Co týden dal

Pondělí 1. prosince: Mirek Topolánek se domnívá, že se Klausovi nepodaří rozdělit ODS, může však potopit vládu, protože není vyloučeno, že kvůli sporu a vzniku nové strany vláda ztratí v parlamentu většinu. Vláda ovšem už většinu v parlamentu ztratila, to o co teď jde, je, zda se ODS rozkolem úplně nezničí a zda tu zbude pravostředá parlamentní politická strana, kterou by člověk mohl volit a které by nehrozil osud ODA, US-DEU, SNK ED nebo zelených.

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Exhejtman Bendl hrozí v případě přijetí Lisabonské smlouvy Benešovými dekrety (Benešovy dekrety se přitom jako strašidlo už dosti opotřebovaly, bylo by dobré si vymyslit nějaké nové bububu), podle Klausova tajemníka má Lisabonská smlouva v podstatě zrušit Českou republiku jako nezávislý samostatný stát. Aby udržel národoveckou polohu, měl by ještě dodat, že se staneme protektorátem SRN a kancléřka Merkelová jmenuje Topolánka říšským protektorem.

Topolánek získal nominaci na předsedu i v krajské organizaci ODS Vysočina. Exmístopředsedkyně Němcová prozradila, že „v tajné volbě volila většinou Topolánka“. Zajímalo by mne, jak se to dělá.

Lukáš Jelínek si dnes v Právu všiml, že Klaus a Topolánek nejsou úplně jedno a totéž (zdá se, že výsadek Pravdy a Lásky v Právu se s dvouletým zpožděním prokousává k tomuto poznání). K dokonalosti ovšem Topolánkovi chybí, že „paralelně straší Moskvou“ a opěvuje americký radar. Úplná identita s ČSSD tu asi nikdy nebude, to je třeba skousnout. Ale třeba to není přímo třídní nepřítel v paroubkovském (a klausovském) podání. Jiří Franěk zase přičítá Topolánkovi ke cti, že nejen Amerika, ale i Evropa je pro nás užitečná, protože, jak říká s lehkou ironií „s ní tak trochu sousedíme“. Těší mne ta sebereflexe: pan Franěk se považuje ze něco s Evropou pouze sousedícího.

Topolánek zatím v regionálních nominacích na předsednickou funkci nad svým konkurentem Bémem drtivě vede (podle těch, kteří znají poměry v ODS, to prý nemusí být rozhodující, protože nejdůležitější věci se upečou často až přímo na kongresu, ale jakýsi signál to přece jen je). Asi aby to vyvážila, přišla hradní Mladá fronta Dnes s originálním nápadem: zadala si u agentury Median průzkum ohledně toho, koho by si přál za předsedu ODS náš pracující lid (viz naše úvaha na téma lid v tomto čísle Událostí). Ukázalo se, že 36,4% je to jedno – to jsou zjevně realisté-nečlenové ODS, kteří mají správný dojem, že to není jejich problém. Jinak na tom Topolánek není dobře, protože ho přeskočili čtyři lidé, na prvním místě Pavel Bém. Nechat o tom, kdo má být předsedou ODS, spoluhlasovat i komunistické sympatizanty, je originální inovace.

Ke zveřejnění zápisu z jednání mezi Sarkozym a Topolánkem, jehož se týká naše dnešní glosa, uvádí MfD názory českých diplomatů, Zveřejněný zápis prý ukázal, jak tvrdě bude Praha konfrontována s citlivými tématy. Řekl bych, že daleko spíš ukázal, jací jsou čeští diplomati (někteří, samozřejmě, tj. ti, co to práskli) dobytek.

Jiří Paroubek tentokrát opustil polohu jadrného nadávání a proklínání (tuto specifiku předsedy ČSSD v dnešní MfD pěkně shrnul Jiří Kubík) a oddává se mystice a duchaření. Seznamuje čtenáře s tím, co by řekli k dnešní politické situaci zvěčnělí sociálně demokratičtí předáci Horák a Janýr. Je škoda, že zůstal jen u těchto dvou, ale snad je to jen začátek. Mne např. by zajímal názor Karla Marxe.

Úterý 2. prosince: Klaus si stěžuje, že ho Topolánek nechce pustit na kongres ODS. Je to zřejmě jakási dělostřelecká příprava na prezidentově kongresové entrée. Řekl bych, že tam přijde a udělá, co bude v jeho silách, aby Topolánka potopil.

Vlastimil Tlustý se dostal podle Práva „do podezření, že tajně vyjednával s Václavem Klausem“, neboť ho fotograf listu vyfotil při vstupu do úředních prostor Hradu. Řekl bych, že je to třeba považovat za velký úspěch pana Tlustého – totiž to, že byl podchycen až teď.

Vlivní představitelé ČSSD (např. místopřededové Škromach a Sobotka – jsou pro to, aby předsedu ČSSD nevolili všichni členové ČSSD, jak bylo usneseno na posledním sjezdu. Zdá se totiž, že bude jen jeden kandidát (hádejte, který) a vypadalo by to blbě. Přímá volba má prý být zachována jako jedna z možností (pro případ, že by někdy v budoucnu třeba bylo těch kandidátů víc).

Sněmovně se dnes podařilo schválit program schůze, takže poslanci mohou jednat. Opozice a trojice Tlustý, Schwippel a Raninec, která už zjevně intenzivně pracuje na pádu vlády, se pokusila schůzi zablokovat, ale tentokrát neuspěla. Pro hlasovalo 99 poslanců (včetně Zubové a Jakubkové, ty na pádu vlády nespolupracují, protože pak by byly předčasné volby a přišly by o mandáty), proti jen 94 (a tedy hlasy Zubové a Jakubkové vlastně nebyly nezbytně zapotřebí). Pro Topolánka je dobré, že nepůjde na kongres ODS poté, co utrpěl další potupnou porážku. Že dny vlády jsou sečteny, je málo sporné.

Všichni nově zvolení hejtmani jsou zajedno, že v krajských nemocnicích se nebudou platit registrační příspěvky. Každý má jinou představu o tom, jak to zařídit, a vypadá to, že většina nemá představu žádnou (jasno má pouze Papa Doc). Bude to nejspíš tak trochu legrace.

Ředitel CEP Mach zakládá novou stranu, ale ne tu, co byla ohlášena (Libertas), ale docela jinou. Vznikne zřejmě celá řada stran, jedna pravicovější než druhá, a to je dobře. Aspoň bude možno restartovat osvědčený program integrace pravice, o němž jsem v Událostech už před pár lety psal.

Pan Čermák v MfD navrhuje, aby se zahájil proces hledání nového lídra, který ODS údajně chybí, na platformě internetu. To je vynikající nápad, na internetových diskusích se pohybuje tolik úchylných cvoků, že by v tom byl čert, kdyby se nějaký vhodný lídr nenašel. V každém případě nabídka bude nepřeberná.

Středa 3. prosince: Především se musím omluvit za chybnou informaci ze včerejška: program mimořádné schůze PS byl schválen nejtěsnější možnou většinou (99 z 196 přítomných), 94 poslanců bylo proti, ale navíc se tři kverulanti z ODS zdrželi (což je z hlediska schválení programu schůze totéž). Přesto je pro Topolánka příznivé, že nejde do víkendového kongresu s tak potupnou porážkou a signálem naprosté bezmoci, jakými by byla neschopnost prosadit ve Sněmovně to, o čem se má jednat.

ČEZ si vymyslily pro odběratele elektřiny pozoruhodnou hru: pokud si „zafixují“ cenu elektrické energie, budou v roce 2010 platit stejně jako v roce 2009, i tenkrát, když cena bude pro ostatní vyšší. Pokud by ovšem cena byla pro ostatní nižší, oni zaplatí zase stejně, jako v roce 2009. V MfD to přirovnávají k ruletě, což není od věci. Tato technika hrátek se zákazníky mi připadá poněkud neslušná.

Podle místopředsedy ČSSD Sobotky by se vláda měla chovat jako menšinová, tj. jednat o důležitých otázkách s opozicí. Myslím, že nejlepší způsob chování se jako menšinová je demise. Má tu výhodu, že s Paroubkem a spol. není třeba se o ní dohadovat. Ostatně to, co by jim spadlo do klína, není nijak vábné. A pokud se Topolánek bude zuby nehty držet (vládní) moci, má za současné situace sotva jinou vyhlídku, než se víc a víc zamotávat do svého nezáviděníhodného postavení.

Oponenti Lisabonské smlouvy operují s tím, že její přijetí by mohlo „roztočit restituce majetku odsunutých Němců“. Pozoruhodné je na tom vlastně jen jedno: jak se kdysi dávno provedená sviňárna neustále vrací jako strašidlo těm, kteří si dodnes nedokázali přiznat její podstatu. Vsadím se, že ještě za sto let se budou Češi (pokud ještě nějací budou) strašit Benešovými dekrety (a zároveň si myslet, že byly docela OK). Je to směšné a hnusné zároveň.

Není prý zcela jasné, zda se prezident Klaus zúčastní kongresu ODS. Hrozně bych se divil, kdyby si odepřel takovou příležitost nakálet svému nenáviděnému nástupci na hlavu. Topolánek prohlásil poněkud sarkasticky: „Teď všichni čekáme na kongres ODS a na to, zda Václav Klaus bude, či nebude chtít vládnout místo této vlády.“ Klaus může na kongresu jen těžko získat celou ODS na svou stranu. Protože ale zároveň může jen velmi těžko ustoupit, nejspíš ji rozpoltí. Otázka je, jak velká část se za něho postaví. Protože tentokrát bojuje proti svému dítěti, „standardní politické straně“, bude to mít o hodně těžší než kdysi s Havlem a spol. Je to docela jiný druh protivníka.

Petr Havlík vysvětluje v MfD poněkud prostoduše smysl vytvoření pravé konzervativní strany. Strana by představovala druhý subjekt na pravici, spolupracovala by s Topolánkovou ODS (a přitom ji mocně držela pod krkem, zaujala by tedy tradiční místo lidovců) a vyvážila by existenci dvou stran (ČSSD a KSČM) na levici. To jen zvláštní aritmetika: když se ODS rozdělí na dva kusy, vyváží komunisty i se sociálními demokraty. A lidovci (a zelení) zjevně při pohledu na tu slávu zaniknou. Pozoruhodné jsou i otázky, které kladou Havlíkovi čtenáři Idnes, člověk se jen ztěží zbavuje intenzivního dojmu, že si je pan Havlík klade sám. Několikrát zazní Topolánkovo „hulvátství a arogance“. To je podivné: ne že by pan Topolánek vynikal jemným vychováním podle Gutha-Jarkovského, ale já mám s pojmy hulvátství a arogance spojeného především pana Paroubka a pak dlouho nikoho. Těmto lidem nejspíš Paroubek až tak nevadí. Není to pro ně problém.

Lidové noviny přinesly pozoruhodný článek Jana Urbana o politické prehistorii Klausova euroskeptického spojence Declana Ganleyho. Doporučuji k přečtení.

Tamtéž se Daniel Cohn-Bendit vyjadřuje k radarové základně v ČR: „Chci, aby si Česko uvědomilo, že bezpečnost v Evropě dávno není jen národní problém.“ Tohle docela dobře známe, a to od roku 1968. Tehdy se tomu říkalo Brežněvova doktrína.

A rovněž v LN opět popustil uzdu své programotvorné a ideové fantazii kandidát ne předsedu ODS Bém: „Smyslem a cílem politiky ODS je svobodný a bohatý občan, který platí nízké daně.“ Bodejť. Sotva bude cílem ODS (nebo jakékoli jiné strany) nesvobodný a chudý občan, který platí vysoké daně. Myšlenka pana Béma je až příliš správná.

Čtvrtek 4. prosince: Ministr Nečas překvapivě navrhl zvýšit platy zaměstnanců ve veřejném sektoru a vyčlenit za tím účelem ze státního rozpočtu navíc ještě 2,7 miliardy Kč. Ministr financí nijak rezolutně neprotestuje (sociální demokraté návrh zřejmě podpoří, ostatně jim nic jiného nezbývá). Poslanec ODS Doktor zase navrhuje snížit od prvního ledna roku 2010 sazbu daně z příjmu právnických osob z 21 na 15 procent. Ani tento návrh ministr Kalousek nijak rezolutně neodmítl. Snížení daní se týká volebního roku a odborníci ho vysvětlují taktickými ohledy. Nicméně - nejsou tyto záchvaty rozdávání jakýmisi smrtelnými křečemi vlády, která je tak slabá, že se už nedokáže bránit populistickým návrhům?

ODS si nechala vypracovat analýzu příčin své porážky v krajských a senátních volbách. Jeden z autorů analýzy, brněnský politolog Balík, se domnívá, že jednou z příčin neúspěchu byl odpor k politickému stylu a k aroganci určitých předních politiků ODS. Je pravda, že Mirek Topolánek nevyniká zrovna ukázkovou zdvořilostí (na jeho vystupování je něco vzdorovitě pubertálního, zejména v okamžicích, kdy má dojem, že ztrácí půdu pod nohama, a to je dost často), přesto je všeobecné přesvědčení o Topolánkovi jako o vrcholu arogance úspěchem opoziční proopagandy. Pokud se všeobecně mluví o aroganci, musí se na prvním místě hovořit o Paroubkovi a Rathovi, pak nebude dlouho nikdo, a pak teprve Topolánek. U opozice arogance, jak se zdá, až tolik nevadí, k opozici v české představě zřejmě arogance, sprostota a hulvátství tak nějak organicky patří (vzpomeňme jen Miroslava Sládka nebo Miloše Zemana). Rovněž říkat, že ODS ztratila étos, je poněkud pateticky přehnané: ODS nepotřebuje žádný étos, spíš schopnost říci civilně, srozumitelně a přesvědčivě, co chce dělat. To je ovšem těžké v situaci, kdy je v situaci, že nemůže dělat vlastně nic.

Pavel Bém žádá v rozhovoru pro Právo vytvoření menšinové vlády ODS, která bude vládnout s podporou napříč spektrem včetně ČSSD buď do řádných, nebo do předčasných voleb. Před pár dny kritizoval Topolánka, že se chce dohadovat s Paroubkem o jakési omezené toleranci pro vládu během českého předsednictví EU. Tomu člověku je úplně jedno, co řekne. Je to jedno i členům ODS?

Ministři zahraničí NATO včera vydali prohlášení o tom, že protiraketový štít považují za důležitý a přínosný pro ochranu spojenců USA v Evropě před balistickými střelami dlouhého doletu. V Právu to interpretují jako zopakování stanoviska z Bukurešti, ministr Schwarzenberg tom vidí krok kupředu. Stanovisko, jak se zdá, nepřesvědčilo ani ministra Lišku, který i nadále nehodlá radar podpořit, dokud nebude jasné, že systém budou řídit „v Bruselu a ne ve Washingtonu“. Vůbec si nedovedu představit, jak by za této situace (ČSSD je žulově jednotná) mohly smlouvy o radaru projít. Jejich neschválení bude nevratná katastrofa. Topolánkovi a Schwarzenbergovi asi nezbude, než je dát až na další k ledu.

Bémovi spojenci se podle toho, co píše v MfD Martin Komárek, bojí telefonovat, protože v ODS prý vládne atmosféra zastrašování. Pokud je ta výpověď o strachu telefonovat pravdivá, pak nechápu, jak chce pan Bém s týmem takových poserů Topolánka porazit.

Mladá fronta Dnes cituje velmi pěkný výrok Jana Vladislava o reformních komunistech obecně a Milanu Kunderovi zvlášť. Týká se neochoty těch lidí vzít na sebe vlastní minulost (u Kundery je to zvlášť nápadné). Chtěl bych jen upozornit, že ten tvrdý a podle mého názoru spravedlivý soud nijak bezprostředně nesouvisí s tolik diskutovaným případem Kunderova (údajného) udání.

Pátek 5. prosince: Václav Klaus se rozhodl, že pozvání na kongres ODS přijme, dalo se to čekat. Kromě toho prý oznámil esemeskou několika ministrům za ODS, že je (zjevně coby zrádné skunky) maže ze svého telefonního seznamu. Na novinářský dotaz k té věci prohlásil: „Já jsem šokován tím, jakou taktiku začali používat někteří členové ODS, ministři. Ukazují novinářům soukromé esemesky, to už je opravdu síla.“ Člověk by řekl, že síla je spíš, když veřejný činitel posílá jiným veřejným činitelům soukromé esemesky tohoto druhu, nestydí se k nim veřejně hlásit a navíc ještě očekává, že adresát se nepochlubí. Neslušný člověk by neměl kalkulovat s tím, že objektu jeho neslušnosti nezbývá než spořádaně sklapnout kufry. Jinak vymazání z telefonního seznamu v mobilu je od našeho prezidenta zřejmě tím, co byla ve středověku klatba (magická formule údajně zní: „mažu si vás z mobilu“, správně by mělo ještě následovat „prašivý pse“). V této souvislosti mi přišlo na mysl, že události už dlouho nikomu neudělily bobříka vyčůranosti.

Ministru Řebíčkovi podle toho, co řekl v rozhovoru pro Právo, vadí „extrémní zájem médií o akci, která je vlastně vnitřní záležitostí strany“ – tím má na mysli dnes zahájený kongres ODS. Bývá zvykem, že o sjezdech silných stran se v demokratické společnosti podrobně referuje a že lidi zajímá, co se tam děje, protože to tak či onak ovlivní i jejich život. Pan ministr si za těch devatenáct let, co uplynula od listopadu, ještě nezvykl na svobodu informací.

Jiří Paroubek by chtěl, aby při jeho odchodu z politiky lidé spíše plakali (reagoval tak na slova ministra Římana, který prohlásil, že mu nezáleží na tom, je-li populární). Předseda ČSSD ovšem může být klidný: budou plakat daleko dřív.

Vedoucí eStat.cz Kožušník se rovněž v Právu pozastavuje nad tím, že v evropské politice má hlas malých států jinou váhu než hlas států, jakými jsou Francie či Německo. To neplatí v evropské politice, ale v politice obecně, a je to úplně normální. Malý (člověk, stát) má dvě možnosti: buď zakalkulovat do svých úvah, přání a projektů svou malost, na níž není nic špatného a není to žádná ostuda, nebo se chovat jako pablb, navíc s rizikem, že se mu to velmi nevyplatí. Cituji z Karla Havlíčka (který ovšem nebyl žádný konzervativec): „Zapírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval; z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže.“

Ruský prezident Putin se v televizním vystoupení, kde reagoval na dotazy diváků, vyjádřil v tom smyslu, že má „částečně romantickou duši“. K částečnosti jeho romantismu zjevně patří i to, že se přihlásil ke svému návodu, jak naložit s gruzínským prezidentem: Putinův výrok, jak známo, zní: pověsit za koule. Šarmantní. Našemu prezidentovi naštěstí nic podobného nehrozí, jednak má Putina rád a jednak je nositelem nagrády Púškina, a ti se, jak aspoň doufám, za koule nevěšejí. Aspoň zatím ne.

Desátého listopadu jsem v této rubrice napsal: „MfD pokračuje rovněž v tažení na ochranu cti Milana Kundery, tentokrát za spolupráce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka. Pan Žáček dostal zjevně na vysoké politické úrovni masivní kartáč (od papalášů z ODS, kteří Ústav podpořili, protože si od něho slibovali, že bude demaskovat jejich sociálně demokratické protivníky a ne celebrity, které národ a jeho volení i nevolení představitelé milují) a distancuje se od svých podřízených, kteří k zveřejnění případu přispěli, i od jejich postupu. Považuji to za neseriozní a nekolegiální, v této štvanici je měl podržet nebo aspoň mlčet. V souvislosti s případem Kundera mluví o účelovém vytahování záležitosti. Ale účelové nebylo věc zveřejnit, účelové by bylo ji ututlat. Bude se v ÚSTRČR vyhazovat? Za totáče (přesněji řečeno v šedesátých letech minulého století) to takhle probíhalo. Nejdřív zásah politbyra, pak se vedení instituce podělalo, a nato „provinilci“ letěli.“ A vida, už je to tady, a poletí sám ředitel. Podle téže MfD se rada ÚSTRČR rozhodla vypsat na Žáčkovo místo konkurs (moc si tedy svým pokáním nepomohl). Do konkurzu se ovšem může přihlásit i on. Vytýkají mu mj., že „předčasně“ zveřejnil informace o udavačství spisovatele Milana Kundery. V tomto případě (a taky v jiných) prý pracoval na politickou objednávku. Na jakou politickou objednávku? Kdo to objednal? A proč? Politická objednávka přece naopak zněla případ co nejrychleji zamést pod koberec.

Dnes večer začal kongres ODS. Situace ve straně se týká naše dnešníglosa.

V rozhovoru pro Lidové noviny si Mirek Topolánek stěžuje na volební systém, který znemožňuje trochu funkčnější koalice. Myslím, že chyba není v systému, protože v příštích volbách, jak to vypadá, bude možno utvořit velmi funkční koalici i při jeho zachování. Jejím pilířem ovšem nebude ODS, ale ČSSD.

Během návštěvy delegace Evropského parlamentu u Václava Klause došlo ke skandálu. Zelený europoslanec Cohn-Bendit kladl prezidentovi provokativní otázky, načež Klaus požádal vedoucího delegace, předsedu EP Pötteringa, aby mu lidově řečeno zavřel hubu. Pötteringovi nezbylo než tuto originální žádost odmítnout a Klaus pak říkal něco v tom smyslu, že po listopadu 1989 takové jednání na Hradě nepamatuje. Prezidentova žádost Pötteringovi byla ovšem naopak něco, co se u nás nosilo naposled někdy před těmi devatenácti lety.

A nakonec malá poznámka, nemohu si ji odpustit: je mi líto, ale musím pana Luboše Palatu (viz sloupek v dnešních LN) upozornit, že maďarský ministerský předseda se nejmenuje Gyurcsányi, ale Gyurcsány a Bratislava se maďarsky nejmenuje Pozsonyi, ale Pozsony (pozsonyi znamená bratislavský).

Sobota 6. prosince (první část – kongres ODS): dnes budu mj. průběžně komentovat to, co se děje na kongresu ODS. Jsem přitom odkázán na to, co si přečtu na stránkách strany a na internetových serverech (nemám čas se potloukat na zasedání, ostatně by mne tam možná ani neopustili). Včerejší úvodní slovo předsedy Topolánka bylo spíše slavnostní než obsažné a mělo asi sloužit jako ideový úvod k podstatně zajímavější zprávě o činnosti. Předseda v ní zmínil potřebu změny a snažil se zformulovat, o co má jít. Zpráva není prosta klausovského doktrinářství (podporu ochrany životního prostředí a rozboje vzdělanosti Topolánek obhajuje tím, že je to úsilí typicky pravicové, proboha proč, stačí snad, že je to správné a potřebné). Potřeba zasáhnout „středové“ (zde rozuměj spíš normální) voliče, kteří nejsou posedlí „pravicovým“ ideologizováním, ale jde jim spíš o konkrétní věci, (v nichž se samozřejmě ideová orientace strany obráží) působí na první poslech sympaticky. Problém mám s Topolánkovým postojem k EU a Lisabonské smlouvě, Je pořád jaksi omluvný. Proč? EU se musí nějak integrovat, jinak nemá smysl. Federalizace je hudbou budoucnosti vzdálené, ale je hudbou budoucnosti. ČR jako malý stát nepotřebuje „suverenitu“ (pak bude snadněji k sežrání), ale spojence (i v rámci EU). Nabízí se jich celá řada, Topolánek zmínil explicitně Visegrád a baltské státy, nejsou to jediné možnosti. Je třeba především zabránit oslabení transatlantických vazeb a faktickému spojenectví Ruska s Německem. Předpoklady pro spojenectví Ruska s Německem u nás tvořili svou sprostou a indolentní politikou vůči Německu lidé typu Josefa Zieleniece, Alexandra Vondry a v první řadě Jana Zahradila. Německo je přitom dnes jen regionální mocnost a neusiluje ani náhodou o nějakou samostatnou velmocenskou a agresivní politiku. Naopak, až do Schrödera bylo mírumilovné, zdrženlivé a otevřené. Teprve kdyby se spojilo s Ruskem, skutečnou supervelmocí s nově probuzenými imperialistickými ambicemi, octneme se ve smrtící pasti. Teď je v Německu situace na vážkách a nynější vedení ODS neskýtá žádné záruky toho, že by to vědělo (Zahradil Němce patologicky nenávidí) a že by se česká politika mohla změnit. K projevu a k celému kongresu se samozřejmě ještě vrátím podrobněji, zatím jsme na začátku a nevíme, jak dopadne.

Klausovo vystoupení, s napětím očekávané, bylo velmi stručné. Znamenalo neodvratné zabouchnutí hradní brány. Je třeba říci, že se Klausovi nedá vytýkat: cítí, že strana se změnila způsobem, který je mu zcela cizí, a nechce s ní už mít nic společného. Má na to právo a udělal to v podstatě korektním způsobem. Topolánka to samozřejmě oslabí, ale divil bych se, kdyby to Bémovi nějak výrazně prospělo. Jednu malou výhradu přesto mám. Když mluvil o svém druhém zvolení a o podpoře v Topolánkově vedení ODS, zmínil, že ho to samozřejmě nemůže vést k tomu, aby měnil své zásady a své přesvědčení. OK, ale huba by mu nebyla upadla, kdyby v té souvislosti byl řekl taky „děkuju“. Možná ale, že to slovo nezná.

Sobota 6. prosince – druhá část poznámek ke kongresu ODS: poté, co odezněly slavnostní projevy a zdravice, chopili se slova čelní představitelé strany. Projev místopředsedy Béma byl velmi teatrálně působivý, je však obtížné shrnout jeho hlavní myšlenky. Zabere nejspíš zejména na ženskou část publiky. Pokud jde o ostatní, je pozoruhodné, že většina z nich volá po jednotě, zatímco je zjevné, že jednota s Tlustým, Ranincem a Schwippelem je nemožná a že ODS nezbývá než se těch lidí zbavit – bylo by např. velmi úlevné, kdyby pod křídly prezidenta založili novou stranu. Prezident ostatně, pokud Topolánek vyhraje, zůstane na Hradě opuštěn a bezprizorný, rozchodem s ODS si sám odstavil žebřík, po němž se na Hrad vyšplhal. ODS by měla obnovit svou akceschopnost, a ta nevznikne sjednocováním nesjednotitelného. Věcnosti bylo slyšet málo – solidní projev pronesl místopředseda Nečas a delegáti to kupodivu ocenili. Nejkritičtější byla k Topolánkovi (zatím) Miroslava Němcová. Právem mu vytkla jako chybu, že se na přelomu let 2006 - 7 nepokusil o předčasné volby. Je ovšem pozoruhodné, že mluví o „dvou personálních problémech“ Čunek a Tlustý, a vidí konflikt mezi Tlustým as Topolánkem jako problém vnitrostranický, který se nedopatřením (snad na tom má dokonce vinu Topolánek?) dostal na veřejnost – zatímco je pravda, že se poslanec Tlustý spojil s Mladou frontou Dnes a společně ušili na vedení jeho strany (a tedy na jeho stranu) mohutnou boudu, která stranu vážně poškodila. Tlustého jednání bylo morálně mírně řečeno problematické a každá normální strana by se takového člena zbavila. A když už je řeč o Čuňkovi, je překvapivé, že paní Němcové nechala stranou Topolánkovu zcela základní osudovou chybu, totiž to, že v létě 2006 dočasně opustil koncept trojkoalice a začal separátně vyjednávat s Paroubkem o podpoře menšinové vlády ODS. Tím velmi brutálním způsobem podtrhl Miroslava Kalouska a stál jako kmotr při zrodu oslnivé politické kariéry Jiřího Čunka. Je taky poněkud zpozdilé vyčítat Topolánkovi vstřícnost ke koaličním partnerům – pokusil se prostě dělat jinou politiku než Klaus a nejednat s nimi z pozice síly. Je to normálnější a slušnější varianta. ODS toto umění bude nepochybně do budoucna potřebovat, pokud nechce skončit ve smrtícím objetí s ČSSD.

Sobota 6. prosince – poznámky ke dni: Mirek Topolánek před sjezdem naznačil, že nemíní nikoho přemlouvat, aby v ODS zůstal. Kdo chce, ať si jde. Údajně tím mířil na Klause, Klaus to, jak už víme, vyřešil elegantně a vlastně ho poslechl. Na kongresu se večer při debatě o stanovách podařilo zabránit tomu, aby bylo vedení ODS zvoleno jen na rok (sám návrh, přišel s ním, pokud se pamatuji, exhejtman Tošenovský, je poněkud kapitulantský a znamená jednoduše řečeno, že když už musí být zvolen Topolánek, tak ať je to aspoň jen na rok). Neprošly však návrhy poslance Bendy na to, jak usnadnit vylučování ze strany (návrh zase znamená, jak usnadnit vyloučení poslance Tlustého ze strany; je částečně pochopitelný, protože pan Tlustý je v ODS od akce vířivka liškou v kurníku a v každé normální zemi by po tom, co provedl, ze strany odešel sám, takže stanovy by se měnit nemusely).

Jiřímu Paroubkovi došlo, že svou nepřímou, ale výraznou podporou Béma to přehnal, a zařadil zpátečku: k žádnému z kandidátů na předsedu ODS nechová sympatie, jeden je za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, a Topolánek se ostatně taky bude muset zavázat k předčasným volbám, pokud se chce udržet v premiérském křesle po dobu českého předsednictví EU. Zdá se ovšem, že předseda ČSSD už toho moc nespraví. „polibek smrti“ Bémovi, který dementuje, byl už vyslán a nedá se vzít zpátky.

Zástupce prezidentova kancléře Hájek nazval EU po Lisabonu „čtvrtou říší“ a europoslance Zahradila označil za mnichovana (nevím, jak k tomu takový zuřivý šovinista jako Zahradil přijde). Naopak Pavla Béma srovnává s Janem Husem (přičemž Husovi vkládá do úst výrok „jsem tu a nemohu jinak“ - ten měl ovšem údajně pronést Martin Luther při svém slyšení před říšským sněmem ve Wormsu, přiřknout ho Husovi je od pana Hájka poněkud přehnaný projev vlastenectví). Adeptů na Husa máme už víc, např. známý religiózní list Aha tak označil známého českého disidenta Václava Klause. Na Hradě se šíří zvláštní forma maniakálního šílenství – nebo tam snad probíhá soutěž o to, kdo řekne v+těší nehoráznost? Pan Hájek zatím vede. Cohn-Bendit mezi nimi musel působit jako svůj mezi svými: obsah se liší, forma je totožná.

Julínkův konkurent v ODS poslanec Šťastný poskytl zajímavý rozhovor Právu. Tvrdí tam, že v ODS provází řadu zasedání atmosféra strachu, že lidé, než aby něco řekli, se raději dívají do ubrusu. Pamatuji se, že na sklonku totáče jsem se občas bál, že mne zašijou. Dalo by se to přežít (odhadoval jsem, že mi hrozí měsíce, nanejvýš léta, ve skutečnosti mne nakonec nepotkalo ani to, ale to jsem nemohl dopředu vědět), ale bylo by to bývalo přesto dost nepříjemné. Styděl jsem se zas to a utěšoval jsem se, že v padesátých letech by mi hrozila přinejmenším desetkrát větší paleta v ještě daleko nepříjemnějších podmínkách. Za protektorátu třeba pankrácká sekyrárna. Byl jsem na tom tedy relativně velmi dobře. Ale čeho se bojí tihle poserové? Jak si pak mohou dělat nárok na provozování politiky? Pan Šťastný dále říká: „Teď mi probleskla hlavou parafráze na slavnou báseň Viktora Dyka: opustí-li Václav Klaus ODS, Václav Klaus nezahyne. Opustí-li vak ODS Václava Klause, ODS zahyne.“ Dospělý člověk, který tak málo věří sám sobě a všechnu svou naději vkládá do někoho jiného, se musí bát úplně všeho. Jen nechápu, co je na tom „konzervativního“ nebo „pravicového“. Takový postoj mívali lidé upjatí k samozvaným spasitelům hnědého a rudého typu.

Pondělí 8. prosince: ODS je zvláštní strana. Že po Klausově oznámení o faktickém rozchodu se stranou plakaly a bědovaly některé citlivé ženské duše (poslankyně Dundáčková se cítí jako sirotek a místopředsedkyně PS Němcová zase bez vlastního zavinění svedena a opuštěna), se dá pochopit. Když se ovšem rozpláče expert ODS přes obranu a bezpečnost, je to poněkud znepokojivé. Je naše bezpečnost opravdu v dobrých rukou?

Irsko bude zřejmě ochotno vypsat znovu referendum o Lisabonské smlouvě (dosti nestandardní řešení), irská veřejnost má být obměkčena tím, že se Irsku dostane stálého eurokomisaře (jiné malé země ho mají mít jen občas), dále ujištění, že EU bude respektovat politiku irské vlády ve věci potratů (!) a daňového systému a že bude zachována irská neutralita. To poslední je vykutálené. Jak chtějí být neutrální třeba v konfliktu s Al-Kaidou? Evropská unie jim to jistě bude tolerovat, jen mám strach, že Usáma bin Ládin ne. Považuje je totiž za křesťanské psy. Vypasený růžolící misionář má jen minimální šanci, aby ho hladoví lidožrouti považovali za neutrála.

Jiří Paroubek prý prohlásil, že Klausovým odchodem se potvrdila ideová prázdnota strany a její přeměna na stranu partikuklárních zájmů lobbyistických skupin. Chápe, že Klaus tím musí být zhnusen. Jak by se Paroubek nesolidarizoval s Klausem! Jednak mu dává příležitost na Topolánka útočit, a jednak, na Paroubkově místě teď nesedí Klaus, ale Topolánek. Až Paroubek zasedne na Topolánkovo místo, s Klausem si už nějak poradí. Bylo by roztomilé (i když pro většinu lidí výhledově nepříjemné), kdyby Klaus jednou podával demisi jako Beneš v roce 1948.

Topolánek by údajně rád nabídl KDU-ČSL předvolební spolupráci (koalici?), „aby se pravicové hlasy netříštily“ (‚tj. aby lidovci nepřetahovali ODS např. na jižní Moravě voliče). Čunek (kráčí v Luxových stopách) je proti, Kalousek pro. Možná by to obě strany spíš oslabilo: jsou lidovečtí voliči, kteří koalici KDU s ODS ještě jakž takž snesou, ale ODS samu nebo nějaký společný útvar by nikdy nevolili. Koalice, která má mít šanci přehlasovat Paroubka s Filipem, nesmí být moc sešněrovaná, i když názorová pestrost znamená v některých situacích menší akceschopnost.

ODS se na závěr kongresu rozhodla (vyplývá to z jeho usnesení), že se o Lisabonské smlouvě má hlasovat až po projednání smluv o radaru. Paroubek zase váže „pakt o neútočení“ během českého předsednictví na schválení Lisabonské smlouvy. Paroubek ovšem ve věci radaru ucouvnout nemůže, úplně by ztratil tvář a pošramotil by si pověst u většiny obyvatelstva. Topolánek zase nemůže jen kvůli paktu o neútočení skákat, jak bude Paroubek pískat, o což zase Pparoubkovi zcela zjevně jde. Chce Topolánka zdeptat. Z toho by logicky vyplývalo, že nebude ani pakt o neútočení, ani Lisabonská smlouva, ani radar – pokud v tom pokru ovšem někomu neselžou nervy. Parouibek to asi nebude – jeho schopnost dělat kompromisy je srovnatelná s obdobnou schopností nebožtíka Andreje Gromyka.

Většina komentátorů se shoduje v názoru, že „v ODS zůstalo vše při starém“ (cituji tu Václava Dolejšího z MfD, vůbec není sám). Nevidím to tak. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Jenže odstřelit někoho jen proto, že má nepřijatelné názory je jednoduché. A to většina Evropy vůči Klausovi dělá“, píše dnes v MfD Viliam Buchert. Odstřelení (či „odsuzování do vyhnanství“) je ovšem příliš silné slovo a bylo by dobře vidět i druhou stránku věci: že totiž Klaus bruselské eurooptimisty naschvál provokuje, aby si tím zvýšil popularitu doma. Což se mu daří: už zase máme disidenta a Mistra Jana, který navíc má tu kliku, že si tentokrát klidně může pouštět pusu na špacír, nehrozí mu hranice ani kriminál, naopak, porostou mu preference a navíc o něm budou mluvit jako o mučedníkovi za myšlenku, což pan Buchert bohužel tak trochu dělá.

„Protiradaroví aktivisté“ v počtu asi třiceti lidí, protestovali v Praze proti nedostatečnému prostoru, který se v médiích dostává těm 70% občanů, kteří nesouhlasí se zřízením základny. Asi stovka lidí se marně dobývala do zpravodajství ČT. Problém je, že se pořád tak nějak nedaří těch 70% lidí s těmito jejich samozvanými reprezentanty propojit.

Úterý 9. prosince: Výkonný ředitel CEP Petr Mach intenzivně pracuje na založení nové pravicové strany. Má prý v té věci podporu prezidenta a jakési sympatie mu vyjádřili i někteří poslanci ODS – sympatie jsou, jak se ukazuje, velmi výrazně platonické, nikdo z nich zatím o odchodu z ODS neuvažuje. Důvod je zjevný: virtuální strana ve stavu zrodu nepředstavuje žádný spolehlivý výtah do Poslanecké sněmovny. Jiří Paroubek sice věští vládě i ODS zkázu („mezi občanskými demokraty dojde k rozkolu, pro ODS i vládu půjde o smrtící zásah“), ale vypadá to, že puzen vlastním přáním, mírně přehání. Zničit ODS nejde hubou, ale rozumnou politikou, a k té má daleko. Tématu nové strany se týká naše dnešní glosa.

KDU-ČSL připravuje návrh společného rodinného zdanění, které má zvýhodnit rodiny s více dětmi. Lidovci se zřejmě pokoušejí bojovat se vžitým přesvědčením, že jejich předseda je zaměřený proti Romům. Návrhy tohoto typu vzbuzují podezření, že jde hlavně o to, aby se strana ideologicky a populisticky předvedla.

Dnešní den byl ve znamení politických hrátek kolem schůze Poslanecké sněmovny ohledně Lisabonské smlouvy. ČSSD ji iniciovala zřejmě ve snaze získat body na účet ODS („donutili jsme je“), ODS nezbylo než se rovněž z prestižních důvodů zašprajcovat. Nato Paroubek spustil sérii výhružek ohledně bojkotu českého předsednictví EU a vzbouřili se i koaliční partneři. (Paroubek se zjevně vzpouzí, aby bylo odsouhlasení Lisabonské smlouvy nějak svázáno s odsouhlasením smluv o radaru - ve věci radaru už couvnout nemůže). Nakonec byl uklohněn jakýsi kompromis: schůze byla zahájena (za souhlasu ODS) a po nějaké době přerušena do začátku února (za souhlasu ČSSD). Podobná procedura zjevně proběhne i v Senátu. Podle toho, co řekl Právu poslanec Benda, ODS kalkuluje s tím, že v únoru už bude jasno o tom, jaKÉ stanovisko zaujme k radaru nová americká politická reprezentace. Skutečností zůstává, že ODS se sotva rozhodne zablokovat Lisabonskou smlouvu, kdežto osud smluv o radaru je ve hvězdách. To, co se odehrálo kolem Lisabonské smlouvy dnes, na věci nic nezmění.

Mladá fronta Dnes věnuje celou stránku (hlavně velký rozhovor s poslancem Bendou) otázce kriminalizace zveřejňování odposlechů. Bylo by velmi užitečné nějak zabránit tomu, aby je noviny používaly jako beranidlo při pokusech spoluutvářet praktickou politiku, což Mladá fronta Dnes dělala dost výrazně a přitom i úspěšně (dnes už se všeobecně akceptuje, že ministr Langer byl nějak napojen na mafiána Mrázka, ačkoli ze zveřejněných odposlechů nic podobného nevyplývá). Jenže zákony tohoto druhu jsou na nic. Jde o to, aby se někteří novináři nechovali jako čuňata, a na to je každý zákon krátký.

Bohumil Pečinka se domnívá (ve velkém článku v MfD), že prezident Klaus se ve svém prvním období snažil držet určitou politickou linii, chtěl opravdu být prezidentem aktivním, ne aktivistickým. Pamatuju si to jinak. Pletl se do všeho možného včetně architektury a v politice byl zpočátku zdrženlivější jen proto, že jeho mateřská ODS byla v opozici a vláda mu velkou šanci nedala. Přesto měl tendenci např. zkoušet ministry ze znalosti jazyků a při různých příležitostech kartáčovat ministra zahraničí Svobodu. Klaus se nezměnil, jak správně říká Miloš Zeman. Ani k lepšímu - a ani k horšímu, protože to, řekl bych, už skoro nejde.

V příbramské galerii Františka Drtikola vystavují originální betlém, v němž figurují Rumcajz, Manka a Cipísek. Na střeše stáje sedí místo anděla vodník. Jednak nevím, proč se tomu říká betlém, a jednak se mi zdá, že by bylo dobré k tomu vymyslit jiný svátek, totiž svátek těch, kteří bohatým brali a sobě chudým dávali. Svého času tak fungoval sedmý listopad, nemělo by se to obnovit?

Středa 10. prosince: Ve Sněmovně došlo k zcela mimořádné dohodě: Paroubek se změnil z rozlíceného tura v mírovou holubici s olivovou ratolestí v zobáčku (zobáku?) a rovněž Topolánek se oprostil od oplzlé gestikulace a vyšel opozici vstříc. ODS nezablokovala schůzi PS ohledně Lisabonské smlouvy a ČSSD jí za to vyšla vstříc a souhlasí s tím, aby se jednání přerušilo a pokračovalo až v únoru příštího roku. Společným zájmem je, aby parlament Lisabonskou smlouvu nenapravitelně odmítl. Topolánek ujistil opozici i veřejnost, že ODS nehodlá Lisabonskou smlouvu odmítnout. Během jednání padala zdvořilá slova, jaká v našem parlamentu zaznívají jen v mimořádně slavnostních chvílích. Nejspíš je to tím, že začal advent. A taky tím, že se Paroubkovi nehodí prezentovat se před Bruselem jako strůjce konfliktů. V každém případě po dlouhé době zaznělÿ v PS civilizované tóny, neodpovídající pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Dovolím si zaradovat se – nepochybně poněkud předčasně, ale radovat se u nás lze už jedině předčasně.

Naproti tomu je ČSSD neoblomná v otázce zahraničních vojenských misí ČR (jde zejména o navýšení počtu vojáků v Afghánistánu). Sociální demokraté jsou dotčeni, že to s nimi vláda dostatečně nekonzultovala (pádný důvod, proč to zabít!). Situace je nepřehledná, předseda zahraničního výboru, sociální demokrat Hamáček (rozumnější sociálně demokratická varianta k šílenci Zaorálkovi) by možná šel na kompromis, ale Paroubek mu to nedovolí. Proti vysílání vojáků do zahraničí jsou i dva lidovci a minimálně dvě zelené (duo Zubová – Jakubková), takže na bezmocnosti vlády se po kongresu ODS zase až tak moc nezměnilo.

Podle průzkumu Transaprency International je Česko světovou špičkou v korupci, hůř prý je na tom už jen Nigerie. Aniž bych měl nějaké nadměrně příznivé mínění o stavu korupce v ČR, řekl bych, že anketa vypovídá víc o Transparency International než o posuzovaných zemích.

Podle názoru učenců se Ježíš narodil v červnu, ne na Vánoce, protože na vánoce příslušného roku nemohl být na obloze vidět žádný úkaz připomínající kometu. Podle jiných vědeckých teorií nebyl Ježíš ukřižován, ale žil ve spokojeném a dlouholetém manželství s Marií z Magdaly. Zbývá už jen vědecky zapracovat na tom, že Ježíš byl vlastně ženská. Dovoluji si skrovně upozornit, že Evangelia nejsou astronomická ročenka a nejsou o tom, že v lednu v roce Kristova narození se na nebi objevila kometa, ale o tom, že máme milovat své nepřátele a modlit se za ty, co nás pronásledují.

Podle agentury Median vede v preferencích ČSSD s 43% před ODS s 29%. KSČM má 12, KDU-ČSL 6 a zelení jsou pod hranicí volitelnosti. ČSSD se blíží absolutní většině v PS. Výsledek může být lehce nadsazený (byl pořízen pochopitelně ještě před kongresem ODS), ale je zároveň relevantní: ČSSD má velký náskok a hned tak ho neztratí. Paroubka je třeba pustit k moci, a to čím dřív, tím lépe. Čím déle bude trvat současný rozklad vládní koalice, tím líp pro ČSSD.

O místo na autentické pravici, uprázdněné po debaklu Pavla Béma na kongresu ODS, se hodlají ucházet hned dvě strany: Machova a Havlíkova. Zdá se, že se opět rozjíždí proces integrace pravice. Integrace spočívá v nekontrolovaném bujení pravicových pidistran, které usilují o slučování, a tento proces vede naopak k jejich množení. Procesem integrace pravice jsem se během své politologické kariéry soustavně vědecky zabýval a dospěl jsem k zformulování dvou tzv. Doležalových zákonů, které mají pro fungování nekonečně malých politických těles podobný význam jako Keplerovy zákony pro výpočet oběžné dráhy planet. Zákon první: výsledkem procesu integrace dvou malých pravicových stran je ještě menší pravicová strana. Zákon druhý: výsledkem procesu integrace dvou malých pravicových politických stran jsou tři malé pravicové politické strany. Oba zákony se přitom často uplatňují jaksi najednou: v procesu integrace dvou malých pravicových stran vznikne ještě menší strana, přičemž obě integrující se strany existují i nadále.

V Řecku probíhá probíhá široce založená revoluce socialistického charakteru. Podnět dala policie, která nejspíš nedopatřením zastřelila mladého syčáka, co házel na policejní auto šutry. Policisté byli asi v tísni a propadli panice. Syčáci, co házejí šutry na policajty, se jistě nemají střílet. V podstatě by stačilo pětadvacet na prdel. Ale šutry na policejní auta se taky házet nemají. Důvod k revoluci je, řekl bych, nedostatečný a „rozporuplný“.

Mladá fronta Dnes oslavuje Československo, které obětavě pomohlo Izraeli vybojovat si právo na existenci. Je třeba jen doplnit několik detailů. Za prvé, bylo to bolševické Československo po únorovém puči v roce 1948. Za druhé, dostalo to befélem od Stalina, který tehdy usiloval o rozklad Britského impéria (Britové se do palestinského konfliktu zamotali po způsobu takřka rakousko-uherském) a doufal, že si ve středomoří utrhne další kolonii. Za třetí, jediný, kdo v konfliktu obstál, byli Izraelci. Nechali si od Stalina a jeho československých přisluhovačů pomoci, a pak Stalinovi bez okolků vysvětlili, že je ani nenapadne být kolonií ruského impéria (k jehož nosné ideologii odjakživa patřil ten nejodpornější antisemtisismus). Stalin se vztekal, ale už bylo pozdě.

Historik a producent Pavel Paleček kritizuje v MfD Ústav pro studium totalitních režimů a jeho ředitele Žáčka. Závažnou chybou ústavu podle něho je, že „neumožňuje zapojení všech složek české společnosti do procesu vyrovnávání se s minulostí“. Ano, to je závažná chyba. Je třeba ústav otevřít složkám z KSČM a pak taky těm, o nichž se v archivech spojených s ústavem vyskytují kompromitující údaje. Složky by měly nastoupit s nůžkami a zápalkami upravit archiválie do toho stavu, aby byly přijatelné pro celý národ včetně těch o nichž archiválie vypovídají nedostatečně šetrně. Pan Paleček nikoli náhodou připomíná Česko-německý nadační fond budoucnosti, který účinně spolupracoval na „vylikvidování“ sudetoněmeckého problému. Nechme minulost minulostí a dívejme se do společné budoucnosti! Podobným způsobem je třeba „vylikvidovat“ i ten komunistický. Ať jsme byli komunisté nebo demokraté, ať fízlové nebo jejich oběti, všem nám přece šlo o jedno: totiž o lidská práva. A na nich budeme teď společně, fízl nefízl, družně spolupracovat. Kdo se vzepře, vyletí (zatím jen z Ústavu pro studium totality). Moc mi to připomíná rok 1969.

Čtvrtek 11. prosince: zprávou dne je nepochybně rozhodnutí poslance Pohanky vzdát se mandátu. Vládní koalice tím ztrácí jeden hlas, protože Pohanku nahradí poslankyně zcela loajální k ČSSD. Ke zprávě se zítra vrátíme. Na podstatě „rozvržení sil“ ve Sněmovně se sice nic zásadního nemění (menšinová vláda, menšinová koalice, cca sedm nedefinovaných poslanců), ale situace chaosu a bezvládí se stala zase o stupínek nesnesitelnější.

Před tím, než vyklidil pole, pomohl poslanec Pohanka ještě odhlasovat rozpočet na příští rok. Rozpočet podpořili i kverulanti z ODS, jeho neschválení by byl podle odborníků politicky natolik zničující signál, že pud sebezáchovy převládl nad touhou zavařit nenáviděné vládě. Je zajímavé, že v některých momentech mají kverulující a opoziční poslanci přece jen jakýsi pud sebezáchovy. Jsou to jakási poslední rezidua politické odpovědnosti.

Vypadá to, že se vládě podaří protlačit s odřenýma ušima zvýšení počtu českých vojáků v Afghánistánu. Podrží ji dvě zelené kverulantky, ovšem pod podmínkou, že vojáci nasazení v bojových akcích se na konci příštího roku stáhnou, protože „bychom neměli být v misi, která nemá humanitární charakter“, jak prohlásila podle Práva paní Zubová. Paní Zubová si možná nevšimla, že armáda ČR není totéž co Armáda spásy. Bylo nasazení spojeneckých vojáků v druhé světové válce „humanitární misí“? A pokud ano, proč jí není nasazení v Afghánistánu? Základní otázka ovšem je: jaký smysl má takovéhle vládnutí? Jeden pitomý kompromis na druhý, jak si má vláda a ODS udržet aspoň minimální vážnost?

Náměstek policejního prezidenta Houba se obouvá do již dávno odvolaného plukovníka Kubiceho a vytýká mu mj. naprostou absenci zkušenosti s policejní prací. Tomu nerozumím, Kubice pracoval ve funkci šéfa ÚOOZ třináct let. Jak je možné pracovat třináct let ve vysoké funkci u policie a nemít pak žádné zkušenosti s policejní prací?

Podle MfD na Teplicku vstoupilo před kongresem do ODS asi 370 stavebních dělníků a hned jako delegáti okresní konference strany podpořili kandidaturu ministra Gandaloviče na místopředsedu strany. Taky protikandidát Řebíček se snažil, získal však prý (tedy ne on, ale jakýsi jeho stoupenec) jen 142 členů. Velmi by mne zajímalo, zda to všechno náhodou nejsou titíž lidé, kteří prý před časem zase jako novopečení (a často nevědomí) členové ČSSD podporovali regionálního lídra Bendu. Podle MfD byl tentokrát honorářem dlabanec, pivko a nespecifikované „veškeré pití“. Naše „demokratické“ politické strany jsou, jak se zdá, aspoň zčásti víceméně virtuální útvary s výrazně humanitárním posláním (nasytit a napojit sociálně slabé občany).

Pátek 12. prosince: odchodem poslance Pohanky se posílil konstitutivní rys současného systému vládnutí v České republice: máme menšinovou vládu a menšinovou opozici. Toho, v čem se shodují, je minimum – je to vlastně jen to, že jsou hlupáci, zloději a zrádci (nemyslí si to pochopitelně sami o sobě, ale jedni o druhých). Vláda není schopna nic prosadit (teď už ani radar), ale opozice není schopna ji svrhnout. O osudu ČR rozhoduje cca 8 desperátů, které (jak doufám) už nikdo nikdy nikam nezvolí, ale teď si užívají svou hvězdnou hodinu. Nemohou dosáhnout vůbec ničeho, ale naopak zabránit úplně všemu. Mezi sebou se neshodnou na ničem, jen na tom, že vláda nesmí padnout, protože s ní by padli i oni, a to po zásluze na politické smetiště. Tématu se týká naše dnešní glosa. Tento způsob politiky, která má tu drzost se prezentovat jako demokratická, lidi pochopitelně otráví (vlastně z větší části už otrávil). Myslí si, že chodit k volbám nemá smysl a člověk nalézá čím dál tím míň argumentů, kterými by je mohl přesvědčit, že nemají pravdu.

Vztahy mezi vznikající pravicovou stranou pana Macha a hnutím Libertas Declana Ganleyho jsou neujasněné. Zdá se, že se jedna druhé (druhého) bojí. Možná to souvisí s nejasnými finančními zdroji, které kdysi umožnily panu Ganleymu politický start a ukazují do země, kde zítra již znamená včera. Tam ovšem láskyplně vzhlíží i Machův guru na Hradě).

Způsob, jakým naše vlast odírá zrádnou šlechtu, je skutečně vynalézavý. Karl des Fours Walderode získal v roce 1947 zpět československé státní občanství. Po roce 1989 se však „objevila nová svědectví o jeho spolupráci s nacistickou okupační mocí“ a o občanství (a možnost získávat majetek) zase přišel. To je velmi nadějné, v návaznosti na tuto pěknou vznikající tradici bude v budoucnu jistě možné oživit i velký retribuční dekret, podle něhož lze každého zastřelit do dvou hodin po odsouzení revolučním tribunálem. Paroubkovi by se to mohlo hodit.

V souvislosti s návrhem novely trestního řádu, podle níž by mělo být zakázáno zveřejňování policejních odposlechů v novinách (Senát návrh vrátil Poslanecké sněmovně) prohlásil Petr Pithart, že zákazem by se stát smířil s úniky odposlechů, které by se bez možnosti zveřejnění mohly stát předmětem vydírání. Co si ten člověk všechno nevymyslí! Kdežto když zákon platit nebude, může si šéfredaktor po dohodě s politickou lobby, která mu odposlech přihrála, pozvat dotčeného politika a říci mu: tak podívej se, holoubku, tohle na tebe máme, a buď budeš pěkně hlasovat či jednak tak a tak a tak, nebo to na tebe vytáhneme. To ovšem podle pana Pitharta jistě není vydírání, jenom svoboda tisku.

Ruský prezident Putin, zřejmě zmožen sentimentálním i vzpomínkami na vlastní mládí, pojmenoval jakýsi horský štít „Hora ruských kontrarozvědčíků“. Doufám, že po změně vládní garnitury budeme mít něco podobného i u nás, abychom uctili mj. řadu nevinných agentů StB, kteří se stali za vlády „tržních komsomolců“ obětí nevybíravých štvanic. Jen název je příliš dlouhý a neohrabaný, pro naše poměry bych doporučoval stručnou a výstižnou zkratku: „Fízlberg“. Nebylo by možné tak přejmenovat Říp?

Sobota 13. prosince: Francouzský prezident Sarkozy se na unijním summitu v Bruselu rozplýval nad Topolánkovou zmužilostí: „v zemi, kde je euroskepticismus, musí být šéf státu a vlády odvážný.“ Pro Francii a Francouze je Česká republika zřejmě přílišné exotikum, jinak by věděli, že euroskepticismus u nás zastává jen prezident a pár snobů v jeho bezprostředním okolí, drtivé většině obyvatelstva je to úplně fuk. (Podle zprávy ČTK vyjadřují hlavní francouzské listy, zejména konzervativní Le Figaro, skoro hysterické obavy z důsledků českého předsednictví, je to přehnané, jediné, co z obav plyne, je poznání, jak nesmyslná je procedura, při níž se „předsednictví“ po půl roce střídá). Prezidentu Sarkozymu se zřejmě podařilo stát se na chvíli jakousi nekorunovanou hlavou EU. Snad by bylo dobré vzít v úvahu, že k tomu nemá ani ten nejmenší mandát.

Zřejmě v úsilí nenechat na zrádném Topolánkovi nit suchou vyjádřil se prezident velmi kriticky k heslu „Evropě to osladíme“ a prohlásil ho za „příliš sebevědomé, ne-li chvástavé“. Má samozřejmě docela pravdu (v téhle věci není těžké mít pravdu), legrační je jen, že se tím Topolánkovi lidé zřejmě chtěli Klausově distanci od EU nějak přiblížit. jenže u nepřítele si jen tak nešplhneš. Klaus se zároveň (prý jako ekonom, ne jako politik) navezl do Kalouskova rozpočtu. Bude se navážet do všeho. Strašně bych tomu člověku přál, aby byly co nejdřív volby a s ODS se rozhádal ještě důkladněji než dnes. Volby vyhraje Paroubek a Klaus slízne to, co za svého prezidentování (mj. a především do něho) slízával Havel, jenže asi s třikrát větší intenzitou. Paroubkovi podobní experti jako Klaus neimponují, v RaJ jich měl nepochybně celou řadu a všichni mu nosili bačkory v hubě.

Když se novinář Práva v Bruselu ptal premiéra Topolánka na to, zda jedná s Jiřím Rusnokem o účasti ve vládě, premiér odvětil: „Nejednám s panem Rusnokem. Pokud s ním budu jednat, budete poslední, kdo se o tom doví.“ Zdá se, že lov na bobříka slušnosti končí a pan Topolánek se vrací do staré formy.

Vycházející hvězda české politiky, Klausův přičinlivý elév Petr Mach, poskytl v jeden den hned tři rozhovory: menší Právu, velký Mladé frontě Dnes a Lidovým novinám. Nevěřím, že by mu to bylo k něčemu dobré, jsou vesměs bez chuti a zápachu a nedá se o nich nic rozumného napsat. Dosáhnout takového efektu je skoro umění. O slovo se hlásí i strana pana Havlíka, která s tou Machovou (a se „starými politiky z ODS“) nechce mít nic společného. Pan Mach má vzhledem k hradnímu backgroundu jakousi šanci utrhnout v příštích volbách do PS pár hlasů Topolánkovi. Protože, jak to vypadá, přesvědčivě vyhraje ČSSD, bude výsledkem slabší opozice. Paroubek by si měl pana Macha náležitě považovat.

„Porovnávat mandát Klause a Cohn-Bendita ale nelze. Europoslance volí lid a Klause si vyhandlovali lobbyisté, přeběhlíci a jiní poslanci.“ Pan Uhl se osměluje, vystrkuje růžky a začíná – asi po vzoru Lva Davydoviče - se zásadní kritikou buržoazní demokracie. Zapomněl jen dodat, že v prezidentské volbě volili lobbyisté Klause, kdežto lid Švejnara. Také by bylo dobré upozornit, že pana Cohn-Bendita nevolil ani tak lid, jako pár podivínů a excentriků, kteří při volbách do EP náhodou zabloudili do liduprázdných volebních místností.

Kněžna z Hohenbergu (pravnučka Ferdinanda d´Este) se domáhá vrácení inventáře zámku Konopiště. Zámek byl po první světové válce zabaven jako majetek Habsburků, ale rodina arcivévody v důsledku jeho nerovného sňatku k panovnickému rodu nepatřila. To je sice pravda, ale náš lid nemusí zoufat: v záloze jsou přece ještě Benešovy dekrety.

Slovenský ministr kultury Maďarič (Smer) prosazuje novelu zákona o státním jazyku, v němž je čeština zařazena mezi jazyky Slovákům nesrozumitelné. Podle pana ministra „zákon má chránit Slováky, kteří neovládají cizí jazyky. Setkávají se s letáky či pamětními deskami v angličtině či maďarštině a nerozumějí, co je tam napsáno“. Používání nesrozumitelného jazyka bude tvrdě pokutováno. Za prvé, pan ministr by se měl v duchu tohoto purismu honem přejmenovat. A za druhé, doufám, že to nebude platit v restauraci a při nákupu dálniční známky, nic víc na Slovensku nepotřebuji (moje slovenština není nic moc).

Poslanec Melčák dal najevo, že hodlá hlasovat pro americký radar. To ovšem koalici moc nepomůže, proti budou obě zelené kverulantky, Hovorka a nejspíš i ministr Liška. Co udělá poslanec Snítilý, je nepředvídatelné. Poslanec Wolf by možná hlasoval taky pro radar, ale to nebude stačit.

Pondělí 15. ledna: Sociální demokracie dělá umocněně to, co každá opozice v době, kdy se blíží krize, za kterou vláda sice nemůže, ale jako každá krize se jí dá přišít: přichází se smrští slibů, které sice nic nevyřeší, ale veřejnosti budou imponovat. Vévodí jim “dočasné“ snížení dolní sazby DPH (je velmi těžko představitelné, že by se jednalo o jinou dočasnost než byla ta s pobytem sovětských vojsk na našem území). Proti slibotechně racionální argumenty nepomáhají, ministr Nečas může stokrát opakovat, že snížení DPH zvýší zisky prodejcům, přičemž výsledné ceny zůstanou stejné, brizantní účinnost populistických požadavků to nijak nezmenší.

V té souvislosti je poněkud znepokojivé, že předseda ČSSD Paroubek nachází vlídná slova pro svého úhlavního nepřítele Topolánka. ODS dostala volební nářez, potřebuje ČSSD k evropskému předsednictví, je čas na velkorysost. Topolánka i Paroubka teď spojuje společný nepřítel, euroskeptik Klaus. Oba mají nikoli neopodstatněný dojem, že ten člověk dělá ČR a zprostředkovaně i jim obrovskou ostudu. Doposud spolu obě strany vedly studenou občanskou válku, teď hrozí pravý opak, což taky není nic moc. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek prý taky hodlá rezignovat na případné předsednické křeslo v PS – poradili mu, že by tím mohla utrpět jeho popularita. Námezdní průzkumníci veřejného mínění hrají v ČSSD podobnou roli, jako v prehistorických společenstvích šamani a věštci.

Ve Francii z nás mají srandu. Asi by se mělo upřesnit, že tak trochu a ne všichni. V českých novinách je kolem toho už několik dní poprask. Pro zamindrákované společenství je to horší, než kdyby nás nenáviděli. Možná by bylo dobré se ptát, je-li to, že z nás mají srandu, opravdu tak úplně bezdůvodné.

Liberální anarchista Petr Uhl se dnes v Právu zastává svých mladých souvěrců. Nestačí mu, že anarchistické kraválisty označují všechny české noviny za antifašisty, kdežto pravicové extremisty za neonacisty (ve skutečnosti jde, řečeno slovy Jana Hanče, o stejné ptáky, jen s jinak vybarvenými brky na ocase). Podle Petra Uhla „anarchisté protestují proti poměrům, ne proti lidem“. Proti poměrům, ne proti lidem, protestovali kdysi i bolševici. Bohužel jejich cesta k nápravě poměrů vedla přes hekatomby mrtvol, které byly za živa také lidmi.

Úterý 16. prosince: Nedefinovaní poslanci se připravují na zítřejší jednání Sněmovny o registračních poplatcích ve zdravotnictví. Všichni je chtějí změnit, ale každý jinak. To je slibné. Návrh ČSSD zrušit poplatky u dětí do 18 let a u důchodců by podle odborníků prakticky poplatky zlikvidoval. Hlasování bude zajímavým testem pevnosti a smysluplnosti vlády. Vláda, které nedokáže prosadit nepopulární rozhodnutí by se měla odporoučet.

Jakýsi irácký novinář vrhl na tiskové konferenci v Bagdádu po prezidentu Bushovi postupně obě své boty. To je jakési zdokonalení Chruščovovy akce v OSN na počátku šedesátých let (přesné datum jsem zapomněl a pro tento účel na něm nezáleží). Vrhač bot byl neprodleně zatčen, irácká televize, která jej zaměstnává, požaduje jeho propuštění „v souladu s principy demokracie a svobodou vyjadřování, které nový režim a americká vláda iráckému lidu slíbily…“ Obyvatelé země, kde za projev svobody vyjadřování považují vrhání bot po oponentovi, dávají najevo, že žádnou demokracii nepotřebují, protože nevědí, co si s ní počít. Vrhání bot po protivnících se dá realizovat i v méně náročných režimech, než je demokracie.

Po neúspěchu na kongresu ODS primátor Bém kamsi zmizel. Spekuluje se o tom, že se odebral do Antarktidy, aby tam slezl nejvyšší horu onoho kontinentu. Nejvyšší hory ostatních kontinentů už pokořil. Byla by to jakási náplast na prožitou nepříjemnost a pan Bém by si tak definitivně zajistil, že jeho heslo v encyklopediích by začínalo slovy „politik a horolezec“.

Senát vrátil PS novelu trestního řádu, která zakazuje novinářům zveřejňovat mj. policejní odposlechy, získané pod rukou. Miloš Čermák o tom v MfD píše: „Je to dobře, protože kriminalizace zveřejňování odposlechů byla od začátku hloupým as zbabělým nápadem.“ Zároveň je třeba konstatovat, že hloupá a zbabělá skunkovina je, když noviny využívají kompromitujících materiálů tohoto typu, které jim kdosi účelově a se zjevným úmyslem přihrál, k tomu, aby se zapojili jako beranidlo do praktické politiky.

Středa 17. prosince: v projevu k evropskému parlamentu prezident Sarkozy nepřímo kritizoval Klause. Mluvil o prezidentu „jedné velké evropské země“, kde prý byly všechny evropské vlajky staženy z veřejných budov. „To není ke cti osoby, která takto jedná.“ K tomu je třeba říci, že na řadě úřadů včetně ministerstva zahraničí vlajka EU je a že prezident rozhoduje pouze o tom, zda bude vlajka EU na jeho sídle, nikoli o tom, zda budou „všechny evropské vlajky staženy z veřejných budov“. Česká republika jistě není žádný zázrak demokracie (a jako každá demokracie je kritizovatelná, protože demokracie mají chyby, kdežto autoritativní režimy policii, to je obměněný a vylepšený výrok z nějaké hry V+W), ale taky to není království z pohádky. Není náhoda, že nad Sarkozyho vyjádřením se pozastavil i k EU podstatně vstřícnější ministr Schwarzenbwerg a někteří opoziční politici. Pan Sarkozy mi připomíná domovní důvěrnici z činžáku, kde jsem kdysi bydlil, soustavně mi vyčítala, že na státní svátky nezdobím okna svého bytu. Přitom její síla donutit mne, abych okna zdobil, byla zhruba stejná jako síla pana Sarkozyho donutit Klause k vyvěšení vlajky EU na Hradě. Naopak, Sarkozy přece nemůže nevědět, že podobnými iniciativami hraje Klausovi do not, protože za prvé na něho znovu výrazně upozorňuje a posiluje jeho nimbus „disidenta“, a za druhé, vzbudí u mnoha lidí v ČR zcela oprávněný dojem, že strká nos do věcí, do kterých mu nic není (u národa poněkud zamindrákovaného ještě umocněný). A samozřejmě taky dojem, že v tom strkání nosů do cizích věcí spočívá činnost mocenské elity Unie (což je přesně to, co na EU kritizuje Klaus a jeho stoupenci). Proč to dělá? Čemu tím chce pomoci? Přece nemůže být takový pitomec, aby to všechno, co jsme tu napsali, nevěděl! Existuje snad nějaký vnitropolitický nebo vnitro-západoevropský zisk, který vyváží ztráty, způsobené jeho neomaleností? (Sarkozy zároveň kritizoval to, jak Klaus jednal s Pötteringem, v této věci měl pravdu).

Premiér Topolánek chce do konce týdne oznámit změny ve vládě. Zdá se, že žádná veliká reorganizace nebude (koaliční partneři se prý vzbouřili). Spadne prý do toho Hřebíček a Julínek. Vyhazov Julínka bude přiznání totální vládní bezmocnosti.

Ficův Smer má na Slovensku 48% podporu. Neměli bychom se nad tím pozastavovat, podle nejnovějšího průzkumu CVVM, k němuž se zítra ještě vrátíme, má Paroubkova ČSSD 44,5% (a přibírá). Paroubek Fica brzy dožene.

Poslanci Šeich (ODS) a Tejc (ČSSD) navrhují změnu zákona o ochraně zvířat, která umožní příslušným orgánům zasahovat proti konzumací psů a koček, kterou k nám ve velkém zavádějí přistěhovalci z asijského východu. Jakási vysoká státní úřednice se prý (podle MfD) vyjádřila, že bychom měli respektovat zvyky a tradice minorit žijících u nás. Budeme nakonec respektovat i lidožrouty? Karel Steigerwald se (ve včerejší MfD) mýlí, když dává na stejnou úroveň pojídání ondater, netopýrů a jezevců. Když lidé domestikovali nejprve psy a o pár tisíc let poději i kočky, udělali to proto, že ta zvířata pro něj mohou udělat prospěšnou práci, kterou by jinak sám těžko zvládal, a uzavřeli s nimi jakousi nepsanou smlouvu, že je za jejich služby budou živit a poskytnou jim útočiště. To, že je budou požírat, ve smlouvě nebylo. Považuju to za prasárnu a proradnost. Úprava zákona je na místě.

O poplatcích ve zdravotnictví (a o případném posílení českých vojenských misí v zahraničí) se rozhodne v pátek. Podle toho, co říkal premiér Topolánek, se předpokládá nějaká širší dohoda, protože i sociální demokraté dali najevo, že poplatky v určité podobě by mohly existovat. To je dobré: ČSSD vyválela kvůli poplatkům Topolánka, Julínka a celou ODS v blátě, zužitkovala je jako účinný klacek v předvolební kampani, přitom dobře tuší, že bez poplatků to nepůjde, a teď aspoň část z nich akceptuje. Ostudu bude mít ODS, ona bude platit za rozumnou, a odskáče to Julínek. Nemohu si pomoci, ale tento způsob politiky mi připomíná pojídání psů, o kterém jsem psal v minulém odstavci. Navíc je pro ODS a Topolánka nešikovný a sebevražedný. Paroubek z něho má nepochybně srandu.

Čtvrtek 18. prosince: zatímco v poslanecké sněmovně včera probíhala vzrušená debata, při níž se účastníci navzájem označovali za cvoky a častovali neslušnými gesty, v zákulisí se premiér Topolánek s předsedou ČSSD Paroubkem věnovali činnosti pro ně doposud neobvyklé, pro niž se v češtině uchytil výraz kuhandl, přejatý z němčiny. Omezení či snížení zdravotnických poplatků za souhlas se zvýšením počtu vojáků v zahraničních misích ČR. Jistě, pro Paroubka je šikovnější, když poplatky nebudou úplně odstraněny: jinak by je, až se uchopí moci, musel zavádět sám, a lid by mu to přičetl k tíži. Takhle ódium spočívá na ODS a on je pak bude jen podle potřeby „upravovat“. Zdá se, že se otvírá nová etapa české politiky. Věci se týká naše dnešní glosa.

Zároveň probíhají jednání o „paktu neútočení“ mezi ODS a ČSSD během českého předsednictví EU. I tady je Paroubek ve výhodě, naznačil, že na uzavření nespěchá, je možné počkat až na únor, kdy už Topolánek bude vědět, jak ODS naloží s Lisabonskou smlouvou (začne se projednávat v PS). Vláda ovšem potřebuje, aby opozice párovala ministry-poslance už od prvního ledna.

V Mladá frontě dnes píše o současné hospodářské krizi Tomáš Munzi. Viníkem je, jak se zdá, socialismus. Nejsem ekonom, neodvážím se polemizovat, jen se mi zdá, že v našem životě proběhl jakýsi závažný existenciální obrat, který je možná důležitější než dočasné prohry kapitalistického anděla se socialistickým ďáblem. Ještě za mých mladých let to bylo na světě zařízeno tak, že si člověk napřed musel peníze vydělat, a pak je mohl utratit (jen pro víceméně výjimečné případy platilo, že za cenu jistého nepohodlí je možno pořadí obrátit). Teď to funguje naopak, lidé napřed peníze utratí a pak se je pokoušejí vydělat. Řekl bych, že to natrvalo nemůže fungovat, dřív nebo později to bouchne.

Tamtéž prezidentův tajemník Jakl brojí proti omezování jízd kamionů. Zákazy nejsou na místě, není to liberální. Argumentuje tím, že zboží, které vezou kamiony, potřebují všichni. Dřív se říkalo všechen pracující lid a ten argument se nepovažoval za liberální. Liberální je, co slouží svobodě jednotlivce, jednotlivec je sobecký a zakládá si na svém pohodlí. Tak například mně dělá dobře, když mi v pátek na D1 nehrozí, že se zabiju díky řidičům stovek a tisíců kamionů, z nichž někteří se navíc se k dopravním předpisům chovávají dost liberálně (mohou si to dovolit). A zajímá mne, zda se můj nárok na pohodlí cestování po D1 (na dálnici si nehraju, jezdím po ní za prací a ne víc, než je nutné) dá skloubit s nároky pracujících (k nimž si pro jednoduchost dovolím se v tomto případě počítat) na „rohlíky i hračky“, které jim (nám) vozí ty kamiony. V životě to bývá tak, že trochu se omezím já, trochu ti druzí. Jsme totiž, jak říká správně pan Jakl, vzájemně provázáni. Myslím, že by to šlo i v tomhle případě a není v tom nic neliberálního. Respektive je v tom něco neliberálního jen pro pošahané ideology.

Pátek 19. prosince 2008: Ministr Kalousek byl posléze dotlačen k tomu, aby se (v Právu) omluvil za necudný posuněk, jímž reagoval na to, že ho poslanec Rath označil za cvoka. Je dobře, že tak učinil: jeho gesto bylo sice lidsky pochopitelné, ale politicky nešikovné.

To je jen malá ouvertura k hlavním zprávám dne: Topolánkova vláda utrpěla v Poslanecké sněmovně potupnou katastrofu. Poté, co se premiérovi nepodařilo dohodnout s předsedou ČSSD Paroubkem ve sporných záležitostech (nasazení českých vojáků v zahraničí pro příští rok, registrační poplatky ve zdravotnictví), prohrála koalice obě hlasování. Protože několik poslanců ODS chybělo (Tlustý, Schwippel a Raninec jen tak, Klas a Ježek kvůli náhlým zdravotním potížím), snížilo se kvórum v druhém hlasování. V prvním zmínění se nedostávalo potřebných 101 hlasů. Tak mne napadá, o čem si asi povídali při svém nedávném setkání Paroubek s Klausem? Národní smíření mezi ČSSD a ODS se tedy odkládá. Koalice se utěšuje, že Senát bude zrušení poplatků vetovat (Paroubkovi zatím stačilo 97 hlasů, po vrácení Senátem by jich potřeboval 101). Nicméně je pravda, že vláda je naprosto bezmocná, výsledek každého významnějšího hlasování ve hvězdách, a čím déle setrvá ve funkci, tím hůř pro všechny strany koalice. Odejít ale může jen těžko, protože za pár dní začíná české předsednictví v EU. Je v pasti. Podle serveru Idnes prý velvyslanci USA, Velké Británie, Nizozemí a Polska požádali Paroubka, aby ČR splnila dohody, vyplývající ze spojeneckých smluv NATO, ten prý se s nimi „slušně rozloučil“ (je těžké si to vykládat jinak, než přepis zemanovského „vyrazil s nimi dveře“). Paroubek zjevně udělá úplně všechno, aby vládu znemožnil. Zatím se mu to úspěšně daří.

Právo (a jedině Právo) přineslo na zastrčeném místě zprávičku, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pokutovala Českou televizi částkou čtvrt milionu Kč za „nevyváženost o neobjektivitu v pořadu Ta naše povaha česká, respektive v té jeho části, která se týkala používání komunistických symbolů. Inkriminovanou část pořadu vysílali někdy v únoru tohoto roku. Zpráva je natolik podezřelá, že se pokusíme zjistit něco bližšího. Vypadá to, že RRTV udělala další výrazný krok k tomu, aby fungovala jako cenzura elektronických médií.

Z Ústavu pro studium totalitních režimů odcházejí tři další historici. Nechci se plést do personálních záležitostí Ústavu, není to můj problém. Považuji za znepokojivé a nekorektní, že jako důvod udávají „postoj vedení k případu Kundera“, resp. „fatální porušení etiky historikovy práce“ v této záležitosti. Znamená to, že bude (opět) zakázáno uveřejňovat údaje nepříjemné pro slavné osobnosti (navíc se zásluhami o rozvoj socialismu s lidskou tváří)? Kvůli ostatním (neslavným nesocialistům) se jistě nikdo šprajcovat nebude. Situace v ústavu je zjevně jakousi kopií situace v parlamentu ČR.

Premiér Topolánek musel včera ve velké Británii na tiskovce čelit otázkám ohledně vztahu prezidenta Klause k vyvěšování vlajky EU. K problému Sarkozy – Klaus – vlajka se vrací naše dnešní glosa.

Sobota 20. prosince: K včerejší porážce vládní koalice přispělo, že byli hospitalizován i dva poslanci ODS, Jan Klas (shodou okolností má velmi blízko k Tlustému) a Libor Ježek. ČSSD je odmítla vypárovat. Pokouším se usilovně uvěřit tomu, že za náhlým onemocněním obou pánů byla výlučně Boží ruka, trestající ODS za její „aroganci“, ale zatím v tom nejsem příliš úspěšný. Taky na mne nedělá velký dojem náhlé jánošíkovské vystupování poslance Šťastného, známého Julínkova protivníka a Klausova stoupence. Je velmi rozhodně pro to, aby se Rathovi nedělaly žádné ústupky a vůbec se s ním nejednalo. Pak poplatky nejspíš padnou a Topolánkova porážka bude dovršena. Jistě, vláda by neměla dělat Rathovi ústupky. Vláda měla odstoupit, a to už dávno. Teď je, zdá se, už pozdě.

Dobrá zpráva přišla ze Slovenska. Novela slovenského zákona bude obsahovat zvláštní výjimku pro Čechy. Na rozdíl od ostatních pronárodů, především Maďarů, budou smět se slovenskými úřady komunikovat česky. Člověk jen neví, zda má být na takové privilegium pyšný, nebo se za ně spíš stydět.

Mirek Topolánek poskytl obsáhlý rozhovor Právu. Nese se ze strany Práva ve vánočně smířlivém duchu. Možná je v tom i trocha soucitu. Premiér je odhodlán držet pozice, to je očividně jediné, co dokáže český politik dělat, když se dostane do maléru (Topolánek je ve svízelné pozici, jeho vláda se nejspíš jen těžko může vykroutit z nadcházejícího předsednictví EU): „Vláda buď na základě dohod, nebo na základě lepšího fungování v koalici musí dokončit práci, kterou si dala… budu bojovat, abychom ten koaliční projekt dokončili…“ Rozhovor byl pochopitelně poskytnut před včerejší dvojporážkou v PS, dnes je jasné, že jedinou možnou dohodou s Paroubkem je dohoda o bezpodmínečné kapitulaci (Paroubek se mezitím zjevně dohodl s Klausem a disponuje i vnitřní opozicí v ODS). „Budu bojovat“ znamená v českém pojetí zpravidla „zatnu zuby a udělám všechno, co na mně chtějí“. Premiér uvažuje mj. o tom, že „ODS partnerům navrhne, že dovládne menšinově“, což se po pátku jeví být šíleným nápadem. Rovněž snaha spojit schválení Lisabonské smlouvy s ratifikací radarové smlouvy je nešťastný, protože Lisabonská smlouva by měla být schválena stejně jako radarová základna, zatímco touto technikou se dosáhne pravého opaku a ještě se přitom ODS znemožní. Paroubkovi na Lisabonské smlouvě vůbec nezáleží a možná bude rád, že se poté, co neprojde, bude moci vymluvit na ODS. Na neschválení smluv o radaru mu záleží velmi.

Na Paroubkovy pokusy spojit dohodu o dočasném klidu zbraní během českého předsednictví EU se závazkem koalice přistoupit na podzimní termín předčasných voleb reagovali malí koaliční partneři ještě rozhodněji než ODS. Jak by ne – ODS, i když oslabená, volby zřejmě přežije. Oni je přežít nemusí.

Viz průzkum veřejného mínění, s nímž přišel STEM. ČSSD má 38,4%, ODS 23,5, zelení 5,4 a KDU 6,3. Nepochybuji o tom, že ČSSD v současné době nad ODS výrazně vede, ale čísla obou agentur (viz též včera CVVM) mi připadají poněkud nadnesená. Průzkumy veřejné mínění nejen odrážejí, ale zpětně taky vytvářejí. Rozhodnutí Factum Invenio neúčastnit se tohoto reje možná nebylo jen tak.

Právo se ještě vrací k situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů, a mluví o tom, že Milan Kundera bylo „osočen“ z udání policii. Houby osočen. Byl zveřejněn policejní záznam, kde se hovoří o udání. Údajném, samozřejmě.

ČSSD by se zjevně ráda zbavila dalšího přeběhlíka, poslance Wolfa. V současné době probíhá spor o tom, zda už státní zastupitelství dostalo od policie podklady k zahájení trestního stíhání (jde o neoprávněné užití jakési dotace Wolfovou firmou). Policie tvrdí, že nic neodeslala, Státní zastupitelství v Ostravě, že spis dostalo. Jak se zdá, zázrak. Předvánoční čas je k tomu vhodná doba. ČSSD obviňuje Langera, že se do případu plete a zahájení trestního stíhání brzdí, a žádá jeho odvolání. Skeptik by z toho všeho mohl snadno nabýt dojmu, že zatímco policii má pod palcem ODS, příslušné státní zastupitelství zase ČSSD. A že ČSSD nejde ani tak o Langra, jako o jeho křeslo.

V Praze se demonstrovalo proti Santa Clausovi a za Ježíška. Santa Claus je zjevně pro české vlastence něco podobného jako americký radar. Jak vypadá ten „tradiční český Ježíšek“ (podle statistik je u nás 70% ateistů, číslo mi připadá příliš nízké, typoval bych 90%)? Viděl jsem pěkný reklamní panel České pošty, kde je vyobrazen: maličká příšerka v podobě děťátka se dvěma křidélky. Na hlavě má červenou čepičku s bílou bambulkou. Je mi líto, ale Santa Claus je mi bližší: s jeho vyobrazením není spojeno takové ohavné rouhání. Ale oželel bych ho, spokojil bych se s vánočním stromečkem bez něho i bez „Ježíška“ z rodu Křemílka a Vochomůrky. Tématu se týká fejeton, který jsem napsal v roce 2005, a článek, který reagoval na zrod zápasu o Ježíška v roce následujícím. Kdybych se dnes pokoušel napsat něco znovu, opakoval bych se.

Martin Komárek píše v dnešní MfD: „„Dám vám tři čtvrtě roku na práci,“ hřímá (Paroubek, bd), „pokud podepíšete Lisabon a předčasné volby budou na konci roku 2009. A na radar zapomeňte.“ To je pro ODS nepřijatelné i jako tvrdá vyjednávací pozice, ze které se v závěrečném handlu sleví. Paroubek totiž po modrých šlape. Jenže on možná nechce slevovat - jde vládě po krku jako kdysi Miloš Zeman. A je mu úplně jedno, co na to řeknou spojenci. Nehaňme to. Kdyby byl Topolánek na jeho místě, choval by se stejně. Raněného vůdce smečky je potřeba dorazit hned, než si vylíže rány. To je nemilosrdný zákon politické džungle. Kdo se podle něj nezachová, přijde nejspíš o krk sám.“ Pan Komárek je cynik. Existuje dobrá politika a sviňská politika, a sviňská politika se má hanět. Žádný „nemilosrdný zákon politické džungle“ neexistuje, a pokud ano, tak jedině v našem postkomunistickém Bandoleru.

Včera jsem se zmínil o setkání velvyslanců několika zemí NATO s předsedou ČSSD Paroubkem. Podle dobře informovaných zdrojů proběhlo prý tak (píšou o tom mj. i dnešní Lidové noviny), že se s ním sešli velvyslanci USA, Velké Británie, Polska a Holandska. Bojí se o misi v Afghánistánu – Američané tam mají nejvíc vojáků, s nizozemskými vojáky naši spolupracují, Britům slíbili jakési materiální zajištění a Poláci tam přesunují své vojáky z Iráku. Paroubek prý s velvyslanci jednal neurvale, prohlásil, že zkorumpované vládě pomáhat nebude. Když se odvolávali na státní zájmy, řekl, že mu na Afghánistánu nezáleží a ustoupí jen výměnou za registrační poplatky. Holandský velvyslanec odpověděl, že se vůbec nechce plést do českých vnitropolitických sporů, ale že má obavy o životy holandských vojáků. Paloubek debatu uzavřel s tím, že na diplomatické demarše byl čas, když si česká vláda kupovala opoziční poslance, zvedl se s třískl dveřmi. Velvyslance to prý iritovalo – nedovedou si představit, jak to bude vypadat, až se ten člověk stane premiérem. Lidé ze Západu nemají zkrátka naše zkušenosti a naši invenci. Já si to na rozdíl od nich dovedu představit až moc dobře.

Profesor Halík utrousil v Lidových novinách několik slov chvály i na adresu premiéra Topolánka. O ODS v té souvislosti prohlásil: „dokáže-li se skutečně vyrovnat s jinými stíny minulosti, může být možná jednou věrohodná i pro mnoho těch, kteří jí dosud nemohli přijít na jméno.“ Lidé jako Halík mluví o ODS podobně jako Paroubek o komunistech. ODS opravdu nemá na svědomí prodej ČSR Rusku, koncentráky, politické procesy, mučení a rozsudky smrti pro nic za nic. ODS má chyby jako všechny demokratické strany. Lidé, kteří politizují a ani se nedokážou pořádně politicky zorganizovat, jak je to v duchovním okruhu exprezidenta Havla běžné, mají chyby přinejmenším stejné.

Pondělí 22. prosince: Ministerstvo zdravotnictví hodlá žalovat krajské samosprávy kvůli rušení registračních poplatků ve zdravotnictví. Řekl to v nedělních Otázkách Václava Moravce náměstek Šnajdr. Spor s kraji se nepochybně povleče a přežije Topolánkovu vládu. Přesto je nutno Julínkovu týmu uznat, že bojuje.

Ministerstvo obrany je v horší situaci, protože stažení českých vojáků ze zahraničních misí se dotýká vztahu ČR ke spojencům a mezinárodních závazků ČR. Pokud ministryně Parkanová, resp. vláda ustoupí tlaku a sníží počet vojáků v Afghánistánu, bude to zela nemístný ústupek sociálním demokratům, kteří to tentokrát zcela očividně přepískli: spojili významnou zahraničněpolitickou záležitost s vnitropolitickou (která naše spojence s pochopitelných důvodů vůbec nezajímá). Ztráta věrohodnosti ČR je očividná, stejně tak jako fakt, že předsedovi ČSSD na ní vůbec nezáleží (viz jeho jednání s velvyslanci zemí NATO), přehrál to na Topolánka: když je to tak důležité, tak koukej couvnout, je to tvůj problém. Když necouvneš, mně to vůbec nevadí. Zdá se, že někteří asociálně demokratičtí předáci jsou z průběhu toho konfliktu lehce nervózní. Tak např. „stínový ministr zahraničí“ Zaorálek prohlásil: „Je bohužel pravda, že se to v pátek ve sněmovně utrhlo ze řetězu… Situace se ve sněmovně vyhrotila tak, jak si to podle mě ani Paroubek, ani Topolánek nepřál… doufám, že se emoce uklidní. Nedovedu si představit pokračování v této totální válce.“ Když to vnímá člověk tak otrlý a intelektuálně nekomplikovaný, tak to už je co říci.

Taky „dohoda o neútočení“ během českého předsednictví EU zjevně nebude. Topolánek o ni ztratil zájem, těžko se mu divit, cena, kterou za ni chce zaplatit ČSSD, je příliš vysoká.

Z toho všeho plyne, že nejvěcnějším řešením by byla demise vlády s tím, ať si ostatní zařídí Paroubek. Jenže pak se Paroubek dohodne s Klausem na úřednické vládě, a v ní budou stoupenci ČSSD a klausovci. Je vůbec ODS schopná něco podobného ustát? Není náhodou, že konec koalice prosazují oddaní Klausovi stoupenci (posl. Šťastný). Vypadá to, že Paroubek (poté, co se zcela zjevně dohodl s Klausem) triumfuje, kdežto Topolánkova pozice je skoro beznadějná. To je špatná zpráva do Nového roku.

Podle Práva se „v ODS šíří informace“, že nepřítomnost poslanců Klase a Ježka na hlasování minulý pátek byla věc politická a domluvená. Připadá mi zvláštní, jak by mohlo někoho napadnout, že by tomu bylo jinak. Klaus ještě pár poslanců ODS utrhne. Budou ti zbylí schopni existovat bez svého tatíčka osvoboditele, obnovitele a živitele? ODS pro to dodnes udělala trestuhodně málo. Tohle je její hlavní problém. Klaus je teď její úhlavní a krajně nebezpečný nepřítel.

Z komentátorů Práva vyniká neotřelými nápady Jan Keller. Te´d přišel na to, že radarová základna v ČR není namířena proti islamistům, dokonce ani proti Rusku, nýbrž proti Evropské unii: je to dýka, kterou Evropě do zad vrážejí američtí imperialisté a jejich zdejších přisluhovači. K tomu se snad ani nedá nic dodat, zbývá jen čekat, zda se někomu podaří pana Kellera ještě trumfnout.

Íránský radikální šíitský vůdce Muktada Sadr označil novináře Muntadara Zajdího, který proslul tím, že vrhl po prezidentu Bushovi dvě boty, za hrdinu žurnalistiky. Požehnaná země, kde se žurnalisté etablují metáním bot.

Ruský zatím ještě jen premiér Putin varoval „nepřátele Ruska“, aby se nesnažili jeho vlast destabilizovat. Rusko má velmi vážné hospodářské problémy a ruská mocenská elita je nutně potřebuje na někoho svést. Nepřítel je nasnadě: mezinárodní imperialismus v čele s USA. Možná mu teď budou říkat trochu jinak, aby to nevypadalo tak blbě. Ale zdá se, že návrat k politice v podstatě stalinistické nebo poststalinistické je pro ni z pragmatických důvodů nevyhnutelný. Bylo by moc fajn, kdybychom do toho tentokrát nespadli, ale pohled na současnou českou politiku moc nadějí nedává.

V Mladé frontě Dnes před vánocemi už tradičně prezentují dětské představy o „Ježíškovi“. Je to dosti otřesné. Nechtěl jsem se k tomu tématu (a ke konfliktu, který zuří mezi stoupenci „Ježíška“ a těmi, kterým přinejmenším nevadí Santa Claus) vracet, ale asi mi nic jiného nezbude.

Viliam Buchert mluví v MfD o nesmyslnosti řečí, jakoby se právě v Afghánistánu odehrával jeden z největších světových zápasů mezi dobrem a zlem. Jistě. Jde jen o zápas, kde jedna strana, ta, na níž stojíme, je výrazně lepší než ta druhá, a což je ještě důležitější, zároveň o zápas, v němž nám jde o krk, protože té druhé straně jde o náš krk, mnohokrát to řekla a praktickými činy v Evropě (Londýn, Madrid) i v USA dokázala. Když Západ pustí Afghánistán, může docela lehounce nastat dominový efekt, protože přinese další důkaz o tom, že se nechce a neumí bránit. Pan Buchert si možná připadá nad věcí (není pravda, že v parlamentním sporu o vojenské mise v PS byli jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou, nýbrž že ten spor vyprovokoval Paroubek a ČSSD bezohledně a z čistě mocenských důvodů), ve skutečnosti je, jak to odpovídá linii listu, velmi výrazným mluvčím západního defétismu česky národního formou a internacionálního obsahem.

Úterý 23. prosince: něco na způsob předvánoční kletby vynesl nad koalicí a ODS Jiří Paroubek: „Pokud budete zasahovat do poplatků, je konec vaší vládě bez ohledu na cokoli.“ To vypadá jako vyhlášení občanské války. Paroubek tvrdí, že má 101 hlasů na svržení vlády jistých. To by bylo možné např. v rámci zákulisní dohody s Klausem. „Úřednická vláda“ klausovců a ČSSD by mohla tzv. rebelům v parlamentu zajistit mandát po zbytek volebního období. Ale: do konce volebního období toho až tak moc nezbývá, a manévr by byl pro Klause dost riskantní (ve většině ODS by mu to asi na popularitě nepřidalo, navíc by taková vláda byla nejspíš závislá přinejmenším na toleranci komunistů). Takže pravděpodobnější je menšinová vláda jmenovaná Klausem po dohodě s Paroubkem. Topolánkovi by nezbylo než jít do konfliktu s Klausem a strana by se štípla – jak, to by záleželo na způsobu provedení. Jinak sedá říci, že premiér, který dá jakkoli najevo, že na něj výše uvedené výhrůžky šéfa opozice platí, tím nad sebou podepíše rozsudek politické smrti. Má to ovšem těžké, protože Čunek (kterému nic nehrozí, je „jenom“ ministr, ale zároveň předseda koaliční strany) už zřejmě uvažuje o ústupcích.

Katolický farář Pavel Táborský ze Slaného řekl Lidovým novinám ohledně svého chystaného kázání na půlnoční mši: „Teď je například hospodářská krize. Lidé jsou nejistí a hledají spasitele, který zachrání svět. Američané zvolili prezidenta Obamu a myslí si, že to bude on, kdo je vyvede z krize. Zapomíná se ale, že spasitel už jednou před dvěma tisíci lety přišel. To jim chci připomenout.“ To je snad trochu jednoduše řečeno, ale obávám se, že to poměrně výstižně charakterizuje obamovské šílení, které zachvátilo západní svět.

Sobota 27. prosince: Souboj titánů pokračuje! Prezident Klaus se na televizní stanici Z1 pustil do svého hlavního evropského soka Sarkozyho. Učinil tak v rozhovoru, který s ním vedl Milan Knížák (proč ne rovnou Ladislav Jakl?). Označil francouzského prezidenta za „nepřítele Evropské unie i Evropy, která je podle něho „už dva tisíce let založena na tom, že se respektuje různost, že se respektuje odlišnost názorů a okamžitě se nestřílí po člověku, který vysloví o kousek jiný názor“. Toto vymezení Evropy mi připadá poněkud jednoduché, spíš bych řekl, že Evropa se upevňovala tím, že lidé byli za ideje, které považovali za správné, ochotni obětovat v případě nutnosti i život (tj. řečeno Klausovými slovy nechali po sobě za svůj názor i střílet; střílelo se přitom doopravdy, ne hubou), a že to velmi často bylo nezbytné. Klaus zaujal v Evropské unii marxovskou pozici odvážlivce, který staví její ideu evropské spolupráce z hlavy na nohy, a musí tedy taky něco vydržet. Taky myšlenka snášenlivosti, které se prezident dovolává, v moderním evropském pojetí znamená, že je sice nutno tolerovat odlišné názory, ale že to vůbec neznamená, že by všechny ty názory byly správné, a že správné názory není třeba prosazovat, kdežto špatné kritizovat, a to zcela zásadně. Dále nevím, zda těmi dvěma tisíci lety nazpět měl Klaus na mysli Césara nebo císaře Augusta (řekl bych že mu musejí imponovat), nebo toho (tehdy) bezvýznamného smolaře a nešiku z jakéhosi zapadákova, který přišel s tím, že je Boží syn a jeho úkolem je svět spasit, a byl proto za přispění místních orgánů státní správy utracen. Pokud se snad Klaus domnívá, že přišel s požadavkem, aby Židé, Římané ad. prosazovali respektování odlišnosti názorů, krutě se mýlí, pravý opak je pravdou. A Evropa nestojí na myšlence, že každý si může plácat, co chce, a basta. Spor mezi Klausem a Sarkozym je úplně neplodný, Klaus z něho má ovšem větší užitek, protože je bezvýznamnější a Sarkozy mu dělá reklamu.

Pozoruhodný je způsob, jak se k věci vyjádřili významní čeští politici. Místopředseda ČSSD Škromach vidí problém v tom, že Klaus ani Sarkozy nejsou sociální demokraté, jinak by se zcela jistě dohodli, dodávám, jako Paroubek se Zemanem (vlastně pardon, zeman už není sociální demokrat). Ministr Schwarzenberg se staví na Sarkozyho stranu a přitom oceňuje, jak tento velký politik razantně vstoupil do kavkazské krize. To je slovo do pranice, já bych spíš řekl, že na sebe vzal mnichovskou roli svého slavného krajana Daladiera, domluvil se s Putinem (účastníkem konfliktu) o mírovém uspořádání, z něhož samozřejmě nakonec vylezlo odtržení Abcházie a Jižní Osetie, a navíc do toho všeho úplně zbytečně zapletl EU, takže Rusové ji teď mohou buzerovat za to, že ve zbytkové Gruzii není pořádek podle jejich gusta. Naopak předseda KSČM má větší zalíbení v Klausově odporu proti integraci EU posilováním jejích institucí, a v projektu „sjednocování na různosti“ (sjednocování na různosti se v češtině označuje - v přeneseném slova smyslu – slovem bordel).

Válka na Kavkaze vrátila Rusku sebevědomí, jásá titulek v Právu. Je zjevně pořízen podle vzoru „Anschluss Rakouska vrátil Německu sebevědomí“. A v závěrečné formulaci („A zároveň dala Moskva najevo, že se země opět vrací na světovou scénu jako sebevědomý hráč, s nímž je třeba vážně počítat“) stačí nahradit jméno města (místo Moskva Berlín), a rázem jsme o sedmdesát let zpátky.

Rovněž Václav Klaus uveřejnil v listě Mladá fronta Dnes, s nímž má nadstandardní vztahy, „Manuál k Lisabonské smlouvě“. Název je originální, je to, jako by vám k nějakému přístroji poskytli návod, proč a jak ho roztřískat.

Mladé frontě Dnes poskytl rozhovor i ministr financí Kalousek. Cituji z něho: „Státy by měly v době růstu hospodařit s vyrovnaným či v ideálním případě přebytkovým rozpočtem. Tím si zajistí možnost, aby v době recese a ekonomické krize mohly vyšší státní výdaje mírnit negativní dopady. Když se ale vlády zadlužují a chovají nezodpovědně i v době růstu, tak to pak mají v době krize mnohem komplikovanější.“ A kdyby jen vlády! Všeobecně se prosadilo přesvědčení, že je možné peníze napřed utratit a pak teprve vydělat. A teď se ukázalo, že je to dost riskantní.

Pondělí 29. prosince: Izrael zahájil odvetné vojenské akce proti teroristům z Hamásu, kteří ovládají pásmo Gazy a mj. otamtud soustavně ostřelují raketami přilehlá izraelská města a osady. Stalo se tak poté, co Hamás ukončil jakési příměří, které ovšem neznamenalo, že by raketové útoky byly úplně přestaly. Izraelská letadla zaútočila na infrastrukturu Hamásu a továrny, kde se podle informací, které měla izraelská armáda k dispozici, vyráběly rakety. Při útocích přišli o život i civilisté, moderní zbraně nejsou ještě tak vyvinuté, aby rozlišovaly mezi vojáky a civilisty, tím se podobají arabským teroristům nejrůznějšího ražení. Rakety Hamásu dopadají ostatně skoro výlučně na civilní cíle. Spojené státy se postavily jednoznačně za Izrael, EU a Vatikán se omezily na hraběcí výzvy k zastavení násilí. Ministr Schwarzenberg odsoudil Hamás za raketové útoky na izraelské osady, prohlásil, že se tím Hamás sám vyřadil z politického dialogu a že Izrael má právo se bránit. „Ostřelování ze strany Hamánu znemožňuje, aby tato organizace mohla být považována za partnera v jednáních a aby s ní bylo možno vést jakýkoliv politický dialog.“ To je přesně to, co mělo v této souvislosti zaznít. Ministr Schwarzenberg to ovšem v příštím půlroku nebude mít mezi mnichovany v Bruselu lehké. Pozoruhodné výkony zcela jiného druhu předvádí zpravodaj Čro Tureček, kterého si přizvala ČT zřejmě ve snaze, aby byla dost vyvážená a nedostala od vrchního cenzora Žáka pokutu. Vypadá to, jako by ho řídili společnou rukou Ahmadínežád s Vojtěchem Filipem. Dnes večer např. na otázku, jak se k věci staví umírněné arabské státy, Egypt a Jordánsko, prohlásil něco v tom smyslu, že pracující tam zuřivě protestují. Proč si ČT nenajme přímo nějakého experta z Haló novin? K problému se samozřejmě ještě vrátíme, z toho, co jsem si stačil zatím přečíst, se mi zdá, že česká média se k němu stavějí dosti ohavně. Základní věc je: je iluze myslet si, že jsme nad věcí, povoláni rozsoudit dvě strany, z nichž je jedna za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Jsme ve věci, nejen Izraeli, ale i nám jde o krk, ty rakety, co střílí Hamás do Izraele, nedopadají na nás jednak proto, že k nám zatím nedoletí, a za druhé proto, že se na řadu dostaneme teprve tenkrát, až se arabským radikálům podaří s pomocí různých evropských indolentů Izrael zničit.

Ladislav Kryzánek v Mladé frontě Dnes píše, že „znalci blízkovýchodního problému“ varují: „déle trvající akce židovského státu může způsobit to, co nedokáže Hamas ani Fatah, totiž zase jednou sjednotit Palestince proti společnému nepříteli.“ To hlavní, co Palestince sjednocuje, je existence státu Izrael. Opravdová nejednota mezi nimi vznikne tenkrát, až Izrael přestane existovat, pokud si ovšem – což je víc než pravděpodobné – nenajdou dalšího nepřítele. Kdopak asi bude na řadě?

Vicepremiér Vondra je prý mezi kandidáty na post šéfa NATO. Není ovšem třeba hned propadat panice, není zatím mezi navrhovanými na příliš čelném místě. Problém je jen, že se do funkce nikdo z nich nehrne, a že by se nehrnul pan Vondra, to si nějak nedovedu představit. Myslím, že by takovou funkcí neměl zatím zastávat nikdo z postkomunistických zemí, a zejména ne nikdo ze země, jejíž stínový ministr zahraničí vypadá, že by byl schopný vyhlásit Spojeným státům, když ho rozzlobí, válku.

Miloš Zeman se na Primě vyjádřil k zahraničně politickým otázkám (v neděli, kdy se ještě o izraelském útoku na pásmo Gazy příliš nemluvilo, takže neměl příležitost doporučit izraelskému prezidentovi, aby koukal honem převzít Benešovy dekrety). Jeho názory na zahraniční politiku jsou jakousi intelektuální variantou názorů Josefa Švejka na mezinárodní situaci v předvečer první světové války. Také je pozoruhodné, že struktura jeho názorů vykazuje neklamné stopy šílenství: opravdový cvok vám nesdělí okamžitě, že je Napoleon Bonaparte a že zítra si Měsíc sedne na zeměkouli, nýbrž že nejprve mluví úplně normálně („stahování vojsk z Afghánistánu je pitomost, která dosahuje až zločinných rozměrů“), pak začínají být jeho názory čím dál tím víc, jak se dnes říká, kontroverzní (ušlechtilé synonymum pro „stupidní“), a končí tím, že americká radarová základna je zaměřena proti Rusku a že Rusko by mělo být součástí sjednocené Evropy. Jiří Paroubek okomentoval tento duchovní ohňostroj slovy: „…vždy, když ho v poslední době poslouchám, začnu se těšit na důchod: zapomínat na své vlastní chyby, nečíst zprávy, které se mi nelíbí, rozdávat rozumy a nemít žádnou odpovědnost…“ To je docela trefné, jen – vzhledem k tomu, co bylo výše řečeno – by místo „na důchod“ mělo možná být „na Bohnice“, což si ovšem pan Paroubek nemůže dovolit říci mj. proto, že by tím zároveň zpochybnil sám sebe. Kromě toho pan Zeman provozoval podobné (pravda, o fous nevinnější) kousky i v době, kdy byl ještě ve formě a ve funkci, a kdy by jeden řekl, že by nějakou zodpovědnost přece jen měl mít.

V dnešním Právu najdeme při pozorném čtení zastrčenou zprávičku, převzatou z BBC a ČTK: kdesi v Afghánistánu zahynulo přinejmenším 14 dětí a dva dospělí, když sebevražedný atentátník, který se chtěl odpálit na shromáždění kmenových vůdců, tak z roztržitosti učinil před místní školou. Kdyby něco podobného (třeba nedopatřením) udělali Američané, to by bylo řevu! Když si to dělají domorodci mezi sebou, je to v podstatě v normálu. Éto ich dělo (nevím, je li to přivlastňovací zájmeno ve správném tvaru, z ruštiny jsem už hodně zapomněl).

Úterý 30. prosince: V Právu vítězoslavně uvádějí, že mezi 300 oběťmi izraelských náletů na pásmo Gazy je 57 civilistů. To, řekl bych, svědčí o té míře ohleduplnosti, jaká je při použití současné vojenské techniky možná. A dále stejně vítězoslavně uvádějí: izraelský vicepremiér řekl, že cílem operace je svrhnout Hamás, přičemž izraelští představitelé dosud mluvili o tom, že Izrael jedná v sebeobraně. Proboha, copak se to vylučuje? Civilizovaný Západ jednal v konfliktu s Hitlerem v sebeobraně, přičemž jeho cílem bylo Hitlera svrhnout. Nechci srovnávat radikály z hnutí Hamás s nacisty (jsou jiní a podle mého názoru ještě horší, na Západě jsou všichni přesvědčeni, že nic horšího než Hitler být nemůže, to je jedna z nesmyslných iluzí, která Západu znemožňuje pochopit minulost), jen poukázat na to, že jednat v sebeobraně a usilovat o svržení protivníkova režimu jsou cíle tak říkajíc kompatibilní.

Ministr Schwarzenberg v rozhovoru pro MfD zopakoval své stanovisko k izraelským náletům na pásmu Gazy: „Uvědomme si jednu věc: Hamas od konce příměří 19. prosince prudce zvýšil množství raket odpalovaných na Izrael. To už není akceptovatelné. Hamas se tím znemožnil i jako seriózní politický partner. Vědomě zahodil klíč k řešení problému. A zahazuje ho i tehdy, když v hustě obydlených oblastech umísťuje vědomě své základny a skladiště zbraní. I proto teď umírají v Gaze civilisté. A proč jsem jako jeden z mála vyslovil pochopení pro akci Izraele? Jsem příliš stár na to, abych kalkuloval, zda si svými stanovisky zvýším, či snížím popularitu. Dopřávám si proto luxusu - říkat pravdu. Kam jsme se dostali, že k vyslovení prosté pravdy je potřeba odvahy? Jen doufám, že tak daleko ještě nejsme.“ Pan ministr se mýlí, k vyslovování prostých pravd v politice odvahy zapotřebí je. On ji v této věci projevil a jsem mu za to vděčen. Je to už druhá zásadní věc, kde zaujal jasné a nekompromisní stanovisko (tou první byl problém amerického radaru a v souvislosti s ním obnovené mocenské ambice ruského impéria). Pan Schwarzenberg je nepochybně dosud nejlepším zahraničním ministrem samostatné ČR. Bohužel, život této vlády dohasíná, a na to, kdo přijde do Černínského paláce potom, raději nemyslet.

Ve vedení ČSSD existuje dělba rolí: zlého policajta představuje Paroubek, hodného Bohuslav Sobotka. Zatímco zlý Paroubek vytáhl v souvislosti s tolerancí vlády během předsednictví EU požadavek předčasných voleb na podzim, hodný Sobotka couvnul a spokojil by se s tím, že koalice se nepokusí v Senátě „zcela zvrátit“ zrušení registračních poplatků ve zdravotnictví (není jasné, co to znamená). Když bude kabinet vstřícný, „zvyšuje se možnost případné dohody o předsednictví“. Sobotkův požadavek je jednak drzost, protože vůbec nijak s Evropskou unií nesouvisí (přijetí Lisabonské smlouvy a přijetí eura ano, navíc to první je na místě a i to druhé má jakousi legitimitu) a je to vydírání v čiré podobě. Topolánek by byl blázen, kdyby na to přistoupil. A kromě toho: pravděpodobnost se zvyšuje, ale není stoprocentní, takže lze čekat další podrazy a vydírání. Je to pořádně humpolácké. Jasné jsou z téhle trochu dětinské hry jen dvě věci: za prvé, ČSSD zatím nemá na to, aby přehlasovala veto Senátu ve věci poplatků, a dobře o tom ví. A za druhé, ČSSD má jakési tušení o tom, že to v poslední době dost přepískla. ČSSD znamená Paroubek. Teď jde o to, kdo v tomhle pokru první ztratí nervy.

Podle Jana Zahradila (je pozoruhodné, že publikuje převážně v Právu) nedávná schůzka na Pražském hradě ukázala, že není žádného rozdílu mezi křesťanským demokratem Pöttreringem, sociálním demokratem Schulzem a zeleným Cohnem-Benditem. Zjevně kvůli tomu, že Pöttering neuposlechl Klausova rozkazu a nezavelel Cohn-Benditovi „drž hubu!“. Jedním z největším zločinů Václava Klause je, že tohle individuum zatáhl do vysoké politiky.

Dnešní Právo přináší i další zajímavou zprávu: „Ruský letoun Tu-144, který poprvé vzlétl 31. prosince 1968, dokázal jako první dopravní letadlo na světě překonat rychlost zvuku. Vyšel jako vítěz z neoficiální soutěže mezi americkou firmou Boxing, britsko-francouzským Concordem a sovětskou konstrukční kanceláří Tupolev.“ Zbývá doplnit, že letadlo bylo nápadně podobné Concordu, že tato podobnost byla tematizována a obdivována na pařížském aerosalonu 1973, kde se ruský, resp. sovětský letoun při předváděcím letu zřítil na obydlenou čtvrť a zabil čtrnáct lidí. Tento závěr hvězdné kariéry „legendárního“ stroje Právo už uvádí. Je jen třeba doplnit, že předvádění ztroskotání letounu s lidskými obětmi nepatří ke standardní náplni aerosalonů.

Tamtéž vyšel zajímavý článek Jana Pelikána o nebezpečí nové balkanizace Balkánu. Upozorňuje na nefunkčnost federace Bosna-Hercegovina, na to, že se EU v oblasti Balkánu soustavně potýká s komplikacemi, které přináší „přehlížení etnicko-politických konstant balkánského prostoru“ a že ani dlouhodobý protektorát nedokáže zajistit vznik tolerantní multietnické společnosti v této oblasti. Balkánské řešení je podle autora provizorní. Na tom na všem je hodně pravdy. Evropa jako by (nejen tady) propadla pokušení prosazovat lidská práva přímo, ne prostřednictvím politiky, která bere ohled na historické okolnosti a politické možnosti teritoria.

„Šachovou terminologií by se dalo říci, že Hamás přinutil Izrael k chybě – udělá ji, ať už bude útočit, nebo ne“, píše dnes v Lidových novinách Jan Fingerland. To je postoj diváka v římské aréně, který sleduje zajímavý souboj dvou gladiátorů. Stejným způsobem by se dalo po uzavření Mnichovské dohody říci: signatáři přinutili Československo k chybě – udělá ji, ať už se bude bránit, nebo ne. A stejně by se dalo říci, že Hitler přinutil v březnu 1939 Háchu k chybě, a že v září téhož roku přinutil Hitler Polsko k chybě, atd. Z toho plyne, že jsou situace, kdy se něco podobného vůbec říkat nemá – většinou jsou to takové situace, v nichž sami vězíme až po uši, jen o tom (zatím) nevíme. Což je přesně tato: mloci jsou zatím v Gaze a to je daleko.

Středa 31. prosince: Tiskovým mluvčím KSČM se stal bývalý katolický extrémista a antisemita. Nevím, co je na tom divného, takhle založení lidé musí přece mít ke KSČM blízko. Populismus a extremismus zprava i zleva se dotýkají.

„Nezařazení poslanci“ Schwippel a Raninec dali najevo, že přistoupí na koaliční kompromis ohledně registračních poplatků ve zdravotnictví. Bylo by divné, kdyby to neudělali, zatím ani oni, ani jejich řídící orgán Tlustý neměli žádné výhrady (jejich hlavním cílem jsou Topolánek a Kalousek). Problém je v tom, že lidovci a zelení (není jasné, zda všichni nebo jen tři kverulanti, ale ti by nejspíš stačili) chtějí zrušit poplatky pro seniory, což by podle odborníků znamenalo praktickou likvidaci přínosu, který poplatky znamenají. Znovu se ukazuje se, že tenhle způsob vládnutí se definitivně vyčerpal.

Na budoucí Paroubkův New Deal se zjevně nepřipravují jen sociální demokraté, ale i komentátoři v Právu. Alexandr Mitrofanov např. dnes píše o „zduření vůdcovské úlohy“ v české politice, které je podle něho reakcí „na nejistotu, v níž vyústilo období čistě tržní ekonomiky ruku v ruce s bezbřehou slovní demokracií“. Tržní ekonomiku je tedy nejspíš třeba trošku ušpinit a bezbřehé slovní demokracii přistřihnout křidýlka. Ruský vzor nám i v této věci může být inspirací.

Novopečený senátor a vicehejtman Královéhradeckého kraje Dryml podle MfD sháněl kompromitující materiály proti své hlavní stranické soupeřce v Královéhradeckém kraji Orgoníkové. Najal si za tím účelem detektivní agenturu, která ovšem záležitost zlomyslně přehrála právě na Mladou frontu Dnes. Reportéři, vydávající se za soukromé detektivy, pak z pana senátora vytáhli řadu roztomilých výroků („Nejsem žádný svatoušek, to v žádném případě, ale když už si někdo něco bere z veřejných peněz, tak tam musí zůstat ta většina pro ty lidi, pro ty občany“, tedy přeloženo do češtiny „nejsem žádný svatoušek, ale krást se musí s mírou“; „Já neříkám, že naše zákony jsou ideální, že za každých okolností mají být dodržovány, ale mělo by to všechno směřovat k tomu, aby to bylo v zájmu tohoto státu“, tedy zákony je možné porušovat, ale jen tak, aby z toho měl stát nějaký užitek, na této zásadě stála tzv. socialistická zákonnost za minulého režimu). Zdá se, že sociální demokraté budou mít problém, pan senátor to trochu přepískl, ale co si s ním počnou, mandát mu vzít nemohou a i v kraji by jim asi chyběl. Zatím vydal prohlášení, které nazval „Dryml není Morava“. To tedy ne, oba případy se podstatně liší: Morava se stal obětí provokace, na níž se podíleli jeho stranický a poslanecký kolega Tlustý a Mladá fronta Dnes. Tady vyšla iniciativa jednoznačně od pana senátora, k MfD se informace dostala až dodatečně a upřímně řečeno bylo by bývalo hloupé i neprofesionální ji nevyužít.

Podle průzkumu STEM pětina lidí „zvažuje“, že by volila nově vznikající stranu Libertas. Informace je málo směrodatná, protože ta strana nemá zatím ještě žádný pořádný tvar. Vypovídá vlastně jen o tom, že lidé jsou nespokojeni se současnou „nabídkou“ parlamentních stran a že je tu jakýsi prostor pro další. Využít ho by bylo velmi pracné a stálo by to spoustu peněz.

Jiří Paroubek se vyjádřil k možnostem Topolánkovy vlády zprostředkovat mezi Izraelem a Palestinci: „Problém je v tom, že arabský svět nebude mít důvěru k Topolánkově vládě jako k možnému mírovému zprostředkovateli. Na to je zahraniční politika Česka až příliš jednostranná.“ Ovšem, jeho politika tak jednostranná nebude (viz jeho cesta do Sýrie, kterou se dnes pyšní).

Mladé frontě Dnes poskytl rozhovor herec a moderátor Jan Kraus. Nad některými jeho názory zůstává rozum stát: „Ono nejde, aby v hnusných rodinách najednou vyrůstali poctiví lidé. Ty rodiny mají vadné algoritmy, mladí to ochotně přebírají.“ To je determinismus podobný tomu komunistickému: budeme zase lidi kádrovat na darebácký původ? „Je jedině zásluhou české pravice, že komunisté jsou zpátky.“ Proč jedině pravice? Jistě na tom má taky svůj díl viny, ale odpovídá za to celá společnost, my všichni, i pan Kraus. Pak rozsáhle mluví o náborech ODS po hospodách, ČSSD ovšem dělala něco velmi podobného, a dokonce ve stejném regionu.

V LN pěkně vyhmátli prezidenta Klause. Citovali z jeho letošního (vlastně loňského, píšu to na Nový rok) novoročního projevu: „Co jiného naznačuje obrovský nárůst hypoték než víru v dnešek, a hlavně v budoucnost?“ Slepá víra v budoucnost nebývá vždycky na místě, zvlášť když je to víra v to, že peníze, které dneska utratím, zítra už holt nějak vydělám.