Co týden dal

Čtvrtek 1. října: zákon o regulaci lobbingu se nepodařilo dostat do druhého čtení, sociálním demokratům chyběly 4 hlasy. Proti byla ODS a KSČM. Musí být poměrně komplikované identifikovat, kdo je lobbyista a kdo ne, pokud se k tomu dotyčný sám hrdě nepřihlásí. Pak jsou taky lobbyisté příležitostní (skoro každý občas pro někoho zalobbuje) a lobbyisté, kteří se kryjí ušlechtilou ideologií (např. záchranou přírody částečnou či komplexní, na celé zeměkouli… Zákon o úpravě lobbyingu má šanci se stát podobným evergreenem, jako je snížení poslaneckých platů nebo přímá volba prezidenta.

Vzhledem k poněkud výstřední taktice, kterou v poslední době volí předseda ODS, narostl opět hřebínek primátoru Bémovi. V Právu vypustil pár temných náznaků, z nichž by si chorobně podezíraví čtenáři (více než půlstoletá životní praxe ze mne udělala chorobně podezíravého čtenáře Práva) mohli dovodit, že Topolánka viní ze zaječích úmyslů směrem Brusel. Zároveň sám na sebe prozrazuje, že se zrovna teď nehodlá cpát na nejvyšší místo ve straně. „Je třeba nalézt někoho, kdo by se obětoval pro to převést ODS mezi Scyllou a Charybdou“, přeloženo do češtiny najít nějakého mamlase, který si vypije následující pohromy, jež stranu čekají. A až nadejde opět čas lízání smetany, pan Bém se hrdě přihlásí o svou porci. Je pravda, že Topolánek se v poslední době chová nevysvětlitelně a vedení strany si jako jeden muž stěžuje, že rozhoduje, aniž by s nimi cokoli konzultoval. Pokud je to pravda, a asi ano, protože si stěžují všichni, těžko se jim divit. Zároveň platí: pokud se ODS pokusí přepřáhnout v době, která zbývá do voleb, bude to mít pro ni katastrofické důsledky. A pokud to udělá pod heslem „hrr na Lisabon“, bude to mít katastrofické následky dvojnásob, protože co si budeme povídat, nějaký Lisabon českou veřejnost ani trochu nezajímá. Lisabon je něco jiného než radar v Brdech.

Premiér Fischer prohlásil, že vláda navrhne českého eurokomisaře do 20. října. ČSSD upřednostnila dosavadního komisaře Špidlu před svým prezidentským exkandidátem Švejnarem. Paroubek ovšem přišel i s mlhavými náznaky, že pokud by se Topolánkovi podařilo zvládnout vzpouru proti Lisabonu v řadách ODS, možná by sociální demokrati překonali svůj odpor (Pan Paroubek se pana Topolánka štítí asi tak, jako se štítil příslušník SS rabína) a s jeho nominací by se smířili. Problém je jen v tom, že Topolánek do Bruselu nechce. Bude třeba ho bez velkých cavyků nominovat, svázat do kozelce a poslat do Bruselu poštou.

Prezident Klaus měl včera večer bohatý program. Zúčastnil se oslav Dne německé jednoty na Německém velvyslanectví, ale zřejmě ještě předtím stihl oslavit šedesát let ČLR na Čínském zastupitelském úřadě ve společnosti sociálních demokratů (některých) a komunistů. Problém pana prezidenta není v tom, že mu imponuje papež (a ti, co ho nemají rádi, ho přitom podezírají z pokrytectví a prospěchářství). Nýbrž v tom, že mu stejně jako papež imponují vládci ČLR.

Jiří Paroubek uveřejnil v Právu článek o sociálně demokratickém vztahu k Janotově balíčku. Mluví jednak o „neslýchaném útoku médií na sociální demokracii“, o načasované hysterii, o „urážkách nejhrubšího kalibru a goebbelsovském opakování lží“. Na základě tohoto rudoprávního výraziva (tím nechci v tomto případě útočit na Právo, protože Právo je jedním z přednostních terčů Paroubkových ataků) není těžké si představit, co ten člověk bude provádět, až se dostane k moci. Rubem proklínání v ruském stylu je slibování, co všechno pak zruší, případně znovu zavede: třináctý důchod, zvýšení a prodloužení podpory v nezaměstnanosti, opětnou úpravua daňových změn (zde dodává poněkud alibisticky „pokud to vývoj daňových příjmů pro rok 2011 umožní). Tedy: úplná svoboda tisku, ovšem jen pro ty, kteří si ji zaslouží, a pečení holuby do úst tehdy, když to vývoj umožní. Zajímalo by mne, kolik lidí u nás je na něco podobného schopno naletět.

Václav Havel dostal v Berlíně mediální cenu „Zlatá slepice“. Je otázka, co taková cena znamená: kdyby šlo o dámu nebo kdyby se cena jmenovala Zlatá kachna, bylo by to celkem jasné.

To, že se některé české politické partaje (překvapivě ČSSD) vzpírají privatizaci ruzyňského letiště, je mi aspoň částečně jasné, privátní vlastnictví letiště otvírá za určitých okolností např. cestu k bratrské pomoci, zvláště v situaci, kdy naši poctiví pracující a všechen náš lid k nám mají vzhledem ke změnám ve východní Evropě poměrně daleko. Proč má být dostavba Temelína, který by nás měl chránit před smrtící závislosti na Rusku, pokud jde o dovoz energetických surovin, svěřena zase Rusům, tedy ruským firmám (o jejich výrazné soukromosti zrovna v tomhle citlivém odvětví lze mít jakési pochybnosti), je poněkud záhadné. Zvlášť když dostavba je věc poněkud choulostivá a vzbudí nejspíš např. v sousedním Rakousku dost velkou zuřivost. Rakušany si rozzlobíme, ale hlavně že budeme zadobře s Rusy, kteří nás osvobodí od závislosti na ruských surovinách.

Ministr Pecina se rozhodl odebrat náměstkovi Zajíčkovi, nominovanému ODS, podstatnou část jeho agendy. ODS protestuje, a právem. Funkce náměstka je politická a změny by se měly dělat na základě konsensu, zvlášť když jde o vládu, kterou společně vytvořili dva silní političtí soupeři za asistence jedné malé strany, a to proto, aby přemostili období, než si to rozdají ve volbách. Pan Pecina se chová jako ministr Nosek v polovině února 1948 – tak trochu, samozřejmě, a velmi sametově. Jenže když se to propojí s bojovnou Paroubkovou rétorikou, běhá jednomu mráz po zádech. Nedivím se, že ODS protestuje.

LN přinesly zajímavý (jako obvykle) článek Petry Procházkové o vývoji demokracie v Rusku. Konstruktéři ruské demokracie (tedy ti z posledních let) vycházejí z předpokladu, že Rusko je specifickou zemí se specifickou mentalitou a proto potřebuje specifickou demokracii (to jsou slova premiéra Putina, když byl ještě prezidentem). Jakýsi politolog jménem Makarenko tvrdí, že demokracie není nic univerzálního a proto si každá země buduje demokracii podle sebe. Rusko to dělá úspěšně už od Ivana Hrozného, podotýkám já rovněž coby politolog. Odtud se odvinula putinovská „ruská suverénní demokracie“ (já jsem četl něco o „řízené demokracii“). Nyní se prý koncepce změní v tom smyslu, že demokratické principy budou zaváděny shora (v Rusku byly vždycky, teď se to bude nejen dělat, ale i hlásat). Za mých mladších let se tomu říkalo demokratický centralismus. Toto specifikum ruské demokracie je odvozeno z všelidského poznání: „všechny velké modernizační procesy v lidské historii byly zaváděny shora“. Medvěděvovy reformy putinismu jsou opravdu pozoruhodné. Zvláštní je, že to, co bylo za totáče zahaleno do květnatého newspeaku dialektické patafyziky, říkají dnešní vládcové Ruska natvrdo a zpříma. V tom se podobají spíše svým carským předchůdcům a jejich ideologům.

Pátek 2. října: ODS protestuje proti tomu, že ministr vnitra Pecina výrazně upravil (zúžil) agendu svého náměstka Zajíčka (ODS). Zajíček poté odstoupil. ODS teď žádá schůzku parlamentních stran (včetně lidovců a TOP09) o vzniklé situaci a požaduje (výhledově) ministrovo odvolání. Tématu se týká naše dnešní glosa. Pecinu ovšem podpořil nejen Paroubek, ale i premiér Fischer. To, co Pecina udělal, bylo prý v rámci jeho kompetence. Podobně se vyjádřil i Miroslav Kalousek. Zdá se, že ODS zůstane v této věci sama. Což je poněkud neblahé. Je roztomilé, že Paroubek odmítl jednat s TOP09 o situaci (jak to navrhovala ODS) s odůvodněním, že jde o stranu přeběhlíků. A jakpak pak Paroubek svrhl koaliční vládu? Tenkrát mu přeběhlíci (samozřejmě jiní, než ti z TOP09) byli dobrý. Ostatně: kampak přeběhli lidé z TOP09? K vládní koalici? K jaké? Žádnou nemáme. Ani opozici nemáme. Kdo opustí politickou stranu, je přeběhlík. Připomíná mi to situaci před listopadem 1989. Kdo opustil „ČSSR“, byl „utečenec“ (podle vzoru utopenec). Opustíš-li mne, zahyneš. Původně se to v pojetí pana Paroubka týkalo jen ČSSD, teď do okruhu „utečenectví“ zahrnul i KDU-ČSL. Je velkorysý. Zbývá už jen zahrnout utečence zelené (Zubová, Jakubková) a ty z ODS (Tlustý, Schwippel a Raninec).

V LN upozorňují, že změny na vnitru nedělá jen Pecina, dělal je i jeho předchůdce Langer: jako člen první Topolánkovy vlády vyměnil dokonce tři z tehdejších sedmi náměstků. Jenomže ta vláda nebyla „úřednická“ vláda, vytvořená na základě dohody s ČSSD, ale jednobarevná vláda ODS. Pozice dnešní vlády je jiná než pozice první i druhé Topolánkovy vlády a šifra drv to nemůže nevědět.

Ve sněmovně se znovu projednává starý návrh ČSSD na přímou volbu prezidenta. Problém prezidentské funkce u nás není ovšem ani tak ve způsobu volby, jako v tom, že prezident není v mnoha ohledech vázán žádnými lhůtami a že je prakticky z výkonu své funkce úplně neodpovědný. S tím by se snad mělo něco dělat, a pokud s tím ČSSD něco dělat chce, má pravdu.

V ODS panují specifické poměry. První místopředseda Vodrážka prohlásil v rozhovoru pro Frekvenci1 (rozhovor se zatím nevysílal, ale MfD už s jeho textem manipuluje, to je typické pro poměry na české mediální scéně), že ODS chce, aby jí stát nahradil milionové škody, které jí vznikly na předvolební kampani odkladem voleb. MfD se pak zeptala předsedy Topolánka, zda to je pravda (přičemž údajně uvedla, že to řekl Vodrážka, doufejme, že je to pravda). Nato měl Topolánek reagovat slovy: „Není to pravda, my to neuděláme. ODS se od tohoto návrhu distancuje… To byste příště mohli citovat blba z Horní Dolní a vydávat jeho slova za názor ODS.“ Necítím se být kompetentní posuzovat, zda je pan Vodrážka blb nebo ne, mimo jiné ho vůbec neznám. Ale není jen tak někdo z Horní Dolní, nýbrž druhý člověk ve straně. Tzv. pravicové noviny proti Topolánkovi a ODS cíleně jedou, neměl by se zbytečně vztekat, to se stává. Zato by měl vážit každé slovo, což zvláště poslední době nedělá. Ve straně to vzbuzuje nervozitu, které je těžké se divit (viz např. dnešní rozhovor místopředsedy Nečase pro server aktuálně.cz).

ODS navrhla na místo eurokomisaře Alexandra Vondru. V novinách se to prezentuje tak, že ODS „ukončila spekulace“, že by chtěla do funkce prosazovat Topolánka. Měli by správně psát „ukončila naše spekulace“. Topolánek to od počátku dementoval, ale nebylo mu to vůbec nic platné.

Dnes proběhlo v Irsku referendum o Lisabonské smlouvě. Hlasy se budou počítat až zítra. To že Klaus (stejně jako polský prezident Kaczyński) se rozhodli nepodepisovat smlouvu před referendem, je v podstatě korektní, není důvod, proč vystavovat Iry zbytečnému tlaku, i tak je opakování referenda o téže věci po roce něco dosti neobvyklého. Polský prezident se zavázal, že podepíše hned po irském „ano“. Klaus nemůže, ani kdyby chtěl (u Ústavního soudu leží senátorská stížnost), jenže na té se neviditelným inkoustem spolupodepsal.

Sobota 3. října: jak se očekávalo, opakované referendum v Irsku skončilo vítězstvím stoupenců Lisabonské smlouvy. Protože se polský prezident Kaczyński předem zavázal, že v takovém případě bude smlouvu za Polsko ratifikovat, zbývá už jen Václav Klaus, který má ovšem alibi, ze zákona ji teď ratifikovat nesmí, dokud Ústavní soud nevyřídí senátorskou stížnost. To se nepochybně během měsíce-dvou stane, pokud ÚS stížnost zamítne, octne se český prezident v složité situaci: měl by sám vzdorovat Bruselu až do červnových britských voleb. To je obtížná pozice i pro opravdu tvrdého a statečného politika. Potřeboval by silnou podporu ze zahraničí. V Evropě ji nenajde, v USA sotva. Zbývá Rusko, s nímž Klaus pěstuje nadstandardní vztahy.

Klaus však není úplně opuštěn na domácí scéně. O tom svědčí dnešní masový průvod Prahou a následně demonstrace odpůrců EU na Hradčanském náměstí. Očekávalo se tři sta lidí, ale přišlo jich dokonce celých sto. Primátor Bém, který chtěl rovněž demonstrovat, se nakonec nezúčastnil, zřejmě se bál, že by se v tom davu ztratil. Průvod cestou provolával hesla "vazalské jho není svoboda", "Lisabon je plíživý Mnichov" a "EU je čtvrtá říše", jakož i hanbu ODS a Topolánkovi. Když to člověk srovná s podporou, které se Klausovi dostalo např. v době „sarajevského atentátu“, je to dosti legrační.

Nejnovější průzkum preferencí, který pořídila agentura STEM, má dvě verze. Podle procentuální by se do Sněmovny nedostali lidovci ani zelení (tím by bylo anihilováno zhruba 9% voličských hlasů, s nimiž by byl případně mohl počítat občanský tábor), v přepočtu na mandáty byli naopak KDU-ČSL i zelení zahrnuti, protože jejich propad pod 5% je v rámci statistické chyby. I tak by Paroubek mohl pohodlně vládnout s tichou podporou komunistů. K tématu se ještě vrátíme.

Komunisté si přáli dovršit svůj triumf ve věci radarové základny ještě schválením jednorázového referenda o věci. Návrh těsně neprošel.

Jiří Hanák si v Právu libuje že Fischerova vláda si získala oblibu občanů, protože pracuje bez skandálů a hasí finanční požáry způsobené vládami předchozími (zatímco politici se chovají jako dobytek). Politiky tedy nepotřebujeme, stačí nám vláda. Zřejmě se potichu oprašuje koncepce nepolitické politiky, případně ještě něco sdtaršího. K tématu se vrátíme.

Americká vláda prý plánuje vyslat do ČR usmiřovací misi, aby zmírnila dopad Obamova rozhodnutí nebudovat v ČR radarovou základnu. V čele má snad být dokonce ministryně zahraničí Clintonová. Chtějí prý ČR nabídnout rozmístění mobilních obranných střel, resp. dodávku stíhaček. Mise nemá velkou šanci, česká veřejnost si to znovu nenechá líbit.

V MfD otiskli úryvek z dopisu Václava Havla prokurátorovi z doby, když byl poprvé vězněn (1977). Nabízí v něm, že po propuštění se omezí na literární aktivity. Každý, kdo byl ve stejné situaci a nic podobného neudělal, nad ním může ohrnovat nos. Navíc z článku vyplývá, že v době dalšího věznění odmítl emigrovat a požádat o milost. Jak vidno, poučil se. Každý dělá chyby, málokdo se poučí. Co víc člověk může chtít. Mám k Havlovi tisíc a jednu výhradu, tohle bych se mu vyčítat neodvážil.

Předseda ODS Topolánek prohlásil, že ministr Pecina personálními změnami porušil dohodu mezi ním a Paroubkem, že na vnitru nic podobného neproběhne. I kdyby taková dohoda nebyla, plyne z logiky věci, že výměny na náměstkovských pozicích nejsou v takových situacích sice vyloučeny, ale měly by být prováděny na základě konsensu zúčastněných (a postižených) stran. Což se v tomto případě nestalo.

Kateřiny Neumannové je mi trochu líto. Je něco jiného závodit (byť i velice úspěšně) a něco jiného dělat špičkového manažera. Nezasvěcený člověk se těžko zbavuje dojmu, že si ji do čela organizátorů mistrovství světa v Liberci vybrali jako maskota, a když to všichni zúčastnění rukou společnou a nerozdílnou nezvládli, spadlo jí to celé na hlavu. Teď jí v LN vytýkají, že pracuje na ministerstvu obrany a „resort musí šetřit“ (což ona měla prokázat, že neumí). Neumannová tam pracuje jako referentka. To není žádná omračující funkce. Nebýt mezistanice s nešťastným mistrovstvím, nikdo by si jí nevšiml. Dokud byla na běžeckých tratích jednička, všichni omdlívali nadšením. Snad by jí teď tu referentku mohli dopřát.

V LN jsem si přečetl, že budeme možná oslavovat další „významný den“, totiž „odsun sovětských vojsk“ z Českoslovanska, dokončený v roce 1991. Teď už zbývá oslavit i ten druhý, výrazně větší odsun, totiž sudetských Němců. Byla to akce velkolepější, ruských vojáků u nás jistě nebylo přes tři miliony, a počítám, že tentokrát by ani poslanec Jičínský neprotestoval.

Daniel Kaiser si dal záležet na tom, aby představil předsedu ODS Topolánka jako idiota aspoň v rovině formulací (rozhovor je možné stylisticky učesat, samozřejmě to není nutné, a když se to neudělá, může to být účinná zbraň). Topolánek v rozhovoru reaguje na Bémovu předpověď, že se ODS bude štěpit na Lisabonské smlouvě, a říká: „To je přesně to, co si musí rozhodnout ódéeska po odchodu Václava Klause. Václav Klaus práskl dveřmi, inicioval zakládání stran, které stojí proti ODS a které vnitropoliticky i zahraničněpoliticky stojí jinde než voliči ODS. To znamená, že ODS se bude muset rozhodnout, jestli půjde s Topolánkem a případně jeho nástupcem, nebo jestli půjde s Klausem. To rozhodování běží už sedm let od 15. 12. 2002, kdy jsem se stal předsedou. Je to permanentní souboj a já jsem přesvědčen o tom, že až půjde na krájení chleba, ukáže se, že většina ODS je orientovaná euroatlanticky a proevropsky a že se i v otázkách vnitřní politiky rozhodne správně.“ Topolánkovi ovšem trvalo dlouho, než si troufl to takhle postavit. Je taky otázka, zda je schopný tuhle svou úlohu unést. Problém je, že pro ODS neexistuje technicky jako možnost „návrat ke Klausovi“. Stejně jako pro ČSSD neexistuje nikdy neexistovala možnost „návratu k Zemanovi“. ODS buď bude po Klausovi, nebo nebude vůbec.

Petr Drulák mluví v příloze Orientace o Havlovi a o tom, že se „vyslovil k porušování práv sudetských Němců během odsunu“. To je směšné, sám tzv. odsun byl porušením lidských práv a Havel to aspoň zpočátku úplně jasně řekl. Mluví taky o Vondrovi a raketové základně: „V zahraniční politice se tato identita drží analogie se studenou válkou: jediným protihráčem SSSR tehdy byly USA, i dnes je možné čelit ruskému tlaku pouze spojenectvím s USA. Česko pak chce přispívat Západu tím, že ho bude varovat před smířlivostí vůči ruské mocenské expanzi a iniciovat kroky k jejímu potírání. Smlouva o české účasti v americkém projektu protiraketové obrany je nejvýraznějším výsledkem tohoto pojetí české identity. Symbolický význam americké přítomnosti na českém území zde vysoce převyšuje původní funkci celého projektu.“ Nevím, proč je o takové věci třeba filosofovat, šlo docela o praktickou politickou záležitost: Rusové si v protestu vyhradili právo spolurozhodovat o tom, jak bude ČR hájit své bezpečnostní zájmy, a především díky laxnosti a indolenci české veřejnosti a českých politiků jim bylo toto právo via facti a formou precedentu přiznáno. To samozřejmě „vysoce převyšuje původní funkci celého projektu“ - a o to převýšení se postarali Rusové.

Pondělí 5. října: poté, co Irové v opakovaném referendu řekli Lisabonské smlouvě „ano“, se pozornost domácích i zahraničních médií i politiků soustředila na Českou republiku a na prezidenta Klause. Klause přišli na Hrad podpořit demonstranti z hraduvěrných pidistran (musím opravit svůj omyl, nebylo jich sto, nýbrž celých dvě stě, což, jak uznáte, je něco úplně, ale úplně jiného), je to jistě velká morální vzpruha, ale myslím, že to mu do června nebude stačit. Nadějnější je, že 14. října cestuje český prezident do Ruska za prezidentem Medvěděvem. Návštěva byla dohodnuta na jaře, mluvit se má o hospodářských vztazích, ale kdo ví, třeba nezůstane jen u nich… Tématu Lisabon, Klaus, Česko se týká naše dnešní glosa.

Právo dnes informuje o sporu mezi předsedou Topolánkem a premiérem Fischerem o ministra Pecinu a o to, zda má vláda požádat znovu o důvěru. Jeden podtitulek zní „Langer: je to jen loutkový premiér“. Z dalšího ovšem vyplývá, co Langer skutečně řekl: že ODS jde o to, aby tu nevládla ČSSD s loutkovým premiérem, ale apolitická vláda skutečného premiéra. Z toho neplyne, že Fischer byl loutkovým premiérem ČSSD, ale že by se jím snadno mohl stát.

Topolánek plánoval sezvat schůzku lídrů demokratických parlamentních stran o dalším osudu Fischerovy vlády. Paroubek i zelení setkání odmítli, s odkazem na neúčast Paroubka se odmítl zúčastnit i premiér Fischer. Nakonec se tedy sešly jen ODS, KDU-ČSL a TOP09 a nedohodly se, pokud tomu dobře rozumím, v podstatě na ničem. Fischer teď svolává schůzku všech parlamentních demokratických stran sám, a to včetně jediné zástupkyně „Demokratické strany zelených“, přeběhlice Zubové. Tuhle provokaci vůči ODS si přece jen mohl odpustit, je to hloupé a zároveň směšné. Na jednom hlasu ministrany vzniklé v rámci tažení proti Topolánkově vládní koalici zrovna jeho vláda nestojí a nepadá.

Podle průzkumu agentury STEM jsou u nás nejpopulárnějšími politiky Schwarzenberg a Bohuslav Sobotka, na záda jim dýchá Miroslav Kalousek. Bylo by velmi neblahé, kdyby z toho lídři TOP09 usoudili, že mohou v příštích volbách vystřídat ODS. Na průzkumech tohoto druhu totiž vůbec nezáleží.

V Lidových novinách zareagoval na můj článek o Lisabonské smlouvě můj dávný příznivec Jan Zahradil. Bylo to jako vždy výborné, v jedné věci ho ale musím trochu opravit. Píše tam, že si prý utahuji z české parodie na britské konzervativce, přičemž „míněna je nepochybně ODS“. Celý citát zní: „V této situaci česká parodie na britské konzervativce, rozvíjející se ve stínu Hradu, sní svůj sen o suverenitě srovnatelné s ostrovním královstvím.“ Z čehož je zjevné, že vůbec nemám na mysli ODS (Topolánkovi lze vytýkat tisíc a jednu věc, ale že by se zrovna teď rozvíjel ve stínu Hradu, to tedy ne), ale skurilní družinu nynějšího prezidenta, k jehož věrným ovšem pana Zahradila (na rozdíl od Topolánka) počítám. Taky mi připadá zvláštní, když pan Zahradil píše, co „podprahově hlásám“, ale ctím odborníka, pan Zahradil nepochybně ještě v době, kdy dělal poštmistra v Zadní Třebáni (nebo možná až v Bruselu, což by bylo ještě lepší, má tam jistě dost volného času) vystudoval večerní rychlokurs psychoanalýzy, takže má na dešifrování podprahových informací patent.

Taky jsem si se zájmem přečetl, že mne na internetových stránkách Strany svobodných občanů nazývá Michal Semín českým Quislingem. Je zajímavé, jak třičtvrtěprezidentské aktivity nabývají ve výrazivu svých představitelů lehce extremistický, vlajkařský přídech. Podobně jsem si zcela náhodou přečetl v Neviditelném psu článek nějakého Kopeckého, který mne označuje jako „jistého českého publicistu známého sympatiemi k tzv. sudetským Němcům“ - což by mělo být zjevně totéž, jako když se za protektorátu o někom napsalo, že je židofil. Zatím to ještě tak úplně nefunguje: text převzaly minulou středu Hospodářské noviny, „ve zkrácené podobě“, jak podotýká tzv. Kopecký, a zkrácení padla za oběť i výše citovaná denunciace. Možná jim to připadlo tak trochu eklhaft, možná jen od věci (článek se týká problémů s americkou radarovou základnou, v té záležitosti se tzv. sudetští Němci neangažovali). V každém případě je to signál, že úplně všechno se ještě nepovažuje za košer.

Úterý 6. října: Ministerstvo obrany chce nakoupit americké pušky za skoro 200 milionů Kč. V současné době používá samopaly vzor 58, které pamatuji z doby kdy jsem byl nucen absolvovat „základní vojenskou službu“. ČSSD se cítí být zaskočena. Bodejť. Žádné pušky nepotřebujeme. Kdyby se něco semlelo, stačí nám huby.

Právo přineslo zprávu agentury Korzo, v níž se tvrdí, že „podle zářijového průzkumu agentury STEM“ strana Věci veřejné „již dokonce dosáhla pětiprocentní hranice volitelnosti“. Ve skutečnosti v průzkumu, jehož výsledky STEM zveřejnil 2. 10., strana vůbec jmenovitě nefiguruje, neboť nepřekročila 2% veřejné podpory. Údaj o 5% je převzat z bleskového výzkumu STEM provedeného pro stranu Věci veřejné. Jeho závěrem bylo podle agentury: „Lídr kandidátky strany Věci veřejné Radek John je znám široké veřejnosti a velmi příznivě hodnocen, lépe než představitelé nejsilnějších stran včetně strany TOP 09. Pokud by Věci veřejné dokázaly využít jeho popularity, mohly by uspět v příštích parlamentních volbách.“ Gratulujeme. Respondenti odpovídali na otázku: „Představte si, že by v předčasných volbách kandidovaly jen strany uvedené na této kartě a vy byste si musel(a) z nich vybrat. Které z nich byste dal(a) svůj hlas?“ a volba byla omezena na dosavadní parlamentní strany, stranu Občané.cz a Věci veřejné. Je pochopitelné, že při takovémhle politickém jídelníčku dostane i tak nevýznamné uskupení jako Občané.cz 2% hlasů a pan John ještě o něco víc. Příspěvek do rubriky Jak číst Právo.

Jiří Paroubek trvá na tom, aby se schůzky stran s premiérem Fischerem ohledně prodloužení mandátu vlády zúčastnily jen ČSSD, ODS a SZ, navíc si naordinoval účast paní Zubové coby představitelky Demokratické strany zelených. Je proti účasti stran, které se na Fischerově vládě nepodílejí, a proti „stranám přeběhlíků a opilců“. Řeči o přeběhlících jsou v souvislosti s paní Zubovou řečí o provaze v domě oběšencově. Premiér Fischer Paroubkovi vyhověl a Zubovou pozval. Topolánek stojí před únorovým dilema, pokud se zúčastní schůzky, jak ji nadefinoval Paroubek, bude to znamenat ponižující kapitulaci. Možná by bylo lepší, kdyby si Paroubek do voleb vládl sám, případně za asistence pana Lišky a komunistů. Tématu se týká naše dnešní glosa. V MfD mluví o šaškárně, kterou nám „politici“ servírují. Nikdo nechce s nikým sedět. Jakápak šaškárna. Žádná Zubová nemá na schůzce o vládě co dělat, a Paroubkovi jde jen o to, kverulovat a soustavným kverulováním dostat ze hry svého jediného vážného protivníka, ODS. Přitom hlavním viníkem celé této maškarády je Ústavní soud, který z právního fanatismu (a možná i proto, aby posílil svou váhu na politické scéně) nechal přežít obludný parlament (Poslaneckou sněmovnu), který není schopný normálního fungování.

Pokud jde o řeckou politickou scénu, jsem naprostý laik. Připadá mi však zábavná: o moc zápolí dva rodinné klany, Papandreuové a Karamanlisové. Jwe to zjevně něco jako Montekové a Kapuletové. Oč jednodušší, než u nás, neměli bychom zavést něco podobného? V současné době vyhráli Papandreuové, moc jim nefandím, protože některý z prapředků nastávajícího řeckého premiéra byl za mého mládí představitelem vyčůrané balkánské politiky, která budovala „suverenitu“ na tom, že podrážela nohy svým americkým spojencům a šla tam, kde to šlo, na ruku Rusům (věděli, že Američané jim za to hlavu neukousnou). Ten chlap byl pro mne tenkrát ztělesněním neloajality. Mám pocit, že velmi podobnou suverenitu chce dnes pro nás budovat náš prezident a jeho družina.

Americký prezident se rozhodl, že nepřijme tibetského dalajlámu. Respektive je ochoten ho přijmout až po své listopadové návštěvě Pekingu, což je ještě horší. Jistě, dalajláma není tak významná osoba, za jakou ho u nás vydávají. Jenže nejde o dalajlámu. Jde o to, zda Američané Číňanům potichu odsouhlasí, že jim mohou mluvit do určitých věcí. Například do toho, koho smí americký prezident přijmout a koho ne. Dalajláma je precedent.

Nemám nejmenší zalíbení v Klausově pokusu profilovat se na brždění Lisabonské smlouvy, ale některé hlasy ze Západu daleko přesahují mez drzosti: Španělský list ABC píše, že Evropa je jedinečný výtvor, takže dovoluje chlápkovi, který nemá žádné oprávnění a jehož parlament smlouvu povolil, aby dokument ohrožoval. Klaus oprávnění má, je podle ústavy řádně zvolený prezident ČR a podle ústavy buď smlouvu podepíše nebo ne. Pokud ji nepodepíše, smlouva pro ČR neplatí. V Le Figaro zase iniciativně navrhují izolovat Klause od lidu s tím, že se Unie opře o české veřejné mínění. Allons enfants de la patrie! Tyto hovadiny MfD pochopitelně s chutí cituje a jsou pak nejlepší podporou Klausovu stanovisku, jakou si lze představit.

A dále jen v několika větách: Mirek Topolánek se sešel se senátory ODS (vztahy se v posledních dnech poněkud vyhrotily) a prohlásil, že není žádná tragédie, když ČR ratifikuje Lisabonskou smlouvu jako poslední v EU. Jistě ne, pokud ji ratifikuje. Rovněž Mirek Topolánek prohlásil na mezinárodní konferenci „Dvacet let poté“, kterou organizuje Ústav pro studium totalitních režimů, že hrozí návrat komunismu. Vůbec ne. Hrozí návrat Jiřího Paroubka, a to je ještě horší. A Ústavní soud bez okolků zamítl zabývat se první senátorskou stížností proti Lisabonské smlouvě. Byla podána 1. září a požaduje mj., aby o přenosu pravomocí na Brusel musely rozhodnout aktivně obě komory parlamentu, a to ústavní většinou. Zdá se, že ÚS se ani s tou další stížností nebude příliš babrat.

Středa 7. října: premiér Fischer chce ve vládě provést změny, žádný velký třesk, ale ani žádné pouze kosmetické úpravy. Zároveň vláda hodlá jmenovat eurokomisaře. Vše má být „řešeno“ v jednom balíčku. Vláda se, jak se zdá, chce „regenerovat“ sama ze sebe. O důvěru žádat nebude. Jinak se všechno bude „řešit“ na úrovni kuloárového pytlíkování, partnery pro ně si vybral sám premiér, patří k nim kromě stran, které se podílely na sestavování vlády na jaře, ještě TOP09, KDU-ČSL a Demokratická strana Zubové, totiž zelených. Účast potěmkinské DSZ na „konzultacích“ je skandální. Podle dnešního Práva chce premiér představitelům těchto stran „sdělit své představy“ a vyslechnout jejich názory a představy. Pravda, výsledkem má být dohoda o podpoře kabinetu. Pokud se tak stane, bude nám do jara vládnout vláda Národní fronty. S tím rozdílem, že komunisté budou v opozici. Jako v Rusku. Komu se to nelíbí, ať vyvolá hlasování o nedůvěře. Je mi líto, ale tohle všechno je mírně řečeno krajně nestandardní a moc mne zajímá, zda konečnou stanicí může být zase normální demokracie. Spíš bych očekával Paroubkův vítězný květen, který samozřejmě nebude znamenat návrat komunismu, ale něco docela jiného – a možná taky horšího. K tématu se ještě vrátím. Mirek Topolánek prohlásil Fischerovu vládu za svou velkou prohru – k tomu je třeba říci, že tu prohru z ní udělalo rozhodnutí Ústavního soudu a to, jak ho následně Paroubek využil. Jiří Paroubek je typ politika natolik proradného, že dělat mu cokoli jiného než zásadního oponenta je pro každého nesmírně nebezpečné (viz smutný konec lesního muže z Vysočiny). Kdo to měl předem vědět! Otázka je, co bude Topolánek dělat teď. Jeho popis nynější situace je poměrně přesný: „Fischerova vláda bude vládnout do května s blíže neurčeným mandátem, bude se opírat o blíže neurčenou podporu politických subjektů v Poslanecké sněmovně a bude vládnout podle programového prohlášení, které neprojde hlasováním o důvěře.“ Nebylo by lepší u toho nesekundovat?

Předseda ODS má však bohužel problémy ve vlastní straně. Proto chce stranu integrovat. „Stojím, jsem vztyčený, čekám, že se za mnou bude řadit moje vojsko a půjdu na zteč.“ Zatím to vypadá spíš na potíže, a způsobil si je do značné míry sám. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Koncem října přijede do Prahy americký viceprezident Biden, zřejmě mimo jiné i proto, aby poté, co prezident Obama rozhodl o zrušení plánů na protiraketovou základnu, rozptýlil obavy z toho, že Američané ztrácejí o střední Evropu zájem. Problém je, že 70% lidí u nás si nic jiného nepřeje. Budou odpůrci radaru proti návštěvě protestovat? Mohli by se zase jednou zviditelnit. Petr Uhl v Právu ohrnuje nos nad některými českými novináři, mezi nimiž a „převažujícím západoevropským a českým veřejným míněním“ zeje hluboká propast. Mezi mnou a převažujícím českým veřejným míněním zeje propast od té doby, co jsem někdy v polovině šedesátých let začal publikovat. Nohu za krk si kvůli tomu nedám. Úkolem veřejně činného člověka není dělat pomyšlení převažujícímu českému veřejnému mínění. To by to tady vypadalo.

Důsledkem drtivé porážky SPD ve spolkových volbách je, že se ve straně zvedá něco jako vlna paroubkismu. Německý paroubkismus je jistě o hodně civilizovanější a kultivovanější než ten český. Nicméně – strana kormidluje doleva a ke spolupráci s „Levicí“, podobně jako u nás Paroubek zakormidloval ke spolupráci s KSČM. Pan Sigma Gabriel si s Jiřím Paroubkem bude dobře rozumět.

A nakonec dva průzkumy. Podle agentury SANEP (dělá průzkum na internetu, což, řekl bych, částečně ovlivňuje jeho výsledky – část voličů ČSSD nepochybně neumí na počítač ani sáhnout) by vyhrála s převahou ČSSD, hlasy ODS a KDU by se nejspíš rozdělily mezi tyto strany a TOP09, kukaččí mládě v občanském táboře. Pozná se to podle toho, že ODS na ČSSD dost ztrácí, ale v přepočtu na mandáty by volby dopadly patem stejně jako ty poslední. Opakování patu považuji za vyloučené a do voleb je ještě daleko. Bude zajímavé sledovat, zda si TOP09 přízeň veřejnosti udrží. Zatím to má lehké, aby se jí to povedlo nemusí, přesněji řečeno nesmí dělat pokud možno vůbec nic. Soustředí tak na sebe kvantum naděje srovnatelné s tím, které získal Obama. Pokud se bude snažit něco dělat, tak si jako každý, který se snaží něco dělat, u veřejnosti ublíží. (Zelení by se do PS nedostali a pouze by sežrali 3,1% hlasů, které by jinak připadly občanským parlamentním stranám).

A v agentuře STEM zase testovali, co si lidé myslí o politické situaci. 46% lidí (nejvíce od roku 1996) si myslí, že se situace vyvíjí nesprávným směrem, dvě pětiny lidí se navíc domnívají, že Česko „nesměřuje nikam“. Jistě, to je velký rozdíl od situace před rokem 1989: tehdy bylo všeobecně jasné, kam ČSSR směřuje: totiž k vyspělé komunistické společnosti.

Čtvrtek 8. října: Po vzrušených debatách o Fischerově vládě ODS, jak se zdá, totálně kapitulovala. Topolánek prohlásil, že Fischerova vláda potřebuje podporu všech demokratických stran a že ODS ji ovšem bude tolerovat, i když se jí podporu všech demokratických stran získat nepodaří. Je tomu třeba rozumět tak, že když kabinet získá podporu Paroubka a Zubové, ODS ji bude tolerovat? Občanští demokraté navíc nebudou mít žádné personální podmínky pro jednání o mandátu rekonstruované vlády, i když by například přivítali zrušení funkce ministra pro evropské záležitosti (Pecina jim tedy už nevadí). Navrhli vládě šest úkolů, které by podle nich měla splnit, ale ty nejsou podmínkami pro toleranci vlády z jejich strany. (Paroubek na to reagoval slovy, že Topolánek by měl být skromný a mlčet). Proč ODS kapitulovala, není úplně jasné. Má Topolánek nůž na krku? Zdá se, že za překypující vstřícností je veliká popularita Fischerovy vlády ve veřejnosti: podle agentury STEM je s ní spokojeno 77%, 79% si přeje, aby vládla do voleb, 20% by to vadilo. 12% je sice nespokojeno, ale nemá nic proti tomu, aby vláda dovládla do voleb (tuto skupinu prý tvoří hlavně komunisté). V zásadě prý platí, že mladí vzdělanci jsou spíše pro vládu, staří ignoranti proti. Patřím k těm druhým, vůbec se mi nelíbí, jakým způsobem se teď, poté co padla možnost předčasných voleb, vláda znovu etablovala, systém, který se tu bude příštích osm měsíců uplatňovat, má s demokracií společného pramálo. Že se to líbí většině, na věci nic nemění. K tématu se vrátím, je to podstatná věc.

Podle průzkumu veřejného mínění agentury CVVM je „volební model“ (nebere v úvahu ty, co nechtějí volit, a nerozhodnuté) tento: ČSSD 32%, ODS 28,5%, KSČM 12%. TOP09 12,5%, KSDU-ČSL 6%. Vede tedy ČSSD, ale jedině díky tomu, že určitou část hlasů ODS sežrala Schwarzenbergova strana (totéž učinila i s lidoveckými voliči). Při tomto rozvržení voličské přízně by bylo vítězství ČSSD na nic, protože by sociální demokraté přišli o svou hlavní zbraň, většinu v parlamentu s oporou KSČM, a „Paroubkova koncepce“ politického úspěchu by se zhroutila. Zdá se, že Paroubek dobře věděl, proč nakonec odpálil předčasné volby. Úspěšnost TOP09 hněte hlavně lidovce, protože je tlačí k pětiprocentní hranici (přitom pokud to TOP09 přežene a vytěsní lidovce z PS, pomůže nejspíš Paroubkovi, protože i když posílí, tak s ODS, oslabenou právě úspěchem TOP09, obě postkomunistické strany v PS nepřečíslí. Předseda Svoboda obvinil proto Kalouska, že financuje stranu z hazardu, a prohlásil, že se mu samozřejmě omluví, pokud prokáže opak. Pokud by se snad Kalouskovi podařilo opak prokázat (a jakmile ho začne dokazovat, znamená to, že na sebe dobrovolně bere roli podezřelého), vymyslil by si pan Svoboda něco jiného. Tento způsob politického boje se mi nejeví jako příliš slušný.

Nejpovedenější by ovšem bylo, kdyby další vývoj na české politické scéně probíhal tak, že TOP09 nejdřív připraví ODS i KDU-ČSL o podstatnou část voličstva (takové ztráty bývají nenapravitelné) a pak se dva měsíce před volbami sama zhroutí.

TOP09 má ovšem taky další, velmi legrační problém: vstupuje do ní moc členů. Ovšem, se členy jsou vždycky problémy. Největší problémy se členy má strana, která jich má něco přes tisícovku. Stačí tři šikovní a náležitě drzí stavební podnikatelé s politickými ambicemi, strana se rozšíří o spoustu dělnických kádrů, výrazně se posílí její multikulturní charakter, dramaticky se zvýší počet členů, kteří se jmenují Tibor Červeňák, a následně pak i počet stavebních podnikatelů v nejužším vedení strany (chtěl bych zároveň zdůraznit, že podobné zneužívání sociální bezbrannosti lidí považuji za ohavnost, jakési případy už tu byly, ovšem ne v TOP09).

Ministr Pecina navrhuje zrušit „akcie na majitele“ (tj. na toho, kdo je má zrovna u sebe, takže se nepozná, kdo má ve které akciovce většinový podíl, protože akcie mohou být formálně psány na někoho jiného). Akcie by směly být jen „na jméno“. Odpůrci poukazují na to, že není těžké najít způsob, jak zákon v tomto případě obejít, což se prý prokázalo na Slovensku. Jistě, zákony lze obcházet. Neexistuje zákon, který by se nedal obejít. Podmínkou zákonnosti je dobrá vůle ve společnosti. Pokud chybí, jsou zákony pro kočku. Ministr chce ovšem též zavést institut agenta-provokatéra. Myslím, že trestné činnosti je u nás dost, a není třeba ještě provokovat navíc ještě další. Ostatně: běda tomu, skrze koho přichází pokušení!

Nevím, s čím hodlá přijet do ČR viceprezident Biden. Asi na tom už ani tolik nezáleží, to podstatné se už stalo. Rusové si vybojovali právo spolurozhodovat o tom, jak smějí země ve středoevropském prostoru zajišťovat svou národní bezpečnost. Američané jim na to kývli, ale jen proto, že aspoň v ČR stálo a stojí o americkou pomoc jen velmi málo lidí. Biden se bude moci pohybovat jen v prostoru, který už byl takto vykolíkován, a pokud by z něho chtěl vykročit, narazí na odpor nikoli Rusů (nebo jen Rusů) ale především české veřejnosti jako celku.

Pátek 9. října: Václav Klaus na tiskovce objasnil, jakou podmínku má pro svůj podpis Lisabonské smlouvy. Žádá, aby pro práva stanovená v listině budou platily u nás i nadále naše vlastní zákony a nikoli Listina základních práv EU, která umožňuje, aby soudní dvůr EU posuzoval, zda jsou právní předpisy, zvyklosti a postupy používané v členských zemích v souladu s touto listinou. Podle Klause by to umožnilo „prolomit Benešovy dekrety“. Stejné výjimky (nikoliv ovšem v souvislosti s Benešovými dekrety) se prý podařilo dosáhnout Británii a Polsku. Podobně, jako tchoř, když se dostane do ouzkých, začne smrdět, začíná český politik v obdobné situaci hauzírovat Benešovými dekrety. Klausova podmínka je jednak zbytečná, jednak nemravná. K tématu se vrátíme.

Podle agentury STEM důvěřuje Fischerově vládě 44% lidí (to je divné, včera STEM přišel s tím, že s prací vlády je spokojeno 77% lidí. Z toho plyne, že ne všichni, co jsou s vládou spokojeni, jí důvěřují. Těch 44% je ovšem stejně hodně, větší popularitu měla prý jen Špidlova vláda v roce 2002. Premiér sám má důvěru 83% lidí (prezident Klaus například jen 70%). Uvidíme, jak to bude vypadat za pět měsíců. Protože se nakonec všechny parlamentní strany s výjimkou komunistů a paní Zubová shodly na tom, že vládě taky důvěřují a že personální změny zůstanou na premiérovi, zavládne aspoň na několik týdnů na politické scéně idyla a lid bude spokojen: „politici“ přece nejsou od toho, aby se pletli vládě pod nohy. A hlavně se nesmějí hádat, ale svorně budovat vlast. Zas totáče zase lidem vadilo, že se nehádají a svorně budují vlast (totiž tu ruskou). Čechům těžko vyhovíš.

Jiří Paroubek vydal knihu rozhovorů se sebou samým (nehovořil ovšem on, ale celebrity, pánové Lustig, Kraus a Kramol). Vernisáž neměla tentokrát charakter texaského saloonu. Lustig prý v úvodu píše (cituji podle Alexandra Mitrofanova z dnešního Ppráva, sám jsem ten skvost zatím nečetl a obávám se, že ho ani číst nebudu): Paroubek „patří k české zemi jako hříbky do lesa, ryby do rybníků a ptáci nad české luhy a háje“. Nejblíže pravdě budou asi ti ptáci, ale stejně, přesnější by bylo, kdybychom to vyjádřili metaforou jeho exministra kultury (on ji ovšem použil v trochu jiném smyslu): patří sem „jako prdel na hrnec“.

K poměrně velkému překvapení odborníků i laické veřejnosti dostal Nobelovu cenu míru americký prezident Obama. Je to výraz popularity, vzdáleně podobné té premiéra Fischera, vybrali si ovšem jeho, protože má kliku: je to světový politik a je na něho proto ze všech stran lépe vidět. Prezident Obama cenu dostal za to obrovské množství nadějí, které dokázal všude ve světě vYgenerovat. V tom je nepochybně světovým rekordmanem. Rád bych taky konstatoval, že ji dostal v pravý čas, obávám se, že za rok by to už nešlo.

Podle agentury Median by teď volby u nás vyhrála ODS (30,7%, ztráta 2%), druhá by byla ČSSD (27,8%, ztráta 7%). TOP09 by dosáhla 13,2% (zisk 5%), komunisté 12,5 (ztráta 1,5%), lidovci 6,8 (zisk 3,5%). Zelení s 3% by se do parlamentu nedostali. Výsledky mi připadají lehce divoké, vypadá to, jako kdyby TOP09 a lidovci přetahovali voliče ČSSD a komunistům. Člověk by byl v pokušení označit je za večerníček pro českou „pravici“.

Sobota 10. října: Dnešním novinám vévodí dvě témata, kterým budeme věnovat zvláštní komentář: prvním je rozhodnutí Václava Klause žádat doplnění Lisabonské smlouvy pro ČR o záruku proti případným majetkovým nárokům sudetských Němců; druhým dohoda parlamentních politických stran a paní Zubové o tom, že hlasování o důvěře Fischerově vládě odpadá, protože za ni není náhrada. Pokud jde o Klause, ukázalo se, že zásadněji se proti jeho návrhu postavili jen zelení, zabývají se otázkou jeho možného odvolání pro nezpůsobilost vykonávat funkci. Snaha je to ušlechtilá a pochopitelná, leč odsouzená k nezdaru, protože v této věci je ústava krajně nejasná („nezpůsobilostí“ se rozumí nejspíš, ač to není přímo řečeno, zdravotní nezpůsobilost; Klausův postoj by tedy bylo nutno nejprve diagnostikovat jako zvláštní formu Alzheimerovy choroby, projevující se záchvaty nekontrolovaného nacionalismu). Všechny české parlamentní strany se proti zeleným Klause zastaly, nikdo si netroufl natvrdo říci ani to, že na jeho výhradách nic není. Klaus chytil voliče za jejich slabé místo a české partaje se svých voličů bojí. Zarážející je poměrně vysoká míra sprostoty, s níž na Liškův návrh reagoval mladší předseda TOP09 Kalousek. Mluví o „siláckých prohlášeních zeleného adolescenta“, který není politickým profesionálem. Chce si u Klause šplhnout? Jediné, co by parlament mohl s Klausem udělat, by bylo přijmout jakýsi zrcadlový obraz k stupidnímu zákonu o tom, že se Edvard Beneš zasloužil o stát (zákon je stupidní formálně, osoba dr. Beneše v té stupiditě hraje vedlejší roli). Nový zákon by zněl: „Prezident Václav Klaus škodí státu“. Je ovšem předem jasné, že pro takový zákon by nejspíš nehlasovali ani zelení. Pokud jde o druhé téma, Fischerovu vládu, vůbec není pravda, že neexistuje jiné řešení. Existuje spousta řešení, například takové, že by nějaká strana důvěryhodnější, než jsou komunisté, ze vznikající Národní fronty vystoupila. Proč by si například nemohl vládu na zbytek volebního období udělat pan Paroubek sám? Zasloužil by si to, když tu předchozí svrhl. ODS mu to mohla umožnit – a pak ho nechat, aby se v tom plácal, případně on a další zájemci.

Právo přineslo zajímavý rozhovor s předsedou strany Věci veřejné Radkem Johnem. Podle pana Johna strana zásadně odmítá miliardy pro „církve“, drží se středopravého programu, je pro přímou demokracii, referenda, ale ta jsou prý jen nuance, pro přímou volbu prezidenta, předsedů stran, hejtmanů a starostů, chtějí prověřovat úplatnost politiků, úředníků a soudců. Sponzoři politických stran by měli mít povinnost veřejně oznamovat dary nad milion. Jsou pro mnohem přísněn tresty kapsářů a nepoctivých taxikářů, kteří odrazují cizince. Podpora v nezaměstnanosti by měla být jen pro potřebné. Poplatky ve zdravotnictví by měly zůstat, ale měly by se omezit. Politici stojí za houbeles, zato voliči jsou brilantní, takto si pan John představuje kultivovaný národ. Když člověk čichá k tomuto obrovitému pugetu líbivého populismu, jdou na něj mrákoty má pocit, jako by vstoupil do politického krematoria. Připomíná mi to Mladý svět za normalizace, kde pan John působil a nepochybně se snažil dělat v rámci možností něco atraktivního a čtivého. Tatáž tendence - Strana mírného pokroku v mezích zákona. Prosadí se snad dnes v politice sametová normalizace, normalizace s lidskou tváří? Pokud se Věci veřejné nedostanou do parlamentu, odčerpají hlasy občanským stranám. Pokud se tam dostanou, budou na „pravici“ zdrojem chaosu. Podíval jsem se na internetové stránky strany (chtěl jsem zjistit, jakého vyznání je ThDr. Klasnová, tipuji ji na členku Československé církve husitské, leč nenašel jsem to). Hned v záhlaví mne upoutala anketní otázka: „Inventuru nemravných prodejů? – ano/ne. Otázka je natolik vlezle sugestivní, že odpověď může být jedině: ne! ne! ne!

V Právu píše Miroslav Šiška o László Rajkovi. Jeho pojetí maďarského vývoje v letech 1945-8 je takové, jaké v Právu má být: „komunistická levice získala postupně převahu nad zbytky totalitních tendencí fašistického typu i nad proudy demokratickými.“ To je nesmysl, totalitní tendence fašistického typu“ byly zakázány. Zemi fakticky ovládala „Spojenecká dozorčí komise“, v níž dominovali Rusové a v jejímž čele stál maršál Vorošilov a o pořádek se staraly početné ruské okupační jednotky. Fašisté, Szálási a spol. skončili na šibenici, menši ryby se mohly zachránit urychleným vstupem do komunistické strany. Zakázáni byli i stoupenci autoritativního (nikoli fašistického a totalitního) Horthyho režimu, podobně jako u nás „pravicové“ strany. V relativně svobodných volbách dopadli komunisté jako sedláci u Chlumce, vyhrála nezávislá malorolnická strana, která získala nadpoloviční počet hlasů. Rákosi pak s pomocí svých ruských protektorů postupně nekomunistické strany rozložil, ovládl a nechal buď „sloučit“ s komunisty (sociální demokraty) nebo prostě potichu zaniknout. To všechno za použití podlých intrik a pořádného množství násilí, s vydatnou ruskou pomocí. Nebýt ruských bodáků, neudržel by se v Maďarsku komunismus ani měsíc. Tak jaképak „postupně získali převah“. Také je nesmysl, že by Rajk patřil k nějaké „západní skupině“, pan Šiška zjevně bere příliš vážně protokoly z procesu. V Maďarsku zuřil boj mezi „moskevským“ a „domácím“ vedením KSM, k druhému patřil Rajk, ale taky např. János Kádár, který sice ještě Rajka osobně vyslýchal (a podle všeho taky přiměl k přiznání), nicméně zakrátko skončil sám v base a mohl si gratulovat, že nedostal taky špagát. Jedni byli za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou, nicméně „soudruh Stalin rozhodl“ a přednost dostali moskevští. Kdyby byl rozhodl naopak, skončili by na šibenici Rákosi, Gerö, Révai a Farkas.

A ještě k Nobelově ceně míru pro prezidenta Obamu. Norský výbor pro udílení ceny prý vyzdvihl vstřícnost prezidenta vůči muslimskému světu a jeho úsilí o jaderné odzbrojení. Tedy to, že dal údajně najevo: vůči nepřátelům jsme vstřícní a nehodláme se bránit. Řekl bych, že to nebude tak úplně pravda – až se ukáže, že to tak úplně není, nejspíš mu zase tu cenu vezmou.

Pondělí 12. října: Premiér Fischer prohlásil, že vláda je připravena jednat s partnery v EU ohledně situace vzniklé požadavkem prezidenta Klause na dodatečné záruky pro ČR ze strany Unie (týkají se platnosti Listiny základních práv). Má ovšem dvě podmínky: že nebude znovu otevřen ratifikační proces v ostatních zemích Unie a že Klaus, pokud bude jeho podmínka splněna a ÚS rozhodne, že Lisabonská smlouva není v rozporu s Ústavou ČR, smlouvu neprodleně podepíše. Klaus nereagoval, nemusí nic slibovat, jemu teď stačí dělat mrtvého brouka. Prezidentův tajemník Jakl obvinil Topolánkovu vládu a jmenovitě ministry Schwarzenberga a Bursíka (Za zelené! Zelená barva působí na Klause jako rudá na býka), že sabotovali splnění jeho podmínky, kterou jim sdělil (prý nechtěli, aby vláda „tuto věc“ vyjednala). Paroubek projevil pro Klausovy obavy pochopení („lidé tyto obavy mají“), je prý dobře, že Klaus své stanovisko formuloval, a teď by měl jednat s premiérem o tom, „jak to udělat“. Prezident je teď už zcela zjevně Paroubkův spojenec et vice versa. Podobně, jako kdysi byl spojenec Zemanův. Je tu však jeden významný rozdíl: pan Paroubek teď Klause potřebuje. Až vyhraje volby, potřebovat ho přestane, Klaus se mu začne plést pod nohy (sedí ve funkci, do níž Proubek sám míří) a bez rozpaků ho, obrazně řečeno, kopne do zadnice, stejně jako to udělal Klausovu někdejšímu kumpánovi Zemanovi. Proti Klausovým podmínkám marně protestuje i mluvčí SdL Posselt (Klaus dobře ví, že Listina základních práv nevytváří právní důsledky pro majetkové poměry v členských zemích Unie, jde o cynickou hru s osudy milionů lidí, zbavených práv, vyhnaných a mnohdy zavražděných, a jejich potomků). Vysloužil si za to pár sprostých poznámek Jiřího Hanáka a filipiku prof. Pavlíčka, která se ovšem týká sudetských Němců všeobecně (za účelem pořízení rozhovoru s Pavlíčkem byl povolán poněkud upozaděný normalizační kádr v Právu Jan Kovařík) – Pavlíček k Posseltovi přibalil ještě jako obvykle kardinála Vlka a katolíky, další naše odvěké nepřátele. Expertní analýzu „prolamování Benešových dekretů“ (je to něco jako prolamování pevnostních hradeb) ze strany sudetských Němců (co všechno by nám evropské instituce mohly provést, kdyby…) poskytl dr. Pejchal, kterého kdysi Klaus neúspěšně kandidoval na soudce ÚS (Senát to zatrhl). Zdá se, že vedení Práva rozjíždí další vlasteneckou protisudeťáckou akci. Situace je příznivá, čelit tomu není dnes úplně lehké. Klausovým výhradám je věnována i naše dnešní glosa.

Poněkud ve stínu Klausova atentátu na Lisabonskou smlouvu (bude úspěšný? Já bych řekl, že Klaus jen hraje pokr, a v okamžiku, kdy bude třeba položit karty na stůl, to vzdá: je to technika, kterou používal Chruščov proti Kennedymu až do Kubánské krize: heslo tehdy – stejně jako teď – znělo: strčíme jim do kalhot ježka; Kennedy se nepodělal a Nikita dopadl jako sedláci u Chlumce, jenže EU není Amerika a nemá svého Kennedyho) se krčí zpráva o tom, že ministr Pecina si vybral náhradu za odvoleného náměstka Zajíčka (ODS). Je jím zastupitel za ČSSD ve Frýdku-Místku Jaroslav Chýlek, nastupuje v pondělí. Je s podivem, co všechno si nechá (nebo musí nechat?) ODS líbit.

Uprostřed antisudetské vřavy si našel místopředseda ČSSD Zaorálek čas, aby v Právu zveřejnil své Poučení z krizového vývoje. Krizový vývoj spočíval v tom, že se tu po listopadu 1989 díky nepozornosti lidu a využívajíc chyb socialismu předlistopadového ujala moci „pravice“. Teď bude třeba socialismus rehabilitovat. Bude to socialismus s lidskou tváří, postavený na „základně dostatečně liberální, abychom jeden druhého z debaty nevylučovali“. Do socialistického programu nepatří ovšem svoboda chápaná jako privilegium pro vyvolené (pročež, dodávám, bude - samozřejmě na přechodnou dobu – třeba některým nyní nevyvoleným zavřít hubu). Máme se na co těšit.

Zajímavý rozhovor poskytl MfD ruský spisovatel Vladimír Sorokin. Na otázku, zda spolupráce s komunistickou tajnou policií není dnes v Rusku spíše výhoda, odpověděl: „Kdyby Harry Potter sebral kouzelnickou hůlku a řekl abrakadabra a všichni kágébáci by zmizeli, najednou by se z Kremlu, ministerstev i centra Moskvy stala pustina.“

Po rozhodnutí Ústavního soudu ohledně předčasných voleb prudce poklesla jeho popularita u veřejnosti (a taky popularita předsedy Rychetského). Stále je však nad 50%. Lidé to ovšem berou šmahem, na důvěryhodnosti ztratil v jejich očích i Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Vyplývá to ze zářijového průzkum u STEM. Je potěšitelné, že aspoň v něčem reaguje česká veřejnost pořád ještě normálně.

Poslanec Raninec, jeden z vyděračů Topolánkova kabinetu (nakonec dezertoval i z tábora přeběhlíků) navrhuje, aby poslanecké platy byly sníženy na úroveň minimální mzdy. Sněmovna si prý nic jiného nezaslouží. Nevím jak Sněmovna, ale specielně on by měl za výkon svého mandátu ještě platit.

Úterý 13. října: Na Fischerovu výzvu, aby prezident slíbil, že podmínka jím vznesená je taky poslední a po jejím splnění Klaus Lisabonskou smlouvu podepíše, prezident prostřednictvím svého tajemníka Jakla odpověděl, že se nehodlá předem k ničemu zavazovat (nedostal od vlády záruku, že jeho požadavek prosadí). Vláda mu samozřejmě nemůže nic podobného slíbit. Neměl by si Klaus svůj požadavek prosazovat sám? Ústava mu to umožňuje. Prezident, technicky vzato, není v nevýhodné situaci. Jeho postavení se týká naše dnešní glosa. Podle britského listu The Times prochází česká vláda zkouškou síly ve střetu s prezidentem. V tom případě je všechno ztraceno, síla Fischerovy vlády je nulová.

Mirek Topolánek bude muset čelit revoltě jihočeské organizace ODS. Vyčítají mu jeho poslední kroky, které učinil bez konzultace s regiony (jde hlavně o složení poslaneckého mandátu), a nejasnou politickou koncepci. A žádají, aby podzimní kongres byl volební, protože jen tak se může splnit Topolánkovo volání po silném mandátu. Je to jen rozběh k široce založené akci, směřující k výměně vedení? A dodal jim Klaus svým jánošíkovským postojem k Lisabonu a senátoři svou stížností kuráž, nebo existuje snad dokonce jakási synchronizace těch kroků? Představa politického systému, který by se skládal z Klausovy ODS a Paroubkovy ČSSD je dosti úděsná.

Exprezident Havel se vyjádřil kriticky k Obamovu rozhodnutí nepřijmout dalajlámu před svou návštěvou Číny. Zdálo se mi a zdá se mi, že Havel dalajlámu poněkud přeceňuje, ale v téhle věci má pravdu. Americký prezident dává najevo, že se v určitých záležitostech podřídí čínským přáním a představám, i když jsou v rozporu se zásadami, na nichž stojí americká politika. Je to maličkost, jak říká Havel, ale bohužel zcela zásadní maličkost: totiž projev slabosti. Čína to nemůže brát jinak, než tak, že se jí její tvrdá politika rentuje. A navíc: dnes je to Tibet, zítra to třeba můžeme být my.

Miroslav Šlouf odchází z ČSSD a bude Zemanovi pomáhat s organizací jeho Strany práv občanů. Nechápu, co je na té zprávě důležitého, a přesto ji zveřejnily všechny noviny.

Lidové noviny přinesly zajímavý průzkum o tom, co si lidé myslí o ekonomické krizi. Výsledky jsou zajímavé, především v jednom směru: 62% lidí je přesvědčeno, že ČR rozhodně prochází krizí, 31%, že spíše ano. Přitom 19% lidí se krize nedotkla a ani neočekávají, že by se jich dotkla, 38% ji zase nepocítilo, ale bojí se jí. To je pozoruhodné, prožíváme krizi, kterou většina lidí necítí. Příjemná krize!

Středa 14. října: Premiér Fischer byl kvůli Klausovi na kartáči v Bruselu. Vedení EU nemá žádné razantní prostředky k tomu, jak na Klause tlačit. To, co říkal Barroso Fischerovi („Je zvolen prezidentem, protože byl zvolen parlamentem. Doufám, že bude respektovat vůli parlamentu“) je sice logika slušnosti, ale formální logika české ústavy slušnost nepředpokládá, byla by něco navíc. Prezident není parlamentu odpovědný a jeho vůli podle ústavy respektovat nemusí. Německý prezident, který plní funkci „strážce ústavy také nemusí podle komentovaného vydání „Základního zákona“, které mám k dispozici (Das Grundgesetz, Kommentar für die politische Bildung, Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn 1990, str. 234), určitou činnost vykonat. Samozřejmě by ho ani nenapadlo dělat fóry, čekal jen na rozhodnutí německého Ústavního soudu. Jenže jsme v Česku. Představa Václava Klause jako „strážce ústavy“ je představa kozla pečujícího o zahrádku.

K ústavní stížnosti senátorů ODS (a senátorky Janáčkové) ohledně Lisabonské smlouvy se připojil i komunistický senátor Homolka. Jak říkal Palacký, svoji k svému a vždy podle pravdy.

Rozumněji se ke Klausově iniciativě vyjádřil předseda ODS Topolánek na rádiu Impuls: Klaus podle něho využívá mistrně všech bílých míst v ústavě a chtěl by vybudovat poloprezidentský systém. Jde mu spíš o publicitu než o české národní zájmy (to nevím: myslím že Klausovi jde opravdu o suverenitu ČR, protože suverenita ČR znamená pro něho především suverenitu jejího prezidenta; šťastnou shodou okolností je to teď zrovna on). Pokud jde o Topolánkovu zásluhu na dvojím zvolení Klause prezidentem, prohlásil: „Dobře mi tak. Jsem po zásluze potrestán“. Topolánkovou chybou je, že se nestačil od Klause dostatečně emancipovat, aby při druhé volbě mohl přijít s vlastním kandidátem (i když by ho pak asi neprosadil). Druhá prezidentská volba byla bezvýchodná záležitost – volit Švejnara, který se nestyděl kandidovat, i když věděl, že bez komunistických hlasů se na Hrad nedostane, a nakonec byl kandidátem nejen zelených, ale i Paroubkovy ČSSD, nebylo možné. Paroubek ostatně po volbě nakonec sám zdůvodnil, proč ne: každému soudně uvažujícímu člověku muselo podle něj být jasné, že pokud by se podařilo prosadit Švejnara, vláda by do podzimu padla. Nepochybně ano. A Švejnar by se v tom pak plácal podobně jako Hácha v roce 1939, Beneš v roce 1948 a Dubček v letech 1968-9.

I kdyby však Klaus v nerovném boji s EU podlehl, euroskeptici mají v rukávě další eso. Je jím senátor a teplický starosta Kubera. „Netajím se, že jsem připraven udělat cokoli, aby se to zdrželo až do voleb v Británii.“ Možnosti jsou (doplňuji já) aktivní a pasivní. K těm prvním patří hrozba vystoupení Teplic z EU (série sebevražedných atentátů v Bruselu určitě ne, z toho pana senátora samozřejmě ani trochu nepodezírám, navíc kde by na to sehnal lidi, naše politické strany sice dokáží v Ústeckém kraji sehnat tu a tam nějakou mrtvou duši, ale protibruselské bojovníky tohoto stylu určitě ne), k pasivním by mohla patřit např. organizovaná demonstrativní hladovka pana senátora nebo celé teplické ODS (i tady by měl problémy, pokud to nemůže některým svým podřízeným dát rozkazem, o čemž pochybuji).

Projekt Zemanovy Strany práv občanů nabývá pevnějších kontur. Poté, co svůj odchod z ČSSD a přechod k Zemanovi ohlásil jeho dávný spolupracovník Miroslav Šlouf, chystá se k něčemu podobnému i předsedkyně Suverenity Jana Bobošíková. Paní Bobošíková je něco jako Ferda Mravenec, práce všeho druhu, vypomáhala už různě Klausovi, kandidovala na prezidentku za komunisty. Zeman ji prý o pomoc požádal a není důvod tomu nevěřit, dokud to on sám nebude dementovat. Problému nových stran, které vznikají v politickém vákuu, o jehož prodloužení se postaral Ústavní soud odpálením říjnových voleb, je věnována naše dnešní glosa.

Europoslanec Falbr dnes v Právu vypráví jeden svůj zážitek s Klausem: při jakémsi jednání v kanceláři předsedy sněmovny (tím Klaus tehdy byl) prý budoucí prezident náhle přistoupil k oknu, ukázal prstem na Hrad, kde tehdy ještě sídlil Václav Havel, a prohlásil: „Tam o sto metrů výše sedí největší škůdce tohoto státu!“ Připomnělo mi to příhodu, o níž píše Masaryk v Rusku a Evropě. Když car Nikolaj I., ikona ruské despocie, jednou projížděl kolem Moskevské univerzity, taky na ni ukázal prstem a řekl: „Zde je to vlčí doupě!“

Jíří Paroubek vyprodukoval pro Právo obžalovací spis proti Karlu Schwarzenbergovi. Je to významné, zatím se v protisudetoněmeckém štvaní výrazně neangažoval, zřejmě průzkumy veřejného mínění zavelely změnit tón. Úloha pana Schwarzwenberga v soudobé historii je prý nejasná, je ve svých názorech poctivý, jen se stará o to, aby nebyly příliš známé široké české veřejnosti, standardně používá pojem vyhnání pro odsun sudetských Němců, je doslova milován Berndtem Posseltem, Benešovy dekrety pokládá za rasistické, hovoří o posledním návrhu Václava Klause jako o cynické hře s osudy milionů lidí zbavených práv a vyhnaných, mluví o omezování lidských práv sudetských Němců, atp. Chvíli to trvalo, ale i v tomhle se nám pan Paroubek pěkně vybarvil. Zdá se, že se roztáčí hysterická štvanice, jaká tu po listopadu 1989 ještě nebyla. Je to zvláštní: člověk by řekl, že k ní nejsou žádné důvody, ani sociální, ani politické. Jen starost, kterou mají Klaus a Paroubek společnou, totiž abychom si zbytečně moc nezadali s Evropou. Pravá Evropa, to jsme totiž my. Není to u nás trochu podobné jako v Rusku? Nekončí pokus o návrat do Evropy, započatý v roce 1989, v písku?

Podle šifry mcm, rovněž v Právu (jde o stoupence názoru, že se nemáme čeho bát) se odpůrci Listiny základních práv mohou odvolávat na jediný případ, kdy soud v Unii uznal právo bývalého vlastníka na majetek, který mu byl z politických důvodů odňat. Výborně! Nebojme se EU, majetky se v ní z politických důvodů budou moci bez problémů odnímat! Je to ta nejsamozřejmější věc pod sluncem.

Být příliš šikovným stoupencem prezidenta Klause (tj. snažit se, aby to aspoň na první pohled nevypadalo tak blbě) se nevyplácí. Vzápětí přiletí z Hradu ťafka. Ne tak, víc servility, soudruhu! Daniel Kaiser, jedna z nekorunovaných hlav Klausovy tiskové lobby, napsal v pondělí do LN článek, kde říká: ovšem, Klaus nehraje přímou hru, ale v bitvě o Lisabon tak nastavila pravidla „silnější strana“ (horní patra Evropské unie, zejména Francie a Německo). Technika je ukázková: „Reprezentanti jednoho mocného státu – a teď vůbec nezáleží na tom, že ho kdy ovládali nacisté – vystupují z pozice síly vůči státu menšímu.“ Čili: mají temnou minulost, ale všimněte si prosím, že já o tom vůbec nemluvím! A hned v úterý vyšel článek nikoli snad přímo prezidenta, ale jeho kancléře Weigla, který je jakýmsi dementi výkonu málo horlivého snaživce. Kaiser se prý staví za postoj prezidenta Klause ve věci ratifikace Lisabonské smlouvy, ale činí tak s argumentací s níž nelze souhlasit. Není pravda, že Klaus podvádí a porušuje pravidla, s podpisem smlouvy neotálí, není pravda, že by si na Listinu základních práv vzpomněl až dnes. Chce minimalizovat rizika lisabonské smlouvy a to je povinnost hlavy státu před klíčovým rozhodnutím o budoucnosti země. Potud pan Weigl. Předpokládám, že panu Kaiserovi už je teď jasné: než příště něco sesmolí, měl by se přijít poradit.

Guru pana Weigla zatím pobýval v Moskvě. Sešel se s prezidentem Medvěděvem, plánovaná hodinová schůzka se protáhla na dvě hodiny (chorobně podezřívaví pozorovatelé se budou domnívat, že ta druhá hodina byla věnována problému Klaus versus EU). Na tiskovce pak na dotaz novináře český prezident sdělil, že v žádném případě „nezapomene“ na svou podmínku ohledně podpisu pod Lisabonskou smlouvou, a nezmění ji. Zároveň poznamenal, že nevidí důvod vysílat z Moskvy signály o dalším postupu ohledně smlouvy. Jistě, bylo by to příliš okaté a vypadalo by to hloupě.

Zámek v Chudenicích bude znovu patřit šlechtické rodině Czerninů (pokud si dobře pamatuji, rod pocházel odtud). Chtěli poloviční ruinu dostat zpátky v restituci, ale neměli šanci. Když se nároků na restituci vzdali, rozhodl se nynější vlastník objektu, pivovar Prazdroj, honorovat skutečnost, že byli hodní, tím, že jim laskavě dovolí, aby si zámeček koupili. To je po zásahu ÚS ve věci hrobky Schwarzenbergů další dobrá zpráva: oholení vlastníci, pokud projeví náležitou pokoru, si budou moci svůj majetek nakupovat. Pokud to nějaký soud nezatrhne.

Čtvrtek 15. října: podle Práva se v ODS zvedá jakási vlna nespokojenosti s Topolánkem. Miroslava Němcová není proti tomu, aby kongres byl volební (to samozřejmě znamená otevřít možnost Topolánka svrhnout). Nespokojenci se prý ozývají i na Vysočině a na Plzeňsku, primátor Bém zachovává okázalou neutralitu (nemusí se angažovat, udělají to za něj jiní). Zdá se, že Topolánek bude mít plné ruce práce. Je připravený na to, že může prohrát? A má pro ten případ připravený jiný plán než aeroplán (do Bruselu)?

Klaus na tiskovce po jednání s Medvěděvem prohlásil: „Pokusil jsem se panu prezidentovi vysvětlit své postoje a obavu, kterou já, a zdaleka nejenom já, vůči prohlubující se integraci v rámci EU cítíme.“ Jednak lze oprávněně předpokládat, že vysvětlení dopadlo na velmi úrodnou půdu, a jednak přece jen je něco trochu jiného, když se nahlas obává Cameron a nahlas obává Klaus. Ani tandem Putin – Medvěděv nepochybně nepředpokládá, že by Rusko mohlo v dohledné době sežrat Velkou Británii.

Evropská unie údajně přeřadila Českou republiku do skupiny zemí s dlouhodobě stěží udržitelným rozpočtem. Je pozoruhodné, že v této skupině chybí Maďarsko, země, která pro české evropojedničkovské publicistické lobbisty představuje jakousi ekonomickou černou díru. Zdá se, že naše tvrz demokracie ve Střední Evropě to zase se svým sebevědomím trochu přehnala.

Jakási mladá spisovatelka píše v Mladé frontě dnes ohledně tzv. odsunu sudetských Němců (zesnulý Anastáz Opatek kdysi trefně poznamenal, že se odsunuje nábytek, nikoli lidé): „Rozhodně považuji za chybu způsob, jakým odsun proběhl. Byl živelný a částečně motivovaný i touhou po německém majetku. Ale pokud by událost proběhla podle Postupimské dohody, nenamítala bych nic.“ Proboha, slečno, vraždy, mučení, znásilňování, to jsou podle Vás „chyby“? V Závěrečné zprávě Postupimské konference je o způsobu provedení „transferu“ jedna věta, hovoří o tom, že by měl proběhnout „spořádaně a lidsky“. Jak si představujete, že lze spořádaně a lidsky okrást o veškerý majetek a následně vyhnat z domova skoro tři miliony lidí? Kdyby to nebylo provázeno nelítostným terorem, nenechali by si to líbit.

Marek Kerles píše v LN, že „bývalí sudetští Němci“ rozesílají lidem v jižních Čechách dopisy, v nichž jim hrozí, že po přijetí Lisabonské smlouvy budou muset vrátit všechen majetek. Jde nepochybně o směšnou provokaci bojovníků proti Lisabonu (nepředpokládám samozřejmě, že by se to organizovalo přímo z Hradu), velmi se mi ovšem zalíbilo spojení „bývalý sudetský Němec“. Pokud by vás jako Čecha deportovali z Čech, budete bývalý Čech? Není pak divu, že se pan Kerles spolu s jakýmsi historikem pozastavuje nad tím, „že oni (tj. ti bývalí) stále žijí v jakémsi virtuálním světě dřívějších společenství, vymezených podle území bývalých far a obcí v Česku. Jde prý o „úpornou snahu o udržení kontaktu s bývalou vlastí, ať už motivovanou čímkoli“. Jakpak by ne, ti lidé místa, kde se narodili a strávili důležitou část života, považují za svou vlast. Kdyby mne pan Kerles vyhnal z Prahy a Čech, a měl na to dekret od Béma a Klause, stejně budu Prahu a Čechy považovat za svou vlast. Prý to zavdává příčinu k nejrůznějším fámám a přehnaným obavám. Upřímně řečeno, na to, že to zavdává pčíčiny, bych se v případě, že by mne pánové Kerles, Bém a Klaus odsud vyhnali (což se jistě nestane, uvádím to jen jako příklad) neslušně řečeno vysral.

Vyšlo najevo, proč se k ústavní stížnosti senátorů ODS na Lisabonskou smlouvu připojil komunista Homolka. Dva z původních signatářů se totiž odmítli podepsat pod dodatek stížnosti kvůli tomu, že se tak způsobují jen další průtahy. Museli zaskočit pan Homolka a jeden další senátor ODS údajně s nadstandardními vztahy k primátoru Bémovi. Zdá se, že v ODS probíhá jakési tříbení stanovisek, to je dobře, ať je jasně vidět, kdo je kdo.

Pátek 16. října: Vzpomínkový večer k nadcházejícímu výročí listopadového převratu se konal v divadle Na zábradlí za účasti exprezidenta Václava Havla. V panelu vystoupili i Alexandr Vondra a Jiří Křižan. Havel kritizoval Klause za to, že podmiňuje svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou sjednáním výjimky z Listiny základních práv a svobod, protože se obává majetkových nároků sudetských Němců. Hrozba podle Havla neexistuje, jde o čirý populismus – v tom má Havel pravdu. Zároveň se ovšem Havel domnívá, že je třeba obměnit generaci politiků – padesátníků, jejichž dospívání poznamenala normalizace. Co je to za nehoráznost? Proč mají být diskriminováni padesátníci? Nebylo by třeba je náhodou někam odsunout? A proč dospívání za stalinismu je menší handicap než dospívání za normalizace? Je mi líto, ale cítím za tím nechuť k lidem, kteří svého času masově nevystoupili na obranu Charty 77. Těm lidem bylo třeba (pokud šlo jen o to, že se nepřidali) dávno odpustit a zároveň se zeptat, zda celý projekt Charty něčím nepřispěl k tomu, že se stal „masově nenásledovaným“ (nebo snad nenásledovatelným?). Tažením proti padesátníkům se nic nespraví, je to směšná hloupost. Na dotaz ohledně toho, proč „nezrušil komunistickou stranu“ Havel prý odpověděl: Já jsem nebyl diktátor, který o všem rozhodoval. Tehdy nebylo dost společenské a politické energie ani k tomu, donutit komunisty ke změně názvu strany.“ To, že nebyli komunisté zakázáni, nebyla tehdy věc nějaké energie, ale konkrétních lidí. Veřejnost by byla chtěla (např. vznikající ODS se na tom profilovala), ale špičky Občanského fóra (a taky Havel) byli proti. Přitom nešlo o vendetu, nýbrž jen o to, aby se komunisti, pokud chtějí nějak pokračovat, postavili na stejnou startovní čáru s ostatními a aby byli donuceni se znovu definovat (není vyloučeno, že by se definovali stejně jako jsou definováni dnes). A konečně, Havel ke svému nástupu do prezidentské funkce na večeru prohlásil: „Dlouho jsem se zdráhal, nechtěl jsem tu funkci přijmout.“ Každý, kdo Václava Havla zná a sledoval jeho politickou dráhu, ví, že v tomto případě bylo nutno použít zvlášť brutálního násilí.

České armádě věří historicky nejvíc lidí (69% podle agentury STEM). Možná je to tím, že příliš nebojuje (pravda, neshody v české politice jí to neumožňují), a pokud bojuje, tak zásadně mimo území vlastního státu. To je ohleduplnost, kterou veřejnost umí ocenit.

Podle průzkumu agentury Median pro Lidové noviny Klause v jeho postupu proti Lisabonské smlouvě podporuje 65% lidí, prý jak z ODS, tak z ČSSD. Většina lidí se také obává „prolomení Benešových dekretů“ a je zásadně proti tomu, aby prezident v případě, když smlouvu nepodepíše, odstupoval. Přitom zároveň podle průzkumu STEM pro Českou televizi si tři pětiny lidí (zase jak z ODS, tak z ČSSD) myslí, že Klaus odkládáním podpisu Lisabonské smlouvy poškozuje Českou republiku. Možná vysvětlení tohoto zvláštního jevu jsou dvě: buď se aspoň část lidí (vypadá to přinejmenším na 25%, může jich být ale dramaticky víc, maximálně 60%) sice myslí, že Klaus poškozuje Českou republiku, ale podporuje ho v tom; nebo se nám podařilo dosáhnout pozoruhodného úspěchu: je nás už 125%. (tip mi dodal čtenář Událostí, jemuž touto cestou děkuji).

Sobota 17. října: Ve vyjádření k Ústavnímu soudu Václav Klaus zopakoval otázky, které soudu v minulosti položil, a podrobil soud kritice za to, že na ně odpověděl buď nedostatečně nebo mu dokonce zůstal odpověď dlužen. Jde svým způsobem o politickou polemiku. Každý má právo kritizovat soud, je ovšem na pováženou, když prezident (jako instituce, nejvyšší představitel exekutivy ve státě) vede ve vyjádření, které si od něj ÚS vyžádal, s ÚS politickou polemiku, navíc o jeho námitkách, s nimiž soud nepolemizoval, nýbrž o nich jako kompetentní orgán rozhodoval. Zároveň prezident útočí na city veřejnosti: Lisabonská smlouva podle něho obsahuje závazky, které pro ČR znamenají de facto rezignaci na základní atributy suverénního státu, přičemž kompetence se dostávají do rukou institucí, které jsou mimo demokratickou kontrolu našich občanů (tady je jistý problém: má např. Evropský parlament faktickou legitimitu a kompetence k tomu, aby mohl být chápán jako plnohodnotná legislativní instituce, zastupující veřejnost členských zemí? EU jistě potřebuje další zdokonalení). Velmi citově působí pasus o tom, že ÚS rozhoduje o budoucnosti státu, za jehož suverenitu bojovaly předchozí generace v obou světových válkách, za suverenitu, o kterou nás připravila komunistická totalitní velmoc. A teď bychom se jí měli dobrovolně vzdát? To je vlastenecká píseň s lehce falešnými tóny. K tématu se vrátíme.

Zároveň se ozvaly z hradních výšin trumpety se signály jistého ústupu. Prezidentův kancléř Weigl připustil, že Česko může dostat záruky podobné těm, co dostali Irové (v tomto případě má jít o uznání platnosti Benešových dekretů), aniž by přitom bylo nutné hned kvůli tomu měnit obsah Lisabonské smlouvy. Taková úprava by prezidenta prý uspokojila. Prezident o tom jedná s vládou, je to věc jednání mezi prezidentem, vládou a EU (Klaus zjevně žádá, aby přitom dostal příležitost náležitě se zviditelnit). Klausovi domácí odpůrci plánují v případě Klausova zdráhání kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, který by měl rozhodnout, kdo má v podpisu Klause zastoupit, předseda lidovců Svoboda přišel s návrhem, aby se o Lisabonské smlouvě uspořádalo referendum. S myšlenkou referenda horlivě souhlasí ČSSD (byli by v ošajslich věci, kde není jasné, jak se veřejnost k problému staví, z obliga a mohli by se alibisticky vymlouvat na lid). Jinak je Svobodův návrh dosti zvláštní: Svoboda jako Klausův odpůrce a stoupenec Lisabonské smlouvy si zjevně nepřipouští, že vůbec není jasné, jak by referendum dopadlo. A za druhé, Klaus není ve své kompetenci ratifikovat mezinárodní smlouvy podle ústavy vázán výsledky referenda, musela by se účelově měnit ústava a věc by se nepochybně znovu dostala k ÚS. Weiglovo stanovisko dnes v rozhovoru pro LN potvrdil sám prezident: přijetí Lisabonské smlouvy není ještě koncem dějin. On sám nikdy neřekl, aby doplněk k Lisabonské smlouvě musely znovu s celou smlouvou ratifikovat všechny členské státy EU, a nikdy neřekl, že by mu nestačily podobné garance, jaké dala EU Irům (jistě, to řekl, nebo spíše naznačil popuze jeho tajemník Jakl). S tím, že by se spokojil s „příslibem“ připojení toho dovětku k přístupové smlouvě s Chorvatskem. A konečně, prezident se vyjádřil, že na britské volby čekat nemůže a nebude, „to by je museli udělat v následujících dnech či týdnech“. Zbyněk Petráček charakterizuje v dnešních Lidových novinách to, co se v Klausově dalším postupu rýsuje, slovy „vyhlaste vítězství a stáhněte se“. Bylo by ale velmi hloupé, kdyby to ve skutečnosti vypadalo jako „vyhlaste vítězství a následně kapitulujte“. Dá s tedy očekávat, že si s Klausem EU ještě něco užije.

Podle Jiřího Hanáka je prý EU nyní „také spolek na „poevropšťování“ Německa“. To je nesmysl, Německo je dávno dokonale poevropštěné, a bylo poevropštěné už před Hitlerem, nacismus byl v jeho dějinách jen mimořádně krvavý a ohavný, ale relativně krátký exces. Poevropštit by potřebovali teď někdejší ruští vasalové, v první řadě Česká republika (Klausovo vyvádění s Benešovými dekrety je toho mimořádně výrazným dokladem, a nejen ono). Jinak to, jak Hanák charakterizuje Klausův postup („mMalé záruky, nota bene zbytečné, požaduje a nabourává tím záruky zásadní“ ) sedí, jen bych k tomu „malé a zbytečné“ doplnil ještě „nemravné“, protože místo abychom se oháněli Benešovými dekrety, měli bychom být pěkně zticha a rádi, že nám to svinstvo tak hladce prošlo.

ČSSD pokračuje v předvolební kanonádě. Hodlá na půl roku zmrazit nájemné (jde mj. o problém podnikatele Bakaly a bytů OKD, Bakalova společnost podle Práva vypověděla nájemníkům bytů předkupní právo) a o třináctý důchod. KDU-ČSL žádá zase zdanění hazardu. Do května si populismu ještě užijeme.

Exministr Pospíšil se rozhovoru pro Právo vyslovil pro to, aby nadcházející kongres ODS byl volební. „V čím větší konkurenci pan předseda uspěje, tím silnější bude jeho mandát.“ To jsou pokrytecké řeči, změna především umožní zvolit někoho jiného. Ať ti, kteří Topolánka nechtějí (jejich důvody bych zčásti chápal, kdybych za nimi necítil neviditelnou ruku Hradu) to řeknou otevřeně, a ať řeknou, koho a co chtějí msto Topolánka. Není to jen interní záležitost ODS, ODS si to jistě rozhodne sama, je to v její kompetenci, ale protože jde o nejsilnější českou stranu, měla by být informována i veřejnost a v rámci toho potenciální voliči strany. (Pospíšila z hradních vazeb nepodezírám, už proto, že se c rozhovoru o Lisabonské smlouvě vyjádřil dost jinak než Klaus). Pokud jde o Topolánkovu rezignaci na mandát, dal tím předseda ODS oprávněně najevo, že současnou PS považuje za šaškárnu bez faktické legitimity.

V MfD jsem si dnes přečetl, že šéf Sazky Aleš Hušák pracoval na počátku své profesní manažerské kariéry (ještě za totáče) v podniku Restaurace a jídelny. Vida, o jak významný podnik šlo, významnější než např. proslulý Prognostický ústav! Zde, v hájemství gulášů, španělských ptáčků „zbytků po kozácku“ se rodily elity, které dnes vládnou naší politice i ekonomice.

Luboš Palata, který po pádu Topolánkovy vlády zjevně opět prodělává bolestný proces reorientace, píše dnes v LN o tom, že podle komisaře Verheugena mohou prý za „citlivost“ tématu Benešových dekretů v Česku politici CSU, protože je tradiční ochránkyní sudetských Němců a uměle drží při životě otázku jejich majetkových nároků. To je omyl: problém se drží při životě, protože se česká politika a česká veřejnost s vyhnáním sudetských Němců dodnes nedokázala vyrovnat. Pan Palata rovněž tvrdí, že pokud jde o dostavbu Temelína, by se ČR mezi Scyllou Ruska a Charybdou Ameriky měla rozhodnout pro Evropu: „pokud nechceme být ani americkou letadlovou lodí v Evropě, ani ruskou gubernií, měli bychom při tak klíčových zakázkách upřednostňovat „evropskou cestu““. To je nesmysl, za normálních okolností by rozhodování mělo být především ekonomické, vzhledem k tomu, jak jsou v Rusku ekonomické zájmy provázány se státními, nelze odhlédnout od politické stránky věci. Naproti tomu mezi „Evropou“ a „Amerikou“ je možné se rozhodnout podle toho, která nabídka je věcně výhodnější. Pro pana Palatu je najednou USA něco podobného jako Rusko.

Pan Kerles podrobil v LN křížovému výslechu mluvčího SdL Posselta. Posselt se choval krajně nevýbojně, jen se dožadoval dialogu mezi Českou republikou a sudetskými Němci na oficiální úrovni. Považuji to taky za potřebné, a to už přes patnáct let. Nicméně, pokud česká oficiální místa udrží svůj odmítavý postoj ještě deset let, bude to bezpředmětné. Zato pan Kerles se předvedl. Cituji z jeho otázek: „Myslíte to vážně, že případné zrušení Benešových dekretů v případě Česka by neznamenalo průlom i v majetkových otázkách?“ Pokud jde o řečnickou otázku, znamená to konstatování „děláte si z nás srandu“, pokud ne, zmamená to totéž s otazníkem. „Jenže mnozí čeští politici i obyvatelé republiky… chtějí, aby sudetští Němci přiznali, že byli slovy Miloše Zemana pátou kolonou hitlerovského Německa a přispěli tedy i ke vzniku války. Proč nikdy podobná omluva nebo přiznání ze sudetské strany nezazněla?“ Kerles přitom připouští, že se Posselt oficiálně omluvil Čechům za hrůzy a zvěrstva, které má na svědomí nacismus. Proč by se omlouval, kdyby se neomlouval i za podíl sudetských Němců na něm. Neměli by se sudetští Němci omluvit za to, že vůbec ještě existují? Neměli by prohlásit, že to, co se jim stalo, bylo to nejlepší, co je mohlo potkat? Pan Kerles zřejmě podle vzoru poručíka Duba chce sudetské Němce donutit až k pláči. Ptá se Posselta, který se narodil v roce 1956, „necítíte se jako pátá kolona“? Necítí se pan Kerles jako dobrovolný Stalinův slouha? A znovu tu opakuje: „Pro mnohé Čechy může být až nepochopitelné, jak se sudetští Němci i více než šedesát let po válce snaží udržet kontakt se svým bývalým domovem. Jako by snad žili v jakémsi virtuálním světě stále v Sudetech.“ Tedy: ačkoli jsou na to dekrety a rozhodnutí Spojenců, oni pořád mají tu drzost se hlásit k zemi, kterou považují i za svůj domov, i za svou vlast. Místo aby si přiznali, že mají takovou vlast, jakou jsme jim v roce 1945-6 nadekretovali. Je to zkrátka hnusné čtení.

Pondělí 19. října: Klausovi se možná podařilo spustit lavinu. Slovenský premiér Fico dospěl k závěru, že by v případě splnění Klausova požadavku požívaly Benešovy dekrety, které tvoří páteř nejen českého, ale i slovenského právního řádu (je to jakási naše společná Základní listina lidských práv), menší ochrany než v ČR. Přitom na Slovensku část postižených (nikoli Němců, ti byli vyhnáni, ale Maďarů) zůstala (pro spravedlnost třeba podotknout, že Maďaři, kteří nebyli vyhnáni, přesněji řečeno vyměněni, nebo neuprchli, byli po roce 1989 restituováni). Pokud nebude Slovensku vyhověno, pomstí se tím, že zablokuje českou výjimku. Premiér Fischer prohlásil, že česká výjimka bude prý formulována tak, aby uspokojila i Slováky. Spor o Listinu základních práv a Benešovy dekrety není náhodný, ukazuje, že východní část Evropy je v mnoha ohledech s tou západní nekompatibilní. Její politické elity se kdysi upsaly Stalinovi (i když v tomto případě ne vlastní, nýbrž tak říkajíc cizí krví) a úpis, jak vidno, platí dodnes. Neshodneme se na tom, co jsou základní občanská práva, máme jiné pojetí. Klausova i Ficova záliba v Rusku je z tohoto hlediska zcela logická. Patříme tam.

Pokud prezident Klaus nedá vládě záruku, že po splnění své podmínky nevznese už žádné další požadavky a podepíše Lisabonskou smlouvu, zavázala by se vláda na nadcházejícím summitu EU obrátit se na Ústavní soud s kompetenčním sporem nebo usilovat o upřesnění ratifikačních lhůt v České ústavě. ÚS by měl rozhodnout, zda prezident může blokovat smlouvu, a pokud ne, měl by přenést právo podpisu na premiéra. Moc by mne zajímalo, zda by se ÚS k něčemu podobnému mohl dopracovat bez změny ústavy, která dává Klausovi v této věci jednoznačné a neomezené pravomoci.

Vláda nehodlá žádat o důvěru, ale odpadnou i ohlášené personální změny. Je to zjevně jakýsi kompromis, a zároveň signál bezmocnosti. Vláda přežila svou smrt (stanovenou na začátek října) a bude až do května fungovat jako jakési mausoleum. Nemůže padnout, nemůže se změnit, nemůže ani podat demisi. Nemůže skoro nic. Proto je asi tak populární.

Agentura Factum Invenio přinesla volební model. Podle něho jsou šance ODS a ČSSD nyní vyrovnané, obě strany oslabily, a hrozí opět volební pat nebo něco, co se patu dosti podobá. Tématu, stejně jako ustavení Zemanovy Strany práv občanů, se týká naše dnešní glosa.

Vláda se obává, aspoň podle toho, co se píše v Právu, masivní energetické krize, kterou v zimě může způsobit uzavření plynových kohoutků na potrubí z Ruska. Je to velmi pravděpodobné, loňská ruská akce vypadala jako generální zkouška a dá se říci, že se povedla. Takže tentokrát to asi bude už naostro.

Úterý 20. října: premiér Fischer je přesvědčen, že výjimku pro ČR se podaří zformulovat tak, aby zahrnovala i Slováky a ukojila pana premiéra Fica. Premiér Fico se k záležitosti dekretů vyjádřilo velmi bojovně: dekrety jsou věčné a nezrušitelné, protože se jimi Československo „vypořádalo s nepřáteli a fašistickými kolaboranty“. Pan Fico dekrety zjevně nečetl, vypořádalo se se zrádci a kolaboranty, ale taky s Maďary a Němci. Ministr Lajčák, který hraje na Slovensku ve dvojici se svým premiérem roli hodného policajta (musí být strašně nevděčné dělat dnes na Slovensku ministra zahraničí) pak vysvětlil, že Slovensku by stačila zmínka v českém doplňku Lisabonu a že situace, kdy by Slovensko blokovalo český návrh. Určitě nenastane. Na Slovensku to mají s tou dvojrolí snadné, jsou na to dva u nás ji musí zastávat sám Klaus a zdá se, že už nestíhá (britský Daily Telegraf, údajně bašta euroskeptiků, ho po jeho couvavém rozhovoru pro LN označil za zrádce). Je nicméně velmi pozoruhodné, jak zde existuje pořád virtuální česko-slovenská federace. Jejím základním zákonným pilířem jsou Benešovy dekrety.

Výkonná rada ODS se usnesla, že kongres ODS nebude volební. Podle slov předsedy Topolánka byli proti zástupci Jihočeského, Plzeňského a Ústeckého kraje. Kdyby ODS nyní vystřídala Topolánka, bude to obtížné brát jinak než jako přiznání chyb. Nové vedení se do voleb nestačí etablovat, a to se promítne do výsledků. V souvislosti s možným vystřídáním Topolánka zazněla jména Němcová, Gandalovič, Bendl. Co ti lidé chtějí a v čem je to jiné než to, co prosazoval Topolánek?

Na Hradčanském náměstí proběhly včera dvě obrovité demonstrace. Pro Lisabon demonstrovala asi stovka lidí, proti Lisabonu asi třicet. Zručnější političtí šíbři říkají takovým sešlostem happening, aby to nevypadalo tak blbě. Zdá se, že veřejnost ten problém zase až tak nepálí. Lidé mají jiné starosti a rozhodně se necítí být nějak osudově ohrožení.

Středa 21. října: ČSSD projevila maximální míru konsensu, když strpěla Janotův balíček. Ten, komu se to zdálo být poněkud podezřelé, teď může cítit maximální satisfakci: při projednávání rozpočtu hodlá ČSSD doplnit státní výdaje o řadu populistických gest, a na některých se už taky domluvila s KDU-ČSL. Protože komunisté nikdy žádnou takovou legraci nezkazí, lze počítat s tím, že většina návrhů projde (další tři miliardy na sociální služby, vrácení mateřské na letošní úroveň atp. ČSSD by navíc chtěla prosadit, aby se nesnižovaly plasty státních zaměstnanců, a taky „třináctý důchod“. Paroubek a Svoboda hodlají jednat o společném postupu. Z Janotova balíčku tak zbude jen špagátek s mašličkou, kterým byl převázán. Oba dva potentáti dozráli k tomu, aby se opětně stali laureáty naší nejvyšší pocty – bobříka vyčůranosti.

Lidové noviny přinesly zprávu o tom, že byl nalezen text přednášky náměstka ministra národní bezpečnosti Jermana z roku 1952, kde se odvolává na případ Dvořáček a uvádí Kunderu jako toho, kdo věc komunistické policii „oznámil“. Zápis, o kterém psali v Respektu, a kvůli němuž pak různí dobráci (např. T. Zahradníček) Respekt skandalizovali, byl tedy autentický. Nikdy jsem o tom nepochyboval. Na tom, co jsem napsal o kauze Kundera do tohoto čísla Událostí, necítím potřebu nic měnit. Chápu, že pro zúčastněné (nejen pro Dvořáčka) to bylo velké osobní neštěstí a že nejednali z fanatismu, ale ze strachu, dosti pochopitelného. Jen je třeba ještě navíc a znovu zdůraznit: za prvé, je velmi dobře, že s tím v Respektu před časem vyrukovali. Za druhé, bylo legitimní klást komunistickému režimu odpor (diskutovat lze o cestách a metodách toho odporu, ale ne o jeho zásadní legitimitě). A za třetí, udávat se nemá.

Daniel Kaiser vyčítá v LN zeleným, že chtějí podávat kompetenční žalobu na Klause. Na Klause prý může podat kompetenční žalobu jen instituce, např. vláda, a premiér žádnou nechystá. Pan Kaiser dobře ví o tom, co prošlo všemi novinami, i LN, že v případě dalších obstrukcí jeho hradního guru premiér o kompetenční stížnosti u ÚS uvažuje.

28. října má být na Náměstí Hrdinů odhalen pomník Milady Horákové. Sponzorovala ho Paroubkova ČSSD a přispěla i KSČM. Konfederace politických vězňů se rozhořčeně distancuje. Myslím, že by bylo dobré podívat se pravdě do očí. Československá strana národně socialistická byla koaličním partnerem komunistů až do února 1948. Souhlasila s okleštěním politického života (zákaz „pravicových“ politických stran včetně té nejsilnější, agrární), a s nesmyslným a nestoudným politickým systémem, který zakazoval politickou opozici, s podvázáním svobody vlastnictví a svobodného podnikání a s rozsáhlým a brutálním porušováním lidských práv. Komunisté ovšem využívali své mocenské převahy, národní socialisty postupně izolovali od moci, a nakonec je v únoru jako nepotřebné na základě šikovné politické provokace odkopli. Milada Horáková se jako přední představitelka ČSNS bohužel na této politice podílela. Je to postava, jak se dnes říká, rozporuplná. Stala se pak obětí justiční vraždy ve vykonstruovaném procesu (věcný základ její odbojové činnosti byl v něm nesmírně nafouknutý, to, co opravdu dělala, by za normálních okolností a v normálním státě vůbec nebylo trestné). Je oběť, to zdůrazňuji. Není divu, že komunistům, kteří se dnes hlásí k období, kdy národní socialisté ještě s komunisty seděli v koalici a v zásadních věcech s nimi spolupracovali, už nevadí, naopak. A Konfederace politických vězňů se zbůhdarma rozčiluje. Je to směšné: komunisté už nechtějí vyradýrovat z dějin Horákovou, nemají proč. Zato nejrůznější bojovníci za svobodu by nejradši z let 1945-8 vyradýrovali komunisty. Nebýt komunistů, bylo by to všechno bývalo OK. Přitom komunisté tomu všemu udávali tón. Pomník prý je avizován jako pomník obětí „československého režimu padesátých let“. Nikoli komunistického. To, že byl komunistický, se teď bude zatloukat. Teď, na prahu období, kdy nám budou vládnout komunistické střední kádry, které z KSČ po převratu odešly, s těmi, které tam zůstaly, s papaláši z potěmkinských pastran „Národní fronty“ a z oblasti normalizačního podnikání (RaJ). Oč je to lepší, než vláda exdůstojníků KGB v Rusku? Oč je Paroubek lepší než Putin? Pomník na Náměstí hrdinů je jakýmsi nechtěným zhmotněním a příslibem nadcházejícího režimu „druhé ČR“.

Podle nejnovějšího průzkumu preferencí a volebního modelu agentury CVVM by volby vyhrála ČSSD s 32% (její preference jsou setrvalé). ODS proti červnu ztratila devět procent hlasů, TOP09 získala 14%. Ztráty ODS zjevně souvisí s tímto velkým ziskem. Celkově by vyhráli postkomunisté, protože KSČM má 15% (přibrala 3%). Zelení spolu se stranou Věci veřejné sežerou přes 5% hlasů lidí, kteří by nevolili postkomunisty. Je pozoruhodné, že tento na první pohled celkem logický výsledek je podstatně rozdílný od toho, s čím přišla Faktum Invenio – a zároveň nepochybně nabudí velkou nervozitu v ODS. Rozdíl mezi oběma agenturami je v tom, že podle CVVM TOP09 krade hlasy hlavně ODS a v trochu menší míře i KDU-ČSL, podle Factum Invenio získává nejspíš ve větší míře nevoliče (optimistická varianta).

Čtvrtek 22. října: v Právu dělají vědu z toho, že vláda změnila svůj názor na Listinu základních práv EU (jde samozřejmě o vládu Topolánkovu, měla nakonec jiný názor než v roce 2007). Proč by vláda nemohla změnit svůj názor?

Ve Sněmovně se probírá v prvním čtení rozpočet na příští rok. Provázejí ho zuřivé spory např. o to, existuje-li strana TOP09 nebo ne. Ať existuje nebo ne, v každém případě má 15% preferencí a zabránit její registraci do voleb těžko někdo zabrání. Prý je to strana přeběhlíků: a co je Demokratická strana Zubové? Ta se ale do parlamentu dostane jen na zádech ČSSD, pokud za to paní Zubová bude Paroubkovi ještě v květnu stát. Horší je, že vzniká jakási „koalice ad hoc“ (podle někdejších havlovských představ o nepolitické politice) mezi komunisty, lidovci a paroubkovci. Zatím spolu soutěží, kdo vymyslí populističtější díru do Janotova balíčku, řekl bych, že pokud se experiment podaří, může nekoalice pokračovat v jiné formě dál. Paroubek vytýká v té souvislosti ODS, že se zase její senátoři sčuchli s KSČM, pokud jde o stížnost na Lisabonskou smlouvu - výtka bohužel sedí. Neblahého postavení Fischerovy vlády v této nepřehledné situaci, kdy legitimita parlamentu je v pořádku jen ryze formálně, jeho reprezentativnost a důvěryhodnost je nulová a místo toho vznikají podivné pseudokoalice, se týká naše dnešní glosa.

Klausův protégé Aleš Pejchal se v Právu táže, jak je možné, že naši pověření členové vlády podepsali Lisabonskou smlouvu včetně právní závaznosti Listiny základních práv EU, když velká Británie a Polsko si vyjednaly právní nezávaznost Listiny. A předpokládá, že se rozvine diskuse nejen o politické, ale i právní zodpovědnosti za tento postup. Správně! A neměli bychom se ostýchat : žádejme pro viníky, jak říkával dr. Sládek, trest absolutní!

V MfD píše o Topolánkovi Václav Dolejší: „Vládnutí spojil s americkým radarem a snižováním daní. První mu zrušil Obama, druhé naboural Eduard Janota.“ Ve skutečnosti americký radar zrušil český lid a jeho reprezentanti v parlamentu (70% veřejnosti bylo proti, poslanecká sněmovna by zjevně smlouvy neschválila). Obama radar odvolal až dlouho po pádu Topolánkovy vlády a není divu, že je odvolal, nejspíš realisticky usoudil, že v Česku je neprosaditelný. Nevím proč a koho by měl u nás americký viceprezident uklidňovat, převážná většina lidí je uklidněna právě zrušením radaru. A omlouvat se – to už vůbec ne. „Češi čekají tak trochu omluvu“, přečetl jsem si v internetových Lidovkách, tvrdil to prý Topolánek. Zasloužili by spíš něco jiného, není těžko si domyslit, co. A omlouvat se budou oni, jednotlivě, potichounku a doma pod peřinou, až už bude pozdě a veřejně se omlouvat nebude možné. Lidé u nás jsou nepoučitelní. Taky Janota nenaboural daně Topolánkovi, když je naboural, nebyl už Topolánek dávno premiérem. Navíc, kdo ví, jak by Topolánkova vláda reagovala na hrozící obrovitý deficit v rozpočtu. V ODS zuří boj Topolánek – Klaus. Klause podporuje mohutná novinářská lobby, bohužel to dělá směšně a humpolácky. Přesto je třeba říci: naše politická scéna nevypadá tak, že by na jedné straně stál Topolánek a na druhé Paroubek, jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Na jedné straně stojí Paroubek s Klausem, a tento tandem představuje velké nebezpečí. Ti na druhé straně jsou o mnoho lepší, tedy i Topolánek. Pokud se podaří svrhnout Topolánka, rozbije to ODS a TOP09 ji nebude schopna nahradit. Otevře se cesta k dlouhodobé dominanci socialisticko-komunistického bloku. Klaus jim bude do rokytu 2013 dělat třešničku na dortu, jako kdysi Beneš komunistům.

Pátek 23. října: „Biden bude v Praze žehlit fiasko se štítem“, zní titulek v Právu. Bylo by dobré jen doplnit „české fiasko se štítem“. Místo abych se o věci znovu rozepisoval, ocituji jen Milana Vodičku z dnešního Idnes: „Není ani jasné, za koho Fischer (po setkání s Bidenem. bd) vlastně mluvil: sám je premiérem dočasné vlády, sedmdesát procent Čechů nechtělo předchozí základnu a kdoví, kdo bude vládnout příště a zda se nebude státnicky rozhodovat podle průzkumů veřejného mínění, jak jsme to zažili kolem radaru… (Biden) dorazil do neuvěřitelné země: odmítla americký radar, tím vlastně pohřbila původní projekt protiraketového štítu, a přesto obvinila Ameriku, že ji zastavením projektu zradila. Úplně vidím, jak se Biden ptá poradce: "Nenarodil se náhodou v Praze ten Kafka?"“.

Ústavní soud rozhodl, že v případě tzv. justiční mafie bude rozhodovat znovu soudce Cepl ml. (Vrchní soud v Praze mu předtím případ odebral a žalovaná bývalá státní zástupkyně Benešová se k ÚS odvolala). ÚS se odvolává na to, že případ nelze soudci odejmout a nejspíš má v té formální věci pravdu (nerozhodoval přitom o „obsahu“ věci). Paní Benešová oslavuje. Předchozí rozhodnutí soudce Cepla se mi ale nějak nezdá. Ne že by mi jednání stěžovatelů, které pak paní Benešová označila za „justiční mafii“ nepřipadalo být v nejlepším případě neopatrné a zavdávající příčinu k různým podezřením. Soudce se však zabýval problémem, zda lze dotyčné opravdu za „justiční mafii“ označit, nebo ne. Problém je ovšem spíš v tom, zda nazvat někoho „justiční mafie“ sprosťárna, nebo ne. Představte si, milý čtenáři, že vás například někdo veřejně označí za kreténa. Vy se odvoláte, a když budete mít smůlu a padnete u soudu na doktora Cepla, bude se zabývat otázkou, zda označení kretén ve vašem případě sedí, nebo ne. Přitom i Petr Uhl v dnešním Právu, který je na Ceplově straně, zřejmě z opatrnosti používá označení „justiční spolčení“. To je sice velmi zlomyslné, ale nikdo by nemohl ani pípnout.

ČSSD rozjíždí poměrně širokou, i když mimokoaliční“ spolupráci s lidovci. Má se (podle Práva) týkat nejen populistických zásahů do státního rozpočtu, ale i eventuelního zrušení nebo výrazného omezení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Pokud je to pravda, vzniká pozoruhodný útvar. Máme vládu odborníků (nebo úředníků?), kterou sestavily ODS, ČSSD a Strana zelených. V Poslanecké sněmovně ovšem dominuje většina (žádná koalice!) KSČM, ČSSD a KDU-ČSL. Tvůrcem tohoto pozoruhodného politického systému, který nemá v Evropě obdoby, je Ústavní soud. Je zjevné, že za krátký (respektive nejkratší) konec tahá ODS, příliš se spolehla na Paroubka.

Navíc se pomalu rozjíždí protitopolánkovská akce v ODS. O tom, že nadcházející kongres bude volební, se sice ještě nerozhodlo, ale už se hlásí protikandidáti: Němcová, Gandalovič. Aby se mohl protikandidát uplatnit, musí se spojit s klausovskou lobby, pokud s ní už náhodou spojen není. Tím by se ODS vrátila k tomu nejhoršímu, co vyprodukovala, a patrně by se to odrazilo na jejích volebních výsledcích. Ke zprávě se vrátíme.

Rýsuje se jakýsi kompromis mezi Klausem a Bruselem. Klaus sice podal „doplňující vyjádření“ k senátorské stížnosti na Lisabonskou smlouvu, ale to je nejspíš jen ústupový manévr. V Bruselu jsou celí rádi (možná si ani nevšimli, že u nich český prezident vlastně vyhrál), doma mu stoupá popularita, a to, že skalní euroskeptici ve Velké Británii mluví o zradě, ho asi moc nepálí, k ničemu je vlastně nepotřebuje. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Američané budou mít problémy nejen s Čechy, ale i se Slováky, přesněji řečeno se slovenským premiérem Ficem. Ten prohlásil, že dokud bude premiérem, nepřipustí umístění jakýchkoli prvků amerického protiraketového štítu na území Slovenska (nikdo mu to zatím nenabídl). Zároveň „osobnosti“ vyzývají ke stanovení plánu na stažení jednotek NATO z Afghánistánu. Je zajímavé, jak se pomalu vytvářejí základy budoucí československé federace pod ochrannými křídly ruského orla. Paroubek se Zaorálkem a Filipem se jistě připojí, až na jaře ve volbách získají s podporou komunistů (a možná i dalších) na české politické scéně stejné výsadní postavení, jaké má Fico na Slovensku.

Paní Bendová by měla, když jde o maďarské dějiny, citovat věrohodnější prameny než je publikace nějakého Halouna a Martínka. Horthyovské Maďarsko bylo (i za války) konstituční stát s autokratickými prvky, ale žádná fašistická diktatura. Až do německé okupace v březnu 1944 v něm existovaly (jako opozice) legální sociálně demokratická a agrární strana. V době, kdy byl Horthy Němci internován (což se stalo v říjnu 1944, poté, co se pokusil podepsat příměří se SSSR a „přeskočit“ na stranu spojenců), už ovšem bylo opravdu fašistickou diktaturou, jenže to v jeho čele stál „národní vůdce“ Ferenc Szálasi, dosazený Hitlerem. Tvrzení, že Maďaři jsou mongolského původu, je urážlivá blbina, i když ji svého času šířil ve svém politickém pamfletu Nová Evropa tatíček Masaryk. Jsou snad Estonci nebo Finové mongolského původu? Na Maďary je všechno dovoleno: prohráli totiž poslední válku.

Sobota 24. října: Skupina 44 „bohatých Němců“ žádá spolkovou kancléřku, aby 2,2 milionu Němců s celkovým majetkem nad půl milionu eur (k nimž patří i oni) zvýšila daně, tj. aby platili příští dva roky mimořádnou pětiprocentní daň. Možná by se to prozatím dalo řešit tak, aby tu daň platilo těch čtyřiačtyřicet žadatelů, ostatní budou mít šanci se dobrovolně přidat.

Petr Gandalovič kandiduje na post předsedy jedné ze dvou našich nejsilnějších stran. Respektive bude kandidovat, když to půjde. Jaký je jeho program, co chce, veřejnost neví, protože nehodlá svému rivalovi Topolánkovi nic vzkazovat přes média („V žádném případě ještě nejsem kandidátem na předsedu, abych přes média vyhlašoval nějaký svůj program“). To je jako při změnách v KSČ v šedesátých letech. Člověk se dohadoval, co ten dotyčný chce či nechce (je to jestřáb nebo holubice, progresista nebo konzerva), ale komunisté přes média nevzkazovali zásadně nikomu nic. Při změnách po srpnu 1968 se taky nic nevzkazovalo přes média, ale co znamenají, bylo jasné každému. Optimista si v tomto případě vybere to první, nejistotu, pesimista to druhé. Každopádně, až se dozvíme, co pan Gandalovič chce, bude už pozdě. Ovšem – on ještě nekandiduje, teprve se k tomu naklání.

TOP09 je ve složité situaci, někdo, jak se zdá, organizuje invazi černých pasažérů do strany. Ti se mohou zmocnit některých organizací a vykopat zakladatele, jimž TOP09 vděčí za své preference, nebo se aspoň uvnitř strany prosadit a modifikovat její politiku. Při té bídě o členy, jaká u nás v politických stranách existuje, je podobná manipulace víc než snadná a přispívají k ní všichni intelektuálové, kteří sice rádi křičí na náměstích (tolik, aby je bylo slyšet, jich je jen v Praze), ale do politické strany by nevlezli ani náhodou. Systém politických stran bez straníků pak funguje tak, že zájemce odpuzuje, a je možné ho manipulovat. TOP09 to řeší stop stavem pro přijímání členstva až do zakládajícího sjezdu strany. To vypadá trochu tak, že nejprve si nějaký úzký klub zájemců zvolí vedení, které pak začne nabírat členstvo. TOP09 měla buď nabrat víc členů hned na začátku, než se manipulátoři rozhoupali k akci, nebo si měla sjezd uspořádat daleko dřív.

Americký viceprezident přijel do Prahy. Nabízí účast ČR na projektu obrany proti střelám středního a krátkého doletu (ty k nám jednak nedolítnou, a jednak odpůrci radaru nebyli proti střelám dlouhého doletu, ale proti obraně). Nabízí to prozatímní vládě, jejíž mandát je v tomto smyslu velmi slabý, a budoucímu vítězi voleb Paroubkovi, který o to nestojí. Ti, kterým se radar nepodařilo v ČR prosadit, Americe vyčítají, že je opustila. Proč? Opustili jsme se sami, jako obvykle.

Vatikán pochválil Marxe. Tedy přesněji řečeno list L´Osservatore Romano. Prý se zasloužil tím, že zdůraznil „sociální odcizení“. Dovoluji si zformulovat odlišné, jako obvykle menšinové stanovisko: Karl Marx byl hysterický agresivní cvok a podstatou jeho učení byla teze, že hybnou silou dějin je nenávist. Proto bylo to učení tak přitažlivé pro část ruské intelektuální elity, posedlou negací ruské tradice a zároveň propadlé jejím nejspornějším stránkám.

Mladá fronta Dnes přinesla obsáhlý rozhovor s místopředsedou ČSSD Sobotkou. Místy je pozoruhodný: „Mám dva malé syny“, praví Sobotka, „a snažíme se v rodině neutrácet více, než vydělávám.“ Řekl bych, že to nebude až tak obtížné. Sobotka se brání obvinění, že v návrhu na proplacení třináctého důchodu je populistický kalkul: „Pokud by to byl kalkul, tak bychom chtěli, aby byl vyplacen v dubnu či v květnu, ne po volbách.“ To je legrační demagogie, sdělení přece zní: zvolte nás, abyste poté dostali 2300,- Kč. Jinak pan Sobotka je ve dvojici s Paroubkem hodný policajt a kvalifikovaný technokrat (bez takových lidí by Paroubci nefungovali). Něco jako Paroubkův Štrougal.

Pan Kerles píše v LN o „jednom z dekretů prezidenta Beneše“, kterým prý byli pachatelé násilností omilostněni. Za prvé nejde o dekret, nýbrž o zákon č. 115/1946 Sb. (v roce 1946 Beneš už dekrety nevydával, existoval parlament, i když zpočátku jen najmenovaný), a za druhé, nešlo o omilostnění, nýbrž o konstatování, že se ani v případě jednání, které by jinak bylo podle právních předpisů trestné, nejedná o trestný čin, pokud jeho účelem bylo přispět k boji za osvobození nebo dosáhnout spravedlivé odplaty za činy okupantů a jejich pomahačů, přičemž rozhodující období“ bylo od 30. září 1938 (Mnichov) do 28. října 1945(!!). Tedy: až do října 1945 se mohlo vesele mordovat a byla to spravedlivá odplata.

Karel Gott se 28. října konečně dočká: dostane údajně od Klause řád za zásluhy o ČR a bude si moci odškrtnout další režim, o nějž se zasloužil. Gratulujeme.

Stanislav Penc se kvůli zveřejnění údajů z archivů StB dostal do sporu s Úřadem na ochranu osobních údajů. Podle LN se jeho ředitel Němec obrátil na nejvyšší státní zástupkyni Veseckou s dopisem, kde se mj. píše: „V této souvislosti Vás žádám, vážená paní nejvyšší státní zástupkyně, o spolupráci ve smyslu postoupení informací zjištěných orgány činnými v trestním řízení, zakládajících důvodné podezření z porušení zákona… o ochraně osobních údajů … osobou Stanislav Penc.“ Pan Němec zřejmě v rámci kompetence své instituce sbírá údaje o panu Pencovi, aby je pak mohl se vší rozhodností chránit.

Slovenský premiér Fico se rozjíždí: u příležitosti zasedání NATO v Bratislavě, poté, co oznámil, že nepřipustí rozmístění prvků protiraketové obrany na území Slovenska, ať už by patřily USA nebo NATO, prohlásil, že americká invaze do Iráku v roce 2003 byla motivovaná jedině ropou. Další pěkný příspěvek k budoucí paroubkovsko-ficovské česko-slovenské federaci v oblasti hodnocení zahraniční politiky.

Na pražském náměstí Míru demonstrovaly ženy proti rasismu. Ve zprávě se nepraví, kolik jich bylo. Jistě ne proto, že tak obrovské množství žen se prostě nedalo spočítat. Šlo asi nejspíš o happening. Happening je demonstrace, která má míň než padesát účastníků, a ti, aby si jich vůbec někdo všiml, musí provozovat různé skopičiny.

Pondělí 26. října: Předsedkyně Suverenity Bobošíková pohrozila svým potenciálním příznivcům, že pokud jí nedají dost hlasů, aby pronikla do Poslanecké sněmovny, skončí s politikou. Nedovedu si představit zprávu, na které by méně záleželo.

Moderátor Jan Kraus se dostal do konfliktu s radou ČT. Radní Krausovi vytkli, že jeho pořad není vyvážený, protože nechal mluvit zpěvačku Vondráčkovou, aniž by dal prostor Martě Kubišové, s níž je Vondráčková ve sporu. Nedovedu si představit, proč by se požadavek vyváženosti měl týkat nejen televizního zpravodajství, ale i zábavných pořadů. Pan Kraus kontroval s tím, že si svého nejhlasitějšího oponenta z rady, exsenátora Pavlatu, pozval do pořadu na kobereček. Těžko si představit, že se tak stalo kvůli něčemu jinému, než aby tam z něho udělal kašpara. Pokud má být TV rada, resp. její členové (jakkoli někteří z nich nemusí vzbuzovat zrovna respekt) odpovědná bavičům v tom smyslu, že když nebude po jejich, mohou si její členy zvát před kamery na kobereček, nemá vůbec žádný smysl a nemůže mít vůbec žádnou autoritu. Měla by pak být raději zrušena. Je to trochu podobné, jako kdyby se pan Kraus dopustil urážky na cti, soudce mu za to napařil pokutu a on si ho pak pozval do svého pořadu, aby ho zesměšnil.

Zdeňka Koudelku nechápu. S většinou jeho názorů nemám problém souhlasit, když začne mluvit o Benešových dekretech, jde mi hlava kolem. Dnes v Právu píše: „Ale je možné 65 let po válce aplikovat Benešovy dekrety založené na kolektivní vině stejně jako po válce samotné?“ Dnes je to problematické, tenkrát to bylo OK, finta obvyklá i u státotvorných historiků, pan doktor Koudelka aspoň nezatlouká, že byly založeny na kolektivní vině. To ho vede k otázce: „Není naše chyba, že dekrety určené pro poválečnou dobu stále potřebujeme?“ Nějak se nám tu poválečnou dobu, kdy to bylo OK, od dnešní doby, kdy to už OK není, nedaří oddělit. Obávám se, že to nejde. A závěr: neaplikovali jsme je ve své době dosti důsledně a napravujeme to až dnes. To lze rozvést: kdybychom na všechny ty zazobané Němce i na jejich potenciální dědice, co byli po ruce, byli hned v roce 1945 uplatnili s největší možnou přísností dekret č. 16/1945 Sb. O potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a mimořádných lidových soudech, byl by dnes pokoj. Nět čelavěka, nět prablěmy, jak říkával soudruh Stalin.

Včera bylo slavnostně otevřeno naše národní palladium na Vítkově, Národní kulturní památník. Zúčastnil se i prezident Klaus. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ze skandálu na plzeňské právnické fakultě se konečně stalo politikum jak se sluší a patří, takže o něm mohu taky ztratit slovo. Exproděkan Kindl napsal pro ministerstvo financí jakýsi posudek ohledně lukrativní smlouvy o odstranění ekologických zátěží, kterou ministerstvo připravilo. Ministrem financí byl Miroslav Kalousek, dnešní čelný představitel TOP09. Po Kalouskovi kvůli tomu jede – hádejte kdo? No přece Cyril Svoboda. A má podporu Daniela Kaisera v dnešních LN, který se těší, jak bude TOP09 bolet odklad voleb. TOP09 leží klausovské lobby v žaludku. Ve skutečnosti jedna věc je to, co Kindl na ZČU prováděl nebo neprováděl, a druhá věc je posudek. Napřed se musí dokázat, že posudek není košer a že v tom má prsty Kalousek, a pak se jednak posudek může zahrnout do problematických Kindlových aktivit a jednak se můžeme na Hradě a v podhradí radovat, že bude TOP09 bolet hlava.

Maďarský ministr zahraničí vyslovil zásadní námitky proti tomu, aby ve výjimce, udělené ČR, byly explicitně zmíněny Benešovy dekrety. Maďarsko se tak připojuje k Rakousku, které vznáší stejný požadavek. Návrh výjimky měl ovšem být zformulován zcela obecně. Klaus se tomu dosud nebránil. Teď by se měl zašprajcovat a žádat explicitní zmínku o dekretech. Bylo by to sice hnusné, ale aspoň trochu odvážné.

Úterý 27. října: Ústavní soud odročil své jednání ve věci senátorské stížnosti ohledně Lisabonské smlouvy do úterka. Očekává se, že v úterý padne verdikt. Senátoři dnes nejprve označili předsedu ÚS Rychetského za podjatého (sešel se před projednáváním případu s německým velvyslancem a senátoři předpokládají, že zpupný skopčák úlisnými sliby i temnými hrozbami zlomil jeho nestrannost). Zároveň provedli na poslední chvíli úpravy ve stížnosti. Rychetský obojí označil za obstrukci (právem), nicméně soudu nezbylo než rozhodnutí odložit o týden, aby nemusel čelit výtkám, že přijal prefabrikované rozhodnutí (něco podobného mu vyčítal už před časem Klaus). Senátor Oberfalzer protestoval ve svém vystoupením zejména proti tomu, že smlouva vytváří základ pro budování společné unijní obrany. „Otázky obrany patří k těm, které nesmějí být přeneseny, máme-li zůstat svrchovaným státem.“ Rozhořčení pana senátora dílem chápu, protože nám někdy dost dlouho trvá, než se odhodláme se vší rozhodností bránit (viz lavinovitý nárůst obránců ČSR v době Mnichovské dohody po roce 1989): co kdyby nás někdo chtěl bránit hned, když vzniká konflikt, a nedal nám půlstoletí času na rozmyšlení? Na druhé straně realista pochopí, že podobné nebezpečí ze strany EU nehrozí: až se jednou zformuje skutečná společná obrana, bude vypadat nejspíš jako válečný vůz, do něhož jsou koně zapřaženi pro jistotu ze všech stran. Před budovou ÚS se objevili demonstranti s nápisy „Vazalské jho není svoboda“, nebo „V minulosti jsme poslouchali diktát z Moskvy, teď bychom museli poslouchat diktát z Bruselu“. Hlavně žádný diktát! Z Bruselu strpíme tak nanejvýš prachy. To je zajímavé: stačilo dvacet let relativně slušné svobody, a mnohým Čechům už pořádně otrnulo.

Kardinál Vlk se za závěr svého působení vyjádřil roztrpčeně a zklamaně o tom, že česká společnost nedokázala vyřešit církevní restituce ani spor o katedrálu svatého Víta. Mluví o závisti a sobectví. Je to ale jednodušší: drtivá většina lidí u nás pohrdá křesťanstvím všeobecně a katolictvím zvlášť, to přímo nenávidí. Křesťanské církve by sneslo nanejvýš tenkrát, kdyby si za povolení k činnosti ještě platily. Křesťané (k nimž se počítám, aby nevznikl omyl) představují v této zemi pětiprocentní menšinu. Kardinál má pravdu, že nebožtík Pavel Dostál byl mimořádně odpudivým ztělesněním této národní jednoty. Snad se s tím dá do budoucna něco dělat (se vším se dá něco dělat, a mělo by se), ale je třeba mít jasno o výchozí situaci.

Premiér Fischer dal představitelům relevantních politických stran čtrnáct dní na to, aby se dohodli na eurokomisaři. Podle mého názoru by nejlepším byl Vladimír Špidla. Už tam nějako dobu je, neudělal žádnou ostudu, z čehož se dá soudit, že toho vůbec příliš mnoho nedělá. To je ideální typ českého euerokomisaře. Naproti tomu Alexandr Vondra coby synchronizátor českých aktivit v době neslavného českého předsednictví EU provedl dvě velké akce: dělostřeleckou přípravu pod heslem „Evropě to osladíme“ a pak ostudnou ouverturu s Černého Entropou (nevím, proč se mi to pořád plete s „Mitropou“, to byla svého času dederonská instituce provozující jídelní vozy východoněmeckých vlaků). Je se bát, že by coby eurokomisař vyvíjel nějaké aktivity, a jaké, to není, jak vidno, těžké uhádnout.

Podle Martina Hekrdly (v dnešním Právu) mají „státosvátky“ (jako ten právě nadcházející) jedno společné: rozčarování těch, kdo je prožili a zhusta stáli na té správné straně dějin. Chtěl bych při této příležitosti zdůraznit, že přes kritický tón, kterým se nesou často moje komentáře, k rozčarovaným nepatřím. Polistopadové Česko má spoustu nejrůznějších, často legračních a občas pořádně nebezpečných chyb. Přesto pro mne představuje dvacet let svobody, jaká, přiznejme si to, tu v dohledné minulosti (včetně první republiky, prosím) nebyla. Možná právě proto se jen obávám, že do budoucna taky dlouho nebude, a že ta budoucnost je na spadnutí.

Se svou troškou do mlýna přišel v souvislosti s Lisabonem i Jiří Dienstbier. Sáhl do svých ministerských vzpomínek: „Když jsem před lety upozornil bavorského ministerského předsedu vlády, že kdosi z Mnichova žádal dům v Liberci, premiér s úsměvem prohlásil. „Vždyť víte, že blbci jsou všude.“ Dobře, v tom případě jsou blbci, as to ještě větší, ti Češi, kteří žádali dům v Liberci z Liberce (tj. dům, kterého se zmocnili při kolektivním rozkradení majetku sudetských Němců v pětačtyřicátém) a konec konců i všichni Češi, kteří žádali o domy, jež jim ukradli komunisté. Proč by Češi coby „konfiskátoři“ (nechtěl jsem říci natvrdo „zloději“) měli být preferováni před komunisty? Nechci horovat pro vracení majetku německým majitelům, jen se ohradit proti tomu, aby lidé, kteří byli připravení o majetek a dožadovali se ho zpátky, byli označování za blbce. A když, tak pěkně všichni, Němci i Češi. Jejich jednání je lidsky pochopitelné.

Ve zprávě o náboženské svobodě ve světě, kterou vydalo americké ministerstvo zahraničí, se konstatuje, že veřejná vyjádření nenávisti vůči Židům jsou v Česku vzácná. To je pravda, antisemitismus tu je, je však omezen na nepočetné skupiny profesionálních kraválistů. Důvod je jednoduchý: Hitler drtivou většinu židovské komunity v českých zemích za války vyvraždil. Není proti komu útočit. Kdyby u nás byla situace podobná jako v Maďarsku, kde se (mj. za přispění Horthyho režimu) podařilo před holocaustem zachránit přes dvě stě tisíc Židů, vypadal by český rasismus nejspíš jinak: rasisté měli by k dispozici objekt svých nízkých pudů. (Horthyovské Madarsko Židy sice perzekvovalo, ale souhlas k deportacím do německých vyhlazovacích táborů dal Horthy až po okupaci země Němci v březnu 1944. V létě využil německých potíží v Rumunsku a transporty zastavil. Byly obnoveny až po Horthyho svržení v říjnu 1944, ale jeho fašistický nástupce Szálasi už mnoho nestihl, v době jeho nástupu byla část dnešního Maďarska už pod ruskou kontrolou a tato oblast se pak rychle rozšiřovala).

Dva staří kumpáni, Miloš Zeman a Vojtěch Filip, popíjeli spolu řecké vínečko na ostrově Rhodu. Rusko tam každoročně pořádá jakési setkání civilizací (té své s těmi ostatními). Naši civilizaci tam představovali tito dva braši a jakýsi bývalý komunistický generál (generálové hrají v civilizacích ruského typu důležitou úlohu, za cara se vyskytovali i v civilním sektoru). Tématu se týká naše dnešní glosa.

V MfD se Klausova (zatím jen údajného) rozhodnutí ocenit Karla Gotta řádem za zásluhy zaastává Vladimír Vlasák. Argumentuje mj. Gottovou vysokou profesionalitou. Pěvecká profesionalita je hodná ocenění, ale sama o sobě ještě nepředstavuje žádnou zásluhu o stát. Prý si mnoho lidí o ve chvíli, kdy Gott s Krylem zpívali na balkonu Melantrichu československou hymnu, řeklo, že je režim odepsaný. Čeští lidé sice až příliš věřili heslu „na věčné časy a nikdy jinak“, ale nebyli zase takoví idioti, aby v polovině listopadu 1989 nevěděli, že s režimem je konec. Věděl to i Karel Gott, který vystoupil už v pondělí onoho týdne na ještě zcela spontánním a neorganizovaném shromáždění na Václaváku a oznámil užaslým lidem, kteří se kolem něho shlukli, že už nemůže mlčet. Nechci Gotta nijak démonizovat, režim bezpochyby neměl rád a dělal jen to, co musel. Ale za to se přece řády neudělují (tedy řády za zásluhy, protože to žádná zásluha není). K tématu se vrátíme.

Vladimír Bystrov píše v Lidových novinách o rekonstruovaném Památníku na Vítkově jako o rehabilitaci historické paměti. Není to paměť rehabilitovaná, ale zabetonovaná. Rehabilitovat historickou paměť lze jen vytrvalou, kritickou a statečnou drobnou prací na jejím zhodnocení.

Zbyněk Petráček píše v LN na okraj jednoho Čapkova článku z roku 1938: „Dnes jsme v situaci nesrovnatelně lepší a jistější, než co naznačoval závěr roku 1938. A přesto jen málokdo srovnává dnešní problémy s tím, „jak to bylo dřív“. Raději poukazujeme na skutečné či domnělé chyby učiněné po listopadu 1989 – měkkost vůči komunistům či způsob velké privatizace. Ano, známe chyby, které vznikly na cestě, pro niž jsme se rozhodli. Ale kdybychom se rozhodli pro cestu jinou, vznikly by i jiné chyby, na které bychom teď skuhrali.“ Této argumentaci nerozumím. Podstata naší svobody spočívá v tom, že můžeme „skuhrat“. Kdybychom to museli doprovázet povinným konstatováním, že ze bolševika bylo hůř, bylo by té svobody podstatně míň, byl by to nedůstojný rituál. Svoboda spočívá v tom, že člověk může kritizovat, aniž by to někdo označoval za skuhrání.

Čtvrtek 29. října: tak to máme za sebou – totiž 28. říjen. Státní svátek zvláštního ražení. Den české státnosti to není, ten už byl. Tedy československé státnosti. Československo už neexistuje, a to, přesně řečeno, sedmdesát jedna let (to co bylo potom, byly vesměs jen hnusné a směšné parodie na Československo. Svátek má charakter exhumace. Z hrobů vylézají umrlci, často v podivných krojích, někteří skřípou zuby. Navazuje se na minulé tradice – např. Václav Klaus výběrem laureátů částečně na ceny Klementa Gottwalda. Zčásti je to pochopitelné: drtivou většinu disidentů vyznamenal Václav Havel (poctivě vynechal jen ty, které nesnáší). Odbojáře postupně vyčerpali oba prezidenti, teď se už jen víceméně paběrkuje. Takže přicházejí na řadu významní vědci a hvězdy pop music. Součástí ceremoniálu je tradičně i hlas předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu. Dští oheň a síru na prodejné politiky, kterým jde jen o koryta, na Sudeťáky, kterým politici (a nejen oni) přisluhují. Teď se dostala na paškál i Evropská unie. Politici se potí a chabě brání. Věří, že se bojovnice uspokojí a pak od ní bude až do dalšího výročí pokoj. Je na ně opravdu kormoutlivý pohled. Uniformy se třpytí, šavle se blýskají, standardy vlají. Česká republika by si zasloužila, pokud nám za to stojí, aby byla oslavována jindy a jinak. K tématu se vzápětí (doufám že už zítra) vrátím v komentáři.

Klaus se ve svém slavnostním projevu na Hradě vyjadřoval kupodivu poměrně zdrženlivě. Mluvil o „nebezpečné erozi státu v důsledku urychlujícího se evropského procesu“, ale bylo by divné, kdyby to byl vynechal. Taky si neodpustil invektivy vůči soudům (nechápe nejspíš, k čemu jsou dobré, zvládl by to sám). A uvedl mj.: „Demokracie neznamená, že krátkodobě nemohou zvítězit ti pouze nejhlasitější a nejprůbojnější, což vůbec nemusí být ti nejlepší a nejvěrohodnější.“ Pěkně řečeno. Bohužel, jak je na jeho případě vidět, nemusí to být nutně jen „krátkodobě“.

Jiří Paroubek napadl Ústavní soud za to, že nevynesl rozhodnutí ohledně stížnosti senátorů ODS hned v úterý. A označil to za liknavost. ÚS odročil rozhodnutí o týden, protože senátoři zcela zlomyslně stížnost doplnili ještě v úterý ráno. Paroubkovo rozhořčení svědčí o tom, že za jeho vlády si to zařídí tak, aby soudy rozhodovaly bez zbytečných okolků, pohotově a podle něho. Těšme se.

Podle agentury Median je na svou národnost hrdá necelá polovina Čechů. Třetina na otázku o hrdosti odpověděla „ani ano, ani ne“. Dvě třetiny Čechů si myslí, že se Češi musí o sebe postarat sami a nikdo jiný jim příliš nepomůže. Výsledky jsou podnětné, ještě se k nim vrátíme.

Podle agentury STEM vede ČSSD jen těsně před ODS. Pokud by se lidovci dostali do parlamentu (což podle průzkumu není jisté), měla by ODS stejně mandátů jako ČSSD a celkově by měl rudý blok převahu 102 mandátů. Lidovci by se sociálními demokraty dohromady většinu nedali. ODS si mírně polepšila, ČSSD mírně tratila. Bylo by zábavné, kdyby volby skončily vítězstvím postkomunistů a komunistů o jeden mandát a Paroubek pak provedl jakýsi puč, samozřejmě s lidskou tváří (něco, na co se zjevně chystal po minulých volbách, viz jeho tehdejší slavný projev). Nechali by si to lidé líbit?

Milan Šíma nemá štěstí. Poté co mu v ČT zakázali pořad Bez obalu, rozhodl se teď odejít i z Primy, protože se tam nelíbil jeho nápad na debatu Topolánka se Zemanem, takže mu ho zatrhli. Zeman prý není předsedou parlamentní strany. Šímovin se ani trochu nedivím. Debata mohla být zajímavá a zábavná. Zjevně někomu vadilo, že by udělala reklamu i Zemanově nové straně. Kdopak to asi mohl být? Nebyl to náhodou ten samý, co mu vadil pořad Bez obalu?

Zdá se, že Fico mění názor na „slovenský“ dodatek k Lisabonu. Výjimka českého typu by podle něho mohla omezit chartou zaručená práva Slováků v sociální oblasti. Jistě, tak se to dá říci. Zdá se, že pan Fico zvážil svoje vyhlídky a shledal je nevalnými, jeho alibi bude poměrně přesvědčivé.

Jiří Přibáň (viz dnešní Salon Práva) by měl psát o právech a ne o věcech, kterým nerozumí. Mluví o veletočích Viktora Orbána, který prý ve jménu moci opustil liberální program „a zcela v zajetí toho nejodpornějšího etnického nacionalismu se začal bít za pokrevné bratry a sestry roztroušené po sousedních státech“. K Orbánově politice je možné mít řadu výhrad, ale ať nikdo nepočítá s tím, že se na Maďary, které si po Trianonu přibalily sousední státy, vykašle. Neudělal to ani on ani jeho socialističtí oponenti. A je to přirozené. Kdyby si po nějaké další budoucí válce Moravu mezi sebe rozdělily Slovensko, Polsko a Rakousko a vítězové jim to požehnali, dělali bychom totéž, starali bychom se v rámci možností o osud našich krajanů. Z Přibáně mluví ten nejodpornější indolentní český šovinismus. Z maďarského krev neteče.

Mluvčí SdL Posselt prohlásil, že česká výjimka SdL neznepokojuje, protože neruší právní nároky vyhnaných. Obávám se, že křivdu, způsobenou vyhnáním, lze dnes nanejvýš zmírnit, a to ve velmi omezeném rozsahu a nikoli právní cestou. V dalších dvou věcech má ovšem Posselt pravdu: že se Klausovou výjimkou ČR stala zónou omezených lidských práv a že Klaus udělal zase jednou Benešovým dekretům po celé Evropě slušnou reklamu. Sudetské Němce se podařilo českým nacionalistům, Klausovi,Zieleniecovi, Vondrovi a spol. tak říkajíc odstavit, česká ostuda zůstává, protože je neodstavitelná.

Pátek 30. října: Bruselský summit v podstatě ustoupil Václavu Klausovi. Unijní listina základních práv jako celek bude u nás platit jen potud, pokud se shoduje s českými zákony. Týká se to listiny jako celku. Všichni jsou šťastni: Klaus se najedl a Unie zůstala (zatím) celá. Někteří právní experti tvrdí, že nejde o mnoho (Jan Kysela odpověděl na otázku serveru Idnes „Jak hodnotíte fakt, že se Charta základních práv nebude na Česko vztahovat? Co to pro české občany bude znamenat a jakých případů by se to týkalo?“ takto: „Pokud čtu navrženou změnu protokolu správně, není pravda, že se Listina základních práv nebude na Českou republiku vztahovat (to samé Velká Británie a Polsko). Zdůrazňuje se jen, že Listinu základních práv je třeba interpretovat prismatem národních právních řádů příslušných států, tedy že v zásadě stanovuje to, co už máme. Zvláštní důraz se v protokolu nicméně klade na sociální práva, která nemají být soudně vymahatelná, pokud nejsou současně garantována v příslušném členském státě. Z hlediska České republiky to znamená zásadně domáhání se sociálních práv v mezích zákonů provádějících jednotlivá ustanovení domácí Listiny základních práv a svobod. Je zřejmě taky pravda, že většina práv obsažených v listině, je už součástí českého práva.“ Přiznám se, že bych hrozně rád slyšel věcnou analýzu a podrobnější srovnání Listiny a českých právních dokumentů (zejména listiny základních práv a svobod) a že bych rád zjistil, zda a do jaké míry bylo nebo nebylo odbouráno či omezeno právo českého občana odvolat se vůči bezpráví, jemuž byl ve své vlasti vystaven, k evropským institucím (tohle právo považuji zejména do paroubkovského budoucna za významné a podstatné). Klausovi samozřejmě nešlo o Benešovy dekrety (to byl populistický argument pro tvrdé jádro jeho stoupenců, které bohužel není zase až tak malé), ale možná mimo jiné právě o toto.

Ministr Kocáb se jako jediný zdržel ve vládě hlasování ve věci mandátu Fischerovy vlády na summit v Bruselu. Jakkoli s ministrem Kocábem většinou velmi nesouhlasím, tenhle jeho krok chápu. Není vůbec jasné, co unijní ústupek Klausovi bude – zejména v paroubkovském budoucnu, které nás nejspíš čeká - opravdu znamenat. Neoctneme se náhodou zase za plotem z ostnatého drátu (zatím virtuálním, později se může zhmotnit)?

Fischerovu vládu kritizuje i Paroubek, neměla se prý vzdát Listiny jako celku, nýbrž požadovat záruky, že se nedotkne „majetkových úprav“ v minulosti, tedy Benešových dekretů. Ta výtka je problematická, typická kritika generála po bitvě. Jakmile by bylo příliš zjevné, že jde o majetkové konfiskace z let bezprostředně po poslední válce, vzbouřili by se Maďaři a Rakušané. Paroubkovi ovšem nejde ani o věcnost, ani o korektnost, ale o preference. Nedá se vyloučit, že slovenskému premiérovi Ficovi, jehož výhrady se nesly nakonec tímto směrem (Unijní Listinu jako celek Slovákům zachoval), právě o vyvolání konfliktu s Maďarskem šlo. Paroubek ho podpořil, proč se nepřidat, nic se nám nemůže stát. Oba zjevně usilují o jakousi obnovu někdejšího Československa a podporují politiku mnoha azimutů, které všechny shodou okolností ukazují směr Moskva. Česká společnost je v těchto věcech bezbranná a netečná. Na konfliktu Unie versus Klaus je vlastně znepokojivé jen jedno: přes všechna silácká slova a místy nehorázná vyjádření unijních politiků se nakonec ukázalo, že Unie je skoro úplně bezmocná proti trucování jakéhokoli regionálního králíka. Do superstrátu má opravdu hodně daleko. Může být vůbec někdy k něčemu?

„Paní Dvořáková (Anděla Dvořáková, bojovnice za svobodu, bd) má za sebou dlouhý život, do něhož jí na samém, začátku krutě zasáhla druhá světová válka. Když posuzujeme její výzvy, nesmíme to ztrácet ze zřetele,“ píše Alexandr Mitrofanov v Právu. Houbeles. Ani délka života, ani kruté zásahy na samém začátku nedávají paní Dvořákové žádnou legitimaci k tomu, aby teď dělala to, co dělá. Šířit takovou nenávist, to se dělat nemá a nesmí, kruté začátky sem, kruté začátky tam.

Agentura Media Age pořádá diskusi o mediální politice firem a politiků. Hlavním debatérem bude Miloš Zeman. V pozvánce se uvádí že „novináři jsou korumpováni ideály, a když uvěří, že se budou podílet na spravedlivém boji, ztratí svou nezávislost stejně, jako kdyby jim přišly na konto peníze“. To je nesmírně srandovní. Je totiž zjevné, že nezávislost je pro autory projektu taky, nebo snad především, nezávislost na ideálech. Závislost na ideálech korumpuje (dělat něco pro prachy je zjevně o trošku nezávislejší, i když to taky není ideální). A nezávislosti v pojetí Media Age se ve staromódních dobách říkalo cynismus.

Karel Gott je rozhořčen, že mu někteří lidé medaili, kterou obdržel, nepřejí. „Vždyť oni pořád opakují to samé: že jsem sloužil, že jsem dostal od Husáka titul národní umělec, vždycky vytáhnou antichartu, vyčítají mi, že jsem tady žil“. Zřejmě vychází z přesvědčení, že má na ocenění nárok, že dostat řád je (v jeho případě) samozřejmost a nedostat bezpráví. Ve skutečnosti je na tom stejně jako deset milionů jeho spoluobčanů. Samozřejmost je řád nedostat (drtivá většina z těch deseti milionů ho taky nedostane). I kdyby pan Gott nedostal od Husáka titul národní umělec, i kdyby nepodepsal antichartu, i kdyby tu nežil, nabyl by to ještě dostatečný důvod pro to, aby dostal metál. Nedostat metál není nic, za co by se měl člověk stydět, protože je to normální. Nenormální je dostat metál, dostat metál je pocta a musejí pro ni být nějaké přesvědčivé důvody.

Petr Gandalovič dal konečně zcela zřetelně najevo, jaká je jeho orientace a co si od něho lze slibovat. Vyjádřil se pro velkou koalici a prohlásil, že prý pro ni byl už po volbách v roce 2006 (tenkrát se to na první pohled nepoznalo, věděli to zjevně jen zasvěcení). Není ostatně sám, předseda olomouckého regionálního sdružení ODS prý prohlásil: bude-li po volbách výběr mezi variantou ODS s ČSSD nebo ODS s komunisty, pak té spolupráci říkám ano. To je neuvěřitelné: budou spolupracovat s Paroubkem, který je bude moci vydírat KSČM jako polokoaličním polopartnerem, za jehož podpory by ČSSD mohla kdykoli vytvořit „menšinovou vládu“ a ODS vypéct. Dobrovolně usedají Paroubkovi na lopatu, dostanou se do situace, v níž se octli malí koaliční partneři ČSSDD po pádu tandemu Špidla – Gross, kdy Paroubek docela cynicky vládl s komunisty a koaliční partnery měl více méně pro parádu. Tahle politika bude jistě mít podporu Béma a podporu Hradu. Má ovšem taky podporu Jiřího Paroubka: „Velkou koalici jsem vždycky viděl jako krajní možnost, nikoli jako něco nemožného. Třeba po minulých volbách bych raději dal přednost velké koalici než dávat možnost politické korupci, na základě které bych získal poslance druhé strany.“ A kdopak to tenkrát mluvil o „konstruktivních poslancích“? Pouze se mu to nepovedlo. Paroubkovi by se prý taky lépe komunikovalo s Bémem a Gandalovičem než s Topolánkem a Langrem. To je výrazný důvod, proč podporovat Topolánka a Langra. Navíc Paroubkova vstřícnost má jasný cíl, destabilizovat největšího politického konkurenta. Diletantismus „protitopopánkovského tábora“ je nemožný a ptůhledný. Pokud se tito lidé prokoušou k moci, ODS zničí.

Známý podnikatel Zdeněk Bakala zažaloval místopředsedu ČSSD Zaorálka za to, že označil jeho jednání v souvislosti s převodem 44 tisíc hornických bytů na realitní kancelář RPG Real Estate za nesolidní a samotného Bakalu na gaunera. Případ je jednoduchý: k tomu prvnímu má kdokoli, a tedy i Zaorálek právo, měl by to prokázat, ale nemůže za to být soudně stíhán; to druhé je sprosťárna a soud by tu měl proto Bakalovi vyhovět. Je zajímavé, jaký problém dá u nás lidem tyhle dvě polohy rozlišit, příklad je velmi názorný.

Sobota 31. října: Premiér Fischer předstihl v popularitě prezidenta Klause, hlásí agentura STEM. Klaus si sám proti červnu o 6% polepšil (na 61%), ale Fischer má 79%, o 18% víc než v červnu (tenkrát mu popularitu měřili poprvé po jeho jmenování). Třetí je předseda Ústavního soudu Rychetský s 55%. Fischer přitom nedosáhl absolutního rekordu Josefa Tošovského z ledna 1989 (85%). Má tu smůlu, že musí přece jen něco dělat.

Navíc se musí taky trochu hádat. Jede po něm Paroubek (možná mu připadá jeho popularita nebezpečná a rád by ji trochu srazil). Paroubkovi vadí, jak jsem již včera zmínil, že se výjimka z Listiny základnách práv EU nevztahuje jen na majetkové vztahy (rozuměj nechrání jen platnost Benešových dekretů). Až se stane premiérem, napraví to. Postup předsedy ČSSD je pragmatický: teď má prezident ve věci Lisabonské smlouvy právo veta, až podepíše, přijde o ně.

Podle nové Klausovy knihy, která se věnuje polistopadovému vývoji a mj. demaskování „havlismu“ (zjevně zvláštní forma „environmentalismu“), dnes České republice vládnou osobnosti a skupiny bez hlubokých ideových kořenů. (Fanatiky a doktrináře nahradili pragmatici).

V příloze MfD Víkend je pár osvěžujících blbin z nejnovějších maďarských dějin. János Kádár si údajně „za stalinských čistek zachránil život tak, že ve vězení tajně nahrával svého přítele László Rajka, odsouzeného k smrti“. Ve skutečnosti byl Kádár v době Rajkova zatčení ministrem vnitra, vězněného Rajka prý v privátním rozhovoru přesvědčil, aby se „přiznal“ (ještě předtím, než proběhl proces). Sám, byl zatčen až v dubnu 1951 (Rajka popravili v říjnu 1949). Imre Nagy (spolu s dalšími čtyřmi popravenými, resp. umučenými politickými představiteli a neznámým padlým revoluce) byli slavnostně pohřbeni 16. června 1989, rehabilitace proběhla až 6. července (informace „když režim v roce 1989 rehabilitoval Imre Nagyho – správně Nagye, Nagy se čte „Naď“ - vystrojili mu nový ohromný pohřeb“, je tedy nesmyslná).

Český helsinský výbor (!) a úřad vlády společně bdí nad ideologickou čistotou našeho odívání. Z neopatrnosti by se zejména mladým lidem mohlo stát, že si obléknou kaťata nebo bundu, kterou se nevědomky přihlásí k extremismu (tedy bezděčně upíšáí duši démonům). LN přinesly ovšem nejen vyobrazení nevhodných částí oděvu, ale i velmi pěknou glosu Martina Zvěřiny, která umisťuje tuto pitomou iniciativu do správného historického kontextu. Pokud budou naše nevládní i vládní instituce pokračovat tímto směrem, skoro aby člověk začal nosit sukni (ta snad k vybavení mužských extremistů zatím nepatří).

Podle rozhovoru v LN je strategie Topolánkova konkurenta Gandaloviče následující: svolat někdy na únor další, tentokrát volební kongres ODS a převolit vedení (nebylo by lepší udělat to přímo týden před volbami?). Jinak se pan Gandalovič vyslovuje pro smír s Klausem, jak by ne, potřebuje jeho podporu. Má snad být jakousi šedivou myší, která přemostí dobu od pádu zrádného Topolánka po návrat autentického „klausismu“? Způsob, jak se neobratně kroutí ve věci mrtvých duší na Mostecku, věští pro ODS zbavenou „topolánkismu“, pohromu. (Ostatně je zajímavé, že adjektiva havlismus, klausismus ad. jsou tvořena podle vzoru trockismus).