Odpouštíme a prosíme za odpuštění

Podnět k této úvaze mi poskytl Luboš Palata článkem „Mezi Německem a Ruskem“ ze včerejších Lidových novin. Palata vyzývá k uklizení stolu se sousedy a k překonání dědictví dvou velkých válek minulého století. Považuji jeho stanovisko za velmi podstatně nedůsledné a rád bych na tuto nedůslednost, která se sice pravdě podobá, ale to je asi tak všechno, výslovně upozornil.

Palata vychází ze dvou tezí, s nimiž lze jistě souhlasit. Za prvé: „Střední Evropa … stále pořád dokola ještě vybojovává minulé války, zaobírá se minulými křivdami a omluvami. Musí, a to proto, že stále ještě nepřekonala traumata“ (které obě světové války přinesly). A za druhé: „…aby byla druhá světová válka skutečně smazána, mělo by to při podobných připomínkách vypadat podobně jako u Grunwaldu, kde si Poláci a Němci letos připomínali šest set let od jedné z největších středověkých bitev. Společně, nerozděleni na vítěze a poražené“. (To je trochu nadsázka, nemyslím si, že by bylo tak úplně možno odhlédnout od toho, že druhou světovou válku naštěstí nevyhrál Hitler).

Jako překonávání traumat uvádí Palata Medvěděvovy omluvy za Katyn (omluvil se už předtím několikrát Putin) a to, jak prezident Wulff letos ve Varšavě navázal na někdejší Brandtovo gesto (Brandt poklekl u památníku povstání ve varšavském ghettu). A vyjadřuje naději, že se jednou taky Češi přestanou dívat s podezřením na to, jak si Němci „potichu“ staví pomníky svých válečných obětí (ve skutečnosti tabule se seznamy padlých zdobily protestantské kostely i v někdejší Dederonii už v padesátých letech) a vzpomínají svá rozbombardovaná města.

V té souvislosti zmiňuje údajně pozitivní význam Česko-německé deklarace, která se prý osvědčila jako „airbag“, kdykoli kvůli nějakému rozdílnému pohledu na minulost nastalo napětí mezi Berlínem a Prahou.

Zde je třeba konstatovat, že Českoněmecká deklarace je postavena na české habaďuře, na niž Němci přistoupili. Každá strana si ji vykládá jinak: Němci jako odsouzení vyhnání sudetských Němců, Čeští politici jako odsouzení tzv. excesů, k nimž při „odsunu“ došlo (odsun sám byl ok). To je totálně neuspokojivé řešení, které do budoucna nemůže být k ničemu dobré. Nestačí totiž, když budeme Němcům velkoryse tolerovat, že si staví pomníky padlým a připomínají nesmyslné ničení německých měst na sklonku druhé světové války. Je třeba, abychom tak, jako oni vědí o své vině za válku a opakovaně se k ní hlásí, i my věděli o zločinech, kterých jsme se po válce dopustili na našich německých spoluobčanech ( s tím, že ožebračení a vyhnání tří milionů lidí byl ten základní a největší z nich). Že německá vina byla větší, je nejapná výmluva: když se někdo chová jako velké prase, neznamená to ještě, že by se postižený, až se mu naskytne pohodlná příležitost, mohl chovat jako prase menší.

Polští biskupové vydali v šedesátých letech společné prohlášení s výmluvným názvem „Odpouštíme a prosíme za odpuštění“. Věru máme důvody prosit za odpuštění. K tomu, abychom to nazřeli, musíme sami umět odpustit zločiny, které na nás byly spáchány. Polští biskupové jako křesťané to věděli. A z tohoto vyznání plyne, že každý by měl začít u svých hříchů, jinak se cesta ke smíření a porozumění neotevře.

Je hezké, že se Medvěděv kaje v Katynu a Wulff ve Varšavě. Z našeho hlediska by bylo o mnoho hezčí, kdyby se teď Nečas, Seehofer a Posselt (který veřejně projevil lítost a pokání v Lidicích) sešli nad masovými hroby ubitých Němců v Postoloprtech a vyjádřili společnou lítost nad něčím, co se nemělo stát a nesmí opakovat. To je ovšem čirá utopie.

lidovky.cz 10. prosince 2010