Co týden dal

Pátek 1. září: Otazníky nad tím, co se stalo v KDU-ČSL, se neustále zvětšují. Členové vedení se navzájem bezuzdně pomlouvají: Místopředseda Svoboda všechno svaluje na Kalouska, Paroubek mu, jak se zdá, kryje záda (tváří se, jako kdyby Svoboda byl už předem nabídku ministerského křesla odmítl). Účastníci konference měli asi požadovat, aby se členové předsednictva především vzdali poslaneckých mandátů. Teď nikdo neví, jak bude kdo v klubu hlasovat. Jenže k rezignaci na mandát nemůže nikdo poslance donutit. Přes obdivuhodnou a rychlou reakci členstva na Kalouskův veletoč (Kalousek – myslím, že by se mělo říkat Kalousek a spol. – to udělal(i) velmi humpolácky) není nic rozhodnuto.

Jiří Paroubek je neúspěchem s lidovci velmi rozmrzelý. Projevuje se to tím, že už říká místo „pánové z ODS“ „soudruzi z ODS“ a obviňuje je, že na něho šijí „nějakou zprávu Kubice II“. Langer to popírá, prý to není jejich metoda práce. Jakpak že ne. Kde se vzala v parlamentu týden před volbami ta zpráva. Jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou.

Prezident Köhler přerušil sérii svých poměrně alibistických vystoupení a veřejně se zastal výstavy o vyhánění. Nelze ji prý považovat za přepisování dějin (co je na přepisování dějin špatného, každá nová historická knížka znamená přepisování dějin, historická věda není nic jiného než přepisování dějin, protože dějiny neexistují an sich, nýbrž pouze ve svých výkladech). Kačeři běsní, české ministerstvo zahraničí se kupodivu chová důstojně (nepovažujë za nutné se k výstavě oficiálně vyjadřovat, protože ji považuje za vnitroněmecký příspěvek k vyrovnání se s vlastní minulostí).

Václav Havel se vyjádřil s nebetyčnou tolerancí ke Kalouskovu pokusu o dohodu s Paroubkem. „Nevím přesně, co je to opírání se o komunisty“. Panu exprezidentovi lze v této věci napovědět: opírání se o komunisty je to, co např. on provozoval po listopadovém převratu. Havel se ovšem (po autogramiádě jakési své knihy v Brně) taky vyjádřil pro zachování prozápadní, euroatlantické orientace ČR, o níž má v souvislosti s kampaní proti americké základně a dal najevo obavy kvůli krácení rozpočtu armády. To je nepochybně dobře. Pravdu má taky v tom, že překlenovací vláda by měla být „méně nápadná“, např. bez kontroverzních osobností, jenže ono je to asi jedno, ta vláda stejně neprojde.

Cyril Svoboda se zuřivě brání, že zrovna on by byl chtěl spolupracovat s komunisty (bylo by opravdu dobré rozkrýt, co se ve vedení KDU-ČSL opravdu dělo) a vytýká Kalouskovi, že ve volbách pod jeho vedením strana získala jen 13 mandátů. Bylo by důležité při té příležitosti připomenout, že množství mandátů v předposledních volbách získala KDU-ČSL nestydatým oholením svého koaličního partnera US-DEU pomocí preferenčních hlasů.

Topolánek má už vládu hotovou. Ministrem kultury se stal někdejší herec a komentátor Svobodné Evropy Martin Štěpánek, má vystřídat ministra Jandáka (při této příležitosti považuji za potřebné podotknout, že „umělecký dojem“ z ministra Jandáka byl asi o hodně horší než jeho opravdový výkon, v mnoha věcech -např. vztah k církvím- prokázal opravdovou dobrou vůli a bylo by nespravedlivé ho srovnávat s dr. Rathem; tím také trochu koriguji to, co jsem tu o něm psal). Štěpánkovi vyčítají, že je svobodný zednář – to má asi takovou společenskou váhu, jako kdyby byl Sokol, navíc Svobodní zednáři jsou mi sympatičtější než Sokolové, protože mne nikdy nenutili dělat kotoul přes švédskou bednu. Poněkud horší je, že pan Štěpánek, než stačil emigrovat, si zahrál mj. v jednom zvlášť ohavném dílu Případů majora Zemana. Což o to, i takové věci se stanou, a jak kdysi předvedl Jiří Lábus, lze se s tím vyrovnat způsobem, k němuž není co dodat. Pan Lábus ovšem nikdy nechtěl být ministrem. Jenže pan Štěpánek prohlásil: „Můžu na svou čest říci, že když jsem tuto naprosto apolitickou roli (údajně jde o lodníka, který spolupracuje s čs. rozvědkou, přebírám to z MfD, já to svinstvo neviděl a ani se k tomu pro zbytek svých dnů nechystám, bd) bral, tak jsem toužil vidět velký severní přístav. Ten díl se točil v Rostocku. Proč bych se tam nepodíval?“ Tak především: do Rostocku se každý mohl podívat tak, že si vzal pas a pár korun (Dederonie byla pro Čechy extrémně levná) a vyjel přes hranice. A za druhé: rád bych viděl, jak se někdo v Německu ospravedlňuje, že si zahrál „zcela nepolitickou roli“ ve filmu Žid Süss. Si tacuisses…

Petr Kolář vyvozuje v LN, myslím, z Kalouskova pokusu o námluvy s Paroubkem příliš dalekosáhlé závěry. Kalousek se mu jeví jako jakýsi Konrád Wallenrod, sebevražedný politický útočník, který obětoval svou politickou kasriéru, poškodil tak Paroubka a zatarasil své straně všechny cestičky ke komplotu s ČSSD (a KSČM). To je jednak příliš optimistické (ještě není všech dní konec) a jednak velmi přehnané. Nepochybuji, že vzpoura KDU-ČSL proti vlastnímu vedení je pozitivní čin a že jako každý pozitivní čin má spoustu nečekaných dobrých důsledků, mj. i to, co trochu přeexponoval pan Kolář. Není třeba je personifikovat a hledat v nich sebeobětující čin novodobého lidoveckého Matrosova. A jakési opovržení si pan Kalousek nepochybně zaslouží, otázka je jen, jak velké. I když byl do své role svými kumpány natlačen (což je pravděpodobné), nemusel a neměl ji přijmout.

A „pánové z KDU-ČSL“, jak by řekl pan Paroubek, se usilovně snaží celou aféru zamést pod koberec. Tak poslanec Severa dnes v Lidovkách píše: „Teď však KDU-ČSL nepotřebuje inspektora Colomba, pátrajícího, kolik lidí výslovně vědělo o vyjednávání s ČSSD. Není podstatné, zda to bylo pět či deset lidí. Nejde o počet, ten je drtivě menšinový, a o konkrétních jménech se mluví pořád. Snad i přes toto pochybení KDU-ČSL prokázala, že je demokratickou stranou, kde názor jejích členů musí být respektován, kde hlas její členské základny není ani prázdným zvukem, ani pouhým závanem.“ Aniž bych chtěl vzepětí nižších pater strany jakkoli bagatelizovat, nejen KDU-ČSL, ale česká veřejnost teď potřebuje celou armádu Colombů. Máme právo vědět, co se v KDU-ČSL dělo (a bude dít). A obávám se, že nestačí, že vedení strany bylo zabráněno uskutečnit ten špinavý manévr. Vedení mělo být smeteno, což se nestalo.

Sobota 2. září: Designovaný premiér Topolánek dnes prezidenta Klause seznámil se složením nové vlády. Zpráva ani složení vlády nejsou příliš významné, vláda má prakticky nulovou šanci na to, aby ve Sněmovně dostala důvěru. Pak by měla přijít řada na Paroubka a strany bývalé trojkoalice budou mít příležitost předvést, co dovedou. Velký otazník se vznáší nad lidoveckými poslanci: KDU-ČSL (tj. její celostátní konference) si zakázala do vlády z milosti komunistů vstoupit, ale nikoli už dát jí důvěru.

Kardinál Vk protestuje proti tomu, že americká zpěvačka Madonna zneužívá posvátné křesťanské symboly. Dělá jí zbytečnou reklamu.Podle Práva prý Vlk mluví za celou, nejen za katolickou církev. Kam na to lidé z Práva chodí? Žádná taková „celá“ církev neexistuje (aspoň jako formální instituce) a pokud by snad měl někdo právo za ni mluvit, rozhodně to není kardinál Vlk.

Zdá se že česká televize bude postižena za neslušná slova, která zazněla ve filmu svým zaměřením nepříznivém komunistům. Stane se tak podle novely zákona, kterou kdysi navrhla komunistická poslankyně Levá (komunisté byli vždycky zásadně proti vulgarismům, ani během procesu s Horákovou žádná sprostá slova nezazněla). Vrchní televizní cenzor Žák je od paní Levé trochu napravo, domnívá se, že paragraf je v zásadě správný, jen vymezení času, od kdy sprostá slova smějí v televizi znít, je příliš přísné (podle novely paní Levé od 22 hodin večer). To je klasický příklad tzv. neantagonistického rozporu.

Alexandr Kramer se zjevně vrátil ke svým lepším zvyklostem a v Právu vyčerpávajícím způsobem rozebral Miroslava Kalouska. Kalousek je možná v současné době trochu snadný terč, ale nic naplat: on i celé vedení KDU-ČSL dluží své stranické základně i české veřejnosti vysvětlení, co se to vlastně předminulém týdnu ve vedení partaje semlelo. Pan Kalousek nám nabízí tak nevěrohodné báchorky, že je to skoro urážlivé.

Představitelé pivovarů protestují proti připravovaným návrhům na regulaci spotřeby alkoholu, jež chystá evropský komisař Kyprianu. Ze strany pana Kyperianu jde zřejmě (v rámci multikulturality) o vstřícný krok vůči islámskému světu. Nevím, zda nám to bude něco platné.

Zaměstnanec advokátní kanceláře předsedy KSČM Filipa se kdysi školil v Moskvě u KGB (v oboru špionáže). Poslanec KSČM Vondruška pracoval za totáče jako bachař v obávané věznici v Minkovicích a týral tam disidenty (čili osoby, jak on říká, vězněné „za trestné činy proti republice“). Pan Filip a KSČM svým lidem věří. Nedělali přece nic špatného. Ale stejně je to príma. Zatím se o tom pořád ještě smí psát. A zatím to oni pořád ještě nesmějí zase dělat. Jenže je se bát, že brzy bude hůř.

Věra Luxová, Vdova po někdejším předsedovi KDU-ČSL, řekla v rozhovoru pro Lidové noviny mimo jiné: „Proto si myslím, že to (co se teď událo ve vedení KDU-ČSL) není pouze zodpovědnost pana předsedy Kalouska a odstoupit by mělo celé vedení. Včetně předsednictva a včetně prvního místopředsedy pana Kasala.“ Není mi nic do sporů uvnitř KU-ČSL, nejsem jejím členem. Ale můžu snad říci, že požadavek paní Luxové je legitimní a logický.

S vášnivým zaujetím, s jakým se dosud věnoval snad jen Emanuelu Mandlerovi, se už o prázdninách pustil v Lidových novinách Petr Zídek do oficiózního historika Jana Křena. Teď v polemice pokračuje. Úsilí o desakralizaci prof. Křena je velmi záslužné, pan Zídek to ale tentokrát nebude mít lehké, soupeř je velmi instigtucionálně zaštítěn. Ze Zídkova článku cituji: „V článku Historikerstreit po česku (LN 29. 7.) jsem upozornil na to, že Jan Křen, který byl čtvrt století členem komunistické strany a patnáct let se podílel na její propagandě vydávané za historii, dnes ovlivňuje, jakým způsobem se o komunismu bude bádat, a využívá svého vlivu k šikanování mladých historiků… Křenova kariéra se na konci vrací tam, kde začala. Zatímco v padesátých letech falšoval dějiny podle přání strany, dnes falšuje dokumenty, aby dodal na věrohodnosti argumentům ve svém osobním sporu.“

Pondělí 4. září: Topolánkova vláda se ujala úřadu. O důvěru požádá 4. října (tedy v nejzazším možném termínu) a je velmi nepravděpodobné, že by ji mohla dostat. Topolánek si navíc ztížil situaci tím, že se před časem odřekl koaličních partnerů, a pro ty je teď i z technických důvodů obtížné dát důvěru vládě strany, která se jich zbavila. Topolánkova politika v posledních týdnech byla velmi nešťastná. Kdy jeho vláda skončí, záleží na prezidentovi, který, pokud jde o jmenování dalšího premiéra, není nijak vázán. Vláda by chtěla zůstat v úřadě (byť samozřejmě jako vláda v demisi) až do skončení komunálních a senátních voleb, tj. do konce listopadu. Na výsledek voleb čeká taky Paroubek, který si od nich slibuje možné posílení své pozice v případě, že by ČSSD v komunálních a senátních volbách výrazně uspěla. Úspěch se tu však obtížněji počítá a komunální rovina tradičně souvisí s tou celostátní jen poměrně volně. Expremiér je ovšem, jak jsme měli příležitost poznat, schopný prohlásit za úspěch úplně všechno.

Politici ODS se jeden přes druhého zapřísahají, že by Paroubek neměl dostat příležitost sestavit vládu. Prý tu svou už vyčerpal nezadřeným pokusem o koalici s lidovci. Považoval bych sice další Paroubkovo vládnutí s komunisty v zádech za skutečnou katastrofu pro Českou republiku, ale nedovedu si představit věcný a přesvědčivý důvod, proč by neměl jako druhý po Topolánkovi přijít na řadu on. Paroubka je možné porazit jen politicky korektními zbraněmi, a nikoli demagogií a fixlováním. Pokud na to nynější demokratická politická garnitura nemá, má smůlu, a my s ní. Demokratické uspořádání závisí na postředcích, jimiž ho bylo dosaženo, a je iluze myslit si, že demokratické uspořádání se dá zachránit za cenu nedemokratických postupů. Při hlasování o důvěře se hlasuje veřejně a po jménech. Je zapotřebí, aby situace byla jasná a aby každý přeběhlík předem a jasně věděl, co si o něm jeho spoluobčané budou myslit. Navíc: v tuto chvíli jde o volbu mezi dočasnou vládou do dubnových nebo květnových předčasných voleb, a (fakticky, i když ne formálně) socialisticko-komunistickou vládou na čtyři roky, existující z milosti jednoho nebo dvou politických desperátů.

Dvojka v Al Kajdá, Ajmán Zavahrí, vyzval Američany, aby honem koukali přestoupit na islám, jinak bude zle. Zdá se, že tito lidé nemají mnoho pochopení pro multikulturalitu. A my bychom je tak rádi vzali mezi sebe, kdyby jen přestali zlobit.

ČSSD šikovně zanechala vládě ODS jako dědictví zjevně zcela nereálný návrh rozpočtu. Když ho bude chtít ODS navýšit, budou řvát, že vláda zadlužuje zemi. Když ho budou chtít dodržet, budou řvát, že vláda provozuje asociální politiku (oni by to samozřejmě dělali docela jinak, že). Krásný příklad, jak využít skobu do státních financí k vlastnímu prospěchu těch, co ji zasekli.

Podivné věci, které se děly v KDU-ČSL a vyvrcholily Kalouskovým neúspěšným přemetem, začínají prosakovat na světlo. Mladá fronta Dnes zveřejnila informace, které sice nemohu ověřit, ale považuji je za velmi pravděpodobné. Nevystavují vedení strany (nynějšímu!!) žádnou lichotivou legitimaci. Zejména role místopředsedy Kasala a exministra Svobody je zřejmě politováníhodná. Přitom namočení účastníci nedůstojné komedie v podstatě dále sedí na svých místech a o nenamočených není zatím slyšet. KDU-ČSL zdaleka nemá vyhráno a Paroubek zdaleka nemá prohráno.

Nový ministr kultury Martin Štěpánek prohlásil podle LN o Paroubkovi, že je to provinční sekerník s nulovým politickým talentem. To bohužel není vůbec pravda, politickou šikovností Paroubek své soupeře bohužel výrazně převyšuje. Politická šikovnost ovšem není všechno. Např. dr. Husák byl taky politicky šikovný.

Úterý 5. září: Topolánkova vláda se ujala funkce. Paroubek a někteří jeho ministři se zachovali dosti malicherně a předání úřadů se nezúčastnili (jistě, není to povinnost, jenom slušnost). Proč taky, ministři z ODS jsou přece jejich třídní nepřátelé. Slušné a velkorysé chování není českým politikům, a zejména těm z ČSSD, vlastní. Ještě povážlivější je, že si Paroubek jako svůj hlavní terč vybral ministra zahraničí Vondru. Za použití roztomilého výraziva, pro předsedu ČSSD typického („Pan Vondra kašle na české národní zájmy, vymýšlí si a lže“), vytáhl do boje za „národní zájem“, tentokrát nikoli proti německým revanšistům, ale přímo proti americkým imperialistům. Dal to najevo při nejvhodnější příležitosti, totiž bezprostředně po návštěvě amerického velvyslance, který mu přinesl děkovný dopis prezidenta Bushe za jeho působení v roli premiéra ČR. To je výrazná změna postoje, předtím trpěl ministru Svobodovi celkem rozumnou zahraniční politiku. V podstatě tutéž politiku Vondrovi trpět nehodlá. Mezi členstvem a voliči ČSSD totiž nefrčí. Přitom dát se z čistě populistických důvodů do boje proti věci, která je sice nepopulární, ale má zásadní význam pro bezpečnost České republiky (spolupráce v bezpečnostní oblasti s USA obecně a zřízení americké protiraketové základny zvláště), je bezohledné a nemravné.

Paroubek rovněž znovu odmítl předčasné volby v roce 2007. Myslím, že pokud by dostal příležitost vytvořit vládu a neuspěl by, dalo by se s ním o této variantě mluvit daleko lépe. Řekl prý: „Pokud by někdo se s námi chtěl dohodnout na termínu předčasných voleb, trvali bychom na nepolitické vládě, v jejímž čele by nebyl ani pan Topolánek, ani pan Paroubek.“ Ten požadavek je svým způsobem pochopitelný, jenže kde vzít v téhle zemi a v téhle situaci nepolitickou vládu?

Místopředseda KSČM Dolejš dal najevo jakési zneopokojení nad tím, že „některé informace o poslancích mohou KSČM poškozovat“. Jde nejspíš o případ poslance Vondrušky, který pracoval jako dozorce v obávané věznici v Minkovicích a podle svědectví vězněných disidentů (Jiří Gruntorád, Vladimír Hučín) se k nim choval velmi brutálně. Dolejš prý uvažuje o mimořádném sjezdu strany. Co se ale muže změnit, když lidé jako pan poslanec tvoří většinu členské základny KSČM?

Konference KDU-ČSL zvolila tři nové místopředsedy. Jsou to vesměs členové senátorského klubu strany, senátor Stodůlka údajně jako první žádal Kalouskovo odstoupení. Stodůlka ovšem dostal prý 40 hlasů, což musela být těsná nadpoloviční většina hlasujících. Vypadá to, že strana je rozpolcena. Lidovci už se taky nebojí předčasných voleb. Volby jsou samozřejmě riziko – pro KDU-ČSL i pro celou Českou republiku, ale tuto situaci nelze řešit bez riskování.

Polsko je prý ochotno povolit vybudování protiraketové základny USA na svém území, žádá však za to, aby mu USA pomohly zbavit se závislosti na energetických surovinách z Ruska. Tato žádost (na rozdíl od volání po zrušení vízové povinnosti) je reálná a pochopitelná. Poláci mají s Ruskem své zkušenosti a myslí v této věci na své skutečné národní zájmy. Jiná věc je, jak se vůbec dá taková nezávislost na Rusku technicky zařídit. Nevím např., jestli polská agresivní protiněmecká emancipační kampaň ve skutečnosti neotvírá Rusům dveře.

Středa 6. září: Paroubek ustavil a hned taky uvedl v činnost „stínovou vládu“ ČSSD. Smyslem je nepochybně zkrátit na minimum dobu mezi jmenováním dalšího premiéra (pokud to bude on) a sestavením vlády, a zajistit „stínovým ministrům“ rychlé a plynulé vystřídání Topolánkova týmu. Je ostatně nepravděpodobné, že by k tomu vystřídání dřív nebo později nedošlo. Nesocialistické strany mají jedinou šanci: ukázat v Poslanecké sněmovně, že ani Paroubek nedokáže prosadit svou. To by byl v této situaci, po tolikerém Paroubkové chvástání, pro lídra ČSSD první opravdu výrazný neúspěch. Sám vyhrotil situaci tak, že by měl plné ruce práce s tím, aby ho ustál.

Bylo by to (totiž Paroubkův neúspěch v Poslanecké sněmovně) velmi pozitivní i proto, že se na českou republiku valí nebývalá pohroma v podobě „stínového ministra“ zahraničí Zaorálka. Ten člověk je zásadně nejen proti americké základně na českém území, ale i proti jakékoli protiraketové obraně USA, která prý může akcelerovat závody vez brojení (Kriste Ježíši, co je mu do toho, nemá být ministrem zahraničí zeměkoule, ale malého středoevropského státu). Vychází z unilaterální politiky USA, z „obrácení proti ose zla, politiky, která podle mě dneska ukazuje, že nemá výsledky, má úplně opačné plody. Proto jsme kritičtí.“ Pan budoucí ministr by zjevně doporučoval Bushovi, aby byl na „osu zla“ hodný. Nejstrašnější je, že za tím není žádná bolševická lest. Ten člověk to myslí docela upřímně.

Někteří lidé v ODS (např. poslanec Marek Benda) uvažují o tom, jak to zařídit, aby se o důvěře pro novou vládu hlasovalo co možná nejpozději. K čemu to bude dobré? Je to jako když se člověk, který se upsal čertu, snaží smluvně dohodnutý termín co nejvíc oddálit. Ale stejně si ho nakonec čert odnese. Nedovedu si představit jediný rozumný, logický a přijatelný důvod, proč by nebylo třeba porazit Paroubka v parlamentu. A jaké řešení si místo toho ODS představuje: nekonečné natahování lhůt?

Paroubek pokračuje ve sporu s ministrem Vondrou. Je zjevné, že mu jde (mimo jiné) o dost velkou reorientaci české zahraniční politiky. Před volbami ještě Svobodovi trpěl prozápadní zaměření, nepotřeboval v té době zbytečné mezinárodní komplikace a nechtěl si rozhněvat ty své voliče, kterým by změna zahraniční orientace nešla pod nos. Teď už je situace jiná a ČR se do budoucna pod Paroubkovým vedením nejspíš změní v rámci EU a NATO v notorického kverulanta typu někdejšího Papandreuova Řecka.

Navíc se ten člověk neumí slušně chovat. O premiérovi Topolánkovi prohlásil dnes v MfD: „Víte, ono se těžko jedná s člověkem, který jeden den pospíchá za Lucií, druhý den pospíchá za rodinou, třetí den je unaven po tenisu a skončí to po půlhodině jednání.“ Co má dělat v rozhovoru o politice taková nechutná, osobní sprosťárna?

Soudě podle dopisů, zveřejněných v MfD, česká veřejnost touží v případě Kulínského vidět krev. (Před časem se dokonce jakýsi čtenář zase v Lidových novinách pozastavoval nad tím, jak se nějaký právník vůbec může ujmout Kulínského obhajoby). Nejlepší by bylo sezvat všechny ty obhájce dívčí čistoty na Strahovský stadion a tam jim vydat (na hrací ploše) Kulínského k výkonu spravedlnosti, když justice tak hanebně selhala. Obávám se jen, že by se přitom spousta horlivců navzájem ušlapalo. K tématu se ještě vrátíme.

Čtvrtek 7. září: Problém mezi autodopravci a ústeckým krajem se stal už dávno součástí politické hry, přesněji řečeno Paroubkova útoku na krajskou samosprávu, které stojí v čele koalice ODS – ČSSD (ODS má ovšem drtivou většinu a funkci hejtmana). Paroubek přijel zjevně spor přikrmit, ale zpozdil se a jeho možnosti jsou teď, jak se zdá, omezené. Premiér Topolánek uvažoval o možnosti nasadit v krizové situaci armádní autobusy a řidiče, Paroubek ho obvinil, že hodlá nasadit „armádu místo pracujících“ (vida, jak se vracíme k starým osvědčeným bolševickým termínům), a vůbec, ČSSD a spřízněná média (Právo) se snaží vyvolat dojem, jako by chtěl nasadit proti „pracujícím“ tanky.

Paroubek se vyjádřil proti velké koalici (má to těžké, kdysi ji ve společném článku s Milošem Zemanem proklel). Mluví o tom, že předčasné volby jsou možné, ale napřed by se měly vyčerpat všechny tři ústavní možnosti. Jsem přesvědčen, že pokud podzimní volby nedopadnou pro ČSSD dobře a pokud bude Paroubek pověřen sestavit vládu a nepovede se mu to, byl by už po druhém pokuse podstatně komunikativnější než teď. Pak by ovšem trval na „odbornické vládě“ (politicky neutrální vláda na dobu přemostění do předčasných voleb by byla žádoucí, jenže jak ji u nás sestavit?) a na tom, aby tato vláda zůstala ve funkci rok až dva, což je požadavek zcela absurdní.

Úřadující předseda KDU-ČSL Kasal by také byl pro mimořádné volby až po vyčerpání všech třech pokusů o vytvoření vlády. Lidovci by jednali i s Paroubkem, ovšem s ohledem na usnesení celostátní konference, která podle Kasala rozhodla, že KDU-ČSL nevstoupí do vlády opírající se o hlasy komunistů ani nebude podobnou vládu podporovat nebo tolerovat. (To je jakási extenze toho, jak bylo usnesení v tisku dosud představováno; Kasalem citované znění odpovídá tomu, co bylo zveřejněno na internetových stránkách strany). Na třech pokusech trvají i komunisté (čekají až na chvíli, kdy se jednoznačně prokáže, že menšinová vláda ČSSD s jejich podporou je nerealizovatelná; řekl bych, že i jim by stačit jeden Paroubkův neúspěšný pokus; pak bude mít Paroubek problém a oni šanci utrhnout si v předčasných volbách zpátky voličské hlasy, které jim odlákal).

Předseda nejvlivnější jihomoravské organizace KDU-ČSL a jihomoravský hejtman Juránek požaduje změny ve složení poslaneckého klubu strany. Ke změně by mělo dojít už v případě předčasných voleb. Jmenovitě žádal i výměnu poslanců Šimonovského, Ambrozka a Šustra, zvolených za jihomoravský kraj. Mluví o „většině“ Z 13 poslanců (zajímavé by tedy bylo spíš se dozvědět, koho by toleroval). Problém je, že Juránek taky předem věděl o Kalouskově plánu a držitelé poslaneckých křesel mu to vyčítají. Existuje ve vedení strany vůbec někdo, kdo do toho Kalouskova plánu nebyl zasvěcen a předem ho tak fakticky nepožehnal? V Právu se těší na to, že Juránkova iniciativa přiměje aspoň jednoho nebo dva nejvíc namočené poslance, aby se přidali k Paroubkovi. Ta otázka se klade, i kdyby Juránkovy iniciativy nebylo. Najde se mezi těmi třinácti aspoň jeden aspirant na plojharovskou roli? Číslo třináct je z hlediska tradice a zkušenosti, k níž se hlásí KDU-ČSL, dostatečné: už mezi dvanácti apoštoly se našel jeden Jidáš.

V rozhovoru pro Právo se lesní muž Miloš Zeman vyjadřoval k otázce protiraketové základny v ČR. Podle něj nemají Američané a vůbec stoupenci základny obavu z Íránu nebo ze severní Koreje, nýbrž z Ruska. On ovšem tvrdí, že je naopak třeba se s Ruskem dohodnout, a je zastáncem přijetí Ruska do EU (i když ne hned). Rusko se musí stát součástí jednotné fronty proti islámskému terorismu a nechtěl by, aby tu pod záminkou obrany proti íránským a severokorejským raketám vznikla nová železná opona. Tato ambice se nápadně podobá ctižádosti prezidenta Beneše budovat československou demokracii pod Stalinovými ochrannými křídly a učinit Stalinovo Rusko součástí rodiny evropských demokracií. Ve skutečnosti v Rusku sice už není Brežněv, jak omílají Zeman s Paroubkem už dlouhou dobu, ale to nic nemění na skutečnosti, že se ztrátou středoevropského záboru se nikdy nesmířilo a bude ho chtít při nejbližší možné příležitosti získat celý nebo aspoň zčásti zpátky. Že to bude pro zabrané znamenat nesvobodu, je zjevné, i když ta nesvoboda bude jistě vypadat jinak než ta komunistická – společné s ní bude mít jen to, že je to ruská nesvoboda, a jak praví pěkné bulharské přísloví, turecké jho je dřevěné, ale ruské železné. Rusko je pro nás nejhorším představitelným spojencem proti terorismu. Raketový útok z jeho strany ovšem nehrozí, jako agresoři jsou ruští politici už tradičně dost velcí poserové. Počká si, věrno své supí tradici (viz podzim 1939), až teroristé Evropu rozloží a poničí, a pak si nabere, co bude možné. Proto taky potřebuje, aby tu žádná protiraketová obrana nebyla. Rakety nepotřebujeme proti Rusku, ale proti teroristickým režimům a jejich výsadkům, a ovšem taky proto, aby nás po jejich útoku, oslabené a neschopné obrany, Rusko zase neschramstlo. Miloš Zeman je přinejmenším nezodpovědný a vyšinutý avanturista. Kromě toho je zajímavé, jak se jeho názory shodují s tím, co prý řekl náčelník ruského generálního štábu Balujevskij včera polským novinářům: Americké ujišťování, že systém by měl chránit před íránskými a korejskými raketami a že by neměl být zaměřen proti Rusku, je „silně zavádějící“, protože ani Teherán, ani Pchjongjang nejsou s to vyvinout střely dalekého doletu. Americký systém je zaměřen spíše proti Rusku či Číně, které naopak těmito vojenskými schopnostmi reálně disponují. Nepotkali se oba pánové (nebo Zeman s nějakým pověřeným agentem ruského genštábu) náhodou někde v lese u Milovů?

Jakkoli nejsem příznivcem premiéra Fica, tentokrát mi je ho upřímně líto. Srazil se totiž čelně s českým Hulvátovem. Fotbalového střetnutí české a slovenské reprezentace se chtěli zúčastnit premiér Topolánek i „stínový premiér“ Paroubek. Topolánkova návštěva Bratislavy byla zcela soukromá. Fico, nic zlého netuše, je oba pozval do vládní lóže na bratislavském stadionu a s Paroubkem, s nímž má nadstandardní vztahy, se hodlal před utkáním sejít osobně. Topolánek se urazil a prohlásil, že se na utkání bude dívat jako normální návštěvník z tribuny. Ficovi se pak podařilo konflikt urovnat tím, že se s Topolánkem setkal zvlášť a dřív než s Paroubkem a v lóži si pak sedl doprostřed mezi oba pány, aby se nemohli poprat. Bylo by nespravedlivé neříci, že hlavní podíl na „podstandardních vztazích“ mezi skutečným a stínovým premiérem ČR má v tuto chvíli Paroubek (viz včerejší Co týden dal), jenže co je do toho slovenskému předsedovi vlády? Paroubek prý následně prohlásil: „Pan Topolánek je ostudou České republiky“. To prosím není pravda: nýbrž je pravda, že pan Paroubek je ostudou České republiky a že je v zájmu české společnosti se ho – samozřejmě legálními prostředky, které nabízí politický boj – co nejrychleji zbavit.

Polská vládnoucí strana PiS navrhne předlohu zákona „o ochraně mladistvých před škodlivým obsahem prezentovaným v prostředcích masové komunikace“. Půjde o filmy, novinové články, počítačové hry atp., které jsou „neslušné“ nebo „nadměrně drastické“. Budou stanoveny věkové hranice (tři, sedm, dvanáct, patnáct a osmnáct let) a stanoveno, které pořady jsou vhodné od jaké hranice výš. Pořady vhodné pouze pro diváky nad patnáct let se smějí vysílat jen v noci. Blbnutím tohoto typu se vždycky ohlašuje svévolné omezování svobody slova. Kdo a jak stanoví, co je „neslušné“ (neslušné může být např. kritizovat oba „kačery“) nebo „nadměrně drastické? Nynější polský režim se zrovna v tomhle nijak neliší od toho, co by nám připravil pan Paroubek, pokud by se prokopal a proboxoval k moci. Reglementování tohoto typu končí vždycky tím, že celé veřejnosti jsou servírovány výlučně pořady, články atp. vhodné pro věkovou hranici nula až tři léta.

Pátek 8. září: Podle průzkumu agentury Median by ODS dnes vyhrála volby s 37,5% (ve volbách měla 35,7, v červenci a srpnu jí průzkumy přičítaly přes 40%). ČSSD by naproti tomu mírně tratila (29,8% proti volebním 32,3%). KSČM by neopatrně posílila, rozdíl je zanedbatelný (13,2 proti volebním 12,8%), zelení mírně získali (7,7% proti 6,3), KDU-ČSL se dostává k hranici 5% (5,4% proti 7,2%, průzkum přitom proběhl ještě před Kalouskovým kotrmelcem). V přepočtu na mandáty by měla virtuální trojkoalice pohodlnou většinu 108 hlasů. Bohužel je na ten výsledek už pozdě, volby už byly.

Nová vláda se dává s vervou do práce a provádí mj. i personální změny v nejvyšších funkcích na ministerstvech. Takové personální změny jsou něco zcela běžného a není nejmenší důvod se nad nimi pohoršovat. Stinná stránka věci je, že do dvou měsíců je tam možná Paroubek zpátky a všechno (nebo skoro všechno, pár ministerstev drželi lidovci a US-DEU) vrátí do původního stavu.

ČSSD si klade podmínky pro schválení státního rozpočtu na příští rok: musí být prostředky na růst platů minimálně o 5%, důchodů minimálně o 500 Kč, z rozpočtu nesmějí vypadnout prostředky na spolufinancování projektů ze zdrojů EU, deficit veřejných rozpočtů musí být stále pod 4% HDP, výdaje na financování rozvoje dopravy a bytové výstavby se musí udržet ve fondech dopravy a bydlení a schodek nesmí být vyšší než sto miliard. Je tahle úloha pro vládu splnitelná za použití běžné aritmetiky? Je to úkol jako z pohádky. Když ho Topolánek nesplní, přijde o hlavu. Předpokladem toho, aby se někde dala dělat normální politika, je aspoň minimum dobré vůle na obou stranách. Ta tu zjevně – teď právě ze strany ČSSD – chybí. Jejím požadavkům nevévodí snaha o dobrý rozpočet, ale snaha o zničení vlády. Což jsou komunistické manýry.

Petr Kolář vyčítá v dnešních Lidových novinách Topolánkovi, že hned na počátku ustavil trojkoalici a zanedbal dialog se sociálními demokraty. Řekl bych, že je to úplně naopak: Paroubek se vydal Topolánkovi všanc tím, že projekt trojkoalice opustil. Byl jeho jedinou nadějí. S Paroubkem se v této situaci vyjednávat nemá a nedá; (což se posléze taky prokázalo). Ten člověk nemá vůbec žádné zábrany, a politik by aspoň nějaké zábrany mít měl. Je třeba, aby se sám přesvědčil, že v této situaci ani on není schopen vytvořit vládu a že je nutné znovu rozdat karty. Bez soudržnosti trojkoalice, která už neexistuje, to bude velmi těžké.

Když jsem psal svůj článek o KDU-ČSL, vycházel jsem pouze z informací v denním tisku, a napsal jsem tam mj.: „Konference zavázala vedení strany, aby nevstupovalo do vlády, jež bude stát a padat s komunistickými hlasy, ale nezakázalo mu takovou vládu při hlasování o důvěře podpořit.“ To není pravda, příslušná část usnesení zní: „Celostátní konference KDU-ČSL prohlašuje, že KDU-ČSL nebude účastna ve vládě, která by se opírala o hlasy komunistů, ani takovou vládu nebude tolerovat, ani jakkoliv podporovat.“ KDU-ČSL se za to omlouvám. (Na závěrech článku ovšem trvám).

Sobota 9. září: U zprávy o mírném zpomalení růstu české ekonomiky zveřejnilo Právo graf impozantního růstu našeho hospodářství v letech 2002 až 2006. Je zajímavé, že se do toho hospodářského vývoje vůbec nepromítly neuspořádané politické poměry v této době. Nesouvisí náhodou ten růst více s naším připravovaným a v květnu 2004 uskutečněným vstupem do EU než s vládou (lépe řečeno vládami), v nichž dominovala ČSSD? (z grafu ostatně vyplývá, že za Zemana to nebylo nic moc).

V rámci házení klacků pod nohy nové vládě sáhla klika dr. Ratha k nebývalé inovaci: jeho náměstci z Ministerstva zdravotnictví, ohrožení vyhazovem, se uchýlili do ilegality. Jeden se hodil marod, druhý si vzal dovolenou, třetí se ukryl ledabyle a byl vypátrán, takže se v pondělí s novým ministrem sejde. Zjevně by rádi přečkali krátké vládnutí Topolánkova kabinetu ve funkcích. Proč? Stejně se tam nejspíš za dva měsíce vrátí.

KSČM má zjevně obavy z velké koalice. Paroubek by si ji nejspíš chtěl i v tomto případě držet v záloze pro případ, že by se mu povedlo nějakého poslance z opačného tábora přetáhnout, ale komunistům by taková pozice nejspíš nevyhovovala a hovoří o předčasných volbách. Nemají se čeho bát, hůř než naposledy určitě nedopadnou, spíš by něco získali, protože pro ČSSD by nové volby byly očividně porážkou a v preferencích si teď nestojí moc dobře. Bylo by ovšem zásadní chybou očekávat, že z rozhodnutí komunistů by se v této zemi mohlo stát něco kloudného. Komunisté se rozhodnou pro předčasné volby teprve tehdy, až si je virtuální „trojkoalice“ sama vybojuje tím, že nepustí Paroubka k veslu.

ČSSD si mezitím na základě dohody pro sebe zajistila předsednictví šesti klíčových parlamentních výborů (mj. i rozpočtového, bezpečnostního, zahraničního – a samozřejmě taky zdravotního). Moc by mne zajímalo, kdo ji otamtud vystrnadí, pokud se Paroubek případně prokouše k moci.

Jiří Paroubek se nabízí za zprostředkovatele mezi Dopravním podnikem Ústeckého kraje a hejtmanstvím. Dopravní podnik ho prý o to požádal, a Paroubek hodlá svou pomoc poskytnout „nezištně“. Jaképak nezištně když celý spor z politických důvodů přikrmuje. A kromě toho, aby mohl někdo dělat zprostředkovatele, musí se těšit důvěře obou sporných stran. Což vůbec není ten případ.

Ústavní soud rozhodoval ve věci odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové, a to za účasti samotného prezidenta Klause (který o odvolání rozhodl, a ÚS platnost jeho rozhodnutí pozastavil). Dr. Brožová je po úrazu v pracovní neschopnosti a omluvila se. Klaus prohlásil, že „nechat se trošku zbabělým způsobem zastupovat není můj postoj“. Říkal to jakoby o sobě, ale taky o Brožové. Je to od něho dost nechutně vyčůrané. Funkci předsedy Nejvyššího soudu považuje za neobsazenou, Ústavní soud sem, Ústavní soud tam. Svou autoritu opírá o „asi deset čestných doktorátů z různých právnických fakult“. Čestné doktoráty se ovšem neudílejí za kvalifikaci, ale za politické zásluhy. Ohánět se jimi je projev dost velké nestydatosti, a kromě toho je to směšné.

Paroubek žádá ministra Vondru, aby se omluvil za výrok, že exministr Tvrdík (a tedy ČSSD) prosazoval kdysi zapojení ČR do amerického systému protiraketové obrany. Pamatuji se, že ministr Tvrdík dělal v tomto směru (i v případě americké invaze do Iráku) poměrně rozumnou a vstřícnou politiku a že mj. i kvůli tomu musel taky z funkce odejít. Nebylo to tak dávno, pokusím se to v Událostech dohledat.¨

Evropská Unie požaduje, aby ČR a šest dalších zemí zvýšily daň z piva (mají nejnižší míru zdanění a nezohlednily prý inflaci). Pivo je považováno za alkoholický nápoj, a proti alkoholu – po vymýcení kouření – nyní Evropská unie, zřejmě pod vlivem islámského fundamentalismu, bojuje. V budoucnu mají být lahve s alkoholickými nápoji označeny výstražnými nápisy (nejspíš podobnými jako ty, co dnes zdobí krabičky cigaret).Pozoruhodné je, že vína se zvyšování daní díky úpornému tlaku Francie a Španělska zatím netýká. V Bruselu se občas rodí nápady ve své podstatě dosti pitomé, které navíc Evropská komise nemá sílu dotáhnout do konce. Označení „komisaři“ pro jejich tvůrce (včetně všech asociací, které se někdejším obyvatelům Ruského komunistického impéria v té souvislosti vybaví) je s ohledem na tyto věci zcela na místě.

O legendární pionýr (motocykl, bd) je v současné době velký zájem, praváí titulek v Právu. Připomínám neznalým čtenářům, že legendární pionýr se u nás vyráběl v době vlády legendárního 1. tajemníka KSČ a později i prezidenta Antonína Novotného.

Protikorupční policie vyšetřuje premiéra Topolánka v souvislosti s manipulací s jakýmisi akciemi, kterou vyšetřovatelé označují jako podvod (Topolánek nebyl dosud obviněn). Případ se podle MfD vyšetřuje na základě anonymního udání a ředitele protikorupční policie na něj prý předem upozornil tehdejší Grossův spolupracovník Přibyl. Ředitel to nepopírá. To jistě není problém policie, ale problém ČSSD to je a staví celou záležitost do podivného světla.

Pondělí 11. září: Předseda ČSSD Paroubek předjímá rozhodnutí policejních vyšetřovatelů, jak naloží s případem podvodu, kterého se měla dopustit firma VAE (v jejím představenstvu byl kdysi i premiér Topolánek). Žije zjevně v radostném očekávání, že Topolánka zavřou, a vyzývá ho k rezignaci. V té souvislosti se nechal slyšet: „Pan Topolánek je skutečně ve vážném psychickém stavu. Ten jeho osobní život se mu rozpadl, já to chápu. Rozpadá se mu politický život, protože on už dneska pochopil, že nezíská podporu 101 poslanců pro důvěru své vlády. Pan Topolánek je na cestě do politického důchodu.“ Je třeba konstatovat, že pokud jde o sprosťárny a provokace, je ve sporu od počátku volební kampaně jedničkou Paroubek. Topolánek se jen nemotorně brání. Někdo může namítnout, že je to reakce na někdejší útoky představitelů ODS proti Špidlovi a Grossovi. Topolánek se je tehdy občas, i když dost neúčinně, pokoušel mírnit. Ale stejně: oplácet se nemá. A co si může veřejnost slibovat od politika, který z výšky přehlíží základní normy slušnosti. (Topolánek ostatně není jediný postižený, ministru Vondrovi řekl Paroubek v televizní debatě: „Ono je to, pane Vondro, s vámi ještě vážnější, než jsem si myslel. Vy buďto lžete naprosto vědomě (jak může někdo lhát nevědomě? bd), anebo jste se prostě nepřipravil. To druhé by mi bylo příjemnější.“) V našich novinách se začíná prosazovat teze, že jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. To není docela spravedlivé: od počátku volební kampaně je ten, kdo provokuje, Paroubek. Paroubek je horší. A to výrazně. A nejen kvůli sprosťárnám, ale v první řadě kvůli politice, kterou prosazoval a prosazuje.

Expředseda KDU-ČSL Kalousek se vzdal nakonec i funkce předsedy poslaneckého klubu strany (když se o tom před týdnem hlasovalo, byla většina členů klubu ještě na jeho straně). Zdůvodňuje to tím, že už nehodlá čelit neustálým osobním útokům, které nemají nic společného s programovými záležitostmi strany. Jak to zdůvodňuje, je fuk, Jeho rezignace na funkci je logickým vyvozením důsledků z politického kiksu, jaký snad v dějinách ČR zatím nemá obdoby. Jeden z možných kandidátů na funkci předsedy strany, jihomoravský hejtman Juránek, požaduje, aby se všichni poslanci KDU-ČSL vzdali mandátů. Je to na jednu stranu logické – kdo dnes ví, jak ti lidé budou hlasovat o důvěře pro Paroubka. Na druhou stranu je to nerealistické, nikdo si to nemůže vynutit. KDU-ČSL je ve stavu dost velkého rozvratu.

Primátor Bém prohlásil, že v druhém pokuse o vládu Paroubek příležitost nedostane. Když tak, nanejvýš ve třetím. Primátor je znám nadstandardními vztahy s prezidentem Klausem. Nechápu, proč chtějí Paroubkovi nechat třetí, nejvýhodnější pokus.

Pokud jde o „zprávu Kubice II.“, o níž píšeme v jednom z komentářů, Paroubek vystoupil postupně se třemi verzemi o tom, jak ji obdržel: za prvé, dostal ji od neznámého člověka v obálce, toho člověka neviděl a nevěnoval mu pozornost. Za druhé, zpráva k němu dorazila poštou a byl na ni telefonicky upozorněn. Za třetí: “Dostal jsem ji v podstatě dnes. (co to znamená v podstatě? Bd) Ten zdroj nečekejte, že zveřejním. Odvahy toho člověka si vážím.“ Jak může odmítnout zveřejnit zdroj, když jej podle vlastních slov nezná? Dostal ji osobně nebo poštou? Vácslav Hanka, když obdržel Rukopis Zelenohorský, přišel jenom s jednou story. To je bezpečnější.

Jinak i tak agilní politický vůdce, jako je Jiří Paroubek, propadne občas depresi. Na sobotním zasedání Ústředního výkonného výnoru hovořil o tom, že by strana mohla skončit na dlouhou dobu v opozici. „Budeme v příštích týdnech nebo měsících, možná však i letech moci kontrolovat vládu jen z opozice“. Myslím že by to ani ČR, ale ani ČSSD vůbec neuškodilo, jsem však na rozdíl od pana Paroubka v této věci velký pesimista.

A ještě jednou Paroubek: zjevně v návaznosti na to, co před časem prohlásil Miloš Zeman, se na ČT1 vyjádřil v tom smyslu, že rozmístění protiraketové základny by bylo možné jen po konzultacích s Ruskem. To je dobré: kuře chce konzultovat s liškou, zda má na noc zavírat kurník. Jsem pro zcela korektní vztahy s Ruskem, ale naši bezpečnost bych s nimi neprobíral, protože naše bezpečnost znamená v neposlední řadě bezpečnost před ruskými imperiálními choutkami. Vůbec se mi nezdá, že by je přešly. Co Beneš dělal víceméně z nezbytí, chce dělat Paroubek dobrovolně.

Z nadmíru rozpačité zprávy Práva se zdá, že Dopravní podnik Ústeckého kraje svou zpolitizovanou věc víceméně projel (jsem zvyklý Právo číst už skoro padesát let a naučil jsem se poskytované informace dešifrovat). V 11 oblastech z 15 je již zařízena veřejná doprava jinými firmami. Bossové z Dopravního podniku se aspoň chtějí zabarikádovat v autobusových nádražích a „cizí“ autobusy tam nepustit, případně vybírat od řidičů za vjezd jakési výpalné. Paroubkovské manýry jsou, jak vidno, velmi nakažlivé.

U Stalingradu byl otevřen pomník sto tisícům německých vojáků, kteří jsou od bitvy nezvěstní, a tedy v ní pravděpodobně padli. Odhalení se zúčastnili i ruští váleční veteráni. Němci Rusko zákeřně napadli a válku vedli velmi brutálně. Je ale svým způsobem hezké, když víc než šedesát let poté je i ruská strana schopná projevit jakousi lidskou účast s těmi nepřátelskými vojáky, co tam přišli o život: mnoho z nich bylo jen zblblých nacistickou propagandou, mnoho ani to ne a u Stalingradu se všichni octli víceméně z nezbytí. Nenávist, v určitých situacích pochopitelná, nemá vést až za hrob.

Dva čtenáři mne upozornili (v souvislosti s Madonnou), že zpěvačka si jméno nepřisvojila, opravdu se tak jmenuje. Za omyl se omlouvám, spletly mne informace, které jsem i ní sbíral na internetu. Chtěl jsem však v komentáři spíš upozornit na to, že někteří představitelé křesťanských církví celou záležitost zbytečně nafukují.

Úterý 12. září: celý svět včera vzpomenul teroristických útoků z 11. září 2001. Vyjádření některých politiků svědčí o určitých iluzích. Tak např. spolková kancléřka Merkelová údajně prohlásila, že boj proti terorismu se nesmí omezovat jen na použití síly. „Náš boj bude úspěšný jen tehdy, když posílíme demokratický a hospodářský rozvoj v krizových oblastech a zajistíme lepší dodržování lidských práv.“ Možnost našeho (západního) světa zajistit demokratický rozvoj v krizových oblastech je minimální (např. frontální útok na Egypt v oblasti lidských práv a demokracie povede ke zhroucení režimu, který je k nám relativně vstřícný, a k nastolení islámského náboženského státu), představa, že když teroristům naplníme břicha, stanou se línými a nebudou mít – podobně jako my – chuť bojovat, je iluzorní, teroristé (na rozdíl od nás) něčemu věří, a (na rozdíl od nás) jim jde o ideu. To v co věří, je ovšem zrůdné, ohavnost před Hospodinem, ale v konfrontaci s těmi, kteří nevěří ničemu, jen tomu, že je třeba se všemi vyjít, mají velkou výhodu. Demokracii a prosperitu si musí vybojovat ty společnosti samy. My jim sice můžeme pomoci, ale naše možnosti jsou velmi omezené: a hlavně přitom musíme dávat pozor na to, abychom tak nečinili na úkor naší bezpečnosti.

V Právu dělají problém z toho, že poslanci (hlavně ti nově zvolení) nejsou v kancelářích k dispozici voličům ze svých obvodů. Tahle věc se nafukuje. Když má člověk problém, řeší ho na jiných, většinou nižších úrovních, než je PS. Možnosti poslanců zasáhnout do dílčích problémů každodenního života voličů jsou velmi omezené hlavně proto, že tato rovina je od nich velmi daleko. Krátká spojení (např. tzv. „poslanecké pomníčky“ při schvalování rozpočtu) byl právem označeny za něco nepatřičného. Navíc vzhledem k poměrnému volebnímu systému jsou poslanci voleni za stranu, vztah mezi nimi a voliči je zprostředkovaný. Aféra má silně populistický charakter.

Předsedkyní lidoveckého poslaneckého klubu se stala Vlasta Parkanová. Její zvolení přivítal i kritik vedení hejtman Juránek, zdá se být (na rozdíl od - obávám se - většiny svých kolegů v klubu) nezatažená do Kalouskova veletoče. Ve straně vznikla iniciativa „Nový kvas“. Lidovci by se měli dát honem dohromady, na kvašení mají času dost. Pokud budou kvasit teď, zbudou, jak se říká, na ocet.

Václav Havel se sešel s Aexandrem Vondrou (jejich vztahy jsou tradičně „nadstandardní“) a vzápětí nato s Jiřím Paroubkem. Smyslem setkání bylo zjevně podpořit Vondru a jemně naznačit Paroubkovi, že jeho odpor k protiraketové základně na našem území je tak říkajíc kontraproduktivní. Paroubek Havlovy názory zdvořile vyslechl, ale trvá na svém. Havlovo upozornění je jistě na místě, i když jeho faktický vliv je dnes mizivý. Co nebylo na místě, byla kdysi jeho podpora Paroubkovi proti nenáviděné ODS. ODS sem, ODS tam, Paroubek je nebezpečný politik a na to, aby ho usměrňoval teď, nemá už Václav Havel vůbec žádné politické instrumenty.

Právo se pozastavuje nad tím, že v Egyptě se pošlapávají lidská práva a vláda provádí nátlak na opozici. Pokud donutí egyptskou vládu dodržovat lidská práva jako v Evropě a netlačit na opozici, stane se z Egypta islámský stát, jako je Írán. Ten se pak už nebude vůbec citlivý na žádné tlaky ze Západu. Prvním úkolem normálního státu (a já předpokládám, že západní státy jsou normální) není šířit všude po světě v sebevražedném nadšení lidská práva a demokracii, ale zajistit svou bezpečnost a přežití. Lidská práva a demokracie jsou významné, ale něco pro ně můžeme udělat jen tehdy, budeme-li živí a silní.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o Jiřím Kalouskovi, že nabídl dva druhy záchrany pro KDU-ČSL, totiž sloučení s ODS na způsob KDU-ČSL a menšinovou vládu s ČSSD. Druhé řešení považuji za nemravné (navíc se takový obrat v orientaci strany ukázal být politicky neproveditelný), ale o to nejde, jde o to první řešení. Jakási „konfederace“ CDU a CSU jde umožněna tím, že na základě jakéhosi srozumění v Bavorsku vůbec neexistuje CDU, zatímco CSU existuje právě jen v Bavorsku. Díky tomu si ty strany vůbec nijak nemohou konkurovat, což je základní podmínka jejich celkem bezproblémové spolupráce. Kalousek by se musel s ODS např. domluvit, že v Čechách bude jen ODS a na Moravě jen KDU-ČSL. A to je na první pohled absurdní.

Papež Benedikt XVI. se během včerejší návštěvy svého rodného kraje vyhnul jakékoli zmínce o výročí teroristických útoků na USA. Katolická církev provádí politiku (nic jiného jí nezbývá, je tak „ustrojena“) a politika je to, jak vidno, pštrosí.

Nemám vůbec nic proti panu ministru Kalašovi, ale přečetl jsem si jeho story o tom, jak se v srpnu šedesát osm dostal na Západ: „První vlak směrem na Vídeň odjížděl v poledne, takže jsme s přítelkyní měli jen dvě hodiny na to, abychom zabalili… Přes hranice jsme přešli raději lesem, co kdyby mezitím zavřeli přechody?“ To prosím není možné. Všude byly dráty a zátarasy, v šedesátém osmém je nikdo neodstraňoval, pan Kalaš by se musel na Západ v tom lese prostříhat. PS sice moc nefungovala, ale počítám, že by ho tehdy byli v optimálním případě slušně vrátili na hraniční přechod, kde by ho pak bez problémů pustili na Západ. Pokud jde o přechody, mám zkušenost tak říkajíc z druhé strany. Vracel jsem se ze zahraničí 23. srpna a příslušník „pohraniční policie“ (nevím jak se to tenkrát úředně jmenovalo) mne varoval, že v Praze je to blbé, šíří se pověsti o zatýkání, a že pokud jde o mne, tak mne neviděl a můžu bez problémů přejet zpátky do Rakouska. (Této laskavé nabídky jsem nevyužil).

ČSSD prý mění odborníky na vnitro, policii, obranu a tajné služby. Ohrožen je i ministr Bublan a bezpečnostní komise strany (řídí ji expremiér Gross). Tato zpráva je velmi znepokojivá a dává tušit, co by se mohlo dít, dostane-li se Paroubek k moci. Má tahle společnost vůbec dost energie, aby mu v tom zabránila? Každý si nejspíš myslí, že se ho to netýká.

Milan Vodička píše v Mladé frontě Dnes: „…Bush nejdříve Američany přesvědčil, že za atentáty z 11. září stál Saddám Husajn…“ Musím se svěřit s tím, že si vůbec nevzpomínám, že by Bush byl přesvědčoval Američany zrovna o tomhle. Bush mluvil jen o tom, že Al Kajdá působí i v Iráku pod Husajnovými ochrannými křídly.

Místopředseda slovenské vlády Čaplovič prohlásil, že by se Slovensko mělo omluvit Maďarům za to, že na ně byly v roce 1945 uplatněny Benešovy dekrety. Jde hlavně o „přesun asi 40 tisíc Maďarů ze Slovenska“. Soudě podle toho počtu jde o slovenské Maďary, kteří byli na neurčitou dobu podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti deportováni na nucené práce do Čech, především do Sudet. Je překvapivé a hezké, že se slovenská vláda chce za tenhle nelidský akt omluvit. Jsa skeptikem, obávám se spíš, že pan Čaplovič dostane za svůj výrok přes nos. V každém případě, pokud to Slováci udělají, vyzvou tím nepřímo Čechy, aby se k tomu postavili podobně čelně, protože česká vina na celé věci je přinejmenším stejně velká jako ta slovenská. Ba řekl bych, že větší: Slovensko bylo po válce v choulostivé situaci.

Středa 13. září: Ústavní soud rozhodl, že prezident Klaus odvolal předsedkyni Nejvyššího soudu Brožovou v rozporu s ústavou. Klaus protestuje a mluví o „posunu od parlamentní demokracie k soudcovskému korporativismu“. To je od představitele exekutivy, ještě k tomu tak ambiciozního, zcela mimořádná drzost. Jediný posun, který je pro demokracii zhoubný, je posun k exekutivě. Posun k exekutivě znamená posun k diktatuře. A soudní moc má ve svobodném, státě představovat poslední odvolací instanci pro občana v situaci, kdy všechny ostatní instance selhaly. Něco jiného je jistě toto ideální poslání a něco jiného faktické obsazení soudcovských funkcí (i v téhle věci jsme hodně poplatní bolševické minulosti a navíc samozřejmě nemohu vyloučit, že paní doktorka Brožová na funkci nestačila): ale prezident ani ministr spravedlnosti ani premiér nejsou kompetentní k tomu, aby o tom rozhodovali. Proto je správný závěr ÚS, že prezident předsedu Nejvyššího soudu jmenuje, ale neodvolává, přičemž na tom „ale neodvolává“ je hlavní důraz.

Zelení v reakci na Paroubkovo chvástání, že má jisté jejich dva hlasy, napochodovali do parlamentu v trikách s nápisem „Ani já nejsem Paroubkův hlas“. Jejich program mi je cizí a nikdy bych je nevolil. Ale nemohu než uznat (a zdůraznit), že je to jediná parlamentní strana, která se dnes u nás chová zcela korektně a konzistentně.

Šéf britských konzervativců Cameron se podle Práva distancoval od údajně hloupé zahraniční politiky USA a od neokonzervatismu. Co jeden neudělá pro volební vítězství. Zdá se, že Tony Blair bude nakonec muset odstoupit, je to svým způsobem v pořádku, byl ve své funkci pěkně dlouho, tak to v demokratických režimech chodí. V té souvislosti je třeba říci, že pan Blair byl statečný politik, který vytrvale hájil nepopulární linii spolupráce s USA v boji proti islámskému terorismu. Pan Cameron naproti tomu je, jak se zdá, obyčejný evropský šašek.

Nerad bych dělal nějaké ukvapené závěry z Topolánkovy aféry s akciemi a bytem. Předpokládám, že věc se veřejně probere a že se dospěje k objektivnímu závěru (aféra je jistě zpolitizována, ale politické síly jsou v tuto chvíli vyrovnány a ještě minimálně čtyři neděle vyrovnány budou). Přesto cítím potřebu zdůraznit, že volba mezi ČSSD a ODS, Paroubkem a Topolánkem je i v této situaci jednoznačná, aféra na ní nic nemění. Paroubkova ČSSD je nebezpečí pro nepevnou českou demokracii. Paní Jílková tlačí v rozhovoru pro MfD Topolánka do velké koalice: velká koalice je jednat druhé nejhorší řešení (hned po Paroubkově menšinové vládě s podporou komunistů). Navíc už ČSSD v době Kalouskova kotrmelce nechtě předvedla, co by velká koalice znamenala: ODS by byla vydána na milost a nemilost bezohlednému podraznictví sociálních demokratů.

Mladá fronta Dnes zveřejnila dva obsáhlé texty k incidentům mezi Slováky a Maďary od slovenského novináře z postkomunistické Pravdy. Druhý z nich obsahuje velmi hrubé chyby, účelově zkreslující to, co se v maďarsko-(česko)slovenských vztazích v letech 1918-1947 (dejme tomu) stalo. K tématu se ještě vrátíme.

Čtvrtek 14. září: Ministr financí Tlustý se sešel s Milošem Zemanem, aby s ním konzultoval otázku státního rozpočtu a problém s bankou Nomura. V té druhé věci je Miloš Zeman jako člověk, který problém způsobil, osobou nad jiné povolanou. V první věci doporučil Tlustému jako experta (svého někdejšího) exministra financí Rusnoka. Tlustý to přivítal, Rusnoka zaangažuje jako odborníka, kromě toho chce spolupracovat i s odborníky, které nominují ostatní politické strany (Rusnok v týmu nebude za ČSSD, ale sám za sebe). Celá věc vypadá jako pokus obejít najednou Topolánka i Paroubka na cestě za velkou koalicí, pokus, proti němuž se Zeman rezolutně neohradil. Ohradil se pouze exministr Sobotka, kterého Zeman považuje za jednoho z Jidášů a nepochybně by mu šel po krku, kdyby k tomu dostal příležitost.

Topolánek souvislosti se svou aférou tvrdí, že se ho chce ČSSD zbavit. Ať už je v té záležitosti namočen a je to věc trestně stíhatelná či nikoli (rozhodnutí s chutí nechávám na kompetentních orgánech), je pravděpodobné, že Paroubek potřebuje ODS zasáhnout, jinak může mít problém. Už i na skoro zcela zmáknuté komentářové stránce Práva leze vycítit stopy jakéhosi slabého remcání. Paroubek to totiž s „razancí“ přehání. Jako všichni manažeři, kteří se vypracovali za minulého režimu, nemá cit pro nuance a takt. V době, v níž se nosilo neomalené buranství (takt byl zbytečný) se tyhle věci asineměl kde a od koho naučit. Na to by dnes mohl dojet.

Podle ministra zahraničí Vondry „není možné, aby si státy navzájem vnucovaly interpretaci dějin“. To samozřejmě není možné, protože státy žádnou interpretaci dějin nemají a mít nemůžou (pokud nejde o státy totalitní). Interpretaci dějin mohou mít jen lidé, jednotlivci, občané, a státům do ní nic není. Státy se mají starat o to, aby občané měli zajištěny podmínky pro činnost, která jim je milá (tedy např. pro interpretaci dějin).

Ať už je současná polská vláda jakkoli podivná, v jedné věci se na rozdíl od českých politiků chová normálně. Je bez zbytečných stupidních řečí ochotna umožnit Američanům, aby na polském území vybudovali protiraketovou základnu. Poláci mají (na základě svých zkušeností) povědomí o tom, že je třeba se bránit a vytvářet si k tomu vhodné podmínky.

Známý slovenský politik, někdejší předseda SDL (nebo ještě KSS?) Peter Weiss, píše o případu maďarské dívkly, údajně zmlácené extremisty. Policie SR ji označila za podvodnici, já bych si tím na základě toho, co bylo dosud zveřejněno, nebyl tak jistý. Kromě toho, pan Weiss je zjevně vykutálená slovenská obdoba známého českého odborníka na Maďarsko Palaty. Domnívá se, že maďarský politik Németh se jmenuje „Zsoltán“. Németh se nemůže jmenovat Zsoltán, protože takové jméno v maďarštině vůbec neexistuje. Mohl by se jmenovat buď Zoltán, nebo Zsolt. Druhá možnost je správná.

Pátek 15. září: Zelení podpoří při hlasování o důvěře Topolánkovu vládu, pokud se před hlasováním veřejně zaváže, že neuzavře velkou koalici se sociální demokracií s nebude prosazovat změnu volebního zákona. Obě podmínky jsou pochopitelné a logické.

Topolánek se sešel se slovenským premiérem Ficem. Oba prý potvrdili „vynikající, přátelské, nadstandardní vztahy mezi oběma zeměmi, takové, které nejsou s žádnými jinými státy“.(Ficova slova). Je jistě velmi dobře, že obě země mají mezi sebou po rozdělení federace přátelské a bezproblémové vztahy a v této tradici je třeba pokračovat (dobré vztahy měly obě země mezi sebou i za Mečiara). ČR a SR jsou ovšem suverénní státy, oba si musí zachovat jistou autonomii a není nejmenší důvod k tomu, aby k sobě navzájem přistupovaly jinak než ke svým dalším sousedům. Vztahy by měly být zcela standardní. Což ČR umožní např. kritizovat, bude-li to zapotřebí (a já se obávám, že to zapotřebí může být) nestandardní způsoby, pokud by k nim premiér Fico sáhl (tím jsme i zavázáni všem slovenským stoupencům standardní politiky). A taky by nám dělalo velmi dobře, kdyby v případě, že se do premiérského křesla probije Paroubek a začne dělat nestandardní politiku, se proti tomu i v našem zájmu na Slovensku ozvali. „Nadstandardní“ vztahy mohou bránit racionální a slušné zahraniční politice.

Paroubek reagoval nevraživě na Tlustého schůzku se Zemanem, Zemana si zatím otevřeně kritizovat neodvážil. Stranické špičky si vybíjejí zlost na Tlustém a na exministru Rusnokovi, který přijal Tlustého nabídku ke spolupráci, učiněnou na Zemanovo doporučení. Je těžké si Zemanův krok vyložit jinak, než jako (mimo jiné) zatím malou ťafku Paroubkovi a jeho „nulové toleranci“ k vládě ODS. Zeman by mohl udělat v doposavad monolitním táboře ČSSD pěknou paseku. Na nespokojenost s Paroubkem tam asi už teď bude trochu zaděláno. Jaké cíle Zeman sleduje, zatím příliš jasné není: je to jen posedlá nenávist k Sobotkovi? To mi nepřipadá možné. Je to projev toho, že „osobnosti-zakladatelé“ polistopadového režimu (Havel, Klaus, Zeman) začínají být z Paroubka nervózní, protože se bojí tak říkajíc „příliš velké změny“? Paroubek se vymyká, rozhodně (na rozdíl od nich) neprovozuje politiku „ruka ruku myje“. Jen se bojím, že to je jediný rozdíl, který by mu snad člověk s přimhouřením obou očí mohl přičíst k dobru.

„Hnutí nezúčastněných zemí“, potěmkiáda vymyšlená v roce 1961 zaměřená s tichou ruskou podporou na oslabení Západu, koná nyní svůj sabbat v Havaně. Účastní se ho i Čína (Rusko zatím ne). Cílem je výrazněji než v minulosti boj proti americkým imperialistům a jejich přisluhovačům. Prostředky boje jsou zatím omezené (podpora terorismu, tzv. postátňování, tj. okrádání západních firem), ale čínská účast může v budoucnu znamenat obrat. Čína se hospodářsky bouřlivě rozvíjí, moderní technologie dílem krade, dílem si sama vyvíjí. Země, které se v Havaně scházejí, produkují v nejlepším případě ropu, v horším drogy, v nejhorším (Kuba) zhovadilou ideologii, všeho bude v boji s křižáky a sionisty zapotřebí. Jak to bude hezké, až válku proti nám povede „Hnutí nezúčastněných zemí“!

Sobota 16. září: nový ministr Julínek provádí velké personální změny ve vedení ministerstva. Kromě toho vyměnil i všech deset členů správní a dozorčí rady Všeobecné zdravotní pojišťovny. Bez ohledu na to, jaký je, bude nebo taky nebude pan Julínek ministr zdravotnictví, nic jiného mu nezbývá. Bývalý premiér Paroubek privatizoval celé české zdravotnictví do rukou dr. Ratha a novému ministru nezbývá než s tím něco udělat, pokud nechce fungovat jen jako strašák do zelí v obrovitém soukromém podniku dr. Ratha.

Nová Zemanova iniciativa (setkání s Tlustým) dělá předsedovi ČSSD Paroubkovi jakési starosti. Dal totiž exministru Rusnokovi, který projevil ochotu zapojit se do jakéhosi ministerského pracovního týmu, okamžitě najevo, co ho čeká. V ČSSD, aspoň tam, kam dosáhnou pracky jejího předsedy, si už ani neškrtne, a kromě toho, jeho mravně pochybené jednání by mělo být ohonorováno vyloučením ze strany. To jsou jakési lehce předlistopadové manýry (pan Paroubek pana Rusnoka zatím naštěstí ještě nemůže zavřít). Nevím, zda se takovými prostředky dá udržet stranická kázeň a jednota v stále ještě relativně svobodném prostředí. Pokud ano, je to další smutné svědectví o stavu ČSSD.

Prezident Klaus se pozval Václava Havla u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin na oběd. Havel předtím konzultoval neformálně situaci v české zahraniční politice při setkání s ministrem Vondrou (ten, jak se zdá, hodlá zaujmout v ODS místo vyklizené v roce 1997 Janem Rumlem). „Sešli jsme se proto, že jsem měl obavu, aby se nám v těch ostrých střetech tohoto supervolebního roku nerozpadl základní konsensus o směřování české zahraniční politiky“ (oba mají ten dojem nejspíš proto, že Paroubek projevil v posledních dnech značnou svébytnost, zejména v otázce americké protiraketové základny – nejde ani tak o to, jaké stanovisko zaujal, ale jaké řeči kolem toho vedl). Zeman se schází s Tlustým a přihrává mu lidi do expertního týmu. Nemají náhodou tři hlavní protagonisté polistopadového vývoje strach, že si teď to, co budovali mnohaletým úsilím, v zuřivých sporech a hádkách, bez velké námahy přivlastní bývalý ekonomický náměstek s.p. Restaurace a jídelny?

Vatikán, vždy tak vstřícný k muslimskému světu a vždy tak kritický k USA, má problém. V Pakistánu, Turecku, Jordánsku, Palestině, Kuvajtu atd. se zvedá rozhořčení nad papežovými výroky o islámu (nebo lépe řečeno v souvislosti s islámem) na univerzitě v Regensburgu. Ty reakce jsou podobná směs komplexů méněcennosti, nenávisti a emancipačního úsilí, jakou projevovali v minulosti vůči Západu Rusové, jen asi desetkrát silnější. Bude odstartována další kampaň podobná té s karikaturami proroka Mohameda? Ať se multikulturalisté a pacifisté snaží sebevíc, ten, komu o to jde, si nějakou záminku vždycky najde.

Pondělí 18. září: místopředseda Poslanecké sněmovny Zaorálek vytáhl do boje proti české servilitě. Servilita se projevuje zejména ve vztahu k USA a vůbec ke „spojencům“. Samozřejmě, ke spojencům je třeba se chovat tak, aby nás koukali respektovat a moc si na nás nevyskakovali. V tomto vzájemném zápase o náležité respektování spočívá pro nás podstata spojenectví. Bohužel se dá provádět jen tenkrát, když na obzoru není žádný nepřítel, přesněji řečeno, když možná je, ale my ho zatím nevnímáme. Když není nepřítel, pak ovšem spojence moc nepotřebujeme. Až je budeme potřebovat, přejdou nás nejapné řeči o servilitě. Možná že dokonce budeme najednou servilní až na půdu. Jenže pak už třeba nebude ke komu být servilní, protože žádné spojence už mít nebudeme. Pan Zaorálek taky přišel na to, že za islámský terorismus může taky Západ. Tj. ti, co jsou od nás na západ. My ovšem ne. My přece nikdy za nic nemůžeme.

Předseda KSČM Filip na jakémsi mítinku nemluvil o servilitě. Označil případnou základnu USA na našem území pěkně a přímo za nástroj zotročení našeho národa. Jek vidno, rozdíl mezi panem Zaorálkem a panem Filipem, mezi dnešní ČSSD a KSČM, je, řečeno marxisticko-leninskou terminologií, jen v kvantitě, ne v kvalitě. A ovšem v tom, že pan Zaorálek to říká z hlouposti, kdežto pan Filip to má promyšlené.

V televizním duelu mezi Tlustým a Sobotkou označil Sobotka schůzku Tlustého se Zemanem „i“ za mocenský boj v ODS. Kromě toho je to „i“ jakýsi signál nestability v ČSSD. Ministr financí Tlustý vyrukoval s výčtem všech minusů, které zjistil na ministerstvu po svém nástupu. Hrozně bych se divil, kdyby z toho aspoň polovina nebyla pravda, Paroubek jistě věděl, proč se tak úporně brání vystřídání své vlády nějakou jinou, i když nástupci nemají velkou šanci na úspěch. Ještě předtím, než je z ministerstev zase vykouří, tam mohou na leccos přijít.

Ostravská kandidátka na senátorku Topolánková prohlásila, že není vázána žádnou stranickou disciplinou ani programem, kromě požadavku na zrušení Senátu. Jistě, navíc může říkat co chce, protože šanci na zvolení má minimální. Jediný výsledek jejího snažení bude oslabení kandidáta ODS. Což je nejspíš smysl celé akce.

„Legendární“ Alexandrovci měli v Praze velký úspěch. Vstupné stálo 1,- Kč (To je proti Madonně výrazné zlevnění, kéž by se tak vyvíjely i ceny benzínu, nemohla by to Sazka nějak zařídit?) Symbolické vstupné 1,- Kč je jakýsi mezistupeň na přechodu do stavu, kdy účast bude sice zadarmo, ale zato povinná.

Ivan Štampach v Mladé frontě Dnes kritizuje papeže, že nesáhl k nějakému z křesťanských projevů náboženského násilí a uvádí, že i v muslimském světě kritizují skutečnost, že „v rozporu s jasným pokynem své svaté knihy šířili víru násilím“. Víru šířil násilím kdekdo. Z citátu, který papež uvedl, ovšem vyplývá, že příkaz pojednávat nevěřící psy jinak než „majitele písma“ je zakotven přímo ve „svaté knize“. Je to pravda, nebo ne? V Novém zákoně nikde nic takového není.

Podle průzkumu agentury Factum Invenio (konal se od 7. do 13. září) se rozdíl mezi dvěma nejsilnějšími stranami zmenšil. ODS by teď získala 36,3% hlasů (v srpnu 41), ČSSD 32 (30,8), KSČM 13,7 (12,3), Zelení 7,3 (6,9), KDU-ČSL 6,5 (6,3). V přepočtu na mandáty by prý i tak měla případná obnovená „trojkoalice“ dostatečnou většinu, ale přepočty jsou při dnešním volebním systému asi poměrně nespolehlivé, protože mj. není jasné, jak budou hlasy rozvrženy do krajů. Ztráta ODS možná souvisí s tím, že se stala vládní stranou (náš lid nemá rád „pány“), možná též s Topolánkovou aférou, kterou ČSSD intenzívně přiživuje. O ztracená procenta se podělili komunisté, sociální demokracie a zřejmě též tábor otrávených nevoličů. Vývoj preferencí ukazuje, že Topolánkův plán prosadit předčasné volby a pak vládnout až do doby jejich konání není úplně promyšlený.

Úterý 19. září: Premiér Topolánek se prý domnívá, že pokud vláda dostane při hlasování o důvěře sto hlasů, není povinna podat demisi. Odvolává se na formulaci v ústavě, kde se praví, že vláda je povinná podat demisi, odmítne-li Sněmovna její žádost o důvěru. Tento výklad ústavy je absurdní, citované ustanovení se týká žádosti o důvěru v průběhu vládnutí. ODS by měla spíš myslet na to, jak zajistí, aby důvěru nedostala případná Paroubkova vláda. To je jediný ústavně čistý způsob, jak se může Paroubka zbavit.

Předseda zelených se zúčastnil „semináře“ Centra pro ekonomiku a politiku. Diskusi pod jednoznačným názvem „Ekonomické pravdy a mýty“ moderoval, jak je zvykem, prezident Klaus, který Bursíkovi během ní mj. řekl: „polemizoval bych s každou Vaší větou“. Předseda zelených se podivil, že se moderátor přidává k jeho oponentům, Římanovi a publicistovi Ivanu Březinovi. Na tom, není přece nic překvapivého: souvisí to s tím, jak prezident a jeho okolí chápe diskusi: totiž jako utkání v boxu, v němž rozhodčí spolu s tím, který je jeho srdci milý, řežou společného protivníka.

Patroubek honem navštívil Zemana a tlumočil veřejnosti, že má jeho podporu. Návštěvu Tlustého prý „společně charakterizovali jako vrchol zoufalství ministra financí“. Zeman se veřejně pouze zastal exministra Rusnoka – doporučil ho prý Tlustému jako svého nejschopnějšího ministra financí a schopnost by měla být odměňována, nikoli trestána (rozuměj vyloučením ze strany, kterým mu hrozí Paroubek). Zdá se, že Tlustý nejednal po dohodě s Topolánkem a Zeman rozhodně nejednal po dohodě s Paroubkem. Zeman se jistě s Paroubkem dohadovat nemusí, ale jeho iniciativa je stejně výmluvná jako ta Tlustého.

V Maďarsku došlo k největším násilnostem od změny režimu. Podnětem byl asi hodinový projev premiéra Gyurcsánye, který držel na neveřejném zasedání poslaneckého klubu MSZP v květnu tohoto roku. Projev byl pojat velmi nekonvenčně, s výrazivem připomínajícím odposlechy našich fotbalových bossů. Premiér se zjevně snažil své spolustraníky získat pro politiku razantnějších reforem; v tom rámci prohlásil, že straničtí představitelé v minulých letech (a to včetně něho samého) lhali od rána do večera, a že on v tom už nehodlá pokračovat. Kdosi to vynesl, vzbudilo to pohoršení, na němž pochopitelně participuje opozice a krajní pravice (blíží se komunální volby). Až do včerejška do večera byly demonstrace (před parlamentem) pokojné, v noci se ovšem několikatisícový rozzuřený dav pokusil vniknout do budovy televize (chtěli tam přečíst prohlášení), střetl se s policií, která zásah nezvládla, zdemoloval celé přízemí budovy a její okolí včetně pomníku ruským vojákům padlým při dobývání města v roce 1945. Demonstruje se (poklidně) v celé zemi. Prezident Sólyom vyzval Gyurcsánye k tomu, aby se za své výroky omluvil a hovořil o „morální krizi“. K tématu se ještě vrátíme.

Středa 20. září: V Budapešti pokračovaly v noci nepokoje. Policie byla tentokrát už na výši situace a podařilo se jí zabránit nejhoršímu. Přesto došlo k jakýmsi devastacím části Rákócziho třídy, Náměstí Lujzy Blaha(ové) a náměstí Oktogon. Demonstranti (nevím, zda se těm nočním vandalům má říkat demonstranti) se ovšem soustředili zejména na Náměstí republiky, kde sídlí sekretariát Maďarské socialistické strany. Policie i zde obstála. I zde se nabízí jakási hrozivá analogie,náměstí se totiž stalo dějištěm jednoho dosti krvavého incidentu v době maďarské revoluce v roce 1956. K čemuž se ještě vrátíme. Nepochybuji o tom, že nespokojenost části maďarské veřejnosti s vládnutím MSZP je oprávněná. Já také nejsem spokojen s vládnutím ČSSD. Mám jen jisté pochybnosti o tom, zda je dobré do těchto sporů zatahovat pouliční svoloč (jistě se to stalo bezděčně, nebyl v tom žádný záměr, jen se neřeklo jasně: o vás nestojíme; a opatrnost je v těchto případech na místě), rozmlátit jedno město, které, přiznám se, mám velmi rád, a zda by např. per analogiam stálo za to kvůli Paroubkovi zapálit budovy na Kavčích horách.

V Česku je velká sláva z toho, že naší zemi navštívil kambodžský král, který zde dospíval a umí perfektně česky. Pro Norodoma Sihamoniho byl pobyt v Praze zjevně hezkým zážitkem a rád se k němu vrací. Nemůžu říci, že by mi to nebylo sympatické, i když mám dojem, že pro jeho zemi dnes nemůžeme mnoho udělat. Nechápu jen, proč ho místopředseda Senátu Pithart chce oslovovat „pane králi“. Pan Pithart je obětí bolševických televizních pohádek. Králi se říká Vaše Veličenstvo.

Maďarské nepokoje vytvořily prostor pro seberealizaci extremistických stran. Extremistické maďarské strany tyjí z otevřených skutečných problémů, s nimiž si středoevropské národy nevědí rady. Totéž platí pro německé nacionály, kteří se probili do dalšího (východo)německého zemského parlamentu. Postkomunistické oblasti znamenají pro Evropu skutečný problém: buď se tam pozvolna prosazují podezřelí nacionalisté (Polsko, bývalá Dederonie, teď se jakýsi otazník vznáší i nad Maďarskem), nebo nacionální socialisté slovanské provenience (Slovensko, Česká republika). Demokracie tu, jak se zdá, nemá dost živné půdy k existenci. Téma je velmi závažné a ještě se k němu vrátíme.

Vatikán otevřel archivy z let 1922 až 1939 a v té souvislosti se prý bude jevit jinak i politika papeže Pia XII., který je radičně prezentován jako kolaborant s nacisty. Toto pojetí, byť nejsa katolíkem, považuji za nesmírnou drzost. Před morálním odsudkem je třeba si položit tu elementární otázku, kterou Západu kdysi kladl sám Josef Vissarionovič Stalin: kolik měl papež divizí?

„Nemáme ještě extrémní pravici? Však se dočkáme“, zní titulek glosy Jana Jandourka v Mladé frontě dnes. Myslím si, že jednak už extrémní pravici máme, i když existuje zatím jen v rámci ODS (Zahradil, Říman etc.), a jednak, naší daleko působivější specialitou je odjakživa extrémní levice. A tu máme dnes dokonce ve dvou verzích, té filipovské a té paroubkovské.

Milan Vodička publikoval v dnešní MfD pozoruhodný text o radikálním islámu. I k němu se, pokud nám zbude čas, vrátíme.

Dnešní polská vláda trvá na kandidatuře exprezidenta Kwasniewského na místo generálního sekretáře OSN. Zároveň, pokud se dobře pamatuji, chce pana Kwasniewského zavřít za nekalé levicové pikle. Bude pan Kwasniewski v budoucnu řídit OSN z nějakého varšavského kriminálu?

Čtvrtek 21. září: Ministr Langer oznámil včera na tiskové konferenci, že obdržel od jistého novináře SMS, podle níž byly v souvislosti as vyšetřováním úniku Kubicovy zprávy do médií odposlouchávány telefony asi dvaceti politiků a novinářů. Kromě toho měly být odposlouchávány prostory Poslanecké sněmovny, Ministerstva vnitra a Českého rozhlasu. Problém je v tom, že i kdyby to byla pravda, nemá ministr vnitra šanci, ty akce by šly úplně mimo něj a nemá možnost ani je ověřit, ani do nich zasáhnout. Odposlechy musí ovšem schválit soudce, v některých případech jen státní zástupce. Soudci prý odposlechy schvalují velmi ochotně (ovšem v běžných kriminálních případech, nevím, jak by tomu bylo, kdyby se jednalo o odposlech šéfa politické opozice) a jediný orgán, který má jakousi možnost kontroly, je parlamentní komise pro odposlechy (má možnost zjistit, zda k odposlechům došlo nebo ne). Tato komise však nyní zatím neexistuje – nebyla po volbách ještě ustavena. Když člověk shrne to, co si mohl přečíst dneska v novinách, má dojem, že jej policie může odposlouchávat, kdykoli ji to napadne. Věc by se měla vyjasnit. Případ Kubiceho zprávy je zpolitizován od samého počátku a je těžké se zbavit podezření, že obě strany politického sporu (ČSSD a ODS) používají podle svých okamžitých možností policii jako klacek na oponenta. Což by bylo hanebné. Zcela nelíčená zuřivost předsedy ČSSD Paroubka ve chvíli, kdy na Langrovo oznámení reagoval, dává tušit, že na celé věci asi něco bude.

Místopředseda vlády Nečas nepodpořil Topolánkův výklad ústavy, podle něhož může vládnout i se sto hlasy podpory. Není divu, výklad je úplně nesmyslný.

Právo opět demonstrovalo elementární nedostatek slušnosti, když otisklo Hanákovu odpověď na polemiku ministra Římana hned vedle té polemiky, místo aby počkalo aspoň jeden den. Hanák tam dovozuje, že za problémy s kamiony může Říman, který proti nim coby ministr dopravy nic nedělal. Říman byl ministrem dopravy v letech 1996-7. Tedy asi rok. Od roku 1998 jsou u moci sociální demokraté. Na ODS bude jejich novinářská klaka zjevně svádět všechny hříchy světa ještě v roce 2106. Stejně, jako to dělali komunisté se svými „buržoazními“ předchůdci.

Miloš Zeman si vybudoval pozici moudrého poustevníka, k němuž si jezdí pro radu politici, shodou okolností zrovna ti, s nimiž Paroubek dnes dvakrát moc počítat nemůže. Teď tam byl expředseda Kalousek, oba braši svou schůzku vydávali za setkání dvou politických mrtvol, což z jejich úst zní zvlášť důvěryhodně. Paroubek už začíná lehce zuřit a obrací se přímo proti Zemanovi, z toho se dá soudit, že expředseda ČSSD mu působí nezanedbatelné potíže. Stranu má, jak se zdá, Paroubek zatím pod kontrolou, jenže k zvrácení poměru ve sněmovně stačí jeden jediný hlas. Čeká nás ještě divoký vývoj plný zvratů.

Němci musí podle MfD přepsat dějiny. To je odvážné tvrzení, „přepisovat dějiny“ se zásadně nesmějí. V tomto případě jde sice pouze o dějiny nejvyšší německé hory Zugspitze (a sice o to, kdo ji první zdolal), ale stejně – bude to nebezpečný precedens. Měli by si napřed opatřit souhlas Historického ústavu ČAV, „Bojovníků za svobodu“ a polského prezidenta.

V Lidových novinách komentuje Eduard Freisler vojenský puč v Thajsku a v té souvislosti píše: „Například americký prezident George W. Bush se svým vývozem demokracie stejně jako třeba venezuelský vůdce Hugo Chávez se svým vnímáním dobra jen v socialismu mohou sledovat, že svět je mnohem pestřejší a že jejich politické a sociální modely na všechny země nelze uplatnit. Naštěstí.“ Na citátu zaujme jednak nonšalance, s jakou se pan Freisler staví do role rozhodčího mezi Bushem a Chávezem (jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, typický projev českého skeptika, který dobře ví, že politika je svinstvo a politici sviňáci, ať si říkají Stalin nebo Churchill), a pak to „naštěstí“: naštěstí jsou tu ještě země, které dovedou problémy řešit věcně. Tj. vojenským pučem.

Pátek 22. září: ministr Langer začíná mluvit o kauze odposlechů, kterou sám rozjel, poněkud rozpačitě. Zato Paroubek a jeho tým spustili bojový ryk a žádají důkazy. Z toho by se dalo soudit, že pan Langer naletěl. Podle Lidových novin nešlo o odposlechy, ale jen o evidenci hovorů (kdo komu volal). Tamtéž píše redaktor Respektu Spurný, že pro ministra Langera není nic jednoduššího než zjistit si, kdo byl odposloucháván. To je v rozporu s tím, co se o věci psalo v novinách včera. Nejsem odborník na bezpečnostní problematiku a počkám si, až se odborníci na něčem shodnou. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že policie i soudnictví je zpolitizováno víc, než by se slušelo, a že by v té situaci nebylo překvapivé, kdyby se obě instituce podílely na aktivitách s politickým zaměřením. Co jiného ostatně byla celá aféra Kubice.

Nový, zpřísněný silniční zákon jakoby přestal fungovat: mrtvých je letos při silničních nehodách skoro stejně jako loni. Sebepřísnější zákon je na nic, když se pořádně neokntroluje jeho dodržování.

Konflikt mezi Zemanem a Paroubkem se rozhořel plnou silou. Zeman kritizoval v Hospodářských novinách rozhazovačnou politiku jeho vlády před volbami (proč tedy do voleb ČSSD podporoval?), Paroubek si nechal mimořádně svolaným aktivem potvrdil podporu a dal Zemanovi neomaleně najevo, ať asi kouká hledět svého. Jeho nynější postoj poněkud kontrastuje s tím, co říkal počátkem týdne, totiž jak se společně s „Milošem“ od plic zasmáli „zoufalství“ potentátů z ODS. Kamarád Miloš se během dvou tří dnů po té společné legraci změnil v jeho očíchv bezvýznamného penzistu a samotnému Paroubkovi, jak se zdá, už do smíchu moc není. Ke zprávě se ještě vrátíme.

STEM a IVVM zveřejnily výsledky průzkumu veřejného mínění, pokud jde o podporu politickým stranám (a volebních preferencí). Podle obou agentur by nesocialistické strany získaly dostačující podporu. STEM relativizuje schopnost KDU-ČSL proniknout do Sněmovny. Shodný je mírný zisk ODS, mírná ztráta ČSSD, posílení zelených (ODS by stačila jejich podpora). Hypotetické výsledky lidovců jsou nejednoznačné, komunisté malounko získali, to je významné: jakmile se komunisté přesvědčí, že Paroubek nemá nejmenší šanci sestavit vládu s jejich podporou, přestanou se stavět proti předčasným volbám.

Řada představitelů KDU-ČSL dala najevo, že vyjádří vládě ODS „mírnou nezúčastněnou podporu“ (Kalouskův výraz) tím, že nebude hlasovat proti ní. Lidovečtí chytráci musí dobře vědět, že tím nad ní (a hlavně nad jejím předsedou) vynášejí ortel politické smrti. Topolánek udělal katastrofální chybu, když se vzdal trojkoalice a začal se paktovat s Paroubkem. Kalousek byl teď za Zemanem. Co kdyby Klaus jmenoval po Topolánkovi jako druhého premiéra lidovce?

Polský premiér Kaczyński požádal svého bratra prezidenta, aby odvolal z funkce místopředsedu vlády a ministra zemědělství Leppera, předsedu Sebeobrany. Formálním důvodem byl ministrův nesouhlas s rozpočtem. Prezident premiérovi vyhověl. Tím se rozpadla vládní koalice. Zbývající dvě strany, PiS a Liga polských rodin, nemají v Sejmu většinu. V Polsku se hovoří o předčasných volbách. Hůř než ty poslední, zdá se, nemohou dopadnout.

Ruští zbrojní experti mocně reptají v souvislosti s budováním americké protiraketové obrany. Obrana prý „směřuje proti Rusku a Číně“. Ovšemže směřuje, ale pouze v tom případě, pokud to mají Rusové naplánováno tak, že si počkají, až balistické střely s jadernými hlavicemi, které vystřelí neznámo kdo neznámo odkud, zdeptají západní Evropu, a sami si pak vezmou zpátky minimálně to, oč přišli na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jako že to tak naplánováno mají. Známe své Pappenheimské.

Sobota 23. září: Ministr Tlustý navrhuje rozpočet s deficitem 119 miliard Kč, což je zatím nejvíc v historii České republiky. Vůbec nepochybuji o tom, že je podstatně realističtější než ten s deficitem 88 miliard, který navrhl na (možná dočasnou) rozloučenou s úřadem Sobotka. ČSSD to má promyšlené: Tlustý získává image marnotratníka, a pokud se Sobotka do úřadu vrátí, může k těm 88 miliardám dost přihodit a přitom bude vypadat pořád jako ten lepší. Vykutálené.

Ministr Tlustý požádal prezidenta Klause, aby moderoval politickou debatu o rozpočtu (mám podezření, že by si to představoval jako prezidentovo moderování na diskusích CEP). Prezident tuto představu opřed kamerami s divokým smíchem odmítl, tuší, že by si to Paroubek nedal líbit. Prý si to musí vláda vyřídit se svou opozicí. Ministr Tlustý se v této věci dosti snaží, jedná se Zemanem. Paroubek a Sobotka naproti tomu velmi usilují o to, aby dali najevo, že o žádné jednání nestojí (Paroubek: „to je určitě formální jednání, zřejmě naši podporu nechtějí, anebo ji nepotřebují“). Nevím, jestli to expremiér se svou bojovnou nekomunikativností nepřehání, tahanice o vládnutí už trvá trochu moc dlouho a strana typu ČSSD moc dlouho semknutá nevydrží.

Podle agentury STEM je většina lidí (62%) pro předčasné volby do PS. Zdá se, že se česká veřejnost pomalu propracovává k realismu. Ne úplně, protože většina z té většiny si myslí, že by mohly být už za měsíc. Většina není ovšem tak velká, aby znamenala nějaký velký tlak na ty, co volby nechtějí, spíš lehounce podporuje ty, co je chtějí (ODS, lidovce a zelené).

Petra Buzková odpověděla v rozhovoru pro MfD na otázku, jak se dívá na poměr Topolánka a Talmanové: „Nechci komentovat osobní věci jiných lidí, každý se má rozhodnout, jak chce žít a s kým chce žít. Mě na celé té věci zaskočilo jednání paní Topolánkové. Kdyby se něco podobného stalo mně a můj partner by takové věci rozmazával v tisku v době, kdy bych prožívala své vrcholné politické období a snažila se sestavit vládu, tak bych to musela považovat za podraz… Tyhle věci se mají řešit v klidu doma a nemají se tahat do novin.“ To je velmi korektní a věcné stanovisko. Mám vůbec dojem, že na rozdíl od např. Sobotky a Zaorálka se Petra Buzková zachovala v posledním roce slušně. Politika spolupráce s komunisty jí, jak ostatně taky z rozhovoru nepřímo vyplývá, vadí. Realisticky odhadla, že nemá šanci dělat v nové situaci Paroubkovi hlavního stranického oponenta a rozhodla se pro odchod z politiky. To, že svolila s tím, aby „kandidovala v Praze za primátorku“ (tj. přesně řečeno pomohla straně získat pár hlasů navíc v komunálních volbách) je taktické rozhodnutí, které může vystavit zásadní kritice jen fanatik. A pokud jde o „návrat do vysoké politiky“? Paní Buzková má spoustu času. Rozhodně víc než Paroubek.

Evropská komise neuspěla s pokusem strhnout na sebe víc pravomocí v boji proti terorismu. K zemím, které se zapříčily, patří i ČR. Asi je to dobře: komise by nespíš pečovala především o to, aby nebyla krácena lidská práva teroristů: co jiného si slibovat od „koordinátora EU pro boj proti terorismu“ Gijs de Vriese, který, soudě z rozhovoru v dnešních Lidových novinách, pociťuje jako hlavní problém způsob, jak USA nakládají s muslimskými vězni, a od komisaře pro vnitro Frattiniho, který kdysi chtěl na bouři kolem karikatur proroka Mohameda reagovat zavedením cenzury v EU.

Pondělí 25. září: událostí číslo jedna je údajná bezprostřední teroristická hrozba. Zdá se, že ji nikdo zatím nebere moc vážně. Veřejnost tomu moc nevěří (podle průzkumu agentury Median pro MfD si přes 55% lidí myslí, že se nemůžeme stát cílem vážného teroristického útoku, a zároveň skoro 77% lidí realisticky odhaduje, že na něco podobného nejsme připraveni). Což o to, Američané taky nebyli na 11. září 2002 nějak zvlášť připraveni. Ve Spojených státech jako v zemi demokratické, civilizované a připravené bránit se je ovšem nepředstavitelné, aby skutečného ohrožení zneužíval šéf opozice např. k útokům na stávajícího prezidenta (rozuměj v našich poměrech premiéra). To, co dělá teď Paroubek, je natolik neslýchané, že to svou propastnou neloajálností ne snad k vládě ODS, ale k České republice přesahuje veškeré podobné aktivity politického nebožtíka Miloše Zemana, a to už je co říci. Nejdřív obvinil (slabou) Topolánkovu vládu, že účelově dramatizuje staré a známé informace, teď pro změnu tvrdí, že vláda odvoláním šéfa civilní rozvědky ohrozila bezpečnost země. Když kdosi (iránský prezident nebo venezuelský diktátor, nepamatuji se už přesně, kdo) hrubě urazil na půdě OSN amerického prezidenta, ohradil se proti tomu velmi energicky jeden z nejradikálnějších Bushových demokratických oponentů. Podobnou velkorysou loajalitu aby člověk u našich politických smraďochů pohledal.

Záležitost s teroristickým útokem mi připadá divná. Nepochybuji o tom, že hrozí, informace zřejmě přišla z důvěryhodných zahraničních zdrojů. Nedovedu si představit, že by se někdo namáhal zaútočit proti pražské židovské obci, je nikoli vlastní vinou „mediálně slabá“ a útok by asi neměl veřejný ohlas úměrný námaze, již by bylo nutno vynaložit

(u nás např. neexistuje jako podhoubí silná muslimská komunita, odkud by bylo lze naverbovat „bojovníky“). Zato – díky všeobecnému nepořádku, jaký u nás vládne – by asi nebylo těžké zasáhnout s vynaložením poměrně nevelkého úsilí a s nasazením nevelkého počtu lidí infrastrukturu takovým způsobem a způsobit takové oběti na životech, že bychom na to hned tak nezapomněli. (Žádné jiné akce v Česku by si asi svět nevšiml).

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká popřela, že by někdo odposlouchával 20 politiků a novinářů. Paní Vesecká ovšem řekla, že pokud se odposlouchávalo, odposlouchávalo se legálně a na základě platných zákonů. Nepředpokládám, že pokud by někdo oposlouchával novináře a politiky, dělal by to ilegálně. Ale i legální odposlech novinářů a (v té době vlastně ještě opozičních) čelných politiků je velmi na pováženou.

Paroubek věří, že Zeman je velký muž, že je velkorysý a neuchýlí se k takovým malichernostem, jakou by byl např. čelný útok na současného předsedu ČSSD. Pochybuji, že by se vysočinský yetti nechal uchlácholit takovouhle legrační demagogií. Paroubka zjevně čekají nepříjemnosti.

Expředseda KDU-ČSL Kalousek prohlásil, že strana je teď v opozici a nemusí si svazovat ruce kompromisy – měřítkem je jen program KDU-ČSL. To říká poté, co se pokusil docela nestydatě a navzdory všem předvolebním slibům uzavřít komplot s ČSSD a komunisty. Člověk by předpokládal, že poté, co provedl svůj parádní kousek, poleze pan Kalousek nějaký čas kanály. Kdepak! Už je zase v centru dění. Pan Kalousek mi připomíná mé někdejší kolegy z FS ČSFR, na něž se provalilo, že fízlovali StB. Před tím, než to prasklo, to byli demokrati a antikomunisti až na půdu. Když jim takto spadla kaťata, přivinuli se honem a rychle k rudému dubisku. Tragedií KDU-ČSL je, že nemá sílu se lidí, jako je Kalousek, opravdu zbavit. Zjevně mj. i proto, že je asi obtížné najít ve vedení strany někoho, kdo by do jeho „akce“ nebyl namočen.

Úterý 26. září: Paroubek si nadiktoval podmínky, za kterých je sociální demokracie ochotná uvažovat o podpoře návrhu rozpočtu, s nímž přichází ODS. Podobají se (už zase) rakousko-uherskému ultimátu Srbsku z léta 1914. Paroubkovy napoleonské způsoby nejen v této věci (ve skutečnosti způsob, jak využívá teroristické hrozby k soustavným útokům na vládu, není nic jiného) jsou odpudivé tak, že na to podle posledního průzkumu STEM reaguje i veřejnost: Paroubkovi a jeho věrnému souputníkovi Sobotkovi (pozoruhodná dvojice! Jeden nedokáže být loajální za žádných okolností k nikomu, druhý je loajální za všech okolností ke každému; je těžké si představit šťastnější kombinaci) klesla popularita o víc než deset procent. Průzkumy popularity politiků mají své zvláštnosti ( ještě se k tomu vrátíme), ale v tomto případě odrážejí cosi reálného.

Paroubek a předseda poslaneckého klubu Hašek se v pondělí sešli se zástupci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Rady České televize a Rady Českého rozhlasu, podle slov předsedy RRTV Žáka (pan Žák má víc než blízko k ČSSD), „aby konzultovali komunikaci mezi radami a novou sběmovnou“. Hašek se totiž prý má stát předsedou sněmovní mediální komise. Nicméně ještě jím není a navíc není vůbec jasné, proč má komunikaci mezi radami a sněmovnou domlouvat ČSSD a její předseda Paroubek. Rady měly tento způsob „komunikace“ odmítnout, vzniká podezření, že se tam pekl jakýsi „New Deal“ ve vztahu ČSSD a „veřejnoprávních“ elektronických médií. Navíc sociální demokracii ještě tenhle stát (a tedy i veřejnoprávní média) nepatří a nedá se vyloučit, že jí ani patřit nebude. Není to ani nejsilnější parlamentní strana. Otázka, jak je možné, že na takové jednání přistoupili předsedové rad a hlavně předseda RTV Žák, je víceméně řečnická. ČSSD začíná v České republice hospodařit jako ve svém, ačkoli k tomu (ještě) nemá žádný mandát.

Případ Jana Beneše má jakousi repliku. Mladý řimbaba vytáhl z auta osmasedmdesátiletého penzistu, který malinko narazil do jeho bouráku a poškrabal mu lak, a na místě ho zmlátil tak, že jej museli odvézt do nemocnice. Protože stařík není známý spisovatel a neměl u sebe pistoli, dostal nakládačku a pes po něm neštěkne. Odborníci jednání rabiáta vědecky vysvětlují:“Když je člověk unavený a dostane se do stresové situace, je větší pravděpodobnost, že se projeví agresivně“, „Tempo, kterému jsme v dnešní době každodenně vystaveni, způsobuje, že jsme předrážděni. Po člověku se chce mnoho věcí, které nemůže zvládnout. Žije v neustálém napětí a strachu. Proto ve vypjaté situaci zareaguje neadekvátně.“ Myslím, že označovat zmlácení skoro osmdesátiletého člověka za „neadekvátní reakci“ vyžaduje jistou otrlost, že za incident nemůže „tempo, kterému jsme vystaveni“, ale nějaké docela konkrétní prase, a že chovat se slušně ke starým lidem není nic, co bychom „nemohli zvládnout“. Ostatně, jak se člověk může divit, že jednání pana Paroubka pořád ještě u nás spoustě lidí imponuje! Chová se ještě fous slušněji než lidé jako ten, co si „vybil své napětí“ na starém člověku, o němž předem věděl, že se nedokáže bránit.

Podle Paroubka vláda ohrozila bezpečnost země, když v době zvýšeného ohrožení odvolala šéfa civilní rozvědky Randáka. Destabilizovala tím celý zpravodajský systém ČR. Nejde prý jen o nekompetentnost a diletantství, ale o přímé ohrožení bezpečnosti ČR. Zároveň se Paroubek zaklíná, že vláda má „plnou podporu ČSD v boji proti terorismu“. To je ovšem jen pokrytecký žvást. Jsou určité situace v životě země, kdy by se politik měl chovat i ke svým protivníkům loajálně. Politik, který pro takové situace nemá cit, je potenciální zemský škůdce.

„Jisté je především to“, píše v Právu Jan Eichler, „že žádný, ale opravdu žádný jejich čin (tj. čin teroristů, bd) nelze ničím ospravedlnit. Nanejvýš lze usilovat o pochopení jejich logiky a záměrů a snažit se o jejich eliminaci“. Tu je velmi šťastně jaksi v kostce podána v kostce ideologie mnichovanství: logiku stížností na národnostní poměry v ČSR bylo možné pochopit a snažit se o eliminaci nespravedlností: jenže ne v roce 1938 a ne v situaci, kdy stěžovatelem byl Adolf Hitler. Povinností Chamberlaina a Daladiera bylo tehdy nepochopit a nesnažit se.

Pákistánský prezident Mušaraf tvrdí ve svých Pamětech, které vyšly právě teď, že v roce 2002 plánovala Al-Kajdá únos několika letadel ČSA, jimiž chtěla demolovat londýnské letiště Heathrow. Hlavním motivem pro ně prý byla „nedbalá bezpečnostní opatření“ na ruzyňském letišti a v ČSA. Jsem přesvědčený, že pokud je informace o nynějších chystaných teroristických útocích v Praze podložená (jako že asi je), důvod je tentýž.

Pokud ovšem u nás opravdu k něčemu dojde, je třeba vzít v úvahu to, co dnes velmi pěkně napsal do MfD Roman Joch: „…státní bezpečnostní aparát není téměř nikdy schopen předejít prvnímu úderu. Ten je téměř vždy úspěšný. Prozíravost a spravedlnost státu se měří jeho schopností předejít druhému, třetímu, čtvrtému, sedmnáctému úderu.“

Rusové hodlají dodávat zemní plyn z velkého naleziště v Barentsově moři nikoli do USA, jak se původně předpokládalo, ale do Evropy. Slíbil to prezident Putin během své návštěvy Francie. Podle expertů, o nichž hovoří ve svém článku Petra Procházková, „vstřícnost Kremlu vůči Evropě se stane nakonec vážnou příčinou rozkolu mezi USA a Ruskam“. Řekl bych, že rozkol, o nějž Rusům (i v tomto případě) jde, je rozkol mezi Evropou a USA. Už je na něj pěkně zaděláno.

Středa 27. září: že Topolánkova vláda nemá v nadcházejícím hlasování šanci dostat důvěru, je víc než jasné. Už jen při pomyšlení na nechutné chvástavé řeči, které pak povede Jiří Paroubek (ale nejen na ně) se mi dělá nanic, a jistě nejsem sám. To ovšem není žádný argument. Je nicméně zjevné, že přesto, že Topolánek důvěru nedostane, velmi záleží na tom, jak budou hlasovat lidovci a zelení. Není vůbec jedno, zda dají Topolánkově vládě důvěru přímou, nebo tzv. umírněnou (tj. nezúčastní se hlasování). Zvláště KDU-ČSL působí v poslední době dojmem, jako by chtěla skládat reparát z kalouskismu a jako by svému expředsedovi nezazlívala akci samu, nýbrž jen nedbalé provedení. Ostatně jak by ne, když do Kalousokova veletoče bylo namočeno v podstatě celé vedení a zřejmě i celý poslanecký klub partaje. Lidovci a zelení mají proč se na Topolánka zlobit: zachoval se k nim jednak nemravně a jednak nesmírně hloupě. Neměli by však zapomínat, že nejde ö Topolánka (ten tak jako tak nemá šanci), ale o Paroubkův neřestný komplot s komunisty. Neúčastí na hlasování Topolánkovi neuškodí (tomu už uškodit nelze), ale Paroubkovi pomohou. Snad by s ohledem na to mohli s jakýmsi státoprávním ohražením dát Topolánkovi důvěru. Když to neudělají, nemůže se jim (zejména zeleným, ti zatím jako jediná česká parlamentní strana neloví bobříka vyčůranosti) nikdo divit. Ale bude to chyba.

Kromě hlasování o důvěře se schyluje k hlasování o rozpočtu. To zjevně pro ČSSD není tak významná otázka (když bude vláda svržena, proč jí nepožehnat rozpočet). Taky se zdá, že Paroubek, velmi citlivý na veřejné mínění, zaregistroval, že jeho arogantní politický styl lidi přece jen trochu odpuzuje, a rád z něj sleví tam, kde ho to nic nestojí. Zásadní otázkou se stalo, zda privatizovat kus ČEZu, nebo kus pražského letiště. Rád to přenechám odborníkům, jako laikovi mi to připadá trochu směšné. Jiří Paroubek mi ve vztahu k veřejnému mínění připomíná amerického senátora, o němž píše John Kennedy v Profilech odvahy: ten v zájmu svého znovuzvolení hlasoval vždy jen pro návrhy, u nichž bylo zjevné, že získají většinu. Jak Kennedy poznamenává, je povzbudivé, že tento recept se neosvědčil. Jenže to bylo v USA.

Topolánkova vláda chce mj. předložit změnu volebního zákona do PS. Počet poslanců je prý třeba snížit na 199 a zároveň zákon upravit tak, aby vrátil menším stranám spravedlivé zastoupení a garantoval vítězné straně stabilní vládní podporu. Obávám se, že uspokojit poslední dva požadavky najednou bude dosti svízelné. Přitom na eliminaci patových situací by úplně stačilo naopak zvýšit počet poslanců na 249 a vrátit se k původnímu algoritmu přidělování mandátů, který platil před rokem 2002.

V parlamentu ČR probíhají populistické hrátky ohledně imunity. Existují v tuto chvíli dva návrhy, jak ji omezit: buď by platila jen po dobu výkonu mandátu, nebo by byla zrušena úplně s výjimkou imunity za hlasování a projevy ve sněmovně. Imunita je prý v demokratickém státě přežitkem. Jistě. My jsme ale postkomunistický stát a tváří v tvář vyhlídce, že se k moci prokouše Paroubek a komunisté,je třeba na současném vymezení imunity trvat. Stejně to pak možná nebude nic platné.

Podle českého statistického úřadu si dnes průměrný Čech žije o třetinu lépe než za komunismu. Problém je, pokud se nemýlím, v tom, že ve srovnání s dobou komunistu průměrných Čechů poněkud ubylo.

Českými médii zmítá další pseudopřípad: čeští učenci objevili hrob Reinharda Heydricha. Nyní vzniká spor o to, zda si Heydrich hrob zaslouží nebo ne. Považuji Reinharda Heydricha za mimořádně ohavného válečného zločince. Zároveň mi zůstává rozum stát nad tím, co veřejně prohlásil vojenský historik Eduard Stehlík: „Popel zavražděných lidí nacisté sypali do řek, a Heydrich by měl mít důstojný hrob?“ Je pan Stehlík přívrženec sypání popelu zemřelých do řek? Myslí si, že někteří lidé by měli mít hrob nedůstojný? Na hrob má nárok každý, zločinec nezločinec. On si to Pán Bůh nakonec přebere a není naším úkolem mu fušovat do řemesla – tedy aspoň sypáním popela do řek, které u nás zavedl Klement Gottwald. Je příznačné, že českým historikům se to líbí. Vypovídá to hodně o českých historicích.

Ke včerejší zprávě o setkání předsedy ČSSD Paroubka s představiteli mediálních rad je třeba doplnit, že pan Paroubek se sešel nikoli s celými mediálními radami, nýbrž jen s těmi členy, kteří byli dosazeni ČSSD. To je v podstatě ještě větší drzost: pan Paroubek si začíná pěstovat v radách svou mediálně dozorčí kliku.

Chválit českého politika je činnost nesmírně riskantní a politický komentátor by se jí měl pokud možno vystříhat. Občas se ovšem neudrží a propadne trestuhodné naivitě, což se stalo mně, když jsem utrousil několik nepromyšlených vlídných slov na adresu Petry Buzkové. Paní Buzková mne hravě usvědčila z indolence rozhovorem, který poskytla Mladé frontě Dnes. Šmajchluje se v něm bez zábran k nynějšímu lídru ČSSD Paroubkovi a kroutí se přitom jako žížala: má sice s komunisty problém, ale na druhé straně nebude vyčítat ČSSSD, když se s nimi spustí. Pan Paroubek je kus profesionála a je mnohem slušnější než pan Zeman (to druhé je z hlediska paní Buzkové sice pochopitelné, ale poněkud subjektivní – pan Paroubek se totiž nikdy nevěnoval jejímu sexuálnímu životu s takovou náruživostí jako pan Zeman). Paní Buzková se svým rozhovorem dostala do širšího výběru kandidátů na příštího bobříka vyčůranosti. Můj poklesek je snad omluvitelný tím, že bych strašně rád našel v ČSSD někoho, kdo se chová aspoň trochu normálně. Hledám, hledám, ale pořád se mi to nějak nedaří. Prominenti ČSSD se chovají tváří v tvář Paroubkovi podobně jako kdysi za první republiky a za protektorátu čeští komunisté vůči Gottwaldovi a jeho řídícímu orgánu Stalinovi. Byli mezi nimi tenkrát i lidé aspoň relativně inteligentní, ale když vůdce zařval, schovali si svou inteligenci rychle do kalhot. ČSSD je v tomto ohledu bohužel strana výrazně komunistického typu.

Evropa (a Německo jako masochistický předvoj Evropy) si sama generuje další konflikt s islamisty. Podnětem je inscenace Mozartova Idomenea v Německé opeře v Berlíně. K věci se ještě vrátíme.

Pátek 29. září: Vláda navrhuje odložit o rok platnost zákoníku práce. To je jistě ušlechtilý záměr, jenže bohužel bude místo toho příští týden odložena vláda.

Podle Klausova tajemníka Jakla chce prezident iniciovat jednání politiků o vytvoření přechodné úřednické vlády a o předčasných volbách. I to je ušlechtilý záměr, je k němu ovšem zapotřebí nejen prezidentova dobrá vůle, ale i ústavní většina v obou komorách parlamentu. Komunisté však s předčasnými volbami budou souhlasit teprve tehdy, až se ukáže, že Paroubek není schopen s jejich podporou vládnout. To se může prokázat jen tak, že bude pověřen sestavením vlády a nedostane důvěru. Paroubek nebude s předčasnými volbami souhlasit nikdy. A jak se zachová při případném hlasování o důvěře Paroubkově vládě KDU-ČSL, je ve hvězdách. Vedení strany odmítlo Kalouskův postup ne proto, že by byl nemravný, ale proto, že byl humpolácky provedený a stranický plebs ho tudíž neskousl. Když se to udělá elegantněji, budeme se možná všichni divit.

Ústavní soud zrušil ve středu části Rathova zákona o neziskových nemocnicích. Po této úpravě si nemocnice v krajích mohou samy vybrat, zda chtějí spadat do seznamu neziskových nemocnic, jištěných smlouvou se zdravotními pojišťovnami, nebo zda budou existovat mimo, a hlavně, pokud budou existovat mimo, nebudou diskriminovány tím, že by jim pojišťovny hradily jen nezbytnou akutní péči, což by je fakticky zničilo. Tím je aspoň do doby, než se případnému novému prezidentovi podaří změnit složení Ústavního soudu, poněkud zbrzděn proces postátnění českého zdravotnictví (a zároveň jeho privatizace do rukou dr. Ratha).

Premiér Topolánek vyjádřil přání navštívit před hlasováním o důvěře jeho vládě i poslanecký klub ČSSD. Předseda klubu Hašek mu dal na vědomí, že mu to bude umožněno jen tehdy, když se napřed omluví za obvinění předchozí vlády, že dala odposlouchávat telefony politiků a novinářů. Podmínky tohoto druhu kladou země jako Severní Korea nebo Írán Spojeným státům (a kladl je kdysi Nikita Chruščov Západu). Jsou ze své podstaty neslušné.

V tisku se objevily zprávy, že Paroubkovi právníci Jansta a Topinka byli za své služby Paroubkovi placeni Úřadem vlády ČR (připomínáme, že JUDr. Topinka se před časem obrátil opovědným listem i na editora Událostí ohledně jednoho článku, který se údajně dotýkal expremiérovy cti. Šlo evidentně (podobně jako v tiskových žalobách už vznesených) o soukromou záležitost pana Paroubka). Teď mluvčí ČSSD Orgoníková sdělila, že právní úkony týkající se Paroubkovy osoby byly automaticky přefakturovány sociální demokracii. Kopie faktur jsou prý v centrále ČSSD řádně zaevidované v účetnictví. Zajímavé je spíš, zda tato přefakturace zanechala nějaké stopy v dokladech uložených na Úřadu vlády, který teď přešel do nepřátelských rukou. A kromě toho nerozumím, proč by měla ČSSD platit soukromé spory svému předsedovi. Jistě si může se svými penězi dělat, co jí napadne, např. postavit na Petříně druhou rozhlednu, ale něco to o ní vypovídá.

Šéfreportér Novy Tuna byl „dočasně stažen z obrazovky“ TV Nova kvůli tomu, že se v dopise expremiéru Paroubkovi ohradil proti jeho tvrzení, že pracuje v žoldu ODS, a požádal ho, aby odstoupil. Dopis sice poslal do ČTK, pak se ale zjevně polekal a vzal ho zpátky, některé formulace však už mezitím prosákly na veřejnost. Paroubek se sice pár dnů po volbách za ten výrok omluvil, zároveň však Tunovi a dalším pohrozil, že při každém dalším „hrubém útoku“ na jeho osobu bude zvažovat trestní oznámení (o této technice Paroubkova omlouvání jsme už psali, a ten článekzřejmě vzbudil expremiérovu nelibost a měl za následek výhružný dopis jeho advokáta). Ředitel zpravodajské sekce Novy Ondráček vytýká Tunovi, že dopis podepsal jako šéfreportér Novy, „čímž do toho vtáhl firmu“. Podle toho, když uvedu u nějakého svého článku jako povolání důchodce, vtahuji do toho důchodcovstvo jako celek. Nova by do toho byla vtažena tehdy, kdyby to Tuna napsal na firemním papíře a opatřil razítkem. Dalším prohřeškem pana Tuny je, že „veřejně vyjádřil názor na politika“ (reportéři Novy na rozdíl od nás ostatních smrtelníků nesmějí mít názory na politiky, a pokud už se jim nedovedou ubránit, musí je pečlivě tajit) a že předem neinformoval své nadřízené. Něco trochu podobného mi kdysi vytýkali v s.p. Mototechna, když jsem podepsal Chartu 77. nerozumím jen jednomu: proč se pan Tuna na Novu jednoduše nevykašle?

Týdeník Respekt zjevně bojuje o život. Nový investor si najal jako „ředitele pro strategii“ někdejšího redaktora Lidových novin Čermáka. Nebyl jsem v minulosti nějakým bezvýhradným fandou Respektu, ale ten časopis měl nějaký profil a jak se pamatuji na pana Čermáka coby publicistu, troufnu si odhadnout, že ho definitivně zničí. Respekt své dosavadní čtenáře ztratí a nové nezíská, časopisů věnujících se politice je u nás v současné době moc.

Včera jsme oslavili „den české státnosti“ (tak se do moderní češtiny překládá úsloví „svátek svatého Václava“). Nezmínil jsem ho zvlášť, protože nevím, co bych o něm napsal nového kromě toho, co jsem už napsal. A tak jen upozorňuji na články Václav kontra Boleslav, 28. září a Svatováclavské lamentace.

Sobota 30. září: vládní informace o odposlouchávání politiků a novinářů nebyly, jak se ukazuje, zase až tak vycucány z prstu. Podle informací, které prosákly na veřejnost a s nimiž byla seznámena Poslanecká sněmovna, byly odposloucháváni dva politici a dva novináři, samozřejmě legálně (soudci údajně schvalují odposlechy aniž by měli možnost si pořádně prověřit, koho se pořádně týkají, např. u jednoho ze sledovaných politiků má být uvedeno hned devatenáct telefonních čísel). Kromě toho bylo povoleno odposlouchávání místnosti, kterou v budově Poslanecké sněmovně používá Český rozhlas, ale odposlech se nepodařilo „realizovat“. Podle nezaručených informací byl jedním z odposlouchávaných ministr Langer. Odposlechy byly schváleny 4. září, v den nástupu Topolánkovy vlády, a to na dobu do 5. prosince t.r., ale 20. září (den před tím, než vláda přišla se svým obviněním) byly ukončeny. Je nemožné uvěřit, že by se to všechno stalo jen tak samo od sebe, pouhým samospádem policejního vyšetřování. ČSSD si přesto za standardní spolupráce komunistů těsnou většinou odhlasovala ve Sněmovně výzvu, aby Topolánek, Langer a Nečas odstoupili. Výzva nemá žádnou závaznost, sněmovna nemá takovou pravomoc. Je proto nepochopitelné, proč se většina lidovců a zelených jen zdržela hlasování, takové akce snižují vážnost parlamentu a je třeba proti nim být ze zásady. Bobříka sprostoty lovil úspěšně, jako obvykle, dr. Rath. Ten člověk hravě přetrumfne všechny někdejší Sládkovy republikány.

Ministr spravedlnosti chce změnit pravidla pro odposlouchávání. Bylo by to asi velmi záhodné, podle toho, co měl člověk možnost se dozvědět, může policie odposlouchávat prakticky kohokoli, soudy prý vyhovují až 80% žádostí a soudce má na rozhodnutí čas řádově v minutách, maximálně v hodinách.

V rozhovoru pro Právo se Paroubek vyjádřil mimo jiné ke svému případnému pověření sestavit vládu: „Akceptuji, že prezident se musí ujistit, že tu většinu (aspoň 101 hlasů, bd) mám. A jsem přesvědčen, že ho ujistím… Jsem přesvědčen, že opdpověď na tuto otázku (kde vezme ty hlasy,bd) se dozvíte už v průběhu příštího týdne… Teď o tom mluvit nechci, protože nevidím nejmenší důvod k tomu, abych vaším prostřednictvím informoval o svých záměrech politické protivníky.“ Formulace je dost opatrná; aby ji člověk mohl brát jinak než jako blafování, musel by pan Paroubek uvést jména. V této podobě to neznamená nic.