Budeme se omlouvat za rok 1989?

Málokdo to tuší, ale tato otázka je díky českým soudům (ne všem, samozřejmě) otevřena už dvacet let. Zdánlivě se týká tří lidí, ale není vyloučeno, že „do toho“ nakonec spadneme všichni.

Už od roku 1991 se totiž vleče občanskoprávní spor mezi pedagogem brněnského VUT Janem Snášelem (před převratem byl předsedou „stranické buňky“ na fakultě architektury) a tehdejšími studenty Jiřím Slezákem, Martinem Laštovičkou a Zdeňkem Hirnšalem. Zmíněný pedagog totiž při jednání mezi vedením fakulty a studenty bezprostředně po 17. listopadu 1989 podle výpovědí svědků studenty upozorňoval, že jejich počínání je nezákonné, a že pokud od něj neupustí, budou muset ze školy odejít. Tři výše zmínění studenti jako členové stávkového výboru pak podepsali vyjádření nedůvěry valné hromady asi stovky posluchačů (o pravdivosti této informace nepochybuji, jen se trochu divím, kde je dnes ta stovka) pěti pedagogům, mj. i Snášelovi. V té souvislosti byl Snášel charakterizován jako arogantní a demagogický kariérista, zneužívající své postavení. Případ od té doby putuje nerůznějšími soudy, octl se u ÚS i u Soudu pro lidská práva ve Štrasburku. S různými výsledky, soud v Brně naposled studenty (již dávno bývalé) odsoudil k tomu, aby se dopisem omluvili. To všichni tři učinit odmítají: „Kdybychom se omluvili, zpochybníme tak hodnoty, na kterých je založena polistopadová společnost“. A zjevně se omluvit nehodlají v žádném případě. Což jim, proč bych se vykrucoval, chválím.

Otázka, před kterou bude stát každý soud, zabývající se touto kauzou, je sice jednoduchá, ale zároveň taky, když se chce, složitá. Na příklad: lze pana Snášela na základě jeho jednání v onom listopadovém týdnu charakterizovat jako kariéristu? N první pohled to dělá spíš dojem jakési duševní pomalosti: pokud se choval jako kariérista, tedy jako kariérista – smolař. Pravděpodobnější by ovšem bylo (nevím, zda to učinil), kdyby uvedl, že to, co tehdy učinil, dělal z přesvědčení, ostatně jako všichni pěšáci i generálové starého režimu vždycky a všude všechno. Myslil to upřímně. Myslili to upřímně všichni a všichni by se tím měli bránit. Zdá se, že mají slušnou šanci na úspěch, podobně jako ti, které do registru svazků coby agenty StB zapsali bez jejich vědomí a proti jejich vůli jejich řídící důstojníci. (Agenti byli ve skutečnosti úplně jiní lidé, kteří v žádných registrech nejsou, není však ani vyloučeno, že žádní agenti neexistovali a zločinecká instituce StB si je vymyslila). Tím by byl celý náš přístup k minulosti postaven, jak pravil starý Marx (nebo to snad byl už mladý Marx, ten byl ještě pokrokovější?) z hlavy na nohy.

Soud, který se tak dlouho vleče, má svůj význam: totiž jako precedens. Pokud se tři zmínění pánové přiznají a omluví, otevřou se stavidla. O spravedlnost se přihlásí další, kteří to myslili upřímně (byli to všichni předlistopadoví papaláši od nejmenších k největším) a omlouvat se budou ti ostatní, ty statisíce a miliony na ulicích, kteří to upřímně nemyslili, protože na neupřímnosti těch, kteří to údajně myslili upřímně, netrvají. Aby se věc urychlila, bude zapotřebí zřídit Institut omluv, kde budou připraveny předtištěné texty, a všechno proběhne na způsob kuponové privatizace - jenom naopak: dá se zpátky dohromady to, co bylo v listopadu 1989 nezodpovědně rozbito. Už se taky těšíte?

lidovky.cz 2. prosince 2010