Vláda druhé republiky

Napsal jsem před časem do papírových LN, že nás čeká druhá Česká republika. Byla to blbost. Nečeká nás, už ji máme.

Premiér Fischer vystoupil v parlamentu s jakýmsi doplňkem programového prohlášení. V Poslanecké sněmovně zuří debata o návrhu státního rozpočtu na příští rok. Dává tušit to nejhorší.

Premiéra Fischera je mi upřímně líto. Považuji ho za slušného člověka. Naverbovali ho počátkem léta na funkci premiéra velmi dočasné vlády. Měl pět měsíců tvořit nárazník mezi ODS a rozběsněnou paroubkovskou ČSSD a dovést zemi k předčasným volbám v říjnu. Taková přechodná vláda byla nutná, odmítnout nabídku bylo krajně obtížné. Složení vlády bylo jiné, než složení někdejší vlády Tošovského. Nominovali ji politici, ale seděli v ní úředníci. Svůj úkol by byla s menšími problémy bezpochybně splnila.

Bohužel, dopadlo to jinak: nejprve Ústavní soud svým indolentním rozhodnutím postaveným na fanatickém formalismu otevřel možnost k manipulaci s termínem voleb. Toho po svém způsobu využil Paroubek, kterému pro blízké volby prognózy věštců neslibovaly nic dobrého, a potvrdil svou pověst naprosto nespolehlivého partnera pro politické dohody. Vládě se prodloužil mandát o osm měsíců a stala se z ní regulérní vláda druhé České republiky. Může se opřít o rozložený parlament a bezohledného, vrtošivého fanatika na Hradě. Druhou československou vládu kdysi nakonec podtrhli ti, kteří ji do funkce z pozadí nehecovali. Stalo se tak poté, co se octla v situaci, pro niž nebyla stvořena, po 15. březnu 1939, a selhala, ovšem. Je mi líto, bylo na tom něco hnusného. Co čeká premiéra Fischera?

Vláda přišla s doplňkem svého prohlášení. Velkou část tvoří závazek, co všechno dělat nebude: nepředloží druhý úsporný balíček, nebude předkládat návrhy, jež by neměly šanci projít ve Sněmovně (nejsou to náhodou všechny?), nezahájí velké privatizace ani velké státní zakázky, neučiní klíčová politická rozhodnutí. Její demiurgové si libují: čím míň, tím líp.

Ve Sněmovně zatím probíhá demontáž Janotova balíčku, jehož schválení bylo před časem prezentováno jako krásný doklad státotvorné vstřícnosti hlavních politických sil. Houbeles. Hlasovalo se tehdy nikoli rukama, ale zuby (skřípěním zubů). Zatím co ODS zůstala u skřípění, Paroubek měl svůj plán: teď hodlá při jednání o rozpočtu balíček v podstatě odpálit tím, žer do něho propašuje spoustu populistických návrhů včetně tzv. 13. důchodu. Bude důchodcům (měl bych napsat nám důchodcům) proplacen těsně po volbách jako odměna za to, že jsme tak pěkně hlasovali. Fuj.

Na bázi nestydatého populismu vzniká jakási koalice-nekoalice, složená z paroubkovců, KDU-ČSL a komunistů, kteří nezkazí žádnou legraci. Vládě nezbude, než sloužit jí jako výkonný orgán.

Pak přijdou volby, a co bude po nich, na to raději ani nemyslet.

lidovky.cz 22. října 2009