Co týden dal

Středa 1. září: Konflikt uvnitř koalice eskaluje, zatím mezi ODS a TOP09. Včera se vedení TOP09 ohradilo proti Nečasovým výpadům a vyzvalo, „aby dodržoval koaliční dohody a zanechal mediálních přestřelek“. Jde o poznámky ohledně „vykastrovaného zákoníku práce“, o plánu na zřízení státního tajemníka pero záležitosti EU, a o „povodňovovu daň“. Je zcela zjevné, že všechny konflikty vyprovokoval Nečas (s povodňovou daní nejdřív souhlasil). Zjevně cítí potřebu se prosadit zřetelněji jako vůdčí osobnost vlády a reforem, tento způsob je ovšem ten nejnešťastnější (přitom Nečasovy výhrady k Schwarzenbergovým výpadům na Sarkozyho coby rasistu byly do značné míry opodstatněné, a pokud se pamatuji, vypadala někdejší Nečasova koncepce úprav Zákoníku práce líp, než to, s čím teď přišel Drábek). Přesto: celkový dojem z premiérova vystupování je přílišná útočnost. V rozhovoru pro Právo říká: „Akorát někteří kolegové více hledí na podzimní volby a v rámci vlády vidí nikoliv koaliční spojence, ale soupeře.“ To není jen realita, ale taky hezká sebedefinice. Je v presu: pokud v nadcházejících volbách ODS oslabí a TOP09 posílí, bude mít problém ve vlastní straně (možný nástupce pak bude nespíš něco jako Ladislav Jakl a strana se stane důstojnou konkurencí pro paní Bobošíkovou; takový osud si snad přece jen nezaslouží). Podle Factum Invenio (agentura je poměrně spolehlivá, před květnovými volbani zaregistrovala propad ČSSD, i když ne tak citlivě jako SC&C v krajských průzkumech) ČSSD lehounce ztrácí, ODS stagnuje, kdežto TOP09 zřetelně přibrala. Nečasova nervozita může být pochopitelná, hovoří-li straničtí věštci ODS podobným jazykem. O tři procenta ztratily Věci veřejné - ministři VV prokázali jistou bezradnost, pokud jde o R. Johna, je to přímo zarážející). Ukazuje se, že pouhá originalita věrohodnou politickou stranu nedělá.

Ve vnitrokoaličních sporech se VV snaží dělat smířlivou a vyrovnávající politiku. Nečas ovšem, zdá se, zatím nerozlišuje mezi TOP09 a VV: obojí jsou pro něho něco jako ODA. Přitom, když to srovnáme s volbami v roce 1992, výsledky VV jsou dnes o 50% lepší, TOP09 třikrát lrpší než výsledky zmíněné pastrany. VV se zjevně chce pokusit o středové a zprostředkující stanovisko, je ovšem otázka, zda jim to Nečas vůbec dovolí.

Čtvrtek 2. září: Tématem dne je skandál na ministerstvu obrany, kvůli němuž ministr Vondra odvolal náměstka Kopřiva (KDU-ČSL). Téma otevřela MfD, jde o nákup až 25 minomentů od firmy Patria, měl být proveden tak, aby bylo možné se vyhnout výběrovému řízení, a čeští zprostředkovatelé měli být odměněni solidními provizemi. Je zvláštní shodou okolností, že podle toho, co údajně řekl Kopřiva na schůzce se zástupcem firmy Patria (rozhovor MfD „monitorovala“), který celou věc vzápětí nahlásil policii (zvláštní shoda okolností), neměly být personální změny ny ministerstvu (odchod náměstka Kopřivy) problémem, protože by se tam údajně směřoval Pavel Severa, hádejte odkud, no přece z TOP09. (Vondra potvrdil, že mu TOP09 Severu za náměstka kdysi doporučovala, on ho odmítl). Severa se teď měl stát generálním tajemníkem TOP09 (kvůli skandálu požádal, aby se jeho nominace na funkci pozdržela). V souvislosti s případem premiér Nečas veřejně upozornil na to, že korupce je s ministerstvem obrany spojena od devadesátých let (tenkrát tam byl náměstkem místopředseda TOP09 Kalousek). O „řádné vysvětlení“ Žádá Schwarzenberga, Kalouska, Parkanovou (byla za Topolánka ministryní obrany) současný lídr ČSSD Sobotka. To je ale náhod dohromady: máme před volbami, ODS jede po TOP09, MfD je standardním dodavatelem problematických kauz v citlivé politické době k citlivým politickým tématům a aktivním spolutvůrcem české politiky, kdysi proti (topolánkovské) ODS, teď proti největšímu konkurentu mezitím už zase klausovské ODS. Opozice dělá to, co opozice dělat musí, ale protože nepředpokládám, že by pan Nečas chtěl jen tak beze všeho rozbít koalici a dál už nic, vnucuje se myšlenka, zda už nevzniká plán na další registrované partnerství ODS s ČSSD (i když ODS je formálně v horší situaci, je sice nepatrně, ale přece jen slabší). A že by to všechno nějak nesouviselo s nadcházejícími volbami, tomu těžko uvěřit.

Zmocněnec pro lidská práva Kocáb je svým způsobem nezmar. Jako jediný z ministrů Topolánkovy vlády přežil její smrt, ve Fischerově vládě zůstal i po konfliktu se Zelenými, musel sice podat demisi, ale Fischer ho brzy nato jmenoval do funkce pro lidská práva, tentokrát zmocněnce. Teď premiér Nečas oznámil, že Kocáb nabídl demisi a on ji přijal, Kocáb tvrdí, že mu podat demisi navrhl Nečas, ale on to odmítl. Nato Nečas oznámil, že na příští schůzi vlády navrhne jeho odvolání. Kocáb by se s ním rád ještě sešel, Nečas nechce. To, že pan Kocáb chce být raději vyhozen než odejít dobrovolně, je v podstatě pochopitelné, působí to zásadově, a konec konců spor mezi oběma je (taky) spor zásad. Těžko se ale zbavit dojmu, že přitom premiéra tak trochu zatahal za nos. Nejen z toho důvodu se v tomto případě Nečasovi nedivím, že se tohoto šoumena kouká co nejrychleji zbavit. Hlavní starostí Kocábových stoupenců je, zabránit tomu, aby jeho místo nezaujal Nečasův poradce Joch. Nemohu říci, že bych s panem Jochem ve všem všudy souhlasil, ale jeho démonizace je nevěcná a neslušná. Romský aktivista Holomek oznámil rezignaci na práci v týmu pro lidská práva při úřadu vlády (byl by Jochovým podřízeným), protože Jochovy názory jsou za hranicí demokracie. To je silné obvinění a chtělo by doložit.

Je spodivem, že se koalice přesto, že to v ní vře, uměla dohodnout na kandidátovi pro funkci ombudsmana (bývalý ústavní soudce Varvařovský, kandidáti pana prezidenta tedy zůstali stranou). Z té shody je vidět, jak máklo je ta funkce důležitá.

A to nejlepší nakonec. Václav Klaus vystoupil v Praze před českými velvyslanci, text jeho vystoupení přinesly Lidové noviny. Kritizoval „postoj vězící v minulosti“, podle něhož „je pro nás i nadále zásadní hrozbou Rusko, bez ohledu na změny, které v této zemi proběhly a probíhají… Všechny ostatní hrozby jsou bagatelizovány.“ To by mne zajímalo,, kdo to říká. Rusko je pro nás potenciální hrozbou, projevilo se to ve věci amerického radaru, za nějž pan prezident v Moskvě nesměle loboval a dostal za to do kožichu. Problém, je v tom, že si Rusko nárokovalo právo veta v tom, jak budou země bývalého rudého impéria hájit svou národní bezpečnost, a díky spojené indolenci většiny české veřejnosti a našich západních spojenců se mu uznání toho práva fakticky dostalo. Jsou tu samozřejmě i další hrozby, přinejmenším stejně vážné, které zase bagatelizuje pan prezident (islámský radikalismus), a naopak hrozby více či méně fiktivní, které si pan prezident s oblibou vymýšlí, které hrozbami nejsou, přesněji řečeno nejsou zdaleka tak velkými hrozbami, za něž je vydává: ideologie globálního oteplování, nebo, a to především, „tendence k umělé unifikaci Evropy“, o níž mluvil ve svém projevu. Jde o „prohlubování demokratického deficitu EU, silové prosazování projektů jako je lisabonská smlouva (ohrožují všechno pozitivní, co bylo v minulých desetiletích v Evropě dosaženo“ především demokracii a občanské svobody). Problém pana prezidenta je v tom, že některá nebezpečí bagatelizuje, jiná nesmírně nafukuje a přeceňuje. Je to hysterický postoj ke světu, navíc nepříliš uspořádaný. Když vypočítává naše prioritní zájmy, mluví o udržení pevných transatlantických vazeb a spojenectví s USA, o vztazích s Německem a dalšími významnými západoevropskými zeměmi, o vyvážených vztazích vůči Rusku, bez primitivního politického nálepkování minulostí, a totéž platí i o Číně, Indii, Brazílii a dalších. To je nějak moc dobrého najednou, jako když kočička s pejskem vařili dort, chybí tu snad už jen Írán. Svět je ovšem zlý a není možné být zadobře se všemi najednou. „Vyvážené strany s Ruskem“ např., to je moc hezký termín, jen se musí vzít změny, které v té zemi probíhaly a probíhaly a probíhají (nechci je bagatelizovat) trochu diferencovaněji, než to pan prezident dosud dělal. Ty změny jsou už delší dobu změnami k horšímu, a to, že dnešní Rusko je pořád (ještě?) lepší než to Brežněvovo, je dost skrovný výsledek. Pan prezident se opět jednou předvedl jako důstojný nástupce dr. Edvarda Beneše.

Pátek 3. září: Poslanec za VV a expolicista Huml projevil stranickou nekázeň, spočívající v tom, že vyjádřil nesouhlas s oceněním bratří Mašínů, jehož se dopustil předseda strany John. Tím porušil smlouvu o loajalitě, kterou kdysi podepsal stejně jako všichni kandidáti na poslance, a hrozí mu sankce zvíci 7 melounů, ba dokonce vyloučení klubu (Huml není člen strany). Tímto způsobem by se poměr sil v PS mezi koalicí a opozicí mohl začít pomalu a lehce vyrovnávat. Pan poslanec se nechal slyšet, že právě v případě Mašínů, které považuje za vrahy (to je zjevně profesionální deformace, nikoli poslanecká, ale policajtská) si uvědomil, že smlouva, o které věděl od samého počátku, že je protiústavní (to jsme věděli všichni, proč to neřekl včas a na plnou hubu?) by mohla sloužit k vydírání. Věc ovšem spěje k smírnému konci, předsedkyně poslaneckého klubu VV Kočí se vyjádřila v tom smyslu, že v takových věcech, jako je uznání třetího odboje, nebude klub od svých poslanců vyžadovat závazné hlasování.

Expremiér Topolánek se v rozhovoru pro Právo, který vyjde zítra, vyjádřil v tom smyslu, že představa o nutnosti bojovat s TOP09 je ze strany ODS mýtus. Vyzval Nečase a Kalouska, aby k sobě nalezli cestu a kladně se vyjádřil o Kalouskovi. K rozhovoru se určitě vrátíme, frontální tažení ODS proti TOP09 se jeví být úplným nesmyslem, pokud ovšem už Nečas potichu nesní o spolupráci s ČSSD, což je taky nesmysl. Topolánek měl spoustu na první pohled viditelných slabin, ale měl pro politika ODS neuvěřitelnou výhodu, že dokázal zvládnout koaliční spolupráci, tj. brát koaliční partnery jako lidi. Nečas, jak se zdá, je řádný klausovský úředník, a to je asi tak všechno. Na předsedu se moc nehodí. Čeká ho ostatně vážná zkouška, případ nesmrtelný Kocáb: zdá se, že lídři obou koaličních stran by pana Kocába rádi podrželi. Já osobně coby občan jsem spíš toho názoru, že pana Kocába je třeba co nejrychleji vyhodit, protože se k ničemu užitečnému nehodí, a příznám se, že cítím zločinnou náklonnost k názoru pana poradce Jocha, že ten úřad by se měl buď úplně zrušit, nebo předefinovat na úřad pro menšiny (je zajímavé, že Roman Joch u nás získal velmi rychle pověst zuřivého antidemokrata, kdežto to, že pan Kocáb se vůbec k ničemu kloudnému nehodí, nikomu nějak moc nevadí, ba je to předpoklad oblíbenosti).

Ministr Bárta, spiritus movens Věcí veřejných, přišel s dalším originálním nápadem: hodlá zaměstnat coby poradce známého „ekoaktvistu“ (všimněte si, jak jsem slušný) Miroslava Patrika z revolučně-lobbyistického uskupení Děti země. Chce s ním jednak vést dialog, jednak ho mít pod kontrolou (to vypadá jako přístup vyšetřovatele k delikventovi, ale obě strany, jak se zdá, to tak neberou). Experiment je riskantní pro oba, ale pro pana Bártu relativně více (neodpustím si při té příležitosti jakýsi názorný výklad toho, co znamená slovo relativní, který frčel v době mého mládí, připadá mi totiž mimořádně výstižný: představte si, že strčíte někomu nos do zadnice; pak vy máte nos v zadnici, on má nos v zadnici, ale vy jste na tom relativně hůř). Tématu (totiž spolupráce pana ministra s Dětmi země) se týká naše dnešní glosa.

„V české společnosti žije sice nevelký, přesto nezanedbatelný podíl těch, kteří se rozhodně domnívají, že lidský život si zasluhuje ochranu od početí do přirozené smrti. Že odchylky v sexuální orientaci nejsou normou hodnou vyzdvihování. Že rodiny mají být spíš větší než menší. Že v soukromém, i veřejném životě mají být uznávána Boží přikázání, byť nebyla stanovena zákonem. Tyto voliče ve svých světlejších dobách KDU-ČSL reprezentovala. Osiřeli.“ To píše dnes v LN politolog Stanislav Balík. S výše sepsanou charakteristikou souhlasím (s výjimkou ochrany života od početí,tu bych chtěl přesněji specifikovat), ale že bych se cítil jako sirotek proto, že se potápí pod hladinu jako obstarožní Titanik jedna mimořádně vyčůraná a politicky dosti proradná strana, to tedy ne.

Z pozůstalosti nedávno zesnulého publicisty Vladimíra Bystrova otiskli dnes v LN mimořádně přísný odsudek dr. Edvarda Beneše. Ve většině věcí má (soudím aspoň dle prvního přečtení) autor pravdu. Nejsem si jistý jen se dvěma věcmi. Za prvé, na bojování v rove 1938 bylo už pozdě, Beneš coby obratný a mimořádně vyčůraný diplomat naložil na mocnosti Dohody, zejména na Francii, po 1. světové válce takový náklad problematických rozhodnutí, že by jen trochu prozíravější politický pozorovatel dovedl odhadnout, že jsou natrvalo neudržitelné. Provalilo se to bohužel v nejméně vhodnou chvíli, totiž když se v Německu dostal k moci zamindrákovaný, agresivní a zločinný režim. A za druhé, na Rusy se dá svést leccos, ale vyhnání Němců ne, to si vymyslili Beneš a český odboj, a Rusové samozřejmě neprotestovali, protože věděli, že podporou českého masového zločinu posílí zavázanost Čechů ruskému impériu. Beneš tyto plány rozvíjel v trochu mírnější podobě už v roce 1939, když to válečná situace umožnila, dal průchod své nízké mstivosti. Pan Bystrov píše, že „již na jaře 1943 předseda ruské spojenecké komise pro uspořádání Evropy přišel s myšlenkou zajetí německého obyvatelstva na neněmeckých územích obsazených Rudou armádou a jejich odvezení do SSSR jako tak zvané lidské kořisti“ . Tento projekt Rusové pak realizovali v Maďarsku (tzv. Malenkij rabót, odvlečení, jimž k zařazení do transportů stačilo německé jméno a do počtu se to doplňovalo Maďary, se směli vrátit až po Stalinově smrti), ale sudetští Němci byli z velké části deportováni do Bavorska, z menší do sovětské zóny Německa. Závěrečné hodnocení tohoto politika („Edvard Beneš žil ve svém světě msty a využíval funkce k drobnému, nízkému vyřizování svých účtů“) ovšem sedí do slova a do písmene.

Sobota 4. září: ODS zahájila včera na pražském Žofíně volební kampaň. Předseda Nečas vyzval koaliční partnery ke společnému úsilí o vítězství, za hlavního soupeře označil ČSSD. Zapřísahal se, že se nehodlá pouštět do bratrovražedného boje na pravici. Nato řekl, že ODS není nafouklá marketingová bublina, stvořená hrstkou přeběhlíků, že se neskovávají za zády nastrčeného maskota, za kterým jsou vidět jen uši kandidátů, nejsou stranou monarchů, kteří své poddané staví do čela kandidátek (narážka na Tůmu coby volebního lídra TOP09 v Praze). Jak je vidět, z ČSSD jen chlupy lítaly. Věci veřejné coby spojence pouze vedlejšího dostala na starost místopředsedkyně Němcová (nedovede být tak sprostá jako pan Nečas). Šéf volební kampaně ODS senátor Svoboda si postěžoval, že voliči ODS šli na jaře za populistickými hesly a tvářemi našich koaličních partnerů. Zatracení voliči! zatracení koaliční partneři! ODS je v tom ovšem nevinně, disponuje totiž některými znamenitými vlastnostmi: „Neslibujeme, nespíme, neklikáme(?), nekopeme kolem sebe (kdepak, koho by to mohlo po všech těch krásných slovech napadnout!,bd), ale pracujeme. Minulé čtyři roky jeli po vlastním předsedovi, teď to mají jednodušší, pojedou po koaličních partnerech. Co si od toho slibují, je ve hvězdách. Volby proběhnou, a co pak? Místopředseda TOP09 Kalousek se v rozhovoru pro Právo prakticky omezil na konstatování, že to, co Nečas řekl, se nevztahuje na TOP09 (Nečas nešel tak daleko, že by své koaliční partnery přímo jmenoval, nepovažoval to z pochopitelných důvodů za taktické, takhle to stačilo). Toto je viditelná část volební kampaně ODS, latentní část kampaně je aféra na ministerstvu obrany. Alexandr Mitrofanov napsal v Právu v souvislosti s viditelnou částí volební kampaně ODS, že „takto jezuitského předsedu modrá strana ještě neměla“ a že si „třeba někdo jako na osvěžení vzpomene na leckdy hulvátského, ale nezákeřného Topolánka“. To podepisuji. Je vůbec pan Nečas něco jiného než ulízaný a napomádovaný Paroubek – to. že je vybarvený do modra a že má asi o něco větší IQ, není zrovna podstatné.

Topolánek poskytl velký rozhovor Právu. Potvrdil, že jeho odchod z politiky je definitivní, že se chystá do OECD (tedy do zahraničí). Vyslovil se proti tomu, aby se ODS soustřeďovala na boj proti TOP09, jejím hlavním soupeřem je ČSSD, a oplatil chválu Kalouskovi. Řeči typu „lidé pravdu nejenom že nechtějí slyšet, ale ani jí nevěří. Pravda je v politice někdy natolik odlišná od toho, co je v médiích, že bych byl totální pitomec, kdybych měl tendenci popisovat například prezidentskou volbu nebo jak to vlastně bylo s mým pádem“. Musím pana Topolánka upozornit, že tuto kapitulantskou hloupost říká taky v médiu, a to nijak podřadném. Je to poněkud infantilní, jak vypadají politici bez médií (tj. bez normálních médií) jsme tu zažívali čtyřicet let a nebylo to nic moc.

V LN dále rozvíjejí aféru s minomety Patria. Kalousek obhajuje svého novopečeného náměstka Bartáka a vzal si na paškál ministra Vondru, který prý loboval ve prospěch firmy Steyr v Topolánkově kabinetu. Kalousek se ovšem jenom brání proti obvinění, které v poslední fázi směřovalo i proti němu. V každém případě je pravda, že spory přerůstají obvyklé „škádlení“ mezi koaličními partnery, že si už ani v ODS, ani v TOP09 nemyslí, že je pouze o předvolební nervozitu a že konflikt bud po volbách pokračovat. Nedovedu si pak představit jiné řešení, než že se jedna strana spojí s ČSSD, jinak tu druhou jen tak nepřeválcuje. Podstatný konflikt, totiž ten ohledně ministerstva obrany, byl, jako tomu bývalo za Topolánka, odstartován „pravicovými médii“, a chytila se ho vděčně te´d už věrně klausovská ODS. Ukázkový je článek Daniela Kaisera v dnešní Orientaci, který je, zřejmě pro nechápavější čtenáře, opatřen humorným vyobrazením ctnostného limonádového Nečase a padoucha Kalouska. Obsahuje osvěžující detaily z jednání stran („Karel Schwarzenberg část schůze prospal, chvíli ho dokonce bylo slyšet, jak chrápe, a zapojil se teprve na konci“), pomlouvačné pasáže („Tyto expanzionistické choutky v něm (tj. v Kalouskovi, bd) posiluje přesvědčení, že předseda ODS nepatří do jeho váhové kategorie… Výrazy, jimiž Kalousek Nečase častuje mezi blízkými (má tam pan Kaiser fízla?, bd) sahají od „chlapáčka generála“ až k nepublikovatelným, společné je jim pohrdání. Nečas se v jeho očích octl na pozici, pro niž buď nemá předpoklady, nebo do ní ještě nedozrál … V České televizi po jedné povolební debatě ve svém hloučku o sociálním demokratovi Bohuslavu Sobotkovi, který stál jen pár kroků od nich, provokativně rozhlašoval, že on Sobotkovi vždycky přezdíval malý Goebbels, kníže mu to ale zakázal, protože „tohle“ by Lídu Baarovou určitě nesvedlo. Že by takhle jednal a bavil se Nečas, je nepředstavitelné.“ … „Kalousek nedlouho po volbách ministrovi průmyslu a svému dávnému kamarádovi Martinu Kocourkovi řekl, že v delší perspektivě ODS „zničí“. Kocourek se tu větu zdráhá potvrdit, v občanskodemokratických kruzích je však veřejným tajemstvím a pracuje se s ní jako se skutečností“). Zvlášť poslední sentence má strukturu typickou pro pomluvu – adresát výroku ho popírá, ale „v kruzích“ se s ní „pracuje jako se skutečností“. Jinak je běžné, že jakmile nějaká strana dotáhne jinou, která jí v politickém spektru konkuruje, bude se snažit její vliv eliminovat, a že člověk „mezi svými“ občas o politickém konkurentovi nemluví zrovna hezky, není to správné, ale je to lidské (měl by si jen dávat pozor na to, zda poblíž není nějaký práskač). K tématu ODS kontra TOP09 se vrátíme.

Pondělí 6. září: Aby v současném předvolebním boji nezůstaly stranou, daly Věci veřejné, tedy přesněji řečeno předseda a ministr John, ODS a ministru spravedlnosti nůž na krk: pokud do začátku voleb rázně nezatočí s nejvyšší státní zástupkyní Veseckou, není tato vláda protikorupční a Věci veřejné odcházejí. Pozoruhodná je míra askese v této hrozbě: novopečení potentáti z VV opustí atraktivní a z Nečase úspěšně vyždímaná ministerstva a vrátí se do poslaneckých lavic. Držme jim palce, ať se jim to povede a ať svůj záměr uskuteční, dali by tím velkou lekci prohnilé české politice. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Hanák vykresluje profil ministra Kalouska – aby bylo každému jasné, kdo se to vlastně o problematické obchody na Ministerstvu obrany s ministrem Vondrou spoří. Kalousek prý byl, je a zůstane jen provinčním politikem, a navíc v době, kdy byl předlistopadovým členem lidové strany, Vondra pracoval v disentu a byl vězněn. Nechápu, proč by zrovna členství v ČSL mělo být dnes kádrovým flekem. Samozřejmě pro ty, co sdílejí hloupou ideologii o zelináři, který zlomí své okovy, odmítne dát do výkladu heslo Se Sovětským na věčné časy a odchází budovat paralelní polis, jsou všichni ostatní zelináři hodni zatracení, lépe řečeno, lze je tolerovat, když budou tiší, způsobní a loajální k bojovníkům za lidská práva, z nichž se někdy kolem Štědrého dne 1989 jakýmsi zaslouženým zázrakem stali papaláši; kdykoli však zpupně vystrčí nos, pověsí se jim na něj jejich morální selhání. Tenhle pokus o kariéru cestou zahanbování a nestydatého vydírání svých bližních a pokus zabudovat podloudně do základů nového režimu občanskou nerovnost během dvou let po listopadu 1989 po právu ztroskotal; je ovšem pozoruhodné, že má pořád, skoro dvacet let po odúmrti, své lobbyisty, a navíc, že ti lobbyisté sídlí zrovna v Právu.

V Dublinu protestovalo zuřivě proti autogramiádě Tonyho Blaira celých dvě stě pacifistů. Jejich hesla byla úderná: např. „Tony, kolik dětí jsi dnes zabil“ (narážejí na Blairovu podporu válce v Iráku). Autogramiády se zúčastnil dvojnásobný počet lidí. Jedné protestující se podařilo proniknout až k Blairovi a prohlásila, že chce provést „občanské zadržení kvůli válečným zločinům“. Demonstranti v Ulsteru byli kultivovaní, házeli jen pro Blairovi různé předměty, nikdo na něho např. nevystrčil holou zadnici. Nicméně dvě stě demonstrantů je málo i na naše malé české poměry. Šlo tedy spíše o happening. Svoboda musí být, a znamená i svobodu blbů, s tím se nedá nic dělat: ale občas je to k nevydržení.

Čímž organicky přecházím k dalšímu tématu. Belgický eurokomisař de Gucht pronesl v belgickém rozhlase několik pozoruhodných myšlenek ohledně „nerozumného přístupu Židů“ k blízkovýchodnímu problému, za něž se pak musel omlouvat. Snad nejvýraznější bylo: „Většina Židů žije ve víře, že mají pravdu, těžko bych to mohl popsat jinak. A víra je něco, s čím se dá racionálními argumenty těžko bojovat.“ Samozřejmě, pro člověka, který nevěří ničemu, je velmi obtížné diskutovat s někým jiným, než zase s lidmi, kteří nevěří ničemu. Nejspíš se budou navzájem omlouvat za zločiny, které si navzájem způsobili. Židé by se měli od rána do večera taky omlouvat Palestincům, ale místo toho věří, že mají pravdu, a není s nimi rozumná řeč. V Evropě, a jak se zdá, zejména v okolí Bruselu, je něco podobného nepředstavitelné a neslušné. Každý, kdo věří, že má pravdu, je podezřelý – maně si vzpomínám na slavnou sentenci Ferdy Plzáka z Havlovy Zahradní slavnosti: každý bychom měli mít dva až tři protichůdné názory. Pak problémy s pravdou odpadnou.

Poté, co premiér Nečas oznámil, že navrhne vládě Kocábovo odvolání, zmocněnec Kocáb prohlásil: „Jestliže jste pilotem letadla a vezete pasažéry včetně šéfa aerolinií, ten za Vámi přijde během letu a řekne: okamžitě odejděte z kabiny, tak vy mu namítnete: ano, odejdu, ale musíte mi přivést někoho, kdo to převezme. A on řekne: ne, běžte a nestarejte se. Tak v takovém, případě pilot neposlechne šéfa, protože má zodpovědnost.“ Zdá se, že pokud panu Kocábovi chybí některé výrazné lidské vlastnosti, drzost mezi nimi rozhodně není. Správné přirovnání by mělo znít: když coby steward roznášíte během letu sušenky a přijde za vámi kapitán letadla s tím, abyste toho nechal a šel si sednout někam hodně dozadu… a pak už to může pokračovat tak, jak to pan Kocáb řekl. Rozhodně je to nejspíš jediný příklad v dějinách ČR, kdy odvolaný vládní úředník odmítá opustit svou sesli. Pan pPremiér si bude muset opatřit dva silné chlapíky, kteří ho se vší šetrností vynesou před budovu a tam ho budou střežit, aby se nepokusil někudy vklouznout dovnitř. Možná to přijde dráž, než nechat ho ve funkci. Ale zase na chodníku před Strakovou budou jeho pravomoci nulové a nebude se mu muset proplácet plat.

Ministr John si na ČT posteskl, že policie ČR nemůže dělat to, co novináři z MfD, tj. odposlouchávat bez předběžného schválení, koho se jí zamane. To je poznámka, nad níž je třeba se zamyslet. Je velmi dobře, že policie ČR nemá možnost odposlouchávat, koho se jí zamane. Bylo by ale velmi dobře, kdyby byly uchopeny jako problém i možnosti vlezlých novinářů odposlouchávat, kohokoli se jim zamane. Po listopadu se zjevně změnilo jen to, že soukromí občanů je chráněno před všetečnými policajty, zato není ani trochu chráněno před vlezlými novináři. Jistě, všichni hned začnou řvát o svobodě slova, ale mezi svobodou slova a svobodou šmírování je určitý rozdíl a to by mělo být nějak ošetřeno. Nemůžu si pomoc, svobodě šmírování pro média všeobecně a pro MfD zvlášť by měly být dány nějaké hranice. Pro začátek, aby se mohlo psát, že šmírovat se nemá, i když se dotyčný třeba zaštituje veřejným zájmem. Ochrana soukromí občana má mít přednost před svobodou šmíráka.

Úterý 7. září: prezident Klaus vystoupil po sedmi letech v Poslanecké sněmovně. Jádrem jeho projevu byl bezprecedentní útok na Ústavní soud. Prezident apeloval na poslance jako na představitele parlamentu, suveréna, primárního zdroje, z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě. Všude v Evropě se prý objevují různá soudní tělesa, která si uzurpují větší část moci, než jaká jím přísluší. Loni, v rozhodování o ústavním zákoně, jímž se stanovilo datum předčasných voleb, změnil ÚS tento zákon nad rámec svých pravomocí a zároveň nepřípustně zasáhl do politiky (volby by na podzim dopadly docela jinak než v květnu letošního roku). Klaus se přimlouvá za redefinici postavení Ústavního soudu v našem ústavním systému, aby nemohl fungovat jako třetí, nikým nekontrolovaná parlamentní komora. Měl jsem k loňskému rozhodnutí Ústavního soudu výhrady, považoval jsem jeho rozhodnutí za chybné, ale tvrzení o třetí parlamentní komoře by bylo na místě jen tenkrát, kdyby Ústavní soud rozhodl za tím účelem, aby dosáhl jiného výsledku voleb, tj. kdyby to udělal záměrně a úmyslně. To je zjevný nesmysl. To, oč v každém slušném demokratickém státě jde, není prosazení vůle lidu, ale prosazení spravedlnosti. Vůle lidu nemusí leckdy prosazovat spravedlivost, a jedinec nebo menšina může zastávat spravedlivější stanovisko než většina. Soudy – a Ústavní soud v první řadě - jsou mimo jiné od toho, aby jednotlivá rozhodnutí „suverénů“ korigovaly. Je to často poslední instance, k níž se může člověk obrátit proti „vůli lidu“. Situace, kdy o tom, co je spravedlivé, rozhoduje výlučně a suverénně vůle lidu, se nazývá lynč. Prezident (ostatně sám není z výkonu své funkce odpovědný) nemá co navádět zákonodárný sbor, aby změnou vyváženosti státních mocí posílil pozici zákonodárné moci (a vlastně taky pozici legislativy, protože prezident zároveň nabádal poslance, aby k tomu, že v rámci své zákonodárné iniciativy podávají vlastní zákony, sahali jen výjimečně. (Je přirozené, že velkou většinu návrhů zákonů podává vláda, ale nechápu, proč by se měla omezovat poslanecká iniciativa, nestačil by pak, když Ústavní soud bude odbouraný a poslanci budou jen hlasovat o tom, co jim naservíruje vláda, místo vlády jen prezident? Pokud chce prezident vrátit sněmovně v očích veřejnosti vážnost, která jí patří (což je jistě chvályhodný záměr, i když on sám k němu může přispět jen minimálně), tohle určitě není správná cesta.

Další věc, týkající se soudů, je otevřený dopis, který podepsala řada „osobností“ převážně z prostředí kultury, zpěvačce Heleně Vondráčkové. Ta zažalovala svou kolegyni Martu Kubišovou, požaduje uhrazení částky (přes milion Kč), o kterou údajně přišla tím, že se neuskutečnil jejich společný projekt, a taky kvůli jakémusi výroku Kubišové na její adresu (nemám čas ho dohledávat). Soud v první instanci žalobu zamítl, teď se má projednávat odvolání paní Vondráčkové. Paní Kubišová je mi sympatická ze dvou důvodů: jednak proto, že na počátku normalizace udělala to, co měli udělat všichni, a místo aby se mermomocí pokoušela za ponižujících okolností vyprosit si odpustek, prostě se na to vykašlala. A za druhé, že se v pořadu ČT snaží pomoci opuštěným mňoukáčům a štěkáčům. Přesto nemohu zamlčet, že téhle akci jejích příznivců nerozumím: respektive rozuměl bych jí, kdyby paní Kubišové hrozilo to, co té nešťastnici v Íránu (že jí budou ponižujícím způsobem mučit, ukamenují ji, pověsí, nebo všechno to dohromady). Tady ale jde o to, že paní Vondráčková se cítí být poškozená a obrátila se na soud. Signatáři dopisu ji vlastně tohle právo upírají, protože paní Kubišová jí byla kdysi blízká, nikdy jí neublížila, a přesto, že ji potkal nepříznivější osud, nepřestala se k ní hlásit. Někdejší blízkost není žádný důvod, proč by si měl někdo rozmýšlet žalovat, je-li přesvědčen, že mu bylo ukřivděno, o tom, zda žalujícímu žalovaný ublížil, rozhodne soud (petice nejsou adekvátní řešení, máme s tím své zkušenosti), a uvádět skutečnost, že se paní Kubišová nepřestala k paní Vondráčkové hlásit, ačkoli ji potkal nepříznivější osud než ji, je naprosto nesmyslné, pokud snad autoři dopisu nechtěli naznačit něco trochu jiného. V žádném případě to není důvod, proč nepodávat žalobu. Aby mi bylo dobře rozuměno, nejde mi o věcnou stránku sporu, nestavím se v něm na stranu paní Vondráčkové. Jde mi jen o to, že signatáři dopisu nepochybně neúmyslně zavádějí nerovnost před zákonem mezi paní Vondráčkovou a paní Kubišovou tím, že upírají paní Vondráčkové právo paní Kubišovou žalovat, a zároveň nepřímo vyslovují nedůvěru soudu, že bude ve sporu schopný rozhodnout spravedlivě. Nesvědčí to o dobrém stavu právního vědomí v naší společnosti.

Vláda a premiér Nečas navrhne expředsedu Topolánka do OECD. Je mi líto, tím pan Topolánek vzdává svůj pokus o ne-li reformu, tedy aspoň „vylepšení“ ODS, stejně jako to udělal v ČSSD před pár lety pan Špidla. Následkem Špidlovy kapitulace byl Paroubek (a to, že ČSSD je v současné době „bezhlavá“). Na to, co bude výsledkem Topolánkovy kapitulace, si musíme počkat, ale nic moc to taky nebude.

Středa 8. září: Na Klausův návrh omezit pravomoci Ústavního soudu reagovali nakonec jednoznačně pozitivně jen komunisté: předseda Filip prohlásil, že jeho strana připraví vlastní návrh. To je typické pro nepromyšlené a divoké nápady. Potenciální spojenci rozpačitě mlčí, radikální opozice hodlá vzít prezidenta za slovo.

Ombudsmanem byl nakonec zvolen kandidát koalice, bývalý ústavní soudce Varvařovský. Přiznám se, že mne vůbec nenapadá, co by se k tomu dalo rozumného říci. Snad až něco udělá. Pokud to bude vidět.

Kárný senát Vrchního soudu zbavil místopředsedu Nejvyššího soudu Kučeru funkce soudce kvůli jeho údajnému nenáležitému angažmá v kauze Čunek. Kučera se odvolal. Zdá se, že je to jakési opožděné vítězství opozice nad koalicí (tj. Paroubkovy opozice na Topolánkovou koalicí). Celá kauza byla zpolitizovaná od samého počátku, a mám jisté pochybnosti o tom, zda si koaliční strana titul justiční mafie vybojovala tak přesvědčivě, že se o něj nemusí s nikým dělit. Pan Paroubek si ovšem za tento pozdní úspěch už stejně nic nekoupí.

LN si objednaly u agentury Median průzkum ohledně vládních škrtů. Většina lidí si myslí, že jsou příliš tvrdé. Jiný výsledek se dal sotva čekat. Byly to vyhozené peníze, ale zase ne až tak úplně, protože se zároveň ukázalo, že lidé ve vládě hodnotí nejlépe práci představitelů ODS. Výsledek by se neměl po paroubkovsku přeceňovat, směrodatné jsou preference, a tam si ODS nestojí až tak jednoznačně dobře.

Z pražské zoologické zahrady utekl medojed kapský. Pozor, kouše.

Čtvrtek 9. září: Vládní zmocněnec pro lidská práva Kocáb včera seznámil podrobně Nečasova Poradce Romana Jocha s prací úřadu. Jak píší v Právu, dělo se to za mimořádně bouřlivých okolností, pod okny Strakovky demonstroval dav „několika desítek lidí“ s transparenty „Chceme lidská práva, ne Romana Jocha“. Šlo tedy nikoli o demonstraci, ale o happening (happening je nepodařená demonstrace, které se účastní míň než sto lidí; protože je to v podstatě legrace, sama se za legraci vydává, aby to nevypadalo tak blbě - v tomto případě šlo ovšem o happening bezděčný a nedozrálý, který nedokázal tak říkajíc sám sebe reflektovat. Právo v té souvislosti píše: „Joch se již nechal slyšet, že o přínosu úřadu, který se zabývá například lidskými právy, menšinami, rovnými příležitostmi žen a mužů a sociálním začleňováním, má velké pochybnosti.“ Souvětí by bylo správné přinejmenším rozdělit do dvou vět: První: Joch se nechal slyšet, že o přínosu úřadu má velké pochybnosti. Druhá: podotýkáme (my, Právo), že úřad se zabývá například lidskými právy, menšinami, rovnými příležitostmi žen a mužů a sociálním začleňováním. A kdyby chtěli být superslušní, poznamenali by to, co pan Joch řekl veřejně, totiž že úřad zabývající se menšinami považuje za užitečný. Příspěvek do rubriky Jak číst Právo.

V obci zvaná Uhelná Příbram (nejde o tu velkou, uranovou, tahle má jen asi 500 obyvatel) kandidují již podruhé dvě uskupení: Muži za Uhelnou Příbram a Ženy za Uhelnou Příbram. Má to jednu výhodu, nemají problém s logem – mohou ho okopírovat v různých verzích z dveří na veřejných záchodcích (předpokládám, že nevolí drsnější varianty). Kandidátky tak prý podali proto, aby měli rovné šance ženy a muži. Systém je obdivuhodný, má však jeden rušivý prvek, a to samotné volby. Ty mohou způsobit, že vyhrají buď ženy, nebo muži, a příští čtyři roky nebude v obci podle toho žádná rovnost, nýbrž buď matriarchát, nebo patriarchát. Proto je třeba volby odbourat a dát půl křesel ženám a půl křesel mužům (s tím bude jistý problém, pokud tomu rozumím, zastupitelů je devět, budou potřebovat jednoho hermafrodita). Pokud se to osvědčí, zavedeme to celostátně: lákavé na tom je, že volit nebude třeba. Nebo, když tak, budou volit zvlášť muži a zvlášť ženy. Volební místnosti bude ovšem nutné označit tak, aby je někdo omylem neznesvětil.

Poslanci parlamentu ČR obdrželi včera naučné brožurky s titulem „Lexikon společenského chování“. Jedna kapitola je prý věnována návštěvě bordelu. Jak závidím svým šťastnějším nástupcům ve funkci! Býval jsem poslancem FS v letech 1990-92, ale tehdy ještě návštěva nevěstince nepatřívala k programu poslaneckých cest. Velmi na nás šetřili.

Miloš Zeman poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, jakési pokračování knihy „Jak jsem se mýlil v politice“. On a jeho přátelé prý před květnovými volbami přecenili jeho vliv a význam ve společnosti. Hrál prý roli jakéhosi štítu. Miloš Zeman je člověk, který není od přírody schopný žádné sebekritiky. Takže rozhovor by měl znít: jak jsem zničil Paroubka. A byl by pravdivý. Expředseda ČSSD si vzal do hlavy, že Zemana zneužije ve volební kampani a pak ho. lidově řečeno, kopne do zadnice. (Pro spravedlnost třeba podotknout, že Zeman si to představoval zase tak, že bude vládnout z pozadí a Paroubek mu bude dělat pimprle). Paroubek ovšem velmi podcenil destruktivní schopnosti vysočinského poustevníka. Ten nejdřív Paroubkovi zabránil chopit se moci tím, že Topolánkovi přičaroval dva sociálně demokratické elfy (předsedovi ODS se nakonec moc nevyplatili, ale daleko dráž přišli ctižádostivého předsedu ČSSD) a pak Paroubkovi odloudil pár procent voličů, což sice asi nezpůsobilo jeho porážku, ale udělalo z ní v každém případě porážku katastrofální. Takže tentokrát panu Zemanovi na slovo věřím, že je šťasten.

Jeho poraženému oponentovi je ovšem nutno přiznat, že se jen tak nevzdává. Nemíří někam do ciziny jako Topolánek, ale hodlá se opět vyšplhat na špici hory, z níž se tak potupně zřítil. „Nedostatečné vítězství ČSSD v květnových volbách je třeba vzít jako epizodu a připravovat v klidu revanš… Zbavit se představitelů razantní politiky znamená ztratit silný voličský potenciál“ (citát z článu v dnešní MfD). Opravdu by mne zajímalo, zda jsou v ČSSD vůbec schopni se toho člověka zbavit. Se Zemanem se jim to povedlo, ale ten neměl tuhle úpornost. Pan Paroubek má devět životů jako kočka (tedy těch politických). Upřímně řečeno, je na tom něco impozantního. Jedno je však jisté: pokud si ho CSSD vybere znovu do čela, nudě dělat to samé, co mu přivodilo jeho „nedostatečné vítězství“. A konce budou nejspíš zase stejné.

K projevu Václava Klause v PS, respektive k té části, jež se týká Ústavního soudu, se dnes zejména v LN vyslovuje řada expertů. V LN i v MFD najdeme na to téma komentáře. Pavel Rychetský se prezidentovi velmi chabě brání. Tématu, které považuji za velmi závažné, se týká i naše dnešní glosa.

Rovněž v LN probíhá diskuse o tom, že vojákům nadřízení brání v účasti na chystané demonstraci. (Píše o tom mj. Zbyněk Petráček) Musím se přiznat, že jsem stoupencem zastaralého, prvorepulbikánského řešení, že vojáci na demonstracích nemají co pohledávat, zvlášť je-li armáda profesionální, a policisté mají demonstrace rozhánět, a ne organizovat. Kdo se bez demonstrování nemůže obejít, má příležitost si najít spoustu jiných atraktivních povolání.

Jan Macháček polemizuje v internetové příloze Respektu s mým článkem z Lidových novin. K polemice se vrátím článkem v neděli.

Pátek 10. září: některé léky v posledních dnech dost výrazně zdražily. „Zdražení doplatku na lék Sabril pro epileptiky stouplo z 30 na 588 korun a nemá levnější alternativu“, prohlásil prezident Svazu pacientů Luboš Olejár. „Žádáme ministra zdravotnictví Leoše Hegera o zrušení původního rozhodnutí a také požadujeme personální změnu na postu ředitele SÚKL (=Státního ústavu pro kontrolu léčiv)“. Je od nich hezké, že nepožadují přímo ředitelovo upálení. Je zajímavé, jak se u nás uchytilo a šíří paroubkovské hulvátství.

V Poslanecké sněmovně se šetří. Poslanci Gandalovič a Korte pojedou do USA tak nanejvýš za své, organizační výbor Sněmovny jejich cestu neschválil. Tam, kde budou cesty organizačním výborem schváleny, budou poslanecké hyeny sice smět cestovat letadlem, ale nikoli první třídou, po Evropě pak výlučně mikrobusy (předseda zahraničního výboru Vodrážka např. do Portugalska, to mu nezávidím). Zbývá už jen stanovit, že cesty do 150 km budou poslanci vykonávat výlučně pěšky. Připadá mi to všechno jako směšný populismus. Když už lidu nelze přidat, potěšíme ho tím, že bude moci sledovat, jak bereme pány u huby.

Zpochybňování a omlouvání zločinů proti lidskosti je trestné jen tehdy, je-li „popírač“ přesvědčen o opaku svého tvrzení, tedy ví, že hlásá nepravdu, píše v Právu Petr Uhl. To se spolehlivě zjistí tím, když bude dotyčný podroben útrpnému právu a přizná se. Přizná-li se na mučidlech, že vědomě zastírá pravdu o násilných přesunech Palestinců v Izraeli nebo o genocidě v Kongu, může být potrestán ne smrtí, samozřejmě, ten trest už bohudík nemáme, jak kdysi říkal předchůdce ruského socialismu car Nikolaj I.; bylo by dobré zavést podle téhož velikána běhání ulicí o tisíci mužích, desetkrát (příklad jsem si vybral z pomlouvačné knihy buržoazního filosofa Masaryka Rusko a Evropa, podle slov toho českého tmáře nikdo nemohl absolvovat živý ani půlku první „rundy“). Po přečtení článku pana Uhla mám strašnou chuť „zastřít pravdu o násilných přesunech Palestinců v Izraeli“.

Europoslanci žádají, aby Francie přestala vyhošťovat Romy. Musím říci, že jsem z toho jelen. Francie nevyhošťuje Romy, ale jen rumunské Romy (tj. Romy, kteří mají rumunské státní občanství), a to ty, kteří kočují a nejsou nijak sociálně zakotveni, nevydělávají si na živobytí legálním způsobem. Pokud by totéž zkusil rumunský „Nerom“, bude rovněž vyhoštěn, pokud rumunský Rom respektuje francouzské zákony, vyhoštěn nebude. Romů, kteří jsou francouzskými státními občany, se, pokud tomu dobře rozumím, opatření netýká (kromě toho mám dojem, že takoví neexistují, protože francouzští cikáni nejsou Romové, patří do jiné skupiny). Evropu zachvacuje taková vlna politické korektnosti a multikulturality, že se v ní už brzy nebude dát žít. Zejména kvůli pitomcům, podle nichž, jak se zdá, jsou sice Romové rovnoprávní s těmi ostatními, ale naopak to už neplatí.

Dánský karikaturista, autor známé karikatury proroka Mohameda s bombou v turbanu, obdržel v Německu ocenění. Aktu byla přítomna i spolková kancléřka Merkelová. K tématu se ještě vrátíme.

Srbsko už nežádá odsouzení Kosova, které se od něho odtrhlo, a souhlasí s rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora OSN v Haagu, že deklarace o nezávislosti Kosova neporušuje mezinárodní právo. Nechci se plést do právních záležitostí, nicméně zdá se mi zjevné: a) že srbský prezident udělal dalekosáhlé ústupky, které jeho i politické uskupení, které zastupuje, mohou přijít velmi draho, což by byla tragédie nejen pro Srbsko, ale i pro Evropu, b) že ty ústupky udělal nepochybně pod dosti masivním vnějším tlakem, c) že díky tomu, co se stalo, máme nyní na Balkáně dvě Albánie, přičemž součástí jedné je kus Srbska (přesněji řečeno území, ležící při hranicích nynějšího Srbska a osídlené výlučně srbským etnikem). Toto řešení mi připadá jednak jako blbost, jednak se vymyká mým představám o spravedlnosti. Chápu, že Srbsko nese hlavní vinu za rozpoutání násilností na Balkáně. Chápu, že se Západ obává, aby problém neeskaloval, nerozhořel se znovu v Makedonii, nezasáhl Černou horu – ale podaří se tomu zabránit takovou podivnou nedůsledností? Snaha Západu vyhnout se radikálním řešením přispěla k rozpoutání a provázela celou skoro dvacetiletou balkánskou krizi.

Naděje umírá poslední. StB připravila v listopadovém týdnu 1989, kdy byla Praha vzhůru nohama, propagandistický film, který měl být šířen nejprve mezi policisty a pak v televizi pro případ, že by se bolševickému režimu podařilo situaci zvládnout. Měl pochopitelně představit to, co se událo, za výsledek spiknutí temných sil. Pokusili se ho prý vnutit i do televize, ale tam už byli tak podělaní, že to odmítli. To je mimořádně srandovní: na to, aby proti „kontrarevoluci“ poslali tanky, už neměli (jeden vysoký bolševický lampasák, co se k tomu nabízel, se dnes politicky angažuje, ovšemže v docela jiném směru), a tak vyráběli propagandu pro případ, že by situaci vyřešilo např. zemětřesení.

Reverend Terry Jones hodlá na výročí 11. září spálit hromadu koránů. Americké zákony to umožňují, všechny pomazané hlavy v USA a Evropě mu to zděšeně a hněvivě rozmlouvají. Zakázat mu to nelze. Americká ústava je s vyděšeností západních politických špiček, jak se zdá, neslučitelná. Co s tím? I k tomu tématu se vrátíme.

V Ústí nad Labem bude otevřeno muzeum, mapující soužití Čechů a českých Němců v dějinách. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Sobota 11. září: Ústavní soud jednomyslně rozhodl, že letošní čtyřprocentní snížení soudcovských platů je protiústavní. Platy soudců musí být předvídatelné a nesmějí podléhat libovůli státu, protože by to ohrožovalo soudcovskou nezávislost. Mají být stabilní, nesnižovatelnou veličinou a ne pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení, říká se ve zdůvodnění ÚS, který dal najevo, že zruší každý podobný zásah i do budoucna. Ústavní soud má pravdu, soudce má být ze zásady neodvolatelný a jeho platem nesmí být manipulováno. V české veřejnosti se ovšem soudcovský stav netěší žádné velké vážnosti (obávám se, že lidé berou soudce jako drába, který zařídí, aby dostali na prdel, když něco ukradnou, a proto si zaslouží jistého opovržení, například jako kdysi antouškové nebo katovi pacholci, kdežto vážnosti se má těšit spíše lékař, který se stará o fyzické dobro pacienta podle zásady demokratické rovnosti, tj. bez ohledu na to, krade-li, nebo ne; lékaře porovnává se soudci, co do toho, že jde spíš o poslání než o povolání, např. pan Hanák v Právu; tady ale přece nejde o autoritu ve společnosti, ale o postavení soudcovské funkce v politickém systému). Prezident využil situace k nestydatému populistickému štvaní (jde prý o skvělou tečku za jeho útokem na Ústavní soud v Poslanecké sněmovně, ta by měla nyní upravit postavení ÚS tak, aby si nemohl „nekontrolovatelně přisvojovat moc a zasahovat do suverenity parlamentu“). Já bych spíš přivítal, kdyby parlament omezil výrazně pravomoci prezidenta mj. i tak, aby si nemohl nekontrolovatelně přisvojovat moc a zasahovat do svrchovanosti soudní moci. Spravedlnost je víc než vláda lidu, opakuji, nespravedlivá vláda lidu je hodna opovržení, a provádění lidovlády proto podléhá kontrole nezávislé soudní moci. Představitelé soudní moci musí mít proto garantováno postavení, které jim takovou odpovědnou činnost umožní. Argumenty, jako že Ústavní soud rozdělil lidi na dvě kategorie, tj. povýšil se nad lid (premiér to ještě vylepšil, jak bývá jeho zvykem, mluví o „nadlidech jménem soudci“), patří do bolševického arzenálu a prezident by se měl stydět, že s něčím podobným přišel. Je skličující, že se nikdo z relevantních politiků zatím nedokázal proti tomuto populismu vyslovit (je to už něco jiného než v podstatě obecná kritika z prezidentovy parlamentní řeči). Premiér Nečas dal pouze najevo, že pro tento rok bude rozhodnutí ÚS respektovat (na příští rozhudnutí se už zjevně vykašle). Doufá, že Ústavní soud nehodlá hájit intelektuálně bizarní hypotézu, že všem v této zemi se mohou snižovat platy, jen soudcům ne. K tomu: jednak mám dojem, že do platů v soukromém sektoru nemá vláda v zásadě co kecat, a jednak to, co říká, není hypotéza, ale zásada, která ne rozdíl od Benešových dekretů tvoří jeden z pilířů naší demokracie.) Ministr spravedlnosti a předseda Senátu se stavějí za Klause. Pan ministr Pospíšil prohlásil, že stát nyní na platy soudcům nemá. Fajn, nezbývá tedy, než vyhlásit státní bankrot (já si ovšem, dovolím pana ministra podezírat z toho, že, slušně řečeno, tak trochu nadsazuje). Doufám, že se ÚS v této věci nedá zastrašit, jako to kdysi udělal v případě zmíněných Benešových dekretů. Vedlo by to k výraznému zhoršení kvality naší demokracie.

Komise jmenovaná ministrem dopravy jednala o úpravách bodového systému a pravidel silničního provozu, který má platit od r. 2012. Očekává se bouřlivá diskuse o senátním návrhu, že za méně než 0,3 promile alkoholu se má jen platit pokuta. Návrhu nerozumím, protože v souvislosti s ním se mluvilo o tom, že nulová tolerance k alkoholu zůstává zachována. Buď je v případě 0,3 promile neprokazatelné, zda dotyčný vůbec alkohol pil, a pak nemá být ani pokutován a nulová tolerance nadále platí, nebo je jasné, že pil, a pak to znamená a toleranci částečnou. Třetí možnost neexistuje, nebo snad ano?

Věcem veřejným vyzrál v Chodově na Sokolovsku bývalý člen extremistické Národní strany Ladislav Paštéka natolik, že se stal lídrem komunální kandidátky v obci. Předseda John v té souvislosti poukázal na Zemanův výrok „Jen idiot nemění své názory“. To je sice pravda, ale pokud někdo mění své názory příliš často, příliš radikálně a podle toho, jak fouká politický vítr, vystavuje se podezření, že je vyčůraný darebák (to neříkám v souvislosti s panem Paštékou, jen s argumentací pana předsedy). Navíc nechápu, proč by právo změnit své názory neměl tedy mít i komunista, když je má příslušník jiné extremistické strany. Mezi komunisty a NS nevidím žádný rozdíl. A konečně: Pan Paštéka se samozřejmě může polepšit, všichni se můžeme polepšit, ale snad by se měl ještě nějakou dobu polepšovat na jiném místě stranické hierarchie, než je špička komunální kandidátky.

Pan Petr Hájek z Hradu by byl docela sympatický chlapík, kdyby občas netrpěl mylným přesvědčením, že nemůže mlčet. To se mu např. stalo dnes v Právu, kde rozvíjí divoké teorie o tom, že mediální a soudcovská moc chtějí vládnout bez demokratické legitimace – a proto se spojují a vzájemně obhajují a kryjí. Způsob, jak jim v tom zabránit, dodávám já, je v případě tisku jednoduché: cenzura. Pak bude tisk už jen ukázněně tlumočit názory těch, co mají demokratickou legitimaci. Možná by měli být novináři taky voleni, zvýšilo by to jejich autoritu. Proti Klausově výzvě ohledně ÚS podle pana Hájka „vystartovali“ reprezentanti mocných sil, usilujících nahradit demokracii mediokracií, například pomocí soudcokracie, prostě nastolit vládu nevolených. Problém je v tom, že volený papaláš s formálně demokratickou legitimací, ale s autokratickými sklony, je někdy něco ještě horšího než „nevolený“ soudce nebo novinář (extrémnmí příklad je Adolf Hitler; jsou samozřejmě i typy výrazně umírněnější, ale přesto poněkud odpudivé). Pan Hájek nakonec hrozí: „Pánové Pehe a Uhl … nás, jinou cestou, vedou do stejného problému, z něhož jsme se před dvaceti lety vysvobodili.“ Je-li tomu tak, nehrozí panu Hájkovi v budoucnu žádné velké nebezpečí, stane se zase něčím jako redaktorem Květů. Zato pan Uhl skončí v base.

„Bouři nesouhlasu“ vyvolala prý předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová tvrzením, že Polsko se připravovalo na válku už v březnu 1939 před vpádem hitlerovského Německa. Kdyby tomu bylo tak, nechápu, co je na tom špatného, Poláci by se chovali jako nezodpovědní idioti, kdyby se na nevyhnutelnou válku s Hitlerem nepřipravovali. Konflikt v CDU ovšem vznikl tím, že dva členové Svazu měli prohlásit, že Poláci mobilizací v roce 1939 přispěli ke vzniku válečného konfliktu, což je ovšem nehorázná drzost. Paní Steinbachová pak jen upozornila na to, že Polsko v březnu 1939 opravdu mobilizovalo. To se o tom nesmí mluvit? Nebo jen Němci o tom nesmí mluvit? Vždyť to bylo v pořádku, že mobilizovali.

V souvislosti s ambicemi našeho pana prezidenta a jeho braintrustu (Jakl & Hájek) je zajímavá zpráva, kterou dnes přinesly LN: v Turecku zítra proběhne referendum o změnách ústavy, které dají parlamentu, vládě a prezidentovi větší pravomoci při jmenování vysoce postavených soudců, včetně ústavních. Tím by klesl vliv sekulárních sil, a tedy i armády, na podobu hlavních justičních orgánů. Ze změny by se měli radovat salonní eurolidskoprávníci, hlavně ti z Bruselu, mám podezření, zda ji tak trochu nepřivolali. Je tu ale problém: změnu prosazují islamisté, kteří jsou momentálně u moci, a proti je Republikánská lidová strana (orientovaná socialisticky, člen socialistické internacionály, hlásí se přitom k odkazu Mustafy Kemala). Takže otázka stojí: buď vzorová demokracie západního typu, které posílí u moci radikální islamisty, kteří už šilhají do Íránu, nebo se přihlásit k tomu, co dosud v Turecku slušně fungovalo a dělalo z té velké a silné země spolehlivého partnera Západu, totiž k tradici sekulárního státu, který ovšem nebyl vždycky vzorovou demokracií anglosaského vzoru (je ale vždycky o mnoho lidštější, než všechny odrůdy teokracie, co jich kdy bylo). Pokud budou v Bruselu hodně blbnout, udělá lid jako suverén z Turecka záhy teokratickou diktaturu. Vypadá to, že v islámských zemích (a v zemích se sinými tradicemi ortodoxního křesťanství, jako je Rusko, Je zajímavé, jak se Rusko islámským diktaturám podobá) je základní věc prosazení sekulárního státu a zábrany proti teokracii. To je jediné možné východisko k demokratickému uspořádání, přičemž cesta k demokracii může být, jak vidíme v případě Ruska, křivolaká a obtížná. Přímá cesta od teokracie k demokracii bez tohoto mezistupně nevede. Z toho hlediska je za prvé třeba vzít v úvahu, že bolševická diktatura byla rovněž teokratický systém, jenom obratně zamaskovaný; a za druhé, když se vrátíme zpátky k nám, je obtížné zbavit se podezření, že Klausův spor s Ústavním soudem a důraz na lid jako zdroj moci je jakási snaha vybudovat u nás teokratický stát (jeho skromným civilním pánembohem by se ovšem stal pan prezident). Sekulární stát byl u nás už od roku 1918 budován polovičatě a nedůsledně, Masaryk nevěřil, že by se veřejnost zvyklá na starou monarchii snadno přizpůsobila docela jinému typu autority (a ne že bych mu chtěl křivdit, ale trochu mu dělalo dobře na tu monarchickou tradici ve formalitách a okázalosti – a taky v postranní manipulaci politického života - navazovat).

Zároveň upozorňuji na pozoruhodný komentář Petra Peška, týkající se výročí 11. září 2001.

A konečně, v Orientaci (LN se tentokrát docela povedly) vyšla pozoruhodná polemika místopředsedy Ústavního soudu Pavla Holländera. Holländer mluví mj. o skepsi k možnosti racionálního zdůvodnění svobody a lidských práv (podotýkám, že rovněž zdůvodnění pragmatické je nedostatečné). Článek končí: „Böckenfördeho i Alexyho závěr nás vrací k ultima ratiu předchozího zamyšlení, jímž jsou autonomně, bez vnějšího donucování, rozhodující částí společenství - zejména pak jeho elitami - akceptovaná pravidla rozlišování mezi dobrem a zlem. Dle Václava Bělohradského tato ale neplynou z náboženství, které podle něj „není žádn,morální zakotvení‘ . náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství. Jádrem etiky jsou věčná exempla“.

Je-li konečným zdůvodněním demokratické legitimity nikoli demokratická procedura, ale vnitřní přijetí demokratických hodnot, morální diskurz je pak diskurzem o jejich zdůvodnění racionalitou ex post, nebo apriorní transcendentností. Otázkou je, zdali obě tyto proti sobě stojící pozice nejsou založeny spíše na víře než na rozumu. Otázkou je, zdali tak i nemusí být.“

v Pozoruhodný je zejména citát z Josepha Ratzingera, toho člověka je zcela evidentně pro jeho nynější funkci škoda; Ratzinger říká něco velmi podobného jako Emanuel Rádl v citaci z naší glosy o Klausově kritice Ústavního soudu). Holländer už předtím píše, že slabou stránkou náboženského zdůvodnění svobody a lidských práv (a demokracie) je jeho omezení na věřící, respektive na druh náboženství. Obávám se, že se s tím nedá nic dělat. Toto zdůvodnění je jedině možné a správné. Racionalita může být založena buď na víře (docela konkrétní), nebo na absolutním cynismu (zajímavé je, že o pragmatismu platí něco podobného, tvrdil to už Masaryk).

Pondělí 13. září: „Měsíc po zvolení Daniela Hermana ředitelem ovládlo ústav (pro studium totalitních režimů, bd) ovzduší normalizace“, píše dnes Petr Uhl v Právu. Ovzduší normalizace ovládlo ústav po odvolání Pavla Žáčka. Taky není pravda, že by „Ústav“ pomohl odhalit Milana Kunderu coby agenta StB. O tom vůbec nebyla řeč. Byl pouze zveřejněn dokument, podle něhož Kundera ohlásil na VB, že se po koleji (kde dělal cosi jako studentského správce) pohybuje cizí osoba.

Americký prezident Obama zdůraznil při vzpomínkovém aktu v den výročí atentátů z 11. září 2001, že Amerika není ve válce s islámem. Otázka je, akceptuje-li to i druhá strana, tj. není-li přitom náhodou islám ve válce s Amerikou. Někdy to tak trochu vypadá.

Referendum v Turecku dopadlo ve prospěch Erdogana a jeho islamistické strany. V Bruselu se radují nad vítězstvím demokracie, noviny (i ty české) jsou podstatně zdrženlivější. Situace v Turecku a některých analogií s událostmi u nás se týká naše dnešní glosa.

BIS prý vyvíjela nátlak na společnost CircleTech. Tato společnost vyvíjí a prodává software pro mobilní telefony, které umí šifrovat SMS zprávy i hovory. Tajným službám a policii to komplikuje práci, píší v MfD. Přesnější by bylo říci, že v tomto oboru přímo znemožňuje, šifrování je prý dokonalé a prakticky je nejde dekódovat. Nedovedu si představit, že bych něco podobného na mobilu potřeboval, dokud je u nás aspoň ta míra demokracie jako teď. Zato si dovedu představit, kdo to potřebuje: zahraniční tajné služby a organizovaný zločin. To, že se u nás nabízí podobné zboží, je něco trochu podobného, jako že na ulici musí být vyznačeno, kde policie kontroluje rychlost. Přesněji řečeno tohle je ještě o hodně horší.

Marta Kubišová vyhrála také odvolací proces s Helenou Vondráčkovou (o 1,3 milionu Kč, o něž Vondráčková údajně přišla tím, že se neuskutečnilo jakési společné turné). „Osobnosti“ se předtím obrátily na Vondráčkovou s peticí, požadující, aby žalobu stáhla. Psal jsem o tom v této rubrice. Kubišová by byla vyhrála i bez petice, teď si protivná strana stěžuje na to, že petice soud ovlivnila. Dalo se to čekat. Signatáři nějak zapomněli, že se nepíše rok 1977.

Podle průzkumu LN je většina lidí u nás přesvědčena, že neutěšená situace v pražské ODS poškodí stranu c celé ČR. Důležité ovšem není, co si lidé myslí, ale jak to bude. Pak se ukáže, že se buď mýlí, nebo ne. Mně se nezdá, že by vliv na jiné oblasti měl být zvlášť výrazný, každé město a vesnice má své problémy a své zkušenosti, problém je jen, že Praha je nejsilnější bašta ODS a že volby v Praze jsou zároveň volbami v kraji. Bylo by velmi nemilé, kdyby ODS ztratila i poslední post v krajské samosprávě.

Josef Mlejnek jr. píše tamtéž, že Klaus má pravdu, když staví církve (tj. hlavně tu katolickou) na roveň spolku zahrádkářů. Z formálního hlediska jistě, jen faktická váha církví ve společnosti (tj. jejich vážnost) by měla být jiná, i když z toho nevyplývá žádné nadprávo. A kromě toho, jak pana prezidenta znám, chtěl tím výrokem katolíky tak trochu urazit. Docela se mu to povedlo, jen se mi to zdá dětinské a poněkud neslušné.

Úterý 14. září: zatímco ODS v rámci předvolební kampaně vehementně útočí na svého hlavního konkurenta a koaličního partnera TOP09 a jejího hybatele Miroslava Kalouska, soustředily se Věci veřejné klidu na pozitivní prezentaci svého očistného úsilí. Ministr Bárta nejprve navrhl řadu drastických omezení ve stavbě nových dálnic a železničních koridorů, pak je skoro všechny zrušil s tím, že se mu podařilo přivést stavební firmy k dostatečným úsporám, což byl smysl jeho akce. Otázku, zda opravdu dosáhl svého (což by byl solidní výkon), nebo zjistil, že radikální projekty se snadno říkají, ale velmi těžko prosazují, a ustoupil, si netroufám řešit. I kdyby šlo o směs obojího, nebyl by to zase až tak velký neúspěch. Ministr John má na vnitru větší potíže: jeho projekt boje proti korupci (testy spolehlivosti, odposlouchávání, posílení protikorupčního útvaru policie ČR) narazil u Transparency International, jejíž zástupci opustili poradní tým ministra s tím, že problém se nadá řešit pouhou buzerací, což zní na první poslech přesvědčivě. TI tvrdí, že represi musí předcházet solidní prevence a že pokud jde o korupci, je třeba nejprve zajistit nezávislost úředníků, policie a justice. Pokud by TI věděla, jak na to, a ve spolupráci s ministrem zrovna tyhle věci prosadila, zasloužila by ona i ministr John zbudovat skupinový pomník na podstavci od toho Stalinova. Návrhy pana ministra samy o sobě jsou silácké a zároveň velmi zneužitelné.

Zjevně v rámci předvolební války ODS s TOP09 odvolal ministr zdravotnictví Heger svou náměstkyni z ODS Kellerovou pro pomalost. Kellerová patřila k týmu exministra Julínka a ministrovi, který zvolil vůči rathovské lobby holubičí taktiku, víc než pomalost vadilo, že prosazuje návrhy, které u Rathova pobočníka Kubka (mám dojem, že je prezident od ČLK, a tedy i od Ratha, asi tolik, jako je Medvěděv prezident od Putina) a jeho spolupracovníků vyvolaly hněv. Ve zdravotnictví je zaděláno na velký vnitrokoaliční konflikt, s politikou ministra není zjevně příliš spokojen ani ministr financí. Pan ministr byl na ministerský stolec povolán podobně jako kdysi Přemysl na stolec knížecí. Nové strany musí improvizovat, tahle improvizace přijde možná TOP09 draho.

ODS konečně jmenovala svého kandidáta na primátorskou funkci v Praze. Je jím rovněž „člověk zvenčí“, někdejší prezident ČLK Bohuslav Svoboda. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Exministři Fischerovy vlády Pecina a Kohout vydali manifest „Za slušnost v politice“. ČSSD podle nich byla jednou ze stran, které v posledních letech přispěly ke zhrubnutí politické scény a k osobním útokům (jak decentně řečeno, v posledních pěti letech hrála suverénně prim). Voličům se za toto jednání omlouvají. Do budoucna upřednostňují styl z dob utkávání Václava Klause s Milošem Zemanem a ze spolupráce ve Fischerově vládě. K prohlášení lze leccos připodotknout: pánové nikoho nejmenovali (každý si ovšem domyslí, že kritika míří v první řadě na Paroubka a Ratha), v době, kdy sprosťáctví ve straně kulminovalo, svůj hlas nepozvedli. Je taky otázka, zda hulvátský styl voličstvu ČSSD nevyhovuje víc, než slušnost těchto mladých Lotrandů (to není urážka, narážím jen na Loupežnickou pohádku Karla Čapka; oba pánové nepatřili k představitelům stylu, který kritizují). Při tom při všem by bylo nesporně pozitivní, kdyby ČSSD chtěla přispět ke slušnější úrovni politického dialogu v ČR (i lidé, které za Paroubka odpuzovala, by si snadněji všimli, kdy a v čem mají sociální demokraté pravdu). Jenže proti nim nestojí Topolánek (politik jistě v tom či onom neomalený, ale schopný spolupráce), ale pan Nečas, který občas působí jako navoněná a ulízaná odrůda předsedy Paroubka. S dobrou vůlí v politice je to obtížné, jak se jednou roztočí kolotoč sprosťáctví (i Miloš Zeman, jehož se pánové dovolávají, k tomu přispěl velkou měrou), je těžké ho zastavit.

Komunisté se pokoušejí získat věci veřejné pro souhlas se zřízením poslanecké komise, která by se zabývala problematickými obchody na Ministerstvu obrany (Gripeny, Pandury, minomety ad.). Pro Věci veřejné to bude velký svod, věc se dotýká ODS i TOP09 (TOP09 je nová strana starých politických matadorů), kdežto oni jsou z obliga. John už dal najevo, že hodlá být ve věci „inventury odložených případů“ iniciativní. Komunisté (předseda Filip) přitom už v neděli v Otázkách Václava Moravce dali jasně najevo, že nedopustí, aby se ODS z problému jen tak vyvlíkla. Zdá se, že to, co v MfD rozjeli jako útok na Kalouska, dopadne i na hlavu jeho konkurentů.

Středa 15. září: Francie zakázala ženám nosit na veřejnosti muslimské oděvy, zakrývající celý obličej (tzv. burky a nikáby). Správně by mělo být slovo „ženám“ v zákoně či nařízení (nevím, jakou formou se to stalo) vypuštěno – jednak aby se zachovala genderová rovnost, a jednak, že člověk nikdy neví, není-li v tom pytli náhodou schovaný fousatý „bojovník“ s kalašnikovem a padesáti kily dynamitu, což je jeden, i když nikoli jediný pádný důvod, jímž lze zákaz ospravedlnit.

Jakási dáma v Ostravě vstoupila krátce po sobě do KSČM a d Věcí veřejných, zřejmě vedena snahou pomoci svým skrovným podílem při ozdravění komunální politiky. Uspět se jí podařilo ve VV (tam je zřejmě zájemců o angažmá na komunální úrovni méně), octla se na třetím místě Vítkovické kandidátky. Je to podobný případ, jako když se adepti vysokoškolského studia hlásí najednou na několik vysokých škol, a pak si vyberou nejvýhodnější z těch, kde uspěli. Zde byly víc schopny nabídnout Věci veřejné, nicméně celá záležitost se provalila, a protože orientace těch stran je dost odlišná, skončilo to tím, že podnikavou zájemkyni o komunální politiku z obou vyhodili. Je to skoro na Bobříka vyčůranosti, i když pouze na lokální úrovni.

Francie na sebe přivolala hněv Bruselu. Nestalo se tak kvůli soustavným pokusům prezidenta Sarkozyho v EU dominovat, ale kvůli tomu, že se chce zbavit tisíců rumunských imigrantů, kteří si tam zřizují porůznu tábořiště na divoko a v lepších případech se dávají živit charitativními institucemi, v horších prý dokonce (podle statistik francouzské policie) bohatým Francouzům berou a sobě chudým dávají. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Na otázku „jaké je to, být straníkem“, pan docent Svoboda, který jednak kandiduje za ODS jako nezávislý na pražského primátora, jednak vstupuje do ODS (hle, další kandidát na Bobříka) odpověděl: „Mám-li být upřímný, je to strašný pocit. Ale vnímám to jako zásadní. Když se ztotožnili s tím, že jako nezávislý smím prezentovat své věci, myslím, že signál, že strana má smysl, stojí za to, abych se vzdal svobody.“ Pocity pana docenta se ztotožňují s pocity dosud slušné dívky po první noci v nevěstinci, kde se nechala zaměstnat. Musím se přiznat, že tomu nerozumím. Proč by se tím, že člověk vstupuje do strany (pokud se ta strana nejmenuje zrovna KSČ), měl vzdávat své svobody? Vzdává se člověk své svobody, když vstoupí do spolku zahrádkářů nebo do t.j. Sokol? To, že se lidé z praktických důvodů sdružují do určitých uskupení, je nejen náležité, ale nutné: jinak by chcípli.

Václav Havel se zapojil do kampaně za podporu Izraele a proti zpochybňování legitimity Židovského státu. Moc by mne zajímalo, jak v té záležitosti stojí naše vláda a bojovník proti ideologii globálního oteplování na Pražském hradě (že se k akci přidat nemohou, je mi jasné; ale jaká bude jejich politika? Považují to vůbec za důležité téma?)

V dnešním Úhlu pohledu v LN vyšel pozoruhodný článek pana Jamese de Candole o Nečasovi, Kalouskovi a korupci. Text mi připadá tak výrazný, že si zaslouží samostatné pojednání.

Čtvrtek 16. září: Expremiér Topolánek prohlásil pro deník Právo, že na něj svého času při jednání o nákupu transportérů Alexandr Vondra „fakticky tlačil“, aby byl vládě co nejdřív předložen materiál „definující druhý kontrakt“. Vondrovi to údajně nevyčítá, říká to jen, aby mu „osvěžil paměť“. To zjevně komplikuje situaci konstruktérům účelové linie vedoucí přes Bartáka ke Kalouskovi. Válka ODS proti TOP09 bude jistě i přesto pokračovat.

Vládní zmocněnec Kocáb mne hluboce zklamal. Nechal se vládou odvolat, aniž by kladl rozhodnější odpor. Předpokládal jsem, že ho budou muset čtyři policisté vynést před Úřad vlády, přičmež on bude volat na kolemjdoucí „podívejte se, jak tu zacházejí s obránci lidských práv“, případně že se jim kousaje a škrábaje vysmekne, uprchne do své kanceláře a připoutá se ke svému pracovnímu stolu podobně, jako se kdysi Klaus chtěl připoutat ke stavebním strojům, budujícím Kaplického knihovnu (nebo snad ke vznikající konstrukci stavby, už si to přesně nepamatuji).

Ministr Schwarzenberg vyzval ministra Pospíšila, aby Nejvyšší státní zástupkyni Veseckou ihned odvolal, nebo ji potvrdil ve funkci, mj. i s odkazem na to, že současný stav je i pro Veseckou neúnosný. Pan Schwarzenberg má v té věci pravdu, paní Vesecká je v situaci někoho, kdo byl odsouzen k smrti a čeká na popravu, o niž neví, kdy přijde. Jistě, v případě rozsudku smrti se to dělává. V případě odvolání z funkce je to spíš neslušné.

Operní zpěvačka Soňa Červená se prý hodlá soudit s českým státem ohledně svého údajného agentství v StB. Nepochybně vyhraje, zatím se ukázalo, že podstatě žádní agenti StB ve skutečnosti nebyli. Existovala vůbec StB? Kdyby se podařilo prokázat neexistenci StB od samého počátku (stejně jako je tomu v naší státní doktríně s Mnichovskou smlouvou), všechno by se zjednodušilo, všechny další soudy by byly zbytečné, protože neexistující instituce nemůže mít pochopitelně žádné agenty.

Mostecký kandidát na primátora za ČSSD si dal na billboard nápis „Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou?“ Vedení ČSSD žádá, aby podobná hesla byla stažena, v Mostě zatím neposlechli. Podle A. Mitrofanova z dnešního Práva měl kdosi z mostecké organizace prohlásit, že „stejně náš svět zhyne na lidská práva“. Musím říci, že je to sice projev jakéhosi zoufalství, ale že to zoufalství zase až tak úplně nepochopitelné není. K tématu „hypertrofie lidských práv“ bych se rád vrátil.

Věci veřejné působí v oblasti boje proti korupci jako generátor výstředních nápadů. Paní Reedová např. popisuje „test spolehlivosti“: za úředníkem přijde člověk, který předstírá, že nasbíral dvanáct trestných bodů za porušení pravidel silničního provozu, že auto nutně potřebuje k práci (můžeme to i zesílit, je to důchodce, má trochu problémy s chůzí, ale řídit auto ještě může, potřebuje dojíždět do sousední vesnice na nákupy, protože v té jeho minivesnici žádná prodejna není), a prosí o pomoc. To je situace natolik prekérní, že může na útlocitnějšího policistu zabrat. Když mu pomůže třeba i zadarmo, v testu spolehlivosti selhal. A co když by sám pomohl zadarmo, jen k tomu potřebuje podmáznout někoho jiného? Vyvolávat uměle takové situace mi připadá sprosté.

České noviny mají nový hit, pokud jde o účtování s temnými stránkami naší minulosti. Ukázalo se, že Alois Jirásek „vymazal z dějin“ skutečného tvůrce staroměstského orloje. Ač Jiráska považuji za Richarda Wagnera české literatury (pokud jde o míru otravnosti jeho literární produkce), musím se ho zastat. Jeho knížka je beletrie a navíc se jmenuje „Staré pověsti české“.

Karel Steigerwald napsal do MfD velký článek o OSN. Dotkl se tak tématu, o kterém jsem už párkrát psal, jeho pohled je trochu jiný, takže k tématu se vrátím.

V LN poukazuje Marek Kerles na to, jak sudetští Němci zavile pomlouvají náš národ: prý se chlubíme cizím peřím a přivlastňujeme si německé zásluhy. Dokonce prý Sokol založili vlastně čeští Němci Tyrš a Fügner. Je zvláštní, s jakou chutí se čeští žurnalisté (zejména někteří) pouštějí do nesmyslných sporů. Je nesporné, že jako mnozí jiní malí středoevropští národové trpíme jistou zamindrákovaností a občas máme sklon se cizím peřím chlubit, a stejně jako v případě jiných malých středoevropských národů, to bývá většinou německé peří, protože Němci jsou takříkasjíc nejvíc na ráně. To není případ Tyrše a Fügnera: Tyrš a Fügner byli sice původem Němci, ale volbou Češi. To v té době nebylo nic mimořádného, stejně jako obrácené případy (napadá mne např. politik Adolf Maria Pinkas – přitom jeho syn, malíř Soběslav Pinkas, pokud vím, cestu svého otce nezvolil). V každém případě vznikl Sokol, jako mnoho dalších organizací v malých středoevrpoských státech, podle vzoru německých Turnvereinů. Stejně i česká národní emancipace jako celek se inspirovala německým hnutím, které ovšem započalo o hodně dřív. Co je na tom všem proboha špatného? Na Turnvereinech, Sokolu, Tyršovi, Pinkasovi? To, co cituje pan Kerles z rakouských sudetoněmeckých zdrojů, je ukřivděné (sudetští Němci mají proč být ukřivdění), a proto poněkud dětinské. Musíme tu dětinskost napodobovat?

Pátek 17. září: Premiér Nečas před časem reagoval na obvinění Francie z rasismu kvůli tomu, že vyhošťuje rumunské Romy (kteří pobývají v nelegálních campech, nepracují a často nemají ani žádné osobní doklady), slovy: „Stát má právo požadovat, aby na jeho území cizinci, byť ze zemí EU, buď pracovali, studovali nebo měli dostatek prostředků na obživu.“ Připadalo mi to v situaci, v níž si kdejaký kavárenský humanista pucoval o Francii a Sarkozyho boty, jako projev jisté odvahy. Pan Nečas mne ovšem velmi rychle přesvědčil, že jsem se velmi mýlil. Protože ho z „nepřímé podpory Francie“ obvinili v Bruselu (představte si, že by někdo podpořil v této věci Francii přímo!), cítil po jednání summitu EU za nutné prohlásil, že ani před ním ani během něho nevyslovil francouzskému postoji při vyhošťování Romů podporu. Vyzval jen k nezasahování do sporu. „Objektivní pohled jakéhokoli vnějšího pozorovatele komplikuje skutečnost, že jde zároveň o francouzský vnitřní střet. Jsem proto skeptický k tomu, aby do toho sporu zasahovaly jiné státy či Evropská unie.“ (jinde jsem se dočetl, že podle Nečase jde o politický souboj mezi francouzskými konzervativci a socialisty o preference). Tomu absolutně nerozumím. Spor je o rumunské občany. To, že jsou Romové, není rozhodující, rozhodující je, že se tam zdržují delší dobu bez povolení, nepracují a nechávají se živit francouzským státem (nebo snad ne? Živí je někdo jiný?). Ty rumunské občany, kteří se v zemi zdržují v souladu s francouzskými zákony a pracují, pokud vím, nikdo nevyhošťuje. Kdyby se byl pan Nečas zastal francouzských úřadů, byl by to kus odvahy, protože to se zjevně v Bruselu nesmí, ty úřady se prohřešily proti momentálně vládnoucí euroideologii. Kdyby byl Francii kritizoval, vyslovil by jasný názor a postavil by se k věci zásadně. Takhle se, je mi líto, projevil jako uhejbák. Nepleťme se do toho, jde jen o francouzské vnitropolitické tahanice. I kdyby byl jenom mlčel, bylo by to lepší.

Cestovní kancelář ČMKOS, a.s., pořádá 21. září hromadný zájezd do Prahy. Na programu je mj. „happening před budovou ministerstva vnitra“ (o tom, co znamená happening, jsem tu několikrát psal, zjevně si moc nevěří) a demonstrace na náměstí Jana Palacha (to už je lepší). Z nepřímých náznaků („Věříme, že cestou na Palachovo náměstí průvod mohutně naroste) usuzuji, že srdečně zváni jsou i Pražáci. Přejme úterním návštěvníkům Prahy ze všech koutů republiky příjemný pobyt, bohatý program (včetně nákupů a posezení v útulných hospůdkách) a hezké počasí.

Předsedkyně Senátu Němcová bude mít možná se svým uctívaným prezidentem nepříjemnost: nechala si ve své kanceláři vyměnit nábytek - a teprve dodatečně shledala, že o zařízení úřadovny šéfa PS se kdysi, když tam ještě panoval, zasadil právě Václav Klaus a byl prý na to enormně pyšný. Vyhasne politická hvězda předsedkyně PS, nebo to spraví, když bude tři dny a noci klečet bosá na třetím pražském nádvoří? Příhoda mi velmi připomíná Haškovu povídku „Zrádce národa v Chotěboři“ (neinformované čtenáře upozorňuji, že text rozkošného Haškova dílka najdou mj. zde).

Ministr spravedlnosti hodlá předložit vládě ústavní zákon o referendu a vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě. Napříště by mohla být svržena vláda jenom tak, že PS umožní vytvoření nové. Ministr se zjevně v této věci inspiroval německým příkladem (kancléře lze svrhnout jen tím, že parlament jmenuje nového) a cíl je zamezit něčemu podobnému, jako bylo svržení Topolánkovy vlády v nevhodné situaci, kdy ti, co ji svrhli, neměli sami sílu sestavit novou. Jenže náš systém, je jiný než německý, tam parlament volí kancléře. A navíc, takové opatření by mělo smysl jen tenkrát, když by bylo spojeno s tím, co je obsaženo v německé ústavě (čl. 68), totiž že v případě „neúspěchu“ je možné uspořádat bez jakýchkoli dalších nesmyslných opičáren předčasné volby. Náš hlavní problém nebyl, že Paroubek byl schopen Topolánka svrhnout, ale už ne ho vystřídat, nýbrž v tom, že nebylo možné rozehnat PS a zvolit novou, a to hned ve dvou krizových okamžicích, na podzim 2006 a na podzim 2009.

Aféra s neprůhlednými zakázkami na ministerstvu obrany se odéesácké novinářské lobby moc nepovedla, uvízl v ní za nožičku ministr obrany Vondra. Dopadne to stejně jako Zemanova akce Čisté ruce, která jak známo skončila tím, že byl do šatlavy uvržen sociálnědemokratický ministr?

Ministr Schwarzenberg řekl ARD k otázce diskusí ohledně Benešových dekretů v ČR několik tak pýtických vět, že z toho zcela popletení redaktoři ARD mylně usoudili, jako by pan ministr plédoval pro jejich zrušení. Pan ministr to pak musel rázně dementovat a dočkal se omluvy. Nepokoj v ČR je tedy zažehnán, co tomu řeknou venku, je otázka. I pan ministr zraje na bobříka vyčůranosti (byl by pak naším již dvojnásobným laureátem).

Na kandidátce VV v Bruntále je bývalý (předlistopadový) komunista, JUDr. Urbiš. Ne jen tak ledajaký: někdejší člen ideologické komise OV KSČ a placený lektor večerní školy marxismu-leninismu. V té souvislosti se ukazuje, že zásadě „právo vyzrát má každý s výjimkou komunistů, tam jsme striktní“ (pravil ministr John) je třeba správně rozumět: dotyčný kandiduje za VV, ovšem ne jako člen VV. Jako člen VV by nemohl, tam jsou striktní. Přejeme panu doktoru Urbišovi šťastné a veselé vyzrávání. Má na ně právo, není člen VV, jen za ni kandiduje.

Sobota 18. září: Úřadující co (šéf, lídr?) ČSSD Bohuslav Sobotka řekl v rozhovoru pro Lidové noviny, že premiér a předseda ODS Nečas se dopustil hrubé chyby, když přenechal TOP09 (a sice jmenovitě Kalouskovi) klíčové ministerstvo financí. Chyba je možná spíš v tom, že jim to ministerstvo v duchu zásady, že svoboda je poznaná nutnost, postoupil, a teď se jim ho pokouší (a nejde jen o ministerstvo financí) po kouskách odejmout. To bude v dohledné době velmi nesnadné proto, že síly obou stran jsou zhruba vyrovnané. Mezi ODS a TOP09 zuří válka (nevyhlášená - ale z iniciativy ODS) o dominanci v koalici. Navíc Nečas na rozdíl od Topolánka) neumí s Kalouskem vyjít, a je otázkou, zda vůbec umí s někým vyjít jako partner, vrací se k původní klausovské politice ODS, s tím, že situace je docela jiná a že on sám nemá Klausovy politické schopnosti (pokud své kroky koordinuje na Hradě, tím hůř, to si předseda strany nemůže dovolit a Topolánek to věděl). Možná, že problém Nečase a vůbec nynějšího vedení ODS je netrpělivost (která by se dala psychologicky vysvětlit mj. hradními kartáči). TOP09 dosáhla ve volbách vynikajícího úspěchu, ale zbývá z ní ještě udělat stabilní fungující stranu s aspoň trochu solidní členskou základnou. To je práce na několik let, pestrost té sešlosti a problémy související s vládnutím jí přitom budou při konsolidaci překážet. ODS je strana dosti nevábná („kmotři“ se přece nemohli vypařit, jen momentálně tolik nemlaskají, není na to doba), ale konsolidovaná, s jakous takous členskou základnou a hlavně s konsolidovanou voličskou základnou. To je důvod k trpělivosti, ne k hysterii. Jinak rozhovor se Sobotkou je zajímavý ve chvíli, když přijde řeč na Paroubka a Ratha. Paroubka má tak říkajíc v závorce (to je stejně bezpečné, jako když si někdo chová v ložnici pod postelí krokodýla), Ratha se vysloveně zastává. Pokud pan Sobotka vůbec něco chce, dává si velký pozor, aby se to hned tak někdo nedozvěděl.

Petr Zídek v Orientaci vyslovuje pochybnosti o existenci „třetího odboje“. Některé jeho argumenty mi nepřipadají dvakrát přesvědčivé (neexistence mezinárodně uznaného zahraničního vedení a zahraničních vojenských jednotek není podmínkou ozbrojeného odboje). Nicméně: bylo by velmi zajímavé zkoumat, do jaké míry byl „třetí odboj“ v padesátých letech zkonstruován přímo Státní bezpečností – v tom smyslu, že spontánní zárodky odbojových organizací dostala rychle pod kontrolu, zničila a zároveň kompromitovala pomocí účelových lží. Řada monstrprocesů (nejnápadnější je to u procesů s komunisty včetně toho největšího, se Slánským a spol.) byla přece čirá fantazie. Jiné (včetně procesu s Horákovou) měly snad jakousi věcnou základnu, ale ta byla nestvůrným způsobem nafouknuta. Bolševická schopnost vyrovnat se s pokusy o ozbrojený odpor pramení snad z toho, že ruští bolševici byli zpočátku v podstatě teroristickou organizací, a své zkušenosti z té doby dokázali v boji s ilegálním ozbrojeným odporem využít. Taky bestialita, s jakou to dělali, byla v padesátých letech překryta pouze tím, že nebyla válka, a proto nebylo možné a nebyla příležitost provádět tak rozsáhlé masakry odpůrců, jaké dělali Němci. Odpor vůči komunistickému režimu po Stalinově smrti (od r. 1956 se rudé impérium pomalounku a postupně hroutilo) pak až na naprosté výjimky neměl u nás ozbrojený charakter. Z toho se v české duši rodí zvláštní mindráky: např. představa, že v padesátých šlo o to odolat mučení (z čehož plyne, že kdo neodolal, byl aspoň tak trochu zbabělec). Hledají se stopy odporu např. obžalovaných v procesu s Horákovou, často dosti krkolomně. Emanuel Mandler kdysi řekl, že odolat bolševické technice mučení mohl jenom vyložený psychopat (jako příklad uváděl Dr. Gustava Husáka). Možná, že bychom se opravdu, než začneme rozdávat různé placky a medaile, měli snažit podívat se na svou minulost věcněji. Nejde o to bagatelizovat utrpení nevinných lidí, kteří byli mučeni a popravováni často za své zásluhy (vojáci zahraničních jednotek z 2. světové války). Nejde o to nevidět statečnost a obětavost tam, kde statečnost a obětavost opravdu byla (a takových případů je samozřejmě velmi mnoho). Jde jen o to, nepřebíjet jednu, a to lživou legendu (tu bolševickou o snahách imperialistů a jejich domácích přisluhovačů), jinou legendou, byť i dobře míněnou. Je to zbytečné a navíc nebezpečné.

Pondělí 20. září: Věci veřejné narážejí na hranice svých radikálních projektů. Ministr John navrhoval rotaci ve vedoucích policejních funkcích v jednotlivých regionech, protože jinak se vytvářejí vazby mezi regionálním vedením policie a podnikateli, někdy i vazby na zločinecká uskupení v regionu. To zní přesvědčivě. Ukázalo se však, že opatření by přišlo velmi draho a musí se spíš šetřit, což zní taky přesvědčivě. Politika je složitá věc a prostoru pro jednoduchý, voličsky „transparentní“ populismus je v politické praxi poměrně málo.

Bývalý předseda ODS Topolánek řekl před pár dny v rozhovoru pro Právo, že na něj nynější ministr obrany Vondra v minulosti naléhal ve věci „druhého kontraktu“ při nákupu transportérů. Vondra na to reagoval tím, že se Topolánek dosud nedokázal vyrovnat se svým odvoláním z předsednické funkce. To je opravdu argument jako skála. Vondry se zastává senátor Dryml (ČSSD), nabádá svou stranu, že by ministra měla podporovat. Nevím jak Vondra, ale já bych na takovou podporu dvakrát pyšný nebyl.

Koalice hodlá znovu přijít s návrhem na nížení platů všem ústavním činitelům včetně soudců. S návrhem nesouhlasil Ústavní i Nejvyšší správní soud, ÚS příslušné paragrafy již platného zákona zrušil. Teď to bude prý poslanecký, nikoli vládní návrh. Nevím přesně, co ta chytristika znamená, ale zjevné je, že má jít o jakousi vzpouru zákonodárné moci proti moci soudní, přičemž vláda bude tentokrát z obliga. Má to být tak, že se proti soudcům postaví sám pracující lid, reprezentovaný svými poslanci? To by byla jakési lidové povstání proti utlačovatelům podle bolševického vzoru. Pozor prosím, v této věci jde o daleko významnější věci než jsou soudcovské platy, o podstatu demokracie, která není vládou lidu, nýbrž vládou spravedlnosti. To neznamená, že je v rukou „soudcokracie“, ale že soudní moc tu má své nezastupitelné místo, a teď jde komusi o to, to místo omezit jakousi „občanskou neposlušností“ (přičemž občany zastupují ti, které si občané zvolili, skoro to vypadá, že omylem). Je to primitivní a odpudivá demagogie, na kterou můžeme šeredně doplatit.

Poté, co se z vedení ČSSD vytratil kaprálský duch, vládne tam situace, která by se dala vyjádřit parafrází známého výroku národního klasika „Karlovo náměstí a na každém stromě jeden sociální demokrat bez disciplíny“ (rozuměj sedí!). Vedení přikázalo mostecké organizaci změnit billboard, který by mohl vzbuzovat rasové (rozuměj protiromské) ressentimenty, mostečtí to nejprve odmítli zásadně, pak ustoupili s tím, že nezmění billboard, ale některá slova (nebo snad jen písmena) v nápise. Problém je v tom, že vedení potřebuje zachovat lidskou tvář před oponenty, kdežto mostečtí potřebují ve svém městě vyhrát volby. Najít kompromis je v této situaci v ČSSD velmi těžké. Nápis sám nebo jeho část („Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou“ je poněkud buransky nadsazený, ale musím se přiznat, že pohnutky těch, kteří na něj uslyší, tak trochu chápu – většina nemusí mít vždy a ve všem pravdu, ale o menšině to platí taky).

Petr Uhl si bere v Právu v celostránkovém článku na paškál Demokratickou iniciativu. Pochopitelně se k němu vrátím.

Mám jakousi nechuť vyjadřovat se k papežově návštěvě ve Velké Británii. Přesto se nemůžu zbavit dvou dojmů: za prvé, Angličané nemají papeže rádi, protože je katolík a snad navíc ještě Němec (není ve Velké Británii ještě přítomna zbytková nenávist z války, která skončila před 65 lety? Někteří lidé to tvrdí). A za druhé, katolická církev je dnes v Evropě pojímána především jako instituce pro šíření pedofile. Tak jako nacisté organizovali holocaust, organizoval Vatikán pedofilii. Než o tom vůbec začnu přemýšlet, viděl bych rád např. nějaké srovnání: byla v nekatolických školských inernátech pedofile méně rozšířena, a o kolik? Jak jsou na tom jiné církve? Příslušník národa, který dal světu, a tomu křesťanskému zvláště, biskupa Bicana, má právo na jisté pochybnosti. Jsou totiž věci, za které se omlouvat musíme, a věci, za které se naopak omlouvat nesmíme, protože se tím hodnota něčeho tak vážného a zavazujícího, jako je omluva, devalvuje. V obrovských vlnách všelijakého omlouvání počínaje křižáckými válkami (obávám se, zda se neděje mj. proto, aby se zamluvily věci, za které bylo radno se omlouvat už dávno, například: Němci na počátku války barbarsky zpustošili leteckými nálety Londýn a řadu britských měst v době, kdy byla Velká Británie ještě skoro bezbranná; Britové proměnili na konci války, když už bylo skoro bezbranné zase Německo, Německo v hromadu trosek; Německo se za válku, kterou rozpoutalo, omlouvá už šedesát pět let; nebylo by na druhé straně místo na něco dejme tomu skromnějšího, co by ale bylo přece jen trochu víc než tichounké bů), tedy v obrovských vlnách všelijakého omlouvání by působilo například osvěživě a osvobodivě, kdyby intenzívně masírovaný potenciální kajícník řekl nahlas a rozhodně „trhněte si nohou“? (Nepřihřívám si vlastní polívčičku, nejsem katolík).

Středoevropan Palata mi jde zase mimořádně na nervy. Jeho středoevropanství se projevuje tím, že nestydatě buzeruje středoevropské národy, nevím, kde k tomu ten člověk bere drzost. Tentokrát jsou na paškále Slováci za to, že nejen odmítli sanovat řecké hospodářské hýření (považuji to na rozdíl od Středoevropana za projev jakési odvahy, která je docela na místě), ale dokonce, místo aby se styděli poté, co bylo Slovensko pokáráno samotnou německou spolkovou kancléřkou (chápu, že Němci mají jakési problémy s tím, že řecké hýření dlouhou dobu nevědomky podporovali a živili), se ke svému postoji ústy své premiérky hrdě hlásí: „Slovenská republika se chová víc než zodpovědně a myslím si, že slova o nezodpovědnosti měla nesprávného adresáta.“ Chce se mi tedy na okraj článečku pana Palaty z dnešních LN zvolat směrem na východ: Milí slovenskí bratia! (to je lehce patetická nadsázka) Nevšímejte si prosím toho, co píše ten (jedno slovo zabaveno). Máte recht, držím Vám palce a doufám, že tady nejsem sám.

Úterý 21. září: po několika letech zuřivého třídního boje mezi zhruba vyrovnanými tábory koalice a opozice nastaly idylické poměry a zavádí se patriarchální systém vládnutí. Premiér a ministři cupitají jako cvičení pejsci na Hrad, kde jim pan prezident podle okolností udílí cukrlátka, výprask a hlavně instrukce. Naposled se tam s prezidentem sešli premiér a ministr zahraničí. Dohoda je jasná: „Nečas bude řešit unii, Klaus vztahy se světem“, zní pregnantní titulek v Právu. A ministr Schwarzenberg bude aportovat (to už tam není, to jsem si přidal). Po nezdařené Toplánkově vzpouře se Václavu Klausovi splnil životní sen: bude jakýsi neoliberální, prozápadní český Miklós Horthy (a kousek místa pro sympatie k velikému dubu na východě mu v srdíčku taky zbyde).

Vzhledem ke krásnému počasí se demonstrace odborářů vydařila, sešlo se na ní prý na 40 tisíc lidí. Rozzlobení policisté a hasiči zdemolovali vestibul ministerstva vnitra (na lynčování úředníků, co zůstali v práci, a občanů na ulici, co se nechtěli přidat, zatím nedošlo). Zdá se, že policejní a vojenští demonstranti nechali tentokrát ještě zbraně doma. Až si je příště vezmou, bude to po vyděračských dopravních stávkách další vystupňování odborářské bojovnosti. A zase pod pěkným heslem dr. Ratha: „pacient musí trpět!“ Při té příležitosti mne (jako ekonomického laika, ovšem) zaráží skutečnost, že v soukromém sektoru jsou platy nižší, než ve státním. Člověk by řekl, že v soukromém sektoru mzdy vznikají spontánně podle toho, co si může podnikatel dovolit, a nižší platy ve státní sféře jsou zase spojeny s jistotou, že státní zaměstnanci mají jakousi existenční jistotu, protože stát by neměl zkrachovat (tak tomu aspoň bylo za buržoazní republiky). Zde stávkuje stát proti svým občanům a organizuje to novodobé ROH, překabátěné do federace a provázané s největší opoziční stranou. (Pan Jelínek v Právu lituje, že se nepřipojili i „soudci v talárech“, aby to bylo úplné). Koalice to nebude mít lehké.

Jistěže náhodou vydalo dnes CVVM preference na září: ČSSD 20, ODS 15, TOP09 10, 5, VV 10. KSČM 8,5. Volební prognóza: ČSSD 27, ODS 23,5. TOP09 16,5, VV 14, KSČM 12,5. Na první pohled to vypadá, že ČSSD přibírá. Nxlo bx to logické. V ČTK to zcela správně srovnávají nikoli s výsledkem květnových voleb, ale s volebním průzkumem CVVM za měsíc květen: ČSSD 30,5, ODS 19, TOP09 14, VV 11,5, KSČM 13. Pro čtenáře z toho plyne objektivní zjištění: podle CVVM ČSSD proti květnu ztratila 3,5%, ODS získala 4,5, TOP09 získala 2,5, VV získaly 2,5, KSČM ztratila 0,5, tj. prakticky zůstala sedět na svém.

Jihomoravský hejtman Hašek protestuje proti tomu, aby vláda přenášela problémy veřejných financí na ty kategorie zaměstnanců, kteří žádnou krizi nezpůsobili. Je třeba zjistit, kdo krizi způsobil: nepochybně političtí odpůrci strany pana Haška: a teď kdo: vedení stran, všichni členové, nebo i jejich voliči, případně sympatizanti? Kdyby měli být postiženi vedoucí potentáti, nepomohlo by, ani kdyby byli prodáni do otroctví nebo usmrceni a jejich použitelné orgány pak rozprodány v dražbě za účelem transplantací. O členech platí totéž, jen v trochu mírnější podobě (strany členstvem neoplývají). Voliči a sympatizanti, to už by šlo, jen vzhledem k nepraktickým opatřením, jako jsou tajné volby, budou muset všichni občané na mučidla: kdo se přizná, přijde o všechen majetek, o státní občanství a bude transportován s 30 kg osobního majetku na osobu buď do Číny, nebo do Íránu za účelem prodeje na nucené práce. Tentokrát tedy za peníze, ne jen tak zadarmo. A pan Hašek bude jednička.

Sochař Michal Blažek, o jehož případě jsme tu psali, dostal u soudu zatím nepravomocně za to, že zmlátil svého uměleckého konkurenta v soutěži o Wilsonovu sochu a dva další lidi, z toho jednoho novináře, zatím nepravomocně jeden měsíc vězení s roční podmínkou. To je hezké povzbuzení pro jeho možné následovníky: vzhůru na nepřátele, prakticky nic se nám nestane.

Středa 22. září: tématem dne je úterní odborářská demonstrace. Zvedla poslancům ČSSD i komentátorům z Práva náladu. Zdá se, že projevy defétismu, které se v ČSSD objevily po květnovém volebním debaklu a vedly k diskusím, zda by se snad náhodou neměli z pragmatických důvodů začít chovat slušně (někteří propadli dojmu, že hulvátství nepřitahuje tolik voličských hlasů, kolik si původně mysleli) jsou už překonány. Bohuslav Sobotka ruku v ruce s Paroubkem se objevili na náměstí Jana Palacha. Bude pouze třeba smířit se s tím, že v PS toho moc neprosadí. Pro nesmiřitelný boj proti třídnímu nepříteli je teď třeba získat masy. Nemusí jich být až tak moc, nejspíš by stačilo takových sto-dvě stě tisíc, ve vhodném složení (hodně policajtů a vojáků). Tématu se týká naše dnešní glosa. Bude zajímavé sledovat, zda vláda tváří v tvář mase, i když zatím jen čtvrtinové, neprojeví slabost. Moc by si tím nepomohla.

Pod dojmem úspěchu rozpoutali v parlamentu sociální demokrati debatní orgie jako za starých topolánkovských časů. Opět kraloval David Rath. Rozdíl je jen v tom, že debata nekončí hlasovacím nervákem, zatím to vypadá tak, že by hlasování mohlo odpadnout, výsledek je předem dán. Účinné by bylo místo hlasování uspořádat na ulici (Sněmovní, sice se to nesmí, ale když se tam navalí padesát tisíc lidí, co si s tím kdo počne) pod taktovkou ČMKOS demonstraci. Demonstrující policisté by pak mohli vybílit nejen vestibul (mají to už natrénované), ale prorazit cestu přímo do jednacího sálu. Následovala by podle hezké české tradice defenestrace (jako v r. 1419 na halapartny, protože pád z prvního patra by většina defenestrovaných přežila, lidé jsou dnes odolní). Taky bude třeba dbát na to, aby z okna nevyletěl tu a tam někdo, kdo si to nezaslouží. (Přehledné by bylo, kdyby např. poslanci ODS byli povinni nosit jako homosexuálové v Boratově Kazachstánu modré klobouky). Jenže to by se muselo napřed odhlasovat jako zákon, nejlépe ústavní, a asi by to neprošlo.

Pražská ODS se rozhodla demonstrovat svou předvolební polepšenost tím, že se postaví za Kaplického blob. Zdá se, že je trochu pozdě. Autor je mrtvý, tým architektů, který měl projekt dopracovat, už neexistuje, příprava by podle architekta Zdeňka Lukeše trvala dva roky. ODS se navíc přepolepšila a chtěla by budovu umístit na místo, kde stál Stalinův pomník. Jako architektonický laik bych řekl, že je to velmi srandovní nápad, stavba se tam vůbec nehodí, vhodné místo bylo to původní. Ale vlastně je to dobře vymyšleno: pražskou ODS to nic nestojí, nic se nebude dít, jen bémovští papaláši předvádějí, že mají citlivé a něžné duše.

Slovenský ministr kultury předložil ve vládě novelu jazykového zákona, který kdysi vyvolal spory na slovenské politické scéně a napětí mezi Slovenskem a Maďarskem – jeho hlavním cílem bylo dát zahulit slovenské menšině. O zákon zřejmě bude ještě spor, je však zjevné, že nová vláda má dobrou vůli.

Čtvrtek 23. září: v novinách (přesněji řečeno především v Právu, zdá se, že MfD a LN demonstraci považují za odbytou, což je omyl) doznívají ohlasy odborářské akce: pozornost upoutala zejména reakce vlády a opozice. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Senát schválil Zákon o třetím odboji, který nyní putuje do Sněmovny. Prošel jen těsně. Mezi těmi, kteří jej odmítli, byl i senátor Petr Pithart. Odvolal se přitom na výzvu evropských historiků, v níž se praví: „Ve svobodném státě žádná politická autorita nemá právo definovat formou zákona pravdu o minulosti“. To jsou zlatá slova, teď by to chtělo jimi prověřit i náš stávající právní řád. Začít by se mohlo od obludných zákonů typu T. G. Masaryk, resp. dr. E. Beneš se zasloužil o stát. A našly by se i další. Na druhé straně mi není jasné, zda by podobným způsobem nebylo možné zabít i zákony oceňující druhý odboj a zda se při odporu k zákonu nevychází z problematické a v podstatě nemravné fikce, že bolševismus byl humánnější než nacismus. Zaky udělování státních vyznamenání se chtě nechtě opírá o určité hodnocení minulosti. Jinak mne zaujal výrok pana Dienstbiera: „Považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady, s už vůbec ne nenávistné a demoralizované charaktery typu Pavla Žáčka a jemu podobných.“ Je zjevné, že panstvo ze Senátu má privilegium urážet obyčejný plebs v předlistopadovém stylu. (Upozorňuji na to, že pokud by se výrokem pana Dienstbiera zabýval soud, nebude jeho úkolem zjistit, zda je pan Žáček nenávistný a demoralizovaný charakter, nýbrž zda tvrdit o někom, že je nenávistný a demoralizovaný charakter, je sprosťárna nebo ne.

Podle agentury STEM by tratily „menší“ koaliční strany (hlavně TOP09), získali komunisté a vládní náskok by se zmenšil na 108 mandátů. Vzhledem k prognózám STEM před květnovými volbami bude vhodné počkat si na další výsledky. Jinak že vládní strany budou tratit, je pochopitelné, jejich úloha je nezáviděníhodná.

Lídr ČSSD Sobotka kritizuje fakticky dodatečné zdanění státního příspěvku na stavební spoření za letošní rok (plánuje ho vláda). Je to podle něho retroaktivní krok. Obávám se, že má pravdu a že pokud to někdo dá k Ústavnímu soudu, bude problém.

Před volbami se opět hlásí ke slovu iniciativa „Vyměňte politiky“. Upozorňuji, že je ji nutno kombinovat s iniciativou „vyměňte občany“. Pokud by se někomu nechtělo takhle blbnout, má další možnost: brát politiky jednoho po druhém a zvažovat, koho budu chtít vyměnit (resp. přispět ve volbách k jeho výměně) a koho potvrdit. To ovšem znamená zajímat se aspoň trochu o politiku na komunální úrovni. Vyměňovat a škrtat může každý ignorant.

Vláda udělala v rozpočtu několik kompromisů. Nejsou asi nijak dramatické, ale, za prvé, prosadil se v nich premiér Nečas proti ministru financí Kalouskovi („mozek chobotnice“, jak říká tisková lobby ODS), a za druhé, je těžké je chápat jinak než jako vstřícné kroky směrem k opozici a odborům (opozice a odbory jedno jsou). Vstřícnost je hezká věc, je jen otázka, nesignalizuje v tomto případě zároveň slabost: tohle na nás platí. V tom případě si vláda moc nepomohla, bude muset přidávat a přidávat. A mediální lobbisté opozici podporují. Pan Pehe mluví v Právu o tom, že současný systém se v očích stále většího počtu lidí může brzy změnit v „nespravedlivý režim“ a straší čtenáře čtvrtým odbojem. Vida, taky jeden katastrofista.

Skoro současně s pražským masovým protestem probíhala velká odborová demonstrace proti důchodové politice vlády v Paříži. Zúčastnilo se jí na milion lidí, byla ochromena železniční a letecká doprava. Vládou to zatím moc nehnulo. Vzhledem k tomu, že Francie má 65 milionů obyvatel, byl by relativně odpovídající počet demonstrantů u nás přes 150 000. K tomu mají naše monopolizované odbory zatím dost daleko. Jen česká vláda se zdá být poněkud citlivější na seismické pohyby ve společnosti. Možná je to otázka osmělování a tréninku. Člověk aby se bál, že k němu nebude příležitost.

Sobotní ideová konference ČSSD v Olomouci bude prý střetnutím mezi Sobotkovými jestřáby, přívrženci paroubkovské linie (jedním z jejich výrazných reprezentantů je David Rath) a Haškovými holubicemi (což jsou, řečeno slovy zahajovače Ferdy Plzáka z Havlovy Zahradní slavnosti „ti mladí, co mají smysl pro humor“). Vzhledem k impulsu, který znamenala odborářská demonstrace (mám dojem, že v ČSSD ho možná trochu přeceňují, důležité bude, jak se odrazí ve volbách), je pravděpodobné, že holubice nejspíš pohoří. Soudím aspoň podle toho, že v minulém režimu se taky neustále střetávali jestřábi s holubicemi a holubice pravidelně dopadávaly jako sedláci u Chlumce.

Václav Klaus dostal cenu Egona Erwina Kische za knížku svých textů z minulého roku. Publicista Josef Klíma tutéž cenu na místě odmítl, když se dozvěděl, že Klaus není prvním prezidentem, který cenu dostal (laureátem byl kdysi i Ludvík Svoboda). Já bych ji odmítl hlavně kvůli tomu odpornému komunistickému škrabákovi, po němž je pojmenována, je ale zbytečné to zdůrazňovat, nikdo mi ji naštěstí nenabízí.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku žádá českou vládu, aby se vyjádřila ke stížnosti, s níž se na něj obrátila Ludmila Brožová-Polednová. Vláda má hlavně odpovědět na otázku, zda bylo jednání stěžovatelky v roce 1950 trestné, zda si toho byla vědoma a zda její trestní stíhání proběhlo podle zásad na spravedlivý proces. K tomu mám dvě poznámky: za prvé, tato hlediska lze uplatňovat jen v kontinuálním právním státě. A za druhé, řešení je prosté: nechť prezident Klaus vydá dekrety s platností zákona, které problém Brožové-Polednové a mnoha dalších podobných tak říkajíc pokryje. Soud pro lidská práva má dekrety, zejména ty české, ve velké úctě, a retroaktivita není na závadu.

Pan Stanislav Balík píše v LN na téma třetí odboj: „veliká část odsouzených… nebyla odsouzena za reálnou, ale smyšlenou činnost. Anebo byli odsouzeni z pragmatických důvodů. Komunisti potřebovali mít v každé obci kulaka či třídního nepřítele, a tak do toho mnozí spadli, ani nevěděli jak.“ S tím bych do slova a do písmene souhlasím. Zcela nesrozumitelné jsou mi ale závěry, které z toho pan Balík vyvozuje: „Z hlediska formování budoucí národní identity či chceme-li mentality je možná lepší vštípit příštím Čechům a Moravanům ne zcela pravdivou ságu o hrdinném, odporu národa vůči komunismu než žít mnohá další desetiletí se syndromem ne nepodobným mnichovskému.“ Na nepravdivých ságách (klasický příklad: Rukopisy) se nic kloudného vystavět nedá. Stavět se dá na pravdě. Pravda je taková, že nějaký rozsáhlý protikomunistický odboj u nás nebyl, resp. odboj byl v zárodku potlačen (na čemž komunistům velmi záleželo). To má svou temnou stránku – nedostatek imunity české společnosti vůči bolševické nákaze, ale taky stránku zcela neutrální: ruští bolševici měli vypracovanou techniku na potlačování odbojů, plynoucí z jejich rozsáhlých teroristických zkušeností z doby před rokem 1917. Měli to zmáknuté, a své české pochopy to rychle naučili. Podařilo se jim poměrně rychle pacifikovat všechny své evropské kolonie včetně ČSR. Jsou sice třeba rozdíly mezi námi a Poláky, ale nejsou to rozdíly propastné. Není třeba propadat hysterickému sebepodceňování a na základě toho konstruovat falešné mýty. A pak: pan Balík mluví o „mýtu o Masarykovi“. Mýtus sem, mýtus tam, nic to nemění na skutečnosti, že Masaryk byl přesto pronikavý a nebojácný politický myslitel, který se velmi zasloužil o českou národní společnost. A měl své velké chyby, každý má své chyby. Kritický, věcný pohled neznamená destrukci. Destrukci znamená falešný mýtus – totiž destrukci společenství, které falešné mýty vytváří a konzumuje.

Vyšlo najevo, že Václav Klaus podpořil ve sporu Kubišová - Vondráčková Vondráčkovou. Tedy přesněji řečeno odsoudil petici na podporu Marty Kubišové. Tématu se týká naše glosa, když jsem ji psal, neznal jsem ještě to, co k tématu řekl Klausův poradce Jakl: „Myslím, že Spravedlnost by neměla rozhodovat podle sympatií. Má rozhodovat podle práva. Určitě si někdy poslechnu Kubišovou, Vondráčkovou nikdy. Kubišové si více cením, i za její postoje po roce 1968. To mi však nedává nárok komukoli upírat, aby hájil své zájmy podle práva. Jsou ale lidé, kteří by Spravedlnosti chtěli sundat pásku z očí a přimět ji, aby se na svět dívala jejich očima.“ To mi připadá velmi přesné.

CVVM přineslo výsledky zajímavého průzkumu ohledně důvěry veřejnosti v některé instituce veřejného života. Největší důvěře se těší rozhlas, armáda, televize a policie. Důvěru mají i neziskové organizace (nic nevydělávají) a v omezené míře i odbory. U soudů, tisku a bank je to fifty fifty (můžou být, ale nakonec bychom se bez nich obešli). Zcela zbytečné a nedůvěryhodné jsou církve, důvěru k nim má jen 29% populace. Měly by se zakázat. Škoda, že tu není taky prezident, vláda a parlament. Pozoruhodné je, že důvěře se těší orgány ozbrojené a represivní, a zároveň elektronická média. Z toho mi vychází, že vojenská diktatura a policejní stát by byly vítány, kdyby je provázelo dostatečné množství veselé zábavy v rádiu a v televizi.

Sobota 25. září: V Olomouci dnes proběhla programová konference ČSSD, první po odchodu Jiřího Paroubka (Paroubek sám, ač pozván, se jí nezúčastnil). Šlo o diskusní fórum, kterého se zúčastnili i levicoví intelektuálové Jan Keller, Jiří Pehe, Valtr Komárek, dokonce Jan Švejnar a Václav Bělohradský (jenž, jak kterési noviny zlomyslně poznamenaly, kdysi představoval významnou součást braintrustu ODS, jistě, jen hlupáci nemění své názory, což ovšem neznamená, že člověk, jenž mění své názory, i když do dělá velmi důkladně, radikálně a často, nemůže být hlupák). Z blízkého zahraničí přijel ČSSD podpořit expremiér Fico, nemohla chybět prodloužená ruka strany, předseda ČMKOS Zavadil. Lídr Sobotka zdůraznil, že se sociální demokrati nechtějí plácat po ramenou, ale měnit ČSSD, sezení působilo sympatičtěji a pracovněji než paroubkovské monstrakce. Podle Sobotky ČSSD nechce investovat peníze do něčeho, co potom nebude pozitivně přijímáno jejími členy. Se členy bude mít strana největší problém. Ohnivě se zastal Davida Ratha, má s ním na řadu priorit podobný názor a strana si nemůže být dovolit být bezbarvou opozicí bez chuti a zápachu - to je samozřejmé, otázka pouze je, zda s Rathem nebude toho zápachu příliš. Veřejnost totiž příliš nepřitahuje. Ke konferenci a vůbec k vyhlídkám ČSSD a koaličních stran do budoucna se vrátíme v komentáři.

Ministr Pospíšil oficiálně oznámil nejvyšší státní zástupkyni Vesecké, že nejpozději do konce roku ve své funkci končí. Učinil tak přesně to, co po něm právem chtěl ministr Schwarzenberg. K meritu věci bych rád řekl jen to, že paní Vesecká končí tu dlouhou řadu obětí politiky ODS od voleb roku 2006, na jejímž začátku stál plukovník Kubice. Každá z nich ke svému osudu nějak přispěla, ale nemohu si pomoci, na ODS ulpívá přesto jakýsi stín, i když pan Nečas se může tvářit: já nic, já nový předseda. Pro ODS v těchto případech platí: běda tomu, skrze koho přichází pokušení! (na správnosti tohoto citátu trvám, i kdyby se všichni evangeličtí faráři stavěli na hlavu a odpichovali ušima).

Petr Uhl tvrdí dnes v Právu, že premiér Nečas je ve své obhajobě bratří Mašínů obětí rovnice fašismus = komunismus. Jistě, to není přesné: především nikoli fašismus = komunismus (co to vůbec je, komunismus, je tisíc komunismů), ale nacionální socialismus = bolševismus: v tom smyslu, že jde, jak říkával nebožtík Jan Hanč, o dva stejné ptáky, jen s různě vybarvenými brky na ocase. Každý měl jiné historické kořeny a lišil se tedy ve folklorních projevech, ale těm milionům zavražděných to mohlo být ukradené.

Nemohu si pomoci, ale mám už zase výhrady k článku Stanislava Balíka, tentokrát v dnešní MfD. Nejsem přesvědčen o tom, že senátní volby neukáží (snad kromě prvního kola) sílu jednotlivých stran, ukáží, protože ČSSD jde o konkrétní a pochopitelný cíl – připravit koalici o senátní většinu. Výsledek proto bude svědčit o její síle. Za druhé, komunální generace roku 1990 byla vystřídána (a znemožnila se) zejména v menších (leč ne zase úplně malých) obcích poměrně velmi krátce po roce 1990, až na pár pragmatiků. Zároveň došlo ke tříbení mezi komunisty, část předlistopadových obecních honorací se přidávala k ODS, část zůstala věrná původní straně. Je těžké tuto situaci démonizovat, další lidé ochotní a schopní se angažovat v komunální politice se sháněli jen těžko. To, co teď může nastat, je generační výměna, protože přibývá lidí, kteří pro nízký věk už do KSČ vlézt nestačili. Sláva jim, oni jsou budoucností naší demokracie.

Paní Kašpárková mi byla velmi sympatická, pokud provozovala to, co uměla, totiž trojskok. Teď se dala na politiku, kandiduje v brně na primátorku za Suverenitu, kterou já osobně považuji za extremistickou a populistickou stranu. Jsou samozřejmě země, kde politkem může být dokonce herec nebo voják (USA). I tam je účast bývalého špičkového sportovce spíš výjimkou. Obávám se, že tak daleko jsme ještě nedospěli a hned tak nedospějeme. Možná to ani není zapotřebí, aspoň ne v prvním plánu.

Výjimka, kterou si prezident Klaus vyhradil při podpise Lisabonské smlouvy, visí, jak se zdá, ve vzduchu, protože ji podle LN zpochybňují právníci, připravující smlouvu o přistoupení Chorvatska do Unie, do níž má být implementována. Není divu, jde o typický „přílepek“, Poláci a Britové stihli své výjimky zakotvit ještě přímo v Lisabonské smlouvě. Jde o to, aby pro základní lidská práva platily u nás i nadále naše vlastní zákony a nikoli Listina základních práv EU, která umožňuje, aby soudní dvůr EU posuzoval, zda jsou právní předpisy, zvyklosti a postupy používané v členských zemích v souladu s touto listinou. Podle Klause by to umožnilo „prolomit Benešovy dekrety“. Pokud by se česká výjimka měla posuzovat zvlášť, budou ji kvůli tomuto Klausovu poněkud pitomému vysvětlení v každém případě vetovat Rakušané a Maďaři, kteří nemají k tvrzi demokracie ve střední Evropě dostatečný respekt. Vůbec ovšem nelze vyloučit, že Klaus měl při svém zdráhání kromě tohoto šovinistického i nějaké docela věcné a pochopitelné důvody, jenže na ty se nějak v tom, co říkal a psal pro domo, nedostalo.

Pondělí 27. září: předvčerejší programovou konferenci ČSSD v Olomouci ozdobil zejména výrok předsedy ČMKOS Zavadila, že jeho organizace zvažuje jako krajní možnost i generální stávku pro případ, že by vláda prosadila takové úpravy stávajícího Zákoníku práce, které jsou pro odbory nepřijatelné. Jde v první řadě o možnost výpovědi bez udání důvodů a o řetězení pracovních smluv na dobu určitou. Obojí je pro ČMKOS casus belli. Přitom premiér Nečas už dal najevo, že s výpovědí bez udání důvodů nepočítá (musím se přiznat, že něco podobného by i mně musel někdo vysvětlit, a těžko bych si dovedl představit, že by se mu to povedlo). Druhá věc je, že s jídlem roste chuť a pan Zavadil vy chtěl zřejmě postoupit další, významnější test síly svého odborového hnutí.Zatím se ukázalo, že státní správu a ozbrojené složky dokáže ne nevýznamným způsobem ovlivnit. Těžko si mohu odpustit zlomyslnou poznámku, že na skutečnou, masivní generální stávku je to málo, ale na Vítězný únor by to mohlo stačit. To je samozřejmě nadsázka, nepodezírám pana Zavadila z pokusu organizovat Vítězný únor, ale na pokus ne zcela transparentně ovlivňovat politický vývoj odjinud než z parlamentu to už trochu vypadá. A obávám se, že vládě a vládní koalici nezbude než postoupit tento nepříjemný test síly. Kdysi dávno při stávce železničářů Klausova vláda dost hanebně selhala.

Václav Klaus podle vlastních slov „učinil pár kroků“ po New Yorku (byl tam na zasedání Valného shromáždění OSN, kde uděloval rady, jak organizaci reformovat - náš nynější prezident není žádný troškař, jeho předchůdce chtěl reformovat jen EU). A protože mu to myslí a podobně jako Antonín Novotný napadá na kolena před fakty, neb jich moc nepotřebuje, dospěl během těch pár kroků k závěru, že nic jako obvyklý obyvatel New Yorku neexistuje. Připomíná mi to anekdotu, kterou se pokusím maximálně zeslušnit: v kupé osobáku cestuje několik lidí, mimo jiné agilní stařík. Vždycky, když vlak zastaví ve stanici, stáhne okénko, vystrčí nos, nassaje vzduch a rezolutně prohlásí: safra, tedy se nějak moc souloží. Když to udělá po čtvrté, nevydrží to jeden ze spolucestujících a zeptá se: prosím vás, dědo, a jak to vlastně poznáte? A stařík odpoví: no, víte, ono se vůbec nějak moc souloží. Leč zpátky k věci, tj. k OSN: Jsem přesvědčen, e pokus reformovat OSN je něco podobného jako pokus reformovat SSSR – pokud se to vezme od podlahy, skončí to jejím rozpadem. (Zvlášť strašidelný reformní nápad je lomcovat právem veta v Radě bezpečnosti, to je poslední brzda tohoto takřka neovladatelného vehiklu). To naštěstí nehrozí – panu prezidentovi naslouchalo podle snímků v tisku jen pár posluchačů, jako ostatně skoro každému, kdo tam mluvil.

Na konferenci ČSSD se dostali ke slovu reformní sociální demokraté (menševici): hejtman Hašek vyčetl nepřítomnému Paroubkovi, že výměnu názorů považuje za kolaboraci, exministr Kohout vyzval ČSSD, aby se podívala zpět a uznala své chyby, protože ztratila důvěru veřejnosti. Paroubek, který nepřijel, rozhodně není menševik, naopak; mluví o „ztrátě důvěry, ke které není důvod“. Nicméně ocenil „některé myšlenky“ pozvaných myslitelů Bělohradského a Kellera. Omluvil se i Rath, šikovněji, rovněž si pochvaloval diskusi intelektuálů – (dosud) nečlenů strany. To, že se panu Paroubkovi líbil zejména Bělohradský a Keller, není žádná náhoda. Zatímco prof. Švejnar mluvil na první poslech rozumně (byl by udělal velmi dobře, kdyby si byl odpustil nesmyslné dobrodružství s prezidentským kandidováním za Paroubka a s nutnou komunistickou podporou, dnes by mohla přijít jeho chvíle), dva výše zmínění, jak se říká, perlili. Bělohradský mluvil o tom, že liberální ideje u nás v poslední době zblbly (tím pan pan Bělohradský vysvětluje, proč se jeho uvažování coby zásadního liberála obrací k sociální demokracii). Upozorňuji, že možné je i zcela opačné vysvětlení toho, kdo zblbl. Na ideje se dá svést všechno, nemůžou se bránit. Podstatně snadněji představitelný případ je, že nezblbnou ideje, kdežto naopak ideolog. Bělohradský zároveň varuje před „střední třídou“: když je ohrožena, fašizuje se, nikdy se nehlásí k levici. Ohrožená střední třída se vždycky fašizuje. Proč se fašizuje, to je složitá otázka, stejně byste to nepochopili. Pan Bělohradský by chtěl upozornit, že v českém veřejném mínění je silná fašizující tendence. Pozoruhodné, a řešení je nasnadě. Střední třídu (pan Bělohradský by v duchu svých slavných fousatých liberálních předchůdců měl říkat „buržoazie“ nebo „maloburžoazie“) je třeba, jak říkával prezident Beneš, vylikvidovat. V minulosti byly vyvinuty velmi účinné prostředky. Bude nutno vytvořit komise, které rozhodnou, kdo je střední třída, určená k likvidaci, a kdo ne. Autor těchto řádek se dobrovolně přiznává, že je třída úplně nejstřednější. Podobně hovořil pan Keller, a to o „pravici“. Jde o jakousi příšeru o minimálně devíti hlavách, které se podařil husarský kousek: postavila střední vrstvy proti sociálnímu státu (pan Keller by asi nelámal rovnou hůl nad středními vrstvami, staly se obětí „pravice“ a daly by se možná za použití razantních prostředků polepšit). „Pravice“ naopak ne, ta nestvůra je ovládána ďábelskými nápady: snaží se těžit z toho, že poštve každého proti každému a že ten deficit finanční doplní ještě o deficit důvěry ve společnosti. A v takové situaci potom dovede celou společnost ovládnout nepatrné procento lidí, jestliže se ti lidé dobře znají a jestliže jsou jejich zájmy úzce provázány. To je idea praktičtější, než ta Bělohradského: stačí „vylikvidovat“ jen nepatrné procento lidí, a bude pořádek, ostatní si už dají majzla. Výkony obou myslitelů jsou zatím zatíženy nenáležitým intelektualismem, bude je třeba pročistit a zjednodušit. Strana, která se jich ujme, se bude jmenovat ČSSD sice jen náhodou, ale název je to atraktivní. K ruce bude mít svou ozbrojenou pěst, ČMKOS, opírající se o státní aparát a ozbrojené složky. Zbývá lídr, ten je taky k dispozici, pouze ho ve chvíli malomyslnosti strana nespravedlivě zapudila (momentálně, pokud se nemýlím, na Facebook). Ostatně, kdo to bude, Paroubek nebo Rath? V březnu by se mohl triumfálně vrátit – na baráček ve Sněmovní nebo na Strakovku se bude útočit daleko snadněji než na Zimní palác a vládní koalice bude mít k dispozici kromě 118 lidí v „parlamentní žvanírně“ už jen neviditelnou ruku trhu, která toho proti specializovaným, vycvičeným a dobře vyzbrojeným policejním jednotkám moc nezmůže.

Ostatně, pan Zavadil už trénuje. Zatímco předseda policejních odborů se za incident ve vestibulu MV slušně omluvil, podle Zavadila už dnes kdekdo ví, že silný dav se těžko ovládá, zvláště jisté fortelné profese – hasiči se neoblékají do rukaviček, jsou to drsní kluci (vida, svádí to na hasiče, bodejť by ne, říkat „policajti se neoblíkají do rukaviček, jsou to drsní kluci“ by znělo v této souvislosti dost blbě). „Apeluji na politiky, aby nedráždili zbytečně lidi (cituji dle Martina Hekrdly z Práva). Vida, politici nejsou lidi, musí si dát pozor, aby nedostali od „lidí“ přes držku. Jistě i jejich novinářští přisluhovači, a vůbec „střední třída“, případně „pravice“ nejsou lidi. Kdo není člověk, nevztahuje se na něho Listina základních práv a svobod a smí se s ním dělat cokoli. Jedem das seine. Tyhle výroky jsou od pana Zavadila jednak nehorázná drzost a jednak se pohybují na hraně zákona. Co si s nimi počne pan Nečas, který sází jen na politické intriky a ekonomické faktory?

Mezi Klausem, Nečasem a Schwarzenbergem vznikl v podělí (zjevně na hradním kartáči) spor o velvyslance. Ministr předložil „balíček“ nových velvyslanců a chtěl prý, aby byl přijat jako celek, prezident projevil chuť v něm šťourat (jask by ne, k čemu by byl jinak prezident dobrý). O koho byl spor, není jasné, pravděpodobné je, že na Ukrajinu měl jít expředseda US Petr Mareš. V té souvislosti bych chtěl říci, že pan Mareš se ve své funkci snažil seč byl, okolnosti bohužel byly takové, že veškeré snažení přišlo nazmar. Naplňuje mne depresivními pocity, že tak vynikající historik a znalec anglosaského prostředí by měl (pokud to Klaus dovolí) plnit funkci, na kterou by bylo možno v ODS sehnat spoustu lidí, kteří se nehodí k ničemu jinému než k tomu, aby dělali velvyslance na dnešní Ukrajině (např. Zahradil, Fajmon, ti jsou bohužel už zaopatření v Bruselu) – a že lidi jako pan Mareš univerzitní prostředí nepřitahuje z důvodů dobře pochopitelných (chce to asketu a přitom člověka železných nervů). Nechci kritizovat pana Mareše, jen naše poměry.

Středa 29. září: občan jménem Roman Koki byl definitivně odsouzen za znásilnění a vydírání mladé dívky. V Právu o případu informují, teprve závěrem padne věta, že dívka po znásilnění prý trpí fobií z příslušníků romského etnika. Politicky korektní způsob informování i kriminálních činech vede k tomu, že se novináři musí kroutit jako žížaly a občas to úplně nevykroutí. Směšné je, že kdyby v článku nebyla ani zmínka o Romech a nebylo uvedeno jméno delikventa, stejně to skoro každý čtenář přišije Romům. Přišije jim i řadu případů, ve kterých jsou úplně nevinně, protože je má na svědomí „bílý“ Čech rodu slovanského. Nemíjí se tady politická korektnost účelem?

V OSN mají praktičtější starosti: budou jmenovat koordinátora OSN pro případný kontakt s mimozemšťany. Nezáviděníhodným úkolem má být pověřena křehká dáma, malajská astrofyzička Mazlan Othmanová. Ovšem, funkce je zapotřebí, je třeba pamatovat na všechny případy. Moc by mne zajímalo, co by si paní Othmanová počala při kontaktu s bytostí jako je predátor ze známého amerického filmu. Neměla by dostat k ruce nějaké ozbrojené komando a Arnolda Schwarzeneggera jako poradce? (vlastně raději ne, predátor neozbrojené ignoroval).

Podle MfD vadí v seznamu nových velvyslanců, který předložil prezidentovi ministr Schwarzenberg, opravdu někdejší předseda US Petr Mareš. Zdá se, že poté, co se Topolánek pokusil zasypat „sarajevský příkop“ (což mu sice slouží ke cti, ale nejspíš to zároveň mohutně přispělo k jeho pádu), bude se teď pracovat na jeho znovuvyhloubení. Lidská malichernost nezná mezí a vůle ODS podřezávat si pod sebou větev taky ne.

Máme na krku prohnilý režim (ten v Afghánistánu), píše v MfD Milan Vodička. Jistě. A máme ho na krku (tedy Západ ho má na krku) proto, že se Západrozhodl vybudovat v Afghánistánu vzorovou demokracii podle britského vzoru. Je to, bohužel, trochu podobná blbost jako budovat tam rudé samoděržaví podle vzoru SSSR. Realistická politika se s „politickou korektností“ nesnáší. Ale i v rámci realistické politiky je možné v Afghánistánu vybudovat režim o hodně lidštější než byl ten talibánský (a než ten „sovětský“). Dokonce i demokracie podle britského střihu je možná, ale chce tolik času a trpělivosti jako anglický trávník ve známé anekdotě.

Václav Klaus si najednou vzpomněl na svatého Václava. Co mu v tom bránilo dřív? Topolánek? Kardinál Vlk? Pompézní změna působí trochu křečovitě, lebku českého knížete vezli v prezidentském autě a doprovázela ji Hradní stráž (přiznám se, že je mi poněkud nepochopitelné, proč ho nenechají odpočívat v hrobě, úctu lze projevovat i bez takovýchhle gest, ale koneckonců je to věc katolické církve). Je potěšitelné, že zakladatele české státnosti vzali naši političtí papaláši zase na milost, i když se na něho podle Miloše Zemana vztahoval malý retribuční dekret.

A pan prezident podruhé: v rozhovoru pro LN vyslovil nedůvěru ministru Schwarzenbergovi, protože stojí na opačné straně barikády. Máme tu barikádu, a jeden ministr se projevil jako přeběhlík. Nedůvěra není natvrdo (jako ve sněmovně) ale jen „trochu“. Možná je to tím, že v ústavě o tom, že by měl prezident vyslovovat ministrům nedůvěru, nic není. Důvody pana prezidenta jsou natolik specifické, že celé záležitosti věnujeme naši dnešní glosu. Moc by mne zajímalo, jak bude tahle vláda pod prezidentskou kuratelou vůbec moci fungovat. A taky, zda TOP09 bude stát za Schwarzwenbergem. Jde o zásadní věc, která se už vůbec netýká jen Schwarzenbergovy osoby, ale ústavního pořádku v ČR.

A Václav Klaus potřetí. U příležitosti otevření nové části závodu firmy Philip Morris prohlásil na adresu EU (a taky tuzemska): „Boj s kouřením je směšný, zákazy se nedá nic vyřešit.“ Je proti „vrchnostenským opatřením“. Na tom prezidentově odporu je hodně pravdy. Nevolím si své zástupce proto, aby pečovali o mé zdraví proti mé vůli. Zvlášť když ta volenost je hodně, hodně zprostředkovaná. Mé zdraví je moje, mohu o něj pečovat a případně je destruovat podle svého vlastního uvážení, následky si ponesu sám a ne pan Barroso nebo pan poslanec Šťastný. Jsem nekuřák, ale respektuju svobodu kuřáků, pokud mi nekouří přímo pod nos.

A nakonec něco průzkumů: k volbám prý přijde (podle CVVM) nejméně lidí za existenci samostatné ČR. Mají dojem, že všechno se rozhodlo v květnu? Podle STEM podporuje vládu 30%, proti je 40%. 38% lidí vládě důvěřuje. Podle 45% vláda pracovala dobře. Tomu úplně nerozumím, plyne z toho, že 8% lidí vládě důvěřuje, ale nepodporuje ji, 15% lidí si myslí, že vláda pracovala dobře, ale nepodporuje ji, a 7% lidí si myslí, že vláda pracovala dobře, ale nedůvěřuje jí (tohle poslední by se dalo s s velkou námahou pochopit). Podle průzkumu STEM důvěřuje premiéru Nečasovi 49%, nedůvěřuje mu 51%. Výsledky jsou pro českou vládu relativně dobré, ale je zatím velmi brzy po volbách, uvidíme, co bude v březnu příštího roku. A konečně preference podle Factum Invenio. Volební výsledek by se dnes podobal tomu květnovému, ČSSD by měla 22,2%, malinký přírůstek, ODS 20,7%, o trošinku větší přírůstek, TOP09 18,1, ještě trochu větší přírůstek, ale taky nic moc, VV 8,8, 2% ztráta, KSČM 13,3 , 2% přírůstek. Celkem by vládní koalice získala v přepočtu 112 mandátů, což je pochopitelné, když vláda vládne, ztrácí, zejména v této situaci. Ztráta jde v podstatě na úkor VV, to je taky pochopitelné, ministři VV se profilují, snad až ministra Bártu, amatérsky.

Čtvrtek 30. září: S neskrývanými obavami jsem si přečetl v Právu, že bude vytvořen obtížně padělatelný parkovací průkaz, který bude vydáván mj. osobám s těžkým mentálním postižením. nezbývá než doufat, že v tomto případě dostanou tyto osoby pouze parkovací příkaz a nikoli zároveň řidičský – lépe řečeno mělo by se veřejně říci, co se pod těžkým mentálním postižením míní: Pokud budeme brát tento pojem dostatečně široce (tj. např. jako určité psychické zvláštnosti, jimiž bývají postiženy některé známé firmy z europolitiky ODS), není samozřejmě důvod řidičák odpírat (mentální postižení tohoto typu je podle mého názoru sice těžké, ale velmi snadno léčitelné – vhodná, jednoduchá a velmi účinná procedura je popsána např. ve známé Pohádce z tisíce a jedné noci o Abu Hasanu čtverákovi).

Podle lídra ČSSD Sobotky premiér Nečas spoléhá na koaliční většinu ve Sněmovně. „Je možné válcovat 118 hlasy opozici, ale není možné donekonečna 118 hlasy válcovat celou společnost.“ Nezbývá postavit proti 118 samozvanců a zaprodanců (to, že je tu a tam někdo volil, nehraje žádnou roli) celou společnost. Zatím se podařilo shromáždit do Prahy 40 tisíc celospolečenských sil (mj. vojáků a policajtů, to je slibný začátek). Zbývá tedy ještě 10 milionůkalkulu se počítá s tím, že se budou hlásit i nemluvňata, a právem – i ona mají právo protestovat proti svému válcování.

Dále protestuje starosta Trokavec (nebo jak se vlastně ten člověk jmenuje, teď už je to skoro fuk): Nečas likviduje brdské obce, protože jim nechce dát to, co jim kdysi Topolánek v nouzi slíbil, když byli ještě na koni a celospolečensky protestovali proti brdskému radaru. Navíc prý Nečas lže (tvrdí pan Trokavec nebo jak se jmenuje) a premiér je taky na omylu, myslí-li si, že brdští starostové nevnímají jeho postoj a jízlivé poznámky. Quo usqe tandem, Nečas, abutere patientia nostra! Brdští starostové jsou zjevně něco jako blaničtí rytíři. Nečasi, třes se. Musím říci, že brdské naříkání mi způsobuje sice opožděné, ale přesto výrazné potěšení.

Neexistence agentů StB opět potvrzena! Pěvkyně Soňa Červená se obrátila na soud s žádostí, aby byla vymazána z evidence spolupracovníků StB, je v tom nevinně. Ministerstvo vnitra argumentovalo záznamem jakési Soni Červené, jejíž datum narození se jen shodou okolností kryje a datem narození zpěvačky, jako agentky první správy StB pod krycím jménem Fialová, a to od 4. dubna 1958. Další dokument je ručně psaný dopis paní Červené z druhé polovina prosince 1957, který Státní bezpečnost ve své bezbřehé naivitě vedla ve svazku paní Červené a vykládala si ho jako slib o spolupráci. „Vážený soudruhu náčelníku, obrátila jsem se na Váš úřad ve věci své pasové záležitosti, která už po několik let je nezjasněná v můj neprospěch… Po důkladném projednání všech okolností Vašimi dvěma úředníky jsem dospěla k názoru, že správný názor na mne a obnovenou důvěru ke mně můžete nelézt tím, že přijmete mou spolupráci ve prospěch našeho státu. Vynasnažím se o to v mezích svých možností. Uměním za mír!“ Podle soudkyně nelze dopis kvalifikovat jako závazek ke spolupráci – neví se ani, komu byl adresován. To poslední není úplně přesné, dá se vytušit, že byl adresován slavnému náčelníku Siouxů Sedícímu Býkovi. Zbývá jen dovysvětlit, proč ho tituluje soudruhu, jaký úřad měl náčelník k dispozici a proč stařičkého válečníka zdraví slovy „Uměním za mír“, přestože on zevně neměl velké zalíbení ani v míru, ani v tom, co dnes rozumíme pod uměním. Ale nebazírujme na detailech: Míru zdar!

Jiří Hanák píše v Právu o tom, že bychom měli světit (nevím, zda 28. září) světce dva (zřejmě podle modelu Cyril – Metoděj), totiž Václava a Boleslava. Ten první by byl pro pobožnůstkáře a politické realisty, ten druhý pro válečníky a hrdiny. Zajímavý námět, žijeme ve svobodné zemi, každý může oslavovat, koho chce. Problém je v datech, to je jediné, co se v dějinách aspoň v některých případech nedá přepisovat. Bitva na Lechu (u Augsburgu) se odehrála 10. srpna 955, tedy nikoliv „zanedlouho po Boleslavovi“, protože kníže zemřel někdy v roce 967 nebo 972.

Detektivové z firmy ABL, kterou donedávna vlastnil nynější ministr dopravy Bárta z věcí veřejných a po úspěchu VV ve volbách ji přenechal svému bratrovi, sledovali v roce 2006 nynější šéfku sekretariátu hlavní kanceláře ODS Šorfovou (Tenkrát šlo o spor o starostenské místo na Praze 11), prý s cílem zdiskreditovat ji. Není mi jasné, nakolik může soukromá instituce sledovat osobu nebo skupinu osob (předpokládám, že např. když manželka podezírá manžela z nevěry a dá ho sledovat, nedělá nic nezákonného, zde jde asi o trochu jiný případ, posoudit, nakolik je „za hranou zákona“ musí odborníci. Daleko zajímavější je detektivní otázka, kdo si sledování objednal (tady bych zase předpokládal, že pokud firma nepřekročila zákon, nesmí to prozradit). V MfD v té souvislosti padlo jméno Dalibora Mlejnského (ODS), nástupce paní Šorfové ve starostenské funkci. Pan předseda Nečas považuje za naprosto vyloučené, že by sledování zadal někdo z ODS, pokud by se však tak veskrze neuvěřitelná a vlastně předem vyloučená věc stala, byl by pachatel tvrdě potrestán. Zároveň se nabízí možnost pro ODS daleko pravděpodobnější (o té ovšem Nečas nemluvil): byl to kdosi z ODS, kdo potom přestoupil do TOP09. To je přece chytře vymyšleno! Obávám se jen, že tato hezká spekulace slušnější voliče ODS (pár jich ještě bude) odpudí.

V mých rodných Střešovicích mne zaujala spousta plakátů kandidátky do Senátu jménem Ramnebornová. Cosi nikoli nepodobného pomníku jsem dnes uzřel na Klárově poblíž památníku druhého odboje. Je tam portrét kandidátky a cosi jako „zahulme politikům v Senátu“. Z toho jsem usoudil, že paní Ramnebornová kandiduje do Senátu a není politička (to se mi zdá pravděpodobné, v životě jsem o ní neslyšel). Vyvstává otázka, jak dlouho musela chudinka nepolitička na svůj vstup do velké politiky spořit (plakátů je požehnaně). Zlé jazyky v LN tvrdí, že ji pojí úzké vztahy (nepolitické ovšem, vždyť není politička!) s poslancem ODS a známým cídičem hradních klik Borisem Šťastným. Ten jí prý poskytuje duchovní podporu. Problém je, že na šestce kandiduje do Senátu za ODS exposlanec Bratský. Bude pozoruhodné, jak si to v ODS vyřídí. Je to něco podobného jako případ s paní Šorfovou, jen to na první pohled vypadá jako podstatně větší sranda. A samozřejmě výrazný pokyn ohledně toho, zda volit či nevolit ODS.

V novinách zdůrazňují, že Klaus v minulosti jednou zalitoval výhrad, které měl ke Schwarzenbergově cizáctví. (Těm výhradám jsme kdysi věnovali