ARCHIV

O nenávisti

Českému národu hrozí opět smrtelné nebezpečí: schyluje se k tomu, že se do novogotické věžičky na Smetanově nábřeží vrátí jezdecká socha prvního rakouského císaře Františka I. Byla odstraněna v roce 1918 jako nežádoucí symbol habsburské monarchie.

Proti takovým plánům rozhořčeně protestují: Sdružení domácího odboje a partyzánů ČR, Svaz bojovníků za svobodu, Společnost dr. Edvarda Beneše a Masarykova společnost.

To je podivné: co má společného císař, který skonal před sto šedesáti osmi lety, a socha, vztyčená patnáct let poté, se ctiteli politiků vzdálených od něho o dvě až tři generace a s odbojem za druhé světové války?

Sám císař nebyl nic moc. Vystrašen Francouzskou revolucí zavedl v zemi zmrtvělou politickou stabilitu, založenou na policejním útlaku. Tuto linii držel až do smrti. Důsledkem byl revoluční výbuch v roce 1848. Kdyby dnes přišel někdo s nápadem zbudovat mu pomník, říkal by si o ubytování v Bohnicích. Tady ovšem nejde o zbudování pomníku, ale o obnovu historické památky. A ještě o trochu víc.

František první byl panovníkem v říši, k níž jsme kdysi patřili. Můžeme ho prohlásit za neexistujícího od samého počátku, stejně jako Mnichovskou dohodu? Chceme dělat to, co je podle našich národovců (ovšem jen tenkrát, když se mluví o sudetských Němcích) nejstrašnějším možným hříchem, totiž přepisovat dějiny? Jak je možné, že tak relativně nevýznamná osoba na sebe váže dlouho po smrti takové emoce? Považujeme ho dosud za nebezpečí a ohrožení pro naši národní existenci, takže i obnovit jeho pomník je pro nás nebezpečné? Maďaři, kteří s císařem neměli zvlášť harmonické vztahy, po něm pojmenovali jednu z hlavních tříd Budapešti a jednu městskou čtvrť (Ferencváros, příznivci kopané znají to jméno).

Postoj českých národovců k obnově pomníku prozrazuje něco o českém vztahu k vlastním dějinám. Vkládáme do nich pozoruhodný náboj nenávisti. Nikomu nebude nic odpuštěno. Naše dějiny jsou pro nás permanentní důvod ke vzteku a hysterii. Zasloužili jsme si přece něco daleko lepšího! Vztek je nepřítel spravedlnosti. Společností zmítá nesmiřitelná nenávist, a pokud se odpovědným lidem nepodaří snížit její úroveň, začne se u nás nejspíš zase jednou vraždit. Císařova socha v tuto chvíli funguje jako Bradáč u blízkého Karlova mostu, měří hladinu nenávisti ve společnosti. Její obnovení by dalo zprávu o tom, že vzteku a nenávisti ubylo.

Tezi o zostřování boje (nejprve národního, potom třídního) k nám vůbec nemusel vnášet Stalin, naši předkové ji vzali za svou už v polovině minulého století. Pro spravedlnost třeba dodat, že nebyli v této oblasti sami. Měli bychom se pokusit o to, zvrátit tento neblahý trend a smířit se mimo jiné i se svou historií.

A pokud by k tomu dnes posloužil zesnulý panovník, byl by asi poprvé, dlouho po své smrti, k něčemu opravdu dobrý.

26. července 2003