Co týden dal

Pondělí 2. ledna: Václav Klaus pronesl obvyklý novoroční projev. Jeho úroveň nebyla tentokrát skandální. Podrobnější zhodnocení viz moje dnešní glosa. Sociální demokracie není ovšem spokojena: podle předsedy Sobotky řekl Klaus sice z pravicových smraďochů zatím nejvíc, ale nezmínil potřebu spravedlnosti a sociální únosnosti reforem. Místopředseda Hašek byl v kritice poněkud zdrženlivější, asi proto, aby se od svého konkurenta v čele strany nějak odlišil.

„Těžkopádné národní demokracie či zatím nepříliš funkční integrační celky, jako je Evropská unie, se tak ocitají pod stále větším tlakem mocných a v podstatě nikomu neodpovědných globálních trhů, jimž, zdá se, více vyhovuje spolupráce s „pružnými“ autoritářskými režimy, jako je Čína“, píše dnes v Právu Jiří Pehe. Zdá se, že pro dnešní pokračovatele v díle Karla Marxe vystupují ekonomická zobecnění (zde „trhy“, podobně jako u Marxe např. „kapitál“) jako živé bytosti, totiž jako zlomyslně zavilé příšery z amerických hororů. To je první nutný předpoklad pro pozdější politické procesy stalinského typu.

Úterý 3. ledna: Prezident se na Hradě sešel ke společnému obědu s premiérem Nečasem (zúčastnily se i manželky obou pánů). Oba si navzájem postěžovali na to, co musí ve svých funkcích snášet. Prezident prý občas trpí, když musí podepisovat zákony předložené vládou. Přes toto příkoří vládu „v hrubých rysech“ podporuje. Premiér odvětil, že i on trpí a vzdychá, když musí v koalici souhlasit se zákony, které mu ne zcela vyhovují. To, které zákony specielně jsou důvodem jejich utrpení, oba trpitelé nespecifikovali. Vypadá to, že vztahy mezi Strakovkou a Hradem se pomalu stávají idylickými, pan prezident už Nečasovi zjevně prominul, že se spustil se zrádcem Topolánkem. Pokud se ovšem Nečas na Klause spolehne, nemusí to s ním dopadnout dobře, panu prezidentovi jde o jeho budoucnost, ne o Nečasovu.

Agentura STEM zasadila další ránu vládě: 90% lidí prý považuje za jeden největších problémů ČR korupci. Zápas s korupcí je bezobsažná, kýčovitá politická stylizace, která se výborně hodí k obezřetnému prosazování nejrůznějších sviňáren. Všechny totalitní státy byly postaveny na boji proti korupci (korupci představovali ti, které násilím svrhli, a jejich oponenti, pokud je nestačili všechny včas vybít či zavřít). Měli by především říci, za co bojují, a mělo by to být něco obsažnějšího než pravda a láska. Protikorupční úsilí vládě nevěří podle STEM 76% lidí. Neprojevila totiž dostatečnou tvrdost. Lid by se nejspíš ukojil, kdyby byla zřízena síť koncentračních táborů pro korupčníky, a kdyby ty tábory byly bez zbytečných okolků a soudních zdržovaček zaplněny.

Ministr Kalousek se ohradil proti tomu, že Věci veřejné žádají, aby bylo přesně specifikováno, kde se najdou peníze na církevní restituce. Dokud se tak nestane, nebudou se zákonem souhlasit. Ministr financí prohlásil: „To je, jako bychom tvrdili, že nemůžeme připustit přímou volbu prezidenta, dokud na ni nenajdeme peníze.“ Příměr kulhá: zatímco přímá volba prezidenta je populistický požadavek, má tedy u veřejnosti znaménku plus, církevní restituce mají z téhož hlediska znaménko minus, jsou krajně nepopulární a Věci veřejné to velmi dobře vědí. Doufám jen, že VV tahle vyčůraná politika vzhledem k tomu, že jsou už ve stavu klinické smrti, nepomůže.

Alexandr Mitrofanov si v Právu vzal na mušku tu pasáž z prezidentova projevu, kde je řeč o nátlakových skupinách, které stále nechtějí pochopit, že nelze získávat na úkor druhých. Podle Mitrofanova prezident tím může mířit na kohokoli – je pozoruhodné, že Mitrofanov nejmenoval ty, na něž to míří taky, ne-li v první řadě – nemocniční lékařskou odborovou lobby. Moc by mne zajímalo, jak by čtenářský kádr Práva, který je nepochybně velmi přející těm, co mají víc než oni, reagoval na zásadní kritiku prezidenta za to, že se kdysi proti zrovna těmhle vyděračům postavil.

Antonín Rašek nám zase dává za příklad řešení krize Island. Tam přistoupili k masivnímu znárodňování a dvakrát referendem odmítli zaplatit Británii a Nizozemsku za vklady „ztracené“ v islandské internetové bance Icesave. To je fajn. Nejprve zašantročíme nějaké peníze, a pak se referendem usneseme, že je z vůle národa vlastníkům nevrátíme. Tomu se v našich pseudonárodních pohádkách říká „poctivá loupežničina“ a v praxi ji (bez těch referend, vůle národa se dá zjistit i bez nich) prováděli mimo jiné po únoru 1948 komunisté.

Situace v Egyptě je pozoruhodná. Zatímco se po revoluci postupně čím dál víc prosazují extrémní a ještě extrémnější islamisté, jednou za čas přinesou k soudu zjevně umírajícího exprezidenta Mubaraka, aby lid věděl, že se prosazuje spravedlnost.

Středa 4. ledna: senátoři, i ti z ČSSD, začínají projevovat rozpaky nad přímou volbou prezidenta. Zdá se (podle jakýchsi letmých průzkumů veřejného mínění), že by šance měl např. podnikatel v cestovním ruchu Tomio Okamura. Tím bychom navázali na pěknou jihoamerickou tradici. V Peru se totiž stal před časem prezidentem Alberto Fujimori. Svůj úřad vykonával deset let (1990-2000), nyní si v důsledku svého vládnutí odpykává pětadvacetiletý trest vězení (mj. za podíl na 25 politických vraždách). V Peru totiž provozovali politickou strategii „vyměňte politiky“ už od roku 1990.

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se přetahuje se státním zastupitelstvím o případ „duchovního hnutí a školy“ Poetrie. Jde o „možné sexuální zneužívání desítek dívek“. V čele hnutí stojí jakýsi Jaroslav Dobeš alias „guru Jára“, resp. „Óm nadsamec“. Policie jej podezírá též z obchodování lidmi, státní zastupitelství žádá mírnější právní kvalifikaci. Pokud státní zastupitelství získá převahu, mohl by třeba „guru Jára“ kandidovat na prezidenta ČR. Něco podobného jsme tu ještě neměli, zásada „vyměňte politiky“ by se realizovala dokonale a na pražském Hradě by operetní Hradní stráž nejspíš vystřídaly nahaté odalisky, což by bylo i z hlediska turistického ruchu podstatně atraktivnější. Zajímavé by bylo zejména, kdyby se v druhém kole prezidentské volby střetli Guru Jára a Tomio Okamura.

Zásadní postoj proti přímé volbě prezidenta naopak zaujal Klausův vicekancléř Petr Hájek. Zvítězí v ní prý ten, na němž se shodnou šéfové médií, protože u nás vládne mediokracie. Za této konstelace pan Hájek už k žádným volbám nepůjde, jedinou obranou je příklon k víře. Řešením by tedy zřejmě mohlo být uchýlit se někam na Boubín a tam poustevničit. Památku svatého muže by pak po jeho skonu na tom místě mohla připomínat kaplička, k níž by proudily davy turistů z domova i ze zahraničí. Pokud by pan Hájek zvolil toto řešení, byl by to i jakýsi projev ohleduplnosti k české veřejnosti. Přece jen by už nebyl tolik na očích.

Čtvrtek 5. ledna: Podle agentury STEM důvěřuje nyní vládě i poslanecké sněmovně shodně 16%, což je dlouhodobě nejhorší výsledek. S tím je v souladu výsledek ankety na serveru Novinky.cz, která se týkala možných kandidátů na prezidenta. 66% procent hlasujících si dokáže představit podnikatele v cestovním ruchu Tomio Okanutu v prezidentském křesle. Nominovaný se zatím upejpá (lepší by prý byl Valtr Komárek), nicméně pro jistotu už seznamuje veřejnost se svým novoročním projevem. Čtenářský okruh Novinek také není reprezentativní pro celou společnost, jakýsi signál to ovšem je.

Věci veřejné na vládě znovu otevřely otázku církevních restitucí. Jednak chtějí vědět, kde vezme ministr financí peníze na splátky finanční náhrady, jednak navrhují, aby splácení bylo odloženo o rok vzhledem k nedobré finanční situaci ČR. ODS i TOP09 žádají dodržení koaliční dohody, nicméně vládní rozhodnutí bylo nutné o týden odložit, protože premiér chce, aby Sněmovně byl předložen návrh, s nímž bude souhlasit celá vláda. Věci veřejné se zjevně chtějí zviditelnit na záležitosti, v níž veřejnost vládu mírně řečeno nepodporuje. Tlačí je k tomu neradostný stav preferencí strany. Preference by se (snad) mohly zvednout, pokud by vytrvaly na svém a uspěly v tom smyslu, že vláda by musela dát církevní restituce tak říkajíc k ledu.

MMF a Evropská komise zjevně hodlají dusit Maďarsko protahováním jednání o případné finanční pomoci (kamenem úrazu je především nová úprava postavení a volby orgánů Maďarské národní banky). To je dobré: pokud by se Maďarsko hospodářsky zhroutilo (dosáhnout toho je pro EU a MMF hračka), nebude to znamenat aspoň hned pro Brusel velký problém (Maďarsko nepatří do eurozóny). Problém to bude pro náš region.

Pátek 6. ledna: 8. února se bude v Senátu hlasovat o přímé volbě prezidenta. Přímá volba je chomout, který si navlékly na krk koalice i ČSSD (lid to chce). Zatím se ukazuje, že samozřejmě Karel Gott nemá šanci (ostatně o to ani neusiluje). Jakousi šanci mají zato menší i větší oligarchové (Babiš, Okamura). Když se jakési trochu podobné nebezpečí objevilo v Rusku, vyřešil to Putin tím, že dal ambiciózní dobyvatele politického terénu zavřít, případně je donutil k emigraci. U nás se něco podobného provést nedá, takže si naši akci Vyměňte politiky (doplňuji: za oligarchy) vypijeme až do dna. Vlak s přímou volbou je rozjetý a nedá se zastavit, ač by o to leckterý politik v koutku duše stál. Politik by měl aspoň občas změšti říci lidu ne. I lid může mít pitomé nápady.

Když jsem kdysi psal o tom, že by se pro jednoduchost mohli všichni ministrové za VV jmenovat Dobeš, nemyslil jsem to úplně vážně. VV ovšem, jak se zdá, to vzaly za své. Zatím jen stydlivě (další Dobeš bude náměstkem ministra Drábka). Zřejmě zkoušejí, zda postup tímto směrem nemůže vylepšit jejich preference, pokud by jim to nevyšlo s církevními restitucemi.

Česko se nevyvíjí dobře, praví titul (vlastně jen titulek) v Právu. Zprávička pak hovoří o tom, že podle agentury STEM si to myslí 50% lidí. To, že si to ti lidé podle STEM myslí, ještě neznamená, že je to pravda. A naznamenalo by to, že je to pravda, ani v tom případě, kdyby STEM zjistil, že si to myslí 120% lidí.

Ministr Schwarzenberg sdělil rakouskému listu Kurier mj. své přesvědčení, že Evropu v příštích letech čeká „nějaká forma povstání nové generace, která má nové myšlenky“. Nemusel by nás tolik strašit.

Českou veřejností, zejména její svobodomyslnou částí, hýbá nyní rozsudek v případu rodičů, kteří „alternativně vychovávali“ (prakticky totálně zanedbávali) své děti. Otec coby dominantní osoba dostal osm let natvrdo, matka podmínku. Tresty prý jsou příliš přísné, zatahují do osobní svobody těch lidí (Martin Weiss v Lidových novinách se domnívá, že „větším zločinem rodičů, než cokoli, čeho se dopustili na dětech, bylo, že je dokázali před státem utajit“). Mám k té věci zjevně menšinové a zcela nesvobodomyslné stanovisko, myslím si, že se ke svým dětem chovali nezodpovědně a prasácky a že rozsudek je tak akorát.

Sobota 7. února: Ministerstvo vnitra udělilo asyl manželovi ukrajinské exprezidentky Oleksandru Tymošenkovi. Jakkoli mohou být pochybnosti o způsobu podnikání obou manželů v devadesátých letech, zcela zjevné jsou dvě věci: že Tymošenková sedí z politických důvodů (na Ukrajině nyní mj. účelově znovu otevřeli „odloženou“ aféru, za tu sice Tymošenková odsouzena nebyla, ale nepochybně bude), a že může být postaven před soud a zavřen i její manžel, logicky z toho plyne, že také z politických důvodů. Poskytnutí azylu s sebou nese určitá nebezpečí (např. možný pokus o energetickou blokádu ČR), ale ministr vnitra neměl jinou možnost, než rozhodnout tak, jak rozhodl. Kompetenční spory s ministerstvem zahraničí jsou z tohoto hlediska druhotná věC. Zastat se politicky pronásledovaných s sebou zpravidla nese jistá rizika, bohužel, tak už to na světě chodí. Kdyby se za slušnost udílely prebendy a metály, to by bylo u nás i ve světě slušných lidí!

Papež Benedikt XVI. jmenoval arcibiskupa Duku kardinálem. To nepochybně posílí arcibiskupovo postavení. Na rozdíl od svého předchůdce je politicky velmi čiperný – mám dojem, že občas až moc.

Právo přineslo rozhovor se senátorem Kuberou. Hned úvodem mu vytkli, že prohlásil: „zatím jsem neslyšel žádné důvody pro přímou volbu kromě toho, že si to veřejnost přeje.“ Nějaký čtenář jim prý napsal: nevidím žádný důvod, proč je Jaroslav Kubera senátorem, kromě toho, že si to přála veřejnost.“ To je ovšem demagogie: veřejnost dala najevo přání, aby byl Kubera senátorem, legitimním aktem volby. Pokud jde o přímou volbu prezidenta, jsou zatím k dispozici jen průzkumy, které takovou sílu nemají. A za druhé: jak se dá zjistit, zda ti lidé, kteří hlasovali pro Kuberu, zároveň chtějí přímou volbu? Senátora volí velmi málo lidí (pro Kuberu hlasovalo v druhém kole necelých 12 tisíc lidí, k legitimnímu zvolení to ale stačí). Senátor Kubera nevěří, že by veřejnost byla na tolik uvědomělá, aby zvolila prezidentem finančního magnáta nebo umělce, sám však navrhuje (a veřejnosti podsouvá) herce Töpfera. Doufejme, že kdyby dotyčný opravdu kandidoval, veřejnost bude uvědomělá.

Astronom Stehen Hawking prohlásil, že kdyby nás navštívili mimozemšťané, „výsledek by mohl být podobný, jako když Evropané dorazili do Ameriky. Pro domorodce to neskončilo dobře.“ Bylo by dobře, kdyby se astronomové nepletli do hodnocení dějin, obyčejně to nekončí dobře. Evropané zakázali americkým domorodcům navzájem se požírat a pobíjet se po desetitisících při barbarských a nelidských náboženských obřadech a přinesli jim křesťanství. Domorodci na tom vydělali.

Pondělí 9. ledna: Věci veřejné pokračují v tažení proti církevním restitucím. Jako protitah navrhují, aby bylo sloučeno Ministerstvo životního prostředí s Ministerstvem pro místní rozvoj (ministrem by zůstal pan Janovský). Ministr Chalupa by se přestěhoval na Ministerstvo vnitra, odkud by byl vykopán ministr Kubice. To, že ministr Kubice Věcem veřejným tak vadí, je nepochybný signál, že je to člověk na svém místě. Navíc nová iniciativa VV vzbudila nevrlé reakce i v ČSSD (jsou zjevně realisté a vědí, že si ode „veverek“, jak se na levici Věcem veřejným říká, nemohou nic slibovat.

Předseda Sobotka vysvětluje v Právu parlamentní obstrukci ČSSD: „ČSSD se pokusila o obranu parlamentní cestou. Chtěli jsme získat čas prodlužováním jednání, aby si veřejnost ujasnila, do čeho jde.“ Hezké je, že se o získání času cestou prodlužování jednání, aby si veřejnost ujasnila, do čeho jde, nepokoušeli cestou neústavní, např. nějakým atentátem.

„Němci mávali botami za Wullfův odchod“, praví titulek v Právu. (Jde o odchod spolkového prezidenta Wullfa, bd). Bylo jich celkem 400. Šlo tedy, jak se u nás říká, o happening (tj. českým slovem šaškárnu).

O úřad prezidenta se bude ucházet i expremiér Jan Fischer. Zdá se, že potenciální kandidáti vypadají úplně jinak než v minulosti. Epocha Václava Havla opravdu skončila. Přichází doba zkušených údržbářů a úspěšných podnikatelů. Člověk má skoro dojem, že jejich úlohou je přemostit atypické dvacetileté období a navázat znovu kontinuitu s naší předlistopadovou minulostí (samozřejmě nikoliv pokud jde o ideologii, ostatně pan Fischer se od své komunistické minulosti distancoval víc a jednoznačněji, než jiní).

Milan Knížák píše v MfD ohledně Stalinovy smrti: „I tehdy lidé na ulici plakali, byl vyhlášen státní smutek, média byla přeplněna velebením Stalina a rozhodně ne všichni byli ke smutku nuceni.“ To poslední platí, ale těch, kteří nebyli nuceni, nebylo až tak moc, těch, co byli nuceni, taky, a že by se na ulicích plakalo, je nesmysl. Pokud jde o Havla, to, co jsem měl možnost zažít (byl jsem u jeho rakve ve čtvrtek večer, ze zásadních důvodů se loučím se zesnulými - a skutečnými - spolupracovníky Tváře), bylo naprosto spontánní a proto taky důstojné, nikdo tam nekvílel a nešaškoval. Lidé mají pouze (právem) pocit, že se uzavřela jedna epocha a že ta následující (epocha Babiše, Okamury, v nejlepším případě Fischera) bude horší. A pokud pan Knížák medituje o tom, co by si Havel přál a co ne, připadá mi to jako účelová spekulace. Pohřeb není záležitost pohřbívaného, ale pozůstalých.

Úterý 10. ledna: premiéru Nečasovi, jak se zdá, konečně došla trpělivost s Bártou a spol., a na koaličním jednání prohlásil, že pokud ve středu Věci veřejné ve vládě návrh zákona o církevních restitucích (na němž se už jednou vládní koalice dohodla) nepodpoří, odstoupí, čímž padne vláda. Poté jednání opustil. Tím se situace vyhrotila. Vzhledem k tomu, že prezident se v této chvíli zjevně nechystá Nečase zpucovat, jak tomu bylo na podzim, budou se asi muset Věci veřejné rozhodnout mezi zásadovostí, která je zlikviduje, a „pragmatismem“, který nebude o moc lepší. Do téhle pasti si ale naběhly samy, a velmi jim to patří.

Zároveň se schyluje k tomu, že protikorupční policie postaví před soud faktickou hlavu VV Bártu a zběhlého poslance Škárku. Prvního za to, že údajně uplácel, druhého za to, že úplatek přijal. Chtějí VV dosáhnout osvobození svého guru? Záležitost je natolik sledovaná, že tanečky, jaké se děly v případě Čunek, tentokrát už nebudou možné.

Obhájce členky DSSS Šlégrové, obviněné z toho, že na demonstraci mluvila o ideologii národního socialismu, požádal o vyloučení soudního znalce z případu, protože jako Žid „vnímá citlivě otázku… holocaustu a německého nacionálního socialismu…. A má tendenci reagovat se zvýšenou citlivostí, která může přerůstat až v nepatřičnou vztahovačnost na jakékoli náznaky v tomto směru“. Soudkyně, která případ rozhoduje, ještě nerozhodla, ale vyjádřila se, že původ člověka nebrání, aby mohl vykonávat práci znalce. Paní soudkyni tu záležitost nezávidím, otázka není, může-li pan Mazel vykonávat práci znalce, ale má-li posuzovat právě tento případ. Zdá se mi vůbec problematické, mají-li existovat „verbální“ trestné činy. Výše citované vyjádření obhájce obžalované sice v poslední citované části hraničí s drzostí, ale např. názor předsedy ÚS Rycheckého, že by obhájce měl být doživotně vyškrtnut ze seznamu advokátů, mi připadá velmi přehnaný. A upřímně řečeno, myslím si, že různí oligarchové a polooligarchové, kteří teď usilují dobýt významné pozice v české politice, jsou společensky daleko nebezpečnější než křiklaví extremisté z DSSS, kterým se tu nepřímo dělá reklama. Problém je ale taky v tom, zda je přípustné, aby vůbec někdo zkoumal něco jako „rasový původ“ znalce. Jak by to mělo vypadat? Zdá se, že by podobná procedura byla zároveň hnusná a směšná.

Středa 11. ledna: Věci veřejné svůj odpor proti církevním restitucím nakonec vzdaly. Dalo se to předpokládat. Zajímavý signál bylo už to, že rada VV v tajném hlasování nedospěla k závěru (poměr hlasů mezi podpořit a nepodpořit církevní restituce byl údajně 5 : 5, podezíravý člověk by se ovšem mohl domnívat, že si nasimulovaným patem otvírají cestu k tiché kapitulaci). Trojice John, Peake, Bárta se také sešla s arcibiskupem Dukou a předsedou Ekumenické rady církví Rumlem, schůzka nepřinesla žádný výsledek (Ruml před časem řekl Právu, že si VV řeší svůj vlastní problém, politické přežití; to je drsná pravda). V souvislosti s ústupem VV se spekuluje o tom, že zbývající strany koalice a premiér jim za to zaplatí buď shovívavostí k ministru školství Dobešovi (zdá se, že ji potřebuje čím dál tím víc), nebo jakýmisi ohledy v chystaném soudním řízení s pány Bártou a Škárkou – to druhé si ale vůbec nedovedu prakticky představit, vláda nemá žádné páky, a pokud by postupovala tak, že by se vynořily asociace na případ Čunek, byl by to nejspíš její konec.

Podle agentury SANEP je skoro 70% lidí proti vydání majetku církvím, podle 72% ho církve ani nepotřebují. Zároveň 70% lidí žádá v té věci referendum. A 60% nepovažuje věc za prioritu vlády. To je skoro jako s tím radarem. Není důvodu, proč by v této věci měla vláda veřejnosti ustupovat. Ostatně, podle 69% lidí politické strany nezaručují demokratickou politiku v ČR a 65% lidí je pro to, aby v čele státu stála vláda s pevnou rukou a někdo, kdo jasně určí, co se má dělat(!). Tento názor se ostatně většinově prosazuje už od konce devadesátých let. Troufnul bych si odhadnout, že ti lidé, kteří dali najevo spontánní smutek nad úmrtím Václava Havla, představují oněch 35% Čechů, co by pro nějakého českého Hitlera s lidskou tváří nehlasovali. 35% je sice hodně, ale ani náhodou to není většina. Nevím, nakolik jsou podobné průzkumy opravdu relevantní, ale je na nich cosi hrozivého.

Průzkumy jsou ovšem všeobecně věc ošidná. Např. skoro 59% lidí by ponechalo v platnosti Benešovy dekrety (všechny nekomunistické strany se přitom shodly na tom, že „byly zkonzumovány“, byly jimi nařízeny jednorázové akty, především nepřiznání státního občanství a zkonfiskování veškerého majetku osobám německé národnosti, a ty byly taky provedeny). Pozoruhodné je, že 39% považuje odsun za nespravedlivý, 42% za spravedlivý, (ve věkové kategorii do 30 let považuje „odsun“ za spravedlivý dokonce jen 32%), oba tábory se však shodnou na tom, že se s tím nemá nic dělat).

Případ advokáta Kočího, který označil soudního znalce Mazla za podjatého, protože je židovského původu (židovský původ znalce vyvodila Kočího klientka jazykovou analýzou jeho jména!!) rozebírají všechny české listy. Nemám na otázku podjatosti či nepodjatosti soudního znalce židovského (nebo v jiných případech např. romského) původu, jak říká pan prezident, silný názor a rád bych si vyslechl věcnou diskusi – to znamená diskusi bez urážení se a bez hysterie. Urážení se a hysterie vznikají tehdy, když mají lidé pocit, že své stanovisko nedokážou vyargumentovat.

V MfD si jakýsi čtenář libuje, jak dobře redakce udělala, že hned pod článek Milana Knížáka dala odpověď Martina Komárka. Bez ohledu na to, co si o Knížkově textu myslím, musím konstatovat, že podobný postup je projevem jakéhosi mediálního buranství. Svého často dělali soustavně v Právu, ale mám dojem, že už od této praxe ustoupili.

Pan Luboš Palata trpí, jak se zdá, jakousi protimaďarskou vzteklinou, která mu zatemňuje mysl i v „nemaďarských“ záležitostech. V dnešních Lidových novinách napsal: „Proto je také velmi nepravděpodobné, že by slovenská vláda odvolala šéfku Fondu národního majetku Annu Bubeníkovou“. A dnes slovenská vláda paní Bubeníkovou odvolala.

Čtvrtek 12. ledna: Akce Církevní restituce se Věcem veřejným opravdu moc nepovedla. To, že v podstatě kapitulovali, je silně vnímáno v opozici (předseda klubu poslanců ČSSD Tejc: „VV se nemohou vymlouvat na nic jiného než na svou zbabělost“) a zřejmě i uvnitř strany (většinou „poslanci, jež si nepřejí být jmenováni“, zřejmě aby se nedostali do spárů ABL). Cituji dle Práva: „Zase jsme za šašky, je mi z nás do pláče“. To „zase“ není úplně přesné, takhle se zatím ještě neodkopali. Teď to vypadá tak, že by byli udělali daleko lépe, kdyby nebyli udělali vůbec nic. Škoda jen, že se to už nemůže promítnout do preferencí strany (jsou tak nízko, že horší to snad už být nemůže).

Evropská komise tvrdě jede proti Maďarsku. Komisař pro ekonomiku a měnu Olli Rehm prohlásil, že země neudělala nic pro zavedení potřebných reforem a úsporných opatření. Přitom (jak uvádí Právo) loni byl maďarský rozpočet přebytkový, ještě letos bude pod požadovanou hranicí tří procent a v roce 2013 se podle výše zmíněného komisaře (zdá se, že ta funkce sedí) vyhoupne nad tři procenta. To, co se stane teprve v roce 2013, tedy podle komisaře Rehma už dnes svědčí o neochotě maďarské vlády provádět reformy. To je, řekl bych, drzost. Dále prý EK chystá „tři varovné dopisy“ do Maďarska ohledně nové maďarské ústavy. Zdá se, že jediné, co jsou schopní dělat, je podporovat opozici, která katastroficky prohrála volby, vůči vládě. A poselství je: nebojte se, že prohrajete volby, EU vám pak pomůže! Volby jsou tedy zbytečné, stačí EU. Jistě, řada rozhodnutí nynější vlády má své mouchy (to se ve svobodných poměrech stává), ale dávat takhle najevo, že na volbách nezáleží, je věc, kterou by bylo dobré Bruselu zatrhnout. Nejsem euroskeptik a věřím, že by to bylo možné, např. kdyby země středoevropského regionu byly schopné nějaké aspoň elementární solidarity. To, co se děje Maďarsku, může, pokud se to stane precedentem, zítra nebo pozítří potkat i nás.

A ještě jednou Maďarsko: Orbánově vládě její oponenti vyčítají, že zákon o církvích a náboženských společnostech uznává jen 14 církví, které (mimo jiné) budou moci dostávat podporu od státu. Stát se tak brání tomu, aby musel podporovat tzv. byznys-církve (společnosti, které pod hlavičkou církve podnikají). Po námitkách Ústavního soudu zákon upravili v tom smyslu, že seznam je do budoucna otevřený: pokud nějaké náboženské společenství splní předepsané podmínky, bude o ně seznam rozšířen. U nás je dnes situace taková, že od r. 2013 přestanou církve být podporovány státem, a poté, co bude nynějších sedmnáct státem podporovaných církví „vyplaceno“ splátkami z finanční náhrady, nebude už stát dávat církvím nic (to je podle mého názoru správné). Seznam tedy obsahuje sedmnáct církví a je nerozšiřitelný. Rozdíl mezi Maďarskem a ČR v počtu uznaných církví je tedy minimální.

V MfD dnes Petr Placák horuje za obnovu Českého království. Musím říci, že tomu člověku v dnešní době jeho starosti opravdu závidím.

Ministr Schwarzenberg se nechal slyšet, že nechce být ve vládě, která zůstane mimo proces evropské integrace. Prezident Klaus ho obvinil, že vyhrožuje a vydírá, a dal premiéru Nečasovi na vědomí, že Smlouvu o rozpočtové a ekonomické unii, o kterou nyní jde, nepodepíše (smlouva by prý mimo jiné měla obsahovat závazek zúčastněných států, že budou předkládat své rozpočty do Bruselu ke schválení ještě předtím, než je začne projednávat parlament. Premiér Nečas se ještě nevyjádřil a odkázal na to, že zatím není jasné, jakou podobu bude připravovaná smlouva mít (což je pravda). Schwarzenberg v této věci argumentoval a argumentuje mimo jiné bezpečnostními zájmy ČR, jeho oponenti by měli říci, co má v tomto směru vazby na EU a USA nahradit. A pan Schwarzenbwerg by měl zase vysvětlit, jak se má k našim bezpečnostním zájmům to, co se dnes děje s Maďarskem: vytváří se totiž do budoucna precedent k tomu, že slabší státy budou v rámci EU sloužit za fackovací panáky a jejich základní povinností bude, jak kdysi pěkně řekl francouzský prezident Chirac, „nezmeškat příležitost mlčet“. Tématu se týká naše dnešní glosa. A ještě malá poznámka k tomu, co píší v LN: Lenka Zlámalová udělala minirozhovor s ministrem Schwarzenbergem, který má titulek „Nemůžeme si dovolit říci ne“. Problém je, že ministr nic takového neřekl. Nýbrž řekl: „My si prostě kvůli naší geografické poloze a ekonomické závislosti nemůžeme dovolit postoje, které si dovolí Velká Británie.“ Což je prosím pravda.

Pátek 13.ledna: Ministr Schwarzenberg musel, pokud jde o odchod TOP09 z vlády, přibrzdit, jakési remcání se ozvalo i z vlastních řad. Na druhou stranu Václav Klaus sice Schwarzenberga kritizoval, ale udělal zároveň to samé (oznámil premiérovi Nečasovi striktně, že smlouvu o přistoupení k rozpočtové unii rozhodně nepodepíše). Miroslav Kalousek mluví o tom, že prezident porušuje ústavu (v zahraniční politice rozhoduje vláda), jenže to není tak úplně jasné a nikdo neudělal nic proto, aby např. v souvislosti s přímou volbou byly kompetence prezidenta v zahraničněpolitické oblasti náležitě přiškrceny. Sociální demokraté Klause (a zároveň i premiéra Nečase) kritizují. Např. místopředseda Zaorálek se vzepjal ke skoro neuvěřitelnému intelektuálnímu výkonu, jaký u něj nebývá ani trochu obvyklý: „V naší vládě je to tak, že současný premiér není schopen vůči tomuto Klausovu názoru říci ne. Ono se sice šušká, že on si nemyslí to samé co Klaus, ale když dojde na lámání chleba, tak pokaždé jakoby ustupuje před Klausovým názorem.“ Smlouva o rozpočtové unii má údajně vypadat tak, že bude omezena možnost států dělat rozpočtové schodky (podle Práva dokonce na pouhé 0,5% HDP, jinak se mluví o 3%), že Brusel bude mít právo předem zkontrolovat státní rozpočet signatářských států (než přijde do parlamentu), a že na dodržování dohod mají prý dohlížet signatářské státy: když nějaký dojde k závěru, že soused porušuje dohodu, práskne ho u EK nebo dokonce u unijního soudu. Tipnul bych si, že např. hlas Francie bude přitom mít větší váhu než např. hlas Malty. Nejasnosti jsou taky ohledně platnosti smlouvy. Země mimo eurozónu by ji sice měly podepsat hned, ale podpis by zřejmě měl zatím jen povahu politické podpory, platit by pro ně přijaté závazky začaly teprve při vstupu do eurozóny. Nejsa ekonomem, mám navíc s dohodami (a zákony) podobného typu problém: připadají mi trochu jako dohody či zákony o tom, že u nás od nynějška (nebo od našeho vstupu do eurozóny, což je totéž) nebude už nikdy čtyři dny po sobě pršet. Poslední stádium dojednávání smlouvy nese, jak se zdá, jakési rysy masové hysterie.

Střízlivě vzato, je návrh JUDr. Kočího, aby byl z případu jeho klientky Šlégrové vyloučen soudní znalec Mazel kvůli tomu, že je židovského původu, i technicky nerealizovatelný: pokud tomu rozumím, má teď být na Mazelovi, aby dokázal, že není Žid. To je logika Benešových dekretů: podle nějakého obecného kritéria (např. lingvistická analýza jména, což je ještě větší pitomost než „národnost“) je pan Mazel podezřelý, a má teď dokázat, že není Žid. Jak ale stanovit, kdo je a kdo není Žid? Existuje jediný propracovaný systém, totiž Norimberské zákony. Nebo má JUDr. Kočí po ruce něco lepšího? Je zjevné, že podobný postup se v jen trochu slušné zemi nedá a taky nesmí realizovat.

Jacísi vtipálkové na Facebooku navrhují, aby byl po Václavu Havlovi přejmenován jeho nástupce Klaus (a do budoucna každý následující prezident). To by chtělo ještě upřesnit, nebyla by lepší změna ústavy, v níž by se pravilo, že v čele státu nestojí prezident, nýbrž Havel (šlo by zejména o hlavu 3 Ústavy, články 54 až 66, hned v článku 54, odst. 1 až 3, by se pravilo: Hlava státu se nazývá Havel, Havla volí Parlament ne společné schůzi obou komor, Havel není z výkonu své funkce odpovědný. Atd. Iniciátora návrhu na přejmenování letiště Feniče návrh na Facebooku rozzlobil natolik, že řekl: „Nemá to žádnou hodnotu, je to jen na úrovni vtípků lidí, kteří sami neumějí nic dotáhnout do konce, pro něco se obětovat a něco pro tuto společnost udělat.“ To mi bez jakékoli legrace připadá jako drzost: co o těch lidech ví, aby vynášel takové paušální soudy? A pak je tu otázka přejmenovávání ulic: pan Vlnas v LN uzemňuje navrhovatele přejmenování Revoluční ulice tím, že název byl zaveden v roce 1919, tedy již v době existence Tvrze demokracie ve střední Evropě. Třeba dodat, že tím není ani o fous méně blbý. Úplně stejně blbý je ostatně i název Národní třída, zvykli jsme si na něj ovšem tak, že to ani nepociťujeme, pokorně doznávám, že přejmenovat ji už proto nelze. A stejně blbý je např. i název Náměstí míru (představme si např. jméno Náměstí války). Pan Vlnas se taky domnívá, že návraty soch na původní místa se zdařily a jako příklad uvádí Františka I. (na Smetanově náměstí). Panu Vlnasovi stačí ke štěstí jen málo, závidím mu. Ani na zmíněném pomníku, ani na cedulích v parku není uvedeno, kdo že to v té novogotické věžičce sedí na koni (proti jeho obnově zuřivě protestovali stoupenci nebožky Anděly Dvořákové a obřadové na Praze 1 měli asi v důsledku toho sevřené zadnice). Císař je tam tak říkajíc na zapřenou. Nejsem žádný stoupenec Františka prvního ani habsburských panovníků všeobecně, pouze stoupenec zásady, že pomníky se pokud možno nemají bourat, pokud se zbouraly ze stupidních důvodů, mají se obnovovat, a v každém případě má být na pomníku uvedeno jméno toho, čí pomník to je. Na téma pomníku na Smetanově nábřeží jsem ostatně napsal před drahným časem fejeton.

Dovoluji si zopakovat, že problém letiště po Havlovi nebo ne, ač to na první pohled tak nevypadá, není tou nejosudovější otázkou, která teď právě před českou společností stojí. Mně to sice připadá (to přejmenování) jako nabubřelá pitomost, ale rád uznávám, že se kvůli tomu svět nezboří. Další srovnatelný problém je otázka, zasmějí rodiče fyzicky trestat dětí. Ministerstvo práce a sociálních věcí chce trestání zabránit nejprve osvětovou kampaní, a pak zákonem. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva hodlá zakázat fyzické tresty úplně. Už se rýsuje situace, kdy ratolest říká svému rozzlobenému otci: opovaž se na mě sáhnout, nebo tě prásknu. Zažíváme další nával choroby zvané politická korektnost. Snad by tu měla platit zásada nějaké přiměřenosti (neplatí už náhodou?). Je zjevné, že rodiče, kteří např. trestají děti tím, že jim dávají připínáčky do bot, patří za mříže. Ale to je asi tak všechno.

Lenka Zlámalová napsala do LN zajímavý článek. Hovoří v něm mj. o „současném směru evropské integrace, který vede přes rozpočtovou a ekonomickou unii do unie přerozdělovací.“ To je moc hezké, ale nefungovala náhodou Unie jako přerozdělovací už tehdy, kdy její podpory a dotace horlivě luxovaly postkomunistické státy s holými zadnicemi, jako například naše vlast? Dále paní Zlámalová praví: „Německé firmy sem dovážejí polotovary, které se tady díky stále levnější práci smontují, nalepí se na ně štítek Made in Germany s vyvezou se zpět do Německa. Odtud ječ tamní obchodníci a specialisté na marketing, kterým se ti naši zatím ani náhodou nemůžou rovnat, rozprodají po světě.“ Taky moc hezké, paní Zlámalová jen zapomněla dodat: klasickým příkladem je mladoboleslavská Škodovka.

Sobota 14. ledna: V KSČM se utváří levicová frakce, lépe řečeno „tvrdé jádro“. Tvrdojádrovníci zjevně ovládají stranickou organizaci v Praze 1. Obviňují Filipovo vedení strany z „maloměšťáckého smířlivectví, parlamentarismu a oportunismu“. To je velmi zábavné. Konstatují, že „pokračuje formování KSČM jen jako strany parlamentního, volebního typu, jako tzv. státotvorné opozice bez skutečné orientace na aktivní mimoparlamentní činnost. (Povahu této mimoparlamentní činnosti by si měly nechat vysvětlit orgány k tomu kompetentní). Pořád chovám jakousi slabou naději, že akce „Vyměňte politiky“ do tohoto rezervoáru při příštích parlamentních volbách nesáhne, ale jistý si úplně nejsem. Lidská pitomost nemá mezí.

Agentura SANEP nás straší: podle ní mají Věci veřejné nyní 4,7% veřejné podpory a posílily oproti minulému průzkumu o 0,4%. Průzkum ještě nezaznamenal slavnostní kapitulaci VV ve věci církevních restitucí (možná by si za to růst preferencí zasloužily, je to zatím jediná pozitivní věc, kterou udělaly, ale mohly ji udělat jen proto, že předtím církevním restitucím urputně vzdorovaly).

Podle průzkumu agentury STEM si 78% našich pracujících (nevím, jak jinak to nazvat) přeje, aby se rozdíly v příjmech snižovaly, čehož by “vláda“ měla dosáhnout vyšším zdaněním bohatších. Návrh se hlásí k nejlepším tradicím našeho národa od husitských kádí po bolševické koncentráky, ale je málo důsledný. Bylo by třeba zařídit, aby bohatí měli zásadně a za všech okolností výrazně míň peněz než chudí.

Pondělí 16. ledna: Pondělí 16. ledna: podle agentury SANEP nepovažuje většina Čechů návrh režiséra a producenta Feniče na pojmenování ruzyňského letiště po Václavu Havlovi za přiměřené a důstojné uctění Havlovy památky. Většina respondentů by preferovala, kdyby po Havlovi bylo pojmenováno některé z významných českých divadel. K tomu je třeba dodat: za prvé, veřejnost očividně cítí Feničův návrh jako bombastický, a to právem. Za druhé, je přirozené, že po tak významném politikovi, jakým bezesporu Václav Havel byl, prostě něco pojmenováno bude, a je to nepochybně v pořádku. Za třetí, když to bude letiště, nikdo si nohu za krk nedá. Za čtvrté, pokud jde o divadla, nejsou s tím nejlepší zkušenosti: eventuelní návrh na „Národní divadlo Václava Havla“, resp. Na Havlovo stavovské divadlo se od letiště moc neliší. Taky jsme měli realistické divadlo Zdeňka Nejedlého a Divadlo E. F. Buriana (o Tylovu divadlu ani nemluvě), nějak se to natrvalo neprosadilo. A za třetí, při vší úctě k Havlovi, myslím, že to tolik nespěchá.

Václav Klaus se vyslovil proti tomu, aby se konalo referendum o přistoupení ČR k rozpočtové unii. Politici by prý měli vzít odpovědnost do vlastních rukou, pořádat referendum není racionální. Klaus se vymezuje proti ODS, zdá se, že Nečasovi prostě jen tak nedovolí, aby byl k němu loajální. Kromě toho se asi bojí, že většina lidí u nás na věc, jak on s oblibou říkává, nemá silný názor. Upozorňuje, že záleží na formulaci otázky: „Jste pro radikální ztrátu suverenity přístupem k fiskální unii“ (tak by to znělo, kdyby otázku formuloval on), nebo „Jste pro smlouvu o posílení spolupráce v Evropě“ (tak by to asi nezformuloval nikdo, nevědělo by se, o co jde, ale trochu podobně by to asi šlo). Hlavní problém ale je, že lidem je to spíš fuk. Možná, že se před volbami do PS za dva roky a něco ukáže, že lidem je fuk ještě daleko víc věcí. Doufejme jen, že pak nikoho nenapadne, že by vlastně nemusely být.

Úterý 17. ledna: známý aktivista Ladislav Bátora dostal údajně podle deníku Právo od ministra školství Dobeše na rozloučenou mimořádnou odměnu 250 000 Kč. Sám obdarovaný ovšem její výši novinářům Práva odmítl potvrdit: „uchýlil jsem se ke stařeckému vrtochu, tak částku nesdělím.“ Je jistě příjemné, když má člověk příležitost uchylovat se k takovým stařeckým vrtochům.

„Zaručuje současný režim stejné šance pro všechny lidi?“, ptá se sugestivně agentura STEM (s informací z předchozího odstavce otázka nijak nesouvisí). 4/5 respondentů na to odpovídají, že ne. Jak by ne, velmi mnoho lidí vidí kolem sebe spoustu jiných, kteří mají daleko víc šancí než oni. Pokud někdo odpoví na tuhle otázku „ano“, vydává to hezké svědectví především o něm samém. Což ovšem asi nebyl smysl ankety.

„Vojenské rozpočty evropských zemí NATO klesly v posledních letech o 45 miliard dolarů, což se rovná ročnímu vojenskému rozpočtu Německa. Někteří ministři obrany evropských zemí se postupně stávají jakýmisi správci „konkursní podstaty“, tj. nefunkčních armád, které mají problémy zajistit provoz a odpovídajícím způsobem zaplatit profesionální vojáky. Tomu se přibližuje i ta česká. Podobně jako Unie se proměňuje v „dvourychlostní“ seskupení, ve kterém rozhodují o účasti či neúčasti v operacích a aktivitách NATO kromě politické vůle především ekonomické možnosti jednotlivých států a jejich armád. To ukázala operace NATO v Libyi. Taková podoba Aliance ale ve svém důsledku znamená výrazné oslabení bezpečnostních záruk, včetně možného uplatnění známého článku 5 Washingtonské smlouvy o poskytnutí vzájemné pomoci.“ To píše dnes v Právu Miloš Balabán a není důvod mu nevěřit. Čím míň se do armády dává peněz, tím více to jsou peníze vyhozené.

Lidová strana bude kandidovat do prezidentské funkce europoslankyni Zuzanu Rothovou. Totiž pokud bude přímá volba. Pokud bude volba nepřímá jako dosud, podpoří strana senátora Pitharta. To je, aspoň pokud jde o Petra Pitharta, realistická úvaha.

Vlakové soupravy pendolino, které přede časem nakoupily České dráhy, byly nejprve zcela spontánně a neoficiálně pojmenovány po sedmi trpaslících z disneyovky o Sněhurce. Pak se to vedení drah zdálo nedůstojné, takže teď budou zavedena již oficiální jména podle největších českých řek. Je pozitivní, že nikoho nenapadlo pojmenovat jednu ze souprav po Václavu Havlovi. Pojmenovávací běsnění už zřejmě utichá.

Agentura Standard & Poor´s snížila rating řadě evropských států. Patří k trojici hlavních ratingových agentur. Nejsa ekonomem, omezím se jen na poznámku, že je zvláštní, jak obrovskou, druhotně i politickou moc tyto instituce soustřeďují. Své objekty prvoplánově jen posuzují, přitom se snadno stane, že rozhodují o velikosti jejich problémů a spoluutvářejí je. Je to normální?

V LN polemizuje Jiří David s Martinem Zvěřinou. Z polemiky jsem vyrozuměl, že smysl umělce (podotýkám shodou okolností, že umělcem je i pan David) „je mimo jiné i v ryzosti, neomšelosti a inteligenci, která nabývá, pokud existuje, jiných forem než rádoby chytré komentáře“. Pomník Václava Havla ovšem nebude nikdy zdejší politickou a společenskou prioritou, „hlavním důvodem bude a je naše zakuklené měšťácké čecháčkovství“. Pan David říká „naše“, ale myslí samozřejmě „vaše“. Má pravdu, například zrovna mně je „měšťáctví“ vlastní, dřív se taky mluvilo o buržoazii (buržoazní původ atp.), prohlídli mne už komunisté, určitě bych k tomu našel i nějaké citace z tisku, ale netřeba hledat, hrdě se k němu hlásím, stejně jako k „šedé většinové normálnosti“ a zejména k čecháčkovství. Pokud jde o to poslední, doznání jsem učinil písemně v Událostech.

Středa 18. ledna: Primátor a první místopředseda pražské ODS Bohuslav Svoboda chystá další ráznou debémizaci vedení pražské ODS. Odstoupil ze své funkce, totéž očekává od dalších pražských papalášů. Další místopoředsedové se bouří, že Svoboda jim své představy sděluje přes média, měl si to nechat napřed od nich schválit (tj. nechat to projednat od předsednictva, které by ho bylo hravě přehlasovalo). Na Svobodu také vytáhli, že v roce 1986 vystoupil v televizi jako prostý pracující-porodník, který podporuje plány Michaila Gorbačova na světový mír. Nechápu, proč to měl zrovna zapotřebí, z časového odstupu to vypadá velmi směšně.

Podle agentury STEM sociální demokracie stagnuje a komunisté ztrácí, ODS a TOP09 trošku přibraly. Vypadá to zase tak, že ODS dohromady s TOP09 mají o malounko víc než ČSSD, jenže jim chybí partner srovnatelně silný s KSČM. Lidovci a Věci veřejné jsou pod pěti procenty, i když jim zůstává jakási slabá naděje. Na komunisty by ovšem ani dohromady nestačily. Vypadá to, jako by se pomalu obnovovala situace z doby před volbami v roce 2006.

Předseda ČSSD Sobotka získal během sedmnáctidenní petiční akce proti vládě loni v listopadu 90 782 podpisů. Sám mluví o „padesáti kilech protestů“, a to je taktičtější, protože těch devadesát tisíc není žádné omračující číslo.

Premiér Nečas a ODS jsou jednoznačně pro to, aby případná smlouva se státy eurozóny ohledně rozpočtové unie byla požehnána referendem, protože zásadním způsobem mění fungování hospodářské a měnové unie. K referendu je ovšem zapotřebí ústavního zákona. Ministerstvo zahraničí (a TOP09) naproti tomu přesun pravomocí popírá a referendum nepovažuje za nutné. (Tj. rozpočtová unie se nezakládá změnou primárního práva v EU, nýbrž pouze novou mezivládní smlouvou). Prezident Klaus v této věci ODS ani náhodou nepodporuje, je proti referendu, a ví proč: pokud by smlouva měla být v parlamentu schválena ústavní většinou, neprojde ani náhodou. Premiér Nečas také kličkuje ve věci podpory EU (jde o problémy eurozóny) jako zajíc. Jde též o půjčku MMF, která by měla obnášet 90 miliard Kč. TOP09 je jednoznačně pro, prezident Klaus jednoznačně proti. Nečas se rozhodl půjčit, ale asi tak polovinu požadované částky. Je to úplně nejnešťastnější možné řešení, všichni mu vynadají: vlk zůstane hladový a koza chcípne.

MfD otiskla projev prezidenta Klause na konferenci Rady pro spolupráci v Zálivu, která se konala v Riádu. Jakkoli v některých věcech (kritika konceptu „sociálně tržního hospodářství“) má jistě pravdu, jeho závěr (země BRICS, tj. Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika, „společně s racionálně fungujícími zeměmi vyvážejícími ropu – budou v dohledné budoucnosti nejdynamičtější částí světové ekonomiky“) je vlastně dosti depresivní. Já bych si ani jednu z vyjmenovaných a ani jednoho velkého vývozce ropy (mimo západní Evropu a USA) za spojence nepřál. A v EU nejde o hospodářství, ale také, a to v první řadě, o bezpečnost členů. Hospodářství je jen jeden z aspektů té věci. Bezpečnost není jen problém NATO, EU je, nebo měla by být, komplexnější útvar. K tomu by ovšem potřebovala dost radikální reformy. Klaus ten bezpečnostní aspekt nechává úplně stranou. Myslí si, že nám nic nehrozí. Když nebude EU, pomůže nám Rusko nebo Čína. Ježíšmarjá.

V LN se obouvá Jana Machalická do Milana Knížáka, který psal (v MFD, pokud se pamatuji) o pohřbu Václava Havla. „Mě ale deprimuje, že to Knížákovi někdo tiskne, a nechoďte si prosím na mě s pluralitou názorů a diskusí. Tady není o čem diskutovat. Knížek jen chtěl sprostě plivnout a přirovnal jednoho z největších demokratů našich dějin a člověka, pro nějž byla svoboda vším, k diktátorovi a masovému vrahovi. Ztrátou soudnosti tedy trpí i ti, kdo mu takové texty tisknou.“ Přesně tímhle způsobem (sprosté plivání, tady není o čem diskutovat) psalo Rudé právo v šedesátých letech, v době, kdy se komunistům začal tisk vymykat z kontroly. To zase deprimuje mne. Zdá se, že Havlovi věrní ztrácejí poslední zbytky soudnosti. (Jen pro pořádek podotýkám, že mi nejde o to, co napsal Knížák, ale o to, co napsala Machalická).

Daniel Kaiser problematizuje argumenty stoupenců přispívání do eurofondů: „Dosud jsme přes evropské fondy inkasovali, teď, když se poprvé máme projevit pozitivně, najednou děláme hluché. Domyšleno do konce se tu říká: kdo dostával peníze, má ještě dlouho poté držet hubu.“ Jaképak dlouho poté, jde o tento jeden konkrétní případ (půjčka do MMF). A jistě, není to věc povinnosti, jen slušnosti.

Čtvrtek 19. ledna: Vláda rozhodla v otázce přístupu k rozpočtové unii technicky jinak, než předtím v rovněž sporné otázce církevních restitucí (sporné v tom smyslu, že Věci veřejné chtěly napřed záruky, z čeho budou placeny peněžní náhrady). Zatímco v případě restitucí bylo pro premiéra zásadní, aby vláda předkládala návrh Sněmovně zcela jednotná, a toho se taky dosáhlo, zde mu pro projednání ve vládě stačila prostá většina, daná souhlasem ODS a Věcí veřejných, třetí partner, TOP09, byl tak říkajíc převálcován. Šlo o dohodu, že přistoupení musí být schváleno v referendu. TOP09 je proti, obává se, že by v referendu byla dohoda o přístupu k rozpočtové unii zamítnuta. Tématu se týká naše dnešní glosa. V Právu této souvislosti upozorňují na to, že podle koaliční smlouvy se „za koaličně dohodnutý … má takový vládní návrh a takové usnesení vlády, které podpoří alespoň polovina přítomných ministrů z každé koaliční strany“, což se v tomto případě zjevně nestalo. Premiér Nečas by rád odpor TOP09 zlomil přes koleno („Když vláda rozhodne, všichni členové jsou povinni její pozici hájit“), Kalousek se mu pochopitelně vysmál. Je zjevné, že pro ODS zůstává hlavním koaličním „nepřítelem“ TOP09, kdežto Věci veřejné jsou pro ni zjevně subjektem vhodným pro spolupráci. To je pravý opak racionální politiky, Věci veřejné jsou minimálně důvěryhodný politický subjekt, který navíc mele z posledního, kdežto TOP09 se etablovala jako součást parlamentní politiky. Bez zásadního srozumění s ní zbývají pro ODS buď takové krkolomné konstrukce, jako je „opoziční smlouva“ s ČSSD, nebo koalice s ČSSD, která bude mít vždycky v záloze potenciálního komunistického spojence. Pokud jde o referendum, ČSSD by byla ochotna ODS podpořit, ale jen v případě, že by byl přijat obecný zákon o referendu a nynější případ by se stal jen jednou jeho aplikací. To se ODS vůbec nelíbí – ale neukáže se nakonec v tomhle zmatku, že ČSSD je pro ODS bližším a důvěryhodnějším partnerem než TOP09?

Pátek 20. ledna: Na ODS tlačí ve věci unijní rozpočtové smlouvy z jedné strany Klaus, z druhé Kalousek. Oba chtějí, aby vláda předložila smlouvu parlamentu (Kalousek, když to jinak nepůjde, Klaus v každém případě). Tím by se ovšem Nečas vydal na milost a nemilost vyděračům z ČSSD, kteří by jej sice podpořili, ale jen když bude předtím schválen obecný zákon o referendu (upřímně řečeno, která opozice by jednala jinak). Nečas žádá referendum, ale hlasovat by se mělo, až když půjde o přijetí eura, to znamená až naprší a uschne. Podepsání dohody dříve by mělo podle něho pouze symbolický charakter. To je trochu překombinované, a znepokojivé je, že postoj ODS (a Věcí veřejných) v této záležitosti horlivě podporují komunisté. Miroslav Kalousek prohlásil v rozhovoru pro Právo, že „naši partneři“ (z EU) si zaslouží jasné slovo. To tedy ano! A mělo by znít: smlouva o rozpočtové unii ano, ale jen když okamžitě přestanete blbnout s Maďarskem. jinak u nás nejste důvěryhodný partner, protože dnes jsou na řadě Maďaři a zítra to můžeme být klidně my.

Podle agentury STEM bylo loni přes dvě třetiny lidí spokojeno se svým životem. To je opravdu dobré: česká veřejnost pohrdá vládou, parlamentem, dokonce v rostoucí míře i „polistopadovým režimem“, ale přitom při všem je celkem v pohodě. Asi proto, že se může nahlas vyremcat. Až se vláda, parlament a polistopadový režim polepší podle představ našich lidí (živelná poptávka po zatím neexistující „vedoucí síle společnosti“), přestane být veřejnost v pohodě, protože s hlasitým remcáním bude konec. Jenže to, že veřejnost není v pohodě, už nebude možné zjistit.

Vedoucí diplomatických zastoupení EU v Jeruzalémě a Ramalláhu žádají, Aby EU neposkytovala finanční pomoc osobám a firmám z okruhu osadníků ve východním Jeruzalémě, a dokonce uvažovala o odepření vstupních víz těm lidem. Izrael prý „systematicky podkopává palestinskou přítomnost v městě (v Jeruzalémě, bd) prostřednictvím pokračující expanze osad“. Zdá se, že už se chystají Izrael prodat. Také se prý zvýšil počet útoků židovských osadníků na Palestince. Izraelští teroristé ohrožují pokojné palestinské občany! Tedy to tu ještě nebylo.

Sobota 21. ledna: ještě k doplnění včerejšího odstavce o průzkumech STEM. Dnes informuje Právo o tom, že pokud jde o udržování a prosazování slušnosti v mezilidských vztazích, zaslouží si česká společnost podle 49% respondentů známky čtyři až pět. Je zajímavé, že přitom jsou lidé v osobním životě šťastni. Tohle se přece promítá i do osobního života. Vyhovuje jim to?

Z dlouhatánského rozhovoru, který poskytl Právu Petr Pithart, jsem vyrozuměl, že nám to osladí: nehodlá kandidovat na prezidenta, i kdybychom ho na kolenou prosili. Tak tedy aspoň jedna dobrá zpráva. Jinak vystoupil v roli věštce: „Přijdou-li změny, přijdou nečekaně. Nejspíše si je vynutí lidé na ulicích. Shromáždění nebudou připravována politickými strukturami, budou zprvu improvizovaná, jistěže budou svolávána sociálními sítěmi, internetem, mobily. Vůbec nemyslím na něco násilného…“ Bude to tedy něco, na co myslil kdysi Václav Havel, výron nepolitické politiky. To je pozoruhodné: něco podobného už tu přece bylo a pořád ještě bohužel je, jmenuje se to Věci veřejné. Petr Pithart nás evidentně straší.

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes se Ctirad Mašín vyjádřil k Janu Palachovi a obdivu, který k jeho činu chová česká společnost. Mašín je krajně kritický: „Nepovažuji za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů.“ Palach byl labilní člověk trpící depresemi, jeho čin nepřinesl nic smysluplného a ani pro odboj proti okupantům nebo domácím kolaborantům neměl žádný význam. Připadá mi to dosti děsivé a je to dosti dobrá charakteristika – jenže jen pana Mašína samotného. K tématu se rozhodně vrátím, jde jen o to, jak mi to čas dovolí.

Pondělí 23. ledna: Místopředsedkyně vlády Karolina Peake žádá, aby ji vláda pověřila koordinováním reformy policie a státního zastupitelství. Má být zřízena poradní pracovní skupina, jíž bude velet ona, místopředsedy budou ministr vnitra a ministr spravedlnosti. Oba ministři rozhodně protestují, a mají proč. Paní Peake rozhodně popírá, že by jejím motivem bylo ovlivňovat kauzu Víta Bárty . Jistěže o to vůbec nejde – jde o nutkavou touhu Věcí veřejných dostat pod kontrolu vnitro i spravedlnost. To se nepovedlo ani komunistům v letech 1945-7. Pravda, oni to, jak se pak ukázalo, ani tolik nepotřebovali, a Věcem veřejným by to dnes zase až tolik neprospělo. Jinak by to ovšem byla vynikající příležitost k udělení našeho Bobra za měsíc leden 2012 – bohužel to nestihnu, relaxuji ve zdravotním zařízení a nejsem zcela pánem svého času. Sorry.

Předseda mimoparlamentní KDU-ČSL Bělobrádek prohlásil na ideové konferenci strany dosti bojovně: „Chceme stát, ve kterém si nepřipadáme jako hlupáci a nevolníci. Jistě mnozí znáte pocit po návratu ze západní Evropy, Severní Ameriky nebo Austrálie k nám domů. Z normálu vletíme do našeho zasmrádlého čurbesu.“ Na rozdíl od pana Bělobrádka jsem se nikdy nevracel ani ze Severní Ameriky, ani z Austrálie. Když jsem se vracel ze „západní Evropy“, byl jsem vždycky v první řadě rád, že jsem zase doma. Ne z nějakých ideových nebo politických důvodů, ale prostě tak. Čímž chci říci: nemám takové řeči, jaké vede pan předseda, rád, je to silácká populistická rétorika, jejímž cílem je získat chybějící procenta v preferencích. Jenže z usilovného mlácení na buben nikdy žádná líbivá melodie nevzejde.

Pražská radnice dlužila jakési firmě pár set tisíc korun. Firma za to nechala obstavit Karlův kost, Obecní dům, Petřínskou rozhlednu, Rudolfinum a další objekty. Psalo se o tom, že právně je takový postup možný. Jistě, je možný, ale je taky absurdní. Čímž má být řečeno, že v docela normální zemi něco podobného prostě nikoho nenapadne, že je to hloupost a že se to taky dělat nemá.

Úterý 24. ledna: Premiér Nečas se ohradil proti „ohňostroji protestů“, který byl odstartován proti reformě vysokého školství: jde zatím pouze o věcný záměr, jenž nebyl projednán vládou. Nemám čas ani chuť se tou věcí (zatím) zevrubně zabývat, jen mi je sjednocené úsilí revoluční studentské mládeže a revolučních pedagogů velmi podezřelé. Chtějí snad ministra školství řídit jako pimprle na špagátkách? Na výhradách k údajnému omezování samosprávy vysokých škol může leccos být, na druhé straně výhrady ke školnému, mj. s tím, že stát jím chce podpořit hlavně bankovní kapitál, znějí dosti bolševicky. U nás, jak se zdá, existuje nejen mezi „obyčejnými občany“, zasedajícími po hospodách, ale i v učených kruzích představa o státu jako instituci, která vybírá daně od „daňových poplatníků“ (bohatá menšina) a přiděluje je „daňovým příjemcům“ (chudá většina) a to tak dlouho a intenzivně, dokud nebudou chudí bohatší než bohatí. Co bude potom, už se neříká.

V Poslanecké sněmovně vzniká (opět) etický kodex poslance. Pracuje na něm pracovní komise za masivní účasti Věcí veřejných – jde tedy o typické kozlí zahradnictví. Účelem je dát pravidla pro chování poslanců. A to jak po stránce obsahové, tak po stránce technické („správný postup, který má poslanec zvolit v případě, že je vystaven korupční nabídce“ – tedy něco podobného, jako správný postup, který má volit dáma, když ji nějaký grobián plácne po zadnici). Kdyby se to správně pojalo, mohla by to být dost velká sranda.

Středa 25. ledna: V Senátu proběhla debata o tom, zda a jak mají být děti ve škole informovány o sexu. Debatovali odborníci, diskusi uspořádal senátní výbor pro vzdělávání. Konzervativní účastníci doporučovali, aby se výuka neomezila jen na biologické a lékařské hledisko, resp. aby se prosadila křesťanská koncepce s důrazem na city (jak se dají city vyučovat, to snad nejenže není zapotřebí, ale dokonce se to nesmí, je to nepatřičná intervence do věcí, v niž je i dospívající jedinec svým pánem). Jaroslav Lorman z katolické teologické fakulty si dovede představit i předmanželskou sexuální abstinenci jako možný model sexuálního chování – jistě, představit si to lze, ale prosazovat to je jednak nemožné a jednak nesmyslné.

V MfD vyšel mimořádně ohavný článek o jednání maďarského premiéra Orbána s předsedou EK Bartošem v Bruselu. Zavilá nenávist, s jakou v MfD (a nejen v MfD) o Orbánovi, FIDESZu a maďarské vládě píší, je docela nepochopitelná. Když se pořádá nějaký politický a mediální lynč, nesmějí u toho čeští novináři chybět. K tématu se ještě vrátím.

Francouzský Senát přijal zákon, který stanoví, že ten, kdo by popíral jakoukoli genocidu, může být potrestán až rokem vězení a pokutou 45 tisíc eur. A genocidou se rozumí i masakry Arménů během první světové války v Turecku. Na přijetí zákona reagovalo krajně nevraživě Turecko. Hromadné vraždění Arménů je jedna věc, druhá věc to, že zákony nemají lidem nařizovat, co si smějí a nesmějí myslit (tedy myslit si to smějí, ale nesmí se to nikdo dozvědět).

Čtvrtek 26. ledna: Zdá se, že Vít Bárta si konečně našel prodlouženou ruku odpovídající kvality. Místopředsedkyně vlády Karolina Peake nejprve, jak jsme tu už psali, navrhla zřídit komisi, která by řídila reformu policie a justice. Měla být tříčlenná, velela by ji paní Peake, k ruce by měla dva pucfleky, ministra Kubiceho a ministra Pospíšila. Návrh byl odmítnut s takovým rozhořčením, že na odmítnutí dalšího, umírněnějšího hlavně ve srovnání s tím prvním (reformu justice a policie bude koordinovat vládní výbor boje s korupcí, jemuž v čele stojí Karolina Peake) už vládě nezbyly síly. Technika „vyhoďte ho dveřmi, vrátí se oknem“ se jak vidět osvědčila a paní Peake definitivně dozrála na naše nejvyšší ocenění – bohužel jsem v časové tísni a asi se mi nepovede jí ho teď udělit. Věřím však v její schopnosti a v to, že další příležitost se naskytne co nevidět.

Premiér Nečas zatím řeší velmi obtížný úkol, jak zároveň vyhovět i nevyhovět EU a připojit se i nepřipojit k evropské smlouvě o rozpočtové zodpovědnosti. (Možná by bylo přesnější říci, jak nevyhovět, aby to přitom vypadalo, jako že vyhověli, a nepřipojit se, aby to vypadalo, že se připojili. Obávám se, že panu premiérovi chybí potřebné vlastnosti k řešení tohoto úkolu (např. systémem Peake). Pokud jde o poskytnutí půjčky MMF, rozhodla se vláda, že půjčí, ale daleko míň, než EU chtěla: to je typický příklad situace, kdy koza zdechne, ale vlk zůstane hladový. Premiér k tomu pěkně řekl:“Záleží nám na stabilizaci Unie. Půjčka neřeší problémy eurozóny. Účastí na ní se hlásíme do skupiny těch zemí, které jsou ekonomicky zdravé.“ Čili: Záleží nám na stabilizaci Unie tolik, že uděláme něco, co pro ni nemá valný smysl. Budeme tím demonstrovat, že jsme zdravý „kus“ (zaplatíme), ale zase ne až tak moc zdravý (zaplatíme daleko méně, než na nás chtěli). Se zdravím se to nemá přehánět.

Podle CVVM ODS v preferencích přibrala o celých 5%, ČSSD stagnuje, ale přesto výrazně vede (34% ku 23,5%). Preference dozrály do podoby trochu obměněné, než byla ta z roku 2006, ale hodně podobné: Proti sobě stojí dva soupeři: ČSSD a dvojhlavá ODS-TOP09 (vznikla rozštěpením ODS). Síly jsou vyrovnané, resp. byly by, kdyby ČSSD neměla v záloze komunisty. Ti sice podle CVVM velmi tratili, ale pořád by to stačilo k převážení „levice“. V občanském táboře chybí třetí strana (na způsob SZ nebo VV, tedy něco podobného, ale o hodně lepšího a spolehlivějšího). Lépe řečeno, adeptů na takovou stranu je několik, ale všechny jsou pod 5%, a tak hlasy, které ve volbách získají, propadnou.

Agentura STEM uspořádala průzkum ohledně toho, jak se cítí české domácnosti finančně zajištěny. Otázka zněla: řekli byste, že vaše domácnost je poměrně dobře finančně zajištěna? Je to podobné, jako kdyby se ptali: máte dost peněz? Na takovou otázku pochopitelně většina lidí odpoví „ne“.

Lidové noviny přinesly pozoruhodný rozhovor Luboše Palaty s europoslancem Zahradilem o bruselské kritice premiéra Orbána. K věci se vrátíme.

Pátek 27. ledna: bankovní rada ČNB vyslovila souhlas s tím, že poskytne 1,5 miliardy euro na půjčku MMF. Sněmovna a Senát však musí schválit státní záruku za možné ztráty banky. Banka sice poskytnutí půjčky vládě nedoporučuje, ale vzala při rozhodování v úvahu slib ohledně záruky. Souhlas parlamentu chápe jako vyjádření priority zahraniční politiky ČR. Čili: jde o čistě politickou akci, s níž ČNB nechce mít nic společného, a půjčuje jen proto, že s tím pro ni není spojeno žádné riziko.

Hackerské „hnutí“ Anonymus údajně napadlo mimo jiné i stránky Úřadu vlády ČR. Souvisí to s tím, že se Česká republika připojila k dohodě ACTA, jejímž účelem je pokud možno zabránit krádežím autorských práv a ochranných známek. Vida, zase jedni, co bohatým berou a chudým dávají. Nechci se zastávat dohody ACTA, ale hlavně vůbec ne hnutí Anonymous, které patří k podobným aktivitám jako např. WikiLeaks, sprejeři (ti se snad zatím ještě neorganizovali), hnutí „Okupujte“ a další bojovníci za svobodu a všemožní „rozhořčení“. Konec konců teroristé nejrůznějšího ražení, ti s bombami i ti „bezbombní“ jsou přece taky rozhořčení, člověk, který je v pohodě, takhle neblbne. Všechny tyto úkazy signalizují, že pokud jde o skutečnou svobodu, je jí tahle prohnilá společnost čím dál tím víc neschopná. Svoboda má smysl jen tenkrát a tam, když (kde) někdo průběžně činy prokazuje, že ji k něčemu potřebuje. Svoboda „an sich“ je nejen nepotřebná, ale taky nebezpečná. Do MfD napsal kdosi z „pirátského“ prostředí: „Politické síly, které vyšly z prostředí internetu, západním civilizaci neohrožují, ale chtějí ze světa vytvořit o něco přívětivější místo k životu.“ To chtěli komunisté taky.

Sobota 28. ledna: Jiří Hanák píše dnes v Právu, že by sociální demokracie měla mít na to, aby zlomila kruh nepřátelství, nenávisti a ideologického zblbnutí, v němž se točí česká politika. To samo o sobě je jistě chvályhodné. Zároveň vyjadřuje obavy, že jinak přijdou ke slovu nahnědlí národovci. Nemusí být nutně nahnědlí, mohou být narudlí (otázka je, zda už náhodou tak trochu u moci nejsou), nebo trochu nahnědlí, trochu narudlí zároveň. Anebo vlezlí populisté, o nichž je těžko říci, jsou-li nahnědlí nebo narudlí, a o to budou, nebo spíše už jsou nebezpečnější. Dovedli byste uvést příklad?

Tamtéž se Petr Uhl vyjadřuje k francouzskému zákonu o genocidě, o němž jsme tady už psali: „„Paměťové zákony“ – a jsou jich už desítky, ve Francii asi pět, včetně arménského – mě utvrzují v názoru, že zákony pro učitelky, aby věděly, jak mají učit, mají totalitární povahu. Do právního státu nepatří. Holocaust byl extrémním popřením humanity, ale ani ochranu před jeho užíváním nezaručí zákon.“ Tu je třeba říci, že totéž platí o zákonech protibolševických.

Dnešní noviny věnují pozornost dohodě ACTA, tedy především tomu, jaké problémy způsobí lidem, kteří si z internetu stahují data. V Polsku byly dost velké demonstrace (u nás zatím, pokud se nemýlím, jedna desetičlenná, protestující se chránili před případnými represemi maskami). „Odpůrci protipirátského tažení“ (to se praví v jednom titulku z MfD, je to vykutálená formulace, představme si analogicky např. „odpůrci protizlodějského tažení“) chystají a zčásti už provádějí protiakce, tj. hackerské útoky na „prvky kritické infrastruktury, na energetiku, na plynárenství atd.“ Je to něco na způsob lékařského „Děkujeme, odcházíme“, ale ještě daleko divočejší a hlavně mezinárodnější. Pozoruhodné je, že tato společnost dokáže daleko energičtěji hájit a prosazovat svobody pro různé asociály, než práva slušných lidí na ochranu před asociály. Jistě, ve společnosti, kde je v myslích lidí pevně zakotvena zásada, že se nemá krást, nejsou podobné zákony zapotřebí. Tam, kde se toto vědomí tak říkajíc rozvolňuje, stávají se zákony nepříjemnějšími, a když se třeba i upřímně svobodomyslní lidé proti tomu hájí, zvětšuje se ve veřejnosti neobyčejně prostor pro kradení, až nakonec se už vůbec nepozná, kdo je obhájce svobody a kdo je zloděj, obě množiny se mocně protínají. Obhajovat svobodu krást má však velmi malý smysl. „Na tento v víkend proto i Češi (kteří, jací?) svolávají k protestům na náměstích ve všech větších městech.“ Bude jich taky všude deset, obhájci svobody a obhájci kradení v jednom šiku, opatřeni stupidními šklebivými maskami, vyjadřujícími taje psychiky těchto „rozhořčených“? Nezastávám se konkrétní podoby dohody ACTA, jen toho, že snaha bránit okrádané proti kradoucím je legitimní, že je tím těžší, tím krkolomnější (a ovšem taky tím marnější), čím je víc kradoucích a méně okrádaných a čím víc je veřejnost přesvědčena, že určité druhy zlodějiny vlastně žádnou zlodějinou nejsou. Proti naší vlastní prohnilosti nás žádný zákon neubrání.

Pondělí 30. ledna: připravuje se údajně zákon chránící ty, kteří oznamují nekalé praktiky ve veřejné správě (tzv . whistleblowering). V případě, že tito lidé dojdou k závěru, že je zaměstnavatel za jejich činnost diskriminuje, bude na zaměstnavateli, aby prokázal, že o diskriminaci nešlo. Je to klasický příklad destrukce práva pomocí tzv. politické korektnosti. Zavádí se presumpce viny pro zaměstnavatele. Takové věci se dělat nesmějí, v právu jsou důležitější formality než vznešené záměry, za nimiž se dost často skrývá lumpárna.

Podle LN se Česká republika na nynějším mimořádném summitu v Bruselu, sice vyjádří pro pakt o rozpočtové zodpovědnosti, ale nepodepíše ho hned, nýbrž až později. To je dosti průhledný způsob, jak něco odmítnout, aby to zároveň vypadalo jako přijetí. České delegaci se mj. podařilo prosadit, aby ti, kteří nepřistoupí ke smlouvě hned, mohli tak učinit kdykoli později. Nechává si tedy zadní vrátka pro nejhorší případy. Nečas má problém s formou schvalování, obě komory ústavní většinou nebo referendum, a pak prezident, který už předem řekl, že smlouvu nepodepíše. Referendum je pro Nečase výhodnější, teď to vypadá, že by lid řekl „ne“ a Nečasovi by tak odpadl problém s prezidentem. Pokud by ovšem lid nedej Bože řekl „ano“, měl by problém prezident. To je taktika supervyčůraná a poněkud přefintěná. V tak zásadní věci platí: Vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

Na Václavském náměstí proběhla superdemonstrace jánošíkovských bojovníků za svobodu internetu. Zúčastnilo se jí deset demonstrantů s obvyklými idiotskými maskami (kdybych byl Klausem, označilo bych ty masky ta typicky levicové), a asi dvacet čumilů. Ve čtvrtek bude happening (česky šaškárna). Co je happening, když demonstrace je deset lidí?

V autě ministra Dobeše (toho druhého, tj. ministra dopravy) bylo nalezeno odposlouchávací zařízení. Připomínám, že ministr je VV a jeho řidičem byl jistou dobu spolupracovník agentury ABL (ministr ho už vyhodil). Ministr nález zařízení nepotvrdil ani nepopřel. Zjevně jsou podobné praktiky ve VV běžné a všichni s nimi počítají: důvěřuj, ale prověřuj.

Úterý 31. ledna: primátor Svoboda řádí v pražské ODS jako tchoř v kurníku. Podařilo se mu zasednout v křesle předsedy pražské organizace strany a vypudit z vedoucích funkcí lidi spjaté s „Bémovou“ érou včetně expředsedy Šťastného. Ten se znovu vyslovil proti koalici s TOP09, přesněji řečeno proti způsobu, jakým byla učiněna. Jde prý o krátkozraký populistický mocenský tah, jehož důsledkem bude vykradení ODS strukturami nepolitické politiky, tentokrát spřaženými s TOP09. ODS údajně čelí kádrování a plíživé privatizaci (?) ze strany TOP09. Hlavně že se mají čím strašit, zdá se, že úhlavním nepřítelem ODS je její hlavní spojenec. A řeči o „strukturách nepolitické politiky“ dneska vypadají jako komunistické strašení „revizionisty a oportunisty. Pan Svoboda pana Šťastného převezl, jistě. Což znamená, že se pan Šťastný nechal od pana Svobody převézt. Ať to nesvádí na nepolitickou politiku.

„Odbory jsou svébytnou silou s kritickým vztahem a odstupem k celému politickému spektru. Může logicky dojít ke shodě v některých bodech s některou stranou či s parlamentní opozicí. To ale neznamená, že jsme klackem pro jakoukoli politickou stranu.“ To prohlásil dnes v rozhovoru pro Právo šéf ČMKOS Zavadil. Pozoruhodné je, že zatím vždycky logicky dochází ke shodě s ČSSD. Problém je slabá účast veřejnosti na protivládních demonstracích, pan Zavadil to vysvětluje tím, že „lidé mají stále větší strach ozvat se, projevit svůj postoj“. Takže u nás vládne teror. Není to spíš tak, že se ČMKOS nějak nedaří veřejnost oslovit, že není srozumitelná jinak, než jako převodová páka tentokrát ČSSD? A všeobecně, že komunikaci s veřejností nezvládá? Jednoduše řečeno, že není věrohodná?

Podle zprávy LN český premiér naše připojení k paktu o rozpočtové kázni politicky podpoří, ale nepodepíše, protože smlouva musí být napřed akceptována českým parlamentem. To se nakonec nestalo, premiér ani nepodepsal, ani nepodpořil, jen si zařídil, aby ČR měla případně v budoucnu otevřené dveře, aby se připojit mohla, když to pro ni bude pořádně výhodné. Je to o něco méně mnohoznačný postoj (to je kladná stránka věci), ta záporná je, že je to postoj chybný.