Vyházet politiky z oken

Vojtěch Dyk je, jak jsem si přečetl na internetu, mladý ambiciózní herec a frontman skupiny Nightwork. Tedy, pokud jsem to dobře pochopil, rodící se celebrita. Poskytl rozhovor pátečnímu magazínu LN. Vyjádřil se i k politice, a to dost ohnivě. K blíže nespecifikovaným slovům prezidenta Klause o “tajných nahrávkách“ poznamenal: „To mám pocit, že je opravdu čas vyjít do ulic.“ A pokračuje: „Chybí nám tady vášeň, jakou mají třeba Francouzi – vlítnout ven, zapálit auta… Vyházet ty politiky z oken – ona defenestrace měla smysl. Tehdy se politici museli bát, dneska se nebojí ničeho. Umělci by měli mít povinnost bouřit obyvatelstvo, aby s tím stavem společnosti něco dělalo.“

Když čtu takové řeči, zasteskne se mi po době, kdy se bát museli herci. Poznámka je nespravedlivá, báli se tehdy všichni. A ti, co svůj strach překonali, rozhodně nežádali vyhodit Husáka z okna nebo zapálit budovu ÚV KSČ. Dnes, jak nepřímo vyplývá ze slov pana Dyka, už se bát nemusíme, to je jistě pozitivum. Otázka ovšem je: neměli bychom se přece jen trochu bát plácat takové věci, jaké říká pan Dyk? Ne snad proto, že za ně dostaneme do kožichu, ale že je to lehkomyslné a nestydaté zároveň?

Pan Dyk je asi trochu obětí své profese: na divadelní scéně nebo před filmovou kameru se odehrávají umělé bitvy, lidé umírají jen na oko, prolévá se umělá krev. Dokázal by pan Dyk vyhodit z okna živého člověka, nemyslím z okna přízemní hospody, ale ze třetího patra? Pokud ho podceňuji (lépe řečeno přeceňuji), omlouvám se. I kdyby to úplně vážně nemyslel, je tu ovšem nebezpečí, že přijde někdo, koho to bude inspirovat a kdo bude mít chuť takové věci realizovat.

Pozoruhodné je taky rozvržení světa v podání pana Dyka: na jedné straně zlotřilí politici (dřív se říkalo „páni“), na druhé „umělci“ předvoj lidstva. Mezi nimi líná, beztvará masa, obyvatelstvo, kterou je třeba vyburcovat k činům. Pan Dyk má rád operu, připomínám scénu z jedné naší národní: „Udeřila naše hodina, otevřely se brány, pražská se vzbudila chudina a zahraje si na pány“ (a do toho brumendo, trochu stydlivě připomínající, co k revolučnímu kvasu neodmyslitelně patři: „nemeškejme, nemeškejme, kde co najdem, pobírejme…“).

Pozoruhodné je, že pan Dyk přitom jen hraje do noty nenáviděným politikům, totiž jedné jejich části, té opoziční (a jejich novinářské klace): situace je nebezpečná, hrozí revoluční výbuch (rozuměj pokud se včas nedostaneme k veslu).

Že politická situace v ČR není dobrá, ví skoro každý. Řeči pana Dyka jsou toho dokladem. Na druhé straně jsou dokladem toho, že pořád ještě máme svobodu. Jediné, co mi u něj chybí, je vědomí, že člověk za to, co řekne, nese odpovědnost – mám obavu, že pan Dyk pouze ví, že se mu nemůže nic stát. Ke svobodě ovšem nepatří jen vést takovéto řeči, ale taky důrazně se proti nim ozvat. Což tímto činím.

lidovky.cz 8. července 2011