Čím kdo zachází

Poslanec Pohanka pomohl vládě protlačit rozpočet na příští rok. Pak rezignoval na poslanecký mandát. Tím koalice přišla o jeden relativně spolehlivý hlas a ČSSD naopak jeden spolehlivý hlas získala, protože o loajalitě Pohankovy nástupkyně nelze pochybovat. Na stavu, kdy proti menšinové vládě stojí menšinová koalice, se sice nic podstatného nemění, ale vláda přišla o většinu potřebnou ke schválení smluv o radaru. A pokud vláda není schopná prosadit radar, nemá už valný smysl.

Důvody rezignace, které uvedl sám rezignující, nevypadají příliš přesvědčivě. Odešel prý před hlasování o radaru, protože s radarem má problém. Zdá se mu, že vláda postavená na několika přeběhlících je slabá (zajímavá sebereflexe, ale trvalo to!). Chce vytvořit prostor pro jednání lídrů ODS a ČSSD.

O jiných důvodech lze jen spekulovat: není to náhodou tak, že ten prostor už se vytvořil a pro přeběhlíky v něm není dost místa? Nízcí a podezíraví lidé budou samozřejmě mluvit o tom, že před vánocemi je každá koruna dobrá a podobně. Soucitnější si budou představovat, že někdo, obrazně řečeno, drží pana Pohanku za tu část těla, která bývala, zase obrazně, uváděna jako symbol premiérovy mužné přednosti. Přirozené a slušné vysvětlení je, že pan Pohanka má své problematické pozice plné zuby a dává do budoucna přednost klidnějšímu životu. Všechny ty důvody lze různým způsobem kombinovat.

Ale o pana Pohanku vlastně nejde, odchodem z politické scény ztrácí svou poněkud nepřirozenou zajímavost. Plyne z toho něco pro koalici a hlavně premiéra?

Kdysi jsem listoval jakýmsi románem Miky Waltariho o dobytí Cařihradu. A narazil jsem na pozoruhodnou scénu. Jeden z dvořanů císaře Konstantina v duchu zásady, že svoboda je poznaná nutnost a že když to neudělá on, provede to někdo jiný, daleko horší, pomohl sultánovi Mehmedovi dobýt město. A sultán ho k jeho velkému překvapení neodměnil, ale naopak nechal s celou rodinou popravit. Když se ho zklamaný pomocník na popravišti ptal, proč že to, odpověděl mu: zradil jsi svého císaře, zradil bys i mne.

Sultán měl, jak vidno, možnosti, které civilizovaný politik 21. století nemá. Ale to není podstatné, nejsou dnes zapotřebí. Hlavně byl realista. Věděl, že s přeběhlíky je potíž a spoléhat na ně je velmi krátkodeché. Realismus naopak zapotřebí je. Jinak vznikají politické projekty, které nakonec svým tvůrcům spadnou na hlavu.

lidovky.cz 12. prosince 2008