ARCHIV

Svatováclavské lamentace

Noc před 28. zářím se už pravidelně koná sabbat českých volnomyšlenkářů. Vlastenečtí publicisté, zejména ti z Práva, osedlají košťata a vyrazí na Říp, aby demonstrovali svůj nesouhlas s falešnou tradicí, jež byla v nestřežené chvilce vnucena národu ultramontány.

A tak i letos, ovšemže v Právu, píše Jiří Franěk: jde o legendu (svatováclavskou), která za první republiky národ příliš neoslovovala a za protektorátu "zasmrádla" kolaborací. "Naprostá většina z nás" nevidí důvod na svatého Václava něco slavit. Pokud to "nás" znamená rodinu pana Fraňka nebo okruh příznivců Práva, nepletl bych se do toho. Pokud to však znamená (a obávám se, že tak to autor myslel) "většinu národa", přece jen bych k tomu něco rád přičinil.

Pan Franěk má podezření, že svátek prosadili přisluhovači nevěstky babylonské, aby potlačili ten jedině správný, totiž 28. říjen. Vzhledem k 28. říjnu jsou podle něho nadbytečné dokonce i svátek husovský a cyrilometodějský, i ony odvádějí pozornost od svátku svátků, s nímž bychom si docela dobře mohli vystačit.

Dvacátý osmý říjen je den vzniku samostatné ČSR. Tento stát už neexistuje. Vznikl po první světové válce jako politická improvizace v situaci, kdy prosadit českou státnost bylo svízelné, skoro nemožné. Znamenal významnou, ne-li rozhodující etapu v cestě za obnovou české státnosti. V osobě svého zakladatele se hlásil k Evropě, svobodě a demokracii. Zároveň v sobě, jako každé nedokonalé lidské dílo, nesl spoustu zárodků své smrtelnosti: Češi se dostali do konfliktu takřka se všemi sousedy; soužití se Slováky bylo od počátku poznamenáno českou snahou o supremacii a nemohlo skončit jinak, než jak před deseti lety skončilo: rozchodem, zaplať Pán Bůh za to, že klidným a přátelským. Nevím, proč bychom na Československo měli vzpomínat se stejnou nostalgií jako vzpomínají někteří Rakušané na starou monarchii nebo někteří Maďaři na Uherské království. S úctou, to ano. Proto je taky výročí jeho vzniku po právu státním svátkem. Ale v zásadě platí: byli jsme před Československem, budeme i po něm.

Středověká česká státnost je postavená na legendách. Legendy byly obdobou toho, čemu dnes říkáme státní ideologie. Ta svatováclavská oslavovala mírumilovnost, pokoru a lásku k bližnímu. Ta svatovojtěšská - mimo jiné - středoevropskou vzájemnost. Obě pak demonstrovaly naši příslušnost k Západu, k Evropě (tehdy ovšemže křesťanské). V dějinách světa se jen málokdy vyskytují úplně nové ideje. Když se dnes hlásíme k lidským právům, evropanství a visegrádské myšlence, navazujeme na to, co bylo kdysi dávno českému státu vloženo do kolébky. Nechápu, proč bychom to měli postoupit do výlučného vlastnictví katolíkům. Je to tradice nás všech a nemáme se za ni co stydět. Rozhodně váží tisíckrát víc než zastydlý čechoslovakismus plaček za Československem.

28. září 2002