. Je ovšem otázka, kdo nám bude připadat dost důvěryhodný, aby si zasloužil tu čest, že mu dovolíme, aby nás bránil.

Antonín Rašek píše dnes v Právu mj. o tom, že prosadit útok proti Iráku nebylo pro Američany jednoduché, museli si prý vymyslet spojení s Al-Kajdá a vlastnictví zbraní hromadného ničení. To vůbec není pravda, Američané zrovna tohle nemuseli. Museli na Irák zaútočit proto, že Saddám Husajn svou indolentní politikou soustavně dokazoval, že USA a Západ jsou jenom, řečeno slovy někdejších čínských maoistů, „papíroví tygři“. Američané nemohli na tomto dokazování svou nečinností spolupracovat, protože by se tak zadělávalo na daleko větší konflikt. Důvod je zcela legitimní, hrozba byla větší než zbraně hromadného ničení.

V MfD vyšel předevčírem článek Karla Škrabala. Autor mj. píše: „Co z Klausova Hradu zbylo? Zbytky vlivu rozmrzelého a mstivého pantáty na politickou scénu. Telefon do Kremlu. A vliv vyplývající z podstaty úřadu, který se u části národa bude těšit setrvalé úctě, i kdyby v jeho čele stál taťka Šmoula nebo Homer Simpson.“ Dnes na to reaguje tamtéž prezidentův mluvčí Ochvat. Mluví obecně o „poměrně laciných textech plných vulgarit, osobních útoků a předsudků, zkratkovitých a ničím nepodložených vět posbíraných z klišé…“ A pozastavuje se nad tím, že „soutěže v plivání“ se účastní, resp. dopouští „zástupce šéfredaktora“, který redakci spoluřídí a měl by být pro ostatním vzorem.“ „Mám tomu rozumět tak, ptá se pan Ochvat, „že svým středečním slovníkem formuluje oficiální stanovisko vydavatele?“ Mám velké podezření, že tentokrát v psaní reakce za pana Ochvata zaskočil přímo jeho šéf. Citovaná pasáž s článku pana Škrabala mi nepřipadá laciná a vulgární, ale velmi plastická a přesná, reakce (věřme tomu) pana Ochvata naopak jako výron uražené ješitnosti Nejvyššího. A pokud jde o jemné zdůrazňování funkce „zástupce šéfredaktora“ a o otázku ohledně případného „oficiálního stanoviska vydavatele“, moc se snažím si to nevykládat jako nepřímou a zaobalenou denunciaci pana Škrabala a jemný návod, aby s ním „vydavatel“ zametl. Zatím se mi to sice nějak nepovedlo, ale slibuji, že na sobě budu i nadále intenzivně pracovat.

Sobota 10. září: Poslanecká Sněmovna schválila hlasy vládní většiny bez obtíží tři zákony penzijní reformy a novelu zákoníku práce. Všechny tři zákony čekají ještě jedno-dvě hlasovací kolečka (vrátí je Senát, kde má ČSSD většinu, a něco z nich možná i prezident (prezident to ovšem s vetováním nemůže přehánět, ublížilo by to jeho majestátu). Zdá se, že to, co koalice odhlasovala jednou, si bez potíží ještě jednou, případně dvakrát zopakuje i s potřebnou stojedničkovou většinou. Mluvit však o tom, že koaliční vládnutí působí horším dojmem, než jaké opravdu je, je poněkud předčasné.

Podle nových pravidel pro výplatu důchodu si bude moci člověk zvolit jako jednu variantu dvacetiletý výplatový plán: pokud tak učiní a zemře během výplatní doby, budou moci pozůstalostní penzi dočerpat jeho dědici. Nebude to fungovat tak, že si v lepším případě budou spontánně přát dědečkovu (babiččinu) smrt, v horším případě mu (jí) trochu pomohou?

Předseda Městského soudu v Praze Sváček se pozastavuje nad zprávou BIS, která kritizuje stav českého soudnictví. Na té zprávě je opravdu něco divného: buď její tajná část obsahuje nějaká konkréta, a pak je zveřejňování toho, co bylo beztak možné si přečíst nebo slyšet v médiích, zbytečné a kontraproduktivní, nebo tu žádná konkréta nejsou, a pak je to zbytečné a kontraproduktivní tuplem.

Marek Čejka věnoval v MfD obsáhlý článek izraelsko-palestinskému konfliktu. Podrobuje v něm drtivé kritice britskou politiku v Palestině (skoro mám chuť napsat „politiku britských imperialistů“, připadalo by mi to v duchu Čejkova článku): „Británie udržovala pragmatickou politikou „rozděl a panuj“ obě komunity v umělém napětí, klamala je a využívala je především pro svoje zájmy. V roce 1948 se Britové z Palestiny jednostranně stáhli, „umyli si ruce“ – a zanechali Židy a Araby na pospas jejich krvavým sporům“). O ruských internacionalistických socialistech a jejich politice tam není nikde ani slovo. Svůj díl dostávají i čeští izraelofilové : „Není bez zajímavosti,že i v jedné nejsekulárnějších zemí světa (jakou je Česká republika) stále řada lidí věří, že vývoj na Blízkém východě je novodobým pokračováním biblických válek.“ Třeba jsou tu i tací, kteří nevěří na biblické války a vzpomenou si místo toho na první čs. republiku: ta měla nepochybně řadu chyb, zejména v národnostní politice, ty chyby by byli mohli její někdejší protektoři, kdyby byli chtěli, vidět už v době jejího vzniku, všimli si jich s velkou horlivostí až o dvacet let později, kdy naopak bylo jejich povinností svého spojence bránit proti Hitlerovi, protože spojenec měl sice řadu chyb, ale při tom při všem byl tisíckrát lepší než Hitlerovo Německo. Izrael se teď dostává díky tolik oslavované „demokratické revoluci“ v arabském světě mezi dva mlýnské kameny, Egypt a islamizované Turecko. Turecko je členem NATO a turecká armáda je perfektně vyzbrojená západními zbraněmi. Pokud Západ v této chvíli nechá Izrael na holičkách s tím, že jeho úlohou je nyní usmiřovat izraelského kanárka s tureckou a egyptskou kočkou, nebude to mít stejné důsledky jako faktická kapitulace Britů a Francouzů před Hitlerem. Bude to mít důsledky mnohokrát horší.

Ministr a předseda TOP09 Schwarzenberg chválí v rozhovoru pro MfD Miroslava Kalouska: „To, co Miroslav kalousek chce, je prosadit reformní zákony, zachránit státní rozpočet. On by rád vešel do dějin jako Alois Rašín, který, než ho zabili, zachránil československou korunu, zatímco měny okolních států postihla ohromná inflace. Aniž bych chtěl Rašínovy zásluhy snižovat, dovolil bych si poznamenat, zda by se snad nemělo vzít úvahu, že okolní státy, postižené inflací, byly státy ve válce poražené (Německo, Maďarsko; ČSR byla připočtena k vítězům) a postižené brutálními reparacemi.

„Žádáme přepracování reforem“, říká místopředsedkyně ČMKOS Sokolová. „Poškozují hlavně běžné občany“. Vida, občané se u nás dělí na běžné a neběžné. Myslil jsem, že občané si jsou u nás rovni.

Nového českého rekordu v rektálním alpinismu dosáhl v sobotních LN Luboš Palata. Cílem jeho výpravy bylo pozadí ministra Schwarzenberga. Zejména klade na srdce lídrům ODS, aby jej v této cestě následovali, jinak to s nimi nedopadne dobře. Nenechte si ten pozoruhodný svěží text ujít!

V diskusi o konfliktu mezi Romy a „většinou“ na českém severu se Jaroslav Grundza vyjádřil v tom smyslu, že v Rumburku šlo o obyčejnou mediálně nafouknutou rvačku a že jeden z napadených a zraněných byl dealer, který Romům dával drogy. To je vážné obvinění, které by se mělo přešetřit. „Rvačka“ média zaujala proto, že poměr sil mezi útočníky a napadenými byl minimálně 3 : 1 (v případě paní, která přišla o mobil, byl poměr sil 4 : 1, to se moc neliší. Dalo by se tedy taky mluvit o rvačce – vždyť dotyčná dostala pěstí!).

Těla českých hokejistů, kteří zahynuli při leteckém neštěstí v Jaroslavli, byla v Praze uctěna slavnostní vojenskou jednotkou. Chápal bych to, kdyby šlo o vojáky padlé v Afghánistánu. Tohle nebyli padlí, nýbrž oběti. Je mi těch mrtvých samozřejmě líto, přesto považuji za nutné poznamenat, že lední hokej nemá pro českou státnost ten význam, jaký se mu zrovna teď přičítá. Těžko se zbavit dojmu, že jde o uměle a tak trochu – nebo tak hodně - cynicky vyvolané orgie celonárodního smutku, živené politickým populismem.

V neděli uplynulo deset let od teroristických útoků v USA. Všechno, co jsem v té věci považoval za vhodné říci, jsem už řekl, připomínám zde tedy text, který jsem tenkrát napsal pro Události a BBC, a který i dnes považuji za zásadní.

Pondělí 12. září: Na internetu vyhrožoval kdosi ministru Kalouskovi smrtí. Zároveň se tamtéž pokoušel sehnat zbraně a žádal o kontakty na podsvětí. Je to zajímavá kombinace sociálně demokratického hněvu (v tomto konkrétním případě dosud tekutého, jak by řekl Václav Bělohradský, chybí uvědomělý komisař, který by dotyčného ukáznil a racionalizoval) a iniciativy Anderse Breivika (který byl ovšem přece jen opatrnější a šikovnější, bohužel). Takže jde o blbinu, ta ovšem naneštěstí zaměstná policisty, kteří by se mohli věnovat důležitějším věcem. Ale je svým způsobem příznačná: svědčí o postupné stabilizaci polistopadové postkomunistické politiky do tvaru studené občanské války (Česko není v regionu žádná výjimka, v Maďarsku jsou, řekl bych, ještě dál). Např. komentářové stránky Práva na tomto procesu od loňských voleb pracují cíleně. O politických vraždách se zatím naštěstí jen žvaní na internetu. Ale zůstane napořád jen při tom?

Alexandr Mitrofanov píše v dnešním Právu: „přišla doba, kdy se politika musí dělat znovu na ulicích, v davu, mezi lidmi“. Aux armes, citoyens! Lenka Procházková se tamtéž obouvá do vlády: „Ale vláda nemá odvahu na Šluknovsko zajet, aby poznala, jak se tam lidem žije, a zamyslela se.“ (Dozvěděla by se, že s Romy je třeba rázně zamést, a řvali by to na ni, paní Procházková by měla jet s sebou, aby si to taky trochu vychutnala). „A chráněna jejich rameny a neprůstřelnými štíty (vláda, bd) zatím v rychlosti koordinuje schvalování svých reforem, které znamenají demontáž sociálního státu.“ To je dosti nejapná demagogie, těžkooděnci nechrání vládu, ale Romy. Paní Procházková dále píše: „I ten běžně používaný pojem „nepřizpůsobiví“ je zástupným a nehorázně potupným označením, je-li užíván vůči celému etniku.“ Jistě, přesnější by bylo „cikáni“, jenže to se z důvodů tzv. politické korektnosti nesmí říkat. Pokud to pojmenovaným vadí, je to samozřejmě třeba zohlednit, jen se nemohu zbavit podezření, že to vadí hlavně různým salonním humanistům. Kdyby ovšem někdo napsal „Romové“, bude ovšem taky oheň na střeše, protože se tak zavádí kolektivní vina. Z toho jednoznačně plyne, že o tom problému se nesmí mluvit, resp. že o něm smí mluvit jen paní Procházková. Nebyla by nejlepší rovnou cenzura? Samozřejmě cenzura v tom nejlepším slova smyslu, kterou by prováděly výlučně citlivé a zodpovědné duše, jako je paní Procházková. Touto cestou by pak postupně tak, jako v letech 1945-8 přerůstala národní a demokratická revoluce v socialistickou, mohla nepozorovatelně přerůst studená občanská válka v horkou. Způsob psaní, který se provozuje v Právu, považuji za přinejmenším nezodpovědný.

Ředitel Agentury pro sociální začleňování v romských komunitách Martin Šimáček prohlásil podle MfD, že za sociální bouře na Šluknovsku může chudoba, kriminalita, ostrý boj Romů s bílými o práci, ale i migrace lidí. Především za každé bouře může ten, kdo je vyvolal a provozuje, a za druhé, jaké sociální bouře. Jsou sociální bouře to, když v baru zmasakruje skupinka ozbrojená mačetami neozbrojené lidi, nebo když si dvacetičlenný tým vyřídí obdobným způsobem účty s šestičlenným, nebo když pět mladých chasníků zmlátí a okrade starší paní? A jsou sociální bouře to, když pak veřejnost těch lokalit protestuje? A příčí se mi nazývat sociálními bouřemi i extremistické akce, které z neklidné situace těží. Za tím, co říká pan Šimáček, jsou cítit rezidua marx-leninismu: všechny problémy mají sociální kořeny, a hlavně, když se řekne, že jde o sociální konflikt, nemusí se mluvit o Romech. Jistě, zdaleka ne všichni Romové se účastní na výše popsaných „sociálních aktivitách“, ale nechávat romský problém tak směšně stranou je nedůstojné.

Úterý 13. září: k nepokojům na Šluknovsku vydal Václav Klaus ukázkově ambivalentní vyjádření, které by si zasloužilo bobříka vyčůranosti, bohužel momentálně nemám čas. Pan prezident pravil mj.: „Tady musí stát nemilosrdně zasáhnout, zasáhnout silou, aby tyto nepokoje skončily. To je naprosto evidentní věc.“ O jaké nepokoj jde? O mačetovou bitvu v Novém Boru a „obyčejnou rvačku“ v Rumburku, nebo o následné demonstrace na nichž se přiživili taky extremisté (na neřešeném problému nakonec vždycky parazitují takoví, o něž není co stát)? A dále: „Je to neštěstí, je to hrozné, je to něco, co bych nevěřil, že si budeme importovat odkudsi ze světa k nám, ale bohužel, je to tady.“ Sláva, pan prezident nám dává rozhřešení. Za to, co se tu děje, nemůžeme, jako vždycky, když se u nás děje něco nepěkného. Je to import z velkého světa. Představy pana prezidenta o suverenitě, spočívající mj. v uzavřených hranicích (tj. o něco uzavřenějších než teď, stupeň uzavřenosti by se nepochybně stanovil dynamicky) a o EU jako Společenství nezávislých států“ (jedno už tu je, nechtěl by tam pan prezident přestoupit, občas se zdá, že ho tam srdce táhne) jsou velmi hezký monument českého historického alibismu.

V Právu si podávají ministra školství Dobeše ze to, že chce za jedenáct milionů Kč z evropských fondů „klausovsky“ poučit žáky o skleníkovém efektu. Jde mj. o „Roadshow“ v karlovarském a Jihočeském kraji, která má poskytnout žákům základní informace o skleníkovém efektu, což je „problém, který jde napříč fyzikou, chemií a přírodopisem“, jak prohlásila kordinátorka projektu Petra Nádeníčková. Pokud by šlo o věcnou informaci a ne o ideologizování na jednu či na druhou stranu, bylo by to docela záslužné.

Senátor Kubera napadl svého stranického šéfa Nečase za to, že přišel do diskusního pořadu v ČT v tričku a bez kravaty. To je zajímavé, no co všechno mají v ODS (zejména v její klausovské větvi) čas. Pokud ODS nebude dělat kloudnou politiku, k níž patří i náležitá distance od klausovského populismu, nepomůže jí ani to, když bude její předseda chodit do diskusních pořadů v ČT ve fraku jako Spejbl.

Jiří Paroubek prý chystá přestoupení do „ČSNS 2005“. Přitom hodlá stranu přejmenovat a ideově proměnit. Je těžko představitelné, že by pan Paroubek vstoupil do nějaké pidistrany jinak než jako její předseda buď faktický, nebo aspoň „bártovský“. V dotyčné straně už vládne mezi špičkami jakási nervozita, cítí, že by to pro ně nemuselo dopadnout dobře, kromě toho se jim zdá, že pan Paroubek je moc sociálně demokratický a málo nacionálně, tedy přesněji řečeno národně socialistický. Předseda strany Janko např. podle LN prohlásil, že ČSNS 2005 se „zřetelně vymezuje“ proti „unijnímu spojenectví“ (jak by ne, k jejím tradicí patří i spojenectví se stalinským SSSR), a ohradil se „proti včerejšímu i dnešnímu vládnímu poklonkování na všechny světové strany“ (poklonkoval by asi jen na jednu, hádejte na kterou). Není divu, že se strana musí usilovně distancvat od různých extremistů, aby si ji s nimií nidko nespletl. Jinak bych si tipnul, že „ČSNS 2005“ bude pro Paroubka docela odpovídající sarkofág.

Tomáš Zahradníček píše v MfD: „Kunderiáda ukázala, že existuje část veřejnosti věřící v magickou moc tajných spisů, takže policistovo hlášení, v němž se objevilo jméno českého spisovatele, přijala jako jeden papír, který vládne všem ostatním papírům o Milanu Kunderovi, které jsou dávno známé, a tudíž nevýznamné. Chápat pravdu jako tajemství ukrývané mocnými tohoto světa znamená stát se nevědomým členem kultu uctívačů skrytého neznámého, což je dnes patrně nejrozšířenější vyznání.“ Nekonala se žádná „kundneriáda“, pouze se skupina českých „historiků“ zcela zásadně postavila proti tomu, že byl zveřejněn dokument, podle něhož pan Kundera kdysi udal člověka, který si pak odseděl slušnou řádku let v bolševické base. Vůbec nešlo o to, že se záznam o udání přijal jako „jeden papír, který vládne všem papírům“, nýbrž o to, zda se jeden papír, který není v souladu s ostatními papíry, a hlavně s oficiálními dokumenty potvrzujícími nanebevzetí Milana Kundery, vůbec smí zveřejnit. Nakonec se via facti prosadilo aspoň to, že se o něčem podobném smí veřejně diskutovat. Zatím.

Středa 14. září: Věci veřejné prosazují své mocenskopolitické zájmy stejnou technikou jako kdykoli dříve: pokud ministr dopravy Dobeš nedostane v rozpočtu přidáno čtrnáct miliard na dopravní stavby, nepodpoří strana církevní restituce. Církevní restituce jsou citlivě vybrány, VV cítí, že jejich podpora jim u české veřejnosti, která považuje církve buď za zbytečné, nebo ještě spíš za škodlivé, tolik potřebné body nepřinese. Aby to nevypadalo jako čiré vydírání (věcně dopravní stavby s církevními restitucemi nijak moc nesouvisí), prohlásil nepředseda VV Bárta, že když nejsou prachy na dopravní infrastrukturu, nemohou se vyhazovat na podporu církvím. Zdá se, že tyhle církevní restituce skončí podobně jako ty předchozí. Možná by bylo dobré, kdyby koalice Věcem veřejným slušně řečeno nevyhověla a vláda pak s církevními restitucemi spojila otázku důvěry. Pokud Věcem veřejným znovu ustoupí, potvrdí jen, že jim hodlá ustupovat pořád.

Vládní koalice chce zakotvit v ústavě „konstruktivní nedůvěru“ – svrhnout vládu bude možné jen tak, že bude navržen nový premiér. Pokud by to mělo znamenat, že ten nově navržený se bude muset s celou vládou ucházet znovu o důvěru, kterou případně nedostane, není ta změna směrem ke konstruktivnosti až tak velká, pokud půjde o to, že starou vládu lze shodit jen tím, že důvěru dostane nová, nebylo by nejspíš možné jmenovat novou vládu bez voleb (vypsat mimořádné volby na základě hlasování v PS je v případě shody mezi koalicí a opozicí možné už teď).

Přes dvacet odborářských organizací, občanských sdružení a iniciativ se prý dohodlo na společném razantním vystoupení 17. listopadu na Václavském náměstí. Půjde prý o důrazný protivládní protest, nikoli o nějaký „happening“. K významným účastníkům budou prý podle Práva patřit i členové „Unie bezpečnostních složek“. Na manifestaci vystoupí prý i „celebrity“. Nu, proč ne, má to svou logiku: sedmnáctého listopadu to kdysi začalo, sedmnáctého listopadu to teď skončí. A budou tentokrát policajti prozíravě stát na obou stranách barikády?

Podle agentury SANEP preference ČSSD a ODS stagnují, komunisté předhonili TOP09. Lidovci by se těsně dostali do parlamentu, VV by „netěsně“ propadly do neparlamentna. ČSSD s komunisty by v přepočtu na mandáty měla v PS většinu 112 hlasů. Propad „pravice“ a vzestup ČSSD se tedy zastavil a není vyloučeno, že za současné situace (vládní koalice jakž takž funguje) by se mohly preference začít vyvíjet i opačně než dosud. Proto: pokud únor, pak v listopadu, potom by mohlo být už pozdě (ani únor se úplně bez veřejné podpory neobejde).

Proti prezidentovým výrokům o nemilosrdném zásahu státu v nepokojích na Šluknovsku se postavili představitelé Ústeckého kraje (ČSSD). Hejtmanka Vaňhová prohlásila: „Nemůžeme … přijmout státní násilí proti občanům, kteří jsou dlouhodobě poškozováni chováním neproduktivní a nepřizpůsobivé menšiny“. Není divu, pan prezident už žádné voliče aspoň jako prezident nepotřebuje, paní Vaňhová je bude potřebovat už příští rok.

Premiér Nečas prý prohlásil: „Pravidla a zákony platí pro všechny, všichni je musí dodržovat. A když ne, musí následovat trest bez ohledu na etnický původ.“ Proboha, a doposud to bylo jinak?

Česká republika zřejmě nepodpoří v OSN žádost Palestinců o uznání jejich státu. Pokud nebude zároveň ze strany Palestinců garantováno, že respektují izraelský stát, a v jaké rozloze ho respektují (muselo by dojít k dohodě mezi Izraelem a Palestinci), bylo by od ČR nemorální, kdyby palestinský stát uznala.

Čtvrtek 15. září: Místopředsedkyně vlády karolina Peake vysvětluje vazbu církevních restitucí na peníze pro dopravu uhlazenějšími slovy než její předseda klubu Bárta (předseda poslaneckého klubu hraje ve Věcech veřejných vedoucí roli, to je specifikum, jež momentálně strana přímé demokracie prosazuje na české politické scéně). „Respektujeme dohodu o vyrovnání s církvemi, hlasovat ale chceme, až bude panovat shoda nad definitivním zněním rozpočtu. Chceme mít jasno, odkud se v příštích letech budou dvě a půl miliardy na restituce ročně brát.“ Ministr financí Kalousek přesto označil postup VV za vydírání, je zajímavé, že mu to vadí až teď a že mu to vadí u VV, vydírání se stalo po loňských parlamentních volbách běžnou formou, jíž se realizuje koaliční spolupráce. Přitom pokud nebudou pro církevní restituce všechny koaliční strany, je možné na ně zapomenout, ČSSD proti nim vytáhla pod praporem Benešových dekretů: nelze vracet majetek zabavený za první republiky v rámci pozemkové reformy (jak se to týká Benešových dekretů?) a po druhé světové válce (to by přinejmenším chtělo vysvětlit), prohlásil místopředseda strany Dienstbier. Je tedy zjevné, že kdo je pro církevní restituce, dopouští se vlastizrady a měl by být utracen.

Od příštího roku má být možné, aby si v nemocnicích pacienti připláceli na čtyři typy „výkonů“. Lékařská komora se prý obává „salámové metody“ (čím dál tím víc se bude přesouvat ze „standardu“ do „nadstandardu“). Ve skutečnosti jde o to, aby pacient nebyl totálně vydán do rukou lékařů (čímž se vytváří korupční prostředí), ale mohl ve svém případě úroveň zdravotní péče legálně a v rámci jasných pravidel ovlivnit.

Pátek 16. září: jen skončilo celonárodní truchlení za hokejisty, kteří zahynuli při leteckém neštěstí v Rusku, a náš národ postihla další rána: zemřel Otakar Vávra. Bude zajímavé srovnávat, zda tryzna dosáhne stejných rozměrů jako ta předchozí (ta byla aspoň pochopitelná v tom smyslu, že šlo o tragickou nehodu a mladé lidi). Pan Vávra se dožil úctyhodných sta let, možná by spíš bylo na místě zaznamenat to s jistou úctou jako svého druhu rekord. Je pozoruhodné, že událost nezaznamenalo Právo, člověk by řekl, že tam by se mělo truchlit nejvíc. Jinak se kdosi pozastavil nad tím, že je Vávra označován za „kontroverzního“. Jistě, kontroverzního na něm nebylo vůbec nic, všechno je jasné.

Karel Steigerwald píše dnes v MfD: „Voliči nerozumějí ani financím, ani jaderné elektrice, mezinárodním dluhopisům, spletitému dění v Jordánsku či lásce k bližnímu. Přesto mají právo o tom všem rozhodovat. Politici jim musí něco nakukat – líbivého, lehkého, jasného. Nějaké hlouposti. Podle nich se voliči rozhodnou – to je řízný pán, toho chci, tento je spíš zaražený, toho nechci, tamten pěkně fackuje lidi, má můj hlas, tento když řve, vyskakuje nejvýš, ať je zvolen. Jeden jí myši, nevolte ho, druhý má v kapse štěstí. Někdy se lidi vzpamatují a největšího opičáka, který to přežene, nezvolí. Jindy je to naopak, vraha Gottwalda, hrůzou ze svých vražd a ze Stalina zkamenělého, volili.“ To je pozoruhodný útok na základy parlamentní demokracie, stojící na přesvědčení, že občan, laik, má právo spolurozhodovat o zásadních věcech, které se dotýkají veřejného života. Politici jsou darebáci, voliči idioti. Není náhodou nejlepší předlistopadový systém, volby byly nezajímavá formalita, jejich výsledky byly hotové předem. A jak pan Steigerwald přišel na to, že lidé volili Gottwalda „hrůzou ze svých vražd zkamenělého“? Poté, co začal vraždit, už Gottwalda nikdo nevolil. To, co se tu dělo po únoru 1948, žádné volby nebyly.

Sobota 17. září: jestli něco našemu ministru zahraničí opravdu ze srdce závidím, tak je to dobrý spánek. Naposled se mu podařilo usnout Bělehradě na konferenci zvané „bělehradské bezpečnostní fórum“. Chrupkal prý půl hodiny. To je hezký výkon, vychutnal si ho bělehradský list Kurir (podle toho, co jsem našel na internetu, je to spíše bulvár). Srbskou veřejnost prý ovšem nejvíce popudilo to, že ministr nosí červené ponožky. Když ministr nosí červené ponožky, je to zjevně v Srbsku takové faux pas, jako kdyby řádová sestra nosila minisukně. A to tam ještě sku zjevně nevědí, že ministr podle svého vlastního výkladu usíná tenkrát, když se kecají blbosti“.

Právu poskytl rozhovor expředseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř. Je pro ukončení spolupráce s Věcmi veřejnými ve vládě, zároveň by podle něho měly Věci veřejné podporovat koalici ODS – TOP09 jaksi z opozice. To je velmi těžké si představit, vzniklo by ještě labilnější uspořádání než to dnešní a hlavně, ODS by musela být vnitřně připravena na to, že taky může skončit v opozici. Zatím se ale zdá, že toho není schopna a není toho schopna ani tOP09. A Bárta toho využívá. „Nikdy jsem neviděl předčasné volby jako řešení aktuální situace. Politici mají hledat řešení v rámci daných, rozdaných karet“, říká pan Tluchoř. Pokud ODS nebude schopná kývnout v případě nutnosti i na předčasné volby, žádné jiné řešení než to současné (trpná oběť politického vydírání) pro ni neexistuje.

Pondělí 19. září: Zdá se, že se opozice neshodne s koalicí, tedy přesněji řečeno s ODS, na způsobu, jakým se má volit prezident. ODS je pro přímou volbu, ale přeje si zvýšit pravomoci prezidenta, ČSSD by je naopak ráda snížila. Snížit pravomoci prezidenta je podstatná a správná věc, jen mi není jasné, proč se kvůli tomu musí měnit způsob volby jaksi opačným směrem – přímá volba posiluje pozici zvolené hlavy státu. Jediné, co mluví pro přímou volbu, je to, že jak to dnes vypadá, volitelé (sněmovna a Senát) se tentokrát sotva dokážou dohodnout na kandidátovi, který by měl šanci být zvolen. Neshodne se na něm ani koalice. Část ODS (např. expředseda poslaneckého klubu Tluchoř) je ochotna v krajním případě navrhnout i nestranického kandidáta. O něčem podobném uvažuje i ČSSD. Je ovšem otázka, zda si ODS nebo ČSSD dokáže vybrat takového, který by měl nějakou šanci na zvolení.

Premiér Nečas navštívil Nový Bor, Rumburk a Varnsdorf. Návštěvy tohoto typu mohou mít sotva jiný než demonstrativní charakter. Jistě, je to projev jakési dobré vůle. A kromě toho, množná dostane pár agresivních lidí to čelnému politikovi „nandat“. Nemyslím si, že by se měl podporovat takový exhibicionismus.

Podle průzkumu LN dvě třetiny lidí mezi třiceti a čtyřiceti lety hodlá využít některé z variant individuálního spoření na důchod, které nabízí vládní důchodové reforma. Celkově vzato se ale skoro 50% hodlá spolehnout na stát. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Luboš Palata má zvláštní zálibu v urážení okolních národů. Tentokrát dostali v LN zahulit Slováci: v souvislosti s návrhem Jána Sloty, že by Romové měli dostat svůj vlastní stát, napsal: „S jen mírnou nadsázkou ale lze říct, že Romové jsou na tom dnes podobně jako Slováci před sto lety. Stačilo dvacet let „české pomoci“, a Slováci byli v roce 1939 schopni vytvořit stát a o půl století později i bez nacistické pomoci.“ Já bych si zmínku o „nacistické pomoci“ odpustil, mimo jiné i proto, aby náhodou nepřišla řeč na to, jak vypadala ta „česká pomoc“ a zda náhodou nebyla o něco míň nezištná, než si dnes většina lidí v ČR myslí, respektive jak to bylo se slovenskou autonomií po roce 1918. A navíc, Slováci opsali s určitým časovým zpožděním tutéž trajektorii jako Češi, cestu národní emancipace. Když Palata mluví o tom, že „podobně jako Slováci před sto lety nemají ani Romové žádnou státoprávní tradici“, je třeba připomenout, že novodobý český národ taky žádnou státoprávní tradici neměl, respektive že státoprávní tradice z šestnáctého a počátku sedmnáctého století nám v tom devatenáctém, když jsme se jako národ konstituovali na jazykovém základě, byla na prd. Palata (jistě nevědomky) opisuje maďarské pojetí „národů“ a „národností“ z druhé poloviny devatenáctého století (národy se opírají o historickou a státoprávní tradici a mají právo na politickou samostatnost, národnosti jsou jen kulturní celky, mají nárok na kulturní autonomii a politicky jsou součástí maďarského politického národa). Tato teorie je úplně chybná, o tom, zda je nějaké uskupení národem s politickými ambicemi (národ je vždycky politický útvar) si rozhoduje toto společenství samo. Zásadní rozdíl mezi Slováky a Romy je v tom, že Romové nemají žádné společné národní povědomí v politickém slova smyslu a nemají ani nejmenší snahu se politicky emancipovat. Podle průzkumů veřejného mínění se drtivá většina z nich (aspoň u nás) k nějaké romské národnosti vůbec nehlásí a nikdo nemá možnost ani právo jim národnost, o kterou nestojí, vnucovat. Z politického i právního hlediska jsou to (u nás, a na Slovensku je to jistě podobné) Češi jako my.

Úterý 20. září: premiér Nečas se nečekaně vydal na Šluknovsko. Smysl podobných cest bývá spíše demonstrativní: projevit dobrou vůli a zájem. Zájem mívá odvrácenou stranu, pár agresivních psychopatů dostane příležitost seřvat „pána“, aby o tom pak jednou mohli vyprávět vnoučatům - jak mu to dali sežrat. Nemá to ministerský předseda jednoduché.

„Odboráři chtějí v ČT „tvrdého“ ředitele, praví titulek v Právu. Problém je, že odboráři ředitele nevolí, volí ho rada ČT. Tuto skutečnost poněkud zamlžila někdejší televizní revoluce, a jak se zdá, nejasnost trvá dodnes.

V Právu píše vedoucí centra výživy Thomayerovy nemocnice MUDr. Kohout? „Při stávce lékařů obviňovali politici doktory z cynismu, vyděračství, nezájmu o pacienty a z toho, že jim jde jen o peníze.“ Jacípak politici. Já nejsem politik a petici proti vyděračské akci podepsalo skoro čtyřicet tisíc lidí. A jaképak doktory? Organizátory a účastníky akce s neúředním názvem „Náš exodus, váš exitus“. Nesmí se všechno svádět na politiky, kteří teď zrovna mají minimální reputaci. Obviňovali vás vaši pacienti, holoubkové.

Nejlepší ministr školství všech dob se zjevně rozhodl umravnit školní osnovy, pokud jde o sexuální výchovu. Vyrovnává se tak se svým předchůdcem Liškou, zeleným libertinem, a vychází vstříc části rodičů, kteří touží poučit o tajích sexuality své děti sami. Tažení vede „Výbor na obranu rodičovských práv“. S informacemi o sexualitě je jistě problém: pokud se mají poskytovat dětem v nejnižších třídách, před probuzením sexuálního života, bude jim to, co se jim předkládá, připadat zároveň směšné a hnusné. Na druhé straně není možné cenzurovat biologii a anatomii. Taky myšlenka, že je to třeba nechat na rodičích, není tak nesporná, jak na první pohled vypadá: řekl bych, že rodičům do sexuality svých dětí nic není, respektive je jim do ní daleko méně, než se obecně soudí. Děti mají sice rodiče ctít, ale musí se od nich taky emancipovat a vytvořit si prostor pro samostatný život. Sexualita do této samostatnosti patří. Pokud by úsilí nejlepšího ministerstva všech dob bylo nesené snahou o naplnění konzervativních hodnot, např. o udržení informace, že děti nosí čáp (holčičky vrána) pokud možno až do dospělosti vychovávaného objektu, výsledek bude nepochybně katastrofální. Nejstrašnější škody jsou v oblasti výchovy schopni napáchat doktrináři.

Zítra má být volen ředitel ČT, a parlament má projednávat způsob volby prezidenta. Obojí volbě se věnuje naše dnešní glosa.

V LN se Vladimír Kaláb zastává ministra dopravy Dobeše, pokud jde o jeho požadavky na navýšení rozpočtu ministerstva. Na tom, co píše, něco je, netýká se to jen silniční sítě. Je pozoruhodné, že spojeným úsilím různých aktivistů, spekulantů s pozemky, bojovníků za svá vlastnická práva atd. se podařilo v podstatě udržet ČR v takové situaci, že obnovit železnou oponu by i dnes bylo hračkou. Nejde jen o silnice, ale i o moderní železniční síť. Vypadá to, jako by to bylo uděláno naschvál, a problém ministerstva dopravy je v tom, že dnes už je asi na nápravu pozdě, měli jsme na to skoro čtvrt století.

Středa 21. září: poslanec ČSSD Krátký má malér. Reptal ve Sněmovně proti tomu, že by se mělo hlasovat případně i do půlnoci (navrhovala to koalice), a prohlásil v té souvislosti, že v noci dělají jen kurvy a zloději. Nato byl prohlášen koalicí a premiérem Nečasem za hulváta (urazil prý statisíce lidí, proč ne rovnou stamiliony). Koalice se vyžila na tom, kolik poctivých pracujících dělá v noci. Nakonec se od něho distancovali i jeho spolustraníci. Ne že by výkon pana poslance byl něco zvlášť oslňujícího, ale řekl bych, že např. na svého kolegu Ratha je opravdu krátký, i když ten obvykle neuráží statisíce, jenom docela konkrétní lidi (ministr Kalousek, poslanec Bendl). A když člověk sleduje dr. Ratha, stává se otrlým.

Novela ústavy, upravující způsob volby prezidenta, prošla do druhého čtení. Přesto je nepravděpodobné, že by se na ní Sněmovna shodla, ČSSD žádá, aby prezident byl trestně postižitelný za závažné trestné činy, aby byl odvolatelný a aby některé jeho úkony vyžadovaly kontrasignaci odpovědného ministra nebo souhlas premiéra, případně ministra financí (při jmenování členů bankovní rady ČNB). ČSSD je bohužel příliš opatrná. Prezident by měl přijít i o další pravomoci, jako zvát si ministry na kartáč nebo plést se do zahraniční politiky.

Václav Klaus polemizuje v časopise Kontexty s článkem Alaina de Benoist, který tam byl zveřejněn. Zdá se mu být projevem „chaotického myšlení“. Přesto souhlasí s autorovou tezí, že by se na komunismus nemělo pohlížet shovívavěji než na nacismus, což se však v současné době děje. Problém je v tom, co se pod slovem „komunismus“ rozumí. Komunismus se uplatňoval v Rusku, v Kambodži, žvanilo se o něm v kavárnách velkých měst západní Evropy a na západních univerzitách. Zdá se být ve srovnání s nacismem čímsi neuchopitelným a proměnitelným, něčím, co má jakousi ideální podobu a řadu víceméně nepovedených konkrétních historických realizací, které ovšem ideál nevyvracejí. Podobná kouzla se s nacismem nedají dělat. Proto by se mělo hovořit, pokud jde o naší konkrétní historickou zkušenost, o bolševismu jako o modernizované formě ruského samoděržaví. Pak se zrůdnost obou systémů dá do jisté míry „kvantifikovat“ se závěrem, že jeden je za dvacet bez dvou a druhý za osmnáct. Rozvíjely se v různých historických kontextech, srovnatelné jsou mírou zrůdností a nelidskosti.

Ministr Kalousek, několik týdnů poté, co se mu málem podařilo rozehnat odborářskou demonstraci (aspoň to tvrdili odboroví předáci), fyzicky napadl jednoho svého zásadního kritika. Kritikovi bylo cca 20 let a argumentoval proti ministrovi tím, že je zloděj a bude viset. Ministr mu dal pár facek. Ve zprávě ČTK to srovnávají s aférou Babák, neprávem, protože jako Babák (tedy asi o fous lépe) dopadl Kalouskův sok. K tomu jen podotýkám, že je pošetilé myslit si, že politici jsou povinni nechat si od představitelů pracujícího lidu všechno líbit. Slušnost platí pro všechny, a někdy je užitečnější řešit případ přímo na místě, a nezatěžovat nicotným problémem policii a soudy. To se, jak se zdá, v tomto případě stalo. Kalouskův oponent se dopustil osudové chyby: kdyby si byl jako terč své kritiky a svých výše uvedených reformních návrhů vybral např. ministra Hegera, byl by nepochybně dopadl lépe.

V létě to vypadalo, že odbory, obrněná pěst ČSSD, smetou rozhádanou vládu a koalici někam do politického suterénu. Od té doby se situace trochu změnila. Jak, o tom je naše dnešní glosa.

Čtvrtek 22. září: Ministr Kalousek ustoupil Věcem veřejným a přidal resortu dopravy 4 miliardy korun (tedy polovičku toho, co ministr dopravy požadoval). Věci veřejné to označily za rozumný kompromis a vláda pak schválila rozpočet jednohlasně. Pokud si ovšem někdo (například ministr Kalousek osobně nebo TOP09 jako celek) myslel, že tím padá hrozba Věcí veřejných, že případně mohou i zablokovat církevní restituce, velmi se mýlil. Místopředsedkyně Sněmovny Klasnová prohlásila, že VV vůbec nepodmiňovaly tím, že doprava dostane přidáno, souhlas s církevními restitucemi, což se nejlíp pozná na tom, že církevní restituce považují nadále za problematické. Ministr financí musí vysvětlit, kde chce na ně vzít peníze. Církevní restituce jsou zkrátka natolik atraktivní tréma pro populistickou profilaci politické strany, že si ho VV nehodlají nechat vzít, i kdyby jim koaliční partneři snášeli modré z nebe.

Akce ministra Kalouska, o níž jsme psali včera (pár facek mladíkovi, který ho označil za hajzla a oznámil mu, že bude viset), se setkala, jak se zdá, s malým pochopením. Je zajímavé, kolik se podařilo v dnešním Právu dát dohromady zásadních slušňáků. Předseda ČSSD Sobotka žádá ministrovu rezignaci (zdá se, že invence opozičních předáků má své zřetelné meze; mohl přece požadovat, aby se ministr zastřelil nebo spáchal harakiri). „Všechny kritiky zfackovat nemohou“, prohlásil pateticky. Jistě, to ostatně ani není zapotřebí, stačilo by, kdyby po papuli dostali ti, co své oponenty nazývají hajzly a chtěli by je věšet. Soudce Okresního soudu v Teplicích Čermák prohlásil mj., že by verbální útoky na osoby veřejně činné neměly být posuzovány jako trestné, protože tito lidé by měli unést větší míru kritiky. Považuje pan doktor oslovení hajzle a vyhrůžku pověšením za formu kritiky? Navíc ministr Kalousek nevycházel z premisy, že jde o trestný čin, a považoval zjevně mimosoudní formu vyrovnání (pár facek) za přiměřenější reakci. Rád se přiznám, že pro tento způsob řešení situace mám jakési pochopení: a doufám, že to není něco podobného jako bylo kdysi souhlasit s atentátem na Heydricha.

Zdá se, že u nás panuje tak trochu převrácená morálka. Pan poslanec Babák prý v rozhovoru pro rádio Frekvence 1 (ještě ho neodvysílali) prohlásil, že jeho někdejší politická spoluharcovnice z Věcí veřejných Kristýna Kočí „uměla využít své ženské přednosti. Polovina Sněmovny musela před jejími, v uvozovkách vnadami utíkat. Pokud vím, tak snad s výjimkou komunistů to vzala napříč celým politickým spektrem.“ To je školní příklad toho, kdy se řešení po kalouskovském způsobu jeví jako svým způsobem pochopitelné, ne-li přiměřené. Takhle se totiž v civilizované společnosti evropského typu o dámě nemluví, a to prosím ani tehdy, když by to eventuelně byla pravda. A protože výrok je nežalovatelný (což zvyšuje neslušnost tohoto typu „kritiky“), dá se z toho vyvodit, že v civilizované společnosti evropského typu by panu poslanci hrozilo, že jeho chrup dojde další újmy.

Podle průzkumu CVVM není velká většina lidí obeznámena s tím, co obnášejí vládní reformy, pokud jde o daně, důchody, sociální dávky a zdravotnictví. Právo uvádí, že „podle politologů“ praktický dopad reforem může později vyvolat protesty či posílit nespokojenost veřejnosti. To je pozoruhodné, přitom ČSSD a její tisková lobby vychází z toho, že obrovitá nespokojenost s reformami panuje už teď.

Pátek 23. září: Právo dnes cituje z vystoupení předsedy poslaneckého klubu KSČM Kováčika: „Připadá mně jako by tady dvě velké strany hrály na občany mariáš. Vzájemně se flekovaly, kdo má větší vinu, kdo je větší zločinec, kdo je větší gauner. A občan nabývá dojmu, že po roce 1989 nám tady snad vládli samí gauneři.“ Velmi bych doporučoval, kdyby nejen dvě velké strany, ale všechny strany kromě komunistů vzaly tato slova vážně, nekomunistické strany se snaží veřejnost přesvědčit, že (kromě komunistů, kterými se nezabývají) jsou ve sněmovně samí hajzlové, jen to netvrdí sebekriticky každá z těch stran o sobě (což by byla forma sebekritiky, kterou se sluší začít), nýbrž pochopitelně jedna o druhé navzájem. Ti lidé si ani nedovedou představit, jak to působí sugestivně a jak jsou něčemu podobnému lidé nakloněni uvěřit. To, co dělají, není normální politická kritika, ale společné politické harakiri.

Jedním z nejzásadnějších kritiků ministra Kalouska, pokud jde o fackování, je MUDr. Rath. Není na tom nic divného, je taky postižený. Možná by mohl založit KNZF (Klub Neprávem ZFackovaných). Jen si nejsem jistý (Dr. Rath argumentuje tím, že Kaousek byl při akci opilý) , zda k tomu, aby měl někdo chuť dát MUDr. Rathovi pár facek, musí být zrovna nametený.

Průzkum veřejného mínění ohledně stranických preferencí, s nímž teď přišlo CVVM, ukazuje, že komunisté se zabydlují na třetí pozicí, kdežto TOP09 slábne bez ohledu na snahu profilovat se za každou cenu na účet ODS. Pokud tento trend přetrvá, bude TOP09 fungovat podobně jako kdysi US: už se jí podařilo pořádně oslabit ODS, teď tedy může pomalu začít mizet z politické scény. Otázka je jen to, se jí podaří trumfnout ostudu, která provázela dlouhé potupné umírání US.

Jediný, kdo dosud dokázal náležitě ocenit Kalouskovio „kontroverzní vystoupení“ (akce 4 facky) byl odborník na etiketu Ladislav Špaček. „Jeho reakce je mi docela sympatická. V takové situaci ho nemůžeme hodnotit jako politika, ale jako muže. A když na něj hulvátský spratek na ulici slovně zaútočí, zasáhne tak, jak to muži dělali po celé dějiny. Vyřeší to na místě a je to nejlepší a nejrychlejší cesta.“ To bych podepsal. Jinak bych chtěl jen upozornit na to, že náš pracující lid, jehož nevoleným představitelem je zfackovaný, je v tom nevinně: čeští politici ho už dlouho přesvědčují (nepřímo, samozřejmě) , že je třeba je pokud možno fackovat – bohužel to žádný neříká o sobě, což by bylo přiměřené (a jako forma účinné lítosti by to zakládalo možnost odpustit), ale jeden o druhém. A to je, jak se dneska říká, kontraproduktivní.

Pavel Kohout (ten spisovatel) publikoval v LN článek, kde se mj. zmiňuje i o jaře 1968. Je obdivuhodné, že v tak úctyhodném věku se ještě vyjadřuje k veřejným záležitostem. Méně úctyhodné je, co říká. „Svět byl ohromen (na jaře 1968) prvním nezfalšovaným průzkumem veřejného mínění, který sjednotil 90 procent občanů v podpoře komunistické vlády.“ Sluší se jen dodat, že poté, co se „komunistické vládě“ podařilo zblbnout 90% obyvatelstva, mu v srpnu na oplátku v Moskvě nasrala na hlavu podpisem moskevských protokolů. A aby té ostudy nebylo málo, našel se jeden, který to podepsat odmítl a demaskoval ty ostatní jako šašky. František Kriegel se přitom ve svém tvrdohlavém odporu neopíral o nějaké ideologické žvásty, ale o formální stránku věci: trval na tom, že nemá mandát k tomu, aby něco podobného podepsal. Což byla do slova a do písmene pravda. Proto si zaslouží úctu.

Sobota 24. září: V Právu se Jiří Vavroň pozastavuje nad tím, že si většina domácností nesestavuje rozpočet, což se jim při růstu životních nákladů nemusí vyplatit. „Značná část lidí“, píše, se odnaučila šetřit, domýšlet svoje chování v delším časovém horizontu. Svůj vliv na tom má i konzumní způsob života.“ To je zvláštní: já se např. nenaučil šetřit a sestavovat si rozpočet, a to z toho důvodu, že jsem celý svůj život (snad kromě posledních dvaceti let) žil tak říkajíc z ruky do huby. Jediné, co jsem věděl, bylo, že nesmím dělat pokud možno vůbec žádné dluhy, protože nemám na jejich splácení. Je zajímavé, co všechno je (aspoň podle pana Vavroně) konsumerismus, a jak divnou podobu na sebe bral za totáče.

Ministr Kalousek úspěšné realizoval akci „Čtyři facky“. Považuji ji za velmi produktivní; přečetl jsem si v novinách, že se dnes bude zjednodušovat trestní řízení, pokud se totiž delikvent dohodne se státním zástupcem na výši flastru, žádné soudní líčení, pokud tomu dobře rozumím, nemusí proběhnout; řešení typu čtyři facky je další výrazný krok v tomto směru, a upřímně řečeno, připadá mi adekvátnější, než dohoda z nového trestního zákona. Pak se ale nějak utrhl z řetězu. V rozhovoru pro LN prohlásil, že pan Nečas je premiérem jen z milosti odéesáckých kmotrů. Pokud tomu tak je, nevím, proč tedy pan Kalousek v té vládě ještě dřepí. Nato premiér Nečas prohlásil něco v tom smyslu, že se u ministra projevují známky šílenství, způsobené přepracováním. Následně pak pan Kalousek ještě označil europoslance Fajmona a Strejčka za idioty (mj. proto, že mu vytýkali příliš mnoho absencí na jednáních ministrů financí Unie). Pana europoslance Strejčka neznám, pokud jde o pana Fajmona, K obvinění se nebudu vyjadřovat, abych se vyhnul opletačkám se soudy (na rozdíl od pana Kalouska nemám žádnou imunitu). V rámci koalice je podobné jednání mírně řečeno nestandardní, a pan Kalousek se musel za poslední z výroků omluvit. ODS to nestačí, ještě se musí veřejně distancovat od ministrových výroků TOP09. Možná by měl být pan Kalousek potrestán tím, že mu bude před nastoupenou sněmovnou vysázeno pětadvacet na holou. Poměry v koalici jsou opět neuvěřitelné a těžko říci, kdo za to nese hlavní odpovědnost, řekl bych, že všichni.

Docela mne těší, že mohu o prezidentu Klausovi napsat po delší době zase něco dobrého. V OSN prezentoval stanovisko ČR respektabilním způsobem: odmítl jednostranné vyhlášení samostatnosti ze strany palestinského státu a odkázal na to, že řešení problému musí vzejít v první řadě z jednání a následné dohody zemí, které jsou ve sporu. Dále se zastal jaderné energetiky („stabilní, legitimní a mnohde nenahraditelný zdroj energie“). A vyjádřil se rovněž (před novináři, ne před valným shromážděním OSN) k akci čtyři facky: „Fackování se mi nezdá správné. Na druhé straně mám skoro pocit, že jsem udělal chybu, že jsem ve své politické kariéře někomu facku nedal, myslím, že by si to mnozí zasloužili.“ Myslím, že hlava státu první větu z tohoto citátu nemůže obejít, je však zjevné, že nejde o nějaký tvrdý osudek.

Ministr Schwarzenberg lituje toho, že se v posledních stoletích vytratil z veřejných sporů institut souboje : tenkrát byl aby každý člověk, který někoho urazil, v nebezpečí, že dojde nepříjemné újmy. Problém je v tom, že poslanci se mohou bít sami mezi sebou (např. v maďarském parlamentu od vyrovnání po první světovou válku nebyly souboje něčím mimořádným), ale nebylo zvykem pořádat souboje např. mezi poslancem a příslušníkem lůzy. Lůza totiž nepracuje se střetnutími, které mají předem daná pravidla, takže by mohla taky prohrát. Hlavním prostředkem lůzy je lynč (např. „pověsit“): na jedné straně jsme „my“ (za totáče se říkalo „pracující lid“), na druhé jeden osamělý delikvent (soudní procesy v ruském bolševickém pojetí nejsou nic jiného než dobře organizovaný lynč).

Podle agentury Factum Invenio by volby dnes vyhrála ČSSD se skoro 30%, druhá by skončila ODS se skoro 20%. Třetí místo drží komunisté, páté TOP09, a do Sněmovny by se dostali i lidovci se skoro 7%. Přitom při srovnání s předchozím průzkumem se preference příliš nehnuly (nejvíc tratila TOP09, přes 1%, ODS i ČSSD malounko získaly). Propad ODS se zastavil, ostatní dvě vládní strany ztrácejí, VV jsou dlouhodobě a výrazně pod pětiprocentní hranicí (volební výsledek pro VV byl, jak se dnes nad slunce jasněji ukazuje, plodem idiocie těch, kteří ve snaze po něčem krásném, lepším, než je normální každodenní politické trápení, sedli na lep vyčůraným populistům. Dokážou se ti lidé aspoň stydět?

Nově zvolený ředitel ČT Dvořák si počíná poněkud nepochopitelně. V roce 1987 se stal kandidátem KSČ, za svou přednost považuje, že to nebylo z ideových důvodů, ale proto, aby mohl absolvovat půlroční stáž na nějaké brazilské univerzitě. To přece musí každý pochopit, že? Pochopit to lze jen v tom smyslu, že kdyby tam vstoupil z ideových důvodů, neměl by teď pobývat v čele veřejnoprávní televize, ale dlouhodobě na uzavřeném oddělení bohnické léčebny. Svůj krok dnes označuje za chybu. Jistě, šlo o chybný kalkul; stejně jako je chyba trvat na tom, že pětkrát čtrnáct je dvěstě šedesát osm. Rozhodnutí má ovšem kromě špatného výpočtu ještě druhou dimenzi, a proto by bylo dobře o něm spíš taktně pomlčet. Pan Dvořák udělal pravý opak a spoří se úporně o tom, že nebyl členem KSČ, ale jen kandidátem. Problém je v tom, že kdežto v případě spolupráce s StB je mezi kandidátem spolupráce a agentem velký rozdíl, plynoucí z toho, že kandidát o svém kandidátství v mnoha případech vůbec nevěděl, kandidátem KSČ nebylo možné se stát nevědomě. Pan Dvořák se podle vlastního vyjádření stal nevědomě členem (nikoli kandidátem), a z kandidátství se vyvázal hned v listopadu 1989 (jistě, tenkrát už bylo jasně vidět, že šlo o chybný kalkul, a poznali to skoro všichni). Nejde mi o to, pana Dvořáka skandalizovat, jen upozornit na zásadu „Si tacuisses…“. Např. expremiér Fischer se se svým členstvím v KSČ vyrovnal důstojněji. V rozhovoru pro LN srovnává pan Dvořák své kandidátství v KSČ se členstvím v Pionýru. To snad není pravda.

Poslanec Polčák (TOP09) napadl poslankyni Řápkovou za výrok o tom, že Romové nechodí do práce a pak dělají bordel na ulicích a kradou. Dobře, jistě ne všichni. Ale zároveň je jasné, že asociální chování je v romské komunitě podstatě častější než mezi „neromy“. Zavírat nad tím oči je pseudohumanasticky kavárenské pokrytectví. „Většina“ na Šluknovsku má problém, a je cynické profilovat se na její účet v duchu „politické korektnosti“. Je to korektní dejme tomu „politicky“ ale nikoli normálně. Útěchou snad může být, že s tímhle pan Polčák a jeho kolegové volby nevyhrajou. Jenže bohužel se na jejich úkor může profilovat pan Vandas.

Francouzský ministr zahraničí Juppé doporučuje ve vztahu k nynějšímu stavu izraelsko-palestinského konfliktu, aby si Izrael uvědomil realitu dnešního světa a „pokusil se přejít do pohybu“. Totéž požadoval jeho slavný předchůdce, premiér Daladier, na prezidentu Benešovi. Ten nakonec uposlechl a přešel do pohybu – letadlem, směr Londýn. Pro spravedlnost budiž řečeno, že mu tehdy nic jiného nezbývalo.

V podkrkonošské Dolní Olešnici terorizuje jakýsi ruský oligarcha (tedy spíše asi minioligarcha) občana České republiky, který mu odmítl prodat svůj dům a pozemek, sousedící se zámkem, který si oligarcha buď koupil nebo vystavěl. Už se mu podařilo dosáhnout toho, že po několika dosti děsných atacích je Čech ochoten své vlastnictví prodat. Tedy upřímně řečeno, co se v tomto smyslu změnilo od období před rokem 1989? A nebylo to náhodou tenkrát přece jen o trochu lepší? Za ruské vojáky nastoupili po roce 1991 ruští obchodníci, a to, co se nepodařilo Brežněvovým zbraním, daří se jejich penězům. Proč by nás vojensky obsazovali, mohou si nás koupit (a přitom taky zkorumpovat, nebo snad ne?). A že je to lepší, než kdyby k nám infiltrovali sudetští Němci? Vždyť konec konců tohle jsou naši slovanští bratři.

Papež za své návštěvy v Německu navštívil Erfurt a sešel se tam s představiteli evangelické církve. Při té příležitosti podle ČTK odmítl sbližování křesťanských církví v podobě kompromisu mezi naukami: „Uměle vytvořená víra je bezcenná. Víra není něco, co je možné vymyslet nebo vyjednat. Je to základ, podle něhož žijeme, ne rozvažování o přednostech a záporech.“ Papež má úplně pravdu, přestože ho ČTK označuje s lehkým despektem za „silně konzervativního“. To, co řekl, není silně konzervativní, ale normální a věcné (podotýkám, že nejsem katolík).

Pondělí 26. září: zdá se, že volební kampaň k prezidentské volbě, která se bude konat za rok a půl, už začala. A to přesto, že zatím není jasné, jak se bude volit. Hlásí se první kandidáti (tedy hlásí se buď sami, nebo je prosazují jiní): místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, ministr Schwarzenberg (toho neformálně navrhl jeho stranický kolega Gazdík). V ČSSD se uvažuje o předsedovi Ústavního soudu Rychetském, ten ale, jak se zdá, kandidaturu odmítá. Tedy aspoň zatím. Naopak předseda ČSSDDF Sobotka se dal slyšet, že nepřipustí, aby za ČSSD kandidoval Miloš Zeman. (Sobotka figuruje na předním místě v tzv. Zemanově mariáši, v souboru karet, kde jsou portréty všech prašivých skunků z ČSSD, kteří způsobili Zemanovo potupné vyřazení v roce 2003). Podle MFD Zemana nikdo nepředstihne v lidovosti (lidovost je tu zřejmě jakýmsi opisem slova hulvátství). Jiří Pehe podle MfD tvrdí, že Schwarzenberg má u veřejnosti dobré šance, protože je proevpropský a v emigraci patřil k bojovníkům za dodržování lidských práv v komunistickém Československu. Řekl bych, že zrovna tohle obojí je veřejnosti celkem fuk.

Zatímco u nás se o funkci prezidenta nepochybně svede zápas, v Rusku to mají podstatně jednodušší: prezident Medvěděv oznámil na sjezdu strany jednotné Rusko, že strana podpoří kandidaturu svého předsedy Putina na tuto funkci, a že tuto variantu střídání stráží si s Putinem domluvili už dávno. On sám je připraven chopit se funkce premiéra. Putin kandidaturu přijal a zároveň navrhl, aby kandidátku strany v parlamentních volbách (které prezidentským předcházejí) vedl Medvěděv. To je opravdu pozoruhodné, oba kumpáni takto sdělili národu, že to na něj měli předem připravené, a národ tu habaďuru bez dalšího spolkne. Zvláštní země.

Ministr Kalousek obdržel v USA prestižní cenu časopisu Emerging Markets jako nejlepší ministr financí postkomunistických evropských států. Zatímco místopředseda ČSSD Hašek se k věci vyjádřil celkem kultivovaně („Jako levicový politik mám velkou řadu vážných výhrad k rozpočtům sestavovaným touto tragickou vládou i k její daňové politice. Přesto mám jako hrdý patriot radost z každého ocenění ČR, českých sportovců, umělců i politiků“) a vyslovil lítost nad tím, že v české politice je čím dál tím víc napětí a osobní nenávisti, předseda Sobotka se znovu předvedl jako Paroubek s částečně lidskou tváří: „I když je možné, že v Bělorusku, Kazachstánu, Rumunsku či v Albánii mají skutečně ještě horšího ministra financí než my, ve světle smutného stavu domácí ekonomiky působí udělení ceny časopisu Emerging Markets ministru Kalouskovi opravdu absurdně.“ Nechápu, proč ten člověk musí kromě Kalouska urážet ještě Rumunsko a Albánii, co ty země našim socanům provedly?

Ostatně, s tou tragickou hospodářskou situací to asi zatím nebude tak zlé, místopředseda KSČM Grospič si na sobotním mítinku své strany stěžoval na nízkou podporu veřejnosti odborářským protestům proti vládě a na klesající účast na mítincích KSČM. Podobně se prý vyjádřil i předseda ČMKOS Zavadil, odboráři necítí, že by občané dostatečně podporovali odborové protesty („zdá se, že veřejnost tak trochu spí“, možná bude nutné zvolit si jinou), a odbory se proto zatím nerozhodly o formě protestů proti vládním reformám. Jistě, zablokovat v takové situaci dopravu v celé ČR by asi odbory i tak zvládly, na to nemusí být masy, ale protože masy by tím jen trpěly, odborům ani ČSSD by to asi moc nepomohlo.

Úterý 27. září: jaksi sama od sebe začala prezidentská kampaň. Někteří se hlásí sami (Přemysl Sobotka), jiní jsou navrhováni svými stranickými kolegy či přáteli (ministr Schwarzenberg). Někteří z takto navrhovaných (předseda Ústavního soudu Rychetský) kandidaturu odmítají (možná by se však dali, jak se říká, „ukecat“). Většina těch, o nichž byla řeč, není ochotna kandidovat jen tak. Například Miloš Zeman nebo Karel Schwarzenberg by kandidovali jen tenkrát, kdyby se podařilo prosadit přímou volbu prezidenta. Jistě, v nepřímé by nejspíš neměli šanci, Zeman nemá ani v té přímé, ale dostal by v ní aspoň nějaké hlasy. Přímou volbu si žádá lid (podle velmi důvěryhodné agentury SC&C přes 80%). Největší šance by prý měl expremiér Fischer (27%), sledován Janem Švejnarem (25%). To lze chápat jako vítězství nepolitické politiky. Z výše zmíněných by podle agentury SC&C dostali Schwarzenberg 14%, Rychetský 12%, Přemysl Sobotka 11%, tedy nic moc. Z politiků dosáhla nejlepšího výsledku Miroslava Němcová (17%), asi proto, že ji není moc vidět, takže se jeví být skoro nepolitickou (to je ale dost velká iluze). Potěšitelné je, jak vypadá „chvost“ pomyslné kandidátky, paní Bobošíková by dostala 10%, Karel Gott 7% (zde nepolitická politika neuspěla), Jiří Paroubek 4%, což je jakýsi signál o dalších šancích pana Paroubka v politice všeobecně, signál velmi povzbudivý. Průzkum vypovídá mj. o tom, že přímá volba je zbytečný a drahý špás. Její výhodou je jen to, že vždycky je někdo zvolen. Je otázka, zda ten, co má šanci být zvolen, za to zvolení stojí. V nepřímé volbě by mohl být zvolen někdo, na kom se dohodnou ODS a ČSSD: ale jsou vůbec schopny se na něčem dohodnout?

Podle agentury STEM vede v preferencích ČSSD (25,8%), druhá je ODS (12,9%), ale té na záda dýchá KSČM (11,8%). Teprve na čtvrtém místě je TOP09, nikdo jiný by se do parlamentu nedostal, takže ČSSD a komunisté by v přepočtu na mandáty dosáhli ústavní většiny. ODS proti červnovému výsledku ztratila, o něco méně výrazně ztratila i ČSSD. Výsledek vypadá, jako kdyby někdo velmi zvýraznil a opatřil přehnanými kontrasty to, k čemu došly jiné agentury (velké strany stagnují, komunisté získávají, menší strany ztrácejí) a bral bych ho s rezervou.

Ministr Kalousek se po úspěchu čtyř facek, který mu zjevně stoupl do hlavy, „rozjel“, nazval premiéra nástrojem odéesáckých „kmotrů“ a dva europoslance idioty, za což se poté musel omlouvat. Tématu se týká náš komentář.

Čtvrtek 29. září: podle předsedy TOP09 Karla Schwarzenberga je veřejným tajemstvím, že ČEZ za vedení Martina Romana sponzoroval české politické strany s výjimkou TOP09, a proto bude mít Romanův odchod údajně obrovský dopad na tuzemskou politiku. Znamená to, že nyní bude ČEZ konečně podporovat i TOP09? To, co prohlásil pan Schwarzenberg, je pravdě podobné, TOP09 se liší od ostatních parlamentních politických stran tím, že před loňským jarem ještě neexistovala, a proto ji taky nikdo nemohl sponzorovat. Slova pana předsedy se buď prokáží jako pravdivá, a pak na tom TOP09 nepochybně vydělá, nebo se neprokáží, a jakési podezření na ostatních parlamentních stranách stejně ulpí. Jinak je třeba konstatovat, že vztahy mezi koaličními stranami (obvinění se netýká jen jich, ale taky jich) mají vyhraněný charakter, a člověku se tak trochu vnucuje slovo hyenismus. Samozřejmě neprávem, pan předseda jen splnil svou občanskou povinnost, kráčí ve stopách pánů Kořistky a Michálka. Má k dispozici taky nahrávky a videozáznamy?

Jiří Paroubek zřejmě nevstoupí do ČSNS 2005, ale založí úplně novou stranu: předsedovi ČSNS Jankovi totiž došlo, že pan Paroubek může do ČSNS 2005 vstoupit pouze na jeho místo, a začal klást intenzivní odpor. Pro Paroubka je založení nové strany výhodné, ČSNS 2005 hrozí vleklé spory s Českou stranou národně sociální, od níž se odštěpila. Navíc v nové straně by si členové nemuseli říkat bratře jako v Sokole (působí to trochu komicky).

Prezident Klaus se včera zúčastnil svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi a pronesl tam projev. Z něho jednoznačně vyplynulo, že usiluje o to, aby se zdejší katolická církev politicky solidarizovala s jeho programem, jehož klíčovými slovy jsou rodina, národ, tradice (tradice nějak souvisí s křesťanstvím a dokonce i s Evropou) a nepřáteli „pokrokáři“ a „oportunističtí modernisté“. Zdá se, že si prezident cílevědomě vytváří background pro své politické působení poté, co bude muset odejít z Hradu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vláda schválila jednomyslně majetkové vyrovnání s církvemi, VV si podle vyjádření místopředsedkyně Karoliny Peake v usnesení vyhradily, že projednání účinnosti zákona bude spojeno s dohodou o střednědobých výdajových rámcích rozpočtu: což přeloženo do normálního jazyka znamená volné ruce pro brikule.

Podle Jiřího Hanáka vstupuje nyní kapitalismus do stádia, kdy bohatí budou stále více bohatnout a chudí chudnout. Jistě, to věštil už stařičký Marx. Ruští bolševici a jejich čeští pomocníci se v minulosti pokusili tento trend zásadně zvrátit ve smyslu větší spravedlnosti, výsledkem bylo, že všichni chudli. Bylo to sice, dejme tomu, spravedlivé, ale zároveň taky nepříjemné. Musíme si to nejspíš zopakovat, třeba to tentokrát vyjde lépe.

Ukrajinská expremiérka Tymošenková má šanci, že dostane sedm let vězení za nevýhodné smlouvy o dodávkách zemního plynu z Ruska. Prezident Janukovyč je ovšem liberál, domnívá se, že za majetkové trestné činy nemají být lidé odsuzováni do vězení, nýbrž jenom k tomu, aby zaplatili pokutu nejméně ve výši způsobené škody. To je zábavné, expremiérce soud tedy asi nadělí pokutu řádově ve několika miliard korun. A dokud ji nezaplatí, sbohem, politiko. Je to ovšem řešení humánnější než model Chodorkovskij.

Pátek 30. září: prof. Tomáš Halík ostře zkritizoval Václava Klause za jeho projev v Staré Boleslavi. Tvrdí, že Klaus zneužil náboženskou slavnost (zjevně k politické agitaci). Problém je v tom, že Klaus je politik a organizátoři mu poskytli prostor, museli počítat s tím, že bude jako politik mluvit. Halíkovo upozornění, že by se katoličtí biskupové měli bránit oživování rakousko-uherské „jednoty trůnu a oltáře“ je jistě na místě, katolická církev má bohužel v sobě zakódovány sklony k politikaření a arcibiskup Duka je daleko víc politik než jeho předchůdce v úřadě. Halík také řekl: „Naše církev se opravdu musí rozhodnout, zda bude v duchu austrokastolicismu okuřovat panovníka, který se jí snaží populisticky vlichotit, anebo zda v duchu prorocké tradice bude umět říci lidem typu Václava Klause své statečné ne, byť tím riskovala ztrátu různých výhod a politických podpor.“ K tomu je třeba říci, že by žádná církev neměla být ani opozicí k tomu či onomu politikovi. Tezi, že Klausovy “konzervativní hodnoty“ reprezentují vicekancléř Hájek a Ladislav Bátora, by bylo třeba přece jen nějak prokázat. To, že se Klaus snaží využít katolickou církev ke svým politickým cílům, je zjevné. Pokud si to katolické církev nechá líbit, je to její problém. Jen nevím, zda má být kvůli tomu pojednáván rovnou jako Antikrist. Vyjádření církevních představitelů (litoměřický biskup Jan Baxant, mluvčí arcibiskupa Graubnera Jiří Gračka) ke Klausovu projevu byla dost opatrná.

Podle průzkumu agentury STEM se nejpopulárnějším politikem stal Jiří Dienstbier. Stal se jím ovšem tak, že jeho popularita se udržuje na stejné úrovni, zatímco popularita předsedy ČSSD Sobotky a prvního místopředsedy Haška, kteří byli v minulosti před ním, výrazně klesla. Polepšil si rovněž premiér Nečas, kdežto ministr Schwarzenberg tratil. Bodování popularity jednotlivých politiků není radno přeceňovat, zvlášť když je pořizuje STEM, ale o jakémsi převalování politických sympatií ve veřejnosti přece jen vypovídají. Podle nyní nejpopulárnějšího politika (z milosti STEM, ovšem) může mít jednání politiků, kteří chválí bratry Mašíny, znaky schvalování trestného činu vraždy. Když slyším takovéhle vyhrožování, mám velkou chuť zapomenout na své výhrady k jejich činnosti, a veřejně ji schválit. Pošle za mnou pan Dienstbier biřice? V každém případě si myslím, že mluvit v jejich případě o vraždách je velmi přehnané.

Jak se zdá, ČSNS 2005 se stane Paroubkova návratu k moci nikoli nástrojem, nýbrž obětí. Jeho pokus o vstup do strany se dá přirovnat k pokusu hrocha nastoupit na dětskou pramici. Paroubek si nepomohl a ČSNS 2005 půjde ke dnu. Útěchou jí může být, že hloubka je v místě, kde ke ztroskotání dochází, obrazně řečeno asi třicet cm: strana v minulých volbách do PS získala 0,02% hlasů, takže ne zcela zasvěcený občan může nabýt dojmu, že ji nevolili ani všichni její členové. Nemá tedy rozhodně mnoho co ztratit. Předseda strany si trpce stěžuje, že se vetřelec zcela vybarvil až na poslední chvíli: a to „ultimáty na změnu programu, stanov a snahou stát se co nejrychleji předsedou“. Svatá prostoto! Ten člověk si snad opravdu myslil, že Jiří Paroubek je kouzelný dědeček z pohádky, který jeho straně opatří spoustu voličských hlasů a pak podle zvyklostí dědečka z pohádky decentně zmizí. Pan Janko nejspíš nemá doma televizi nebo byl v první polovině loňského roku na cestě kolem světa.

Předseda TOP09 Schwarzenberg se vyjádřil v tom smyslu, že kdekoli po Praze chodí, slyší o tom, jak ČEZ sponzoruje politické strany (s výjimkou té jeho, ovšem). Víc informací nemá, ty by teď měli shánět novináři a kompetentní státní orgány. Tématu se týká naše dnešní glosa.