Atentát na svobodu slova?

Zítra vstupuje v platnost novela trestního řádu, zakazující mj. zveřejňování policejních odposlechů v médiích. Děje se tak přes rozsáhlé protesty novinářů doma i v zahraničí.

Vyjadřuji se jen k věci odposlechů, protože v ní se zákonnou úpravou velmi vehementně souhlasím.

Policejní odposlech telefonních rozhovorů znamená velmi brutální průnik do soukromí jednotlivce. Děje se tak jen na základě podezření, které se buď potvrdí, nebo taky ne. Závažným se podezření stane, pokud je odposlech připuštěn jako důkaz v soudním řízení. V opačném případě je policie povinna za sebou pečlivě uklidit, protože právo občana na soukromí musí být chráněno.

Zveřejnění odposlechu, který nebyl uznán jako přípustný důkaz, je zásahem do práv odposlouchávaného.

Samozřejmě, mělo by stačit postihnout ty, kdo za úniky bezprostředně odpovídají. Jenže na únicích mají podle iniciátorů úpravy podíl hlavně advokáti, které je dopadnout a postihnout velmi svízelné. K ochraně soukromí občana to nestačí. Je tedy docela v pořádku, že nově hrozí postih i tomu, kdo takový odposlech (poté, co ho podloudně získá) zveřejní. Je to amorální špinavost, jakou nelze přehlížet.

Jistě práce policie a justice není zdaleka dokonalá. To ale souvisí se všeobecnou nedokonalostí demokracie. Má ale snad její nedokonalost – skutečnou či jen domnělou - nahrazovat mediální lynč? Představa „když už se ho, lumpa, nepodařilo usvědčit, třeba jen pro nedokonalost soudnictví, tak ho aspoň vyválíme v novinách“ je představou křováckou.

Tolerance zveřejňování odposlechů navíc svobodu ohrožuje: po ruské invazi pořídila StB řadu policejních odposlechů (jednalo se o politické záležitosti) a protože dotyčné (např. Václava Černého) za to, co říkali, nemohla zavřít, protáhla je aspoň bahnem komunistických médií. Není vyloučeno, že se tu v budoucnu objeví vláda, která bude mít chuť komunisty zrovna v tomhle tak trochu napodobit. I v rámci „řízené demokracie“ bude pak velmi dobré, když tu bude byť jen chabá zákonná zábrana takovému počínání.

Největší povyk se ozývá v MfD. Myslím, že to není náhoda. Z toho listu v poslední době dýchá snaha působit jako účastník politické hry, ne-li jako PR agentura. Před časem se podílela na mediálně-politické provokaci, na kterou naletěl poslanec Morava. A zveřejňování odposlechů z případu Krakatice vyústilo v nepovedenou kompromitaci ministra Langera, který má být nyní shodou okolností vyhozen z vlády.

Je správné, když je pod kontrolou policie i politika. Někdy je ale taky dobré zatnout tipec novinářské drzosti. Sám šéfredaktor MfD dnes píše: „Jistě, i novináři dělají chyby. A takovými chybami mohou popisovanou (a doplňme i odposlouchávanou, bd) osobu závažně poškodit.“ Proč by zrovna oni měli být v takovém případě vyvázáni ze zodpovědnosti?

Bohumil Doležal