Odstíny prezidentských podpisů

Prezident Klaus opět poněkud rozkošatil naši ústavu: svůj politický postoj k zákonům a tudíž i sílu svého podpisu dává najevo nejen tím, že je buď podepíše, nebo nepodepíše, ale i tím, jak je podepíše.

Nedá se říci, že by to bylo protiústavní. Nic prezidentovi např. nebrání, aby tak říkajíc kontroverzní normu podepsal pod stolem a levou rukou, takže případné televizní kameře by se naskytl pohled pouze na jeho vystrčené velebné pozadí. Tomuto formálnímu postupu se zjevně blížila procedura podepisování Lisabonské smlouvy, přičemž o tom, jak dalece, můžeme jen spekulovat, kamery nebyly připuštěny. Ať tak, či onak, ať se tak stalo třeba na toaletě, celá Evropa, i matadoři typu Nicolase Sarkozyho, si hlasitě oddechli, náš lid to ocenil a propagačně akce svůj účel splnila.

Pak existuje standardní forma podpisu: provádí se za ozdobným stolem a je zdokumentována několika krátkými záběry v televizi. Když jde o zákon méně významný, stačí zpráva v četce. Prezidentské „ne“ bývá pouze oznámeno, ceremoniální podoby zatím nenabylo, lze si ji ostatně těžko představit (např. roztrhání dokumentu a podupání prezidentskými botami by mohlo zlomyslníkům typu Davida Ratha dát záminku k poznámkám o prchlivém staříkovi).

Nyní došla řada na další variantu prezidentského „ano“: podpis jako osvěžení diskusního pořadu v televizi. A vyvstává otázka, co to vlastně má znamenat.

Šlo o podpis státního rozpočtu na příští rok. Klaus už jeho původní návrh (ještě předtím, než ho Praoubek se svou přeběhlickou kohortou, podstatně mohutnější, než byla kdysi ta Topolánkova, obrátil vniveč) kritizoval jako „zoufale špatný“. ODS měla podle prezidenta říci ne. Jistě, měla: poté, co ho Paroubek zprznil. Kdyby to udělala dřív, učinila by vstřícný krok vůči Straně svobodných občanů, byl by to radikální, fundamentalistický nesmysl. Takovouhle kritiku, líbivě radikální, si může dovolit člověk, který se cítí být nad věcí.

ODS měla říci ne poté, co Paroubek rozpočet destruoval. Neudělala to, a vystavila prezidenta do nepříjemné situace. Na tom, co Klaus tvrdí (prezidentské veto rozpočtu v situaci, kdy se k němu z ústavy nemá právo vyjádřit ani Senát, by byl nesmírně tvrdý a lehce kritizovatelný zásah) něco je. Náhlý nedostatek prezidentského aktivismu je přesto poněkud podezřelý. Právo „ne“, formálně vzato, prezident má. Nepoužil ho a věnoval se místo toho kritice nemilované ODS.

Čili: umyl si po pilátovsku ruce. V každém případě by bývalo lepší a korektnější, kdyby byl zvolil jednu z možností: buď říci jasné ne, nebo se zdržet komentáře. Zvolil si třetí cestu, a třetí cesty, jak známo, nebývají ty nejšťastnější.

lidovky.cz 28. prosince 2009