Co týden dal

Pondělí 2. března: Na summitu EU v Bruselu, jenž se konal za předsednictví Mirka Topolánka, se evropští papaláši shodli, že nezaznamenali žádný případ protekcionismu. To co říkal prezident Sarkozy o stěhování automobilových montoven francouzských značek do Francie, se nám asi jen zdálo. Pravda, pan Sarkozy o tom jen povídal, asi aby se předvedl doma a zlepšil si upadající preference. Ale od nemravných nápadů k nemravnému jednání je vždycky blízko. Ostatně v MfD dnes píší, že západní země sledují nové východní sousedy s obavami a Sarkozy na to téma v Bruselu prý řekl „Je tu ekonomické riziko pro ně i pro nás. Je tu politické riziko rozdělení Evropy“ (takže nejlepším řešením bude francouzský protektorát, dodávám já). Trpasličí země v teritoriu, kde kdysi explodovala habsburská monarchie, mají v této situaci, jak se zdá, jedinou starost: jak se proti západoevropským obrům, kteří občas myslí na to, jak si řešit své problémy na jejich účet nebo jak je tak trochu prodat Rusku, pokud možno v ničem nespojit. V čele jde jako obvykle tvrz demokracie ve střední Evropě, která svým rozdělením posílila. Maďarský premiér mluvil o tom, že nelze připustit, aby v Evropě (mezi „novými“ a „starými“ členy EU) vznikla nějaká nová železná opona. Naše starost je, jak zabránit tomu, aby nás někdo s těmi ostatními, špinavými primitivy cpal do jednoho pytle. Jistě, hospodářsky jsme na tom teď lépe než Maďarsko a není důvodu, aby to na Západě přehlíželi, což se zjevně aspoň v tisku občas děje. Jenže z vystoupení slovenského premiéra Fica přímo čiší protimaďarská zášť, kterou ČR nemá ani ten nejmenší důvod sdílet, navíc kvůli krásným očím jednoho postkomunisty a Putinova kamaráda. Dobrá zpráva je jen jedna: čeština se pomalu, ale jistě stává světovým jazykem: premiér Topolánek provozoval svou tiskovku v Bruselu výlučně česky.

Místopředseda KSČM Maštálka se opřel do ústecké hejtmanky Vaňhové (komunisté jsou v Ústeckém kraji v opozici) kvůli hromadnému vyhazovu ředitelů krajských nemocnic a rozvázání pracovní smlouvy s dr. Dernerovou (o níž je naše poznámka. Arogantní silová politika ČSSD se kritizuje snadno, přesnadno, a je pozoruhodné, že KSČM, která se potřebuje profilovat jako „slušná“ strana (což vůči ČSSD vůbec není obtížné) občas působí jako brzda divokých paroubkovských iniciativ: například aspoň podle toho, co píše dnes MfD, Krajská zdravotní od rozvázání pracovního poměru s dr. Dernerovou ustoupila).

Ve Straně zelených probíhal o víkendu lítý boj nad sestavováním kandidátky pro volby do EP. Nedostal se na ni na předním místě nakonec nikdo z frakce exministryně Kuchtové. Spor o kandidátku mi vzhledem k šancím strany připomíná jednu povídku, už nevím zda z Chaucerových Canterburských povídek nebo z Boccacciova Dekameronu. Vypráví o tom, jak jakýsi umírající stařík, o němž jeho příbuzní věřili, že je velmi movitý, si ke smrtelnému loži sezval celou rodinu, oznámil jim, že mezi ně konečně rozdělí celé své bohatství, a vyzval je, aby všichni vložili své ruce pod tu část jeho jeho těla, která je pokračováním zad, že tam najdou všechno potřebné. Když tak učinili, ubzdil se jim do nastavených rukou, prohlásil, že to je vše, co jim odkazuje, a spokojeně zesnul. Na základě toho pak, jak povídka vypráví, vznikl složitý právní spor, jakým způsobem toto svérázné dědictví mezi pozůstalé spravedlivě rozdělit. A ten spor právě připomíná spory v SZ nad kandidátkou do EP - její politická perspektivnost se zhruba rovná hodnotě staříkova odkazu.

Architektka Eva Jiřičná kritizuje Klause za to, že ve věci, které nerozumí (architektura, Kaplického blob) by se neměl chovat jako despota a měl by dát na názor expertů. To je velmi přehnané, k tomu, jaká budova bude kde stát, se může vyjádřit každý, kdo bude kolem ní muset chodit, expert neexpert, v tomhle smyslu je umění demokratické. Problém byl v tom, že Klaus se choval nedemokraticky, musel vědět, že jeho hlas bude mít nepatřičně větší váhu než hlas jiných lidí, ačkoli před uměním si jsou všichni smrtelníci rovni, prezident neprezident.

Podle nové americké politické garnitury sdílí Obama i ruský prezident Medvěděv názor, že jako vůdci z generace, která přišla po studené válce, mají šanci vytvořit zcela odlišný typ vztahů. To je ze strany USA nebezpečná iluze, na kterou doplatí bohužel nejen Američané. Šance na nový typ vztahů tu byla za Gorbačova a za Jelcina (aspoň v prvních letech jeho vlády). Teď je zcela jasně zjevné, že se to nepovedlo a že se Rusko velkou rychlostí vrací do starých kolejí. Proč se to nepovedlo, by mělo být tématem odborných analýz, zatím se tak bohužel nestalo.

Prezident ČLK Koubek, Rathova pravá ruka (aspoň ještě nedávno) prohlásil, že feminizace ohrožuje úroveň českého zdravotnictví. Jeho guru dal veřejnosti na vědomí další detaily toho, jak bude dělit část jednoho ze svých platů mezi středočeskou chudinu. Protože hejtmanova původní představa (jeden celý plat) se poněkud scvrkla, připomíná i tato forma štědrosti výše zmíněnou Chaucerovu (nebo Boccacciovu?) povídku. Navíc se žadatelé musí zavázat, že dají hejtmanovi k dispozici svou podobiznu i obrazové a zvukové záznamy, které pak budou použity „při prezentaci pomoci MUDr. Davida Ratha“. Protože pan hejtman je řádný člověk, lze oprávněně doufat, že pokud půjde o mladou pohlednou dámu, nebude muset být na fotočce nahatá a záznam se nebude podobat tomu, který před nedávnem stál jednu učitelku angličtiny ve Znojmě místo. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Dnešní Rusko vykazuje na rozdíl od toho Brežněvova jakési rudimenty svobody a demokracie. Proto ho jednak zasáhla plnou silou hospodářská krize, jedna se dá změřit, že klesá popularita jeho čelných představitelů. Ne moc, protože té demokracie nezbylo zase až tak tolik: Putin klesl z 62% na 48. Zajímavé je, že se pod tlakem nutnosti prezident Medvěděv snaží od svého medvědáře emancipovat, začíná ho kritizovat a vytváří si vlastní tým lidí. Pokud by se oba dostali do sporu, mohl by být od Ruska zase na pár měsíců nebo let pokoj. Otázku, kdo z těch dvou je lepší, si netroufám řešit, je nejspíš neřešitelná.

Úterý 3. března: Podle ruského listu Kommersant nabídl prezident Obama Rusům, že ustoupí od budování protiraketového štítu, pokud se solidárně s ním v jednáních s Íránem postaví proti íránským jaderným ambicím. Zpráva zatím není ani z ruské, ani z americké strany potvrzena (ale nebyla také dementována). Rusům ovšem nejde o protiraketový štít (nebo jenom o něj), ale o obnovení statu quo z let 1945-8. A Íráncům už vůbec nejde o dohodu s USA, ale o maximální oslabení USA (a vymazání Izraele z mapy světa). Rusko a Írán toho mají daleko víc společného než USA a Rusko. Je velmi těžké se zbavit dojmu, že od doby Franklina D. Roosevelta neseděl v Bílém domě, pokud jde o vztahy s Ruskem, tak nekompetentní člověk jako Barack Obama. Cena za (podmíněnou) spolupráci Ruska pro USA bude neoficiální dohoda typu: ČR – 60% vlivu USA, 40% vlivu Ruska, jako na sklonku druhé světové války. Jak to dopadlo, jsme tady nějak všichni zapomněli. Premiér Topolánek prohlásil, že pokud jde o smlouvy s USA, česká vláda je již podepsala a Američané by je tedy, pokud si to rozmyslí, měli vlastně vypovědět. Na tom něco je.

Bursíkovo vedení Strany zelených se rozhodlo skoncovat s „Demokratickou výzvou“ – stranickou frakcí expředsedkyně a exministryně Kuchtové. Těžko se Bursíkovi divit, frakce sice vznikají v každé straně, ale pokud se institucionalizují, je to neklamná známka rozkladu. Pak vedení nezbude, než pokusit se takovou platformu zlikvidovat – a buď se přitom strana rozštípne, nebo ne.

ČSSD ve svém návrhu na reformu školství (Zelená kniha) navrhuje mj. (jako eventualitu), to, aby akademické hodnosti jako asistent, docent a profesor byly jen označeními profesního zařazení stanoveného vnitřními pravidly instituce. Návrh není nerozumný, přestože sociální demokraté zároveň upozorňují, že by to mohlo vést k inflaci titulů. Proč by udělení nejvyšší akademické hodnosti mělo záležet např. na libovůli nějakého ješitného pitomce, který se školou nemá vůbec nic společného!

Bývalá prokurátorka Polednová musí podle rozhodnutí Pražského vrchního soudu nastoupit šestiletý trest vězení, který vyfasovala za účast na justiční vraždě Milady Horákové a dalších odsouzených ve vykonstruovaném procesu z padesátých let. Polednové je osmdesát sedm let. Soud ji odsoudil zcela právem. Zároveň by u nás nemělo být zvykem, že tak staří lidé trest opravdu nastoupí. Prezident Klaus, který si zjevně myslí, že Polednová neměla být vůbec souzena, by jí mohl udělit milost, ale rozhodl se, že v tom justici, kterou nenávidí, protože má zjevně dojem, že se mu plete do jeho výsostných kompetencí („soudcokracie“), rozhodl se, že ji v tom vymáchá. Když jde o mocenskou prestiž, musí jít holt lidskost stranou.

Lyžařský šampionát v Liberci, soudě podle toho, co se o něm v tisku píše, skončil polovičním fiaskem. Premiér Topolánek se to pokouší zamaskovat. Prý jde o nejvýznamnější akci u nás v novodobé historii, to je nesmysl, tyhle sporty, jak se ukázalo, lidi až tak nelákají, každé hokejové mistrovství světa znamená pro českou veřejnost daleko víc. Viníci jsou podle Topolánka tři : přípravný tým (resp. jeho odvolaný předseda), bývalá vláda ČSSD a novináři. Vsadím se, že kdyby měl „bandu tří“ jmenovat Paroubek, měla by složení: nynější koaliční vláda, výkonný výbor (a jeho nynější předsedkyně Neumannová) a novináři. A ukázalo by se, že se oba braši dokážou shodnout aspoň na něčem. (Jinak se nemohu zbavit dojmu, že celé to slavné mistrovství byla zbytečná opičárna, která obyvatele Liberce obtěžovala a ostatní, vyjma pár bafuňářů, byť i zasloužilých, jako Kateřina Neumannová, nezajímala, a že si to celé mohla ČR ušetřit. Přišlo by nás to levněji).

Rusové dusí Polsko krácením dodávek ropy a zemního plynu. Prý je to odveta za polský odpor ke stavbě plynovodu z Ruska do Německa pod Baltským mořem. Polští politici si za své nezáviděníhodné postavení mohou tak trochu sami. Rozhodli se, že budou dusit najednou Rusko a Německo. To je trochu nad jejich možnosti. Bylo třeba si vybrat a každý trochu soudný by to mezi demokratickým Německem, zapojeným do západního společenství, a nevypočitatelným Ruskem, které po Polsku už zase chtivě šilhá, hravě dokázal.

Prezident ČLK Kubek to se svým výrokem o nedostatečné dispozici žen k výkonu lékařského povolání opravdu přehnal. Ač je nepochybné, že to až tak doslova nemyslel a že jakýsi malý racionální základ to, co tak neomaleně řekl, má, prokázal tím, jak to řekl, poměrně malou dispozici k výkonu funkce prezidenta ČLK. Teď by se měl modlit, aby na příští volební slet té velebné organizace přijeli pokud možno jen samí chlapi.

Ministr Bendl navrhuje zrušit značku varující před radary (tam, kde rychlost měří obecní policie). Nechápu, proč mají být řidiči upozorňováni na těch několik málo míst, kde nemohou jezdit jako čuňata, protože by dostali pokutu a přišli by o body. Navrhuji, aby byla zavedena značka obecnějšího významu „pozor, policajt“, která by upozorňovala všechny, kteří hodlají vykonat činnost, již by policie mohla nést nelibě, že zrovna na označeném místě by se to nemuselo vyplatit (ke značce by byla komplementární další, označující konec rizikové oblasti).

Zdá se, že si premiér Topolánek rozlil ocet u prezidenta Sarkozyho. Sarkozy zřejmě hodlal využít jeho slabosti k tomu, aby v EU prosadil svou dominantní roli, a úplně se mu to nepovedlo. Je to jeho problém, nechápu jen, proč se k němu Topolánek tak lísá. Francouzský prezident projevil skunkovské manýry a bylo by dobré, aby si česká vláda spíš hledala proti němu nějakou protiváhu.

K článku Michaela Romanceva v LN o Číně a Rusku mám jen jednu poznámku na okraj: do budoucna je třeba realisticky počítat s tím, že se vždycky snadněji dohodne Rusko s Čínou, než Rusko či Čína se Západem.

Středa 4. března: je těžké se zbavit podezření, že mezi Spojenými státy (přesněji řečeno prezidentem Obamou) a ruským prezidentem Medvěděvem (t.č. v Putinově režii) probíhá jakési handrkování na náš účet. Nejprve proskočily (v ruských médiích) zprávy, že Obama navrhl Medvěděvovi zrušení plánu na vybudování amerického protirakertového štítu, pokud Rusové pomůžou Američanům podstatně omezit íránský jadrný program. Medvěděv tyto zprávy nepopřel a jako správný sovětsko-ruský politik prohlásil, že jsou „nekonstruktivní“, protože neobsahují dostatečné kvantum ctnosti, na níž Rusko od Ivana Hrozného po Josefa Visarionoviče Stalina buduje svou mezinárodní politiku (na politické obchody Třetí Řím nepřistoupí, jde mu o mravnost, což např. v letech 1939-1985 nesčíslněkrát prokázal). Rusko je ochotné jednat o společném protiraketovém štítu s USA, to je vše. Nato Putinova mluvčí „upřesnila“, že Obamův dopis obsahuje „nejrůznější návrhy a iniciativy“, a konkrétní návrhy či navzájem provázané iniciativy neobsahuje (pozoruhodný ústup). Podle Bílého domu se ovšem v Obamově dopise mluvilo pouze o tom, že kdyby ve spolupráci USA a Ruska zmizela íránská hrozba, budování perotiraketového systému bude zbytečné. To je čím dál tím větší zamlžování problému v době, kdy je jasné, že Írán ani nenapadne se vzdát svého jaderného programu, Rusy ani nenapadne se vzdát Íránu coby nadějného strategického partnera a smlouvy o radaru visí vzduchu hlavně proto, že dvě třetiny českého obyvatelstva a většina PS jsou proti, protože dílem se Rusů bojí, dílem s nimi politicky kalkulují a dílem je mají rádi (stejně jako v letech 1945-8). „Český expert, který si nepřeje být jmenován“ (nikde na světě není tolik lidí, kteří si nepřejí být jmenováni, jako v ČR!) tvrdí, že pokud by byl radar schválen českým parlamentem, bude vybudován. Nepochybně. Obamova reprezentace má momentálně jakési nemravné choutky, ale Američané jsou přes to přese všechno civilizovaný národ, a pokud by Češi řekli ano, budou Američané vědět, že ani oni nemohou couvnout. Jenže Češi řeknou ne a Američani budou mít alibi. Nepomůžeš-li si sám, nikdo ti nepomůže.

Z toho hlediska je v podstatě taky fuk, zda prezident Obama půjde pěšky po Praze přes Karlův most na Hrad. Teď nejde o okázalý spektákl, ten nikomu, ani nám, nepomůže.

Exprokurátorku Polednovou-Brožovu bude muset do vězení deportovat eskorta, sama tam dobrovolně odejít nehodlá. Eskortě se ovšem nebude bránit. Paní Polednová se tak stane jakýmsi zrcadlovým obrazem Josefa Švejka, který jel k odvodu na invalidním vozíčku a za provolávání „na Bělehrad“. Problém je v tom (jak dneska někdo v novinách trefně poznamenal, že paní Polednová měla být odsouzena hned po roce 1989, kdy jí nebylo ani sedmdesát a nikoho by to nedojímalo. Dnes se na jejím případě morálně profiluje kdekdo, mám podezření, že včetně prezidenta Klause, který vidí příležitost, jak dát zahulit „soudcokracii“. Situace, kdy se případy tohoto typu otvírají s dvacetiletým zpožděním po tom, co politická situace umožnila je otevřít, znamená dilema: bylo by naprosto amorální Brožovou neodsoudit a neodsoudit. A bude naprosto amorální ji opravdu zavřít. Jistě, ona neměla svého času ani špetku soucitu. Ale ona není žádný příklad hodný následování.

Dalším naléhavým tématem dne je násilí na fotbalových stadionech a otázka, kdo mu má čelit. Jde o soukromé akce. V okamžiku, kdy rozdováděný ožralý a zfetovaný dobytek začne ohrožovat ostatní, přerůstá soukromá akce do veřejna. Bylo by moc fajn, kdyby pořadatelé zápasů dokázali situaci zvládnout už v zárodku. Bohužel se ukázalo (a dalo se to předpokládat!), že to sami nedokážou. Politický realismus by byl, hledat kompromis mezi veřejným a soukromým. To ale v současné situaci nejde, kompromisy se nenosí. A tak opozice jásá, že má další klacek na koalici.

Městské samosprávy v severozápadních Čechách mají problém. Tlačí na ně na jedné straně voliči, znepokojení problémy, které působí „sociálně nepřizpůsobiví“ občané, a na druhé straně příkazy politické korektnosti, vyzařující z evropského centra. Obojí je v rozporu. Buď tedy bude třeba zrušit voliče (v těchto lokalitách nejsou moc politicky korektní, brání jim v tom praktické nepříjemnosti každodenního života) nebo podvázat spasitelské ambice evropské pravdy a lásky. Jinak plán pana Kocába využít nabídky primátorky Řápkové a přestěhovat se do bytu v problémovém domě je jako východisko dobrý – jen by tam měl už zůstat a dát svou funkci k dispozici. Mám jakési mlhavé tušení, že se mu nebude chtít.

Vrchní soud zrušil rozsudek středočeského soudce Cepla ml., který dal za pravdu bývalé nejvyšší státní zástupkyni Benešové v tom, že se nemusí omlouvat nynější státní zástupkyni Vesecké a dalším za to, že je nazvala „justiční mafií“. V rozhodnutí dr. Cepla jsem cítil od počátku jakýsi rozpor: je nepochybné, že zametení případu Čunek pod koberec bylo mírně řečeno nestandardní. To je jedna věc. Jiná věc je, zda je OK, když vás někdo na veřejnosti označí, dejme tomu, za smradlavého skunka. I když jste se třeba dopustil něčeho morálně problematického, legalizace takového titulu nepovede k posílení spravedlnosti, nýbrž jen k růstu sprosťáctví ve společnosti. A toho je i tak dost. Paní Benešová se mýlí, když se domnívá (v rozhovoru pro dnešní LN), že by měla být trestána za vyslovený názor. Soud má rozhodnout, zda to, co řekla, bylo sprosťáctví, nebo ne. V tom se její pozice liší od pozice mistra Jana před kostnickým koncilem.

Čtvrtek 5. března: Šéfredaktor Práva Porybný se ohradil proti údajnému tlaku blíže neurčených subjektů na jeho list, který prý nepíše dostatečně vstřícně o sociální demokracii. Volební manažer ČSSD Tvrdík označil spor za nedorozumění, Paroubek Porybného vyzval, aby své slova buď doložil, nebo se omluvil. Tématu se týká naše dnešní glosa. Je pozoruhodné, jak sebevražedné iniciativy je ve své umanutosti a sebestřednosti předseda ČSSD schopný vyvinout. Mediálních spojenců má pramálo, a ani ti, které má, mu nejsou dost dobří a snaží se je co nejvíc popudit. Předseda klubu ODS v Evropském parlamentu Zahradil coby ohnivý bojovník za svobodu slova, obvinil „lidi okolo opoziční ČSSD“, že využívají zadávání reklamy státními a polostátními firmami jako nástroj vydírání. Je mi líto, ale ODS se v době své největší vládní slávy (hlavně na jejím sklonku, v letech 1994-6) taky pokoušela dostat média, i když jinými prostředky, pod jistou kontrolu (a třeba říci, že se jí to, doufejme že budeme moci říci také, nepovedlo).

Stěhování ministra Kocába do Chomutova mezi „nepřizpůsobivé občany“ má zatím jen virtuální podobu. Je to ostatně blbost, ministr má celý rok pořádně pracovat v Praze na problému, se kterým si zatím nikdo pořádně neporadil (tím více bylo kolem něho kýčovitých pseudohumanistických řečí), místo aby se okázale jeden týden předváděl na „problémovém“ sídlišti, což nikomu nepomůže.

Americký politolog Joshua Muravchik prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny o prezidentu Obamovi: „má levicové ideologické kořeny, což s sebou nese přesvědčení, že veškeré americké problémy jsou způsobeny naší přílišnou útočností“. Nevím sice, jak a nakolik to souvisí s prezidentovou levicovostí, ale je tomu tak. A upozorňuje, že „hlavním cílem Ruska je obnovit svoji pozici jako velmoci. Aby toho dosáhli, tak musí oslabit Spojené státy“. Je nepochybné, že Obama na to nakonec taky přijde, ale co všechno bude mezi tím svět a střední Evropa muset zažít a co to s ní provede? Američtí prezidenti (někteří) mívají sklon ověřovat si experimentálně věci, které už byly poměrně jasně prokázány. Ovšem, lít vodu do kyseliny je nepraktické.

Václav Klaus řekl v únoru v Davosu mj. (cituji dle Lidových novin): „Ekologický militantismus a alarmismus ohledně oteplování ovzduší jsou výzvou naší svobodě“. Pokud jde o výrazivo, připomíná to řeči o světovém imperialismu a západoněmeckém revanšismu. O globálním oteplování by měli na stranách přívrženců i popíračů mluvit odborníci, ne ideologové. Dokázali by – snad – zbavit debatu mesianismu a hysterie.

Pátek 6. března: NATO se rozhodlo normalizovat vztahy s Ruskem. Zmrazilo je loni v létě kvůli ruské okupaci části gruzínského území. Od té doby se nezměnilo nic jiného než americký prezident. Vztahy budou normalizovány až po dubnové schůzi NATO, protože se zapříčil jeden stát. Litva. Jeden jediný. Generální tajemník NATO de Hoop Scheffer prohlásil, že Rusko je důležitý a globální hráč. Zajímavý postřeh. Vzhledem k tomu si zjevně může leccos dovolit. Americká ministryně zahraničí zase řekla v sídle NATO, že Evropa má právo se bránit novým hrozbám 21. století. Problém je v tom, že pro střední (středovýchodní, východní) Evropu je hrozbou 21. století Rusko. Ještě štěstí, že to dvě třetiny našeho národa tak necítí! Jinak by paní ministryně mohla narazit. Jiří Roškot si v Právu pochvaluje, jak Obama smetl „animozity svého předchůdce“ a hodlá mít s Ruskem co nejlepší vtahy, i když se na něčem třeba neshodnou. A se zalíbením cituje slova „mluvčího Aliance“: „Chcete li být v této konkrétní manéži, musíte být s to jet na dvou koních současně.“ To je nejlepší způsob, jak si pořádně rozbít ústa. NATO nyní posuzuje „návrh prezidenta Medvěděva na vytvoření nového bezpečnostního prostoru v Evropě“. To zní slibně, jsou v něm zhodnoceny i pozitivní zkušenosti se zařízením jménem železná opona? (Mělo přece i své světlé stránky!) Bylo by dobré, kdyby se s detaily „Medvěděvova plánu“ mohla seznámit i veřejnost.

Městský soud v Praze zamítl žalobu Tomáše Peciny proti ministerstvu spravedlnosti. Pecina s odvoláním na zákon o svobodném přístupu k informacím žádal o seznam soudců z Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli k 17. listopadu 1989 členy KSČ. Ministerstvo (a před ním i dotyčný Vrchní soud) Pecinovi na jeho žádost odpověděly, že poskytnutí takové informace by byl nepřiměřený zásah do práv na ochranu soukromí soudců. To je pozoruhodné. Berou to stejně, jako informaci o tom, že soudce je, jak se dnes říká, „gay“. Tedy něco, co sice není nic proti ničemu, ale někteří hlupáci to berou jako ostudu. Jsou (nebo lépe řečeno byly, je to už dávno) v Německu považovány informace o tom, kdo byl členem NSDAP, za nepřiměřený zásah do soukromí dotyčného? Pokud byl někdo v KSČ řadový člen a nic víc, není jistě důvodu, proč by nemohl soudit. Zároveň platí, že tam neměl lézt a že je ostuda, že tam vlezl (pokud by to snad neudělal z čistého přesvědčení, pak by to byl případ pro Bohnice). A že není důvod, proč by se to nemělo vědět.

Jiří Paroubek je zvyklý nechodit při očerňování svých odpůrců daleko pro slova a argumenty. Teď, jak se zdá, narazila kosa na kámen. Šéfredaktor Práva obvinil blíže nespecifikované lidi, že mu vyhrožovali odejmutím inzerce v případě, když jeho list nebude psát vstřícněji o ČSSD (obávám se, že to skoro už nejde). Předseda ČSSD jej oplátkou nařkl z manažerského a podnikatelského selhání při obstarávání inzerce. Vydavatel Práva (společnost Borgis) teď žádá na Paroubkovi omluvu, jinak ho bude žalovat, protože může prokázat úspěšnost svého podnikání v uplynulém roce. Vyskakovat si na Borgis je zjevně něco jiného než vyskakovat si na dobráka Topolánka, a Jiří Paroubek se možná přesvědčí, že svou nezávislost na čemkoli trochu přecenil. Jeho obrana útokem je legrační: „Počkám si, jestli se pan šéfredaktor omluví za své insinuace, a pak se podle toho zařídím.“ Pan Paroubek se zjevně omlouvá jen v tom případě, když se někdo napřed omluví jemu. Možná ale, že tentokrát bude muset udělat výjimku.

Katedrála svatého Víta patří státu. Rozhodl o tom nejvyšší soud, čímž katolická církev vyčerpala všechny opravné prostředky. Být katolickou církví, přenechám teď katedrálu státu, ať si s ní podniká, co uzná za vhodné (kostel by po tomto soudním rozhodnutí stejně bylo nejspíš třeba znovu vysvětit). Ještěže Josef II. blahé paměti kdysi rozhodl, že evangelické kostely nesmějí mít věže, zvony a vchod z ulice. Vzhledem k tomu tu zatím není co znárodňovat.

Nejvyšší správní soud odmítl návrh ministra vnitra na zákaz Dělnické strany. Chomutovská primátorka Řápková se zřejmě jen tak nehodlá vzdát ve věci exekuce sociálních dávek (vlastně jejich části) chronickým neplatičům. Město Litvínov plánuje podobný, o něco opatrnější postup (všechno se dá zlepšovat) a přidají se nejspíš i další. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vláda schválila novelu insolvenčního zákona. Novela umožní lidem z krachujících soukromých firem, aby dostali aspoň část mezd, které jim jejich zaměstnavatel dluží, a podnikatelské organizace si libují, že změny v zákoně budou znamenat větší ochranu pro firmy, které se v této složité době mohou dostat do vážných problémů. Vůbec nechci bagatelizovat víc než nepříjemnou situaci nešťastníků, kteří už delší dobu neviděli výdělky, na něž mají právo, ani to, že by jim stát měl nějak pomoci. Na druhé straně každá doba je složitá, člověk se může dostat do problémů, když podniká i když nepodniká, celý život sestává z řady problémů, odehrávajících se ve vesměs složitých dobách. Může někdo (např. stát) sejmout z beder smrtelníků tyto starosti a vzít je na sebe? Jistě, je to otázky míry, zákon detailně neznám, jde mi jen o princip. Zdá se mi coby laikovi, že nynější krize je něco jako Boží trest za to, že lidé (i obyčejní lidé, nejen hrstka opovrženíhodných „bankéřů“) si zvykli peníze napřed utrácet a až potom vydělávat, a že „sociální stát“ jim slíbil, že jejich případné problémy při tomto výstředním počínání citlivě ošetří. Je to něco jako pokus přelstít smrt.

Holandsko žádá, aby Evropská komise uznala ochrannou známku „Holandský edam“. To by nemělo bránit výrobcům v jiných zemích EU, aby vyráběli sýr s názvem eidam. Europoslanci Březinovi to nestačí, a dožaduje se ochranné známky „Český eidam“. Připadá mi to věcně vzato jako šílenství a třesu se, až tenhle sýrař-vlastenec zasedne po Čunkovi do křesla předsedy KDU-ČSL. Ještě horší zpráva je, že podobně protestuje asi osm dalších zemí. Utopí se nakonec EU v problémech tohoto druhu?

V Íránu nalil odmítnutý ctitel své lásce do obličeje kyselinu, zdevastoval jí tvář a oslepil ji. Podle íránského práva bude nyní podroben obdobné proceduře, kyselinou mu však bude vypáleno jen jedno oko, protože hodnota dvou ženských očí je v íránském systému jedno oko mužské. Nic však není ještě ztraceno, dotyčná prý může dosáhnout toho, aby ten, kdo ji zmrzačil, přišel i o druhé oko, ale musela by si na to náležitě připlatit, prý 25 tisíc dolarů. V českých médiích se šíří zprávy, že dr. Rath usiluje v budoucí sociálně demokratické vládě o křeslo ministra vnitra. Doufám, že ho tahle story bude inspirovat.

Prezident Klaus zatím nepodepsal smlouvu o mezinárodním trestním soudu. Proti smlouvě se namítalo, že schválením statutu seč umožní potenciální stíhání představitelů ČR. Předseda zahraničního výboru PS Hamáček ovšem řekl, že by to bylo absurdní, protože (mimo jiné) domovský stát stíhaných musí být v naprostém rozkladu, což si u České republiky nedovede představit. Představivost pana Hamáčka je velmi omezená, nejsme od toho stavu zase až tak daleko a pracuje na tom usilovně i jeho partaj, ČSSD.

Sobota 7. března: Václav Klaus, jak vyplývá z lednového usnesení pražského městského správního soudu, nesplnil rok a půl staré rozhodnutí tohoto soudu (které pak ještě potvrdil Nejvyšší správní soud), aby rozhodl o jmenování či nejmenování (někdejšího) soudního čekatele Langera soudcem, a pokud se rozhodne jej nejmenovat, aby uvedl důvody. Klaus pak sice vydal na internetových stránkách Hradu prohlášení, že Langera nejmenuje, důvody však neuvedl. Nepochybně je na rozdíl od soudu přesvědčen, že důvody není ze zákona povinen uvádět. Kromě toho důvod je každému zřejmý: dr. Langer se postavil proti Klausovu rozhodnutí nejmenovat jej soudcem kvůli nízkému věku (rozhodnutí nemělo oporu v zákoně) a setrval v tom důsledně až dodnes. Klaus může mít na rozhodnutí soudu svůj názor, ale pokud ho proto okázale ignoruje, dává najevo pohrdání zákonem, navíc u vědomí toho, že se mu nemůže nic stát (prezident není podle ústavy z výkonu své funkce odpovědný). Podle čl. 65 odst. 2 ovšem „může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt“. Pojem velezrada není, pokud se nemýlím, v našem právním řádu definován. Myslím, že okázalé a soustavné pohrdání zákonem by se tak ovšem dalo označit, protože je to – v detailu ovšem, jde o jeden konkrétní případ - podrývání ústavního pořádku. Možnost je to jen teoretická, protože žalobu musí podat Senát a tam má ODS pořád sílu něco podobného zablokovat.

Jiří Paroubek hodlá zastavit inzerci ČSSD v deníku Právo, aby se mu pomstil za vystoupení šéfredaktora Porybného. Vsadil bych se, že Právo na to nezajde, má své spolehlivé hmotné zdroje. Kromě toho bude ČSSD muset jinde otiskovat i takové články svého předsedy, jaké dokonce ani Právo nebylo zjevně v minulosti ochotné tisknout jinak než jako placenou inzerci. Jinak v dnešním Právu vesele lobuje za ruské zájmy Alexandr Mitrofanov. Jan Keller zase píše: „Mezi novou americkou administrativou a vedením Ruska začínají probíhat kontakty ohledně jednání, jehož výsledkem bude buď nová konstrukce světové bezpečnosti, nebo nová eskalace napětí. Je tedy nejvyšší čas, aby paní Parkanová zase zašla do některého z nahrávacích studií, je toho přece tolik, co by měla americkému prezidentu při jeho blížící se návštěvě Prahy sdělit.“ Pan Keller patří k lidem, s nimiž se neshodnu prakticky nikdy a v ničem - pokud jde ovšem o odhad, že paní Parkanová to neudělá, tak ano. Na rozdíl od něho si jen myslím, že by to někdo udělat měl a říci panu prezidentovi zhruba následující: holoubku, na základě podivného, poněkud podezřelého a nám z minula (pravda, dosud nikoli ze strany USA) dobře známého chování Vašeho týmu a Vás osobně jsme nabyli dojmu, že když to bude nutné, prodáte nás Rusům za iluzi jakési světové superbezpečnosti i s botama. Vězte, že ne všem v téhle zemi se taková vyhlídka líbí (i když panu Kellerovi a spol. třeba ano).

Podle agentury STEM jsou tři čtvrtiny českých občanů přesvědčeny, že pro bezpečnost ČR je společná bezpečnostní politika zemí EU důležitější než spolupráce s USA. Spolupráci s USA považuje za důležitější pro obranyschopnost ČR 28%, 72% odpovídá ne. I mezi voliči ODS je nejvíc (47%) těch, kteří „volí“ (výraz cituji ze zprávy v Právu, co to znamená?) spolupráci s EU. Průzkum neproběhl na objednávku ČSSD, zúčastnilo se ho 1263 respondentů. Poskytuje pozoruhodnou informaci o psychickém rozpoložení české veřejnosti, proto se k němu ještě vrátíme.

Exsenátor Kalbáč, který proslul tím, že ho při volbě prezidenta k smrti vyděsil na hradním WC duch, jenž mu přikázal nevolit Klause (viz moje někdejší glosa), se teď dočkal jakési symbolické náplasti na utrpěné psychické poranění. (Kalbáč sice nejprve vyhledal úkryt za zdmi strakonické nemocnice, pak se však vzmužil a ve druhé volbě už srdnatě hlasoval pro dnešního prezidenta.) Nyní se stal externím poradcem prezidenta na částečný úvazek. Předpokládám, že půjde o poradenství ohledně strategie a taktiky v boji se silami temnot, pan Kalbáč má díky svému nevšednímu zážitku zkušenosti jako nikdo jiný.

Ve Slovinsku objevili hrob slovinských a chorvatských kolaborantů zabitých plynem na konci druhé světové války. Šlo o ty, kteří se se svými rodinami uchýlili do západních okupačních zón v Rakousku a byli pak Brity vydáni Titovým orgánům. Mezi obětmi byla prý i kolaborantská nemluvňata. Naši slovanští bratři ze Slovinska se tedy na konci války činili, tamější historici prý odhadují, že po válce bylo ve Slovinsku povražděno až sto tisíc lidí. To je číslo úctyhodné: počet obětí tzv. odsunu u nás byl podle zjevně hodně nadsazených údajů uváděných sudetoněmeckými organizacemi čtvrt milionu (českým historikům se tvrdou a usilovnou prací podařilo odhad srazit na něco mezi pěti a deseti tisíci, kdyby se byli snažili ještě trochu, ukázalo by se, že nebyly žádné). I kdyby ty nadsazené údaje byly správné, zaostávali bychom za Slovinci, když vezmeme v úvahu, že jich je pětkrát míň než nás, zhruba o polovinu.

Lidové noviny uvádějí, které konspirační teorie jsou v české veřejnosti nejoblíbenější. Momentálně vede kuponová privatizace jako spiknutí vybrané skupiny lidí za cílem sebeobohacení. Spiknutí Václava Havla s StB ztratilo na významu, Havel sešel veřejnosti z očí a ztratil na politickém významu. I k této zprávě se vrátíme.

Podle článku Josefa Matyáše v LN se přesnost současných íránských raket bez satelitního navádění pohybuje v rozmezí dvou až tří kilometrů. To znamená, že až je vylepší natolik, aby mohly zasáhnout i ČR, a budou mít zamířeno na Staroměstské náměstí, mohou při troše štěstí spadnout jen do Dejvic. Myslím, že i jen v případě jaderné nálože hirošimského rozměru to není dvakrát moc velká útěcha. Navíc by prý na íránský kosmodrom docela dobře viděli Rusové díky radarům v Zakavkazí. Jenže ti jim tak nanejvýš zamávají na cestu. Samozřejmě, pokud v té době už zase nebudeme součástí Třetího Říma (není snadné se zbavit dojmu, že tři čtvrtiny obyvatel ČR si s tím nedělá těžkou hlavu, takže se to nedá vyloučit).

Pondělí 9. března: Václav Klaus momentálně kveruluje ve Spojených státech. Na konferenci v Santa Barbaře mistroval Američany za kacířství („Nemohu věřit vlastním očím, jak mnoho tady v USA věříte na vládu a jak mnoho nevěříte ve volný trh“) a před českými novináři si troufl i na prezidenta Obamu („Amerika má nového prezidenta, který přichází s obrovským zesílením role státu a vlády, s vydáváním stamiliard dolarů na různé vládní projekty…“). Za krizi podle Klause nemůže trh, ale politici (nevím, proč by měl za krizi moci trh, to je jako svádět to na čtyři roční období, ale tvrdit, že to způsobili politici, kteří trhu házejí klacky pod nohy, je jen negativ té samé absurdity). Vyjádřil se v tom smyslu, že je třeba hovořit s těmi, kteří „mají silný hlas v popularizaci alarmismu globálního oteplování“ a že ekologisté „nechtějí změnit klima, chtějí změnit nás a naše chování“. Závidím Klausovi jeho starosti. Stejně jako jeho předchůdce není čecháčkovsky přikrčen mezi českými kopečky. Já naproti tomu ano, proto mnou cloumá spíše alarmismus nabuzrnmý znovuzrozeným ruským apetitem na „východní Evropu“ a obávám se, že z těch, co by „chtěli změnit nás a naše chování“, jsou nebezpečnější ruští ideologové nového mírového pořádku než ekologisté. Přivítal bych tedy, kdyby se prezident ČR snesl z oblačných výšin boje proti ideologii globálního oteplování dolů na zem, přestal se bratříčkovat s Putinem a snažil se místo toho, že si dělá ve světě pověst neohroženého bojovníka proti různým velikánům (které ani nenapadne, aby ho za to nějak postihovali, protože jednak jsou naštěstí demokraticky ladění a jednak je Klaus poněkud pod prahem jejich rozlišovacích schopností), udělat něco málo pro tuhle zemi. Jenže – dal bych krk za to, že toho už není schopen.

Republiková rada Strany zelených vyloučila ze strany čtyři kverulanty: exministryni Kuchtovou, poslankyně Zubovou a Jakubkovou a Martina Čáslavku. V českém prostředí, kde je obtížné rozpoznat těžko postřehnutelnou hranici mezi svobodou a libovůlí, to může působit jako selhání vnitrostranické demokracie. Ve skutečnosti žádná strana nemůže existovat bez aspoň minimálnmí míry soudržnosti a pěstovat si uvnitř organizovanou a militantní vnitřní opozici. Pro SZ je kompromitující to, že uvnitř ní něco podobného mohlo nějaký čas přetrvávat, ne že se toho zbavuje. Labilitu české politické scény vyloučení samozřejmě nezmenší, naopak zvětší, i když ne dramaticky (hlasy dvou exzelených poslankyň nebudou stačit ke svržení vlády). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Už příští rok bude v Lánech vztyčena Masarykova jezdecká socha. Odhalí ji hejtman Rath, to je ten pravý. O plánu zbudovat pomník jsem napsal už před dvěma lety, když se zrodily plány na jeho pořízení, text, který mi připadá pořád aktuální, tak ho tu teď připomínám.

„NERV v krizi obstál. Na rozdíl od politiků“, konstatuje titulek článku v LN. Z obsahu vyplývá, že si to podle agentury Median myslí nejvíc respondentů. Že si to myslí dejme tomu nejvíc lidí ještě vůbec neznamená, že je to pravda.

Úterý 10. března: Od Strany zelených se odštěpila skupina členů, kteří zakládají nové uskupení s nápaditým názvem Demokratická strana zelených (zbývá prostor pro minimálně ještě jedno, které by se mohlo jmenovat Lidově demokratická strana zelených). Dana Kuchtová ovšem zaklíná své spolustraníky, aby v SZ zůstali a pokoušeli se ji tak říkajíc rozložit zevnitř. Má dobře spočítané, že v rámci nového subjektu se bude muset poprat o vedení s dalšími generály (strany tohoto typu sdružují pouze generály) a přitom jeho voličská přitažlivost bude v podstatě nulová, kdežto když se jí podaří SZ Bursíkovi vyfouknout, bude mít k dispozici alespoň trosky parlamentní strany. Jakkoli je to obtížné (v rámci malých stran s nepatrným členstvem se formální postupy dají velmi snadno ovlivnit na tu či onu stranu), pro pozorovatele zvenku je situace jasná: Bursíkovi a jeho lidem se podařilo vedení strany na sjezdu legální cestou ovládnout, poražení založili frakci, jejímž cílem bylo tuto skutečnost revoluční cestou zvrátit, a na této cestě hodlají pokračovat. Je mi líto, ale je to postup po formální stránce (a na té záleží) mírně řečeno nekorektní.

Jiří Paroubek už kritizuje nejen média, ale i agentury pro průzkum veřejného mínění. Tam je ovšem situace utěšenější, kromě agentur zlých, pracujících za mrzký groš ve službách třídního, totiž politického nepřítele, existují i agentury správné, a to STEM. STEM odráží mínění veřejnosti podle skutečnosti, kdežto např. Median mínění veřejnosti zkresluje. Co je skutečnost a čí opatření se setkávají s oporou voličů (a to i voličů ODS), o tom zjevně rozhoduje Paroubek. Je zjevné, že v takto přehledné situaci jsou do budoucna volby v podstatě zbytečné. Mají smysl jen tenkrát, když je vyhraje Paroubek.

Někdejší předseda liberecké organizace SZ Korytář demaskoval cynické a bezohledné Bursíkovo vedení: „Nic není výraznějším symbolem toho, kam se SZ dostala, než to, že strana, která chce bojovat za práva menšin a rovné příležitosti žen a mužů, vyloučí jedny z nejvýraznějších političek ze SZ právě 8. března na Mezinárodní den žen.“ A co kdyby to teprve byli udělali na výročí VŘSR!!!

„Jiří Paroubek je takový, jaký je“, citují dnes v Právu jeho poradce Vyvadila. „Ale zároveň platí, že nemá v současné etapě rozhodně alternativu na funkci předsedy ČSSD… To ovšem mnoha lidem vadí: Miloši Zemanovi, Mirku Topolánkovi, Dalíkovi, Šlofovi, Vojtěchu Filipovi a samozřejmě dnes zejména Ivanu Langerovi.“ Možná by bylo bývalo jednodušší vyjmenovat ty, kterým to nevadí.

Ministr Bursík se rozhodl vyvěsit na budově Ministerstva životního prostředí tibetskou vlajku. Uplynulo totiž 50 let od krvavého potlačení povstání Tibeťanů proti čínské okupaci země. Ostatní zelení ministři ho zjevně budou následovat, z čínské strany se naopak dá čekat zuřivý protest a existují obavy, že čínská strana může odmítnout účast na chystaném summitu EU – Čína, který se má konat za pár týdnů v Praze. Je zjevné, že zelení politici využívají neštěstí a utrpení Tibeťanů jako příležitost, jak se politicky zviditelnit (v českém prostředí to asi moc nezafunguje, lidé to berou jako tak trochu folklorní záležitost. Není taky jasné, nakolik to Tibeťanům pomůže. Bez ohledu na to byl čínský zásah v Tibetu ohavná a surová akce, protestovat proti ní se ve svobodné zemi smí, a kdybychom přistoupili na to, že nám do takových věcí může mluvit Říše středu, jakkoli mocná, obětovali bychom kus své svobody.

Mám právní problém: do zastupitelstva v Středočeském kraji byli v tajných přímých volbách zvoleni za ODS pánové Bendl a Žák. Na návrh hejtmana Ratha (koho jiného!) teď bude krajské zastupitelstvo hlasovat o tom, zda nejsou ve střetu zájmů. Když se na tom shodnou, „provedou doplnění zastupitelů“, tj. vykopou je a nahradí jinými. Jak je něco takového možné, o tom by měl přece rozhodovat soud! Jak může nějaké těleso zpochybňovat mandát svých řádně zvolených členů? Nota bene vládnoucí koalice těch opozičních. Smí se to i v Poslanecké sněmovně? Připadá mi to skandální. Nejlepší by bylo, kdyby si vždycky hned po volbách nová většina odhlasovala, že všichni, co jsou na kandidátkách opozice, jsou ve střetu zájmů, a vládla pak až do dalších voleb pěkně sama. Všude, od radnic až po Sněmovní.

Ze žďárských lesů dorazil v neděli do České televize Miloš Zeman a seznámil českou veřejnost mj. s tím, jak by mělo pokračovat rozšiřování NATO. Doufám, že jeho hlas bude v bruselské centrále citlivě zaznamenán a vzat v úvahu přesně s tou vážností, jaká mu náleží. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Středa 11. března: Podle průzkumu veřejného mínění agentury Median se rozdíl mezi ČSSD a ODS snížil na necelá 2 procenta (ČSSD 38, získala proti lednu 2,7, ODS 36,4, získala 5,1). Protože SZ by se nedostala do PS a KDU-ČSL jen s odřenýma ušima, Nezbylo by ČSSD než vládnout buď v koalici, nebo s podporou KSČM (to by měli dostatečnou většinu). Z průzkumu bych zatím bral jen to, že náskok ČSSD před ODS se snižuje, ale že to pro ODS neznamená žádnou podstatnou výhodu, protože výpadek Strany zelených ji odsuzuje do opoziční role i v tom případě, kdyby volby vyhrála. Pokud ovšem nechce spáchat politickou sebevraždu tím, že uzavře koaliční dohodu s ČSSD, která na ni bude mít pořád v záloze komunisty.

Po Straně svobodných občanů vznikla nyní na pravici i strana Občané.cz. Obě se odvolávají jako na svého inspirátora a věrozvěsta na prezidenta Klause. Kromě toho už existuje taky strana pana Železného (zapomněl jsem, jak se jmenuje, nějak jako Veritas nebo Libertas), která se rovněž dovolává Klause. Tak vznikají nezbytné předpoklady pro to aby se rozjel proces zvaný integrace pravice. Zákonitosti toho procesu jsem populární formou popsal v roce 2002, kdy jsem ještě působil na FSV UK. Zde je odkaz na moji tehdejší stručnou úvahu, v níž jsem poprvé zformuloval dva základní tzv. Doležalovy zákony, jež se v procesu integrace pravice uplatňují. Vzhledem k tomu, že se začala rozpadat i strana Zelených, která jak známo žádná pravice není, není vyloučeno, že se integrační proces jako rakovina rozšíří i mimo pravici a že i pro něj budou platit mnou objevené zákonitosti.

S vyvěšováním tibetské vlajky na ministerstvech, radnicích i na budově PS má jistý problém ministerstvo zahraničí. Ministr Schwarzenberg zaujal kompromisní stanovisko: „dnes vlajku chápu, ale myslím, že potom by nám jistá zdrženlivost ve všech demonstracích slušela.“ Teď si ještě, pokud jde svobodu v těchto věcech, vyhoďme z kopýtka, ale pak bychom si ve vlastním zájmu měli dát pauzu. Tento způsob dirigování veřejnosti nepovažuji z čistě liberálního hlediska za dvakrát šťastný. Lépe je na tom další ministr za Zelené, Michael Kocáb: vyvěsil by, ale nemá kam, chybí mu ministerská budova. Nesrovnatelně vykutálenější usnesení přijalo ovšem loni grémium PS: „Budovy sněmovny jsou podle zákona o sídle Parlamentu ČR národní kulturní památkou a v souladu se zákonem o státní památkové péči ji lze užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu. Státní vlajky, vyvěšované v trámci oficiálních zahraničních návštěv, by měly být vyvěšeny na stožárech k tomu určených. Ostatní státní vlajky (jiné vlajky a transparenty) by měly být vyvěšeny na místech k tomu určených se souhlasem Sněmovny, resp. se souhlasem k tomu určeného orgánu – např. se souhlasem politického grémia.“ To je jasná, chlapská řeč: ne aby si snad někdo myslil, že máme plná kaťata před komunistickou Čínou! Jde nám jen a jen o zachování svérázu staré Prahy.

Pražský vrchní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, týkající se sporu sedmi čelných justičních představitelů, mj. nejvyšší státní zástupkyně Vesecké a místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery, s Marií Benešovou. Shledal, že soudce Cepl se dopustil vážných pochybení a případ mu odňal. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Otázkou radaru se v Právu zabývá Jiří Pehe. K jeho článku se vrátím zvláštním komentářem.

Prezident Obama je v úzkých. Václav Klaus ho za svého pobytu v USA vyzval, aby velkými výdaji vlády na stimulaci ekonomiky neohrozil základní instituce tržní ekonomiky. Pouze z ohleduplnosti nesdělil, jaké sankce proti němu uplatní, když neuposlechne.

Doma v Evropě na tom ovšem náš prezident není dvakrát dobře. Britský liberální list The Guardian konstatuje v souvislosti s českým předsednictvím EU: „Evropská unie si nemůže dovolit luxus amatérských hlasů, natož populistických, euroskeptických liberálů, jako je Václav Klaus.“ Potíž je v tom, že Václav Klaus byl legitimně zvolen prezidentem ČR. Co s tím chce The Guardian dělat? Existuje řešení byrokratické (vyloučení ČR z EU, ale obávám se, že to nějak nejde) a brachiální (atentát na Klause, v severním Irsku se, jak se zdá, opět aktivizují specialisté na tento způsob pokračování politiky jinými prostředky). The Guardian samozřejmě ani na jedno, ani na druhé jednak nemá a jednak nepomýšlí. Navíc populismus není nic pěkného a euroskepticismus je problematický - ale není to nic, co by bylo v EU zakázáno. Tak si to EU dovolit bude muset. Proti populismu a euroskepticismu by se mělo postavit něco lepšího a rozumnějšího, a ne směšné řeči.

Milan Vodička vede v Mladé frontě Dnes jakousi paralelu mezi chystanou Obamovou návštěvou v Praze a Kennedyho slavnou návštěvou v (Západním) Berlíně v červnu 1963. Obama by měl v Praze ujistit Evropany: „I tuhle část Unie považujeme za součást Západu, má naši solidaritu i spojenectví. Je součást našeho světa.“ Problém je v tom, že Kennedy v roce 1963 oslovil Berlíňany, stižené nejhoršími obavami z agresivního Chruščovova vyhrožování, a dal jim najevo, že na pomoc, kterou od USA očekávají, se mohou spolehnout. U nás by ujišťoval lidi, kteří jsou přesvědčeni, že jim vůbec nic nehrozí, ničeho se nebojí, Americe nedůvěřují a ve své drtivé většině chtějí jen to, aby jim dala pokoj.

Čtvrtek 12. března: „Prominentní ekonom“ Nicholas Stern prohlásil podle listu The Guardian, že lidé kteří jako Václav Klaus popírají klimatické změny, jsou směšní a chovají se jako ti, kteří tvrdili, že Země je plochá. Co je to za argument. Ještě nesrovnatelně směšnější byli svého času ti, kteří tvrdili, že země je kulatá a obíhá kolem Slunce. To, že země je placatá, vidí přece každý na první pohled. Problém je jen, že to přesto není pravda. Sám osobně si na rozdíl od Václava Klause myslím, že klima se mění a že je těžko představitelné, že by na tom rozvoj civilizace neměl žádný podíl. Jen je o tom třeba vést věcnou odbornou debatu a ne náboženské války a ty, co mají jiný názor, je třeba přesvědčit argumenty a ne z nich dělat bez dalšího šašky.

ČSSD boduje, pokud jde o regulační poplatky v lékárnách. Předseda České lékárnické komory na první pohled logicky namítá, že když stát není schopen vynutit dodržování zákona a znevýhodňuje lékárny, které poplatky vybírají, proti těm, za něž je platí kraje, je nutné poplatky plošně zrušit, aby se zabránilo nekalé konkurenci. Otázka je, zda jde o zoufalou reakci na neudržitelnou situaci, nebo o politickou dohodu s ČSSD. Mělo by se to jasně říci, nic víc.

Před deseti lety vstoupila ČR do NATO. Miloš Zeman teď na okraj tohoto výročí prohlásil: „Členství republiky v Alianci je nutné, neboť zabrání zahraničním turistům, aby do země přijížděli v tancích.“ To je hezky a vtipně řečeno, problém je, že turisté už k nám nejezdí v tancích, nepotřebují to, usalašili se v pražském centru a Karlových Varech, drží nás pod krkem dodávkami zemního plynu, a diktují nám, jaké vojenské základny u nás smějí být a jaké ne. A nejhorší je, že nikomu u nás to moc nevadí. NATO bylo kdysi založeno jako obranná organizace Západu před agresivním ruským imperialismem a my něco podobného nepotřebujeme - Rusové nám nevadí, stejně jako nám nevadili v letech 1945-8. Jinak bylo při příležitosti výročí namluveno spousta hloupých řečí. V Právu píší, že bombardování Jugoslávie byla první bojová operace v padesátileté historii NATO proti suverénnímu státu. No a co, druhá světová válka byla taky vedena proti třem suverénním státům: Hitlerovu Německu, Mussoliniho Itálii a japonskému císařství. Předseda branného výboru PS Vidím prohlásil: „čím více se jde na Východ, přicházejí do Aliance země, které moc nepřinášejí, ale spíše naopak. Zlatá slova, klasickým příkladem je právě ČR. A vyjadřuje svou nespokojenost s tím, že jsme bombardovali naše srbské slovanské bratry: “Srbové tisíc let bránili muslimům vstupu do Evropy, a západní Evropa je takto vypekla. Tímtéž se stejným, ne-li větším právem oháněli v první polovině minulého století maďarští nacionalisté, a maďarský básník Mihály Babits k tomu trefně poznamenal něco v tom smyslu, že není tolik čím se chlubit, protože bránili především sebe, své hodnoty a svou svobodu a nic jiného jim nezbývalo (čili samaritánské poslání je něco ex post vykonstruovaného). Předseda zahraničního výboru Hamáček (ČSSD) se zase pozastavuje nad tím, že „mechanismy NATO jsou stále totiž nastaveny tak, že je to převodová páka Pentagonu“. Jak by ne, podíl USA a evropských zemí v NATO je namíchán formou koňskoskřivánčí paštiky. Pan Hamáček by si to nejspíš představoval tak, že Američané dodají kanónenfutr a o jeho použití budou rozhodovat Paroubek s Rathem a Zaorálkem.

Francouzský prezident Sarkozy rozhodl oficiálně, že se Francie vrací do vojenských struktur NATO (odkud vystoupila, když se v šedesátých let Charles de Gaulle rozhodl posilovat francouzskou suverenitu a provozovat détente s Brežněvem na účet svých západních spojenců). Sarkozymu teď zjevně vadí, že v důsledku toho se teď nemůže plést do rozhodování v NATO stejně, jako se plete do rozhodování v EU (“Francie musí spíše řídit než poslouchat. Musíme být tam, kde se připravují rozhodnutí a pravidla, než abychom čekali venku, až nám je oznámí“). Je to zároveň směšné i pobuřující, zjistili, že nebýt tam už nikomu nezpůsobuje problémy, a tak se rozhodli, že to i tady Evropě po českém vzoru osladí. Dokážou to bohužel provozovat o hodně účinněji než my.

Podle MfD je pravděpodobné, že bývalý vídeňský starosta Helmut Zilk byl nejen agentem StB (jeho svazkem prý disponuje Archiv bezpečnostních složek), ale údajně i CIA. Tím se prý všechno vysvětluje a všechno je v nejlepším pořádku (Havel se Zilkovi poté, co zemřel, dodatečně omluvil zas to, že mu svého času neudělil metál). Nevím, co se tím vysvětluje jiného než že si politik nemá s tajnými službami nic začínat, od toho jsou jiní, a že pokud CIA přišla na to, že se zapletl s StB, zmáčkla ho a donutila ke spolupráci, neměl se pan Zilk čím chlubit, a pokud to bylo naopak, tak taky ne.

Pátek 13. října: V souvislosti se znovuoživením případu tzv. justiční mafie mimo jiné mohutně stoupla úroveň citu pro mravní zodpovědnost v tom, co zbylo ze Stany zelených po zúčtování s „Demokratickou výzvou“. Zelení žádají, aby koaliční partneři podpořili snahy ministra Pospíšila o očištění české justice a v rámci toho především svrhli nejvyšší státní zástupkyni Veseckou z funkce. Pozoruhodné je, že nejnovější vývoj v případu „mafie“ nemá na svědomí státní zastupitelství, ale soud (zrušení rozsudku Krajského osudu v Praze v občanskoprávním sporu mezi Veseckou a spol. a Benešovou) a že neobyčejný růst morální cítění ve Straně zelených, která svým dosavadním vývojem jakoby se snažila uvést ve skutečnost slova básníkova „stanu se menším a ještě menším, nejmenším ze všech“, se časově kryje s pádem preferencí SZ hluboko pod potřebných 5%. Pokud se koaliční partneři o pád Vesecké nezasadí, podpoří zelení návrh ČSSD na zřízení zvláštní vyšetřovací komise k případu. Iniciativa SZ je nesmírně průhledná, ale i kdyby byla o něco méně průhlednější, troufám si tvrdit, že pokles pod 5% je definitivní. SZ opisuje křivku typickou pro všechny politické kreace Pravdy a Lásky od ODA přes US až po Evropské demokraty. Je to škoda. Zdá se, že jedinou politickou nadějí pro Havlovy stoupence je přidružit se k Paroubkovi a dělat jim to, co dělal prof. Ing. Emanuel Šlechta Gottwaldovi (což je, pokud se nemýlím, koncept Jiřího Pehe). Havlovy stoupence šlechtí, že se k tomu dosud nesnížili, ale svod je čím dál tím větší.

Na konferenci,konané k 10. výročí vstupu ČR do NATO, prohlásil V. Klaus mimo jiné: „Můžeme s hrdostí říci, že se potvrdilo, že NATO není jen nějakou institucí z éry studené války…“ Bohužel, u nás, ve východní Evropě (které my říkáme cudně střední), už zase studená válka probíhá a NATO má pro nás smysl jen jako instituce z éry této studené války, která už zase probíhá, a jejímž smyslem je ochránit nás před ruskou chtivostí. Respektive měla by, kdyby o to u nás někdo stál. Drtivá většina českého obyvatelstva o to nestojí. Pozoruhodné bylo zjevně i vystoupení Miloše Zemana, který obvinil gruzínského prezidenta Sakašviliho, že se jako ke svým politickým hrdinům hlásí ke Stalinovi a Berijovi. Řekl bych, že pan Zeman lže. Mělo by se to ověřit. Penzisti s Vysočiny si samozřejmě na rozdíl např. od premiérů mohou dovolit luxus lhát, ale mělo by to být jako lež veřejně pojmenováno.

ČSSD prosadila v bezpečnostním výboru PS, že plénum sněmovny má rozhodnout o tom, zda bude bývalý důstojník protikorupční služby policie zbaven mlčenlivosti ve věci Krakatice. Jde zjevně o akci namířenou proti ministru vnitra Langerovi. Připomínám jen, že ji zveřejněním výtahu z policejních odposlechů odstartovala Mladá fronta Dnes.

V Právu opět mohutně lobbuje ve prospěch Ruska Alexandr Mitrofanov. Upozorňuje na to, že na rozdíl jiných středoevropských (rozuměj východoevropských) zemí ve vztazích s Ruskem zaostáváme, jak vyplývá z oficiálního dokumentu Ruského ministerstva zahraničí, a že bychom se měli stydět a snažit. Rusové příznivě hodnotí návštěvu předsedy PS Vlčka (ČSSD) a předsedy ČSSD Paroubka. To by za normálních okolností bylo cenné varování, na koho je třeba si u nás doma dát pozor. V případě Paroubka je to dokonce, řekl bych, varování už trochu nadbytečné. Snad to tak aspoň někdo u nás bude brát.

Bývalý předseda KDU-ČSL, ministr Cyril Svoboda, chce usilovat o předsednickou funkci. Rád by znovu etablovalt lidovce jako středovou stranu, která v trojici hodnot rovnost – volnost – bratrství klade důraz na to bratrství. KDU-ČSL ovšem nemůže být nikdy českou veřejností chápána jako středová strana, pokud se výslovně nezřekne svého křesťanství. „Křesťan“ znamená pro velkou většinu české veřejnosti extremistu, ovšem jen málo nebezpečného vzhledem k jeho směšnosti.

„Rozhodnutí Vrchního soudu, které až příliš snadno a ochotně smetlo argumenty soudce Cepla ml. se stolu, navíc přichází v době, kdy se ukazuje, že politickému tlaku ve stejné kauze měl být údajně vystaven i ministr spravedlnosti. To jsou skutečnosti již zcela přesahující právní nebo ústavní rámec celého případu. Zde se odhaluje povážlivý stav české politiky, pro kterou soudcovská nezávislost neznamená vůbec nic a státní zástupci mají být jen převodovou pákou vládní moci.“ To píše v dnešních LN Jiří Přibáň. Aby analýza byla úplná, je třeba přidat, že podstatné pro ztrátu nezávislosti soudní moci u nás je za prvé mnohaletý stav soustavného politického patu, a za druhé konsenzuální chápaní politiky jako neustále se zostřujícího třídního boje mezi „kapitalismem“ a „socialismem“ (nebo naopak). Jen v takové trvale krizové situaci se politika stává malströmem, který do sebe vtahuje vše, co by ve svobodné společnosti mělo být autonomní a na politice nezávislé. A že aktivity pana dr. Cepla mladšího jsou z tohoto hlediska stejně problematické jako aktivity všech dalších účastníků tohoto nedůstojného smrtího tance.

V noci na středu zemřel komentátor Práva Pavel Verner. Patřil k těm, kteří se při všech svých politických sympatiích a antipatiích snažili udržovat odstup od vřavy, jaká u nás v posledních letech panuje, a smysl pro spravedlnost. Vždycky se mu to nedařilo, ale v tom nebyl mezi námi, co se komentováním politiky zabýváme, žádná výjimka. Jeho odchod znamená pro českou nezávislou žurnalistiku velkou ztrátu.

Sobota 14. března: Prezident Klaus napsal pro Právo exkluzivní článek k sedmdesátému výročí německé okupace českých zemí. Článek je příznačný: jsou tam vypočteny (většinou věcně) viny těch druhých, zejména Británie a Francie. Není tam ani trochu naznačeno, zda se snad na zoufalé situaci, do níž se Československo dostalo koncem třicátých let, nepodepsaly i chyby české politiky. Kultovní výročí tohoto typu slouží k vytváření falešné národní jednoty a k tomu, aby byl v povinném skučení a kvílení pokud možno umlčen a vyloučen kritický pohled na české dějiny. K problému se vrátíme.

Včera v Praze pokračovala konference k 10. výročí českého vstupu do NATO. Americká exministryně zahraničí Albrightová varovala (podle dnešního Práva) před rizikem „že krize podnítí politický extremismus, protekcionismus a izolacionismus, které mohou ohrozit pojivo, jež drží Alianci pohromadě“. Ani slovo o tom, že to pojivo může ohrozit appeasement vůči probuzenému ruskému imperialismu. Ruskému problému, podle toho, co se zatím objevilo v českém tisku, se na konferenci podrobněji věnoval jen bývalý český velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský. Možná se mohl ozvat z české ještě někdo, aby si toho nová americká administrativa všimla.

Prezident Klaus navštíví sjezd ČSSD. Dostalo se mu té cti, protože, jak pravil Paroubek, „oceňujeme, že se prezident začal chovat nadstranicky“. Podezření, že oba braši spolu při svém setkání před časem něco upekli, tato náhlá oboustranná vstřícnost jen posiluje.

Ministr Cyril Svoboda prohlásil, že nejvyšší státní zástupkyni Veseckou diskvalifikovalo, když podala žalobu na Marii Benešovou kvůli jejímu výroku o justiční mafii. „My ve funkcích tohoto typu musíme být ostřílení kozáci.“ Jistě, ale v celém sporu se nějak úplně ztratila základní věc, totiž to, že označit skupinu lidí za justiční mafii je sprosťáctví, a to i v tom případě, když jsou vážné výhrady vůči jejich aktivitám oprávněné.

Na pravici se plnou parou rozjel proces integrace pravice. Ve Straně svobodných občanů se vyhrotil konflikt mezi Benjaminem Kurasem a senátorkou Lianou Janáčkovou. Kuras ji obvinil, že chce použít stranu k vlastní politické kariéře. Janáčková žádá vysvětlení a omluvu. Až si to ve vedení vyřídí, začnou se ti, co tam zbudou, starat o nějaké členstvo. Pokud jim ovšem nestačí sympatie pana prezidenta. Ten si už dovolil špitnout, že není rozumné, když napravo vzniká více subjektů najednou. Ale kdepak, musí vznikat! Jak by se pak mohla pravice integrovat!

V Právu píše o konferenci k deseti letům NATO Alexandr Mitrofanov. Pochvaluje si zejména vystoupení Miloše Zeman, který prý rozhodně nebyl nudný. „Jeho řeč postrádala někdejší bezchybnost, párkrát se spletl a přeřekl, ale člověčina to prý byla pořádná. Člověk jen ztěží potlačuje otázku, kolik štamprlat becherovky bylo ke generování té člověčiny zapotřebí. Zeman si pana Mitrofanova šplhl, protože je ostře proti přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Zato se dožaduje preventivního bombardování Íránu. Řekl bych, že je to jen taková omáčka, které má veřejnost zblbnout a učinil snahu vyloučit Gruzii a Ukrajinu z okruhu uchazečů o členství v NATO stravitelnější. Zkrátka švejkování.

Ta rozhledna musí pryč, prohlásil prý Adolf Hitler 16. března 1939 ráno, když se podíval z okna Hradu na Petřín. Připadala mu neestetická. Něco mi to strašně, ale opravdu strašně připomíná. Hitler ovšem měl smůlu, rozhledna už stála a na její zbourání nezbyl čas, peníze ani energie.

Zpěvák Josef Laufer je exemplární případ smolaře. V roce 1976, když se vrátil z Mnichova agent StB Minařík, složil o něm mimořádně komickou oslavnou píseň (řekl bych, že ho museli aspoň trochu zmáčknout). Bylo to od něj sice ohavné, ale jeho kolegové v oboru se tenkrát nechovali o moc lépe. Bohužel objekt písně byl sice pohádkový hrdina jako stvořený pro vystupování ve večerníčcích pro estébáky, ale zároveň taky chlapík z masa a kostí. Jeho „člověčina“ se projevila ve svérázných podnikatelských aktivitách po listopadovém převratu, kterým již dlouhou dobu a věnují soustavnou pozornost orgány k tomu kompetentní. Hrdina songu si žije svým životem jako Dorian Grey, a pokaždé, když se dostane do centra pozornosti médií, zazní i Lauferova píseň, na niž by se jinak bylo už dávno zapomnělo. Dějinná paměť dokáže být někdy velmi zlomyslná.

Pondělí 16. března: Další materiál pro budoucí integraci pravice vznikne údajně vnitřním kvasem v KDU-ČSL. Straničtí kolegové obviňují ministra financí (a bývalého předsedu strany) Kalouska, že usiluje o založení nové křesťanské konzervativní strany. Pokud tomu dobře rozumím, vycházejí z toho, že nechce kandidovat na žádnou funkci v KDU-ČSL. To je méně než nepřímý důkaz, ostatně Kalousek před časem prohlásil, že po tomto volebním období s politikou končí. Jinak je pravda, že odstřel Kalouska se Topolánkovi před dvěma roky podařil dokonale, zdá se, že tím lidovce definitivně zničil. Mám slabé podezření, že tak učinil nechtě.

Mezi KSČM a ČSSD vyvstal tzv. neantagonistický rozpor (pojem z oboru dialektické patafyziky, znamená takovou neshodu, kvůli které není nutné protivníky vraždit): je třeba pokusit se nyní o svržení Topolánkovy vlády? Komunisté si myslí, že ano, sociální demokraté že ne, protože k tomu chybí dostatek hlasů. Není vyloučeno, že za sociálně demokratickou zdrženlivostí stojí vyhodnocování posledních průzkumů veřejného mínění, které naznačily pokles preferencí ČSSD. Odborníci z agentury BSP, nebo jak se jmenuje, co pečují o stranický image, zjevně usoudili, že vzhledem k důraznosti veřejného vystupování Paroubka a spol. si lidé začali ČSSD plést s KSČM a že je na čase zase chvilku mluvit ke kůzlátkům tenkým hláskem. Aspoň předseda ČSSD působí v posledních dnech takovým dojmem. Dlouho mu to určitě nevydrží, odporuje to jeho zemitému naturelu.

Premiér Topolánek věří, že americký radar u nás bude, jen se možná jeho budování pozdrží. Nevím. Každopádně to vypadá, že prezident Obama bude teď nějakou dobu provozovat vůči Rusku détente (dřív se tomu říkalo anglicky appeasement). Politika détente je vůči Rusku, soudě dle všech dosavadních zkušeností, zcela neúčinná, každý demokratický americký prezident si to však potřebuje ověřit experimentem. Trvání experimentu odhaduji na cca osmnáct měsíců.

K diskusi na téma česká justice si pozval do studia ČT Václav Moravec dva právníky, jejichž politická orientace slibovala zásadní a vášnivé střetnutí: oba totiž byli v minulosti ministry spravedlnosti za ČSSD. Ombudsman Motejl přímo doporučil nejvyšší státní zástupkyni Vesecké, aby odstoupila („Kdybych měl něco navrhnout, tak bych navrhl doktorce Vesecké, aby odešla“). Řekl bych, že ombusdsman nemá v této věci co navrhovat. Předseda ÚS Rychetský se vyjadřoval s ohledem na svou funkci diplomatičtěji, prohlásil jen, že za problémy v justici nemůže systém, ale selhání jednotlivců. Nikoho nejmenoval, ostatně nebylo to nutné.

Ruský generál Žicharjov řekl, že by jeho země mohla využít základny na Kubě a ve Venezuele pro operace svých strategických bombardérů. Venezuelský diktátor Chávez se v zápětí dal slyšet, že ruské bombardéry budou ve Venezuele vítány, ale o vybudování ruské vojenské základny v zemi nemůže být ani řeč. Přece jen, jak se zdá, svým ruským přátelům zase až tolik nedůvěřuje.

Topolánkův braintrust opět exceluje. Premiérův neoficiální poradce Dalík se obrátil na reportéra ČT údajně Topolánkovým jménem (Topolánek to popřel), aby stáhl reportáž o údajných finančních problémech poslance Wolfa, který se momentálně spolupodílí na proměnlivé a vratké vládní většině v PS. Reportér si všechno s chutí nahrál a teď to medializuje, samozřejmě v MfD. Je těžko pochopitelné, co vedlo pana Dalíka k takové vyloženě sebevražedné akci. Snad se z toho dá usoudit na to, že v některých případech podobné intervence fungují, jiné aspoň trochu racionální vysvětlení si nedovedu představit.

Úterý 17. března: Opozice v PS využila početního oslabení koalice (tři ministři v Bruselu, poslanec Kvapil těžce nemocný, poslanec ODS Hink utrpěl vážný úraz při dopravní nehodě) a ovládla sněmovnu. Prosadila hlasování o radaru už na zítřejší (středeční) schůzi – bylo zcela zjevné, že koalice nebude mít dost hlasů na schválení smluv. Nato vláda raději obě smlouvy ze sněmovny stáhla, aby zabránila nejhoršímu, a Paroubek ji obvinil ze zbabělosti. Představy toho člověka o statečnosti (když jde o ty druhé) jsou znepokojující. Opozice rovněž prosadila, že příští středu se bude hlasovat o nedůvěře vládě. Návrh poslance Ratha podpořili i Hovorka, Zubová a Jakubková. I kdyby všichni tři hlasovali s opozicí, nestačilo by to, pokud pro nedůvěru nebude někdo z trojice Melčák, Wolf a Snítilý. Poslanec Raninec (nebo Schwippel, já si je pletu) prohlásil v ČT, že v otázce důvěry či nedůvěry vládě se bude orientovat podle pana prezidenta. Klaus, jehož vztahy s Paroubkem jsou momentálně lehce nadstandardní, by teď mohl po dohodě s předsedou ČSSD a hlasy svých několika věrných ve Sněmovně Topolánkovu vládu povalit a splichtit nějakou přechodnou, co by dovedla zemi buď k předčasným, nebo „normálním“ volbám. Řekl bych ale, že by to na něj bylo zrovna teď ještě příliš velké sousto. Vláda se ovšem v hlasování o nedůvěře může složit sama od sebe, na základě „svobodného rozhodnutí“ několika nedefinovaných poslanců. Schůze PS, která právě probíhá, nemá prý zatím ani schválený program. ODS zabránila nejhoršímu tím, že si vyžádala přestávku a pokračování bylo odročeno na zítra. Je to opravdu zvláštní forma parlamentní demokracie.

Do pořadu schůze PS si opozice žádá premiérovu informaci o působení Marka Dalíka a o tom, jak Marek Dalík ovlivňoval novináře. Dalíkovou akcí se zabývá naše dnešní glosa.

Skupina amerických expertů a kongresmanů (předsedají jí dva senátoři, jeden demokrat a jeden republikán) doporučila prezidentovi Obamovi mj. aby v zájmu dobrých vztahů s Ruskem znovu zvážil zřízení protiraketové základny v Polsku a České republice. Zrovna dnes pronesl prezident Medvěděv před ruskou generalitou bojovnou řeč o tom, jak musí Ruská federace modernizovat a posilovat své vojenské síly mimo jiné v souvislosti s tím, že ji obkličuje NATO. Nedovedu si představit, že by Rusové chápali zrovna teď americká smírná gesta jinak než jako projev slabosti.

Středa 18. března: Opozice (přesněji řečeno ČSSD, protože KSČM si tu a tam v detailech nasazuje lidskou tvář) zahájila další frontální útok na Topolánkovu vládu. Bez nejmenších rozpaků využila toho, že ODS chybí další poslanec, který se vážně zranil při autonehodě (komunisté ho tentokrát odmítli vypárovat s tím, že už párují lidovce Kvapila a jsou podstatně menší klub než sociální demokraté, takže dalšího poslance už postrádat nechtějí a řada je na ČSSD, tento argument se těžko odmítá), a dneska i čtyři poslanci-ministři, kteří byli v zahraničí v souvislosti s českým předsednictvím EU. Na programu schůze se octly pro ODS ponižující body (Topolánkovo vysvětlení k Dalíkově akci, projednání návrhu na utvoření komise o situaci v justici), vláda musela stáhnout smlouvy o radaru, aby je opozice nezabila hned v prvním čtení. Zdá se, že ČSSD (která je teď v ofenzívě) nemá s ODS a s koalicí vůbec žádný společný zájem. Když se takhle chová v opozici, není nesnadné si představit, co bude dělat, až se dostane k moci. A moc má právě teď na dosah. Ministr Liška vyhrožuje, že pokud vláda neodvolá nejvyšší státní zástupkyni, mohou zelení z vlády odejít (předseda Bursík, který toho času není v ČR, toto prohlášení později nepřímo zmírnil). Osud vlády se vznáší na tenounkém vlásku, vypadá to, že Paroubkovi chybí k jejímu povalení jeden jediný hlas. Potřeboval by se dohodnout s Klausem, pak by nebylo obtížné vládu hlasy Klausových lidí v PS odvolit a dohodnout se na nějakém „přechodném řešení“: podle slov místopředsedy Sobotky bude v případě svého úspěchu ČSSD usilovat o předčasné volby na podzim, zřejmě je zneklidňují lehce klesající preference a nechtějí čekat až na příští jaro. Situace je v dosti divokém pohybu, pořád se mi ještě zdá, že pro Klause by byla taková domluva s Paroubkem zatím velmi náročná (doba neuzrála) a že poslankyně Zubová a Jakubková budou hlasovat pro nedůvěru vládě jen tenkrát, když bude jasné, že návrh buď neprojde, nebo by prošel i bez nich. To je ovšem jen spekulace.

Podle průzkumu STEM se oproti minulému měsíci podpora ČSSD nezměnila, podpora ODS mírně stoupla (proti lednu ovšem už o celých 5%). Rozestup mezi oběma stranami je i tak veliký (skoro 8%). Do parlamentu by se dostali i lidovci a zelení, ČSSD by mohla vytvořit vládu jak s lidovci, tak s lidovci a zelenými, většinu má i dohromady s komunisty (a samozřejmě s ODS). STEM je agentura vzhledem k šancím ČSSD vždy vstřícně optimistická, takže to, co je možné si z průzkumu vzít, je potvrzení vzestupného trendu, pokud jde o preference ODS. Vzestup trvá už tři měsíce - není divu, že Paroubek je lehce nervózní a se svržením vlády spěchá.

A nakonec jedna špatná a jedna dobrá zpráva. Špatná zpráva je vlastně špatnou jen pro ODS: opustili ji oba korunní princi Klausové. Je to pro Topolánka v této prekérní situaci další vážná rána, čeká ho několik bezesných nocí. Dobrá zpráva je, že Jiří Paroubek se celý prosvětlil a vyrazil do boje za svobodu médií. Této události se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 19. března: zítra začíná v Praze druhá část sjezdu ČSSD. Zčásti (v sobotu) se bude odehrávat za zavřenými dveřmi. Média nebudou mít možnost sledovat jednání o změně stanov, o programu strany ani diskusi k předneseným zprávám (včetně té Paroubkovy). Místopředseda Sobotka prohlásil, že vyloučení médií pomůže otevřenosti debaty (jinak by se diskutéři zjevně styděli). Že něco podobného provázelo schůze ÚV KSČ za Novotného (včetně té nejslavnější, z přelomu roku 1967-8) mi tenkrát připadalo jaksi v rámci normy. Stejně se pak všechno rozkecalo a šeptanda měla daleko barvitější podobu než nezáživné novinové zpravodajství. Že se nad zaváděním podobných manýr nikdo nepozastavuje dnes, mi připadá podivné. Proč novinářům vadí, že je vykázali z předsálí sněmovny a kdekdo z nich kvůli tomu řve jako tygr, ale tohle předlistopadové tajnůstkářství se bere jako normál? Je to přitom jen slabý náznak toho, co budou Paroubek a spol. dělat, až se prokoušou k moci. Jinak sjezd bude velmi významný, zúčastní se ho poprvé i prezident Klaus a moc by mne zajímalo, zda si někde v zákulisí neřeknou s Paroubkem něco k úternímu hlasování o nedůvěře Topolánkově vládě. Na prezidentovi velmi záleží, protože jednak zjevně disponuje jakýmsi tajemným fluidem, které mocně působí na poslance Tlustého, Ranince a Schwippela (bezděčně samozřejmě, Klaus za to opravdu, ale opravdu nemůže) a jednak pokud by vláda padla, bude na tahu prezident a musí předem vyladit své další kroky. Poslanec Tlustý se zatím k věci vyjadřuje s ukázkovou vyčůraností: „Vyčkám do úterka, co nového se dozvíme. Jestli se doplní obrázek směrem k potvrzení existence onoho systému pozitivní a negativní motivace, vládu nepodpořím.“ Co to znamená, „vládu nepodpořím“? Pokud se jen zdrží nebo nezúčastní hlasování, vládu sice nepodpoří, ale ani neohrozí. Musel by vládu aktivně potopit.

Ministr Nečas prý podle LN nevěří, že by poslanci zvolení za ODS vyjádřili vlastní vládě nedůvěru. „Nicméně kdyby ano, není způsob, jak jim v tom zabránit. Nepoložilo by nás to. ODS přežila Zielence, Rumly a Pilipy, přežila by i zrádce druhé generace, pokud se najdou.“ Důležitější než silná slova o zrádcích je ovšem to, má-li ODS pro tento případ vymyšlenou nějakou strategii, má-li někoho, komu dá důvěru, aby ji uskutečňoval, a je-li schopná vzít na vědomí i to, ukáže-li se, že „zrádcem“ číslo jedna je tentokrát dejme tomu třeba Václav Klaus.

Vláda se má podle premiéra Topolánka v pondělí zabývat tím, „jak byla manipulována prezidentská volba a jakým způsobem bylo porušeno ústavní právo“ (to jsou premiérova slova). Má to snad znamenat, že v průběhu prezidentské volby byla porušena ústava a proto by volba měla být neplatná? Topolánek zjevně jen odvádí pozornost od případu Dalík – Wolf – ČT.

ČSSD a KSČM navrhuje, aby sněmovna vyzvala premiéra k rezignaci „kvůli opakovanému hrubému porušování pravidel parlamentní demokracie“. Pokud mají na mysli nepřímou účast na Dalíkově intervenci v ČT, velmi by mne zajímalo, kolik takových intervencí – a úspěšných – má na triku předseda ČSSD Paroubek. Tedy např., jak to bylo s faktickým zákazem pořadu Bez obalu v době Paroubkova premiérování. Nebo má-li pravdu Karel Steigerwald v dnešní MfD, když píše, že Paroubek intervenoval u vedení listu, aby Steigerwalda vyhodili. Má se tomu rozumět tak, že Paroubek smí, ať už je premiér nebo ne, a „hrubé porušení pravidel parlamentní demokracie“ je to jen v Topolánkově případě? A navíc: v úterý se má hlasovat o nedůvěře vládě. K vyjádření nedůvěry je zapotřebí většina všech zvolených poslanců. Je to logické, odvolat vládu musí být složitější než ji jmenovat. Deklarace toho typu, jak ji plánují komunisté s Paroubkem, je propagandistická šaškárna, která navíc počítá s tím, že opozice získá většinu díky nepřítomnosti několika poslanců – ministrů, nemocného poslance Kvapila a těžce zraněného poslance Hinka (při hlasování o nedůvěře by jejich nepřítomnost nehrála roli, opozice potřebuje 101 hlasů proti, a i kdyby chyběli všichni, co chtějí hlasovat proti nedůvěře, nic by to na výsledku nezměnilo). V kruzích méně vznešených než jsou ty sněmovní se něčemu podobnému říká mrchožroutství.

Poslanci vyřadili z programu schůze čtyři reformní zdravotní zákony, které navrhl ještě ministr Julínek a schválila je vláda. Prý se vytvoří prostor pro jednání v koalici, kde neexistuje dostatečný konsensus. Ten prostor má nepochybně povahu močálu, v němž se zákony utopí. Další důkaz toho, že vláda už není schopná nic zásadního prosadit.

Jiří Paroubek je podle STEM třetí nejpopulárnější politik v ČR. Je sice pravda, že na žebříčku popularity dvakrát moc nezáleží, a sestavuje-li ho STEM, tak možná ještě vícekrát, ale žít v zemi, kde třetí příčku v žebříčku popularity může zaujímat tento člověk, je implicitní, ale naléhavá výzva k emigraci. Pro ty, co jim ještě nebylo padesát, ovšem. Starší už nemají šanci a čeká je kafilerie.

Průzkum CVVM jen potvrdil, že rozdíl mezi ČSSD a ODS se zmenšil (na čtyři a půl procenta), přičemž ČSSD ztrácí a ODS přibírá. I tak by ovšem ČSSD měla spolu s komunisty v Poslanecké sněmovně přesvědčivou většinu, nemohla by už ovšem vytvořit vládu s malými stranami. Tím se kvalita Paroubkova postavení zhoršuje. Menšinové vládnutí s komunisty v zádech vytváří přehlednou situaci, každý by věděl, na čem jsme.

Jinak si komunisté se sociálními demokraty dělají naschvály; komunisté opět ukázali drápky a dali Paroubkovi najevo, že jejich podpora nebude zadarmo. Poté, co nekázeň v řadách ČSSD způsobila, že z programu sněmovního jednání nebyl vyřazen návrh senátního zákona o protikomunistickém odboji, komunisté na oplátku pomohli vyřadit soc. dem. návrh zákona na snížení spotřební daně u benzínu a nafty (přičemž prý není vyloučeno, že někteří, např. místopředseda Dolejš, proti zákonu hlasovali proto, že ho považují za populistické gesto, kterým taky je).

V Bruselu proběhlo z iniciativy europoslankyně Hybáškové veřejné slyšení o zločinech komunistické totality. Zúčastnili se prý převážně pravicoví poslanci z postižených zemí, ze západoevropské levice nikdo. Jediným představitelem komunistů byl Miloslav Ransdorf, který mj. prohlásil: „Například takové Československo 60. let bylo možná nejsvobodnější zemí na světě, pokud jde o svobodu myšlení, svobodu tvorby.“ Jako kmenový spolupracovník časopisu, který byl shodou okolností v té době neomezené svobody komunisty z politických důvodů zakázán, se cítím povinen prohlásit, že drzost pana Ransdorfa se dotýká nebes.

Ministr Gandalovič napadá v LN sociální demokracii, že ve sněmovně potopila projekt americké protiraketové stanice. Řekl bych, že až následně poté, co ho decentně a potichu potopil prezident Obama.

Pátek 20. března: událostí dne je pokračování sjezdu ČSSD. A to ne snad pro sjezd samý, ale pro to, jak ho dnes svou přítomností a svým projevem ozvláštnil prezident Klaus. Kolují zprávy o tom, že se v týdnu setkali na neformální schůzce on, předseda ČSSD Paroubek a Pavel Bém (mimochodem, Bém se teď pustil do Topolánka kvůli radaru, zdá se, že se z kongresového konkautu už vzpamatoval), a že měli mluvit mj. o tom, co Klaus řekne na sociálně demokratickém sjezdu o scénáři po případném pádu vlády. Všichni tři samu schůzku rozhodně popírají. To, že se sešli, je buď pravda, nebo ne, Klaus však na sjezdu žádné scénáře načrtávat ani nemohl a v podstatě nemohl říci víc než to, co pak doopravdy řekl. To znamená jakousi celkem neutrální výzvu ke svornosti v těžké době. Zarážející byla jen jedna maličkost. Prezident hovořil o tom, že je třeba dbát na zájmy země, ale přitom: „Nevolám po tom, aby bylo v naší zemí po dobu hospodářské recese nebo po dobu českého předsednictví EU omezeno či dokonce zastaveno běžné politické zápolení. Takové moralistní či moralizující výzvy by byly nejen plané, ale i zbytečné. Politický zápas stran v pravolevém spektru je přirozený a pro hledání východisek ze současné krize může být i plodný.“ Bohužel nejde o běžné politické zápolení a Klaus to nemůže nevidět. Z pozice prezidenta by měl právo říci to, co řekl - v souvislosti s bezohlednou politikou ČSSD - v obráceném gardu: nevolám po tom, aby bylo zastaveno běžné politické zápolení, ale co je moc, to je moc. To by mu ale příliš netleskali. Nepochybně významnější než projev byl rozhovor mezi čtyřma očima s Paroubkem. Klaus pak sdělil novinářům mimo jiné: „Já myslím, že vy všichni dobře víte, že s vládou, kde sedí páni Bursíkové a já raději nebudu jmenovat některé další, to zase úplně pero mě nejmilejší není.“ Ve skutečnosti si Klaus takový protivládní výpad nedovolil už delší dobu. Je to vlastně skandální, protože prezident nemá co hodnotit vládu z toho hlediska, nakolik je mu milá nebo ne, nic mu do toho není, legitimita vlády se neodvíjí od jeho libých pocitů. Výrok se dá – možná – chápat jako jakýsi signál k „rebelům“, aby se nebáli a šlápli do toho. Nevím, zda to bude stačit, oni čekají spíš povel a instrukce než náznaky. (Možná ovšem, že už je dostali – nebo teprve dostanou – neoficiálně). Toto vzájemné hecování i chování „rebelů“ (těch z ODS) poněkud připomíná chvíle, kdy se rozjížděl „sarajevský atentát“. Klaus je tentokrát v roli svého věčného rivala Václava Havla. Problému „rebelů“ a hlasování o nedůvěře se týká naše dnešní glosa.

Další zajímavé věci se odehrají na sjezdu zítra. Dozvíme se o nich dodatečně z šeptandy, jako za totáče, protože zasedání bude neveřejné. Předpokládám, že sociálně demokratičtí „přátelé“ velmi dobře věděli, proč chtějí, aby bylo neveřejné. Podaří se navázat na slavné podsedické tradice?

Vyhodili je dveřmi, vracejí se oknem. To se dá říci o zelených, vyloučených v souvislosti se vznikem „Demokratické výzvy“. Paní Kuchtová vyzvala, aby se „výzva“ otevřela v duchu demokracie i nestraníkům. To znamená jim (také jim). Strana zelených je, jak se zdá, demokratická jako hospoda, z níž nakonec nelze nikoho vyhodit. Podle toho to v ní taky vypadá.

Sobota 21. března: poté co nejvyšší státní zástupkyni Veseckou vyzvala k odstoupení Unie státních zástupců ČR (sdružuje asi třetinu státních zástupců, jde samozřejmě o jakési doporučení, nicméně takováto forma lidosprávy mi připadá poněkud zvláštní, sice jen velmi vzdáleně, ale přece jenom trošku trošinku to vypadá, jako kdyby se ustavila unie policistů ČR a vyzvala k odstoupení policejního prezidenta), hodlá totéž učinit i Soudcovská unie (aspoň podle toho, co řekl novinám její místopředseda Motl) s odvoláním na to, že „základní cíle, zejména pokud jde o to, obnovit důvěru veřejnosti v justici, máme se státními zástupci stejné“. Ty cíle máme stejné všichni, takže podobně se může v příštích dnech vyjádřit i Unie kominíků ČR, existuje-li nějaká. Hlavní problém ovšem je, že nejde o věcný spor, ale o politický spor mezi ODS a ČSSD, jehož obětí se stala justice. Nelze přitom přehlížet, že hlavním viníkem je premiér Topolánek, který svého času neměl dost síly a rozhodnosti, aby se rychle a rázně zbavil Jiřího Čunka jistě, mohlo to vést k pádu vlády, ale to je riziko politické profese), postupně do sporu namočil spoustu lidí, kteří do něj namočeni být neměli (a taky se do něj neměli nechat namočit, což platí i pro paní Veseckou), Čunka nakonec nezachránil (před tím, než se ho zbavil, mu předseda KDU-ČSL dal párkrát zahulit), a teď premiérovi nezbude, než pustit i další. Na konci řetězce adeptů k vyhození stojí ministr Pospíšil, zařadila ho tam troska Strany zelených, která ještě drží koalici. Dostal ultimátum: buď vyhodí Veseckou, nebo poletí sám. Zelení bojují o holé politické přežití a musí se profilovat, k tomu se kauzy. Které se odvíjejí od případu Čunek, hodí poměrně dobře. Ať je Jiří Paroubek jaký je, lidí, kteří se jako Pan Čunek zjevně nedali držet, se zatím dokázal zbavovat bez váhání. Není to věc morálky, ale pudu politické sebezáchovy. Takže se Topolánek nakonec bude muset zbavit lidí, kteří se mu ke své škodě snažili dejme tomu pomoci, spolu se možná sveze i pár dalších, kteří se přitom neopatrně motali kolem, a vláda, pokud příští úterý nepadne, dostane další ránu. Vlastně už ji dostala. Těžko se vládne s virtuální většinou v PS!

O Klausovu vystupování na sjezdu ČSSD jsem psal už včera, pro pořádek jen doplňuji, že úplný text toho, co prezident řekl po setkání s Paroubkem novinářům, zní: „Prezident nemá volat po anarchii a permanentní revoluci a padání vlád na straně jedné. Na straně druhé prezident také cítí nebo necítí, že ta vláda, která existuje, je vládou, se kterou on se identifikuje. Já myslím, že vy všichni víte, že já se s vládou, kde sedí pánové Bursíkové a nebudu radši jmenovat někoho dalšího... To pro mě tak úplně nejmilejší není.“ Prezident se až na výjimky (kdyby se vláda očividně zpronevěřila ústavě) nemá s vládou co identifikovat nebo neidentifikovat, a hlavně ji nemá podrážet: to ovšem s chutí dělával už Klausův předchůdce Havel, i když ne v takovéhle síle. Jinak je to dosti zbabělá distance od někoho, kdo Klausovi nejde pod fousy, navíc v situaci, kdy Klaus dobře věděl, že to ti, u nichž byl na návštěvě (Paroubek a ČSSD), náležitě ocení. Zda to bude dostatečně silné zatroubení k útoku „rebelů“ na Topolánka, nevím. Protitopolánkovská opozice v ODS by potřebovala mít jistotu, že se jí strana v této složité operaci sarajevského typu nerozpadne, tj. že se Topolánek poslušně odpotácí z ringu a oni ovládnou pole, tak, aby zvládli volební kampaň (do úterka se ns toto téma zřejmě bude konat v silovém poli ODS řada horečných, velmi neformálních setkání). V zájmu téhle země bych rád doufal, že to Topolánek, pokud „rebelové“ vládu potopí, neudělá, ale jde mi to ztuha.

Paroubek přednesl na sjezdu bojový projev, kterým dal posluchačům nahlédnout do budoucnosti: nynější ekonomický a společenský(!) systém vyžaduje korekce. Máme proti sobě silně motivovaného protivníka a klub přátel ODS v médiích (a jakmile nám to korekce společenského systému umožní, zatočíme s nimi, doplňuji já). Proti uzavření debaty na sjezdu se ozvaly nepočetné hlasy (ale byl mezi nimi i šéf kontrolní komise strany Starec). Kdyby byl Paroubek na své spolustraníky stejně přísný jako na novináře, musel by remcaly nazvat vládním výsadkem v ČSSD.

„Samotný fenomén globálního oteplování je opravdu mimo diskusi“, prohlásil Martin Bursík v rozhovoru pro Lidové noviny. To je demokrat, jak se patří! Ve skutečnosti nic není mimo diskusi (pokud nepřistoupíme na ohavnou demagogii typu „popírat globální oteplování je totéž jako popírat holocaust“). Společnost se vyvíjí tím, že se o věcech diskutuje. Diskutování je třeba probojovat. Uzavřené jsou jen věci, které se uzavřely samy od sebe, tím, že o nich už nikdo potřebu diskutovat necítí.

Pondělí 23. března: „podle informací Práva“ nemůže vláda počítat s hlasy bývalých poslankyň za SZ Jakubkové a Zubové. Zubová se navíc stala členkou předsednictva „Demokratické strany zelených“ a Jakubková čestnou členkou (!!) této strany. I vzhledem k tomu bych řekl, že informace Práva budou přesné. Předseda nové strany Koval označil svou stranu za „jaro české politiky“. Něco podobného už na starém kontinentě jednou bylo: Giovinezza, giovinezza, primavera di bellezza!

Rovněž podle informací Práva, které v těchto věcech bývá informované velmi dobře, začala druhá část sjezdu ČSSD přesně v intencích předsedy Paroubka, ale průběh a závěr ho dosti rozladil. Svých 75% nepovažoval prý za tak velký úspěch, za jaký to pak stoicky před novináři vydával (nepochybně snil o obvyklých 99,9%, navíc ho dohnali a předehnali všichni zvolení místopředsedové až na Onderku; nechápu, proč se kvůli takové věci zlobí, je normální, že energický předseda má ve straně víc nepřátel než ti, kteří jsou víceméně v jeho stínu – to, že Paroubka dokáže něco podobného vytočit, svědčí o jeho psychické nevyrovnanosti a z toho plynoucí nebezpečnosti). Zhrzený Jaroslav Foldyna zjevně zabránil tomu, aby jeho konkurentka v Ústeckém kraji a novopečená hejtmanka Jana Vaňhová byla zvolena místopředsedkyní strany (strana má podle stanov čtyři místopředsedy a jednu místopředsedkyni). Funkci místopředsedkyně se pak nepodařilo prosadit, nejblíže zvolení byla stínová ministryně spravedlnosti Benešová (v případě jejího zvolení hrozil prý Paroubek okamžitým odstoupením, vztahy mezi sociálně demokratickými přáteli bývají někdy dosti složité). Ve věci přenesení volby místopředsedkyně na Ústřední výkonný výbor se předseda dostal do konfliktu s plénem, které dávalo hlasitě najevo nespokojenost, takže vyhrožoval, že půjde domů (jakýsi bezděčný návrat do dětských let). A nakonec mu přátelé zvolili za předsedu kontrolní komise Martina Starce, kterého údajně nemůže ani cítit. Je slušné konstatovat, že ČSSD pořád vykazuje jakési dílčí vlastnosti normální strany. Je to ovšem strana bytostně česká, což se projevilo tím, že když se jednání dostalo do časové tísně, původně odmítnutý návrh přenést volbu místopředsedkyně na ÚVV hladce prošel. Paroubka ten úplný závěr ovšem neuspokojil a bezprostředně po ukončení sjezdu s manželkou kvapně uprchl.

V nedělních Otázkách Václava Moravce navrhl místopředseda ČSSD Sobotka, že jeho strana bude tolerovat po dobu českého předsednictví v EU Topolánkovu vládu v demisi, Topolánek však musí vyměnit ministra vnitra a spravedlnosti (to implikuje jistě nespravedlivé podezření, že se ČSSD chystá zavírat své oponenty, k čemuž by potřebovala mít oba resorty pod kontrolou). Zajímalo by mne, jak k tomu Topolánka donutí, a navíc měnit ministry ve vládě, která je v demisi, je nesmysl. ČSSD také požaduje výměnu předsedy v ODS. Obojí je drzost, navíc ještě infantilní. Nicméně Klausovi a jemu věrným by se to možná líbilo. Tématu se týká naše poznámka.

A v týchž Otázkách Václava Moravce prohlásil místopředseda ČSSD Sobotka, že koalice prý prokázala svou slabost tím, že minulý týden prohrála ve Sněmovně prakticky všechna hlasování. Zapomněl dodat, že přitom byla oslabena o čtyři ministry-poslance, pobývající mimo ČR, protože plnili úkoly související s českým předsednictvím EU, a o poslance ODS vážně zraněného při dopravní nehodě. Využívat bez skrupulí takovéhle „výhody“ je ještě podstatně odpudivější než problém s přeběhlíky, protože jejich motivace (např. v případě poslance Melčáka) není tak zjevná jako tohle nedůstojné fixlování. Pan Sobotka by neměl považovat lidi, kteří se dívají na televizní politickou debatu, za takové blby, že podobnou demagogii bez problému spolknou.

Úterý 24. března: vláda padla, dalo se to očekávat. Padla nejtěsnějším možným počtem hlasů. Výsledek i průběh hlasování vypadal tak, jako by si to celé představení narežíroval poslanec Tlustý. Neřekl jako jediný předem, jak bude hlasovat, takže pak vzbudil dojem, že jeho hlas byl ten rozhodující. Není tomu tak. Všechny „rebelské“ (nebo přeběhlické, chcete-li) hlasy byly rozhodující. Je taky velmi pravděpodobné, že hlasování „rebelů“ ovlivnil nějak prezident Klaus a Parobkova ČSSD (obojí svou politickou autoritou, pochopitelně, nikoli pokoutními intrikami). Topolánek už předem oznámil, že bude usilovat o to, aby ho prezident znovu jmenoval premiérem (to považuji za poměrně málo pravděpodobné, resp. může ho jmenovat, ale musí si být už předem jist, že Topolánek pak neuspěje při sestavování vlády), odmítl nápad s „úřednickou vládou“ a žádá volby co nejdřív, v létě. To druhé a třetí je v dané situaci rozumný požadavek. Všechno záleží na tom, co porážka provede s ODS. V samotném hlasování byla ODS dosti obdivuhodně jednotnou, za čtrnáct dní může všechno být jinak. Tématem se podrobněji zabývá naše aktualita.

Na Topolánkovi se ještě před hlasováním galantně svezl primátor Bém. Prohlásil, že kauza poslance Wolfa je dalším důkazem perverzity života neschopných vlád postavených na přeběhlících, a mluvil o tom, že vláda odložením hlasování o radaru porušila rozhodnutí kongresu ODS podmínit schválením radaru schválení lisabonské smlouvy. Tomu nerozumím, lisabonská smlouva ještě vůbec neprošla Senátem. Proces její ratifikace není ukončen. (Sám za sebe považuji takové podmiňování za nesmyslné a neslušné, je to totéž, co dělá ČSSD a co na ní ODS právem kritizovala). Alexandr Mitrofanov píše ve svém komentáři v dnešním Právu o „neuvěřitelně arogantní vládě“. Jedním z největších úspěchů Paroubka bylo, že se mu podařilo přesvědčit média i veřejnost, že arogantní není on, ale i (nebo jen) Topolánek. Přitom Topolánka s chutí provokoval, a když se Topolánek ohradil (často dost humpolácky), začal kvičet něco o nenávisti. Je to poněkud primitivní, ale jak se zdá, funguje to.

K pozoruhodnému závěru dospěla mezinárodní komise pro vyšetření příčin loňské války v Gruzii, zřízená prý loni na podzim na žádost Evropské unie (protože pod článkem je podepsaná šifra mcm, moc by mne zajímalo, bylo-li to s tou žádostí tak jednoduché). Závěr je to pozoruhodný: agrese spočívala v tom, že se Gruzie pokusila znovu získat dvě své vlastní provincie, kde se vesele proháněly ruské jednotky. Nebyla snad taky agresorem předválečná ČSR, když poslala vojsko do Sudet, které Hitler posiloval zatím jen „duchovně“ (nebo se aspoň tvářil, že je posiluje jen duchovně).

Jinak se Právo článkem Petera Weisse zapojilo do slovenské prezidentské kampaně tím, že podporuje dosavadního prezidenta Gašparoviče proti jeho konkurentce Radičové. Proč? Češi na Slovensku přece volit nemohou.

V MfD píše analytik Asociace pro mezinárodní otázky Václav Nekvapil, že se po 1. lednu nenaplnily obavy, že opozice bude ze všech kanonů pálit na vládu, nucenou trávit v letadle Praha-Bruselů více času než ve sněmovnách lavicích. Nějak jsem si té Paroubkovy ohleduplnosti nevšiml.

Lukáš Macek se tamtéž naváží do Lucie Bílé, kterou strká do jednoho pytle s Václavem Klausem a Viktorem Koženým. Proč? Paní Bílé je Klaus sympatický. Má na to právo. Je zpěvačka, ne politička. Útoky tohoto typu mi připadají poněkud sprosté.

Co bude s ODS, není v tuto chvíli úplně jasné. Jasné je jen, co si přeje místopředseda ČSSD Škromach: „Záleží to na panu prezidentovi… Ale já osobně počítám, že by měla následovat podobná situace jako v roce 1997, kdy se část ODS odštěpila od mateřské strany.“ Tedy stručně řečeno Sarajevo.

Čtvrtek 26. března: Shrnu teď to, co se odehrálo za poslední dva dny.

Pomalu vychází najevo, jak skutečně pád vlády probíhal. V této souvislosti musím přiznat, že jsem poslance Tlustého poněkud démonizoval. Raninec se (možná pod tlakem své základní organizace, která by ho např. při hrozícím vyloučení z ODS nepodpořila) odhodlal hlasovat pro vládu sám od sebe. Tlustý pak byl odkázán jen na Schwippela, který se podle vlastních slov rozhodl až poté, „když něco podobného ohlásily“ obou zelených „rebelek“. Vykládá to tím, že se nechtěl pouštět do marného zápasu. Dobře, dalo by se to formulovat i méně lichotivě.

Premiér ve středečním rozhovoru pro Právo (obsahově prakticky totožný rozhovor vyšel i v MfD a Lidových novinách) prohlásil, že se v žádném případě nechtěl nechat vydírat. To není docela pravda, vydírat se dal (např. donutil ministryni Filipiovou, aby jednala s poslancem Hovorkou o změnách zdravotní reformy), jen vysloveně provokační požadavky poslankyně Jakubkové, připravené tak, aby ne ně přistoupit nemohl, mu nezbylo než odmítnout. V předvečer hlasování o důvěře jednal s dvěma podnikateli, Soukupem (bývalý náměstek ministryně Kuchtové) a Cibulkou (za tlustého poradce na ministerstvu financí). Musel se jim pokorně omluvit za to, že je v minulosti kritizoval, schůzka však pád vlády neodvrátila). Podle Lidových novin nejprve Topolánek nabídl uznání Demokratické strany zelených jako parlamentní strany, Paroubek ovšem později trumfoval nabídkou, že zelené „rebelky“ dostanou možnost ovlivnit složení úřednické vlády. Z toho hlediska je možná dobré, že vláda padla, neměla už žádnou šanci. Pořádně stinná stránka věci je, že vznikla situace, která má spoustu řešení, bohužel všechna jsou špatná. Dobré řešení tato situace nemá. Topolánek ve zmíněném rozhovoru řekl, že 101 poslanců bez komunistů se pro podporu libovolné vlády nenajde. Je jen otázka, nenajde-li se 75 poslanců, kterým vláda s komunistickou tolerancí v zádech nebude vadit (Poslankyně Jakubková už dala v Právu najevo, že jí komunisté ve vládě nevadí). Řekl také, že ODS nepřipustí jinou vládu, než tu, kterou by sestavoval on. Ale kdo ví, jak bude vypadat ODS za měsíc!

Premiér se v rozhovoru vyjádřil taky k Marku Dalíkovi. „Marek Dalík nic neudělal, ta kauza Wolf je zcela umělá, vykonstruovaná. Můžu se zlobit na jeho neprofesionalitu, že se nechal natočit od nějakého šmejda, to je tak všechno.“ Premiér se mýlí, pan Dalík si o to, co se mu přihodilo, přímo řekl. Obracet se na novináře (a zejména na pracovníka média, které, jak se zdá, jemně preferuje protistranu) je harakiri, a Topolánek je zodpovědný – za neprofesionalitu, ovšem -, protože k tomu Dalíka vybídl. Vůbec role pana Dalíka v malérech, které postihly vládu, je nezanedbatelná: od hloupých řečí, které vedl před novináři těsně před jejím vznikem (nejdřív je – tj. ČSSD – budeme nějakou dobu tahat za nos, a pak je kopneme do prdele), až po tuto věc. Nedovedu si představit, jak by mohla delší dobu rozumně fungovat vláda ovlivňovaná takovouhle šedou eminencí. A zvláště tak vratká jako ta Topolánkova.

Je ovšem taky pravda, že média (hlavně MfD) sehrála při postupném propadu vlády významnou roli. Kauza Morava vypadá jako řízená provokace, na níž se tou či onou měrou podíleli reportér Novy, poslanec Tlustý a MfD. Někteří pánové z vedení MfD si zřejmě nevšimli, že už nesedí v PR agentuře. Taky jejich někdejší manipulace s policejními odposlechy byla té povahy, že zákaz jejich zveřejňování považuji za vynucený a nevyhnutelný.

Svržení vlády bylo provedeno takovým způsobem, že na ně jeho aktéři sotva mohou být pyšní. Čtyři „disidenti“ (Tlustý, Schwippel, Jakubková a Zubová) jednali bezprostředně před schůzí s předsedou ČSSD Paroubkem a jeho blízkými spolupracovníky. Je zjevné, že od toho, jakým způsobem získala kdysi Topolánkova vláda podporu poslanců Melčáka a Pohanky, se to nijak výrazně neliší. Podle průzkumu veřejného mínění, který udělala agentura Median, se taky svržení vlády právě v tuto dobu většině veřejnosti nezamlouvá (70%; o tom, že vláda neměla být svržena vůbec, je přesvědčeno 47%, svržení samo o sobě podporuje 43%). Ale lidé, a politici obzvlášť, rádi zapomínají. Premiérova představa, že vláda v demisi bude dál vládnout a možná bude méně potřebovat Sněmovnu, protože nebude předkládat zákony, o nichž ví, že neprojdou, dostává trhliny už teď. Opozice se zjevně chystá na to, že postaví vládě pomocí zákonů, které ve Sněmovně pohodlně prosadí, velmi těsné mantinely. Už teď hodlá zrušit zdravotní poplatky, zakázat zákonem privatizaci ruzyňského letiště a prosadit zákonem svá populistická „protikrizová“ opatření, a má velkou šanci uspět). Vláda bude pak muset provádět v podstatě to, co je proti jejím záměrům a v zájmu opozice. A opozice ji pak bude kritizovat za to, že to při provádění kazí a sabotuje.

Rovněž spekulace o tom, že svržení vlády nepoznamená české předsednictví v EU, jsou poněkud předčasné. V každém případě socialistická frakce v europarlamentě zjevně podporuje Paroubka a její předseda Martin Schulz se už do Topolánka mocně obul. A Topolánek dostal od Barrosa striktní rozkaz přijmout Lisabonskou smlouvu, ačkoliv je zjevné, že ji v této situaci není schopen prosadit.

Šéfredaktor MfD Čásenský píše, že „zejména Bursíkova silová řešení stranických problémů byla tím, co vládu zahubilo“. To je podobná v podstatě propagandistická teze jako že Topolánek je největší hulvát na české politické scéně. Jestli něco vládu zahubilo, tak to byla neschopnost Strany zelených udržet se pohromadě (na tomto stavu má Bursík taky svůj podíl, ale nikoli silovými řešeními, nýbrž nedostatkem síly). Nezbylo mu nic jiného než své „rebely“ ze strany vyhodit, potvrdil tím jen skutečný stav věcí.

Vyslovená radost zavládla v Moskvě. Ruští politici se domnívají, že tím je americký radar v podstatě pohřben. Bohužel mají pravdu. A předpokládají, že příští česká vládní garnitura bude k Moskvě podstatně vstřícněji. V čemž mají pravdu také,

Výkonná rada ODS se rozhodla doporučit vyloučení Schwippela a Tlustého ze strany. Místní organizaci v Zadní Třebáni, kam Schwippel patří, ovšem předsedá jeho matka (v českých politických stranách jsou zjevně, pokud jde o členskou základnu, neuvěřitelné poměry, související s tím, že ta členská základna je s výjimkou komunistů a lidovců tak malá, že tam ani normální poměry panovat nemohou; pak je např. představitelné, aby jádro organizace tvořil rodinný klan, nebo aby se ve velkém před sjezdy nakupovaly černé duše, které pak mohou podstatně ovlivnit situaci). Ta odmítla svého syna vyloučit a dokonce prohlásila, že pokud by Tlustého vyloučili v Rakovníku (budou o tom jednat), nabídne mu členství u sebe. Výkonná rada má pak už jen možnost celou místní organizaci rozehnat.

Podle CVVM má pro volby do Europarlamentu vyšší preference ODS (31) než ČSSD (29). Dále by uspěli ještě komunisté s 12,5%, zelení s 6,5 a lidovci s 5. Podle agentury to potvrzuje známou věc, že potenciální voliči ČSSD se pro eurovolby hůře mobilizují, než voliči ODS. Spíš bych si to vysvětloval tím, že se voliči přiklánějí k ODS jako k nejsilnější straně vlády, která v době, kdy se dělal průzkum, už mlela z posledního. Paroubkovská silová politika (to je velmi slušné označení) se líbila, dokud byla ČSSD v opozici. Navíc vítězství ODS v eurovolbách bude vítězstvím Zahradilovým, a tedy Pyrrhovým.

To, jak se opozice chová teď, trochu připomíná převrat. Ve sněmovně se ministr Langer nechal vyprovokovat dr. Rathem, schůzi řídil místopředseda Zaorálek. Ten Langra napomenul (k tomu měl právo), nicméně udělal to neslýchaně hrubým způsobem. Langer se nechal vyprovokovat ještě víc, ale poukázal právem na to, že stejně jako on si počíná i dr. Rath. Zaorálek mu pak vypnul mikrofon. Svůj postup zdůvodnil dodatečně tím, že opozice má prý právo na silnější výrazy a navíc dr. Rath použil stejná slova, jaká často používá premiér Topolánek. To je naprosto skandální argumentace (když je jeden údajně sprostý, smějí být sprostí všichni, ovšem jen za předpokladu, že jsou opozice) a napovídá, na co všechno se můžeme v budoucnu – a nejen v Poslanecké sněmovně – těšit. V této situaci prezident ujišťuje, že zvrat polistopadového vývoje nehrozí. To je pozoruhodné, položil si otázku, zda hrozí zvrat polistopadového vývoje, a pak na ni odpověděl. Proč asi si ji položil? Jinak mi to připomíná ujišťování jeho nepřímého předchůdce Svobody a dalších po 21. srpnu 1968, že obrodný proces bude pokračovat. Ostatně zaplať Pán Bůh za tenhle obrodný proces, trval celých dvacet let, co bychom chtěli víc.

Z Hradu se proslýchá, že Klaus chce jmenovat premiérem jen toho, kdo mu přinese 101 poslaneckých podpisů (to je podmínka jako z pohádky o dvanácti měsíčkách) a že preferuje dohodu ČSSD a ODS. K tomu by se ovšem musela ODS změnit k obrazu jeho. O což mu nepochybně ve všem, co v poslední době dělá, jde.

Poslankyně Jakubková Právu řekla: „u obou jednání, s panem Topolánkem i s panem Paroubkem, jsem říkala, že jsme ve strašlivé situaci, do které jsme se dostaly ne vlastní vinou. Ať jsme pro důvěru nebo proti důvěře, vždycky bude podezření, co za to máme“. Milé děvče, všimněte si toho, že v této strašlivé situaci není ani poslanec koalice, hlasující v zásadní věci (důvěra vládě) loajálně s koalicí, ani poslanec opozice, hlasující v téže věci loajálně s opozicí. Zato v téhle strašlivé pozici byli poslanci Melčák a Pohanka, když dali důvěru Topolánkově vládě. Ale neztrácejte naději, hlavní je si to nějak umět zdůvodnit, a to, jak vás odhaduji, určitě dokážete.

Poslanec Hovorka, který se nakonec poté, co mu Topolánek nasliboval hory, doly, strašlivé situaci vyhnul, je udiven, že ministryně Filipiová dál připravuje zdravotní zákony, jako by se nechumelilo. Panu poslanci nějak nedošlo, že hlasováním o nedůvěře jeho hvězdná hodina pominula. Ministři připravují zákony, problém je v tom, že sociální demokraté si nově získanou většinou prosadí zákony vlastní.

Paroubek ostatně dělá politiku po technické stránce velmi podobnou té, kterou dělá Moskva. Ta teď hodlá požádat mezinárodní justici, aby stíhala gruzínské vedení za genocidu v Gruzínsko-ruské válce. Je jen otázka, jakým způsobem svrhne stávající světovládu a nastolí vlastní.

Premiér Topolánek bezprostředně po pádu vlády kritizoval v europarlamentu ve Štrasburku protikrizová opatření prezidenta Obamy jako „cestu do pekel“. Opatření jsou nepochybně problematická a v Evropě se nesetkala s nadšeným souhlasem, je ale otázka, zda si Topolánek k tak tvrdé kritice zvolil vhodnou chvíli. Vicepremiér Vondra se pak pokoušel formulaci o cestě do pekel zapřít, ale shodil se (byla na záznamu). Vicepremiér Vondra je – přesněji řečeno byl - jedním z neštěstí této vlády. ČT dnes v hlavním zpravodajském programu zlomyslně informovala o tom, jak hned na české ambasádě ve Washingtonu zvonily telefony (z amerického ministerstva zahraničí). No a co. Nikdo není povinen jednat tak, aby nezvonily telefony z amerického ministerstva. Navíc věcně má Topolánek pravdu.

Pátek 27. března: Václav Klaus, jak už bylo z jeho okolí naznačeno, prohlásil poté, co premiér Topolánek podal demisi, že pověří sestavením vlády kohokoli (tedy i Topolánka), ovšem pokud přinese 101 poslaneckých podpisů. Podpoří jen takovou vládu, která bude založena na politické dohodě, a nikoli na přeběhlictví, které veřejnost odmítá. Je hezké, že se pan prezident na stará kolena dopracoval tak zásadního postoje, jako premiérovi mu kdysi poslanci Wagner a Teplík byli docela dobří. Taky pozapomněl, že těch sto jedna podepsaných bude třeba proklepnout, neskrývá-li se mezi nimi nějaký přeběhlík, a definice bude složitá: jak je to např. se čtveřicí Tlustý, Schwippel, Zubová, Jakubková? Kdyby o tom bylo referendum, já bych hlasoval ano. Samozřejmě, pánové Tlustý a Schwippel nepřeběhli k Paroubkovi, ale na Hrad, a obě dámy se sice už pohybují v silovém poli ČSSD, ale z morálního hlediska je pro ně důležité, že zůstaly zelené. Kromě toho se Klaus zapomněl zmínit o tom, zda se tentokrát smějí podepisovat i komunisté, a podle LN údajně poté, co mu po tiskovce novinář položil tuto otázku, s divokými posunky odkvapil. Jinak podle prezidenta nepřipadá v úvahu, že by tato vláda zůstala ve funkci až do konce českého předsednictví. Topolánek to vzal za lepší konec, vysvětlil si to tak, že si pan prezident přeje co nejrychlejší volby.

Jiří Paroubek ovšem podpisy sbírat nehodlá, je pro úřednickou vládu. Jsou na tom s Klausem domluveni? Klaus přece nepochybně ví, že sto jednička je velmi nepravděpodobná. Jednoho upřímného zastánce ovšem prezident má: je to předseda KSČM Filip. S prezidentovým postupem souhlasí a Topolánkova obvinění na adresu prezidenta označil za nekulturní. Od pana Filipa to sedí, to je ten správný arbiter elegantiae, pokud jde o kulturnost.

Zjevně vzhledem k nejasnému postavení vlády bude na summitu EU – Rusko koncem května v Chabarovsku české předsednictví zastupovat prezident Klaus. Oznámil to zdroj nad jiné povolaný, totiž ruská agentura RIA Novosti. Po té spoustě zlomyslných, drzých a blbých řečí, co na českou adresu po pádu vlády a po Topolánkově vystoupení ve Štrasburku zazněly na půdě EU, to bruselským papalášům docela přeju. Poznají, čemu se říká neřiditelná střela. Možná, že pan prezident navrhne a odsouhlasí sloučení EU a SNS.

Výkonná rada ODS mj. vytkla prezidentovi, že ze sto jedničky nevyloučil komunisty, a usnesla se, že žádný člen ODS s výjimkou předsedy nemá mandát přijmout pověření k sestavení vlády. Jednání bylo prý bouřlivé, Topolánkovi vyčítali, že včas neřešil potíže s rebely (to se dá říci vždycky) a ozvaly se obavy ohledně rozštěpení ODS. Vypadá to, že rozštěpení se ODS nevyhne. Otázka je jen, zda se odštípne jen menší část, věrná Klausovi, nebo zda se strana roztrhne tak, že ji to zničí.

Václav Havel věří, že prezident pověří sestavením vlády znovu Topolánka. To je jakýsi náznak podpory, naštěstí velmi mírný, protože Havlova intenzivní podpora je jako polibek Rusalky, přináší obšťastněnému rychlou politickou smrt.

Podle Práva prý Klaus nabízel roli vyjednavače o nové vládě ministru Gandalovičovi. Je to pravděpodobné, Bém se znemožnil už na kongresu ODS a taky ostrou kritikou Topolánka bezprostředně po pádu vlády. Gandalovič na dotazy novinářů odpověděl odkazem na usnesení výkonné rady ODS. Zatím tedy na nabídku nereflektuje.

Poslanecká komise pro vyrovnání s církvemi doporučila PS odmítnout vládní návrh zákona, týkající se této záležitosti. Rozhodl hlas poslance Tlustého. Je to nepochybně taky důsledek pádu vlády, nicméně to, že vyrovnání je zabité, bylo jasné už dávno. Rovněž s pádem vlády souvisí ustavení poslanecké komise, která bude zkoumat nezávislost práce české justice. Zákon navrhli komunisté, k takové úloze zvlášť povolaní. Hlasovala pro něj (kromě komunistů, ČSSD a nezařazených poslanců) i převážná část přítomných poslanců ODS, jeden lidovec a jeden zelený, celkem 118. vypadá to jako signál počínajícího chaosu.

Pozoruhodné je, že zatímco čím dál tím víc státních zástupců se vyslovuje pro odvolání dr. Vesecké, soudcovská unie zrozpačitěla. Její republiková rada nepodpořila výzvu Unie státních zástupců a usnesla se pouze na tom, že problém justice není personální, ale systémový. To zní poněkud alibisticky, navíc kulisu pro svržení vlády už předchozí postoj unie vytvořil. Teď už je pozdě couvat.

Gazeta Wyborcza o české vládní krizi napsala: „Volba o nedůvěře vládě je důkazem extrémní nezodpovědnosti českých politiků. Elity zpravidla během předsednictví rezignují na politické zúčtování.“ České elity na zúčtování rezignují jen málokdy (pro spravedlnost je třeba dodat že tentokrát účtoval předseda ČSSD Paroubek za přispění prezidenta a jeho věrných).

Jiří Paroubek pohrozil Topolánkovi, že pokud bude pokračovat v podobných výrocích, jako byl ten na adresu prezidenta Obamy, nenechá ho vládnout v demisi. Jak to chce udělat? Nemá k tomu žádný ústavní nástroj. Chce snad provést puč?

Německá spolková kancléřka Merkelová prohlásila, že by se představitelé EU a Ruska měli scházet k pravidelným konzultacím ve věcech obrany. Prý už dvacet let nejsou protivníky a „studená válka je definitivně za námi“. Kde bere ten optimismus? Studená válka už zase probíhá, ovšem „sametová“ studená válka s lidskou tváří. A Rusové budou bodovat až do té chvíle, než se jim podaří nechtě Obamu přesvědčit, že jenom po dobrém to s nimi dost dobře nejde.

Prezident Klaus získal nového poradce. Pracuje zadarmo a je dost vlivný, jmenuje se Čásenský a na vedlejšák dělá ještě šéfredaktora MfD. Jeho nejnovější rada se týká vládní krize a zní: předčasné volby v září nebo v říjnu a do té doby menšinová vláda ODS tolerovaná ČSSD. Ještě by byli zapotřebí čtyři silní muži, kteří budou po dobu té tolerance držet předsedu Paroubka a pravidelně mu aplikovat mohutné dávky sedativ. Tím se možná stane toleranceschopným.

Nerozumím v MfD komentáři Martina Komárka. Podává velmi přesný popis situace, až na poslední dva odstavců. Ty se týkají prezidentovy státnické moudrosti, kterou zbytek článku přesvědčivě problematizuje a kterým přece nemůže věřit ani jeho autor.

A do třetice MfD. Antonio Missiroli, ředitel Centra pro evropskou politiku, kritizuje Česko a hlavně Topolánka za přístup k hospodářské krizi a mj. tvrdí, že Lisabonská smlouva má zjevnou podporu v českém Senátě. Jak na to přišel? Nevadí mi, že o tom nic neví. Vadí mi, že o tom přesto žvaní.

Premiéra Topolánka prý zlobí, že nás cpou do jednoho pytle s Maďarskem. Vadí to všeobecně a nejen pokud jde o hospodářství. K tomuto podivuhodnému fenoménu se ještě vrátíme.

Sobota 28. března: z malého odstupu začínají být kontury toho, co se u nás na počátku týdne semlelo, trochu jasnější. Zdá se, že jako spiknutí to bylo buď nedotažené, nebo odfláknuté. Anebo, že moment spiknutí byl dílčí, i když důležitou součástí mely, která se iniciátorům poněkud vymkla z rukou. Výsledný dojem je parodie na „sarajevský atentát“, s níž si účastníci nějak nevědí rady.

Premiér Topolánek poskytuje rozhovory. V Právu naznačil, že mu víc záleží na brzkých předčasných volbách než na tom, aby si teď udržel funkci premiéra. To by bylo v pořádku, pokud je v lidských silách zařídit, aby u nás vznikla politicky neutrální dočasná vláda. Jinak by hrozila realizace původní Paroubkovy představy, že si poraženého premiéra bude tři měsíce vodit na řetězu jako cvičeného medvěda, a to by bylo pro ODS smrtící. Anebo by se prosadila prezidentova iniciativa, která by mohla být krajně nepříjemná pro Topolánka i pro Paroubka. V Právu premiér zformuloval to, co považuje za hlavní přednost své politiky: „Je to určité dilema každé politické strany, jak dalece chce být programově, ideově rigidní a oslovovat roduvěrné a jak dalece chce oslovit širší veřejnost. To je zásadní spor, který dělí můj a prezidentův pohled na svět.“ Klaus, jako by to chtěl dokumentovat, prohlásil v MfD Topolánka za kacíře: „Můj pohled na svět je diametrálně odlišný od jeho, on se se základními idejemi ODS nikdy neztotožnil a pouze se to v poslední době projevilo“ (tj. dlouho předstíral, že je v souladu a jeho nevěra vyšla najevo až nyní, to zní jako prokurátorova řeč ve stalinském procesu). Formulace mi nápadně připomíná tu, co mi napsali do kádrového posudku v roce 1974 v hostivickém komunále. Zněla: „Jeho názory se neshodují s naším socialistickým zřízením.“ V Právu se Topolánek taky nenechal vyprovokovat k obtížně doložitelným útokům na své protivníky, jako v Lidových novinách (cílem rozhovoru v LN bylo zjevně udělat z Topolánka paranoidního blba a zastřít zcela zjevný podíl Václava Klause na nepříliš povedeném Sarajevu II. - první se ostatně taky nepovedlo). V MfD byl Topolánek zdrženlivější, to, co tam říká o Klausově dlouhodobé nepřízni se dá vysledovat, a že Bém „stál na straně těch, kteří si přáli pád vlády“ je taky zjevné. Bohužel, distance od klausismu má jakési vady, Topolánek např. Klausovi vytýká, že „komunikuje s těmi, kteří nenávidějí kapitalismus“. Tady mluví hlasem svého bývalého guru.

Prezident Klaus mezitím přijal na Hradě Paroubka a poté Čunka. Podle prezidenta hledali obrysy řešení, k nimž patří částečná restrukturalizace vlády, zajištění souhlasu Sněmovny pro takto upravenou vládu a dohoda o termínu předčasných voleb. Prezident zjevně přistoupil na to, že by Topolánkova vláda mohla s úpravami nikoli kosmetickými do konce předsednictví EU přežít, a taky na předčasné volby (o těch zatím nehovořil). Zdá se, že představy, s nimiž do hry vstupoval, byly nabourány. Večer se pak sešel Topolánek s Paroubkem. Podle Topolánkových slov se schůzka uskutečnila z jeho iniciativy, Paroubek na ni ihned přistoupil. Vypadá to, že prezidentovi se podařilo obratným manévrováním Paroubka přesvědčit, že chce situace využít ke svým cílům a na jeho účet, a dospěl k závěru, že mu nezbývá, než se s Topolánkem dohodnout. (Nepochybně k tomu přispěly i zvěsti, že Klaus hodlá jmenovat premiérem Miloše Zemana. Mohl by, může jmenovat premiérem kohokoli a pak ho v demisi nechat vládnout jak dlouho chce. A to musí být pro Paroubka zlý sen). Podle vlastního vyjádření žádal Paroubek na noční schůzce s premiérem hlavu ministra Langera a nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, na další změny ve vládě by byl ochoten zapomenout. Naznačil možnost dohodnout se na společných protikrizových opatřeních. Předčasné volby by měly být v říjnu. K tomu Topolánek zatím nekývl, chce je dřív (stejnou představu mají komunisté). Podle odborníků je nejbližší možný termín polovina září. Na termínu předčasných voleb se musí ČSSD a ODS domluvit, bude to součást ústavního zákona.

Na Hluboké protestovali u příležitosti schůzky ministrů zahraničí EU mj. i čeští a rakouští odpůrci Temelína. Přišel je podpořit rakouský ministr zahraničí. To je vykutálené: iniciativa je všemožně podporovaná a živená z Rakouska a nechtě to takhle potvrdí rakouský ministr. Je to dost velká drzost.

Pondělí 30. března: ukazuje se (a dalo se to očekávat), že dohoda Klause s Paroubkem bude (případně už byla) jednodušší než dohoda Paroubka s Tpolánkem a Klause s Topolánkem. Klaus žádá dohodu mezi ODS a ČSSD zřejmě v řádu hodin. Jde nemilosrdně po krku Topolánkovi, chce mít ODS zase pro sebe. Proto tlačí na co nejrychlejší dohodu Paroubka s Topolánkem a ví, že ta dohoda je možná jen jako Topolánkova bezpodmínečná kapitulace před Paroubkem (tím by se zároveň v ODS odepsal a ODS by se pro Klause stala snadnou kořistí). Paroubek jde nemilosrdně po krku Topolánkovi, protože on (ne Klaus) je držitelem výkonné moci a v čele ODS Paroubkovým hlavním politickým soupeřem. Pokud se mu podaří Topolánka politicky vyřídit, oslabí tak ODS (a na oslabení ODS, byť nechtě, pracuje i Klaus). Dává najevo, že se vlády vzniklé z Klausovy iniciativy nebojí. Je právem přesvědčen, že Klaus s oslabenou ODS nebude pro něj žádným významným politickým protivníkem (podobně, jako nebyl Havel s malými stranami soupeř pro Klause ani pro Zemana). O čem je přesvědčen Klaus, těžko říci, nejspíš o vlastních kvalitách, díky nimž všechno zvládne. Jenže sebedůvěra sama o sobě nestačí. Shoda a tichá dohoda mezi Klausem a Paroubkem je pravděpodobná, mají společný zájem, zničit Topolánka. Proto Klaus trochu couvl (Topolánkova vláda v demisi během českého předsednictví je možná), nahlédl, že Topolánek, kterého drží Paroubek pevně pod krkem, se nemůže než znemožnit. Přiznávám se, že v této trojici sympatizuji s Topolánkem. Nejen proto, že je sám proti dvěma rabiátům, ale taky proto, že jen u něho jsem schopen najít poctivé úmysly (a ovšem taky spoustu politických bot a nekorektních kroků, nikdo není dokonalý). Nejsem nestranný. Ani mne to nenapadne. Nikdy jsem nechtěl být nestranný. Je třeba stranit tomu relativně lepšímu před relativně či absolutně horším. Což platí dvojnásob v tak vypjatých situacích, jako je tak dnešní. Kdekdo se tváří, že to nechápe, ale tyhle události jsou pro ČR osudové.

Způsoby Jiřího Paroubka jsou otřesné. V nedělní televizní debatě Topolánek hovořil o termínu voleb: my navrhujeme září, ČSSD říjen, je třeba najít kompromis. Paroubek odpověděl: my jsme původně (před říjnem) chtěli listopad, takže říjen už je kompromis. Svérázné pojetí kompromisu! Když mu Topolánek nebo moderátor připomněli, že komunisté rovněž preferují září, dal najevo, že s nimi se snadno dohodne (vysvětlí jim to).

Topolánek dal v nedělní debatě na ČT najevo, že netrvá na tom, aby v každém případě stál v čele přechodné vlády. Je opravdu otázka, zda je to nutné. Pro Topolánka je důležité, aby se ODS úplně nerozložila nebo aby se nedej Bože dostala do rukou Klausovi. V obou případech by došlo ke zvláštní proměně českého politického systému směrem k „řízené demokracii“.

Ivan Vilček informuje v Právu o letácích, jimiž údajně prezidentská kandidátka Radičová nabízí Maďarům na Slovensku autonomii. Akce silně připomíná PR služby, které kdysi poskytoval Jaroslav Hašek ve volbách zároveň sociálním demokratům a národním sociálům (strany šly tvrdě proti sobě). Na jednom antiplakátě vyrobeném ve službách ČSSD byl bratr Klofáč v anarchistickém širáku s bombou v ruce, a pod tím text „zvolte mne, a vyhodím celé Vinohrady do povětří“. Antikampaň proti Radičové však nemá tento humorný rozměr. Navíc letáky jsou, jak informovaly jiné listy, v maďarštině a obsahují hrůzostrašné gramatické chyby, což vypovídá o tom, kdo asi je má na svědomí. To ovšem pan Vilček nezmínil.

Jiří Paroubek baví čtenáře dnešní MfD báchorkami. O čtveřici původně koaličních poslanců, která se rozhodla vládu shodit, prohlásil: „Oni se rozhodli sami, je to věc jejich svědomí. Tady nehrála roli žádná politická korupce jako v případě Melčáka, Pohanky či Wolfa (poslanečtí odpadlíci z ČSSD). Rozhodli se sami, neměli slíbené žádné hmotné nebo jiné výhody ze strany ČSSD.“ Aniž bych jakkoli spekuloval (nebylo by to dvakrát obtížné na základě toho, co prosáklo do tisku), troufnu si tvrdit, že mezi případy Mečláka a Wolfa a těchto lidí není žádný rozdíl. I Melčák a Wolf se jistě rozhodli sami, nikdo jim nic jiného neprokázal. Pozoruhodné je taky to, jak zdůvodňuje svůj požadavek na odchod ministra Langera: „Člověk, který je schopen před volbami zase způsobit nějakou Kubiceho zprávu, by odejít měl.“ Tady mi něco neštymuje. Když Langer „způsobil“ Kubiceho zprávu, nebyl ministrem (tím byl Bublan), ale poslancem. A poslancem zůstane, i když bude muset z vlády odejít. Nebezpečí nějaké nové „Kubiceho zprávy“ se tím tedy nevylučuje. Ke způsobu, jak si pan Paroubek představuje své budoucí vládnutí, se ještě vrátíme, zaslouží si totiž naše nejvyšší ocenění. Jiří Paroubek taky vládu svrhl podle průzkumu veřejného mínění (pověrčiví nevzdělanci se v takovém případě obracejí na kartářku, Paroubek je ovšem ekonom). Tématu „Paroubek a průzkumy“ se týká naše dnešní glosa.

V rozhovoru pro MfD si izraelského prezidenta Perese podává Teodor Marjanovič. Uvádím pro ilustraci jednotlivé otázky: „Palestinci argumentují, že válku začíná ten, kdo okupuje. * Když je to tak jasné, proč se ve světě netěšíte větší podpoře? * Co vy sám - nenávidíte Araby? * Nikdy v životě jste vůči nim necítil nenávist? Ani v dobách, kdy jste sám bojoval se zbraní v ruce? * Vidím tady na policích ve vaší pracovně spoustu knih. Jsou mezi nimi arabští autoři? * Vzpomenete si na nějaké jeho verše? (Tj. jednoho z těch autorů, bd) * Ale co když někdo říká, že se válka v dnešní době prostě už nenosí? * Představte si, že jsem íránský novinář a sedím teď tady před vámi. Jak byste mě přesvědčil, že se moje země nemá pokoušet vyrobit atomovou bombu?“ Nemohu si pomoci, připadá mi to hnusné.

Úterý 31. března: včera proběhlo dvojí jednání mezi vládou a ČSSD. „Ekonomická“ skupina (Kalousek, Říman, Nečas, Sobotka a Urban) se dohodla na tom, že propustí jak opoziční, tak vládní návrh na „protikrizový balíček“ do druhého čtení, ale o tom, co má být obsahem kompromisu, se zatím nedokázali dohodnout. Dnes večer ODS taky splnila svůj slib a v parlamentu umožnila, aby návrhy ČSSD prošly. Velmi mne zajímá, zda se ČSSD zachová ke svému třídnímu nepříteli v pátek obdobně. Výsledek politických jednání v Kramářově vile byl zjevně ještě skrovnější, o vládě spolu jednali separátně Topolánek a Paroubek, žádný z nich se po jejich skončení nevyjádřil. Jakýsi komentář poskytl jen předseda KDU-ČSKL Čunek („dohodli jsme se, že všechna řešení musí být rychlá, pokud chceme, aby demokratické parlamentní strany na ta řešení měly nějaký vliv“). K nějaké dohodě by mělo dojít už do středy, protože ve středu odjíždí Topolánek na summit G20 do Londýna (dočkáme se tentokrát „Londýnského atentátu“?). Paroubek se zjevně prezidentova zásahu do situace (jmenování premiéra dle vlastního uvážení) neobává, nepochybně ví, že to nanejvýš oslabí Topolánka a tedy ODS jako hlavního politického konkurenta sociálních demokratů. Dnes se prý (opět podle vyjádření Jiřího Čunka) dohodla koalice s ČSSD na rozdělení křesel v úřednické vládě, otevřena zůstává otázka, dokdy zůstane ve funkci vláda v demisi. Podle serveru aktuálně.cz nemá být v nové vládě premiérem Topolánek, půjde o vládu „odborníků“. Paroubek už iniciativně nadhodil některá jména možných premiérů, vyloučil Zemana a Švejnara (podle vlastních slov počítá, že se Švejnarem by u ODS nepochodil). A už prý není řeč o Langerově okamžitém odchodu z kabinetu (což může být signál, že Topolánek zatím nechce „držet pozice“ za každou cenu).

Zato předseda zelených Bursík, dosud loajální k Topolánkovi, začíná, jak se zdá, projevovat emancipační sklony: „Myslím si, že Mirek Topolánek jako člověk dokáže vládu dobře řídit, bezpochyby má kvality premiéra a projevil je, ale teď situace stojí jinak. Jde o to pokusit se najít a vyjednat shodu se soc. dem.“ Co to má znamenat? A co si od toho Bursík slibuje? Z celé vládní koalice on je v očích Kaluse a Paroubka tím nejodepsanějším. Pokud by se teď pokusil premiéra podtrhnout, bude to proradnost na tom nejnesprávnějším místě. Pro Bursíka už je pozdě.

Poslanec Tlustý pozastavil své členství v ODS. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou. Zabránil svému vyloučení (jeho domovská organizace je na něho rozezlená, požádali ho, aby v hlasování o nedůvěře vládu podržel, a dostal by tedy nejspíš kopačky), a zároveň si nechal otevřenou cestu k tomu, aby své členství znovu uvedl do chodu. I k tomu bude potřebovat souhlas domovské organizace, ale počítá, že to už se odehraje ve změněné situaci, poté, co se jeho strana vrátí k „modrým kořenům“, k nímž se taky počítá. Tlustý a Schwippel navíc údajně hodlají kandidovat do evropského parlamentu za hnutí (iniciativu, stranu) libertas.cz Vladimíra Železného. To je jakýsi náznak zaječích úmyslů, ovšem otvor, kterým chtějí uniknout z nehostinné české politické scény, je v tomto případě velmi, velmi úzký na to, aby měli naději se jím protáhnout do Štrasburku.

Senátor a herec Tomáš Töpfer pronesl závěrečná slova v kritizovaném videoklipu „Zrada“, který nechali pořídit v ODS. Videoklip je hystericky přehnaný a poté, co to vyšlo najevo a bylo ze všech stran potvrzeno, projevil pan senátor značnou odvahu a od klipu, v němž účinkuje, se zásadně distancoval. V té souvislosti prý prohlásil, že ODS kvůli klipu denně ztrácí tisíce voličů. To je podobně přehnaná blbina jako ten klip sám.

Od zítřka vstupuje v platnost novela trestního řádu, které se pateticky říká „náhubkový zákon“. Některá nová ustanovení mi připadají problematická, v žádném případě však ne zákaz policejních odposlechů. Reakce některých mediálních manažerů vzbuzuje podezření, že by snad novináři měli být v demokratickém státě nedotknutelní jako krávy v Indii. Nesmysl, nikdo není nedotknutelný. Nepotřebujeme žádnou mediokracii. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Na otázku, co očekává od pražského Obamova projevu, prohlásil ministr Schwarzenberg: „Že objasní, co si o spolupráci myslí jeho administrativa, jak ji bere vážně a co také od nás očekává, že uděláme pro svět, protože nemůžeme býti zahleděni sami do sebe a zabývat se svými evropskými miniproblémy.“ To je zvláštní: někdejší Schwarzenbergův šéf ve svých filipikách k nevděčnému národu tepal „čecháčky“, přikrčené mezi svými kopečky a postrádající širší evropský a světový rozhled, jímž disponoval on, filosof a věštec na Hradčanech. Teď už jsou, jak se zdá, problémem i „evropánci“, přikrčení mezi své kopečky (co jsou Alpy proti Himalájím) a postrádající širší rozhled. Evropa se nám scvrkla, kdežto svět se naopak nafoukl. V rozhovoru pro Lidové noviny říká ministr na okraj české vládní krize: „podali jsme o sobě zprávu nestabilní země, kde jsou pochybné politické mravy.“ Ta zpráva je docela autentická, konstatování platí už od listopadu 1989 (to, co bylo předtím, bylo tak špatné, že by bylo nekorektní s tím naši nynější situaci srovnávat).

V Lidových novinách píše Petr Zavadil mj. o zábavné kandidátce strany liberálové.cz do eurovoleb. Jde o mnohastupňovou, po domácku sestrojenou raketu, která by měla vynést kosmonauta (mgr. Milana Hamerského) do Štrasburku. Dovoluji si tipnout, že bude stejně úspěšná jako severokorejské balistické střely a skončí tak nanejvýš někde u Postoloprt.