Co týden dal

Středa 1. prosince: odpolední jednání na magistrátě proběhlo už relativně v klidu, dopoledne ovšem se ani organizátorům nepodařilo rozvášněné demonstranty, kteří obsadili jednací sál a zabránili zastupitelstvu jednat, uklidnit. Skoro se zdá, jako by se na ně (tj. na organizátory) vztahovala Havlova temná věštba „kdo seje vítr, sklízí bouři“. Protesty tohoto druhu se velmi snadno vymknou těm, kteří je vyvolali, z rukou, a z dvou tisíc právem rozzlobených demonstrantů se pak snadno stanou kraválisté trochu podobní těm, co je známe z fotbalových stadionů. Řeči o prasatech, prasácích, „házečkách“, rozbíjení huby a nabízení vajíček tuto proměnu podněcuje (běda tomu, skrze koho přichází pokušení!). Dva tisíce demonstrantů hlasitě protestujících na náměstí před radnicí má jakousi sílu a legitimitu, dva tisíce demonstrantů v jednací síni, kde nemají co dělat, má legitimitu nulovou. A mimochodem, opakování zvučných dutých frází typu „kdo seje vítr, sklízí bouři“ má svou komickou stránku, Martin Weiss v LN upozorňuje, že článkem s tímto názvem napadlo v roce 1989 Rudé právo výzvu Několik vět.

Jak se ukazuje, neodcházejí jen lékaři, o něčem podobném uvažují i „celostátní policejní ředitelé“ (cituji z Práva). Listu to sdělil odšedší náměstek policejního prezidenta Čech, který poté zakotvil jako náměstek na ministerstvu vnitra. Protože náměstkovských postů na ministerstvu je omezený počet, nedá se předpokládat, že by se dostalo na všechny. A protože se nedá předpokládat ani to, že byl o ně byl zájem v Německu a úvahy o tom, že by mohli skončit na druhé straně barikády (kde by o ně možná zájem byl), zásadně odmítáme, nezbývá než konstatovat, že lékaři jsou na tom líp. Boj o policejního prezidenta, který vede ministr vnitra s premiérem a asi i opozicí (přičemž policejní prezident má i podporu prezidenta), je poněkud zneklidňující a týká se ho naše dnešní glosa.

Ministr vnitra se ovšem nezabývá jen policejním prezidentem, má svůj sen. Sen se vtělil do návrhu rozpočtu Ministerstva vnitra na příští rok. Úřad počítá se ziskem 35 medailí na mistrovstvích světa a Evropy a s vytvořením 25 českých rekordů. Vyčlenil si na to už taky své lidi? A co s nimi bude, když neuspějí? Čeká je, vzhledem k tomu, že jde o „silové ministerstvo“, řečeno slovy Nerudovými „smrt v sedmi pušek dýmu“?

Vládní koalice uvažuje o tom, že by se starostové a primátoři volili přímo. To je výborný nápad: to, co se dnes odehrává na ulici, bY se přeneslo na půdu Úřadu. O bezmocnost by se bratrsky podělili primátor a zastupitelstvo a míra nepořádku v české politice by ještě výrazně vzrostla, i když se to může na první pohled zdát nemožné. Nápady a iniciativy tohoto druhu jsou tzv. „politické roupy“. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Čtvrtek 2. prosince: KDU-ČSL se profiluje proti vládní koalici: Podporuje odborářskou stávku 8. prosince (považuje stávku za krajní řešení, k němuž je možné sáhnout teprve tehdy, když ostatní prostředky selžou. Tato situace prý nastala, prohlásilo předsednictvo strany). Odborová stávka je ovšem namířená proti úsporné politice vlády a pokud uspěje, bude to znamenat, že se tu žádná kloudná a tedy bolestivá úsporná politika jiná neexistuje) nebude moci dělat. Zároveň je to v druhém plánu, je mi to líto, podpůrná stávka pro ČSSD, s níž je odborový skoromonopol těsně svázán. Stanovisko lidovců je signál, co strany, kterým tak či onak teče do bot, považují za populisticky nosnou profilaci.

Podobného rázu je angažmá ministra dopravy Bárty ve zdravotnické problematice (člověk by řekl, že uprostřed momentální sněhové katastrofy by ministr dopravy měl mít jiné starosti). Ministr je ovšem podle vlastních slov člen ekonomické porady ministrů a jako takový připravuje pro VV a předsedu Johna podklady pro koaliční vyjednávání o této problematice. Kromě toho je pan ministr, jak se říká, Johnova šedá eminence a fakticky prý stranu řídí. Sešel se za účelem přípravy reformy s předsedou ČLK Kubkem (který je zase v dobrých vztazích s dr. Rathem) a sejde se s ním znova, tentokrát už za účasti předsedy Johna (John je zjevně Bártův Medvěděv). Bárta též vyjádřil obavy z chystaného exodu lékařů (nevím, do jaké míry to VV získá stoupence, lidovci s odborářskou stávkou proti úsporám měli asi šťastnější ruku, ale u lidí pracujících ve zdravotnictví si nepochybně šplhne). To, že se ministr dopravy hodlá angažovat ve zdravotnictví, navíc takovýmhle způsobem, nesvědčí o premiérově pevné ruce.

To ovšem není nic proti tomu, co se děje na Ministerstvu vnitra. Frontální útok ministra Johna na policejního prezidenta jaksi zastřel skutečnost, že ministr jmenoval svým zástupcem náměstka Michala Moroze, který – mimo jiné - zatím nemá odpovídající bezpečnostní prověrku. První náměstek ministra Salivar, zastupující ODS, se ocitl na vedlejší koleji, a zlé jazyky tvrdí, že Moroz (který rovněž vzešel z prostředí bezpečnostních agentur) fakticky ministerstvo řídí. Na situaci reagoval stínový ministr vnitra ČSSD Jeroným Tejc, a podle toho, co uvádí ČTK, je jeho reakce ani ne tak útočná, jako spíš poněkud vyděšená. Vyzval Nečase, aby přiměl Johna k Morozově odvolání. K případu se ještě vrátíme. To, co se tu posledních dnech na vnitru dělo, ve mně totiž vyvolává reminiscence na jednu klíčovou událost z naší nepříliš vzdálené a nepříliš radostné minulosti.

Brněnský Městský soud odsoudil tři exstudenty architektury, aby se dopisem omluvili podagogovi z r. 1989 za to, že ho v listopadových dnech onoho roku nazvali arogantním a demagogickým kariéristou, zneužívajícím své postavení. Případ se táhne už od roku 1991, jeho peripetie jsou skandální a týká se ho naše dnešní glosa.

Pátek 3. prosince: prezident Klaus podrobil kritice vládní návrh na zdanění energie ze solárních elektráren a na serveru novinky.cz navrhl, aby solární energie byla zdaněna jen na rok, což by snížilo nebezpečí prohraných arbitráží. Zákon teď visí v Senátu, který ho může sněmovně vrátit. Nechápu, co je mu do toho. Má přijímat státní návštěvy, klást věnce a udělovat metály. Prezident by měl být pro parádu, zvlášť takový, co má sklony dokazovat, že je chytřejší než celá vláda dohromady a rozehrává coby (alternativní) hlava exekutivy vlastní politické hry. Takové chování, a ne zmíněný zákon, je nekoncepční a nesystémové -z hlediska fungování státu.

Změny na Ministerstvu vnitra pokračují. Podle deníku Právo je vypsáno výběrové řízení na činovníka, který má pečovat o „komplexní koordinaci zpracování koncepčních materiálů potřebných pro zasjišťování bezpečnosti státu“. Jeho zařazení má odpovídat zařazení velitelů celostátních elitních policejních útvarů a má to být aktivní policista. Změn na vnitru pod taktovkou Věcí veřejných se týká naše dnešní glosa.

Cca 150 umělců a tvůrců podepsalo otevřený dopis předsedům parlamentních politických stran (včetně KSČM) o tom, že Česká televize se vymkla kontrole a je v hluboké morální a profesní krizi. Nedovedu to posoudit, mám s ČT poté, co zakázali Šímův pořad Bez obalu (nikdo z prominentních signatářů dopisu tehdy myslím neprotestoval) minimum zkušeností, navíc signatáři jsou většinou umělci a baviči často z podhradí (nikoli Hradu, ale už jen Hrádečku). Navíc s nepolitickou, „zábavnou“ částí ČT nemám zkušenosti vůbec žádné. Mohu jen konstatovat, že úroveň zpravodajství bývá občas otřesná, člověk má někdy dojem, že je to vysíláno pod kuratelou Lidového domu a Kremlu. Ale že by se zrovna tomuhle pomohlo „odpolitizováním“ Rady ČT, tomu moc nevěřím, považuji za ideální, kdyby byla složena pod kuratelou politiků, a to tak vyváženě, že účastníci by pro samé zuřivé spory mezi sebou navzájem už neměli mít čas se do ničeho plést. To se ale zatím nikdy ideálně nepovedlo (občas trochu ano). Udělat politicky neutrální veřejnoprávní televizi se tu nejen nepodařilo, ale nikdo se o to zatím vlastně ani nepokusil.

Na summitu OBSE v Astaně (nejde o obyvatelnou planetu mimo sluneční soustavu, ale o hlavní město Kazachstánu) se česká diplomacie cukala podepsat neslaný nemastný dokument, jehož jediným cílem zjevně bylo nerozzlobit Rusy, a vydupala si právo vydat text, v němž vysvětlí své výhrady k té společné deklaraci (OBSE asi není tou nejvýznamnější mezinárodní organizací na zeměkouli). To ji slouží ke cti. Neshody na konferenci se týkaly mj. i ruské přítomnosti v tzv. Podněstří (separatistický východ Moldavie). Nechápu, proč to Rusům nepřenechají, žije tam většina slovanského obyvatelstva, je to podobný danajský dar jako ruský východ Ukrajiny. A kdyby se ho Moldaväné zbavili, poznalo by se daleko lépe, že jsou Rumuni (když mohou mít Albánci dva státy, proč by je nemohli mít taky podstatně větší Rumuni, když už žijeme v tak bláznivém světě).

Petruška Šustrová píše v LN v souvislosti s aférou Wikileaks docela pěkně o loajalitě. Jen jedné věci nerozumím: cítí potřebu se obhajovat před výtkou, že „disidenti“ zveřejňovali informace, které si „stát“ chtěl nechat pro sebe, porušovali tehdejší zákony a nebyli loajální. Zveřejňování informací, které chtěl stát tajit, píše Šustrová, byla loajalita k tomu státu, totiž vyšší stupeň loajality, loajalita k zákonům, který ten stát přijal. Pravda, výtka, že disidenti porušovali zákony, je nesmyslná. Které? Ale já se musím přiznat, že jsem k tomu státu nebyl loajální ani trochu, protože to nebyl můj stát, ale prachsprostá ruská kolonie. Člověk nemá povinnost být za všech okolností loajální k státu, v němž se octl, porušení loajality si však musí před sebou a před světem obhájit, což mu dá legitimitu (Šustrová v závěru přesvědčivě ukazuje, že v případě pana Assange o něčem podobném nemůže být ani řeči). Já za totáče cítil loajalitu k lidem, kteří tu žili, k tomu, čemu se říká národ. K bolševickému státu ne, to byla docela jiná věc (dnešní stát, přes jeho strašlivé chyby, za svůj považuji a loajalitu k němu cítím).

Ekumenická rada církví se obrátila otevřeným listem k české veřejnosti, vládě a parlamentu. Upozorňují na to, že duchovní jsou dosud placeni státem, ale ne proto, že by chtěli, nýbrž nedostatečnou ochotou státu (a já doplňuji, i velké většiny české veřejnosti) vyrovnat se s problémem zabaveného církevního majetku. Při té příležitosti připomínají, že průměrný plat duchovního u nás je 16 000,- Kč, tedy přes 7 tisíc pod průměrem (podle správného českého chasníka je ovšem údělem správného křesťana žrát žaludy, jinak je pokrytec). Existuje představa, že církve si mají vydržovat výhradně věřící. To je dobré, poté, co byly církve (zejména katolická) o veškerý majetek a restituce proběhly víc než nedokonale. Říkají to titíž lidé, kteří zuřivě protestují proti tomu, aby politické strany žily jen z členských příspěvků. Situace v ČR je taková, že církve jsou tu podle přesvědčení většiny lidí zbytečným balastem. Proto je odluka církve od státu nezbytností. Zároveň by církve měly mít možnost si na sebe vydělávat. Jako každý jiný.

No a na závěr se musím svěřit s tím, že jsem zažil malé překvapení. Dnes mi zavolal pan Palata z LN s tím, že by se mnou jako s pověstným expertem na Maďarsko chtěl udělat malý rozhovor k nynější politické situaci v této zemi. Odmítl jsem. A to z těchto důvodů: za prvé, pokud bych cítil potřebu něco k Maďarsku napsat, udělal bych to v článku (nejspíš v LN), jsem publicista, a když s Vámi dělá někdo rozhovor, kočíruje Vás on, já se rád kočíruji sám. Osoba pana Palaty jako kočího rozhovoru je pro mne poněkud problematická, což jsem mu nezatajil. Za druhé, nezabývám se podrobně maďarskou současnou politikou, nemám na to čas, zajímá mne jen vztah Čechů k Maďarům (v rámci vztahů malých středoevropských národů) zejména tehdy, když např. čeští publicisté (všimněte si, že nikoho nejmenuji) cítí potřebu na Maďary machrovat a dávat najevo sovou demokratickou nadřazenost. To, že současná maďarská vnitropolitická situace je nešťastná, cítí každý a kdekdo má chuť si zejména o maďarské středopravé politiky (tj. FIDESZ) pucovat boty. Je to snadné. To, co jsem považoval za možné a slušné k věci říci, řekl jsem v Maďarsku v rozhovoru pro maďarský list a v Událostech jsem to přetiskl. Cituji: „Mně je samozřejmě nynější maďarská vláda bližší než ta předchozí, i když i k té bych rád byl spravedlivý. Pro mne jako pro člověka zabývajícího se politikou je tu jeden problém: Orbán vyhrál příliš, vyhrál skoro všechno. Když si představím, že by se něco podobného podařilo u nás třeba ODS (jmenuji stranu, která je mi u nás blízká), vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě. Je nešťastné, když je zcela legitimním způsobem natolik marginalizovaná opozice (neodhlížím přitom od toho, že si to způsobila o značné míry sama). Skoro bych řekl, že hlavní úkol, který před FIDESZem stojí, je vyvarovat se pokušení tuto situaci zneužít.“ Howgh (to už tam není).

Sobota 4. prosince: vláda se rozhodla den před vypuknutím stávky zvýšit platy učitelů. Na průběh stávky to už nemůže mít žádný vliv, autobusy jsou tak říkajíc už přistaveny a to, proti čemu je stávka naměřena, je dáno mediálně a natolik pevně, že žádná pouhá skutečnost s tím nehne. Příznačné je, že podle agentury Factum Invenio 54% občanů se stávkou souhlasí (37% je proti), ale 46% lidí zároveň podporuje snížení nákladů na mzdy státních zaměstnanců. Tedy snížení ano, ale ne takovéhle (má to snad znamenat „ale nás vynechte?“). Ještě s podivnějšími výsledky jiného průzkumu přichází agentura STEM: 69% lidí považuje za povinnost státu zajistit práci každému, kdo chce pracovat, přičemž 62% lidí zároveň hodnotí určitou míru nezaměstnanosti jako pozitivní, protože vede k větší úctě k práci. Dá se to myslím vysvětlit dvojím způsobem: za prvé, že jsme dosáhli výrazného populačního přírůstku - už je nás 131%. Druhé možné vysvětlení by bylo, že těch 62% lidí si myslí, že stát nemá povinnost zajišťovat práci těm, co pracovat nechtějí, jen nerozumím tomu, jak nezajištění práce těm, co si to vysloveně nepřejí, může vést k větší úctě k práci.

Někteří poslanci Věcí veřejných zaujali pozoruhodné stanovisko k zákonu o třetím odboji. Považují ho za potřebný a užitečný, ale jen tehdy, budou-li z něho vyloučeni bratři Mašínové (má se to udělat zvláštním paragrafem?). Krajně liberální je jedna ze stranických blondýn, paní Kristýna Kočí, podle níž je uznání Mašínů menším zlem než kdyby zákon vůbec nebyl. To snad ani není třeba komentovat. K zákonu se vrátím, jakmile mi zbude čas. Je zjevné, že pokud ve společnosti o něčem existuje zásadní neshoda, nic se nespraví tím, že se jedno ze stanovisek povýší na zákon. Co se spravilo zákonem o tom, že se Beneš zasloužil o stát? (Zákon o třetím odboji se má údajně projednávat až po vánocích).

K zákonu se vyjadřuje v Právu i Milan Znoj. Mluví o tom, že někteří „antikomunisté“ prohlašují období normalizace za horší než padesátá léta, protože se zaprodávala „duše národa“. Škoda, že neuvedl, kdo tuhle nehoráznou pitomost tvrdí. Stalinský teror byl samozřejmě zcela podstatně horší, byl namířen proti nekomunistům (a přerostl nakonec v to, že se vraždící gangsteři začali zřejmě podle pokynů z Moskvy likvidovat sami mezi sebou). V době normalizace byli diskriminováni z velké části ti, kteří za stalinismu stáli ještě tak říkajíc na druhé straně barikády: není tedy divu, že jim normalizace připadá horší, je to ovšem velmi subjektivní měřítko. Rád bych ještě upozornil, že za stalinismu byli pronásledováni nekomunisté, nikoli „antikomunisté“ (pro lidi z Práva jacísi novodobí čerti: je dnes ještě povoleno být antikomunistou, nebo by se s nimi mělo rázně zatočit?) – tj. velmi často lidé, kteří pod vedením dr. Beneše, co se zasloužil o stát, připravovali půdu pro převrat, který semlel i je. Tito lidé samozřejmě musí být rehabilitování (stejně jako vyloučení komunisté pronásledovaní po roce 1968), což se většinou stalo (problém zbytkových trestů nechávám stranou). Velmi však pochybuji, že si právě tihle zaslouží nějakou placku. Rovněž Slánský a spol. si rehabilitaci nepochybně zaslouží, byli odsouzeni za něco, co neprovedli. Placku ani náhodou. Za matení pojmů považuji paušální zpochybňování „pravdomluvnosti StB“. Procesy, na nichž se StB v padesátých letech podílela, byly vylhané a za normalizace byli lidé velmi často souzeni za věci, které nebyly ani z hlediska tehdejších stupidních zákonů trestné. To ale vůbec neznamená, že by si StB sama falšovala dokumentaci, kterou si vedla pro své vlastní potřeby a pro potřeby nadřízených orgánů. Mocenský orgán, který by sám sebe tahal za nos, by nemohl vůbec fungovat. A pokud jde o „antikomunismus“, moc by mne zajímalo, co je to „komunismus“. Vím, co je bolševismus, co je „marxismus-leninismus“, vím, že nejpozději od roku 1948 do listopadu 1989 jsme byli kolonií bolševického Ruska, že KSČ a StB byly nástroje nadvlády rudého koloniálního impéria, a že každý, kdo se na jejich činnosti podílel, se podílel na vlastizradě (měrou samozřejmě různou); zároveň považuji za hloupou demagogii argumentovat tím, že pak se tedy např. každý, kdo byl v ROH, dopouštěl vlastizrady. K tématu se ještě vrátím.

Antropologové, kteří zkoumali ostatky Němců, exhumované u Dobronína na Jihlavsku, zjistili, že šlo asi o 13 lidí a že na tom, co se zachovalo (mimochodem ve velmi špatném, stavu) nejsou patrny stopy násilí. Z toho v titulku Práva uzavírají: „příčina smrti Němců nejasná“. Myslím, že věc je naopak zjevná: všichni zemřeli sešlostí věkem.

Premiér Nečas vyrazil v rozhovoru pro Právo do boje proti kmotrům TOP09. Máme velmi dělnou vládu, největší strany si vyčítají kmotry, měly by taky vydat každá jakýsi svůj registr kmotrovských svazků. Navzájem si vyčítají, kdo v komunálních koalicích opomenul druhého. Jasné není pouze to, proč zrovna tyhle strany utvořily koalici. Současnou situaci by nejlépe vystihlo, kdyby tu nebyla žádná koalice, ale minimálně tři navzájem neslučitelné opozice. Prezidenty bychom mohli mít dva (stejně jako mají, pokud se nemýlím, v San Marinu dva kapitány – regenty): Havla a Klause. Pak by to nemělo chybu. Premiér Nečas je figura, která by se do podobného politického uspořádání velmi hodila. Divím se, že ho ještě nenavrhl.

Daniel Kaiser v rozhovoru s exvelvyslancem USA v Praze Stapletonem připomíná jeho „incident s prezidentem Klausem, kdy Vám (Stapletonovi) při schůzce říkal, že jestli Američané v Iráku najdou zbraně hromadného ničení, budou to nejspíš ty, které si tam těsně předtím narafičili“. Zároveň v jiné otázce tvrdí: „Můj čtenářský dojem z vybraných depeší je, že americká diplomacie bývá arogantní. Sdílíte ho?“ K tomu je třeba poznamenat za prvé, odkázat na Klausův výrok a zároveň mluvit o americké aroganci je řeč o provaze v domě oběšencově. Za druhé, že je něco jiného, když někdo něco napíše v důvěrné korespondenci pro své nadřízené, kterou někdo jiný ukradne a zveřejní, a něco jiného, když to někdo řekne tomu, koho se to týká, přímo do očí (s přesvědčením, že se mu za to nemůže nic stát). Jinak být panem Kaiserem, téma arogance bych vzhledem k druhé části druhé otázky („sdílíte ho?“) nechal stranou (i když musím, byť nerad, připustit, že pan Kaiser vůbec není arogantní vždycky, viz slavný velerozhovor s Václavem Klausem).

Pondělí 6. prosince: jak vypadá členstvo našich politických stran? Percentuálně nejvíc po volbách přibrala TOP09 (ale má údajně 4404 členů, žádná díra do světa). ODS jich má něco přes 30 000, ale 4 000 ztratila (to docela koresponduje). Sociální demokraté disponují skoro 25 tisíci, Věci veřejné mají dva a půl tisíce. Mohutně od roku 1990 ztratily i strany zakořeněné v minulosti: komunisté mají necelých 67 tisíc, lidovci 35 tisíc a „dotahují se“ na ODS, ovšem takříkajíc zezhora. V posledních čtyřech letech ztratili pět tisíc členů, patrně odúmrtí. Zdá se, že v naší zemi postupně opravdu vznikne sekta opovrhovaných „politiků“, jak předjímavě volají do světa různá protestní hnutí. Měli by nosit modré klobouky (jako homosexuálové v Boratově Kazachstánu, posléze budou soustředěni ve sběrných táborech, aby neškodili. Však my se bez nich už nějak obejdeme, žádní politici v pravém slovy smyslu tu nebyli už za totáče a konec konců nebylo tak zle, že). Členové ubývají i odborům, prohlásil v ČT premiér Nečas, tady jednak může být přání otcem myšlenky, jednak je dnes asi problém odboráře spočítat, a konečně, odbory přece nepotřebují členy, stačí jim činovníci, peníze a autobusy (v tom se trochu podobají někdejšímu Občanskému fóru, jen nejsou plodem revoluční situace, nýbrž se revoluční situaci pokoušejí usilovně vyvolat, aby bylo vidět, že jsou taky k něčemu dobré).

Václav Klaus před časem hrozil, že zablokuje Lisabonskou smlouvu kvůli nebezpečí, že Listina základních práv EU může otevřít majetkové nároky sudetských Němců. Zřejmě je v ní nějak zakotvena zásada, že krást se nemá, ale jak všichni přívrženci ujištovali, Listina, a tedy ani zásada neplatí retroaktivně, dřív se smělo. Vypadá to ale spíš, že Klausovi vadí buď některá „sociální práva“ z Listiny (v tom případě bych se mu až tak nedivil, ale měl to říci rovnou), nebo Lisabonská smlouva jako celek, nebo chtěl před národem předvést svou politickou sílu. Jenže: Klausova výjimka je přílepek ke smlouvě o přijetí Chorvatska do EU. Smlouvu musí ratifikovat obě komory parlamentu. V Senátu teď má většinu ČSSD, ale když smlouvu neschválí, zničí Klausův dodatek (vadí jim, protože tím občané ČR budou mít méně práv než ostatní občané Unie), ale zároveň zablokují vstup Chorvatska do EU, čímž se ještě podstatně zvýší opovržení, kterým častují české návštěvníky Dalmácie tamní hoteliéři, ale asi nejen to, a sociálním demokratům ubudou voliči. Pokud smlouvu odkývnou, bude jim doma právem vytýkána nedůslednost. Jedna ze zapeklitých situací, které pravidelně generuje česká politika. Kdyby ČSSD ještě velel Paroubek, nepochybně by vstup Chorvatska do EU bez rozpaků zablokoval.

ODS chce zvláštní program v ČT pro premiéra. Čas od času (to může znamenat i obden). Délku nespecifikuje, určitě to nebude víc než hodina, pokud si pan premiér nenajde dvojníka (nezvládl by to časově). Je to pozoruhodný pokus o výrazné snížení atraktivnosti veřejnoprávní televize. Teď už je třeba sehnat jen dostatečně vstřícného moderátora (kladeče otázek, které si pan premiér předem připraví), a název. Mohlo by se to jmenovat „Ano, pane premiére“.

Jihomoravský hejtman a přední činovník ČSSD Hašek nominoval zjevně ze své funkce kandidujícího na předsedu strany jako své kandidáty na příštího prezidenta pány Onderku, případně Škromacha nebo Zaorálka. Strašnější než Zaorálek by byl na Hradě snad už jen dr. Rath. Sobotka uvažuje o prof. Švejnarovi, to je přece jen normálnější typ (pokud by nepotřeboval ke zvolení jako minule komunisty).

Hlavní poradce Věcí veřejných pro penzijní reformu Pavel Rusý kritizuje v dnešním Právu ministra Drábka a jeho představy o penzijní reformě: „Reforma opět dopadne nejtvrději na lidi, kteří poctivě pracují a dosahují běžné příjmy.“ To je nádherná formulace: implicite se tvrdí, že když někdo dosahuje příjmů vyšších než běžných, nemohl se jich dobrat poctivou prací. VV zrají na úzkou spolupráci s KSČM. A Petr Uhl na téže stránce Práva píše, že StB vždy fabrikovala odboj z nevinných lidí. Má se tomu rozumět tak, že každý, kdo prováděl odboj, se provinil?

V Mladé frontě Dnes vyšel neuvěřitelný článek Ctibora Jappela WikiLekce. Budu se mu věnovat zvlášť, jakmile mi to čas dovolí, nejpozději v neděli. Jen předem podotýkám, že autor vychází z převrácených premis: ve zveřejněné americké diplomatické poště jsou prý materiály, které ukazují, že americká diplomacie se nedrží zásad, které si sama vytýčila. Pravý opak je pravdou, americká vláda si často vytyčuje zásady, které nedodržuje, protože se buď dodržovat nedají, nebo nemají (klasický příklad: nesmyslně vytyčená sociální práva v paktech OSN). Prezident Obama se bohužel k této tendenci (slibovat věci, které se dodržovat buď nedají, nebo nemají) svou bombastickou volební kampaní přihlásil. Není tedy divu, že autor z premis dospívá ke zvráceným závěrům: „Klíčem k tomu, že pověst USA kvůli žádnému z hříchů minulosti tolik neutrpěla, byla otevřenost – to, že fakta vyšla na veřejnost a následovalo vyšetřování.“ Klíčem k tomu, že pověst USA v minulosti tolik neutrpěla, byla v tom, že dokázali rozlišovat mezi tím, co zveřejněno být má a co nemá, a že to, co zveřejněno být nemá (je naprosto legitimní, že některé věci zveřejněny být nemají), si dokázali ohlídat. Jsem přesvědčen, že důsledkem toho, co se stalo, bude obnova tohoto umění, a ne mccarthismus naruby, jakýsi jakobínský teror s lidskou tváří, jak to navrhuje navrhuje pan Jappel („vyšetřování“). Vyšetřovat je třeba v první řadě toho, kdo to WikiLeaks napráskal, a toho, kdo WikiLeaks provozuje.

Jen malá poznámka k chystané odborové stávce a k představám veřejnosti a opozice o reformách. Jak vypadají úspory po česku? Tak, že se bude šetřit, až se budou hory zelenat, ale nikdo přitom nebude muset pustit ani chlup. Spoření tohoto typu je fata morgana. Existují ho dva typy, úspory à la David Copperfield (humánnější, pouhá dočasná pastva pro oči) a úspory à la Woland (ďábel z Bulgakovova románu Mistr a Markéta, který převlékne dámskou část publika moskevského varieté do nádherných rób podle nejnovější francouzské módy – za Stalina, prosím – a to ošacení pak ovšem po skončení představení zase zmizí, takže nešťastnice se octnou ve spodním prádle).

Úterý 7. prosince: exposlanec Schwippel zažil hořké zklamání. Přišel do Poslanecké sněmovny kdysi z ministerstva zahraničí a zaměstnavatel má ze zákona povinnost držet odšedšímu místo po celou dobu trvání mandátů a ještě rok poté. Pan Schwippel shodil spolu s Tlustým Topolánkovu vládu a domníval se, že má na rok po skončení volebního období vystaráno. Jenže ministr Schwarzenberg ho ve svém úřadě nechce (podivín, že) a předsedkyně Sněmovny může učinit v případě hodném zvláštního zřetele pro bývalého poslance výjimku. Schwarzenberg o ni zažádal a předsedkyně se k ní zatím „kloní“. Řekl bych, že ve jménu vyššího morálního principu by se měla nakonec doklonit, pan Schwippel je tak výrazná postava, že si výjimečné pojednání zasluhuje.

WikiLeaks zveřejnil depeši ministryně Clintonové, obsahující výčet objektů a prvků infrastruktury, jejichž ztráta by okamžitě postihla veřejné zdravotnictví, ekonomickou bezpečnost a/nebo národní a vnitřní bezpečnost Spojených států. Z reference a titulku v Právu (jde o “klíčové objekty zájmu USA ve světě“) se zdá vyplývat, že američtí imperialisté chtějí opět vztáhnout své špinavé pracky na něco, co jim nepatří. Ve skutečnosti jde o objekty, které USA považují za vhodné cíle pro teroristy a jejichž zničení by tak či onak zasáhlo i Spojené státy. Že zveřejnit takové informace (pod záminkou boje za maximální otevřenost) je zvěrstvo, zůstává mimo diskusi. Německé ministerstvo zahraničí v souvislosti s aférou vyvolanou WikiLeaks vyzvalo své diplomaty, aby svá hlášení psali vyváženě (!) a věcně. Měli by se spíš starat o to, aby se ta hlášení nedostala do nepovolaných rukou a ti, co je přesto zveřejní, za mříže. Proč se má vycházet z toho, že všechno někdo dřív či později ukradne? V takovém světě se přece nedá žít. Je třeba se starat o to, aby zloději dostali zahulit (tak se to aspoň dělalo doposud, v čase „před WikiLeaks“).

Jiří Paroubek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, z něhož vyplynulo, kdo způsobil v létě jeho Pyrrhovo volební vítězství? Byli to všichni jeho spolupracovníci. Někteří byli přitroublí („diletanti“), jiní byli podrazníci. Častá je kombinace obojího. V každém případe se k ničemu moc nehodili, a za své pobývání v nejvyšším patře politiky vděčí výhradně jemu. Zároveň pan Paroubek nevyloučil návrat na český politický Olymp. Jak z rozhovoru vyplývá, bude si však muset zvolit zcela nový tým. Po to, co řekl, je jasné, že z podle jeho názoru je ten stávající pro něho nepoužitelný a zároveň nikdo z něho nebude po tomto zhodnocení o spolupráci s panem Paroubkem stát.

„Hlas ulice zařval“, píše v titulku svého článku s jistým zalíbením Vladimír Kučera. Aby nedošlo k mýlce, text se týká demonstrací proti pražské koalici. Nemám nic proti demonstracím, ale řvaní na ulici samo o sobě ještě nikdy nic nevyřešilo, naopak, následky bývají strašidelné. „Když nesouhlasíš se stavem věcí veřejných a chceš ho změnit, vstup do zavedení strany a začni dělat pořádek“, tvrdí prý podle pana Kučery „papaláši“. Vida, poprvé se mi dostalo titulu papaláš. Problém je v tom, že v našich stranách bývají ve většině bezohlední štrébři, ale pak je tam (na nižší úrovni) spousta slušných lidí, kteří jsou se stavem partaje zoufale a upřímně nespokojení a potřebovali by pomoc. Pokud všichni odejdou řvát na ulici, posílí se neblahý charakter našich politických stran. Když Masaryk mluvil o „politické práci drobné“, měl na mysli práci v politických stranách, a to v tomhle smyslu. Strany jsou špatné, protože lidi na ně kašlou a považují politické stranictví za špatné. To tu zavedl svého času Václav Havel a jeho garnitura. (Není od pana Kučery hezké, když - také o mně, jak nemůžu nevyrozumět, Havla jsem vždycky kritizoval - píše, že jsem „se staženými kalhotami budoval svoji kariéru ve sféře mírného pokroku v rámci vedoucí úlohy KSČ, není to pravda). Představa, že by někoho mohli vyhodit z práce nebo šikanovat v práci za to, že demonstroval na Mariánském náměstí, mi připadá poněkud paranoidní. Ostatně, od čeho jsou tu odbory (kromě toho, aby pomáhaly ČSSD svrhnout vládu coby organizovaný řvoucí hlas ulice – v tomhle směru jasem velmi zvědavý na článek „Hlas ulice zařval II.“, týkající se zítřejší odborářské stávky).

Středa 8. prosince: noviny jsou v očekávání odborové stávky zaměstnanců státní a veřejné správy, která má proběhnout zítra. Protože v tuto chvíli už samozřejmě kvůli zpoždění této rubriky vím, jak stávka dopadla, zmiňuji jen důležité okolnosti: někteří budou stávkovat, jiní se spokojí s tím, že stávku podpoří. Na poledne se plánují demonstrace v edvaceti velkých městech. Doprava bude fungovat, navrhovaná blokáda dálnic se konat nebude. Premiér Nečas prohlásil, že nejde o korektní obhajobu práv zaměstnanců, ale o politickou hru, kterou rozehrávají odbory s opozicí s cílem destabilizovat zemi. Na tom bohužel něco je: demonstrací se hodlají zúčastnit přední sociálně demokratičtí a komunističtí politici, politické propojení odborů a opozice je zjevné a je to něco, co nemá být. Zároveň vláda odmítla ustoupit odborářským požadavkům, v podstatě to udělat nemůže, v takhle konfrontačně vyostřené situaci by se odepsala. Předseda ČMKOS obvinil ministra Drábka, že zakázal některým úřadům, které patří do jeho kompetence, aby stávkovaly. Drábek prohlásil, že lže. Kdo lže, by se mělo blíže zjistit.

Šéf WikiLeaks Assange byl v Londýně zatčen pro obvinění ze dvou znásilnění, jichž se měl dopustit ve Švédsku. Na policii se dostavil dobrovolně, o jeho vydání žádá země, kde údajné delikty spláchal. Obě historky jsou poměrně málo uvěřitelné a jejich případná trestnost je závislá od míry politické korektnosti, jíž je Švédsko prosyceno (ty ženy s ním šly dobrovolně, první vadilo, že mu při souloži praskl kondom, druhá podala žalobu, až když zjistila, že má konkurenci). Je politováníhodné, že tak v podstatě závažná trestná činnost (zveřejňování ukradených dokumentů, ohrožující bezpečnost mnoha zemí) je v současné době v podstatě nepostižitelná. Teodor Marjanovič v dnešní MfD píše: „I ten, kdo tomu protiamerickému aktivistovi nefandí, si musí říci: David internetové doby vs. velmocenský Goliáš.“ Jaképak „musí“, mne to ani nenapadne. A jakýpak „protiamerický aktivista“, to je podobný pojem jako „islámský bojovník“ Já si např. na rozdíl od pana Marjanoviče říkám: jeden výrazný darebák internetové doby versus demokratické země. A nevěřím tomu, že bych byl úplně sám.

Jeden z amerických dokumentů obsahuje např. techniku, jak bránit Pobaltí v případě ruského útoku (Rusko by samozřejmě na baltské státy neútočilo, něčeho podobného není vzhledem ke své vrozené mírumilovnosti schopné, napřed by v těch zemích zcela spontánně vznikly revoluční dělnicko-rolnické vlády v překabátěné podobě, a Rusko by jim pak poskytlo bratrskou pomoc, rovněž v překabátěné podobě. Plán na obranu Pobaltí neměl být zveřejněn (nechápu, jak někdo může mít tu drzost předpokládat nebo dokonce požadovat, že dokumenty tohoto typu budou zveřejňovány).

Šifra –ivi- se v Právu pohoršuje nad Orbánovými plány. Maďarská ústava má kromě odkazů na demokracii a právní stát mluvit i o tradicích svatoštěpánské koruny jako ztělesnění tisícileté maďarské státnosti (cituji z Preambule Ústavy České republiky: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu,

věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé…“) a na vlajce se má objevit „znak uherského státu se svatoštěpánskou královskou korunou“ (připomínám, že jde o nynější oficiální státní znak Maďarské republiky, vlajka v této podobě se neoficiálně používá v Maďarsku i nyní). Pan –ivi- by neměl tolik počítat s tím, že o Maďarsku nic nevíme a že nám chybí elementární soudnost.

Pětašedesát let po odsunu Němců probíhá u nás s požehnáním německého soudu přísun jejich majetku. Město Cheb (kde se v roce 1945 totálně vyměnilo obyvatelstvo), tedy český Cheb, dostal zpátky lesy, které na německém území zakoupil v roce 1927 národnostně německý Eger. Rozhodnutí soudu je ovšem taky významný precedens, Pan Kerles, který o události v LN informuje, píše: „Pozemky v Rakousku a Německu před válkou vlastnila i řada dalších českých měst, ležících na území bývalých Sudet.“ Zdá se, že nás čeká skvělá budoucnost: bez jediného výstřelu se zmocníme částí nynější SRN a Rakouska. A budeme moci zapět (v českém překladu, pochopitelně): „Jetzt gehört uns Egerwald (tak se jmenuje ten kus lesa v Bavorsku, který získal zpátky soudním rozhodnutím Cheb) und morgen die ganze Welt.“ Jako tvrz demokracie ve střední Evropě si něco podobného bezpochyby zasloužíme.

Německý ministr hospodářství srovnal WikiLeaks se Stasi a vzápětí se za to omluvil. To je opravdu triumf politické korektnosti. Jediný rozdíl mezi oběma institucemi je v tom, že agenti Stasi poskytovali své informace sobecky jen dederonskému režimu a velkému bratru v Moskvě, pan Assange je nabízí komukoli, kdo bude mít zájem.

Luboš Palata napsal do dnešních LN podnětný článek o uklízení stolu se sousedy. Ještě se k němu vrátím, pokud mi zbyde čas.

Svým způsobem zajímavá je i úvaha Davida Klimeše „Zatčením Assange nic nekončí“. Samozřejmě, stejně jako zatčením jednoho špiona, byť i průkopnického, nekončí dějiny špionáže. Pozoruhodné je, že úplně stranou autorova zájmu zůstal problém, že a jak se mají západní demokratické státy před touto formou internetového terorismu bránit (nepochybně to jde, stejně jako jde se bránit špionáži a terorismu). Protože co si s ním počne Čína, Rusko nebo Írán, není náš problém. Co si s ním počne náš nejsilnější a nejvýznamnější spojenec náš problém je, protože jeho oslabení znamená i výrazné oslabení naší národní bezpečnosti.

Čtvrtek 9. prosince: podle odborářských údajů stávkovalo 148 tisíc zaměstnanců. To lze pojmout dvojím způsobem: škarohlíd řekne, 148 tisíc z 650 tisíc státních zaměstnanců. Optimista zdůrazní, že o 48 tisíc víc, než odbory původně očekávaly. Horší je to v případě demonstrací, tam se odhady účastníků sice liší podle toho, zda je dělali zainteresovaní odboráři sami nebo nezainteresovaná policie, přesto je zjevné, že když se všichni účastníci sečtou, nedá to ani náhodou tolik, kolik bylo v létě na oslavované pražské demonstraci. Poučení je tedy: raději stávkovat než demonstrovat. Tématu dne se týká naše dnešní glosa. Poněkud překvapivé je, že předseda ČSSD Sobotka hovoří o „odvaze lidí, že se v ulicích nebojí postavit za svůj názor a svá práva“ (podobný obdiv k odvaze demonstrujících vyjádřil před pár dny v MfD Vladimír Kučera). Proboha, proč by se měli bát, pokud zrovna nedemolují vestibul ministerstva vnitra, a k čemu jsou naše odbory, pokud se neumějí zastat lidí, kteří by byli perzekvováni za účast na legální demonstraci?

Ředitel ČT Janeček se rozhodl, že zveřejní výrobní náklady pořadů, na nichž se podíleli protestující umělci, baviči a další „osobnosti“ (jde o dopis vládě a šéfům politických stran, v němž podepsaní apelují, aby se oslovení věnovali situaci v ČT, která se údajně vymkla kontrole). Nechci se do věci plést, což jsem už napsal, ale zveřejňování jistě vysokých honorářů nepovažuji za korektní: jednak vysoké honoráře jsou v této branži obvyklé a ČT se na nich s honorovanými dohodla, a jednak každá trochu větší suma vzbudí závist a nenávist, pan Janeček s tím, jak se zdá, kalkuluje. Obávám se, že spousta prostých českých lidí si řekne: je s vámi sice sranda, ale tolik peněz si nezasloužíte. Nepovažuji rozněcování podobných citů ve veřejnosti za slušné.

„Zakladatel“ serveru WikiLeaks Assange si stěžuje, že ho chtějí trestat za pravdu. To je smůla, např. Matu (skloňuje se to tak?) Hari za to, že říkala pravdu, dokonce popravili. Bohužel ji říkala na nevhodném místě.

Někdejší Paroubkův podrždeštník Jaroslav Tvrdík se poté, co přešel k Michalu Haškovi, stal terčem drsné kritiky svého dřívějšího guru a jeho choti (hlavní viník volebního neúspěchu, „prase“). Odvděčil se tím, že vyslepičil, co v posledních měsících radili ČSSD jejich zahraniční (američtí a izraelští) poradci: doporučovali sice soustředit se na zdravotnictví, ale vyměnit dr. Ratha, protože je krajně nepopulární. Paroubek odmítl Ratha vyměnit a zdravotnictví se proto hlavním tématem stát nemohlo (logice této věty nerozumím, klidně mohlo, nepomohlo by to ani neuškodilo). A po odstoupení Mirka Topolánka doporučili, aby se sociální demokraté, chtějí-li dosáhnout výsledku nad 30%, zbavili svého předsedy. Poradci říkali to, co u nás každý viděl, pokud se omezili jen na to, bylo jejich zaměstnávání vyhazováním peněz – nicméně měli samozřejmě pravdu.Pravdu má však asi i Paroubek, když o Tvrdíkovi říká: beze mě by nebyl nic.

V MfD píše Martin Komárek o žateckých „událostech“ bezprostředně po válce. V doprovodném textu (nevím, zda ho psal také on, není podepsaný) se mj. praví: „Odplata, která postihla viníky válka, Němce, byla také krutá.“ Netušil jsem, že válku zavinili němečtí obyvatelé Žatce. V Komárkově článku se praví, žer není možné zpětné odstranění křivd bez nastavení nových křivd. Tomu nerozumím, mají se křivdy odstraňovat předem? A jak to, že u nás máme zákon o „zmírnění následků některých majetkových křivd“? To je možné, aniž by se způsobovaly křivdy nové? Zákon se ovšem okradených Němců netýká. Jeden z českých iniciátorů „smíření“ žateckých Čechů a Němců si stěžuje, že se u některých, jak se říká, bývalých rodáků projevují „skryté nacionalistické myšlenky“. Umí tedy číst myšlenky. A co je nacionalistické? Že jsou jim hezké řeči a mazání medu kolem huby málo? Chápu, že napravit všechny křivdy nejde. Ale v českém případě jde zmírnit následky některých křivd, tak proč to nejde nebo nešlo v tom německém případě?

Pátek 10. prosince: Dr. Rath prohlásil v parlamentní debatě, že on je bohatý „mimo politiku“, kdežto premiér Nečas, až skončí ve své funkci, nejspíš bude muset jít na úřad práce. Co je špatného chodit na Úřad práce? Statisíce lidí chodí na Úřad práce. Ti, kteří jsou chudší než dr. Rath. Já jsem taky chudší než dr. Rath. Být chudší než dr. Rath není žádná hanba. A tohleto si říká sociální demokrat a v lavicích PS mu ti, kteří si také říkají sociální demokraté, nadšeně tleskají. Ti lidé mají plnou hubu chudoby, ale ve skutečnosti normálními lidmi opovrhují. I oni nejspíš „zbohatli mimo politiku“.

Ředitel ČT Janeček poskytl rozhovor Právu. vyplývá z něho, že signatáři protestního dopisu upozornili na údajně vysoký plat. Teprve v reakci na to Janeček hovořil o příjmech, které berou protestující v ČT (zmínil jsem to včera). To činí jeho extempore pochopitelnějším, stejně si však nemyslím, že výhrady tohoto typu se musí oplácet stejnou mincí.

Jiří Franěk si v Právu stěžuje, že ve Sněmovně vyhrávají ti, jichž je „bólše“. Měl by navrhnout nějaký jiný systém.

Alexandr Mitrofanov tamtéž píše: „Poláci se netajili tím, že EU je požádala o zprostředkování vztahů s Ruskem jako zemi, která mu rozumí mnohem lépe než západní euročlenové. Polsko tak získalo výhodu. Znám minimálně ještě jednu zemi, která by to zvládla také, a jmenuje se Česká republika.“ Jistě, pamatujeme se, jak Edvard Beneš chtěl oplodnit „buržoazní“ demokracii ruským socialismem (rozuměj stalinismem) a budoval mosty na východ (nebo na západ?). Jak to tenkrát on a jeho stoupenci zvládli, je všeobecně známo. A to přesto, že o Rusku u nás zasvěceně psali už dávno předtím Havlíček a Masaryk (Masaryk i o tom bolševickém). Budeme zase zvládat umění strčit krokodýlovi dobrovolněš a z blbosti hlavu do chřtánu? Korektní a v rámci možností třeba i přátelské vztahy s Ruskem ano, zprostředkování však přenecháme do budoucna dobrodružnějším povahám.

Ministr Lavrov se diví, že NATO „na jedné straně s námi dojednávalo významné dokumenty o společném partnerství, a na druhé straně za našimi zády řešilo problém, jak se před námi bránit“. Jistě, to není hezké, měli by partnersky strpět, až bude Rusko v rámci partnerství požírat jednu svou bývalou evropskou kolonii po druhé. Že by Rusové měli taky udělat něco pro to, aby se zvětšila jejich důvěryhodnost, nynějšího ministra zahraničí nenapadne. Musela by přijít jiná garnitura. Bohužel se zdá, že Rusko své před lety ještě upřímné odhodlání učinit se důvěryhodnějším už opustilo a vrátilo se ke koncepci partnerství tak říkajíc potěmkinského.

Bývalý vedoucí volební kampaně Paroubkovy ČSSD Tvrdík byl teď Paroubkem kritizován pro neschopnost (psali jsme o tom včera) a reaguje tvrdou kritikou: „Měli jsme špatně nastavený program. Na jednom setkání jsem použil větu: Aby byl náš program uvěřitelný, muselo by Česko disponovat ropnými vrty.“ Zbývá jen dodat, že to byl program, za jehož kvalitu zodpovídal on.

TOP09 začíná mít jakési problémy s integritou: zahrnuje pragmatiky kolem Kalouska a havlovskou lobby kolem Schwarzenberga. Navíc žije víceméně na hromádce se Starosty a nezávislými – pokud jde o jejich účast, jsou to dvě strany nebo útvar poněkud podobný někdejšímu Rakousko-Uhersku? Strana má teď prý 4 400 členů – trochu moc frakcí na tak mrňavé uskupení. Rozhodně ke standardní politické straně mají ještě daleko, ODS i ČSSD mají před nimi, pokud jde o integritu technicky vzatou, náskok, a pokud si s tím v TOP09 poměrně rychle neporadí, čeká je něco jako exploze supernovy.

Za šéfa WikiLeaks se postavila zřejmě mohutná a aspoň trochu organizovaná armáda hackerů. Svět se mění, myšlenka internetu byla koncipována na předpokladu, že účastníky pojí dobrá vůle. Teď se tu prohánějí mohutné skupiny internetových teroristů, vypadá to trochu jako při somálském pobřeží. Jejich náboženstvím není islám, ale lidská práva a svoboda projevu v tom úplně nejširším myslitelném pojetí: je to daleko destruktivně, protože západní společnost proti takové zhůvěřilosti nemá žádnou obranu. Lidská práva a svoboda slova mají smysl jen jako nástroje k nastolení spravedlnosti. Vzal už někdo rakovinnou ideologii lidských práv a svobody bez zábran vážně?

Ve středu jsem slíbil, že se ještě vrátím k článku Luboše Palaty o uklízení společného stolu se sousedy. Týká se ho naše dnešní glosa.

Sobota 11. prosince: Dnes se v Praze konala „ideová konference“ Věcí veřejných. Strana má problém s klesajícími preferencemi, správný dojem, že postavení vládní strany růst preferencí nepřináší, a stejně správný dojem, že je to vyváženo výhodou být u slušně řečeno vesla. Bude zajímavé sledovat, jak toto dilema malého koaličního partnera Bártovi lidé vyřeší. Dřívější malé vládní strany (KDU-ČSL, ODA, US-DEU) se snažily být opozicí v koalici, moc to nefungovalo, po druhých dvou už není ani stopy, ta první se plácá v mimoparlamentním suterénu. Druhá možnost je zahrát si na kolektivního Melčáka, to by se ale VV taky nemuselo vyplatit. A třetí, nevyzkoušená, existovat mimo koalice a od případu k případu rozhodovat tu pro pravici, tu pro levici, podle toho, kdo víc slíbí. Je otázka, zda by si to velké strany nechaly jen tak a dlouho líbit a netrumfli je „velkou“ koalicí. Zatím, jak se zdá, ve straně sílí dojem, že historická role Radka Johna se vyčerpala, coby populární tvář jim pomohl do parlamentu, pak se rychle stal nepopulárním (sprosťák by řekl, znemožnil se). Bylo by opravdu praktičtější, kdyby stranu řídil její skutečný lídr (jeho odstoupení z funkce „volebního manažera“ nasvědčuje tomu, že si uvolňuje ruce, ostatně jaký má smysl ta funkce, když v dohlednu žádné volby nejsou?) Ale jaký smysl by pak měl John coby ministr resortu, který resort vidně nezvládá? Může mouřenín odejít?

Odborový papaláš Zavadil vysvětlil čtenářům Práva, že stávka dopadla výborně: zapojilo se 148 tisíc lidí, přes 190 tisíc lidí ji jasně podpořilo, podle průzkumů ji fandila většina občanů této země (tedy pokud tomu dobře rozumím, ti ji podpořili nejasně). Bohužel, úspěšnost stávky se pozná podle toho, zda stávka ty, proti nimž se stávkuje, viditelně poškodí a zda je jasně vidět. Když se stávkuje proti soukromé firmě, je to bez problému. Když se stávkuje proti státu, postihne to vždycky nutně všechny občany (včetně stávkujících, ale ti si to pak v případě úspěchu vynahradí, ovšem na účet těch ostatních). Taky je velmi svízelné, aby stávka proti státu neměla politický podtext. (Ne že bych si přál to zažít, ale velmi by mne zajímalo, co by dělaly dnešní odbory během vlády ČSSD? Nejspíš by zase rozdávaly vánoční kolekce a místo demonstrací pořádaly manifestace). Pan Zavadil po gottwaldovsku útočí na prezidenta: Je směšný, neumí si představit, jak žije pracující lid , mstí se za to, že ho odbory kdysi stávkou svrhly (už se nepamatuji). Vůbec nic nemám proti kritice prezidenta, provozuju ji rád a s chutí, ale můžu si to dovolit, jsem jen komentátor, ne čelný veřejný činitel. Aktivní politik by měl ctít tu funkci a aspoň trochu si brát servítky (jistě, polehčující okolností je, že pan prezident, jak je jeho zvykem, začal). Velmi dobré by bylo nestarat se o to, o kolik prezidentovi eventuelně stoupne plat (nezáleží to na něm, ale v tuto chvíli na Senátu), ostatně pan Zavadil taky určitě nežije coby almužník z čistého milosrdenství náhodných dárců.

Poslanci vládní koalice zamítli sociálnědemokratický návrh zákona o celostátním obecném referendu. Chtějí po konzultaci s opozicí připravit vlastní zákon. Je pozoruhodné, jaké myšlenkové úsilí věnuje ČSSD technikám, jak zvrátit výsledek květnových voleb, které pro ni nedopadly dobře. K Ústavnímu soudu a ulici přibude ještě přímá demokracie. Paroubek odešel, paroubkismus zůstává: je to jen jiná verze známého „až vyhrajeme, všechno zrušíme“. Paroubek teď poněkud zapškle kritizuje jednoho svého bývalého spolupracovníka po druhém, ale měl by být vlastně pyšný: trvale obohatil postkomunistickou politiku (pokračování třídního boje, resp. vedení občanské války jinými prostředky) o další dimenzi. Změna je, jak se zdá, trvalá a nevratná.

V kraji Vysočina už podepsalo výpověď 80% lékařů (rozuměj nemocničních). Děkujeme, docházíme, náš exodus, váš exitus. Vláda, resp. její předchůdci, si tuto patálii zčásti zavinili sami, problém zdravotnictví podcenili už na samém počátku. Jako laikovi mi vždycky připadalo a dodnes připadá divně, jak je možné, že v části resortu panuje kapitalismus, kdežto v druhé (nemocnice) socialismus. V jednom soukromé podnikání, v druhém něco jako státní direktivy. Taky mi připadá divné, jak může podnikání spočívat v dravé soutěži o to, který podnikající subjekt toho víc vyrazí z pojišťoven. Tato starost by měla snad být ponechána pacientům a mezi pacientem a nemocnicí by měl existovat přesně vymezený vztah zákazník – poskytovatel služeb (není pravda, že zdraví není zboží, v současné době je víc než kdy jindy, jen je to nejapně ideologicky maskováno žvásty o tom, že zdraví je posvátnost a národní poklad. Mělo by se s ním solidně obchodovat, teď se s ním odporně a zlodějsky kšeftuje, za což lékaři samozřejmě nemohou. Díky tomu taky neplatí heslo „náš zákazník – náš pán“, zákazník není žádný zákazník a jeho postavení je velmi slabé. Když však už věci zašly tak daleko (po exodus a exitus), nezbývá vládě než neustoupit ani o fous: tak jako Ronald Reagan kdysi neustoupil leteckým dispečerům. Ostatně nejde primárně o zápas s lékaři, ale o zápas s rathovskou lobby, které kdysi Paroubek propachtoval státní část českého zdravotnictví.

Arcibiskup Duka bude mít vlastní pořad v Radiožurnálu. Na to se jeho předchůdce kardinál Vlk nikdy nezmohl. Vida, jak se vyplatí být hodným a chápavým arcibiskupem s dobrými vztahy na Hradě. Hlavní otázkou ovšem je, zda se to ukáže být dobré pro katolíky, nebo jen pro pana arcibiskupa.

Podle MfD byla prý debata okolo volby ústředního tajemníka ČSSD na předsednictvu strany velmi vzrušená (připadá mi divné, proč si ČSSD nezvolila co nejrychleji po Paroubkovi nového předsedu, ale teď volí ústředního tajemníka, který svému budoucímu předsedovi cestu k předsednickému stolci bezpochyby urovná; zato chápu, proč Michal Hašek protestuje, i když na druhé straně vůbec nechápu, jaký je rozdíl mezi ním a Sobotkou). Dr. Rath prý při ní zvolal na adresu místopředsedy Urbana: „jsi hajzl!“ Správné oslovení, v souladu se stanovami a zvyklostmi strany, by ovšem mělo být: „Jsi hajzl, vážený příteli Urbane!“ CSSD zatím ještě málo dbá na etiketu. Starec nakonec funkci odmítl, protože nechce stranu rozdělovat. Připadá mi to pragmatické a docela slušné.

Franz Schindler (jak jsem vyrozuměl, „Wessi“. Líčí v Lidových novinách své dojmy z nynějších Drážďan: „Proč jsem v celém historickém centru neviděl jediný obchod s potravinami? Kde jsou vlastně Drážďaňané? A kde bydlí? Kolem mě jsou výlučně hotely. Na co se to vlastně dívám? Co je skutečná památka a co novodobá rekonstrukce?“ To je pozoruhodné: Praha nebyla za války na rozdíl od Drážďan zničena, ale čtyřicet pět let bolševismu se na ní podepsalo podobně jako takové střední spojenecké bombardování. Od té doby centrum přímo neuvěřitelně prokouklo. Dojem je v zásadě podobný tomu, jaký má pan Schindler v totálně zničených, pak za bolševika nedbale, později důkladně rekonstruovaných Drážďan – Disneyland pro cizince. Kde jsou vlastně Pražané? Co je akute památka a co novodobá rekonstrukce? A hlavně co je to, kde jsem byl dřív doma? Připomínám fejeton, který jsem před časem napsal na toto téma. Plyne z něj, že přece jen jsme v něčem původní – Disneylandizace pražského centra má mj. výrazně slovanský kolorit.

Pondělí 13. prosince: Ideová konference Věcí veřejných přijala dvě dosti útočná usnesení. Strana má zvážit odchod z vlády v tom případě, pokud se jí nepodaří do konce roku 2011 prosadit protikorupční strategii. Není úplně jasné, zda to znamená „protikorupční strategii podle gusta VV“, ale co by to mohlo znamenat jiného? Ještě drsnější je požadavek odložit zavedení školného na vysokých školách až na volební období 2014-2018, protože zavedení školného již v nynějším období je součástí koaliční smlouvy. Kromě toho uvažují o zavedení progresivní daně z příjmu a o tom, aby nebyla zvýšena DPH u základních potravin. Je zjevné, že VV si chtějí vylepšit klesající preference a zároveň že to dělají na účet svých koaličních partnerů (kteří na nepopulární opatření doplácejí taky). VV se velmi podobají nebožce ODA, ale ODA šlo přece jen o hodně víc o dejme tomu ideologii (nebo ideje) a aspoň o trochu míň o preference. Mezi ODA a VV je podobný rozdíl jako mezi Zemanem a Paroubkem. VV je ODA, která odhodila „zbytečné zásady“. Ta strana je nebezpečná. Pokud na požadavek o školném koaliční partneři z nezbytí přistoupí, bude to znamenat jejich kapitulaci. Strana se deklarovala (nikoli úplně jednomyslně) jako „ukotvená v politickém středu“ – je těžké tomu rozumět jinak, než že může podle okolností a voličské podpory amébovitě modifikovat svůj program. Pozoruhodné je taky, že strana udržuje čilé kontakty s Českou lékařskou komorou a předseda John vyjádřil názor, že lékařům lze přidat takřka okamžitě. I na tom sice vydělají VV, ale doplatí na to koalice. Navíc to může vyvolat řetězovou reakci a vůbec i to je kapitulantská a amorální politika. Lékařům (rozuměj nemocničním, přesněji řečeno LOK a iniciativě „Děkujeme, odcházíme“ ) se v takto vyhrocené situaci za žádnou cenu ustupovat nesmí. Nicméně: v rámci koalice jsou Věci veřejné v mohutné ofenzívě.

Ale je tu i jedna dobrá zpráva: ukázalo se, že muž z dvojice, která vyloupila několik německých bank (a byl teď německou policií při neúspěšném pokusu vyloupit další zastřelen, jeho žena pak zřejmě spáchala sebevraždu), se sice jmenoval Jaroslav Beneš, ale ve skutečnosti to byl Němec a jen přijal jméno své české choti. Takže hlavní podíl viny si za to jako obvykle nesou Němci sami, oni (totiž ten tzv. Beneš, doplňuji že Jaroslav) byl příčina a jeho manželka jen podružným detailem, následkem a možná svedenou bytostí. Zkrátka jsme v tom jako obvykle, když jde o Němce, nevinně.

V Právu se Jaroslav Kuba pozastavuje nad tím, že podle rozhodnutí Ústavního soudu má vejít ve známost, který soudce byl v KSČ. Argumentuje mj. tím, že „dvacet let je dostatečná doba v lidském životě, aby člověk zbavený vnucené stranické příslušnosti se plně ztotožnil s hodnotami právního státu“. Tomu nerozumím: a proto má být tajné, kdo byl v minulosti v KSČ? Ostatně tím, že se řekne, že někdo byl v KSČ, se nijak nehodnotí jeho nynější vztah k právnímu státu a navíc nějak se mi nechce větřit tomu, že všechny tam nahnali násilím.

Úterý 14. prosince: Volby vedení pražské ODS neznamenají žádnou revoluci: předsedou je Boris Šťastný, pražský primátor Svoboda se stal jeho „prvním zástupcem“ (člověk se těžko brání dojmu, že jejich vztah bude podobně vyvážený a zároveň hierarchický jako mezi Skupou s Spejblem). Nová jména nevidět. „Řadoví místopředsedové“: Blažek, Klega, Chalupa, Nosek. Jde o tzv. revoluční habaďuru.

Ministr Dobeš se vrací ke svému návrhu na zápisné: školné sice v tomto volebním období nebude, ale sociálně citlivější platba třeba ano. Exministr Liška na adresu vlády a Dobeše poznamenal: „Přijde nová vláda a celá koncepce se kompletně mění. Nyní je to ještě horší, protože tu nejistotu způsobuje jeden samotný ministr. Jeho nový postoj je přitom jen výsledkem marketingové debaty.“ To je docela přesné.

Ústavní soud se ve svém nálezu postavil na stranu exministra Březiny ve sporu s časopisem Reflex. Vydavatel Reflexu by se tedy měkl omluvit Březinovi (byl v komiksu Zelený Raoul vyobrazen při souloži postupně s několika dámami). Soud podle vlastního vyjádření nehodnotil míru vkusu, ale míru přiměřené kritiky. Pokud se bude nadále posuzovat u tištěných textů, zda kritika je přiměřená nebo nepřiměřená, tak pozdrav pánbůh.

Středa 15. prosince: Skoro nepozorovaně proběhla včera na internetu zpráva o tom, že ministr Drobil odvolal ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka a ukončil platnost smlouvy svému poradci Martinu Knetigovi. Zároveň nařídil nucenou dovolenou prvnímu náměstkovi Fondu Dušanu Fibingrovi. Důvodem byly nedostatky v komunikaci. Tento důvod k personálnímu zemětřesení je sice poněkud surrealistický, ale přiznám se, že jsem zprávu pominul. Chyba! Je v tuto chvíli (píšu tyto řádky v sobotu, nebudu předstírat, že nevím mnohem víc, než jsem věděl ve středu) zjevné, že jde o skandál kosmických rozměrů. Ve středu se totiž, jak decentně píšou v Právu, „v rukou novinářů“ (hádejte kterých a Právo vynechte) objevily nahrávky, které by mohly ukazovat na korupci na ministerstvu při zadávání veřejných zakázek a skryté financování politické strany (hádejte které). Nahrávky pořídil iniciativně ředitel Michálek, nahrával svého přítele Knetiga. Oba jsou prý věřící katolíci, objevilo se v tisku (informace není asi příliš relevantní, jen doufám, že vzájemné nahrávání není v katolické církvi všeobecným zvykem). Situace (a hlavně obsah odposlechů) jsou prekérní pro ministra Drobila, doposud platil za vycházející hvězdu ODS a chválil ho i Klaus za to, jak vyčistil ministerstvo od zeleného marastu. Neklid však panuje i na špici strany. Problém je v tom, že pan Knetig údajně chtěl, aby Michálek přihrával zakázky z Fondu firmám přátelsky nakloněným ODS. Zakázka na pražskou čističku odpadních vod měla prý hodit části pražské ODS 500 milionů Kč (to mi připadá nějak moc), ale zrovna tuhle věc si ke své i naší škodě pan Michálek nenahrál (ještě asi neměl k dispozici dostatečně kvalitní přístroj, dodala mu ho podle vlastního přiznání MfD - prořekl jsem se, zde je odpověď na výše uvedenou hádanku). Ve věci má být namočen i exministr Langer, který prý má na starosti obstarávání „mimorozpočtových příjmů“ pro ODS. Ministr Drobil prý na Michálka tlačil, aby s Knetigem a Fibingrem spolupracoval, když mu Michálek řekl, že má všechno nahrané, prohlásil, ať tedy buď jde na policii nebo nahrávky zničí (zároveň mu podle záznamu v MfD dělal lukrativní nabídky, pokud bude vstřícný). Je zvláštní, jaké mamlasovství panuje podle nahrávek v ODS a jejím bezprostředním okolí, Michálek si i tohle všechno pochopitelně nahrával. Nicméně dost pozoruhodné na věci je rovněž, že po revíru životního prostředí pobíhá James Bond vybavený odposlouchávací technikou půjčenou od MfD a nahrává si své kolegy (přičemž obsah nahrávek je jistě pozornosti hodný, to nechci zpochybňovat). Nahrané pak MfD „zdokumentovala“. MfD má zázračný talent na shromažďování podobných brizantních dokumentů, které hýbou politikou, v tom (a jistě jenom v tom) je jakousi českou WikiLeaks. Supluje tak Policii ČR.

Ministr Heger chce, aby pacienti měli možnost si legálně připlatit na lepší zdravotní péči. To by jistě leckdo přivítal, protože zatím máme rovnoprávnost, zajišťující lepší zdravotní péči než USA (jímavě o tom psal tento týden Erazim Kohák v Právu), akorát že na tu lepší péči si musíte, resp. můžete připlatit neoficiálně a poskytovatel – jde o situaci v nemocnicích - se samozřejmě zase může rozhodnout, zda Vás uzná za vhodného nebo ne. (Mimochodem, LOK žádá pro kvalifikované lékaře trojnásobek průměrného platu v ČR, Loňská skutečnost je 2,1 násobek. Heger zatím lékařům přidat nechce, LOK, jak známo, hrozí odchody lékařů do zahraničí a ČSSD žádá, aby se všechno projednalo na mimořádném jednání Sněmovny.

Šest bývalých ruských kolonií v Evropě (ČE, Bulharsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva a Rumunsko) vyzvalo Evropskou unii o přípravu celoevropského zákazu popírání zločinů komunismu (analogicky k zákazu popírání zločinů nacismu). V zásadě jsou dvě možnosti: buď se zřídí jakýsi registr zákazů, který se bude neustále rozšiřovat, až se nakonec nebude moci psát v duchu politické korektnosti vůbec o ničem, nebo se naopak všechny zákazy zruší s tím, že verbální nepravdy nejsou nebezpečné, protože se dají vyvrátit. Třetí cesta neexistuje.

Zdá se, že revoluční nadšení v Praze (nabuzené „koalicí poražených“ ODS – ČSSD“) už vyprchalo. Na včerejší jednání zastupitelstva se dostavilo jen asi patnáct lidí, přestože předtím proběhla svolávací akce na internetu. Ovšem, předvánoční doba se k velkým demonstracím nehodí. Taky je těžké se vyjadřovat k detailním problémům, snadné je to v globálních věcech (kdo udělá koalici, kdo bude primátorem). Politika se nedá dělat furt pryč a z galerie. Je k tomu zapotřebí nejen revoluční nadšení, ale chuť organizovat se a politicky pracovat. Je to namáhavé a často nudné, ale jinak se pořádná politika dělat nedá.

Čtvrtek 16. prosince: po dohodě s premiérem Nečasem se ministr Drobil rozhodl „dočasně“ odstoupit z ministerské funkce (poslancem a místopředsedou ODS zůstává). Demisi prý požadovaly Věci veřejné. Nečas označil jeho problém za „manažerskou chybu“. Poté, co se vše objasní, počítá s jeho návratem do funkce (až se vše objasní, bude to, řekl bych, s panem Drobilem dost bledé). V rozhovoru pro Právo Drobil uvedl, že Michálek měl u sebe nahrávku několik měsíců a neinformoval o ni ministra (tj. jeho). Podle Nečase se případem měla zabývat především policie, to se mezitím stalo, činí tak protikorupční útvar (boj proti korupci je heslem VV). Předseda John je teď na koni, Nečas v defenzivě těžko uhájí policejního prezidenta. To, že se Michálek místo na policii obrátil na novináře, svědčí podle Johna o tom, jaká je ve veřejnosti nedůvěra ve standardní postupy policie a její nezávislost (John ovšem, jak se pak v sobotu ukázalo v celém případě sehrál roli, která je, když ji poměřujeme těmito jeho výroky, dosti legrační). ČSSD žádá, aby se k věci jasně vyjádřil Nečas, jinak vyvolá hlasování o nedůvěře vládě. Je pak otázka, jak se k věci postaví VV - ale VV jsou na tom podobně jako protitopolánkovští spiklenci před rokem a půl, mají dost síly na svržení vlády, s vytvořením nové to bude horší (musela by mít ze zákulisí podporu KSČM, to by si VV asi těžko před veřejností a voliči zdůvodňovaly (zatím). TOP09 zachovávají blahovolnou neutralitu, není to jejich věc.Tedy přesně řečeno, je to, jak se mi zdá, věc ODS a VV, VV dnes, tj. ve čtvrtek, zatím vede jedna nula. A žádají jednání koaličních špiček.

Navíc se zdá, že premiér o věci cosi přece jen věděl. Michálek se před dvěma měsíci (to už měl jakousi zásobu kompromitujícího materiálu) obrátil mailem na vedoucí kabinetu premiéra s žádostí o schůzku a o nasazení agentů BIS, kteří by zjistili důkazy o korupci. Nečas odpověděl, ale ne Michálkovi, nýbrž Drobilovi, který pak Michálka zkartáčoval kvůli porušení úřední subordinace. Michálek se pak sešel s ředitelem Úřadu vlády Poulem a podrobněji ho informoval. Nečas obvinil Michálka ze selhání – měl se prý okamžitě obrátit na policii. Nemám ani tu nejmenší chuť se pana Michálka zastávat, ale neinformovat své nadřízené o tom, že se ve věci obracím na policii, by byl projev jakési neloajality. Zdá se, že ODS byla přistižena v negližé a chová se zcela zmateně – což platí i o jejím předsedovi. Je přitom skličující, že roli policie opět přebírají média (a opět je to MfD).

V této souvislosti působí zpráva o tom, že se Unie svobody rozhodla k 1. lednu slavnostně zaniknout, jako jakési nechtěné memento. Pohřební mejdan se konal v Plzni v restauraci U starého mostu. Nechť je nebožce země lehká.

Pátek 17. prosince: Situace kolem případu Michálek se dramatizuje. Poté, co padl ministr Drobil, jde prý o samotného premiéra. ČSSD si vynutila hlasování o nedůvěře vládě (to je její svaté právo), co udělají Věci veřejné, je prý ve hvězdách. Zatím žádají, aby se premiér okamžitě vrátil z bruselského summitu EU (mají ho už jako medvěda ba řetěze?). Premiér se před ataky brání mj. tím, že neměl kompetenci nasadit na případ, s nímž ho Michálek seznámil, BIS. Mně to celé připadá podivné, Michálek samozřejmě měl právo jít za Nečasem, bylo to slušné. Ale ne proto, aby mu diktoval, zda má nasadit nebo nenasadit BIS, ale aby mu řekl, že s tím, co zjistil, se bohužel musí obrátit na policii. Zjistil to předtím, než začal nahrávat, nebo došel k tomu závěru až potom? Pokud potom, měl už od MfD půjčenou techniku a jistěže to nebylo za pusinku. Kdyby to nahlásil na policii, nemohl to už dát MfD, bylo by to maření vyšetřování (pokud by s tím vyšetřovatelé vysloveně nesouhlasili, a to bych se divil). Michálek ovšem prý policii nedůvěřoval, a tak své podezřelé kolegy, jak říkají oškliví lidé, práskl novinám. MfD supluje policii. Je mi líto, ale v takové věci lepší nespolehlivá policie než noviny, třeba i spolehlivé.

„Někteří poslanci“ VV prý mohou při hlasování o nedůvěře vládě hlasovat pro, divil bych se, kdyby to neměli spočítané tak, že vláda, byť s odřenýma ušima, důvěru dostane. Lepší Nečas na řetěze než Sobotka (nebo Hšek? nebo snad sám Paroubek?) triumfující, s volnýma rukama a nohama. Zdá se, že VV vadí hlavně Langer (má asi ještě jakýsi vliv na ministerstvu vnitra). Obviňování Nečase stojí na vodě (dostal mail, v němž si ředitel instituce stěžuje – všimněte si, jak decentní slovo jsem užil - na svého náměstka a na poradce ministra. Asi to nebývá úplně řídký případ. Nečas tu věc ovšem podcenil, nevzal např. v úvahu, že by mohla být, nedej Bože, narafičená).

Jinak pan Michálek je veselá kopa, v rozhovoru pro Právo si stěžuje, že na některých jednáních byly použity rušičky, takže nemohl nahrávat. Nevytvořili mu dost dobré podmínky k práci. Proto prý žádal premiéra, aby se obrátil na BIS. Myslím, že vzájemné nahrávání nepatří tak docela k normálním vztahům mezi vysokými úředníky, korpuce sem, korupce tam – když se nahrávají jako soukromé osoby, na základě „vyššího principu mravního“. Pana Michálka ovšem mrzí hlavně to, že toho nenahrál daleko víc. Nahrávání je podle něho v oblasti bankovnictví naprosto standardní. Je ale opravdu standardní tajné nahrávání za účelem kompromitace partnera (i když kompromitující údaje mohou být kompromitující právem?).

Významnou úlohu ve m posouzení případu hraje časová chronologie událostí, z toho, co se píše v novinách, je krajně obtížné ji sestavit (je to opravdu jen náhoda?) Tím vzniká jakýsi emocionálně nabitý chaos, vhodný např. pro mediální lynč.

VV naznačují, že nebude zase tak zle. Nechtějí rozbít koalici, jen maximum informací od Nečase. To je pro vyslýchaného nepříjemná pozice. Jde o podezření z korupce a o Langera (ten jim leží mimořádně v žaludku). Zpívej, hochu, jinak bude zle.

A konečně: Daniel Kaiser v LN páše: „Prý VV obdržely jakési signály, že se premiér nečas chtěl vrátit (z jednání v Bruselu, bd) až v neděli. To my bychom mohli napsat, že premiérovi dosti průhledně signalizuje, aby jim ustoupil ve střetu o policejního prezidenta, jinak že bude dusno, a bylo by to přinejmenším stejně věrohodné.“ Řekl bych, že VV to ani nemusí nijak zvlášť signalizovat.

Pan senátor Kubera prosadil zákon, podle něhož za úklid chodníků odpovídá jejich majitel, tj. obec. To je formálně OK. Problém je, že obce, zejména ty hodně velké, to nejsou s to zvládnout. Podle senátora Kubery to ovšem není tak, že obce by měly chodníky uklízet, jen za ně odpovídají. Uklízet by je měli majitelé přilehlých nemovitostí, a to dobrovolně. A chodci by si měli být vědomi, že když upadnou na nos, je to především jejich vina. Nikoli neprávem se pan senátor těší pověsti největšího vtipálka v Parlamentu ČR.

Pan Otokar Löbl vytýká v MfD sudetským Němcům (resp. jejich reprezentaci), že se nepřihlásila dostatečně silně nikoli ke kolektivní vině, ale ke kolektivní odpovědnosti za to, co vzešlo z německého národa. A že mají místo toho nereálné požadavky. Pana Löbla znám, není mi zcela jasné, zda je čech, nebo Němec. Já to mám jednodušší, jsem (jenom?) Čech, a tak si mohu troufnout říci, že nechápu, když už je tu ta kolektivní odpovědnost (pan Löbl si termín vypůjčil z jakéhosi vyjádření Ústavního soudu, myslím, že k Benešovýnm dekretům v rámci případu Dreithaler), jak bych mohl mít tu drzost a chtít ji jako na prvních na těšch, které jsem (v rámci české kolektivní odpovědnosti pdolde ÚS a pana Löbla) okradl o veškerý majetek a vyhnal z jejich domovů (co se dělo přitom, o tom neuvádím, ostatně to bylo většinou amnestováno, zbytek pak promlčen). Co je zapotřebí, je společné stanovisko k minulosti, mne zajímá to, co máme říci my, protože slušný člověk začíná vždycky od sebe, a ne např. od Abraháma (tzv. Křenův – Peškův princip příčiny a následku). Ke článku pana Löbla se ještě vrátím.

Děkan 2. lékařské fakulty Ondřej Hrušák napsal do LN pozoruhodný článek ohledně odchodu lékařů do zahraničí. Myslím, že k tomu je v současné době zapotřebí i trochu kuráže. Nejen pro pacienty, ale i pro lékaře. Cituji v rubrice „Řekli, napsali“. Stejně zajímavý text napsal rovněž v dnešních LN Miroslav Macek, který ovšem myslím jako lékař už nepracuje. Ale stejně: pozastavuje se nad tím, proč organizátoři lékařského exodu (a našeho potenciálního exitu) nejdou v čele, jako krysař z Hammeln. Je to opravdu zvláštní: vysvětlil bych to tím, že se chovají podle zásady „poslední zhasne“ (to je humánní varianta), nebo, pro skeptiky, že čekají, až se vláda pod tlakem veřejnosti podělá, aby mohli sbírat vavříny. Upřímně řečeno, tato akce mi připadá hnusná. Ostatně, začal s tím dr. Rath: je tohle všechno pořád jeho lobby?

Sobota 18. prosince: schůzka koaličních špiček ohledně korupčního skandálu (údajného, samozřejmě) na Ministerstvu životního prostředí skončila bez výsledků, respektive pokračování bylo odročeno na neděli odpoledne (v tuto chvíli, v neděli večer, ještě pokračuje, z VV zaznívá, že jde o vládní krizi). Premiér Nečas zrušil svou cestu do Afghánistánu a sešel se s policejním prezidentem, což vyvolalo u vedení VV rozhořčení. Věcem veřejným nestačí Drobilova demise, chtějí „další informace“ a především demisi policejního prezidenta. prezident Klaus se postavil na Drobilovu stranu (pochybili spíš ministrovi spolupracovníci; to je obtížné tvrdit, ministr nepřímo nabádal Michálka, aby své odposlechy zničil, a vytkl mu, že kontaktoval Nečase (nečas mu to okamžitě sdělil). Vedení ODS se chová dosti amatérsky, měli by vzít v úvahu, že před sebou tentokrát nemají intelektuály z ODA nebo US, ale dobře zorganizovaný akční tým, který neoplývá zbytečnými zábranami. Michálek žádá premiérovu omluvu (za to, že označil jeho jednání za nekorektní), jinak jej bude žalovat. Otázka korektnosti jednání pana Michálka je věc na dlouhou a podrobnou diskusi.

Ministr Heger vyzval lékaře, aby zvážili své výpovědi. Vypadá to, že přichází s prosíkem. Vláda a ministr by měli vzít v úvahu, že s lékařskými výpověďmi se tu hraje pokr. Když vydrží a neustoupí, možná prohrajou, ale čestně, možná vyhrajou. Když ustoupí, prohrajou, as to nikoli čestně. Vyděračům se nesmí ustupovat za žádnou cenu, je to chyba i v porážce.

MUDr. Rath (tak je třeba jej titulovat) ve Sněmovně neuvěřitelně sprostě napadl předsedající schůze předsedkyni PS Němcovou. Dal jí najevo, že si ze své funkce nemůže dovolit vůbec nic („Ve svém projevu mohu mít jakékoli poznámky. Pokud s tím máte problém, tak mě dejte k mandátovému a imunitnímu výboru. To je jediné, co totiž umíte. Takže mě, prosím, nechte domluvit.“) Protože souboje jsou dnes v ČR zakázány, je odtud už jen krok k tomu, aby se v PS začali prát: budou fackovat i předsedkyni PS? To by bylo ještě lepší než na Ukrajině. Paroubkismus bez Paroubka (ostatně Paroubek se MUDr. Ratha zastal).

Exprezident Václav Havel se dnes vyznal Mladé frontě Dnes, kdežto prezident Václav Klaus Lidovým novinám. Havel „zapochyboval o panu Nečasovi“, jeho postoj k aféře pana Drobila se mu jeví jako dost dvojsmyslný. Jistě, Nečas se zachoval jako vrták. Výsledky letních voleb podle Havla ještě nejsou změnou k lepšímu, ale předehrou něčeho dalšího. Já bych taky řekl: předehrou něčeho dalšího, strašného. To ale pan exprezident neměl na mysli, sní stále o sametové revoluci č. 2, která smete jeho věčného soka Klause a jeho skvadru. Pan exprezident je totiž filosof a humanista. Měl by přijít mladý spasitel, mohl by to být např. Pánek, ale ten nechce. Takže jako předstupeň doporučuje Karla Schwarzenberga. Já bych měl spíš strach z toho, že postupná mnohaletá degenerace dobré vůle z roku 1989, k níž dal první podnět právě Havel, přinese dnes k moci lidi, kteří u nás zavedou poměry jako ve východní Evropě nebo střední Asii. Prezident Klaus naopak Nečase pochválil (mohl by být ale důraznější) a zastal se Drobila a pražské organizace. Přiznal se taky, že v posledních dvou letech ODS a Topolánka nevolil (to je ve skutečnosti pro Toplánka pocta). Je zajímavé, že prezidentovi nohsledi jsou vždycky dobří, jen by měli být důraznější. To je problém. Důraznější byl Topolánek, a Klausovi se to vůbec nelíbilo. Tu a tam zaznělo taky něco rozumného, např. na téma odchody lékařů: Klaus mluví o „absurdních, nesmyslných a hloupých výzvách k odchodu do zahraničí“ (trošku je podceňuje, je to dobře vymyšlená lumpárna) a dodává: „Pokud by vláda nedovedla být zajedno v absolutním odmítání těchto výzev, tak to by bylo hodně špatně.“

A nejlepší nakonec: ministr John se přiznal, že „koncem léta“ (co to je za časové určení?) se na něho obrátil pan Michálek, který tenkrát měl podezření na korupci ve Fondu, ale chyběly mu důkazy. Pan John (byl uá ministrem vnitra. nebo ne?) mu doporučil, aby se obrátil nikoli na policii, ale na novináře disponující dokonalou odposlouchávací technikou (jmenoval prý Janka Kroupu z MfD). To je pěkné. Nečasovi se vytýká, že neposlal okamžitě Michálka ne policii nebo nešel za ni sám, a tady ministr vnitra odkazuje dotyčného na noviny. Paranoidně podezíravý člověk by mohl konstruovat, zda to náhodou nebylo tak, že pan Michálek byl vyslán do terénu životního prostředí na základě typů, které zaznamenal dejme tomu neoficiální informační servis, za účelem čenichání, a pan John mu poradil, který novinář disponuje nejdokonalejší záznamovou technikou. Z nejasných důvodů to pak vyslepičil (to je ovšem čirá spekulace). John se měl sejít s Michálkem prý ještě v říjnu, on to popírá, Michálek ne. Po této informaci by se pak podezřívavci mohlo zdát, že Věci veřejné nelze brát o nic vážněji než Drobila či Langera.

Václav Klaus k věci prohlásil: "Po včerejšku tu nemáme jen kauzu Drobil, ale i kauzu John. Najednou ten včerejšek vstoupil do hry, dává to věci tisíc dalších otazníků," Zároveň naznačil, že se z Johnova popudu věc nakonec dostala dříve k médiím než k policii. "To jsme ve světě, který, vůbec nevěřím, že by mohl existovat." To je samozřejmě pravda. Přesněji řečeno, je tu především kauza John, která by měla být rozšifrována. Ukázalo se, že pan John příliš mluvil. Ve světě, v nějž Klaus nevěří, že by mohl existovat, končí takoví lidé zpravidla v sudu na dně Orlické přehrady, v našem světě, v nějž s prezidentem Klausem věříme, se ovšem spíš stane v příští vládě ministrem kultury.

Pondělí 20. prosince: v souvislosti s chystaným hlasováním o nedůvěře vládě daly Věci veřejné důrazně najevo, že žádají odstoupení policejního prezidenta. Je zjevné, že to bude mít vliv na způsob, jak se k sociálně demokratickému návrhu postaví. Ministr John zřejmě podezírá policejního prezidenta z toho, že jeho zásluhou unikly informace o Johnově rozhovoru s Michálkem někdy v období „konec léta – začátek listopadu“. Konec konců, v listopadu je léto už definitivně u konce. Jak se to v ODS dozvěděli, je jedna věc, únik informací druhá. O Michálkově detektivním pátrání měl prý vědět i ministr Bárta. V této souvislosti se v MfD pohoršují, že stranou zůstává jádro případu, podezření z korupce na ministerstvu životního prostředí. To je omyl, k jádru případu patří i chování pana Johna a Věcí veřejných. Prezident Klaus se zastává policejního prezidenta i odstoupivšího ministra Drobila (nemohu zastřít, že ve chvíli, kdy píši tyto řádky, už vím, jak dlouho mu to vydrželo).

Vzhledem k nahromaděným osobním problémům bohužel nestačím reagovat na denní události, a tak stranou zatím zůstala návštěva bavorského ministerského předsedy Seehofera v Praze. Pan ministerský předseda, stejně jako kdysi spolkový kancléř Kohl, zřejmě nahlédl, že snažit se přimět českou politickou reprezentaci k nějakému výrazu lítosti za to, co se stalo před šedesáti pěti lety (nejde jen o „excesy“, je dobře, že se aspoň o nich teď trochu na nepolitické úrovni mluví, ale o okradení a vyhnání tří milionů obyvatel), je marné úsilí, jsou dílem zatvrzelí a dílem podělaní (spojením obojího vzniká něco pevnějšího než cement). Taky mluvčí SdL Posselt se spokojil s tím, že ho v Černínu nenechali večeřet v místnosti pro služebnictvo, a sám premiér Nečas mu podal ruku. Svým způsobem mají oba pánové, Seehofer i Posselt, recht. Němci i Posselt udělali pro česko-německé smíření, co mohli, Češi udělali zatím v podstatě prd. Celá slavná Česko-německá deklarace je podvod, dokument, který si každá strana vykládá po svém a obě jsou na tom potichu srozuměny. Vyhnání je teď naše interní věc. Je třeba, aby se tady, v Česku podařilo prosadit poznání, že toto byl masový zločin. Jistě ne největší z těch, co se z dějinách staly (ostatně jsme malý národ) a jistě se o mnoho víc nad toto uznání z české strany dělat nedá. Upřímně řečeno, kdyby se to podařilo, byl by to o mnoho větší morální výkon, než když jsme kdysi vyhráli dvě světové války (nebo si to aspoň myslíme). Vyhrávat umí kdekdo, přiznat hřích jen málokdo.

Úterý 21. prosince: Premiér Nečas velmi tvrdě vystoupil proti Věcem veřejným a ohradil se zejména proti porušování koaliční smlouvy. Věci veřejné pak asi po deseti minutách jednání koaličních špiček na protest opustily schůzku. Zítra se má hlasovat o důvěře vládě: i když by se VV zjevně jen nezúčastnily hlasování, případně se hlasování zdržely (stačilo by, kdyby to udělalo osmnáct poslanců strany, což by signalizovalo, že vládní většina je ohrožena), znamenalo by to pro vládu obrovitý otřes. Vypadá to, jako by Nečas chtěl svému učiteli na Hradě předvést, že se poučil a je důraznější (prý s ním během dne několikrát konzultoval po telefonu, Klaus musí být v sedmém nebi, tohle Topolánek nedělal). Demonstrace Nečasovy síly je poněkud znehodnocena tím, že jednak požadavky VV byly toho druhu, že je splnit dost dobře nemůže (vyhození Martinů a návrat Michálka do původní funkce), jednak se zároveň omluvil Michálkovi za veřejně vyslovené podezření, že chtěl nahrávat i jeho – jistě, dokázat to nemůže, i když je to velmi pravděpodobné. Bohuslav Sobotka prohlásil o Nečasovi, že se prý začíná podobat Topolánkovi, který také obětoval všechny zásady holému udržení moci - to tedy říká ten pravý, politika ČSSD je pod jeho vedením stejná jako za Paroubka, obětuje všechny zásady jedinému cíli, co nejvíc poškodit a pokud možno svrhnout vládu. Nic dalšího už jeho a jeho přátele nezajímá.

Předseda správní rady Transparency international, bývalý policista Václav Láska v rozhovoru pro Právo prohlásil mj.: „pokud se někdo rozhodne i pro své vlastní bezpečí shromáždit co největší množství důkazů sám, a teprve pak se obrátit na policii, je to v pořádku.“ To se mi nějak nezdá, buď není něco v pořádku s policií, nebo s tím, kdo se takhle chová (občanská policejní samoobsluha), nebo nejpravděpodobněji s oběma, a to znamená, že (taky) s tím, kdo se takhle chová.

Podle agentury STEM se 88% občanů domnívá, že největším problémem české společnosti je korupce. Podle toho, co se tu odehrává v posledních týdnech, bych řekl, že největším problémem české společnosti je hysterické očekávání spasitelů, přičemž stačí, že se někdo na funkci spasitele sám důrazně hlásí, a lidé jsou hned ochotni přehlédnout velmi problematické aspekty jeho chování. Měli by se místo toho koukat aby se na světské rovině každodenní politiky spasili sami.

Premiér Nečas si potřásl rukou s členy bavorské vládní delegace, mj. i s Berndem Posseltem. Posselt nato prohlásil: „Jsem nejen spokojen, jsem šťasten.“ Jak málo tomu člověku stačí ke štěstí!

Nemocniční lékaři, kteří dali výpověď, prý všichni nepočítají s tím, že odejdou do zahraničí. Mají spoustu jiných možností: Místopředsedkyně LOK prohlásila: „Když má člověk před jménem MUDr., má dveře otevřené například do politiky“. S MUDRy v politice nejsou dobré zkušenosti (MUDr. Rath, MUDr. Bém atd.) a navíc, věcně vzato je pro práci politika rozhodující právní a ekonomické vzdělání.

„Kdyby se dnes sudetští Němci rozhodli, že se vrátí do Česka, nic jim v tom nebude bránit. Dokonce i kdyby se rozhodli koupit si domy, města, půdu, není žádný zákon, který by jim to zakazoval“, píše v LN Luboš Palata. Drzost toho člověka nezná mezí. To by ještě scházelo, aby jim to nějaký zákon zakazoval. Zároveň si nedovedu představit, co by mohlo normálního člověka motivovat k tomu, aby si za drahé peníze kupoval to, co mu bylo kdysi ukradeno. Kdybych byl postaven opřed volbu, že si buď ukradené koupím, nebo zůstanu tam, kde právě jsem, vyberu si to druhé. Prý můžeme stejně jako Bavoři říkat vyhnaným „naši Němci“. Jistě, tak říkal českým Němcům už Masaryk. Nemohu si pomoci, zní to tak trochu jako „naši králíci“. Něco, co nám patří (dostali jsme to kdysi od Dohody jako dárek převázaný mašličkou) a můžeme s tím disponovat ke svému užitku. Fuj.

Středa 22. prosince: Koalice je zachráněna! Ve chvíli nejvyšší nouze se zjevil sám Václav Klaus, pozval si čelné představitele koaličních stran na Hrad a dojednal s nimi kompromis. Kompromis spočívá v tom, že ustoupil Věcem veřejným. Tím podtrhl jednak policejního prezidenta, jehož hlavu daroval Bártovi na zlatém podnose, jednak premiéra Nečase, který už to zase zvoral a tím, že se začal chovat podle Klausových představ (tvrdý politik), posloužil svému mistru a učiteli jako pěkně tvrdě nafouknutý fotbalový pumlíč. Není jasné, zda byla splněna i druhá část véčkařského ultimáta (Michálek se vrátí tam, odkud ho Drobil vyhodil) – dohoda je totiž ústní a tajná a Klaus je jejím „garantem“ (to by mohla být nová ústavní funkce, mohl by být rovnou „generální garant“, což by znělo jako „generální tajemník“). Na novináře prezident apeloval: „Prosím vás, nepitvejte, o které všechny detaily šlo“. To je požadavek legrační a nesplnitelný, to novináři udělat nemohou a nesmějí. Prezident se stal hlavou koalice, premiér Nečas jeho Spejblem (mám na mysli loutku). Řekl bych, že mu to nevadí. TOP09 prý ve sporu zaujala pozici pozorovatele, to je dosti strašná iluze, oslabení ODS v tomto sporu poškodí i je, VV sledují čistě mocenské cíle, jejich populismus je účinnější než ten topkařský, a TOP09 nemá zatím žádnou stranickou základnu srovnatelnou aspoň s tím, co má k dispozici ODS (a co taky není až tak moc). Uzavření nepsané tajné dohody, za jejíž splnění se zaručuje prezident (těžko tomu rozumět jinak, než že zaručí, že ODS poslechne) je něco, co tu po listopadu 1989 ještě nebylo. Výhrady ČSSD jsou pochopitelné a oprávněné. Navíc na to Klaus může šeredně doplatit, ODS už není to, co bývala, když se po sarajevském atentátu semkla kolem svého tehdejšího předsedy.

Před vánocemi využil prezident i svého ústavního práva a udělil milost bolševické prokurátorce Polednové. Řekl bych, že to měl udělat už dávno, teď je trochu pozdě, v předjaří by jí stejně trest vypršel, ta osoba vůbec neměla putovat za mříže (o spravedlivosti rozsudku přitom nepochybuji).

Maďarský parlament schválil nový mediální zákon. Podle prvních zpráv (těžko posoudit jejich autenticitu, zatím nemám k dispozici text zákona) jde o dost problematickou právní normu. Základní tezí je „vyváženost zpravodajství“. Vyváženosti zpravodajství se v mediální oblasti dosahuje pluralitou médií a svobodou podnikání v této oblasti. Maďarská vláda (disponuje ústavní většinou, to znamená, že může prakticky všechno) si za účelem střežení vyváženosti pořídila ústav, jehož ředitele jmenuje premiér a členy mediální rady parlament, kde má vládní strana ústavní většinu, ústavní většinou.

Václav Bělohradský zveřejnil v Právu pozoruhodný článek. Jeho vůdčí ideou je otázka dvojí legitimity vlád: „Legitimnost vlády má dva aspekty – ex titulo a ex modo. V demokratické společnosti je ex titulo nelegitimní vláda nezvolená, která uzurpovala moc třeba vojenským pučem; ex modo je pak nelegitimní vláda, která byla sice zvolena, ale vládne proti sdílené tradici národa, v rozporu s ideou zákona a která bez dohody s opozicí či referenda nastoluje nezvratné změny v rozporu s naší historickou tradicí.“ Čili: nestačí vyhrát volby. Pokud vládnete proti „sdílené tradici národa“, v „rozporu s ideou zákona“ a nastolujete nezvratné směny bez dohody s opozicí, která ve volbách dostala nařezáno (kdo to všechno posoudí? Nejspíš pan profesor Bělohradský a případně několik dalších rozumbradů pomazaných Lidovým domem) nemáte tu pravou legitimitu a proto občané vzhůru do ulic, zdvihněte prapor revoluce (odporu proti nesprávně zvoleným vládám), pan profesor vás bude dirigovat, samozřejmě z Terstu, to je bezpečnější. Teze vlastně zní: vládu nelegitimní ex modo může lid svrhnout např. něčím jako vojenským puč. Tak vznikne vláda, která bude sice nelegitimní ex titulo, ale zato legitimní ex modo. (Když jsem stěhoval do Prahy svou knihovnu, vypadl na mne z jednoho regálu útlý svazek knihy Václav Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti, vyšla v roce 1992; nestačil jsem ji tenkrát přečíst, budu to muset udělat teď – bude nesmírně zajímavé srovnat jeho tehdejší názory s jeho dnešními ohnivými revolučními výzvami).

V MfD píší o tom, že občanští demokraté vidí situaci v souvislosti s kauzou Michálek paranoidně, protože podezírajíšéfa partnerské strany, že posílá lidi, aby je tajně nahrávali. Jistě, sám „šéf partnerské strany“ to nejspíš nedělá, ale pokud jde o diagnozu MfD (paranoia), nevím, nevím, zda je přesná.

Jeden z motivů, který vedl prezidenta Klause k jeho iniciativě, je zjevně fakt, že mu imponuje spiritus movens VV Bárta – prý ho horlivě telefonicky sháněl hned po krachu koaličního jednání v pondělí. Prezident má rád lidi, kteří projeví sílu (jakou, to není pro něho až tak důležité). Václav Dolejší píše v MfD: „Proč, jak moc a odkdy si ti dva, zarytý konzervativec a tvůrce populistické strany, rozumějí?“ Zarytý konzervativec a tvůrce populistické strany, to vypadá jako dosti zdařilá charakteristika Václava Klause. Proto mu nebude nikdy imponovat pan Nečas, který je mu zcela oddán.

Čtvrtek 23. prosince: Vzhledem k tomu, že v Česku neexistuje tajnost, která by se dřív nebo později neproflákla, objevují se v novinách navzdory přání pana prezidenta první spekulace, co obsahuje tajná dohoda, za niž hlava státu veřejně ručí. Bohužel je obtížné rozeznat, co je pravda a co je fantazie, k tomu bude zapotřebí trochu víc času. Vláda prý byla na milimetr od pádu do propasti, řekl právu „zdroj obeznámený s jednáním na Hradě“. Zdroj si pochopitelně nepřeje být jmenován, což můžeme zneužít k tomu, abychom prohlásili, že patrně kecá. Moc rád bych viděl, co by dělaly VV postaveny před jasnou a tvrdou alternativu: buď toho okamžitě necháte, nebo radši konec. ODS prý rezignovala na jmenování policejního prezidenta a nechala ve výběru nástupce volnou ruku Johnovi. Pozdrav pánbůh. Naštěstí jiný zdroj (rovněž si nepřeje být jmenován) tvrdí, že Nečas bude mít právo veta. VV mají tendenci navrhnout nominaci lidí, jejichž jména padají v souvislosti s případem Monte Argentario. Nový šéf má být „krizovým manažerem“ (typ Pinochet, to byl přece taky takový krizový manager, ne?). DS má dostat jako útěchu do kompetence Generální inspekci bezpečnostních složek. To je ten orgán, který poté, co proběhne vojenský a policejní puč, zkoumá, zda byl proveden v souladu s ústavou a zda se všichni účastníci chovali řádně, jak se na vojáky a policisty sluší. VV prý chtějí do jmenování policejního prezidenta zapojit i opozici (raději opozice než ODS, ostatně hlavního experta ODS přes bezpečnost se podařilo už dávno za spolupráce s MfD vyřídit tím, že o něm nebožtík Mrázek údajně hovořil jako o Íčku; to je argument, jak se lidově říká, jako stehno). Možná, že by stejným způsobem měl být jmenován i premiér. Pokud si ODS a jejich tajný předseda na Hradě myslí, že zažehnali krizi, mýlí se – jenom ji přikrmili, s jídlem roste chuť.

Předseda pražské ODS MUDr. Šťastný (dodatečně ho doplňujeme do seznamu MUDrů, jejichž účast v politice je hotovým neštěstím) je formulační génius. Účast prezidenta v tom, co se událo na Hradě (kdyby to lídři ČSSD nazvali spiknutím, měl bych potíž s protiargumenty), pojmenoval takto: prezident prý v určitou chvíli „jasným autoritativním způsobem „srovnal“ vládní činitele tak, aby v zájmu zachování státu a reformní koalice vláda existovala dál.“ Prezident podporuje vládu, které se postavil do čela, protože je „v zájmu zachování státu“. To jsou jednak silná slova a jednak kdo to rozsoudí. Ostatní, co vládu nepodporují, jsou tedy protistátní živly? Martinů zasloužil důstojnější odchod“, prohlásila poslankyně Černochová. To je takříkajíc krok správným směrem, základní otázka ovšem zní: Zasloužil si Martinů odchod? Tím se nikdo vážně nezabýval (nemám na to silný názor, jen upozorňuji, že kromě Johna o tom nikdo moc nemluvil, problém se neřešil). Poslanec Benda zachovává klid: „Bylo patrné, že policejní prezident nemůže být dlouhodobě v zásadním střetu se svým ministrem. To nemohlo fungovat. V tomto směru to nevidím jako fatální ani jako katastrofu.“ Ale: nespočíval střet v tom, že tam John chtěl dosadit „svého člověka“? Ministerstvo vnitra je důležitý orgán, viditelná ruka moci je významnější neviditelná ruka trhu, pokud někdo chce experimentem dokázat opak, je to experimentátor s dynamitem. Policejní prezident má především ze zákona jakousi autonomii, takže nemůže být pouhým otrokem svého ministra. Opak může fungovat velmi dobře, v tom má pan Benda pravdu , bohužel bychom se tak významně přiblížili když ne předlistopadovým poměrům, tedy aspoň autoritativnímu státu.

S prezidentem Klausem se, řekl bych, v jedné věci přece jen shodnu. Je to zásadní hodnocení úlohy Libora Michálka v událostech posledních měsíců. Nepoužil bych tak příkrých slov jako pan prezident, mj. proto, aby mne dotyčný nežaloval, nemám narozdíl od prezidenta imunitu. Pan Michálek se někam vrátí, není jen jasné kam, ODS se dušuje, že zpátky do Státního fondu životního prostředí ne.

Karel Schwarzenberg potvrdil, že během krize mu VV nabídly premiérské křeslo. Nevím, jak by ho chtěly do toho místa prosadit, TOP09 by s ČSSD vládu vytvořit nechtěla (leč by plánovala pomstu za pražskou koalici), a podporu komunistů si dovolit nemůže. Podle předsedy TOP09 to prý bylo jen „vyslovení určitého komplimentu“. Je hezké, že o sobě má tak dobré mínění.

Jiří Franěk píše v Právu, že jediným vítězem politického konfliktu je Václav Klaus. Nevím, pan Bárta má svou stranu-vrabce v hrsti, kdežto ODS je pro Klause pořád holubem na střeše, Topolánek měl na řadu lidí svou emancipační politikou vliv. Podle Petra Uhla tamtéž se Věci veřejné odsoudily k tomu, že budou stranou na jednoho použití, nebyl bych takový optimista, mohou jim dosti stoupnout preference, a až budou ke čtyřiceti procent, mohou se už samy osvědčeným způsobem postarat, aby stranou na jedno použití nebyly. Ostatně, příznačný je chvalozpěv, který tamtéž pěje na prezidentovu adresu generální manažer VV (to je snad správné pojmenování funkce) Bárta. „V moderním managementu projektoví manažeři umějí vyřešit jakýkoli problém podle napoleonského hesla, že ze dvou variant si vyberou tu třetí. A to prezident svou nadprůměrnou inteligencí a stylem manažerské práce udělal… Když jsme tam přišli, tak ODS i VV byly hluboko zakopány na svých pozicích a prezident svojí autoritou hledal to třetí řešení“ (podobá se nespíš prvnímu, véčkařskému jako vejce vejci, proto to nadšení). A sláva mu, on je pašák, a pšikumbré a juchajda a župajda a hujajá, juch, juch, juch – omlouvám se, citát z oblíbené písničky z dětských let je zřejmě nepřesný, hry V+W jsem si do Prahy zatím nepřestěhoval). Pan Bárta v rozhovoru slíbil, že VV budou brzdit své pravicové kolegy, aby reformy byly sociálně citlivé, aby je neodnesla střední třída a aby nebyly na úkor těch nejslabších. V hlásné troubě ČSSD (na komentářové stránce Práva) jsou bez sebe vzteky, „Veverky“ (jak tam jeden soustavně VV nazývá, je to opravdu k pokukání, zvlášť když to dělá po šedesáté, čím starší a obehranější vtip, tím lepší) zjevně ovládají umění být zároveň ČSSD a součást vládní koalice (spojení příjemného s užitečným). Hlavní je boj proti korupci: jakmile se korupčník dopadne, bude pověšen za citlivý orgán do průvanu, až tam budou nakonec viset všichni, kdo si troufnou mít k VV výhrady. O tom, kdo je korupčník, rozhodne, jak je to u nás obvyklé od roku 1948, nebo možná už 1945, ministerstvo vnitra.

V ODS prý panuje nespokojenost s tím, že Nečas ustoupil Věcem veřejným příliš. To je velmi decentní formulace, příliš neustoupil Věcem veřejným, ale Klausovi. Podle LN Klaus na Nečase při jednání chvílemi i křičel (ví, že si to může dovolit). Upozornil přítomné, co by mohlo v případě pádu koaliční vlády nastat, to je poslední argument českého ústavního činitele. Stejně jako tchoř, když je v úzkých, začne smrdět, český ústavní činitel vypustí „nedozírné následky“. Zabírá to stejně. Citují některé výroky z řad ODS, které svědčí o jisté nespokojenosti, zdůvodněné dosti pádně: „V ODS málokdo chápal už Nečasovu omluvu Michálkovi, natož vycouvání z našich postojů, navíc požehnaných grémiem i poslaneckým klubem“, „Nejde ani tak o pozici policejního prezidenta. Ale o precedens, že se jedna z koaličních stran domáhá ústupků za to, že podpoří koaliční projekt a nebude hlasovat s opozicí“. Proč ale proboha mluví o Nečasovi, a ne zároveň a na prvním místě o Klausovi? Nečas v rozhovoru v LN zdůrazňuje významné ústupky, které se mu ruku v ruce s Klausem podařilo vybojovat: „Tak pan policejní prezident se sešel s panem prezidentem republiky a na základě toho odstoupil ke konci roku. Nestalo se to, co požadoval jeden koaliční partner, aby odešel s okamžitou platností před hlasováním o důvěře“ (časový rozdíl je něco málo přes týden, nebo snad chce pan premiér říci, že donutili VV, aby jim důvěřovaly, přestože je během toho týdne mohli ještě podrazit?).

Dohoda o návratu pana Michálka je prý „volnější“. Moc by mne zajímalo, co to znamená. Vrátí se taky ne hned, ale až za týden?

Pondělí 27. prosince: „zlý muž“ VV, expolcista Huml prohlásil, že příště už vládu nepodrží. Myslím, že by měl co nejdřív dostat příležitost, on a celá VV. Sám pan Huml ovšem nestačí, k ohrožení vlády je zapotřebí osmnácti dalších, a jako osamělý , pokud jde o vliv, taky nemohl ani čuchnout).

V rozhovoru pro Právo říká odcházející policejní inspektor znovu, že musí mít maximální důvěru ministra vnitra. Měl by mít maximální důvěru přinejmenším celé vlády, ministr vnitra ho sice může jmenovat, ale ne už odvolat. Jakub Troníček, který rozhovor pořídil, policejnímu prezidentovi vytýká, že neměl problémy se „svými“ ministry z pravicové i levicové části spektra. To je přece správné, policejní prezident je státní úředník, ne politik.

V Bruselu odmítli požadavek pěti členských států EU, aby byla celoevropsky zakázána propagace komunismu. To by bylo v podstatě OK, kdyby zároveň zrušili zákaz propagace nacismu. Ten zákaz obsahuje nevíru v evropskou veřejnost. Jako by bez klacku represivního zákona by byla celá nebo aspoň její část schopná vrátit se k tak ohavné a zrůdné ideologii. Je to přiznání slabosti a souvisí s tím, že se Evropa nechce znát ke svému křesťanskému zakotvení (nebylo by to multikulti). Pokud jde o debily, kteří jsou přesvědčeni, že nápis Gott mit uns na opascích německých vojáků za války znamenal zakotvení nacismu v křesťanství, svědčí to o tom, že naopak v křesťanství nejsou zakotveni oni.

Podle MfD Věci veřejné hrozí, že pro neplnění koaliční smlouvy příští rok odejdou z vlády. Nezmínili už nějak, že zároveň taky chtějí fakticky koaliční smlouvu revidovat. To by se penguinistům a mediálním ředitelům české politiky nemělo stávat.

Úterý 29. prosince: ukázalo se, že si LOK najal marketingovou agenturu na propagaci akce „Děkujeme, odcházíme“ (vymysleli ti géniové i pěkné heslo „Náš exodus, váš exitus“? Koukal jsem, že z propagačních sanitek už zmizelo). Kolik za to lékařští odboráři vyplázli, odmítly obě strany sdělit (zdůrazňuji, že jde o akci nemocničních lékařů), šéf LOK Engel tvrdí, že sumu (údajně několik milionů Kč, jak tvrdí zdroje, které si nepřejí být jmenovány, obávají se snad smrtící injekce?) uhradili ze svých členských příspěvků. Když na to mají, nejsou na tom zase až tak špatně, ne? Kdesi jsem si přečetl, že odchází též MUDr. Engel s celou rodinou, a jinde zase, že si to možná někteří odcházející rozmyslí, pokud vláda prokáže pevnost. Modlím se k Bohu aby mezi nimi nebyl MUDr. Engel a jeho blízcí. Pravděpodobnější ovšem je, že se vláda podělá stejně, jako se pod Klausovou taktovkou podělala teď. Ostatně, co říkali (údajně!) zkušení Nečasovi spolubojovníci o nynějším premiérovi: podělal se jednou, podělal se po druhé…

Dovedu si představit přechod k Bártovi, prohlásil prý Libor Michálek: znamená to na nabídnuté místo ve Státním formu dopravní infrastruktury, nebo do Věcí veřejných, nebo nedej Bože do ABL (tam ovšem je teď jiný Bárta, pan Michálek jistě ne, že).

ČSSD zamítla vládní návrh na přímou volbu prezidenta. Vláda s ní dostatečně nevyjednávala a nezajistila si dostatečnou (ústavní) většinu. ČSSD ovšem žádá zároveň se změnou volby také změnu pravomocí hlavy státu (např. omezit pravomoci ohledně jmenování funkcionářů ČNB a předsedy Nejvyššího správního fondu) a zajistit jeho odvolatelnost. To první mi připadá rozumné, měly by se taky přesně formulovat a zároveň velmi omezit prezidentovy pravomoci v zahraniční politice), to druhé se mi nezdá, prezident, poté, co byl zvolen, by neměl být opři výkonu funkce závislý na nějaké většině.

Ministr Heger v zoufalství navrhl, aby se vyprázdněné nemocnice změnily na „střediska první pomoci“. Hejtmani (mocenská základna ČSSD) to považují za skandál a žádají svolání Bezpečnostní rady státu. Nesouhlasí i „sami lékaři“ (splňte „nemocniční“ a organizovaní). Podpora ČSSD LOKu je typický projev paroubkismu v politice strany. Ať se všechno sesype, jen když se přitom sesype i vláda. Chtěl bych vidět, jak by Miniparoubkové z vedení dnešní ČSSD přiznali lékařům (nemocničním) trojnásobné platy nad průměr. A co by tomu řekli naši pracující. Jinak na současné krizi ve zdravotnictví mají „zásluhu“ i všechny vlády od převratu do dneška. Problém není, jak se zdá, v tom, že lékaři u nás nemají stejné platy jako na Západě, ale že musí na to, aby si vydělali stejnou sumu jako jejich kolegové v privátní sféře, pracovat změřitelně více, protože nemocnice jsou dosud státní a v podstatě socialistické. Další problém ovšem je, že je krize a ve státním sektoru se snížily platy, doba nejméně příhodná pro jejich navyšování v části státního sektoru. Za nynější nestydaté vyhrocení situace ovšem odpovídá hlavně organizovaná nemocniční lobby LOK-ČLK, podporovaná (zatím) sociálními demokraty, zejména jedním.

„Demokracie je pěkná věc, ale má jednu vážnou chybu. Hlasy dvou hlupáků váží více než hlas jednoho rozumného člověka“, píše v Právu Jiří Hanák. Mělo by se s tím něco dělat. Nejlepší by bylo, kdyby si politici (především ti zopovědní, sociálnědemokratičtí, s komunistickou podporou, ostatně komunisté jsou jen zdivočelí čeští sociální demokraté) nejprve zvolili inteligentní voliče a ti by pak zpětně zvolili své politiky.

Podle agentury Median by si většina lidí přála za prezidenta prof. Švejnara. Chce ho 30% lidí, 60% ovšem neví, koho volit. Na volbu v druhém kole by to ovšem mohlo stačit. Tentokrát pan profesor nebude asi potřebovat ke svému zvolení komunisty, to je pozitivní. Negativní je, že minule je potřeboval, a přesto kandidoval.

Milost je podle pana Kamberského (v dnešních LN) podmíněna lítostí. Píše to na okraj prezidentského omilostnění prokurátorky Polednové. To je omyl, lítost není podmíněná ničím, protože je to lidský odlesk Boží milosti, která je dána Jeho rozhodnutím a člověk si ji tedy nemůže zasloužit. Myslím, že institut milosti tohoto typu má v civilizovaném státě, který není multikulti, a tím pádem tak trochu říznutý mj. i islámem, své místo.

Středa 29. prosince: Věci veřejné díky Klausovi a ODS (a taky, co si budeme povídat, pobavenému přihlížení TOP09) nabraly tempo. Chtějí, aby základní principy důchodové a zdravotní reformy byly schváleny jako ústavní zákon, to znamená v dohodě s ČSSD. Teď už se obává pádu vlády i Kalousek, proboha, co si ten člověk myslil, když byly v sobě ODS a VV, že se ho to netýká? Zdá se, že jsem ho přecenil, je to taky jen intrikán. VV si ovšem tu věc chtějí jako správná strana postavená na přímé demokracii požehnat od svých voličů a příznivců, tzv. véčkařů. Základní otázka zní: „Mají VV vyjednávat se svými koaličními partnery, aby byly základní principy důchodové reformy schváleny jako ústavní zákon?“ (generální manažer Bárta pak upozornil, že nejde o to, zda mají být ústavním zákonem, ale jen o to, zda o tom má strana vyjednávat: pan Bárta si očividně z někoho dělá srandu, jsou dvě možnosti a) z koaličních partnerů, b) z véčkařů. Nejspíš napoleonsky – viz jeho výrok výše - z obou). Nejkřuplavější otázka v chystané anketě ovšem zní: „souhlasíte se sjednocením DPH na 19% pod záminkou (pro nechápavější čtenáře podtrhl bd) financování důchodů bez plné kompenzace důchodcům a rodinám as dětmi?“ To svou sugestivností zhruba odpovídá otázce: „Chcete, aby předsedou vlády byl nadále ta kurva Nečas, nebo náš starý dobrý Radek John?“ Pokud zbylé dvě strany včas nepostaví VV do zásadní otázky, bude za nějakou dobu už pozdě.

Pražská ODS nominuje na uvolněné místo ministra životního prostředí starostu Prahy 6 a poslance Tomáše Chalupu. Pro Chalupu (on sám myslím není MUDr.) se vyslovil MUDr. Šťastný, předseda pražské organizace, a zároveň i prof. Ing. (nikoli MUDr.) Václav Klaus, prezident ČR a tajný předseda ODS. Je to na dobré cestě.

V Právu (a v menší míře v MfD) zveřejňují přehledy o kvantech odcházejících lékařů (rozuměj nemocničních). Já bych si počkal, žádná kaše se nejí tak horká, jak ji MUDr. Engel s MUDr. Kubkem (a s MUDr. Rathem v pozadí?) uvaří.

Jiří Hanák píše v Právu, že lékařství není zaměstnání, je to – nebo mělo by to být – poslání. Toto tvrzení se mi jeví jako kýčovitá drzost. Každé povolání (i povolání metaře) by mělo být posláním, ale jen velmi málo metařů ho tak bere. A jak je tomu u lékařů v nemocnicích? To procento je důležité. Lékaři nejsou žádná vyvolená profese, jen mají v rukou proti nám pacientům mocné zbraně, které svádí k aplikaci. Ti, co berou své povolání jako poslání, by jich nikdy nezneužili. Kolik jich asi je? Akce „Náš exodus, váš exitus“ mne naplňuje jistou skepsí.

Prezident Medvěděv se ohradil proti výroku premiéra Putina, že Chodorkovskij je zločinec, který patří do vězení. Důvod by byl v civilizované Evropě neprůstřelný, oficiální činitel se nemá co vyslovovat k procesu, který ještě neskončil. Přiznám se, že prezident Medvěděv je pro mne záhadou: je to jen hra, nebo to myslí vážně? I kdyby to byla jen hra, proč si pak kope vlastní hrob, s rozumnými argumenty nemůže před frustrovanou (z rozpadu SSSR, nestrávili ho podobně jako kdysi Němci pád císařského Německa) a zmanipulovanou ruskou veřejností obstát.

Podle Věcí veřejných je dohoda s lékaři (nemocničními, organizovanými) na nejlepší cestě. Jedná s nimi generální manažer VV a ministr dopravy (o jeho ministerské kompetenci v oboru mediciny nemůže být pochyb) Bárta. Bártovo výchozí stanovisko je „lékaři si zaslouží vyšší mzdy, ale mohou je dostat až jako výsledek úspor“ (to je OK v tom smyslu, že všichni si zasloužíme vyšší mzdy, případně vyšší důchody,ale můžeme je dostat až jako výsledek úspor). Ale už samo jednání neslibuje nic dobrého. Vláda by se neměla podělat ani před lékaři, ani před VV. Tady je zaděláno na obojí. Poplašnou zprávu šíří i penguinisté z MfD: „Už se na vás těšíme, lákají české doktory Horní Rakousy“. Uvidíme.

Některé kroky nové maďarské vlády (mediální zákon) jsou problematické, a to velmi. Zdá se, že „byrokrati z Bruselu“ toho chtějí využít ke křížovému tažení proti Maďarsku. Předseda německých zelených Trittin prohlásil pro The Times, že „evropské hodnoty se nesmějí obětovat na oltář hloupého nacionalismu“. To jsou dosti pitomé řeči. Patří versailleský diktát a to, co po válce upekli (pod tlakem, samozřejmě) západní spojenci se Stalinem, k evropským hodnotám? Pro bruselskou Evropu je nejdůležitější udržení statu quo. Na účet slabých, „poražených“ samozřejmě. Že v takové situaci mají vystresovaní slabí a poražení sklon blbnout, je pochopitelné (viz Němci po první světové válce). Možná, že se v Maďarsku už stalo něco nenapravitelného. V tom případě mají hlupáci z Bruselu a vítězové obou světových válek typu ČR na situaci vrchovatý podíl viny.

Ministr vnitra a nomminální předseda VV Radek John prohlásil podle LN: „My máme ve vládu stejnou nedůvěru jako občané. A pokud budeme bojovat pouze ústy, a ne konkrétními činy, tak nevydrží, protože my ji opustíme.“ To je jednak vyhrožování (cestu k němu otevřel prezident Klaus), jednak drzost, protože pan John je členem vlády. Ve vládě je strana, která má ve vládu, ve které je, stejnou nedůvěru, jako občané. Problém je v tom, že občané, na rozdíl od Johna, ve vládě nejsou. Mělo by se to srovnat. A protože občany en bloc do vlády přijmout nelze, bylo by účelnější pana Johna a spol. z vlády vyhodit, i za tu cenu, že vláda pak padne. Taková vláda, v níž je ministrem vnitra člověk, který k ní nemá důvěru, přece nemá žádný smysl. Zda si přitom lidé myslí, že vláda padne (nebo že „skandál Drobil půjde k ledu“) není rozhodující. Nejde o to, co si lidé myslí, ale co má být, co je účelné, smysluplné, správné řešení. Pan John ve vládě zjevně účelné řešení není. Dobrý politik dokáže lidi o své dobré politice přesvědčit. Demokracie „není o tom“, jak se dnes módně říká, co si přeje lid, ale o tom, že lid je možné o správné věci přesvědčit. Demokracie stojí na důvěře v lid a ne na slepé poslušnosti náladám veřejnosti. Člověk se může mýlit, zároveň ho lze přesvědčit o tom, že se mýlil.

Čtvrtek 30. prosince: vedoucí činitelé Věcí veřejných teď vysvětlují formulaci o „sjednocení DPH na 19% pod záminkou financování důchodů“. Místopředsedkyně Karolina Peake k tomu prohlásila: „Nevím, zda byla pokládána (ta otázka, bd) s nějakým sugestivním záměrem. Myslím si ale, že z námi navrhované důchodové reformy je jasné, k čemu směřujeme my. Takže chceme, aby v otázce bylo i vysvětlení, a ne jen souhlasíte, že…“ Ale, ale, paní poslankyně, „pod záminkou“ není vůbec žádné vysvětlení, ale spíš urážka. Generální manažer Bárta zase odpověděl: „Přiznám se, že do doby, než mi volali novináři, tak jsem tento problém nevnímal.“ Nějak nemohu uvěřit, že by pan Bárta byl tak málo vnímavý (možná ale, že otázky vůbec neviděl, to se samozřejmě stát může).

ODS by ráda viděla (a na Hradě to prý navrhla), aby Věci veřejné vyměnily Ministerstvo vnitra za Ministerstvo životního prostředí. To je poněkud opožděné, měli to dohodnout při tvoření vlády, a ani tenkrát by ODS neměla moc šancí. Taky výměna ministerstva vnitra za ministerstvo spravedlnosti je pro VV krajně nevýhodná, ostatně už komunisté věděli, proč v roce 1945 nechali spravedlnost národním socialistům, kdežto vnitro si se vším důrazem vyhradili.

S problémy českého zdravotnictví to lze přehánět na všechny strany. V dnešních LN vyšel článek Adama Ábelovského o tom, že „zdravotnictví vyléčí jedině trh“. Začíná tezí „zdraví je zboží“. To bohužel není tak docela pravda, nějak to souvisí s otázkou života a smrti, což se dá o rohlících říci jen těžko. Lidé se v situaci, kdy je jejich zdraví vážně ohroženo, bojí o život, a proto je jejich vztah k lékaři všeobecně jiný než např. k pekaři. Proto tvrzení „lékaři jsou pravděpodobně ve společnosti nejváženější skupinou obyvatel“ je třeba doplnit o to, že člověk se o své zdraví bojí a ve vztahu k lékaři se to nemůže neprojevit. Čili nejváženěji, protože nejobávanější? Přitom je jistě pravda, že by se vztah lékař – pacient měl s uvážením toho všeho co nejvíc přizpůsobit vztahu zákazník – poskytovatel služby. Z toho hlediska je zaručení spravedlivé mzdy poskytovateli služeb jen jedna stránka věci, druhá je poskytnutí základních jistot a bezpečí pacientovi, a to už není jen otázka tržních vztahů. Věci jako slogan „náš exodus, váš exitus“ tyto jistoty a bezpečí mírně řečeno neposkytují. Jde v podstatě jenom o to, jaké prase musel být ten, kdo si to vymyslel, a jaké prase musel být ten, kdo to schválil. Nespokojenost lékařů v nemocnicích lze v mnoha ohledech chápat a nebylo by spravedlivé ji samu o sobě problematizovat. Na nespokojenost a obavy pacientů nad přístupem lékařů (nemocničních, organizovaných) jak reprezentativní lékařské organizace (ČLK), tak ČSSD neberou příliš velký ohled. A to proto, že se to ČSSD hodí v jejím boji za svržení vlády a lékařským organizacím v jejich boji za vyšší plasty svého členstva (jistě, nejde jen o platy, ale že by byly něco vedlejšího, to by si snad netroufli tvrdit ani MUDr. Rath, MUDr. Kubek a MUDr. Engel, přišli by o podporu).

Pátek 31. prosince: Podle agentury CVVM je u nás na svou vlast hrdá jen polovina obyvatel. Sama otázka je nesmyslná, člověk může být hrdý na to, co dobrého udělal (např. pro svou vlast) a ne na něco, co vzniklo bez jeho zásluhy. 40% lidí se stydí za politické představitele a politiku obecně. A kolik lidí se stydí za sebe (a za své spoluobčany)? To z ankety vyplývá jen nepřímo. Jací jsme? Společenští, máme smysl pro humor, jsme ambiciózní, chytří, sympatičtí a příjemní. To zase zjistila agentura Focus. Zkrátka zemský ráj to na pohled. Jsme taky pracanti, polovina z nás zažila ve svém životě nouzi, přesněji řečeno myslí si to, přitom poslední dva návaly skutečné dusivé bídy zažila naše vlast v době první světové války a pak snad v době hospodářské krize ve třicátých letech minulého století. Jedinou vadou na kráse je, že dáváme úplatky. Zda taky úplatky bereme, není jasné, z ankety pouze vyplývá, že podle názoru většiny je hřích nebrat úplatky tam, kde je to možné. Což je dostatečná odpověď. Nechybí náhodou ve výčtu národních vlastností nestydatost? Ostatně proč by měli být politici lepší než občané? Neměla by se rozběhnout široce založená akce „vyměňme občany“? Lékařský exodus by se dal v těchto souvislostech chápat jako slibný začátek.

Ministr spravedlnosti chce změkčit tzv. náhubkový zákon. Novináři by měli mít v budoucnu možnost zveřejňovat informace z trestních řízení, pokud se týkají korupce politiků nebo jiných státních funkcionářů. Má jít i o záznamy odposlechů bez ohledu na to, zda budou použita u soudu, pokud z nich vyplývá, že se veřejný funkcionář dopustil trestné činnosti. To je naprosto nehorázné, jediný, kdo má právo rozhodnout, zda se funkcionář dopustil trestné činnosti, je soud. A pokud jde o veřejný zájem: ochrana osobnosti je skutečná a má přednost před vždy sporným veřejným zájmem. Co je veřejný zájem, se často pozná až dlouho poté, co se inkriminovaná věc odehrála. Používání všech odposlechů pořízených policí a vynesených do médií by mělo být nadále trestné a okořeněné mastnými pokutami. Ochrana soukromí občana je důležitější než pseudospravedlnost nasimulovaná v mediálním lynči.

Podle průzkumu agentury Median pro MfD mělo 44,8% radost z odchodu Mirka Topolánka z vedení ODS, kdežto z odchodu Jiřího Paroubka z vedení ČSSD jen 35,2%. Jak by ne, když MfD se na rozvinutí skandálu, kvůli němuž musel Topolánek odejít, činně podílela. V té souvislosti se musím přiznat, že z odchodu Mirka Topolánka jsem měl radost pramalou (představoval jsem si, co asi bude ODS bez Topolánka dělat, a je to přesně to, co teď dělá – od pražské koalice po kapitulaci před politickým vydíráním VV). Naopak z odchodu Paroubka jsem měl radost, která se procenty nedá vyjádřit, jen jsem nějak nevěřil, že by se v ČSSD našel nějaký lepší lídr (že se najde někdo méně sprostý, v to jsem doufal; marně, MUDr. Rath chybějícího Paroubka hravě zastane).