Jak se učit etice?

Do českých škol má být podle dnešních LN uveden nový předmět, etická výchova. Důvody, které tomu vedou, jsou myslím zjevné: množí se případy hrubého chování a násilí mezi žáky i mezi žáky a učiteli (např. znásilňování spolužaček a učitelek během výuky). Lze doufat, že etika tu může pomoci. S etikou se ovšem musí opatrně – proto nebude zpočátku samostatným předmětem, nýbrž jen předmětem pomocným, a to pouze na základních školách. Pak se uvidí.

Vzniká otázka, co to vlastně etika je. Podle pana Špačka, někdejšího mluvčího exprezidenta Havla, jde o nauku o morálce a mravnosti, a do toho se vejde prakticky všechno. Článek pak uvádí příklady: chápání starostí jiných lidí, prosociálnost, přijímání cizího úspěchu bez závisti atp. Podle ředitelky odborného učiliště obchodu a služeb je etika jedním z nejdůležitějších prvků zejména ve službách a v gastronomii. Odborníci ovšem tvrdí, že bez pomoci rodiny nemá výuka naději na úspěch a problém je, že rodina by často výchovu potřebovala taky jako sůl.

Přiznám se, že mám velký problém s tím, morálku, kterou generuje věda, si vůbec představit. Pod morálkou lze totiž chápat v zásadě dvojí:

Za prvé, soubor pravidel chování v dané době a v dané společnosti obvyklých (např. že není vhodné během slavnostního oběda hlasitě vypouštět větry, abych zůstal v oboru gastronomie). Leč abych nebagatizoval: jde o něco, co se považuje za náležité, protože to dělají všichni. Např. před několika tisíci lety se naši předkové navzájem požírali. A abychom nechodili tak daleko: před 65 lety bylo ve střední Evropě náležité okrádat miliony lidí a vyhánět je z jejich domovů. Podstatné pro stoupence tohoto pojetí morálky je, že tenkrát to dělali všichni, a proto to bylo morální. Dnes bychom to ovšem už nedělali (jídla máme zaplať Pán Bůh dost a okrást a vyhnat už není koho, a navíc bychom při podobném pokusu mohli tentokrát dostat nařezáno). Morálka v tomto pojetí je, jak vidno, proměnlivá podobně jako pravidla fotbalu, hokeje nebo basketbalu. Učebnice bude nutno velmi často přepisovat.

Za druhé, soubor příkazů a rozkazů, které platí od věčnosti po věčnost, a které udílí autorita, jíž nelze a není radno odmlouvat: z nich plyne např., že člověk má milovat bližního jako sebe, že i nepřítel je bližní a že svému bratru má člověk odpustit ne jednou, ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát. Proto mj. požírat své bližní, okrádat je a vyhánět je z domovů není špatné teprve teď, ale odjakživa.

Problém je, že se to nedá vědecky dokázat, musí se tomu věřit. Etika v tomto pojetí není žádná věda a neplyne z našich návyků, naopak, velmi často s nimi koliduje.

Co s tím? Jakýsi krok správným směrem udělali už před sedmnácti lety na Slovensku, když umožnili dětem, aby si vybraly mezi etickou výchovou a výukou náboženství (přičemž náboženstvím se ovšem nerozumí hinduismus či wahhábismus). Zbývá už jen přijít na to, že to první bez toho druhého je směšná marnost.

Lidovky.cz 21.dubna 2010