ARCHIV

O sjednocování pravice

Sjednocování pravice je periodický jev, provázející či následující všechny pronikavé změny na české politické scéně. Chtěl bych se pokusit o exaktní popis zvláštního úkazu, podobného náhlým atmosférickým či geologickým změnám.

Pozoruhodné je, že symetrický proces, to jest sjednocování levice, v podstatě neprobíhá. Vysvětluji si to tím, že po levici není taková poptávka. Je ovšem též možné, že je na rozdíl od pravice sjednocená dostatečně.

Integrace pravice se rozjela záhy po listopadu 1989. Když se po explozi, která rozmetala Občanské fórum, zformovala ODS, poměrně mohutná planeta českého politického systému, zbyla v politickém vzduchoprázdnu spousta odštěpků. Ty větší či vyčůranější se buď jako ODA staly satelitem ODS, nebo jako KDS shořely z větší části v její husté atmosféře, přičemž to, co dopadlo na povrch, se zhmotnilo v ministerském landroveru pana Pilipa. Ty menší, které nedisponovaly žádnou politickou gravitací, byly strženy do nekončícího cyklu integrace.

Sleduji proces slučování pravice se zájmem už dvanáct let, zpočátku jsem se ho činně účastnil, takže mám i jisté praktické zkušenosti. Na základě toho všeho jsem dospěl k určitým závěrům, pokud jde o mechaniku nekonečně malých politických těles. Platí zde docela jiná pravidla než v našem banálním makrosvětě. Dají se shrnout do dvou základních zákonů:

Zákon první: integrací šesti malých pravicových subjektů vzniká sedmý, ještě menší.

Zákon druhý: výsledkem integrace šesti pravicových politických stran je sedm pravicových politických stran.

Oba zákony se občas uplatňují v dialektické jednotě: sloučením šesti pidistran vznikne sedmá, přičemž těch šest sloučených existuje i nadále samostatně. Tím se snad dá vysvětlit zdánlivě nelogický úkaz, že ačkoli pravicové strany houfně zanikají, je jich čím dál tím více. Jejich životnost je obdivuhodná vzhledem k tomu, že většinou nemají žádné členy ani voliče a občas ani peníze. Zcela specifická situace nastává, když je do procesu integrace stržena pidistrana míněná původně jako legrace (příklad: Balbínova poetická strana). Najednou zjišťuje, že jí narostly politické ambice rozměrné jako parohy jelena dvanácteráka a nemůže už přestat existovat, ani kdyby chtěla: hmatatelný důkaz toho, že s politikou nejsou žerty.

V poslední době jsme svědky ojedinělého jevu: do procesu integrace se hodlá zapojit strana, která má voličskou podporu, vlastní ministry, poslance a další potentáty a dokonce i sympatie pana prezidenta. Tak jako nezdravé červené skvrny na tváři dobře živeného bonvivána signalizují bouřlivě se rozvíjející souchotiny, jsou integrační choutky takové strany hrozivým znamením pro všechny, co z ní až doposud politicky tyli: chcete-li zachránit ministerská a poslanecká křesla, případně další prebendy, ohlížejte se honem, kam přeskočit! Bárka, s níž jste svázali svou politickou kariéru, je již stržena sjednocovacím malströmem, v němž bude oholena o preference, členstvo i politický vliv a získá za to šanci podílet se spolu s Českou pravicí, Pravým blokem, Republikánskou stranou venkovského lidu a Evropskými demokraty na nikdy nekončícím smrtím tanci, v jehož průběhu se bude integrovat a zase dezintegrovat, nesmrtelná jako nešťastní Struldbrugové ze Swiftových Gulliverových cest.

Psáno pro české vysílání BBC, 26. července 2002