Další koaliční krize

Jeden problém (církevní restituce) byl vyřešen, a hned se otvírá druhý: má Česká republika přistoupit k nové rozpočtové a hospodářské unii? Pokud tak učiní, jsou vyhlídky dosti drsné: například státní rozpočet si bude vláda muset nechat schválit v Bruselu, teprve potom ho smí předložit Poslanecké sněmovně. A bude mít vůbec PS jinou možnost, než ho schválit tak, jak je?

TOP09 zaujala ústy svého předsedy Schwarzenberga zcela zásadní stanovisko: „Nebudu sedět ve vládě, která povede ČR mimo hlavní proud evropské integrace. Je naším bytostným zájmem sedět u stolu a podílet se na zásadních rozhodnutích, které nás silně ovlivňují.“ Stát mimo evropskou integraci je pro nás nevýhodné, protože jsme na EU silně hospodářsky závislí, přitom všechny evropské země s výjimkou Velké Británie se k unii připojí, tvrdí ministr zahraničí a předseda TOP09.

To jsou jistě vážné důvody, ovšem nikoli důvody rozhodující. Otázka je, jaká je alternativa k rozhodnutí, které doporučuje pan Schwarzenberg. Bude pak opravdu ČR tak izolována, jak ministr tvrdí? Jistě, sama Velká Británie nás nevytrhne. Je smutnou skutečností, že ona si izolaci může dovolit, my ne. EU pro nás znamená taky bezpečnostní zajištění, co mohou Schwarzenbergovi oponenti nabídnout místo toho?

Václav Klaus reagoval na Schwarzenbergovo vystoupení tím, že smlouvu o rozpočtové unii v žádném případě nepodepíše: tím by byla účast ČR vyloučena. Zároveň vytýká TOP09, že během jednoho a půl dne už po druhé vyhrožuje demisí svých ministrů – to je ovšem nespravedlivé, krize v souvislosti s církevními restitucemi padá výlučně na vrub Věcí veřejných. Navíc prezident nedělá nic jiného, než že pokračuje v eskalaci této druhé krize, kterou načal ministr Schwarzenberg a TOP09. Je taky zjevné, že pokud by TOP09, která pro něho není z jeho hlediska košer, z vlády vypadla (i za cenu toho, že se vláda zhroutí), dvakrát moc by se nezlobil.

Nepřistoupení k rozpočtové a hospodářské unii v tuto chvíli samozřejmě neznamená vystoupení z Evropské unie. Byl by ovšem nastartován proces, který by nakonec mohl vést k tomu, že Unie sice dozná podstatné proměny, ale my zůstaneme venku. Co pak?

Odstrašujícím příkladem je problém Maďarska. Před rokem a půl tam proběhly parlamentní volby. Vládní koalice, která z nich vzešla, získala v parlamentu drtivou převahu. Od té doby vyvíjí Brusel a bohužel i nynější americká vládní reprezentace velký tlak na to, aby byl tento výsledek revidován. Brusel a taky MFF vydírají Maďarsko tím, že činí poskytnutí životně důležitého úvěru závislým na něčem, co sice není formulováno vysloveně jako revize voleb, ale velmi se jí podobá. Mají v tom podporu maďarských stran, které ve volbách vlastní vinou drtivě prohrály. Jen velmi těžko si dovedu představit, že by snížení ratingu Maďarska agenturou Fitch s tím vůbec nijak nesouviselo. Maďarsko, jak se zdá, má nyní dvě možnosti: buď bude rezignovat na výsledky ústavních procedur, nebo se hospodářsky zhroutí. Tato politika Západu je cynická a nezodpovědná.

Pro malé země je schopnost bránit své zájmy závislá na schopnosti solidarity. To bylo u nás v minulosti úplně zanedbáno - někdejší premiér Václav Klaus a jeho někdejší pravá ruka Jozef Zieleniec usilovali od začátku např. o „rozředění“ visegrádské spolupráce, což se v podstatě povedlo. Malé zemi v prostoru mezi Západem a Ruskem se nabízejí dvě možnosti: dohodnout se se Západem, nebo dohodnout se s Ruskem. Laskavý čtenář si doplní, co podporuje prezident Klaus. A ti starší zváží, jaké zkušenosti máme s druhou možností.

Je zjevné, že první varianta je jediná možná. Solidarita se Západem a zejména s Bruselem má ovšem jakési rozumné meze: naše postavení v rámci EU neodpovídá postavění děvky v orientálním bordelu, jak si to mnozí evropští politici počínaje Jacquesem Chiracem představují. V tomto smyslu příklad Maďarska varuje.

lidovky.cz 12. ledna 2012