Proč zrovna Praha?

V příštích dnech zažijeme velkou slávu. Něco, co se během mého života v mém rodném městě dosud neuskutečnilo. Souvisí to s tím, že jsem většinu života prožil v době, kdy naše vlast byla ruskou kolonií. Nejokázalejší událostí, na niž se pamatuji a jíž se dostalo celosvětové publicity, byl příjezd ruských tanků v srpnu 1968. Nevzpomínám na ni příliš rád.

Nyní nás čeká něco zbrusu nového: do stověžatého srdce Evropy míří představitelé dvou supervelmocí, jedné současné a druhé bývalé (aspoň prozatím), aby podepsali smlouvu, jež má údajně znamenat další krok ke světu bez jaderných zbraní. Vyskytly se názory, že Rusové se potřebují tak jako tak zbavit určitého množství jaderného šrotu a rádi by v souvislosti s tím přiměli Američany, aby se na oplátku zbavili části fungujících jaderných zbraní. Američané se bez nich prý obejdou. Nejsem v této oblasti odborník a nemám na to silný názor. Jen si myslím, že okruh zemí vlastnících jaderné zbraně se utěšeně rozšiřuje, naděje, že by se Rusové s Američany mohli shodnout na to, jak ten okruh omezit, je vzhledem k postranním ruským úmyslům mizivá (viz Irán), a v celé akci se tak dekorativní utopismus snoubí s přízemním pragmatismem. Doufám, že pan Obama o tom ví.

Pan Drulák, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, píše dnes v MfD o tom, že „čeští atlantisté“ , kteří považovali americký radar za symbol angažovanosti USA ve střední Evropě, vyčítají Obamovi, že zpochybňuje americké záruky tomuto regionu před ruskou expanzí. Neprávem: české bezpečnostní záruky jsou podle Druláka náš politický systém, členství v EU a v NATO.

Je příjemné žít v zemi, kde tak významné posty jako je řízení Ústavu mezinárodních vztahů zaujímají kovaní optimisté. Přesto jen ztěží potlačuji pochybnosti. Náš politický systém spořívá v politickém patu, který se prohlubuje už patnáct let. Nakonec (a bude to velmi brzy) se zhroutí do paroubkovské černé díry, útvaru, který to, co pohltí, už nikdy nepustí. EU a NATO jsou relikty z doby studené války, které se ještě nepřizpůsobily nové situaci, a odolat mnichovanskému pokušení bude pro ně mimořádně náročný problém zejména tenkrát, když si adept o mnichovanské pojednání (např. Česká republika) sám koleduje. Není pravda, že by Obama byl o své újmě rezignoval na radarovou základnu v Brdech. Učinil tak teprve poté, když drtivá většina české veřejnosti dala najevo, že o nic podobného nestojí, a dostačující většina politické reprezentace, že nic podobného neschválí. Obama jen respektoval legitimní vůli českého lidu.

Problém radaru není tedy v tom, že bychom Obamovou vinou přišli o své zakotvení v atlantickém společenství, nýbrž že jsme z vlastní vůle, v podstatě politicky legitimním způsobem dali Rusům (kteří měli proti radaru zásadní námitky) na srozuměnou, že respektujeme jejich právo spolurozhodovat o tom, jak si zajistíme svou národní a státní bezpečnost.

Proto pan Putin s panem Medvěděvem neměli námitky, aby se smlouva o redukci atomového arzenálu podepsala právě v Praze. Když jede pan Medvěděv do Prahy, jede tak trochu domů. A po květnových volbách to bude ještě jasnější.

lidovky.cz 6, dubna 2010