Stav občanské nezodpovědnosti

Čtyři facky, které uštědřil ministr Kalousek svému neznámému kritikovi, by mohly sloužit jako startovní výstřel k reflexi nad specifikami naší politické diskuse. Zatím se to moc nepovedlo, je slyšet nanejvýš bolestný řev „Kalousek fackuje náš pracující lid“.

Především by se mělo vzít v úvahu, že ty čtyři facky nespadly jen tak z nebe. Bylo by dobré je zařadit, podobně jako se to dělává s vyhnáním sudetských Němců, do řetězce příčin a následků. Tak například dvanáctého července demonstrovalo asi 500 (podle střízlivějších odhadů 300) příslušníků pracujícího lidu před ministerstvem zdravotnictví. Když se dostavil ministr, byl nazván hajzlem a poslán do prdele. A když měl tu smělost, že chtěl něco říci, ukřičeli ho. Přítomný předseda ČMKOS Zavadil ministra upozornil, že toto není místo pro diskusi. Měl pravdu, bylo to místo pro hajzlování a posílání do prdele.

Ve srovnání s touto akcí byla akce osamělého demonstranta před budovou Poslanecké sněmovny (připomeňme, že i on nazval ministra hajzlem a navíc ho upozornil, že bude viset) zoufale nedomyšlená. Kdyby demonstrantů bylo pět set, ministr by nepochybně k fackování nepřikročil. Šlo o typický příklad neuvědomělého, anarchického protestu, o němž mluvíval V. I. Lenin, či chcete-li „tekutého hněvu“, který dnes zmiňuje Václav Bělohradský. Protestující nezakalkuloval do rozvahy o akci svou osamělost, zatímco ministr ji citlivě zaregistroval, takže výsledkem byly čtyři facky.

Další nedomyšleností ze strany demonstranta byla nedostatečná anonymita. Tu má člověk většinou zajištěnu už v třistahlavém davu (nebo například v různých internetových diskusích, z nichž se už dávno stala hájemství nezřízené sprostoty). Kdyby si osamělý demonstrant chtěl zajistit podobné krytí, musel by protestovat v burce (a vzhledem k hrozícímu fyzickému násilí zároveň i v brnění).

Pozitivní stránkou Kalouskovy spontánní akce bylo hmatatelné upozornění, že za to, co člověk říká, nese taky zodpovědnost. Kdyby něco podobného hrozilo demonstrantům v davu a kritikům na chatu, vedlo by to k podstatné kultivaci našich odborových demonstrací a internetových diskusí. Také by nedocházelo k přehodnocování hodnot: kdysi za Špidlovy vlády se konala demonstrace před ministerstvem zemědělství. Zúčastnění volali na ministra „vylez ven, srabe“. Jako projev odvahy tu byla veřejně demonstrována rozparáděná anonymita, možná posílená několika pivy, kdežto to, že se s ní ministr sám a jmenovitě nechtěl konfrontovat, platilo za projev zbabělosti.

Bohužel, radikální řešení kalouskovského typu má i svou stinnou stránku. Vede snadno k eskalaci důrazu. Pan ministr, asi povzbuzen úspěchem, nazval veřejně premiéra loutkou odéesáckých kmotrů a následně europoslance Strejčka a Fajmona idioty. Tím se vlastně zařadil na opačnou stranu barikády, s tím rozdílem, že tak učinil sám a jmenovitě. Přitom nejde o to, zda poslední obvinění je pravdivé nebo ne (např. pana Strejčka neznám a nedovedu to posoudit), takové věci se neříkají, ani když jsou pravda. Premiér Nečas v prvním případě kontroval, že ministr je zjevně přepracován a haraší mu v hlavě, v druhém, poté, co si Kalousek uvědomil, že to přepískl, a omluvil se, pak premiér požádal, aby se od Kalouska korporativně distancovalo celé vedení TOP09. Zdá se, že u premiéra propukl tzv. Dubův syndrom (podle známého poručíka Duba z Haškova Švejka, podstatou je úsilí donutit protivníka až k pláči).

Při eskalaci verbálního násilí, které má tendenci přerůst ve fyzické, hrozí, že veřejná diskuse přeroste v masové bitky, jež známe z grotesek Laurela a Hardyho.

Stav české společnosti je nedobrý. Prezident Klaus ohodnotil Kalouskovu akci slovy, jimiž bylo možné celý případ uzavřít. Nestalo se. Podobně umírněně se vyjádřil první místopředseda ČSSD Hašek ke Kalouskovu ocenění v USA. Nezdá se, že by ho jeho přátelé v ČSSD brali příliš vážně. Problém české společnosti je, že tu chybí jakákoli přirozená autorita. S autoritou se to nesmí přehánět, aby neudusila veřejnou diskusi, ale nedostatek autority vede k tomu, že se veřejná diskuse postupně mění v hospodskou rvačku. Proč předseda ČMKOS Zavadil nevyzval 12. července demonstranty, aby se k ministru Hegerovi chovali slušně? Nejspíš se bál, že by mu už příště nepřišli ani v tak malém počtu. Zkrátka chybí autorita, schopná prosadit věci na první pohled nepopulární.

Když však chybí autorita, politika jako prostředek na urovnávání konfliktů nefunguje. Neorganizovaná veřejnost má pak dojem, že si může dovolit všechno. Jenže to je omyl, nemůže.

Lidové noviny 29. září 2011