Co týden dal

Úterý 1. prosince: Strana zelených požaduje již delší dobu omezit imunitu poslanců a senátorů na projevy pronesené na parlamentní půdě. O návrhu má dnes jednat Poslanecká sněmovna. Čeští zákonodárci požívají prý imunity tak široké, jaká nemá v Evropě takřka obdoby. Musím říci, že ta věc mne až tak nepálí: čím nižší politická kultura, tím širší by měla být imunita zákonodárců, aby se zmenšila možnost jejich politického pronásledování ze strany papalášů (přičemž samozřejmě když si někdo demokracii upraví na suverénní a řízenou, bude i taková garance celkem na prd). Pozoruhodný je „protinávrh“ ČSSD: úplně zrušit by se měla zrušit jen přestupková imunita, trestní by měla být omezena jen na dobu výkonu mandátu.V praxi by to vypadalo tak, že až se Paroubek se svými věrnými chopí moci, nechá napřed v parlamentu opozici vykecat, pak odhlasuje ukončení volebního období (to už teď jde) a všechny, co si pustili hubu na špacír, dá zavřít. Ti nově zvolení pak už budou ostražitější. Za to by pak měl jako druhý po Klausovi dostat Nagrádu Púškina.

Mirek Topolánek se omluvil národu za zpupnost (strávil dovolenou v Monte Argentariu). Co je dovolená přiměřená českému premiérovi (resp. bývalému premiérovi)? Nejlépe by bylo ukrýt se v Koněpruských jeskyních. Příští premiér Paroubek to tak nejspíš bude dělat. První rok svého premiérování, aby demonstroval svou skromnost, v dalších letech z bezpečnostních důvodů.

Ministerstvo vnitra se naopak odmítlo omluvit Paroubkovi za Kubiceho zprávu. Ministr Pecina s tím nesouhlasí, on by se nejspíš omluvil. Aspoň slabá náplast na utrpěnou ránu. Možná by se měl Paroubek obrátit na papeže Benedikta XVI. Papežové, jak známo, se omlouvají horlivě, rádi, úplně za všechno a mají v tom už jistou praxi.

Evropská komise je pobouřena: o chystané bleskové razii ve firmách ČEZ a EPH, kterou podnikly orgány EK společně s českým antimonopolním úřadem, věděly dotyčné firmy, jichž se kontrola týkala, pět dní předem. Tak konečně jsme to Evropě jak se patří osladili! V Bruselu naříkají, že něco takového ještě nezažili, budou si muset zvykat. V Česku se zpravidla významná rozhodnutí vykecají ještě dříve, než jsou učiněna.

V Německu má být souzen Ivan Demjanjuk, který je podezírán z masových zločinů v německých vyhlazovacích táborech za druhé světové války. Jeho případ se táhne už několik desítek let a týká se ho naše dnešní glosa.

Středa 2. prosince: V poslanecké sněmovně se schyluje k lítému boji za zájmy pracujícího lidu. Protože výdaje, příjmy i schodek státního rozpočty jsou už odhlasovány, je třeba, aby bylo možno pracujícímu lidu z příjmů rozdávat, jiné výdaje krátit. První na řadě je samozřejmě obrana. Výdaje na obranu jsou zbytečné, protože, jak zjistil poslední průzkum agentury CVVM, jen 34% občanů by se přihlásilo k obraně země v případě jejího ohrožení, z toho 9% určitě, 25% spíše (tomu lze rozumět „možná“). Je zjevné, že za těchto okolností jsou peníze na obranu vyhozené. Máme ostatně historicky odzkoušeno, že existují o hodně účinnější prostředky na zachování vlasti než je její obrana. Tématu se týká naše glosa.

Poslanci KDU-ČSL chtějí prosadit, aby v případě podezření z korupce bylo možné nasadit agenta-provokatéra. To je znamenitý nápad. Agenti vy byli dvojího druhu: ti, co úplatky nabízejí, a ti co úplatky přijímají. Obojí by v případě odhalení provinilce přijímali určité procento z nabídnutého či přijatého úplatku. Pokud by se do hry zapojila celá ČR, což by se možná dříve nebo později stalo, přišli bychom si všichni, i my – agenti přijímající úplatky, i my, agenti úplatky vyžadující, na docela slušné peníze. Považuji celý tento nápad za nemravný, hříšný a ohavnost před Hospodinem a znovu s chutí cituji: „Běda tomu, skrze koho přichází pokušení“. Pokušení, prosím, žádné pohoršení.

Švýcaři mají malér: odhlasovali si, že si v zemi nebudou stavět minarety. Vzhledem k tomu by nyní mohla OSN podstatně omezit své aktivity v té zemi. České republice se rýsuje šance: my jsme daleko citlivější na ukrutnosti, kterých se na nás dopustili křesťané. Muslimová nám tolik nevadí, zatím neměli příležitost. Mohli bychom proto snadno roli Švýcarska převzít. Pro začátek by stačila maličkost: přestavějme petřínskou rozhlednu na minaret!

Vláda premiéra Fischera přežila svou říjnovou - listopadovou smrt a začíná žít posmrtným životem. Premiér se emancipoval od politických stran a uvázal se prý na Vladimíra Mlynáře (tím se politicky osamostatnil, pan Mlynář nemá s politikou nic společného). Vypadá to, že si tento nepoliticko-politický útvar nyní vytváří i politickou stranu, TOP09. Vzniká pozoruhodný pokus o inovaci způsobu vládnutí: nejprve se ustaví vláda, vláda si zřídí stranu, a obojí se následně ve volbách do PS zvolí. Podobné pokusy u nás probíhaly od roku 1948 pravidelně a úspěšně, mezi lety 1990 a 1992 byl učiněn pokus o reformu (strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny), ale nakonec se to tak nějak popsulo.

Lidové noviny přinesly další materiály, podle nichž Havlův někdejší důvěrník Joska Skalník působil před listopadem jako donašeč na americkém velvyslanectví v Praze. Podle Jiřího Křižana prý tvrdil, že si to mohl dovolit, protože Američané byli naši nepřátelé. Dokumenty, jichž dosud nenormalizovaný Ústav pro studium totalitních režimů během, týdne dohledal v archivu pár set stránek, mají ovšem jednu vadu, na žádném z nich není jeho pravost ověřena přímo panem Skalníkem. Takže si to StB všechno vymyslila. Problém má i Jiří Křižan. Podle Johna Boka není na rozdíl od Skalníka „skutečným disidentem“. Pan Bok by měl vydat seznam skutečných disidentů, něco jako protějšek Cibulkových seznamů. Badatelé ba pak mohli srovnávat, nakolik se oba seznamy kryjí. Byla by to velmi inspirativní práce.

Čtvrtek 3. prosince: Jak jsem už zmínil ve včerejší glose, podlehly všechny strany od komunistů až po suprekonzervativní TOP09, která se dušovala, že populismus je jí vzdálen jako nikomu jinému, mohutnému ataku tzv. mikulášské horečky (zvláštní varianta prasečí chřipky, projevující se nekontrolovatelnými záchvaty rozdávání z cizího, budoucího, neexistujícího). V reji virtuálních miliard, adresovaných do kapes potenciálních voličů, pohrozil ministr Janota demisí. Pokud opravdu demisi podá, státní finance nezachrání, ale zaslouží si uznání a třeba jednou i pomník (z nějakých levných materiálů, jako byl ten v Plzni, zobrazující Šepjbla a Hurvínka z plastu, poté co bronzovou variantu několikát po sobě ukradli), na víc díky dnešnímu sociálnímu cítění našich čelných politiků mít nebudeme. Podotýkám, že nejzdrženlivěji se v sociálním reji chovala všeobecně opovrhovaná ODS: zřejmě nechce virtuální miliardy, navíc ukradené z kapes našich potomků, transparentně věnovat na ušlechtilé účely okamžité spotřeby našich sociálně slabých občanů (a to jsme, přiznejme si to, všichni), ale potají je prohýřit v Monte Argentario. Ministra Janotu ovšem chápu, jen si myslím, že měl tu demisi podat už dávno. Když to všechno vidím, chtěl bych taky podat demisi jako občan, resp. přímo jako člověk. Problém je, že máme vládu, na níž se jako na dočasné dohodli ODS, ČSSD a Zelení. Ta vláda má k ruce parlament, kde má většinu ČSSD, podporovaná různými vyčůránky a chaoty. Předpokládalo se, že vláda bude vládnout půl roku, takže mnoho škody nenadělá. prodloužilo se to na rok. V ČR probíhá pozoruhodný experiment. Doposud se vytvářely vlády, které měly v parlamentě většinu. Teď jsme přešli na nový model: na vládu, která bude mít v parlamentu menšinu. Tento experiment s dílny mozkového trustu RaJ , který se doposud ve veřejnosti setkává s velkým úspěchem, nepochybně dokáže, že naše demokracie je velmi nedokonalá a bude chtít vylepšit ve smyslu demokracie humanistické, socialistické, lidové a řízené (díla inovátorů počínaje dr. Benešem, přes K. Gottwalda, Jiřího Paroubka až po Vladimíra Putina).

ČSSD utrpěla velkou ránu. Opustilo ji v ústeckém kraji sto členů v čele s bývalým poslancem a (současným)starostou slavných Podsedic Robertem Kopeckým. Zdá se že celá obec jako jeden přítel (resp. přítelkyně) přejde do Zemanovy nové Strany práv občanů. Předseda strany Jiří Paroubek poskytl k akci komentář: „Pan Kopecký, jak jsem slyšel, odešel ze soc. dem. dnes v naprostém klidu. S ním odešlo několik lidí, takže stovka je skutečně přehnaná.“ Škoda. Pokud jde o Podsedice, má k nim česká kultura velký dluh. Padla tam totiž pověstná facka, jíž přítel Wagner hájil svou stranickou čest před přítem Grulichem. Památnou událost nepřipomíná dosud ani pamětní deska, neřku-li pomník, který by si zasloužila (rovněž z nějakého levnějšího materiálu, aby ho sociálně slabší neodnesli někam do sběrny). Navrhuji vypsat sbírku.

Předseda ODS Mirek Topolánek kritizoval své spolustraníky za vytváření koalicí s ČSSD na krajské úrovni. Řekl bych, že právem. Tyto koalice jsou prvním a významným vstřícným krokem k „opozičněkoaliční“ rozplizlosti, kterou budou chtít realizovat Klausovi stoupenci po příštích volbách. Situace je ovšem taková, že Paroubek je, nadneseně řečeno, „zemský škůdce“, je třeba, aby to bylo za všech okolností jasně vidět, že ODS je jasnou a nesmiřitelnou opozicí k Paroubkově ČSSD, jejíž politika znamená pro Českou republiku vnitropolitickou i zahraničněpolitickou katastrofu. Pokud se ČSSD dokáže Paroubka zbavit (a nedovedu si představit, že by to bylo možné jinak než v důsledku prohraných voleb), změní se situace zásadně v tom smyslu, že ČSSD bude pro občanské strany opět politickým oponentem a v mnoha ohledech zároveň i partnerem, jak tomu bývá v civilizovaných zemích na západ od Aše a jak tomu bylo před rokem 1938 i u nás.

Vznikly jisté pochybnosti o tom, zda Havel opravdu podepsal petici za vyhození ředitele Žáčka z Ústavu pro studium totalitních režimů. Na seznamu, který pan Penc ústavu dodal, Havlovo jméno chybělo. Teď signatář vše vyjasnil: souhlasí s podstatou petice, do personálních věcí se neplete. Přeloženo do češtiny: naprosto souhlasím se vším, co říkáte, ale vyhoďte si ho sami. Totéž stanovisko v podstatě zaujal i exministr Liška, učinil tak už dříve, víc mu to pálí, instinktivně pochopil, že sepisovat petici za vyhození kohosi není v normálních poměrech úplně košer. Havel mne může už jen málo překvapit, ale po tom, co jsme kdysi v době zákazu Tváře v naprosté shodě organizovali protestní petici – byla za zachování, nikoli za vyhození šéfredaktora - (a Havlův podíl byl tehdy samozřejmě daleko významnější než můj) mám poměrně silnou chuť říci mu to, co mu řekl kdysi před soudem Petr Cibulka. Protože jsem člověk nesmělý a trpím spoustou civilizačních zábran, řeknu jen že mne tahle jeho dnešní aktivita hrozně mrzí. Jinak by si pánové Liška a Havel zasloužili za své nynější vystoupení pamětní medaili Piláta Pontského. Toto vyznamenání, které by vhodně doplňovalo Řád bílého lva, Ŕád T. G. Masaryka a Řád za zásluhy, nám dnes výrazně chybí, a nynější pan prezident by se měl co nejrychleji rozhodnout ho založit. K jeho udělování je ostatně osobou nad jiné povolanou.

Kult premiéra Fischera, který nabírá na síle, je dost nebezpečná věc. Vlastně se za ním mohou seřadit všichni, kterým jde o to, destruovat ODS, ať už si od toho slibují cokoli. Lidé od KSČM přes TOP09, politické lobbyisty typu Vladimíra Mlynáře, po Havla, Klause a jeho frakci v ODS. Vůbec nechci Topolánkovu ODS idealizovat, nejsem jejím zapáleným stoupencem, jen upozorňuji, že pokud se to těmhle lidem (člověk hrubější povahy by napsal mamlasům, já si to ovšem nedovolím) povede, dovedou k vítězství Paroubka a přivodí naprosto zásadní politické změny v ČR. Bylo by to ostatně logické, náš obvyklý příděl svobody, dvacet let, jsme si už vlastně vyčerpali.

Sympatizuji s Gruzií a s jejím statečným odporem vůči Ruskému impériu. Zároveň mám dojem, že se nesoustřeďují na ty úplně nejvýznamnější věci. Teď například usilují donutit svět, by jim neříkal Gruzie, ale Georgie. Historické důvody jsou nejasné a u nás, kde se o Gruzii mluví co má paměť sahá, jako o Gruzii, je těžké to brát jinak než jako jakousi jemnou formu buzerace (máme přitom máslo na hlavě, nutíme Němce a Rakušany, aby nám říkali Tschechien, což zní v němčině směšně, zatímco slovo Tschechei je odvozeno podobně jako die Slowakei nebo die Türkei. Tschechei říkal prý Hitler. Hitler nepochybě říkal i New York, má se taky přejmenovat?). Vypadá to, že se všichni zbláznili. Makedonii se zase nesmí říkat Makedonie, protože to uráží Řeky. Cikánům se musí říkat Romové, homosexuálům gayové. Vzniká multikulturně politicky korektní newspeak, připomínající dobu bolševickou, kdy se hasičům říkalo požárníci a policajtům „veřejná bezpečnost“ (zkráceně „příslušníci“). Jeho změny budou zřejmě časté a měly by se posléze vždycky jednou za týden vyhlašovat nařízením OSN a EU.

Národní strana se rozpadá. Po odchodu předsedkyně Edelmannové nyní rezignovali i tři další členové „zemské rady“, mj. mgr. Jan Skácel. „Důvody jejich rozhodnutí nebudou zveřejňovány“, praví se v oficiálním prohlášení strany, něco podobného bylo řečeno při rezignaci Edelmannové. Za prvé, bylo by zajímavé zjistit, zda v Národní straně ještě někdo zbyl, a kdo. A za druhé, bylo by zajímavé si zaspekulovat, co to znamená. Možná nám vznikne jakési mophutné vlastenecké skupení, sdružující k jádru Národní strany navíc ještě nacionálně kapitalistické křídlo ODS (pp. Fajmona, Zahradila ad. s hradním pánem někde v pozadí), národně podnikatelskou stranu pana Macha (zapomněl jsem, jak se jmenuje), Suverenitu paní Bobošíkové ad. A to za účelem vítězství ve volbách a následné opoziční smlouvy (dřív se tomu říkalo hezky Národní frobta) s rudým blokem. O to, aby nedostatečně vlastenecký zbytek ODS zmizel z politické scény, se nechtě postarají pánové Schwarzenberg, Kalousek, Mlynář a Fischer. Nakonec je za odměnyu všechny zakážou. Pokud by tomu náhodou opravdu bylo tak, máme se na co těšit.

Pátek 4. prosince: Jiří Paroubek má prý v partaji jakési potíže, pokud jde o navýšení počtu českých vojáků v Afghánistánu. Ministr Barták žádá navýšení o 100 vojáků (Američané, kteří spojence o navýšení požádali, jich tam, mají přinejmenším desetitisíce. Paroubek si zjistil, že 90% místních organizací ČSSD účast v Afghánistánu vůbec odmítá, je ochoten připustit nanejvýš, že jich tam zůstane tolik, kolik jich tam, je teď, ale upřednostnil by jejich snížení. Ve straně jsou ovšem reformisté, naklonění kompromisu: byli by ochotni zvýšit českou účast o 40-50 vojáků (místopředseda sněmovního výboru Seďa), ovšem jen za té podmínky, že ti vojáci v žádném případě nebudou bojovat. Pokud bude pan Seďa v menšině, bude akceptovat rozhodnutí strany, jen pokud by se octnul ve většině (to by, pokud tomu dobře rozumím, znamenalo, že by se ve straně octnul sám, protože všichni ostatní jsou proti), možná by si dodal odvahy a těch čtyřicet zásadně nebojujících vojáků by prosadil. Čím dál, tím víc se mne zmocňuje pocit, že ČSSD vznikla následovně: o listopadu se dalo dohromady pár lidí, kteří si vzali do hlavy, že taková strana v našem politickém spektru chybí a že kdyby se jí postavili do čela, kynula by jim slušná politická kariéra. Neměli však žádné členstvo, tak si ho vypůjčili od komunistů. Zajímalo by mne, zda ho dostali darem, nebo zda musí komunistům za každého člena platit něco jako žold. Skoro se těším, až Paroubek konečně vyhraje volby. Všechno bude jasnější, budou nás zase honit a zavírat, noviny budou přecpány tím, co si dnes Paroubek musí chudák platit jako inzerci, polovina novinářů se podělá, druhou polovinu vyházejí(v této věci jsem možná moc velký optimista), ale bude to lepší, než tato hnusná simulace jakési demokracie, provozovaná lidmi, kteří si přejí pravý opak. Všechno bude jasné. Je třeba, aby věci byly jasné. Příklad toho, kdy mohly být věci jasné, ale nebyly: například kdyby se prezident Beneš nebyl vrátil v roce 1945 do ČSR se zdůvodněním, že by neměl jinou politickou možnost než dělat křoví faktické okupaci své země Třetím Římem (tenkrát rudým). Nebo kdyby byl aspoň v únoru 1948 odmítl přijmout demisi nekomunistických ministrů a podal demisi. V tomto ohledu mne zajímá, kdo bude naším Benešem anno 2010. Mám svůj typ.

Na rozdíl od „jestřábů“ v ČSSD je „holubice“, jihomoravský hejtman Hašek, známý, leč málo úspěšný hypnotizér z volby prezidenta, proti povolební spolupráci ČSDD s KSČM na celostátní úrovni. Důvod je pádný: většina soc. dem. podporuje bohumínské usnesení. Možná, že by bylo lépe říci, že většina obyvatelstva (zatím pořád ještě) je spíše proti spolupráci sociálních demokratů s komunisty. Mohly by být potíže. V r. 2011, prozradil pan Hašek, bude sjezd ČSSD, a pak se může leccos změnit (to dodávám já). Tipnul bych si totiž, že ve skutečnosti je pro spolupráci s KSČM na všech úrovních stejných 90% místních organizací ČSSD, kolik jich je proti vojenské účasti ČR v Afghánistánu. Jen se jim teď, před volbami, nehodí o tom mluvit, třeba by to vadilo některým voličům. A na okraj: jakmile se papaláši v nějaké straně začnou dělit na „jestřáby“ a „holubice“, je s tou stranou něco zcela bytostně v nepořádku.

Podle zprávy v dnešním Právu (citují náměstka ministryně zdravotnictví Šnajdra), probíhá formou vytváření „Veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení Středočeského kraje“ jakési „zkrajštění“ pěti velkých středočeských nemocnic. Nemocnice by prý byly fakticky vyňaty z kompetence kraje a svěřeni zřizovatelům „obchodních společností“, což jsou vesměs lidé hejtmana Ratha. Dostane se Rathovi tímto způsobem do rukou nakonec celý kraj? Stal by se pak jakýmsi středočeským Rožmberkem (lehce říznutým Babinským). Proč by ne? U nás je přece všechno možné.

Zelení si těsně před sjezdem všimli toho, že soupeří o voličské hlasy s TOP09 a že mají poměrně malou šanci (jejich vládní účinkování nebylo příliš oslnivé, skončilo rozvalem strany a mohutným příspěvkem k pádu vlády. Jejich rozkročení bylo příliš široké a jejich politické schopnosti příliš úzké (Bursík se snažil, ale úkol, který na sebe vzal, připomínal poněkud úkol Františka Josefa I. udržet pohromadě Rakousko-Uhersko, jenom v supermikroskopickém rozměru; Bursíkovi je třeba přiznat, že stejně jako stařičký mocnář měl dobré úmysly, byly však nad lidské síly). Nynější „úkol“ strany zelených (víceméně nedobrovolný, ale nic jiného jim nezbývá) je připravit občanský tábor o co nejvíce hlasů, které ve volbách spadnou do koše. Bude jich jistě mezi 3 – 4% a Paroubkovi to velmi pomůže. To je ta lepší varianta. Horší varianta je, že se probojují do Poslanecké sněmovny a přispějí k dalšímu rozvratu české politické scény. Ze všech pravdoláskovních experimentů se ve svých důsledcích SZ projevuje jako ten nejstrašnější: Po ODS a US-DEU zbylo jen něco málo puchu, tady to vypadá na hromadu „biomasy“, která z obou stran ucpe Sněmovní ulici a zablokuje parlament tak, že ho už nikdo nedoblokuje.

V Lidových novinách vznikl, pokud tomu dobře rozumím, dojem, že se pozornost v případech různého práskání a donášení příliš soustřeďuje na „oběti“ (agenty) a hlavní viníky (důstojníky StB) nechává stranou. Rozhodli se tedy, že jednomu z viníků (tomu, co měl údajně na starosti totálně nevinného pana Skalníka) udělají exemplární ostudu, aby se to tak nějak vyvážilo. Problém je, že má prý v Praze s dalšími estébáky „dvě realitky“, což samo o sobě není nezákonné. Stanovit mu určitou úroveň povolání (např. od čističe kanálů níže) by se v normálním státě muselo učinit zákonem. Takový zákon by byl mimo jiné obrovská sranda. Nebo by se muselo právně zakotvit, že práce v StB byla vlastizrada (byli to fakticky posluhovači ruského impéria). To se ovšem bohužel hned po revoluci nestalo, a teď už je trochu pozdě. Jinak je třeba konstatovat, že ani pan Kundera (jehož problém, není, že by byl agentem StB), ani pan Skalník, který taky samozřejmě nikoho ani náhodou neudával, jako ostatně všichni, se ani náhodou neživí čištěním kanálů. A zcela obecně vzato, mimo jakoukoli přímou souvislost s tímto případem: s tím, že jsou udavači ve společnosti v jistém opovržení, se bohužel dá taky těžko něco dělat: zakázat to zákonem by byla sranda ještě větší než stanovení povolené sociální úrovně pro estébáky. Protože fakt, že udávat se nemá, polehčující okolnosti sem, polehčující okolnosti tam, je nějak zabudován do našeho morálního hardware. Mimořádně směšné, ohavné a průhledně účelové je ovšem tvrdit: jak můžeme soudit chudinky práskače, když jsme pořádně nepostihli ani ty, kterým práskali? Vždyť práskači byli vlastně „našinci“, původně steuní bojovníci za lidská práva jako my všichni, jen se to zvrtlo a staly se z nich nešťastné oběti. „Práskač nebo hrdina, všichni jedna rodina.“ To, že nebyli postiženi důstojníci StB, vůbec neznamená, že o práskačích je nutné držet hubu.

Luboš Palata se opět dostává do formy. V Lidových novinách zveřejnil mimořádně hnusný článek k případu Demjanjuk. K článku se vrátíme.

Sobota 5. prosince: není vyloučeno, že se sociálním demokratům s podporou lidovců podaří protlačit Sněmovnou stupidní předvolební úplatek pro stařenky a staříky (tzv. „třináctý důchod“). Osobně se zavazuji, že pokud to dostanu, věnuji ho celý nějakému útulku pro opuštěné pejsky a kočičky (zvlášť pokud by tam měli nějakého dostatečně mohutného zubatého a svalnatého štěkáče, který by dokázal po troše systematického politického školení našeho Přítele chudých pořádně rafnout do zadnice). Také to vypadá, že by tentokrát sociální demokraté spolu s lidovci mohli prosadit zrušení zdravotnických poplatků (bylo by to logické, zrovna v době, kdy je zcela jasné, že se osvědčily), kloní se k tomu prý i někteří členové ODS (nejspíše ti šťastní, na něž se sice nedostalo při jmenování ministra zdravotnictví, takže tu špinavou práci odskákal Julínek, ale o to větší přízni se těší coby cídiči hradních klik. Takže oni z toho dnes budou třískat politický kapitál.

Českou republiku minula, jak se zdá, pouze o fous veliká sláva. Mohl k nám přijet Obama a Medvěděv a jednak tu podepsat smlouvu o nešíření atomových zbraní (rozuměj ponejvíce těch amerických) a o společné (ponejvíce ruské) spolupráci na dostavbě Temelína. Tím by dostala naše republika opět velmi specifický statut miláčka velmocí, který si pro svou demokratičnost zaslouží (během našeho slavného předsednictví EU nám díky pánům Vondrovi, Černému a Paroubkovi tak nějak unikl), statut mostu mezi Západem a Východem. Je zajímavé. Že nakonec to vždycky vyjde tak, že jde o most jednosměrný, z východu na západ, a že most snese potřebné zatížení, pokud jde o tanky. Naštěstí se ho sprovoznit většinou díky podělanosti našich slovanských bratří z východu nepodaří (jako obránci své vlasti si zaslouží respekt a uznání, jako imperialističtí dobyvatelé jsou většinou legrační: na nás však bohužel zatím vždycky stačili, protože my jsme zase dost často směšní jako obránci své vlasti - čestné výjimky potvrzují pravidlo). Humbuk s Obamovou a Medvěděvovou návštěvou mi silně připomíná poměrně zábavný prvorepublikový film U nás v Kocourkově (s Janem Werichem v hlavní roli). Pokud někdo přijede, nebude to ve skutečnosti ani Obama, ani Medvěděv. Ale třeba si toho, jako v tom filmu, ani nevšimneme.

V Brně proběhl sjezd Strany zelených. Konal se v tělocvičně, ozdobené basketbalovými koši (za mlada jsem basketbal miloval, tenkrát ovšem ještě nesouvisel s politikou). Stranu ovládl přesvědčivě dosavadní předseda Liška se svými věrnými, pan Stropnický tam plnil zdárně roli „baviče“ (termín není zcela přesný, ale zato ani žalovatelný) na dvoře středověkých králů. Strana zelených ve své nynější podobě je pro českou republikou skutečnou katastrofou: pokud by se nedej Bůh dostala do PS, způsobí na politické scéně takový zmatek, jaký z tu přes všechny dosavadní volební paty ještě nebyl. Pokud se tam nedostane (což je daleko pravděpodobnější), odstraní Paroubkovi a Filipovi z cesty spoustu nepohodlných lidí, kteří by je nikdy nevolili, a podstatně tak zvýší jejich šance.

Prezidentu Klausovi se podle posledního průzkumu CVVM podařilo opět zvýšit náklonnost české veřejnosti k Benešovým dekretům. Milují je teď skoro dvě třetiny (ve srovnání s rokem 2007 vzrostla jejich obliba o 13%). Jinak tzv. „odsun“ (rozuměj vyhnání) sudetských Němců po druhé světové válce podle CVVM schvaluje se vším všudy jen 47% lidí. Dalších 25% si sice myslí, že „odsun“ (rozuměj vyhnání) byl nespravedlivý, ale za minulostí je třeba udělat tlustou čáru. Model: ukradl jsem ti tři sta tisíc, pravda, nebylo to ode mne docela fér, ale nezbývá než udělat tlustou čáru (česky řečeno: dostaneš kulové). Představme si opak: ukradl jsi mi tři sta tisíc, nebylo to fér, ale udělejme tlustou čáru: já, hodný a vstřícný Němec, samozřejmě souhlasím s tím, že dostanu kulové. To je samozřejmě i pro vstřícného Němce poněkud obtížné, našinec chápe, že je třeba přijít s dalšími argumenty: tři sta tisíc jsou slušné peníze. Proto musíme dodat: kradl jsem, kradl, ale za všechno může Hitler. Hitler byl mého kradení příčinou. Je šokantní, že si u nás nikdo neuvědomuje, jaká je toto „zdůvodnění“ prasárna.

A nakonec výsledek průzkumu veřejného mínění agentury SANEP. Agentura SANEP provádí průzkum po internetu, a v této věci výjimečně dávám za pravdu dr. Rothovi, že proto je její výsledky třeba brát s rezervou, zvlášť v případě příznivců ČSSD a KSČM. Podle průzkumu by vyhrála ČSSD s malým náskokem před ODS, třetí by byla TOP09 rovněž s malým náskokem před KSČM, a do parlamentu by se dostali ještě s odřenými ušisky lidovci. Minimálně 6% hlasů by propadlo. Na mandáty by to vyšlo 68 ČSSD, 58 ČSSD, 34 TOP09, 28 KSČM, 12 KDU-ČSL. Možností utvořit koalice by bylo teoreticky několik, jedno by však ten výsledek znamenal zcela jednoznačně: konec Jiřího Paroubka: protože celá Paroubkova politická strategie je založená na kalkulu, že sociální demokraté si budou moci vybírat koaliční partnery s tím, že vždycky budou mít pro nejhorší případ v záloze komunisty. Při tomto výsledku by si komunisty mohli s největší pravděpodobností strčit za klobouk (Svoboda by byť i skrytou koalici s komunisty nejspíš neuhrál stejně jako kdysi Kalousek). Zní to jako pohádka, a proto tomu nepřipisujme příliš velkou vážnost.

Pondělí 7. prosince: O víkendu proběhl v Brně Sjezd strany zelených. Celkový dojem: poté, co padl radar a Topolánkova vláda, strana přestala být zajímavá a může se soustředit na svůj hlavní úkol, tj. jak si udržet těch 2-4% příznivců, které jí nakonec zbyly. Nekonalo se žádné drama, všechny volby proběhly tak, jak proběhnout měly, současné vedení a předseda Liška má stranu pevně v rukou – vzhledem k tomu, že ztratila v podstatě všechen význam, není to nic těžkého. Zajímavé je jen to, kolik propadlých voličských hlasů pro „pravici“ Paroubkovi nechtě zařídí. Rekord zatím drží OH z roku 1992, bylo to cca 4,5%. K Občanskému hnutí, ODA a US-DEU přibyla další politická troska z produkce braintrustu prezidenta Havla. Jde o nyní již opotřebovaný model, teď frčí TOP09. Neschopnost „Pravdy a Lásky“ pořádně a účelně se politicky zorganizovat a úpornost, s níž opakují tytéž chyby, by si zasloužila lepších cílů. V politickém zápase s rudým blokem budou tyhle hlasy občanskému politickému táboru citelně chybět. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Zemanova nová Strana práv občanů má prý už přes stovku organizací. Co je to platno, když voličů nebude o moc víc. Zemanova doba uplynula. Málo politiků se s tím dovede smířit, a málo z nich se s tím nedovede smířit tak okatě jako Miloš Zeman.

Jiří Paroubek vystoupil s pozdravným projevem na nedělním slavnostním sněmu Ficova Smeru. S Ficem si notoval, zejména pokud jde o nedostatečnost českých a slovenských médií, která doposud zatvrzele vzdorují jejich společnému úsilí o skutečnou, opravdovou svobodu projevu. Až Paroubek vyhraje volby, spojí nepochybně oba braši své síly. Nejsem si úplně jistý, zda to u nás bude někomu opravdu vadit. Povinností médií je přece psát pravdu a ne být svobodná, K tomu, aby psaly pravdu, jak už dávno víme, žádnou svobodu nepotřebují.

Mladá fronta Dnes zveřejnila pozoruhodný rozhovor s americkým klimatologem Steve Runningem. Pan Running mimo jiné zdůrazňuje,že jediný způsob, jakým můžeme omezit emise oxidu uhličitého, je výrazně snížit naši ekonomickou aktivitu. Pan profesor by měl být důslednější: je třeba snížit veškerou naši aktivitu. Vzorem nám mohou být medvědi: celou zimu prospí a výrazně tak omezí veškeré emise. Myslím, že by nemělo být obtížné přebudovat člověka na tento režim pobývání ve světě. Ostatně, zima je dosti ohavné období a spát je poměrně příjemné.

Úterý 8. prosince: Zatímco summit Obama – Medvěděv v Praze zřejmě nebude. Je nepochybné, že naše země by si ho zasloužila, pyšní se pověstí tvrze demokracie ve střední Evropě a zároveň mostu mezi Východem a Západem, který se podařilo bohužel zbudovat jen jako jednosměrku pro tzv. bratrskou pomoc; a v poslední době jsme pak prosluli největší ostudou při předsedání EU. Dostalo se nám takřka zadostiučinění v podobě „8. kongresu Strany evropských socialistů“, který probíhá (symbolicky?) na pražském výstavišti. Výstavy socialistických idejí se účastní zástupci 28 stran z 27 evropských zemí (z toho plyne, že v jedné mají socialistické strany hned dvě, snad tam mají tam ještě nějakou jinou – pokud ne, byl by to dokonalý politický model, o kterém pan Paroubek jistě sní). Předseda ČSSD měl po dvaceti letech opět příležitost oslovit plénum slovy „Soudružky a soudruzi“ a svézt se tramvají (jízda tramvají je zjevně technika, jíž socialističtí papaláši splývají s lidem; ne všem se to podle novin hned napoprvé podařilo, jezdit tramvají je náročný technický úkon). Zvláštního úspěchu docílil předseda parlamentní frakce PES Martin Schulz: řval prý při svém projevu tak intenzivně, že ho bylo slyšet i před budovou, kde se kongres koná. O tom, že je člověkem na svém místě, svědčí nejen forma projevu, ale i obsah: „Když necháme kapitalimsus rozhodovat nadále, budou miliony obětí“. Kdo to je kapitalismus, zjevně strašidlo, podobně jako komunismus ve známém pamfletu Karla Marxe; naštěstí z věty pana Schulze se dá odvodit i optimistická varianta – pokud se nám podaří včas a rychle obětovat pár milionů lidí, dalšímu rozhodování kapitalismu zabráníme (tato metoda je odzkoušená, objektem experimentu jsme byli i my Češi, skromně dodávám, že částečně z naší vlastní blbosti). Protože „mezinárodní kapitalismus, agresivní spekulace nesmějí pokračovat, je potřeba jim udělat přítrž“, pravil dále pan Schulz. SSSR prý sice padl, ale to neznamená, že padl socialismus. Pro pana Schulze zřejmě socialismus nějak souvisí s Třetím Římem. Z Martina Schulze jde strach - naštěstí je jeho mocný hlasový orgán aspoň prozatím jeho hlavní a jedinou zbraní.

Podle ministra průmyslu Tošovského je Česko na případnou plynovou krizi v zimních měsících připraveno lépe než v loňském roce. Problém bude nejspíš v tom, že Rusové taky.

KSČM přišla s elegantním řešením na likvidaci Ústavu pro studium totality. Archiv bezpečnostních služeb by měl být převeden pod Národní archiv (tj. pod Pecinu, tj. pod Paroubka). Nynější parlament vypadá tak, že by to tam snad dokonce mohlo projít. Pak by už Paroubek po svém volebním vítězství nepotřeboval ústav ani rušit.

Na Karlově mostě protestovaly dvě takměř nahaté Američanky z organizace „Lidé pro etické zacházení se zvířaty“ proti vybíjení zvířátek kvůli kožešinám. Akci, která je jakousi náhradou za summit Obama – Medvěděv, je věnována naše dnešní glosa.

V Unii pracují na míru pro naši dobu, zatím se má týkat Izraele, až se tam osvědčí, přijdeme na řadu zase my. Zatím vznikl, jak se za totáče říkalo, neantagonistický rozpor: švédské předsednictví nekompromisně požaduje pro nový palestinský stát jako hlavní město východní Jeruzalém, zbytek unie se kloní ke umírněnějšímu řešení, Jeruzalém jako celek bude hlavním městem Izraele i Palestinského státu. Toto druhé řešení prý převážilo. Chápu, že si někdo může vymyslet to první, i když se mi z toho zvedá žaludek. Jak si někdo může vymyslet to druhé, je mi naprosto nepochopitelné.

Daně zjevně porostou, a to formou pogromu na boháče (tj. ty, co mají roční příjem vyšší než 1,3 milionu Kč). Ostatní občané jsou prozatím v pohodě, neboť, jak říká přítel lidu Paroubek, „do voleb je diskuse o jiných daňových pásmech než pro nejvyšší příjmové skupiny mrtvá“. Jiří Paroubek kandiduje na našeho prosincového, tedy vánočního bobříka vyčůranosti.

Středa 9. prosince: ČSSD ve spolupráci s lidovci a zelenými se podařilo v podstatě destruovat Janotův úsporný rozpočet. K celé věci se podrobněji vrátíme. Komunisté podpořili všechny destruktivní návrhy (takže prošly), pro rozpočet však hlasovat nechtěli, bylo jim to málo. TOP09 rozpočet nepodpořila. ODS se v té situaci rozhodla hlasování nezúčastnit, protože rozpočtové provizorium považovala za ještě větší zlo. Úplně největší zlo je ovšem situace, kdy vláda (úřednická) a ODS kryjí politiku, kterou by měla provádět sama ČSSD a sama za ni taky nést zodpovědnost. Takto vláda i ODS zbytečně bere kus zodpovědnosti na sebe (a Paroubek jim to po volbách pochopitelně vyčte). To se opravdu nedá dělat nic jiného? Heslo dne by mělo znít: všechna moc Paroubkovi! Aťsi teď pěkně sám nadrobí, co si pak bude muset sám sníst. Neschopnost nedělit se dílem zbytečně a dílem z vychcanosti o odpovědnost s těmi, kteří vás chtějí zkoupat, je tradiční hřích české politiky. ODS snad pořád ještě věří, že se jí z účasti na této nestydaté a chabě zakamuflované předvolební propagandě podaří vyrazit i něco pro sebe. Také vláda by se snad měla bránit tomu, dělat politiku, kterou jí vnutil někdo jiný, když předtím odmítl její vlastní politiku, na jejímž vytváření se podílel.

PS propustila do dalšího čtení návrh na novelu tzv. náhubkového zákona. Podle ní by média směla zveřejňovat informace z trestního řízení, pokud je to ve veřejném zájmu. O tom, zda je to ve veřejném zájmu, má rozhodnout soud. Co je to veřejný zájem? Jak se to dá objektivizovat? Zákon v této podobě učiní beztrestným mj. zveřejňovat kompromitující materiály na politiky a ovšem i žurnalisty, pokud to soud označí za veřejný zájem. Respektive, napřed se to zveřejní, a pak se bude mudrovat o tom, byl-li to veřejný zájem. Komunisté tohle s chutí a často dělali, nebyli však tak daleko jako my, nepotřebovali na to zákon.

Podle agentury Median si ODS polepšila proti říjnu o 1% a vede v průzkumu veřejného mínění s 29,5%, Sociální demokraté ztratili 2,5% a mají 27,1%. KSČM přibrali a mají 14,2% (napakovali se na účet ČSSD), ZOP09 ztrácí a má 9%. Do PS by se dostala ještě KDU-ČSL s 5,6% a poměrně těsně pod hranicí jsou zelení (4.4%). Tento výsledek by zajistil občanským stranám slabou většinou 2 mandátů. Pozoruhodné je, jak se odhady znovu blíží patu.

V tomto divokém zmatku se Senátu opět projednával zákaz KSČM. Ani v daleko stabilnějším politickém prostředí nelze zrušit třetí nejsilnější stranu ve státě, a niž by to buď a) byla pouze formální šaškárna b) nebo to vedlo k tomu, že by se politika přelila do ulice a přerostla v hromadné násilí. Pokud by to všechno zorganizoval zákonodárný sbor, ztratil by tím nárok na existenci.

Ministr Janota přišel s nápadem, že ministerstvo financí bude v předvolebním boji sloužit jako jakýsi arbitr, který posoudí politické programy jednotlivých stran. To je mimořádně hrubý zásah do předvolební kampaně a příznačné je, že ze všech stran ho akceptovala jenom TOP09 (a prostodušší KDU-ČSL za té podmínky, že u toho bude mít i své experty). Posoudit efektivnost ekonomických programů mohou a mají nezávislá média a je o tom třeba vést veřejnou debatu. Kdo dal ministerstvu oprávnění k tomu, aby vynášelo závazné verdikty? Obávám se, že TOP09 a poradci, kteří pokrývají společnou oblast této strany a vlády.

Čtvrtek 10. prosince: Předseda ODS Topolánek (který momentálně pobývá v USA, musím se přiznat, že tomuhle už vůbec a definitivně nerozumím) prohlásil, že vláda by měla zvážit svou další existenci. To vláda buď udělá, nebo neudělá, na Topolánkovi to nezáleží, záleží to jako v každé vládě na většině v PS. Zato by měla ODS zvážit svou účast na této vládě. Zatím podpořila to, na čem se usnesla paroubkovská většina v parlamentu, s běžným českým alibistickým a zbabělým odůvodněním ohledně „nedozírných následků“. Pokud chce vláda provádět jinou politiku, než na jaké se shodla s těmi, kdo vládu vytvořili, je to její věc. Není vůbec jasné, proč by u toho měla ODS asistovat jinak než svými přeběhlíky, které nedokáže ovlivnit. Pak je třeba říci, že jsou to přeběhlíci. A ne napřed vládu v podstatné věci podpořit, a pak ji problematizovat. Hlavní vina je teď na ODS, ne na vládě. Měla nechat odpovědnost na Paroubkovi, a ne se o ni s ním dělit. Hlaváči z ODS se chovají stejně jako komunističtí „progresisté“ z roku 1968, drží opozice. Jenže tenkrát tu Rusové už byli, teď to vypadá, jako by je naši hoši svou nemožností přímo zvali. Poté, co paroubkovská většina udělala v PS s předem dohodnutého úsporného rozpočtu záludným způsobem a z průhledných a amorálních důvodů kůlničku na dříví, není třeba si brát žádné servítky. Věc je jasná víc než dřív: jde o osud demokracie v ČR, a „zachraňovat pozice“ je kapitulantství. Právě z toho hlediska bude pozoruhodné, co bude dělat bojovník proti „oteplovací lži“ Klaus (uvědomí si vůbec ten člověk, že na téhle domácí věci záleží daleko víc než na nějakých globálních oteplovacích ideologiích, protože tohle je skutečný problém, který se bezprostředně dotýká lidí, jež dostal volbou ve Vladislavském sále svým způsobem do péče?). A co bude dělat Fischerova vláda, přesněji řečeno premiér, protože když odstoupí premiér, odstoupí vláda, a vládě se dostalo názorného příkladu její úplné bezmocnosti, což je dostatečný důvod pro rezignaci.

A teď pražský problém, komunální a zábavný. Co mají společného odboráři DPP s radikálními islamisty? Zdá se, že skoro všechno, až na toho Mohameda. Kdosi vyhotovil pozvánku na vánoční večírek firmy BNV Consultuing, jíž se odboráři cítí být ve svém odborářství hluboce a bytostně uraženi. Proto vyhlásili stávkovou pohotovost, žádají omluvu firmy, opři zahájení plesu napadali ty, co přicházeli na večírek, podobně jako napadala kdysi StB chartisty, co se pokusili přifařit k plesu jakéhosi pražského podniku (nebyl to náhodou Dopravní podnik HMP?) a někdo prý dokonce nechal mezi příchozími (dnes, ne v roce 1977, tenkrát panovaly spořádanější poměry) vybouchnout dýmovnici. Je to třeba chápat jako poslední varování: příště už to bude naostro, se sebevražednými atentátníky a nitroglycerinem (jen nevím, kde je dopravní odboráři seženou, jejich vztah k islámu je zjevně poměrně vlažný, jejich pupkaté zjevy dávají tušit blízký vztah k radostem života a že by se Usáma obtěžoval propůjčit někoho z vlastních lidí, je z výše uvedených důvodů nepravděpodobné. Není však všech dnů konec, nezapomínejme, že Jindřichu IV. stála kdysi Paříž za mši (tehdy katolickou). I odboráři dopravních podniků se tady v zájmu obrany svých sociálních práv mohou nábožensky přerodit, vážným problémem je pouze to, že pak nebudou smět pít pivo a pokud se dobře pamatuji, minimálně jeden měsíc v roce jíst až po západu slunce. Bude jim to za to stát, jako stála Jindřichovi z Navarry za Paříž katolické mše?

Pátek 11. prosince: po rozpočtovém fiasku zavládl v poslanecké sněmovně zmatek. Podle předsedy ODS Topolánka nemá vláda žádný mandát, žádný manipulační prostor, žádnou většinu ve Sněmovně a (má) pátou kolonu ČSSD ve vládě. Hlavní otázka pro pana Topolánka by ale neměla být, co má v této situaci dělat vláda, která ho poslouchat nemusí, ale co má dělat on a jeho strana, která se na vládě podílí, zároveň ji ovšem (zvlášť je li taková, jak to pěkně řekl), taky poslouchat nemusí, a to ani když ta vláda ODS prosí, aby po českém způsobu „zabránila nedozírným následkům“ (v tomto případě neschválení rozpočtu). Je zjevné, že místo ODS je v opozici, a vládu ať si dělá Paroubek. Co budou dělat pánové Fischer a Janota, je jejich věc, ostatně nikdo, ani Topolánek, jim nic nařizovat nemůže, snad jen doporučit, když byli do vlády nominováni (na přímluvu) ODS. Žádnou poslušností ovšem vázáni nejsou. Postup kooperace vláda – sněmovna je tento: Vláda, vytvořená ve spolupráci ODS – ČSSD – SZ, se na něčem shodne, jenže nemá většinu ve sněmovně. Sněmovní většina ve složení ČSSD – KSČM – KDU-ČSL – SZ a političtí houmlesáci všech odstínů to zbourají, načež ODS, které to zbourali, pomůže výslednou trosku prosadit. A ještě přijde s výstředním požadavkem, aby z vlády odstoupili sociálně demokratičtí ministři. Jak je k tomu chtějí donutit, když nemají žádné instrumenty ani na ty vlastní? Je mi líto, ale to je jako u blbejch.

Ministr Janota zvažuje demisi. Nemusí spěchat, na zvažování má ještě pět měsíců. Možná, že ho budou následovat ještě další a další. Nakonec celá vláda. Každé zasedání bude zahájeno pětiminutovým zvažováním demise. Bude to něco jako vyznání hříchů v katolické mši. Ostatně, mohlo by se to zavést i do budoucna pro každou českou vládu. Aspoň by schůze vlády dostaly ještě pevnější řád. A nakonec by si mohli zazpívat, jako se to dělalo za Mečiara na Slovensku.

Prezident Obama je prvním politikem, který dostal Nobelovu cenu nikoli za to, co udělal, ale za to, co nasliboval. Možná, že by se v takovém případě cena neměla udělovat, ale pouze propůjčovat. Po skončení volebního období by pak mohla být zase slavnostně odebrána (včetně finanční částky).

V Právu dnes upozorňují, že jazýčkem na vahách se stala KSČM. Je to ovšem přece jen o něco složitější: tak například ve věci rozpočtu nejprve pomohla Paroubkovi a spol. prosadit změny v rozpočtu, pak ale pro rozpočet nehlasovala (to si nemohla dovolit, byl by to vlastně nepřímý projev důvěry Fischerově vládě). Jazýček na vahách udělala z komunistů svou indolencí ODS. Propásla možnost využít toho, že komunisté pro rozpočet hlasovat nemohou. Rozpočet by neprošel a nastala by vhodná chvíle předat vládnutí panu Paroubkovi a těm, kdo by chtěli spoluvládnout s ním.

Slovenský premiér Fico obvinil slovenský tisk, že dělá cosi v demokracii neslýchaného, totiž přebírá roli opozice a dělá za opozici špinavou práci. To je pozoruhodné: plyne z toho, že práce opozice se dělí do dvou sort, totiž na čistou a špinavou. Špinavá se čas od času svěřuje tisku. Vládní koalice zjevně vykonává práci pouze čistou, takže nemá novinám co svěřit a ony jí proto nevěnují náležitou pozornost. Nebo je to možná tak, že tisk ve spořádané demokracii přebírá roli vládní koalice a snaží se jí všemi silami pomoci v její odpovědné práci. Pokud tisk naopak přebírá roli opozice, je to neslýchané. K tomuto ficovskému pojetí demokracie je třeba říci známé: užé býlo.

Podle Lidových novin existují nyní ve Strakovce dva paralelní poradenské týmy. Jeden premiéru Fischerovi přidělil (nebo zanechal?) jeho předchůdce v úřadě, druhý, v čele se šéfkonstruktérem Tošovského vlády Mlynářem, si sestavil premiér sám. Oba týmy pracují, o tom „topolánkovském“ však řekl Lidovým novinám proslulý „zdroj, který si nepřál být jmenován“: když jsou naše porady, je to pro ně uzavřené, tam opravdu nechodí. Všichni tu vědí, že jsou to pohrobci po Topolánklovi, asi se nemohou uplatnit jinde, tak jsou tady trpěni. Zřejmě vynášejí ven nějaké informace, ale viditelně neškodí.“ Jak je vidno, na úřadu vlády panují hezké soudružské vztahy. A budou tam panovat tak dlouho, dokud s touto dvojkolejnou poradenskou službou nový premiér, tentokrát pravděpodobně Jiří Paroubek, nevyběhne. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Sobota 12. prosince: Václav Klaus přijal na Hradě ministra Janotu a vyjádřil mu svou podporu (ministr je populární, prezidentovi vzrostou preference, bude je v nadcházejícím boji za získání zcizené ODS potřebovat). Oba se shodli na tom, že „takto schválený rozpočet je špatný signál do světa“. Janota slíbil, že bez konzultace s premiérem Fischerem „neudělá nějaký neuvážený krok, který by situaci ještě zkomplikoval“ (tj. nepodá demisi). Proč Klausovi záleží na tom, aby Janota konsultoval s Fischerem? Přitom podle Klause za konečnou podobu rozpočtu nenese zodpovědnost vláda (obvinil ji Topolánek), protože vláda nemá žádné politické strany za sebou, nemá žádné poslance. To očividně není pravda, vláda vznikla na základě dohody mezi ODS, ČSSD a SZ, čili politické strany a poslance by za sebou měla mít v dostačujícím množství. Za neschválení rozpočtu ovšem vláda nemůže, pouze se ukázalo, že na dohodu, která jí dala vznik, a na ty strany a poslance, přesněji řečeno na ČSSD a zčásti i SZ, se nemůže spolehnout. Logické by tedy bylo, kdyby odstoupila. Klaus dále obvinil poslance ODS, že za rozpočet dostatečně nebojovali. O rozpočtu se v PS nerozhoduje v hromadném pěstním zápase, ale pouhým hlasováním, a ODS byla přehlasována. Logickým důsledkem by mělo být, že se na dohodu s ČSSD a SZ, jež dala vznik vládě, ODS nemůže spolehnout, a proto odchází do opozice. Ministři, kteří se cítí být s vládou svázáni, nechť podají demisi, ti ostatní tam od té chvíle jsou sami za sebe a ne za ODS. (ODS má dost síly na to, aby to stvrdila formálně např. hlasováním o důvěře – sice by ho prohrála, ale jednak by byla její opozičnost jasná a jednak by byl roztomilý pohled na to, jak by se kroutili Fridolíni z TOP09). ODS si ovšem nesmírně a nepochopitelně zkomplikovala situaci tím, že sociální demokracii zprzněný rozpočet fakticky požehnala v duchu „bránění nedozírným následkům“. Za nedozírné následky odpovídají jen a jen ti, co rozpočet zprznili. Klausovo tvrzení, že za nesmyslnou podobu tohoto rozpočtu nesou zodpovědnost (i) sestavovatelé toho minulého, je světový rekord v demagogii. Zarážející je, že ODS nebyla na situaci, která ve Sněmovně při hlasování o rozpočtu vznikla, vůbec připravena a předseda Topolánek, který před projednáváním odjel do USA, připomíná dr. Petra Zenkla, který někdy dvaadvacátého února 1948 odjel kamsi na Moravu na vepřové hody. Situace je pořád ještě dost nepřehledná, ale zjevným se zdá být, že jediným poraženým je zatím ODS, ale zato pořádně.

Nejen Topolánek, i Klaus má, jak se zdá, svého Rasputina. Jmenuje se Petr Hájek a realizuje se na rozdíl od svého slavného předchůdce výlučně v duchovní rovině. Přihlásil se ke katolicismu, protože kdybychom byli v 17. století luterány, mluvili bychom dnes spolu německy. Opravdu zásadní důvod. Zároveň mu imponuje ruské pravoslaví, které je „určujícím obrazem vzkříšení a naděje“, kdežto „v západní Evropě je křesťanství unavené a v dekadenci“ (to se snažili někteří ruští intelektuálové Evropanům nakecat nejpozději od třicátých let devatenáctého století, v Masarykovu Rusku a Evropě lze najít řadu půvabných dokladů; nevím, spíš bych řekl, že v západní Evropě se najde spousta lidí, kterým imponuje primitivismus a považují ho omylem za projev duchovní vitality; ale nechci pravoslavným křivdit, jen mne podobné analogie různých částečných vzdělanců připadají poněkud směšné). Islám je papírový tygr, jeho nebezpečnost si vymyslili Američané, Rusko je velmoc, která má svoje legitimní zájmy, ale poslední, co by nám hrozilo, je, že nás snad bude v jakémkoli smyslu anektovat („Sovětský Svaz je ten poslední, kdo z nás chce mít satelita“, říkal veřejně Jan Masaryk v roce 1947). Zdroj všech těchto úvah je ovšem hluboký zážitek pana Hájka z dětství: „Jednoho dne jsem uviděl Kristovu tvář a věděl jsem, že na mne hledí Bůh. Od toho okamžiku jsem jako dítě vyrůstající v přísně ateistické rodině v sobě nesl tíhu toho velkého tajemství.“ Myslím, že všechno je celkem jasné. V kanceláři prezidenta republiky vytryskl pramen ryzí mystiky.

Podle Miroslavy Němcové ODS chybuje nejpozději od chvíle, co padla Topolánkova vláda. ODS měla nechat Paroubka, aby si sám vyřešil krizi, kterou způsobil, a ne mu hned pomáhat skládat úřednický kabinet. Paní Němcová má úplnou pravdu, teď je to jasně vidět. Řekl to někdo v ODS takhle jasně hned po pádu vlády? (To je nezáludná otázka, já to ve svých poznámkách nedokážu dohledat; sebekritickY doznávám, že já jsem to v Událostech takhle zřetelně a jasně, pokud vím, nenapsal, mea culpa).

Na Hradě ovšem nesídlí pouze mystik Petr Hájek, ale i pan Ladislav Jakl. Ten je zaměřen světsky, protihavlovsky a protizeleně. Má ovšem výčitky svědomí za zákony, které dává prezidentovi podepsat. „Z 90 procent bych nikdy pro ty zákony nehlasoval, kdybych seděl v parlamentu. Přesto k vracení navrhuji jen pět procent, protože prezident nemá být v konfliktu s parlamentem a vládou. Skoro každý nový zákon omezuje naši svobodu, Jsou jich stovky za rok.“ Není náhodou už na samé myšlence zákona něco nesnesitelně zrůdného? Zrušme je všechny a vzhůru na stromy!

V souvislosti s plány dr. Ratha na zřízení dalších Masarykových jezdeckých soch ve středních Čechách prohlásil historik Doubek: „Masaryk je symbolem revoluce, změny, pokoroku. Neumím si představit politickou sílu, stranu, která by se v současnosti Masarykem nezaklínala.“ To je zvláštní, tak vidí Masaryka představitelé českého politického Disneylandu. Pro mne je Masaryk člověk, který měl odvahu se postavit se svým menšinovým stanoviskem rozvášněnému šovinistickému dobytku. Nedovedu si představit, která politická síla nebo strana by se k němu dnes mohla hlásit legitimně.

Neděle 13. prosince: Vážení čtenáři, mám problém. Právo si upravilo svůj archiv tak, že se v něm články objevují až se čtrnáctidenním zpožděním. To mi prakticky znemožňuje citovat z těch novin v rubrice Řekli napsali týdně to, co mi připadá zajímavé nebo s čím souhlasím. Musel bych to slovo od slova opisovat z papírové verze deníku, a na to, upřímně řečeno, nemám ani čas, ani sekretářku. Na druhé straně považuji za zcela zásadní věc, abych tam, kde s nějakou myšlenkou, s níž v Právu souhlasím, to mohl ocitováním v rubrice dát najevo. Nebývá to příliš často, ale stává se to, a považuju to za důležité,¨protože při vší kritice a nesouhlasu je třeba bojovat proti debilnímu pojetí politiky (a politické publicistiky) jako bitevního pole, kde si dávají do nosu sehrané týmy „pravice“ a „levice“. Nedělím názory na „pravicové“ a „levicové“, ale na správné a mylné. Pokud Právo tuto praxi do budoucna nezmění (kupuju si ho na papíru, na to, abych si platil ještě předplatné na internetu, prostě nemám, a pracovat s novinami na internetu je pro mne jako pro starého a konzervativního člověka víc než nepohodlné), budu nucen rubriku Řekli, napsali do budoucna zrušit.

Pondělí 14. prosince: Na osudu rozpočtu se může podepsat ještě prezident Klaus. Může ho vetovat (tím by Paroubkovi způsobil velké nepříjemnosti a zdržel by projednání zákona. Zároveň by vystavil zkoušce ODS, protože její řeč by teď musela být „ano, ano, ne, ne“ (absence při hlasování by znamenala nikoli „ano“, jako naposled, ale „ne“). Předpokládá se ovšem pilátovské řešení – prezident rozpočet ani nevrátí, ani nepodepíše, takže rozpočet začne platit a Klaus bude z obliga. Proč by tahal za jiné kaštany z ohně, že.

Po bezesné noci se nechal ministr Janota „ugovoriť“ premiérem Fischerem. Ve vládě zůstane a podá návrh na další úspory ve státním rozpočtu (zřejmě podnícen úspěchem svého prvního návrhu). Tématu se týká naše dnešní glosa. Premiér Fischer zjistil, že jeho vláda se neopírá o jasně definovanou koalici politických stran. Pokud toto premiér (ať už úřednický nebo neúřednický) zjistí, měl by rezignovat, protože vláda s nedefinovanou podporou nemůže na delší dobu (tj. na dobu delší než je pět měsíců určených k „přemostění“) vůbec existovat. Snění premiéra Fischera o „podpoře napříč politickým spektrem“ je snění o nepolitické politice prvních polistopadových měsíců. Z toho už jsme dávno vyrostli. Z toho, co premiér veřejně vyhlásil, plyne marná touha plnit neuskutečnitelná zadání, která bude dostávat od rozhádaného a akce neschopného parlamentu. Zadání té povahy, jaká známe z lidových pohádek: např. zaplať, ale tak, aby ti peněz v šrajtofli neubylo, nýbrž přibylo. V PS vznikla neuvěřitelná situace: vytvořila se účelová koalice ČSSD – KSČM – KDU-ČSL, a to za účelem optimalizace předvolební kampaně. Pravda, není to koalice vládní, nýbrž jen „předvolebně koaliční“, a tak to lidoveckým svatouškům tentokrát nevadí. Opozicí jsou TOP09 a ODS, přičemž TOP09 se snaží využít ouzkostí ODS k tomu, aby ji odřela o co nejvíc hlasů, kdežto ODS si v hlasování o rozpočtu z nepochopitelných důvodů nechala navléci Paroubkův chomout. A Paroubkovi se nepochybně podařilo srazit trochu Fischerově vládě hřebínek, předvedl veřejnosti i jí samé její bezmocnost. Paroubek je jediným a skutečným vítězem střetnutí o rozpočet (vypadá to, že to měl chytře vymyšleno), nejvíc prohrála ODS. Pokud zůstane ODS v situaci nejvíc prohrávajícího až do voleb, bude to mít pro následující léta dosti katastrofické důsledky. Česká opozice se připodobní té slovenské.

Každý dvacátý Pražan je náš slovanský bratr z východu, na venkově je procento něco nižší (a to jde jen o ty legálně přihlášené). Zdá se, že jméno prezidenta obnovitele, dr. Edvarda Beneše, nebylo vytesáno do zlatých desek našich zákonů neprávem. Jeho sen, zhmotněný v dekretech, o přidělení české půdy „osobám slovanské národnosti“ se uskutečňuje furt pryč, ačkoli Němci byli už dávno „odsunuti“. Pak že dekrety nejsou páteří našeho právního řádu! Zdá se, že některým remcalům se to nelíbí. Je to na velký, nebo na malý retribuční dekret?

Slovensko se vzbouřilo, parlament,koalice, opozice, Slováci i Maďaři, přijal poměrně jednotně deklaraci podporující vyvěšování křížů (v Právu píší „katolických“: čím se liší katolický kříž od nekatolického?) ve školách. Slovensko je v choulostivé situaci, má totiž kříž ve státním znaku, a ten by se vlastně mohl taky stát nežádoucím. Deklarace je politický akt jako taková umístění křížů nenařizuje, ale nepřímo umožňuje).

Úterý 15. prosince: Vážení čtenáři, umlouvám se za zpoždění rubriky Co týden dal. Bylo způsobeno technickými problémy (prasklé vodovodní potrubí, ne v počítači, nýbrž v bytě) a předvánočním zmatkem. Do dneška do večera to, jak doufám, doženu. Děkuji za pochopení. Doležal.

Ministr financí Janota už neuvažuje o rezignaci, premiér Fischer jej „uhovořil“. Naopak, hodlá vzniklou situaci řešit. Řešení bude spočívat v tom, že ubere miliardy jednotlivým resortům (netknuty mají zůstat obrana - NATO by běsnilo – a zemědělství – zjednaní družstevníci z celé republiky by mohli navštívit Prahu, a ještě předtím, než vyrazí na nákupy a do hospod, proměnit Václavské náměstí v hnojiště). Vláda a pan ministr na sebe tedy bere dobrovolně destrukci státního aparátu, kterou by měl správně provádět pan Paroubek v rámci své prodloužené lidumilné předvolební kampaně. Vláda bude dále energicky čelit dalším populistickým návrhům poslanecké koalice (ČSSD – KSČM – KDU-ČSL – nedefinovaní kverulanti (to bych chtěl vidět, jak). Kabinet se ovšem vymlouvá na to, že se ve sněmovně neopírá o jasně definovanou koalici politických stran, a proto je hlasování o všech jeho návrzích včetně rozpočtu podle premiéra především odpovědností politiků. Znovu opakuji: Nechápu, jak si někdo může vymyslit takovou strašnou hloupost. Pokud se nějaká vláda neopírá o jasně definovanou koalici politických stran, má jedinou možnost: odstoupit. Zároveň ODS vyčítá vládě, že ustoupila levici poslancům nepohrozila demisí (bububu, bude demise), když nepřestanou zvyšovat schodek. Už tento požavadek je nestydatý, když ho říká strana, která měla sílu rozpočet odpálit a místo toho výrazně přispěla k jeho prosazení. Vláda ovšem měla odstoupit, ale to by za a) nesměla být vládou koalice – nekoalice ODS a ČSSD (tato skutečnost demisi velmi komplikuje, každý ministr je podle Havlova mustru „osobností“ a může si dělat co ho napadne, čehož důsledkem je, že jsou všichni svázáni do jedné otýpky a nemohou dělat vůbec nic, než se vymlouvat jedni na druhé a ohánět se pozitivními záměry. A za b) muselo by se jí dostat od ODS k demisi výrazné a rázné podpory, a ne proti demisi výrazného podrazu. Jestli si ten podraz pan Fischer od ODS sám vyprosil nebo nevyprosil, je nezajímavé, ODS měla rozpočet shodit a konečně přestat z indolence pomáhat Paroubkovi vyhrát volby. Místopředseda Nečas se pateticky ptá: „Rozpočtové provizorium a z něj vyplývající ekonomické problémy, navíc v době krize, by však znamenaly větší zlo a vrchol nezodpovědnosti.“ Jistě, vrchol nezodpovědnosti – jenž nezodpovědnosti pana Paroubka. Proč má ODS takovou horlivou snahu dekly se s Paroubkem o jeho nezodpovědnost? Učte se od Paroubka, soudruzi! A neberte na sebe pokorně jeho hříchy! Jinak, při všech chybách ODS by se nemělo zapomínat na to, že i TOP09 nejdřív přišla se svou populistickou troškou do mlýna, který měnil Janotův návrh rozpočtu na trhané kroupy, a teprve potom, když byla jasně vidět výsledná spoušť, začala být superzásadní.

Jiří Parouberk sdělil, že ČSSD hodlá do volební kampaně investovat 160 milionů Kč se zdůvodněním, že ODS do ní údajně vloží půl miliardy. Je třeba ocenit, že pan Paroubek neřekl rovnou půl bilionu. Nicméně je zjevné, že zdroje jsou: strany by se tedy měly zavázat omezit náklady kampaně na šestnáct milionů pro dvě nejsilnější a úměrně méně po ty menší, ušetřené vrhnout na pomoc nuzným a krizí postiženým. Jistě, bylo by to jen jakési symbolické gesto, ale hezké gesto, a navíc by nás všechny ušetřilo nechutného pohledu na stranické papaláše, pokoušející se většinou úspěšně přesvědčit veřejnost, že jejich oponenti jsou zároveň idioti a zločinci. Lidé tomu rádi věří, zabírá to na všech stranách, a procento nevoličů roste. Nevím, k čemu je dobrá takováhle systematická a úspěšná snaha o likvidaci základní důvěry v demokratickou politiku.

Podle někdejšího prezidentského kandidáta Švejnara by se vláda neměla vzdát, nýbrž přicházet s rozumnými nápady a nenechat se odradit tím, že s nimi ve sněmovně neuspěje. To je typický model držení pozic české provenience. Jen nikam neodcházet, přišli by jiní, ještě daleko horší. A proto budeme napřed prosazovat věci rozumné, ale neprosaditelné, a posléze, aniž bychom si toho všimli, přejdeme na věci nerozumné, ale prosaditelné. Tím bude naše historické úloha splněna, nakopnou nás do zadku a na naše místa budou moci konečně nastoupit ti horší, kteří už se od nás už nepoznají, protože budou dělat to samé, co jsme nakonec dělali my.

Stará garda Práva Jan Kovařík si libuje, že nové berlínské letiště, které se staví blízko někdejšího dederonského Schönefeldu, ponese jméno Willy Brandta. Myslím, že by měl chtít víc: letiště by se mělo jmenovat letiště Güntera Guillaumeho, to byl ten dederonský špión, co dělal Brandtovi podržtašku (a zároveň všechno zprostředkovával dem Genossen Markusu Wolfovi až do té doby, co to prasklo). To by se Kovaříkovi líbilo!

Premiér Fico prohlásil, že Slovensko jako poslední ze zemí EU chytilo „eurovlak“, ostatní si budou muset pořádně počkat na další. A že se to Slovensku vyplatí. Obávám se, že na tom je pořádný kus pravdy.

V MfD otiskli článek bývalého dánského ministra zahraničí, v němž politik mj. tvrdí: „Je v ruském vlastním zájmu, aby přistupovalo k EU jako k celku. Pokračující ohrožení některých zemí (blokací dodávek zemního plynu, bd) by mohlo vést k zoufalému protiopatření v podobě blokace rozhovorů mezi unií a Ruskem.“ Ve skutečnosti je to úplně naopak: je v zájmu malých postkomunistických zemí EU, aby EU vystupovalo vůči Rusku jednotně. Pokračující nejednotnost koryfejů EU by mohla vést k enormnímu nárůstu ruské drzosti, pokud jde o blokaci dodávek zemního plynu bývalým ruským koloniím.

Středa 16. prosince: Poté,co ODS utrpěla katastrofální porážku v hlasování o rozpočtu a navíc ji sama korunovala tím, že nechala rozpočet projít, využil předseda Topolánek takto získané výhody k tomu aby začal úkolovat ministerského předsedu Fischera. Pan Fischer je pro úkolování zer strany ODS ten správný muž, protože je velmi pravděpodobně výsadkem TOP09 do vládního hnízda (nechápu, jak mohl předseda ODS něco podobného při stestavování vlády připustit). Jediná naděje spočítá v tom, že Fischerovým páterem Josefem je Vladimír Mlynář – jenže to je naděje pro Paroubka, ne pro Topolánka. Podle Topolánka má teď vláda rezolutně odmítnout třinácté důchody, placení nemocenské od prvního dne nemoci a změny v novele služebního zákona. Je se obávat, že postup bude opět standardní: vláda návrhy rázně odmítne, PS je stejně rázně odsouhlasí, ODS je státotvorně požehná, ačkoli s nimi zcela zásadně nesouhlasí, a pak už bude opravdu, ale opravdu zlá. Za podporu poslaneckého návrhu rozpočtu se omluvil poslanec ODS Šťastný. Má to dvě vady na kráse: za prvé, napřed hlasovat, a opak se za to omluvit, je tzv. dvojitý odpíchnutý Pithart, a za druhé, pan Šťastný je známý čistič hradních klik. Topolánek dělá chyby, kterými se vydává všanc těm, co jsou ještě daleko horší než on.

Náš neaktivistický prezident vystoupil tentokrát na sněmu AV ČR, kde zkartáčoval jejího prezidenta Jiřího Drahoše. Problém je možná v tom, že je tu jakási prezidentská duplicita. Máme dva prezidenty: toho na Hradě a druhého v Akademii. Nestačil by náhodou jen ten první, rozumí přece úplně všemu, od klimatu až po filmové umění. Nechci tvrdit, že v tom či onom nemůže mít Klaus pravdu – ostatně tvrdit, že je třeba výrazně šetřit, je pravda vždycky, a že něco je možné transformovat lépe, než to je transformováno dosud, taky. Měl jsem však sen, podobně jako Martin Luther King, ale daleko skromnější: mít tak prezidenta, který by ze své funkce necítil potřebu strkat úplně do všeho svůj mohutný všetečný nos! Sen se zdá být skromný, bohužel ke neuskutečnitelný, vyřeší ho bohužel jedině smrt (tj. moje, že moje, Klaus je o rok mladší).

Jiří Paroubek a jeho choť prohráli v poslední době několik tiskových sporů. Je zjevné, že jedním z prvních kroků nového premiéra po jarních volbách bude důkladná reforma justice - nejprve zrušení funkce obhájce, případně právního zástupce (proč má někoho, kdo klesl tak hluboko, že byl dokonce obžalován, ještě někdo hájit, a proč nemá mít ten, kdo se dostane do sporu s premiérem, dost chlapské odvahy k tomu, aby bez pomoci nějakého našeptávače své pochybení poctivě přiznal), posléze i soudce. Naše soudy se pak budou sestávat ze samých prokurátorů a občanské právo se stane odnoží trestního. Zmohl se zatím na takovou reformu vůbec někdo? Ministrem se stane nepochybně dr. Rath. Mohla by to být funkce kulminovaná: ministr pro spravedlnost a euthanasii.

Lukáš Jelínek se zabývá v Právu problémem (nepochybně vážným) nízkého stavu členstva v našich politických stranách. Navrhuje jako řešení zakládání klubů voličů nebo příznivců, kteří by měli právo zapojovat se v omezené míře (např. při sestavování kandidátek) do stranického života. To už tru bylo, jmenovalo se to Občanské fórum, a moc se to neosvědčilo.

V LN se rozpředl zásadní spor mezi Petrem Zídkem a Martinem Fendrychem. Podstatou je StB (byla to zločinecká organizace, nebo ne?). Petr Zídek, zdá se mi, zastává názor, že většina lidí jsou svině, ale nemohou za to oni, nýbrž společenské poměry. K tématu se vrátím, připadá mi dosti zásadní.

Čtvrtek 17. prosince: v České republice probíhá zejména z iniciativy Jiřího Paroubka rozsáhlý politický experiment. Jeho podstatou je výrazné prodloužení předvolebního období. Pro počátek se to zkouší na modelovém případě jednoho roku. Výchozí situace byla pro experiment (započal nenápadně v předjaří svržením Topolánkovy vlády) ideální: naprosto nefunkční poslanecká sněmovna, kterou tvořily dva nesmiřitelné tábory, rozdělené přesně půl na půl; posléze rostl počet těch, kteří přestoupili (zlomyslně se říkalo přeběhli) z jedné strany na druhou buď natrvalo, nebo tak činili příležitostně a opakovaně podle okolností a situace. Vládnutí se stávalo čím dál tím nesnesitelnějším, zhroucení vlády bylo nakonec jakýmisi vysvobozením (asi takovým jako smrt pro nemocného rakovinou, který umírá v ukrutných bolestech). Bohužel jen zdánlivým, protože pacient sice zemřel, ale rakovina ho přežila. Nefunkční sněmovna vládne dál, pouze se mění forma a účel příležitostných (nebo trvalých?) koalic. Smyslem vládnutí není spravovat zemi, ale urvat ve spolupráci co nejvíc voličských hlasů pro nadcházející volby. Tím je jednak zajištěna spolehlivá parlamentní většina, jednak ovšem bohužel paralyzována vláda a ti podivíni, co by se chtěli chovat o něco racionálněji (podle Lidových novin má předvolební koalice v plánu získat převahu i ve vládě, pak by to už skoro nemělo chybu; LN však poněkud účelově vypouštějí z předvolební koalice KDU-ČSL, proč, je její podstatnou složkou). Osamocení nespokojenci se buď trošku smrtímu tanci za účelem urvání voličských hlasů připojují (TOP09), nebo vlastní úsilí o smysluplné chování sami úspěšně a velmi účinně sabotují (ODS). To, co probíhá, by se dalo nazvat permanentními vepřovými hody v situaci prohlubujícího se hladomoru (s velkou nadsázkou: jitrnice se nerozdávají, nýbrž jen slibují, a s hladomorem to není zase až tak tragické, totiž až propukne, budou slibovači jitrnic už spolehlivě u vládního vesla, voliče potřebovat nebudou a zrovna oni hlady určitě neumřou. Pokud se jednoroční experiment vydaří, bude napříště možné předvolební období prodloužit na čtyři roky. Výhodou bude, že se nebude muset vládnout, jen permanentně slibovat, a po volbách pouze vystřídá jeden tým baronů Prášilů druhý. Tématu nového typu dlouhodobě předvolebních koalic se týká naše dnešní glosa.

V této situaci se premiér Fischer zavázal, že další úsporný balíček nebude. Jak by taky mohl! Úsporný balíček je v této situaci pouze nadhoz předvolební koalici, aby ho co nejúspěšněji a nejefektivněji odpálila. A zároveň rezolutně prohlásil, že není ani ve vleku ODS, ani ve vleku ČSSD. Ovšem že není, z toho ho nikdo nepodezírá, je ve vleku TOP09.

Nová unijní „ministryně zahraničí“ Ashtonová prohlásila, že východní Jeruzalém je okupovaný Izraelem, odsoudila životní podmínky v Gaze a vyzvala Izraelce, aby „bezodkladně otevřeli hraniční přechody“. Jinak zřejmě zasáhnou po zuby ozbrojené divize EU, Kolikpak vojáků dá k dispozici Paroubek? Má momentálně někdo v EU právo zabránit té osobě, aby tak strašně vyváděla? Vypadá to opravdu tak, že bát se islámského radikalismu je nevhodné: náš budoucí nepřítel se jmenuje Izrael. Naštěstí existuje dost velká pravděpodobnost, že v chystané válce dostaneme (coby EU) pořádně nařezáno.

Pátek 18. prosince: ODS se zjevně snaží vzbudit dojem, že tvrdě tlačí na vládu (žádá např., aby se jednoznačně odmítavě, formou usnesení vyjádřila ke šrotovnému a k novele služebního zákona, a zablokovala na půl roku 5% výdajů všem resortům s výjimkou obrany a zemědělství (pak se uvidí). Na poslední už Fischer zjevně přistoupil, ale stejně je aktivita ODS opožděná, hlavní chyba byla nechat rozpočet projít. Ministři nominovaní ČSSD (jejich mluvčím je zjevně ministr Pecina, Paroubek to má lépe zorganizované, protože mu do jeho sektoru vlády neintervenuje žádná TOP09) dali najevo, že nebudou hlasovat proti třináctým důchodům či proti zrušení zdravotnických poplatků, chtějí, aby vláda zaujala „neutrální stanovisko“. Fischer by se rád vyhnul konfrontaci, jde mu o to, aby vláda rozhodovala napříč politickým spektrem, bude velmi zajímavé sledovat, jak to udělá.

Agentury ASTEM a CVVM vydaly včera výsledky průzkumů preferencí a volebních odhadů pro volby do PS. Pozoruhodné je jednak, že se dosti shodují a jednak, v čem se shodují. Tématu se týká naše glosa. Zbývá ještě počkat na Factum Invenio (těně před posledními dvěma volbami byla posledně jmenovaná agentura nejpřesnější, přitom její předpovědi se zpravidla od CVVM i od STEM lišívají.

Sobota 19. prosince: Summit o klimatu v Kodani skončil politickou dohodou mezi USA, Čínou, Brazílií, Indií a Jižní Afrikou o velkých omezeních globálních emisí tak, aby do roku 2050 klesly proti roku 1990 o 50%. Ostatní země se mohou připojit. Výsledek vypadá poněkud skrovně, a celá akce vyznívá směšně. Všichni veřejně činní lidé, jak se dnes zdá, musí nahlas vyznávat tezi o katastrofickém charakteru globálního oteplování; kdo tak neučiní dostatečně horlivě, bude vypadat jako posluchač na koncertu, který se během první věty Beethovenovy Sonáty měsíčního svitu hlasitě uprdl. Posléze se pochybovačství stane něčím podobným jako je osvětimská lež, nakonec se za to bude upalovat. Je mi líto, ale když Klaus mluví o tom, že jde o nové náboženství, něco na tom je (je třeba to jen opravit na „pseudonáboženství“). Začíná se to podobat marx-leninismu. Přitom vůbec nepochybuji, že něco jako globální oteplování existuje a že se na něm významnou měrou může podílet lidská činnost, pobuřuje mne jen to chiliastické blbnutí, zvlášť když se pořádají celosvětové hysterické orgie (viz ta poslední v Kodani) provázené bojem globalizačních flagelantů s policií na ulicích, a výsledek je tak mizivý, že je obtížné mluvit o něčem jiném než o šaškování.

Podle ministra Langera by se vláda měla nyní zachovat tak, jak si sama vložila do vínku, totiž bojovat proti deficitu. To zní zvlášť důvěryhodně poté, co jí ODS pomohla prosadit deficitně deformovaný rozpočet na příští rok.

Jiří Paroubek poskytl rozhovor Právu. Jako obvykle hýřil šarmem, duchaplností a zdvořilostí leninského typu (jedním ze základních ocenění názoru oponenta je „blábol“). Jinak to má vymyšlené chytře: během dvou-tří let dojde k hospodářskému oživění (to dá rozum, žádná krize nemůže trvat věčně), Paroubek si ho přičte na účet a důvěřivý lid mu to sežere, a vzhledem k příznivému vývoji bude možné snižovat manko v rozpočtu o procento ročně, jak káže EU. Kalkul je příliš jednoduchý na to, aby mohl opravdu vyjít. Aspoň doufám. Jinak předseda ČSSD přestal mluvit o menšinové vládě s podporou komunistů, hovoří místo toho o vládě s podporou ad hoc napříč politickým spektrem (ve věcech obrany ap., stejně ODS nezbude než Paroubka podpořit). Myslím, že o tento kalkul by bylo možné výrazně zproblematizovat.

MfD teď žije aférou bývalého důstojníka StB Palečka, který dnes slouží v BIS a má na duši černý hřích. Vydíral českou zaměstnankyni jednoho z pražských velvyslanectví, která měla, jak se prý tehdy „předpokládalo“, nadstandardní vztahy s StB (agentkou ovšem nebyla, jak by to mohlo někoho napadnout, agenti přece nebyli žádní, respektive skuteční agenti byli a jsou ti, kteří pořád o nějakých agentech žvaní), ale nějak se jí nechtělo donášet na portugalského diplomata, se kterým čekala dítě. Paní se zdráhala, diplomat nakonec raději uprchl do bezpečí, dítě se narodilo, ale ze zjevně plánovaného manželství nebylo nic. Že metody toho druhu, jaké použil pan Paleček a jeho tehdejší nadřízení, jsou hnusné, je mimo pochybnost (jen si nejsem jistý, zda k nim nesáhne občas i zpravodajská služba úctyhodnější země než byla ta z husákovské ruské kolonie). Existoval ovšem už tenkrát spolehlivý prostředek, jak se oběť mohla podobnému maléru vyhnout: nehledat zaměstnání v pofidérních institucích typu Správy služeb diplomatického sboru, i když to bylo po mnoha stránkách velmi výhodné. Kdyby ta paní dělala sekretářku např. v s.p. Mototechna, neprožila by sice milostný románek s Casanovou (tak se ten portugalský diplomat jmenoval) a i finančně by na tom byla o hodně hůř, ale fakt, že by se byla vyhnula výše popsaným nepříjemnostem, by za tu trochu askese byl nepochybně stál.

Pavel Kohout (ten spisovatel, ne ten ekonom) si stěžuje, jak rozpačité vánoce zažil v roce 1979 v Bressanone. Setkal se tam se skupinou českých emigrantů „předchozích vln“, kteří s ním nechtěli zpívat koledy jako s „bývalým komunistou“, ačkoli všichni si s nenáviděným režimem za úplatu „upravili vztahy“ a normálně jezdili za úplatu do země, kam chartisté nesměli. Myslím, že chartistický geroj by mohl mít pro ty lidi o fous víc pochopení. Především, pokud měli dojem, za vývoj poměrů, díky nimž utekli (mnozí proto, aby se vyhnuli kriminálu) mohou trochu méně, než zrovna on, nebylo to až tak od věci. A za druhé, z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že spousta chartistů (například autor těchto řádek) mohli celkem svobodně cestovat po nejrůznějších končinách své vlasti – za jedné jediné podmínky, že v ní zůstali a nevyjeli. Pak by sice mohli cestovat do Bressanone (nebo do Vídně, Paříže, Londýna, Kuala Lumpuru), ale zpátky do vlasti už ne. Všechno dobré má i své zlé stránky, a naopak.

V Česku probíhá standardní blbnutí, boj ze ježíška, a proti Santa Clausovi (ještě k němu pro pořádek přidají dědu Mráze, aby bylo vidět, že nechceme ani americké imperialisty, ani Rusy). Povaha těch akcí je podobná boji za znárodnění Svatovítské katedrály, podobně jako ona patří celému národu i ježíšek. Výhodou ježíška (od jeho biblického předobrazu, o němž stejně u nás ví každý prd) je, že na nás nic nechce. Je to institut čistě charitativní, jeho úlohou je rozdávat dárky. Když člověk sleduje debilní televizní pohádky, nabude dojmu, že vlastně i on, jako ty roztomilé legrační bytosti, kterým se říká čerti, kteří sice za své služby něco chtějí, ale přitom jsou to vlastně dobráci a lze je tak snadno napálit a okrást, by měl mít ve vyobrazení rohy, kopyto a kravskou oháňku. To by byla inovace! Nechť někdo navrhne český betlém v tomto stylu! Ale opatrně, nejlépe anonymně, kdysi na vzdáleně podobné téma natočil film Roman Polanski a víme, jak to s ním dopadlo.

Pondělí 21. prosince: Premiér Fischer prohlásil, že hodlá po sestavení nové vlády opustit politiku. Vyloučil zároveň, že by se jako nestraník angažoval v politických iniciativách TOP09. Je velmi obtížné si představit, že by pan premiér řekl něco jiného. Zároveň si tím, když udělá takové prohlášení, ztěžuje možnost udělat to, co dementuje, i kdyby k tomu měl třeba tisíc chutí. Jistě, zprávy o tom, že je propojen s Kalouskem a Schwarzenbergem, jsou pouhé spekulace, ale nabízejí se samy od sebe. Přitom Fischer udělal vlastně jen jednu chybu: poté, co mu Paroubek odpálil původní dohodu (provizorní vláda do brzkých předčasných voleb), neodstoupil. Byl by k tomu měl plné právo, byl to mimo jiné i podraz na něho. A protože tak neučinil, spousta lidí se ptá: co za tím vlastně je?

S předsedou Ústavního soudu Rychetským je konec. Paroubek ho znemožnil „po celé Evropě“. Pro předsedu ČSSD, o němž je známo, že díky svému vybranému chování, získanému na řadě rychlokursů RaJ (jejich účinnost jsme měli všichni příležitost obdivovat za totáče u zaměstnanců institucí, kterým se z nepochopitelných důvodů říkalo „pohostinství“), má velký vliv ve vybrané evropské společnosti, bylo hračkou zařídit, že brána Buckinghamského paláce zůstane pro nešťastného předsedu ÚS navždy zavřená a že Juan Carlos I. se jen při vyslovení jména tohoto odpudivého desperáta otřese hnusem, to znamená jediné: odstoupit a předat svou funkci někomu způsobilejšímu, např. exministru kultury Jandákovi (ČSSD), kterému by sedla, řečeno žargonem, jímž se mluví na evropskýcch královských dvorech, „jako prdel na hrnec“ (nebo v tomto případě snad přesněji „jako hrnec na prdel“?).

Prezident ČLK Milan Kubek je člověk na svém místě. V dnešním rozhovoru pro Právo (pořídil ho Václav Pergl) upozorňuje, že „korupce ve zdravotnictví není jen flaška pro doktora“. Myslím, že měl být odvážnější a prohlásit přímo, že hlavní problém našeho zdravotnictví jsou naopak různé pozornosti a úplatky, které vymáhají zpupní pacienti na zcela bezbranných lékařích. Věřím, že se k tomu nakonec dopracuje, zatím je někde na půl cesty: „Vynucování sponzorských darů“ je například nepřípustné, dobrovolný sponzoring je však věc prospěšná (pro srozumitelnost upozorňuji, že jde o sponzoring lékaře pacientem, nikoli naopak). Zbývá už jen určit, kdo rozhodne, co byl sponzoring vynucený nebo dobrovolný. Nejspíš nějaká komise, kterou zřídí ČLK po konzultaci s experty jako je dr. Rath. A pokud by se snad ukázalo, že šlo o sponzoring vynucený, bude sponzor co nejpřísněji potrestán. Také „pozornost pro lékaře, většinou nepeněžní povahy, kterou dává pacient dobrovolně… většinou po léčbě jako výraz své spokojenosti, přičemž za ni neočekává žádnou neoprávněnou výhodu“ nepovažuje dr. Kubek za nic nebezpečného. Za přijímání takových darů nelze lékaře šikanovat, protože by to bylo pokrytectví (zjevně právě vzhledem k tomu, že daleko rozšířenější je korumpování pacientů lékaři, které mnozí pacienti brutálně vyžadují). Velmi se mi líbí úsloví o pozornosti pro lékaře, kterou pacient dává dobrovolně většinou po léčbě jako výraz své spokojenosti. Pacient tedy může – i když nemusí - svou spokojenost s léčbou dát najevo i předem. Ještě šťastnější formulace by možná byla „kterou pacient dává většinou dobrovolně jako výraz své spokojenosti“. Zda před nebo po, bych sem nepletl, je to zbytečné. Co všechno se rozumí „pozornosti většinou nepeněžní povahy“ je třeba nechat na fantazii pacienta. Jen jednu věc nechápu: proč dr. Kubek tak zdůrazňuje slovo „dobrovolně“. Cožpak je představitelné, že by tomu bylo jinak?

Úterý 22. prosince: Ministr Pecina chystá po vzoru svého vládního kolegy Janoty balíček. Jeho balíček bude ovšem jiný, protikorupční. Zavádí institut „korunního svědka“, na který nemám silný názor, i když zrovna na větvi z něho nejsem, ale hlavně a především institut „protikorupčního agenta“, který bude lidi důvodně podezřelé z korupčních choutek nenápadně povzbuzovat (způsob nebyl v ministrově vystoupení specifikován), aby je pak, pokud projeví náležitou ochotu, mohl buď rovnou sebrat nebo aspoň prásknout. K tiskovce si z důvodů ne zcela jasných přizval Nejvyšší státní zástupkyni Veseckou, ta ho v této věci dost dobře podpořit nemohla a taky nepodpořila. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Miloš Balabán otiskl dnes mimořádně významný článek, týkající se Afghánistánu. Jeho epochálnost je naznačena už tím, že vyšel zároveň v Právu a v Mladé frontě Dnes (jenom Lidovky a Hospodářské noviny zaspaly). Článek stojí na tezi, že na konci 70. let minulých století se pokusili Afghánistán dobýt Rusové (pardon, „Sověti“, tak se Rusům v té době říkalo v Právu, kterému se tehdy říkalo Rudé) a pohořeli, kdežto nyní se o totéž pokoušejí američtí imperialisté a pohoří rovněž. Problém je, že Američané (totiž NATO) nechtějí připustit, aby si v nepřístupné oblasti Asie vytvořily nedefinované síly islámských fanatiků raketové základny a mohly odtud za pár let v pohodě ostřelovat celý svět. Žádná historie se neopakuje, Rusové chtěli jen nestoudně sežrat další kus země do svého impéria v přesvědčení, že to bude hračka jako v „ČSSR“. Místo toho ten stát sice nedobyli, ale úplně rozvrátili a umožnili, aby přešel do rukou islámských fanatiků. Takže USA a NATO dnes nezbývá bránit se před důsledky ruské indolence. A bránit se musí: protože ruský imperialismus se ve svých výbojích odjakživa vyznačoval dosti velkou podělaností a jaderných zbraní by ho ani nenapadlo použít, pokud by neměl jistotu, že soupeř je už úplně bezbranný. Islámští radikálové, jakmile budou mít jaderné zbraně k dispozici, nebudou váhat ani okamžik, zvlášť když budou mít k dispozici rozvrácený a Západem opuštěný Afghánistán, kde vlastně vůbec nebude jasné, kdo tam vládne, kdo a odkud ty rakety vystřeluje a kdo za to vystřelování odpovídá.

Ministerstvo školství připravuje tzv. genderovou příručku, jejímž smyslem bude dovést rovnoprávnost mužů a žen k úplné dokonalosti ve smyslu zrovnoprávnění mužů as žen a vymýtit zbytky sexistického jazyka. Původně jsem myslel, že sexismem se označuje mužská sexuální aktivita, projevující se oplzlými narážkami a nemravnými návrhy, je to však podstatně jemnější záležitost: sexismu se dopouštíte např. tenkrát, když shromáždění, jehož aspoň jednou účastnicí je dáma (správně žena, obávám se, že slovo dáma v sobě obsahuje jakýsi sexistický náboj) oslovíte „vážení přátelé“ (správně je: vážené přítelkyně, vážení přátelé). Je třeba, aby se užívalo slov občanka, chemička, porodnice, strážnice ve smyslu samička od občana, chemika, porodníka či strážníka, a ne v tom smyslu, jak se v českém jazyce používala dosud. Některé jazyky v bojují proti sexismu od pradávna, např. v těch ugrofinských neexistuje vůbec rod jako gramatická kategorie: když chcete říci v maďarštině učitelka, musíte říci učitel-žena (tanítónő). A dále: je třeba aby se bojovalo proti společensky utvářeným paušalizujícím obecným popisům toho, jak má vypadat muž a jak má vypadat žena (žena tím nabude svobody obejít se bez toho, co různí prasáci nazývají „ňadra“; navíc získá právo nosit mohutný plnovous. Povede to přímo k esteticko-erotické revoluci. Nespokojenci s novými pořádky budou neutralizováni pomocí zahradnických nůžek. Příručka bude nejprve sloužit úředníkům ministerstva školství, posléze učitelům a učitelkám. Žáky a žákyně bude nutno napřed získat husákovským trpezlivým presvedčovaním, obávám by se, že by z ní měli obrovskou srandu. I učitelstvo projevuje zatím jisté známky rozpaků: např. ředitel ZŠ v Litomyšli prohlásil: „nejsem úplně přesvědčen, že to je to nejpodstatnější, co ve školách potřebujeme“. Autor těchto řádek, nejsa vázán povinností vyjadřovat se ohleduplně k pitomým nápadům ministerských úředníků, by výrok pozměnil v plamennou výzvu: jděte s takovými volovinami/kravinami (všimněte si, že je zde zachována genderová rovnost, a dala by se zachovat i u peprnějších synonym z oblasti anatomie rozmnožovacích orgánů, které se přece jen ostýchám uvést, aby se na mne čtenářky nezlobily) do … Ať žije sexismus!

Středa 23. prosince: podle agentury STEM stoupla spokojenost voličů s politickou situací, s prezidentem, premiérem a dokonce i parlamentem. Není jasné proč, nejspíš v tom budou vánoce, svátky míru a pokoje.

Právo přináší poutavé vyprávění o tom jaké byly a jsou vánoční zvyky v různých končinách České republiky. Tak například na českolipsku se před sto lety lidé bavili hrou podobnou té na skořápky: používaly se přitom tři hrnečky, pod nimiž byly skryty předměty symbolizující úspěch, štěstí či pohromu (člověk hádal a pokoušel štěstí). Bavili se, bavili, ale už se nebaví, protože oni, případně jejich potomci byli v roce 1945 sviňským krokem vyhnání a hrnečky se nejspíš staly součástí naší válečné kořisti. O tom už Právo ovšem neopíše.

Václav Klaus poskytl obsáhlý rozhovor. Státní rozpočet podepíše, protože nemá dojem, že by v takové věci měl prezident silně vstupovat do sporu mezi vládou a parlamentem: pozoruhodný projev zdrženlivosti a politické cudnosti. Zato do sporů mezi Topolánkovou ODS a vládou vstupuje horlivě a na straně vlády (my ústavní činitelé musíme držet pohromadě). Všiml si také, že spousta lidí neví, koho by měla volit (dokud ještě držel s ODS nebo dokonce tahal v ODS za nitky, to ovšem nevěděla taky). To, co se změnilo, není, že lidé nevědí, koho volit, ale že Václav Klaus neví, koho volit, Což zase není až taková katastrofa, protože ač prezident, prorok a věštec, má stejně jako my ostatní jen jeden voličský hlas. Bral bych to jako normalizaci V. K. Přál by si, aby se strany vrátily k původním ideám a myslí tím samozřejmě na ODS. Vypadá to, že Topolánek si ještě užije. Kromě toho, abychom byli objektivní, řekl tu a tam taky něco rozumného: „…v řadě věcí dělala vláda věci nezbytné a nemyslím, že je lepší než vlády předchozí. Vypadá, že je lepší, protože není atakována evidentní opozicí… Nedělají fatální rozhodnutí, ani riskantní a pro lidi nelaskavá rozhodnutí. To se dobře vládne.“ Prezident ovšem nadále sní o nějaké procedurální dohodě ČSSD as ODS o dalším vývoji na naší politické scéně, týkající se politického systému. Čili Topolánek nebo ještě lépe jeho nástupce by měl s Paroubkem dohodnout to, co chtěl kdysi dohodnout on se Zemanem: dělbu politické moci mezi dvě velké strany a likvidaci politických trpaslíků. Paroubek ovšem rád uzavře nějakou procedurální dohodu, jenže s komunisty. A pan prezident se pak bude moci přestěhovat do Sezimova Ústí.

Mladá fronta Dnes přinesla zajímavý průzkum ohledně toho, co veřejnost považuje za symbol vánoc. Vypadá věrohodně, ale když přehlédneme štědrovečerní pořady např.ČT1, zjistíme, že je velmi neúplný. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pondělí 28. prosince: Václav Klaus na rozdíl Lisabonské smlouvy, kterou podepsal v tichu a v ústraní, připojil svůj podpis pod rozpočet na příští rok nejveřejněji, jak to jen šlo – v televizi během prestižního diskusního pořadu. Klaus byl v obtížné situaci – kdyby podpis pod rozpočet odmítl, vystavil by se ze strany parlamentní koalice ČSSD-KSČM-KDU-ČSDL, která jej nakonec ve zprzněné podobě prosadila, dosti divokým útokům. Tak se aspoň zhojil na těch, co považuje za viníky (kupodivu jsou to především jeho političtí oponenti) a zapracoval na nové tradici – vyjádření prezidentského souhlasu se zákonem může být procedurálně odstíněné a prezident tím dává najevo, jak hlasité je jeho „ano“. Tématu se týká naše glosa.

Karel Schwarzenberg se ohradil proti Klausovu hodnocení TOP09 jako „polostrany s jedním člověkem, Miroslavem Kalouskem, a s figurkou pana Schwarzenberga v čele“. Přitom je těžké se zbavit dojmu, že si Klaus od TOP09 (a specielně od Kalouska) cosi sliboval, zřejmě to však s ním zapomněl zkonzultovat. Schwarzenberg Klausovi vadí hlavně proto, že za ním cítí prsty svého úhlavního soka Václava Havla. Nevím, zda TOP09 v nynější podobě považuje za překážku velké koalici. Spíš si od ní sliboval, že by mohla vytvořit jakési zdravé jádro, které by pak sloučením obrodilo nevěrnou ODS. To ale se Schwarzenbergem nepůjde.

„Byl to tenkrát zvláštní čas, když Havla „korunovali“ na prezidenta. Doba, která se stala součástí naší mytologie, ať si nyní říkáme, co chceme,“ píše Vladimír Kučera v Mladé frontě Dnes. Problém je v tom, že mytologie máme až až – od kněžny Libuše přes slovanské věrozvěsty, Rukopisy, Tatíčka Masaryka, Prezidenta Obnovitele až po Sametovou revoluci. Na vyrábění mytologie jsme mistři. Máme na to dokonce řadu historických ústavů. Ale nepotřebujeme mytologii. Potřebujeme dějiny. Dějin se nám zoufale nedostává.

Pavel Novotný se tamtéž věnuje Íránu. Domnívá se, že jde o obyčejnou diktaturu. Mně spíš připadá zvláštní, jaké potíže jsou v Íránu se zavedením nikoli „obyčejné“, ale teokratické diktatury, jaké jsou běžné v islámských státech. Nemohu se zbavit dojmu, že ta společnost má na víc než na fanatickou islámskou tyranii. Je v tom jakási naděje.

A rovněž v MfD publikoval pozoruhodný článek o české vnitropolitické situaci Stanislav Balík. Pokud mi zbude čas, vrátím se k němu samostatným komentářem.

Úterý 29. prosince: Rusko chystá zjevně další test choulostivosti svých bývalých kolonií na blokování dodávek energetických surovin. Tentokrát má jít o ropu. Zkušebními králíky bude ČR, Slovensko a Maďarsko, technickou fintou jako obvykle rusko-ukrajinský spor o platby za ruskou ropu. Ropná blokáda pro ČR nemá podle odborníků znamenat až tak velký problém vzhledem k ropovodu ze SRN. Rusové ale budou jistě testovat i vstřícnost „starých“ zemí EU vůči postkomunistickým nováčkům v potížích. Vzhledem k tomu, že si Rusové zároveň vytvářejí cesty pro dodávky energetických surovin do Číny (a Čína je energeticky hladová a solventní), může nám být v příštích letech pořádná zima.

Agentura STEM se pokusila vytvořit žebříček nejprospěšnějších českých politiků z období 1989 – 2009. Dala respondentům vybrat z 28 politických „osobností“. Kritérium výběru osobností není úplně jasné. Vyhrál Havel před Klausem. Pozoruhodná je i druhotná informace o tom, na které z testovaných osobností se lidé více nepamatují. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Zemřel známý herec Jaroslav Moučka. V Právu píší, že „byl představitelem bodrých lidových typů“. Zbývá doplnit: zejména těch, na něž se vztahuje zákon 451/1991 Sb. ze dne 4. října 1991, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České Republiky.

Velmi mne těší, když občas v našich novinách narazím na optimistu. Stalo se mi to dnes v LN, když jsem si přečetl „Chlíveček“ Petra Kamberského. Pan Kamberský píše: „Největší cynici soudí, že vyhraje dvojblok ČSSD-KSČM… a že bude pokračovat v pštrosí strategii: hrajeme a rozdáváme dál, jen ještě víc zkásneme bohaté…“ Přiznám se, že jsem supercynik. Považuji za dost pravděpodobné, že vyhraje dvojblok ČSSD-KSČM a tak trochu se nám změní režim.

Středa 30. prosince: na Hradě (resp. v letním sídle našeho monarchy, v Lánech, se chystá řada slavnostních obědů s význačnými hosty. O tom, že nepůjde jen o nezávazné klábosení, svědčí setkání prezidenta s premiérem ve Špindlerově mlýně. Podle Klause na rozdíl od tohoto víceméně přátelského setkání (signál toho, že o nic nešlo), tentokrát „půjde do tuhého“. Pozice premiéra Fischera je nezáviděníhodná: lid ho miluje, ale co znamená láska lidu, Karel Havlíček o tom kdysi napsal velmi pěkná slova, ale politickou podporu nemá nalevo, napravo ani na Hradě. Také další pozvaný, předseda Senátu Sobotka, má u Klause řadu vroubků. Klidný může být jen předseda PS Vlček, který zas to, že je předsedou PS, zjevně nemůže. Pozoruhodná je politická část programu, setkání s předsedy ČSSD a ODS (je tomu třeba rozumět tak, že když už se Klaus chtěl setkat s Paroubkem a zalichotit jeho ješitnosti, nemohl vynechat ani nemilovaného Topolánka?). I tady bude každé setkání zvlášť, aby se pánové nepoprali. A obě budou nepochybně významnější, jenže se o nich mnoho nedozvíme. Ostatní předsedové stran, momentálně zúčastněných v PS, vyšli nakrátko, jsou, jak praví úsloví, hluboko pod prahem prezidentovy pozornosti. Na Klausovu omluvu je třeba ještě říci, že situace v PS je nepřehledná, a svým způsobem nejsilnějším uskupením je SNP (=Strana nedefinovaných přeběhlíků). Náš parlament, osvobozen od standardní politické vlády, se vyžívá v soustavném „škatule, škatule hejbejte se. Tématu se týká naše glosa, dám ji sem, jakmile se objevi v lidovkách.cz.

Pokud jde o výše zmíněnou schůzku ve Špindlerově mlýně, předvedli se naši němečtí sousedé opět v tom nejhorším světle: „Nemáme ani tušení, kdo z těch lidí, co sedí uvnitř, budí takový zájem… Jméno vašeho prezidenta opravdu neznáme,“ říkali kolemjdoucí turisté. A to jsou mladí lidé, kteří už nezažili druhou světovou válku! Bude nutné rozpoutat třetí, aby si nás konečně všimli.

Zdeněk Koudelka píše o popravě anglického pašeráka v Číně. Je zjevné, že to bere v duchu multikulturality (která by možná měla být v tomto případě v jakémsi nesouladu s jeho právnickým povoláním) a sociální spravedlnosti. Musíme si, holoubci, zvyknout, že časy kolonialismu jsou pryč, že Čína měla vysokou kulturu, když jsme ještě lezli po stromech (není zjevné, zda už tam tenkrát taky měli komunismus a popravovali slabomyslné, to druhé velmi pravděpodobně ano) a proto si může dovolovat odsoudit k smrti během 27 minut slabomyslného nešťastníka (zvládl by to pan Koudelka taky? Obávám se, že kdyby to byl sudetoněmecký revanšista, rozhodně ano, ostatně měli jsme na to kdysi dekret, který je dosud pilířem našeho právního řádu). Musíme prý počítat s tím, že při pohybu v Asii na nás dopadnou tamní pravidla (to se nepochybně týká i Íránu, kde mají, stejně jako v Číně, mnozí jiné představy o lidskosti a občanských právech, než jejich tisíciletý kulturní stát). Bylo by velmi užitečné, kdyby orientální despocie zároveň věděly, že při nenáležitých pohybech, navíc namířených proti nám, dopadnou na čumák orientálních despotů důsledky našich pravidel. Bohužel to nevědí, resp. vědí, že na to nemáme, a jak oni, tak pan Koudelka z toho mají radost. Pokud s tím něco neuděláme, bude s námi zle (kromě pana Koudelky, ovšem). „Poprava jako výzva“, zní článek pana Koudelky. K čemu nás vlastně pan Koudelka, opřen o lidovou Čínu, důrazně vyzývá?