Hlavy v písku

Petr Zídek napsal dnes v Lidových novinách: „Masového vraha z Osla měla policie bez skrupulí zastřelit, jeho tělo spálit a popel hodit do moře. Nezveřejňovat žádné jméno, smazat jeho internetovou stránku a všechny ostatní doklady jeho existence. Vydat krátké prohlášení, že šílený střelec byl rodilý norský občan, aby nevypukly vášně proti muslimům, kteří jsou hned z každé takové ohavnosti podezíráni. Účel nesvětí prostředky, ale prostředky ospravedlňují účel. Jestliže někdo neváhá pro své cíle – ať již jakékoliv – chladnokrevně zabít šestasedmdesát lidí, pak by se o něm mělo navždy mlčet, a ne mu dělat celosvětovou reklamní akci.“ S něčím podobným přišel včera v Mladé frontě Dnes Karel Steigerwald. Vypořádat se s případem Breivik takovýmhle způsobem – že ho učiníme neexistujícím od samého počátku, jako Mnichovskou dohodu – je hysterické, bezmocné a trochu zbabělé. O té věci je třeba mluvit a uvažovat, a proto musí být taky k dispozici všechny informace o tom, co se stalo.

Dějiny křesťanského Západu jsou od počátku dějinami boje s extrémy. Do extrému lze dovést každou ideu. Vznikají utopické a zároveň nelidské projekty, které se dají uskutečnit jen nelidskými prostředky (nevím, komu např. stálo za to přečíst si Campanellův Sluneční stát, je to klasický příklad z počátku novověku, ostatně i boj proti kacířství byl původně bojem proti extremismu). V Právu se teď radují, že je na paškále „pravice“. Příště mohou být na paškále zase oni, a bude to třeba stejně nevěcné. Koneckonců sám socialismus, emancipační hnutí čtvrtého stavu, podnítil řadu extremistických ideologií (nejproslulejší z nich byl marxismus), dříve než se dopracoval k přijetí demokratických pravidel hry a stal se silnou a významnou součástí politického dialogu, na němž dnes Západ stojí. Řadu extremistických ideologií je těžko označit za „levicové“ nebo „pravicové“, např. německý nacismus, spojení socialistického extremismu s extremismem nacionalistickým.

Všechny druhy extremismu jsou projevy politické impotence, hledáním jednoduchých receptů na řešení složitých problémů. Hlavní technickou pomůckou je pořádný klacek. Znamenají vždycky selhání. V konfrontaci s takovými selháními západní společnost, postavená na lásce k bližnímu (i nepřítel je bližní) a úctě k nekonečné hodnotě lidského života, dosud vždycky vítězila. Příště to už tak být nemusí.

Představu, že „islamisté“ (a odtud je jen krůček k širšímu pojmu, „muslimové“) se v Evropě příliš roztahují a je třeba tomu učinit přítrž, je třeba doplnit o to, co předcházelo: nevetřeli se do Evropy podloudně, nýbrž byli kdysi (spolu s jinými) pozváni, aby zde vykonávali práce, většinou nepříjemné a špatně placené, které se domorodcům už nechtělo dělat. Teď by je ti, co je pozvali, chtěli zase vyhnat. Pochybuji, že by si moc pomohli. Proti jejich víře (jistě, ve srovnání s tou naší primitivnější) jsou dnes už schopni postavit jen svou nevíru. Své vlastní dějiny chápou jako sérii ukrutných a surových zločinů, za něž je třeba se stydět. „Islamisté“ znamenají také, ne li především, zrcadlo, nastavené krizi politiky a krizi víry, která zmítá dnešní západní společností. Není to nic mimořádného, dějiny Západu jsou procesem neustálého vyrovnání se s podobnými krizemi. Nové je jen to, že dnes jakoby nás nenapadalo nic jiného, než v horším případě někoho vyhnat nebo zabít, v lepším strčit hlavu do písku.

lidovky.cz 27. července 2011