Babiš v ČT a co z toho plyne

ČT pozvala do nedělního pořadu Václava Moravce Andreje Babiše, iniciátora hnutí ANO2011. Důvod byl zjevný, o té věci se v poslední době hodně mluví. Konfrontace pana Babiše s dosavadní politickou scénou a jejími zvyklostmi byla krajně zajímavá hned v několika ohledech:

Tak především: základem dosavadní politické hry bylo, že ODS a ČSSD přesvědčovaly veřejnost o nesmiřitelné povaze jejich konfliktu: jde o třídní boj mezi světlem a tmou (jen znaménka jsou v obou případech jaksi přehozená). Už jme si na to zvykli. Teď přichází někdo třetí, oběma přitaká v tom, jak pomlouvají svého třídního nepřítele, a s oběma nechce mít nic společného, protože jsou jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou (spolupráci jednotlivých poctivých poslanců a senátorů by ovšem přivítal). Trochu to připomíná vstup radikálních komunistů stalinského typu na evropskou scénu (u nás se odehrál v roce 1929). Rozdíl mezi Věcmi veřejnými a ANO2O11 je zásadní: jednak VV sedí na místě, o něž chce usilovat ANO2011, a jejich veřejná podpora je mizivá: jednak u VV bylo předem zjevné, že se zapojí do rozehrané hry, tj. koalice s ČSSD je nepravděpodobná. Babišovo „hnutí“ stojí na odmítnutí hry: třídním nepřítelem je ODS, ČSSD i Hrad (posvátnost hlavy státu, příznačná pro českou politickou scénu, je odbourána).

Průběžně s tím pokročila barbarizace české politické scény: když na ni kdysi vstoupil Miloš Zeman, obohatil politický dialog výraznými hulvátskými rysy. Jenže přitom zůstal být v podstatě intelektuálem,jeho „bonmoty“ byly jakýmsi podivuhodným kompromisem mezi hrubostí a duchaplností, tu a tam se mu povedly. Když bylo nejhůř (po volbách 1998), dokázal se s třídním nepřítelem dohodnout. To všechno bylo české veřejnosti, resp. její lidové části (dřív se tomu říkalo pracující lid) poměrně cizí.

Paroubek se dokázal lidu při blížit víc, představoval totiž něco, co lidé znali z minula a z vlastní zkušenosti, a co je jim tedy citově bližší: úroveň náměstka s.p. Řempo, kombinovanou s úrovní zástupce velitele motostřeleckého pluku ČSLA. Veřejnost respektuje demonstraci síly.

Po spravedlnost třeba dodat, že čarovná moc pana Paroubka se posléze vyčerpala v pravou chvíli, ve volbách do PS. Ale trvalo to a bylo to o fous. Slabinou pana Paroubka bylo, že se bezděčně deklaroval jako „pán“ (včetně neopatrné záliby v procovském luxusu). „Normální člověk“ ho znal jako svého bývalého šéfa.

Pan Babiš, soudě podle jeho vystoupení v ČT, volí polohu „rozhořčeného občana“. Je jeden z lidu, někdo, koho lidé znají nikoli z někdejšího papalášského křesla, ale jako štamgasta z útulné hospůdky, kam občas zamíří.

Pozoruhodný je i přístup pana Babiše k médiím. Panu Moravcovi slušně poděkoval za pozvání, pak se mu úplně vymkl z rukou, mluvil o čem chtěl a v podstatě jak dlouho chtěl, moderátor mu s vypětím všech sil dokázal pouze zabránit, aby si bral slovo kdy ho napadne. Média (dřív se říkalo „buržoazní“) patří totiž taky k třídním nepřátelům.

Intelektuálové spjatí s ČSSD rádi mluví (mám chuť napsat „žvaní“, ale neudělám to) o hněvu lidu, „tekutém hněvu“, který smete vládu „pravice“. Teď je tu někdo, kdo považuje pravici, levici i je za jednu bandu šašků. Václav Bělohradský prý na konferenci ČSSD hovořil odmítavě o „antipolitických hrdinech“ a „oligarších“. Nevím, jak to zabere: pokud se panu Babišovi podaří získat aspoň trochu solidní veřejnou podporu (a dosavadní politické strany pro to zatím dělají maximum), budou všichni dosavadní vykřičení dinosauři náhle něčím na úrovni hravých koťátek: na scéně stane tyranosaurus rex.

lidovky.cz 14. listopadu 2011