Co týden dal

Úterý 1. února: po několikahodinové bouřlivé diskusi schválilo dnes celostátní jednání LOK dohodu, kterou včera jeho představitelé předložili k podpisu ministru Hegerovi, a ten skunk ji drze odmítl podepsat. Délka jednání se dá vysvětlit tím, že se střetli představitelé radikálních názorů s ještě radikálnějšími, a nakonec se shodli na tom, že neustoupí ani o píď. Atmosféru jednání vystihuje pěkný obraz Ilji Rjepina „Čeští nemocničně lékařští odboráři sepisují dohodu pro jednání s ministrem Hegerem“, který najdete zde. Zdá se, že vláda by se konečně měla začít se vší vážností připravovat na situaci, že bude muset pár týdnů odolávat krizové situaci a tlaku nemocničně doktorské lobby (lobby to nemůže dlouho vydržet, neměli by na dovolenou v Karibiku). Jenže vláda pracuje s pátou kolonou Věcí veřejných v zádech (k Věcem veřejným se vztahuje naše dnešní glosa). Přes různé okázalé akce pátera Halíka a spol. nestojí v této věci veřejné mínění na straně vydírajících, pokud ovšem vláda selže, přijde o veškerou důvěryhodnost.

Ministr John se dostal do sporu s ministrem spravedlnosti Pospíšilem ohledně sankcí, které mají být zavedeny pro kupčení s voličskými hlasy. Ministr John zatím navrhuje jen nový paragraf trestního zákoníku se sazbou tři měsíce až tři roky (na trest napíchnutí na kůl dojde až poté, co VV provedou Velkou protikorupční revoluci, za kupčení s hlasy pak bude ovšem považováno i to, když někdo nedá ve volbách hlas VV). Ministr Pospíšil kráčí ve stopách Prokopa Drtiny a tvrdí, že dosavadní znění trestního zákoníku dává možnost kupčení postihnout, protože kupčení spadá pod maření přípravy nebo průběhu voleb. Ministr Poslíšil skončí nejspíš stejně jako jeho národně socialistický předchůdce, doufám, že bydlí dost vysoko, aby se mu na rozdíl od toho předchůdce sebevražda skokem z okna povedla, ušetří si léta zbytečných nepříjemností.

Zatímco Západ řeší problém, jak pomoci v Egyptě prosadit demokracii aspoň trochu jiného typu, než jaká panuje v Íránu, Izrael, který je blízko zdroji napětí a zároveň první na ráně, se netají skepsí. Premiér Netanjahu vyzval ministry, aby situaci v Egyptě nekomentovali (škoda že to nemůže doporučit taky paní Catherině Ashtonové). Bojí se, aby se v Egyptě neopakoval íránský scénář. Bývalý velvyslanec Izraele V Egyptě Eli Šaked je rovnou přesvědčen, že nynější režim nahradí islamisté. Kdo jiný, vždyť tam nikdo jiný není organizován. A prezident Peres řekl poměrně přímočaře: „Vždy jsme pociťovali a pociťujeme úctu k prezidentu Mubarakovi, což neznamená, že vše, co učinil, bylo správné… Učinil však jednu věc, pro níž si ho vážíme: zachoval mír na Blízkém východě.“ Zdá se, že na Blízkém východě se tuniskou „revolucí“ rozjel neblahý proces, který se dal delší dobu očekávat. Západ, přesněji řečeno USA, by mu měly nějak čelit. Jsem moc zvědav, jak si s ním nynější americká vládní garnitura poradí.

Petr Kupec píše v MfD, že maďarská vláda „byla donucena“ ustoupit ve věci požadavku „vyváženosti“ zpravodajství v audiovizuálních médiích. Vláda chce prý lépe specifikovat skupinu těch, na něž se bude požadavek vyváženosti vztahovat. Pokud to budou jen veřejnoprávní média, není to nic moc (i když se musím přiznat, že mně osobně by bylo milejší, kdyby vliv Al-Kajdá ve zpravodajství České televize z Blízkého východu byl poněkud oslaben), ale není to nic, co by se nebylo dávno uplatňovalo v praxi i u nás – v ČT byl před časem mírnix dýrnix zakázán Šímův pořad Bez obalu právě pro nevyváženost, a to prosím nebylo žádné zpravodajství. Řečeno slovy Písma: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratrovi: „Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka“ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a opak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Mt 7, 3-5).

Středa 2. února: Vypadá to, že všechny koaliční strany se shodly na podpoře ministra Hegera. Vláda už nechce LOKu a spol. ustupovat. Nicméně Heger už jakousi (omezenou) vstřícnost lékařskému ultimátu naznačil: podle LN přislíbil do nabídky zapracovat tři z bodů předložených odboráři. Ne však v takové formě, v jaké je obdržel, ale přepracovaně: například reformu zdravotnictví přislíbil pouze konzultovat. V tom je vidět jakási snaha chytračit, která nemůže dopadnout dobře, když už předtím dal a permanentně dává najevo nepřipravenost se bránit proti nátlaku. Ministr se dopustil osudové chyby v tom, že projevil ochotu se s nátlakovou skupinou vůbec bavit, měl požadovat, aby nátlaková akce byla nejprve bez jakýchkoli podmínek odvolána. Protože tak neučinil, ocitl se na namydlených schodech.

Podle Práva byl zřízen „nový portál zaměřený na hodnocení lékařů a zdravotnických zařízení“. Umožní pacientům vybrat si spolehlivého lékaře a zařízení na základě hodnocení samotných lékařů. Nebude to náhodou v praxi nástroj na pranýřování lékařů a zařízení, kteří se nechovají dost ukázněně podle představ nátlakové lékařské lobby? Jakýsi přednosta kliniky ve Fakultní nemocnici Motol (jeden z „garantů“) prohlásil: „Jestliže nejste schopný hodnotit vašeho kolegu, kdo vám bude věřit ve vaší vlastní práci.“ Pro lidi chorobně podezíravé bude zase věřit této akci trochu obtížné, pokud budou mít např. podezření, že slovo „hodnotit“ je v tomto případě synonymum za „prásknout“.

Miloš Zeman napsal do Práva rozsáhlý článek, v němž předestřel program politických a hospodářských reforem. Nejvíce mne zaujal projekt rozsáhlých veřejných staveb, jako příklad jmenoval „dlouho odkládaný kanál Dunaj – Odra – Labe“. Taky by bylo možné postavit v Polabí několik hezkých velkých pyramid. To by byla státní investice jako hrom.

Teodor Marjanovič dává v MfD pokyny hlupákům, kteří nevědí, jak se postavit k Egyptské demokratické revoluci. Jedna z otázek zní: „Máme protestujícím fandit, nebo se spíše bát?“ A odpověď: „V tuhle chvíli rozhodně fandit. Hybnou pákou jejich protestů je naděje, která má hodně blízko k té, jež uvedla do Chodu sametovou revoluci v Československu.“ A vzápětí rýsuje pravděpodobné scénáře dalšího vývoje, z nichž ten prostřední je mocenský nástup Muslimského bratrstva. Dovoluji si skromně upozornit, že tato alternativa (a ani první, armádní puč) v naší sametové revoluci ani trochu nehrozila. Takže, za prvé bych to nesrovnával, a za druhé bych se velmi bál té prostřední alternativy, tedy moc jim nefandím a spíš se bojím. Z jednoduchého důvodu: naším tu naši, pokud by nám ji chtěl někdo zvenku zbourat.

Paní Procházkové v LN se zase líbí, jak egyptští demonstranti ozbrojení tyčemi a pak i vojáci volali Alláh Kabar a pak už skupina společně s vojáky provolávala slávu společnému Bohu. Co to má dělat na demonstraci proti politickým poměrům? Použijme nehoráznou analogii pana Marjanoviče se „sametovou revolucí“ u nás: když Václav Malý v jakémsi návalu emocí a patrně z dobré vůle víceméně donutil statisíce lidí na Letenské pláni modlit se Otčenáš, řadě lidí to vadilo a dali dodatečně svou nechuť najevo. Úplně právem: na politickou demonstraci v sekulárním státě nic podobného nepatří, demokratický stát je sekulární stát, protože obhospodařuje světské starosti občanů, jak to přesně kdysi popsal John Locke. Bylo to špatně ne proto, že tam byli i ateisté, kteří se modlit nechtěli: ale proto, že modlitba na politické demonstraci by měla být pro křesťana rouháním.

Martin Komárek tamtéž píše vyváženě o paní Bobošíkové v souvislosti s její kandidaturou na funkci prezidenta. Uvádí klady i zápory političky v duchu politické korektnosti a uzavírá: „Jana Bobošíková však dokáže bavit a vzrušovat. To mají lidé rádi. Třeba jednou prezidentkou bude. Jen doufám, že jiného státu, než ve kterém žiju.“ Pokud se prosadí tento vyvážený postoj vůči té osobě („na jedné straně“ – „“na druhé straně“) v širším měřítku, bude pan Komárek moci proměnit své doufání v čin jedině tak, že pak co nejrychleji emigruje.

A teď k Lidovým novinám. Martin Zvěřina uzavírá svůj sloupek slovy: „nemocniční lékaři měli své zaměstnání jisté, nehrozilo jim propuštění. Letos se propustili sami v naději, že jim to přinese zisk. Vyjde-li jim jejich risk, bude to dobře, nevyjde-li, bude to bolet, ale svět se nezboří a vzduch se vyčistí.“ To prosím ale vůbec není pravda: vyjde-li jim jejich risk, bude to katastrofa, protože se prosadí zásada, že sprosté vydírání někoho, kdo je bezbranný, se vyplácí.

Čtvrtek 3. února: podle průzkumu veřejného mínění, z nímž přišla agentura Factum Invenio, by se do PS dostalo 6 stran, včetně lidovců, kteří neobyčejně posílili a předstihli i Věci veřejné. ČSSD (na 24,1%) i ODS (20,1%) se drží na stejné úrovni, TOP09 taky (17,1%), mírně posílili komunisté (13,8%) a Věci veřejné (7,3%). Při přepočtu na mandáty by koalice měla mírnou převahu 2 mandátů, s lidovci 115 mandátů (získali proti volbám v květnu lidovci hlasy na úkor dnešní koalice?). Výsledek vypadá pravděpodobněji než ten CVVM, ale v podstatě se výrazně liší jen tím, že Factum Invenio zahrnula do výsledků jako další úspěšný politický subjekt lidovce.

Jednání mezi ministrem zdravotnictví a organizacemi nemocničních lékařů ztroskotala, ministr Heger je považuje za uzavřená. Současně předložil dopis se dvanácti sliby, kterými se mu, jak se domnívá, podařilo splnit většinu požadavků nemocničních lékařů, a které hodlá plnit, přestože k dohodě nedošlo. Musím se přiznat, že této vyjednávací technice nějak nerozumím. Bylo by snad dobré říci: jednat se dá o všem, ale ne s vyděrači. Odtrubte napřed svou vyděračskou akci. Pak uvidíme.

Aféra se záznamem z vystoupení ředitele motolské nemocnice Ludvíka (dostala se na veřejnost bezprostředně poté, co propustil svou mluvčí Jurinovou - safra, kdo to jen mohl vynést?) Je dosti legrační svým obsahem (podnícení investic do nemocnice měl sloužit systém tzv. kulichů, exkluzivních pacientů, kteří prý byli schopni, pokud během léčby nezemřeli, samozřejmě, poté za zájmy léčebného zařízení lobovat. Je to nepříjemnost daleko spíš pro státní správu než pro nemocniční lékaře.

Bohuslav Sobotka sepsal (podobně jako Miloš Zeman) programový dokument a zveřejnil ho na internetu. Na adresu KSČM prý říká: „Pokud by přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí, mohli by se stát po reformách koaličním partnerem.“ Kdyby to udělali, stali by se sociálními demokraty a zároveň by přišli o skoro všechny voliče. Udělat něco podobného a zároveň zůstat pro sociální demokraty 13% partnerem je nemožné. Museli by to udělat na oko (a přesvědčit své voliče, že je to jen na oko, tím by ovšem přesvědčili i voliče ČSSD a celou veřejnost), což je zjevně nesmysl.

V Právu citují „text přísahy“ maďarského občana, kterou budou skládat Členové maďarské menšiny v Rumunsku, kteří chtějí přijmout maďarské občanství. Ten text může být autentický, nebo ne. Může to být taky provokace. Kdo ví. Hlavní je, že Rumunsko proti dvojímu občanství nemá námitky. Naopak, námitky mělo doposud jediné Slovensko, a nynější slovenská vláda se velmi rozumně rozhodla vést o problému politické jednání. Zbývá tedy už jen Slota, Právo a pan Vilček.

MfD zveřejnila dva průzkumy veřejného mínění, pokud jde o postoj lidí k „nemocničně lékařskému protestu“. Podle agentury Median z 1. – 18. ledna t. r. protest lékařů chápe 28,2% lidí, za vydírání ho považuje 45,6%. (Ostatním je to fuk). Podle agentury Focus (10. – 19. ledna) Si 63,7% lidí nemyslí, že by lékaři na tom, byli tak špatně, aby dávali výpovědi, a s protestem nesympatizuje 64,5% lidí. Je zajímavé, že kraválu nadělá nejvíc menšina, podobně jako při televizní revoluci a akci děkujeme odejděte – přičemž na rozdíl od akcí jako velká TV revoluce a Děkujeme, odejděte, to tentokrát nejsou žádní intelektuálové.

Vláda projevila ochotu jednat o způsobu volby prezidenta s opozicí (tj. s ČSSD). Jedna z vládních stran, Věci veřejné, ostatně na stanovisko vlády nečekala a začala s ČSSD jednat sama na vlastní pěst. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pátek 4. února: Ministr Heger (konečně) prohlásil poměrně rozhodně, že jednání s nemocničně lékařskými lobbyisty považuje „za ukončená a uzavřená“. Podle ministra Johna se v úterý sejde Bezpečnostní rada státu s hejtmany a bude se zabývat krizovou situací ve zdravotnictví (nejde prý „o řádné jednání rady, ale jen o setkání s hejtmany, kde ministerstvo vnitra poskytne informace o systému vyhlášení krizového stavu i o tom, jak by se řešila krizová situace“). Zdá se, že ministerstvo vnitra, a tedy Věci veřejné mohou v této věci hrát klíčovou roli, nepovažuji to za moc dobré, protože se musím přiznat, že té straně vůbec nedůvěřuji. Spektakulární střetnutí pana Bárty s dr. Rathem ve Sněmovně mohla být jakási mlha, zastírající fakt, že vztahy mezi nemocničně lékařskou lobby a VV vůbec nejsou tak dramatické, jak by to na první pohled vypadalo (proč se scházeli před pár dny s dr. Kubkem?). Je to samozřejmě jen spekulace, ale dnešní situace ke spekulacím přímo vybízí. Předseda LOK Engel se chce obrátit „přímo na koaliční strany“, znamená to, že na Bártu? Rozhodně jejich jedinou nadějí je vyvolání nějakého rozkolu v koalici, řekl bych, že vyhrocený konflikt po 1. březnu nemají šanci ustát. K věci se opětovně vyjádřil prezident Klaus. Vyjádřil podporu Hegerovi, v rozhovoru pro idnes.cz řekl: „Nechci přitvrzovat tuto už dost tvrdou debatu nějakým siláckým výrokem, ale opakovaně říkám, že požadavky té skupiny lékařů považuji za nehorázné, nemravné…“ a Právu zase: „Jestli bych něco řekl, tak mám pocit, že by (ministr Heger, bd) měl být ještě daleko tvrdší.“ Nezbývá mi než konstatovat, že v této záležitosti s presidentem souhlasím do slova a do písmene.

Mezitím v koalici zuří boj o Vondru a o údajně předraženou zakázku firmě Promopro v době českého předsednictví EU. I pokud jde v zásadě o věcný problém (nemám jako pozorovatel hodně zvnějšku důvod o tom pochybovat), věcné problémy se dají řešit mnoha způsoby, aniž by tím utrpěla věcnost, tenhle způsob mi připadá poměrně velmi divoce bojovný (s panem Vondrou přitom nijak nesympatizuji, nemám proč, jen doufám, že půjde o spravedlivé pojednání a ne o teatrální politický konflikt).

MfD se opět inspiruje příkladem Wikileaks. Zveřejnila dnes půlhodinový záznam rozhovoru podnikatele Smrže, kterého prý policie vyšetřuje společně s exministrem Bartákem ohledně toho, že požadovali úplatek na amerických manažerech Tatry. Záznam je údajně součást policejního spisu, což redakci potvrdil náš dobrý známý, „zdroj s vyšetřováním dobře obeznámený“, který si samozřejmě, jak jinak, nepřeje být jmenován. Nevím, zda už byl novelizován tzv. „náhubkový“ zákon, pokud ne, tohle je jeho zcela zjevné porušení, a zákony platí, i když s nimi nesouhlasíme. A za druhé, Smrž v záznamu prý říká: „Lidé z ministerstva obrany říkají, že pokud zaplatíte, nebudou už s nikým mluvit, zůstanou stranou a nebude s tím žádný problém.“ To povídá pan Smrž podle MfD, nedokazuje to nic. Kdyby vyšetřování nechali na policii, považoval bych to za patřičnější a korektnější, tohle zato přitáhne čtenáře.

Na názorech zástupce šéfredaktora MfD Musila, s nimiž nás dotyčný občas seznamuje, mne fascinuje jeho sebevědomí: totiž přesvědčení, že i jeho kolegové v profesi a celá veřejnost ho vidí stejnýma očima, jakými se vidí on sám. V tomhle je mezi českými novináři nepochybně jednička. Tentokrát polemizuje s názorem, že egyptští Arabové jsou necivilizovaní a neuměli by si sami vládnout. A pokračuje: Překvapivým příkladem může být vzpoura amerických osad koncem 18. století; slavná americká válka za nezávislost, dozajista ctěná i komentátory ponižujícími nynější egyptské protesty. Proti - nakonec vítězným - revolucionářům stálo mnoho lidí loajálních vůči Británii. A v očích mnoha soudobých Evropanů museli američtí vzbouřenci vypadat jako fanatici, kteří sice melou nějaké řeči o svobodě, ale ve skutečnosti nechtějí britské koruně platit daně - a proto, hrozná věc, její vládu chtějí svrhnout a vládnout si sami. O tom, nakolik by si uměli nebo neuměli egyptští Arabové vládnout sami, nechci vynášet žádné jednoznačné soudy, protože nevím, co to znamená: pokud by armáda tvrdou rukou prosadila pořádek a nastolila vládní garnituru, která by nezměnila politickou orientaci země, zachovala nebo posílila sekluární ráz státu, ale neprovedla vůbec žádnou demokratizaci po příkladu české sametové revoluce, znamenalo by to, že si egyptší Arabové umí vládnout, nebo ne? A kdyby naopak vůle rozhněvaného lidu dostala k moci v podstatě demokratickou cestou radikální islamisty, znamenalo by to, že si umějí vládnout, nebo ne? Srovnávat americkou revoluci z 18. století s tím, co se dnes děje v Egyptě, je pitomost, nad jakou zůstává rozum stát.

Sobota 5. února: Na první pohled to vypadá, že hlaváči z lékařských odborů a LOK začínají trochu ztrácet nervy. Podle průzkumu veřejného mínění, který pořídila relativně velmi spolehlivá agentura SC&C (viz její odhad výsledku loňských květnových voleb do PS) s akci části nemocničních lékařů nesouhlasí 62% (podle 37% jsou jejich požadavky spíše neoprávněné, podle 25% zcela neoprávněné). V této souvislosti bych rád zdůraznil, že zásadní problém podle mne není v oprávněnosti či neoprávněnosti požadavků, ale v technice, jakou se snaží své požadavky prosadit (vydírání vlády tím, že si berou za rukojmí celou společnost, pacienti jsme přece všichni. Nebo snad ne?). Teprve když bezpodmínečně a úplně upustí od této taktiky, bude možné vést věcnou debatu o oprávněnosti či neoprávněnosti jejich požadavků. Mám pochybnost, zda to s vedením ČLK a LOK vůbec půjde. Zdá se, že velkou chybou vůči veřejnosti (jde ale těm lidem vůbec o podporu veřejnosti? Chtějí ji spíš zastrašit, to je něco jiného) bylo rázné odmítnutí dělit se o peníze s nemocničními sestrami. 56% lidí se domnívá, že peníze by se měly rozdělit mezi lékaře, sestry a ostatní personál, 34%, že by se měli dělit jen lékaři a sestry, a jen 10% si myslí, že by lékaři měli dostat všechno. Velmi nepříznivě vyzněl i průzkum ohledně návratů těch, co dali výpovědi: 25% lidí si myslí, že by ministr a hejtmani měli poručit ředitelům nemocnic, aby zpátky vzali všechny, 62% je proti, 12% neví. Pozoruhodné je, že lékaři fakultních nemocnic, kteří mají úvazky na fakultách (při výuce) dali výpověď jen v nemocnicích, přednášet hodlají dál. Přiznám se, že nevím, jaké procento je mezi nimi univerzitních učitelů: měl jsem vždycky dojem, že asistent je v nemocnici pán, kdežto na fakultách humanitních směrů, kde žádné nemocnice nejsou, spíš, jak říkal Karel Havlíček o postavení ruského mužika, „první po hovadech v zemi“. Zároveň bych se ale hodně divil, kdyby se např. platy vyučujících na lékařských fakultách dramaticky lišily od platů vyučujících na humanitních fakultách: když jsem v roce 2002 ve svých 62 letech odcházel jako odborný asistent do důchodu z FSV UK, měl jsem plat, pokud se dobře pamatuji, necelých 14 tisíc korun. Docenti měli něco přes dvacet tisíc, a profesorů je málo. Pravda, jako dočasná podpora v nezaměstnanosti to ujde.

Prezident ČLK Kubek se nabízí, že bude zprostředkovat jednání mezi odboráři a ministerstvem. Zároveň dává výslovně a jednoznačně najevo, že odboráře ve všem podporuje. Ten člověk úplně ztratil jakoukoli soudnost. Pokud takovýmhle lidem vláda couvne, bude u nás možné všechno. Kubek dále vyhrožuje „katastrofálními důsledky“ (z minulosti to známe jako tzv. nedozírné následky) a tím, že kdo z lékařů, co zůstávají, by se snažil nějak nahradit kolegy, kteří odešli (tj. nesabotoval by), může na oddělení s málo lékaři porušit oprávní předpisy (soudit ho bude nejspíš inkvizice v čele s Kubkem a Engelem). Pokud jde o nedozírné následky, kdo chce kdekoli (i v politice) něčeho dosáhnout, musí taky něco riskovat. Činnost, která není spojena s rizikem, nemá žádný smysl. To za prvé. A za druhé: odpovědnost za případné zmařené životy a škody na zdraví pacientů padá jen a jen na vyděrače.

Hejtman Rath označuje soustavně ministra Kalouska za opilce. Kdykoli vidím v novinách hejtmanův portrét (třeba právě v tuto chvíli) zmocňuje se mne zoufalství z toho, že už prakticky vůbec nemohu pít. A být s tím člověkem několik hodin v jedné místnosti, asi bych se zhroutil. Kapky, které nabízí pan Rath, jsou ve skutečnosti tzv. protirathovské sedativum. Nabízené množství mi ovšem připadá pro zdravého člověka středního věku naprosto nedostatečné.

Statutární předseda ČSSD Sobotka zformuloval, co způsobilo „nevítězství“ jeho strany v posledních volbách do PS: „podcenili jsme inteligenci voličů“. Tím naráží na expředsedu Paroubka, měl tedy spíše říci „Paroubek podcenil…“ Možná by bylo vhodné zauvažovat, zda „pánové“, jak říkával jejich svržený guru, náhodou naopak poněkud nepřecenili inteligenci vlastní, a to nejen on, ale i ti, co mu oddaně sloužili až do vyhlášení výsledků, a pak náhle prozřeli.

Je zajímavé, že české noviny se chovají jako mediální lobby LOKu. Velmi zřetelné je to na dnešní MfD. Článek nese patetický titulek: „Unavení, naštvaní, odhodlaní. Lékaři na odchodu, díl I.“. Informace o jejich příjmech v článku jsou naprosto zmatečné, a nemohu za tím nevidět úmysl. A navíc a především: ani unavení a naštvaní nemají právo se chovat tak, jak se chovají lékařští odboráři. Tj. jako vyděrači.

V MfD taky dnes vyšel mimořádně odporný článek ekonomického redaktora maďarského deníku Új Szó Zoltána Sidó. Vrátíme se k němu zvláštní poznámkou.

S lítostí konstatuji, že předseda ústavního soudu Pavel Rychetský už není, co býval. Nějak mu neslouží paměť. V rozhovoru pro MfD řekl mj.: „Já se nestydím, že jsem vstoupil do komunistické strany, když mne oslovili v době sjezdu spisovatelů, v době, kdy to bylo jediné místo, kde se reálně mohlo proti systému bezpráví něco činit, kdy těmi mými vzory byli členové strany jako spisovatelé Vaculík, Klíma, Janek Skácel a řada dalších. Je to ovšem odpověď na otázku „litujete osobně vstupu do KSČ v roce 1966“. Potíž je v tom, že sjezd spisovatelů, o němž mluví, byl koncem června 1967.

Pondělí 7. února: Ministr Heger je ochoten se vrátit k jednání s lékařskými odbory, pokud vyzvou své členy ke stažení výpovědí, samozřejmě s tím, že peníze, které jim nabídl, jsou dostačující. Ministr Heger je v krajně nevýhodné situaci, zavařil si ji tak trochu sám (nevím ovšem, nakolik byl jeho postup ovlivňován „kompromisy“ ve vládě). Měl si tu první podmínku stanovit hned na začátku jako základní podmínku k zahájení jednání. Tím, že bez této podmínky nabízel ústupky, nechtě, ale fakticky koncedoval na přípustnost vydírání jako prostředku k dosažení cíle iniciativy Děkujeme, odcházíme. Nechci pana ministra nějak tvrdě kritizovat, jeho situace je krajně nezáviděníhodná a krk bych dal za to, že nemá ve vládě podporu, jakou by potřeboval. Taky je třeba říci, že podstatu problému (vyděračství) vidí jasně. Ale dostal se do velmi nešťastné situace: hejtman Hašek (sociální demokracie z pozadí, ale velmi intenzivně doktory podporuje) mu pak v televizi může říkat: já vás nechápu, vždyť stačí přidat už jen mizerných pár set milionů, a všechno bude v pořádku. Mimochodem, připadá mi zajímavé, když strana, která kdysi podporovala zájmy nuzných, vychrtlých a souchotinářských proletářů, dnes bojuje za vrstvu, která je jistě placena hůř než na Západě (ale my jsme Východ) a hůř, než by si zasloužila (nechci ani bagatelizovat otázku přesčasů), ale k těm nuzným u nás na rozdíl např. od učitelů zrovna nepatří. Jakýsi nemocniční lékař dnes v ČT navrhl výměnu jednacích týmů na obou stranách. To je krok správným směrem, nicméně pan doktor by se měl omezit na to, co je nejvíc v jeho kompetenci, tj. na výměnu lékařského týmu. Já co by občan a pacient přes všechny výše zmíněné výhrady na výměně týmu, který mne zastupuje, tj. ministra Hegera netrvám, naopak, považoval bych ji ze strany vlády za kapitulantství na druhou.

Na středočeské konferenci ČSSD získal nominaci na předsedu strany Bohuslav Sobotka, statutárním místopředsedou má být dr. Rath. Hašek dr. Ratha nepodporuje. Vzhledem k tomu, že se ČSSD a oba její korunní princové v konfliktu mezi vládou a lékařskými odbory chovají tak, jak se chovají (tj.mocenské zájmy jejich strany jsou jim všechno, s nynější vládní garniturou žádné společné zájmy nehledají a nemají), je úplně fuk, kdo z těch dvou vyhraje. Dělají totéž co Paroubek, jen u toho nadělají trošku míň kraválu, jeden je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou.

Zpravodajství MfD fandí poměrně silně nemocničně lékařské lobby. Například: k naší petici vyšel na komentářové stránce opravdu hezký článek Mirky Spáčilové, jenže to je komentář, komentář se v normálních novinách opírá o nějakou zprávu, zprávičku – na nic podobného jsem v dnešním vydání nenarazil. Ale nejde jen o to. Např. v rozhovoru s ministrem Hegerem zní otázka Lucie Frydecké: „Vyčítá se vám, že jste odborářské protesty nechal zajít tak daleko. Proč jste je nezačal řešit už v březnu, kdy odboráři spustili kampaň?“ Paní Frydecká zřejmě přistála do MfD před pár týdny odněkud z Marsu. Jinak by věděla, že nynější vláda byla jmenována 13. července minulého roku, kdežto v březnu byla v úřadě naprosto bezmocná vláda premiéra Fischera (ministryní zdravotnictví byla paní Jurásková). Jak může něco takového vůbec napsat, a jak to, že ji na to v redakci nikdo neupozorní?

Chystá se zasedání Bbezpečnostní rady státu (přesněji řečeno porada členů Bezpečnostní rady státu s hejtmany, tj. porada koalice s opozicí, pan Hašek a spol. přitom nemyslí na nic jiného, než jak vládu v této věci dostat na lopatky – a podotýkám, že s ní i deset milionů občanů - pacientů, jimiž nemocniční lobbyisté vládu vydírají). Ve vládě přitom sedí vetřelec (ve smyslu toho amerického filmu) v podobě Věcí veřejných, že jde jen o „poradu“ je, jak se zdá, jejich zásluha. Na čem se tato kuriózní sešlost může vůbec dohodnout? Rozložená vláda a opozice, podporující očividně nemravnou nátlakovou akci, která není v zájmu české veřejnosti a většina české veřejnosti to ví. Člověk by očekával přece jen trochu razantního veřejného odporu. Nic takového se neděje.

V LN to není o moc lepší. Upřímně řečeno, nerozumím příliš ani stanovisku některých komentátorů, např. Martina Weisse v dnešním sloupku: kvituje s povděkem, že vláda dala doktorům vstřícnou a kreativní nabídku, teď by ale měla také vzít v úvahu, že „někdy nelze jednat jinak než z pozice síly“. Tohle měla vláda vzít v úvahu tváří v tvař vydírání hned na začátku a vstřícné nabídky si schovat na chvíli, až druhá strana od vydírání upustí.

Policejní odbory požadují odchod ministra vnitra. Zdá se, že to, čemu se poněkud nepřesně říká „abelizace“ policie ČR, bude v prostředí, které je pořád ještě aspoň trochu svobodné, přece jen obtížné.

Ústavní soud si nechal od odborníků na volební systémy spočítat, jak by dopadly volby, kdyby Praha nebyla nesmyslně rozdělena na obvody. Spočítání je poměrně jednoduché, protože jsou k dispozici počty hlasů pro strany za celou Prahu. A výsledek je pozoruhodný: 9 z 63 mandátů by byly přiděleny jiným stranám, do zastupitelstva by se dostaly SZ, VV a SNK-ED (stěžovatelé), a to na úkor ODS a TOP09. Dnešní radniční koalice (ODS-ČSSD) by neměla většinu. To je zjištění natolik průkazné, že mne opravdu zajímá, co si s ním ÚS počne (mám dojem, že z politických důvodů si nemůže troufnout volby zrušit, kromě toho je otázka, zda je možno mluvit o protiústavnosti, když podobně jako nyní se do pražského zastupitelstva už volilo; „ hlediska vyššího principu mravního“ je ovšem věc jasná a volební zákon by se měl změnit).

Úterý 8. února: ministr Heger přikázal ředitelům nemocnic, které ministerstvo řídí (hlavně těm fakultním), aby okamžitě navýšili lékařům platy o 5 až 8 tisíc korun měsíčně. Navíc se zdá, že chce nechat stranou zdravotní sestry (myslí si, že „by do toho teď chvíli neměly zasahovat“; nechtěl ba snad pan ministr, aby do toho teď chvíli nezasahoval nikdo kromě Engela s Kubkem?). Je to nemístný a navíc zbytečný ústupek, vysílá tím jen signál slabosti, vydírající na to nepřistoupí a zároveň se budou cítit silní v kramflecích. Ministr je zároveň ochotný jednat, ale jen tehdy, když lékařské odbory vyzvou lékaře ve výpovědi, aby své výpovědi bezpodmínečně stáhli. Žádná výzva nestačí, je třeba, aby je fakticky stáhli, a to všichni. Poté, co se obojí stane, měly by odbory požádat členskou základnu nikoli o mandát k tomuto jednání, jak navrhuje člen představenstva Voleman, ale o důvěru všeobecně. Dnes má zasednout Bezpečnostní rada státu, vlastně ne, Věci veřejné si zjevně prosadily, že půjde jen o takové klábosení Rady s hejtmany, prezident Klaus tam nepřijde, co by tam taky pohledával. Podobná akce by se měla nejspíš pořádat U Pinkasů (vlastně teď už ne, teď už je to na něco podobného moc nóbl podnik).

V souvislosti s aférou ohledně sledování exstarostky Šorfové zuří na radnici Prahy 11 boj mezi něčím, co mám chuť nazvat severní a jižní sekcí (je to narážka na jeden americký film).

Zastupitel Štěpánek (SZ) požaduje, aby pan ministr Bárta dokázal, že všechno (sledovačky) dělal na objednávku radnice, a pak se musí poroučet radnice. Nebo se mu to nepodaří dokázat, a pak se musí poroučet on. To je přesný popis situace.

Profesor Kohák pěje dnes v Právu píseň lásky o soužití ve svobodě. Brněnský sjezd ČSSD podle něho „může přispět jasným programem demokracie politické, sociální a ekonomické. Je ovšem třeba, aby ostatní přispěli tím, že k programu sociálních demokratů přistoupí s hlavou otevřenou, třeba s nesouhlasem, ne však s nenávistí. Nemožné to není.“ Obávám se, že by především bylo nutné vyléčit velkou část komentátorů od Jana Kellera po Jiřího Hanáka z chronické rabies (lidově se ta choroba jmenuje vzteklina). Nemoc je bohužel neléčitelná, resp. v „ideové“ poloze by se dala vyléčit jen tím, kdyby se Právo stalo jako v minulosti monopolním papírovým médiem v zemi. To je sice v posledních pár letec už zase představitelné, ale obávám se, že nikoli v zájmu této země.

Poté, co Polsko za prezidenta Kaczyńského vzdorovalo, zúčastnilo se nyní opět schůzky tzv. Výmarského trojúhelníku (spolu s Francií a SRN). Nebyl jsem příznivcem zesnulého prezidenta (ostatně proč, byl to polský prezident, ne náš), ale v jeho odporu jsem ho chápal. Trojúhelník má být totiž nástrojem pro paktování francouzských a německých mnichovanů s Ruskem a Poláci jim mají dělat alibi a paraván v téhle podezřelé politice. Až je nebudou potřebovat, prodají je buď Medvěděvovi nebo Putinovi (podle toho, kdo z nich bude zrovna sedět v Kremlu).

V poslanecké sněmovně zuří nyní ideový zápas o tom, zda je třeba zvýšit penze obětem komunismu a snížit je příslušníkům StB. První se mělo stát už dávno, to druhé je mi fuk, respektive považoval bych za logické, kdyby ti z nich, co patří za mříže, se tam dostali, a u těch druhých jsme se smířili s tím, že lidská spravedlnost, na rozdíl od té Boží, je nedokonalá. Co mne ale nesmírně irituje, je, že se tenhle spor vášnivě rozehrává zrovna dnes, kdy se v konfliktu vlády s nemocničními lékaři jedná o podstatu a budoucnost naší demokracie. Na tom, jak tento spor dopadne, záleží. Otázka penzí estébáků je naprosto podružná a nezajímavá věc.

Petr Kamberský se dnes ve svém „Chlívečku“ vrací k nemocničně lékařskému revolučnímu hnutí. Omluvil se za nepřesnost ve svém sloupku (a ještě taky za věci, za které se až tak omlouvat nemusel), teď by se měl omluvit prof. Lata, který na něho včera ve čtenářském dopise zaútočil, ale on to neudělá, univerzitní profesoři se omlouvat nemusejí a řekl bych, že to ani neumějí, tedy aspoň někteří. Dopisu pana prof. Laty je věnována naše dnešní glosa. To ostatní, co pan Kamberský píše, je čistočistá pravda, problém mám jen se závěrem: jediná naděje prý je, „že ministr zdravotnictví cukne, přidá do základních platů místo do prémií, poté cuknou odboráři“. To je zjevně linie listu. Naděje to není vůbec žádná, naopak z toho dýchá hluboká beznaděj. Naděje by byla, kdyby pan ministr „odborářům“ slušně řečeno nakašlal. Naděje to je, připouštím, minimální.

Advokáta Kolju Kubíčka, upřímně řečeno, jak se moderně říká, „nemusím“. Nicméně jeho trestní oznámení na dr. Engela je nutné brát vážně. Oznámení se týká trestného činu vydírání, jehož se dopouští ten, kdo „se snaží hrozit takovou těžkou újmou s cílem dosáhnout vyšších finančních příjmů pro sebe nebo jiného“. Dr. Engel podle Kubíčka „společně s dalšími spolupachateli utvrzoval veřejnost a ministra zdravotnictví v tom, že hromadným odchodem lékařů ze zdravotnických zařízení vznikne v České republice vážná porucha v poskytování zdravotnických služeb, a současně dále požadoval navýšení finančního plnění lékařům v zaměstnaneckém poměru o částku nejméně dvě miliardy korun ročně… Jednání Martina Engela a spolupachatelů je extrémně vážným porušením zákonem chráněných zájmů na integritě a svobodě dotčených osob a navíc zvášť zavrženíhodným jednáním, neboť za účelem vymožení finančního plnění je vyhrožováno újmou na zdraví velkého množství občanů České republiky. Použité heslo doprovázející skutkové jednání pachatele, „náš odchod – vaše smrt“ jednoznačně dokládá zmíněný zavrženíhodný úmysl.“ Dr. Kubíček je ovšem realista a domnívá se, že k uklidnění situace by stačilo předběžné zadržení pachatele. Já bych skoro řekl, že by stačila tzv. „dvojitá osmačtyřicítka“ (pár jsem si jich za totáče užil, když je tam člověk pořád sám, je to docela záhul), bohužel, dnešní zákony to už na tak dlouhou dobu neumožňují. Zajímalo by mne, jak by to pan doktor absolvoval, v řadách bojovníků za lepší příští v osmdesátých letech ho nepamatuji, možná, že se o lepší příští angažoval tak říkajíc na druhé straně barikády. Věk na obojí už měl, v roce 1989 mu bylo 35 let, byl tedy již plnoletý.

Dr. Vesecká a spol. vyhráli občanskoprávní spor o výroky dr. Benešové, která je pojmenovala „justiční mafií“. Rozhodnutí pražského vrchního soudu je konečné a správné, neboť soud neměl rozhodovat o tom, zda bylo jednání žalujících právně O.K., nebo ne, ale zda je pojmenování „justiční mafie“ sprosťáctví, nebo ne. Nechápu jen, proč toto zjištění soudům trvalo tak dlouho. Zřejmě to nějak souvisí se stavem politické kultury v Česku.

Středa 9. února: po včerejší poradě Bezpečnostní rady státu s hejtmany premiér Nečas prohlásil, že vláda chystá krizové scénáře, pokud nemocniční lékaři své výpovědi nestáhnou. Patří k nim i nasazení lékařů ze tří vojenských nemocnic, které má armáda k dispozici. Hejtmané (tj. ČSSD) sice namítají, že pro některé obory (gynekologie, prý taky chirurgie, tomu nerozumím, jak je to možné) nemají vojáci dost specialistů, zároveň se ale dopracovali jakési k lehké distanci od „formy protestu“ nemocni lékařů. Tématu se týká naše dnešní glosa. Jinak účastníci iniciativy Děkujeme,odcházíme a LOK ve fakultní nemocnici v Plzni odmítli nabídku zvýšení platů, která šla dokonce nad jejich požadavky, s tím, že trvají na celostátním vyrovnání. Ten požadavek je sice po formální stránce pochopitelný, myslím jen, že přece jen přeceňují své síly a že tomu veřejnost nebude příliš rozumět. Vydírající se obávají, že má jít o klín, který by je měl rozdělit. Kdyby prosazovali rozumnou věc slušným způsobem, dalo by se to pochopit. Nicméně to se neděje. O rozumnosti se musí teprve diskutovat a o slušnosti nemůže být ani řeči. Jinak vláda zároveň dělá malé krůčky směrem ke kapitulaci a navíc už ani není jednotná. „Někteří členové“ (hádejte, kdo asi?) by už nabídli vydírajícím dva a půl miliardy korun, Heger chce dát lékařům peníze tak, jak to oni požadují, v rámci tarifních platů. Tarifní tabulky lze prý do března změnit (přičemž vláda v programovém prohlášení plánovala jejich zrušení). Já si nemohu pomoci, ale ti lidé se chovají jako šašci. Sedět ve vládě, podám okamžitě demisi. Stát, který podporuje rabiáty proti těm, co se nemohou bránit, je hodný opovržení.

Koalice chce snižovat důchody lidem, jichž se týká lustrační zákon, a získané peníze přidat účastníkům třetího odboje. Pokud jsou tu lidé, kteří nebyli rehabilitačními zákony dostatečně odškodněni (a to nepochybně jsou, např. ti s tzv. zbytkovými tresty) není pochyb, že by měli dostat přidáno. Mám jen velké pochybnosti o tom, mají-li se snižovat penze agentům StB. Za prvé to byli většinou „arme Teufel“, ze svého práskačství mnoho neměli (tedy tolik, aby se to nějak výrazně promítlo do důchodu), většina z nich k němu přitom byla dotlačena (samozřejmě se neměli nechat dotlačit, ale v tomhle je např. mezi důstojníky StB a jimi dost velký rozdíl), a za druhé, spousta už byla vyviněna - jejich řídící důstojníci jim dosvědčili, že je do seznamů zapsali bez jejich vědomí. Respektuji rozhodnutí soudu, co mi zbývá, ale jsem zároveň zásadně proti tomu, aby se vytvářely nějaké náznaky nerovnosti před zákonem - a proto: když nemohou být zkasírováni tihle, tak tedy žádní. Hospodina bych do toho, jak to dělá pan Gazdík z TOP09/Starostové v Právu, ovšem nepletl.

Věci veřejné se v kladenských doplňovacích volbách do Senátu rozhodly podpořit kandidáta TOP09 (a Starostů), starostu Kmetiněvsi Kvapila, který se angažuje za tvrdý postup proti nezletilým vrahům. Řekl bych, že naše zákony jsou v této věci opravdu benevolentní, ale cpát se s takovýmhle backgroundem do Senátu, a hlavně a ještě více, profilovat se na podpoře takového kandidáta má mohutný populistický přídech.

V mlžném oparu „lékařského“ konfliktu se pan ministr John pomalu zabydluje na vnitru a přilehlých institucích podobně, jako to dělal kdysi dr. Rath ve zdravotnictví. Vyletí zřejmě náměstek policejního prezidenta Bílek (není dostatečně loajální, prý je to člověk ďábla Langera, Langer je pro VV něco jako Heinrich Himmler, ačkoli je to politik koaliční strany – zřejmě má na vnitru vliv, který znemožňuje, aby se stalo poslušným nástrojem podezřelé virtuální straničky) a šéf protikorupční policie Vrba (měl spolu s exprezidentem Martinů před časem prozradit kontakty ministra Johna se svatým Michálkem). Doufám, že za to jednou dostane jednou metál, celá „kauza“ tak velmi výrazně získala na „transparentnosti“. Dá se ovšem vyloučit, že to bude až in memoriam?

Prahu navštívil italský ministr zahraničí Frattini. Je to zjevně jeden z posledních evropských politiků, který nepovažuje křesťanství za zločinnou ideologii srovnatelnou s nacismem (komunismus byl samozřejmě o něco lepší, takže si srovnání s křesťanstvím nezaslouží). V Právu, pardon, Mladé frontě Dnes, ono je to dnes už skoro jedno, mluví Kateřina Koubová posměšně o „novodobé výpravě za Evropu křesťanskou“. Proboha, to je hnusné. Evropská ministryně zahraničí Ashtonová na setkání ministrů zahraničí v Bruselu neuspěla při formulaci podpory pronásledovaným menšinám na Blízkém východě s formulací o „pronásledovaných náboženských menšinách“, „některé země“ (přesněji řečeno 22 zemí, to v textu není, až v rozhovoru s Frattinim, který následuje) navrhly podpořit přímo „křesťany“. Je to sice politicky nekorektní, ale zdá se, že to zaplať Pán Bůh prošlo. Ministr Frattini se prý předtím „rozčílil“. Ministři se nesmějí rozčilovat, je to směšné. Výrazivo paní Koubové svědčí o tom, že je učenlivou žačkou Daniela Kaisera. Také britský premiér Cameron prohlásil, že „multikulturní modely bez společných pravidel, hodnot a respektu k základním principům selhávají, bez nich je Evropa slabá.“ To je ještě lehce multikulti, síla Evropy stojí a padá s křesťanstvím. Ale snad těm lidem konečně začíná docházet, že politická korektnost a multikulturalita jsou ideologické mnichovanství, a mnichovanství znamená vykročení směrem k porážce a kapitulaci.

Čtvrtek 10. února: ministr Heger navrhl vládě (a vláda s tím souhlasila), aby „protestující“ (jak vznešené slovo!) lékaři dostali jeden a půl miliardy Kč v rámci tarifních platů. Ministr a vláda opět ustoupila vyděračům. Přitom ministr dostal podle premiéra „určitý mandát“ k dalšímu jednání (místo „jednání“ bylo by možné použít i vhodnější, leč poněkud nezdvořilý výraz). Zároveň krajským nemocnicím slibují peníze nad limit, který dosud držel stát, sociálně demokratičtí hejtmani (např. ten královéhradecký). Zato prý už LOK „tak příliš netrvá“ na tom, aby všichni lékaři bez výjimky byli vzati zpět (zřejmě si už někteří našli výnosnější koryta a zpátky nechtějí). Na nasazení armády prohlížejí demokratičtí hejtmani „s obrovským úsměvem“ (jihočeský hejtman Zimola). Mám smůlu: v roce 1948 i 1969 jsem byl – coby nevýznamný čičmunda - konfrontován s politiky, kteří pohlíželi na to, co by byli lidé chtěli, s obrovským úsměvem. A vždycky jim to vyšlo. Vyjde to nepochybně i hejtmanu Zimolovi. Myslím, že tu ani nemusím psát, co si o něm myslím.

Ministr prý má podle MfD plán, jak „neprohrát“ s lékaři (bude to tedy „neprohra“, cosi o fous horší než „nevýhra“, ale pořád ještě lepší než prohra): vydržet první týdny po odchodu lékařů. To by samozřejmě bylo užitečné zkusit, je to spojeno s rizikem, s rizikem není spojena jedna jediná věc: včasné podělání se. Obávám se, že k němu dojde v pravou chvíli. Podotýkám jen (a ještě se k tomu vrátím), že pokud ministr přistoupí na tom aby se zdravotním sestrám platy nezvyšovaly, bude to hanebná sprosťárna. V MfD srovnávají sitaci u nás s lékařskými stávkami v Británii, Izraeli a Polsku. Moc by mne zajímaly okolnosti těch stávek, za podstatné považuji, že tohle není žádná stávka, ti lidé prostě dali výpověď. Jakýsi prostor pro svou expanzi cítí prý soukromé nemocnice: Je reálné soukromně podnikat v systému průběžného pojištění? Principiálně vzato, kdyby doktoři brali v soukromých nemocnicích (která jsou se státním rozpočtem propojeny v podstatě jen daněmi) tři sta tisíc měsíčně, bude mi to úplně fuk, to je problém vztahů zaměstnanci - majitel.

Jinak v ČSSD panují tzv. „neantagonistické rozpory“, jako například ten mezi místopředsedou Urbanem a středočeským hejtmanem Rathem. Zatímco Urban označil Rathův styl za arogantní a hulvátský, Rath zase řekl, že Urban má nemalé výhody z propojení se společností ČEZ a je vydržován podnikatelem Charouzen Je třeba tomu zjevně rozumět tak, že když je Urban vydržován podnikatelem Charouzem, může si Rath dovolit hulvátské manýry. Vykutálená partaj. Jenomže – co se škádlívá, to se rádo má. Když jde o podporu nemocničních lékařských organizací, táhnou nepochybně oba braši za jeden provaz.

MfD zveřejnila nesmlouvavě kritický článek o předsedovi LOK Engelovi. Sepsala ho Tereza Strnadová. Zazněl v něm mj. i následující příkrý odsudek: „Je to nesmírně poctivý a férový člověk. Asi není pro mnohé mediálně přitažlivý, ale opravdu se za nás bije a snažíme se mu maximálně pomoct.“ Pronesl jej člověk neutrální a naprosto nezaujatý, totiž členka předsednictva LOK Marcela Sojková. Paní Strnadová také uvádí, že doktorskou akci odsuzuje petice „už s více než 23 tisíci podpisů“. To je doslova a do písmene pravda, podpisů je 31 370, což je samozřejmě víc než 23 tisíc (a taky víc než pět).

Českým nemocničním lékařům nelze ovšem upřít smysl pro humor: tak např. Jan Vorel z Českokrumlovské nemocnice prohlásil: „Peněz mám ze svého pohledu dost, díky neustálým službám. Co nemám vůbec, je volný čas.“ Stejně peněz za méně práce, to samozřejmě není žádné zvýšení platu. (Upřímně řečeno, já ty doktory zrovna v tomhle chápu, ale měli by to říci na rovinu a ne nás takhle směšně vodit za nos). Ale možná to dr. Vorel řekl jinak a formulaci má na svědomí šifra jih, kes, co já vím (cituji dle LN).

Vedení ČMKOS se postavilo, jak jinak, za požadavky nemocničních lékařů. Veškerá odpovědnost za to, že lékaři nebudou léčit, prý padá na vládu. To snad není pravda.

Pátek 11. února: jak to vypadá, vláda spěje v jednání s odbory ke kompromisu, který nazvat shnilým by bylo velmi slabé slovo. Jediné, na co zatím nepřistoupila, je navýšení platových tarifů pro jednoho lékaře na 8 až 12 tisíc korun (předpokládám, že bude dosaženo kompromisu, 7 až 11 tisíc, proti vládou navrhovaným 5 – 8. O tom, zda dostane něco taky ostatní personál (sestry), rozhodnou jednotlivá zařízení pod masivním tlakem LOKu a přidružených iniciativ. „Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče“ (součást ČMKOS) to servilně odsouhlasil, Česká asociace sester ostrouhá mrkvičku. Je to od vlády a dr. Hegera osobně k ní a k paní Juráskové zvlášť dosti hanebné. Na „kompromis“ zřejmě tlačí ČSSD, protože se jí porážka vlády zdá být už dostatečně pokořující a obává se, že přílišný triumf lékařů, které jednoznačně podporuje, by jí mohl odlákat voliče. Obávám se, že shnilý kompromis už v podstatě LOK nemůže odvrátit např. tím, že by se zašprajcoval na těch 8 – 12 tisíci Kč, jejich patron Rath a sociálně demokratičtí bossové je přivedou k rozumu. LOK ve svém prohlášení v předvečer triumfu žádá českou veřejnost, aby podpořila lékaře v jejich oprávněném protestu. Česká veřejnost by měla naopak dát protestujícím (rozuměj vydírajícím) nemocničním lékařům své nejhlubší opovržení, a dávat jim ho na vědomí i průběžně a do budoucna.

K závěrečné mohutné ofenzívě za práva „lékařů“ (jde o akci některých nemocničních lékařů, která má v nemocnicích ovšem podporu, kdo by nechtěl přidat) zatroubili dnes na komentářové stránce Práva. Ofenzíva bude nepochybně pokračovat až do pondělka, kdy zřejmě Nečas s Hegerem podepíší tzv. bezpodmínečný kompromis. Povahy psaní Práv v této záležitosti se týká naše dnešní glosa.

V MfD se zastává právník a publicista Petr Kolman práva občanů prodávat své voličské hlasy (kvůli tomu soud rozhodl o opakování voleb pokud se dobře pamatuji v Krupce). Říká mimo jiné: „Je nutno polemizovat s názorem, že rovnost volebního práva (každý dospělý volič má jeden hlas) nesmí být narušována praktikami, které umožňují, že každý má k dispozici tolik hlasů, kolik si jich koupí. Toto je nutné poopravit tak, že každý má k dispozici tolik hlasů, kolik mu jich ostatní voliči svobodně prodají.“ Problém spočívá, zdá se mi, v tom, že každý volič má právo prodat jen jeden (svůj) hlas, kdežto někteří voliči nemají možnost si nakoupit ani jeden hlas, protože se jim to hnusí nebo na to nemají peníze. Rovnost je v prodávání hlasů, nikoli v nakupování. Je to horší než ta úprava , která u nás byla praktikována v druhé polovině 19. století, protože tam byla váha hlasu stanovena objektivně, výší přímých daní, kterou dotyčný odvádí. Zde může posílit svůj hlas penězi, který večer předtím uloupil při přepadení benzinové pumpy. Myslím, že publikace tohoto textu je od MfD taková legrace, aby dostaly ve věci, na které moc nezáleží, prostor i nekonformní hlasy, zabere to místo a list se nemusí se věnovat nepříjemným věcem (např. vyděračským praktikám nemocničních lékařů – některých, jistě).

Německé vládní strany chtějí, aby se 5. srpen stal národním památným dnem, připomínající vyhnání milionů Němců z jejich domovů, k němuž došlo po druhé světové válce. 5. srpna 1950 vydaly německé vyhnanecké organizace ve Stuttgartu Chartu vyhnanců, kde mj. zdůrazňují, že rezignují na pomstu a odplatu za vyhnání. (V článku z LN je místo toho nesmyslná formulace, že se vysídlenci „zřekli poválečné pomsty a násilí“, poválečná pomsta a násilí už proběhla, a to na nich). Opozice je proti, v LN píší, že „podle některých dřívějších názorů navíc není možné z charty rozpoznat to, že vůbec byl holocaust nebo ve válce zemřely miliony lidí“. Jistě, a není z ní možno rozpoznat ani vyvraždění Burgundů a o spoustu dalších věcí, protože se ta charta týká vyhnání Němců z jejich domovů. Němci mají právo vzpomínat vyhnání, protože nebylo žádným nutným a logickým a morálně ospravedlnitelným následkem toho, co se stalo předtím, ale jen dalším zvěrstvem, které se přidalo ke zvěrstvům předcházejícím. Že to bylo zvěrstvo menší než holocaust, ho ještě neospravedlňuje. A hlavně – vzpomínka je německá záležitost. Česká diplomacie zaujala k úmyslu německé vládní koalice rozumné stanovisko, je to vnitroněmecká záležitost, němečtí představitelé o tom s českou stranou nejednali, nejsou pro to také důvody. Normální situace, dodávám, a rovnost mezi evropskými národy nastane tenkrát, až bude Němcům přiznáno stejné právo, jaké mají ostatní, tj. litovat svých obětí, bez pitomých alibistických řečí o tom, že si to způsobili sami, řečí, jaké většinou vedou vrazi přistižení nad obětí při činu. Němci se k nacistickým zločinům přiznali a litují jich veřejně, nahlas už víc než půlstoletí a solí na všechny strany tučná odškodnění. Bohužel, některé odškodněné ani nenapadne, aby se zamyslili nad tím, nemají-li sami taky trochu másla na hlavě (to se samozřejmě netýká Židů, na nichž se vyřádili nejen Němci, ale často i Němci porobené národy, viz nynější vášnivé diskuse v Polsku).

K protestu nemocničních lékařů se vyjádřil na serveru aktuálně.cz v rozhovoru pražský arcibiskup Dominik Duka. Je to po biskupské konferenci už druhý významný katolický hlas, a je třeba zdůraznit, že pan arcibiskup řekl přesně to, co říci měl, stručně, hezky a srozumitelně. Musím s lítostí konstatovat, že z protestantských církví se ozvali jen jednotlivci. Je to ostuda.

Prezident Mubarak odstoupil. Musím přiznat, že je mi to fuk. Významné by bylo, kdyby odstoupili Kubek, Engel a Rath.

Sobota 12. února: LOK nadále trvá na tom, aby každý lékař dostal přidáno 8 až 12 tisíc Kč. Heger a vláda budou tedy muset couvnout i v této oblasti: couvnou na nějaký „kompromis“, nebo úplně? Statutární místopředseda ČSSD Sobotka, který mezitím najel ve všem všudy na Paroubkův styl (jen sprostý je o trochu méně, řekl bych, že ani to pořádně neumí), v souvislosti s penzijní reformou prohlásil: „Pokud koalice prosadí povinné spoření ve fondech, které by mělo začít platit od roku 2013, tak už bude jen rok do voleb a my bychom měli lidem říci, že po volbách zrušíme povinnost spořit v penzijních fondech.“ Problém je, že Paroubek tyhle věci říkal v době, kdy měla ČSSD nad tehdejší vládní koalicí drtivou převahu v preferencích. Dnes ČSSD za vládní koalicí pořád dost zaostává. Hodlá to snad Sobotka zrušit, i kdyby volby nevyhrál? To by pak chtělo puč! Svrhnout se chystá – zjevně už co nejdřív – premiéra Nečase: „Není možné, aby byl ve funkci předseda vlády, který ohrozí životy občanů.“ Tak za prvé, životy občanů ohrožuje Engel a spol. A za druhé, velká většina veřejnosti je proti lékařskému vydírání. I tady půjde zjevně pan Sobotka revoluční cestou. Připadá mi ale jako poněkud nedomrlý Robespierre.

V Poslanecké sněmovně se zvedla bouře kolem koaličního návrhu zákona o třetím odboji. Komunisté měli standardní řeči o teroristech (vynikla zejména poslankyně Semelová svou obhajobou Pohraniční stráže). Nemohu si pomoci, ale celý kravál mi připadá jako něco, co má zamaskovat potupnou kapitulaci vlády před lékařskými vyděrači a opozicí, která je (teď už poněkud rozpačitě) podporuje (dnes si na postup ČSSD stěžuje Petr tUhl v Právu, jistě, on nepotřebuje voliče, pánové z Lidového domu ano, a oni se bojí, že revolučním postupem jich víc nebo míň ztratí). Za toho protikomunistického řevu nebudou doprovodné zvuky vládního podělání tolik slyšet. Poslanec Polčák (TOP09) žádá, aby vláda urychleně projednala návrh Senátu na pozastavení činnosti KSČM. Už zase. Komunisté nejsou nebezpečí. Nebezpečí jsou lidé jako Rath, Kubek, Engel a Bárta. Už zase se bojují minulé bitvy, aby se ty současné mohly předem vzdát. Ministr Heger má v podstatě neudržitelnou pozici proto, že když armáda (obrazně řečeno, ne armáda ČR) začne ustupovat, je skoro nemožné ji zastavit. Měl říci hned předem: budu rád vyjednávat o všem, co vás pálí, ale pod jednou nepřekročitelnou podmínkou: že ihned přestanete s vydíráním. Když to neudělal na začátku, dokud armáda ještě stála, neudělá to tím spíš teď, když vojáci v panice prchají a odhazují flinty a boty jako Arabové v šestidenní válce.

Podle ministra Schwarzenberga (rozhovor v Právu) se nemáme bát Muslimského bratrstva v Egyptě. „Muslimské bratrstvo existuje 90 let. To není spolek mladých revolucionářů, ale starých strejdů mého věku a starších.“ Co je to za argument? Iránští imámové v čele s Chomejním taky nebyli žádní mladíci. Vůbec, těžko se vyhnout dojmu (nejen na základě tohoto jednoho příkladu), že ministru zahraničí je občas úplně jedno, co plácne.

MfD přináší kritiku petice Protest proti kapitulantství. To jsou zvláštní manýry. Vůbec o ní neinformovali (vyšel tam jeden komentář Mirky Spáčilové) a hned přicházejí s drtivou kritikou. Tak se chovalo Rudé právo ve dnech mého mládí. Už to samo považuji za dost velké prasáctví. K samotnému kritickému textu Josefa Chuchmy se samozřejmě vrátím.

Martin Weiss kritizuje v LN prezidenta Obamu: „Z americké pomoci v objemu 1,55 miliardy dolarů šlo na podporu demokracie pouze 45 milionů. Tuto částku Obama ještě snížil na polovinu. Západ vsadil všechno na stárnoucí autokraty, a teď je vystrašený z toho, že neví, co bude.“ Obama se samozřejmě dopustil vážné chyby: 45 milionů dolarů na podporu demokracie v zemi typu Egypta jsou vyhozené peníze. Budovat v těchto zemích demokracii je přinejmenším předčasné. Měli podporovat mladší autokraty.

V LN dnes píší, že prý lékařům ustoupily zdravotní sestry. Kubek včera prohlásil: „Jsem rád, že sestry pochopily, že když doktoři odejdou, tak ony přijdou o práci. Jsou ochotny počkat.“ Nejsem si jistý, zda nejde o informační šum a zda ty sestry, které jsou ochotny počkat, nejsou jiné, než ty, které sice požadovaly zvýšení platů, ale zároveň prohlásily, že nebudou používat vyděračské praktiky LOK a spol. Na internetových stránkách České asociace sester, která toto druhé stanovisko zaujala, není o nějakém ustoupení dodnes ani zmínky. A kdyby nakrásně dr. Heger tyhle sestry dejme tomu „uprosil“, aby souhlasily s tím, že dostanou kulové, měl by se pořádně stydět.

LN otiskly pozoruhodný rozhovor s předsedou LOK Engelem. Pan doktor je člověk přímočarý a duševně poněkud jednoduchý. Tvrdí, že „jestli nám lékař dnes nastupuje za 17 tisíc hrubého… vydělává si míň než brigádník ve fastfoodu“. Milý pane, já jsem před osmi lety odcházel v dvaašedesáti letech do důchodu jako odborný asistent na FSV UK s 14,5 tisíci. Samozřejmě jsem si musel přivydělávat, což vydalo na další úvazek, jen jsem nebyl ochoten kvůli tomu vraždit nemluvňata jako Herodes. Odborná asistentka na FF UK s více než desetiletou praxí si vydělá stejně jako váš nastupující lékař. Jistě, je to málo. Ve všech případech, i v případě toho lékaře. A mělo by se s tím něco dělat. Akorát, že někteří se kvůli tomu nechovají jako dobytek. Pan Engel zároveň přiznává že ve FN Královské Vinohrady „na většině klinik platí zásada, že po službě se jde domů“. Obviňuje vládu, že situaci chce řešit „vojenskou silou“ (to by znamenalo poslat do pár nemocnic samopalníky), zároveň ovšem říká, že jde spíš o demonstraci hlouposti. Což provádí v celém rozhovoru pan předseda. Tvrdí, že se proti němu organizuje štvanice. Kde? Drtivá většina novin včetně největšího českého deníku kritizují odpůrce lékařského protestu a v lepším případě zatloukají informace o těch, co nesouhlasí. Morální odpovědnost za vydírání nemocničních lékařů prý nese vláda, hospodářskou krizi nezpůsobili „my zaměstnanci“, ale politici a bankéři. Dřív se říkalo imperialisté a jejich přisluhovači. Ples strádajících nemocničních lékařů byl OK, pan Engel tam nezahálel, „vedl jsem tam určitá jednání, s manželkou jsem tančil asi třikrát“. Jsou tu prý „struktury, které si nepřejí dohodu“, „finanční skupiny“. Bylo by dobré nějakou jmenovat. Pan doktor je taky rukojmí, jako ostatní pacienti, protože taky může potřebovat lékařskou pomoc. Vyděrač podle něho není člověk, který má oprávněný požadavek (to je ukrutný omyl, vyděrač je člověk, který vydírá, vydírat se nesmí, ani když člověk má ty nejpočestnější požadavky). A nakonec přiznání: „Když pro věc neuděláte nic, je osm tisíc skvělá zpráva. Ale nám jde o víc, my chceme být v čele reformy zdravotnictví.“ V čele reformy má být vláda a odpovědný ministr. Pokud tam vláda a ministr pustí Petrovské, může to rovnou zabalit.

Pondělí 14. února: konečně je trochu zřetelnější, v čem se liší oba kandidáti na předsedu ČSSD. Hašek chce revidovat „sociální stát 20. století“ a nefinancovat ho za cenu zadlužování (člověk má skoro chuť říci: to to trvalo). Sobotka usiluje o radikální politiku vůči vládě ((zatím ji dělají oba), ČSSD se má stát tvrdou opozicí jako „v Zemanových dobách“ (zřejmě měl na mysli „v Paroubkových dobách“, tak si taky pana Sobotku lépe pamatujeme, ale strach mu to nedovolil). Hašek naopak nechce, aby se strana stala „druhou KSČM“. Sobotka je proti sbližování s „Věcmi veřejnými“ (ke svržení vlády by stejně potřebovali ještě komunisty, také se zjevně bojí proradnosti a mocenských ambic Bártovy ministrany). V jiných věcech se ale shodují: odmítají „třetí cestu“ (jaksi z druhé strany, než kdysi Klaus, chtějí oslovit „střední třídy“ (člověk by řekl, že u nás jsou samé střední vrstvy) a to, co nynější vláda přijme, zase po paroubkovsku zruší (Paroubkovi se to nějak nepovedlo). Vypadá to chaoticky, ale do březnového kongresu se možná vyjasní.

Petr Uhl má novou autoritu, Miroslava Grebeníčka. V dnešním Právu píše v souvislosti s posuzováním ústavnosti KSČM: „Podnět vládě podal tehdy Senát na návrh komise pro posouzení ústavnosti KSČM, jíž předsedal Jaromír Štětina. Nyní ale poslanec Miroslav Grebeníček (KSČM) řekl ve Sněmovně, že Štětina 19. dubna 1977 sám napsal StB, že se z vlastních pohnutek zavazuje spolupracovat s jejími orgány proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí. „Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana (...) je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současném třídně a ekonomicky rozděleném světě,“ napsal prý Štětina. Byl tehdy asi už poslední, kdo ještě psal o diktatuře proletariátu.“ Je hezké, že pan Uhl tak na slovo věří Grebeníčkovi. Jsou však u nás, i když jistě proti panu Uhlovi v menšině, i tací, co jeho víru v Grebeníčka nesdílí, a proto by bylo dobré ještě nějak doplnit, zda náhodou pan Grebeníček nekecá a jak si to pan Uhl ověřil. Jinak je to jen pomluva. Bohužel, nestalo se. Also sprach Grebeníček, a basta.

Neklid ohledně platů se přenesl z lékařského prostředí mezi policisty a hasiče. První jsou nespokojeni se svými příjmy i se svým ministrem. Obojí mají smůlu: o jejich profese je zájem a v mnoha oborech nevyžaduje tak náročnou kvalifikaci jako medicina. Proto nejspíš ostrouhají. Mají ke své vlastní smůle, jak říká pan Chuchma, menší vyděračský, totiž pardon, tak to pan Chuchma neříká, nýbrž pouze v uvozovkách, potenciál. Čím větší drzost, tím větší naděje. A vláda může, až se omyje a očistí, začít ukazovat svaly. Opozice jí pomůže. Pan exministr a poslanec Bublan upozorňuje, že „hromadné hlasité odcházení (policistů, bd) by mohlo narazit na právní mantinely… mohlo by se na to pohlížet jako na porušení přísahy.“ To je dobré, a hromadné plánovité ochromení nemocniční péče v celé ČR není porušení přísahy. Samozřejmě, Hippokratova přísaha není v českém prostředí právní dokument. Hippokratova přísaha je v českém nemocničně léčebném prostředí šaškárna. Přísahat na něco, na co kašlu a budu kašlat, by se nemělo, je to porušení aktu, který naši předkové považovali ještě za něco posvátného. Jsem pro to, aby byla Hippokratova přísaha na lékařských fakultách jako zbytečná zakázána. Ti, kteří ji budou chtít zachovávat (a bude jich hodně) se objedou bez slavnostního ceremoniálu, ti, kteří jsou odhodláni na ni kašlat, budou uchráněni od zbytečného křivopřísežnictví.

V MfD vyšly dnes (neuvěřitelné!) celé dva texty, kritizující nemocniční lékaře. Zjevně se PR jednotky stáhly a obnovuje svoboda tisku. Zároveň (to je ukazatel spíš subjektivní, ale pro mne orientační) jako mávnutím kouzelného proutku poklesl počet rozzuřených čtenářských dopisů, které dostávám (myslím totiž, že v tom určitě nebudu sám). PR podpora LOKu a ČLK asi ukončila své akce s realistickým náhledem, že teď, když už je ruka v rukávě, je zbytečné plýtvat silami (a případně i vyhazovat peníze?) a prostor mohou dostat nevýznamní remcaví smolaři, aby to vypadalo, že je u nás svoboda. Zároveň se jako na povel rozjelo protikomunistické dovádění. Husitské Bijte komunisty přehluší poslední dozvuky kritiky akce Náš exodus, váš exitus. Trhněte si nohou,šašci, neprohráli jste svou svobodu s Grebeníčkem a Semelovou, ale s Kubkem. Tématu se týká naše dnešní glosa. Zbývá už jen doladit detaily: na posledním místě jsou samozřejmě prachy, ale ČLK je nespokojená „s možnostmi spolupráce na přípravě reforem, které jim nabízí ministerstvo“. Chtěli by ho celé. Proč ne: když mohl Bárta (tedy pardon, John) dostat vnitro, proč by nemohl Kubek dostat zdravotnictví.

Úterý 15. února: včera večer se ministr Heger domluvil s LOKem a ČLK na bezpodmínečné vládní kapitulaci. Podrobností se týká naše dnešní glosa. Zřejmě budou ještě probíhat nějaké tahanice, aby se neřeklo: jakési remcání se ozývá z ODS. Ministři Vondra a Kocourek čekají další informace, také premiér Nečas hovořil s ministrem zatím jen telefonicky. Protestuje zdravotní expert strany Šťastný kvůli tomu, že sestry nedostaly prakticky nic a že nebyly zrušeny tarifní mzdy lékařů, k čemuž se vláda zavázala v programovém prohlášení. Podle exnáměstka Šnajdra se z celé strany ozývá, že návrh dohody je kapitulací před lékaři (na to člověk nemusí mít až tak velké IQ, aby na to přišel). Nicméně, dr. Šťastný zároveň řekl: „situace se dostala do bodu, kdy těžko mohu rodící se dohodu zvrátit a ani se o to nebudu pokoušet.“ Tedy budu sice remcat, ale to je tak všechno, co si dovolím. Kdyby byl mlčel, udělal by líp. Jakási nespokojenost se ozývá i ze senátorského klubu ODS, vadí jim mj., jak se posílila pozice LOKu a ČLK. Zřejmě aby se vítězní vyděrači nějak pojistili proti reptání zdeptaných a podělaných, zahájil hned po pondělní půlnoci člen předsednictva LOKu Voleman (účastník jednání) protiofenzívu. Popřel, že by došlo k nějaké shodě, LOK podle něho nesouhlasí s výší dorovnaných platů v tomto roce, s garancemi a plány do budoucna, jak jsou v návrhu memoranda zformulovány (to má být zřejmě přesná definice spoluúčasti LOK a ČLK na vládě). Možnost, že „lékaři“ budou souhlasit, je podle něho velmi malá. Z různých krajů přicházejí signály nesouhlasu, jednat se o tom má ve středu. Protože ČSSD ústy hejtmana Haška věc požehnala (Sobotka byl opatrnější, prohlásil, že „pokud bude dohoda skutečně dosažena, je to vítězství zdravého rozumu a zájmu občanů naší země“), nějak se to urovná. Pokud by to LOK s vydíráním výrazně přehnal, může být ještě problém, ale Kubek s Haškem je nejspíš přivede k rozumu (nedá se vyloučit, že z vlády ještě něco vyrazí, to by byl ovšem vrchol). Že by se, konfrontována s další vlnou vydírání, vláda vzmužila, považuju za vyloučené.

Podle průzkumu STEM by nyní volby do PS vyhrála tzv. levice (komunisté a ČSSD) se 105 mandáty. ODS a ČSSD drží pozice, TOP09 a hlavně VV přibraly, komunisté mají jen 9,3%. Lidovci a zelení by se do PS nedostali a zkonzumovali by skoro 6% hlasů. Průzkumy STEM mi nepřipadají příliš věrohodné, liší se od všech ostatních. Velmi by mne ovšem zajímalo, jak se do průzkumů promítne nemocničně lékařské vydírání, jeho sociálně demokratické podpora a vládní kapitulace. Nedovedu to odhadnout.

Ve Varšavě se sešli „němečtí a další“ historici, celkem 70, a kritizují německou vládu za plán vyhlásit 5. srpen za den „odsunutých“ (rozuměj vyhnaných) Němců. Je to prý „špatný historicko-politický signál“, protože charta vyhnaných, jíž se vláda při té příležitosti dovolává, se vůbec nezmiňuje o tom, jak vypukla druhá světová válka a jakých zločinů se nacisté dopustili při vyvražďování Židů, Slovanů, Romů a dalších skupin. Proč by se o tom zmiňovala, je o vyhnání Němců a vyháněli se Němci, ne nacisté. Zprávy tohoto typu považuji za drzost. Tato je podepsána – jak jinak - šifrou KOV.

V Novém Bydžově se sešlo 52 starostů obcí, kde mají chronické problémy se „sociálně nepřizpůsobivými“ (rozuměj Romy). Z průběhu jednání, jak o něm informuje MfD, vyplývá zoufalství a bezradnost. Pro obecní samosprávy je to problém, k jehož řešení mu chybí síly a často i invence, není divu, přece nikdo nemůže počítat s tím, že se to vyřeší na lokální úrovni, a z intelektuálního Olympu zní většinou jen pohoršené ofrňování a nanejvýš ještě pitomé hraběcí rady. Některé nápady starostů ovšem nejsou zrovna nejlepší: uvažovali např. o možnosti zakázat pobyt lidem bez trvalého bydliště, kteří se opakovaně dopouštějí přestupků. Jenže ti se pak odstěhují o dvě obce dál a problém se stane tak říkajíc putovním. Ostatně už putovním je, takže se nic nespraví.

V MfD informují o tom (cituji titulek), že „Íránci se nakazili od Arabů“. V Teheráně propukly jakési pouliční nepokoje. Radost z toho by byla velmi předčasná: revoluce proti tyranii se dají dělat jen v prozápadních režimech, režimy „protizápadní“ si s nimi snadno poradí. Proces od autokratických sekulárních režimů k fanatické islámské „demokracii“ íránského typu je jednosměrný.

Věci veřejné začínají mít problémy s tzv. véčkaři, registrovanými sympatizanty, kteří mohou v internetových hlasováních rozhodovat o programových záležitostech a dokonce volit předsedu strany. Je nejvyšší čas změnit tu populistickou šaškárnu v čistě potěmkinskou záležitost, jak se to s populistickými šaškárnami zpravidla děje.

Tak konečně víme, jak na tom jsme! Rozsoudil nás Dušan Stuchlík v LN. Je to jednoduché jako Kolumbovo vejce: za problém zdravotnictví, který teď vyústil v otevřenou politikou krizi, můžou všichni: lékaři, politici, manažeři a „část novinářů“ (ta část, co ze to nemůže, je zjevně pan Stuchlík). To je obvyklá finta vyčůránků, kteří se chtějí zároveň postavit na jednu stranu a zůstat nad věcí. Problém je, že se profesní skupina, která má monopol v citlivé oblasti lidské činnosti, rozhodla terorizovat zároveň vládu a veřejnost, aby dosáhla dosažení svých cílů (peníze jsou při tom, jak to v takových akcí bývá, pochopitelně až na tom posledním místě). Tady platí: vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne. A ne, že je to daleko složitěšjší, že za to mohou všichni, přičemž jde o to nadělat na hlavu kritikům. Novináři se prý podle toho Stuchlíka považují za „společenskou elitu“. Já zase považuji lidi jako Stuchlík, kteří ani nemají odvahu se přihlásit ke straně, k niž se hlásí, za opovrženíhodné alibisty. Blaze tomu, kdo umí z jedné huby studeně i teple dejchati!, říkával Karel Havlíček. A já dodávám na adresu pana Stuchlíka ze známé anekdoty o Frýdku – Pístku: jste nějakej moc chytrej, abyste se z toho ne….

Středa 16. února: jak se dalo očekávat, lékařští „odboráři“ (moc by mne zajímalo, kolik jich je a jaký je poměr jejich členstva k počtu 3800, tj. těch, kteří dali výpovědi) ustoupili, ač samozřejmě neradi, „trpezlivému přesvedčovaní“ (termín dr.Husáka, který ovšem nebyl doktorem mediciny, ale práva), a smířili se s „nedokonalým“ kompromisem. Šlo o sedm desítek předsedů LOK z regionů (předpokládám, že LOK se neskládá ze samých předsedů, pak by pan Engel musel být předseda generální). Zároveň sami ocenili to, jak se tímto rozhodnutím zachovali zodpovědně vůči pacientům, a jak tedy je falešné obvinění z vyděračství. Teď musí memorandum podepsat LOK a ministerstvo (nic tomu nebrání), načež by lékaři měli začít stahovat výpovědi. Všichni je ale asi nestáhnou, o spoustu z nich prý mají zájem špičkové německé a rakouské kliniky, o některé z nich (snad to nejsou titíž) zase nemají zájem jejich dosavadní nemocniční ředitelé. Náměstek ministerstva zdravotnictví Plíšek si libuje, že je to dobrá zpráva pro pacienty, zvítězil zdravý rozum (pana Engela, Kubka a jejich sociálně demokratických protektorů) a ministerstvo se po 1. březnu bude moci plně věnovat reformním krokům (pod dozorem rovněž pánů Kubka, Engela a jejich sociálně demokratických protektorů). Nyní (poté, co jsme rozdali balík), nastává (v první řadě pro nemocniční sestry) doba úspor a šetření. Pan Engel má ještě jakési dodatečné podmínky, aby vládní kapitulaci jen tak někdo nepřehlédl: o dokumentu musí vláda přijmout usnesení a musí pod ním být podpis předsedy vlády (nevím proč, trochu mi to připomíná moskevské protokoly). Má v tom podporu statutárního místopředsedy ČSSD Sobotky. Podle poslance Šťastného protest prý poškodil prestiž lékařů a kompromis je i prohrou vlády. Ale není to zas tak strašné (dodávám já), nemocniční doktoři mají sice z ostudy kabát, ale proč by se trápili, když jsou v balíku. A vláda zase na chvíli odložila svou politickou smrt. Prohráli pacienti: vláda se na ně vykašlala a vydala je všanc lékařské vrchnosti. Podle ČTK bude základ platu lékaře v 12. tarifní třídě 26 790 Kč, ve 14. třídě 33.640 Kč. Tarif podle ČTK tvoří necelou polovinu příjmu. Pěkně si to užijte, hoši.

Policejní a hasičtí odboráři usilují o odvolání ministra Johna, který dostatečně nepečuje o jejich hmotné blaho. Obávám se, že mají smůlu: jednak jejich nemocničně lékařští kolegové odvolání ministra Hegera nežádali (není to samozřejmě v kompetenci odborů) a jednak policisti i hasiči jsou ke své smůle daleko nahraditelnější.

Petr Uhl vytýká v Právu Kubkovi, že prezidenta Klause oslovil: nikdy nevíte, kdy budete lékaře potřebovat. Myslím, že tady Kubkovi křivdí, Kubek přece dobře ví, že když Klaus bude lékaře potřebovat, nebude s tím mít – na rozdíl od jiných – problém. A je to zároveň pěkný doklad toho, jak je panu Uhlovi jedno, co plácne. Kubek vyzval v ČT veřejnost,aby se k lékařům chovala slušně, protože „nikdy nevíte, kdy nás budete potřebovat. Nezlobte se, pan prezident Klaus vám v nouzi nepomůže.“

Jedním nejméně spokojených lékařských odborářů byl jejich kladenský předseda Jiří Sedlák. Prohlásil mj. (ještě předtím, než to většina jeho kolegů odhlasovala): „V právních věcech jsem laik. Ale nejsem si jistý, zda memorandum vůbec má nějakou právní závaznost.“ Nejlepší by asi bylo, kdyby se, včetně těch finálních platů pro rok 2013, stalo součástí Listiny základních práv a svobod.

Ministr Heger poskytl zajímavý rozhovor internetovému serveru reflex.cz. Jedné jeho části se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 17. února: České noviny se snaží z včerejšího jednání LOK dělat drama: všechno viselo na vlásku. Ve skutečnosti na vlásku viselo kulové, manipulátoři dobře věděli, že odmítnout vládní kapitulaci si prostě nesmějí dovolit, a taky to neudělali. Rozhodovací mechanismy (tajné hlasování) musí mít v tomto prostředí opravdu pozoruhodnou povahu. „Lékaři přijali návrh vlády a stáhnou výpovědi“, zní titulek v Právu. Ještě že nenapsali „diktát vlády“. Navíc podle premiéra Nečase „Vláda bude reagovat na situaci ve zdravotnictví svým usnesením. To je právně závazný akt vlády podepisovaný předsedou vlády“. Tím uchlácholil odborové lékařské bosse. Podle prezidenta ČLK Kubka končí „otrocká práce lékařů v nemocnicích“ (ten člověk nezažil zjevně zákoník práce za totáče, pak by věděl, co je to otrocká práce). Jinak má pravdu, když říká, že „v českém zdravotnictví už nebude nic jako dřív.“ Máme se opravdu na co těšit. Též MfD se raduje: „Smír. Lékaři zůstanou.“ (mělo by být lépe „lékaři nám zůstanou“). Jakási studentka mediciny napsala do Práva, že pokud lékaři dosáhnou aspoň části svých požadavků, „bude to v posledních dvaceti letech první případ, kdy lze bez politické podpory dosáhnout svých práv a pohnat zrezivělý systém reforem.“ Slečna si nevšimla, že za požadavky lékařů se sešikovala celá ČSSD, ne že by doktory nějak moc milovala a přála jim co největší platy, ale protože cítila, že skupinka s monopolním postavením v citlivé oblasti (léčba vážně nemocných lidí) může dát vládě pořádně zahulit, zvlášť když se vláda lekne, což se stalo. (Vsadil bych se, že by si odcházející netroufli nechat zkolabovat porodnice a péči o předčasně narozené děti a že by se postupně jejich odpor zhroutil. Byl to ovšem risk, a vláda nechtěla riskovat. Bez rizika se dá jen prohrát). Premiér Nečas, aby zahladil špatný dojem, hřímá: „Jakékoli prostředky musí být získány výhradně reformou zdravotnictví a restrukturalizací systému zdravotnictví.“ Restrukturalizace může být velmi jednoduchá a účinná: vytvoří se jakási pomyslná rampa, na níž budou stát pánové Kubek s Engelem (v tomto druhém případě jsem se málem hned za začátku jména překlepl) a prověřovat individua dejme tomu nad 65 let. Případy, kde lze tušit, neudržovat je při životě povede k zbytečnému plýtvání penězi, půjdou napravo, do institutů jménem např. „Tranquillitas“, kde jednoduchým pojednáním přestanou být problémem odsávajícím peníze. Ostatní dostanou známku, že do další STK (měla by se konat každý rok) je společnost bude ještě tolerovat. Safra, to bude restrukturalizace jako hrom! A splní se tak radostná vize pana ministra Hegera: „Těším se, že konečně začneme pracovat na reformě.“

Paní Bendová píše v MfD: „Chladně posouzeno: nedalo se o mnoho víc udělat, riziko bylo příliš veliké na to, aby si vláda postavila hlavu a kvůli ZÁSADÁM neustoupila ani o píď. Až by zemřel první člověk kvůli chybějícímu anesteziologovi, až by se prvnímu miminku nedostalo patřičné péče…“ To je typické bránění nedozírným následkům. Protože jsou naši protivníci taková čuňata, že jsou ochotná způsobit smrt a poškození zdraví lidí, nezbývá nám, než abychom jim ustoupili. Ale co když ve skutečnosti taková čuňata nejsou? Co když jenom blafují? Jediný rozdíl mezi nimi a bojovníky proti nedozírným následkům je, že oni nedozírnými následky hrozili, kdežto ti druzí, aniž by se cokoli stalo a aniž by se byli pokusili těm následkům čelit, ustoupili.

A jaká je ideologie českých lékařů? V dnešních LN vyšel pěkný článek MUDr. Marie Korpusové. Text asi nebude úplně reprezentativní, ale je mimořádně kompromitující. Shrnuji: Český stát, respektive jeho představitelé, v posledních dvaceti letech vydírá a terorizuje občany. Stát má v ruce „pistoli“, totiž veškerý mocenský aparát – armádu, policii, justici… a taky poplatná média. Pomocí těchto prostředků vydírá své občany a okrádá je ve prospěch privilegované vrstvy, s níž se dělí o lup. … Pár vyvolených tvořících státně-korporátní mafii parazituje na celé společnosti a pod hrozbou užití mocenského aparátu drží občany pod krkem. Proti tomuto monopolu může uspět jen významně velká (!) dobře organizovaná skupina, protože jedině ta může představovat relevantní protiváhu… lékaři se brání vydírání vládnoucí lůzou, která svoji vládu postavila na korupci, podvodech, lžích a planých slibech. Nechtějí samy sebe ani pacienty nechat zničit zlodějskou mafií… Potud dr. Kortusová. To jde výklad smyslu Velké únorové revoluce (už druhé v našich dějinách), kde v čele všeho lidu stojí už zase „dobře organizovaná skupina“, kterou tentokrát ani nikdo nevolil, bylo by to zbytečné, myslí to upřímně, a svrhne vládnoucí lůzu a zlodějskou mafii. Upřímně řečeno, tyto pseudobolševické žvásty nelze brát příliš vážně. V každém případě si člověk dovede plastičtěji představit, proč se u nás v letech 1945-8 našlo tolik indolentních blbů, kteří více či méně pomáhali bolševikům k moci, ochotně vstupovali do jejich řad a nadšeně plnili jejich instrukce. Boj za vlastní peníze (na něm an sich nemusí být ještě nic špatného, může mít své oprávnění) splývá s osvobozením společnosti zpod utlačovatelského jha. Aby to bylo dokonale směšné, musel by člověk vědět, kolik z těch dvaceti tisíc nemocničních doktorů to opravdu vyznává, a kolik ne. Jenže to se nikdy nedozvíme, spousta si to sice myslí, ale je na rozdíl od dr. Korpusové aspoň natolik inteligentní, že to nevytrubuje na veřejnosti.

Zcela ve stínu vládního zdravotnického Waterloo je vládní úspěch: vláda se shodla na důchodech, připojištění má být dobrovolné. Důchodová reforma je věc složitá a v zásadě ekonomická, nechci se do ní plést. Jako laika mne v souvislosti s ní napadají jen příliš jednoduché věci: například na základě svých mnohaletých zkušeností si nedovedu představit finanční instituci, do které vložím nějaké peníze a ony tam sedmdesát let zůstanou, aniž by se buď podstatně ztenčily nebo ještě spíš i s tou institucí vzaly za své (v mém případě jde o rozmezí let 1940-2011). Na druhé straně, představa tzv. solidárního systému (peníze se vyberou od jedněch a neprodleně rozdělí mezi druhé) mi připadá výhodná aspoň v tom smyslu, že když se to všechno provede velmi rychle, je jen malá šance, že to mezitím někdo rozkrade. Velmi by mne zajímalo, jak by mohl vypadat systém, který by aspoň trochu eliminoval to první nebezpečí a zachovat aspoň něco z té druhé výhody. Nějak se mi asi nedostává optimismu.

Pátek 18. února: Ministr Heger se, jak se zdá, rozhodl. V dvojrozhovoru s dr.Engelem pro Právo tvrdí, že se oběma stranám podařilo najít středové řešení, že dr. Engel je rovný člověk a že on sám přesvědčí skeptiky v ODS o tom, že reforma bude pokračovat tak, jak je koaliční smlouva napsána. Když se český politik octne v ouzkých, chová se stereotypně, dělat si iluze, že to zrovna v tomhle případě může být jinak, nebylo na místě. Sorry.

Potupnost vládní porážky dokresluje rozhovor s šéfem PR agentury, kterou najal LOK, Jiřím Hrabovským. Doporučil lékařům jít na smír, protože po prvním březnu viděl samá rizika a žádné výhody… A kdyby to bylo pokračovalo, bylo by to mnohem těžší. Jistě, dodávám, všechno by pak hrálo do rukou vládě. Člověk nemusí být zrovna exhvězda normalizační ČST (nakonec lehce perestrojková ovšem), aby dospěl k takovému logickému závěru. Problém je jen, že s plnými kalhotami se logické závěry dělají obtížně.

Taky prezident Klaus zmírnil rétoriku, vyřešení protestu lékařů je prý může v budoucnu prohloubit rozpočtový schodek. Nevím, co je za dobrou zprávu pro y že se kdykoli znovu mohou stát (a patrně i stanou) pumlíčem pro lékařské vydírání. A stát je nechá ve štychu.

Petr Uhl mluví v Právu o urážení lékařů slovy „lékařská lůza“. V Kamberského článku ovšem autor nemluvil o lékařích všeobecně, ale o LOKu, a pan Uhl to velmi dobře ví. Považoval jsem (kdysi) pana Uhla za sice poněkud výstředního, ale v důležitých věcech slušného žurnalistu. Pan Uhl mne v posledních měsících přesvědčil, že jsem se mýlil v tom prvním i v tom druhém.

Ministr školství Dobeš údajně napsal dosti pohledné vrchní ředitelce svého sekretariátu sdeminární práci. Celá věc je velmi zábavná: kdyby šlo o diplomku nebo doktorskou práci, ale seminární práci, nějaký dvanáctistránkový canc bez jakékoli důležitosti kromě té, kterou nabude, pokud se podezření prokáže a pan ministr bude mít malér. Je to tak trochu, jako kdyby na něho prasklo, že v samoobsluze Rossmann zcizil jednu tubu pasty na zuby Colgate total.

Sobota 19. února: Vedení Vinohradské nemocnice se rozhodlo nevzít zpátky předsedu LOK Engela. Otazník se vznáší i nad dalším minibossem vlivných nemocničních miniodborů Volemanem. Formálně to mohou učinit, v Memorandu není řečeno, že nemocnice musí vzít zpátky všechny, co dali výpovědi. Na Engelovo místo už mezitím získali podle dnešní ČT hned dvě náhrady, jedna si to po trpezlivém přesvedčovaní (není těžké si představit, jak vypadalo) rozmyslela, druhá zatím odolává. Formálně by bylo všechno v pořádku, dohoda by porušena nebyla. Věcně je poněkud obtížné vyhnout se podezření, že se jedná o akt odvety: napřed před nimi kapitulovali, aniž by vůbec zkusili aspoň chvilku vzdorovat, teď to odplatí jejich Kozinům. Sympatie veřejnosti, které stály až do nynějška přesvědčivě proti vydírání, budou patrně otřeseny. Nepřipadá mi to úplně korektní a lidé u nás jsou kupodivu na korektní jednání aspoň v některých případech citliví. Přitom Masaryk kdysi velmi příhodně napsal něco v tom smyslu (týkalo se to Ježíše a Evangelií, pokud se nemýlím) že mravné jednání je také šikovné. Z čehož plyne, že nemravné jednání je nešikovné, a být napřed posera, a pak toho, před kým jsem se podělal, tak říkajíc kopnout zezadu do zadnice, mi připadá tak trochu nemravné a zároveň nešikovné. (Je přitom zjevné, že vláda nevystupuje jako kompaktní těleso a že to nemusí být její společná akce nebo snad dokonce akce ministra zdravotnictví). Na druhé straně vzniklá situace bude zajímavý test: nemocni lékaři se napakovali, svého dosáhli, budou teď pouze pro čest a slávu bojovat za předáky LOK? Členstvem prý LOK zrovna neoplývá, a hrozně bych se divil, kdyby všech těch 3800, kteří dali výpověď, byli na LOK tak říkajíc citově vázáni. Téma té výpovědi je možná závažnější, než na první pohled vypadá, proto se k němu vrátím. Robert Čásenský napsal k problému v dnešní MfD docela zajímavý sloupek, je podnětný, autor má v mnoha ohledech pravdu, ale…

Petru Uhlovi se v Právu nelíbí, že v době revoluce“ v Egyptě se česká média věnovala tomu, kolik českých turistů čeká na letišti a zda „nepokoje“ (píše to slovo v uvozovkách) dolehly až do letovisek. Panu Uhl by zřejmě očekával, že tématem číslo jedna bude egyptská revoluce (která možná dokonce přeroste z demokratické v socialistickou, ale bez excesů, které podobný proces provázely u nás po roce 1948) a pak dlouho nic. Je pochopitelné, že česká média zajímá v první řadě, v jaké situaci jsou naši občané, kteří tam před „revolucí“ (to píšu v uvozovkách zase já) odjeli na rekreaci (což je zjevně něco morálně vadného, bože, to je drzost), protože když se to vyjasní, ukáže se třeba, že jim my, tj. český stát, česká společnost, musíme pomoci. Naší povinností je v první řadě pomáhat našim lidem. Tím neříkám, že bychom třeba neměli pomáhat také Egypťanům, ale musíme vidět a) že té situaci a jejím četným rizikům taky nemusíme pořádně rozumět, a b) že naše možnosti pomoci Egyptu jsou velmi omezené, kdežto pomoci našim lidem je naše prvořadá povinnost. Tento přístup k problému (ne Čechů v Egyptě, ale Čechů všeobecně) jsem si vyčetl z Havlíčka, kterého jako autora preferuji před Karlem Marxem, Lvem Davidovičem etc.

„Případ Vondra“, jak se zdá, bobtná. A bude se jím zjevně zabývat výkonná rada ODS. Zdá se, že vedení strany stojí před dilematem: bude horší ho držet, nebo se ho zbavit? Jistě, Vondrovi nebylo zatím nic dokázáno. Až mu bude něco dokázáno, bude už pozdě na to, se ho zbavit. Ale možná se mu taky nedokáže nic. Ve straně, která se musí neustále vyrovnávat s podobnými dilematy, není něco v pořádku.

Zástupci ČLK tvrdí, že čeští lékaři budou do zahraničí odcházet i nadále. K tomu je třeba říci: akce Děkujeme, odcházíme, nevedla k tomu, že by lékaři odešli, ale že se vláda podělala. Za druhé, to, že lékaři odcházejí do zahraničí, a to za lepším, nepokoušejte se to zakecávat, je docela v pořádku, je to legitimní důvod, a bude se tomu tak dít pořád, a nejen v tomto oboru, protože sociální situace lidí na Západě bude v mnoha oborech lepší než u nás, a to pořád (Miloš Zeman kdysi hned po převratu, kdy měl ještě dojem, že v módě je mluvit pravdu, odpověděl na otázku, kdy dohoníme Německo, stručně: nikdy). Možnost odejít za lepším je součást naší svobody. Samozřejmě nejen kvůli tomu, ale také kvůli tomu jsme stříhali v roce 1989- 90 dráty na hranicích. A argumentovat proti této možnosti vlasteneckým duchem je jednak neúčinné a jednak demagogické. Problém je jen, když se „odcházení“ chytne někdo jako ČLK (jistě, ČLK jen poskytla „morální pdoporu“) a pak se organizují hromadné odchody, které hrozí kolapsem českého zdravotnictví, aby bylo možno lépe vydírat vládu.

Pondělí 21. února: Dr. Engel zjevně splnil svozu roli mouřenína a teď může jít. Způsob, jakým se na Vinohradech zbavili formálního vůdce Velké nemocniční revoluce, je sice snad formálně v pořádku, ale věcně vzato mi připadá poněkud podlý. Odborový předák však nenašel podporu ani u svých vlastních lidí, předseda ČLK jaksi za něj rozhodl, že vedení nemocnice a prý ODS, která za ním stojí, jedná zavrženíhodně, že lékaři ovšem nebudou riskovat nějakými projevy zbytečné solidarity to, co si potupnou vládní kapitulací slavně vybojovali, zdravotní reformu (rozuměj jistotu jeden a půl až trojnásobku, řečeno slovy Viktora Koženého blahé paměti), a svého formálního lídra oželí. To ale ještě není všechno, dr. Engel má nyní veřejně prohlásit, že si nic nepřeje toužebněji, než právě tohle. Alexandr Mitrofanov píše na toto téma v dnešním Právu: „pokud (Engel a Voleman. Bd) sdělí, že na návratu na Vinohrady netrvají, vyjdou z tohoto sporu jako moudřejší. A ODS s nálepkou pyromanů.“ Že ODS příliš nezíská, je zjevné, pokud jde o to první, budou pánové Engel a Voleman moudřejší trochu podobně jako byli kdysi moudřejší Kameněv, Zinověv, Bucharin etc., nebo u nás Slánský a spol., jen lze počítat s tím, že je nečeká kulka, případně špagát, nýbrž něco o dost příjemnějšího. A dění v ústředí vítězné nemocniční revoluce připomíná trochu dělení kořisti v loupežnickém táboře. Takže nezbývá než zopakovat přání: pěkně si to užijte hoši! Je na vás moc hezký pohled.

Postkomunistické veleodbory se teď budou chtít vyrovnat svému lékařskému revolučnímu předvoji a potáhnou do boje proti důchodové reformě. Předseda Zavadil prohlásil: jsme pro reformy, ale ne pro takové, které tvrdě dopadnou především na obyčejné lidi. K nim se lze, jak lékařští revolucionáři dokázali, nejlépe prokousat metodami, které hrozí tvrdě dopadnout na obyčejné lidi, takže vláda bude muset couvnout, aby se tak nestalo. A jistě couvne, kdo couvl jednou… Tento postup mi poněkud připomíná bolševickou tezi, že k nejúplnější svobodě se lze probojovat pouze tou nejkrvavější diktaturou.

Jinak v Právu vyšel rozsáhlý pozoruhodný článek Michala Klímy, z něhož (na rozdíl od jiných analýz zde publikovaných) nekape žluč. Zabývá se zcela věcně problémem „privatizace politických stran“ a hlavně krize, která postihla jak ODS, tak ČSSD. Upozorňuje na to, že mafiánské metody, velrybářství atd. souvisejí s tím, že jde o strany s velikou masovou podporou, ale jen velmi omezeným členstvem. Podotýkám, že podobné politické kluby mají velký sklon proměňovat se postupně v loupežnické tlupy s odpovídajícími manýrami. Klíma upozorňuje na nebezpečí, že jen pro takovéhle organizace je podloudné nakupování členů problémem („Falešní straníci často převálcovali původní členy. Připomíná to dobytí Říma barbary“). Nejsem si pouze jistý, zda je neproduktivní obviňovat nové strany, TOP09 a VV, z pokusu privatizovat politiku. Je to jen nepřesné. Zvlášť VV je velmi pozoruhodný útvar, ve kterém hraje prvořadou úlohu technika moci. Za účelem jejího udržení se výrazně upravuje ideologie, která se stává jen jedním z nástrojů v mocenském boji. Jednoduše řečeno, ti lidé nemají vůbec žádné přesvědčení, a jsou proto podle okolností zaujmout jakékoli, které se jim zrovna hodí pro posílení svých pozic. Strany jako ODA nebo US byly v mnoha ohledech směšné a odpudivé, ale takhle bezbřehý cynismus přece jen neprovozovaly. A mimochodem, pionýrem politiky takto pojaté byl Jiří Paroubek. Měl to ovšem těžší než Bárta, ČSSD je strana tradiční a tradicí determinovaná. Věci veřejné mohou být úplně všechno. Mám jen dojem (v článku je to jen naznačeno), že pan Klíma vidí cestu k ozdravění politiky v rozvoji struktur občanské společnosti. Řekl bych že je to jednodušší, měly by u nás vzniknout skutečné politické strany. To znamená se statisícovým členstvem. To znamená, že lidé přestanou politikou jen z odstupu pohrdat, a začnou ji dělat, na té nejnižší, každodenní úrovni (celá česká politická tradice od Havlíčka před Masaryka je, jak se dnes říká, „o tomhle“). Jak to, že to dnes nikdo neví?

Čeští lékaři (tedy ti nemocniční) budou prý poté, co se octnou v balíku, spokojenější a vstřícnější. Spokojenější jistě, ale ne o moc (vsadil bych se, že pokud by přesčasy a služby nebyly nějak úředně omezeny, budou jich brát stejně jako dnes, peníze mají čarovnou moc). Na druhé straně slušným se člověk nestane tím, že se zmocní balíku peněz. Slušným se člověk učí dlouho, desítky let, celé generace (a odnaučí se to za týden, jak praví v jiné souvislosti čínské přísloví). A role peněz je přitom zcela marginální. Dovolím si předpovědět, že za tři roky budeme v nemocnicích potkávat hodně lékařů stejně arogantních a netečných jako dnes (tím prosím neříkám, že takových je dnes v nemocnicích většina, jen že jich tam je takových hodně) – jen to navíc ještě budou nabobové.

V nadcházejícím sčítání lidu se prý tisíce lidí domlouvá na Faceboku, že jako národnost uvedou československou. Heslo zní „Československo sjednotíme“. Vzhledem k tomu, že na Slovensku se zároveň žádné sčítání lidu nekoná a že podle předchozích sčítání ho obývají převážně Slováci, bylo by pak logické, pokud u nás národnost „československá“ převáží, aby se Česká republika připojila ke Slovensku. Velké Slovensko, které by takhle vzniklo, by obývali jednak Slováci slovenští, jednak Slováci čeští. Je zajímavé, jaké kraviny se rodí v hlavách obyvatel ČR, zatím co se jim stát politicky rozkládá.

Zdá se, že arabská revoluce, kterou spousta naivních Evropanů považuje za demokratickou, zachvátila už i kruté autokratické státy typu Libye a začíná se dotýkat i bohatých monarchií na arabském poloostrově. Nevím, jak od toho někdo v Evropě může očekávat něco dobrého. Vzniknou teokratické islámské útvary ještě daleko horší než ty, které byly revolucí svrženy. Civilizovaný stát znamená sekulární stát, největší vymoženost křesťanské Evropy, jejíž základy byly kdysi položeny striktním příkazem: dávejte císařovi, co je císařovo, a co je Božího, Bohu.

Úterý 22. února: LOK a ČLK si spočítaly výhody i nevýhody různých variant reakce na to, že předseda LOK dr. Engel nebyl přijat zpět na své původní místo ve vinohradské nemocnici. Vládní kapitulace platí i pro ně včetně výzvy nemocničním lékařům, aby stáhli své výpovědi. Ostatně, dr. Engel hlady nezahyne a bez zaměstnání nezůstane, žádají si ho prý i na Maltě. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministr Heger se dal slyšet, že dvě miliardy na zvýšení lékařských platů v nemocnicích nemá, ale ví, jak je získat, totiž řadou promyšlených organizačních opatření ve zdravotnictví. Tomu nějak nerozumím, vláda, odborová guerilla i česká média do mne v posledním měsíci soustavně hustila, že peníze se válejí coby nemravné zisky ve zdravotních pojišťovnách a je třeba je otamtud jen vyždímat (a hejtman Rath dokonce mluvil o čtrnácti miliardách).

Mezitím prý tisíce policistů podepsaly výzvu premiérovi, aby odvolal z funkce ministra Johna. Jakkoli jejich důvody jsou nepochybně pádnější než ty, na jejichž základě získali nemocniční lékaři solidní navýšení platů, a ačkoli by ministrovo odstoupení asi zvýšilo akceschopnost vlády, velkou díru do světa asi neudělají. Ač na první pohled po zuby ozbrojeni, Tak silnou zbraň jako je rozvrat nemocničního zdravotnictví v rukou nemají.

Události se dosud nevyjádřily ke stoletému životnímu jubileu režiséra Otokara Vávry. Nejspíš proto, že dožít se sta let mi připadá skoro jako umřít a o mrtvých jen dobré. Protože však mezi smrtí a dosažením sta let je, jak se zdá, přece jenom určitý rozdíl a protože si o jubilantovi nic nového a překvapivého nedokážu vymyslit, opakuji zde to, co jsem napsal v roce 2004, kdy prezident republiky udělil režisérovi vysoké státní vyznamenání a Události nechtěly získat pozadu. Naše ocenění je zde

„Zavést přímou volbu (prezidenta, bd) do Ústavy ČR lze technicky velmi snadno a nemusí ji doprovázet žádné další zásahy do existujícího systému brzd a rovvnováh a prezidentských pravomocí,“ píše dnes v LN Jiří Přibáň. Přímá volba prezidenta je populistický pseudoproblém a zavádět by se neměla. Zato by bylo třeba pořádně hrábnout do toho, co pan Přibáň nazývá decentně „systém brzd a rovnováh a prezidentských pravomocí“, tj. hodně je zkrouhnout. Jenže k tomu se nejspíš nenajde dost „politické vůle“.

Středa 23. února: Ústavní soud podrobil právu útrpnému (obrazně řečeno) předsedkyni PS Němcovou a statutárního místopředsedu ČSSD Sobotku. Šlo o stížnost ČSSD k Ústavnímu soudu ohledně projednávání „balíčku škrtů“ v Poslanecké sněmovně. Zákony byly přijaty ve stavu legislativní nouze (tj. v jakémsi zrychleném režimu). ČSSD namítá, že tak byla znemožněna obecná rozprava v PS a umožněno odhlasování zákonů Senátem ještě ve starém složení, ačkoli už byl zvolen nový, v němž by neprošly. Projednávání by se tak bylo zdrželo (Sněmovna by Senát nakonec stejně přehlasovala). Ústavní soud je ve složité situaci, zejména druhá věc je zjevně opravdu jakýsi problém. Zároveň je tlačen do rozhodnutí, které bude chtě nechtě politické, a pokud dá stěžovateli za pravdu, posílí se ve veřejnosti pocit bezmocnosti vlády vůči, jak by řekl Václav Klaus, „nevoleným orgánům“ (tj. nevoleným všeobecným, přímým a tajným hlasovacím právem). A lidé se budou taky ptát, oč je tato vláda, disponující v PS většinou 18 hlasů, schopnější prosadit své záměry než ta Topolánkova, která vlastně neměla vůbec žádnou většinu.

Ministr Dobeš přidal ke svým momentálním malérům ještě pokus prosadit do náměstkovského křesla někdejšího stoupence extremistické národní strany. Ministr, zdá se, pokus hned vzdal, ale je z toho problém v koalici i v opozici. Vzhledem k tomu, že dotyčný kandidát na náměstka se nyní angažuje v euroskeptické iniciativě D.O.S.T. a ministra, který má údajně nadstandardní vztahy s Hradem, se v LN ohnivě zastal Michal Semín, zdá se, že vítr fouká v tomto případě z Hradního návrší. Bude moc zajímavé, jak si premiér Nečas s tou záležitostí poradí. Tak by chtěl vycházet s panem prezidentem dobře, a tak se mu to pořád nedaří.

Sjednocení dolní a horní sazby DPH se nebude týkat chleba, brambor, mléka,syrové zeleniny a nezpracovaných ryb. Protože ryby nejím, nezbude mi než stát se býložravcem.

K vládnímu návrhu na penzijní reformu si dovolím jen jednu poznámku, už jsem to vlastně před pár dny napsal: aby se lidé rozhodli pro druhý (fondový) pilíř, museli by mít poměrně velkou důvěru v dlouhodobou stabilitu politických poměrů, nejde tedy jen o ekonomický, ale o politický problém. Na základě politických poměrů, jaké u nás panovaly v posledních sedmdesáti letech, a vzhledem k dnešní politické stabilitě (je těžké psát to slovo bez uvozovek) si dovoluji pochybovat, že by tu taková důvěra byla. (Ekonomové argumentují tím, že ani průběžný systém není spolehlivý, jenže veřejnost si zvykla, že funguje tak nějak sám od sebe, kdežto pro „účast ve druhém pilíři“ se bude muset každý sám za sebe rozhodnout, a navíc neodvolatelně). Obdivuji proto optimismus ministra Drábka, který v rozhovoru pro Právo předpokládá padesátiprocentní zájem o penzijní spoření.

Poslanec Šťastný by chtěl zpřísnit zákony, aby protesty typu „Děkujeme, odcházíme“ nebyly zákonné (podle rozhodnutí Státního zastupitelství pro Prahu 9 jimi nebyl spáchán trestný čin). Možná by stačilo posílit pocit morální zodpovědnosti v části lékařské obce, zákony nepostihují a nemohou postihovat každé amorální jednání, tj. lidově řečeno, člověk se může chovat jako prase, aniž by porušil zákony. A nelze vytvořit takový kodex zákonů, který udělá z čuňat lidi. Aby zákony měly smysl, musí být ve společenství, které si je ukládá, dobrá vůle. Proto návrh poslance Šťastného valný smysl nemá. Ministr Heger tvrdí, že „z akce lékařských odborů (LOK jsou odbory nemocničních lékařů) si je třeba vzít poučení“, to jistě. A říká zároveň, že tak masivní protest lékařů by nebyl možný, kdyby byl v resortu pořádek. K problému se ještě vrátíme.

MfD zevrubně informuje o poměrech na Ministerstvu školství (titulek: „Zdivočelý úřad ministra Dobeše“). Nejsem stoupencem ministra Dobeše a to, že se ho v LN zastává pan Semín, mou nedůvěru ještě podstatně prohlubuje. Ale to, že někdo odposlouchává pro MfD poradu ministra, mi připadá přinejmenším stejně problematické, jako že někdo na ministerstvu kontroluje mailovou poštu vybraných nespolehlivých úředníků. Malá česká Wikileaks.

Zdá se, že Věci veřejné, a tedy i koalice, přijdou o jednoho poslance. Někdejší senátor Novotný, který teď za stranu zasedá v PS, ji chce opustit, protože strana nebojuje dost úsilovně proti hazardu (a proti poslancům ODS, kteří nemají k hazardu tak vyhraněný postoj jako pan Novotný). Pan Novotný možná trochu zaspal dobu, kdy jeden hlas měl rozhodující význam (mj. při poslední volbě prezidenta, které se zúčastnil ještě jako senátor a byl prý vystaven brutálnímu pokusu o znásilnění, pardon uplacení, ze strany některých proklausovských volitelů). Pan Novotný taky není na svém místě. Vzhledem ke svým aktivitám by měl být volen nikoli za nějakou stranu, ale za opozici obecně vzato, s tím, že si pak vybere opoziční stranu, v níž se bude realizovat. Kdyby se náhodou opoziční strana stala stranou vládní, musel by přestoupit do jiné, opoziční. Protože lze předpokládat, že se stane pro všechny, dokonce i opoziční strany obávaným kandidátem, měl by kandidovat jako „nezávislý za opozici“. Bohužel to zjevně volební zákon neumožňuje.

Jednu z nejdivočejších úvah o tom, co se děje v arabském světě, napsal do MfD Teodor Marjanovič. Fandí Arabům, považuje za pravděpodobnou (taky) možnost, že vše vyústí v happyend. A že v pásmu od Maroka po Jemen začnou vznikat občanské instituce a další základy demokracie. „Snad nejblíže se arabští… mladí svým zápalem v očích blíží revolucionářům z roku 1848…“ Masaryk kdysi mluvil o radikalismu jako o rozvášněné logice nešetřící dějin. Exkurs pana Marjanoviče je názorným příkladem takového uvažování. Evropská společnost v roce 1848 byla neskonale civilizovanější než ta dnešní arabská (za tento handicap samozřejmě Arabové namohou a vůbec to neznamená, že by to nemohli dohnat, ale za čtrnáct dní se to určitě nestihne) a stála pořád ještě na křesťanských základech. O tom, co teď překotně vzniká v severní Africe a na arabském poloostrově, se dá s jistotou říci pouze to, že to rozhodně ani Evropě, ani USA, ani Izraeli přátelsky nakloněné nebude, naopak, bude to velmi militantní konkurence. A bude to mít masovou podporu veřejnosti, tak masovou, že bych se vsadil, že volby – tj. skutečné volby, tak jak jim rozumíme my - ani nebudou zapotřebí.

Čtvrtek 24. února: v ODS prý sílí nespokojenost s předsedou strany a premiérem Nečasem. Poslanec Šťastný považuje za nepřiměřené, aby předseda byl ve vedení ODS osamocen jako kůl v plotě. Tomu je třeba rozumět tak, že Nečase je třeba postavit pod kuratelu (vítr asi fouká směrem od Hradu a z Prahy, Nečas byl proti koalicím s ČSSD a nemůže si asi jako předseda koaliční vlády dovolit realizovat divoké eskapády Václava Klause, jako je soustavný konflikt s „Bruselem“). Předseda navíc neměl šťastnou ruku ve snaze najít si ve straně neprofláknuté lidi: první místopředsedkyně je neprofláknutá, protože nejspíš ani nemá na to, aby se proflákla, zato místopředseda Vondra je zapleten do maléru, který se vyrovná těm, s nimiž museli zápolit ti, které chtěl Nečas právě jím nahradit. Předsedovi ODS zjevně chybí řídící orgán, Klaus ho s jistým opovržením odvrhl a on na samostatné fungování nemá, je jakýsi politický terminál. Na tom samotném není nic špatného, takoví lidé jsou ve straně nepostradatelní, malér nastane tehdy, když se prokoušou do jejího čela.

Krize ve zdravotnictví skončila, zní titulek v Právu. Mám o tom velké pochybnosti a ani si nepřeju, aby se zacementoval stav, vzniklý vládní kapitulací. Jakýmsi bezmocným epilogem dosavadního dění je požadavek některých pacientů, aby byly zveřejněny seznamy nemocničních lékařů, kteří dali výpovědi: chtěli by se jim v budoucnu vyhnout. Požadavek je neuskutečnitelný, když Vás sklátí infarkt nebo srazí auto a přivezou Vás v bezvědomí do nemocnice, nikdo se Vás ani nemůže ptát, ke kterému lékaři nechcete. Obávám se, že si v praxi nemůžete moc vybírat ani tenkrát, když jste při vědomí. Tohoto požadavku (a nejen jeho) se týká dnešní glosa.

Prahu navštívil předseda Evropské rady van Rompuy. Přivítal ho prezident Klaus, který si prý nechal velmi záležet na tom, aby hosta netituloval „president“ (jak zní název jeho funkce v angličtině), ale „chairman“, a nepřehledný dav asi padesáti rozlícených „euroskeptiků“ (název „euroskeptik“ mi trochu připomíná název „radikál“ používaný pro určité síly na Blízkém východě, asi neprávem, zatím nelítají ani vajíčka). Vzhledem k tomu, že podle zprávy ČTK byli minimálně z pěti uskupení, dá se předpokládat, že každé z nich zastupovala masa deseti členů. Největší rozruch dělala paní Bobošíková, která kandiduje na Kladně do Senátu a snaží se – velmi a nepochybně taky marně. Tipuji, že si bude muset počkat na úmrtí nějakého dalšího senátora.

Logicky následující je zpráva, že předsedkyně pražské organizace KSČM Marta Semelová se zítra zúčastní pietní vzpomínky u příležitosti 63. výročí „Vítězného února“. Bože, jak ten čas letí. Paní Semelová je realistka a do Senátu nekandiduje. Což je asi tak to hlavní, co ji odlišuje od paní Bobošíkové (taky bych řekl, že bude mít přece jen o trochu větší veřejnou podporu).

Živá, leč anonymní debata se rozvinula (údajně, samozřejmě) mezi dvěma filosofy brněnské Masarykovy univerzity. Zatímco jeden prý rozvíjel ve svých mailech filosofémata typu „to by ti prospělo, pár ti jich naflákat, až budeš žrát chodník“ (argument doslova pádný) nebo „stačí jedna injekce v trolejbuse, celkové ochrnutí, shniješ zaživa“, druhý zase prý oponoval titulaturou „impotentní holohlavé prase“. Je to hezký doklad toho, jak citlivě a správně náš lid dokáže určit, nakolik je které povolání prestižní: filosof, tedy vědec, je podle průzkumu veřejného mínění, pořízeného CVVM, na druhém místě (hned za lékařem, což bylo doloženo vyděračskou akcí „děkujeme, odcházíme, pro spravedlnost třeba dodat, že v tomto případě šlo jen o nemocniční lékaře). Na třetím místě od konce je „kněz“. Zajímalo by mne, zda náš lid vyjadřuje své opovržení opravdu jen katolickým duchovním, nebo zda neví, že protestantské církve kněze nemají. Kdyby duchovní udělali akci „Děkujeme, odcházíme“, jen málo lidí by je postrádalo. Oni ale neodejdou, nemůžou, pověrečně věří, že mají v téhle společnosti nějaké poslání.

Existují pouze dva autoři, jejichž texty nedokážu číst: Alois Jirásek a Jan Keller (dnes měl rozsáhlý esej v Salonu Práva: snažil jsem se poctivě, ale nešlo to, nešlo).

Jana Bendová upozorňuje v MfD na nevyhraněný statut České lékařské komory, která se chová jako odborová organizace a přitom členství v ní je pro lékaře povinné (povinné členství nebylo ani v ROH, soudím tak z toho, že mne za podpis Charty v sedmasedmdesátém z ROH vyloučili). Mně se ovšem zdá podivná jiná věc: povinné členství bych skousl, profesní komory jsou ovšem nástupkyně někdejších cechů. Sdružují soukromníky, zaobírající se nějakou činností (např. advokátní komora), dbají na profesní solidnost a čest svého členstva a zároveň své členy brání proti nekalé konkurenci. Je představitelná a smysluplná profesní komora soukromých detektivů, ale ne profesní komora policajtů. ČLK by tedy byla docela normální a řádnou profesní komorou, kdyby sdružovala jen soukromé lékaře. Na ty, co jsou zaměstnanci státních institucí, má, pokud jde o profesní solidnost, dohlížet stát, jejich zájmy má bránit odborová organizace, což v případě nemocničních lékařů legitimně činí LOK (to, že používá amorálních metod, je druhá věc).

Zbyněk Petráček jistě právem upozorňuje na absurdnost toho, že Libye je členem Rady OSN pro lidská práva. Ale zase až tak moc absurdní to není, když uvážíme, že u kolébky organizace, v níž je Libye členem Rady pro lidská práva, stál patrně největší masový vrah v dějinách lidstva (tím samozřejmě nemyslím F. D. Roosevelta).

A na závěr to nejlepší, zpráva opravdu aktuální vzhledem k tomu, že krize ve zdravotnictví úspěšně skončila: V nemocnici Ivančice zašili jedné operované do břicha třiceticentimetrovou špachtli, kterou používali při „zákroku“. Přišli na to ovšem rychle, dříve než za půl roku. Pacientka ovšem špachtli v břiše nesnášela nejlépe, špachtle neměla tendenci poděkovat a odejít. Teď se případem zabývá Okresní soud Brno-venkov, před nímž stojí i chirurg, který operaci vedl. Řeší ten případ i ČLK (tedy jinak, než že by svému obviněnému členu platila advokáta)?

Pátek 25. února: k výročí „Vítězného února“ sedne zpráva o tom, že pod ochrannými křídly ministra Johna probíhají další „kádrové změny“ na policejním prezidiu: odchází šéf policejní logistiky, rezignoval šéf uniformované policie. Zároveň se chystá změna stanov „Věcí veřejných“, podle Práva půjde o omezení práv tzv. véčkařů (registrovaní sympatizanti strany), posílení krajského aparátu strany a změna dosud závazných referend na pouze doporučující. Člověk se těžko brání dojmu, že poté, co se strana uhnízdila v nejdůležitějším mocenském resortu, už přímou demokracii tolik nepotřebuje. V Právu upozorňují, že předseda strany má ve VV zcela jedinečné mocenské postavení: navrhuje si sám své místopředsedy (plénum konference je sice nemusí schválit, ale pak si musí počkat na další předsedův návrh. To je přímá demokracie jako vyšitá, jenže funguje přímo zezhora dolů.

K problému (údajného?) poradce ministra školství Bátory, který na své cestě politikou už stačil kandidovat za extremistickou Národní stranu i za Suverenitu Jany Bobošíkové a Dobeš s ním počítal na funkci náměstka (nakonec to neprošlo, protestovala ODS) prohlásil Miroslav Kalousek: „Ministerstva jsem vnímal jako demokratický orgán. Náměstci jsou zaměstnanci. Co se týče mě, tak je mi upřímně jedno, který z náměstků je z které politické strany, poslouchat musejí všichni stejně.“ Toto stanovisko nesouzní s voláním jeho strany po tom, aby její náměstci byli na více ministerstvech (stejné požadavky má i VV). Proč, vždyť je to jedno, stejně musejí poslouchat. Na tomto malém příkladě je vidět, jak malý vliv má pan Kalousek v TOP09 a jak bylo mylné ho vydávat za duši strany. Nebo snad dokáže zastávat dva názory najednou?

Právo přineslo taky pozoruhodný rozhovor s bossem Lékařských odborů Engelem. Pan doktor je dosud ve vítězném rauši a vyjadřuje se bez zbytečného taktizování. Hlásí se k heslu „Náš exodus, váš exitus“, protože je za ním otazník, což je přece něco úplně jiného, než kdyby tam byla tečka, a hlavně žádné vyhrožování. „Štvavá tisková kampaň“ byla na objednávku, zadavatelé jsou zřejmě pánové Šťastný a Šnajdr, a pak „skupiny lidí, které si přály opuštěné nemocnice, jež pak levně získají“. Padají jména jako Sotirios Zavalianis, Tomáš Chrenek a hlavně Roman Šmucler, jehož manželka je generální ředitelkou Ringieru, vydavatele Blesku a Reflexu. Tak vida, jakési obvinění se už rýsuje. Teď už stačí zainteresovat vyšetřovací orgány (na ministerstvu vnitra se dělá pořádek, viz předchozí zpráva), které by z prodejných žurnalistů tak říkajíc vybouchaly přiznání.

„K čemu bude zákon o odboji za dalších 29 let“, ptá se Jan Gazík v dnešní MfD. Začíná to tak trochu vypadat, že by mohl být docela užitečný. Totiž ten o tom čtvrtém.

Slováci se chystají odhalit sochu válečného zločince Ferdinanda Ďurčanského, vyšel o tom rozsáhlý článek v MfD. Aniž bych chtěl toho člověka jakkoli idealizovat, dovoluji si upozornit, že byl ministrem zahraničí válečné Slovenské republiky, ale jen do roku 1940, kdy byl na Hitlerovu intervenci odvolán (důvodem Hitlerovy nespokojenosti byla Ďurčanského snaha dělat politiku nezávislejší na Říši, nápad dosti bláznivý, nicméně v článku o tom obojím, o odvolání ani o důvodech, není ani slovo). Pak už si ani neškrtl. Válečným zločincem byl jen na území ČSR, západní spojenci ho nevydali. Nechci říci nic jiného, než že je to jiný případ než Tiso nebo Tuka a že by si tu věc měli rozhodnout Slováci sami. Starejme se raději o naše masové vrahy z roku 1945, tady máme jakési resty.

Tamtéž píše Jiří Stránský o lepře komunismu a umělcích v službách tyranů. Ptá se v něm mj., proč se nechali nakazit Seifert, Halas, E-F. Burian. To je strašně nespravedlivé vůči Seifertovi: byl členem té strany do roku 1929, poté, co se v ní prosadilo komunistické vedení, vystoupil a vstoupil do sociální demokracie - Halas byl po roce 1945 vysokým úředníkem Kopeckého „Ministerstva informací“ a jako člen KSČ v roce 1949 zemřel, i když zřejmě s komunisty nakonec nesouhlasil a pro stalinisty se pak stal symbolem dekadentního básnictví, E. F. Burian v ní zdárně absolvoval celé období stalinismu a dopracoval se, pokud se dobře pamatuji, hodnosti generála přes divadlo. Seifert na rozdíl od obou dalších jmenovaných z té strany odešel, a to včas.

Na včerejším jednání ministra zdravotnictví s vládní poradní skupinou NERV se účastníci shodli na tom, že ovlivňování lékařů farmaceutickými firmami musí skončit, a jak. Teď si to už jen musí nechat schválit od ČLK a LOK, jak vyplývá ze zprávy v dnešních LN (str. 4 dole).

Sobota 26. února: podle průzkumu CVVM se síly koalice a opozice vyrovnaly. Ztrácí ODS, a to o 4,5%, ČSSD posílila o 2%, op 4,5% posílili komunisté. TOP09 i Věci veřejné stagnují. To je typické: neklid v koalici (TOP09 i VV se úspěšně snaží oslabit silnějšího partnera) škodí ODS, ale nepomáhá útočníkům, takže výsledek bude, že koaliční bárka půjde pomalu ke dnu. Něco podobného se povedlo ODA před volbami v roce 1996: ODS díky její promyšlené předvolební strategii oslabila, ale ona sama si nepomohla ani trochu, takže tehdejší středopravá koalice přišla o většinu v Poslanecké sněmovně. Pak pokrytecky říkali: Klaus nám prohrál volby.

Někdejšího souputníka Národní strany a Suverenity Bátoru prý doporučil ministrovi Dobešovi Klaus. Bátora dělá prý Dobešovi poradce a Dobeš ho chtěl učinit náměstkem, TOP09 se ale tentokrát nepřidala a ministr školství musel couvnout. Inklinace prezidenta k agresivnímu šovinismu se tedy nemění (po jeho vyjádření k lékařskému „protestu“ jsem měl dojem, že zase nabyl rozumu, byl to ale asi jen jakýsi chvilkový záchvěv).

ČSSD navrhuje volit prezidenta na šest let, a to z úsporných důvodů (volby by se mohly krýt s volbami do třetiny Senátu, a buď s krajskými, nebo s obecními volbami). Prezident na dvanáct let je ovšem strašidelná představa. Nešlo by to naopak, zkrátit termín na 4 roky?

V souvislosti s krizí eurozóny se vyjádřil Klaus k rozdělení české a slovenské měny a k rozdělení Československa. Jako československý rodák chtěl Československo zachovat, ale Slováci si to nepřáli. To je pozoruhodné: za svůj největší politický výkon se prezident stydí. Kromě toho nemá pravdu: zachování Československa si přáli Češi i Slováci, ale jejich představy o společném státě byly natolik neslučitelné, že Klaus (a taky Mečiar) se raději dohodli na rozdělení státu. Rozhodnutí bylo rozumné a správné, a ať je Mečiar jaký je, za schopnost domluvy na tomto řešení si zaslouží uznání. Klaus jako hybný motor rozdělení by si ovšem zasloužil metál.

Miroslav Kalousek poskytl krátký rozhovor Lidovým novinám. Na otázku, zda by ve snížené desetiprocentní sazbě nebylo možné ponechat i knihy, odpověděl: „Úsilí zvýhodnit knihy mi není nesympatické. V životě jsem žádnou neviděl v popelnici, zato potraviny tam vídám každý den. Rámec dohodnutých položek ale není možné rozšiřovat.“ Příklad úplně nesedí. Průměrná kniha stojí asi tolik, co flaška whisky. A já zase nikdy neviděl v popelnici flašku whisky (musím přiznat, že nějaký podrobný a pravidelný průzkum v tomto směru jsem ovšem neprováděl).

Pondělí 28. února: V Institutu klinické a experimentální medicíny odmítli přijmout zpět dva lékaře, kteří dali výpověď v rámci akce „Děkujeme, odcházíme“. Jeden z nich se před časem zapojil do jakéhosi sporu na pracovišti (šlo o údajný plagiát jeho spoluzaměstnance, který se ucházel o místo šéfa jedné z klinik institutu). Po zásahu odborového bosse Engela a profesora Pafka z Motolské nemocnice oba lékaře přijali zpět. Jakkoli je neochota vedení Institutu v případě lékaře, který se angažoval v případě plagiátorství, poněkud podezřelá, signál, který rychlý ústup Institutu vyslal, je znepokojivý: vypadá to, že nadále nebudou rozhodovat o tom, koho přijmout zpátky (nebo prostě přijmout a posléze nepochybně taky koho vyhodit), kompetentní orgány institucí, ale odbory a celebrity, byť jsou odjinud (prof. Pafko se angažoval ve prospěch akce Děkujeme, odcházíme). Ve zdravotnictví se díky ústupu vlády a ministra zdravotnictví podařilo prosadit to, oč kdysi usilovali jiní privilegovaní než nemocniční lékaři, totiž redaktoři zpravodajství ČT v době tzv. televizní revoluce. Tenkrát se to úplně nepovedlo, tahle revoluce ovšem vyšla. Zavádějí se jí nepřirozené vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který je zaměstnavatel jenom formálně (podobně za totáče Vás sice zaměstnával váš podnik, ale když přišel povel z StB, nezbylo mu, než vás vyhodit – příměr je drsný, ale sedí). Jde o deformaci pracovněprávních vztahů, jaká v civilizovaném státě nemá být. Funguje to i v soukromých nemocnicích? Např. nemocnice v Uherském Hradišti se sice „zápisem do Obchodního rejstříku 22. září 2005 z příspěvkové organizace transformovala na akciovou společnost“, ale znamená to, že je soukromá v pravém slova smyslu?

TOP09 bude prosazovat rozpuštění KSČM. Všichni budou prosazovat rozpuštění KSČM. Rozpuštění KSČM se pochopitelně nepodaří, ale koalice může po nářezu, který dostala od LOK a ČLK, horečně předstírat činnost, která je efektní, i když fakticky není k ničemu. Kdyby byli nemocničně lékařskou revoltu potlačili, udělali by opravdu něco užitečného pro politickou stabilitu v tomto státě. Akce „zákaz KSČM“ je náhražkový tyátr, zastírající kapitulaci v podstatné věci (a TOP09 je stranou, která nominovala ministra zdravotnictví).

Václav Klaus se poněkud teatrálně zastal Ladislava Bátory, jehož chtěl ministr Dobeš udělat svým prvním náměstkem, ale obě další koaliční strany protestovaly poté, co se ukázalo, že v minulosti kandidoval do zastupitelských sborů za Národní stranu (a Suverenitu, ale to jim nevadilo, to vadí jen mně). Podle Klause se Bátora stal obětí novinářské štvanice. Bátora ovšem nebyl odmítnut kvůli svým názorům, které se momentálně podobají těm Klausovým, nebo ještě spíš Jaklovým a Hájkovým, jako vejce vejci, ale právě za tuto kandidaturu. Myslím, že koaliční partneři Věcí veřejných protestovali oprávněně. Tématu se týká naše dnešní glosa. Prof.Halík, proti němuž pan Bátora upřednostňuje (dle toho, co Klaus z jeho názorů citoval) pátera Koniáše, prohlásil, že se projevila Klausova "stále větší afinita k myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků“. Obojí je zhruba stejně přehnaná pitomost, Bátora začal, Klaus se přidal (a prohlásil, že Halík nemá skutečnou víru, proboha, jak to může vědět), ale univerzitní profesor by snad měl mít rozum.

Americký politolog Josua Muravchik v rozhovoru pro LN tvrdí, že nynějšími převraty v arabských zemí „vzniknou demokracie i Kazachstány“. Američané si už zase dělají strašné iluze. Nevznikne ani jedno, ani druhé, obojí by bylo ideální ve srovnání s tím, co vznikne opravdu.