Virtuální odborová akce

Jak vypadá úspěšná odborová akce? Je hezky, teplo, léto. Autobusy svážejí do Prahy návštěvníky z celé republiky, i v Praze se lidé rádi přidají. Sejde se na 40 tisíc lidí, což si reformované a federalizované postkomunistické odborové hnutí může zaknihovat jako úspěch. Úspěch je to relativní, ve srovnání s jeho minulými akcemi (únor 1948 k nim nepočítám). K listopadu 1989 či k obdobným demonstracím na Západě to má ovšem poměrně daleko. Pro spravedlnost je třeba říci, že povinností odborů je starat se o zájmy zaměstnanců. Z povahy věci plyne, že se přitom taky mohou zviditelnit. Nepříjemnou povinností vlády zase je prosazovat také věci, které jsou řadě lidí, často i většině, nepříjemné.

Akce virtuální má řadu výhod: hlavní z nich je, že její úspěšnost je nezměřitelná. Například, jak spočítat, kolik lidí se zúčastnilo a kolik ne: každý, kdo si připjal placku? Nebo jen ten, který nešel do práce? Nakolik je výsledné číslo závislé na dobré (nebo zlé) vůli toho, kdo počítá? Kde vede hranice mezi těmi, co se účastní, těmi, co sympatizují a těmi, co na to kašlou?

Jakási nepříjemnost je jen s demonstrujícími, ti jsou vidět a počty se dají odhadnout přesněji. Je zima, plískanice, na ulicích a náměstích špinavá sněhová břečka. Výlet do Prahy odpadá, demonstruje se doma (levnější, ale organizačně náročnější). Může se stát, že počet demonstrujících, když se sečtou, je oproti účastníkům veselého výletu do Prahy poloviční. Což je nepřímá, nepřesná, ale jako orientační údaj relevantní informace.

Amébovitý charakter akce vede k tomu, že nabývá pevnějších obrysů v mediálním prostoru: ze včerejších Událostí v ČT by člověk soudil, že republika je vzhůru nohama. Dnešní Lidové noviny (a v podstatě i prezident Klaus) mluví o fiasku.

Problém je v tom, že stávka se musí nějak zviditelnit. Když někdo jen tak nepracuje, není to samo o sobě až tak vidět, a u nás zvlášť ne. Stávky si člověk všimne, např. když jsou zavřené úřady nebo knihovny (musí to být úřady a knihovny, které lidé potřebují). To je legitimní, na rozdíl od drzých žvástů, že stávka (ve zdravotnictví) musí pacienta bolet nebo hesel typu „náš exodus – váš exitus“). Stávkování má i svůj morální rozměr. Tentokrát, jak se zdá, nebyl nějak významně narušen.

Jenže jde ještě o jinou věc: Demonstrace v Praze se zúčastnili papaláši z ČSSD a KSČM, tolik poslanců obou stran, že fakticky stávkovala i PS. Pokud tam poslanci byli i se svými asistenty, je na místě podezření, že tvořili dohromady s papaláši z ČMKOS a zaměstnanci z žižkovské kachlíkárny polovinu účastníků. Má být politika takhle propojena s odborářskými akcemi? Je velmi, velmi těžké se ubránit podezření, že za tím vším je nevyslovený plán: co se nám nepodařilo v květnových volbách, napravíme teď na ulici. Co si má člověk myslet o tom, co podle MfD prohlásil místopředseda ČMKOS Václav Pícl: kabinet by se prý neměl spoléhat na věčnou loajalitu vojáků a policistů, jimž snižuje platy. „Však to za týden pocítí, až budou pochodovat kolem parlamentu.“

lidovky.cz 8. prosince 2010