Nevyhazujme peníze na obranu!

Úsporný Janotův rozpočet byl schválen v prvním čtení. Jsou pevně dány příjmy, výdaje i přebytek, přesněji řečeno schodek. Vláda splnila svou povinnost, nebylo to těžké, voličů jí netřeba.

Situace stran, které v permanentní volební kampani bojují o přežití, je složitější. Kvapem se blíží Mikuláš a voliči otvírají zobáčky jako hladová ptáčata.

Nejštědřejší chce být ČSSD, strana bez zbytečných zábran: její příznivci naleznou v pytlíku za okny zvýšené přímé platby zemědělcům, poskytovatelům sociálních služeb, větší platy zaměstnancům veřejného sektoru.

Zdá se tedy, že předseda TOP09 Schwarzenberg s příměrem o povětrné Mikulášce příliš nepřeháněl, nicméně ani jeho strana tak úplně nezaostává: je třeba kompenzovat (samozřejmě mírně) propady rozpočtových příjmů v malých obcích a městech, jinak by se mohli zlobit přátelé starostové.

Lidovcům jde jako obvykle o mateřství a rolnictvo. Komunistům úplně o všechno.

Mikukášská paleta je, jak vidno, pestrá a různorodá, možná že se nadíleči mezi sebou ještě trochu poškorpí. Jakási jednota panuje naštěstí v tom, kdo bude naši velkou mikulášskou předvolební zábavu financovat: samozřejmě a jako obvykle ministerstvo obrany.

Podíl ministerstva obrany na předvánočním konzumu bývá formulován rozdílně podle míry konzervativnosti jednotlivých stran. TOP09 hovoří jen o „mírném snížení vládní spotřeby v jednotlivých kapitolách“ (vypadá to, jako by se vláda živila handgranáty a bajonety).

Komunisté touží zmírnit agresivitu imperialistické ČR tím, že se peníze na zahraniční mise přeorientují na pomoc sociálně nuzným (pokud se voják octne mimo teritorium své vlasti, nazývají to dobrodružstvím; pozitivní změna, dřív se něčemu podobnému říkalo bratrská pomoc). Sociální demokracie své plány na destrukci rozpočtu MO nespecifikuje.

Leč dosti ironie! Důvody, které volební štáby českých stran (s výjimkou ODS, jak jste si jistě všimli), jsou logické a historicky podložené.

Za prvé: v Moskvě už nesedí Brežněv (komunistům by přitom nevadilo, ani kdyby tam ještě seděl). Za druhé: s bráněním máme špatné zkušenosti: zato ty nejlepší s tím, jak je užitečné s bráněním co nejdřív přestat, obyčejně ještě dříve, než začneme. To neznamená, že se není třeba bránit vůbec: nýbrž jen, že nejúčinnější je bránit se až tenkrát, když už je nepřítel na kolenou. Za třetí: jsou tu odstrašující případy vrtáků a mamlasů, kteří vhodný okamžik propásli a bránili se příliš brzy. Pokud neměli to štěstí, že přitom přišli o život, čekalo je po „osvobození“ jako odměna popraviště, kriminál nebo aspoň pronásledování a organizované opovržení. Na jejich hroby se pak po letech snesl zlatý déšť metálů. Co jim to bylo platné, nevypisuji, bylo by to neslušné slovo.

Závěr je prostý: bránit se je trestuhodné a vyhazovat na to peníze tuplem. Respektive: bránit se je nejlepší v minulosti: u Zborova, po Mnichově, za protektorátu, za stalinismu. Už to lze dělat jen hubou a je to minimálně nákladné.

Je moc hezké, že aspoň na tomhle se drtivá většina našich politických stran shodne. Pak že u nás chybí politický konsensus!

lidovky.cz 2. prosince 2009