Co týden dal

Úterý 1.listopadu: Opozice chystá důkladnou obstrukci při schvalování vládních reformních návrhů, které se vracejí do PS poté, co je neschválil Senát. Obstrukce prý není žádný truc, je to údajně poslední příležitost, jak dát vládě šanci, aby se rozumně a bez politických emocí zamyslila nad svými kroky ve světle nových odhadů a vývoje v Evropě, řekl předseda ČSSD Sobotka. Zdá se, že nejvíc, co ČSSD vadí na současném rozvržení politických sil, je to, že koalice má skoro ústavní většinu. To by se mělo nějak zatrhnout, a mělo by se stát pravidlem, že v parlamentu je mezi koalicí a opozicí vždy parita. V tom už ČSSD nějak umí žít. Pořádná obstrukce v nynější situaci je navíc snad to jediné, co dokáže dosti rozklíženou vládni koalici stmelit. Lidé se kdysi velmi rozhořčovali nad nedůstojným průběhem prezidentské volby (člověk měl skoro dojem, že veřejnosti by se nejvíc líbilo, kdyby prezident vůbec nebyl volen), tohle bude ještě daleko nedůstojnější, navíc tu (na rozdíl od prezidentské volby) opravdu o něco jde a hlasuje se v zcela jiné situaci (druhé kolo světové finanční krize). Poslanecká sněmovna předvádí naprostý nedostatek jakékoli politické odpovědnosti a hlavním viníkem je tentokrát opozice. Fiat justicia, pereat mundus. Je pozoruhodné a do budoucna nadějné, jak dobře se na destruktivním chování shodnou ČSSD a KSČM. K tématu obstrukcí se ještě vrátíme.

Za svéráznou inovaci památníku ubitých Němců hrozí České straně národně sociální až dvacetitisícová pokuta. To není žádná omračující suma: když si uvědomíme, že strana získala ve volbách 2010 celých 295 voličských hlasů, připadne na jednoho voliče cca 68,- Kč. Teď už jen jak to z nich vyždímat, voliči jsou anonymní. Místopředseda Klusáček pro Právo uvedl, že strana tímto svým angažmá sledovala mj. „v rámci zviditelnění odstřihnout stranu od spojení s Jiřím Paroubkem“. To snad (že jde i o pokus pidistranu zviditelnit) ani nemusel říkat, domyslili bychom si to i bez něho.

Úřednice Ministerstva školství Marta Teplá (a s ní i Asociace speciálních pedagogů) se ohradili proti vládní koncepci, podle níž mají být romské děti ze sociálně vyloučených lokalit umisťovány do běžných školek a škol. A rozeslala e-mail s žádostí, aby adresáti podpořili její odmítavé stanovisko k vládní strategii u premiéra a ministra školství. Označuje v něm vládní strategii za projev fanatismu. Poté tiskový odbor ministerstva oznámil, že „paní Teplá se sama na základě vlastního uvážení rozhodla své působení na ministerstvu ukončit“. Moc by mne zajímaly názory těch, co jsou proti vládní „Strategii boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011-2015“. Taky se mi zdá, že pokud se někdo v takové závažné věci sám a z vlastní vůle dostane do konfliktu s vedením ministerstva, má se nechat vyhodit, jinak nebude pro veřejnost srozumitelný. A konečně: Kolem pana Bátory bylo hodně kraválu (jistě si to zasloužil), ale nestojí za trochu kraválu i paní Teplá?

Podle agentury STEM (člověk se těžko brání dojmu, že jde o jakýsi servis ČSSD) vládu i parlament chválí jedině stoupenci „pravice“, a to ještě zdaleka ne všichni (u vlády to je 53% procent voličů ODS a TOP09). Nechci nijak podceňovat signály krajní neoblíbenosti vlády a parlamentu, ale vláda a parlament musejí provádět občas, v určitých situacích často nepopulární politiku, opozice toho využívá (to opozice dělává, otázka je jen míra toho využití), ale podstata zastupitelské demokracie je, že ve volbách dostane vítězná garnitura časový prostor k tomu, aby realizovala své představy, které se v každém okamžiku nemusí všem líbit, občas se líbí jen menšině. Tak to v politice chodí. Musí ovšem své kroky umět veřejně obhájit a výsledky musí být vidět aspoň tak, že se jí podaří v dalších volbách do PS získat opět většinu. Všechna jiná řešení směrem k „přímé demokracii“ jsou sice na první pohled atraktivní, ale pro smysluplnou politiku dost nefunkční.

Kdosi posílal dětskou pornografii v příloze mailu. Soud ho za to odsoudil, odvolací soud a pak i Nejvyšší soud rozsudek zrušily. Jde o to, je-li e-mail „část veřejně přístupné počítačové sítě“ (názor kriminalistů), nebo totéž jako klasický dopis v obálce (názor NS). Spor je zajímavý, z původního rozhodnutí soudu by plynulo, že nazvu-li v mailu, který posílám svému příteli, někoho (konkrétní příklad neuvádím, možností je nepřeberně) kokotem, dopouštím se urážky na cti, případně pomluvy. Připadá mi to přitažené za vlasy a útok na soukromí. Nikdo se nemá co šťourat v mé e-mailové korespondenci, měla by být chráněna podobně jako listovní tajemství.

Rostislav Matulík se v MfD věnuje vztahu Václava Klause k církvím. Momentální prezidentovy sympatie k té katolické se mu nezdají být perspektivní. Píše: „Čím blíž bude totiž hlava státu církvím, tím víc pochopí, že věřící představují pramalou volební sílu, protože na Moravě mají nositelé konzervativních tradic blíže k sociálnědemokratickým hodnotám. Také zjistí, že primas Duka je generálem bez vojska, protože v Čechách chodí do kostela jen asi sto tisíc věřících. A až zkrachují dvě tři menší církve, zmatené přílivem miliard, a až Klaus u ateistů mediálně zaplatí za námluvy s církví – pak se od něj můžeme dočkat místo duchovně-národoveckého burcování bonmotu o slabošské ideologii, jak křesťanství kdysi nazýval.“ To mi připadá jako celkem realistický odhad. A jen tak mimochodem, výrok o „slabošské ideologii“ je roztomilý a příznačný, kde to pan prezident řekl? Pan Matulík popisuje spor prof. Halíka s prezidentem Klausem jako „primárně střet dvou ješitných mužů“. To není pravda, primární ve sporu je vždycky jen to, kdo z účastníků má pravdu (v tomto případě nepochybně Halík). I superješitné individuum může mít pravdu.

LN věnují velkou a zaslouženou pozornost hnutí Okupujte Wall Street. Zejména z rozhovoru s jednou z dominantních osob, která se jmenuje (tj. sama sebe jmenuje) Ms. Nikita (jméno mne velmi zmátlo, během rozhovoru vyplynulo, že nejde o nějakého ctitele N. S. Chruščova, ale o dámu, teprve na Wikipedii jsem si našel, že Ms. je označení ženy, aniž by se politicky nekorektně uvádělo, je-i vdaná nebo ne), tedy z rozhovoru s ní vyplynulo, že ve společenství vládne „horizontální demokracie“ (všichni jsou si docela rovni, nikdo není leader), že nepoužívají ampliony, nýbrž slova toho, kdo zrovna mluví, si tlumočí navzájem mezi sebou (nedoslýchaví a vzdálení se musí spolehnout ne doslýchavé a blízké, s tím by se snad taky ještě mohlo něco dělat). Jejich cílem je „participační demokracie, ve které se co největší počet jedinců a kolektivních subjektů podílí na co největším počtu rozhodnutí“. Z těchto (a mnoha dalších) důvodů jsem si titulek „Politickou partaj od nás nečekejte. Jsme hnutí“ původně vyložil špatně (Jsme jací? Hnutí!) Připadalo by mi to docela přesné. Naštěstí se od těch lidí nedá čekat víc než trochu bordelu ve veřejné sféře. To nic nemění na skutečnosti, že jejich „hnutí“ je pobuřující, blbé a směšné.

Středa 2. listopadu: ve sněmovně bují poslanecká obstrukce. Není to poprvé, kdysi, za Fischerovy vlády, tuto zbraň využila zase ODS. Zdá se, že to nebude ani naposled, pro českou politickou scénu je čím dál tím příznačnější neschopnost dohodnout se na základních věcech (např. že když koalice v PS přehlasuje většinu, není to ukrutná křivda, ale běžná věc). K tématu se vrátím.

ČSSD hodlá proti vládě bojovat i peticí, vyzývající Nečase k demisi a žádající zrušení důchodové reformy. Pokud se sejde dost podpisů (co je to dost?), vyvolá ČSSD opět hlasování o důvěře. Vláda pak samozřejmě v PS důvěru dostane. Jaký to má smysl? ČSSD se pokouší přenést politiku mimo parlament. Zatím se nerozhodla pro jedinou formu, která by formálně mohla mít naději na úspěch, totiž státní převrat. Inspirativní by pro ni, a vlastně pro obě strany konfliktu mohl být způsob, jakým pracoval za Rakouska-Uherska Český zemský sněm (podotýkám, že to byl sněm pro Čechy v užším slova smyslu, Morava a Slezsko měly vlastní sněmy): poté, co se odvolilo a sečetly se hlasy, strana, která zvítězila (buď šlechtičtí federalisté podporovaní Čechy, nebo centralisté podporovaní Němci), se ujala moci, kdežto poražená odešla a oddávala se po celé volební období pasivní rezistenci. Kdyby se to ujalo i dnes, mělo by to aspoň tu výhodu, že bychom ušetřili.

Řecký ministerský předseda chce uspořádat referendum o tom, zda Řecko přijme evropskou pomoc (masivní půjčku a odpuštění části dluhů, to vše za podmínky, že země přijme (další) přísná úsporná opatření. Problém je v tom, že podle průzkumů je 60% Řeků proti. Je těžko pochopitelné, proč si EU nezjistila předem, zda Řecko o její pomoc stojí. Vyjednávání o ní bylo obtížné a na dlouhé lokte, vlastně kvůli tomu mj. padla na Slovensku vláda. Nejsem ekonom, jako laik bych řekl, že řecký státní bankrot a opuštění eurozóny je snad taky možné řešení. Nebyl problém Řecka v tom, že se uvázalo do projektu, na který nemá? To se jistě stává, ale měly by se z toho vyvodit nějaké důsledky. O podobě otázky do referenda panuje nejistota, ve Financial Times se objevila spekulace, že se bude hlasovat jen o setrvání v EU a v eurozóně (obojí má v Řecku většinovou podporu), řecká vláda to však dementovala. S eurem bude zjevně problém: když se někde vytvoří společná měna, vznikne následně potřeba vytvořit k ní také společný stát (logický postup je, řekl bych, opačný, napřed stát, následně společná měna). To se zjevně nepovedlo, integrace EU jde velmi pomalu. Moc by mne zajímalo, je-li možné zbavit se problémových zemí (nejprve jedné, ale dá se to pak zastavit?), aniž by se postupně zhroutil celý projekt společné měny.

Čtvrtek 3. listopadu: Po desetihodinové rozpravě opozice koalici povolila hlasování o rozpočtu, který byl pochopitelně schválen. Vzhledem k tomu, že i ministr financí počítá s nutností pořádně ho předělat podle toho, jak se ještě vyvine finanční krize, je schválení rozpočtu pro koalici možná horší než jeho zablokování (koalice by měla alibi). Koalici se podařilo po dlouhých obstrukčních tahanicích zlikvidovat čtyři mimořádné schůze PS, navržené opozicí. Noční jednání má dnes trvat jen do jedné hodiny, to je projev slabosti z obou stran konfliktu. Předseda ČSSD Sobotka loni (tenkrát obstruovala ODS) prohlásil (cituji dle MfD), že obstrukce jsou „výraz naprosté bezradnosti a programové vyprázdněnosti, čistou destrukcí“. Na tom je hodně pravdy, jen není jasné, proč k nim tedy nyní zavelel. Z toho, co loni řekl, taky plyne, že se sice mohou konat, ale ze zásadních důvodů by neměly uspět.

Prezident Klaus prohlásil obstrukce za smutnou a nedůstojnou věc a připomněl to, co řekl v projevu 28. října, totiž že české společnosti chybí schopnost vzájemně naslouchat racionálním argumentům druhé strany. Bohužel chybí taky schopnost stát v obtížné situaci na svém, což se možná v dalším průběhu obstrukcí ukáže. Bylo by totiž ještě smutnější, kdyby se ukázalo, že obstrukce fungují – totiž byl by to další nepřehlédnutelný symbol slabosti a rozloženosti vládní koalice.

Ministr zahraničí po svém způsobu před časem v nějakém rozhovoru prohlásil, že italský premiér Berlusconi prošoustal šanci na reformy. Itálie si to nenechala líbit: italský velvyslanec si vyžádal audienci na ministerstvu zahraničí, aby mu ministrovo chování vysvětlili. Obávám se, že vysvětlovat není co, je třeba se omluvit, což se patrně stalo. Je smutné (jak by řekl pan prezident), když se ministr zahraničí chová jako nevychovaný puberťák.

Prezident Klaus držel projev k velitelům Armády České republiky (člověk má občas dojem, že se naše armáda skládá ze samých velitelů). Prohlásil, že by vojáci měli sami obhajovat existenci armády jako základního atributu státu, že armáda, jejímž jediným posláním je účast v mezinárodních misích, je nedostatečná a že její hlavní rolí by mělo být bránit celistvost státu a obhajovat jeho existenci před globalizačními a unifikačními tendencemi. Na tom je jako obvykle něco pravdy: armáda by měla mít aspoň elementární schopnost bránit zem v případě vnějšího i vnitřního ohrožení. Stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek Klausovi vytknul, že na armádě chce, aby prosazovala nějaká politické ideje a měla politickou orientaci: Klaus vojáky totiž vyzval, aby v obraně před unifikačními a globalizačními tendencemi podpořili „některé z nás“, to se dá s trochou zlé vůle (dost malou) vyložit jako skrytá výzva k armádnímu angažmá v politickém zápase (zlomyslní lidé takovému politickému angažmá armády říkají vojenský puč). Je ovšem pravda, že v politicky labilním uspořádání má armáda minimální šanci dělat záruku politické stability (tuhle úlohu hrála např. v Turecku, ale jen do té doby, než politickou scénu tam ovládli islamisté).

ODS na Praze 11 slíbila, že na pozemku v ulici Mírového hnutí postaví sportoviště s bazénem. Jak je možné, že v Praze jsou ještě ulice s tak blbými jmény?

Pátek 4. listopadu: Hlavní zprávy dne se týkají dvou témat: pokračování opoziční obstrukce ve Sněmovně a politického vývoje v Řecku. Řecká vláda, resp. ministerský předseda Papandreu, ustoupili od plánu uspořádat referendum ohledně pomoci EU (je vázána mj. na drsná úsporná opatření, která má Řecko přijmout). Veřejnost prý pomoc (a úspory) odmítá (jen 40% pro), v Eurozóně by ovšem ráda setrvala (60% pro). To vypadá na první pohled jako slovo do pranice: žádné spořeni od nás nečekejte, ale nemyslete si, že se nás jen tak zbavíte. Ministerský předseda si asi chtěl hrozbou referenda zajistit podporu opozice, která není proti evropské pomoci, ale vládu se podpořit zdráhá, protože na jejím případném pádu vydělá (pak by situace byla podobná, jako před hlasováním o důvěře vládě na Slovensku, jen pravá a levá strana jsou přehozeny). Zjistilo se ale, že premiér nemá, pokud jde o tento riskantní plán, dost podpory ani ve vlastní straně, a navíc vyvolal rozhořčení v Bruselu. Celkový dojem z celé operace je ovšem velmi smíšený, vypadá to, že když se vám EU rozhodne pomoci, nemáte šanci to odmítnout.

Obstrukce v Poslanecké sněmovně pokračuje. ČSSD se hodlá obrátit na Ústavní soud ve věci porušování jednacího řádu PS vládní koalicí (víc o tom naše dnešní glosa). Ve Sněmovně se jednalo do noci, jakýsi signál změkčilosti poslanců je v tom, že nalezli konsensus ohledně přerušení schůze po 11 hodině večerní. V sobotu se ale bude začínat v devět hodin. Debata nepostrádala kouzelné momenty: např. poslanec Schlégr (je mi ho skoro líto, hokej mu šel o hodně líp) prohlásil v debatě, když šlo o to, zda mají peníze z loterií jít na podporu sportu, mj.: "Pokud odsouhlasíme, že peníze z loterií nepatří do rukou sportovců, dostaneme český sport na samé dno… Já jsem se sportem zažil krásné věci. Pocit, kdy stojíte na zaplněném Staroměstském náměstí a nikde nekončící dav skanduje: 'Češi, Češi'. To se nedá zapomenout. Věřím, že i vy jste tehdy křičeli. Vzpomeňte si na to, prosím, až budete o budoucnosti českého sportu hlasovat." Na tento poetický výstup reagoval promptně ministr financí Kalousek. Prohlásil, že tam taky byl a taky křičel. A navíc: "… dobře vím, Jiří, o čem jste hovořil, protože mám také takové krásné vzpomínky, ne tedy ze sportu, tak vysoko já to ve sportu nikdy nedotáhl, ale z politiky, kdy jsem stál v té Letenské ulici a ten nekončící dav křičel: 'Pověsit, pověsit, pověsit!'… Věřím, že vy jste tenkrát nekřičeli, ale podezírám vás, že některým z vás se to líbilo." To je skoro dokonalé. Jinak je roztomilé, jak si sociální demokraté a komunisté notují. Radikální komunistka Semelová např. v debatě prohlásila, že jediným skutečným cílem koalice je "zisk pro banky, soukromé firmy a agentury, stále víc peněz pro bohaté a utahování opasků pro ty s nejnižšími příjmy". Místopředseda Sněmovny Zaorálek zase hulákal: . "Reformy, které děláte vy, to je spíš revoluce. Takové bolševické způsoby vládnutí… Vy na ty lidi kašlete! Že lidi nebudou mít co do huby a půjdou pod mosty, to je vám úplně jedno, vy měkoty! Tady si hrajete na to, že je uražena vaše důstojnost? A co důstojnost těch lidí venku? Já vaše chování pokládám za nehorázné!! Já mluvím za ty, kteří zítra nebudou mít co do huby!... "Jako se nechcete bavit se mnou, tak se nechcete bavit s nimi, aroganti jedni!" (Cituji dle Idnes.cz). Je vidět, že paní Semelová je proti Zaorálokovi ještě kultivovaná dáma. Jeho vyjadřování snese srovnání se způsobem, kterým se debatuje v internetových diskusích. Právník Marek Antoš prohlásil pro MfD: „Je třeba říci, že přístup je extrémní z obou stran“. Jistě, nelze ale odhlédnout od toho ,kdo tentokrát začal: když už se obstrukce takhle rozjela (a iniciovala ji ČSSD), pak pokud by snad vládní koalice ustoupila, bude to precedens, požehná nepřímo tento způsob parlamentní demokracie obecně jako účinný a „pragmatický“. Důsledky pak budou pro další práci Poslanecké sněmovny katastrofální.

MfD opět s velkými sympatiemi píše o „hnutí“ Occupy Wall Street. Mezi účastníky v New Yorku se vmísili houmlesáci a způsobili rozkol. Část účastníků s nimi prý hodlá splynout,část se tomu zatím ještě brání. Všichni dohromady (nevím, zda včetně houmesáků nebo bez nich) se vydávají za „hlas obyčejných lidí“. USA prý ovládá „jedno procento boháčů“: „Jsme hnutí odporu bez vůdce, v němž jsou zastoupeni lidé různých barev, pohlaví i politické příslušnosti. Jediné, p nás spojuje, je to, že patříme k 99 procentům těch, co už nehodlají snášet chamtivost a korupci jediného procenta.“ Podobně byli od podzimu roku 1917 až do poloviny osmdesátých let minulého století hlasem 99 procent i ruští bolševici a jejich slouhové na území, které komunistické Rusko zejména v důsledku druhé světové války schramstlo. Bolševici to ovšem měli o hodně lépe zorganizované, zde jde o jakýsi „bezbombní (aspoň částečně) anarchismus“, takže je to nejen hnusné, ale taky směšné. Pozoruhodné je i to, jak se zahraničně politické zpravodajství MfD začíná podobat zpravodajství Práva, a to ne snad toho dnešního, nýbrž toho Rudého, předlistopadového.

Nezařazený, leč s ČSSD sympatizující poslanec Huml (do PS ho protlačili nezodpovědní zastánci akce „Vyměňte politiky“, když zvedli preference Věcem Veřejným, zde se změna opravdu vydařila) se hodlá obrátit na Ústavní soud s tím, že je mu upíráno právo na spánek, a je tím způsobem (zjevně vládní koalicí) mučen. To je porušení mezinárodních dohod. Na panu poslanci se zjevně už podepsal nedostatek spánku. Obstrukci rozjela v tomto případě opozice.

Sobota 5. listopadu: internetová hračkářství prý připravila k Vánocům pro své zákazníky, respektive pro jejich děti, plyšové figurky přejetých zvířátek, kterým vyhřezly (taky plyšové) vnitřnosti. Děti mohou vnitřnosti zasunout zpátky do bříška a zapnout zipem. Podle výrobce jsou hračky nevhodné pro děti do tří let, protože „obsahují malé části“. Řekl bych, že jsou nevhodné pro děti vůbec, protože jsou hnusné podobně jako zakončení jakéhosi palestinského animovaného seriálu pro děti, v němž je palestinská verze Mikimauze nakonec zavražděna „izraelským teroristou“.

Poslanecká sněmovna pokračuje v jednání poznamenaném obstrukcí opozice. Dohodli se na „noční přestávce“ od půlnoci do neděle do 9 hodin ráno. Zde ovšem konsensus končí. V sobotu hlídali okolí parlamentu policisté s tím, že do 100 metrů před PS je zakázáno demonstrovat. Poslanci ČSSD se proti tomu ohradili, necítí se být ohroženi. Zdá se, že omezení, které si Sněmovna (tj. vládní většina) odhlasovala (k celému reformnímu balíku může každý poslanec kromě mluvčích jednotlivých klubů vystoupit jen dvakrát, pokaždé dvacet minut), povedou k tomu, že opozice brzy vyčerpá svůj obstrukční potenciál a bude se hlasovat. Ta situace nemusí být opozici zase až tak nepříjemná, protože se nepochybně obrátí k Ústavnímu soudu, který bude muset zvážit, nakolik byla omezena ústavní práva opozičních poslanců (tématu se týká naše dnešní glosa). To rozhodování mu vůbec nezávidím. Předseda ČSSD Sobotka říká v rozhovoru pro Právo: „Vláda by měla dbát práv poslanců a neomezovat právo menšiny na půdě parlamentu projednávat, kritizovat vládní návrhy, případně podávat pozměňovací návrhy. Jestliže vláda porušením jednacího řádu zamezí tomu, aby naši poslanci mohli diskutovat ke všem bodům, které jsou na programu schůze Sněmovny, a zabrání jim v tom tím, že bude prosazovat, aby mohli vystoupit pouze dvakrát v rozsahu deseti minut, pak to je důvod pro ústavní stížnost.“ Opozici ovšem nejde o právo diskutovat ke všem bodům, ale o ochromení PS. Je jen otázka, zda se požehnáním postupu vládní koalice nevytvoří prostor pro omezování menšiny v PS i v jiných případech, než je obstrukce. Opozice není bez šancí a ÚS se může chtě nechtě zapojit do obstrukčního kolotoče (nemohu vyloučit, že mu nic jiného nezbude). Obecně vzato, připomíná mi to trochu „znefunkčnění“ Federálního shromáždění, k němuž došlo záhy po převratu vzhledem k tomu, že čeští a slovenští zástupci ztráceli čím dál tím víc schopnost se shodnout na základních věcech, podmiňujících fungování státu. Tenkrát bylo řešení jednoduché a brzy se prosadilo: rozdělení státu. Českou republiku bohužel mezi koalici a opozici rozdělit nelze.

Spor mezi církvemi a politickou opozicí ohledně restitucí má konečně erudovaného rozhodčího. Přihlásil se sám v Právu a jmenuje se Václav Bělohradský. „Píše tam mj.: „Církev „nesmí“ (je to přikázání!) být ekonomickým hráčem a využívat svůj majetek „tržně“ či delegovat nějaké agentuře takovou roli.“ Vida, Mojžíš už má v Právu svého pokračovatele, který doplňuje přikázání! Mělo by být ještě specifikováno, o kterou církev jde, je jich už drahnou řadu let víc. Dále přikazovač píše: „Chceme-li, aby církve dále působily jako církve, učily nás lásce k bližnímu a obětavosti, nemohou žít z restituovaných lesů, půdy či budov. Kdyby maximalizovaly zisk z nich, popřely by samy sebe.“ O tom, co je podstatou „církví“ (tady už je plurál), rozhoduje pan Bělohradský. A hned taky lajnuje prostor, kde si „církve“ smějí získávat peníze na živobytí: „Z čeho mají tedy církve žít? Z příspěvků věřících, z daňových asignací a z podpory demokratického státu.“ Aby církve byly odkázány na podporu ateistického (nikoli sekulárního) státu, je nemožné, před listopadem 1989 se tohle řešení velmi neosvědčilo.

V britském listě The Economist vyšel článek, který označuje českou politiku za „zahnívající partajkracii neboli vládu politických stran“. Útočí zejména na ODS a ČSSD, což naznačuje, odkud vítr fouká. Považuji ho za natolik idiotský, že se k němu ještě pokusím vrátit. Všechny jiné varianty než vláda politických stran (vláda pomazaných intelektuálů, vláda „rozhořčených“, vláda ekonomických bossů a bezpečnostních agentur, kterým prý jde o přímou demokracii) jsou daleko horší.

Ministr zdravotnictví oznámil, že zatím nejsou peníze na letošní slíbený růst mezd lékařů a zdravotnického personálu. Proto na počátku roku dostanou přidáno pouze 6,25%. Zda během roku budou moci dostat i zbytek, se ukáže. Moc mne zajímá, na jak razantní protiopatření se rathovská lékařská lobby v situaci prohlubující se finanční krize zmůže. Zdán se, že do další akce typu „Náš exodus, váš exitus“ (slušně řečeno „Děkujeme, odcházíme“) se jim moc nechce. Docela je chápu. Se zlomyslným potěšením, ovšem. Žádný strom v hájemství drzosti neroste do nebe.

Pondělí 7. listopadu: dnešní den je pro nás významným hned ze dvou důvodů: za prvé, je to výročí Velké říjnové revoluce, kterou však u nás už moc lidí veřejně neoslavuje (výjimky potvrzují pravidlo). A za druhé, opoziční obstrukce se v noci na dnešek vyčerpala, vzhledem k tomu, že koaliční většina nastavila „obstrukci nepřátelská“ pravidla jednání. V Právu píší, že vztahy mezi poslanci se během obstrukce výrazně zhoršily, inu, tak to bývá v situaci vyostřujícího se třídního boje (zažíváme cosi jako sametový stalinismus). Koalice by ráda sáhla po úpravě jednacího řádu, po německém či rakouském vzoru (stanoví se pevný čas, který bude věnován rozpravě, a ten se rozdělí stranám podle jejich síly. Jak s ním naloží, to je jejich věc). Opatření by bylo velmi účinné a v SRN i v Rakousku jistě vědí, proč ho zavedli. Na druhé straně, Ústava ČR usilovala nastavit jakousi vyrovnanost mezi stranickým kolektivismem (který nepochybně musí mít přednost, jinak by parlament a politika vůbec ztratily smysl) a právem poslance na vlastní názor a jeho prezentaci. I tomuto tématu je věnována naše dnešní glosa.

Dvě pětiny českých rodin se společně nescházejí ani u večeře, zní titulek v Právu. Tedy přesně řečeno nejsou se schopny sejít ani jednou týdně. Je to jeden ze symptomů dezintegrace rodiny, a tedy i společnosti. Rány, které rodina v minulosti dostávala, byly dílem technické, dílem „ideové“: úpadek náboženského života - v neděli dopoledne se chodilo společně do kostela nebo „shromáždění“ (jak se říkalo v církvi, k níž jsem tehdy přináležel) - ten postihl hlavně střední třídu. Dále: zavedení plné zaměstnanosti žen, pak technické vynálezy, pustošivý vliv měla zejména televize (zpočátku, když byla ještě vzácností, proměnil se jeden pokoj v bytě či rodinném domku na biograf), později počítače. Typická rodina vypadá dnes tak, že prarodiče dnešních malých dětí žijí zpravidla v druhých manželstvích (má to výhodu: dvojnásobný počet dědečků a babiček, který se materializuje zejména o vánocích). Obávám se, že stinná stránka je horší, takhle zorganizovaná společnost se snadno mění v něco jako psí nebo vlčí smečka. Postupem času se tak může vytvořit takové uspořádání společnosti, v němž bude velmi nesnadné žít na lidský způsob.

Obstrukce tedy, aspoň na čas, skončily, a Věci veřejné jsou opět na koni. Předseda a arbitr přes ctnost John útočí na Vondru a Kocourka (zmocnit se ministerstva obrany by bylo pro VV tak příjemné a užitečné, že je tomu za všech okolností nutné zabránit). Místopředsedkyně vlády Karolina Peake se chystá na kompetenční přetahování s ministrem Pospíšilem o resort spravedlnosti, půjde to po krůčkách: teď je na řadě kompetence jmenovat někoho, kdo bude dočasně zastupovat odvolaného vrchního státního zástupce Rampulu. Pokud jde o věci Veřejné zcela všeobecně, je třeba mít na paměti, že strana vznikla způsobem, jakým se rodí „vetřelci“ v americkém kosmickém thrilleru: do celkem mírumilovné komunální strany vloží svůj zárodek něco, co doposud existovalo spíše jako bezpečnostní agentura, vyvine se zdatný mladistvý dinosaurus (možná by se mělo říkat přesněji tyranosaurus), původní idylickou bytost roztrhá na cucky a jako její právní nástupce se pustí s velkým apetitem do celého politického systému. Političtí farmáři (další adepti pro uložení tyranosauřího zárodku, s oplodniteli družně vysedávají v lokálech vyšších cenových tříd. Problém je, že preference tyranosauřího spolku klesají, ale volby se dají obejít, když necháme stranou ty nejhorší možnosti, např. „předvolební koalicí“ tyranosaura s nějakou zavedenou stranou. K tyranosaurům, kteří se snaží situaci zamlžit tím, že označkují všechny ostatní za dinosaury, je třeba mít apriorní nedůvěru, to, že se v době obstrukce chovali jakž takž solidárně, by nemělo nikoho mýlit, nic jiného jim nezbývalo, nemohou si přát pád koalice a předčasné volby, ještě musí na nejrůznější místa naklást co nejvíc zárodků.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu ještě na okraj skončené opoziční obstrukce: „Zkrátka a dobře, ČSSD této vládě nedopřála ve Sněmovně klid k práci. Je jedno, že to udělala v souladu se zákonem. Koalice ukázala, že jí na zákonech nesejde, když potřebuje protlačit svou. Nad zákonem je podle ní vůle většiny, která ví, že to, co dělá, je jedině správné. Své dílo si rozvracet nedá. Chápu stav mysli mnoha mladších lidí, kteří nezažili minulý režim. Koaliční vidění světa jim může přijít jednodušší a akčnější. Proč se zdržovat s nějakými opozičníky, když pravdu máme my – a máme většinu. Divím se příznivcům koalice, kteří si minulé doby pamatují, protože je zažili na vlastní kůži, a hrozí se jejich návratu. Vždyť rusky je více boľše a drsná vláda většiny má název bolševismus.“ Tak za prvé, opozice nedělala nic v souladu se zákonem (co by zákon definoval), nýbrž neporušili nic, co by zákon nařizoval. To je velký rozdíl. Využili mezery v zákonech, v každém zákoně je mezera, každý zákon je nedokonalý, a pokud se najde někdo, kdo chce zákony po bolševismu dílem dodržovat a dílem porušovat, má ve slabé a rozvrácené společnosti vždycky šanci. Za druhé, nad zákonem je vždycky vůle většiny zákonodárců, protože mají možnost ho za stanovených podmínek novelizovat. A konečně mám velké pochybnosti o správnosti historického exkurzu pana Mitrofanova. Bolševismus nebyl drsná vláda většiny, ale drsná vláda menšiny, ta menšina se ustavila někdy v roce 1903 v Sociálně demokratické straně Ruska. Díky válečnému chaosu, solidní podpoře z Německa a schopným „manažerům“ (Trockij) se pak v první světové válce tomuto zpočátku nepříliš silnému teroristickému uskupení podařilo zmocnit se na sedmdesát let Ruského impéria. Rusové i okolní národy za to zaplatily krvavou cenu. Tak tak je to s tím „bol´še“.

V Právu citují z aktuální zprávy Ministerstva vnitra ohledně možného rozšíření etnických nepokojů ze Šluknovska. Napětí na šluknovsku mohou využít extremisté pro šíření nepokojů a protiromských nálad i do dalších částí republiky. Nebude to náhodou tak, že etnické nepokoje se rozšíří do dalších částí republiky, a protiromských nálad pak využijí extremisté? Dále se mluví o „stěhování zadlužených rodin“, čímž přibývá nových ghett v republice. Zdá se, že si z nás dělají srandu, ghetta nevytvářejí zadlužení lidí všeho druhu, ale v drtivé většině Romové, kteří jsou ovšem většinou zadlužení. Základní problém není, že situace „pohotově vyžívají ultrapravicoví radikálové“ (to je jen jeden z vedlejších efektů), ale že ve městech s velkou romskou komunitou je pro ostatní velmi složité a nepříjemné žít. Nestarejte se v první řadě o to, aby extremisté neměli čeho využívat, ale o to, aby se v krizových oblastech vytvářeli prostředí, kde mohou v klidu žít i „bílí“ (na tom „i“ je důraz). Pak přirozeně nebudou mít ani extremisté čeho využívat. Jo a mimochodem, opisy jako „zadlužení“ nebo „sociálně vyloučení“ považuji za mimořádně srandovní výron politické korektnosti. Nejsou ale úplně politicky korektní: mělo by se například říkat „přátelé hebkého mechu“ nebo „milovníci Verdiho oper“. Na to si už opravdu nebude moci nikdo stěžovat.

Martin Komárek píše v MfD o tom, že obstrukce není nic hezkého, ale koalice neměla zkracovat sněmovní debatu ani kvůli reformě. K tomu mne napadá citát z Havlíčka: blaze tomu, kdo dovede z jedné huby teple i studeně dejchati. Dále: opozice prý může ke svému boji použít všech prostředků, které jí povoluje jednací řád. Jenže opozice použila toho, co jednací řád nezakazuje (protože o tom nemluví). Ve Sněmovně je např. možné mluvit dvanáct hodin v jednom tahu od věci.

Úterý 8. listopadu: Ministerstvo vnitra se obrátilo na Ministerstvo kultury s tím, že do majetkového vyrovnání s církvemi má být zahrnut i majetek, o nějž se církve soudily s „předkomunistickým“ státem v letech 1945-8 a soudní řízení nebylo do komunistického puče uzavřeno. Ministerstvo kultury souhlasí, ovšem s tím, že vracet se může majetek zabavený mezi únorem 1948 a 1. lednem 1990. Jde mj. o majetek Řádu německých rytířů, a proto se dnes věcí zabývá v otvíráku Právo. Církve je třeba brát u huby, a tohle je vynikající příležitost, na níž se shodne celý národ: „německý rytíř“ je pro českého vlastence něco jako čert: obsahuje všechny tři atributy ďábelskosti: německost, rytířství (aristokratičnost) a katolictví (nejodpudivější forma křesťanství). Když člověk čte jednu výhradu postkomunistů k církevním restitucím za druhou, těžko se brání pocitu, že se arcibiskup Duka u Klause a spol. namáhal zbytečně.

Pan Lukáš Jelínek píše v Právu, že obstrukce „zpestřuje jindy nudný chod parlamentu“, a že „parlament neoslabí, ale posílí“. Řekl bych, že veřejnost má pro takové věci, jako jsou obstrukce v politice, jen velmi malé pochopení (chápou to jako něco podobného poslední prezidentské volbě, ta nakonec byla taky faktickou obstrukcí, i když to volitelé tak nezamýšleli). Na frak ovšem nedostanou organizátoři a účastníci obstrukce, ale „poslanci“, tj. důvěryhodnost Poslanecké sněmovny jako celku (česká veřejnost miluje kolektivní vinu).

Mezi nejzákladnější práva v parlamentní demokracii patří právo opozice účastnit se parlamentních procedur i právo blokovat a oddalovat rozhodnutí většiny“, uvedla prý letos v březnu ústavní soudkyně Eliška Wagnerová v rozhodnutí, jímž ÚS zrušil reformní zákony z podzimu minulého roku. O tom si dovoluji pochybovat, pokud jde o blokování a oddalování rozhodnutí. Opozice má možnost to dělat, už proto, že to striktně zakázat dost dobře ani nejde, ale měla by to nějak věrohodně ospravedlnit, protože je to postup jak se říká „nestandardní“. (Není to nějaká povinnost ze zákona, ale takové, z níž postup opozice může načerpat věrohodnost). To se tentokrát nestalo.

„Zatímco on (jakýsi americký bohatec, bd) si stále užívá daňových úlev, desítky tisíc škol (v USA, bd) doslova chátrají a tisíce učitelů přicházejí o práci. Prostě pro ně nejsou peníze. V té chvíli má pocit, že by lidé na špici, kterým Amerika umožnila vzestup třeba i díky vzdělání, měli část vrátit a umožnit tak šanci na růst další generaci.“ To je pozoruhodné: za bolševika jsem musel dost často poslouchat podobně drzé řeči o tom, že jsem vystudoval za dělnické peníze (a že bych to měl vynahradit tím, že budu poslouchat dělnickou třídu a její předvoj, KSČ). Tenkrát jsem to bral tak, že je taková doba, člověk to musí překousnout a přejít mlčením. Dnes už taková doba není, a tak ne tuhle úvahu pana Freislera odpovídám po schwarzenbergovsku: hovno.

Středa 9. listopadu: Ministr Kocourek odstoupil. Jeho političtí kolegové (a konkurenti) teď nahlas přemýšlejí o tom, jak ho dostat do basy. Jistě, jeho demise byla nevyhnutelná. Podal ji ovšem poměrně rychle (na tom má podíl asi i premiér Nečas) a důvody, které teď uvedl (snaha zachránit rodinné peníze před exmanželkou, s níž se tehdy rozváděl), jsou té povahy, že by si je nikdo sám na sebe nevymýšlel – jako alibi jsou zároveň dost kompromitující, i když ne v kriminálním slova smyslu. Zvláštní je taky jakási bezbrannost, která z dnes již bývalého ministra čišela na jeho poslední tiskové konferenci. I proto se mi zdá, že na útocích, jimž je dnes, už po demisi, vystaven, je něco hyenismu. Ten případ je divný, a vnějškově se dost liší např. od případu Stanislava Grosse.

Podnikatel Andrej Babiš se rozhodl vstoupit na prkna, jež znamenají politický svět, a zakládá hnutí jménem ANO2011 (ANO znamená „akce nespokojených občanů“). Hnutí vytvoří důvěryhodné a nezávislé osobnosti (zatím se přihlásili Michal Viewegh, Jiřina Šiklová a František Janouch), pan Babiš jim (a případně i dalším) bude pouze dělat manažera. Iniciativy pana Babiše se týká naše dnešní glosa a ještě se k ní vrátíme.

Prof. Vladimíra Dvořáková poskytla zajímavý rozhovor dnešní MfD. Čelně se v něm vyrovnala mj. i se svým někdejším členstvím v KSČ. Způsob vyrovnání je tak pozoruhodný, že si zaslouží nejvyššího ocenění, jaké jsou Události schopny osobnostem našeho veřejného života poskytnout. Takže se i k tomuto tématu záhy vrátíme.

Daniel Kaiser v LN oceňuje na Kocourkově případu jeho mlčení (což je „míň než upřímná zpověď“, ale víc než ztrapňování se nějakým strýcem Vikem). Z tohoto hlediska je třeba jen dodat, že pan exministr bohužel nemlčel dost.

Čtvrtek 10. listopadu: lékařské odbory žádají, aby ministerstvo zdravotnictví navýšilo platy nemocničních lékařů od ledna o 10%. Na tom, že pro příští rok budou lékařské platy zvýšeny o 10%, se letos na jaře dohodli odboráři s ministrem Hegerem. Ministr chce zvýšit lékařské platy k počátku roku o 6,25%, o zbytek pak v průběhu roku. Odbory žádají navýšení o 10% hned od počátku roku. Moc mne zajímá, jak zareaguje veřejnost na případné protesty lékařských odborů. Řekl bych, že v situaci prohlubující se finanční krize se míra jejího altruismu postupně umenšuje, a to na jaře taky nebyla nějak zvlášť velká. Ředitel PR agentury, která pro lékaře pracuje, zřejmě o omezenějších možnostech protestu něco ví. Řekl totiž pro LN: „Současná kampaň bude mít komornější charakter, rozhodně se to nedá srovnávat v případě nákladů s akcí Děkujeme, odcházíme.“

Václav Klaus jednal ve středu se členy bankovní rady České národní banky. Po jednání řekl Právu mj.: „Západní civilizace udělala tu osudovou chybu, že její model nekladl na první místo ekonomickou výkonnost, ale autonomně se vyvíjející nároky jednotlivců, různých zájmových skupin, ale i celých států.“ S tou ekonomickou výkonností na prvním místě „modelu“ západní civilizace si nejsem až tak jistý, ale to o těch „autonomně se vyvíjejících nárocích jednotlivců, zájmových skupin a států“ docela sedí. Na Západě se např. postupně prosadilo přesvědčení, že určitou úroveň sociálních služeb musí stát občanům poskytnout bez ohledu na to, má-li na ni peníze, nebo ne. To je podstata „sociálního státu“ a „sociálních práv“. V praxi se to, jak se teď zdá, příliš neosvědčilo.

Pátek 11. listopadu: Vládní koalici po opoziční obstrukci, kterou zvládla s jistými potížemi, už otrnulo. ODS a část Věcí veřejných podpořily spolu s ČSSD návrh, aby o tom, kam půjde třetina daně z hazardu rozhodovaly samy loterijní společnosti. Zuřivě protestuje TOP09 (peníze měly připadnout obcím). Osobně tomuhle rozhodnutí nerozumím, k čemu je dobrá taková daňová asignace, ale podstatné sdělení, které konflikt přináší, je prosté a srozumitelné: už jsou zase v sobě. A potvrzují, že nic jiného neumějí. Hybnou silou těchto permanentních konfliktů je jednak nesmyslné rozdělení politické scény napravo od ČSSD na stoupence pravdy a lásky a neviditelné ruky trhu (obojí je jakási parodie rozumného politického programu) a destrukce české politiky pod heslem „vyměňte politiky“, která při posledníéch volbách vynesla do popředí Věci veřejné a v těch následujících možná vynese pana Babiše. Vypadá to, že nás do budoucna nic dobrého nečeká. A je otázka, zda si vůbec něco lepšího zasloužíme. V roce 1989 dostala česká společnost v podstatě nezaslouženou šanci, a jak se dalo čekat, dokonale ji prošustrovala. Pane Bože, slituj se nad námi.

Sobota 12. listopadu: V rozhovoru pro Právo řekl premiér Nečas mimo jiné, že nemá obavy z rozhodnutí Ústavního soudu ohledně toho, jak Poslanecká sněmovna nakonec schválila balík reformních zákonů: „Bude-li rozhodovat Ústavní soud uvážlivě a moudře, tak mu musí být jasné, že to byla ochrana Sněmovny před pokusem o její absolutní paralýzu.“ To je dost nemístný optimismus: Ústavní soud je opět (tentokrát sociálními demokraty) tlačen do toho, aby učinil politické rozhodnutí. Dost bych se divil, kdyby se mu podařilo se z toho vykroutit. Rozhodnutí spojit několik bodů jednání do jednoho a radikálně omezit rozpravu by se mohlo stát precedentem, a to, že k němu byla vládní koalice vlastně přinucena dost brutální obstrukcí, je sice fakt, ale nedovedu si představit, jak by ho mohl ÚS zohlednit.

MfD s jistou zlomyslností zveřejnila přehled toho, jak vypadají platy nemocničních lékařů po zvýšení, které si pro tento rok pod hrozbou hromadných výpovědí vymohli. Průměrný plat lékaře ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze je skoro 60 tisíc, v nemocnici na Homolce 78 a půl tisíce (z článku není zjevné, jsou-li do výpočtu průměrné lékařské mzdy zahrnuty i odměny, příplatky a náhrady). Vzhledem k tomu, že průměrný plat v ČR dělá něco málo přes 23 tisíc Kč, setkaly by se asi razantní akce lékařských odborů tentokrát už s dosti nevlídnou reakcí veřejnosti.

Ukázalo se, že někteří z těch, o nichž podnikatel Babiš uváděl, že podporují jeho iniciativu ANO 2011 (řeč ovšem byla jen o jejich podpoře, ne o jejich účasti v ní), o tom vůbec nevěděli. Tak se Hana Marvanová a posléze i Jiřina Šiklová nechaly z jeho stránek vymazat. To musí být pro pana Babiše poněkud nepříjemné, obě dámy se v minulosti podílely na disidentských aktivitách v „ČSSR“, což se o ostatních známých podporovatelích říci nedá.

Ministr Kalousek poskytl rozhovor Lidovým novinám. Vyjádřil se v něm mj. i k finanční krizi z roku 2009 a k té dnešní: „…tehdy bylo úplně jasné, že rok 2009 bude přechodná záležitost s krátkodobými problémy. A taky velmi brzy zasvítilo světlo v tunelu. Teď je to ale kvalitativně jiná krize. Tenkrát to byla krize hypoteční, tedy neschopnost domácností splácet své závazky. A všude byly věřitelem poslední instance národní vlády. Dnes je to o stupeň výš, krize plyne z neschopnosti států splácet své závazky. Tam už se věřitel poslední instance hledá mnohem hůř a je na místě otázka, zda nekončí zhruba čtyřicetiletá éra, kdy vlády přifukovaly životní úroveň na dluh. Teď budeme muset pohlédnout pravdě do očí, jaká je oprávněná životní úroveň.“ Protikorupční iniciativy Andreje Babiše se nebojí, má strach z extremistů (zřejmě takových, jako je Dělnická strana sociální spravedlnosti apod.) Připadá mi to hodně bezstarostné. Extremisté zprava i zleva jsou pokusem zopakovat minulost. To se obvykle nedaří, lidé už mají protilátky, epidemie není možná. Proti iniciativě typu té Andreje Babiše české společnosti zatím protilátky chybí. Což se, myslím, brzy ukáže.

Pondělí 14. listopadu: Václav Moravec si pozval do svého nedělního diskusního pořadu Andreje Babiše a udělal mu docela slušné PR. Jednak tím pozváním a jednak tím, že se mu vůbec nepodařilo ho zvládnout. Pan Babiš se představoval jako „rozhořčený“ (to teď frčí; a když je rozhořčený zároveň taky movitý, dokáže se už nějak prosadit). Jeho nepřítelem jsou nejen velké politické strany zleva i zprava, ale i služebná média (tj. pan Moravec). Zejména zajímavé bude sledovat, jak ve střetnutí s ním obstojí hradní populismus, postavený na národní hrdosti a boji proti sudetským Němcům. Pro českou veřejnost jsou sudetští Němci něco jako třetihorní veleještěři nebo pohádková strašidla. Může se ukázat, že za živoucí, velké nebezpečí lidé považují daleko spíš dnešní českou politickou scénu: Klaus jí i formálně vévodí a bojovým pokřikem „za vlast a národ“ a „pryč se sudeťáky“ si asi moc nepomůže. Může se ukázat, že tohle národovectví, ač se to na první pohled nezdá, je čistě intelektuální záležitost (a intelektuálština je i okázalé pohrdání intelektuály, které může zabrat zase jen na intelektuály). „Rozhořčené“ nepálí sudetští Němci, kteří jsou daleko a slabí, pálí je např. Klaus, který je blízko a silný. Babišova vystoupení v ČT a toho, co z něho lze odvodit, se týká naše dnešní glosa. A aby bylo jasno, radost z tohoto vývoje nemám ani trochu. Pan Babiš je daleko větší nebezpečí pro nestabilní českou demokracii, než klauniády a masopustní reje na Hradě a v podhradí. Vyvaroval se totiž té chyby, kterou kdysi udělala iniciativa „Děkujeme, odejděte“, když se nedokázala distancovat nejen od Zemana a Klause, ale taky od Havla a změnila se v havlovskou lobby.

A mimochodem, to, co se v Poslanecké sněmovně dělo kolem loterijního zákona, vypadá jako nechtěná propagace pana Babiše a jeho hnutí. S malou nadsázkou se dá říci, že od praporu daňové regulace hazardu, s nímž bojovně mávala vládní koalice, nakonec utekli všichni kromě rytíře smutné postavy Josefa Novotného. Teď koalice zjevně čeká, že za ni bude v Senátě tahat kaštany z ohně ČSSD: to chci vidět, k paroubkismu bez Paroubka altruistické ohledy k třídnímu nepříteli nepatří.

Na ideové konferenci ČSSD vystoupila hvězda sociálně demokratického braintrustu Václav Bělohradský. Hovořil o tom, že se vyrojili antipolitičtí hrdinové a oligarchové, „staří středoevropští démoni“. Představa, jak se za touto tezí šikují rozzuření (rozuměj rozhořčení) občané, je mimořádně zábavná. Zabere tak nanejvýš na polovzdělané byrokraty z Lidového domu.

V Právu psal dnes Alexandr Mitrofanov o „slovní lávu chrlícím Andreji „Čistém“ Babišovi“, „který zjevně nechápal, že politika je také řemeslo se svými pravidly, kde se hospodsky křičet a bez důkazů obviňovat sice může, ale to není zdaleka všechno, co je třeba k úspěchu.“ Pan Mitrofanov je moc velký optimista, zdá se, že panu Babišovi to křičení (projev „tekutého hněvu“) jako rozjezd bohatě stačilo.

Na 17. listopadu se chystá řada protivládních demonstrací. Největší oči má „Spojenectví práce a solidarity“, k němuž patří mj. hnutí „Ne základnám“. Počítají na Staroměstském náměsí pro jistotu rovnou s deseti tisíci účastníky. Na Václavském náměstí budou zase demonstrovat iniciativa ProAlt a odboráři, tedy totéž ve světle oranžovém. Obojí bude zajímavý test opozice a přidružených sil. Divil bych se, kdyby slavily nějaký triumfální úspěch: čas různých sociálně demokratických lobby už vypršel, teď je na obzoru Babiš, který je na nejlepší cestě, aby převzal ze slabých rukou pánů Sobotky a Haška pochodeň politického mesiáše.

ČSSD chystá zásadní obrat v propagandistické terminologii: podle svého představitele Ratha nebude už mluvit o „obyčejných občanech“ (protože nikdo není obyčejný, to označení je politicky nekorektní). Nýbrž o „normálních občanech“. To je ovšem zcela zásadní věc, za tím se za standartami ČSSD nepochybně shromáždí davy.

Další smrtící ránu panu Babišovi zasadil v MfD Karel Steigwerwald. Označil jeho hnutí či iniciativu za „levicové“. To zabere na ty, co se jako pan Steigewald považují za „pravicové“. Problém je, že většina lidí dnes není ani pravicových, ani levicových. Jsou pouze nasraní. Také pan Babiš není ani levicový, ani pravicový. Může jsi půjčovat výzbroj z obou stran. Není ostatně prvním, kdo se o něco podobného pokouší.

Úterý 15. listopadu: Předseda věcí veřejných Radek John prohlásil o Andreji Babišovi, že mluví jako Hitler. Babiš totiž řerkl, že „Češi jsou jako cyklisti. Nahoře se hrbí a dole šlapou.“ Vůbec nemám chuť se pana Babiše moc zastávat, ale tady mi nic jiného nezbývá, tenhle způsob argumentace je bolševicky přisprostlý. Říkat o něko, že je jako cyklista, nahoře se hrbí a dole šlape, znamená používat běžné úsloví, používá ho kdekdo a používali ho už před Hitlerem, Adolf Hitler na něj nemá patent. Adolf Hitler nepochybně říkal taky Dobrý den (Guten Tag) a nashledanou (Auf Wiedersehen). Kdy to pan John na někoho vytáhne? Pan John chce, jak jinak, na Babišovi omluvu. To je běžný postup českých politických demagogů: jste Hitlerovec a koukejte se za to omluvit.

Johnově standardnímu útoku, národnímu formou a internacionálnímu obsahem (demagogie je všude stejná) ovšem předcházelo Babišovo prohlášení, že Věci veřejné jsou tím nejhorším, co po roce 1989 v české politice vzniklo. Třeba doplnit: prozatím, na obzoru už je mohutná konkurence. O té ovšem pan Babiš už mluvit nebude.

Zdá se, že pokus o idylické usmíření mezi Paroubkem a Zemanem nevyšel. Předsednictvo Zemanovy strany nedoporučuje svým krajským organizacím spolupracovat s Paroubkem, protože je na rozdíl od Zemana politicky nečitelný. Předseda SPOZ Mlynář navíc ještě řekl: „Pan Zeman po určitém odpočinku začal zakládat stranu odspoda a ví, co dělá. Na rozdíl od pana Paroubka, který podle mého přišel zase s velkou pompou, ukradl jednu stranu a teď se snaží něco málo k tomu přibalovat.“ Zdá se, že Zeman na Paroubkovi něco chtěl (například chtěl mu tím či oním způsobem dělat předsedu, bez toho spolupráce se Zemanem není možná) a Paroubek (už zase) nevyhověl. Tak tu teď máme dva předsedy, u jednoho je pidistrana, která ovšem už posloužila jako poměrně funkční anihilátor voličských hlasů, u druhého je pidistrana zatím ještě menší a nevyzkoušená. Moc mne zajímá, jak se tihle všichni předsedové (připočtěme minimálně ještě předsedkyni Bobošíkovou) budou konfrontovat s někým jako je Andrej Babiš: dokážou pouze připravit jeho odpůrce o důležité hlasy.

„Zatímco opozice ve Sněmovně obstruovala o stošest, koaliční poslanci seděli jako pecky“, píše v Právu politolog ČSSD Lukáš Jelínek. Nepřidali se, sviňáci!

České noviny líčí rezignaci Silvia Berlusconiho skoro jako pád Benita Mussoliniho. Celý italský národ se raduje! V italských záležitostech se nevyznám, pan Berlusconi mi je krajně nesympatický, ale mám aspoň elementární informaci z internetu, a z ní plyne, že je pořád ještě čelným představitelem velmi silné italské strany. A že proti němu protestují desetitisíce lidí, je zhruba totéž, jako když se kašpaři, bivakující v centrech některých amerických měst, vydávají za 99% Američanů.

Vjednom olomouckém babyboxu našli zdravotníci půldruharočního chlapce. To je zatím rekord. Kdyby to rozměry zařízení dovolovaly, našli by tam brzy třeba i sedmnáctiletého.

V MfD otiskli neuvěřitelný rozhovor s jakýmsi Američanem. Vysvětluje, o co nám šlo v listopadu 1989. Protože téma je aktuální a já mám na to, o co nám šlo, docela jiný názor, pokusím se k tématu ještě vrátit.

„V Grossových časech dělal spoustu věcí klientelistickým, korupčním způsobem. Teď, když si vybudoval impérium, by by rád, aby na něj neútočila konkurence korupčními prostředky“, řekl o Babišovi Lidovým novinám „jeden z ministrů Nečasovy vlády pod podmínkou anonymity“. Vida, už máme nejen poslance, kteří si nepřejou být jmenováni, ale i ministry, kteří si nepřejí být jmenováni. Protože ministrů je podstatně méně než poslanců, zdá se, že vše spěje k tomu, aby se za čas ozval i „prezident, který si nepřeje být jmenován“.

Československou církví husitskou otřásá skandál, tedy další skandál (připomínám v této souvislosti případ někdejšího patriarchy Schwarze, kterého pronásledovali rudí mužíci, a biskupa Bicana, který vybízel polepšeného hříšníka, o jehož duši pečoval, k milostným hrám). Tentokrát se jedná o platy duchovním, které se v některých případech zdají být fiktivními. V té souvislosti v LN píší: „Ačkoliv je Česko podle všech průzkumů silně ateistickou zemí a lidí, kteří se hlásí k víře, podle dlouhodobých statistik spíše ubývá, stát přiděluje na provoz církví a platy duchovních rok od roku stále více peněz.“ Vzhledem k tomu, že před listopadem 1989 český, rovněž ateistický stát držel „církve“ přes čtyřicet let pěkně u huby, má teď co dohánět a nárůst prostředků není ani trochu divný. Připouštím, že divná je Československá církev husitská, nezdařený pokus o vybudování „československé“ nacionální církve, která by u nás jednou provždy skoncovala s katolicismem. Pro české politiky (hlásí se k ní např. Paroubek a Klaus) představuje jakousi nejnevinnější formu „opia lidu“ (instituce natolik vlastenecká, že je jí takový výstřelek, jakým je víru v Boha, možné velkoryse odpustit).

V kulturní rubrice LN mne velmi zaujala fotografie z moderní inscenace Ibsenovy Nory. Padla mi na stránce hned do oka, a než jsem zjistil, o co jde, usoudil jsem, že je to záběr ze supermoderní inscenace, jenže Dvořákovy Rusalky. Protože je teď v módě prznit opery, zejména ty starší, nejneuvěřitelnějším způsobem, je snad můj omyl pochopitelný – pokud máte doma Lidovky, najděte si to, a uznejte, že takto pojatá scéna Rusalky a vodníka by neměla chybu.

Středa 16. listopadu: Agentura STEM přinesla „žebříček popularity“ čelných českých politiků. Pozoruhodné na něm je, že sociální demokraté, kteří se umístili na prvních deseti místech, s výjimkou M. Benešové ztrácejí. Ztráty nejsou nijak dramatické (2-3 procenta), průzkum popularity taky neznamená nic příliš relevantního, ale jakýsi signál to je. Mírně ztratil i komunista Filip (zařadil se na třinácté místo v pořadí). Z koaličních politiků přišel o 3% ministr Schwarzenberg (jeho strejcovská šarže zřejmě čím dál tím víc ztrácí na přitažlivosti) a ministr Heger, který je nepochybně obětí svého resortu (kdyby někdo na jeho místě usiloval o opravdu radikální zdravotnickou reformu, stal by se nejspíš během pár dní obětí atentátu). Politici ODS nepatrně přibrali či stagnují, ale v první desítce jsou jenom tři.

Průzkum agentury SANEP se zase zabýval tím, jak lidé posuzují současnou situaci, zejména ve srovnání s předlistopadovým režimem. Skoro polovina je přesvědčena, že je třeba vyjít do ulic. Bude zajímavé posoudit, kolik lidí bude v ulicích zítra. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Sociální demokracie hodlá prý v Senátu vyjít vstříc požadavkům ministra Kalouska, pokud jde o zdanění hazardu. Zároveň ale do zákona vloží odklad vytvoření jednotného inkasního místa na rok 2015 (tj. po příštích parlamentních volbách). Zjevně počítá s tím, že je vyhraje a pak se uvidí. Nedovedu posoudit, nakolik to zasáhne daňovou reformu, ale vypadá to, že za vstřícnost si ČSSD nechá zaplatit.

„Stejně tak tváří v tvář dvaadvacetileté zkušenosti s řadou lidí neobstojí mýtus, že tu máme většinu rozumných, chytrých a rozvážně postupujících spoluobčanů“, píše dnes v Právu Alexandr Mitrofanov. Nezbude asi nic jiného, než aby si pánové z Práva zvolili jiné voliče, rozumné, chytré a rozvážně postupující. Na přesvědčení, že většina voličů jsou blbi, se demokracie dá postavit jen těžko.

Tamtéž píše Martin Hekrdla o tom, jak kvalifikovaně čelil v roce 2000 Eduard Goldstücker „křivdě“, spočívající v tom, že „reformním komunistům“ z šedesátých let později vyčítali pokus o reformu nezreformovatelného. Řekl, že „Reforma čehokoli je typologicky vývojovým momentem“ (!), a aby přeskočila v revoluci, musí prý „pokračovat tak dlouho, dokud se nepřesvědčí, že to, oč usiluje, nelze uskutečnit“. Reformní komunisté se definitivně přesvědčili až po roce 1989, když se jim za nových poměrů dostalo nulové politické podpory. A přeskok v revoluci teď zařídí pan Babiš, přičemž reformní komunisty k tomu rozhodně potřebovat nebude.

Pátek 18. listopadu: Na 17. listopadu se v Praze a některých dalších velkých městech konaly, jak píší v Právu, „demonstrace nespokojených“. Dohromady jich nebylo ani deset tisíc (spíš nanejvýš pět) ale v každém případě jsou to opravdu „tisíce“ (podle české gramatiky jsou to „tisíce“, už když to jsou dva). Václav Klaus v projevu na Národní třídě prohlásil, že transformace české společnosti po roce 1989 byla úspěšná (s tím bych nespěchal, jediná naděje je, že ještě nejsme zdaleka u konce) a že nespokojenost k demokracii patří (to je nesporně pravda, ovšem s tím, že někdy i mnoho dobrého škodí). Kdyby se byl omezil na to, že nynější politické uspořádání je při všech problémech, o nichž se musí mluvit, přinejmenším stokrát lepší než to předlistopadové, byl by udělal přesně to, co udělat měl. Předtím prezident ještě mluvil k výročí protinacistických studentských demonstrací v roce 1939, to je pro každého českého politika vítaná příležitost vést nestydaté řeči, a Václav Klaus nezklamal: nacisté prý tehdy správně pochopili, že pro porobení našeho národa (kýčovitá fráze, bd) je překážkou česká inteligence, která byla tehdy – asi více než dnes – strážcem naší národní suverenity, svobody a demokracie“. Je mi líto, česká inteligence byla taky skoro zároveň praporečníkem průvodu, který se vrhal do kloaky ruského komunistického impéria. Je ovšem třeba říci, jak kdo. Zní tu zřetelně klausovské pohrdání „intelektuály“, jenže on je taky intelektuál, a hysterické úsilí o „suverenitu“ i zavilý boj proti němectví a „sudeťákům“ je dnes už ryze intelektuální záležitost v tom nejhorším slova smyslu. Záležitostí všelidovou se může velmi rychle stát boj proti dnešnímu „establishmentu“, jehož je Klaus nejreprezentativnějším představitelem (opakuji, že dnešní režim je při všech chybách přinejmenším stokrát lepší než ten předlistopadový, protože je pořád ještě reformovatelný – to jest např. Václav Klaus i s panem Bátorou a paní Bobošíkovou jsou v zásadě vyhoditelní. Na Národní třídě prezident ještě řekl: „Náš úkol byl ne zajistit každému štěstí a bohatství, náš úkol byl změnit politický, ekonomický, sociální systém z komunismu v něco docela jiného,a to se stoprocentně podařilo.“ Zase, s těmi sto procenty bych byl zdrženlivější a nechápu, proč zrovna tady pan prezident nemluví o znovu nabyté suverenitě (na Rusku), ale obecně vzato, v téhle věci má v zásadě pravdu. Premiér Nečas hovořil o korupci, „rakovině, která rozežírá útroby demokratického státu“, nemohu si pomoci, ale ve vyhlašování boje na život a na smrt korupci je něco kýčovitého (jak s Václavem Bělohradským většinou nesouhlasím, tak v tomhle ano). S korupcí je ovšem třeba bojovat, chtěl bych vidět politický subjekt, který veřejně prohlásí „korupci budeme podporovat či tolerovat“,. ale je zbytečné a v podstatě nemravné o tom hystericky žvanit. Premiér Nečas také (jinde) uvedl, že nikdy nepoužíval v souvislosti s regionálními papaláši ODS termín „kmotři“, „protože ho považuji za dehonestující, za výstřel do vlastního stehna. Tento malý calrionský atentát (narážka na Topolánkův projev na kongresu v hotelu Clarion v r. 2008, bd) je druhé největší sebepoškození ODS od tzv. sarajevského atentátu“. dnešní ODS je zjevně neschopná se ze svých chyb poučit dnes stejně jako v roce 1997-8. Škoda. Včerejších oslav a demonstrací se týká naše dnešní glosa. Boss nejnezávislejších odborů Bohumír Dufek prohlásil na Václavském náměstí: „Vadí mi úplně všechno“. Konečně jasná řeč.

Poslanec Doktor odešel z ODS na protest tomu, že se ministrem průmyslu a obchodu nestal on, ale jeho jihočeský konkurent Martin Kuba. Martina Kubu někteří označují za významného příslušníka suity údajného jihočeského „kmotra“ Dlouhého, pan Doktor se zase oháněl svým bojem za „suverenitu“ (ne jihočeské ODS, ale celé naší vlasti). To ukazuje směrem Klaus – Bobošíková. V ODS si člověk nejspíš už nevybere. Pravděpodobné je jen to, že předseda Nečas volil cestu nejmenšího konfliktu, ta ale zpravidla bývá zároveň nejhorší.

Vladimír Kučera píše v Mladé frontě Dnes o tom, jak se lidé dívali na možnost změny režimu ještě krátkou dobu před převratem: „Dovolím si tvrdit, že jsme měli stále pocit, že možná přijdou nějaké kosmetické úpravy, ale jinak jsou před námi pořád zlopověstné věčné časy.“ To je jistě pravda, moji kolegové v práci (byl jsem zaměstnán v úplně „normálním“ podniku jako programátor) byli o tom ve své většině přesvědčeni skálopevně. Českým komunistům se podařilo dokonale vsugerovat lidem pocit naprosté bezmocnosti, takže ani disidenti si většinou nedovedli představit nic jiného, než že budou díky „perestrojce“ moci bojovat za lidská práva poněkud pohodlněji než dříve. Na druhou stranu, já jsem byl přesvědčen někdy od Černěnkova umírání v přímém přenosu, že bolševismus mele z posledního, a to i v Rusku. Namouduši to neříkám proto, že bych se chtěl chvástat, naopak, jen proto, že nebylo těžké na to přijít. Ten pocit bezmoci, sugestivní a přitom docela mylný, pak poznamenal neblahým způsobem i polistopadové dění.

STEM se zabýval šetřením, kolik lidí je pyšných na to, že jsou občani ČR. Tato „občanská“ rovina je věcnější než národovecká – je obtížné volat: jsem občan ČR, hop, hop, hop. Ještě věcnější by bylo se ptát, kolik lidí se za to stydí (není třeba se tím pyšnit, stačí jen se za to nestydět). Pyšných je 66% (nejmíň od převratu), předpokládejme, že těch, co se nestydí, je o něco více. Sounáležitost s Evropou cítí taky jen 66% (tady zapůsobily hloupé řeči „suverenitářů“ v čele s prezidentem), je ovšem otázka, kdo cítí sounáležitost s Evropou právem a kdo ne. Tj. je taky otázka, nakolik třeba Klaus či Bobošíková patří do Evropy. Bylo by fajn, kdyby těch 66%, co sounáležitost s Evropou cítí, ji cítilo právem.

V pořadu ČT24 Hyde Park vystoupil v předvečer listopadového výročí prof. Jan Sokol. K otázce korupce před Listopadem a po něm řekl: „Demokracie má tu vlastnost, že nic neschová. Takže to vypadá jinak, než s tím komunistickým nátěrem, že všechno je v pořádku. Pak si mnozí myslí, že se tehdy nekradlo.“ Upozornil na to, že v některých věcech (financování politických stran) si dnešní systém korupci přímo vynucuje. Politické strany jsou nuceny shánět si ročně na různé kampaně stovky milionů korun. „Tam jsou dveře pro korupci otevřené. Kdyby se zavřely, řada případů by nemusela nastat.“ Lidé přitom od politiky očekávají víc, než jim ona může opravdu dát: „Mnoho lidí vnímá politiku jako jakýsi fotbal: oni si to tam rozdají a já fandím zeleným, červeným, modrým. Jako kdyby to nebyla naše záležitost. Takže menšina, která to jako svou věc chápe, si připadá zoufale neúčinná. Protože ostatním je to jedno.“ A dále: „U nás vznikl ten dojem, že politické strany a občanská společnost jsou proti sobě. To je strašný nesmysl.“ Politické strany jsou součástí občanské společnosti právě tak, jako všechno ostatní. „S tím rozdílem, že politické strany hrají o politickou moc, ti ostatní ne… nechápu, že politické strany si nehledí více občanských aktivit, které by jim dodávaly rozumy, energii a schopné lidi.“ Na tom všem přinejmenším „něco je“, a navíc není dnes bohužel úplně běžné na ty věci upozorňovat (ale právě o to je to potřebnější).

Sobota 19. listopadu: Ministr školství Dobeš pokračuje v tom, co před časem načala ministryně Fischerovy vlády Kopicová a chce odškodnit studenty, kteří byli buď kvůli svým názorům, nebo kvůli „politickému profilu“ svých rodičů vyloučeni ze studia na vysoké škole. Nápad je OK, je jen škoda, že na to někdo nepřišel o patnáct let dříve (byli odškodněni jen studenti vyhození v letech 1948-56, tenhle návrh by se měl týkat všech). Taky se to asi dnes bude těžko dokládat.

Výzva „rozhořčete se“ má u nás zjevně ohlas i mezi nejstarší generací. Uposlechl ji osmdesátiletý senior, který v Přerově napadl čtyřiašedesátiletého cyklistu a rozbil mu hlavu. Senioři jsou u nás nejcitlivější skupina, nejvíc trpí (už svým věkem, mohl bych o tom povídat). Zmíněný rozhořčený se rozhořčil už před nějakou dobou, protože už před tímto incidentem stačil napadnout 43tiletou cyklistku, mladíka a jinou cyklistku, které strčil za jízdy francouzskou hůl do drátů předního kola (francouzskou holí rovněž disponuji, aplikovat ji takto mne zatím nenapadlo, nejsem dostatečně saturninovský typ a musím se asi rozhořčit ještě trochu víc). Rozhořčený stařík pak vzdoroval i přivolaným policistům, lehal si na zem, nechal se nosit, odmítal nastoupit do policejního auta a vystoupit z něj (inspirace chartisty je zjevná, možná však nevědomá), takže uniformovaní přívrženci establishmentu s ním měli plné ruce práce. Škoda, že zatím jde o individuální akt, věci by se měli ujmout povolaní, tj. odbory (jsou senioři taky odborově organizováni, tj. existuje OSS, tj. Odborové sdružení seniorů?), ČSSD, iniciativa ProAlt n a pan Pehe.

V pátek večer se předčasně zhroutilo vysílání hlavní zpravodajské relace ČT. Nevzpomínám si, že bych kdy něco podobného zažil (televizní revoluce se nepočítá, to bylo organizované, nikoli bezděčné). Je to signál rozvratu, o nějž od loňského roku zcela spontánně usiluje jak opozice, tak strany vládní koalice (ty bojují hlavně navzájem proti sobě)? Pokud se bude nepořádek výrazně zvyšovat (pracuje na něm už kdekdo), určitě se najde nějaký dobrák zvenčí, který nám, ač nežádán, výrazně pomůže (v minulosti se tomu říkalo bratrská pomoc). A bude pokoj, jak říkával stařičký europoslanec Falbr.

Václav Klaus vetoval zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Přijetí zákona vyžaduje Evropská unie a OECD. Klaus namítá, že „zákon popírá vazbu mezi pachatelem a trestem a je spíše příkladem alibismu než snahy hledat viníky trestných činů… trestné činnosti se může dopustit pouze konkrétní člověk, nikoli instituce.“ To na první poslech vypadá dost přesvědčivě. Jinak se ale běžně mluví o zločineckých institucích (SS, KSČ, StB), to, že dnes nic podobného nemáme, neznamená, že ani do budoucna nemůžeme mít. Je označení „zločinecká instituce“ třeba chápat jen v přeneseném smyslu? Zákon jistě nemíří takhle vysoko, týká se nejspíš jen hospodářské kriminality, ale je to zákon a měl by být univerzální. Stíhání jedinců a stíhání právnických osob se snad nevylučuje, jen by stíhání jednotlivců mělo před stíháním instituce předcházet.

Martin Hekrdla píše v dnešním Právu: „Kdo ve čtvrtek sledoval záběry z pražské Národní třídy 17. listopadu 1989 a zároveň přímý přenos BBC z newyorského Brooklynu, z okolí Zuccotti Parku nedaleko burzy (zásah policie proti demonstrantům, okupujícím Wall Street) připadal si jako při hře „Poznej alespoň dva rozdíly““. Bylo by spíš zajímavé si zahrát podobnou hru a hledat rozdíly mezi panem Hekrdlou a dalšími dnešními věštci zániku „kapitalismu“ v Právu, a podobnými věštci z Práva tehdy Rudého před listopadem 1989. Myslím, že by se hráči docela zapotili.

Premiér Nečas Právu řekl v souvislosti s případem bratří Mašínů: “Nikdo z nás, z hlediska našeho dnešního vnímání tehdejší reality, podle mého přesvědčení, nemá právo soudit, zda Milan Paumer a skupina bratří Mašínů volila správné či nesprávné prostředky…“ To je nesmysl, každý má právo soudit, zda ten či onen použil správné či nesprávné prostředky, a každý právem vychází z dnešního vnímání tehdejší reality. Podobným způsobem obhajují stoupenci vyhnání sudetských Němců zločiny, které na nich byly spáchány. Máme právo odsuzovat lidožroutství, i když z „tehdejšího hlediska“ (tj. z hlediska doby, kdy lidožrouti byli všichni, nebo aspoň skoro všichni) bylo vlastně OK. Tahle poznámka se týká přístupu pana Nečase obecně, nikoli jen přístupu k případu bratří Mašínů.

Předseda poslaneckého klubu TOP09 a Starostové Petr Gazdík prohlásil v rozhovoru pro Právo mj.: „Je osobní odpovědností premiéra, že si do vlády vzal pana Bendla, pana Kubu a jakým způsobem hájí ministra Vondru. Laskavý volič si sám musí udělat obrázek sám. Pro mě je nová a čistá ODS pouhou chimérou… proboha, s kým máme jít do koalice? S ODS a Věcmi veřejnými v koalici už jsme. Dodávám, bohužel.“ Milý pane, nedělejte ze čtenářů hlupáky. Je-li tomu tak, jak píšete, bude z Vaší strany daleko poctivější (a taky daleko méně vychcané), pokud nebudete v žádné koalici. Taky byste z toho neumřeli.

Martin Komárek píše v dnešní MfD v souvislosti s „normalizací“: „Hanebný obchod, na který většina z nás přistupovala, měl tyto podmínky: Dám vám sociální jistoty a jakous takous životní úroveň a vy se za to zřeknete lidských práv.“ Beru na vědomí, že pan Komárek tehdy přistoupil na jakýsi hanebný obchod, co s tím mám dělat, asi je to pravda, když o tom píše. A že to dělal nikoli sám, ale v jakési skupině. Jinak bych ovšem chtěl opakovat (nevím už po kolikáté): mluvit v souvislosti s „normalizací“ o obchodu mezi Husákem a veřejností považuji za nestydaté. Stav, který pan Komárek nazývá „zřeknutí se lidských práv“ si prosadili Rusové obrovitou vojenskou invazí a následnou resuscitací mocenských instrumentů českého bolševického režimu. Husák dal pak lidem jaké takés sociální jistoty (nevím, proč to „jakés takés“ pan Komárek v tomhle případě vynechal) a jakous takous zživotní úroveň, aby uklidnil situaci. Mluvit ovšem o „smlouvě“ nebo „obchodě“ je absurdní a nespravedlivé.

Josef Chuchma píše v souvislosti s vyváděním českých fotbalových reprezentantů při návratu z Černé hory: „Marně se snažím představit, jak českoslovenští fotbalisté v roce 1962 po návratu z mistrovství světa v Chile, kde získali stříbrné medaile, vystupují z letadla v potrhaných oblecích a na letišti ze samé radosti ze sportovního úspěchu vyřvávají vulgarity.“ Jistě, nejspíš ale taky tušili, že by se v takovém případě z Ruzyně nedostali příliš daleko (vyměnili by jen budovu letiště za budovu kriminálu). Nebo by to možná nebylo tak strašné, ale měli by nepochybně obludný průšvih, režim dbal o „mravnost“. V takovýchto případech. Nezastávám se vyvádějících fotbalistů, jen mi připadá nevhodné srovnávat bez dalšího rok 1962 s rokem 2011.

Díval jsem se v televizi na předvolební mítink španělské Lidové strany, která patně vyhraje volby. Byl dost mohutný. Jak je možné, že volby vyhraje Lidová strana a ne „rozhořčení“, kteří mluví za 99% voličů? To může snad být jen tím, že těch 99% voličů je odjinud než ze Španělska.

Pondělí 21. listopadu: Do popředí se dostává opět otázka mastného daňového zatížení bohatců. Zatím se uvažuje o těch, co vydělávají sto tisíc a více, to mne osobně nechává zcela klidným aspoň v tom smyslu, že se mne to ani náhodou netýká. Sociálně odpovědný přístup ovšem znamená považovat za bohatce, případně zbohatlíka, každého, kdo bere víc než je průměrný plat. Zdanění nezodpovědných občanů, kteří se nestydí vydělávat víc, než je úměrné, prosazuje od pradávna ČSSD a KSČM (nemělo by to být rovnou trestné?) Hranice toho, co je úměrné, by se přitom stanovila dynamicky podle mravního profilu vydělávajícího – pochopitelně je něco jiného např. místopředseda PS Zaorálek (ČSSD) a něco jiného zazobaný specialista v oboru počítačů a internetu, který by ve své zpupnosti mohl jít nakonec tak daleko, že by poukazoval např. na to, že na rozdíl od něho pan Zaorálek nerozumí vůbec ničemu. Je třeba si dávat velký pozor na to, aby lidé, kteří nerozumí vůbec ničemu, nebyli na základě toho diskriminováni vůči těm, kteří rozumí aspoň trochu a aspoň něčemu. Od toho tu máme ČSSD a KSČM. O spravedlivé vyrovnání mezi těmi, co nerozumí ničemu a těmi, co (přinejmenším) aspoň něčemu trochu rozumí, ovšem usilují intenzivně Věci veřejné. Jako strana lidu přátelská, cizím slovem populistická, vycházejí z poněkud pesimistického přesvědčení, že těch, kteří nerozumí ničemu, je mezi voliči podstatně víc, než těch, kteří aspoň něčemu a aspoň trošku rozumí, a že jejich zájmy je tudíž třeba podporovat. Mohlo by to zvednout momentálně upadlé preference strany. Teď začala kolísat už i TOP09, s tím, že progresivní zdanění je myslitelné pouze v katastrofickém případě (mám podezření, že za katastrofický případ je třeba považovat pokles preferencí TOP09 pod 5%). Jinak považuju za nutné prohlásit, že progresivní zdanění je nespravedlnost s mocně demagogickým přídechem, „bohatí“ platí tak jako tak o hodně větší daně než my chudí, a na jejich zdanění se stejně nevyzíská velká suma, je jich na to málo. Jen my chudí budeme mít dobrý pocit, že si bohatci svou neřest (vydělávat víc než my) aspoň trochu odskáčou. Jinak postupná proměna názorů na progresivní daň z příjmu uvnitř koalice je příznačná, probíhá v ní soutěž o to, kdo si víc šplhne u voličů – a aby to mělo smysl, musí to dělat na konto svých koaličních partnerů.

Ministr Heger se opět ocitl ve válce s geniálním výtvorem dr. Ratha, ČLK. To se ostatně stane každému ministru zdravotnictví, pokud nebude buď předsedou ČLK, nebo loutkou ČLK. Myslím, že by bylo užitečné, kdyby Ústavní soud posoudil, nakolik je existence ČLK v tom, jak se nyní profiluje, v souladu s ústavou.

Ministr Vondra se profiluje na úsilí o zákaz KSČM. Je těžké se zbavit dojmu, že tím chce tak říkajíc překrýt své vlastní problémy (Promopro atd.). KSČM je jistě krajně odpudivá organizace, ale k české společnosti tak nějak patří (česká společnost má i své odpudivé stránky). Zakázat stranu, kterou u nás volí minimálně pětina lidí, by bylo přiznáním krajní bezmocnosti ostatních politických stran, kdyby to vůbec bylo možné. Škoda, která by tak vznikla české demokracii, by byla větší než problematický užitek, který by rozhodnutí přineslo: strana by se částečně formálně překabátila, částečně by přešla do jakési ilegality. Ostatně, komunismus a komunistické myšlení může existovat zcela legálně i bez KSČM. Jan Keller např. dnes v Právu píše: „K čemu by nám byly bunkry a opevnění, když naše banky nejsou naše, náš průmysl je v naprosté většině v cizích rukou a naše zemědělství přestalo být schopno uživit národ. Vždyť i tu naši armádu by bez jediného výstřelu vyhladověli. Stačí, aby nám omezili přísun brambor.“ (Armádě, sestávající se z 60% z panů Kellerů, není třeba ani omezovat přísun brambor, bude nebojeschopná i bez toho). A Miloš Balabán píše tamtéž o tom, že „globální finanční kapitál“ si „nedělá těžkou hlavu“. Podobným způsobem personifikovali „buržoazii“ nejprve Marx a spol., později ruští bolševici a spol. Ti pak personifikovanou buržoazii posílali do lágrů a stavěli kde zdi. Tyhle manýry se mi hnusí.

Ve Španělsku podle očekávání vyhrála volby Lidová strana. Nevím, nakolik si poradí s velkými ekonomickými a finančními problémy, které země má, ale v jednom je to jakýsi akt spravedlnosti: pan Zapatero kdysi dosti hnusně využil madridských atentátů, aby se vyšplhal k moci a vykašlal se na americké spojence. V tomto smyslu si svou porážku vrchovatě zasloužil.

Panovník jednoho regionálního království v Ugandě pátrá po svém evropském předkovi. Jmenoval se Eduard Schnitzer a pocházel z Polska, z města Nysa. Jeho poradce se v této věci obrátil na polské úřady a poprosil o pomoc. Problém je v tom, že po roce 1945 (to si člověk znalý nejnovějších dějin střední Evropy z článku v MfD dovodí, ale napsáno to tam není) se z oblasti Nysy (dříve Niesse), jakož i z celého německého Slezska, odsunuly hranice i obyvatelstvo na západ. Z toho hlediska bude zjevně králův původ nedohledatelný. Tyhle věci se ovšem obtížně vysvětlují i lidem v Africe.

Úterý 22. listopadu: Událostí dne je pád koalice ODS – ČSSD v Praze. Pražská ODS se rozhodla vypovědět koaliční smlouvu se sociálními demokraty, stalo se tak z iniciativy jejího předsedy Borise Šťastného (který kdysi koalici upekl). Vedení ODS v Praze schválilo ukončení koalice jednomyslně, celostátní vedení (předseda Nečas) souhlasí (Nečas byl od počátku proti velké koalici v Praze, stejně i předseda ČSSD Sobotka). Šťastný rozhodnutí zdůvodnil drastickým zadlužením města a neschopností koalice spořit. ODS bude nyní jednat s TOP09, která volby v Praze vyhrála. Koalice měla od počátku protivníky v pražské ČSSD (Dienstbier), v ODS se pokusil primátor Svoboda emancipovat od stranického vedení a „kmotrů“ v Praze. TOP09 chce o možné koalici jednat nejen s ODS, ale i s ČSSD. První, co člověka napadne, je, že se jedná o jakýsi atentát na primátora (pokud se TOP09 stane součástí koalice, bude si nejspíš jako silnější partner nárokovat tuto funkci). Na druhé straně je Svoboda pro TOP09 asi přijatelnější partner než např. pan Šťastný, má jakousi podporu v zastupitelstvu (údajně šest hlasů) a TOP09 si ho možná nebude chtít znepřátelit, jeho faktická účast ve špičkové pražské politice zvětšuje manévrovací možnosti TOP09. Nezabývám se nijak zevrubně pražskou politikou, z hlediska pouhého laického pozorovatele mám nicméně dojem, že nahrazení Béma Svobodou byla změna v podstatě pozitivní. K tématu se ještě vrátíme.

Představitelé koaličních stran se dohodli s nejvyšším státním zástupcem Zemanem na tom, že vznikne mj. speciální protikorupční státní zastupitelství. Na to pak může navázat taky zvláštní soud pro korupční případy. Člověk se těžko brání podezření, že jde o potěmkinské formální akce s populistickým přídechem. Boj proti korupci se mění v politický kýč.

V Plzni došlo k znepokojivé události: zmizel děkan právnické fakulty Západočeské univerzity Květoslav Růžička. Naštěstí se za tři dny zase objevil, a to na Šluknovsku. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V MfD vytýkají ministru Dobešovi (tj. Dobešovi přes školství), že kdysi ve své diplomové práci ocitoval studii Johannesa Langeho, „z něhož vyšli tvůrci německých rasistických teorií“. To, že z někoho někdo vyšel, ještě neznamená, že ten, z koho se vycházelo, je totéž jako ti, co z něj vycházeli. Prof. Zlatuška prohlašuje, že je to totéž, jako kdyby Dobeš citoval válečného zločince Mengeleho. Totéž by to bylo tenkrát, kdyby byl ten Johanes Lange taky válečný zločinec (nemohl to ani stihnout, zemřel v roce 1938).

Podle zprávy v MfD trestají Věci veřejné neposlušné členy tím, že je překládají na převýchovu do zvlášť ideově vyspělých místních organizací. Dělají to zatím šetrně, v rámci regionu, ostatně možnosti ČR jsou např. ve srovnání s Ruskem omezené, chybí nám něco jako Sibiř.

Středa 23. listopadu: Rozval pražské koalice je zjevně dovršen, padne však až těsně před Štědrým dnem. Primátor Svoboda nepočítá s tím, že by odstoupil, a z TOP09 přicházejí signály, že by ho skousli, kdyby ovšem oni měli v Radě většinu (ten druhý požadavek je logický, vyhráli volby). TOP09 zjevně vyhovuje Svoboda jako politik a zároveň jim vyhovuje, že pražská ODS (a logicky i ODS celostátní) má problém jménem Svoboda. Pokud se Svoboda udrží v primátorské pozici a koalice bude ODS – TOP09, problém velmi výrazně naroste. Předseda Nečas zatím zjevně Svobodu podporuje (to je zajímavé, pan Šťastný, stejně jako pan Doktor, jsou prezidentovi milci). Proč pan Šťastný tuhle situaci inicioval, dost dobře nechápu, otvírá se jí problém nikoli mezi ODS a ČSSD, ani problém v ČSSD, ani problém v TOP09, ale problém v ODS. Tedy přesněji řečeno, jakýsi problém se v ČSSD otvírá, senátor Dienstbier se cítí pevný v kramflecích (on byl od počátku proti koalici) a vyzval svého stranického kolegu a předsedu pražské organizace Hulínského k rezignaci. To ale, jak to zatím vypadá, je jenom jakési gesto. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministr Vondra obhajuje v Právu to, co řekl prezident Klaus na letošním velitelském shromáždění Armády České republiky. Nechává přitom ovšem úplně stranou to, co je na výroku, o nějž byl spor, nejproblematičtější, vlastně asi jediné problematické: výzva generálům a důstojníkům, aby „spolu s některými z nás“ obhajovali existenci našeho státu ve světě a v Evropě. To je nepřímá, ale dost jasná výzva, že se má armáda zapojit do politickomocenských sporů na straně „některých z nás“ proti „jiným z nás“, kteří zase nejsou až tak naši. Ocenit na vyjádření pana prezidenta lze pouze to, že to zatím není otevřená a přímá výzva k vojenskému puči.

„Strana obnovy“, která vyhrála volby v Tunisku, se před volbami prezentovala jako umírněná a o demokratické hodnoty opřená. Nyní, když zvítězila, hodlá prý vyhlásit „šestý chalífát“ a zavést islámské právo šaríja. Je velmi zábavné, jak za sympatií evropských svatouškovských bojovníků za lidská práva a organizací typu Amnesty international vznikají na místě nepříliš demokratických arabských režimů režimy teokratické a vysloveně nelidské. Nemohu si pomoci, ti evropští bojovníci za demokracii mi připadají tak trochu jako šašci. jejich nejstrašnějším, i když dosud ne úplně dovršeným dílem je přebudování Turecka z ne zcela demokratického, ale sekulárního státu, otevřeného politickým reformám, v „demokracii“, ale superislámskou. Naším úkolem není v první řadě spasit Araby tím, že je donutíme převzít naši demokracii bruselského typu, ale zajistit naši bezpečnost ve velmi labilním světě, z něhož pro nás zatím – zejména v arabských končinách - nic příliš dobrého nekouká.

V Mladé frontě Dnes píše Martin Komárek: „Na konci devadesátých let si Klaus a Zeman ostudně rozdělili moc. Zardousili politickou konkurenci a vytvořili pařeniště pro byrokratické a úplatkářské neřesti.“ Považuju za nutné opět prohlásit, že to je totální nesmysl: po volebním pastu se v roce 1998 pokusili poražení ve volbách, tj. Unie svobody a KDU-ČSL, za zjevné a neohrabané podpory tehdejšího prezidenta Havla, využít toho, že se Zeman s Klausem nemůže na ničem dohodnout, k tomu, že se stanou jazýčkem na vahách, budou v této pozici spoluutvářet českou politiku a fakticky připraví ODS i ČSSD o plody jejich volebního úspěchu. Klaus a Zeman udělali to nejjednodušší a v té situaci zcela legitimní: spojili se proti té neohrabané a neomalené intrice. Havel a jeho přívrženci v malých stranách měli na opoziční smlouvě i na tom, že vydržela po celé jedno volební období, zcela podstatný podíl.

Čtvrtek 24. listopadu: dnešní den je významný tím, že jím vyvrcholila, a jak se zdá, taky se uzavřela politická krize na pražské radnici. Shrnutí těch událostí najdete zítra v mém článku. Doplním jen to, co se mi tam nevešlo: Poté, co ráno primátor Svoboda se svými přívrženci a s představiteli TOP09 podepsali koaliční smlouvu a postupně se k ní přidali až na jednoho (jednu) i všichni zastupitelé ODS (nemohu si pomoci, ale v tomhle je to vzdáleně podobné podpisům moskevských protokolů, i když cíle jsou jistě podstatně ušlechtilejší, podobné je to tím, že zastupitelé ODS zjevně chtěli zabránit nedozírným následkům, tj. rozkolu v ODS, bránění nedozírným následkům však je, jak ze zkušenosti víme, nejspolehlivější cesta, jak je přivolat), a poté, co byli navoleni noví náměstkové a radní za TOP09 (všichni radní a náměstkové za ODS zůstali, protože rada měla doposavad jen 9 členů, plný stav je 11), výběrová komise zabrzdila veliký a údajně podezřelý ekotendr na svoz městského odpadu, aby dokázala, že to nové vedení od počátku myslí s novou politikou, nezávislou na „kmotrech“, tak říkajíc upřímně.

Premiér Nečas nabídl kancléře Merkelové uspořádání veřejné diskuse o dostavbě Temelína. Jako prostředníka využil bavorského ministerského předsedu Seehofera, který je právě v Praze (CSU snad nesdílí iracionální odpor k jaderné energii, který ovládl západní Evropu). Nečas se prý chce vyhnout eskalaci napětí, podobnou té, která panovala mezi ČR a Rakousko během Zemanovy vlády. To by bylo chvályhodné, v této záležitosti ovšem bude potřebovat taky poradce z oboru psychiatrie, specialistu na davové psychózy. Premiér Seehofer si s sebou na návštěvy do Prahy pravidelně bere zástupce sudetských Němců, pan Nečas to snáší stoicky, asi jako kocour, kterého tvrdou drezurou naučili, že v jisté situaci nesmí chytat myši.

První náměstek pražského primátora Březina stojí před soudem kvůli „zkreslování údajů o stavu hospodaření“ (uvedl údajně nepravdivé údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku). Obžaloba žádá půlroční podmíněný trest s ročním odkladem a pokutu (zjevně, mírně řečeno, nejde přímo o hrdelní zločin). Nicméně do situace na magistrátu se hodí skoro zázračně. Rozsudek padne zítra (v okamžiku, kdy tyto řádky píšu, je už známo, že soud Březinu osvobodil, rozsudek však není pravomocný a státní zástupce se nejspíš odvolá).

Václav Klaus na Hradě oslavoval vydání své knihy Evropská integrace bez iluzí“. oslavy se účastníky významné osobnosti našeho veřejného života v čele s Ladislavem Bátorou (paní Bobošíková absentovala?). Prezident prohlásil mimo jiné, že sám žádné iluze nemá, ale „půjde o to, aby iluzi začala ztrácet mlčící většina obyčejných lidí, kteří byli evropskou ideologií celá léta sváděni na scestí“ (počítá mezi ně i důstojníky a generály Armády ČR, které před pár dny požádal o podporu?). Kniha prý není aktualistická (co to proboha je?). Arcibiskup Duka se vyznal z toho, že mu prezident připomíná Charlese de Gaulla. Už se těším, až se dočkáme něčeho na způsob Vive le Québec libre!

Podle agentury CVVM se nůžky preferencí mezi ODS a ČSSD opět rozvírají, ČSSD by dnes volilo 34,5% respondentů (o 2,5% víc než v září, ODS ztratila 2% a má 21,5%. Přibrali i komunisté, o 1,5%, teď by dosáhli 17%, TOP09 stagnuje (13%). Nikdo další by se do Sněmovny nedostal. V této situaci hodlá vláda podat žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu ohledně pozastavení činnosti KSČM, ačkoli je zjevné, že nemá skoro žádnou šanci na úspěch. Kromě toho, že nemá naději na úspěch, by bylo dobré vzít v úvahu, že v případě pozastavení činnosti KSČM nebude mít drtivá většina jejích voličů problém volit ČSSD (a kdyby snad, nedej Bože, někdo dosáhl pozastavení činnosti ČSSD, bude něco podobného v obráceném gardu platit pro její voliče).

Pátek 25. listopadu: Krize na pražské radnici skončila, vyřešila se v rekordní době čtyř dnů. Kdo vyhrál, není zatím úplně jasné, jasné je jen, kdo prohrál, totiž stoupenci a konstruktéři předchozí koalice (byla to „velká koalice“, ale ta nová je ještě větší, protože TOP09 je v Praze větší strana než ČSSD). Pokud si primátor Svoboda opravdu myslí, že „dohoda s TOP09 přispěje tomu, že dvě křídla v ODS zmizí“, je velmi naivní, ale tomu zase až tak nevěřím. Tomu, jak se angažoval v posledních čtyřech dnech, se mu dá vytknout leccos, jen ne naivita. Předseda TOP09 se raduje: kmotři jsou odstřiženi. Jen aby nebyli jedni kmotři odstřiženi a druzí naopak přilepeni. Předseda ODS Nečas vysvětlil svou podporu nové koalici a souhlas s tím, jak vznikla, slovy: „Považoval bych za šílený sebevražedný krok klubu pražských zastupitelů za ODS, kdyby tak dobrou politickou nabídku odmítli z nějakých formálních důvodů.“ To je jádro problému: určité dobré nabídky je dobré a slušné z formálních důvodů odmítnout.

Prezident Klaus prohlásil v debatě na serveru Novinky.cz: „základní principy demokracie jsou nepřetržitě narušovány a popírány, žijeme ve světě, který je daleko méně demokratický, než jak jsme si před 22 lety v listopadu 1989 představovali, nebo alespoň já si myslel.“ Nic proti kritičnosti, má tu výhodu, že je vždycky na místě, já bych ovšem doporučoval do tohoto uvažování zahrnout i to, že dnes žijeme v daleko demokratičtějším světě než před listopadem 1989, a přemýšlet taky o tom, do jaké míry jsme se o to zasloužili a nakolik si to zasloužíme. Je to jakási duševní hygiena, důležitá ke správné orientaci v hodnotovém světě. Mimo jiné tu vždycky hrozí nebezpečí, že překročíme hranici, která dělí zdravou kritičnost od drzosti.

V dnešní MfD popisují Jana Klímová a Janek Kroupa mj. způsob, jakým způsobem Vrchní státní zastupitelství v Praze nakládalo s žádostí švýcarské prokuratury o právní pomoc v případu privatizace plzeňské Škody. Je to dosti otřesné. Za aktivity, odvíjející se od prodeje Mostecké uhelné společnosti, by si zasloužili jejich iniciátoři a podílníci, bez ohledu na to, prokáže-li se, že jejich činnost má kriminální aspekt, nebo ne, našeho bobříka vyčůranosti (nikdo z hospodářského světa a polosvěta ho dosud nedostal). Bohužel, za tento měsíc byl už udělen.

Mladá fronta dnes se pozvolna, ale jistě mění v jakési Poloprávo. Lví podíl na tom má zahraničněpolitický expert Pavel Novotný. Tentokrát pořídil rozhovor izraelským vicepremiérem Moše Jaalonem. Položil mu např. otázku „Pomůže dialogu vaše prohlášení, podle kterého se „palestinská hrozba podobá rakovině““? Jakému dialogu? Dialog spočívá v tom, že arabští „partneři“ Izraele se mezi sebou liší jen tím, že jedni svou touhu a cíl Izrael zlikvidovat zastírají lépe, a druzí hůře nebo vůbec ne. Dále zní výčitka ohledně toho, že část izraelských politiků zamýšlí omezit příjmy „lidskoprávních skupin“. Nejsou náhodou ty „lidskoprávní skupiny“ skupinami potěmkinskými, podobného charakteru, jako bylo za studené války Moskvou podporované „mírové hnutí“ v západní Evropě? Poměrně snadno se dá zodpovědět na otázku: „Izrael je obklopen arabskými zeměmi. V Egyptě, Sýrii i jinde probíhají dramatické zápasy i změny. Máte z nich strach?“ Pan Jaalon odpověděl diplomaticky, já bych řekl, že my na Západě (Izrael taky patří k Západu) bychom z nich měli mít pořádný strach. Demokraté, kteří vráží zajatému diktátorovi šavli do zadnice a jeho synovi, rovněž zajatému, usekávají prsty, nevypadají moc důvěryhodně.

Podle LN se u nás sází na to, komu bude svěřena dostavba Temelínské elektrárny. Nejlepší kurs má česko-ruské konsorcium Škoda jaderné strojírenství a Atomexport, americko-japonská společnost Westinghouse je až na druhém místě (tak si obě firmy stojí u sázkové kanceláře Fortuna). K tomu je třeba říci: za prvé, nejde o hospodářskou, ale o politickou záležitost (stejně, jako o hospodářskou záležitost nešlo v případě přijetí či nepřijetí Marshallova plánu v roce 1947). Pokud to „bookmakeři“ odhadují správně, byl by to už druhý případ, kdy by se ČR rozhodla po vzoru Československo 1947 (první případ byla americká radarová základna). Jenže v roce 1947 byla rozložená a demoralizovaná ČSR pod brutálním mocenským tlakem Stalinova Ruska. Dnes to děláme a možná budeme i nadále dělat z jakési bujaré blbosti.

Nemocniční lékaři na Slovensku opisují scénář, podle nějž jeli ve své úspěšné, leč totálně amorální iniciativě letos v předjaří jejich čeští kolegové. Slovensko ovšem má zákon o „nouzovém stavu“, podle něhož lze v zemi, když jde o ohrožení života a zdraví osob“, zavést nouzový stav, a v něm by (po dobu maximálně 90 dnů) museli lékaři povinně pracovat, jinak by se dopouštěli trestného činu. Aplikovat takový zákon ovšem není jen tak jednoduché. Troufnou si to na Slovensku a osvědčí se ten zákon? Nemohu zapřít, že slovenskému státu v této věci velmi silně přeji úspěch. I když v něj moc nevěřím.

Politolog Michal Klíma vybízí v Lidových novinách k revoluci (samozřejmě duchovní a sametové): „Jestliže se občanská společnost včas neprobudí, i mimo rámec voleb (to je revoluční moment, bd., volby sem, volby tam, občanská společnost má přednost), stane se spolupachatelem formování kmotrovské republiky.“ „Občanská společnost“ je zřejmě něco jako blaničtí rytíři a pan Klíma ji upozorňuje, že je čas, aby se vzbudila, národu je nejhůř. A pokračuje: „Bude-li si česká politická elita zahrávat s ohněm, může se brzy stát, že pohár trpělivosti (pracujícího lidu, doplňuji, bd) přeteče. Lidé pak budou mít plné právo dát volný průběh svému rozhořčení a své deklasované reprezentaci vyhlásit občanskou neposlušnost.“ Bude-li jich tolik, co včera na odborářské demonstraci, bude to docela sranda. Je pozoruhodné, že tohle bububu už nějakou dobu zaznívá ze stránek Práva (pan Mitrofanov ad.). Neměli by se tihle proletáři ducha konečně sjednotit? Pan Klíma má ovšem jakousi naději, o titul nositele lidového hněvu se hlásí i pan Babiš. Ten by mohl uspět.

Sobota 26. listopadu: Lídři ČSSD se vyjadřují ke změně koalice, na kterou jejich strana doplatila, různě. Odchovanci Gutha Jarkovského české socialistické politiky, Jiřího Paroubka, Sobotka a Hašek změnu jednoznačně odsuzují. Podle Sobotky teprve nyní na radnici vznikla velká koalice, na tom něco je, ale už ta předchozí byla dost velká na to, aby měla šanci udržet se u kormidla; podle Haška nemá opozice téměř žádnou možnost kontroly (měla TOP09 za předchozí koalice větší, a v čem?). Jiří Dienstbier, kterému změna přišla vhod, protože oslabila pozici lídra pražské sociální demokracie Hulinského, po jehož místě zjevně prahne, hodnotí kladně prohru „zákulisních hráčů typu Hrdličky“, z pohledu sociální demokracie však nová koalice nejspíš bude zanedbávat sociální rozměr politiky. Proto je prý na hodnocení příliš brzy. I jen verbální zdrženlivost je ze strany českého opozičního politika něco nezvyklého a příjemného, nikdo od něho samozřejmě nemůže čekat, že bude vládnoucí koalici mazat med kolem huby, ale to ještě neznamená, že musí v jednom kuse řvát jako tygr.

Václav Klaus jak známo novou koalici, jak se dnes říká „nemusí“ (myslím, že pokud jde o TOP09, čichá, čichá havlovinu). Vytýká změnám na radnici, že nebyli předem informováni Pražané, to je dosti podivné, proč by měli být předem informováni, předem informována měla být pražská regionální rada ODS, což je jakýsi formální kaz zvoleného řešení. Argumentace „Pražáky“ je naopak, je mi líto, populistická demagogie. Podle prezidentových decentních náznaků ze čtvrtka bylo zjevné, že podle jeho názoru pan Šťastný celou akci strašně zvoral. Nevím, zda to s ním probral nebo ne, v každém případě se pan doktor v rozhovoru pro dnešní Právo proměnil z usměvavého dr. Jekylla v rozlíceného pana Hyda. Reprodukuji: primátor Svoboda nedokázal sjednotit klub zastupitelů ODS v té míře, jako se jemu podařilo sjednotit pražskou organizaci. Pana Svobodu prosadil na místo primátora vlivný člen pražské ODS Hrdlička, Svoboda měl také „historicky“ velmi dobré vztahy s šéfem pražské sociální demokracie Petrem Hulínským. Tzv. pražský ekotendr vypisoval primátor a rada hlavního města Prahy, pan Šťastný s tím nemá nic společného. Primátor se řadu týdnů snažil bez jakýchkoli konzultací a mandátu vyjednávat se zástupci TOP09. Pan Šťastný byl upozorňován, že hrozí riziko, že primátor vytvoří frakci uvnitř ODS a s několika lidmi se pokusí uzavřít koalici s TOP09, že opustí ODS a založí vlastní klub nebo dokonce přejde k TOP09, což Šťastnému potvrzovala i řada lidí z této strany. Svoboda to ovšem popíral. Nakonec Šťastnému nezbylo než „tuto záležitost legitimizovat“ a předložit návrh, který se snažil primátor prosadit za zády naprosté většiny členů pražské ODS, k demokratickému rozhodnutí delegátů vedení pražské ODS. (Vedení to přijalo superdemokraticky, tj. jednomyslně, bd). Svobodovo jednání bylo prý neseno tím, že chtěl naplnit sliby, „které už dříve za zády pražské ODS učinil vůči TOP09 nebo některým jejím představitelům“ (tento pasus mi poněkud připomíná způsob psaní mladočeského tisku v době rukopisných bojů). Primátor se od počátků pokouší obklopit skupinou lidí z TOP09 a současně i určitou skupinou lidí z ODS a „vytvářet jakési prazvláštní spojenectví“. Vzhledem k tomu panu Šťastnému a jeho hlavnímu spojenci, předsedovi ODS Nečasovi, nezbylo, než podniknout „takové kroky, které zabránily rozštěpení pražské ODS“. Pana Šťastného ovšem nikdy ani ve snu nenapadlo, že by přitom usiloval pana Svobodu odstranit, ve všech jeho úvahách vždy figuroval na pozici pražského primátora (to má zjevně pan Šťastný společné s panem Hrdličkou). Velké štěstí pana Šťastného ovšem je, že pan prezident Klaus , „skvělý stratég“, velmi dobře pochopil příběh, který by v médiích zjednodušován v neprospěch pana Šťastného a jeho stoupenců. Ježíšmarjá.

Odborová demonstrace, kterou v pátek pořádala nezávislá odborová demonstrace ASO, se dvakrát moc nepovedla. Na Palackého náměstí se shromáždilo se asi pět set lidí (přes chladné počasí, píší v Právu, to by bylo na místě, kdyby bylo minus dvacet pět, jinde se zase mluví o pětisethlavém davu, zajímalo by mne, kdy bude řeč o třicetihlavém davu). Řeči o tom, že kmotrové ovládají stranické kandidátky a sekretariáty, že vláda klečí před korupcí, že tato zem je naším společným domovem a nedovolíme ji rozkrádat, zní poněkud dutě, když ji někdo recituje před shromážděním necelých pětiset přívrženců, z nichž nemalá část, jak to vypadá, byla svezena ze široka daleka. Alexandr Mitrofanov píše s jistou melancholií o „celosvětovém hnutí Okupuj Wall Street“, které ale taky žádnou velkou díru do světa neudělalo. K tomu, aby se zablokovala železniční doprava v celém státě, stačí pět set vhodně rozestavěných státních zaměstnanců. Na náměstí, pokud není hodně, hodně malé, je takový počet lidí směšný. „Je hodně ohnisek mělkého hněvu, ale nic velkého se nerodí“, píše pan Mitrofanov. Vzteká se zatím jen pět set lidí a vzteká se málo (mělce). Naše odbory mají, řekl bych, hned dvojí problém: jsou zpolitizované a váží se příliš jednoznačně na český socialismus verze soft (ČSSD) a tak trochu i hard (KSČM). A mají výrazně potěmkinský charakter. Obojí, politická vazba i potěmkinská povaha organizace, je dědictvím minulého režimu. A není to nic, nad čím by člověk měl plesat, silné, nezávislé, respekt budící a akceschopné odbory k demokracii patří.

Mladá fronta Dnes přinesla rozsáhlý rozhovor Jiřího Kubíka s Andrejem Babišem. Je hezké, jak se panu Babišovi MfD nezištně a obětavě stará o PR. Pan Babiš se mj. pozastavuje nad tím, jak stereotypně to v české politice chodí: „čtyři pět parlamentních stran se různě seskupí do nové koalice a opozice a pojedou sdál ve starých kolejích“. Stát by podle něho měli řídit „lidi, kteří jsou v reálném životě, kteří něco dokázali, kteří do politiky nejdou, aby zbohatli, aby byli v časopisech a léčili si své ego.“ Chtěl bych upozornit, že stereotyp, který pan Babiš popisuje, byl ve dvacátém století výrazně narušen např. v roce 1933 u našich západních sousedů a v roce 1948 u nás. Následky nebyly nic moc.

Pondělí 28. listopadu: Blesková výměna na pražské radnici proběhla, ale situace se asi hned tak neuklidní. Předseda pražské organizace Šťastný se vzpamatoval z knokautu, v Právu primátora Svobodu poměrně tvrdě napadl, a teď se snaží čtvrteční události jaksi zpětně opravit: čtvrteční smlouva musí obsahovat také informace o programu, a o ty musí schválit pražská regionální rada ODS. V ČSSD je v konfliktu místopředseda strany Dienstbier s předsedou pražské organizace strany Hulinským. Hulinský Dienstbiera označil za něco jako pátou kolonu „pučistů“ na radnici. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek byl zvolen předsedou strany Národní socialisté-levice 21. století, které se dílem zmocnil, dílem ji vytvořil. Dostal 233 hlasů delegátů, dva se zdrželi. Poté si pan Paroubek nadiktoval předsedy a generálního tajemníka (je to podle stanov a je to možná přímější a hlavně rychlejší, než kdyby pro každého hlasovalo 233 z 235 delegátů, navíc kdyby jich bylo v jednom případě třeba jen 232, vypadalo by to jako klíčící vzpoura ve straně, i když se třeba ten jeden byl zrovna jenom vyčurat). Je příznačné, že k volbě prý (cituji z Práva) zavelel moderátor hlasování slovy: „Zvedni mandát“. Bylo by ještě hezčí, kdyby povel zněl „Zvedniž mandát“, podle vzoru „Kryjž holého, bratře Žižko“, ostatně členové nové strany se oslovují „bratře“ („Bratr Jiří Paroubek je socialistou tělem i duší, což prokazuje celým svým životem“), podobně jako husité, Sokolové, národní socialisté i věřící Českobratrské církve evangelické. Povel „Zvedni/zvedniž mandát“ je jakási veskrze pozitivní obdoba německého Hände hoch (upozorňuji, že toto úsloví nemá nic společného s Hitlerem), jde o to, aby každý delegát zvedl jen jednu ruku, a to tu, v níž drží hlasovací průkaz. Na delegáty to očividně zabralo. Přes tyto organizační úspěchy je třeba říci, že pan Paroubek má zhruba stejnou šanci jako měl před ním Miloš Zeman – do Poslanecké sněmovny se dostane sotva, jeho čas už uplynul, je politická zombie. Jako takový může ovšem odebrat ČSSD pár procent voličů, což v Zemanově případě znamenalo, že se mu povedlo ČSSD citelně poškodit. Paroubek má proti Zemanovi tu výhodu, že jeho strana se chce etablovat v krajských volbách v příštím roce, a uspět v nich (Paroubkovi jde hlavně o Ústecký kraj) je přece jen o něco snazší, než ve volbách do PS). Že by v zásadě mohl dopadnout lépe než Zeman ovšem není příliš pravděpodobné. Šanci má pan Babiš, ten byl už lecčím, ale politikem zatím ne, a je tedy vhodným kandidátem pro iniciativy typu „Vyměňte politiky,abyste sami nemuseli nic dělat“.

V Právu se zejména na komentářové stránce pravidelně bouří proti „kapitalismu“ (tentokrát Jan Keller). Zatím ještě neudělali stejně zjevně další rozhodující krok, a nejedou po „buržoazní demokracii“. Pro mne byla „kritika“ (rozuměj hlasité a pokud možno kolektivní proklínání) „kapitalismu“ a „buržoazní demokracie“ základní identifikace bolševika (až už s lidskou tváří nebo bez ní). Tvořila odpornou kulisu pobývání v ČSR/ČSSR v letech 1948-89. V Právu se možná ještě ostýchají přiznat barvu, řekl bych ale, že je to brzy přejde. A pak budeme konečně doma.

Úterý 29. listopadu: to, co si vládní koalice sama nadrobila při sněmovním projednávání a schvalování zákona, upravujícího mj. výnosy z hazardu, má teď napravovat sociální demokracie, která má většinu v Senátu a může rozhodnutí PS blokovat. Má v tomto případě vládní koalici v hrsti, protože PS pak může schválit to, co Senát navrhuje, vrátit se k původní (problematické) verzi nebo celý zákon odmítnout, takže by se muselo se vším začít opět od začátku. Nemůže některé senátní úpravy přijmout a jiné ne. Sociální demokracie je vstřícnost sama, je pro ní zároveň důležité zachovat výnosy z hazardu pro sport (což by obecně vládní koalice snesla). Zároveň ovšem chce dosáhnout toho, aby platnost celé daňové reformy byla odložena až na rok 2015 (tj. poté, co se po volbách do PS změní poměr sil a patrně i vláda). Ministru financí Kalouskovi to prý nevadí, protože odklad platnosti může koalice příští rok novelou zákona zrušit. To by bylo pozoruhodné vršení klukoviny na klukovinu a klasický příklad stupňovaného kverulantství v české politice. Jsou vůbec ještě koalice s opozicí schopny se na něčem normálně domluvit?

Boj v pražské ODS pokračuje. Poté, co předvedl svého úspěšného rivala jako nedůvěryhodného padoucha (sobotní rozhovor v Právu), nabídl mu v pondělí předseda pražské ODS Šťastný ruku na usmíření a ujistil ho plnou podporou. Svoboda naopak Šťastného obviňuje, že se snaží pražskou ODS za každou cenu dezintegrovat. Jde těžké si představit, jak se pražská ODS, která se čím dál tím víc chová jako dvě strany, udrží pohromadě.

Vláda Slovenské republiky čelí stávce nemocničních lékařů vyhlášením „nouzového stavu“ v patnácti slovenských nemocnicích. (umožňuje jí to ústavní zákon, obdobný má i ČR, česká vláda tuto možnost letos v předjaří nevyužila). Slovenská lékařská odborová organizace vydala patetické prohlášení: V těchto dnech jste skutečná elita národa. Vydržte! Pro sebe! Pro naše děti! Tato vláda už nerozchodí a žádná příští se neodváží vás přehlížet a jít proti vám. Děláte pro tuto společnost obrovskou službu.“ No, pro sebe jistě. Pro své děti možná, není vyloučeno, že děti to nakonec odnesou, zvlášť když nepůjdou zrovna studovat medicinu. Pro společnost rozhodně ne, ta je tu stejně jako v ČR v pozici rukojmího. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Protikorupční policie začala minulý týden vyšetřovat údajné úplatky při udělení prezidentské milosti policistce (dnes už bývalé). O případu jsme psali, znovu upozorňuji, že celý je zatím postaven na tom, co „jedna paní“ (v tomto případě omilostněná) „povídala“.

Středa 30. listopadu: Opět se pootevřel případ dvou týraných děti z Kuřimi. Jedna z protagonistek té kauzy, Barbora Škrlová, si odseděla dvě třetiny trestu a soud vyhověl její žádosti o podmínečné propuštění. Ven se ale hned tak nedostane, protože se na místě odvolal státní zástupce. Prý nenastal posun v jednání odsouzené směrem k nápravě, nepracovala na sobě, stylizuje se do role submisivní oběti s infantilními sklony, což neodpovídá názoru znalců, takže účinku trestu nebylo dosaženo. Státní zástupce jistě vycházel ze zákonných norem, přesto se mi zdá, že s ohledem na praxi by se „výchovná“ role vězení neměla přeceňovat (řekl bych, že v kriminále se polepší jen málokdo). Důležitější mi připadá obecnější hledisko, nakolik hrozí nebezpečí, že by se dotyčná po propuštění mohla znovu oddávat činnosti, ze níž byla odsouzena - buď proto, že by se polepšila, ale nemohu si pomoci, mně se při řečech o nápravě vždycky vybavuje obrázek Švejka pod kazatelnou feldkuráta Katze, nebo jen proto, že se nebude chtít znovu dostat do basy. Že je kuřimský případ pořád citlivá záležitost, souvisí možná s tím, že člověk má dojem neuzavřené, nedostatečně vysvětlené záležitosti (což se stává, lidská spravedlnost nemůže být dokonalá). Nedovedu si např. představit, že provinilce vedl jen jakýsi náboženský fanatismus.

V pražské ODS pokračuje personální vichřice. Na svůj post rezignoval předseda zastupitelského klubu Blažek (zjevně si spočetl, že jinak bude stejně odvolán), proběhla výměna v dozorčí radě Dopravního podniku (pozoruhodné je, že byli odvoláni hlavně členové ODS, přičemž se spekuluje, že poslední obětí bude ředitel Dvořák). Odvolaní protestují, protestuje i exprimátor Bém, nicméně se zdá, že v zastupitelském klubu ODS už mají přívrženci primátora většinu. Navíc i výměny členů ODS v dozorčích radách proběhly zjevně na základě srozumění mezi Svobodovými stoupenci a TOP09 a znamenají opravdovou změnu. Co z ní bude, na to je ovšem třeba si počkat.

Ladislav Bátora, desetinový poradce ministra školství Dobeše, v rozhovoru pro Parlamentní listy provedl celkové hodnocení ministrů Kalouska a Schwarzenberga. Kalousek je podle něho „nelidská stvůra a ubožácký šmejd“, o Schwarzenbergovi řekl: „Vůl je nebezpečný zepředu, kůň zezadu. Jeho knížecí Jasnost je velmi raritní kombinací obého.“ Pravda sice je, že pan Kalousek pana Bátoru taky moc nešetřil, pan Bátora ho, pokud jde o sprostotu, přinejmenším třikrát přetrumfl. Jako kvalifikace pro rádcovství na ministerstvu školství, byť i jen desetinové, mi tenhle výkon nepřipadá dvakrát přesvědčivý. Pokud jde o odpověď na Kalouskovu invektivu, pan Bátora je zřejmě velmi citlivý člověk. Kompetentní lidé by měli posoudit, zda jeho citlivost je ještě v mezích normy z hlediska psychického zdraví.