Co týden dal

Čtvrtek 1. dubna: Mirek Topolánek dnes oznámil na grémiu ODS a posléze (sám) na tiskové konferenci, že se rozhodl ze své funkce „podmíněně“ odstoupit na výkonné radě 12. dubna. Podmíněnost spočívá v tom, že požaduje, aby faktickým výkonem jeho funkce byl radou pověřen až do volby nového předsedy Petr Nečas. Nezávisle na tom, předává okamžitě všechny své pravomoce Petru Nečasovi (takže svou funkci už vykonávat nebude). Byl na tiskovce sám, otázky novinářů nepřipustil. Za svou největší chybu považuje výběr spolupracovníků (nevím, nemněl příliš na vybranou a na vybranou nemá ani jeho nástupce). Je zjevně na novinářskou obec rozezlen – nejspíš má dojem, že proti němu byla uspořádána dosti ohavná mediální kampaň. Nemá pravdu jen v tom, že by se na ní zúčastnila všechna média a všichni novináři, a už vůbec ne stejnou měrou. Jakési paranoidní momenty byly u expředsedy ODS cítit už dříve a byl to neklamný příznak toho, že se mu v důležitých okamžicích jeho funkce vymykala z ruky. Byl to ovšem zatím jediný politik, který se pokusil s něčím tak kuriózním, jako je ODS, něco kloudného udělat. Nepovedlo se to, uvidíme, zda z toho aspoň něco zbude. Pokud ano, bude hodnocení druhého předsedy ODS v příštích letech o hodně přiznivější, než je zrovna teď.

Poslanci ODS se rozhodli nepoděkovat odcházejícímu předsedovi. Poděkování prý navrhl Nečas, ale vyvolalo to podle Práva takové rozpaky, že návrh byl bez hlasování stažen. Je pravda, že když se to spojí s tím, co se v posledních dnech v ODS odehrálo (tak tady máš kopanec do zadnice a pěkně děkujeme), zdá se, že poslanecký klub se raději vyhnul pokrytectví. A aspoň to je hezké.

Ke slovu se přihlásil vlídný poustevník z Vysočiny, nyní zároveň komentátor i účastník politického dění. Topolánka má rád, ale měl by odejít, jeho největší chybou byly regulační poplatky a rovná daň. Vlídně zhodnotil i Nečase, s jistým pochopením i TOP09. Vžívá se už do role virtuálního prezidenta? Obávám se jen, že kdyby měl ztratit slůvko o svém nástupci v čele ČSSD, změnil by se rázem v rozlíceného vlkodlaka. Zatím to nebylo nutné.

Počet Topolánkových příznivců v poslaneckém klubu se scvrknul na minimum, píšou v Právu. Vydává to dobré svědectví o těch lidech; zároveň se ukazuje, že si Topolánek nedokázal vytvořit nějaký vlastní silný tým, skloubený pevnou politickou koncepcí (nemusela by to být zrovna fanatická doktrína klausovského typu).

Konečně jsem pochopil, proč byl pro Topolánka tak důležitý Marek Dalík. Vládne totiž nadpřirozenou dovedností učinit se na poměrně dlouhý čas a výhradně pro určité osoby neviditelným. Tak například lídr Nečas ho neviděl „několik možná let“ (to je zjevně proneseno ve zlínském nářečí, ale je to srozumitelné i ve spisovné češtině). David Vodrážka jej naposledy viděl před půl rokem. Člověk se v obou případech neubrání podezření, že o tom, zjeví-li se jim Dalík nebo ne, rozhodují tak trochu ti, jimž se zjevuje. Možná tedy, že čarovnou mocí nedisponuje ani tolik Dalík, jako oni. Musím říci, že jim to velmi, velmi závidím. Jsou lidé, u nichž bych velmi stál o to, aby se mi zjevili (výlučně ženského pohlaví, znával jsem je někdy před půlstoletím, někteří jsou už mrtví, a protože jsem maximalista, přivítal bych, aby se mi zjevili tak, jak vypadali tenkrát), a na druhé straně je spousta lidí, takřka výlučně veřejně činných, a to dnes, o nichž bych si intenzivně přál, aby se mi nezjevovali ani fyzicky, ani na televizních obrazovkách, ani na stránkách novin a časopisů, a to už nikdy víc. Nějak se mi to ale nedaří. Ani jedno, ani druhé.

Michal Mocek tepe v Právu maďarského náměstka zahraničních věcí. Maďaři mají tu drzost, že chtějí utvořit fórum maďarských poslanců karpatské kotliny a Viktor Orbán vyzýval ke zrušení Benešových dekretů. Pokud jde o dekrety., pan Mocek nemusel ani dodávat, že pro každého normálního Středoevropana jsou svaté, náměstek ho upozornil, že z Maďarska po válce vyhnali dvěstě tisíc Němců (údaj je nepřesný, bylo jich asi 400 000, dvěstě tisíc nešťastníků se pak během času ilegálně vrátilo a Rákosi, který se mezitím chopil moci, je už po druhé nevyhnal) a že podobný orgán mají Slovinci, žijící v zemích sousedících s „jejich“ státem, a konec konců i Slováci (Světové sdružení Slováků). Pan Mocek argumentuje po česku: Představte si, že by Rusko vytvořilo analogické fórum zahrnující ruské poslance z Lotyšska, Estonska, Ukrajiny… to by protestovalo NATO, Unie, Evropa!“ K tomu je třeba říci: za prvé, Maďarsko je vzhledem k sousedním zemím, kde má „menšiny“, v podstatně jiném poměru, pokud jde o velikost, než Rusko vůči Estonsku a Lotyšsku; za druhé, ruské menšiny ve zmíněných státech jsou problém, a ne že ne, a protestovat aby se mohlo jen tenkrát, kdyby to fórum mělo sloužit tomu, aby se dotyčných zemí Rusko zmocnilo. Pan Mocek samozřejmě tímto způspbem nepřímo aznačuje, že se Maďaři chtějí zmocnit Rumunska, Slovenska atp. To je od toho člověka nehorázná drzost. A další Mockův příklad: „No a co kdyby třeba v Berlíně Spolkový sněm založil fórum poslanců střední Evropy“. To by jednak nebyl zase až tak velký problém, protože jak pan Mocek dobře ví, byli už v podstatě všichni ze „střední Evropy“ vyhnáni, a to do Německa. Je ovšem třeba ocenit, že pan Mocek do svých příkladů nezatáhl přímo Hitlera.

Srbský parlament těsnou většinou odhlasoval deklaraci, odsuzující hromadnou vraždu bosenských civilistů v Srebrenici. Je to velmi pozitivní čin, jen je snad třeba vzít na vědomí, že Srbsko jako stát (tehdy součást „zbytkové“ Jugoslávie) nenese za akci bosenských Srbů formálně vzato přímou zodpovědnost (o tom, že s bosenskými Srby sympatizovalo a podporovalo je, nelze pochybovat). Jeden srbský opoziční poslanec v rozpravě prohlásil: „Proč chcete poznamenat budoucí generace něčím, co nikdy nebudou moci smýt?“ To je typická středo-, jiho- a východoevropská vychcaná hysterie. Tak se dívá drtivá většina Čechů na vyhnání sudetských Němců. Vůbec to není pravda. Právě takové otevřené a statečné kroky mohou vést k tomu, aby minulé viny byly smyty. V naší společné křesťanské tradici je zakotvena zásada, že tomu, kdo svých zlých činů upřímně lituje, nejenže může, ale dokonce musí být odpuštěno. Jen tak se kvantum nenávisti, které se mezi námi lidmi neustále udržuje, může postupně zmenšovat. O což jde. Proto si myslím, že když se někteří bosenští muslimové dožadují uznání, že šlo o genocidu, říkají vlastně: to není žádná omluva, koukejte přidat. Je to na jednu stranu lidsky pochopitelné, když jde o pozůstalé po obětech, zároveň je to ale taky neslušné, protože je v tom jakási spontánní snaha míru nenávisti rozšiřovat. Na dobrou vůli by se nemělo odpovídat okamžitou eskalací požadavků. Zvlášť když, jak už bylo řečeno, Srbové ze Srbska nejsou bezprostředními, přímými viníky.

Pátek 2. dubna: České noviny žijí chystaným summitem v Praze ohledně smlouvy Start. Smlouva je,pokud tomu rozumím, hotova v obrysech, detaily se budou dolaďovat až po podepsání (možná taky deset let). Prezidenti obou velmocí se sejdou s Václavem Klausem (každý zvlášť), což dodá našemu lžimonarchovi na Hradě lesku. Pokud to setkání něco přinese pro ČR, nemusí to být nic dobrého. Naštěstí se zdá, že nepřinese vůbec nic.

Jediný politik, který reagoval na Topolánkův pád v podstatě přiměřeně, byl předseda TOP09 Schwarzenberg. Ten člověk je sice už hodně Čech, ale přece v něm zbylo něco z aristrokrata: „Když je vedoucí vlk (ve smečce, bd) poraněn, tak se ostatní na něj vrhnou a sežerou ho. Tady se to plně projevilo. Ne že by Topolánek nedělal své chyby, ale byl to statečný bojovník za ideály ODS. Když se na něj teď všichni vrhají, tak to není hezký pohled…“ (Schwarzenberg zároveň zdůraznil, že ho nehodlá lákat do TOP09, protože „máme zcela odlišný pohled na svět“). Je to něco docela jiného, než když Topolánka chválí lídr Nečas, z jeho chvály je až moc cítit, jak je rád, že se ho zbavil.

Z okolí vedení ODS začaly prosakovat zprávy o personálních změnách: nejprve Dalík, pak místopředseda pražské ODS Jančík, pak dokonce Ivan Langer. Zdá se, že zatímco s Dalíkem je konec (to je typický „obětní kozel“, o fenoménu „obětního kozla“ v politice jsme tu kdysi psali), s Jančíkem to není úplně jasné a o Langra, jak se ukázalo, vůbec nejde. Lídr Nečas prohlásil, že pokud jde o kandidátky, budou napříště rozhodovat výlučně regionální sdružení. To olomoucké stojí za Langrem, Jančík má jen trochu smůlu, protože se chystá regionální sněm pražské organizace a tam by k výkopu mohlo dojít. Pan Langer má dlouhé prsty a mohl by straně po tlustém způsobu zavařit. Pozoruhodné je, že v případě Topolánka se regionální organizace, která nebyla rozhodnutá, nebylo nutno dotazovat. Bylo to, jak vysvětlil lídr Nečas, proto, že „Topolánek odešel sám“ (Výkonná rada ho o to jen požádala). Lídr Nečas dovede vysvětlit všechno (nezdvořilí topolánkovští hulváti by řekli „okecat“).

Jednání ODS a ČSSD o složení vlády poté, co z ní odešli zelení, nevede k rozumným koncům a premiér Fischer v té věci nijak vážně nepokročil. Složení vlády vypadalo původně tak, že 8 ministrů jmenovala ČSSD, 6 ODS, 2 SZ a premiér byl jaksi nad stranami (Paroubek sice tvrdí, že ho jmenovala taky ODS, já bych to spíš tipl na ve vládě nepřítomnou TOP09). Když odešel ministr životního prostředí Dusík, Fischer pověřil vedením ministerstva ministra zemědělství Šebestu, zatímco Kocábovu funkci si chtěl vzít do péče přímo Fischer (vzhledem k tomu, že jde o resort, který je nejužitečnější tenkrát, když nic nedělá a pečuje o to, aby se nic nedělo, je to v podstatě logické, premiérovi by to nepřidalo moc práce). ČSSD argumentovala tím, že poměr sil se nezměnil, protože Fischer je pravičák a Šebesta bude mít ve vládě sice dvě funkce, ale jen jeden hlas (žádný mu ani ČSSD nepřibude). To je sice pravda, ale ČSSD zůstane osm ministrů a ODS šest. Nyní Paroubek navrhuje kompromis: zruší se ministerstvo pro evropské záležitosti, kde je pan Chmiel nominovaný ODS, a ODS dostane ministerstvo životního prostředí. ODS by tak o jednoho ministra přišla a jednoho získala, poměr by byl zase osm ku šesti. (Fischer prohlásil, že Šebestu jmenoval ve chvíli, kdy nebylo jasné, že Kocáb odejde (síly by pak byly 7 ČSSD ku 7 ODS+Kocáb). Teď považuje požadavky ODS za legitimní. Aritmetika pana Paroubka zřejmě nějak souvisí s jeho někdejším zaměstnáním v RaJ a dala by se chatrakterizovat jako aritmetika ve stylu „Vrchní, prchni“.

Paralelně se změnami na vysoké politické úrovni (ve vedení ODS) probíhají změny obdobné, ale o hodně humpoláčtější ve vedení Ústavu pro studium totalitních režimů. Pan novopečený ředitel Pernes briskně vykopal oba náměstky, ředitele kanceláře ústavu a ředitele odboru informatiky. Dá se předpokládat, že s podobnými výkopy má praxi: jednak už ředitelem byl, a to v době, kdy vykopávání bylo hračkou, a za druhé v oboru, kde existovaly bojové tradice, byť i vázané na dávnou bitvu napoleonských válek.

Zatímco politici mírní svá slova, protitopolánkovská lobby s názvem MfD pokračuje v pohřbívání již mrtvého předsedy ODS: „Zahořklý a sám.Ze scény odešel neslavně“, jásá Tereza Strnadová, které byla svěřena dnešní etapa topolánkovské Srebrenice. Topolánek, ten skunk, se totiž dostatečně nekál ze svých hříchů a neprojevil náležitou pokoru k novinářům. Navíc prý znemožnil Vodrážkovi, aby v duchu stanov zaujal jeho funkci (což by se mohlo stát, pokud by ji byl včas uvolnil). Toto tvrzení (že po odstoupivším předsedovi nastupuje první místopředseda) se opakuje v různých novinách, ve stabnovách ODS se však říká pouze (v článku 11): První místopředseda zastupuje předsedu strany na základě jeho pověření ve vymezených záležitostech a v době jeho nepřítomnosti při jednáních ve všech záležitostech. Je rezignace místopředsedy (nebo třeba úmrtí, případně zešílení toho typu, které bývá tak často popisováno v Osudech dobrého vojáka Švejka – např. „rasch abkochen, dann Vormarsch nach Sokal“) formou nepřítomností? Připadá mi to jaksi ledabyle zformulované. Vypadá to, že oddaní tvůrci stanov, formulovaných v době, kdy ODS dominoval superman Klaus, vycházeli z upřímného přesvědčení, že Klaus je nejen nekobnečně moudrý (zešílení po způsobu rakouského generála nepřichází v úvahu), ale taky nesmrtelný. Jediná forma jeho nepřítomnosti je dočasná: maličko a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne (omlouvám se, že si tuto paralelu dovoluji zrovna na Velký pátek, ale může za to Václav Klaus a jeho oddaní vyznavači).

Musím se přiznat, že nerozumím tomu, o co jde v zápase příznivců a odpůrců „kapitalismu“. Dnes o tom píše Viliam Buchert v MfD. Co to je kapitalismus? Já mám kapitalismus zažitý jako termín Karla Marxe (jistě ho užívali i před ním, ale to pro mne na věci nic nemění). Karl Marx znamenitě ovládal umění používat termíny, které byly zároveň nadávkami (to je dovednost vlastní všem zamindrákovaným psychopatům). Dát před tu nadávku znaménko plus znamená přistoupit na marxismus v negativu. Existují určité zásady a ideje, na nichž stojí moderní liberální demokracie a na nichž se ještě donedávna shodli konzervativci se sociálními demokraty. K nim patří ne snad jako první ze všech, ale rovné s těmi ostatními právo jedince vlastnit a jeho svoboda podnikat. Omezovat je je totéž jako např. omezovat svobodu slova.

Sobota 3. dubna: poté, co se nám podařilo zdárně vyřešit problém Topolánek, můžeme se vrhnout na další nešvar naší společnosti, obezitu. Nadměrně tlusté jsou už i naše dětí, natož dospělí: 55% našinců má „příliš velkou hmotnost“, 30% tropí „nadváhou“ (což je zjevně pokročilejší stádium „příliš velké hmotnosti“) a 25% je vysloveně obézních, a to už je smrtelný hřích, protože nejen zkracuje dotyčným život, ale navíc ruinuje zdravotní pojišťovny. A protože je v zájmu státu, aby naše pojišťovny byly zdravé, bude nutno sáhnout k drastickým prostředkům. Nejprve budou tlusťoši sečteni (a měli by být označeni nějakým viditelným znamením, na některých se to na první pohled neopozná). Dále: Zelení navrhují zdanit tučné, a tedy nezdravé pokrmy (bude to jakási protituková prohibice). Znám ovšem hodně lidí, kteří se mohou našťouchnout podle libosti, a přesto netloustnou, a jiné, kteří pokud vysloveně nehladoví, přibírají (inklinuji bohužel spíše k druhé skupině). Spravedlivější vy tedy bylo zdanit tuk nikoli v potravinách, nýbrž až v tělech delikventů. Každý březen se dostavíte na berňák ke svému daňovému referentovi, vybavenému decimálkou, ten si vás zváží a prohlásí nesmlouvavě: nono, pane Dostál, už jste nám zase přibral o osm kilo, daňový doplatek bude tentokrát plus osmnáct tisíc a měsíční paušál pro příští se vám zvyšuje o tisíc pětiset korun. Cože? Že nebudete mít ani na žrádlo? Ale o to přece jde! Nenapravitelní žrouti, kteří si ze zdanění nic nedělají, budou zavíráni do zvláštních zařízení, kterým se v zaostalejších dobách temného středověku říkalo hladomorny. Ředitel Endokrinologického ústavu podle LN před časem v Právu napsal: „Co ale chceme od politické reprezentace? Když se nedokáže vypořádat s kouřením ve společnosti, jak se asi chce vypořádat s obezitou?“ Není náhodou, že článek (nebo snad rozhovor) vyšel zrovna v Právu. Já například od politické reprezentace chci, aby se starala o politiku a mé panděro nechala na pokoji. Je jí do něj houbeles. Člověk má lidské právo být tlustý. Respektoval to i Husák, který jinak nebyl žádný liberál. Úkolem naší politické reprezentace není nás spasit (v tomto případě před obezitou), a ten, v jehož kompetenci naše spasení je, nám, jak pevně věřím, naše panděra odpustí, vadí mu naše prasáctví. (Jo a mimochodem, za vrchol bych považoval, kdyby o naši štíhlost pečovala politická reprezentace v čele s Jiřím Paroubkem).

O tom, co se bude dít na kandidátkách ODS, kolují zprávy, jež si navzájem odporují. Straničtí idealisté se domnívají, že Dalíkem akce nekončí, poletí ještě Jančík, Langer, a když Pán Bůh dá, dokonce i Bém. Realisté naslouchají lídru Nečasovi, který prohlásil rezolutně, že na kandidátkách se bude škrtat jen na přání regionů, a to ještě až naprší a uschne. Lídr Nečas nepochybně správně tuší, že např. pan Langer by mu dokázal udělat ve straně těsně opřed volbami přinejmenším podobnou paseku jako pan Tlustý Topolánkovi, a že pokus zatočit s Bémem (Praha bude mít ještě před volbami regionální sněm) by velmi povážlivě zkalil vztahy s Hradem, které se pan Nečas všemi silami snaží „normalizovat“. Takže nakonec se očista omezí na dvojici Topolánek – Dalík. Rád uznávám, že lídr Nečas to má těžké. Ale přesto, z toho, co bylo řečeno, vyplývá myslím celkem jednoznačné, že to, co provedl, bylo něco dosti děsného, a že nejtrefněji to popsal předseda TOP09 Schwarzenberg (viz níže, zápis ze včerejška). Dovedu si představit, že v jakési euforii bude teď lídra Nečase volit o hodně víc lidí než by volilo Topolánka. Nedovedu si představit, i když za prvé připouštím, že na tom ze statistického hlediska vůbec nezáleží, a za druhé jsem si vědom, že je to jediný svým způsobem politicky schopný člověk v ODS, že bych ho volil já.

A pokud jde o samotného Langra: z toho, co bylo vyneseno na světlo Boží ze spisu Krakatice, vyplývá, že se stýkal s podnikatelem Sekyrou a podnikatel Sekyra měl kontakty s mafiánem Mrázkem. Nevyplývá z toho, že Langer o kontaktech věděl. Bývalý policista Tichý, který prý na Krakatici kdysi pracoval, pak se nějak nepohodl se svými kolegy a teď překypuje ochotou o všem kdekoli vypovídat, měl prý při jednání bezpečnostního výboru PS před týdnem prohlásit, že si Langer měl být při své inteligenci Mrázkova vlivu vědom. To je argument přímo omračující.

Stínový ministr ČSSD Zaorálek rýsuje v Právu obraz ideálního světa, v němž Evropská unie bude řídit USA, které pod Obamou konečně přišly k rozumu. Pane Bože, nedopusť, aby se tato bytost (Zaorálek, nikoli Obama) přestěhovala z říše stínů do reality!

A ještě Jiří Paroubek, zatím proti obezitě ještě nebojuje, zjevně potřebuje, aby ho v květnu volili i tlusťoši, pak jim dá zahulit, a že sám se z toho nějak, jak se lidově říká (ovšem ne o tak významných lidech, jako je pan Paroubek) vykecá, např. jako náš sociální spasitel, který bere na svá bedra dokonce i naši obezitu (nevím, mohou-li být bedra obézní, ale obrazně určitě). Zatím se zabývá – v Právu - zdůrazňováním svých kvalit, v duchu úsloví, když se nepochválíš sám, jiný to za tebe neudělá. V tom je mnoho zbytečné skromnosti, za pana Paroubka by tak hravě učinili Jiří Pehe s Lukášem Jelínkem. „Myslím, že pokud jde o debaty, tak v této zemi není nikdo, kdo se mně vyrovná. A to říkám, bez nějaké zbytečné neskromnosti“, prohlásil předseda ČSSD. To teda ano. Považuji za nesmírnou škodu, že se opera stala něčím, co u nás zajímá jen podivíny. Jiřího Paroubka totiž předjal naprosto geniálně Gustav Albert Lortzing ve svém rozkošném dílku Car a tesař, které miluji, a to jako postavu purkmistra „Saardamu“ van Betta: „Diese ausdruckvollen Züge, diese Aug´ wie ein Flambeau, künden meines Geistes Siege, ich bin ein zweiter Salomo…“

Jiří Paroubek a celé vedení ČSSD se na Slovensku zúčastní volební kampaně Roberta Fica. To je poměrně neobvyklý krok. Kromě toho je ae obávat, že při vší své specifice bude pan Fico působit vedle pana Paroubka jako uhlazený anglický gentleman. Takže ta pomoc bude možná tak trochu kontraproduktivní.

Rusko sice podepíše smlouvu o omezení jaderných zbraní, ovšem s výhradou, že od ní odstoupí, pokud by rozsah americké protiraketové obrany ohrožoval ruské národní zájmy. Tedy: podepíšeme to, ale když se nám zachce, svůj podpis zrušíme. Odborníci tvrdí, že to Rusové udělali už u předchůdkyně této smlouvy. Zbývá otázka, jaký smysl má podepisovat takovéto smlouvy s takovýmto partnerem.

Úterý 6. dubna: V Právu se lze dnes dočíst, že „biblické pohromy“ (před exodem Židů z Egypta) dokládají vliv klimatických změn n tehdejší události. Tento přístup k bibli je velmi originální. Nepředpokládá se už „kecají, něco takového se přece nemohlo stát“, ale vysvětlují, že se to docela dobře mohlo stát, a to úplně přirozenou cestou. Kniha Exodus se pojímá jako informace o změnách počasí, které proběhly za vlády faraona Ramesse II. Tím konečně získává pro naše současníky jakousi věcnou hodnotu a určitou míru užitečnosti.

Z vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů odešli už čtyři lidé. Zato vznikla další petice loajálních historiků (zřejmě těch, kteří chtějí v Ústavu zůstat nebo se tam dostat). Jsou jich kvanta. Takové petice vznikají vždycky a o signatáře nebývá nouze. Loajalita se obyčejně rentuje, těch, co si stojí na svém, bývá málo a mívají potíže. Přesto je třeba stát si na svém.

Nožná ještě zajímavější než paráda, která se odehraje tento týden v Praze, jsou očekávané výsledky návštěvy prezidenta Medvěděva na Slovensku. Podkopá dohodu o vojenskotechnikcé spolupráci a o dodávkách paliva pro jadernou elektrárnu Mochovce. Až Paroubek vyhraje volby, může se už jen přidat. Jinak Praha se jako místo pro podpis smlouvy mezi oběma supervelmocemi opravdu hodí. Česká veřejnost dala před časem drtivou většinou najevo, že uznává právo Moskvy mluvit do našich bezpečnostních záležitostí. Není tedy divu, že nás teď Rusové berou tak trochu za své. Nemylme se: Obama nás neopustil, opustili jsme se sami. Způsobem, který v moderních českých dějinách má precedens snad jen v letech 1945-8, ale tentokrát je to ještě potupnější. Problému se týká naše dnešní glosa.

Papež se o velikonocích dostatečně nekál za pedofilní aféry v některých církevních institucích, píší dnes v Právu. Je to zajímavé, jak se situace od roku 1989 změnila. Tenkrát se zdálo, že komunisté, jejich přisluhovači a souputníci mají dost materiálu na pokání pro dalších šedesát let, dnes, jak to tak vypadá, se budou muset omlouvat všichni ostatní (tj. my všichni ostatní). Katolíci si to ovšem zavinili sami maniakálním sklonem k nejrůznějším omluvám, který dával najevo předchůdce nynějšího papeže. Instituce, na nichž po staletí stála evropská kultura a civilizace, si jsou nejisty svým právem na existenci a domnívají se, že si ho mohou vykňourat. Kdepak! Čím větší kňourání, tím to bude horší. Věcný základ toho, co se stalo, o čem by se mělo mluvit a za co by se třeba měl někdo konkrétní omluvit, se pak ztrácí pod nánosem podivného a naprosto neplodného kapitulantství.

Vladimír Kučera cituje v MfD slova herce Jiřího Krampola: „Já když slyším ty kecy o StB: nabídli mu spolupráci a on odmítl… To je blbost, to skoro nešlo.“ Nevím, jak na to pan Krampol přišel, šlo to docela snadno a nemuselo to mít zdaleka takové neblahé následky, o jakých hovoří ve svém článku pan Kučera. Vím o dvou případech (z doby normalizace), kdy to dotyční odmítli, zcela jednoznačně a bez zbytečného vymlouvání a vykrucování. A nestalo se jim vůbec nic kromě toho, že od té doby měli od StB pokoj. Nebyli to ovšem herci, kteří potřebovali hrát v televizi a ve filmu, aby si zachovali životní standard. Byli to obyčejní úředničtí čičmundové.

Miroslav Macek radí v Lidových novinách Petru Nečasovi, aby rychle našel Topolánkovi nějakou trafiku, „která by eliminovala jeho návratové ambice, chování a vystupování“. Bylo by velmi dobré, kdyby se v nějaké politické straně (v tomto případě v ODS, ta to snad potřebuje nejvíc) našli lidé necitliví na nabízení trafik, nenapravitelní ambiciózní návratovci, které není jen tak jednoduché zkorumpovat. Kdysi byli v každé normální demoratické straně. Tj. bylo by dobré, kdyby se model Špidla ukázal v tomto případě jako nepoužitelný. V tom případě by byla aspoň naděje, že ODS bude za nějakou dobu zase možné volit.

Středa 7.dubna: V Praze se rozjíždí summit všech summitů. Ruský prezident už dorazil, americký se čeká zítra. Země žije událostí, která nás na chvilinku proslaví (obávám se, že v zásadně podobně, ale podstatně méně, než Stavovské divadlo proslavila premiéra Dona Giovanniho; to byl totiž podstatně lepší kus, než ta čínská opera, která začíná dneska a skončí v pátek). K podpisu dohody nabídneme coby hostitelé oběma prezidentům historickou Masarykovu psací soupravu (bylo by slušné dát jim vybrat a nabídnout jim ještě Benešovu). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Zatímco „parciální“ jihočeský průzkum STEM a SC@C k dnešním Otázkám Václava Moravce speciál z jižních Čech nedopadl pro ČSSD nijak slavně, „celostátní“ prognóza SANEP jí věští drtivé vítězství a také mohutný nástup TOP09, která dýchá oslabené ODS na záda. I podle tohoto průzkumu by postkomunisté občanské strany nejspíš nepřevážily (do PS by se dostaly ještě Věci Veřejné a lidovci), „pravice“ by měla pět mandátů převahu, jenže co jsou to Věci veřejné a co budou provozovat, dostanou-li se do parlamentu? V každém případě je ovšem třeba si počkat na tři hlavní agentury, Factum Invenio, CVVM a STEM. Pak se teprve např. jasně ukáže, co znamenala změna ve vedení ODS.

Nápady Jana Eichlera bývají ohromující. Tak dnes např. v Právu došel k závěru, že pokud se USA a Rusko nebudou chovat zodpovědně a nepřestanou rozvíjet a modernizovat svůj jadrný potenciál, nebude moci mimo jiné nikdo bránit zemím jako je Írán, aby si samy nepořídily vlastní jaderné zbraně. Nechápu, jak může někoho napadnout, že by Rusové byli ochotni bránit Íránu doopravdy a účinně ve výrobě jaderných zbraní, které chtějí použít ne na ně, ale na Izrael a případně na další americké spojence. Rusové by Západu rádi zavařili odvetou za rozpad jejich koloniálního impéria, jen přitom nechtějí moc riskovat a tak by uvítali, kdyby protivníka knokautoval někdo za ně a oni pak jen posbírali plody. Jako v roce 1939. Je jen divné, že dnešní ruští politici neberou v úvahu prokázaná úskalí takové politiky.

ODS (a prý dokonce i předseda lidovců Svoboda) podpořila petici na podporu již zlikvidovaného vedení Ústavu pro studium totalitních režimů a kritizuje nového ředitele Pernese. Situací se má zabývat Senát. Jsem velmi zvědav, jak se zachová jeho předseda Přemysl Sobotka, který sám vedl kdysi v souvislosti s případem Kundera hloupé řeči o “politizaci“ ÚSTR. Navíc je pozdě. Senát splnil svou úlohu, když zvolil Radu ústavu, a Rada ústavu těsnou většinou, nicméně většinou, sesadila Žáčka a dosadila Pernese. Teď budou o „normalizaci“ již normalizovaného ústavu (Pernes už začal vyhazovat) řvát jeho úspěšní normalizátoři.

Nechci se plést do ekonomických záležitostí, ale nápady ODS ohledně postavení rozpočtového schodku tak říkajíc mimo zákon, penalizaci vlády a ministrů za totéž atd. mi trochu připomínají iniciativy Miroslava Zámečníka (rovněž ekonom!) směřující k likvidaci obezity (věci jsme se věnovali v sobotu. Nyní, pokud tomu dobře rozumím, dospěly plány ODS až tak daleko, že má být zřízena Národní rozpočtová rada, jmenovaná (přesněji řečeno nadiktovaná) prezidentem, a zároveň odhlasována “finanční ústava“, Ústavní zákon, který by radě dával pravomoc zastavit projednávání zákonů, pokud by zvyšovaly schodky nad rámec dlouhodobých rozpočtových výhledů. Člověk nemusí být zrovna ekonomický odborník, aby si mohl troufl tvrdit, že tak strašnou a drzou blbost tu snad po listopadu 1989 ještě nikdo nenavrhl. Jde fakticky o proměnu demokratického státu v jakousi „ekonomickou diktaturu“, a ekonomická diktatura je prostě diktatura. Jsem přesvědčen, že návrh odporuje ne snad Ústavě, ale Listině základních práv a svobod, a že nápady tohoto typu se hodí do Venezuely, ne do naší vlasti, i když naše vlast v některých ohledech taky není nic moc. Petr Mach (který zjevně není návrhem moc nadšen) upozorňuje, že ve Švýcarsku mají v ústavě zakotvenou povinnost vyrovnaného rozpočtu. Rád bych v té souvislosti upozornil, že je něco jiného, když je tato povinnost zakotvena ve Švýcarsku, a něco jiného, pokud by byla zakotvena v Zimbabwe. Tím nechci ČR ani trošku přirovnávat k Zimbabwe. Jsme někde uprostřed mezi těmito dvěma krajnostmi, ale i to nabádá k jisté opatrnosti, jinak se z naší ústavy stane humoristická knížka. Zákon „Rozpočet musí být vyrovnaný“, nemohu si pomoci, je ještě větší hovadina než zákon „Prezident Beneš se zasloužil o stát“.

Čtvrtek 8. dubna: O největší pražské politické atrakci posledních dní je toho v novinách tolik, že se omezím jen na pár okrajových poznámek. Představa, kterou je Obama posedlý, totiž úplné jaderné ozbrojení, je podle mého názoru úplně nesmyslná. Tak, jako se vyvíjí automobilový průmysl, elektronika, zemědělská výroba, budou se vyvíjet i zbrojní systémy. Ten vývoj lze politickými opatřeními na čas zbrzdit či regulovat (což se právě děje, v dosti skromnější míře, než to na první pohled vypadá), ale ne zastavit. Kdo bude odzbrojovat se věším všudy, zůstane nakonec nahý mezi oblečenými.

Wall Street Journal prý ohledně pražského summitu napsal, že smlouva je jako z dob studené války a že vůbec neřeší hrozbu Íránu a KLDR. Velmi mne těší, že došli k podobným závěrům jako Události (viz to, co jsme psali zejména v obou glosách z tohoto týdne).

Vyznamenala se prezidentská kancelář, protokol nepozval k podpisu smlouvy ani předsedu Strany zelených Lišku, ani předsedkyni výboru pro evropské záležitosti Kateřinu Jacques (rovněž SZ). Klausův zřízenec Jakl to doplnil blbými a sprostými poznámkami: "Parlamentních stran je už tak nepřehledný počet, že vlastně ani nevím, kolik jich je. Jednu ve Sněmovně reprezentuje pan Liška, druhou paní Zubová. Zvát všechny, kteří se hlásí k různým stranám, to by ani ten stůl na to nestačil. Kdyby tam chtěli být všichni různí zelení, to by nám Hrad celý zezelenal… A neznám žádný klíč, podle kterého byli zváni předsedové výborů." Přitom tito Zelení (a nikoli přeběhlice Zubová, která vytvořila virtuální stranu za účelem svržení Topolánkovy vlády, v němž ostatně měl nepochybně prsty i Hrad) se podíleli na vytvoření Fischerovy vlády a paní Jacques je normálně zvolená předsedkyně normálního parlamentního výboru. Jakl navíc řekl: "Na pozvání není žádný nárok. Být sprostý, urážet hlavu státu, to není nejlepší způsob, jak si říci o zdvořilé pozvání." Kdo se chce dostat na Hrad na nějakou exkluzivní akci, musí tedy za panem prezidentem nebo za některým z jeho podržtašků přilézt po břiše. Nejhorší je, že ten Jakl by to neříkal, kdyby nevěděl, že všeobecně a vůči zeleným zvlášť si to může dovolit. Je to hnusné a zbabělé zároveň.

Petr Uhl uvádí v komentáři v Právu všechny své vlastnosti a osudové zážitky (vlastně jde skoro vesměs o ctnosti), které ho pojí s panem Pernesem a opravňují tedy pana Pernese zastávat ředitelské místo v Ústavu pro studium totality, když je stejně dobrý chlapík jako pan Uhl. Ve skutečnosti pan Uhl není dobrý příklad. Má jednu vlastnost, která ho zásadně diskvaklifikuje k vykonávání podobné funkce, je totiž excentrik podobný nebožtíku Ivanu Svitákovi, jen trochu jinak vybarvený. A je to na druhé straně taky jeho velká přednost. Kdyby nebyl, kdyby byl pragmatik, mám podezření, možná nespravedlivé, ale nutkavé, že by tu tekla krev proudem. Pan Pernes není ani trochu excentrik, je pragmatik mírného a poslušného založení, žádný případ Kundera či Skalník už nebude, budou jen takové případy, který požehná nějaká pomazaná hlava, a nebude samozřejmě vraždit, bude jen vyhazovat, což už ostatně dělá.

Právo upřesnilo svou informaci o utvoření Národní rozpočtové rady, která má ověřovat výdajové rámce rozpočtu a návrhy, které jej ovlivňují. Členy rady má jmenovat prezident. Bez vyjádření tohoto orgánu k rozpočtovým dopadům a vlivu na podnikatelské prostředí nebude možné projednat jakýkoli legislativní návrh. Lídr Nečas srovnal rozpočtovou radu s legislativní radou vlády. To se mi nějak nezdá. Kdo jmenuje legislativní radu vlády? V čele stojí ministr, t.č. Pavel Zářecký. Má legislativní rada vlády právo blokovat návrhy zákonů tj. nejen vládních, ale i poslaneckých? Řekl bych, že nemá, vláda se k nevládním návrhům pouze vyjadřuje a doporučuje je či nikoliv (v čemž hraje, pokud se pamatuji, legislativní rada rozhodující roli). Zde se má vytvořit jakési partyzánské prezidentské grémium, které bude na základě ústavního zákona návrhy zákonů buď propouštět nebo zamítat. Připadá mi to děsné, nesmyslně to posílí funkci prezidenta proti premiérovi (pokud je ekonomický aktivista a ne např. spisovatel veseloher). A posílí to už tak dost velkou anarchii ve způsobu vládnutí u nás. Je to nestandardní v tom nejstrašnějším slova smyslu a proti panem prezidentem tolik kritizované soudcokracii to vytváří úděsný model ekonomokracie.

MfD vévodí na první stránce titulek: 24 hodin středem světa! Myslím, že každé populistické přehánění má mít nějaké meze, a to i v českém tisku, kde je možné skoro všechno, a v MfD, kde je, jak se v poslední době zdá, možné úplně všechno.

Stínového ministra zahraničí ČR Zaorálka se dotklo, že si prezident Obama neudělal čas, aby vyslechl jeho dobré rady. Prohlásil dotčeně, že Česká republika tady v žádném případě není jenom nějakou podložkou (rozuměj k podpisu smlouvy). Spojené státy budou prý potřebovat ve střední Evropě spojence. Ovšemže, budou. Ale vůbec nebudou potřebovat takové spojence, jako jsou pan Zaorálek, Paroubkova ČSSD a Češi, kteří ji volí. Spojence, který je podrazí, kde to jen půjde, který bude považovat za americkou povinnost bezpodmínečnou pomoc a solidaritu tram, kde to uzná za potřebné, a nebude za to ochoten poskytnout nic jiného, než čas od času právě nějaký ten podraz.

Rovněž v MfD píší, že ČR a Polsko chápaly to, že Obama loni zrušil plán na vybudování protiraketového štítu, za úlitbu Rusům a ránu pod pás. To je zejména z české strany drzost a z polské strany podnět k reflexi. Jak neměl Obama plán zrušit, když Češi výstavbu radaru jednoznačně odmítli a polské rakety bez českého radaru by neměly žádný smysl. O ráně pod pás mohou mluvit jen Poláci, a dostali ji od nás.

Ruský premiér Putin pozval polského premiéra Tuska k pietní vzpomínce u příležitosti výročí masakru několika desítek polských důstojníků a intelektuálů v Katyni. Prohlásil mj.: „V této zemi leží obyvatelé Ruska, kteří byli zabiti během čistek ve 30. letech, Poláci, vojáci, kteří byli zabiti na rozkaz Stalina, a také ti, které zabily ruce nacistů. Tady jako bratr s bratrem, ve společné mohyle dosáhli společného pokoje.“ Podotkl pouze, že vina nepadá na ruský národ jako na celek a poněkud vyčůraně dodal, že je proti „primitivnímu dělení na viníky a oběti“. Dělení na viníky a oběti je nutné, vina ale není kolektivní a Putinovy formulace s kolektivní vinou neoperují (mluví dokonce o „nacistech“, ne o „Němcích“). Nemám v tuto chvíli možnost si ověřit, zda formulace, kterou uvádí paní Sodomková v MfD a kterou jsem tu citoval, opravdu zazněla, pokud ano, nemá pravdu paní Procházková v LN, že Putin neřekl, kdo příkaz k masové vraždě vydal. Nejsem žádným ctitelem ruského premiéra, ale tahle akce si zaslouží uznání. Současně se ukazuje, proč je v Evropě tak obtížné se omlouvat. K tématu se vrátíme.

Podle Lidových novin měl W. A. Mozart nadprůměrné příjmy, a to, že nakonec nezemřel v blahobytu, bylo způsobeno jeho rozmařilostí. Bylo by vhodné, kdyby s tím Jiří Paroubek, až vyhraje volby, něco udělal. Moji Pražané mi rozuměli, moji Pražané mne posmrtně zdaní, protože jsem simuloval chudobu. Zařídit by se to dalo tak, že by se zdanily jednak ceny vstupenek na koncerty a opery z jeho děl, ceny nahrávek na CD a tak dále. Doporučuji umístit billboard v tomto duchu (Až vyhraju volby, posvítím si na příjmy W. A. Mozarta) na průčelí Stavovského divadla.

Pátek 9. dubna: Čeští organizátoři summitu poskytli Obamovi a Medvěděvovi významnou příležitost, aby k podpisu dohody použili historickou psací soupravu Prezidenta Osvoboditele. Byla by to zároveň čest pro ně (dodat dokumentu váhy tím, že bude podepsán perem velikána, i když pouze lokálního významu) i pro naši vlast (že taktně upozorníme na našeho velikého muže). Oba signatáři se zachovali jako nevděční burani a podepsali se vlastními pery. Doporučuji dát USA i Rusku na vědomí, že po této hrubé urážce naší národní hrdosti už nemohou počítat s tím, že bychom jim ještě někdy dovolili podepisovat si u nás své zatracené smlouvy.

O tom, jak bylo představitelům zelených důrazně dáno na vědomí, že nejsou hodni zúčastnit se buď podpisu smlouvy nebo následujícího hodokvasu, protože (jak vyplynulo ze slov Klausova adjutanta Jakla) neprojevili dostatečný stupeň servility k panu prezidentovi, jsme psali i včera. Pozoruhodné je, že podle Práva nebyl pozván ani první zahraniční ministr ČR Zieleniec a ministr Topolánkovy vlády Schwarzenberg, zato prý pozvali exministra Šedivého, který byl ve funkci několik týdnů před Sarajevským atentátem a pak během půlroční přechodné Tošovského vlády. Výběr pozvaných by měl být zpracován zevrubněji a vydán pak jako seznam činovníků, kteří se nechovají k panu prezidentovi náležitě uctivě. Aspoň se pak i my ostatní budeme moci poučit na názorných příkladech.

Madvěděv dal Obamovi najevo, že s nějakou výraznou ruskou pomocí Americe na sankcích vůči Íránu nemůže počítat. Zároveň si Rusové v dodatku vyhradili právo od smlouvy odstoupit, pokud by se systém americké protiraketové obrany USA vyvinul natolik, že by ohrožoval jaderný potenciál Ruské federace. O tom, co ohrožuje, si rozhodnou Rusové podle vlastního uvážení sami. To v praxi znamená, že USA i jejich spojenci si nebudou moci vyvíjet a opatřovat protiraketové systémy proti mezikontinentálním střelám např. z Íránu. Co udělají USA, pokud Írán napadne atomovými zbraněmi Izrael? (Je sice jakási možnost, že místo Tel Avivu nebo Jeruzaléma strefí např. Káhiru a způsobí si malér kosmického charaktreru, ale s náhodami nelze kalkulovat).

Jinak smlouva má jistě význam, ovšem jako smlouva mezi USA a Ruskem. Spokojeno je hlavně Rusko, které podle slov listu Kommersant „cítí hrdost, že je… rovnocenným partnerem v tak velké mezinárodní smlouvě.“ Přitom nebezpečí, že by Rusko napadlo atomovými zbraněmi USA i v minulosti existovalo jen za podmínky, že by Amerika byla někým jiným už předtím sražena na kolena. Režim v Moskvě by se musel změnit proti veškeré ruské tradici, aby dokázal sám napadnout stejně silného nebo silnějšího soupeře. Pokud si Američané myslí, že budou svým příkladem inspirovat např. Severní Koreu, Írán, nebo někdy v budoucnosti (nemusí být až tak vzdálená) Usámu bin Ládina, je to mimořádně dojemná, ale taky sebevražedná forma stihomamu.

Podle premiéra Fischera bylo hlavním cílem večeře amerického prezidenta s jedenácti středoevropskými státníky ujištění ze strany USA, že stále patříme do euroatlantického prostoru. Daleko větší cenu by pro nás podobné ujištění mělo po volbách od Paroubka a Zaorálka (a to takové, kterému by se dalo aspoň trochu věřit). Protože když oba braši nebudou chtít, Obama ani žádný jiný americký prezident jim v cestě na Východ bránit nebude.

Teodor Marjanovič považuje v MfD za „nepříliš povznášející postřeh“ to, že si USA a Rusko vybralo Prahu pro podpis smlouvy především jako hezkou kulisu. Já jsem na rozdíl od pana Marjanoviče z Prahy a jsem tomu rád. Měli si nás snad vybrat pro náš velmocenský význam a pro omračující moudrost a politické schopnosti našich potentátů?

Hejtman Rath protestoval proti projektu „volby nanečisto“ (pro studenty třetích a čtvrtých ročníků středních škol). Měli si ještě před volbami do PS sami vyzkoušet, jak se do PS volí a jak by volili oni. Pan hejtman, protože to bohužel jinak neumí, nechal vzkázat ředitelům škol, kde experiment proběhne, něco v tom smyslu, že pokud to připustí, nechá je stáhnout z kůže, ale věcně má pravdu, taková akce před volbami volby nepřípustně ovlivní, vzhledem k výběru „respondentů“ se dá totiž očekávat, že výsledek by se dost lišil od toho skutečného, pokud by ten skutečný byl dosažen bez této předběžné opičárny. Proto je dobře, že ministerstvo školství od nápadu ustoupilo. I takový Rath může mít někdy pravdu.

Sobota 10. dubna: událostí dne, kterou nelze přejít, je letecká katastrofa u smolenského letiště, při níž zahynul polský prezident Kaczyński a řada významných polských veřejných činitelů. Měli se zúčastnit pietního aktu v Katyni. Letadlo v husté mlze narazilo na vrcholky stromů pár set metrů před letištěm, rozlomilo se a začalo hořet (požár nebyl intenzivní, protože z nádrží prý předtím uniklo palivo. Tragédii nikdo nepřežil. Události se týká naše dnešní aktualita.

Zítřejší televizní duel Nečase s Paroubkem bude i soubojem dvou amerických konzultantských týmů. Připadá mi to, jako kdyby v první světové válce (před vstupem USA) používalo velení Ústředních mocností i Dohody služeb amerických vojenských poradců. Až vznikne třetí světová válka, budou ji také moderovat američtí specialisté? Snad by i v těchto věcech měla platit nějaká elementární pravidla hygieny. Vynutit se ovšem nedají, je jen těžké se zbavit dojmu, že v určitých situacích je jejich porušení projevem stupidity „narušitelů“. Při vší úrovni naší demokracie „experti“ nevnímají, že je jistý podstatný jistý rozdíl mezi českou a např. britskou nebo švýcarskou politickou scénou (stejně jako byl ještě v druhé polovině osmnáctého století rozdíl mezi solidním měšťanským as prostým selským domem: v tom prvním se nemohlo stát, že by s jeho lidskými obyvateli sdílelo obytnou místnost např. čuně).

Prezident Obama na závěr své návštěvy ujistil Klause, že chápe situaci na české politické scéně, kdy poslanecká sněmovna nemá např. „sílu“ schvalovat českou účast v Afghánistánu. Zjevně proto trvalo setkání jen necelou půlhodinu (a i to je projevem poměrně velké zdvořilosti ze strany americké návštěvy, člověk by řekl, že se to dalo zvládnout za tři minuty).

ČSSD si položila podmínky pro svého potenciálního povolebního koaličního partnera: musí souhlasit se zrušením všech zdravotnických poplatků, s obnovením proplácení prvních tří dnů dovolené, vyplacením mimořádného důchodu, zavedením progresivního zdanění, přijetím protikorupčního balíčku a snížení tempa zadlužování do roku 2013 na 50% současného stavu. Potenciální partner musí tedyc být ochoten udělat řadu populistických kroků a navrch ještě slíbit zázrak. Lídr Nečas Paroubka upozornil, že něco podobného může očekávat jen od komunistů (já bych s tím „jen“ byl opatrný, moc by mne zajímalo, jak se po volbách vybarví Věci veřejné). Paroubek obviňuje Nečase ze lži, ČSSD se přece zavázala, že nepůjde s KSČM do koalice. Pan Paroubek zřejmě předpokládá, že většina českých voličů jsou oligofrenici: proč vládní koalice, stačí opoziční smlouva a nemusí být ani psaná, tím lépe se mu pak bude v choulostivých věcech tahat pana Filipa za nohu.

Podle Práva si ODS pořídila průzkum a výsledkem toho průzkumu je, že většina lidí si za premiéra přeje lídra Nečase. Pokouším se představit si, že by najaté agentuře vyšel opak, ale nějak se mi to nedaří.

Lídr Nečas mezitím dosáhl jakési dohody s předsedou KDU-ČSL Svobodou (zejména o tom, že obě strany nebudou podporovat vládu, jejíž důvěra by spočívala na komunistické podpoře, pan Svoboda si zřejmě dobře pamatuje ten šrumec z léta 2006, a na přeběhlících – distance od Topolánka). Kandidátky ODS se měnit na celostátní úrovni nebudou a na regionální úrovni se změny neočekávají (což zní jako předpověď počasí, ale na rozdíl od té meteorologické je pro počasí závazná), takže očista ODS spočívá v prostém vykopnutí Topolánka. To je bohužel hrozná sprosťárna a sprosťárny se v politice kupodivu dost často nevyplácejí (protistrana tuhle fintu nemůže přehlédnout). Z lídrova rozhovoru pro Právo vyplývá, že koalice s Paroubkovou ČSSD nebude, což ovšem neznamená, že nebude za všech okolností, protože v krizové situaci je to správné řešení. S nynější ČSSD „sám pro sebe“ koalici vylučuje (třeba se ale nejde někdo s bujnější fantazií). Lídr Nečas ovšem poskytl rozhovor taky MfD, ten vyjde v pondělí, ale pár perliček z něho dali už dnes k dispozici: Bém a Jančík ztratili důvěryhodnost a Nečas ví, jaké škrty na kandidátkách by před volbami důvěryhodnosti ODS prospěly. Změny z vrchu vyvolávat nebude (to nevylučuje, že se tak nějak nesemelou), záleží na regionech. Vylučuje, že by po volbách přivedl ODS do velké koalice s Paroubkovou ČSSD (tj. pokud by měla být velká koalice odešel by z potu lídra; na přesnou formulaci je třeba si do pondělka počkat. Zajímavé bude, zda by náhodou na předsednickém křesle přesto netrval). Když obě vyjádření srovnáme, jsou tu k dispozici dvě sady výroků, které se zároveň kryjí i nekryjí. Opravdu mne zajímá, co si s tím zítra Paroubek počne.

Šéf geologického ústavu AV ČR Cílek prohlásil, že mu je jedno, zda Temelín dostaví Severní Korea či Američané. Důležité je, aby odvedli kvalitní práci. Per analogiam lze říci: nezáleží na tom, zda nám železnou oponu postaví Rusové nebo Američané. Hlavně aby odvedli kvalitní práci. Problém je, že Američané nám železnou oponu stavět nebudou, není to jejich „komodita“. Pokud jde o úvahy o dostavbě Temelína na druhé stránce MfD, nikoho nenapadá, že ač je ta věc z našeho hlediska neproblematická (rozšíření Temelína potřebujeme), bylo by přece jen slušné se o tom nebavit jen např. s Američany a Rusy, ale taky s Rakušany. Jejich jaderná fobie nám připadá nepochopitelná a hysterická (a asi taky je), ale to ještě neznamená, že s nimi nemusíme jednat – jsou to přece naši sousedé.

Na akt podpisu smlouvy o jaderném odzbrojení nebyl podle MfD pozván ani první prezident ČR Václav Havel. Považuji to za hroznou a zcela neuvěřitelnou sprosťárnu. Chtěl se Klaus předvést v dobrém světle před svým přítelem Medvěděvem (Medvěděv by si Havla jistě v publiku nevšiml, možná ho ale nezná, ale tipl bych si, že mezi pozvanými zasloužilými českými vlastenci by se nějaký ten ochotný a možná profesionální informátor našel). Pozván prý nebyl ani ministr Topolánkovy vlády pro evropské záležitosti Vondra (taky nemá rád Putinovu garnituru). Usiluje snad Klaus o jakousi rekonstrukci disentu? Řekl bych, že zatím na to ještě nejsou podmínky.

Dnes se ujal své funkce nový pražský arcibiskup Dominik Duka. Jeho předchůdce kardinál Vlk se poctivě snažil vyřešit otevřené otázky mezi státem a katolickou církví (případně státem a církvemi), nebyl však kamarád s Klausem a stával se často terčem sprostých útoků sociálních demokratů (přeborník byl nebožtík ministr Dostál). Duka je prý „diplomat“ a má velmi dobré vztahy právě s prezidentem. Vyjadřuji zde úpornou naději, že nebude Klausovi (a případně lídru Nečasovi) dělat Plojhara. Tvrdil, že by rád dosáhl přijatelného řešení v otázce Svatovítské katedrály, a dnes prohlásil, že nad ní nikdy nevlál ani prapor s hákovým křížem, ani prapor se srpem a kladivem. Tomu příměru nějak nerozumím: pokud vím, katolíci nezdobí své kostely státními vlajkami, aspoň u nás jsem za celý svůj život nikdy nic podobného neviděl.

V rozhovoru, přetištěném rovněž v MfD, říká americký prezident Obama o Mědvěděvovi: „Je velice rozvážný, metodický a je poctivý partner v jednáních, což považuji za užitečné. Je to člověk, který Vám jasně řekne: „Tohle mohu udělat, tohle udělat nemohu.““ To mi velmi nápadně připomíná slavný výrok F. D. Roosevelta „myslím, že mne má rád“ (týkal se Stalina). Tím nechci říci, že Medvěděv je totéž co Stalin, jistěže není. Jen že je dobré zachovávat si v politické určitý odstup, který tu nějak necítím.

V LN poskytl prezident Klaus rozhovor Tereze Šupové. Nechápu, jak je vůbec možné, že se ho nezeptala, proč nepozval lidi, o kterých jsme se tu zmiňovali. Místo toho mu položila stupidní zástupnou otázku, proč nebyl pozván nikdo z představitelů Evropské Unie. Prý tam nikomu nechyběli, tvrdí Klaus. Možná že ne, šlo o podpis bilaterální smlouvy mezi SSSR a USA. Ale čeští politici, o nichž jsem se tu průbežně zmiňoval, lidem chyběli (jinak by se o tom nepsalo ve všech novinách) – možná kromě paní Šupové a pana Klause. Prezident též prohlásil: „Nepatřím k těm, kteří vylepšení vztahů spojených států a Ruska považují za útok na budoucnost České republiky a zemí střední a východní Evropy.“ Pan prezident nám dětinští, tuhle blbinu si vymyslil sám, aby ji pak mohl úspěšně prezentovat jako blbinu, kterou tvrdí jeho oponenti. Nikdo si nic podobného nemyslí ani neříká. Dále: Vybrání Prahy prý nebyla náhoda proto, „že Česká republika je přes všechny problémy, které my tady oprávněně sami cítíme, země vyspělá, stabilní. Země, která nemá žádné politické, ekonomické či sociální problémy. Zbývá už jen dodat: A nachází se na Marsu.

Další pozoruhodný rozhovor udělal Daniel Kaiser s ruským politologem Sergejem Karaganovem u příležitosti veřejné diskuse na téma „Rusko v Evropě: partneři či soupeři?“. Pan Karaganov je velmi inteligentní, ba přímo mazaný člověk. Bohužel nemám čas se mu zde nyní věnovat, nicméně si myslím, že by si plně zasloužil naši nejvyšší poctu, bobříka vyčůranosti. Bobřík se rusky řekne, jak jsem si našel ve slovníku, babrjonok, „vyčůranost“ jsem v slovníku nenašel, je to tak bytostně české slovo, že jsem měl kdysi strašlivé potíže s tím, opsat svým maďarským přátelům, co to vlastně znamená (a to nejen díky své nedokonalé maďarštině). Pokusím se tedy, zbude-li mi čas, v příštích dnech.

Pondělí 12. dubna: Leteckou katastrofu u Smolenska vyšetřují ruské orgány ve spolupráci s polskými experty. Dosavadní interpretace dávají vinu pilotovi, případně tomu, že byl k riskantnímu manévru donucen (šlo o vojenského pilota a na palubě byla kromě prezidenta ještě celá polská generalita). Rusům neštěstí nezávidím, je to přesně ta věc, kolem které chtě nechtě vznikají legendy, zejména tam, kde panují z minula resentimenty. Katy je školní případ. (Věcně vzato, považuji v podstatě za vyloučené, že by si Rusové zadělali na tak obrovský průšvih jako hromadný atentát na polské vedení u příležitosti výročí katyňského masakru – dnešní Rusko není Stalinova říše a všechno by dřív nebo později s katastrofickými následky prasklo - spíš dřív, než později; taky zaplať Pán Bůh nikod zatím s podobnou fantazií nevystoupil). Tématu se týká náš článek.

Dnes zasedala výkonná rada ODS. Podle toho, co říkal lídr Nečas na tiskové konferenci, Mirek Topolánek formálně odstoupil z funkce předsedy strany a všechny jeho pravomoci teď vykonává on (je poněkud zvláštní, že přitom ODS Topolánka vyslala na pohřeb obětí leteckého neštěstí u Smolenska, vypadá to vůči Polákům a „bratrské“ PiS urážlivě, když tam ODS bude zastupovat prostý řadový člen). Topolánek prý neměl v souvislosti se svým odstoupením jiné podmínky, než aby se jeho pravomoci nadále vykonával Nečas. Hlasovalo se nicméně o jeho návrhu, aby z kandidátek odešli i Langer a Bém, návrh neprošel, proti Langrovi bylo 15 z 44 členů Rady, proti Bémovi nikdo. Bouřlivější bylo ovšem předchozí hlasování o tom, má-li se hlasovat veřejně či tajně, návrh na veřejné hlasování údajně získal většinu jediného hlasu. Jinak by politický osud obou brachů nejspíš visel na vlásku. Topolánek po hodině jednání opustil. Topolánek byl v složité situaci, strana ho v tísni obětovala a použila z malichernou záminku, navíc se zdá, že jeho odchod bude znamenat i jakousi změnu v její politické orientaci, jak dalekosáhlou, je v tuto chvíli těžké odhadnout. Je obtížné se divit, že se této úloze do poslední chvíle vzpouzel. Kdyby se bylo podařilo prosadit odchod Béma a Langera, znamenalo by to pro ODS nepochybně jakési skryté vnitrostranické zemětřesení v nejméně vhodnou dobu. A tím, že byly oba návrhy zamítnuty, má Jiří Paroubek v ruce trumfy, které nepochybně a s úspěchem využije. Panu Nečasovi opravdu nezávidím. Kdyby byli Topolánka ve funkci nechali, projevili by ve svízelné situaci loajalitu k lídrovi - a riskovali by ovšem výsledek voleb. Takhle loajalitu neprojevili a výsledek voleb stejně riskují. Připomíná mi to onen okřídlený výrok o chování Británie v době Mnichovské dohody. ODS sice ztratila čest, ale zda zachránila volby, je ve hvězdách. Takovýmhle stylem se toho moc zachránit nedá.

Po prvním kole maďarských voleb (hlasování podle volebních listin, tedy poměrné) vede FIDESZ nadpoloviční většinou, socialisté jen o prsa předstihli Jobbik a do parlamentu se neočekávaně dostala se 7% strana „Politika může být jiná“ (programově zřejmě podobná Bursíkovým zeleným). Hlasování v jednomandátových obvodech proběhne za 14 dní a FIDESZ má šanci získat ústavní většinu. Mluvit o tom, že FIDESZ je populistická strana, je stejně správné, jako mluvit o tom, že ODS a ČSSD jsou populistické strany. Jobbik se nijak neliší od Slovenské národní strany. Problém Maďarska je, že prohrálo dvě války, jednu před 96 a druhou před 65 lety, a přišlo přitom o třetinu obyvatelstva (ne že by ti lidé padli, ale dostaly je jako králíky na hraní ČSR, Rumunsko a Jugoslávie). (My jsme ty války vyhráli, ačkoli jsme jako stát ani během té první, ani během té druhé neexistovali, ovšemže nikoli vlastní vinou). Minulé nespravedlivosti, zvláště když je celá Evropa zrovna v tomhle jediném případě bere jako normál, znamenají vždycky pro toho, kdo je obětí, politické komplikace.

Lídr Nečas se v televizním duelu na ČT1 střetl s předsedou Paroubkem. Utkání vypadalo docela jinak než diskuse mezi Topolánkem a Paroubkem, moderátor Václav Moravec byl v situaci soutěžícího, který musí jet současně na dvou mustanzích, celkový dojem byl, že by se komunikace mezi panem Paroubkem a Nečasem měla ještě nějak doladit, což je zejména vzhledem k letoře pana Paroubka v podstatě vyloučené. Lídr Nečas sociálně demokratickému lídrovi zdárně sekundoval, takže značnou část debaty mluvili oba najednou (pan Nečas toto umění ovládá podstatně lépe než Topolánek). Pro diváka, resp. posluchače to není zela přehledné a příjemné. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Rovněž inauguraci nového pražského arcibiskupa Duky zastínila smolenská tragédie. Ve svém kázání řekl mimo jiné: „Naše kultura, civilizace, ale i politické dějiny byly tvořeny společným úsilím Čechů, našich krajanů německého jazyka a Židů. Na jejich úsilí, ne na jejich sporech stojí sláva minulosti a kouzlo přítomné Prahy.“ Arcibiskup tím prokázal velkou dobrou vůli, nechci ji snižovat. Jen mi to nedá podotknout, že spory Čechů a Němců skončily oloupením a nelidskou deportací „našich krajanů německého jazyka“, a že dokud bylo (od středověku do hilsneriády) jenom při sporech, tak jediné, na čem se byli Češi a „krajané německého jazyka“ bez problémů a bez dohadování sjednotit, byl nějaký pěkný pogrom. Tím chci říci jen to, že pan arcibiskup udělal důležitý krok, ale že je to zatím krok první.

Nově zvolení potentáti ČMKOS okázale „pozastavují“ své členství v ČSSD. Zároveň předseda Zavadil prohlásil, že se obává vítězství pravice. To je pěkná předvolební agitace. Nebylo by upřímnější, kdyby ČMKOS do ČSSD naopak korporativně vstoupila?

Strana Věci veřejné bude chtít testovat poslance na požití alkoholu. Půjde o „namátkové dechové zkoušky při jednání v parlamentu“. Za tím účelem bude – domnívám se já - nutné zřídit „parlamentní protialkoholní stráž“, nebo, aby to přišlo levněji, pověřit úkolem Armádu spásy. Zajímavé budou detaily návrhu: bude zákaz absolutní jako při řízení motorových vozidel, nebo si poslanec bude moci dát k obědu např. malé pivo? A jaké budou sankce? Bude možné sáhnout kromě citelných pokut i k dočasnému odebrání poslaneckého průkazu? Nechápu, jak stranu, která má takhle zhovadilé nápady, může někdo vůbec volit. Věci veřejné nepatří do parlamentu, ale do literatury pro dámy. Kdyby podobnou prohibici zavedli v minulém století v Británii, nevěděl by dnes svět, kdo to byl Winston Churchill.

Úterý 13. dubna: Václav Klaus se před středoškoláky kdesi v Brně obul do televizních debat typu „Otázky Václava Moravce“ a do negativně zaměřených billboardů. Na to první nemám silný názor (asi to bude jako se všemi Klausovými kategorickými soudy: něco na tom je, ale je to hodně dryáčnicky přehnané), o billboardech-persiflážích jsem tu psal, jejich nechtěným důsledkem je úspěšné přesvědčování voličů, že politici jako třída jsou hlupáci a darebáci. To otvírá dveře do politiky hlupákům a darebákům. Ovšem – v dnešní situaci je člověku (i komentátorovi) těžké nezhřešit. Musím se přiznat, že přes tyto výhrady se mi hesla jako „zruším ranní vstávání“ nebo „vrátím vám Elvise“ docela líbí, vystihují cosi podstatného na Paroubkově politice. Je to špatné znamení – tímhle způsobem bylo ještě nějaký čas po srpnu 1968 možné dělat si legraci z okupantů a kolaborantů. Moc velký politický význam to nemělo. Lépe řečeno vůbec žádný. Člověku se na čas ulevilo. Bylo to jakési analgetikum. Poslaneckou sněmovnu ovládá momentálně Paroubek. Hlupáci k KDU-ČSL a ze SZ mu pomáhají odhlasovat jeho volební propagandu v marné naději, že si tím posílí své připochcíplé preference. Ve skutečnosti jen přikrmují ty rostoucí Paroubkovy a prezentují se na veřejnosti jako, je mi líto, skunci.

Poslední průzkumy veřejného mínění je nutné brát s rezervou, jeden pořídilo STEM na Paroubkovu objednávku, druhou Median, jeho výsledky se od ostatních často hodně liší. Jedno mají oba průzkumy společné: zatím z nich není příliš cítit, že by si ODS výměnou Topolánka za Nečase nějak výrazněji pomohla, naopak: „levice“ (komunisté a postkomunisté) si udržují náskok, strany. které se přiživovaly na ODS, spíše ztrácejí, ale ne na úkor ODS. V celkových součtech procent a v přepočtu na mandáty vede rudý blok, a to ještě k tomu občanskému se zcela neopodstatněně počítají i Věci veřejné, populisté schopní všeho kromě koalice s komunisty. Možného vyznění změn v ODS, které se omezily jen na výkop předsedy (po své definitivní likvidaci byl zřejmě coby politická mrtvola poslán symbolicky na pohřeb polských obětí ze Smolenska) se týká naše dnešní glosa.

Věci veřejné chtějí zrušit poplatky ve zdravotnictví, přidat učitelům, potlačit korupci nasazením agentů-provokatérů a zavést v parlamentu prohibici. Ještě by měli přidat slib, že zvýší Sněžku o dvě stě metrů a bude to dokonalé.

V souvislosti se Smolenskou tragédií se změna ruské politiky k Polsku stala ještě nápadnější. Neměla by se podceňovat, jsou to sice formality, ale jako celek podstatné. Existují tři možnosti: za prvé, Rusko se rozhodlo, že zásadně promění svou politiku a bude usilovat o vstřícnost a respekt ke svým západním sousedům (tj. ke svým bývalým koloniím). Tento názor bych rezervoval pro nynějšího amerického prezidenta a jeho stoupence. Druhá možnost je, že Rusko nazřelo, že Polsko je pro něj příliš velká kořist na slupnutí, že bude užitečnější vztahy normalizovat a vypustilo ho ze svého budoucího jídelníčku. To je verze pro realisty – optimisty, optimistická je vlastně jen pro Poláky. A třetí, realisticky realistická možnost je ta, že se v „blízkém pohraničí“ rozhodlo provozovat politiku divide et (následně) impera.

Vláda údajně doporučí, zda v sobotu a neděli mají být jen „dny smutku“ za oběti smolenské katastrofy, nebo zda je třeba vyhlásit státní smutek. Den smutku je jakýsi zmírněný státní smutek, smí se hrát fotbal, smějí hrát divadla a biografy. V karlínském divadle mají v neděli hrát operetu Oskara Nedbala Polská krev. Představitelé divadla v médiích zvažují, zda je to vhodné nebo ne, nakonec se prý rozhodli, že ji dávat budou, a sice na počest polského národa. Doufám, že to není pravda: už to, že vláda nevyhlásí státní smutek, se mi těžko chápe jinak než jako projev určitého buranství. Nad případným provedením Polské krve, jíž navíc předchází mediální proprání záležitosti, se člověku prostě tají dech.

Na internetu vzniká hnutí „mládež proti senilákům“, jakási moderní varianta známého českého lidového přísloví „dědeček a babička ujídaj nám chlebíčka“. Obávám se, že místo vajíček budou tentokrát lítat šutry, naši krásní mladí lidé nemají zvláštní zábrany, a od svých předků se poučili, že nejlíp se likvidují ti, co se už nemůžou bránit. Což se na dosud žijící předky dá následně aplikovat. Máme se na co těšit. K problému se, pokud zbude čas, vrátíme.

Středa 14. dubna: předvolební koalice přehlasovala hravě Senát i prezidentské veto v případě několika sporných zákonů: o zdanění benefitů na loňskou úroveň (prezidentské veto, hrozila stávka), o krajském referendu (prezidentské veto; s rudým blokem hlasovali jen zelení), zvýšení mateřské na loňskou úroveň (senát přehlasovala celá předvolební koalice). ODS sni TOP09 se tentokrát nepokoušely vzdorovat, ODS prý vyšlo v průzkumech, že obstrukce nemají dobrý vliv na veřejnost. Nedělat nic bude mít nepochybně vliv ještě horší. Pan Nečas mi začíná trochu připomínat mladého Lotranda z loupežnické pohádky Karla Čapka. Kdesi (nechápu se) se vyučil formální slušnosti a tím se jeho použitelnost pro vedení ODS stala problematickou (oproti tomuto příměru mluví jen způsob, jak se dokázal zbavit Topolánka).

Hrad si stěžuje, že Česká televize jednak upřednostňuje před Klausem Havla a že prezidentovi říká Klaus (místo náležitého „Jeho Vysokoblahorodí, prezident České republiky, Profesor Václav Klaus“). Topolánek je svržen, tak na Hradě mohou přejít k běžným denním starostem.

Svržený předseda zatím poskytl poněkud larmoyantní rozhovor Právu. Tématu se týká naše glosa.

Tomáš Zahradníček (mj. i český historik, což se pozná), tvrdí v MfD, že „policejní archivy se od roku 1890 u nás staly politickou zbraní a pohoršování se nad předchozími desetiletími součástí politického profilu části nových elit.“ Myslím, že poté, co se do vedení Ústavu pro studium totality dostal pan Pernes a spol., budou policejní archivy používány jenom proti těm, co si o to koledují, a až se dostane k moci Paroubek, bude pohoršování se nad předchozími desetiletími přísně sledováno. Také antikomunismus (článek je o Václavu Bendovi), údajně Bendův „zbytkový program“ poté, co se mu nezdařilo českou společnost rekatolicizovat, se už nebude nosit. Pečovat o to budou čeští historici, budou už všichni uniformovaní a k uniformám dostanou (pokud je nemají) ještě šavle, aby budili větší respekt. Začít s vyzbrojováním by se mělo u Pernese (přesněji řečeno Jeho Vysokoblahorodí pana ředitele doc. PhDr. Pernese, Csc., doufám, že jsem neudělal nějakou chybu).

Agentura Median udělala pro LN exkluzivní průzkum o tom, zda ODS prospěje změna ve vedení strany a kdo by byl ideálním premiérem pro příští volební období. Průzkum tak, jak byl v LN přetištěn, má své zvláštnosti, takže jsem si dovolil některé údaje doplnit. V LN se např. uvádí, že o prospěšnosti výměny je přesvědčeno 77% voličů ODS a 40,7% všech voličů v ČR. Ve skutečnosti zajímavý údaj je, jak se to líbí těm, co ještě nejsou rozhodnuti, koho budou volit, protože je to může přimět dát jí svůj hlas: tam je ale jen 40% respondentů přesvědčeno o prospěšnosti změny, 59% o ní pochybuje. To není zase až tak oslnivé. Za nejvhodnějšího premiéra považuje každá strana svého kandidáta, Paroubek ovšem dostal ve vlastní straně jen 56% (proti tomu hned zuřivě zaprotestoval a vytasil se vlastními čísly, podle nichž převyšuje Nečase o hlavu). Škoda, že neudělali ještě průzkum preferencí jednotlivých stran, možná by z něho vyšlo, že nejlepší by bylo, kdyby vládla ČSSD v čele se Schwarzenbergem.

Taktéž v LN se pozastavuje Marek Kerles nad tím, že SLÖ (Krajanské sdružení sudetských Němců v Rakousku) si stěžuje, že v roce 1918 nebylo respektováno jejich právo na sebeurčení, a cituje v té souvislosti českého historika Jana Gebharta (z Historického ústavu AV ČR, uniformu a hodnost má tedy zatím jen z ČSLA, pokud neměl modrou knížku). Československo prý nemohlo připustit jejich deklarované nároky, aniž by oslabilo svou mezinárodní pozici. Otázka zlepšení sudetoněmecko-českých vztahů je podle něho otázka výměny generací: „Jsem přesvědčen o tom, že mladou generaci, ať v Rakousku, Česku či Německu, už problémy porozumění Čechů a sudetských Němců nezajímají. Soustředí se na budoucnost.“ Pochopitelně, protože už to žádní sudetští Němci nebudou. Já bych si přece jen něco mámo sliboval od výměny generací, která se bude týkat i pana Gebharta, i když v praxi to u nás vždycky vypadá tak, že jeden odejde, a čtyři ještě horší ho nahradí.

Čtvrtek 15. dubna: Dubnový průzkum veřejného mínění agentury Factum Invenio nenasvědčuje tomu, že by vyhození Topolánka ODS(zatím) nějak prospělo. Sociální demokracie si proti březnu polepšila o 2%, ODS tratila, i když jen necelé procento. I ostatní strany s šancí dostat se do sněmovny vykazovaly nezajímavé zisky nebo úbytky. Podle standardního dělení rudý blok – ostatní by volby skončily znovu patem, jenže tohle dělení je krajně problematické. V Právu upozorňují, že by se ČSSD za těchto okolností mohla ve zbývajícím čase snadno prokousat ke koalici s Věcmi veřejnými a s lidovci, protože tyto strany jsou si v mnoha ohledech programově blízko. Blízkost je velmi nápadná zejména u Věcí veřejných a opravdu nechápu, proč se tato populistická strana s populistickým předsedou, která vzbuzuje podezření, že je schopná úplně všeho, tak samozřejmě počítá k Paroubkovým oponentům (zajímavé doklady přinášejí dnešní Lidové noviny). John slíbil, že neudělá koalici s komunisty. To ani nemusel slibovat, Paroubek ji neplánuje a John nebude koalici vytvářet, nýbrž bude do té Paroubkovy přibalen. Zda to bude koalice menšinová, která bude mít napříč politikovým spektrem podporu pana Filipa, už je Johnovi a jeho mecenášům nepochybně jedno (je příznačné, že např. v MfD s touto variantou dnes vůbec nepočítají, podle nich je John jednoznačně proti rudému bloku). A že bude mít Paroubek v záloze velmi pravděpodobně i samostatné vládnutí s podporou komunistů pro případ, že by pan John neposlouchal? To je skoro zbytečné, panu Johnovi za určitých okolností nedá práci Paroubka poslouchat. A ohledem na programové zásady, schopností vyjít s dominantní silou společnosti (tentokrát to může být ČSSD) a vstřícností tomu, co rádi slyší řadoví pracující připomínají Věci veřejné Mladý svět z roku 1980, přesazený do politiky a do roku 2010. John je ve skutečnosti stejně nebezpečný jako Paroubek a oba jsou schopni vytvořit ideální politickou dvojici. Věci veřejné jsou vějička na lidi neschopné odolávat svým problematickým pudům (závist, nenávist k „pánům“, nedůvěra k autoritě, která mění demokracii v anarchii, atp.)

Podle agentury SANEP by volby v Praze vyhrál Schwarzenberg s 30%, první místopředseda ODS Vodrážka vy získal 23,8%, Pecina (ČSSD) 15,2%. Průzkumům tohoto typu nerozumím: jsou to preference stranických „osobností“, nebo stran, které ty osobnosti zastupují? Výsledky SANEP se navíc od ostatních agentur dosti odlišují (internetové průzkumy asi u nás nejsou pořád dost reprezentativní).

400 000 občanů podepsalo tzv. Kmetiněvskou výzvu, která požaduje zpřísnění podmínek pro dětské pachatele závažných trestných činů (v Kmětiněvsi čtrnáctiletý chlapec znásilnil a zavraždil svou spolužačku, nyní byl propuštěn z ústavní péče a v zásadě není povinen se dál ze své deviace ambulantně léčit). Je velmi neštastné, že se celá věc dostala na přetřes zrovna v předvolební kampani. ČSSD obratem navrhla, aby dolní hranice trestní odpovědnosti za závažné trestné činy nebyla stanovena vůbec a o odpovědnosti individuálně rozhodoval soud. To je výborný nápad. Je třeba jej jen ještě trochu rozkošatit, vzhledem k tomu, že jedním z navrhovatelů je MUDr. Rath, nebude s tím jistě problém. Mezi závažné trestné činy by mělo být zařazeno i hanobení vysokých státních činitelů a měl by být znovu zaveden i trest smrti, stejně se po něm spoustě lidí stýská. Vzpomínám si, že jednou z prvních vět, kterou uměl můj syn pronést, bylo „Husák kecá“. Bylo to na jaře 1969 a bylo mu asi rok a půl. Pokud by pak v blízké budoucnosti došlo k analogické situaci (nezodpovědné skoronemluvně by veřejně prohlásilo např. „Paloubek kecá“), mohl by ho čekat špagát. A byl by pokoj.

S různými kverulanty zatočíme, ale své národní hrdiny uhájíme. V současné době zvedl národ v hněvu své pěsti, protože mu Romové (nikoli všichni) chtějí zkonfiskovat kocoura Mikeše, hrdinu Ladovy knížky pro děti. Kocoura totiž podle Lady uloupí „cikáni“ (politicky korektně Romové). Protestovala jedna romská organizace, se zlou se potázala. Musím se přiznat, že „kontroverzní“ příběh (ukázku přetisklo Právo), ač nejsem přítelem trýznění koček, mi včetně pointy s „cikány“ připadá poněkud stupidní (čímž nechci rovnou říci, že kniha má být dána v rámci politické korektnosti do klatby). K problému se vrátíme.

Zdá se, že fenomén Topolánek se stává integrální součástí volební kampaně ODS. Kampaň byla zahájena výkopem „kontroverzního“ předsedy. Topolánek, místo aby mlčel a čekal, reagoval na své svržení poněkud plačtivým rozhovorem, o němž jsme tu psali. Nato podal poslanec Jiří Polanský z ODS zjevně absurdní návrh (navíc tzv. přílepek, který má být zakomponován do zákona, s nímž věcně vůbec nesouvisí), aby prezident mohl jmenovat předsedou Nejvyššího soudu kteréhokoli soudce (doposud musel prezident vybírat ze soudců NS, jmenovaný musel mít minimálně 10 let praxe a musel být odborně na výši. Spekuluje se o tom, že přílepek má otevřít cestu k této funkci dosavadní ministryni spravedlnosti. Takto o věci dnes referuje Právo a MfD. V Lidových novinách přidávají další spekulace: za vším stojí v justici stále vlivný exministr Němec, známý z aféry „justiční mafie“, který byl blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka a pracoval v jeho éře i pro úřad vlády. Naproti tomu exministr Pospíšil, vyvolený spolupracovník Topolánkova faktického nástupce Nečase, je zásadně proti. A jako vyvrcholení se na první stránce novin skví prokurátorský sloupec Martina Weisse, který končí: „Takové bylo bohužel v Topolánkových očích poslání justice, zařizovat věci pro přátele. Státní zástupci, kteří to neakceptovali, následky pocítili na vlastní kůži. Vedle medaile pro bratry Mašíny tvoří Topolánkovu bilanci i tohle.“ Když může spekulovat pan Weiss, zaspekuluji si i já: Topolánek dělá potíže, dává nevhodné rozhovory, vytáhneme na něj Polanského přílepek. Postará se o to naše tisková lobby. S takhle koncipovanou volební kampaní se ovšem volby vyhrát nedají. Je velice legrační.

Pátek 16. dubna: Guvernér ČNB Zdeněk Tůma rezignoval na svou funkci skoro rok předtím, než mu vypršelo jeho druhé období. Považuje prý za rozumné, aby byl v příštím období mandát guvernéra časově oddělen od ostatních členů bankovní rady. Nehodlá se angažovat v politice, zvažuje spíš byznys nebo akademickou sféru. Práce v cizině „by mu nevadila“. Pokud to lze vykládat tak, že pan Tůma hodlá oddělit své příští působení od ČR, je to rozhodnutí racionální a pragmatické. Skoro bych řekl: blaze těm, kdo mají takovou možnost.

S tím volně souvisí to, co řekl Alexandr Vondra při prezentaci programu ODS: ČSSD jde prý jen o moc a usiluje vládnout společně s komunistickou stranou. Hodlá špiclovat lidi, organizovat odposlechy, trestat úspěšné či kriminalizovat své odpůrce a mlátit mladé lidi na koncertech. Představuje hrozbu pro svobodu. (Zaorálek s Paroubkem vzápětí protestovali a žádají omluvu). Na tom, co říká Vondra, něco je (pouze např. nechápu, proč si myslí, že hodlají mlátit mladé lidi jen na koncertech). To, s tím přijde ČSSD, nebude mít mnoho společného s komunistickou diktaturou. Právě proto to může být taky o hodně horší (např. poučenější, efektivnější). Jistě, může, nemusí (může to být taky o něco lepší než minulý režim, záleží na okolnostech). Ale bude to něco o dost jiného, než co jsme zažívali od listopadu 1989 do dneška. Právě proto bych byl rád, kdyby ti, kteří svou soustavnou a významnou účastí v aktivní politice od pádu starého režimu, a k nim pan Vondra patří, mocně přispěli k této potupné koncovce české polistopadové politiky, neskončili jako pan Tůma v nějaké vznešené britské nebo americké instituci, ale pěkně si to tu s námi užili.

A konečně třetí související věc: jak má ČSSD k tomu, aby se takhle uplatnila, blízko. Dnes byl zveřejněn průzkum STEM, pochází z první dekády dubna. Je ho třeba brát s jistou rezervou, STEM má k ČSSD velmi blízko. Ale jeho výsledky se dramaticky neliší od toho, s čím přišly ostatní agentury. ČSSD mírně posílila, ODS výrazněji oslabila. Posílila i TOP09 a Věci veřejné (od VV si ovšem nelze nic slibovat a navíc ztráty ODS nevyváží). Do PS by se už jen jako malý ocásek dostali lidovci. ČSSD by s podporou KSČM v zádech dala dohromady 104 hlasů, což jí bude k tomu, co chce provozovat, bohatě stačit (však on se v případě potřeby ještě někdo přidá). Paroubek je v pasti, malé strany nezíská, radují s v MfD. Podle tohoto průzkumu je nebude potřebovat. Zdá se, že kalkul děkabristů z ODS zatím nevyšel. Nepotvrdilo se, že Topolánek byl žába na prameni stranických preferencí a že jeho odstranění postačí. Na všechno další není už dost času. A odstranění předsedy strany na počátku volební kampaně (byl to vlastně první trumf), protože to zrovna technicky šlo (jeho kolegové měli plné kalhoty, že je táhne do záhuby, akce s „rozhovorem“ pro LUI byla zjevně naaranžovaná), nejspíš měla, jak dá rozum, sebevražednou povahu. Kdyby byl Topolánek setrval, asi by si moc nepomohli. Takhle to zatím vypadá, že si spíš uškodili. A na to, aby všechno napravili, mají velmi málo času. (O tom, jaký byl nebo nebyl podíl Hradních výšin na Sarajevském atentátu II. se jistě během času veřejnost doví více. Prezentaci ODS ukončil Ivan Mládek písní Jožin z bažin, která v poslední době prožila jakousi východoevropskou renesanci. Měl to být tentokrát nekrolog za Topolánka?)

Předseda Věcí Veřejných John začal usilovně přesvědčovat veřejnost, že se nechce ušpinit koaliční spoluprací. Nejen s ČSSD (k níž má po všech stránkách podezřele blízko), ale vůbec s nikým. „Pro nás je klíčové snížit korupci, zastavit zadlužování a provést důchodovou zdravotní reformu“. Je těžké představit si stranu, která by to nechtěla. Paroubek počítá ne snad s nějakou institucializovanou spoluprací s komunisty, ale s tzv. podporou „napříč spektrem“. Johnovy VV budou stranou, které se neušpiní žádnou koaliční spoluprací, jen budou v případě potřeby podporu „napříč spektrem“ poskytovat. Zase něco trochu nového.

Jiří Paroubek prohlásil, že volební prezentace ODS je „dílem z dílny Jaroslava Haška“. O „negativní kampani“ ČSSD vůči ODS platí totéž: narychlo vyrobené antireklamy týkající se Petra Nečase silně připomínají Haškovo angažmá v jakési volební kampani na Vinohradech, kde dělal, jak se dnes říká, PR zároveň sociálním demokratům i národním sociálům (obě strany bojovaly o tutéž parketu). Na jednom zdařilém plakátu byl předseda Národních sociálů Klofáč v anarchistickém širáku a s kulatou bombou v ruce a pod tím nápis: „zvolte mne a vyhodím celé Vinohrady do povětří“. Když se to ještě jenom trochu zestupidní, může to fungovat. Na lidi nezabírají vtipné obrázky ohledně ranního vstávání a návratu Elvise. Chtějí přímou a brutální dávku nenávisti. Je to jako s televizní reklamou. Když je vtipná (např. ta o tatínkovi, holčičce, kradení vánočního stromečku a kňourovi), story vás upoutá natolik, že si pořádně nevšimnete, čeho se vlastně reklama týká. Když je náležitě stupidní (viz různé ty personifikace hypoték), podstata věci vám neunikne.

Volební manažer ČSSD Tvrdík prý rozesílá zprávy o tom, že Miloš Zeman je tragikomickou postavou, jež se snaží vymoci účast v televizní debatě, přičemž každý přece ví, že má kolem čtyř procent. Ty čtyři procenta bych, být jím, nebral na lehkou váhu, mohou Paroubkovi dost chybět.

Sobota 17. dubna: Ústavní soud vyhověl stížnosti invalidního důchodce na současný systém výpočtu penzí, který podle názoru stěžovatele diskriminuje lidi s vysokými příjmy (stěžovatel měl posledních dvaceti letech předtím, než mu byl přiznán důchod třináct tisíc Kč, průměrný měsíční příjem skoro 70 tisíc. Poukazoval na to, že jeho důchod činí pouze 19% jeho průměrného příjmu, zatímco průměrný důchod činí 44% příjmu. Cítil se být krácen ve svých právech. ÚS mu vyhověl a zrušil v příslušnému zákoně dosavadní způsob výpočtu důchodů, ovšem až k 30. září 2011 (odstranění diskriminace přísluší politikům, ponechává jim na to rok a půl času). Základní argument soudu je, že stávající systém absolutizuje princip solidarity a prakticky potlačuje princip zásluhovosti, tedy míru odvádění příspěvku do důchodového systému (lidé kteří vydělávali měsíčně do 10.500, dostávají jako důchod plnou výši té sumy, z výdělků nad tuto hranici po 27 000 už jen 30% a ze všeho nad 27 000 pouze 10%). Princip je tedy podobný kursu, v němž se vyměňovaly peníze za tzv. měnové reformy v roce 1953 (ten byl taky po výtce solidární, pro provedené akci měli všichni s odpuštěním hovno). Rozhodnutí narazilo u prezidenta (ÚS není v této věci kompetentní, nechápe, co je veřejný statek, jde o posun celé naší země a našeho společenského systému někam jinam od parlamentní demokracie). Klausův s stoupenec a předseda ministrany Strana svobodných občanů Mach mluví v MfD, kde ovšem vystupuje jako poradce důchodové komise, ještě určitěji o soudcokracii (oblíbený Klausův termín). Nevlídně ho přijal i předseda ČSSD Paroubek (mluví o tom, že Ústavní soud se tváří jako třetí komora parlamentu, kdyby aspoň, když už Klause papouškuje, ho aspoň výslovně ocitoval). ÚS opatrně podpořily ODS a TOP09. Za prezidenta se postavili novináři ofouknutí větrem z hradních výšin. Tak třeba Martin Weiss píše o tom, že ÚS má sice pravdu v tom, že náš důchodový systém je vychýlený v neprospěch občanů s vyššími příjmy, což vidí každý, kdo se na něj podívá. Jistě, ale právo a povinnost Ústavního soudu je na to upozornit a v rámci svých možností moment nespravedlivosti ze zákonů eliminovat, pokud je v rozporu s Ústavou. To, že výše důchodů se stanovuje politicky, na základě toho, co lidi čekají a na co máme, a že vyměřovací formulky se tomu přizpůsobí, se v demokratickém státě smí dělat odtud až potud, a ÚS a soudy vůbec jsou tu od toho, aby nezavládl všeobecný pragmatismus podle hesla „co lidi čekají a na co máme“. Prý jsme vychováváni v pocitu, píše pan Weiss, že čím víc práv máme, tím je náš život kvalitnější a zajištěnější. Ve skutečnosti jsme daleko skromnější: chceme jen určité záruky k tomu, aby s námi různí syčáci s námi nemohli podle hesla „co lidi čekají a na co máme“ zametat úplně podle své libosti. Člověk proti nim musí mít ve chvíli tísně možnost odvolání. Tím se liší demokracie od různých autokratických systémů, které, jak víme, se dovedou docela pěkně schovávat za „lidi“. Ústavní soud udělal to, co měn, upozornil na nedůslednost v zákoně a v rámci své kompetence stanovil, že má být napravena. Jak, to je problém těch, kteří se odvolávají na „lidi“ (dřív se říkalo „lid“, resp. „pracující lid“). Že jsou tu určité limity a že kvůli spravedlnosti není možné zbourat zeměkouli, je jasné. Ale taky není možné se na to předem vyčůraně vymlouvat. (Rozhodnutí ÚS nebude mít retroaktivní účinek a neplyne z něho, že by se měly měnit penze již vyměřené. Generální sekretář ÚS ovšem nevylučuje, že zde může vzniknout pro zákonodárce problém.). Penzijní reforma je ovšem problém nad problémy v jednom ohledu. Současné průběžné pojištění větší spravedlivost v důchodech velmi komplikuje. Nemohu se ale zbavit dojmu, že všechny formy spoluúčasti pojištěnců vyžadují takovou důvěru v (současný) stát, kterou na základě historických zkušeností z posledních sta let může u nás sotvakdo mít. Jako laik bych použil formulaci: jediná možnost je všechno honem vybrat a hned rozdělit, dokud to někdo neukradne. Překonat tuto nedůvěru bude nesmírně těžké.

Spor o kocoura Mikeše končí smírem, píší v LN. Zřejmě se organizace Roma Realia, která protestovala, polekala zuřivé reakce české veřejnosti a nesouhlasu dalších romských spolků (mám dojem že těch spolků je příliš moc na to, aby mohly být opravdu silné a aby je tedy někdo mohl brát vážně). Mně se ten smír zase až tak úplně nezdá. Pan Miko (předseda Roma Realia), který podal stížnost, to sice pořádně přepískl, to se společenstvím postiženým emancipační horečkou stává, ale že by tu nebyl jakýsi reálný problém, to bych si říci netroufl. Viz náš zítřejší komentář.

V rozhovoru s Danielem Kaiserem říká polský historik Andrzej Nowak mj., že Baracku Obamovi „se loni úspěšně podařilo urazit velkou většinu Poláků … tím, že svoje rozhodnutí odstoupit od protirakletového deštníku zveřejnil 17. září, v den 70. výročí sovětské agrese.“ Je mi líto, každý den je nějaké výročí. Rozhodutí prezidenta Obamy je možné jistě kritizovat, ale věcně, a ne podle toho, v jaký den bylo proneseno. To dělají zamindrákovaní hlupáci, kteří, jakmile si někdo troufne udělat něco, co jim nejde pod nos, hledají záminku, proč se urazit. Ostatně, když už se chtějí urážet, mají Poláci věcně právo zlobit se na nás Čechy. Ten projekt jsme zhatili my, tím, že se drtivá většina českého obyvatelstva s populistickou rusofilní levicí v čele - a nikdo mi nevymluví, že za mohutné podpory z Moskvy, která neměla jen čistě spirituální charakter - proti části projektu (radaru v Brdech) postavila, takže premiér Topolánek se již připravenou smlouvu vůbec neodvážil parlamentu předložit (a 17. září to prosím nebylo, což na věci nic nemění). A bez radaru systém nemá smysl. Pan Nowak dále píše: „Dokud bude Rusko účelově vyzdvihovat zvláštní vztahy s Německem na úkor států mezi nimi, není narovnání mezi Moskvou a Varšavou možné. To je od pana Nowaka velmi pěkné, jej je třeba to doplnit: a pokud bude Varšava soustavně a drze provokovat Německo (demokratické, na rozdíl od Ruska), musí se smířit s tím, že každá německá vláda bude v pokušení dohodnout se přes jejich hlavy s Rusy.

Pondělí 19. dubna: V Právu píšou, že se na Facebooku šíří rasismus a policie je proti tomu bezmocná. Jak by nebyla. Internet je nesmírně užitečná věc, ale jako každá nesmírně užitečná věc má své stinné stránky. Diskuse na internetu nabízejí lidem anonymitu. Mohou vyjadřovat své názory, aniž by se k nim museli osobně přihlásit a ručit za ně. To vede k velkému nárůstu nezodpovědnosti, sprostoty a chrapounství. S anonymitou na internetu by bylo třeba nějakým způsobem bojovat, jinak se z něho stane žumpa a z lidí postupně dobytek, protože si zvyknou, že za názory se neplatí. Jen nevím, nejsa specialistou, zda a do jaké míry to vůbec jde. Zatím se tu totiž otvírá prostor zcela zvláštní činnosti: terorismu hubou.

S nálezem Ústavního soudu o výpočtu důchodů nesouhlasili dva jeho soudci (podobně jako s nálezem ohledně předčasných voleb, jeden, Jan Musil, nesouhlasil v obou případech) a dali k dispozici svá odlišná stanoviska. Obojí, nález i stanoviska, je k dispozici na internetu. Připadá mi zvláštní, že dr. Musil kritizuje ÚS za to, že v tomto případě porušil princip zdrženlivosti a rezignace na provozování politiky, a zároveň varuje, že v tak nesmírně citlivých otázkách, týkajících se rozpočtové politiky a problematiky sociální stratifikace, musí být postupováno mimořádně zodpovědně. ÚS jako každý soud má problematiku posuzovat s hlediska spravedlnosti. Pokud jde o rozpočtovou politiku, je to problém exekutivy, a kdyby se do ní pletl, porušil by zásadu rezignace na provozování politiky.

Kuchař Pohlreich, který provozuje populární kulinářský pořad „Ano, šéfe!“ dostal od mravnostní cenzury (Rady pro rozhlasové a televizní vysílání) doporučení vyvarovat se vulgárních výrazů (pořad jsem upřímně řečeno nikdy neviděl, myslím však, že pro to, co chci napsat, nemá jeho shlédnutí či neshlédnutí žádnou relevanci). Kuchař po „ocenění“ totiž k věci prohlásil: „Pokud ode mne někdo bude chtít program v tomto formátu (jako dosud, bd), pak to budu dělat. Když ne, mohou to zakázat. Je to v pořádku.“ Myslím ,že je to věcné stanovisko, jen s tím, že je to v pořádku, si nejsem úplně jistý: nevybočuje RRTV náhodou tu a tam tak trochu z toho, co je garantováno Listinou základních práv a svobod (svoboda projevu)?

Poláci se v neděli v Krakově rozloučili se zesnulým prezidentem Kaczyńským a jeho chotí. Smutečního obřadu se zúčastnil Václav Klaus a na okraj ostře kritizoval evropské a zejména bruselské politiky za to, že se pohřeb kvůli omezení letecké dopravy vynechali. Tématu se týká naše glosa. V Právu píší, že se do Krakova překvapivě nedostavili politici z Maďarska. Nevím, jak na to přišli, není to pravda. V Krakově byl prezident Sólyom, premiér Bajnai i vítěz voleb a příští premiér Orbán. Že by na pohřeb polského prezidenta nepřijeli nejvyšší maďarští státní činitelé, je stejně nepravděpodobné, jako že by se pohřbu slovenského prezidenta nezúčastnili ti čeští.

Jakýsi polský přívrženec PiS se domnívá, že by se Jaroslaw Kaczyński měl ucházet o prezidentský úřad, „Viděl bych v tom paralelu s dynastií Kennedyů.“ Ten mu přeje pěkné věci.

„Člověk nemusí mít velkou fantazii,“ píše dnes v LN Luboš Palata, „aby si dovedl představit, že někdo z rozhodujících lidí na palubě polského vládního speciálu může být označen za toho, kdo nese zodpovědnost za téměř sto mrtvých. Co by s polským národem udělalo, kdyby touto osobou byl sám prezident, pochovaný do panteonu národních hrdinů na krakovský Wawel, to si lze jen ztěží představit.“ Z toho plyne, že pokud by tomu tak bylo, muselo by se to zatlouct. Problém je, že pokud tomu tak je, vědí o tom pochopitelně taky Rusové a mají na polské politiky a zvlášť na PiS, pořádně účinný instrument nátlaku. Nehledě na to, že by to stejně dřív nebo později prasklo.

Podle agentury STEM je nejpopulárnějším politikem v ČR Radek John. Není divu, zatím ještě nic neudělal, jen vynalézavě a podlézavě sliboval, takže každý nespokojený si do něho může promítnout své zmařené naděje. Kdybychom byli větší země, mohl by dostat Nobelovu cenu jako Barack Obama – ale musel by to stihnout do konce května.

Úterý 20. dubna: ODS poté, co neproběhla žádná velká personální změna ve vedení (spokojili se svržením Topolánka) zřejmě provádí kompenzaci v pražské organizaci. Bém a první místopředseda Klega zůstali na svých místech, změny ve straně mají simulovat tři vyhození místopředsedové: starosta Prahy 5 Milan Jančík (považovaný všeobecně za symbol „kontroverzního“ politika) a Bémovi stoupenci Chalupa a Janeček. (Všichni odmítli rezignovat a byli hlasováním sesazení). Nakolik se tím těsně před volbami zlepší celkový obraz ODS v Praze (zatím to vypadá, že ztrácí na TOP09), je otázka. Odvolaný místopředseda Janeček je poslanec PS, on i Chalupa do PS kandiduje v květnových volbách. Jde tedy jen o jakési stěhování duší. A Jančík pochopitelně zůstává do podzimu starostou. Důsledně tedy vymetli zatím jen s Topolánkem. Ten není nic.

Jako by to chtělo zdůraznit, zařadilo ho STEM do popularity politiků v dubnu 2010 (formálně byl do 13. 3. předsedou ODS, byl ale fakticky svržen už 1. dubna). Skončil pochopitelně poslední, dvacátý druhý (předseda KSČ Filip je třináctý). Nepřipadá mi to úplně korektní, ale pan Nečas a Klausovi přívrženci v ODS mohou mít radost.

Pan Mitrofanov lobuje v Právu (v tom nejlepším slova smyslu, ovšem) za lepší vztahy s Ruskem. Svůj dnešní komentář k polsko-ruským vztahům uzavírá slovy: Jestliže… dojde k polsko-ruskému smíření, zůstaneme s naším resentimentem vůči Moskvě v izolaci. Spojenectví by pak bylo k nalezení jen v Pobaltí či v Gruzii“ (zde je použit tzv. pluralit majestaticus, pan Mitrofanov samozřejmě žádný resentiment k Moskvě nemá). To je něco, co Moskva (mimo jiné) sleduje. Ale jednak ještě není všech dnů konec, jednak jsou tu i další země regionu (Maďarsko), a jednak v roce 1938 jsme byli taky v izolaci. Mělo by tedy jít o to, jak se z izolace dostat, abychom přitom nebyli našimi slovanskými bratry z východu po jejich způsobu sežráni. Jenže na ty úvahy je trochu pozdě, pan Paroubek nám cestu z izolace zařídí, až si ho koncem května zvolíme.

ČSSD povede tři centrální kampaně: jednu má na starosti předseda Paroubek, další Michal Hašek, tu poslední bývalý eurokomisař Vladimír Špidla. Na Špidlu je smutný pohled. Jistě vidí, že Paroubek dělá přesně opačnou politiku než kdysi on a že mu jeho styl nevyhovuje (když se ho na to druhé v rozhovorech ptali, kroutil se jako žížala, snad si proboha nemyslí, že si toho Paroubek nevšiml!). Přesto mu teď, když se Paroubkovi jako kdysi Zeman hodí, stejně jako Zeman posluhuje. Co si z toho vyvodit jiného, než že svou někdejší politiku vzdal. Možná si myslí, že prozatím a z taktických důvodů. Jenže takovéhle prozatím neexistuje.

Jiří Proubek je nejen nejlepší řečník, ale taky nejlepší publicista. Dokázal to opět dnes v Právu. Dává za uši Ústavnímu soudu kvůli nálezu ohledně Zákona o důchodovém pojištění. Zapomněl jen dodat, že až vyhraje volby, zruší ho (ne ten zákon, ale Ústavní soud). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér Fischer jmenoval Michaela Kocába vládním zmocněncem pro lidská práva (toho předchozího, Jana Litomiského, vyhodil). V LN to komentují citátem z jedné papalášovy písně z doby, kdy ještě papalášem nebyl: „a ještě jednu vlastnost měl, že byl splachovací, Jedněmi dveřmi ho vykážou, už druhými se vrací…“ (píseň se jmenuje Snaživec). K tomu je nadbytečné cokoli dodávat.

A ještě jeden citát z pera nejlepšího českého publicisty Jiřího Paroubka, tentokrát z LN: (doplním ho zítra, LN to ještě neuvolnily, až o půlnoci, a jsem líný to opisovat, je to dlouhé). Tentokrát je to bohužel výstižné, pan Nečas si to tak říkajíc vykoledoval.

Středa 21. dubna: i podle nejnovějšího průzkumu CVVM to vypadá, že výměnou předsedů si ODS zatím příliš nepomohla. Obě velké strany tratily (ČSSD 2, ODS 3%), odstup mezi nimi je 30 ku 22,5%. Mírně přibraly nejen TOP09 a Věci veřejné, ale taky komunisté, nepatrně tratili lidovci a zelení (a drží se neustále pod pětiprocentní hranicí). Pokud by volby dopadly takhle, získal by nejspíš v PS mírnou, ale dostačující převahu rudý blok. Občanskou část politického spektra zasáhl pokračující rozval ODS, mnoho hlasů by spadlo do koše pod 5% hranicí, další by dostala zcela nečitelná a populistická strana Radka Johna, jejíhož lídra dnes v LN Mnislav Zelený-Atapana celkem přesvědčivě přirovnává k Hugo Chavezovi (pan Atapana jako indiánský náčelník jihoamerickým záležitostem nepochybně rozumí). Je zajímavé, že poté, co se v době ruského záboru zkřížila česká vyčůranost s ruskou imperiální chtivostí, vzniklo u nás něco, co se v mnoha ohledech nápadně podobá Latinské Americe.

Šéf VV John zahájil výstřelem z kašírovaného děla útok proti „dinosaurům“ v politice. Chce je vyhnat ze Sněmovny. Pozoruhodné je, že jedním z objektů nového odsunu je svržený předseda ODS Topolánek, který v Sněmovně nesedí a nikam nekandiduje (čeští Jánošíci mají v oblibě disciplínu „tanec na politických mrtvolách“), kdežto na pana Nečase tak nějak zapomněl. Možná je to tím, že si VV scénář startu své volební kampaně psala někdy před měsícem, kdy všechno bylo ještě jinak.

ODS v Praze, po čistce ve vedení městské organizace, prý počítá s tím, že udělá koalici s TOP09 a VV. Mohlo by se ale ukázat, že TOP09 a VV nebudou ODS ke koalici potřebovat.

Podnikatelé v Česku činní prý uvažují v případě vítězství ČSSD o odchodu svých firem do zahraničí (kvůli očekávanému zvýšení daní). Na odlet do teplejších krajů se chystají i významní státní činitelé. Naznačil to odstupující guvernér ČNB Tůma a nyní i premiér Fischer (má přislíbené místo viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj). Je to jistě pragmatické řešení. Trochu těm lidem závidím. Ale jen trochu.

Něco se u nás ovšem vylepší: školy budou nově učit děti etice. Ze začátku jen tak nějak na zkoušku. Až se stane ministerským předsedou Paroubek, pověří napsáním nové učebnice etiky dr. Ratha. Protože režim pana Paroubka se bude vyvíjet, napíše pak někdo po čtvrtstoletí učebnici etiky s lidskou tváří, a za jednačtyřicet let (v roce 2151) vznikne učebnice revolučně sametová. Problémům vyučování etice se věnuje naše dnešní glosa.

Martin Weiss se v LN zamýšlí nad pojmem „obyčejní lidé“, jimž se chce věnovat ČSSD. Mluví o nechuti českého člověka ke krajnostem (spodina, dělnická třída, elita, k nim se nikdo rád nehlásí). Ale „obyčejní lidé“ nejsou přece u nás nic nového: jen se jim dřív říkalo pracující (případně poctiví pracující, což nemělo znamenat, že jsou též pracující nepoctiví, nýbrž že základní vlastností pracujícího je poctivost). Pracující není ani spodina, nemusí být ani dělnická třída, elita ovšem tak trochu je, ale je to elita velmi početná a hlavně o svém elitním charakteru nemusí mluvit. Takže, třeba se pan Paroubek po volbách nakonec ještě prokouše zpátky od „obyčejných lidí“ k „poctivým pracujícím“.

Čtvrtek 22. dubna: I ČSSD má teď svůj skandál. Předseda Poslanecké sněmovny Vlček se zapletl do dvou malérů: především tvrdil, že nezná jakéhosi pana Vrtala, za jehož 25 milionovou dotaci úspěšně loboval. Navíc dotace byla údajně určena na něco jiného, než na co ji pak dotyčný použil. A za druhé vrátil svému bývalému asistentovi dluh 1,1 milionu korun v papírovém pytlíku, ačkoli zákon o praní špinavých peněz už tenkrát vyžadoval, aby se sumy nad půl milionu platily bezhotovostně. Popřel zároveň, že by si od dotyčného půjčil dalších 2,5 milionu korun (to je velká nevýhoda, mít tak solventního asistenta, mohou vzniknout strašlivá podezření). Ve skutečnosti Vrtala znal prostě proto, že mu dělal poradce. Vlček nejprve na tiskové konferenci za přítomností dvou dozorců, pp. Urbana a Tvrdíka, z papíru přečetl omluvu za to, že se pokusil „bezdůvodně popřít“ svou známost s Vrtalem (není těžké dojít k závěru, že to zase až tak bezdůvodné nebylo, formulace je velmi srandovní), a prohlásil, že za 25 milionů nelobboval, jen doporučil Ministerstvu financí, aby ji poskytlo (rovněž zábavné). Pokud by kontrola Ministerstva financí ohledně 25 milionů dopadla špatně nebo by se soudně prokázalo, že dvouapůlmilionová půjčka je platná, vyvodí z toho osobní zodpovědnost. O formě vrácení milionové půjčky nebyla řeč. Pak oba dozorci Vlčka vyhnali (předem prohlásili, že dotazy novinářů nepřipadají v úvahu) a pan Urban se k Vlčkovu prohlášení vyjádřil v tom smyslu, že je to slovo chlapa. Vlček však odpoledne o své újmě ještě přiznal, že vypůjčené peníze (milionovou půjčku) vrátil v hotovosti v dobré víře, oklamán právními experty. Tím přiznal, že překročil zákon, a voda se nad ním zavřela. Odpoledne oznámil na mimořádném grémiu ČSSD, že rezignuje na funkci předsedy sněmovny (hned), poslance (ke konci měsíce) a lídra kandidátky do PS v Olomouckém kraji. Jeho rozhodnutí oznámil veřejnosti předseda Paroubek, prohlásil ho za projev mimořádné zodpovědnosti a statečnosti a vyzval k odstoupení vedení ODS, místopředsedu TOP09 Kalouska a celou stranu Věci veřejné. Škoda, že nevyzval k odstoupení všechny. Celá věc je prý známa „celou dobu“ a o tom, že se vytáhne šest týdnů před volbami prý rozhodl dobře víme kdo (v tisku bylo vysloveno podezření, že pan Paroubek má na mysli Ivana Langera, ale to jistě ne, že). Aféra je pro ČSSD a Paroubka nepříjemná, ale ne až tak moc: jmenování Vlčka předsedou Sněmovny bylo v létě roku 2006 nouzové řešení, Rozbíhala se jednání s ODS a Paroubek doufal, že by se mohl stát premiérem (vybrali si Vlčka jako naprosto neškodného outsidera). Když to nevyšlo, byl by Paroubek rád Vlčka vystrnadil a ulebedil se na jeho místě, jenže Vlčkovi se tam zalíbilo a Topolánek neměl důvodů Paroubka podpořit. Vlček mu byl tak trochu vděčný a občas to dal najevo, takže Paroubek ho měl rád, jak praví v klasickém díle české literatury Josef Švejk, jako pazdero někde (čtenář si správné slovo jistě doplní). Je jen otázka, nakolik malér ovlivní preference: vsadil bych se, že ne moc. Když už se někdo rozhodne volit Paroubka, takovéhle detaily ho zajímat nebudou.

Jakýsi Michal Babák podle dnešního Práva prohlásil, že mu solidní druhé místo na jihomoravské kandidátce Věcí veřejných zajistil fakt, že stranu sponzoruje. ČSSD rozhořčeně protestuje, předseda John jí to vysvětlil: pan Babák je především charismatická osobnost: kdyby žádné peníze nedal, byl by taky na tom místě, a kdyby nebyl charismatický, neocitl by se tam přes sponzorování. Pan Babák si to tedy pojistil: nejen že má charisma, ale taky prachy. Ideální kombinace. Antonín Rašek cituje ve svém komentáři jiná slova pana Babáka: „Na rozdíl od těch, kteří peníze nemají, mám výhodu být poctivý.“ Jinými slovy, člověk musí mít prachy, aby si mohl dovolit být poctivý. Z toho plyne, že nejdřív je třeba peníze získat, a protože ten, kdo potřebuje peníze získat, je nemá, plyne z toho, že také nemá výhodu být poctivý. Až jich nepoctivě nabude, může si konečně luxus poctivosti dovolit. Děs a hrůza.

Jakési maďarské ochotnické divadlo v obci Klasov u Nitry vydalo (v maďarštině i slovenštině) pozvánku na své představení. Součástí maďarského tetu bylo pár veršů z nějaké básně, ty do slovenštiny přeloženy nebyly. Tím byl porušen jazykový zákon. Věcí se teď zabývá slovenské ministerstvo kultury. Věřím, že obec nebude vypálena jako Lidice.

Francouzská vláda chce zákonem zakázat, aby ženy nosily na veřejných místech oděvy plně zakrývající hlavu a tělo. Jde především o burku. Francouzský prezident na zasedání vlády prohlásil, že „ty oděvy jsou na újmu důstojnosti žen“. Myslím, že to nemůže být důvodem k zákazu: pokud to dotyčná tak nepociťuje, nikdo ji nesmí vnucovat své představy o důstojnosti. Důvod k zákazu je, že se tak může maskovat terorista. Žijeme v době jakéhosi výjimečného stavu, proti němuž byla studená válka věcí takřka idylickou (na té správné straně železné opony, ovšem).

V jednom katolickém kostele v Budapešti nepustil farář k přijímání kandidáta na poslance za socialisty. Žádná církev by se neměla takhle plést do politiky, demokratický stát je sekulární stát (i když je důležité, že jeho nosnou silou musí být věřící lidé).

Jiří Přibáň cituje v příloze Práva Salon Karla Loewenasteina, podle něhož prý demokracie nemůže v podmínkách moderní masové společnosti přežít, nebude-li schopna sebeobrany. Demokracie ve skutečnosti nemůže přežít bez demokratů. Tam, kde se nedostává demokratů, nejsou pendreky k ničemu. A sám píše: „i dnešní evropská pravice se často cynicky domnívá, že extremisty může ignorovat a případně oslabit tím, že jim v nejhorším případě nabídne podíl na vládnutí.“ Já mám spíš zkušenosti s levicí, která se cynicky domnívá, že komunisty může oslabit tím, že jim v nejhorším případě nabídne podíl na vládnutí. Několik podobných stupidních úvah jsme měli příležitost číst i v komentářích Práva.

V LN píší, že premiér Fischer se o místo v Evropské bance pro obnovu a rozvoj ucházel velmi úporně (dosvědčují to ovšem „důvěryhodné zdroje, které si nepřejí být jmenovány“, tj. „politické špičky napříč stranami“). To je zneklidňující. Je situace opravdu tak zlá, že je nutné prchat za každou cenu?

Pátek 23. dubna: ČSSD se podařilo obrátit aféru Vlček aspoň částečně ve svůj prospěch: řešení bylo rázné a rychlé. Když včera večer předstoupil již exkomunikovaný hříšník ve společnosti přátel z sociálně demokratické inkvizice před novináře, již bez odznaku cti (oranžová šála a růřice)), bylo zjevné, že je s ním konec. Paroubek oznámil jeho rezignaci a Vlček ji pak jednou větou potvrdil. V krátké pohřební řeči pak Paroubek ocenil rezignaci jako akt státnické vyspělosti, z níž by si měli vzít příklad všichni političtí konkurenti ČSSD, kteří jsou taky zralí na odstoupení. Techniku takového vykopnutí potížisty, které vypadá jako bleskové, i když ve skutečnosti zase úplně bleskové není, ovládá ČSSD dokonale.

Taky se ukázalo, že se pomalu obnovují bezproblémové vztahy mezi Hradem a ODS a pan prezident už zase za svou stranu nenápadně lobuje. Prohlásil, že se předseda PS více a více zaplétal do podivných historek a rezignace byla jediným možným východiskem. Vlček neodchází jen tak na první ťuknutí, jeho rezignace byla výsledkem určitého procesu.“ Nechápu, proč se do věci má prezident plést, není to jeho problém.

„Naštvaní voliči na internetu“ vyzývají: bořte stranické kandidátky“. Je třeba zmobilizovat slušné lidi, což jsou zjevně všichni kromě těch na kandidátkách. Zkorumpovaný estabishment by měl odejít do důchodu. Baše příští poslance nebudeme volit, ale losovat. Tí se do parlamentu dostanou lidé neposkvrnění politikou a všechno půjde hladce. Jako za Husáka. Tenkrát stačilo umět na povel vzpažit, teď je to složitější, je nutné ovládat hlasovací zařízení. Vyložené oligofreniky bude proto nutno nahradit schopnějšími (opět losováním). Losování je nejdokonalejší projev přímé demokracie. Bude jen zapotřebí dát dohromady dohlížející aparát. Protože losování probíhalo i za totáče a nemělo v drtivé většině ideologický charakter, je tu jakási tradice a kontinuita.

Václav Havel napsal pro MfD program jakési virtuální strany, o niž by usiloval, kdyby byl o čtyřicet let mladší. Program, se zase až tak neliší od toho, co o politických stranách psal a říkal sám po převratu. K tématu se vrátím, pokud mi zbude čas (jsem v neděli časově zaneprázdněn), je to důležité.

Michal Musil srovnává Vlčkův případ s Ivanem Langrem (a jeho údajnými vazbami na Mrázka). Případ Langer vygenerovala MfD a od Vlčkova se velmi liší. Vychází z rozhovoru (podloudně uzmutého policii) mezi Mrázkem a podnikatelem, který Langera znal, a Mrázek o Langerovi mluvil jako o Íčku. Nechápu, jak si někdo může myslet, že je to nějaký důkaz. Z rozhovoru vůbec nelze vyvodit, že s Mrázek s Langerem znali. Jak mohl Langer ovlivnit to, jak ho bude Mrázek v rozhovoru s někým třetím nazývat? A proč z toho, že mu říká Íčko vyplývám, že se osobně znali? To je nehorázně drzá spekulace. Z rozhovorů zveřejněných v MfD nevyplývá, pokud jde o Langera, vůbec nic, kdežto Vlček se přiznal, že porušil zákon, a přiznal se, že vědomě popřel, že zná svého asistenta (tj. jednoduše řečeno lhal). Pokud chce MfD Langera dostat (Klaus má na něj nejspíš žízeň), bude muset vyštrachat něco jiného a přesvědčivějšího. Nejsem stoupencem pana Langera, jen upozorňuji, a to už dlouho, že to obvinění stojí na písku. Je tom stejné jako případ Topolánek. Úporné lhaní, pokud se dělá vytrvale, může vypadat jako pravda. Ale jenom chvilku.

Sobota 24. dubna: Johnova strana Věci veřejné obohatila volební kampaň o nový nápad: šest kandidátek se nechalo nafotit pro propagační kalendář způsobem, jaký je obvyklý pro časopis typu Payboy. Na jednu stranu je třeba panu Johnovi a jeho týmu pogratulovat (která jiná česká strana si to může dovolit!), na druhou stranu je nutné zaregistrovat, že pan John, který některým dobře obeznámeným odborníkům připomíná Hugo Cháveze, kdežto jiní by sáhli spíše k příkladům z jižní Evropy v době po první světové válce (příklady nejsou od sebe tak daleko, jak by se na první pohled zdálo), obohatil tuto formu politiky o nový rozměr. Viděl jsem před časem v televizi jakousi bondovku (respektive viděl jsem jen její poslední třetinu, mám málo času a na zábavné filmy se dívám výjimečně), kde bodyguardy představoval dobře secvičený tým děvčat podobných těm z kalendáře pana Johna. Zbývá tedy už jen obléct je do černých košilek a náležitě je vyzbrojit.

Miloš Zeman doporučuje vymést čubčí syny z politiky. Na jeho místě bych byl opatrný, heslo by se mohlo snadno obrátit i proti němu samému.

Senát vyzval Radu Ústavu pro studium totalitních režimů, aby si nechala udělat odbornou právní analýzu, zda nový ředitel splňuje zákonem stanovené podmínky spolehlivosti a bezúhonnosti. Je ovšem problém, nakolik může Senát podle zákona zasahovat do práce Rady (může jí asi dávat nezávazná doporučení, to může každému). Rada si Pernese zvolila a zvolila by ho kdykoli znovu. O tom, zda byl v případě volby Pernese porušen zákon, by (snad) měl rozhodnout Ústavní soud. Pernes zatím nemá ještě ústav plně pod kontrolou, na veřejnost pronikla informace o tom, že sponzor ČSSD Melich spolupracoval s StB (údajně samozřejmě, jinak se s StB nespolupracuje). Pan Pernes se rozzuřenému Paroubkovi omluvil s tím, že nové vedení ÚSTR usiluje profilovat tuto instituci jako nestranickou. Pokud tomu dobře rozumím, tak kdo je napojen na nějakou stranu (zvlášť když je dost silná) bude hájená osoba. Ostatní mají smůlu. Vstupujte do ČSSD! Petr Uhl píše dnes v Právu ironicky, že Ústavní soud kdysi zamítl návrh poslanců ČSSD na zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů drtivou většinou 8 ku 7. V té souvislosti je dobré připomenout, že pan Žáček byl v radě ÚSTR odvolán rovněž drtivou většinou 4 ku 3.

V rozhovoru s předsedou Ústavního soudu Rychetským mu dvě dámy, co s ním rozhovor dělaly, předhazují: „Jak se ubránit podezření, že soudci tak trochu mysleli i na vlastní důchody? Při jejich příjmech i věku?“ To ovšem můžou vytknout v téhle společnosti skoro každému, kdo má nějaké rozhodovací právo. Podle paní Adamičkové a Königové by bylo nejlepší, kdyby o výši důchodů rozhodovali houmlesáci: ty nikdo nemůže podezírat z podjatosti. Kdo chce podezírat, vždycky si nějaký klacek najde.

Polský publicista Domoslawski z Gazety Wybroczej obhajuje svého kolegu Kapuscinského, který za totáče spolupracoval s polskou komunistickou rozvědkou: choval se prý k tehdejšímu Polsku jako ke své zemi, své vlasti. Novináři jsou samozřejmě povinni držet se od rozvědky co nejdál, píše, ale je třeba pamatovat, žer v dobách studené války novináři obou stran železné opony spolupracovali s rozvědkami… To je neuvěřitelná blbost a drzost. Především není nejmenší důvod, proč by se novináři měli držet co nejdál od rozvědky své vlasti. Jenže „Polská lidová republika“ byla ruská kolonie, polská bolševická rozvědka byl útvar v rukou ruské koloniální správy a sloužil záměrům ruské koloniální správy. Je mi líto, ale pokud s ní pan Kapuscinski spolupracoval, byl vlastizrádce, zrovna tak jako ti, co s naší bolševickou rozvědkou (my jsme taky byli ruská kolonie) spolupracovali tady. Pan Domoslawski se dvacet let po konci studené války staví do pozice nestranného sudího, který má rozsoudit „obě strany železné opony“. Jenže ne jedné straně byly svobodné demokratické země Západu a na druhé ruská koloniální říše, která si říkala SSSR as vládl v ní zrůdný bolševický režim, a tzv. PLR byla jednou z jejích držav. A kromě toho: nevím, jak to bylo v Polsku, ale u nás „v době studené války“ spousta novinářů nesměla provozovat svou profesi, takže nejezdila po světě jako pan Kapuscinski a nekamarádila se s nejrůznějšími bandity a teroristy typu Che Guevary.¨

V LN spekulují o tom, zda ČSSD nenastražila předsedovi PS Vlčkovi past, aby ho mohla stranicky zlikvidovat. Nejde mi do hlavy, proč by si k takové akci zvolili vrcholící předvolební kampaň, zvlášť když po vyhraných volbách by s panem Vlčkem mohli pohodlně zamést.

Luboš Palata píše v LN, že Budapešť prý vypadá jako před deseti či dokonce dvaceti lety, je tu prý vidět chudoba a zanedbanost. „Tolik olysalých omítek, padajících balkonů, lešení a umolousaných výloh jako v Budapešti jen tak neuvidíte.“ Jezdím do Budapešti pravidelně víc než čtvrtstoletí a mohu s klidným svědomím prohlásit, že pan Palata lže. Budapešť má jediný problém: je příliš velká na tak malou zemi jako je Maďarsko (Maďarsko má skoro stejně obyvatel jako ČR, Budapešť byla ještě před časem o něco větší než Vídeň, má skoro dva miliony obyvatel). Navíc toho byla velmi poničena ve válce a v revoluci 1956. Její obnova probíhá pomaleji, nebyla před rokem 1989 srovnatelná se Západem, jak by se mohlo z Palatova textu zdát, a je na tom dnes o mnoho lépe než před změnou režimu: mezi Budapeští a Prahou není žádný dramatický rozdíl. Z Palaty mluví nesnesitelná česká nadutost.

O Maďarsku píše (o hodně rozumněji než Palata) v LN i Gabriel Sedlák. Nechápu jen proč on (a dělá to nejen on) říká Jobbiku „náckové“. Jobbik je extremistická nacionalistická strana (jako např. u nás Národní strana). Ale nehlásí se o odkazu Adolfa Hitlera ani k nacistické ideologii. Mluvit hned u každého extremistického uskupení o „náccích“ mi připadá trochu přepjaté.

České noviny se věnují osobě a dílu Niklase Franka, syna „generálního guvernéra“ okupovaného Polska za druhé světové války Hanse Franka. Lidem jako je pan Frank nezávidím, musí to být strašné, být synem válečného zločince. Hlavně proto, že se to, co je o otci veřejně známo, se dostává do přímého a tvrdého konfliktu s příkázáním „cti otce svého a matku svou“. Chápu, že někteří takto postižení lidé o tom zásadně odmítají mluvit - protože v podstatě nikomu nic není do toho, jak se člověk s tak hrozným problémem vypořádá. Nemohu se ale zbavit podezření, že pan Frank (a není nejspíš sám) si z toho udělal živnost. Tato směs fanatismu, exhibicionismu a pragmatismu mi připadá jednak typicky poválečně německá a jednak poněkud odpudivá.

Pondělí 26. dubna: ODS ztrácí členy, zní titulek v Právu. Ze zprávy vyplývá, že ztrácí členy na Ústecku (kde se odehrávala slavná velrybářská akce). Jinak členství stagnuje, ČSSD získává, přesto má ODS asi 31 tisíc členů, ČSSD 24 tisíc. Je to v obou případech málo, funkční a nemanuipulovatelná politická strana by u nás měla mít kolem 80 000 členů. Lidé ovšem politickými stranami pohrdají a nic, co by je mohlo v politickém životě nahradit, nevynalezli (utopické představy o „občanské společnosti“ vzaly za své v spektakulárních krátkodechých akcích jako byla televizní revoluce nebo Děkujeme odejděte). Velký úpadek členské základny prožívá KDU-ČSL (v roce 1998 ještě šedesát tisíc, dnes 36 tisíc, průměrný věk 63 let), a taky KSČM (66 tisíc členů, úbytek za poslední rok 5 tisíc, průměrný věk 70 let – požehnaná společnost, tam bych byl členem v nejlepších letech, bohužel smrt stářím, ve společnosti normální věc, se v takovém kolektivu mění ve smrtící epidemii, proti níž není léku).

Volby v Maďarsku dopadly podle očekávání, Fidesz utrpěl zdrcující vítězství. Čeští komentátoři, zejména Luboš Palata, mohou dát průchod českým mindrákům vůči Maďarsku (dobře víme, že se naše politická reprezentace vůči té zemí dvakrát zachovala víc než nekorektně a snažíme se to dosti hnusným způsobem maskovat drzými řečmi), přesto výsledky posledních voleb nejsou nic, z čeho vy mohli mít Maďaři radost. Opozice v podstatě na čtyři roky vzala za své. Ústavní většina je vymyšlena proto, aby se o ústavě a jejich změnách muselo rozhodovat v širším kontextu, než je vládní strana nebo vládní koalice, tahle zásada ztrácí dnes v Maďarsku smysl a moc mne zajímá, jak se s tím Fidesz vypořádá (pokud ústavu opozici prostě nadiktuje, hrozí, že příští volby mohou vzhledem ke zklamání voličů dopadnout úplně obráceně a bude následovat revanš). Má se však Fidesz dohadovat o změně ústavy s Jobbikem? Vyhrát v politice je dobré, vyhrát moc znamená problém, aspoň v demokratickém systému, který chce demokratickým taky zůstat.

Předseda ÚS Rychetský v sobotním rozhovoru v Právu prý podcenil počet důchodců, kterých by se dotklo větší zohlednění výše platu v aktivních letech. To sice může být pravda, ale není to nic, co by rozhodnutí ÚS ohledně důchodů mělo problematizovat. Úkolem ÚS není v první řadě zohledňování ekonomických okolností, ale posouzení ústavnosti zákonné úpravy, a ÚS nepředpisuje, jak mají být velké penze (to je věc zákonodárců), rozhodl jenom zcela obecně, že současný systém je špatně nastaven, což je svatosvatá pravda. Nevyplývá z toho, že je třeba volit úpravu, která ČR ekonomicky zruinuje (to je významný rozdíl proti podle mého názoru chybnému rozhodnutí ohledně předčasných voleb, které mělo jednoznačně fatální politické následky, které už nikdo nemohl ovlivnit).

Poslanci uvažují o zúžení až odstranění poslanecké imunity. To je v perspektivě, kterou skýtá nástup Paroubka s Filipem v zádech, ta pravá chvíle. Bylo by dobré se usnést, že každý poslanec ručí životem za to, co ve sněmovně prohlásí, a že o potrestání za „kontroverzní výrok“ rozhodne plénum okamžitě hlasováním. Bude-li hubatý poslanec shledán vinným, bude okamžitě v předsálí zastřelen. Lidu by se to mohlo zpočátku líbit, ale nezoufejme, nic není ztraceno. Napořád to nevydrží, za dvacet let se to, jak praví zkušenost, začne i „pracujícím“ zajídat.

Miloš Zeman (cituji dle A. Mitrofanova) prohlásil: „Ten, kdo si kupuje voliče, vlastně dává najevo, že jím pohrdá. Stejně taky, jako ten, kdo mluví o obyčejných lidech, jako kdysi Gustáv Husák o drobných lidech, dává najevo, že svými voliči fakticky pohrdá, protože každý člověk je ve skutečnosti neobyčejný.“ To je velmi hezky řečeno a je to čistá pravda. Taky Zemanův závěr „Výsledky průzkumů agentur jsou dány buď jejich nekompetentností, nebo tím, že jsou podplaceny“, je možná příliš paušalizující a příkrý, ale že by na něm nebylo vůbec nic, to bych si říci netroufl.

Noviny se vesměs zabývají výbuchem jakési nechuti mladých lidí vůči „seniorům“. Jistě, je to projev prohlubujícího se rozvratu v české společnosti, především rozvratu politického, a nedostatku konsensu. Ale kdo za to nese vlastně odpovědnost? Jistě, princip kolektivní viny je nesprávný. Ale jakási averze nejmladším generace k té o dost starší je zrovna v tomto případě aspoň trochu pochopitelná. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Čtenářský dopis v LN, reagující na článek etnografa Zeleného o Radku Johnovi, končí řečnickou otázkou: „Co či kdo je za tím (jeho článkem)“? Odpověď jen jednoduchá a známe ji už víc než půlstoletí: američtí imperialisté a západoněmečtí revanšisté.

Úterý 27. dubna: Jiří Paroubek se snažil vší silou zabránit, aby Sněmovně poslední měsíc před volbami předsedala místopředsedkyně Němcová (ODS).Odkazuje na dohodu z léta 2006, že v čele Sněmovny bude stát sociální demokrat. Podle Němcové už ovšem Vlček v souladu s jednacím řádem Sněmovny určil pořadí místopředsedů a stanovil ji jako první místopředsedkyni. V tomto velmi malicherném sporu se Paroubkem designovaný kandidát ČSSD Zaorálek zachoval velkoryse. Prohlásil, že Paroubkův pohled je sice možný, ale že se nechce přetahovat s Němcovou o post na tak krátký čas, připadá mu to trapné. Byl by rád, kdyby se zvolilo co nejjednodušší řešení bez zbytečných komplikací. Je osvěživé, že aspoň v takové relativně nevýznamné věci dokáže někdo z ČSSD projevit vstřícnost. (Doufám, že se neraduji předčasně). Předseda KSČM Filip prohlásil, že Vlček nemůže najednou rezignovat na předsednictví PS a na poslanecký mandát. Nejdřív musí složit funkci, potom mandát. To se zdá být logické a není to věc bezvýznamná: pokud by pan Vlček odešel ze Sněmovny jako pouhý poslanec (k tomu asi stačí, aby na mandát rezignoval dvě minuty poté, co se vzdá funkce), bude brát méně než poloviční odstupné.

Za poměrně velkých sporů proběhly na českých školách „volby na nečisto“. Účastní se jich děti od 15 let, ale i ti, co už půjdou volit (poprvé) opravdu. Výsledky budou oznámeny po ukončení skutečných parlamentních voleb. K tématu se vrátím, chtěl jsem o něm dnes napsat glosu, ale čáru přes rozpočet mi udělal pan Palata (viz dále).

„V Maďarsku byli také socialisté nadějí. Jenže jak se průběžně ukazovalo, že správu země nezvládají, začali chtít všichni změnu, až došli k vládě jedné strany. Když ani ta coby jediný vládce nenaplní naděje, jsou připraveni neonacisté. My jsme naštěstí jinde“, píše v Právu Alexandr Mitrofanov, a velmi, velmi přehání. Jednak vítězství Fideszu je ovšem Pyrrhovo (už jsem o tom psal v této rubrice včera), ale opozice v parlamentu zůstává, i když velmi oslabená. Demokracie neskončila. Za druhé: Jobbik není žádná neonacistická strana, je to extremistické nacionalistické uskupení, nehlásí se ani k Hitlerovi, ani k nacistické ideologii, to je od pana Mitrofanova naprosto nevěcná informace. A konečně situace může být u nás záhy velmi podobná té maďarské: ve volbách zvítězí nejspíš s velkým náskokem populistická strana (ČSSD), v parlamentu se bude opírat o extremisty z KSČM (to je rozdíl od Maďarska, Fidesz s Jobbikem spolupracovat nechce a nebude, nemá to ostatně ani zapotřebí), a když „nenaplní naděje“, což je pravděpodobné, mohou ji případně komunisté vystřídat. Nehoňme si triko, jsme na tom možná ještě hůř než Maďaři.

V sloupku LN si zase vyřizuje Daniel Kaiser účty s Mirkem Topolánkem (tentokrát za tzv. justiční mafii). Je to jistě příjemné šlapat po politických mrtvolách, aspoň pro lidi s příslušnými sklony. Taky by se dalo psát o dřív hradní, nyní už obrozeně odéesácké mafii, např. v médiích. Volby jí ale asi zatnou tipec.

Jeden z blízkých spolupracovníků bývalého německého ministra zahraničí Steinmeiera a mediální magnát Detlef Prinz byl zřejmě dlouhá léta agentem československé Státní bezpečnosti. Podle informací zveřejněných v LN (a převzatých z německého časopisu Focus) ho naverbovali 23. října 1986 mezi půl třetí a pátou hodinou v noci v hotelu Tatran, poté, co ho pohostili kachnou, pivem a becherovkou a odměnili třemi tisíci korun (to odpovídá, tipnul bych si, dnešním asi 20 tisícům Kč, pan Prinz nebyl příliš drahý). Německá tajná služba dostala tyto informace od ČR v roce 1999, po vstupu ČR do NATO. Steinmeier, který měl ve Schröderově kabinetu na starosti mj. tajné služby, o tom prý nic nevěděl a na státní zastupitelství se informace nedostaly. Zdá se, že německá pořádkumilovnost a systematičnost už není, co bývala, nakazili se východním šlendriánem a jánabráchismem. Správně by teď měli pana Prinze zavřít, až by zčernal.

Pan Luboš S. (=Středoevropan) Palata napsal dnes do internetové verze LN (lidovky.cz) článek s titulkem „Proč Maďaři volili Orbána a Jobbik“. Titulek by neměl čtenáře zmást, celý článek je věnovaný mé maličkosti a zejména mému pomlouvačnému vztahu k českému národu a servilitě vůči Maďarům. Velká upoutávka na něj je v papírových LN (jinak bych ho asi nezaregistroval). Já si takový luxus jako jsou upoutávky v papírových LN nemohu dovolit, nejsem totiž na rozdíl od pana Luboše S. Palaty Osobnost. Nicméně jsem mu odpověděl ve své pravidelné glose ke dni (vychází rovněž na serveru lidovky.cz). protože mne pan Luboš S. Palata obvinil mj. z „nekritického obdivu k „Maďarsku a k Maďarům“ a glosa je krátký útvar, abych ho a hlavně čtenáře mohl přesvědčit o tom, že natvrdo řečeno kecá, přikládám zde v Událostech jako ukázku úryvky toho, co jsem psal o aktuální maďarské politice zde v Událostech na podzim r. 2006 a v posledních dnech (Události jsou věnovány převážně českým problémům, o zahraničí píšu jen výjimečně). Nevadí mi, že pan Luboš S. Palata nečte mé články, nejsou povinné. Když je ale nečte, neměl by o nich psát.

A když už jsme u pana Palaty, na závěr několik poznámek k jeho dnešním článku v LN o předsedovi Fidesz Orbánovi. Za prvé: Pan Palata tvrdí, že si Orbán z Antalova odkazu vybírá hlavně starost o pět milionů Maďarů za hranicemi země. Nevím jestli hlavně, ale vybírá, a má recht. Tito lidé nejsou snad Slováci, Rumuni, Srbové nebo Ukrajinci hovořící shodou okolností maďarským jazykem. Jsou to, ať se to komu líbí nebo ne, příslušníci maďarského národa a maďarský národ jako každý národ je politický útvar (proto jsou taky v těch zemích politicky organizovaní). Do těch zemí se dostali většinou díky nespravedlivému vytyčení hranic ve Versailles (úplně spravedlivé hranice možné nebyly, ale byly možné o hodně spravedlivější, než jsou ty dnešní), přestože se vítězové války aspoň zpočátku formálně hlásili k právu na sebeurčení národů. „Dokonalá řešení“ jsou jen teoretická, a to dvě: „arménské“ (tj. turecko-arménské), případně česko-sudetoněmecké (tj. genocida nebo etnická čistka) na jedné straně, korekce hranic na straně druhé. Každý střízlivě uvažující člověk ví, že ani jedno, ani druhé není možné. Nevím, co se s tím má dělat, taky to není v mé kompetenci, je to v kompetenci Slováků, Rumunů, Srbů a Ukrajinců (menšiny v Chorvatsku a Slovinsku jsou zanedbatelné a jejich situace zejména ve Slovinsku velmi dobrá). Můžu však, a budu upozorňovat, že je tu otevřený problém, že zmíněné státy mají problém a měly by s ním něco dělat. Mám na to minimálně stejné právo jako má pan Luboš S. Palata právo ho zatloukat. Za druhé: Fidesz není o nic populističtější než všechny české parlamentní strany (snad s výjimkou zelených) se svým zastydlým prvorepublikánským, respektive benešovským národně-socialistickým nacionalismem (jeho podstata: my Češi vynikáme mezi všemi národy světa tím, že na rozdíl od nich nejsme vůbec žádní nacionalisté, respektive podstatou našeho nacionalismu je naprosto důsledný demokratismus; upozorňuji, že je to nejen prolhané, ale taky nesmírně směšné, zejména pro lidi přicházející z civilizovanějších končin světa). Za třetí, je pozoruhodné, že ve svém výčtu socialistických premiérů pan Luboš S. Palata vynechal světlou postavu Gyurcsányova předchůdce Pétera Medgyessyho, který proslul především tím, že zanedlouho po nástupu do funkce na něho prasklo, že byl poručíkem kádárovské Státní bezpečnosti. Za čtvrté, inkriminovaný výrok („Kradli jsme ráno, v poledne i večer“) pronesl Gyurcsány ještě před volbami 2006 na jakémsi interním jednání, na veřejnost se ovšem dostal až v září po volbách. A za páté, přičítat Orbánovi heslo „Čím hůře, tím lépe“ je ničím nedoložená sprosťárna. Howgh.

Středa 28. dubna: Miroslav Kalousek podle deníku Právo hovořil při startu volební kampaně mj. o údajném propojení ODS a ČSSD. Zmínil se o „vřelém objetí“ kontroverzního podnikatele Oulického a sociálně demokratického funkcionáře a Paroubkova spolupracovníka Petra Bendy na Ústecku. Na dotaz Práva uvedl: „Důkazy nemám, ale když o tom vědí všichni lidé v severních Čechách, tak na tom něco bude“. Nemám nejmenší chuť se zastávat pana Oulického ani pana Bendy, ale tenhle způsob argumentace mi nepřipadá dvakrát korektní. Znamená to (mj. také), že když se ve veřejnosti ujme šikovně vymyšlená pomluva, stává se důvěryhodnou?

Rada Iustitia et pax při České biskupské konferenci vydala prohlášení k volbám, v němž nepřímo, ale srozumitelně doporučuje křesťanským (ne snad jen katolickým) voličům, aby preferovali malé politické strany. Text podepsal předseda Rady biskup Václav Malý. Okamžitě se ohradil předseda ČSSD Paroubek a obvinil na oplátku katolíky z chtivosti po majetku. ODS prohlášení zatím ignorovala. Tématu se týká naše glosa. K prohlášení se vyjádřil Klausův vicekancléř Hájek, který za ním cítí chtivé spáry Pravdy a Lásky. Bude to ale spíš tím, že biskup Malý názorově souzní s Havlovým okruhem. Prohlášení považuji za nešťastné a předseda Biskupské konference arcibiskup Graubner se od něho distancoval: považuje ho za soukromou záležitost. „Česká biskupská konference se rozhodla tentokrát nedělat zvláštní vyjádření k volbám, ale schválila text modlitby za společnost a její představitele“. Toto stanovisko pana arcibiskupa a biskupské konference považuji za korektní a uvážené.

Podle preferencí na jižní Moravě (STEM a SC&C pro ČT) vede sice ČSSD před ODS, ale s minimálním náskokem 2%. V zádech s odstupem zhruba 4% má peleton skládající se z TOP09, Věcí veřejných a KSČM. Do Sněmovny by se dostali už jen lidovci, zelení ji mají relativně na dosah (4%). Výsledky krajských průzkumů mají jistě omezenou platnost, ale ty brněnské nejsou v poslední době zase až tak velká výjimka. Pokud by se prosadil takový trend, znamenalo by to za prvé, že Paroubek se dostává do úzkých (vláda s komunisty v zádech se nerýsuje), a za druhé, že se zvyšuje chaos a rozvrat na české politické scéně. Něco jako Maďarsko, ale bez Fideszu. Tedy jedna dobrá a jedna špatná zpráva.

Čtvrtek 29.dubna: při mítinku ČSSD v Pardubicích perlustrovala policie mladé demonstranty, kteří demonstrovali proti politice sociálních demokratů. Přišli tam s protestními transparenty a upozorňovali na sebe pískotem. Lídr volební kampaně ČSSD Tvrdík pak obvinil vedení města, že „protidemonstraci“ iniciovalo. Ve skutečnosti na tom tak dalece nezáleží, je třeba, aby policie zasahovala tenkrát a proti těm, kteří se opravdu pokoušejí demonstraci rozbít, a ne jinak a jindy, protože nežijeme v policejním státě (aspoň zatím). Transparenty průběh schůze nenarušují, pískání ano. Pokud by si policie zvykla sekýrovat ty, kteří jen drží transparenty, octneme se – v této jedné, ne nepodstatné věci – opravdu na skluzavce před listopad 1989.

Pokud parlamentu nebude do konce roku předložena novela zákona o důchodovém pojištění, nestačí ji projednat a schválit do 30. Září příštího roku. V tom případě bude zákon platit bez zrušených pasáží a nově vyměřené důchody budou enormně nízké. Je dobře, že je vláda a parlament pod časovým tlakem, aspoň sebou budou muset hodit. ÚS požaduje, aby v důchodech byla více zohledněna zásluhovost, to znamená jen změnit percentuální sazbu v druhé a třetí kategorii, ale ne tak, aby se všechny procentní sazby „srovnaly“ (samozřejmě taky ne tak, aby se, jak kdosi navrhoval, v druhé a třetí skupině zvedla o 0,5%).

Podle Práva (tedy přesněji řečeno šifry –ivi-) měl místopředseda Fidesz Zoltán Pokorni prohlásit, že současný maďarský prezident László Sólyom „už nebude hlavou státu poté, co mu v srpnu vyprší mandát“. To je pozoruhodné, já si v témže listu, který citují (Népszabadság) přečetl za prvé, že Pokorni řekl v maďarské televizi TV2, že kdyby se ho zeptali, zda podle jeho názoru bude po příštích dvou třech letech ještě Sólyom prezidentem, odpověděl by, že ne. Načež předseda strany Orbán prohlásil podobné úvahy v současné chvíli za nemístné. Formulace je tedy podstatně opatrnější a předseda strany případné vystřídání prezidenta nepotvrdil (a ovšem ani nevyvrátil). Poznamenávám jen, že Sólyom byl zvolen v právě končícím období jako kandidát Fidesz a Maďarského demokratického fóra (tedy tehdejší opozice) a byl zvolen až v třetím kole těsnou většinou hlasů. Samozřejmě, že smršť personálních výměn počínaje prezidentem by jen prohloubila obtížnou situaci, v níž se Maďarsko octlo, Fidesz vyhrál až moc a leží na něm zodpovědnost, jak za této situace úplně nezlikvidovat opozici. Maďarsko se může dostat do situace podobné té meziválečné – konstituční stát s úplně marginalizovanou opozicí (meziválečné Maďarsko nebyla „fašistická diktatura“, ale konstituční monarchie s autoritativními rysy). K tématu se vrátíme, bude-li příležitost.

V MfD spekulují o tom, jak by po volbách mohla vypadat vláda. Jako první variantu uvádějí koalici ČSSD – TOP09 – Věci veřejné, jako druhou ODS s týmiž menšími stranami, jako třetí menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů. První varianta není moc pravděpodobná, velmi pochybuji o tom, že by TOP09 vstupovala do vlády v situaci, kdy by měl Paroubek podobně jako v letech 2005-6 v zádech ještě komunisty, což může velmi snadno nastat. Druhá varianta je vzhledem k podezřelé nečitelnosti Věcí veřejných, tedy pana Johna, pro obě další strany veliké riziko, zvlášť když pan John podle MfD šilhá po funkci ministra vnitra. Takže nakonec nejspíš dojde na tu třetí – jistá ovšem není, podle posledních krajských průzkumů klesají výrazně preference i ČSSD. To by znamenalo dosti nebývalý chaos.

Slavný britský fyzik Stehen Hawking straší veřejnost mimozemšťany: „Jestliže nás někdy mimozemšťané navštíví, myslím, že to bude mít podobné následky, jako když Kryštof Kolumbus poprvé přistál v Americe, pro rodilé Američany to nedopadlo moc dobře… Stačí se podívat na sebe, abychom viděli, jak se může inteligentní život proměnit v něco, co bychom neradi potkali.“ (Cituji z polemiky Ondřeje Neffa v LN). Je mi líto, ale kolonizace Ameriky, jakkoli se děla leckdy brutálními prostředky, přinesla tamějším obyvatelům, nesrovnatelně víc dobrého než zlého, protože ti, co přicházeli, byli vázáni svou vírou, podle níž jsou si lidé před Bohem rovni a platí příkaz milovat bližního. Dnes ji kolonizovaní sdílí (pokud nepropadli myšlenkám, které šíří evropské vědecké špičky). Proto taky obraz lidstva nevypadá tak odpudivě, jak ho s nádechem myšlenky kolektivní viny definuje pan Hawking. Ve světě se neustále střetává dobré se zlým, člověk má povinnost to dobré prosazovat, je to strašně pracné a jsou tu četné regrese, ale doposavad se to nakonec vždycky podařilo. Pokud existují mimozemské civilizace, jsou součástí tohoto zápasu. Nevyjadřoval bych se k tomu, kdyby mne nepopouzela ta laciná a primitivní skepse, která zachvátila euroatlantický svět. Pokud jí propadneme všichni, nic lepšího než nějakou podobnou záhubu, jako je ta, již nám pan Hawking věští, si nezasloužíme.

Pátek 30. dubna: Jak se dalo očekávat, výsledky „Voleb neanečisto“ začaly mohutně prosakovat na veřejnost. První dva (ze dvou různých škol) vynesli učitelé, kteří zákaz zveřejňovat výsledky před volbami považují za nedůstojný ústupek politickým stranám. Nemyslím si to, každý průzkum veřejného mínění nejen zrcadlí stranické sympatie veřejnosti, ale zároveň je taky ovlivňuje. (Paroubek o tom velmi dobře ví a zjednanými průzkumy provádí vlastně propagaci své strany). Proto je důležité, aby byl průzkum proveden korektně. Volby nanečisto formálně vzato žádným průzkumem nebyly (nebyl to ani záměr organizátorů), ale vzhledem ke shodě okolností (je těsně před volbami) jejich výsledky jako průzkum fungují a voliče chtě nechtě ovlivní. Proto mám jisté pochopení pro nespokojenost ČSSD a kompromis, navržený organizací Člověk v tísni, jsem považoval za rozumný. Postupné vynášení výsledků z jednotlivých škol je úmyslné porušení dohody (jistě, oni mohou říkat, že s nimi se nikdo nedohadoval, ale stejně je to příklad neserióznosti, jaká u nás vládne zřejmě od středoškoláků výše). Výsledky samy o sobě nejsou překvapivé, pravice drtivě vyhrála, levice drtivě prohrála, na čelných místech se umístily strany, které nemají širokou podporu (Česká pirátská strana), případně extremisté (Dělnická strana sociální spravedlnosti). Nic to nevypovídá o rozvržení sympatií ve veřejnosti. Navíc podle průzkumu agentury Ipsos Tambor se voleb chce zúčastnit jen třetina lidí ve věku do 26 let (tady ovšem nejde jen o středoškoláky a vysokoškoláky), a ze studentů vyšších odborných a vysokých škol se o politické dění aktivně zajímá jen 6%.

Pozoruhodné je taky, jak zaúčinkoval protitlak ČSSD proti „volbám nanečisto“ a reakce ministerstva školství na vedení škol, které se původně do akce přihlásily. Nejvíc přihlášených bylo v Praze, v Moravskoslezském, Ústeckém a Jihomoravskénm kraji (36, 20, a v těch dvou dalších po 20), nejmíň v Karlovarském, Plzeňském a Pardubickém (7 a po 8, Karlovarský kraj je ovšem, pokud se nemýlím, nejmenší v ČR). Velmi málo škol se přihlásilo ve Středočeském kraji a v kraji Vysočina (9), z nich ve Středočeském kraji vytrvaly dvě školy, na Vysočině jen jedna (jde o absolutní rekordy). Tam to musí vypadat.

Volební lídr ODS Langer si stěžoval na to, že policie perlustrovala „protidemonstranty“ na mítinku ČSSD v Pardubicích. Předseda ČSSD Paroubek mu v Právu odpověděl, že v době, kdy byl Langer ministrem vnitra, policie zadržela mladé sociální demokraty, kteří protestovali proti extremistům, a podrobila je na služebně ponižující osobní prohlídce. Šlo tedy v tomto případě o pomstu?

Pan Radek John přesvědčuje v rozhovoru pro Právo čtenáře, že je „člověk z masa a kostí“, „normální člověk“. Je to velmi dobře, uklidnil mne, dosud jsem si nebyl jistý, není-li náhodou archanděl Gabriel. Jinak načrtl strategii své strany, která se mi jeví být velmi věrohodnou: „My jako středová strana třeba vidíme programový průnik se sociální demokracií, když bereme protikorupční opatření pana Peciny. Stejně tak vidíme některá opatření ODS, která vedou k tomu, aby tato země nerozhazovala a neplýtvala penězi… Jsme schopni podporovat všechny návrhy, které vyvedou tuto zemi z mělčiny, na které se ocitla.“ Stručně řečeno, jsme schopni všeho.

Mediální svoboda v ČR trvá. Plyne to ze zprávy mezinárodní nevládní organizaci Freedom House. Je třeba dodat (důrazně): zatím ještě.

Václav Klaus přednášel na Humboldtově univerzitě. Neřekl tam nic překvapivě nového, vyslovil se pro Evropu suverénních států (a proti diktátu Německa a Francie, které dnes dominují v EU), proti pečovatelskému státu, který prosazuje hnutí zvané „sociálodemokratismus“ (Klaus má zvláštní potřebu označovat názory svých oponentů za –ismy, nepřipadá mi to normální, idea je pro něj zajímavá tehdy, když se dá prezentovat jako –ismus; jaký –ismus představuje Václav Klaus?). Zajímavé jsou dva osudové omyly: tvrdí, že komunistický režim prý byl založen na internacionalismu; to není pravda, byl postaven na překabátěném ruském nacionalismu. A právem kritizuje „politickou korektnost“ (kterou označuje za obyčejné pokrytectví) i „multikulturalismus“ („multikulturalitu“?), jenže z přednášky mám dojem, že jako protipól „multikulturality“ chápe etatismus a nacionalismus, kult státu postaveného na etnickém základě. Protiklad multikulturality není stát, ale křesťanství. Protože je pořád ještě trochu Čechoslovák, varuje před problémem menšin, a to i těch „historických“, žijících v Evropě již delší dobu na území sousedních států. Už je to task dlouho, a pořád si ještě, sviňáci, nezvykli a dělají potíže! Vždyť problémy menšin, jak tvrdil Beneš, Gottwald a Novotný (prvního z nich Klaus silně hájí), byly přece definitivně vyřešeny. Z „problémových menšin“ žije v našem sousedství nejblíže maďarská menšina. Fico a „středoevropan“ Palata budou mít z Klause radost. Nevím, je-li možné ten velmi málo sourodý celek, kterému se říká Evropa, nějak integrovat, ale je to jediné, co by se s ním eventuelně dalo dělat. Co ale zcela určitě nejde a nepůjde, je „Evropa, která bude založená na racionální a přátelské spolupráci rovnocenných a suverénních států“. To se dá realizovat jedině podle předobrazu OSN. No nazdar.

KSČM žádá za svou podporu menšinové vládě ČSSD „částečný odchod“ ČR z NATO (tj. z vojenské složky aliance). Myslím, že to nebude problém, vždyť už se tam odtud pod Paroubkovým diktátem nenápadně stahujeme.

Sociálním demokratům se podařilo znásilnit Český rozhlas ohledně průzkumů veřejného mínění, uváděných před volebním speciálem (rozhlas s brbláním vyhověl jeho stížnosti a návrhům). V té souvislosti píší v LN, že např. práce STEM pro veřejnoprávní instituce sklízí kritiku politiků a odborníků, vzhledem k úzké spolupráci agentury s ČSSD. „„Některá čísla se mi zdají překvapivá, Doplácejí na to malé strany“, řekl LN odborník z oblasti průzkumů veřejného mínění, který si nepřál být jmenován.“ Je pozoruhodné, jak se počet lidí, kteří si nepřejí být jmenováni, neustále rozšiřuje. Brzy si už zase nebudou přát být jmenováni všichni.