Co týden dal

Pátek 1. července: podle očekávání se tedy koaliční strany dohodly. Zůstávají však nikoli nepodstatné otevřené věci: jak konkrétně budou vypadat pravomoci paní Peake jako předsedkyně „protikorupčního výboru“? Prakticky tentýž problém vedl před časem k odchodu Radka Johna z vlády. Jak to dopadne s náměstkovskými posty, které si nárokovaly VV? Premiér jejich požadavky okomentoval slovy, že náměstkové jsou odborníci podřízení ministrům a nikoli političtí koryfejové. Nu, političtí koryfejové ne, ale ta funkce je přece politická. A už vůbec není jasné, jak bude vypadat a hlavně fungovat „nestranické“ ministerstvo vnitra. Zkrátka dá se celkem spolehlivě soudit, že tahle vládní krize nebyla ani náhodou poslední. Snad aspoň o prázdninách by mohl být klid.

Česká politika si sama vyrábí problémy, jako by neměla dost těch, co vznikají samy od sebe. Například oživila opět přímou volbu prezidenta. Samozřejmě, je to projev přímé demokracie. Nemohu se zbavit dojmu, že kromě toho to je blbost. A zvlášť po zkušenostech s tím, jak umně a nenápadně extendoval své pravomoci Václav Klaus, se vůbec nedivím sociální demokracii v jejím tlaku na omezení prezidentských pravomocí v případě, že bude uzákoněna přímá volba. Měly by se asi omezit i bez toho, ale s tím omezením vypadá přímá volba hlavy státu zvlášť samoúčelně a populisticky.

Aby odbory nevyšly ze cviku, hodlají 12. července (v LN píší 12. června, ale doufám, že naše odborové hnutí nezpychlo natolik, že by plánovalo cestování v čase) uspořádat průvod Prahou po stejné trase jako posledně. Poslední průvod nedopadl příliš slavně, sešlo se málo lidí a před ministerstvem financí je málem ušlapal ministr Kalousek. Proto tentokrát půjde o „happening“. K čemu je dobrý happening a co vlastně znamená? Když někdo svolá čtyřicet tisíc lidí a dostaví se jich pět set, je to šaškárna. Jak zabránit tomu, aby to byla šaškárna? Nejlépe tak, že to organizátoři předem jako šaškárnu pojmou. A protože „šaškárna“ („odbory pořádají šaškárnu napříč Prahou“) nezní pěkně, použije se zvučného cizího slova. Doufám, že ministr Kalousek zůstane tentokrát schován, odboráři, i když v malém počtu, na něj budou tentokrát nepochybně dobře vyzbrojeni (vajíčka, rajčata, a pokud přijedou znovu „havíři z Ostravy“, mohli by mít i melouny).

Sobota 2. července: Novopečená místopředsedkyně vlády Karolina Peake v rozhovoru pro Právo celkem bez obalu oznámila, že další konflikt se dá čekat při jednání o rozpočtu na příští rok. „Což je boj, který probíhá vždycky, každý resort si hájí svou rozpočtovou kapitolu“. Problém je v tom, že pro VV představují jeden resort všechny ministerstva, obsazená stranou (což je nYní vymezeno v dodatku ke koaliční smlouvě). Tento celek je řízen z bytu pana Bárty, což je jakási paralelní Strakovka (od té oficiální není zase až tak daleko, takže kdyby se snad nedej Bože VV někdy zmocnily vlády v této zemi, nemusel by se pan Bárta stěhovat příliš nákladně). A ve sporu jde vždy o to, zda tento superresort položí vládu nebo ne. Nestraníci v resortech, které si VV vyhradily, mají přitom krátkou životnost, jak ukázal případ pana Šmerdy na dopravě. VV záhy zjistily, že se nim stal nevěrným (např. zrovna paní Peake vůči němu nemá žádné osobní výhrady, „ale poslední kroky činil v rozporu s politickým programem VV“ – četl jsem v jedné z detektivek o soudci Ti, že ve staré Číně ten, který se někomu chystal ukrátit život, nejprve k mordovanému pronesl řeč, že proti němu vůbec nic nemá, smysl toho rituálu bylo zabránit tomu, aby ho duch zavražděného chodil strašit; zde ovšem samozřejmě nejde o vraždu, ukrácen byl pouze politický život pane exministra, poroto i případné strašení je třeba chápat jen v přeneseném slova smyslu). Předseda ČSSD Sobotka řekl (cituji podle Práva) : „Nemohu se ubránit dojmu, že jde ve skutečnosti jenom o to, aby se pan Bárta vrátil na ministerstvo dopravy zadními dveřmi prostřednictvím tohoto svého dominanta“ (pana ministra Pavla Dobeše). Není třeba, aby se někam vracel, stačí, když zůstane sedět ve svém obýváku, kam se naopak vrátí na pravidelné seance ministr dopravy (ten nový, věrný). To že se jmenuje, podobně jako ministr školství, Dobeš, může být východisko k další inovaci. Možné, že by se pro jednoduchost jednou v budoucnosti mohli jmenovat Dobeš všichni ministři VV (paní Peake by dostala výjimku, její jméno dodává straně punc jisté exotičnosti). Pan Bárta se stane možná i šéfem klubu poslanců VV (po paní Peake, která odchází do Strakovky). I ti se nejspíš budou moci scházet v paralelní Strakovce. Tak bude možné spojit ideje přímé demokracie s demokratickým centralismem.

Johanna Kammerlanderová vysoudila zpátky panství Walderode na Turnovsku včetně zámku Hrubý Rohozec. Rozhodnutí soudu v Semilech není pravomocné, nepochybně bude následovat odvolání (člověk se jen těžko zbavuje dojmu, že ve sporech tohoto typu, když hrozí restituce, je možné se odvolávat tak říkajíc v cyklu pořád kolem dokola). Problém, na nějž narážejí ve věci majetku Karla des Fours Walderode čeští vlastenci, spočívá v tom, že dotyčnému bylo v roce 1947 navráceno československé občanství, čímž přestal být Němcem podle Benešových dekretů. Semilský soudce, který případ soudil, prohlásil (cituji dle MfD): „Pokud mu bylo občanství vráceno, je tím vyřešena otázka, zda se provinil, či neprovinil, a soudu nepřísluší to prověřovat“. Zřejmě se tu dostávají do konfliktu dvě právní pojetí: toto, které bych pro jednoduchost nazval alibistickým (Benešovy dekrety jsou platné, avšak konzumované, čili nebudeme je tak říkajíc znovu aplikovat, spokojíme se s tím, co už se stalo), a revolučně vlastenecké (pokud Benešovy dekrety nebyly v minulosti správně aplikovány, je třeba to napravit a aplikovat je znovu, „přesně a přísně“). Přitom Benešovy dekrety jsou věcně vzato ohavnost. Zároveň restituovat všechno, co podle nich bylo zabaveno, nejde. Restituční zákony z doby bezprostředně po převratu vedou do slepé uličky, a na případech jako je tento je to jasně vidět.

V Praze máme nyní ulici Ronalda Reagana. Také máme parčík Willyho Brandta. Jinak se jména německých politiků v Praze ani jinde v Česku v názvech ulic nevyskytují. Spoluautor jakési knížky o pražských se ulicích k tomu pro MfD řekl: „Vzhledem k dřívějším nepřátelským vztahům je to celkem logické“. Mně to připadá spíš stupidní, proč by v Praze nemohla být Adenauerova nebo Erhardova ulice? A vůbec, proč jsou tak zřídka pojmenovávány ulice i po německých umělcích, nebo dokonce i po německých lokalitách (např. městech)? Dřívějších nepřátelské vztahy jsme měli ke kdekomu, a vůbec, proč musí být dřívější nepřátelství zakódováno i v takových věcech, jako jsou místní jména? V Praze 12 je, jak uvádějí v MfD, Násirovo náměstí (pojmenované po egyptském diktátorovi, spolutvůrci plánu na zničení Izraele, který ovšem v roce 1967 skončil směšným krachem v šestidenní válce - příznačné je, že darebák ten krach politicky přežil). Dnes už jen málokdo ví, kdo to vlastně byl. Navrhuji iniciativně vedení Prahy 12 (u vesla tam je, jak jsem si zjistil na internetu, ČSSD, VV a Změna pro Prahu 12), aby náměstí přejmenovali na Chomejního nebo ještě lépe Usámy bin Ládina. Aby bylo každému jasno, o koho jde.

Pondělí 4. července: podle ministra Vondry (řekl to včera otázkách Václava Moravce“) by vláda „mohla padnout“, pokud se jí letos nepodaří dodržet rozpočtový schodek do limitu 135 miliard Kč. Mechanismus, jakým by se pád vlády uskutečnil, neupřesnil. Bohužel, tato vláda působí dojmem, že je schopna lecčehos, ale „pádu“ rozhodně ne.

„Schwarzenberg s vláda nadržovali ve vojenském konfliktu v Gaze Izraeli mnohem více než zbytek EU“, napsal dnes v Právu Petr Uhl. A to se nesmí, mít tu a tam jiné stanovisko, než „zbytek EU“? Záleží na tom, zda je stanovisko správné, a to se nepozná podle toho, že s ním souhlasí „zbytek EU“.

Nevěnoval jsem zatím příliš velkou pozornost novele zákona o rodině, podle níž mají soudy preferovat po rozvodu rodičů tzv. střídavou péči o dítě. Jistě, ale jen tehdy, pokud se na ní oba rodiče dohodnou, a pokud je to možné, je třeba přihlédnout k tomu, co chce dítě. To, že se při rozvodu děti většinou svěřují matce, je správné, zohledňuje to lidskost před „rovnoprávností“.

Gruzínský prezident Saakašvili, jak uvádí dnešní Právo, brutálně okleštil právo Gruzínců na protestní demonstraci. Nově se prý demonstranti nesmějí přiblížit na víc než 20 metrů k vládním budovám, blokovat silnice, železniční linky nebo dálnice a na organizaci protestů se nesmějí podílet osoby mladší než 18 let. Skoro bych řekl, že podobná brutalita (zejména pokud jde o blokaci silnic, dálnic a železnic) by se měla prosadit i u nás.

Tony Blair v rozhovoru pro MfD řekl mj.: „Za těch deset let (co byl ministerským předsedou, bd) jsem se jako politik naučil, že když nemůžete dělat všechny šťastnými a po celou dobu, z toho plyne povinnost dělat to, co je správné.“ (Doufám, že jsem to rozluštil dobře, text rozhovoru je v těchto místech trochu zkomolený). To je zásada, která se u nás nenosí, a kterou britský expremiér, pokud byl ve funkci, aspoň v zahraniční politice vždycky držel. Vyjádřil se taky s uznáním o prezidentu Bushovi, což svědčí o tom, že to, co se naučil jako premiér, zatím nezapomněl. Je živoucím příkladem toho, že socialista nerovná se pitomec, na což u nás můžeme velmi snadno zapomenout.

V rakouském Pöckingu zemřel v požehnaném věku Otto von Habsburg. Nemám sklony k monarchismu a některé (zejména „evropské“) iniciativy zesnulého mi připadaly poněkud staromódní (s jeho názory na Benešovy dekrety a vyhnání sudetských Němců ovšem samozřejmě souhlasím). V roce 1938, když bylo jasné, že se Hitler chystá sežrat Rakousko, nabídl kancléři Schuschniggovi, že ho vystřídá v úřadě a zorganizuje ozbrojený odpor proti Anschlussu. Bylo to dojemné, a kdyby s tím byl Schuschnigg souhlasil, byl by plán skončil krachem a nešťastného Habsburga by byl Hitler rozkrájel na nudle, což ostatně udělal s jeho stoupenci, kteří mu po Anschlussu padli do rukou (Schuschniggovi naštěstí nebylo nic vzdálenějšího než souhlasit). Byl v tom ale taky kus kuráže. Zesnulý byl posledním zbytkem světa, který je pro mnoho z nás (pro mne taky) něčím skoro nekonečně vzdáleným. Když člověk sleduje dnešní peripetie naší a evropské politiky, zmocňují se ho ovšem pochybnosti, zda nebyl taky o něco lepším.

V Austrálii nás zjevně nemají rádi. Chystají českému prezidentovi, který tam přijede zcela neoficiálně v podstatě na soukromou návštěvu (tím ale nepřestává být prezidentem ČR), „chladné přijetí“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 7. července: V pondělí naznačili v ČT, že ministr Kalousek spoluzodpovídá za kauzu Promopro, protože v roce 2009 spolu s tehdejším místopředsedou vlády prosadili velké zvýšení rozpočtu Úřadu vlády ČR v souvislosti českým předsednictvím EU. Premiér Nečas to v mailu pro Aktuálně.cz nepřímo potvrdil (navýšení rozpočtu navrhli Kalousek s Vondrou, pro členy vlády, kteří se na organizaci českého předsednictví přímo nepodíleli, bylo rozhodující jejich stanovisko). Kalousek na to reagoval v rozhovoru pro dnešní Právo. Je přesvědčen, že vyjádření pana premiéra bylo v Aktuálně.cz účelově posunuto, spolunavrhnout to musel podle zákona o rozpočtových pravidel, na organizaci českého předsednictví se stejně jako Nečas nepodílel a premiér to přece musí vědět, takže ho nebude podezírat z toho, že úmyslně říká úplnou pitomost (a pak to s obvyklou šarmantností ještě jednou zopakoval). A dodal, že ministr financí nemá povinnost kontrolovat smlouvy, to byla věc tehdy vicepremiéra Vondry. Zdá se, že po odložení krize, navozené Věcmi veřejnými, se pozornost veřejnosti příliš soustředila na tuto stranu, nějak jsme zapomněli na to, že celá koalice působí jako generátor nejrůznějších konfliktů, stačí podnět z médií: Nečas chce do případu Promopro zatáhnout Kalouska a Kalousek ho opakovaně, byť nepřímo označí za blba (řekl ovšem pitomost, ale zcela jistě neúmyslně). Roztomilé.

Kromě permanentních třenic v koalici je tu ovšem ještě taky úsilovná krtčí práce prezidenta Klause. Ten dal dnes v článku v MfD zahulit Nečasovi, TOP09 a taky nenáviděnému Ústavnímu soudu ve věci zohlednění „zásluhovosti“ důchodů. Novelu zákona 55/1955 Sb. O důchodovém pojištění proto nepodepsal (ale ani nevetoval, jen si demonstrativně umyl ruce). Daleko zajímavější než podstata sporu (Klaus musí vysvětlovat, proč podle něho u důchodového pojištění nejde o pojištění) je formální stránka věci: zatímco koaliční partneři spolu zápasí v divokém klubku, prezident si to s nimi – a navíc s Ústavním soudem – rozdává jako komentátor v největším českém deníku. Celkový dojem z české politiky je opravdu otřesný.

MfD a velkou chutí opublikovali jako otvírák informaci o spolupráci odborníka na výzkum rakoviny prof. Jiřího Bártka s StB. (informace se opírá o svazky StB, zpřístupněné na internetu). Titulek článku zní: „výzkumu rakoviny pomohla špionáž StB“. Je nesmyslný, pan profesor podle zveřejněných informací byl tehdy na stáži ve Velké Británii a kradl u svých britských hostitelů vzorky tkání a přístroje, které pak putovaly do „ČSSR“. Zneužil tedy důvěry, kterou mu poskytli. V rozhovoru, který MfD poskytl, profesor zdůrazňuje po klausovsku, že by na to raději zapomněl, že se za to ovšem nestydí, protože nikomu neublížil. V každém případě ublížil svým britským kolegům, kteří mu důvěřovali, a také sobě. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl! Jeho akce pomohla (snad) výzkumu rakoviny v „ČSSR“, který pokud tomu dobře rozumím, nebyl tehdy ani náhodou na britské úrovni, ale poškodila okradené. Profesor Klener v té věci MfD řekl, že odborně prof. Bártka nijak nezpochybňuje (proč taky), ale je tu i morální stránka věci. Prof. Bártek má ovšem smůlu, je to takový Jedermann (kolik jemu podobných za totáče muselo být! Ale byla to většina těch, co jeli na Západ na stáže?).

Další titulek v MfD: „Bulvár odposlouchával rodiny obětí teroristů“ – tedy britský týdeník News of the Word. Nejen ovšem obětí teroristů, ale taky politiků, herců a vůbec celebrit. A taky příbuzné zavražděného děvčátka. Premiér Cameron k tomu řekl: „Tady už nejde o politiky nebo celebrity, ale o oběti vraždy nebo příbuzné obětí teroristů. Je to absolutně nechutné.“ Nerozumím tomu, proč šmírovat politiky nebo celebrity není taky nechutné. Fráze o „celospolečenském zájmu“ mi připadají bolševicky hnusné, pan Cameron ovšem s bolševismem nemá žádnou osobní zkušenost. Ale nejde v první řadě o britského premiéra. V článku MfD se píše, že zmíněný britský týdeník získával informace uplácením policistů, což je taky nelegální. Toto upozornění sedí v zemi, kde se informace z policejních dokumentů (např. záznamy odposlechů) publikují o sto šest, jenže ty samozřejmě nebyly získány uplácením, ale tím, že dárci toužili posloužit dobré věci. Nevědí o tom náhodou v MfD taky něco?

Luboš Palata napsal do LN nekrolog Otty Habsburského. Píše tam mj., že u nás nikdo nepozdvihl obočí nad tím, že v Brandýse udělili Ottovi v r. 2008 čestné občanství, což prý ukazuje hloubku přerodu, kterým za více než devadesát let prošel vztah Čechů k monarchii a Habsburkům, zvláště k těm posledním vládnoucím. Pokud jde o ty neposlední, přerod neproběhl, proti obnově pomníku Františka I. V Praze protestovali různí bojovníci za svobodu a legionáři (přitom šlo o pouhou rekonstrukci historické památky, věnoval jsem tomu kdysi v Událostech fejeton), a ohavný rumrajch byl též kolem odhalení pomníku předposledního císaře Františka Josefa I. ve Františkových lázních (v Událostech jsem ocitoval mj. štvavý projev Anděly Dvořákové). Pan Palata uzavírá: „Možná by si (Otto von Habsburk) zasloužil i ocenění vyšší, třeba v podobě českého státního vyznamenání.“ K tomu je teď pravá příležitost, konečně od něj bude pokoj a navíc se vyznamenání nemůže ani bránit. Politování pana Palaty nad tím, že celý dlouhý život zesnulého k jeho vyznamenání v Česku nestačil, zní proto trochu pokrytecky.

Pátek 8. července: Miloš Zeman se podle vlastního vyjádření shodne s muslimy jenom na jednom: že ženy za volant nepatří. To je jistě tzv. bonmot, ale blbý. Každodenní zkušenost říká, že to prostě není pravda. V Právu, kde o tomto výroku informovali, uvádějí také, že expremiér je stoupencem povinné volební účasti. „Vysoká neúčast kolem 40% pak vede k tomu, že lidé sice nadávají v hospodě, ale když se jich zeptáte, zda šli k volbám, tak řeknou, že ne.“ Lidé, kteří nadávají v hospodě, ale nechodí k volbám, dávají najevo, že jsou jim volby fuk. Nevím, co se spraví tím, když tyhle lidi stát donutí, aby přesto volili.

Vláda se pokouší poněkud opožděně zakázat KSČM, experti ministerstva vnitra jsou proti. Per analogiam s případem Dělnické strany došli k závěru, že v tomto případě Nejvyšší správní soud, který bude o věci rozhodovat, neshledá důvody k rozpuštění. Vláda všem chce dosáhnout aspoň toho, aby se soud problémem zabýval. O smysluplnosti tohoto úsilí z politického hlediska si dovoluji pochybovat. I kdyby nakrásně soud KSČM zakázal, její třináctiprocentní podpora se neztratí, vznikne nová překabátěná strana, která se bude jmenovat jinak, opatří si případně nějaké nastrčené vedení a díky tomu přitáhne v současném politickém marasmu další lidi. Na roztrpčení z toho, že ve světě se bere jinak nacismus a jinak komunismus, samozřejmě něco je. Problém je v tom, že pokud jde o nacismus, je jasno: nacismus byl ideologií hitlerovského hnutí a pak německé Třetí říše. Komunismus, jak mu rozumíme (přesněji řečeno, napůl rozumíme, napůl ne) byl ideologií a posléze státním náboženstvím ruského bolševického impéria, jehož kolonií jsme se po druhé světové válce s vlastním přispěním stali, ale kromě toho se tím pojmem označuje spousta radikálních utopických ideologií nejrůznějších odstínů, z nichž některé sloužily zločinným uskupením, jiné provozovaly jen skupinky výstředních salonních žvanilů. KSČ byla od počátku pátou kolonou renovovaného ruského imperialismu a posléze nástrojem k ovládání ruské kolonie zvané „lidově demokratická ČSR“, později „ČSSR“. V podobné situaci jsou Poláci, Maďaři, Rumuni, Bulhaři a vlastně z třetiny i Němci. V trochu jiné jsou už třeba národy někdejší Jugoslávie. Tahle problematika není ani u nás, ani na Západě patřičně reflektována, neexistuje tedy takový konsensus jako ve věci nacismu. Něco se tu zanedbalo, a něco jsme zanedbali i my. Jistě, v podstatě by se na řeči pana Grospiče a paní Semelové, citované v dnešních LN, mělo pohlížet stejně jako na řeči neonacistů v Německu. To se zatím neděje a žádný zákaz KSČM to nespraví. Myslím ostatně, že zákazy nejsou správná cesta. Stačí, když bude jakási shoda ve veřejnosti, která povede k všeobecnému opovržení těmito lidmi. Ta u nás chybí, protože ve věci „komunismu“ nemáme jasno. Chápu, že v poražených zemích (Německo v druhé světové válce, Rusko v té studené) panovala po porážce jistá frustrace, která dala vznik velmi problematickým hnutím – na rozdíl od Německa udělalo Rusko ve zvládnutí porážky poměrně dost málo a frustrovaných je tam podstatně víc. Nechápu ovšem faktickou nostalgii za komunismem u nás – je to, jako kdyby se Holanďanům stýskalo po německé okupaci.

Karel Hvízdala kritizuje televizní debatní pořady o politice (hlavně Otázky Václava Moravce) kvůli tomu, že se tam hádají politici, kdežto na Západě bývají politici konfrontováni s politology a mediálními analytiky. Je mi líto, ale na základě vlastní zkušenosti mohu říci, že debaty mezi politiky a analytiky či komentátory nemají valný smysl. Trochu podobně, jako by neměly smysl debaty mezi autorem románu a jeho kritiky. Autor by byl postaven do nevýhodného postavení, protože do hodnocení svého vlastního díla nemá co mluvit. To samozřejmě nebere kritikovi právo na odsudek sebevíce drtivý: jen upozorňuji, že nemá valný smysl chtít na autorovi, aby se hájil, kritik se neobrací k autorovi, aby ho donutil až k pláči, ale k veřejnosti, a to by se mělo respektovat. Analogie neplatí samozřejmě ve všem všudy, ale to je problém všech analogií. Myslím si jen, že je třeba ji zohlednit.

Herec Vojtěch Dyk poskytl rozhovor magazínu LN, vyjádřil se tam i k dnešní politické situaci. Když jsem si to přečetl, trochu se mi zastýsklo po době, kdy nás herci se svými politickými názory neseznamovali. Tématu se týká dnešní glosa.

Sobota 9. července: V ČSSD prý úporně soupeří o vliv ve vedení strany předseda Bohuslav Sobotka a první místopředseda Michal Hašek. Moc by mne zajímalo, jaký je mezi nimi jiný rozdíl, než že jeden je předsedou a druhý by jím jen rád byl. V obou případech jde o někdejší blízké Paroubkovy spolupracovníky, učili se od expředsedy pilně a úspěšně. Neliší se nijak výrazně ani idejemi, ani vystupováním na veřejnosti. Jeden si dokáže představit menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů (já taky a je to představa úděsná), druhý je proti tomu, aby se KSČM podílela na vládě. Oba si tedy protiřečí pouze zdánlivě. Blaze tomu, kdo si mezi nimi umí vybrat.

Zatímco Petr Uhl je v Právu expertem na pravicovost, případně levicovost (tedy něco jako policejní pes, který dovede rozeznat čichem heroin od neškodného cukru), Martin Hekrdla zase podobným způsobem pozná, kdo k jaké církvi patří: pak např. Václav Klaus patří k Československé církvi husitské, protože to o něm napsala agentura APA a navštěvoval ho patriarcha Schwarz. Klaus se může zaklínat horem dolem, že členem církve není (v podstatě tomu věřím, když jsem tu psal, že v té církvi není nutné věřit v Boha, protože se k ní hlásí Klaus i Paroubek, myslel jsem to jako nadsázku). Ostatně něco jiného je se k nějaké církvi hlásit (ze zjevně politických důvodů), a něco jiného být jejím členem. Naši staromódní předkové tento rozdíl necítili, tak např. Karel Sladkovský musel ještě z politických důvodů k pravoslaví přímo přestoupit. Hlásit se je zjevně pohodlnější.

Odborový boss Jaroslav Zavadil zase (rovněž V Právu) silným hlasem vykládá, jak má vypadat správný boj proti korupci: musí za ni jít někdo do tepláků (s narážkou na Vondru a Drobila, velmi nepřímou ovšem). Hlavně jde o „přísný postih“. Zavírat, zavírat a zase zavírat, což jde jakási obdoba slavného leninského „učit se, učit se, učit se“ (ukázalo se posléze, že jde o to, učit se, jak zakroutit oponentům krkem, tedy vlastně taky „přísný postih“).

Policista z ostrahy Poslanecké sněmovny donášel ministru vnitra Johnovi o schůzkách někdejšího předsedy poaslaneckého klubu ODS Tluchoře s Kristýnou Kočí. Dochoval se „minimálně (!) jeden e-mail“ s policistovým hlášením. Mluvčí policejního prezídia k tomu prohlásila: „Nepodařilo se nám stoprocentně prokázat, že porušil zákon. Proto jsme s ním nemohli ani zahájit kázeňské řízení.“ Tomu nerozumím, kdyby porušil zákon, museli by s ním zahájit trestní řízení. A směji členové ostrahy PS donášet ministru vnitra na poslance a informovat ho o jejich soukromých nebo i politických aktivitách?

Podle MfD jsou portugalské transportéry Pandur stejně vybavené jako české, přesto byly třikrát levnější. Redakce MfD má totiž kromě české smlouvy o nákupu Pandurů k dispozici „utajenou smlouvu mezi portugalskou vládou a rakouskou zbrojovkou Steyr.“ Ministr Vondra, jak se říkalo už za totáče, „byl donucen přiznat“, že vláda tuto smlouvu nemá. Jistě, pokud by tu utajenou smlouvu měla, znamenalo tom, že ji nechala v ukrást. Vláda je na tom ve srovnání s novinami blbě. Nemůže si to dovolit.

Pondělí 11. července: někdejší náměstek ministra obrany Barták obvinil v souvislosti s kauzou Pandury MF Dnes, že „populistickým způsobem, nepodloženým názorem jakéhokoliv odborníka, srovnává výbavu českých a portugalských pandurů“ (připomínám, že ty portugalské byly třikrát levnější než ty, co koupila ČR). „Článek staví na … údajně supertajném dokumentu portugalského ministerstva obrany, který, jako v předchozích kauzách, s největší pravděpodobností nikdo neuvidí.“ MF Dnes by měla dokument dát k dispozici. Pokud to udělat nemůže, neměla o té věci vůbec psát. (Necítím přitom důvod pochybovat o tom, že redaktoři MFD dokument, resp. jeho kopii, opravdu mají).

Lukáš Jelínek v Právu píše jakousi chválu na TOP09: „S TOP09 můžeme nesouhlasit, může nám být klidně i z duše protivná, leč nelze pominout, že si stále drží svou úroveň – bez skandálů a veletočů… s ohledem na stav země a veřejného mínění má TOP09 nejlépe našlápnuto k tomu, aby se po příštích volbách stala lídrem opozičního tábora.“ Jednak si myslím, že TOP09 není nic jiného než poněkud nafouklá US-DEU, která časem splaskne. ODS má z pravostředých stran nejblíž ke skutečné politické straně, a pokud se jí podaří překonat současnou krizi a emancipovat se od Klause (což bude těžké) může spoluvytvářet záruku politické plurality v ČR. TOP09 toho podle mého názoru nebude nikdy schopná, je to účelová konstrukce „pravice konsekventní“ a zároveň „pravice s lidskou tváří“. Dokonce podezírám pana Jelínka, že to dobře ví, a že s tím kalkuluje, TOP09 nemá vůbec na to, aby byla ČSSD silným a v podstatě důstojným politickým oponentem a dřív nebo později se rozvalí. Ale ČSSD potřebuje mít silného a důstojného politického oponenta (stejně jako to potřebuje ODS).

Bezpečnostní analytik Miloš Balabán tamtéž pohřbívá USA. Jeho terminologie je pozoruhodná: „Poprvé od kolapsu světové socialistické soustavy(!) začíná krizí oslabený liberálně kapitalistický model ekonomiky čelit ideologické výzvě, kterou představuje státem řízený kapitalismus v čínském podání… Číně, hledící si v prvé řadě posilování vlastní ekonomické síly, tak možná stačí jen přihlížet, jak kvůli přecenění vlastních sil pokračuje úpadek americké moci…“ Možná se pan analytik raduje poněkud předčasně, stejně jako se radovali jeho předchůdci v pohřbívání amerického imperialismu v letech 1945-1989. Každopádně se jeho řeči poslouchají stejně libě jako jejich řeči. „Světová socialistická soustava“ (autor má patrně na mysli ruskou komunistickou koloniální říši) sice naneštěstí zkolabovala, ale čínský státem řízený kapitalismus ji pomstí. To je myslím, něco, čemu je třeba za všech okolností zabránit. Je hezké, že to pan Balabán tak pěkně předestřel.

V „dopisech redakci“ v LN odpovídá tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava na kritiku Vladimíra Justa ohledně renovovaného pomníčku zastřeleného důstojníka PS. Je mi líto, ale dokáže být sprostý nejméně osmkrát víc než je norma pana Justa. „Je to ve skutečnosti právě Just, kdo ducha padesátých let přivolává: svou urválkovskou metodou v níž nejprve ukáže prstem na viníka, v mžiku jej poplive a stejně rychle odsoudí.“ Just napsal článek do novin, článek kritický, to se pořád ještě smí, Urválek byl prokurátor a nadílel skutečné oprátky. Předpokládal jsem, že Správa NP bude prokazovat, že s věcí nemá nic společného. To se stalo a bylo by to bohatě stačilo. Mluvčí se ovšem navíc ještě, člověk by skoro řekl mimo úvazek, zastává městského úřadu v Sušici, který nechal pomníček rekonstruovat, protože je to „kamenná vzpomínka na poručíka,kterého zastřelil jeho mladší kolega, jenž následně utekl na německou stranu hranice“ (utíkat na německou stranu hranice byl tenkrát zločin, kvůli tomu, aby se neutíkalo, tu byla PS, teď to už ovšem zločin není), a „je zařazena v oficiální evidenci válečných hrobů“. Pana mluvčího nenapadne, že by na zařazení pomníčku mezi válečné hroby mohlo být něco v nepořádku. Tenkrát žádná válka nebyla (o tom pan mluvčí neví?), nikdo s námi neválčil a komunistický režim válčil jen se svými vlastními obyvateli, kterým se nelíbil, takže někteří chtěli „utéct do Německa“. Čili, minimálně jakási zdrženlivost v této věci ze strany „poctivých sušických úředníků“ by byla na místě.

A další čtenářský dopis v LN. Tentokrát je na paškále Jan Rejžek kvůli jeho kritice knížky Michala Pullmanna Konec experimentu. Zde se autora zastává jeho maminka. Nelíbí se jí „publicisté, kteří v rámci péče o demokracii filtrují informace, vnucují názor, obviňují, soudí a veřejně popravují“. Milá paní, každý publicista vnucuje názor, obviňuje a soudí, to se dnes už dvacet jedna let smí, zato nikdo nikoho nepopravuje, to se zase smělo předtím. Jistě, to že autorův tatínek sloužil v letech 1980-86 v RVHP v Moskvě, není žádný věcný argument proti knížce ani proti autorovi. Za své tatínky neneseme zodpovědnost. Jenom bych si odvážil nesměle špitnout, že fakt, že někdo pracoval za minulého režimu v Moskvě v RVHP, není žádný důvod k jeho chvále a ke chvále jeho kolegů. Zdá se, že se dnes najednou zvedá jakási hrdost na minulost – na péesáky, na pracovníky koloniální správy ruského komunistického impéria v Moskvě, dokonce na lidi spolupracující s StB (viz ohnivá obhajoba prof. Bártka z pera ředitele Ústavu makromolekulární chemie prof. Hořejšího v dnešní MfD, text je natolik neuvěřitelný, že se k němu určitě ještě vrátím). Zdá se, že neúspěchy dnešní rozhádané vlády a hospodářská krize (která se naší země nijak tragicky nedotkla) u nás nabuzují atmosféru trochu srovnatelnou s tou druhé republiky.

Úterý 12. července: událostí dne je odborářský „happening“, zorganizovaný zdravotnickými odbory a podpořený oběma velkými odborovými organizacemi. Organizátoři dobře věděli, proč mluvili o „happeningu“ – happening se má k demonstraci jako v astronomické terminologii hnědý trpaslík k bílému obru. Zúčastnil se blíže neupřesněný počet odborářů mezi pěti sty a sedmi sty, organizátoři skromně počítali s osmi sty, takže to moc nepřepískli. Na druhé straně, paní předsedkyně zdravotnických odborů věděla o čem mluví, když předem slibovala, že akce bude spíše komorní: Co účastníkům chybělo na počtu, nahradila síla řevu a jadrný obsah, např. ministra zdravotnictví, který mezi ně přišel, poslali do prdele. Tedy komornost jako Brno. K tématu se ještě vrátím.

Zdá se, že ČR hodlá v rámci vnitropolitických tahanic zablokovat vstup Chorvatska do EU. Prezident Klaus si loni vymínil výjimku z Lisabonské smlouvy (jde o Listinu práv a svobod, prezident si vyžádal, že pro ČR nebude platit, zdůvodnil to poněkud stupidně obavami z případných majetkových restitucí sudetských Němců, skutečný problém bude spíš ve vymezení sociálních práv, proč to neřekl?). Koalice hodlá předložit obě věci (přijetí Chorvatska i českou výjimku) parlamentu k hlasování současně, ČSSD je zásadně proti výjimce a žádá, aby se o nich hlasovalo odděleně. Pokud ji vláda nevyhoví, má sílu návrh v Senátu zablokovat (k odhlasování je prý navíc zapotřebí ústavní většina, ale v Senátu má s komunisty většinu prostou) tím by zablokovala i přijetí Chorvatska do EU. Zablokovat přijetí Chorvatska považuji za politický zločin, stane-li se tak, bude za to odpovídat svorně vláda i opozice. Pak by měla celá PS jet za trest na týden někam k Jadranu, bylo by to nepochybně ještě větší dobrodružství než diskutovat s „odboráři“.

Předsedou poslaneckého klubu Věcí veřejných se po Karolině Peake stal Vít Bárta. Tím získal významné politické postavení a jakousi kontrolu nad jediným politickým kapitálem, jímž strana v současné době disponuje: totiž nad 21 poslaneckými hlasy.

Alexandr Mitrofanov přirovnává v Právu dnešní politickou situaci k té v roce 1989: „Vypadá to podobně jako v létě 1989, kdy většina čekala, v co vyústí kvas v jiných zemích, a k masovým protestům došlo až ve chvíli, kdy ona většina pochopila, že se to už může, ba pro správnou občanskou angažovanost přímo vyžaduje.“ Jednak je to srovnání samo (dnešní situace a situace v roce 1989 před listopadem) nehorázné, a jednak to, co píše, je vůči české veřejnosti urážlivé. Ve skutečnosti se veřejná nespokojenost v roce 1989 od počátku roku projevovala dost silně (a nejde jen o tzv. Palachův týden), lidé se probouzeli z normalizačního spánku. Taky bagatelizovat masové demonstrace z listopadu 1989 takovýmhle způsobem mi připadá dost odpudivé, i když docela chápu, že se panu Mitrofanovi moc nelíbily.

Petr Kamberský kárá v LN soudce (a soudkyně) za jejich odpor k novele zákona o rodině, která jim ukládá rozhodovat v případě rozváděných rodičů primárně ve prospěch střídavé péče o děti (pokud oba rodiče o děti usilují a jsou schopni se o potomstvo postarat). Přirovnává to k tomu, jako kdyby byli u raženi paragrafem 185 trestního zákona, který za znásilnění definuje půlroční až šestiletou sazbu. Přirovnání je nepřesné, sedělo by to, kdyby § 185 soudcům navíc nařizoval, aby preferovali horní hranici sazby.

A nakonec: plním svůj slib a v dnešní glose se vracím k článku prof. Václava Hořejšího z včerejší MfD. Zároveň se panu profesorovi velmi omlouvám, označil jsem ho za ředitele Ústavu makromolekulární chemie, zatímco ve skutečnosti je ředitelem Ústavu molekulární genetiky.

Středa 13. července: podle agentury SANEP by ve volbách do PS nyní sice vyhrála opozice (tj. ČSSD a komunisté dohromady by obsadili 109 mandátů), ale pozice vládních stran, přesněji řečeno ODS a TOP09, se stabilizovaly (obě velmi mírně získaly). VV jsou ovšem beznadějně pod 5% (3,4%), zato by se do Sněmovny s 5,3% probojovali lidovci. Agentura provádí průzkum na internetu a její výsledky se (zřejmě i vzhledem k této metodě) odlišují od zavedených institucí (např. STEM, CVVM, Factum Invenio). Nicméně na stabilizaci preferencí dvou větších vládních stran může něco být, Věci veřejné se svou ofenzívou vyčerpaly, je klid a v parlamentu koalice pohodlně prohlasovává své reformy. Klid je nepochybně jen dočasný, volba Víta Bárty do klíčové funkce předsedy parlamentního klubu VV (parlamentní klub je jediným, ale významným trumfem v ruce této zvláštní organizace) věští, že se bohužel stabilizovaly i VV a chystají další akce. V rozhovoru pro Právo Bárta ohlásil, že chce „nastartovat na to, co bychom mohli pokládat za rošťárnu koaličních partnerů“ (totiž vypuštění mezigenerační solidarity z důchodové reformy). Postará se tedy o to, aby bylo zase brzy veselo. V souvislosti s volbou Bárty do nové funkce prohlásil předseda ČSSD Sobotka: „Potvrzuje to náš předpoklad, že VV nejsou vnitřně demokratická politická strana a že pan Bárta je ve skutečnosti majitelem této strany, která je možná zčásti firmou a možná z části sektou.“ Řekl bych, že pan předseda Sobotka má pravdu – možná, samozřejmě. A taky možná nejsou VV vůbec žádnou politickou stranou, což ovšem z výroku pana předsedy (zase možná) vyplývá.

Odboráři tedy uspořádali happening. Je zajímavé, že zatímco v intelektuálním pojetí znamená happening různých žertovných scének, v tomto jadrně lidovém prostředí spočívá v tom, že se ministři, jsou li přítomní, stanou terčem hromadného prdelování a hajzlování. V Buranově, tam je veselo. Události, která zase není až tak nedůležitá, jak by se dalo soudit z toho, kolik pozornosti jí věnovaly velké celostátní listy, se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 14. července: zatím poslední vládní krize byla zakončena tím, že dočasně stabilizovaná vládní koalice v PS převálcovala opozici a protlačila do druhého čtení zdravotní a důchodovou reformu i novelu zákoníku práce. Přitom zároveň nabídla ČSSD jednání o důchodové reformě (na podstatě trvá, v některých dalších věcech je ochotna ustoupit). ČSSD se ohradila, že debata a parlamentní válcování probíhá současně, na té výhradě bohužel něco je. Sociální demokraté teď vyhrožují, že až se dostanou k moci, reformu předělají (pro spravedlnost je třeba dodat, že téhle výhrůžky používají méně než Paroubek, ten něco podobného sliboval po každém prohraném hlasování).

Ministr školství Dobeš hodlá jmenovat svého poradce Ladislava Bátoru personálním ředitelem. Bude tedy zabezpečovat chod ministerstva po „kádrové stránce“ (za totáče se kádrová oddělení posléze taky jmenovala „osobní“). Když chtěl před časem ministr jmenovat pana Bátoru rovnou náměstkem, zakročil premiér Nečas kvůli Bátorově někdejší kandidatuře do PS za Národní stranu. Dá se čekat, že ministerstvo školství bude do budoucna zajištěno hradně (Klaus Bátoru podporuje) a národovecky. VV je to jistě fuk, jejich mocenské ambice to nijak neohrozí, řekl bych, že se rády přizpůsobí.

Dnešní „Salon“ práva přináší otřesný rozhovor s Petrem Pithartem, t.č. místopředsedou Senátu. Pořizovatel, Zbyněk Vlasák, seznamuje veřejnost se svými názory („Po převratu jsou nám servírovány umělé obrazy“, rozuměj normalizace, „na těch obrazech se podílely i polistopadové elity, které se rekrutovaly prostředí disentu a exilu a které vnímaly většinovou společnost velmi zjednodušeně“, „u nás v devadesátých letech došlo k zásadnímu rozpojení s minulostí“, „zrodila se vlna antikomunismum, která vynesla Václava Klause k moci“). Petr Pithart ochotně kývá a ještě to rozvíjí. Na prvních dvou Vlasákových tezích by mohlo něco být, kdyby poté nenásledovaly další dvě, z nichž plyne, že budeme rehabilitovat „socialismus“, a v rámci něho zjevně i normalizaci. Petr Pithart je dobrý lakmusový papírek, chytá vždycky politický vítr, od doby, kdy byl komunistou s lidskou tváří, přes OH a posléze KDU-ČSL po převratu nyní zjevně zpátky. Budeme tedy částečně rehabilitovat i Husáka, nebylo tehdy přece všechno špatné. Tahle ideová atmosféra mi trochu připomíná druhou republiku, jenže tu není široko daleko žádný Hitler a nepotkal nás žádný Mnichov. Máme jen dosti nemožnou vládní koalici. Je to důvod k takovému návratu do minulosti? Pithart ostatně není sám, podobný duch sálá i z článku prof. Hořejšího z MfD, o němž tu byla řeč, i z polemiky mluvčího Národního parku Šumava s Vladimírem Justem v LN. Myslím, že takovým pokusům je třeba se opřít. K tématu se vrátím.

MfD provedla v Poslanecké sněmovně anketu na téma „budete hlasovat pro nebo proti vydání Víta Bárty k trestnímu stíhání ve věci úplatků kolegům“: 116 poslanců odpovědělo „pro“, ostatní jsou buď proti (velmi málo), nebo ještě neví, nebo se vůbec nevyjádřili. Premiér Nečas (stejně jako dost poslanců ODS) dosud není rozhodnut, je v tom jistá upřímnost, ještě neví, co bude dělat, až ho VV zase skřípnou hrozbou vystoupení z koalice. Opozice bude nejspíš celá pro, VV jak by smet s výjimkou poslance Josefa Novotného, který je pro – a to jistě ze zásadních důvodů, pan poslanec je neřízená střela a chtít na něm, aby se řídil stranickými zájmy, je jako pokoušet se osedlat mustanga (nemyslím to v tomto případě jako chválu, jsem zásadním odpůrcem neřízených střel v politice, i když podle mého názoru by pan Bárta měl být vydán). TOP09 chce učinit rozhodnutí o závazném hlasování pro vydání (aby se profilovali). Hle, další konflikt na obzoru, TOOP09 bude jazýčkem na vahách, vydrží tuhle zkoušku zásadovosti?

Naši rakouští sousedé mají problém se svou státní hymnou. Melodie (mimořádně hezká) bývá připisována W. A. Mozartovi (o toto autorství se ovšem vede spor), slova vznikla až v roce 1946. A se slovy je problém, čtvrtý verš zní Heimat bist du großer Söhne (jsi vlastí velkých synů) a právě on se stal kamenem úrazu. V rámci politické korektnosti se politici ÖVP i SPÖ zabývají její demaskulinizací. Nyní se spolu se zelenými a s opozičním Svazem pro budoucnost Rakouska dohodli na tom, že syny by měli nahradit „dcery a synové“ a navíc by ve třetí strofě měly být odmužštěny „Brüderchöre“(bratrské chóry). Všechno budou ještě konzultovat s odborníky. Ježíši Kriste! K tématu se vrátím, doufám, že to stihnu ještě dnes.

Pátek 15. července: klid zbraní mezi Věcmi veřejnými a zbytkem koalice (který ostatně není příliš jednotný, TOP09 a ODS trápí chuť jít si navzájem po krku) se chýlí ke konci. Řež vznikne kvůli „škrtům“. Oficiálně kvůli škrtům an sich, věcně kvůli škrtům v resortu dopravy a školství, které obhospodaří VV. Véčkařská ministerstva nechtějí být zjevně z vícero důvodů odříznuta od rozpočtového penězovodu. Zároveň VV hrozí, že když koaliční partneři ustoupí od dohody ohledně sazby DPH (dohoda zní 17,5%, Kalousek má chuť zvýšit ji na 19%), otevřou debatu o zavedení progresivní daně z příjmu a o zvýšení daně pro firmy. Útočí tentokrát Karolina Peake, Bárta v polostínu hraje umírněného, což je bezpochyby součást strategie, kterou on sám vymyslel. Je to dosti průhledné, dost na to, aby se ODS a TOP09 VV rychle zbavila i za tu cenu, že budou muset do opozice. VV v posledních dnech demonstrovaly, jak hladce se budou prosazovat reformy, když budou koaliční partneři hezky poslouchat. Asi to zabralo. To je nesnesitelná situace.

Rakouské politické strany se v Národní radě nyní zjevně definitivně dohodly na změně textu spolkové hymny. Mužští představitelé ÖVP kapitulovali. To je škoda, před hloupostmi se kapitulovat nemá. Tématu se, jak jsem slíbil, týká páteční glosa.

Jiří Pehe píše v Právu o „zásadním konfliktu mezi globálním kapitalismu a demokracií, jehož jsme svědky od pádu bipolárního světa.“ To je vyprávění tak trochu z jiné planety: na zeměkouli nepadl bipolární svět, ale prohnilé ruské bolševické impérium. Druhá věta by chtěla malinko upravit, jde o střet globálního kapitalismu (ještě lépe globálního imperialismu) s lidovou demokracií, lidovou demokracii bude nutné teprve stvořit, resp. napůl stvořit, napůl obnovit. Nejlepší podmínky pro její vznik jsou v ČR – příznivé podmínky zahrnují plné břicho (když je břicho prázdné, mají lidé přízemnější starosti), velké roupy a bezmocnou, neschopnou vládu. To vše je u nás splněno.

V hrůze před tím,že pohraničí se zmocní zrádní sudeťáci, blokovala ČR prodej státní zemědělské půdy tak dlouho, až – pokud tomu dobře rozumím – skoro žádná nezbyla. Řekl bych, že takové uvolnění nemá samo o sobě už žádný valný smysl, což ostatně bylo účelem toho zdržení.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen napsal osobní dopis premiéru Nečasovi, v němž se pozastavuje nad neustálým snižováním výdajů na obranu v ČR (Nejsme ostatně sami, Slovensko a Maďarsko jsou na tom prý ještě hůř). Česká historická zkušenost praví, že bránit se nemá valný smysl, jsou s tím spojeny poměrně velké obtíže (a někdy to vůbec nejde, což je ovšem pravda). Už se těším, až nám zůstane ministerstvo obrany s nulovými příjmy a výdeji, tj. čistě virtuální útvar. Ideální by bylo, kdyby příjmy byly, ale z USA. USA by měly financovat naši obranu, my bychom ji jinak nepřipravovali, protože o ni nestojíme. A z amerických dotací by se pak dalo čerpat i pro jiné resorty. Američané ovšem mají dosti bolestnou zkušenost se spojenci, kteří příliš nestojí o to, se bránit (Vietnam), a je otázka, zda nás zase „nenechají ve štychu“. K tomu poslednímu na vysvětlenou: když jsem tu dal k dispozici dopis amerického velvyslance Steinhardta po únorovém puči v r. 1948, který se k obranyschopnosti české společnosti vyjadřuje velmi skepticky, dostal jsem pár čtenářských dopisů, v nichž autoři vyjadřují přesvědčení, že Američané jsou spojenci na baterky, protože nás nechtějí bránit a nakonec nás zradí jako v minulosti (!). Všeobecná představa o tom, jak nás musí Američané zachránit, byla v první polovině padesátých let rozšířena mezi dětmi, byl jsem tehdy dítě, ale nepochybně ji sdíleli i dospělí a věřím, že ji dnes sdílejí i indolentní pisatelé těch čtenářských dopisů(tím vlastně potvrzují Steinhardrův drtivý úsudek o české společnosti). Představa vypadala takto: Američané na nás shodí bomby s plynem pomerančové vůně. Všichni usneme, a až se probudíme, bude svoboda. Ostatně, nestalo se v roce 1989 v jistém slova smyslu něco podobného? Nestaňte se černými pasažéry, volá poněkud pateticky pan Rasmussen. Odpovědět bychom měli „sorry, už se dávno stalo“ (jen nevím, neplatí-li to náhodou pro celou Evropu včetně např. Dánska).

Karolina Peake obviňuje v LN Petra Zídka, že zlehčuje slušnost (v článku, který se týkal jí a Věcí veřejných). Pan Zídek ovšem nezlehčoval slušnost, jen napsal, že slušnost není žádný politický program.

Sobota 16. července: Ministr Kalousek má už definitivně pověst násilníka. Poté, co málem zahnal na útěk a ušlapal před svým ministerstvem bezbranné odboráře, pustil se do Věcí veřejných (jde o zvýšení sazby DPH na 19 procent, kterému loni v prosinci zabránil tandem Klaus – Bárta). V současné chvíli je, soudě podle slov Karoliny Peake, ministrovo násilí v vůči VV v počátečním stádiu, Kalousek zatím „strašně tlačí“. Dělá to ze zlomyslnosti - např. podloudně vypustil z návrhu důchodové reformy mezigenerační solidaritu. Nebylo by ale lepší vypustit z koalice VV a odejít do opozice?

Václav Klaus si pozval na Hrad předsedu ČSSD Sobotku (přesněji řečeno nabídl mu schůzku, Sobotka tentokrát pozvání velkoryse přijal). Řeč bude o aktuální politické situaci. Chce Klaus poté, co mu nevyšla hra s Bártou, zkusit další figurku na šachovnici v partii, kde se hraje s ODS a o ODS?

Prestiž a vliv USA ve světě klesá, píše v Právu Alexandr Mitrofanov. Taky EU na tom není dobře, potácí se v krizi. ČSSD zatím stavěla na EU, ODS na USA. Obě strany ztrácí své opěrné pilíře. Protože utržení obou kotev naší společnosti by evokovalo „pocit nahého v trní“, který měl v minulosti neblahé následky, nabízí se jiné schéma chování: „Snažit se být užitečný jak na západě, tak na východě, ale zároveň uvnitř země zajistit předvídatelnost pro partnery nebo spíše patrony.“ Zde je třeba podotknout, že to byl politický koncept dr. Edvarda Beneše, který se taky strašidelně neosvědčil. Pan Mitrofanov je realista, podotýká, že takovou změnu by musel udělat vládce silné ruky. To by tak ještě scházelo. Zatím není důvod pohřbívat ani EU, ani USA, dějiny demokracií jsou jedna krize za druhou. Je však třeba se vyvarovat východu, a to v první řádě Ruska, které se po krachu bolševického experimentu otřepalo a už má zase roupy. A vláda silné ruky, kterou pan Mitrofanov samozřejmě jen předpovídá, ne že by po ní volal (to by ostatně dnes ještě ani nešlo), mi připomíná jednu silnou ruku, kterou jsem zažil, totiž dr. Gustava Husáka. V Česku by se v budoucnu určitě našel někdo podobný. Jeden tu už ostatně byl, Jiří Paroubek, ovšem byl o dost méně schopný a inteligentní než dr. Husák.

Na zpravodajství Práva o (zatím ještě chystaném, bude dnes) pohřbu Otto Habsburka se podílel i zjevně služebně nejstarší spolupracovník Práva Jan Kovařík (spolupracuje od počátku sedmdesátých let). A hned se to pozná. Rakouští intelektuálové i část médií prý bedlivě komentují nachystanou pohřební pompu, která podle nich příliš čpí nostalgií po c. a k. monarchii, místo toho, aby se země kriticky vyrovnala s císařstvím. Proč by se měla země kriticky vyrovnávat s císařstvím zrovna při téhle příležitosti, tj. při pohřbu? Patří k jejím dějinám, zrovna tak jako k našim dějinám patří slavná minulost zemí Koruny české. Kritické vyrovnání s minulostí není záležitost pouličních parád, ale věc diskuse, v níž slovo (v Rakousku) naštěstí nedostanou jen Kovaříkové. Spíš bychom se měli opravdu kriticky (tj. ne s prskavou nenávistí) vyrovnat s touto minulostí my, zvlášť když teď se zrovna v Právu zvedají hlasy, že i ta normalizace měla své světlé stránky (viz např. způsob, jak byl veden rozhovor s Petrem Pithartem v Salonu, Pithart se zbaběle přizpůsobil).

„Kdo špehoval (poslankyni) Kočí se už nedozvíme, někdo smazal záznam z kamer“ (rozuměj z bezpečnostních kamer). Myslím, že je to v celé té aféře ta úplně nejnepodstatnější věc. Paní poslankyni někdo nainstaloval nefunkční odposlouchávadlo. Nedovedu si nějak představit, že by to byli profíci z ABL.

A teď ještě jedna potěšitelná zpráva z Rakouska ve věci přeorání spolkové hymny. Podle průzkumu je sedmdesát procent Rakušanů proti, a šedesát osm procent nesouhlasí s tím, že by se měla znovu otextovat celá hymna. 85% lidí (i většina žen) téma přitom označilo za „méně důležité“. Což je, přepsáno do hovorové řeči, „vaše starosti na naše hlavy“. Kdyby dnes někdo psal text hymny, patrně by tam „syny a dcery“ napsal, ale pokud Rakušané sáhnou k reformě, měl by to být signál k předělání celé řady dalších hymen. Např. by se měly eliminovat nejdivočejší verše Marseillaisy (ty mimořádně krvežíznivé), Holanďané by měli něco udělat s tou svou (je monologem jednoho, byť významného, panovníka). Atd. Tím by se spustila děsivá lavina pitomostí. Jsou v minulosti věci, se kterými je třeba se smířit, protože nejsou, jak říkával jeden slavný český spisovatel a posléze politik, „nic proti ničemu“. Autorka zprávy v MfD se domnívá, že text hymny je „zastaralý“. To je v pořádku. Texty hymen mají být zastaralé.

Jiří Kubík v rozhovoru s poslankyní Kaslovou (TOP09) političce decentně vyčítá, že si nechá vyplácet mateřský příspěvek. Tomu nerozumím. Pan Kubík je stoupenec táborských kádí, kam každý vrhne vše, co momentálně nezbytně nepotřebuje k životu? Pokud má někdo ze zákona nárok na mateřský příspěvek, má ho brát. Předvádět dobročinnost (což paní Kaslová, pokud tomu rozumím, dělá), je nemístný ústupek českému krkounství.

Pondělí 18. července: Deník Právo uspořádal na serveru Novinky.cz internetovou anketu, jíž sr zúčastnilo skoro 30 tisíc čtenářů. Týká toho, jak lidé v ČR vycházejí se svými příjmy. 68% respondentů údajně neušetří z měsíčního příjmu nic, u 13% nepřesahují měsíční úspory 2500 Kč,jen 9% spoří nad 7500 Kč. 26% má problémy se splácením pravidelných měsíčních složenek, půjček a hypoték. Ta čísla je ovšem třeba brát s určitou rezervou, za prvé jde o to, co lidé uvádějí, což ještě neznamená, že tomu tak opravdu je; za druhé, okruh respondentů je předurčen tím, že jde o čtenáře Novinek. A konečně, pokud jde o půjčky a hypotéky, jsou zjevně věci, na které si člověk ve velké většině případů půjčit musí (byt, auto), ale jsou případy, kdy je půjčování projev jakési rozmařilosti (nejen u nás se stalo módou peníze napřed utratit a teprve potom vydělat, což se vždycky nepovede).

V Právu se věnují „duchovnímu hnutí“ s názvem Poetrie, jehož šéfem je člověk, který si říká „guru Jára“. Zdá se, že jeho duchovní iniciativy spočívají v „sexuální léčbě“ zájemkyň o duchovní obrodu (paní poslankyně Kočí by to nazvala jinak, já si to nemůžu dovolit), v tom mu napomáhají oddané „lektorky“. Sexuální léčbu doprovázejí studia východních filosofií, astrologie a jóga. O vykutálené náboženství se intenzivně zajímá Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Nemůžu si pomoci, mně ta duchovní iniciativa, nevím proč, nesmírně připomíná Věci veřejné (mimochodem, ten guru se v občanském životě jmenuje Dobeš).

Proti slavnostnímu pohřbu Otty Habsburka protestovala u vídeňské Opery desítka „aktivistů“, kteří kritizovali „oficiality pohřbu“ a protestovali proti „falšování dějin“: Domnívají se snad, že Otto Habsburg neumřel, nebo ho považují ze neexistujícího od samotného počátku? V zásadě ovšem jde o happening, jako když ho vyšije.

Na paškál si bere (rovněž v Právu) Vladimír Plesník Hanse-Dietricha Genschera. Způsobil prý rozpad bývalé Jugoslávie tím, že když chorvatský a slovinský parlament v troce 1991 jednaly o nezávislosti, zatelefonoval jugoslávskému ministru zahraničí a apeloval na něj ať udělá „vše, co je v jeho silách, aby zabránil vojenskému řešení“. Zjevně tedy vojenské řešení bylo tehdy to pravé. To je opravdu hezké. Autor se pořitom dovolává takových autorit, jako je Slobodan Miloševič. Ve skutečnosti by k osamostatnění Chorvatska a Slovinska došlo tak jako tak, jen by to bylo ještě o něco krvavější. Jugoslávie byla daleko různorodější a daleko méně životný útvar než někdejší Československo.

V LN si zase Martin Weiss pochvaluje, jak dal prezident Havel zahulit Němcům za to, že chtěli udělit jakousi cenu Putinovi. Bohužel prý už nemáme nikoho, kdo by mohl svou autoritou působit proti německému odporu k jaderné energii a k německým sklonům ekonomicky se sbližovat s Ruskem a Čínou. Německá averze k jaderné energii mi připadá nepochopitelná a hnutá, oceňování Putina nenáležité (přičemž to, že byl důstojníkem KGB, není to úplně nejpodstatnější). Jenže proboha, co jste čekali, milí čeští politici (a žurnalisté, tedy aspoň někteří)? Že si z Německa po roce 1990 uděláte právem vítězů druhé světové války protektorát. Byla to šílená politika, Západ na ni shlížel shovívavě, a teď to vše přináší své plody. Němci se přes vaše hlavy domlouvají s Rusy a Číňany, a v Česku se zdvihá hněvivé skučení. Moc mne zajímá, kdy se začnete proti téhle německé hrozbě paktovat s Rusy. Němcům to vadit nebude. Mně sice ano, a možná i pár dalším lidem v ČR, ale jako obvykle to odneseme s vámi.

V LN vyšel taky (v rubrice Úhel pohledu) článek Jiřího Paroubka o české politice vůči Afghánistánu. Téma není zajímavé, zajímavá je jiná věc: ten člověk je plný neukojitelného, neuhasitelného vzteku. A naštěstí taky bezmocného. Paroubkova muka. Vzhledem k tomu, že jeho politická kariéra je zjevně už hluboko za zenitem, je na to docela příjemný pohled.

Úterý 19. července: Spor o devatenáctiprocentní sazbu DPH, jak se zdá, skončí ústupem ODS a TOP09, ministr Kalousek přišel s dvěma návrhy rozpočtu, první počítá s vyšším schodkem (DPH by zůstala na původní dohodnuté výši), druhý s 19% a s nižším schodkem. Ministr sice preferuje druhou možnost, ale VV zřejmě necouvnou. Nominální předseda strany John mluvil o podvodu na středně příjmových obyvatelích a o tom, že jde o způsob, „jak to má zaplatit střední vrstva a chudí a jak ošetřit bohaté“. Pan John chce bohatým brát a chudým dávat, místo VV je zjevně v koalici s ČSSD.

V Právu píší, ře Klaus ani jeho podřízení nečetli trestní spis lékařky, která dostala prezidentskou milost. Podle prof. Pavlíčka z PF UK ovšem není povinnosti prezidenta a prezidentské kanceláře studovat podrobně trestní spis toho, komu udělují milost: „Milost je něco, co se vymyká pojetí viny a trestu. Spis si (prezident) vyžádat může, když to uzná za vhodné, ale určitě by milost neměl zdůvodňovat tím, že soud rozhodl špatně.“ To je myslím velmi podstatná stránka věci.

Brdské obce, jejichž materiální nároky nebyly ukojeny poté, co padl plán na výstavbu amerického radaru, se hodlají spojit ke společnému tažení na vládu. Vláda je sice slabá a nepopulární, ale silně pochybuji, že by se ji brdským podařilo přitlačit ke zdi, jejich hvězdná hodina byla v době, kdy vrcholil spor o radar. Velmi přispěli k tomu, že radar nakonec není, a to, že teď dostanou od státu slušně řečeno nic, by bylo možné sledovat s jistým zadostiučiněním, kdyby na to nakonec nedoplatili i ti, kteří se na akci „ne základnám“ nepodíleli.

Před městským soudem v Budapešti proběhl proces s Sándorem Képiró, který byl obžalován z účasti na masakru civilistů (Srbů a Židů) v Novém Sadu za druhé světové války. K celému případu se vrátím, v MfD o něm vyšel neuvěřitelný text Pavla Novotného a k věci se vztahuje poněkud nesouvislý komentář Karla Steigerwalda. Vypadá to, že v Česku se projevil v souvislosti s případem Képiró opět syndrom vítězů druhé světové války. Podobně jako soustavné protiněmecké štvaní v Polsku a v ČR přispělo k tomu, že Německo přes hlavy východních sousedů navazuje kontakty s Ruskem, v Maďarsku se uchytili Číňané. Stigma „poražených“ zemí přestává fungovat. Mezinárodně politické důsledky nového rozvržení vlivu ve Střední Evropě budou nové a nejspíš pro nás dost nepříjemné. V každém případě s odkazy na minulost už nevystačíme.

Středa 20. července: Poté, co se ekonomičtí ministři nedokázali shodnout na sazbě DPH pro příští rok, vybrala si vláda ze dvou řešení, navrhnutých ministrem Kalouskem (již dohodnutá dvojí sazba a deficit 105 miliard Kč, nebo jedna sazba 19% a deficit o 10 miliard nižší) to první. Na dvojí sazbě DPH pro příští rok (od roku 2013 pak má platit jednotná sazba 17,5%) se vláda shodla po loňském zásahu prezidenta Klause do vládní krize, kterou vyvolaly Věci veřejné. Ministr Kalousek se nyní za Nečasovy podpory pokusil toto rozhodnutí zvrátit. Kalouskův druhý návrh ovšem zahrnuje mj. i razantní škrty v rozpočtu pro (jejich) resorty dopravy a školství, s nimiž nesouhlasí Věci veřejné (jejich dva přítomní ministři hlasovali proto ve vládě proti návrhu rozpočtu). VV tedy znovu donutily Kalouska s Nečasem couvnout o krok, přitom je otázka, zda se podaří prosadit škrty v dopravě a školství (jde o nepopulární opatření a dá se proti němu vést populistická kampaň, zdá se, že Bárta to má promyšlené). I pokud by zvýšení DPH, které navrhovali Kalousek s Nečasem, bylo neúnosné (což si nemyslím), vláda opět demonstruje před veřejností svou malou akceschopnost a nejednotnost. Obě větší strany (ODS a TOP09) ustupují populistům z VV, protože se bojí pádu vlády. Taková politika nemůže skončit ničím jiným, než že vláda stejně padne, sice později, ale její pád bude o to větší.

Experti ministerstva vnitra připravili pro zasedání vlády podklad, z něhož vyplývá, že návrh na pozastavení činnosti KSČM nemá u soudu šanci. Vláda přesto uložila ministru vnitra, aby vypracoval návrh na pozastavení činnosti strany. Vypadá to, jako by se vláda chtěla zbavit tohoto problému tím, že soud rozhodne (to musí učinit tak jako tak) a pak ponese za své rozhodnutí odpovědnost. Dokud tu rozhodnutí soudu není, spoluodpovídá vláda tím, že návrh soudu nepodala. Soud (Nejvyšší správní) rozhodne takřka určitě tak, že k pozastavení KSČM není důvod. V té situaci se rozhodnutí vlády předložit věc soudu jeví tak trochu jako alibismus.

Václav Klaus se prý při setkání s Bohuslavem Sobotkou pokoušel přesvědčit předsedu ČSSD, že je třeba v parlamentě hlasovat zároveň o přijetí Chorvatska i o české výjimce z Listiny základních práv EU pro ČR. Taktika prezidenta je průhledná: vymínil si výjimku kvůli případným majetkovým nárokům sudetských Němců, jsem ale přesvědčen, že mu jde hlavně o poměrně široce vymezená „sociální práva“ v Listině. Na jeho výhradách může něco, případně i hodně být, nepřiznat je a schovávat se za sudetské Němce jako za fackovacího panáka nelze ovšem ani náhodou považovat za projev obdivuhodné smělosti. Navíc pan Sobotka nepochybně dobře ví, odkud fouká vítr, a ČSSD chce výjimku odmítnout. Pokud by se hlasovalo o obou věcech současně, octne se však ČSSD ve velmi obtížné situaci, protože by zároveň hlasovala proti přijetí Chorvatska do EU. O tom, jak se bude hlasovat, rozhodne vláda. Ke schválení je, pokud se nemýlím, zapotřebí ústavní většina. Vláda ústavní většinu nemá, v Senátě nemá ani většinu prostou. Rozhodne, jak bude hlasovat ČSSD. Takže Klaus a vláda drží Sobotkovi nůž pod krkem: rozmysli si, zda zablokuješ vstup Chorvatska do EU (souhlasit musí všechny účastnické státy). Chytře vymyšlené, což nic nemění na tom, že ze případné nepřijetí Chorvatska do EU ponese v tomto případě spoluzodpovědnost i vláda, protože tu past nastražila. Bylo by velmi žádoucí, aby se o obou věcech hlasovalo odděleně.

V Právu polemizuje Josef Koukal s prezidentovým rozhodnutím amnestovat lékařku, která se podílela na jakémsi podvodu. Špatný psychický stav prý není bez dalšího pádným důvodem k amnestii. Pan koukal uvádí, že prezident nemusí milost zdůvodňovat, ale občané mají právo si o jeho rozhodnutích myslet svoje. Jistě, to právo mají ve všech případech a za všech okolností, prezident má zase právo udílet milosti, ať se to někomu líbí nebo ne.

Radek John se ohradil proti tomu, co řekl o Věcech veřejných předseda TOP09, ministr Schwarzenberg: Věci veřejné jsou podle něho strana mírně populistická a v koalici pouze trpěná. Jistě, to je velmi nepřesné: za prvé, s Věcmi veřejnými koalice stojí a padá, protože bez nich nebude mít většinu v PS. A za druhé, Věci veřejné nejsou „mírně populistická strana“. Věci veřejné jsou v těle koalice něco jako vetřelec z amerického filmového seriálu.

Právu poskytl rozhovor právník Jiří Přibáň. O českých politických stranách říká: „Nepochybuji o tom, že ve velkých tradičních stranách jako ODS či ČSSD, které si prošly korupčními skandály a jsou zatížené lobbistickými zájmy, jsou politické osobnosti, jejichž zájmem je udržet ústavní a demokratický charakter společnosti. U Věcí veřejných jsem přesvědčen, že pod pláštíkem více demokracie, usiluje o více zisku a moci. U TOP 09 zase vedle sebe sedí schopní technokraté a všeho schopní politici.“ Český politický život by se měl odehrávat především na ose ČSSD - ODS. To je v zásadě jistě pravda, jen trochu pochybuji, že by pan Přibáň nevěděl, že ČSSD by v takovém uspořádání byla ve výhodě, protože by měla vždycky v záloze podporu KSČM. Přibáň rovněž jistě právem kritizuje Klause („U Václava Klause by bylo vhodné se zeptat, zda místo demokracie není pro něj nejvhodnější nějaký model putinovské autokracie. Operuje s kýčovitými pojmy jako mediokracie či soudcokracie, ale nezávislé soudnictví stejně jako nezávislá média patří do demokratické společnosti. Klaus napadá přesně ty složky, které jsou trnem v oku každému politikovi, protože ho kontrolují a omezují jeho moc.“) a schvaluje nález Ústavního soudu ohledně toho, že státním zástupcům na rozdíl od soudců nebudou dorovnány snížené platy („Nález schvaluji, protože role a postavení soudce v právním systému je jiná, než role a postavení státního zástupce. Nezávislost soudce musí být i nezávislostí finanční, zatímco státní zástupce je mnohem více úředník.“) To taky sedí. Jeho představa sociálně tržním prostředí jako společném jmenovateli dominantní levice (ČSSD) a pravice (ODS) by ale znamenala, že tu budeme mít dvě socialistické strany. Vzhledem k nynější celosvětové krizi musí být koncept sociálně-tržního státu předmětem sporu. A pokud jde o jeho poznámky o Maďarsku („Díky tradici a ústavním konvencím vás nenapadne, že byste mohl opozici eliminovat jako Orbán v Maďarsku.“), je vidět že o situaci v Maďarsku moc neví, opozice se tam eliminovala sama nemožnou politikou, která vedla k drtivému vítězství FIDESZu ve volbách, navíc v opozici jsou nejen socialisté, ale i extremisté z JOBBIKu, což opozici štěpí.

Podle polské zprávy o leteckém neštěstí u Smolenska loni v dubnu, která má být zveřejněna příští týden, údajně zřícení letadla zavinili nebo spoluzavinili polští piloti špatnou manipulací s autopilotem. Pokud by to ve zprávě opravdu bylo, zasloužili by její autoři i oficiální místa, která by ji případně podpořila, velké uznání za odvahu a úsilí pojmout věc z odstupu – tragédie, při níž zahynuli čelní političtí představitelé včetně prezidenta Kaczyńského a významná část velení polské armády, nabudila vzhledem k choulostivým polsko-ruským vztahům dost velké vášně.

Sándor Képíró, který stanul před maďarským soudem kvůli podezření z účasti na „novosadském masakru“ z roku 1941, byl zproštěn obvinění pro nedostatek důkazů, jak vyplynulo ze zdůvodnění rozsudku, který byl zveřejněn až den po ukončení soudního jednání. Prokurátor se odvolal. Nejde tedy o žádnou rehabilitaci, ostatně maďarský historik, který se případem dlouho zabývá, Krisztián Ungváry, řekl novinářům po ukončení procesu, že morální odpovědnost obžalovaného je mimo pochybnost. Morální odpovědnost a trestní odpovědnost, podotýkám já, jsou dvě rozdílné věci.

Miroslav Kalousek se zasazuje o zrušení slev jízdného pro děti a seniory. Mají být poskytovány jen zdravotně postiženým, protož „věk nemůže být sám o sobě handicapem, a handicapem je tedy zdravotní postižení“. Protože chápu, že spořit se musí, zrušení bych skousnul, i když mne postihne. Jen si dovoluji nesměle vyjádřit naději, že pan Kalousek zároveň nezakáže, aby zbytečně ohleduplní lidé nedělali v tramvaji místo starším, protože i na to se vztahuje jeho výše ocitované zdůvodnění. Nejspíš to asi neudělá, nic by se tím neuspořilo.

Petr Zídek cituje v Lidových novinách Havlovu vizi budoucnosti z knížky „Letní rozjímání“, která vyšla v roce 1991 (jde o představu, jak bude vypadat naše vlast za deset – patnáct let): „V každé ulici budou aspoň dvě pekařství, dvě cukrárny, dvě hospůdky a mnoho dalších obchůdků, to všechno bude přirozeně soukromé, takže ulice a různé části obcí a měst začnou získávat opět svou nezaměnitelnou tvář a atmosféru. Budou se znovu vytvářet přirozená malá lidská společenství, jako je komunita ulic či obytného bloku, a lidé budou nově zakoušet fenomén domova; nebude už možné, aby člověk nepoznal, ve kterém městě se ocitá, protože je všechno všude stejné.“ A prezidentem podle tehdejších Havlových představ měl být „nějaký šedovlasý moudrý profesor s šarmem Richarda von Weizsäckera“. Je to nesmírně srandovní prognóza, zjevně díky tomu, že Havel v ní očividně necestoval do budoucnosti, ale do minulosti, do zidealizovaného vlastního dětství (navíc prezident je střižen podle TGM, na něhož se nemůže pamatovat, ve skutečnosti se prezidentem stal šedovlasý profesor, ale Havel z toho moc velkou radost určitě neměl.). Panu Zídkovi to ovšem imponuje.

Čtvrtek 21. července: Věci veřejné prosadily původní sazby DPH pro příští rok a potom jejich ministři ve vládě pro návrh nehlasovali. Podle slov Radka Johna by se na řešení problému státních financí měly spravedlivě podílet všechny skupiny obyvatelstva. Nelze „chránit lektorát nějaké strany, který je zrovna bohatý a bude vynechán“. I když preference např. ODS setrvale chřadnou, je i tak její lektorát natolik početný, že kdyby ho představovali pouze bohatci, tvořili bychom v tomhle ohledu světovou špičku. Nebo snad považuje pan John za bohatce každého, kdo má víc než průměrný plat, resp. příjem?

Senát odhlasoval (i hlasy přítomných senátorů ČSSD s výjimkou Jiřího Dienstbiera) zákon o třetím odboji. Při debatě, která hlasování předcházela, se mluvilo i o případu Bratří Mašínů. Senátor Jaromír Štětina se domnívá, že by podle zákona měli být oceněni, protože se na činy odbojových skupin nemůžeme dívat prizmatem mírového pohledu. Poukázal na to, že podle mnohých historiků a politiků bylo Česko „v době totality“ fakticky ve válečném stavu. Co je to „doba totality“? V letech 1948-89 jsme byli ruskou kolonií, toť vše. A žádná válka u nás nebyla, jediná válečná akce byla ruská invaze v roce 1968 (bolševické Rusko muselo čas od času své kolonie znovu dobývat). Zákon o třetím odboji dostane teď k podpisu prezident Klaus, v Právu v té souvislosti připomínají, že Klaus Mašíny nikdy nevyznamenal, protože je považuje za kontroverzní osoby, které rozdělují národ. To ale taky není žádný argument, osobou, která rozděluje národ, byl dlouho i T. G. Masaryk, a zaplať Pán Bůh za to, že rozděloval. Problém bratří Mašínů byl jen v tom, že používali prostředky občanské války v době, kdy u nás žádná občanská válka nebyla.

Věci veřejné prý hodlají odložit na neurčito postupné proplácení 59 miliard korun církvím (mají je dostat za jejich někdejší majetek, který nebude restituován). Platby mají podle VV začít, až na tom bude státní pokladna lépe, to znamená, přeloženo do hovorové řeči, až naprší a uschne. Církvím se to pochopitelně nelíbí, ministru kultury taky ne, veřejnosti se to nepochybně líbit bude, a proto to taky pan John vytáhl. O tom, že by jeho návrhem stouply VV preference, ovšem dost pochybuji.

Právo podrobně informuje o článku v Le Monde, odsuzujícím Maďarsko, které se prý mění v autoritářský stát v srdci Evropy. Jedná se o krátký nepodepsaný komentář z 17. 7. s názvem „Maďarsko? Autoritativní stát v srdci Evropy“, který velmi zuřivě reaguje na to, co řekl francouzský ministr pro evropské záležitosti Wauquiez (mezitím změnil ve vládě resort) maďarskému časopisu HVG. Maďarsko prý (během svého předsednictví v EU) poskytlo důkaz, že si zaslouží své místo v srdci Evropy (zdá se, že důvodem hněvu je i úspěšné jednání premiéra Orbána s činským ministerským předsedou Wen Ťia-pao). Článek je plný demagogických a zavádějících tvrzení: např. že se Maďaři dodnes nevyrovnali se ztrátou dvou třetin území v roce 1920 (Trianonská smlouva), který je prý v „oficiální“ veřejné debatě považován za „největší tragédii moderního Maďarska“, nesrovnatelný s vyhlazením 400 000 Židů a Romů v roce 1944. Není jasné, zda jde o citát nějakého textu a co všechno ten text obsahuje. Maďaři, pokud vím, považují za tragédii, že se Trianonskou smlouvou ocitla mimo území Maďarského státu jedna třetina národa. (Upřímně řečeno, být Francouzem, mluvil bych o Trianonské smlouvě šeptem, protože to byl vrchol smluvního řetězce, jehož nedůstojnou tečku tvoří jiná smlouva, totiž Mnichovská, a následující potupná vojenská porážka Francie.) Politika Horthyho Maďarska vůči židovským obyvatelům byla sice dosti hnusná, ale Horthyho režim se bránil vydat je nacistickému masovému vraždění – podobný statut, jaký měli naši židovští spoluobčané záhy po německé okupaci (hvězdy, ohavné zákazy, zbavení občanských práv a nakonec takřka úplné vyvraždění v nacistických „továrnách na smrt“) se v Maďarsku začal komplexně uplatňovat až po okupaci německou armádou v březnu 1944, i vzhledem k tomu asi polovina maďarských Židů přežila, deportace do vyhlazovacích táborů totiž Horthy v létě 1944, když se Třetí říše dostala do nesnází s Rumunskem, nechal zastavit, a německá loutka Ferenc Szálasi, kterého Němci dosadili poté, co Horthyho v říjnu 1944 svrhli a internovali, už vyvraždění nestihl provést do konce, protože území Maďarska postupně obsazovali Rusové. I z toho důvodu nechápu, co znamená „revizionismus ve prospěch maršála(!) Horthyho“, zmíněný dál v článku, o Horthym se má mluvit věcně, jeho portrét není předem hotový a daný. K preambuli nové maďarské ústavy lze mít spoustu výhrad, ale s hodnocením Horthyho vůbec nijak nesouvisí. Srovnání Horthyho s Pétainem je ahistorické a nesmyslné, Horthy se dostal k moci se souhlasem Dohody, tedy především Francie, a ne po nějaké ostudné vojenské porážce od Německa. „Povzbuzování iredentistických tendencí v maďarských menšinách sousedních zemí“ je tendenční a demagogické přehánění, každý maďarský stát se bude právem zajímat o osud Maďarů, kteří se bez vlastního zavinění, zato za mocného přispění Francie octli v sousedních národních státech. Žádný relevantní maďarský politik, a výslovně zdůrazňuji, žádný politik FIDESZu, nikdy nepřišel s iredentistickými požadavky, a totéž platí o politických představitelích maďarských menšin v okolních státech. Článek, který Právo v podstatě doslova přeložilo (nedivím se, jistě se jim líbil) je nevěcný a nenávistný až na půdu. Končí jakousi výzvou k evropskému tažení proti Maďarsku (samozřejmě v přeneseném slova smyslu). Je to dosti hnusné.

Pátek 22. července: Boj o Muchovu Slovanskou epopej pokračuje. V současné době se rýsuje možnost, že by mohla být umístěna v Praze, v bývalé jízdárně poblíž Pohořelce. Sice by to jakž takž odpovídalo jejímu významu (objekt je poněkud zastrčený a nepříliš vzhledný), ale Muchovu dědici se asi líbit nemůže, chtěl by nejspíš něco jako je jízdárna Pražského hradu, ne-li přímo Vladislavský sál). Já osobně jsem pro to, aby zůstala v moravském Krumlově, je to docela přiměřené. Slovanská epopej je dílo toho druhu jako Maroldovo panorama bitvy u Lipan nebo obraz Bitva se Švédy na Karlově mostě, umístěný v petřínském Bludišti. Lidé, kteří si předtím párkrát natloukli nos o skleněná zrcadla, jsou vnímavější k uměleckým hodnotám tohoto druhu. Muchův problém je jen v tom, že ve vytváření panoramat (zatím bez reálných předmětů v popředí) vytvořil zřejmě světový rekord. Pokud jde o samu „slovanskou myšlenku“, cituji svého oblíbeného autora: „Komu by napadlo jmenovati Vlacha bratrem Španěla a Francouze aneb Angličana s Němcem do stejného národu počítati? A zrovna tak jako Španělé a Portugézi, Francouzové, Vlaši dohromady jsou románští národové, a Němci, Dáni, Švédi, Norvézi, Holandčané germánskými národy slovou, zrovna tak jsme my, Poláci, Ilyři, Rusové atd. slovanskými národy a jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenství všeslovanské.“ (Karel Havlíček, Slovan a Čech, Pražské noviny 15. 2. – 12. 3 1846).

Podle agentury SANEP (provozuje se na internetu a její výsledky se obvykle liší od ostatních agentur) vede v preferencích pro volby do PS ČSSD. Vyhrála by ve všech krajích kromě Prahy (tam vede TOP09), má všude přes 30% voličů, ve dvou krajích se blíží 40%, v Moravskoslezském tu hranici dokonce přesahuje. Na druhém místě je ODS, na třetím TOP09, VV by se do PS nedostaly (zaplať Pán Bůh za to), zato má šanci na návrat KDU-ČSL. Prognóza poněkud připomíná výsledky voleb v r. 1946 v tom, že vítězná strana se blíží 40%, všechny ostatní jsou o hodně slabší.

Ministerstvo obrany bude rozhodovat o tom, kdo dostane finanční kompenzaci za účast na odboji podle nového zákona. Významní disidenti (Vondra, Ruml) ji požadovat nebudou, přesto ministerstvo očekává víc než padesát tisíc zájemců. Jistě, svůj podíl budou nejspíš nárokovat prof. Hořejší, prof. Bartek a další (viz naše glosa z minulého týdne).

Podle agentury CVVM jsou 3/5 lidí proti standardu a nadstandardu ve zdravotní péči. Člověk se těžko zbavuje dojmu, že stav, kdy cena nejlepší péče je nedefinovaná a platba se řeší podle okolností neformální dohodou mezi poskytovatelem a přijímajícím - stav známý z bolševismu, který našim lidem, tedy těm, co se v něčem podobném cítí jako ryby ve vodě, nejspíš vyhovuje. (Upřímně řečeno, mluvit o standardu a nadstandardu je zavádějící, lékař by měl stanovit, co léčba obnáší, a pojišťovna, co z ní uhradí. Nemusí uhradit všechno).

Komunistický prokurátor Vaš, který proslul v padesátých letech, má opět šanci stanout před soudem. Je mu 95 let. Je zjevné, že činy, kterých se dopustil, by měly být minimálně veřejně označeny za trestné. Na druhé straně, člověk se těší na třicátá léta tohoto století, kdy už procesy s polovičními mrtvolami samy od sebe vyjdou z módy (ustane přísun obžalovaných), nebo případně na dobu bližší, kdy budou spáchány čerstvé masové zločiny, takže se stane aktuálním stavět přede soud lidi o dost mladší. Vsadil bych se, že to nepůjde a bude se čekat až dozrajou k věku nad devadesát. Jakýsi soucit projevily naše úřady a naše veřejnost jen v případě lidí podezřelých ze zvěrstev na vyháněných Němcích. Z těch, pokud se nemýlím, nestanul po roce 1989 před soudem vůbec nikdo.

Nový personální šéf ministerstva školství a Klausův protégé Ladislav Bátora se bránil proti nařčení, že navštívil jakousi prý neveřejnou antisemitskou přednášku slovy: „Pro sestavení mé knihy pro mne bylo podnětné seznámit se s některými jmény. A hlavně jsem nevěděl, že je to nepřípustné.“ (cituji dle MfD). Jistě, nepřípustné to třeba není. Ale je to velmi charakteristické.

Karel Kříž v Lidových novinách píše: „Nechápu proč se českým důchodcům stále dokola kompenzuje každý „pšouk“ v situaci, kdy se na už tak vysokém sociálním pojištění vybere méně, než co se důchodcům následně rozdá. Přitom, při vší úctě ke stáří, právě tato generace důchodců komunismus (a tedy neuvěřitelnou hospodářskou devastaci) v této zemi zavedla, podporovala ho a do poslední chvíle držela.“ Je vidět, že myšlenka kolektivní viny je u nás hluboce zakořeněná.

A tamtéž najdeme i článek Miloslava Bednáře, pozoruhodný z jiného hlediska: autor je zjevně zcela nesvůj a pero mu neslouží, když píše o něčem jiném než o zločinných Sudeťácích (a jejich domácích přisluhovačích) nebo o zrůdné Evropské unii.

Sobota 23. července: Podle ministra Kalouska lze v případě, že Věci veřejné budou souhlasit s jednotnou 19% sazbou DPH, hovořit nikoli snad o zavedení nové sazby přímé daně fyzických osob, ale o parametrech této daně. Těžko se ubránit dojmu, že si připravuje půdu pro ústup. Přitom jiná než rovná daň z příjmu fyzických osob je problematická nejen ekonomicky, ale hlavně morálně, protože je nespravedlivá, je to trest za velké příjmy.

Předseda ČSSD Sobotka prohlásil v rozhovoru pro Právo, že by ČSSD žádala předčasné volby v případě, kdyby se Věci veřejné rozhodly vládu nadále tolerovat jako nevládní strana. Z toho by bylo možné vyvodit, že pokud by odešly z vlády a projevily ochotu přidat se k opozici, nebudou přes všechny kritické a svalnaté řeči předáků ČSSD odmrštěny. Upřímně řečeno, docela bych sociálním demokratům přál, aby si taky užili, zač stojí spolupráce s VV. Podle Jiřího Ovčáčka, který rozhovor pořizoval, se Paroubek nechal slyšet, že ČSSD je jen ohon komety, jejíž jádro tvoří odbory. Paroubek nynější vedení ČSSD nenávidí, protože s ním z velmi pochopitelných důvodů nechtějí mít nic společného, odbory naopak si pěstuje (pokud jde o politickou image, trochu se odborářským papalášům podobá). Asi půjde spíš o přání expředsedy ČSSD než o skutečnost – jádro je ČSSD, ohon odbory.

Příloha Orientace se věnuje především Ludvíku Vaculíkovi, který se dnes dožil 85 let. Petr Zídek cituje v obsáhlém článku mj. ze slavného Vaculíkova projevu na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967: „Pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky.“ Pan Zídek z důvodů, které sice chápu, ale připadají mi poněkud legrační, vynechal pokračování: „Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já.“ Je vidět, že nedostatkem sebeúcty jubilant nikdy netrpěl.

Masakr v Norsku je záležitost, o niž mi přijde poněkud laciné meritorně psát, Události nejsou bulvár. Dělá mi trochu problém uvěřit, že tak úděsné vraždění (včetně atentátu na vládní čtvrť v Oslo) dokázal připravit a zvládnout jeden psychopat. Zábavné je, že se prý pro svůj koncept „Evropské občanské války“ snažil získat podporu a zbraně v zahraničí, mj. i v Česku. V knize „Evropská deklarace nezávislosti je o tom věta: „Úplně jsem ztratil motivaci během prvních dnů v Praze.“ Řekl bych, že je to konstatování, které našinci může znít aspoň trošičku optimisticky.

Pondělí 25. července: vrah z Osla bývá označován za pravicového extremistu. Má tím být naznačeno, že je to stádium, do kterého může docela logicky sklouznout každý „pravičák“, a pravičáci jsou u nás všichni ti, co nevěří na socialismus s lidskou tváří (dnes už se dokonce pracuje na jakési rehabilitaci normalizace, viz legrační články lidí jako prof. Hořejší, a náznaků v tomto směru je daleko víc). Příznačné je taky srovnání vraha s Romanem Jochem, s nímž přišel – kde jinde než v Právu – Zdeněk Zbořil. VYčůraně to okecal tak, aby to nebylo žalovatelné, takže je to jenom neuvěřitelná sprosťárna. Dá se z ní vyvodit, nepřímo, samozřejmě, že za trochu změněných okolností by mohl Nečasův poradce začít vraždit. Breivik byl ve skutečnosti úplný cvok a v názorech zcela nekonzistentní, odvolával se na Winstona Churchilla (jistě, typický zarytý pravičák, který reformovanému socialismu ruského typu jistě nepřál), ale i na liberála J. S. Milla nebo socialistu Beneše. Zvlášť vykutálené jsou jeho chvály na vyhnání sudetských Němců a na prezidenta Beneše (tak by se mělo zatočit v Evropě s muslimy), které ho staví do ideové spřízněnosti s kroužkem kolem prezidenta Klause.(Klause si ostatně velmi váží, a jakýpak je Klaus konzervativec). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ředitel policejního útvaru rychlého nasazení Libor Lochman v rozhovoru pro MfD píše, že mu dělá problém uvěřit, že Breivik pracoval sám. Uvádí dost přesvědčivé argumenty (ten člověk spotřeboval poměrně hodně střeliva, které rozhodně nemohl mít po kapsách). Já (jako laik v této věci) s mám taky problém s představou „osamělého vraha“. Lochman se zastává se norských kolegů proti výtkám ohledně jejich zásahu – na tom taky něco je, po každé takové tragické záležitosti se vždycky nadejde spousta chytráků, kteří křičí „všechno špatně“, takže se nakonec zdá, že by vyšlo nastejno, kdyby policie nedělala vůbec nic.

V MfD vyšel taky dosti neuvěřitelný článek nordistky Johany Ruthové, v němž se mj. praví: „Dominantní je v tomto směru právě norská sociální demokracie - Dělnická strana. Její mládežnická organizace, Sdružení dělnické mládeže (AUF), čítá 9 500 členů, má rozvinutou celostátní strukturu a působí nejen jako líheň mladých politiků, ale i jako radikálnější hlas podporující i místy korigující oficiální politiku kmenové strany. Právě na letošním celostátním letním táboře AUF na ostrově Utoya zazněl dva dny před osudným pátkem jednoznačný apel na Dělnickou stranu, aby v žádném případě nespolupracovala s hlasateli pravicového extremismu a xenofobie, aby nelegitimizovala krajně pravicovou Stranu pokroku a aby v předvolebním boji odvážněji polemizovala i s názory hlavní pravicové (konzervativní) opoziční strany Hojre.“ Nebylo by lepší, kdyby norští socialisté provedli rovnou vládní puč a s politickými oponenty naložili podle příkladu pana Breivika?

Lukáš Jelínek cituje v Právu poslance TOP089 Stanislava Polčáka, podle něhož bezpečnostní složky státu daleko víc a bedlivěji zkoumají projevy KSČM než legislativci ministerstva vnitra. To by prý mohlo v případě řádně registrované parlamentní strany vystačit na slušnou mezinárodní ostudu. Mohlo, třeba v Bělorusku nebo v Rusku. Komunistická strana je strana existující v rámci našeho právního státu a neporušující zákony. To ještě vůbec neznamená, že je to strana demokratická. Když někdo neporušuje zákony, neznamená to ještě, že je to slušný člověk, nýbrž jen to, že ho nelze zavřít. Je moc dobře, pokud se bezpečnostní složky opravdu bedlivě zabývají činností tohoto uskupení, pozornost si bezpochyby zaslouží.

Jan Keller taktéž v Právu píše o problematičnosti toho, aby někdo dostával finanční odměnu za to, že v boji proti minulému režimu zabíjel jiné lidi, resp. za zabití z politických důvodů. Pan Keller hlásá neodporování zlu (tedy jinak, než hubou). Myslím si, že když za „kulakem“ přišli, aby mu ukradli veškerý majetek, a on se neudržel a do jednoho z lumpů vrazil vidle, nelze ho soudit za to, že si nehrál na právní stát (jako si na něj hráli chartisté v docela jiné době, na konci 70. let). Zabitím z politických důvodů(mimo jiné) byly taky rozsudky v Norimberském procesu. K procesu lze mít spoustu výhrad (viz např. kapitola o senátoru Taftovi v Kennedyho Profilech odvahy), ale to neznamená, že by si odsouzení masoví vrazi nebyli špagát bohatě zasloužili. Pan Keller vychází z toho, že politika je jen takové kecání na oblbování lidí, život ho tomu zjevně za dlouhou dobu naučil. To ale není pravda, v politice jde o smrtelně vážné věci.

V LN se zastal Martin Hanus zesnulého Otty Habsburského proti Danielu Kaiserovi. To samotné chválím, v Kaiserovi je takový náboj žučovité nenávisti, že je možná dobře, že se z toho zatím může vypsat v novinách. Nejde o to, Ottu Habsburka adorovat, ale být k němu spravedlivý, a pan Kaiser očividně neví, co to je. Zaujal mne jeden odstavec z Hanusova článku: „Ani český komentátor to nemá lehké, má-li přiznat velikost Rakušanovi s modrou krví, který označoval Beneše za génia zla a odsun Němců za zločin. V takovém případě je už přímo národní povinností komentátora vysmát se pochvalným nekrologům a odhalit 98letého zesnulého jako „bizarní figuru“, která „získávala vážnost prostě s věkem“.“ Autor to zjevně myslí tak nějak na půl ironicky, ale poloviční ironie tady není na místě, je třeba být buď ironický na sto procent, nebo vážný. Habsburk se samozřejmě mýlil, když označoval Beneše za génia zla, Beneš nebyl vůbec žádný génius, nýbrž spíše nezodpovědný a ambiciozní blb, jehož politická dráha skončila ostudným selháním v roce 1948 (vyhnání Němců bylo jedním z rázných kroků tímto směrem, když zbavíte čtvrtinu obyvatelstva v zemi občanských práv, děláte všechno pro to, aby totéž mohli pak vaši političtí oponenti provést s vámi, což se taky stalo; svoboda je nedělitelná).

Úterý 26. července: Bilance řádění masového vraha v Norsku není 93, ale 76 mrtvých. To vyvolá při prvním poslechu dojem, že to nebylo tak strašné. Jako by se podařilo 17 lidí zachránit. Dojem je falešný. Ve skutečnosti mezi 93 a 76 zavražděnými není žádný rozdíl.

Breivik uvedl, že „v naší organizaci jsou ještě dvě buňky“. Měl jsem sice pochybnosti ohledně toho, jak to mohl všechno zvládnout sám, ale zrovna v tomhle případě je mi zjevné, že kecá, aby se udržel ve středu pozornosti.

Miroslav Mareš v rozhovoru pro Právo upozorňuje, že podle Breivika v Evropě roste odpor proti zvyšující se imigraci a islamismu. Prý něco podobného tvrdí i kancléřka Merkelová, hovoří o tom, že multikulturalismus selhal, a proti „naivnímu multikultutralismu“ se ohražuje i řada nevládních organizací. Ideový „záběr“ norského masového vraha je opravdu široký, a svádí k využití (pan Mareš to nedělá, jen upozorňuje na kuriozní názorovou pestrost Breivikova „vyznání“). Rozpoutá se teď hon na lidi, kteří někdy a v něčem řekli něco podobného jako ten člověk? Zdeněk Zbořil už ukázal prstem na Nečasova poradce Romana Jocha, Jiří Pehe dnes v Právu píše mlhavě, ale mnohoslibně o „fundamentalistech“. Aby v tom pan Joch nebyl sám, přiznávám se na rovinu a bez mučení, že jsem věřící křesťan, mám kritický vztah k „multikulturalitě“ a „politické korektnosti“, cítím sympatie k USA i k Izraeli, jako panu Breivikovi se mi líbí nejen Praha, ale i Budapešť, a dokonce mám taky rád Budvar. Zatímco to poslední bude možná v budoucnu v případě dobrého chování lidem tolerováno, ostatní se dostane na úroveň masové vraždy. To, že člověk (jako např. já) zatím nikoho nezavraždil a ani do budoucna se k tomu nechystá, nebude považováno za dostatečnou polehčující okolnost, spíš za nejapnou výmluvu. Pan Pehe vyzývá úřady, aby se věnovaly prevenci: fundamentalističtí extremisté prý totiž dost často neodolají tomu, aby svoje „pravdy“ čas od času nezveřejňovali. Já taky neodolám tomu, abych své názory čas od času nezveřejnil. Nemělo by se s tím něco dělat?

Martin Komárek píše v MfD v souvislosti s Breivikem o tom, že v tomhle případě společnost přiměřenou odplatu nemá. Jistě, trest je především prevence a ochrana společnosti, uplatňování spravedlnosti v civilizované společnosti je neseno vědomím, že lidská spravedlnost je ve své podstatě nedokonalá, a vírou, že se provinilci nakonec zcela přiměřeného a zcela spravedlivého trestu dostane. Kde taková víra není, zvrhává se výkon spravedlnosti dřív nebo později v lynč.

V MfD se lékařský genetik Kristián Koubek vrací k problému prof. Bartka. Nerozumím v jeho článku jedné věci: říká o sobě, že když se ho estébáci pokusili v souvislosti s jeho stáží v Británii přimět ke spolupráci, říkal jim, že tam přijel za vědou a že ho jiné aktivity nezajímají. A v té souvislosti píše, že bylo pro mnoho odborných pracovníků složité říci „orgánům“ ne to nechtějte, na to nepřistoupím. Mně se zdá jeho tehdejší odpověď naprosto dostatečná a přiměřená, proboha, proč by jim měl navíc ještě vykládat, že jsou svině! A problém lidí, kteří se kvůli vědeckému růstu uvázali ke spolupráci s StB, je už dávno zformulován: „Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?“ (L 9,25).

Ředitel Národního parku Šumava Stráský (a nejen on) má problém s „aktivisty“: v tomto případě ekologickými, aktivisté jsou dnes převážně ekologičtí, občas se někam nastěhují a mučí ty, kteří o území, kde se uhnízdili, pečují, i ty, co tam nebo poblíž ke své smůle bydlí (svého času drželi pěkných pár let jako rukojmí obyvatele Plzně, když blokovali výstavbu dálničního obchvatu města). Policisté je pak musejí přenášet z míst, kde překážejí více, na místa, kde překážejí méně, což je vydáváno za akt teroru. Aktivisté bývají většinou, jako všichni fanatici, asketičtí a vychrtlí, najdou se však i vypasení (mám podezření, že jsou vychrtlými najímáni za tím účelem, aby se policisté pořádně nadřeli). Škoda, že neexistuje nějaký postřik, který by je humánním způsobem vypudil z místa jejich protestu. Šumava si prý pomůže sama. Jistě, po nějaké době bude holá jako vrcholky Krkonoš. Není náhodou v samotné myšlence „Národního parku“ něco zvrhlého? V lese má být pořádek.

Město Cheb se soudí s Německem o les, který zakoupilo v roce 1927. Informaci je třeba upřesnit. Město Cheb v roce 1927 koupilo les v Německu. V letech 1945-6 bylo do Německa komplet vystěhováno (ne ovšem do lesa, který vlastnilo). Les patří novému městu Cheb, které jej chce odprodat (Německu, nikoli tomu městu Cheb, které bylo do Německa slušně řečeno vystěhováno). Jistě takový kšeft se formálně vzato dá dělat, já bych se při něm jako prodávající ovšem hrozně styděl, takže bych měl problémy se šponováním ceny.

Středa 27. července: Masový vrah Breivik je podle svého obhájce nepříčetný a tedy nezodpovědný za své činy, protože si myslí, „že je ve válce a takové věci může dělat“. Pokud by tato obhajoba (tj. myslet si, že jsme ve válce, je projevem nepříčetnosti) byla uznána, možná by se stala precedentem platným i v širším rámci, než jen Norsko, a nejen pro pohled na přítomnost, ale i na minulost. Např. u nás si mnoho lidí myslí, že jsme od roku 1948 do konce stalinismu, nebo snad až do roku 1989 byli ve válce. Ten precedens by se pak mohl vztahovat i na ně.

Právo podrobilo české europoslance výslechu, pokud jde o jejich majetkové poměry. Ptali se jich např.: v jakém vozidle jezdíte, jaké vlastníte nemovitosti, jaké máte úspory v Kč. Myslím, že do těchto věcí nikomu nic není, a když se europoslanec Ouzký ohradil, že dotazy jdou nad rámec dobrých mravů, má pravdu.

Jiří Čunek se podle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě musí omluvit své bývalé sekretářce Urbanové za to, že ji po dobu několika let urážel, ponižoval a označoval za lhářku. „Takové výroky by ponížily každého jedince, zvláště pak ženu“, prohlásila podle Práva v rozsudku soudkyně. Předpokládám, že přes ono „zvláště ženu“ má konstatování paní soudkyně obecnou platnost. U nás se stalo zvykem, že politici (v posledních letech např. Paroubek, Sobotka, Hašek a odboroví předáci) označují své oponenty bez jakýchkoli skrupulí za lháře. Zdá se, že by postižení mohli mít u soudu šanci, bylo by to dobře, protože by to přispělo ke kultivaci české politiky.

V současné době už se u nás moc nediskutuje o tom, zda bylo vyhnání sudetských Němců hnusné nebo ne, ale jen o tom, zda ti z nich, co byli v té době zamordováni, smějí mít hrob nebo aspoň kříž tam, kde k činu došlo. U Dobronína vztyčil jeden občan, který si myslí, že se to sluší, na místě činu dřevěný kříž. Zakrátko ten kříž někdo podřízl. Nahradil ho tedy (na soukromém pozemku) křížem bytelnějším, železným. Nato si místní starosta (KSČM) stěžoval na policii a zjevně i na stavebním úřadě. Stavební úřad teď zkoumá, zda čtyřmetrová konstrukce, jejíž poničení je zřejmě nad síly místních vlastenců, neznamená problém z bezpečnostního hlediska. Navíc prý pozemek pod stavbou nebyl vyňat ze zemědělského půdního fondu. Průběh sporu bude nepochybně zajímavý, možná se via facti ukáže, že ani hroby či kříže se v ČR nepřipouštějí.

V Právu píše dnes pan Theodor Spitzer na okraj masové vraždy v Norsku, že evropská levice neví, co má dělat, a z možností být jemnější verzí pravicových stran, nebo skutečným bojovníkem proti nim si volí „v nejistotě a strachu“ tu první. ve skutečnosti jde o volbu mezi pojetím politiky jako diskuse a mezi pojetím politiky jako třídního boje. Pan Spitzer křivdí naší ČSSD, ta se nějak ještě nerozhodla, Špidla volil to první, Paroubek to druhé, dnes se neví.

Václav Klaus odmítl v australském parlamentu projít bezpečnostním rámem. V budově měl poskytnout rozhovor australské televizi ABC1, která tam má studio. Považoval to za nedůstojné a ponižující. Jeho mluvčí se vyjádřil v tom smyslu, že je nemyslitelné, aby hlava státu procházela takovým zařízením, a už vůbec ne v případě, že jde o účast v televizním vystoupení. Klaus byl zjevně nabuzen způsobem, jakým ho pojednávala australská média a australští politici (o tom jsem psal a připadalo mi to urážlivé vůči ČR, Klaus není jen odpůrce ideologie globálního oteplování, ale i hlava státu). V tomto případě jde ovšem o něco jiného než o ostzrakizaci prezidenta. Pokud jde o bezpečnostní opatření, vztahují se i na pána i na kmána. Klaus pro sebe vyžaduje extrabuřty kvůli prezidentskému titulu, navíc byl v Austrálii na soukromé návštěvě. Těžko se ubránit dojmu, že na sebe chtěl pro něho obvyklým způsobem upozornit. Podařilo se mu to, ale myslím, že není o co stát.

Exministr Petr Miller je zklamán sociální demokracií, zejména Milošem Zemanem (který ovšem už v ČSSD není). Proto teď volí komunisty, slyšel by však i na nabídku ČSSD, samozřejmě ne pouze na řadové členství. Pan Miller je zvláštní případ. Bezprostředně po převratu si ho tehdejší disidentské špičky všimly a vybraly jako představitele dělnictva. Patřil k lidem, kteří se ve správnou dobu octli na vhodném místě. V letech 1990 – 1992 jsem byl poslancem FS ČSFR a můj základní dojem z Petra Millera je, že na svou funkci (federální ministr práce a sociálních věcí) absolutně neměl a že to o něm všichni věděli. Proto se jeho politická kariéra po roce 1992 rychle uzavřela. Po devatenácti letech se nabízí komunistům. Je to jen smutné svědectví o tom, jak se situace v posledním půlroce proměnila: pan Miller funguje jako lakmusový papírek, který signalizuje, že se to nyní považuje za možné, únosné a schůdné.

Podle Petra Zídka v dnešních LN měla policie masového vraha z Osla bez skrupulí zastřelit, jeho tělo spálit a popel hodit do moře (proč ne rozházet po silnicích, jako se to stalo kdysi u nás). Myslím, že existují účinnější způsoby, jak se vyrovnávat s činy lidí, jako byl Anders Behring Breivik. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 28. července: V Právu jsem si dnes přečetl: „Několik názorově spřízněných expertů, houf vysloužilých politiků ODS a pár zaměstnanců úřadu vlády, kteří jsou prý tajní. Tak vypadá poradní sbor předsedy vlády.“ Vypadá to, jako by nebylo v pořádku, že si premiér vybírá experty názorově spřízněné. Mělo by mít i poradce, kteří s ním zásadně nesouhlasí?

V šumavské lokalitě Na Ztraceném se zatím dramaticky množí nikoli kůrovec, ale aktivisté. Už je jich třikrát víc než v pondělí (tj. 60, zaměstnávají svou aktivitou padesát policistů). Připoutávají se ke stromům a k sobě navzájem soustavou řetězů a trubek, aby byli nesnadno odstranitelní, policie však prý řetězy a trubky nakonec technicky zvládla. Na Šlunkovsku nehrozí aktivisté, ale technoparty, tam bude účastníků asi 2000, tak velký počet už nelze označit za aktivisty. Letní technoparty jsou něco podobného jako husitské spanilé jízdy, včetně toho děsivého zpěvu (zde spíš hudby), která by nepochybně obrátila obyvatele okolních vesnic podobně jako kdysi husitský zpěv křižáky na panický útěk, jenže oni bohužel nemají kam utéci.

Martin Hekrdla (taktéž v Právu) se pohoršuje nad tím, že „politologové a někteří politici rozhlašují“ (slovo „rozhlašují“ naznačuje, na rozdíl např. od slova „prohlašují“, že jde o činnost podezřelou a svým způsobem suspektní) masového vraha Breivika za „psychopata“ (zatímco ve skutečnosti je nejspíš krajním výhonkem pravice, jejíž mainstream představuje u nás Petr Nečas, že?). Když je někdo psychopat, neznamená to žádné vyvinění, většina masových vrahů jsou psychopati, což vůbec neznamená, že by nebyli za své činy trestně odpovědní. A řeči o „nordickém týpku“ mi zní jako urážka Norů (hanobení národa, rasy a přesvědčení). Jaký týpek je pan Hekrdla?

Rozhovor Práva se Synodním seniorem Českobratrské církve evangelické Joelem Rumlem je zajímavý zejména jako prezentace názorů pana Oldřicha Dandy, který ho pořídil. „Církve, zvláště ta katolická, se v Česku historicky znemožnily.“ To je zajímavé, jak a proč, já vím o spoustě jiných organizací, které se u nás historicky znemožnily nesrovnatelně víc, jedna např. po mnoho let vydávala noviny, do nichž pan Danda píše. Jiná otázka: „Jakou vidíte možnost nápravy za situace, kdy mít peníze patří mezi největší ctnosti?“ Pan Ruml z neznámých důvodů na obě otázky přistoupil, zatímco tu první měl rázně odmítnout (žádné církve se tu historicky neznemožnily a ty protestantské zvlášť ne) a k té druhé minimálně podotknout, že mít peníze sice an sich není ctnost, ale taky to an sich není žádná ostuda a hřích, jak se nám snaží namluvit různí postbolševici (nemít peníze samozřejmě taky není hřích, ale ani přednost).

Václav Klaus se vyznamenal hned dvojím způsobem. Především (o tom jsem psal už včera) údajně odmítl projít bezpečnostním rámem v australském parlamentu, dnes to upřesnil, neodmítl projít rámem, jak prý tvrdí zdejší „mediokracie“ (je pozoruhodné, jak Klausovi vadí svoboda tisku), nýbrž odmítl jen čekat za stovkou školáků, kteří měli kontrolou projít taky. Pracovnice australské televize, která ho vedla do studia, ovšem říká něco jiného, mělo by se vyjasnit, kdo tedy má pravdu, dále taky to, zda šlo o stovku školáků nebo třeba jen o dvacet. A konečně, zvláštní postavení prezidenta je v tom, že by ho nikdo neměl zbůhdarma urážet (v tom je Klausova nabroušenost na australská média a politiky trochu pochopitelná, dělali to), ale ne v tom, že by směl předbíhat třeba ve frontě na rohlíky. Pokud mu hrozilo, že dlouhé čekání ve frontě na rám mu rozbije pracovní program na ten den, mohl ty školáky požádat nebo spíš poprosit, aby ho pustili, nebo požádat pracovnici televize, aby průchod uspíšila, a teprve pokud by byl odmítnut, slušně se omluvit a odejít. Druhá zvláštnost je prezidentovo vyjádření k teroristickému útoku v Norsku. Podle Klause je to důsledek přílišné zpupnosti a malé pokory dnešní postmoderní společnosti. Tak za prvé, když prezident obviňuje dnešní společnost z přílišné zpupnosti a malé pokory, je to trochu podobné, jako když tygr kárá králíky z přílišné masožravosti. Za druhé, i když je to nehorázné přehánění, jsou mi aspoň trochu pochopitelné řeči o tom, že Breivik je extrémní výhonek evropské „pravice“ (v tom smyslu, že chápu, jak to mohlo ty, kteří takové řeči vedou, napadnout). Tohle mi připadá jako z Marsu. A za třetí, prezident opět přichází s teorií příčiny a následku (příčina – zpupnost a malá pokora společnosti, důsledek – vraždící maniak). Ve skutečnosti jednal pan Breivik ze svého svobodného rozhodnutí, a taky za to ponese před Bohem i před lidmi zodpovědnost.

V Právu (zahraniční rubrika) se taky mluví o „autoritativním komunistickém státě“ (rozuměj v severní Koreji). To už mohli taky rovnou napsat „konzervativní“.

„Stát lidem otráví spoření“, zní titul otvíráku v MfD. Ministerstvo financí chce totiž, aby státní příspěvek do stavebního spoření se vyplácel jen tehdy, kdy aspoň část úspor se použije opravdu na bydlení. To mi připadá logické, jinak je „stavební spoření“ jen podobný eufemismus jako název „Sportka“ pro loterii (zavedli ho kdysi bolševici). Proč by tu mělo být dvojí spoření, které se navzájem odlišuje tím, že jedno stát dotuje druhé ne, a jinak ničím?

Pátek 29. července: podle agentury Factum Invenio by volby do PS nyní vyhrála ČSSD s 29,1%, druhá ODS má 16,7, těsně ji následují komunisté, kteří přibrali a dosáhli 16,3%. TOP09 by dosáhla 14,7%, do Sněmovny by se dostali ještě lidovci s 5,5 a zelení s 5,2%. Převedeno na mandáty to znamená 73 křesel pro ČSSD, po 39 pro ODS a KSČM, 33 pro TOP09. Lidovci by měli 9 a zelení 8 mandátů. Věci veřejné by se s 3,7% do Sněmovny vůbec nedostali. Výsledky (TOP09 nebývá v odhadu až tak neúspěšná, i když se často např. od CVVM a STEMu liší) napovídají, že posílení komunisté by při vytváření koalic hráli velmi podstatnou roli. ČSSD by mohla vládnout s jejich podporou tak říkajíc zpoza křoví, nebo v koalici s ODS s tím, že komunisty bude mít stále v rezervě pro případ, že ODS nebude dost vstřícná. Rád bych věřil, že by ODS do takového spojenectví nešla, ale po tom, co bylo možno sledovat v posledních měsících, si nejsem až tak jistý.

Protestující obyvatelé vesnic na Šumavě (bylo jich nakonec 250) zavítali i na místo, kde se rojí ekologičtí aktivisté. Těch je jen něco přes šedesát, a tak když viděli táhnout křižácké vojsko, honem slezli ze stromů a někam se zašili. Když všechno skončilo, vrátili se a vylezli znovu do korun, kde se očividně cítí jako doma. Pak někdo nahlásil, že v těžebním areálu je umístěna puma. Aktivisté, dřevorubci i policisté tedy museli místo opustit. Bombu se nepodařilo najít. Jsou v podstatě tři možnosti: a) Zprávu o pumě rozšířilo vedení parku a těžaři, aby zabránilo aktivistům plnit jejich vznešené poslání b) zprávu o pumě rozšířili aktivisté, aby získali čas, během něhož se jejich kamarádi kůrovci v klidu rozmnoží a rozlezou po Šumavě (rozlézání se očekává někdy v příštích dnech) c) Puma je skutečná a nastražila ji Al Kajdá, aby nás zasáhla na citlivém místě tím, že zničí šumavské hvozdy. Ekologickým aktivitám (a nejen jim) je věnována naše dnešní glosa.

Polská vláda dnes skutečně zveřejnila zprávu, podle které se sice na tragické letecké nehodě u Smolenska podílelo svými chybami i ruské řízení letového provozu na smolenském letišti, ale hlavní vinu nese posádka polského letounu. Nemohu si pomoci, ale v tak citlivé záležitosti (polsko-ruské vztahy jsou zatížené reminiscencemi na minulost a konzervativní opozice Tuskovu vládu kritizuje už teď za údajnou servilitu vůči Moskvě) je to od polské vlády projev serióznosti a jisté odvahy.

Sobota 30. července: od prvního srpna nehrozí řidičům, kteří budou mít v krvi do 0,3 promile alkoholu (cca jedno malé pivo, ale není to jisté) tři trestné body. Na policistech ovšem záleží, půjde-li přestupek až do správního řízení, kde řidiči mohou zaplatit až 20 000 Kč pokuty a přijít o řidičák až na půl roku. Podle slov ředitele dopravní policie Tržila je totiž reakce řidičů na alkohol individuální, takže když policista usoudí, že řidič sice porušil nulovou toleranci k alkoholu, ale nevykazuje známky opilosti (chtěl bych vidět člověka, který vykazuje známky opilosti po malém pivu), nemusí to „orgán“ vůbec zaznamenat jako přestupek. Může, ale nemusí. „Pro posouzení jednotlivých případů tedy bude hodně záležet na chování řidiče při silniční kontrole“, dodal ředitel mnohoslibně. Panu řediteli je třeba připomenout: běda tomu, zkrze koho přichází pokušení. Jinak si zcela obecně myslím, že nulová tolerance je sice nesmysl a nějak mi souzní s totalitním režimem, ale rušit ji nelze, protože, jak kdysi trefně poznamenal nějaký vysoce postavený dopravní policista, všichni by začali chlastat (to neironizuji, je to nadsazené, ale je na tom mnoho pravdy). Nynější řešení není ani zachování nulové tolerance, ale ani její zrušení. Vypadá to, že v sobě spojuje nevýhody obojího. O tom, zda bude nulová tolerance zavedena, rozhodne případ od případu zasahující policista.

Ještě poznámka k průzkumu volebních preferencí, který pořídila agentura Factum Invenio (psal jsem o něm včera). V MfD je u zprávy titulek „Obliba ODS klesla na úroveň komunistů, ukázal průzkum“. To není úplně přesné. Nejen z tohoto, ale ze všech průzkumů od posledních voleb do PS je kontinuálně vidět, že se ODS fakticky rozštěpila v tom smyslu, že o své dřívější preference se dělí s TOP09. Přitom při rozštěpení se vždycky část preferencí ztratí. Jinak náskok ČSSD před ODS + TOP09 je pořád iluzorní. Navíc tu máme dvě strany (ODS a TOP09), z nichž každá je ta pravější, ale žádný prostředek. A pokud jde o komunisty – nejsou výsledky KSČM i ČSSD kontinuálně od obnovení ČSSD taky jen důsledkem jakéhosi rozštěpení přívrženců?

Podle Práva se v Rájci-Jestřebí účelově ztrácejí archiválie dokazující, že Hugo Salm byl kolaborant. V Vratislavicích nad Nisou je zase pamětní deska Ferdinanda Porsche, který byl esesák (je to jisté, napsal to totiž někdo v nějaké knize). To je důležitá věc: nezapomínejme živit v sobě hněv (užívám termínu Václava Bělohradského).

V LN (dnešní Orientace) píše překladatel Robert Novotný (mimo jiné) o českých a německých jménech obcí v Česku, a podotýká v té souvislosti: „Je až dojemné sledovat, jak usilovně se Němci mnohdy potýkali se svou mateřštinou ve snaze přeložit si české názvy do svého jazyka nebo mu je aspoň přizpůsobit.“ Zároveň by se mělo dodat, že totéž platí o Češích a českých názvech měst a vesnic v Čechách a na Moravě, které byly německé. Mnohé z nich až do roku 1918 (nebo snad až do roku 1945?) český název ani neměly. Pan Novotný uvádí jako příklad „odpovídajícího“ názvu Sokolov (německy, tedy možná by se mělo říci dříve, Falkenau). Sokolov se ovšem za první republiky jmenoval „česky“ Falknov. V bývalém hraničním pásmu „ČSSR“ je navíc spousta (kdysi německých) vesnic, přesněji řečeno bývalých vesnic, které dnes připomínají ruiny mayských chrámů ve střední Americe.

V diskusi na téma Breivik tamtéž přirovnává Petr Zídek k Breivikovi Menachema Begina. Měl by zároveň doložit, že Begin někdy spáchal atentát na dětský tábor (ne na sídlo britské mandátní správy) a zabil přitom desítky dětí. Dokud to neudělá, nezbývá mi, než považovat to srovnání za poněkud hnusné. Pokud jde o Breivika, rád bych taky upozornil, že dosud nebyla zjištěna žádná teroristická skupina, která by vycházela z podobné ideologie jako Breivik (jistě, třeba teď nějaká vznikne, ale nepovažuji to za pravděpodobné, bez antisemitismu a opovržlivého postoje ke křesťanství to v Evropě nejde, a v Česku bez toho druhého už vůbec ne).