Pecinovo slovo do pranice

Ministr Pecina podstatně zúžil agendu svému náměstkovi Zajíčkovi (ODS). Zajíček na protest rezignoval. ODS teď žádá premiéra Fischera, aby Pecinu odvolal, protože „pokračuje v politice sociální demokracie v této vládě“. Pecina tvrdí, že Zajíček odstoupil o své újmě a on jeho odchod nemohl ovlivnit. To je od ministra bohužel zcela zjevné švejkování.

Navíc se člověk těžko brání analogiím. Analogie jsou vždycky nepřesné, platí odtud až potud. To neznamená, že by musely být ve všem všudy od věci.

Ve Fischerově vládě si ODS s ČSSD rozdělila citlivé resorty podobně jako komunisté s „pravicí“ v Gottwaldově vládě. Vnitro, supercitlivé zejména pro přípravu a provedení voleb (a odklad voleb jeho váhu ještě zvýšil) připadlo ČSSD, spravedlnost ODS. Ministr Pecina si v personálních otázkách počíná velmi čiperně, teď se poněkud přiblížil Noskovým aktivitám v únoru 1948. Podle Paroubka provedl „nutné reorganizační kroky, které jsou plně v jeho kompetenci“ (ovšem, on Zajíčka přímo nevykopl, jenom ho vyštval). Nekomunistické ministry v únoru roku 1948 taky nikdo nenutil k demisi.

Obsazení náměstkovských míst v nynější vládě je choulostivá politická záležitost. Paroubek namítá, že jeho straně taky nevyhovovalo obsazení ministerstva zdravotnictví, a skousli to. Jistě, ale váha ministerstva zdravotnictví se s vahou ministerstva vnitra nedá srovnávat, a nešlo o změnu statu quo během existence vlády, ale o startovní pozici (je zajímavé, že tam, kde by Paroubek mohl právem něco namítat, totiž v resortu spravedlnosti, to neudělal – odvolaný náměstek byl zelený; ministerský zásah byl v této věci ovšem problematický a dá se říci, že ODS si nynější problém trochu vykoledovala).

Velmi pozoruhodné je, jak se ke konfliktu vyjádřil místopředseda bezpečnostního výboru PS Maršíček (KSČM): ODS chce prý vyvolat určitý konflikt vedoucí k pádu vlády a další destabilizaci už tak dost nejisté politické situace. Tedy přesně totéž co zrádná reakce v únoru 1948.

Jistě, mezinárodní situace se dnes velmi podstatně liší od té v únoru 1948. Vnitřní rozvrat české společnosti bohužel jen dost málo. Analogie by mne nenapadla, kdybych dnes a denně nemusel od pana Paroubka poslouchat nenávistné litanie proti médiím (naposled ve včerejším Právu: neslýchaný útok médií na sociální demokracii, načasovaná hysterie, urážky nejhrubšího kalibru, goebbelsovské opakování lží) a opakované řeči o tom, co všechno zruší, až se dostane k moci (viz tentýž článek). Nezruší náhodou taky ústavu?

Jistě, analogie kulhá, premiér Fischer samozřejmě není Gottwald. Ale ono by úplně stačilo, kdyby se zachoval jako prezident Beneš.

lidovky.cz 2. října 2009