Novoroční árie Václava Klause

Specifické postavení českého prezidenta nechtěně, ale velmi pěkně osvětlil nevšední zážitek, který diváku včera večer poskytli na druhém programu ČT: totiž záznam přestavení Mozartovy Kouzelné flétny v Covent Garden (k Novému roku nám bylo dopřáno na chvilku se nadechnout ve zničujícím přívalu různých Micimütter, Andělů páně atp.). Nebylo to úplně dokonalé, opera byla při inscenaci podrobena ataku politické korektnosti, který spočíval ve vybělení mouřenína Monostatose (bylo třeba zasáhnout i do libreta; hudbu naštěstí, jak se zdá, prozatím nechali na pokoji). Role českého prezidenta (nikoli ústavní, ale faktická) totiž zhruba odpovídá roli velekněze chrámu moudrosti Sarastra z Mozartovy (a Schikanederovy) zednářsky šmrncnuté pohádky. Podstatnou součástí úlohy je pravidelná novoroční árie. Zatím ji není nutno zpívat, zato slova musí být každý rok jiná, což je úkol dosti náročný, vezmeme-li v úvahu, že sdělení nesmí být ani příliš velká konina, ani příliš velká moudrost.

Václav Klaus, nynější velekněz našeho chrámu moudrosti, zapěl letos, pokud jsem dobře počítal, už po deváté, a podařilo se mu celkem zdárně proplout mezi výše zmíněnou Scyllou i Charybdou. Pokud jde o obsah předneseného, omezím se na několik poznámek.

Prezident dost dobře nemohl obejít úmrtí svého předchůdce v úřadě a věčného rivala Václava Havla. Zdůraznil, že se „významnou měrou zasloužil o naši svobodu a demokracii“. Formulace se kryje s návrhem ornamentálního zákona, který předložila Parlamentu vláda ČR, a který velmi připomíná obdobný zákon o dr. Edvardu Benešovi, přijatý před pár lety: Václav Klaus tehdy z dobrých, byť formálních důvodů zákon nepodepsal (ač je dr. Beneš jinak jeho velkým vzorem). Udělá to i tentokrát?

Prezident při hodnocení uplynulého roku hovořil o „některých skupinách, které „nechtějí pochopit, že nelze získávat na úkor druhých“. To je (také) zřejmá narážka na nestydatou vyděračskou akci (některých) nemocničních lékařů „Děkujeme, odcházíme“. Prezident k ní tehdy zaujal zásadní postoj, bohužel byl zcela neúspěšný.

Popis nynější evropské hospodářské krize mi připadá lehce alibistický: „řešení obřích dluhů některých evropských států se jen odsouvá do nedohledna“, „problémy některých zemí se ještě prohlubují“, přičemž „Česká republika je politicky i ekonomicky v základních parametrech stabilní“ (ale přesto to možná taky odnese). Taky si vůbec nejsem jistý, zda u nás opravdu panovala „nerealistická očekávání spojená se vstupem do EU“ (navíc vstup do EU se nám ovšem přese vše velmi vyplatil) a zda tedy existuje „propast mezi skutečností a těmito nezodpovědně vytvořenými očekáváními“. Tady je přání otcem myšlenky.

„Každého, kdo se odváží foukat proti větru, odsuneme stranou“, vytýká prezident veřejnosti. To je moc hezké, jen se nemohu zbavit pocitu, že to má znamenat: „každého, kdo se odváží foukat se mnou proti větru“ (foukat proti větru s prezidentem je přece jen o něco veselejší, než tak činit sám) a že hlava státu má na mysli svého chráněnce Bátoru.

V závěru pak prezident říká: „nejen v Evropě,ale bohužel u nás, se přijímá jako samozřejmost, že se nároky lidí zvyšují bez jakékoli souvislosti s tím, jak se vyvíjí ekonomika, a zda na tyto mzdové a sociální nároky máme.“ Zlatá slova, jen by je chtělo trošku vyprecizovat. Místo „nejen v Evropě, ale bohužel i u nás“, je třeba říci pěkně na rovinu: „U nás, úplně stejně jako v (ostatní) Evropě“. Tím by ovšem konec árie tahal populisty za uši.

lidovky.cz 2. ledna 2012